Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Pokušitel

Bylo tomu tak, Standa si ten ples ušil sám na sebe. Pravda, myslel to jen jako neformální setkání se starousedlíky a ples z toho udělali paní Bělíková s otcem Mihovičem, ale začal si s tím on. Měl by si víc rozmýšlet, co plácne, umiňoval si.

Ačkoliv - co se tím změnilo? Jen to, že po něm holky přestaly slídit, takže měl teď víc času na studium knih - i když byly všechny v jedné.

Nejvíc se mu líbilo na vrcholku nejvyšší hradní věže. Byl tady klid, horko jako v létě, zmírňované dobře vychlazenými limonádami a občas nějakou tou zmrzlinou, které mu tady nikdo nepočítal ani nevyčítal. Horní ochoz byl krytý kuželovitou stříškou, bylo zde příjemně i v dešti, který byl tady na Dzígvlegtu teplý, nikdy netrval dlouho a většinou se při něm ani nestačilo znatelně ochladit. Z ochozu byl nádherný rozhled po krajině - škoda, že hrad stál uprostřed kráteru sopky, takže kopce kolem vytvářely souvislý prstenec. Naštěstí byl kráter poměrně rozsáhlý - o průměru aspoň deseti kilometrů a Standa si občas představoval, jaká to asi byla příšerná sopečná exploze, která tohle monstrum vytvořila. Na Zemi máme jen pár zbytků takových obřích vulkánů - nejznámější je Krakatau, ale větší a Evropě bližší je jistě sopka Théra, která před necelými čtyřmi tisíci lety dokonale smetla Mínójskou civilizaci na Krétě a patřičně pocuchala i řecké osady jak v Řecku, tak na ostrovech v Egejském moři a na pobřeží Malé Asie - dnešního Turecka. Řekové se z toho vzpamatovávali dlouho a na Krétě se civilizace nevzpamatovala už nikdy.

Na Zemi by ale uvažoval, jestli ten kráter nepochází spíš od dopadu nějakého menšího asteroidu, ale to tady nepřicházelo v úvahu. Ve zdejším meziplanetárním prostoru se žádné kosmické smetí nevyskytovalo, takže by tu měla pravdu Francouzská akademie věd, když se svého času navěky ztrapnila tvrzením, že kameny v nebi nejsou a proto z nebe nepadají.

Tady tomu tak ale bylo - a basta. Meziplanetární prostor zde vyplňoval vzduch, který by volně poletující kameny, asteroidy i komety rychle přibrzdil, takže by úslužně a poměrně zvolna dopadly na planety ve stavu zrodu, nejpozději v prahorách - pokud se vznik zdejších planet odehrával obdobně jako v našem vesmíru, o čemž se dalo velice úspěšně pochybovat - zdejší vesmír byl zkrátka jiný.

Sandišůti měli na vznik tohoto vesmíru několik krásných teorií, bohužel měly všechny stejnou vadu jako obdobné teorie na vznik vesmíru našeho - nikdo při tom nebyl, nikdo to nemohl dosvědčit a stalo se to tak dávno, že se o tom dalo opravdu jen dohadovat. Sandišůti to vyřešili šalamounsky. Uvedli všechny teorie jako možné s tím, že ve skutečnosti to mohlo být i úplně jinak, což se dnes nedá doložit.

Bylo to zajímavé čtení, ale ještě zajímavějšího toho bylo v knihách víc a nevztahovalo se to jen k pradávným dobám, ale k současnosti. Proto si Standa vybíral obory dnešku bližší.

Aby to bylo ještě zajímavější, našel brzy v jedné knize srovnání hned několika různých vesmírů, nejen zdejšího a našeho, ale i nějakých dalších. Sandišůti už dávno objevili způsob, jak do nich proniknout. Některé byly zajímavé, jiné se jim podařilo jen zběžně prozkoumat. Standa jen vzdychal, když si představoval, co všechno se v těch dalších vesmírech skrývá. Co tam ještě zbývalo objevovat! Málo platné, v každém klukovi je kousek objevitele. Začíná to objevováním tajů dětské postýlky, později dětského pokoje - a některým to zůstane do věku, kdy jsou nejvhodnějším objektem k objevování osmitisícovky v Himalájích, hlubiny moře anebo procházky ve skafandru po Měsíci.

Klukovské objevitelské sny se na naší staré Zemi většinou brzy rozplynou, jen zlomek lidí si je může splnit. Jenže tady - tady je to něco jiného! Tady je ještě co objevovat! Všude kolem jsou místa, kam lidská noha opravdu nikdy nevstoupila!

Pokud za lidi nepovažujete Sandišůty, kteří se lidem ze Země podobají jen vzdáleně, nemluvě o tvorech, kteří jsou údajně obdařeni rozumem, ale lidem se nepodobají.

Knihy byly tak zajímavé, že blížící se ples úplně hodil za hlavu.

Ples se ale blížil neúprosně...


Ráno slavného dne nad hradem zakroužilo hejno průhledných bublin, snášejících se na první hradní nádvoří, kde se okamžitě rozplývaly. Cestujících se ujalo několik rytířů otce Mihoviče - inteligencí sice nevynikali, ale na uspořádání čestného špalíru byli poměrně dobře vycvičení a dokázali ukázat návštěvníkům i vchod do budovy s Velkým sálem.

Starousedlíci na Dzígvlegtu je znali už z dřívějška, nedivili se jim, ale ani se jimi příliš nezdržovali. Jakmile jim nejbližší rytíř ukázal cestu, přestávali si jich všímat a spěchali do Velkého sálu. Většinou se ani na tu cestu neptali - nebyli tady zřejmě poprvé.

Někteří přilétali rovnou v maškarních kostýmech - a tady bylo nač se dívat. Ačkoliv, jak otec Mihovič tvrdil, pro některé starší to vlastně maškarní kostýmy nebyly, někteří žili na Dzígvlegtu už od dob prvních Přemyslovců a pitoreskní dvorní oděvy z té doby jim byly přirozené. Otec Mihovič měl pravdu - tady se nikdo nepozastavoval nad kalhotami s každou nohavicí jiné barvy, nad botami se zatočenými špicemi ani nad nabíranými kalhotami z dob císaře Rudolfa. Standu napadlo, že může podle slohu oděvů návštěvníků pohodlně odhadovat jejich věk, jenže brzy zjistil, že to není tak jednoduché - to když rodina, vystrojená ve slohu gotiky, měla s sebou jen nepatrně staršího kluka, oblečeného stejně jako jeho rodiče.

„Jé - ty jsi tu ten nový?“ hrnul se příchozí kluk k Standovi.

Standa se mu tedy s obřadnou úklonou představil, ale kluk nejevil pochopení pro hradní etiketu a vůbec se nechoval tak obřadně, jako většina příchozích před ním.

„Já jsem Olda Hanzl,“ představil se mu, ale jen proto, aby nebyl úplně nezdvořilý, když už se mu Standa představil jako první. „Tohle jsou moji táta a máma. Před Dzígvlegtem jsme bydleli v Čechách v Mostě, ale tam to poslední dobou nestálo za nic, nebyla práce ani peníze, nakonec nás vyštvali z bytu a skončili jsme tady.“

„U nás to bylo ještě horší,“ odvětil Standa. „Naši měli práci i nějaké peníze, jenže se na nás vrhli podvodníci a všechno nám zabavili.“

„Zabavili?“ podíval se na něho se zájmem Olda. „Nás exekutoři taky vyhodili z bytu, jenže jsme měli dluhy, takže to bylo podle zákona - pominu-li nemravnost těch zákonů. Jak to ale ušili na vás?“

Standa si ho odtáhl stranou a v rychlosti mu vypověděl celou historii jejich příchodu.

„Tak to byl teda podraz větší než na nás!“ uznale přikývl Olda. „To by si zasluhovalo, aby tvůj táta požádal Sandišůty»částečný návrat« a aspoň jednomu z těch gaunerů to řádně osladil. Sandišůti to někdy dovolují.“

„Nám to dokonce sami nabídli,“ vzdychl si Standa.

„A tvůj táta tam byl?“ vyzvídal Olda.

„Nebyl,“ řekl Standa.

„Tak to je pěkný srab!“ zhodnotil to ihned Olda. Sandišůti to neumožňují každému, ale když už to někomu dovolí, je to podle mě spravedlivé a je hřích toho nevyužít.“

„Na Zemi jsem byl já,“ řekl Standa. „Přivezl jsem do Vytvezylu dva darebáky, co se na naší rodině podepsali. Sandišůti je na fleku předali gufyrům.“

„Cože? Ty?“ zůstal Olda na okamžik jako opařený. „Nehoupej mě! Ty sám že jsi byl »částečně« na Zemi? Táta tam byl a pak říkal, že to bylo jako ve zlém snu. Procházel zdmi jako duch... Taky jsi něco takového zažil? A viděl jsi na vlastní oči gufyry?“

Gufyry jsem neviděl,“ přiznal Standa. „Jen na obrázku. Když přiletěli, byl jsem právě v tyhborgyru, vraceli mi hmotné tělo. Ale zdmi jsem procházet mohl, jenže já to bral raději skrz zavřené dveře.“

„Páni!“ vzdychl si obdivem Olda. „Za naši rodinu tam byl táta a vzal s sebou jen toho největšího lichváře. Táta ale gufyry viděl - pak tvrdil, že z nich nemohl týden pořádně spát.“

„Od nás viděla gufyry Slávka,“ řekl Standa. „Taky z nich byla dlouho špatná. Ale snad už se z toho vzpamatovala.“

„Tvoje ségra že je viděla? Jak se k tomu dostala?“

„Slávka není moje sestra,“ opravil ho Standa. „Tu jsem přivezl víceméně omylem.“

Což Olda samozřejmě nemohl pochopit a Standa mu musel vysvětlit, jak vlastně přivezl Slávku do Dzígvlegtu.

„Tě pic!“ vzdychl si Olda. „A Sandišůti tě nepředhodili gufyrům? Takže ti to uznali? To je ale bomba! A co ta holka? Jestli viděla gufyry odnášet rodiče, může mít na celý zbytek života noční můru!“

„Doufám, že ne,“ zmírňoval to Standa. „Vypadá to, že už se s tím smířila. Pochopitelně nevím, jestli má nebo nemá noční můry. Jak bys to chtěl zjišťovat - má vlastní ložnici, kam za ní nemůžeš.“

„No - leda by tě tam sama pozvala...“ ušklíbl se Olda.

„To by byl poprask!“ otřásl se Standa. „Nejprve poprask a potom výprask.“

„Tak pověř zjišťováním některou z vlastních sester!“ navrhl Olda. „U holek by snad hra na »škatulata hejbejte se« nevadila.“

„Dobrý námět!“ přikývl Standa. „Uvidíme, jak to dopadne. A poslyš, přivezl sis nějakou masku na maškarní?“

„Nepřivezl - a neprozradím!“ ušklíbl se Olda. „Koukám, že jsi na Dzígvlegtu teprve krátce, jinak bys věděl, že se tady žádná zavazadla nenosí. Cestovat s plnými kufry harampádí je pošetilý pozemský zlozvyk, za který bych se styděl. Až budu něco potřebovat, řeknu si o to. Masky musí být přece překvápko! Jestli sis připravil něco zajímavého, nech si to až na vyhlášení maškarády. Rád se nechám překvapit.“

„Samozřejmě že si to nechám pro sebe,“ usmál se Standa. „Jen mě zajímalo, jestli jsi na to nezapomněl. Já vím, ve vzornících je i spousta masek, ale bylo by trapné, kdyby tu měli na sobě všichni to samé.“

„To u mě nehrozí!“ zasmál se Olda. „Nemám masku podle vzorníku, takže je to přímo dvojité tajemství! Uvidíš, nech se překvapit!“

„A co říkáš na zdejší knihy?“ zkoušel Standa změnit téma.

„Jdi někam s knihami!“ otřásl se Olda. „Slyšel jsem, že se na vás učitelé chystají, tak si koukej užít svobody od školy, dokud nějakou máš! Kdyby to bylo podle mě, zrušil bych školu okamžitě a bez náhrady!“

„Mně přijdou zdejší knihy docela zajímavé,“ pokrčil rameny Standa. Sandišůtové je tu mají místo našich počítačů a připadají mi mnohem chytřejší.“

„Na zdejších knihách nenajdeš jedinou počítačovou hru,“ namítl Olda. „Kdysi, tedy za dob hojnosti, když měl táta práci, jsem měl docela slušný herní počítač. To bys nevěřil, jak jsem se na něm vyřádil! Jenže přišla nouze, naši museli prodat všechno co se dalo, takže mi prodali do bazaru i počítač. Stejně to nestačilo - a od té doby jsem o solidní počítačovou hru nezavadil. A tady vůbec ne!“

„Třeba by šla nějaká udělat!“ navrhl Standa. „Zdejší knihy jsou překvapivě chytré a dají se přemluvit k různým zajímavým trikům.“

„Na to ti kašlu!“ odsekl otráveně Olda. „Kdybys tady objevil nějakou hru, dej mi hned vědět, ale pochybuji, že tu něco objevíš. A už vůbec tady nenajdeš pořádnou střílečku, ty by se Sandišůtům už ze zásady nehodily.“

„Střílečky asi ne,“ připustil Standa. „Ale co to jsou střílečky? Vlastně jen obraz zabíjení lidí, válek a jiných násilností - podle mě mají Sandišůti pravdu, když jsou proti tomu.“

„Tys nikdy žádnou střílečku nehrál?“ podíval se Olda na Standu podezíravě.

„Ani ne,“ přikývl Standa. „Nebavilo mě to.“

„Táta je někdy hrál se mnou,“ pochlubil se Olda. „Říkal, že se člověk při tom může báječně odreagovat od křivd a nespravedlností dnešního světa - myslel tím Zemi. Ale když jsme přišli o můj počítač, už jsme se neměli na čem odreagovat. Naposledy si smlsl na panu Jarcovi, to byl exekutor, který nám na Zemi všechno zabavil a ještě nás vyštval z bytu. Jen si pak říkal, jestli nebyla ta pomsta příliš tvrdá...“

„Proč si to myslel?“ zamračil se Standa.

„No - táta říkal, že by Jarce s chutí na místě odpráskl, být neviditelný a mít pistoli. Ale předat ho zaživa gufyrům bylo podle něho přece jen příliš drsné.“

„Já to tak necítím,“ pokrčil rameny Standa. „Kvůli naší rodině dostali gufyrové do spárů hned čtyři darebáky, ale podle mě to bylo spravedlivé a navíc, zabránili jsme jim dělat totéž dalším lidem.“

„Čtyři?“ podivil se Olda. „Neříkal jsi, že jsi přivezl jen dva? Tu holku snad nepočítáš, když neskončila u gufyrů?“

„Já jsem přivezl jen dva,“ trval na svém Standa. „Jenže dva další, exekutor i s jedním policajtem, nás ještě na Zemi pronásledovali až do jeskyně, kde jsme prošli chitsaldilem, takže vlastně za námi vběhli skoro až ke gufyrům.“

„Patřilo jim to!“ souhlasil Olda krvelačně. „Ani toho policajta nelituju! Všichni se jen chvástají, jak jim jde o dodržování zákonů - pominu nemravnost zákonů jako takových, ale oni se přímo vyžívají v tom, jak své oběti ponížit a dát jim najevo, jak jsou bezmocní!“

„Tomu se říká, že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně,“ řekl Standa. „Ani já žádného z těch postižených nelituju.“

„Ty jsi ale gufyry neviděl!“ připomněl mu Olda. „Ani nevíš, co to je!“

„Viděl jsem jejich obrázky,“ namítl Standa. „Uznávám, že jsou odpudiví a nic bych za to nedal, že to není jediné, co je na nich strašné. Ale na druhé straně se jim do spárů dostali jen skuteční darebáci, co dělali lidem na Zemi peklo. Pokud jde o mě, já bych je klidně nechal na pokoji, ale vypravil jsem se na »částečný návrat«, aby jejich lumpárny přestaly.“

„A přestaly?“ zeptal se Olda.

„U těch čtyř jsem si tím naprosto jistý,“ přikývl Standa.

„U těch čtyř jistě,“ souhlasil Olda. „Ale na jejich místo se hned vecpou jiní. Grázlů po našem bývalém světě běhá víc než dost a nemusíš mít obavy, že by vyhynuli, i kdybychom je gufyrům servírovali čtyřstupem.“

»Částečné návraty« samosebou nestačí napravit všechno zlo na Zemi,“ připustil Standa klidně. „Ale nemusí hned pršet, stačí když kape. Sandišůtům nejde o nápravu Země. To by ji mohli obsadit, převzít moc a předělat podle sebe, jenže to nemají v úmyslu. Mohli by také na Zem poslat gufyry, aby si odnesli všechny, kdo mohou za zlo na Zemi. Jenže pak by se asi zhroutily všechny státy světa, pochybuji, že by pak někde něco fungovalo a nakonec by to mohlo být ještě horší než teď.“

„Proč si to myslíš?“ popichoval hned Olda. „Myslíš, že by to bez darebáků nešlo?“

„Možná šlo,“ ustoupil trochu Standa. „Ale za strašných zmatků.“

„To si myslíš, že by si ti zbývající poctivci nevěděli rady?“

„Kdyby to proběhlo příliš rychle, nejspíš by si rady nevěděli,“ tvrdil Standa. „Podle mě jsou někteří darebáci důležití, i když ne všichni. Například kdyby zmizeli vojáci, ani pes by po nich neštěkl a na světě by bylo hned líp. Právě tak si myslím, že by nikdo neoplakával exekutory, politiky a jiné mafiány - až na jejich rodiny, pokud je mají. Ale představ si, že ze světa znenadání zmizí všichni bankéři, policisté a podnikoví manažeři. Všude zůstanou jen poctiví zaměstnanci, jenže jich bude v některých odvětvích zanedbatelný zlomek a brzy si nebudou vědět rady. Spousta prostředků bude pro ně bez nutných pravomocí nedostupná. Kdo bude pracovat, když za práci nedostane peníze? Z hladu bude brzy krást každý a bez policie si ani životem nebude nikdo jistý. Poctivci by asi dokázali udržet v chodu vrtné věže, ale nedokáží zajistit dopravu paliv - možná to ještě nějakou dobu poběží setrvačností, ale brzy vypukne absolutní nedostatek benzínu, zastaví se továrny a rozpadne se obchod. To by byl konec pozemské civilizace!“

„Takže chod světa záleží podle tebe na darebácích?“

„Na darebácích i na těch poctivých,“ vrtěl hlavou Standa. „Kdyby zmizeli poctivci a na světě zůstali jen gauneři, zhroutilo by se to ještě rychleji a neběželo by to ani setrvačností.“

„Jak to?“

„Manažeři by to neudrželi ani týden,“ řekl Standa. „Kdybys chtěl zlikvidovat darebáky a nepřivodit pád celé civilizace, musel bys to udělat po kapkách, postupně, tak aby to místo darebáků stačili přebírat jiní. Samozřejmě by byl problém, aby poctivci zůstali poctivými i na místech dosavadních darebáků, jak se říká, příležitost dělá zloděje. Já jen doufám, že by mizení nejhorších lumpů mělo výchovný vliv, takže by se menší darebáčci polepšili dřív než by na ně přišla řada.“

„Představuješ si to jako Hurvínek válku!“ odfrkl si Olda.

„Možná,“ připustil Standa. „Máš snad lepší představu?“

„Nemám žádnou,“ přiznal Olda. „Jen si myslím, že to na nás nebude záviset. Jsme na Dzígvlegtu jako ve vatičce, ale bez nejmenšího vlivu na starou Zem. Můžeme se přizpůsobit a na starou Zem zapomenout, podle mě ani jinou možnost nemáme.“

„Proč tedy ti staří ještě na Zem nezapomněli?“ nadhodil Standa.

„Nevím,“ pokrčil rameny Olda. „Vždyť jsou tu někteří přes pět set let, snad měli dost času na přizpůsobení. Nevím, proč se na vzpomínky už dávno nevykašlali.“

„Na tohle ti neodpovím,“ opáčil Standa. „Jsem tady příliš krátce. Ty vlastně také, takže si teď můžeme vymýšlet cokoliv, všechno bude mimo realitu.“

„To si taky říkám,“ přikývl Olda. „Nejlépe bude, když se tu lépe rozkoukáme. Dneska to nevyřešíme - náš první úkol je přežít dnešní ples. Pojďme se raději zařadit do davu!“

„Přežít ples snad dokážeme,“ usmál se Standa. „Pak se někdy sejdeme, zavolám ti.“

„Já taky umím volat,“ pochlubil se Olda. „Schválně, kdo po plesu zavolá první?“

„Uvidíme,“ řekl Standa.


Ve Velkém sále hradu Jukagyri bylo už plno, když tam přišli.

„Olí!“ ozvalo se náhle zleva.

Stála tam dívka v blankytně modrých plesových šatech a natahovala k nim ruce.

„Týno!“ rozzářil se Olda. Bylo vidět, že se ti dva už dávno znají.

Standa využil situace, potichu vycouval a za okamžik byl v protilehlé chodbě, než kudy přicházeli další. Tady nikdo neměl být - ale k Standově údivu - nebo spíš zděšení - tu na něho čekal někdo, koho by tu očekával jedině v nejtemnější noční můře.

Dva kroky od něho stál - soudce Jaroslav Thorovský, kterého nedávno unesl ze Země, aby ho předal gufyrům. Teď tu ale stál a usmíval se na něho ledovým úsměvem.

„Pojď si pohovořit někam stranou!“ vyzval ho.

Standovi zamrzla slova v krku. Nebyl schopen vydat ani hlásku, tak ho objevení hlavního padoucha a ničitele jejich rodiny zaskočilo a přimrazilo. Napadlo ho sice otočit se a dát se na útěk, ale nebyl schopný se ani pohnout.

„Jak... jste se sem...“ vykoktal po chvilce.

„Mě se neboj!“ řekl s klidem Thorovský. „Nejsem ten, za koho mě považuješ.“

„Ne?“ vyjekl Standa. „A kdo tedy?“

„Moje pravá podoba by tě šokovala ještě víc,“ řekl Thorovský. „Tuhle tvářnost jsem si vypůjčil, abych tě na první pohled zaujal. Myslím, že se mi to podařilo.“

„Vy nejste...?“

„Nejsem otec Slávky,“ zavrtěl hlavou - jako kdyby to nebyla lež jako věž.

„Kdo jste tedy?“ vyhrkl Standa.

„Správná otázka!“ ušklíbl se Thorovský. „Kdo jsem...? Jsem gufyr, momentálně v těle gaunera, kterého bys měl poznat na první pohled. Chci si s tebou pohovořit někde stranou, kde nás nebude nikdo vyrušovat. Co kdybychom si udělali výlet na ochoz Velké věže?“

Standu nabídka tak zaskočila, že jen němě přikývl.

Uvnitř věže bylo točité schodiště, jenže po něm nikdo nešlapal snad od chvíle, kdy byl hrad postaven. Kdyby se v polovině výšky věže část schodiště zřítila, nikdo by si toho ani nevšiml. Schody byly na hradě buď tak krátké, aby nikomu nevadily, nebo neužívané. Standa si ale ihned po vzoru pana Thorovského - či spíše gufyra v jeho těle - pořídil ration, vyletěl nejbližším oknem ven a zamířil přímo na vrchol Velké věže.

Trvale otevřená okna na chodbách zajišťovala všude dostatek čerstvého vzduchu. Ve zdejším světě panovalo stálé léto, nebyly tu bouřky ani vichřice, takže chyběl důvod okna zavírat. Jen roztažitelné těžké sametové závěsy na oknech ložnic zajišťovaly noční tmu, jak byli pozemšťané zvyklí.

Jakmile se Standa nahoře na ochoze postavil na nohy, zrušil ration a čekal, až totéž udělá jeho podivný protějšek. Byly zde sice pohodlné sedačky, ale oba zůstali stát. Proč zůstal stát gufyr, zůstalo Standovi nejasné, jen cítil, že tady pozemskou zdvořilost neuplatní. Sám by se ani neodvážil posadit v přítomnosti někoho - či snad něčeho - tak podivného.

„Sem nikdo mimo mě nechodí,“ ujistil Standa návštěvníka. Snažil se vypadat klidně, ale hlas se mu trochu třásl. „Co vás za mnou přivádí?“

„Rád si s tebou proberu, proč přicházím,“ řekl gufyr. „Pravděpodobně jsi už slyšel, že jsme zdejší trestající pól spravedlnosti - na rozdíl od Sandišůtů, kteří se trestům vyhýbají i v případech, kdy jsou plně namístě. Je od nich příliš pohodlné předávat ničemy nám, místo aby je trestali sami, ale co je horšího, příliš často různé ničemy a darebáky na Zemi chrání. Vlastně je tím podporují a mají do jisté míry spoluvinu na rozšíření tamního Zla. Kdysi jsme s nimi uzavřeli smlouvy, kde se zavázali chránit na Zemi nevinné lidi. Občas to i dělají, ale častěji místo nich chrání před námi ty zlé. Naneštěstí jsou smlouvy dané a nám nedovolují ani vstupovat na půdu vašeho původního světa.“

„Vám se zdá spravedlnost Sandišůtů nedostatečná?“ naježil se trochu Standa.

„Trestuhodně nedostatečná!“ odvětil gufyr. „Máme úplně jiné představy o tom, jak by měl váš svět vypadat.“

„Myslíte, že by byl náš svět podle nich lepší?“ nedůvěřoval mu Standa.

„My to víme téměř s určitostí,“ ušklíbl se gufyr.

„Zajímalo by mě, jak to můžete tak jistě tvrdit!“ zamračil se Standa.

„Jednoduše,“ usmál se gufyr, i když to díky obličeji pana Thorovského vyznělo značně ironicky. „Kdysi jsme si rozdělili dva podobné světy. Sandišůtům připadla Země, my jsme převzali do správy Yraachyn. Na obou byla populace srovnatelná jak co do hustoty osídlení, tak také vyspělosti obyvatel i znalostí. Ale zatímco na Zemi dnes vládne teror, válčí se tam prakticky nepřetržitě a čím dál tím bezohledněji, na Yraachynu je populace na vyšší úrovni. Nejen co do hloubky znalostí, ale především ve vztazích. Ačkoliv jsou tamní obyvatelé biologickým původem šelmy, přestali už před dvěma tisíci lety používat násilí. Dnes se jim vede podstatně lépe.“

„Vy jste ale na Zemi taky zasahovali, ne?“

„Párkrát nás tam Sandišůti pozvali, zřejmě si nevěděli rady. Ale než aby nám přiznali úspěch, vždycky to otočili proti nám. My jsme pak byli ti špatní.“

„Ale já si myslím, že to dělají dobře,“ zastal se jich Standa. „Kdyby vám dovolili odnést si všechny darebáky, náš svět by se zhroutil.“

„Zhroutil, kdyby zmizeli všichni grázlové naráz,“ přisvědčil gufyr. „Ale kdyby mizeli pomalu, nestalo by se nic zlého. Poctivější a rozumnější lidé by stačili ty největší lumpy na jejich postech nahrazovat, a za druhé, veřejně provedené mizení těch největších darebáků by na lehčí případy působilo jako odstrašující případ. Vědomí, že trest není jen cosi mlhavého, čemu se dá při troše šikovnosti celkem úspěšně vyhnout, ale že začíná na viníky dopadat se železnou pravidelností a bez výjimek, má hodně výchovné síly.“

„Takže byste chtěli na Zemi zasahovat víc,“ došlo Standovi. „A co vám v tom brání?“

„Smlouvy se Sandišůty,“ odpověděl přímo gufyr. „Nikdo z nás nesmí vstoupit na půdu Země, leda na jejich přímé pozvání. To se stalo za posledních deset tisíc let pouze čtyřikrát a to se nedá považovat za soustavné působení. Čtyřikrát jsme Sandišůtům tahali trn z paty, ale nikdy to správně neocenili.“

„Slyšel jsem něco o Lučanech, mělo to být dokonce na území Čech...“

„To byl právě poslední případ,“ přikývl gufyr.

„Ale není správné řešit válku genocidou, i když genocidou útočníka!“ namítl Standa.

„Jakou genocidou?“ zavrtěl hlavou gufyr. „Oddělili jsme válečnické Lučany od zbytku obyvatel Čech, co je na tom špatného? Lučany jsme odnesli ze Země a přidělili jim místo na světech RoponochAžefkoj, kde si od té doby celkem klidně žijí.“

„Vy jste je nepobili?“

„To my neděláme,“ řekl gufyr. „Na Zemi jsme ještě nikoho nezahubili, ačkoliv nám to kdekdo vyčítá, včetně Sandišůtů. Na ty se nejvíc hněváme, protože pravý stav znají. Tenkrát jsme se navíc neshodli na vydání zbytku jejich kmene. Roztržení rodin dodnes považujeme za chybu, zejména když Sandišůti nedokázali zabránit vraždění Lučanů po okupaci jejich území vojskem Čechů. Lučané jsou dnes jako kmen zastoupení už jen v našem vesmíru.“

„Češi je snad vyvraždili?“ zamračil se Standa.

„Zčásti vyvraždili,“ přikývl gufyr. „Zbytek kmene už neměl sílu vzchopit se a rozprchl se po celém okolí, kde splynul s jinými kmeny. Jejich potomci se dnes považují za Čechy.“

„Aspoň že tak,“ oddychl si Standa. „A vy se nepokoušíte dostat na Zem? Nemáte na to možnosti?“

„Možností máme více než Sandišůti,“ ušklíbl se gufyr v těle Thorovského. „Jenže jsou tu ty staré dohody. Bez jejich pozvání tam nesmíme, proto tam nevstupujeme. Uznáváme, že se smlouvy mají dodržovat, ostatně Sandišůti by mohli dělat větší nepříjemnosti nám, proto je dodržujeme, ačkoliv to právě teď odnášejí nevinní obyvatelé Země...“

„A proč mi to říkáte?“ vyjel si Standa na gufyra. „Chcete nás proti nim poštvat? My jim vděčíme za azyl na Dzígvlegtu, zachránili nás a starají se o nás.“

„To museli podle dohod udělat tak jako tak,“ mávl rukou gufyr. „Komu se podaří projít bránou chitsaldilu, má na azyl nárok. Ani vás nesmí nikdo vydat zpátky na Zem, když vám tam hrozí nebezpečí, to je už v té nejstarší dohodě. Zpočátku dovolovali návrat azylantů na Zem, když o to požádali a trvali na tom, ale s tím byly problémy, takže s tím brzy přestali. Na Zemi se z té doby uchovaly pověsti o lidech s neuvěřitelnými vlastnostmi - to se ví, kdo dokázal létat pomocí rationu, toho na Zemi ostatní lidé považovali buď přímo za boha, nebo přinejmenším za někoho blízce spřízněného.“

„Ale to je jen v hodně starých pověstech!“ řekl Standa.

„Jistě,“ přikývl gufyr. Sandišůti s tím brzy přestali, nehodilo se jim to do koncepce.“

„Takže jim přece jen za azyl vděčíme,“ pokrčil rameny Standa.

„Zač jim vděčíte?“ ušklíbl se gufyr. „Uvrhli vaši rodinu na Zemi do bídy, nechali vás pronásledovat pijavicemi pod svou ochranou a když jste ze zoufalství došli až sem, poskytli vám milostivě to, co tak jako tak museli? A navíc vám budou bránit v návratu, s tím už jste se taky smířili, což?“

„Když to jinak nejde...“ ustupoval trochu Standa.

„Je mi opravdu líto, že jsme to nepředvídali a nevtělili jsme do smluv, jak se musí obě strany chovat k ochraňovaným,“ ušklíbl se pan Thorovský s gufyrem v těle. „Představovali jsme si zkrátka ochranu rozvojové civilizace jinak. Oni upřednostňují nezasahování, i když se jejich svěřená civilizace vyvražďuje po milionech, jak to lidé Země nedávno dokázali ve dvou celosvětových a spoustě místních válkách, proti kterým Sandišůti nehnuli ani prstem. Naše výchova je tvrdší, ale ve výsledku je vůči svěřeným bytostem laskavější.“

„Až na ty, které vám Sandišůti předávají k potrestání,“ namítl Standa. „Z toho, co o tom zatím vím, bych se nikdy nechtěl ocitnout na jejich místě!“

„Nechtěj!“ schválil mu to gufyr. „Není oč stát. Vždyť to jsou vyvrhelové! Na Zemi se k jiným lidem chovali hanebně! Koho dostaneme k potrestání? Jen pijavice, zodpovědné za utrpení jiných lidí, otrokáře, vrahy a ničitele ve velkém. Ti si soucit nezasluhují! Kdybys byl také takový, měl bys proč se nás obávat, k vyvrhelům se chováme spravedlivě. To ale často znamená tvrdě.“

„Na Zemi se tomu ale říká peklo. Nebo ne?“ sondoval Standa opatrně.

„Jo, říká,“ připustil gufyr. Sandišůti se postarali, aby to mělo odstrašující zvuk, ale to nejdůležitější zpackali. Peklo, které největším darebákům nehrozí, odstrašuje asi jako šelma s vyraženými zuby a vytrhanými drápy. Nic si z toho nedělají. Neškodilo by ukázat lidem to pravé a opravdu strašné peklo, jak se mezi nimi traduje, ale především by měli získat pocit, že gaunerům skutečně hrozí. Až pak by mělo ten správný smysl.“

„To je možné,“ připustil Standa. „Takže tam ty lidi vlastně mučíte zbytečně, co?“

„Mučíme?“ ušklíbl se gufyr. „No dobře, mučíme je, však si to zasluhují. Jistě by snesli i krutější muka a kdybychom jim je nabídli výměnou za zkrácení trestů, brali by je oběma rukama. Jenže si nemohou vybírat - asi jako jejich oběti na Zemi. Ačkoliv - zvýšili jsme jim úroveň pudu sebezáchovy, aby nám sami neskákali do lávových jezer.“

„Opravdu je ve vašem pekle horko?“

„Proti Zemi strašné a i proti Dzígvlegtu je tam znatelně tepleji,“ připustil. „Využíváme pro ten účel jeden z méně příjemných polosopečných světů, pojmenovaný Ad. Příliš malý, než aby se tam vyvinuly plnohodnotné sopky, ale přitom příliš horký. Místo pravých sopek jsou tam jezírka lávy a často tam bývá zemětřesení, ale to je asi tak všechno.“

„Na Zemi lidé žijí i v těsném sousedství pravých sopek,“ pokusil se to Standa zlehčit.

„Náš Ad je žhavější,“ řekl gufyr. „Půda je tam pokrytá žhavým popelem, na boso se tam rozhodně chodit nedá. I vzduch je tam horký. Trestanci těží z lávových jezírek minerály, aby odčinili škody, kterých se na Zemi dopustili.“

„A nebylo by jednodušší použít tam něco jako bagr?“ otřásl se Standa.

„Rozuměj - my žádné těžené minerály nepotřebujeme,“ ušklíbl se gufyr. „Používáme je jen na vyčíslení vynaložené námahy. Přepočítáváme je na mzdu, ze které pak fiktivně hradíme jejich dluhy, stejně tak fiktivně vyčíslené podle toho, kolik škod předtím napáchali. Kdo své dluhy tímto způsobem splatí, tomu trest skončí.“

„A jak dlouho to může trvat?“ zajímal se Standa.

„Kdo jen někoho ožebračil, ten to může splatit poměrně rychle, někdy i za pouhých pět let tvrdé práce, ale to jsou spíš výjimky u lehčích provinění. Třeba Thorovskému a jeho ženě jsme splácení škod spočítali na osmadvacet let a kdo přímo nebo nepřímo zaviní něčí smrt, zaplatí za každý zmařený život dvaceti lety tvrdé práce.“

„Fí ha!“ vylétlo Standovi. „A co by čekalo hromadného vraha nebo válečného zločince?“

„Naše tarify jsou spravedlivé,“ pokrčil rameny gufyr. „Za každého mrtvého dvacet let tvrdé práce a teprve když počet mrtvých překročí tisícovku, pak se trest dál nezvyšuje a po dvaceti tisíci letech bude zpopelněn.“

„Po dvaceti tisíci letech?“ zarazil se Standa. „Řekl bych, že se tak vysokého věku žádný člověk ze Země nedožije! U nás je výjimečný věk i sto let.“

„Víme,“ souhlasil gufyr. „U nás je lidský život delší, ale dá se celý strávit tvrdou prací při napravování způsobených škod.“

„To je ale příšerný!“ otřásl se Standa.

„Trest má odpovídat vině,“ odvětil gufyr. „Trestanci mají u nás právo na život, nic víc. Naopak mají povinnost pracovat. A přísně trestáme porušování mezilidské i pracovní kázně. Netrestáme zbytečně, ale spravedlivě - to už patří k věci. Máme ještě jeden podobný svět, jménem Nugutto. Dodnes tam pracují a ještě dlouho budou pracovat zločinci z Yraachynu. Jsou tu ale některé podstatné rozdíly. Jakmile se na Yraachyn vrátili první lehčí trestanci, příliv dalších prudce klesl. Odstrašující příklad Nugutta působil na všechny ostatní natolik, že se začali překotně napravovat, jen aby se tam také nedostali.“

„Jak se ale mohli napravovat vrazi?“ nedůvěřoval tomu Standa.

„Kdo věnuje veškerý majetek pozůstalým, odčiní jednu vraždu,“ kývl hlavou gufyr.

„Vím o případech, kdy by to některým nevadilo, protože nic nemají,“ odfrkl si Standa.

„Majetek musel mít hodnotu nejméně dvaceti let práce u nás,“ řekl gufyr. „Kdo mohl věnovat pozůstalým méně, hodnota se od trestu odečetla a odpracoval si jen zbytek. Každý uspořený rok pak vítali! Podmínkou bylo, aby to věnovali dobrovolně již před odsouzením. Když to nestihli, provedlo se to i proti jejich vůli, ale už bez toho bonusu.“

„Takže ti bohatí, kdo na to měli, mohli zase vyváznout bez trestu,“ vzdychl si Standa. „Zase mohli vraždit podle libosti! Tomu říkáte spravedlivé?“

„Dala se tím odčinit jen jedna vražda,“ zarazil ho gufyr. „Uvědom si, úplně všechno za jedinou vraždu! Čím byl provinilec bohatší, tím přišel o víc. Pro boháče bylo strašné přijít o všechno, vše opustit a později začínat jako nejchudší. Museli to věnovat dobrovolně, sami a včas - jenže když se ukázalo, co je podstatou trestu, dávali to rádi, jen aby se vyhnuli Nuguttě. My jsme to zato chápali jako projev účinné lítosti.“

„No dobře,“ spokojil se s tím Standa. „Účinná lítost, to jsem už slyšel. To by se asi dalo pochopit a nakonec - proč ne? Ale co s tím mám společného zrovna já?“

„Máš něco, co nám může pomoci,“ řekl gufyr.

„Co mám jiného než ostatní?“ zeptal se Standa zvědavě.

„Dvě věci - přesněji, dvě vlastnosti,“ řekl gufyr tajemně.

„Vlastnosti? Které?“

„Podívej se, Stando, situace na Zemi se v poslední době neustále zhoršuje,“ začal opět zeširoka a oklikou gufyr. „Nakonec to můžeš potvrdit i z vlastní zkušenosti. Lidé si nejsou dnes jistí ničím. Kdykoliv je může někdo okrást a děje se to na Zemi jako na běžícím pásu. Sandišůtové proti tomu v podstatě nic nedělají. Vaše rodina měla štěstí, dostali jste se skrz jejich chitsaldil do zdejšího vesmíru a tím jste získali právo na azyl - ale kolik tisíc jiných rodin v Čechách tohle štěstí nemělo? Každou zimu umrznou v Evropě stovky bezdomovců - a nikomu to nevadí! Zkrátka je nejvyšší čas proti tomu něco udělat, pokud se nemá celá civilizace na Zemi zhroutit. Sandišůtové to ale neřeší a navíc s odvoláním na staré smlouvy nedovolují řešení ani nám.“

„No dobře, ale co s tím mám dělat já, když jste vedle vy i Sandišůtové?“

„Naši moudří nakonec zjistili, že v těch starých smlouvách je jedna skulinka. Trhlinka je tam sice nepatrná, ale přece tam je. Podle dohod máme zakázáno vstupovat na váš svět sami i využívat k tomu lidí ze Země, kteří již dostali azyl v našem vesmíru. Jenže dohody o azylu hovoří pouze o dospělých s tím, že si mohou vzít s sebou děti. Ty podle těch dohod nedostávají azyl přímo, ale jedině prostřednictvím rodičů. Znamená to jen jedno - na děti se zákaz posílání na Zem nevztahuje.“

„Aha - a vy byste chtěli...“ začínalo Standovi docházet.

„Možná to vypadá hrozně. I na Zemi dnes někteří gauneři používají místo vojáků děti. A právem se to považuje za odporné, zejména když je tím vystavují velkému utrpení. Dětští vojáci nemají ve válkách co dělat, ale v našem případě je to snad omluvitelné. Bez porušení smluv můžeme na Zem posílat jen děti, ovšem musíme je zabezpečit, aby jim nic nehrozilo. Vybavíme je lépe než Sandišůtové. Děti nemají potřebné zkušenosti, ale to se dá částečně obejít výběrem těch nejzkušenějších. Největší rozdíl je, že po nich nepožadujeme zabíjení. Nesmí tam nikomu fyzicky ublížit a jejich úkolem bude naopak pomáhat nevinným.“

„Aha!“ povzdychl si Standa. „Asi jsem jediný z dětí, kdo má zkušenosti i s částečným návratem...“

„Ano, to jsou ty potřebné vlastnosti,“ přikývl gufyr. „Jsi pořád dítě, takže Sandišůti nemohou tvou cestu na Zem označit za porušení dohod. A máš už zkušenosti s duchovitou allohmotou. Ostatně i Sandišůti tě už využili ke stejnému, nebo skoro stejnému účelu.“

„To sice ano, ale nedopatřením jsem ze Země přinesl i jednu nevinnou holku a dodnes mě to mrzí,“ namítl Standa trochu zamračeně, když si představil, co by to mohlo znamenat.

„A to jsi právě udělal dobře,“ pochválil ho k jeho překvapení gufyr. „Slávka si opravdu nezaslouží trest, určený jejím rodičům. Věděla o jejich podvodech, měla i tušení, že nejsou poctivé, ale byla na nich závislá a nemohla proti tomu nic udělat. Kdybys ji nechal na Zemi, pohybovala by se mezi podobnými lidmi, kteří by ji připravili o prostředky nutné k životu. Sama by se jim neubránila a brzy by strádala nouzí. Od toho osudu jsi ji zachránil. Měla by ti být vděčná a i když to zatím cítí jinak, časem na to jistě sama přijde. Kdyby někdy příště došlo k podobné situaci, měl by ses zachovat stejně. Není chybou snažit se co nejvíc zmírnit škody, které při těchto akcích nevyhnutelně vzniknou. I největší a nejtěžší zločinci mohou mít nevinné rodiny, které je třeba chránit.“

„Takže vy to nakonec nechápete jako něco, čemu jsem jen nedokázal zabránit, ale jako něco správného?“ přestal se Standa mračit.

„Tak nějak,“ přikývl gufyr - a náhle mu byl sympatičtější i v těle padoucha. Nevnímal ho jako zločinného soudce Thorovského, ani jako odpornou bytost, jak tvrdili Sandišůtové.

„Na pomáhání spravedlnosti nevidím nic špatného. Kdy bych měl začít?“

„Nejlépe ihned,“ řekl gufyr. „Čím dřív začneš, tím méně umožníš darebákům škodit. Můžeme tedy s tebou počítat?“

A natáhl k němu ruku.

„Můžete,“ přikývl Standa a podávanou hladkou ruku pana Thorovského stiskl.

Ruka patřila Thorovskému, ale také gufyrovi a Standa si najednou uvědomil, že se to dá chápat i značně odlišně, než to v této chvíli chápal on.

Jako smlouva s ďáblem...

 


Zpět Obsah Dále

16.06.2017 17:58