Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Filmy

Závěrem maškarní části bylo vyhlášení masek, spojené s jejich odmaskováním.

O vítězných maskách rozhodli všichni přítomní. Každý účastník plesu měl na seznamu označit tři nejzajímavější masky a na závěr maškarního reje sečetl lístky s hlasy nestranný sudí otec Mihovič. Sám proto nehlasoval, ačkoliv měl své favority.

Třetí místo získala maska vodní víly, v Čechách nazývané rusalky. Vznášela se sálem lehce jako pavučinka babího léta a její zelené vlající šaty byly všude. Nebylo divu, že byli po vyhlášení všichni zvědaví, o koho jde - až na její rodiče, kteří měli na tvorbě masky spoluúčast, ale teď na sobě nedávali nic znát.

Ukázalo se, že rusalka je Tvrzníkům dosud neznámá Zdenka Vítová, dvanáctiletá dívka se šibalskými dolíčky ve tvářích, usměvavá pod zelenou maskou i bez ní. Přiletěla na ples se svými rodiči až ze vzdáleného světa Perchye. Cesta rationem jim trvala dva dny, dostavili se až na poslední chvíli. Tím větším překvapením byla pro všechny děti i rodiče.

Druhé místo obsadila ohnivá dívka v plápolajících červeno-žlutých šatech a s černou maskou na tváři. Většinu času tančila s obludou, proti níž vynikala jako živel, z něhož si asi vzala inspiraci. Když převzala cenu - krásný stříbrný pohár - a sejmula svou černou masku, poznali v ní Slávku Thorovskou, sirotka od nových obyvatel hradu Jukagyri Tvrzníků. Pro většinu přítomných znamenalo odmaskování první seznámení s novou dívenkou a přítomní ji proto mezi sebe srdečně přivítali. Slávka zářila, ale sama byla zvědavá na vítěznou masku, se kterou protančila většinu karnevalu.

Zlatý pohár a první místo v soutěži masek získal podle jejího očekávání rytíř v černém plášti s pancířem a černou přilbou, zakrývající hlavu i obličej a měnící jej v obludný kovový škleb. Představoval se jako Lord Darth Vader, ale mluvil pomocí sípajícího přístrojku, takže ho po hlase nemohl nikdo poznat, ani tanečnice, se kterými se při tanci bavil. Všichni tušili, že je to některý z chlapců, ale hádat jeho pravé jméno se nikdo neodvážil. Obludný rytíř měl na rukou silné rukavice připomínající kůži, na nohou těžké boty a podle jeho chůze se zdálo, že brnění skryté pod černým pláštěm váží přinejmenším tunu. Přesto se pohyboval nezvykle obratně. Místo klasického železného meče měl neobvyklou zbraň - jen obouruční rukojeť, z níž při stisknutí knoflíku vylétla dlouhá, rudě zářící čepel, tvořená jakýmsi silovým polem. Jak se brzy ukázalo, tato nezvyklá zbraň nebyla pouhá neškodná atrapa.

Během taneční části ho zastavil chlapec, oblečený také v masce rytíře, ale s klasickým gotickým brněním a ze žertu ho vyzval na souboj na meče. Mohlo to být zábavné přerušení tance, ale souboj byl příliš krátký. Vyzývající rytíř se sice postavil do střehu s napřaženým mečem, ale v té chvíli z rukojeti Darth Vadera vyšlehla čepel, mihla se vzduchem a kovový meč vyzyvatele se rázem rozpadl na tři části. Rudě svítící čepel Lorda Vadera zřejmě nebyla tak neškodná, jak se na první pohled zdála. Meč vyzyvatele byl kovová replika skutečných zbraní, byl sice tupý, nicméně z damascénské ocele. Rudé silové pole ho ale přeťalo snadno jako papír. Otavené okraje lomů dávaly tušit, že energie svítícího meče není zanedbatelná a jako zbraň by mohla být skutečně nebezpečná.

Lord Vader ale svůj meč zapnul jen v tomto jediném vyprovokovaném případě, zbytek večera měl neškodně vyhlížející rukojeť jen připnutou k opasku, ale po této zkušenosti ho už nikdo k dalšímu měření sil nevyzval ani ze žertu. Většinu večera tančil s ohnivou dívkou, jen když otec Mihovič vyhlásil dámské volenky, byl na roztrhání - tančit s ním chtěly náhle všechny dívky v sále. Nebyl div, že v soutěži masek získal první místo se zlatým pohárem.

Nepatrné zdržení nastalo, když si měl cenu převzít. Ačkoliv během vyhlašování masek sál praskal ve švech a lidé se tlačili v sále i na balkónech, Lord Darth Vader nebyl náhle k sehnání. Naštěstí, když už ho chvíli sháněli, vlétl oknem na rationu, bravurně přistál přímo na podiu a převzal cenu za velkého jásotu v sále. Nejvíc pochopitelně jásaly jeho tanečnice.

Darth Vader - zloduch z Hvězdných válek...

Darth Vader - zloduch z Hvězdných válek...

Snad jediný, kdo se na vítěze díval zamračeně, byl rytíř, Darth Vaderem ve vzájemném souboji poražený. Na listině vítězů byl až na čtvrtém místě a to ho nijak neuspokojovalo. Jeho pečlivě provedené klasické gotické brnění nemělo chybu, jenže proti Darth Vaderovi se neměl stavět. Kéž by ho nevyprovokoval k ukázce světelného meče! Právě ten mu nejspíš přihrál nejvíce hlasů, ačkoliv ho Darth Vader sám nikomu nevnucoval.

Rytířem byl Olda Hanzl - na jednu stranu se už počítal za Standova kamaráda, ale hnětlo ho, že ho předstihl ve výběru i v provedení masky. Zachoval se však jako pravý rytíř a Standovi po sejmutí přileb blahopřál. Přiznal, že vítězná maska byla dokonalá i když nenapodobovala skutečné historické předměty, ale jen smyšlenou postavu z jakéhosi pozemského filmu.

„Tos' byl ty?“ přitočila se k Standovi Slávka, když vyhlašování končilo. Oba získali cenu, takže stála hned vedle něho.

„Čekala jsi snad někoho jiného?“ usmál se na ni.

„Netušila jsem, že umíš tančit!“ přeměřila si ho očima uznale.

„Já taky ne,“ přikývl s úsměvem.

Kdybys věděla, s kým jsi celou tu dobu tančila, pomyslel si, ale nedal na sobě nic znát. Jeho zástupce odvedl svou roli dokonale, ale to tajemství si musel nechat pro sebe.

Dětská část plesu pak sál opustila, masky se odešly přestrojit do klasických tanečních obleků. Místo nich začali tančit dospělí. Ráz karnevalu se změnil, především zmizela dětská bezprostřednost, nahrazená vážností dospělých.

Standa triumfálně vpochodoval do svého pokoje, odkud za okamžik vyšel ve střízlivém společenském obleku. Otec Mihovič pro děti vyhradil poněkud menší sál, kde se dalo tančit, a okolní salonky, vhodnější pro seznamování. Tak jim to otec Mihovič doporučil, než odešel do Velkého sálu organizovat setkání starousedlíků s nováčky. Nebyli to jen Tvrzníkovi. Od posledního seznamování uplynulo několik let a za tu dobu se na Dzígvlegtu usídlilo několik rodin i jednotlivců.

„Á - tady máme našeho Lorda Vadera!“ přivítal Standu hned ve dveřích salonku starší chlapec, kterého dosud neznal. „Můžeš nám prozradit, jak jsi dokázal sestavit světelný meč? Je na to přece nutná vnímavost k Temné straně Síly!“

Vnímavost k Temné straně Síly?

Nebylo to sice přesné, ale bylo zřejmé, že o Hvězdných válkách něco ví. Buď se tedy na Dzígvlegt dostal také až nedávno, nebo se tu mezitím staly Star Wars obecně známé.

„Otec Mihovič má vnímavost skoro na všechno,“ podotkl věcně Standa.

„Neříkej, že otec Mihovič zná i Hvězdné války!“

„Neznal je, ale inženýr Formánek nám ze Země přivezl nejen knihy, ale i filmy,“ sdělil mu Standa. „Máš-li zdejší knihu, najdi si heslo Filmy. Není jich tam tolik, Star Wars najdeš na první pokus, určitě je nepřehlédneš. A jestli to nevíš, Formánkovy filmy se dají zdejšími knihami přehrávat úplně stejně jako jeho notebookem.“

„Vážně?“ podivil se chlapec. „To si vyzkouším hned jak se vrátíme domů! Co je tam všechno za filmy?“

„Moc jich není, ale najdeš tam Star Wars, Pána prstenů, Harryho Pottera, Avatar a pár dalších perel,“ ujišťoval ho Standa.

„Paráda!“ rozjasnil se chlapec. „Jako kdyby to přinesl zrovna pro mě! Filmy mi tady opravdu chyběly. Knih je tu sice plno, ale samá věda, nic pro nás.“

„I beletrie přivezl pan Formánek spoustu,“ ujistil ho Standa. „Škoda, že se do notebooku vejde tak málo filmů. Ale mohli bychom se pokusit přivézt jich sem víc.“

„To těžko!“ ušklíbl se chlapec. „To by ses musel nejprve dostat na Zem!“

„Už jsem se tam přinejmenším jednou vrátil!“ ujistil ho Standa.

„Slyšel jsem!“ přikývl kluk. „Povolili ti »částečný návrat«. Ten ale povolují jen jednou za život a ty už jsi svou šanci využil.“

„Nehledě na to, že to dosud dětem nedovolovali,“ přidal kdosi.

„Nejsem snad tak obrovská výjimka!“ pokrčil rameny Standa.

„Budeš se divit, ale jsi!“ vložil se do debaty další. „Povolují to jen neradi a kdo z nás se může pochlubit »částečným návratem« na Zem?“

Nikdo z přítomných se nehlásil. Nebyli tu, pravda, všichni, ale salónek byl plný. Takže by byl opravdu na Zemi jako jediný z nich?

„No - budeme nad tím muset popřemýšlet!“ vzdychl si Standa.

„Přemýšlet můžeš!“ rozesmál se další. „Jen je otázka, jestli ti to bude něco platné!“

„Uvažujte, prosím!“ namítal Standa. „Občas sem přicházejí nováčci! Dokud bydlíme na hradě, mohl bych být u toho. Je sice otázka, komu Sandišůti povolí návrat, ale kdyby jo, můžeme ho pověřit vedle jeho hlavního úkolu získáním nějakých filmů.“

„To jestli dokážeš, smeknu před tebou, i kdybych si musel klobouk vlastnoručně ušít!“

„Klobouky najdeš ve vzorníku,“ upozornil ho Standa. „To nebude tak těžké.“

„Jenže nebudu žádný potřebovat!“ zasmál se kluk. „Protože nic takového nedokážeš. To je jasné jako že jedna a jedna jsou dvě!“

„No - já bych to tak zle neviděl,“ kasal se Standa. „Nezdá se mi to úplně nemožné.“

„Pak jsi pitomější, než jsem si myslel!“ vyprskl další. „Nechápeš, že »částečný návrat« je na Zemi něco jiného než výlet do Národního do Prahy? Nevíš, že bys byl přitom bez těla? Jak chceš něco odtud přinést, když nemůžeš nic hmotného uchopit?“

„Už jsem to zažil, takže to vím!“ odpálil ho Standa. „Mám takový nápad... nakonec, ty filmy vlastně taky nejsou hmotné, je to jen shluk binární informace a to by se podle mě dalo zkopírovat. Když se to podařilo otci Mihovičovi...“

„Jenže tebe tam Sandišůti už nikdy v životě nepošlou. A nedovedu si představit, že bys dokázal něco vymyslet, aby ti pomohl někdo z nováčků. Ti už teprve nebudou vědět oč jde.“

„Taky jsem byl nováček - a přinesl jsem ze Země tři lidi najednou!“ řekl uraženě.

Byl to ale pádný argument. O tom, že byl na Zemi, věděli všichni, ale podrobnosti znal málokdo. Přinést tři lidi najednou, to byla přece další výjimka!

„Tak dobře! Když to do roka dokážeš, položím se ti veřejně k nohám jako poražený!“ navrhl Olda. „Ale jestli to do roka a do dne nedokážeš, budeš poražený ty! Platí?“

„Platí!“ souhlasil Standa. „Taková porážka tě snad bolet nebude.“

„Spíš tebe!“ odpálil ho Olda.

„U toho bych chtěl být!“ požadoval kluk, který prve sliboval smeknout klobouk.

„Není nic jednoduššího!“ navrhl Olda. „Navrhneme otci Mihovičovi, aby dnešní ples přesně za rok zopakoval. Pak se tady sejdeme a uvidíme, kdo se bude před kým plazit!“

Všichni ihned souhlasili, až na Standu.

„To nepůjde!“ namítl. „To abych čekal celý rok? Co když se mi to podaří získat třeba už příští týden? Dva plesy tak rychle po sobě - nechcete po otci Mihovičovi trochu moc?“

Jeho námitka ale vzbudila všeobecné veselí. Zaznívaly hlasy o vejtahovi, který si moc troufá a moc si o sobě myslí. Kdosi dokonce navrhl, aby se Standa k nohám Oldy vrhl už teď, protože nikdo příčetný nemůže očekávat, že by něco takového dokázal. Je to přece stejně nepravděpodobné jako perpetuum mobile.

„Na to bych taky nevsázel!“ řekl Standa. „Abyste se nedivili! V tomhle vesmíru panují jiné přírodní zákony než v našem!“

„Báchorky!“ ohrnul kdosi nos.

„Aby ses nedivil!“ opakoval Standa. „Kdo už jste viděl zdejší mixér?“

„Kluci, na to pozor!“ přidala se k němu nečekaně Slávka. „Mixér možná není skutečné perpetuum mobile, ale kdo přijde na to, jak to obchází přírodní zákony, bude fakt dobrej!“

Nebylo vyhnutí, Standa musel »přičarovat« k ukázce mixér. Nalil do nádobky čistou vodu, nastavil mírné obrátky a vrtulka začala okamžitě vířit vodu.

„Tak - a kdo zjistí, proč se to točí i bez elektrického přívodu?“ zeptal se přihlížejících.

Byl to opravdu těžký oříšek. Mixér bez elektrické šňůry se očividně točil. A zřejmě se tu vykonávala nějaká práce, voda vystřikovala až ven.

„A ty víš, proč se to točí?“ zeptal se ho zaražený Olda.

„Vím,“ přikývl Standa. „Slávka má pravdu, není to pravé perpetuum mobile, jen to tak vypadá. Ale kdo neví, proč to pracuje, mohl by tomu docela klidně uvěřit.“

Mixér všechny trochu naviklal. Pochybovači pochopili, že by Standu neměli tak okázale podceňovat, neboť ten kluk nejspíš ví víc, než na co vypadá. A bylo tomu tak, Standa mezitím získal studiem zdejších knih spoustu znalostí, které by si ze Země přivézt nemohl. S tím, co znal ještě ze školy, to sice tvořilo trochu nesourodou směs vědomostí, ale kdo se o zdejší vědu nikdy nezajímal, mohl s údivem zjistit, že zaostává.

A to ještě nikdo netušil o dalším esu v Standových kartách - kdyby věděli o jeho druhé, naprosto výjimečné návštěvě Země, přinejmenším by zpozorněli.

„No tak se točí!“ vzpamatoval se Olda. „Jako ukázka je to dobrý, ale jinak je to úplně pro kočku. Nebo ne?“

Oldova pohrdlivá poznámka nahrála Standovi na smeč.

„Mixér možná potřebovat nebudete,“ připustil. „Ale na Zemi se běžně používá a tady se můžete seznámit aspoň s jeho produkty. Kdo si ze Země pamatuje na koktejly?“

Někteří se váhavě přihlásili a Standa ihned navrhl ochutnávku. V salonku se objevily poháry s koktejly všeho druhu - mléčné, zmrzlinové, s ovocem, tak jak je paní Tvrzníková se Slávkou uložily do zdejší kuchařky.

„A abych byl spravedlivý - za největší podíl těch dobrot vděčíme zde přítomné Slávce, která si je ze Země pamatovala, vlastnoručně je umixovala a umožnila tak otci Mihovičovi zanést je do zdejší kuchařky!“ řekl slavnostně.

Pozornost a obdiv všech tím pádem padly na Slávku. Kdosi navrhl oslavit její přínos koktejlovým přípitkem, což nenásilně donutilo ochutnat koktejly i ty, kdo o ně zpočátku ani nejevili zájem. Tím větší sláva padla na Slávku.

Standu napadlo, že by toho mohl využít a nenápadně se vytratit, ale pak si to rozmyslel. Seznámení s místními mohlo být větším přínosem než něco uspěchat. Byl ale rád, že se mu nenápadně podařilo přenést střed společnosti na Slávku. Ta tím byla potěšená, zatímco jemu byla pozornost všech okolo spíš nepříjemná.

Ačkoliv - vydržet se to jistě dalo...


Ples skončil, hosté se rozešli - či spíše rozletěli do svých domovů.

Standa doufal, že teď bude mít opět klid, ale v tom se trochu přepočítal. Mohl za to jeho pečlivě udělaný maškarní kostým. Slávčino druhé místo bylo další kapkou. Zlepšilo se její otřesené sebevědomí, přestala se zavírat ve své komnatě a zapadla do rodiny Tvrzníků.

Se Standovými sestrami byla jedna ruka už předtím, ale teď se začala točit i kolem Standy. Nejhorší na tom bylo, když se mu snažila připomenout, jak krásně spolu tančili.

Mohl jí říci, že netančila s ním, ale s jedním z gufyrů? Proboha!

Horší bylo, že gufyr nejspíš zvládl umění tance daleko lépe než on. Jak je to možné? Jak dokázal nehmotný oblak kouře přirozeně pohybovat poměrně těžkým kostýmem včetně helmy, krunýře, pláště, těžkých bot a světelného meče, takže nikdo nepoznal, že uvnitř není člověk? A třeba ten souboj na meče - budiž, silové pole světelného meče nebylo nevinné a otec Mihovič Standu důrazně varoval před nebezpečím zapnutého pole pro lidi kolem, ale aby se teď Standa vyhýbal tanci jako čert kříži - anebo aby se to někde stranou doučil? Obojí by bylo nepříjemné. Naučit se tančit jen aby nezavdal Slávce podezření, byla zbytečně velká námaha s nepatrným užitkem. A vyhýbat se tanci, když všechny dívky v rodině včetně jeho dvou sester neustále bájily, jaký je - či byl - skvělý tanečník?

Na gufyra si ale stěžovat nemohl. Zastoupil ho dokonale, snad až příliš dokonale, ale to mu nemohl vyčítat. Dokonalí nejsou jen lidé a on sám není žádná výjimka.

Anebo přece jen je?

Opatrným dotazem u otce Mihoviče zjistil, že počet uskutečněných částečných návratů byl nepatrný, někteří lidé nabídku ani nedostali a otec Mihovič nepamatoval, že by ji někdo dostal dvakrát. Standa se mu radši neodvážil svěřit se svou zkušeností s druhou návštěvou Země. Musel by přiznat, kdo mu k ní dopomohl! Jak by to otec Mihovič přijal?

Tohle tajemství se zdálo být důležité a bude se muset hlídat, aby nic neprořekl.

Na druhé straně mohl očekávat, že některou z návštěv Země využije i pro sebe, třeba k získání slíbených filmů. Vizuální zábava v podobě televize ani kina na Dzígvlegtu nebyla a některým přece jen citelně chyběla. Někdy se dala nahradit - místo sledování cestopisných filmů mohli zájemci sami cestovat, na výběr měli více světů, než bylo na Zemi exotických míst. Přesto mnoha lidem, zejména těm z poslední doby, pohyblivé obrázky chyběly.

Kluci měli ovšem v salónku pravdu, že to nebude jednoduché. Mysleli samozřejmě již na samotný problém návratu na Zem, ale tam pro Standu problémy teprve začínaly.

Naštěstí měl dobrého kamaráda - otce Mihoviče. Tomu byl sympatický už elánem ve vztahu k vědeckým knihám a kdykoli za ním přišel vyzvídat, setkal se s jeho ochotou. Také když se zajímal o způsob, jak dokázal převést data z Formánkova notebooku do knihy, otec Mihovič mu všechno ochotně ukázal. Výhodou bylo, že inženýr Formánek byl odborníkem na počítačovou techniku a měl v notebooku spoustu dokumentů o obecných formátech. Otec Mihovič mohl díky tomu vymyslet přechodový modul, umožňující převod dat z notebooku do knihy, takže všechna data převedl rychlostí disku.

„Ale dalo nám to fušku!“ pochvaloval si otec Mihovič. „Věnovali jsme spoustu práce na jeden jediný převod, ale stálo to za to. Zejména Pán prstenů - ty zbraně, kyrysy a přilby - mi připomněly dobu mého mládí. Viděl jsem ho zatím třikrát. Jednou jsme si to shlédli sami s Formánkem, podruhé na ukázce ostatním a pak jsem si to už o samotě prohlédl krátce před vaším příchodem. Bylo to velice působivé divadlo!“

Toho večera po skončení plesu usínal s přechodovým modulem v dlani. Podobal se nevelké USB flash-paměti a podobně se choval - jako disk. Byl rychlý, jenže potřeboval ke své činnosti poblíž knihu - připojoval se k ní bezdrátově a potom vykazoval neuvěřitelnou kapacitu, jaké se na Zemi pořád ještě u tohoto druhu pamětí nevyskytují. Standa doufal, že propašovat je na Zem nebude tak obtížné, aby to nezvládl. Musel jen počkat, až ho gufyrové pověří další akcí.

Doufal, že to nebude trvat dlouho.


Příležitost se mu naskytla již druhého dne.

Po společném obědě se vytratil na své oblíbené místo na vrcholu Velké věže. Věděl, že ho tam holky hledaly jen jednou, ale Slávka si všimla neporušené vrstvy prachu na schodech a prohlásila, že šplhat po těch infarktových schodech nahoru je zbytečná ztráta času, po nich beztak nejméně sto let nikdo nešel. V tom měla pravdu, Standa ještě nikdy nešlapal na vrchol pěšky. Nepočítala jen s jeho zálibou v létání pomocí rationů.

Také toho odpoledne vylétl nahoru rychleji než vlaštovka, usadil se na své pohodlné sedačce, vytáhl z batůžku knihu a za chvíli by nevěděl o světě, jak se do ní začetl.

Ohnivé kolo se ovšem nedalo přehlédnout, ačkoliv se objevilo jen na kratší dobu než na pouhou vteřinu. Objevilo se - a zmizelo. Zdánlivě jen krátce zazářilo na dlaždicích, ale Standa už věděl, že to nebyla náhoda ani pouhé cvičné bliknutí.

„Jste tady, že?“ řekl tlumeným hlasem. „Máte pro mě další úkol?“

„Ano, máme,“ ozvalo se vedle něho, ačkoliv vedle sebe nikoho neviděl.

Nedivil se tomu ale, sám věděl, že ve stavu allohmoty musí naopak vynaložit trochu úsilí na viditelnost. Gufyr tu byl zřejmě nehmotný a neviditelný. Nebyl to nakonec od něho projev ohleduplnosti? Asi věděl, že jsou lidem ze Země nepříjemní, i když v Standovi už jejich vzhled nevyvolával odpor, jako zpočátku. Nebylo to tím, že už nepokládal gufyry za čisté zlo, ale uznával jejich snahu o spravedlnost - byť se mu někdy zdála zbytečně krutá?

„Kdo bude ten vyhlédnutý?“ zeptal se Standa. Nebyl to ani příliš zvědavý dotaz, jednak mu jeho cíl museli tak jako tak podrobně popsat a navíc by mu podle dohody museli sdělit důvod, proč má další oběť dopravit do světa zatracených.

„Zase do Prahy?“ usmál se. „Tam mám z poslední návštěvy dva záchytné body!“

„Víme o nich,“ ujistili ho. „Záchytné body se nám objevují na mapě - a na Zemi jich je zatím příliš málo. Raději si jich udělej ještě víc.“

„Byly by tedy použitelné i pro vás?“

„Jistě - jenže my musíme dodržovat dohody, že se na Zem vypravíme jedině na žádost a s doprovodem Sandišůtů. A my dohody dodržujeme.“

„A co kdybyste se s nimi dohodli jinak?“ nadhodil.

„To zatím nepřichází v úvahu,“ odvětil neviditelný gufyr. „Jakákoliv zmínka o Zemi se u nich setkává s okamžitým odmítnutím.“

„Dobře,“ souhlasil Standa. „Chcete ho opět dodat na Ad, že? Ale nemusím tam už teď?“

„To jsme natrvalo dohodli již minule,“ ujistil ho gufyr. „Leť přímo do Prahy, nemusíš dělat žádné okliky.“

„Dobrá - jdu si pro něho,“ řekl.


Cestu po Praze si Standa pečlivě rozvrhl, aby se nikde zbytečně nezdržoval. Nejprve si ověřil, kde se nachází chlap, kterého má tentokrát odnést. Podle toho, co o něm od gufyrů věděl, ho nemusel litovat, jen se chtěl ujistit, že je na popsaném místě a že mu neuteče.

Umístil si nablízku další záchytný bod - ale pak se otočil, nasedl do rationu a rychlostí tryskáče se rozletěl za svým nedávným, ale teď vlastně bývalým a navíc strašně vzdáleným kamarádem Kájou.

Schválně, co bude říkat, až ho pozná!

Zakrátko přistál na balkóně, kde ještě nedávno s Kájou pozorovali cvrkot na nedaleké křižovatce, když se spolu učili. Kájovi šlo učení hůř a Standa s ním proto látku občas opakoval, hlavně matematiku a fyziku. Kája měl zase vždycky o dvě třídy lepší počítač a občas, když se zrovna neučili, spolu pařili různé hry.

Standa vyskočil z rationu a prošel francouzským oknem do obýváku.

Nikdo tam nebyl, ale Standa s tím počítal a rovnou zamířil do Kájova pokojíku. Prošel skleněnými dveřmi aniž se zdržoval klepáním nebo otevíráním a ocitl se za kamarádovými zády. Teprve pak ho oslovil.

„Čau, Kájo!“ trhlo osloveným jako elektrická jiskra.

„Jé, Stando, kde jsi doteďka byl?“ otočil se k němu Karlík. „Zmizeli jste, ani ses nepřišel rozloučit, ve škole se po tobě ptali a když jsem byl za tebou, řekli mi u vás v baráku, že už tam nebydlíte! Prý jste se odstěhovali - co tak najednou, že sis nenašel ani chvilku rozloučit se se starými kámoši?“

„Nešlo to!“ usmál se trochu Standa. „Odstěhovali jsme se rychle, máš pravdu. Ale dál, než si myslíš. Až na onen svět.“

„Cože?“ rozesmál se Kája. „To snad ne!“

„Podej mi ruku!“ napřáhl k němu Standa pravici k potřesení.

„Nač?“ zdráhal se trochu Kája.

„Uvidíš!“ opáčil Standa. „A pevně mi ji stiskni! Co nejvíc, rozumíš?“

„Tak - že tě zase vidím!“ napřáhl ruku Kája, jenže dlaň mu prošla Standovou dlaní jako vzduchem.

„Ježišmarjá!“ vytřeštil oči na Standu. „Co to má být?“

„Ještě nikdy jsi neviděl ducha, že?“ usmál se na něho Standa. „Jsem určitě první, jinak by ses na mě tak netvářil. Nemám pravdu?“

„Ty jsi... duch?“ opakoval po něm Kája. „Vážně?“

„Udělej ještě krok - a můžeš skrze mě projít,“ ujistil ho Standa. „Poslyš, Kájo, nemám dost času, abych ho mohl zbůhdarma ztrácet. Nekoukej na mě jako tele na nová vrata, jsem opravdu duch, umím procházet stěnami i zavřenými dveřmi a přišel jsem se na tebe nejen podívat, ale především tě o něco poprosit.“

„Co... co pro tebe můžu udělat?“ vykoktal Kája.

„Máš pořád tu úchvatnou sbírku filmů, stažených z internetu?“ zeptal se ho Standa.

„Mám... jistě...“ odvětil Kája. „Dokonce ještě větší než...“

„A mohl bys mi všechny ty filmy nahrát?“

„Ale... nač by ti byly?“ namítal Kája.

„Máme na onom světě občas nudu,“ řekl Standa. „Já vím, pirátsky by se filmy kopírovat neměly, ale tohle je pro nás absolutně jediná cesta, jak se k nim dostat. Těžko mohu přijít do obchodu a jako duch si koupit dývídýčka, uznej!“

„Ale - co s tím budeš dělat? Na čem to chceš přehrávat? Máte tam snad počítače nebo dokonce videa?“

„Máme tam především geniální počítačové experty,“ ujistil ho Standa. „Nepochybuj o jejich kvalitách, ti už si s tím poradí.“

„No dobře, ale jak... na co bych to měl nahrát?“

„Něco ti tady nechám,“ řekl Standa. „Především čarodějnou knihu, bez ní to ani nejde.“

„Čarodějnou knihu?“ zaúpěl Kája. „Ty nějakou máš?“

„No jistě!“ opáčil Standa. „Prosím tě, nediv se pořád všemu, nebo z údivu nevyjdeš. Je to tak, jak ti říkám! A basta, námitky se nepřipouštějí. Kam ti ji smím položit?“

Při těchto slovech shodil ze zad batůžek a vytáhl knihu z Dzígvlegtu.

„Co třeba tady na poličku?“ navrhoval Kája a chystal se pohybem ruky smést kupu papírů, ležící tam bez ladu a skladu.

„To tam klidně nech, ta kniha je nehmotná,“ zarazil ho Standa. Knihu opatrně položil na poličku a trochu ji přitlačil, takže prolnula skrz papíry a vnořila se až do dřeva.

„Tak - ta se teď nehne, leda bys tu poličku vyboural,“ řekl spokojeně. „Jenže to není všechno, u druhé věcičky budu muset chvilku čarovat. Pojď doprostřed pokoje a nastav ke mně ruku, něco ti do ní dám!“

Kája ho jako ve snách poslechl, uprostřed pokoje opatrně nastavil ruku a Standa mu do ní opatrně vhodil klíčenku přechodového modulu. Kája si ani nevšiml, že v té chvíli Standa přestal být na okamžik průhledný, ale pokud si toho všiml, nenapadlo ho, že by tomu měl věnovat pozornost. Místo toho ulekaně vzhlédl ke stropu, kde v lustru na okamžik vzplály všechny úsporné zářivky - ale hned zase zhasly.

„Co to bylo?“ ukázal Standovi pohledem nahoru.

„To byly nějaké ionty,“ vysvětloval kamarádovi. „Vznikají stykem allohmoty s reálnou hmotou, na luminoforu úsporných žárovek se projevují krátkodobým vznikem viditelného světla, ale nevšímej si jich, nejsou nebezpečné.“

„Člověče, odkud to všechno víš?“

„Z čarodějné knihy,“ ujistil ho Standa. „Tam je vědy, to bys určitě nečekal! Víš, pro mě jsou teď kouzla, čáry a věda největší zábava.“

„A co je tohle?“ potěžkal Kája v ruce očividně hmotnou klíčenku.

„Něco jako fleška,“ mávl rukou Standa. „Strč ji do nejbližší USB-zdířky svého počítače, měla by se ti objevit jako nový disk. Potřeboval bych, abys mi na ni nahrál co nejvíc filmů, jaké máš nebo seženeš.“

„Kolik filmů se tam může vejít?“ podíval se Kája na malou klíčenku s despektem.

„Aby ses nedivil!“ varoval ho Standa. „Tolik diskové kapacity rozhodně nemáš, aby se tam něco nevešlo. Podívej se!“

Chvilku trvalo, než Kája zapnul svůj hi-tech počítač, ale když připojil klíčenku podle Standova návodu, jen si hvízdl.

„Teda, takovou flešku bych chtěl mít!“ obrátil se na kamaráda. „Ukazuje mi to něco... něco obludně velkého! Nemohl bys mi ji prodat? Nebo sehnat jinou takovou...“

„Nemohl,“ zavrtěl hlavou Standa. „Má obludnou kapacitu jen díky kouzelné knize, bez ní by ti nefungovala a ta kniha nesmí být dál než asi dva metry. Jenže je nehmotná, takže ji nikam nepřeneseš. A ke všemu ti ji nesmím nechat, to by byl průšvih, o jakém se ti nikdy ani v nejhorším snu nezdálo. Nemusím ti snad říkat, že jsem ji sem přinesl nelegálně!“

„Škoda,“ řekl Kája. „Ale když ti něco nahraju, nemohl bys mi něco na oplátku...“

„Chceš svýmu starýmu kamarádovi pomoci, nebo s ním sprostě kšeftovat?“ podíval se na něho přísně.

„Nahraju ti to zadarmo,“ urazil se Kája. „A ty pro mě nemůžeš udělat nic? I když tam na onom světě máte takové génie?“

„Jo - jenže co bych pro tebe mohl udělat?“ zauvažoval Standa. „Čarodějnou knihu ti tu trvale nechat nemůžu, to se na mě nezlob, kvůli té by byl strašnej průšvih. Leda... leda bych ti věnoval nějakou maličkost. Co bys řekl na maškarní kostým Lorda Darth Vadera, ale s pravým světelným mečem?“

„Jak - s pravým?“ zarazil se Kája.

„No - s pravým,“ opakoval Standa. „Nemyslím tím atrapu, ale světelný meč, kterým se dá doopravdy krájet železo. Jen bys mi musel slavnostně slíbit, že ho za žádných okolností nepoužiješ proti člověku, jinak bys skončil ve stejně tak pravém pekle.“

„Počkej - chceš snad tvrdit, že máš pravý světelný meč a že existuje pravé peklo?“

„Samo sebou, hned sám uvidíš. Pojď teď se mnou doprostřed pokoje, ať ti nepoškodím počítač!“ vyzval ho Standa.

Kája ho poslechl a obdržel ze Standovy ruky nádherný, nepochybně hmotný light-saber, meč z Hvězdných válek, zatímco úsporné zářivky v lustru opět krátce blikly.

„Hele, jestli s tím něco provedeš, ocitneš se nato-šup v pravém pekle!“ varoval ho ještě jednou Standa. „Nikdy to nezapínej naplno a nikdy při zapínání na nikoho nemiř. Je to stokrát horší než autogen, varuji tě radši dvakrát než jednou.“

„To je teda paráda!“ potěžkával Kája zálibně v ruce tu podivuhodnou zbraň. „A kde se to zapíná?“

Standa mu to vysvětlil a když se Kájovi podařilo na okamžik rozzářit rudě svítící jazyk silového pole, byl na vrcholu blaha.

„Vážně vypadá jako pravý!“ rozplýval se nadšením.

„Nevypadá, je pravý!“ napomenul ho Standa. „Na to pozor, řeže ocel jako papír, ať s tím něco nevyvedeš! Mohl bys někomu těžce ublížit a strašně snadno se tím dá i zabít!“

„A... vážně existuje i pravé peklo?“ zpozorněl Kája.

„Hele... já tam byl,“ řekl Standa trochu unaveně. „Naštěstí jen na krátké exkurzi, na pár okamžiků, ale stačilo mi to. Viděl jsem tam nešťastníky, co tam jsou za trest... Poslyš, Kájo, jsou věci, o kterých se u nás nežertuje. Pravé peklo opravdu existuje. Jmenuje se Ad a snaž se nebýt gauner, nebo se tam dostaneš taky a... zkrátka, nepřál bych ti to.“

„A ty jsi kde? V pekle zřejmě ne... takže si tam žiješ v ráji?“ zvážněl i Karel.

„Dalo by se to tak nazvat,“ přikývl Standa. „Až na to, že mám tady na tomto světě ještě nějaké zařizování, takže poletuji mezi naším starým světem a tím oným... hele, nahraj mi ty filmy, přijdu se na tebe brzy podívat a donesu ti zbytek kostýmu Darth Vadera, ale teď už se na mě nezlob, musím ještě dnes odnést do pekla jednoho darebáka...“

„Cože?“ vytřeštil na něho Kája oči. „Odnést do pekla? To přece duchové nedělají, to by snad měli dělat ti... ďáblové...“

„Taky mě to napadlo,“ usmál se trochu trpce Standa. „Ale dostal jsem to za úkol a aspoň se díky tomu ještě párkrát podívám na náš starý dobrý svět... ale teď už se na mě nezlob, čas běží a už jsem měl být dávno v Adu... totiž v pekle...“

„Přijdeš ještě?“ zeptal se ho rychle Kája.

„To víš - kdyby nic jiného, musím si odnést tu knihu,“ usmál se Standa. „A taky jsem ti slíbil ten kostým... To už bude jen atrapa, pravý přece nepotřebuješ, když máš nohy i ruce.“

„Tak se tam měj krásně!“ přál mu Kája.

„Ty tady taky,“ odpověděl mu Standa.

A propadl se do ohnivého kola...


Od plesu uplynuly sotva čtyři dny a Standa si vyžádal spojení s Oldou Hanzlem.

„To je dost, že ses ozval!“ uvítal ho kamarád. „Už jsem ti dvakrát marně volal! Řeklo mi to, že nejsi dostupný a nemohu tě rušit. Kdes byl, prosím tě?“

„Někde, kde mi to nebudeš věřit. Ale k věci: když si vezmeš svoji knihu a podíváš se na obsah filmové části, zjistíš, že počet filmů prudce stoupl. Původně jich bylo něco kolem třiceti, víc se jich panu Formánkovi do notebooku nevešlo. Vzhledem k množství jiných dat, které na Dzígvlegt přivezl, byly pro něho jen výplňková vata. Spočti si ale ty filmy dneska! Je jich kolem tří tisíc, podařilo se mi dostat je sem ze Země. Tímto ti tedy dávám najevo, že jsi prohrál sázku.“

Pár minut bylo ticho. Olda se nejprve chopil knihy, ale už po minutě mu bylo jasné, že Standa nekecá a že tedy sázku vyhrál. Proboha - ale jak? Vypadalo to, že Olda přemýšlí, co má na to odpovědět, ale bylo tomu jinak. S povislou čelistí se totiž špatně mluví.

„No tak!“ pobízel Standa kamaráda. „Nemůžeš to najít?“

„Čoveče...“ vydechl Olda. „Teda, to bych vážně nikdy nečekal! Můj oblíbený Indiana Jones... celá série májovek... kdes to splašil?“

„Kde jinde než na Zemi?“

„On k vám přišel někdo nový?“ sondoval opatrně Olda. „Ale i tak - jak by se ti mohlo něco takového podařit?“

„No - mám na Zemi ještě z dřívějška pár kamarádů,“ řekl Standa. „Dobrého kamaráda poznáš podle toho, že pro tebe v nouzi udělá co může. Kája mi zkrátka nahrál asi tři tisíce filmů. Patří do party sběratelů filmů, stahují je už několik let z televize a vyměňují si je, což je víceméně legální - co mohou dělat oni, může dělat každý, stahování filmů z televize není protiprávní a jakmile byl film jednou poslaný do éteru, nemůže už nikdo tvrdit, že někoho okrádají nebo že ho mají na disku nelegálně. Takže je máme i tady na Dzígvlegtu.“

„Ale to nevysvětluje, jak jsi to sem dostal ze Země? I kdyby byl někdo na částečném návratu, jak se tam dokázal domluvit s někým hmotným?“

„Ještě sis nevšiml, že ovládáš telepatii?“ popíchl ho Standa. „Když na Zemi na někoho promluvíš telepatií, porozumí ti každý, i když ve stavu allohmoty procházíš zdmi a nikdo tě za normálních okolností nevidí. Než mě tam Sandišůti vyslali, naučili mě kromě jiného zviditelnit se, když to zrovna potřebuju. V allohmotě slyšíš, co si lidé povídají - co ti ještě chybí, aby ses dohovořil? Se Slávkou jsem se bavil už při svém prvním částečném návratu, jenže tenkrát mě, na rozdíl od Káji, nechtěla poslouchat.“

„No jo, ale snad mi nechceš tvrdit, že tě Sandišůtové poslali na Zem podruhé?“

„Netvrdil jsem, že to musím přinést zrovna já!“ odpověděl Standa vyhýbavě. Pravdivě, ale trochu zavádějícím způsobem.

„Ale kdo to tedy přinesl? Kdo byl v poslední době na Zemi?“

„Poslyš, Oldo, tohle ti nejspíš neřeknu,“ zvážněl Standa. „Prostě se to podařilo, všechny dostupné filmy jsou tady, ale nikomu nesmím vyzradit, kdo je do toho kromě mě namočený. To musí zůstat za každou cenu tajemství, neřeknu to ani vlastní mámě, pochop!“

Kdo kromě Standy je v tom namočený? Kromě Káji ještě gufyrové - ale to se opravdu nedá prozradit kdekomu. Ještě tak nějaké staré vrbě - pokud na Dzígvlegtu nějaké rostou. Jenže jak známo, ani staré vrby někdy tajemství neudrží...

„Hele... a myslíš, že by se to dalo použít ještě někdy jindy?“

„Možná ano,“ připustil Standa. „Ale právě proto to musí zůstat tajemství, jinak by se to už nikdy nepodařilo. Už na mě radši nenaléhej!“

Oldovi nezbylo, než se s tím smířit. Nepatrnou hořkost porážky měl přece víc než dost oslazenou nadšením z nové zábavy. Hned se nabídl, že s tím seznámí ostatní.

„Já vím, měl bys to zařídit ty, máš na to právo, ale já se s ostatními znám. Na plese ses pořád jen točil v kole s holkama a tak jako já kluky určitě neznáš.“

„No dobře, jak chceš,“ přikývl Standa. Nakonec mu to bylo milejší než rozhlašovat to sám, Olda to jistě zařídí jednodušeji.

Standa si už svůj triumf přece vychutnal...

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 21:36