Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Výlet

Slávka sice chvilku lamentovala, že je to podraz na Sandišůtech i na gufyrech, ale pak se dala přemluvit. Trvala jen na tom, že si na ten výlet nevezme sukni, ale kalhoty.

„Sukně by mi při nějakém fofru jen překážela,“ zdůvodňovala to.

„Jak chceš,“ vzdal Standa jakékoliv přemlouvání.

„Nebudou nám dělat potíže gufyrové?“ starala se.

„Mohli by,“ uvažoval otec Mihovič. „Jenže jsou se Sandišůty rozkmotření. Zklamali je dost na to, aby jim ještě pomáhali.“

„Tak proč jim pomáhají?“ vyhrkla Slávka. „Proč zase za ně začali dělat špinavou práci s trestáním darebáků? Proč je v tom nenechali? Náš svět je poslední dobou plný násilí, je to pořád horší, válčí se už skoro nepřetržitě...“

„Oni nepomáhají Sandišůtům,“ řekl otec Mihovič vážně.

„Myslíš?“ podívala se na něho nejistě.

„Určitě,“ odvětil vážně otec Mihovič. „Kdyby jim chtěli opravdu pomáhat, hříšníky by v pekle rovnou spalovali.“

„To by ale bylo kruté!“ vyhrkla Slávka. „To bych se už nikdy nesetkala s našimi...!“

„Víš, děvenko, tebe by se to asi dotklo, ale bylo by to rozhodně spravedlivější než co se děje dneska,“ řekl otec Mihovič chmurně. „To, co dělají gufyrové, je sice lepší než jak si to představují Sandišůti, ale do skutečné spravedlnosti to má pořád hodně daleko!“

„Ty bys to řešil jinak?“ urazila se Slávka.

„To si piš!“ přikývl otec Mihovič. „Ale o tom nemá cenu diskutovat. Pojďme se radši podívat na Zem! Už jsem tam nebyl... celých šest set let!“

„Tak jdeme!“ pobídl všechny Standa.

Přistoupili až k sobě, aby se vešli do ohnivého kola. Standa je vytvořil přímo pod nimi - a vzápětí stáli na rozpraskaném asfaltu mezi ztemnělými domy. Nejbližší dům byl rozbořený a zdál se být úplně pustý, ale ani ostatní nevypadaly obydleně.

„A teď rychle odsud!“ řekl otec Mihovič.

Vykročili po silnici směrem, kde noční tmou prosvítalo trochu světla. Před nimi byla osvětlená část města, zřejmě jeho střed, kde přece jen svítily aspoň některé lampy veřejného osvětlení a okna domů prozrazovala, že se za zataženými roletami svítí. Ale ani tady nebylo jasněji, jak Standa se Slávkou očekávali. Otec Mihovič nevypadal překvapeně - středověká města zřejmě osvětlením také nevynikala.

„Ve dne to vypadalo veseleji,“ podotkl tiše Standa.

„Tak pojďme a nezdržujme se!“ pobízel oba otec Mihovič, rovněž polohlasem.

Konečně došli na ulici, kde dokonce svítily i nějaké výlohy. Otec Mihovič brzy objevil zlatnický krámek a navrhl, že se pokusí prodat nějaké zlaté předměty.

Pro jistotu vstoupili dovnitř všichni. Otec Mihovič se chvíli dohadoval se zlatníkem, než mu předal tři prsteny a obdržel za ně tenký balíček bankovek.

„Můžeme jít na nádraží,“ oslovil své mladší průvodce.

Zlatník na okamžik ztuhl překvapením, protože otec Mihovič na děti promluvil česky. Jenže to už skupinka vyšla z krámku a zamířila směrem, kterým otec Mihovič předpokládal nádraží.

„To ti řekl ten prodavač?“ žádal ubezpečení Standa, když už všichni tři společně kráčeli po spoře osvětleném chodníku.

„Jo,“ přikývl otec Mihovič. „Ještě jsem se s ním domluvil, ale řekl bych, že se srbština za těch šest set let proměnila víc než čeština. Koukal na mě jako na zjevení.“

„Taky se divím, že jsi ještě po takové době dokázal mluvit srbsky,“ pochválil ho Standa.

„Táta mě srbsky učil a kladl mi na srdce, abych nezapomněl, odkud jsem přišel,“ řekl spokojeně otec Mihovič. „Jen se obávám, že starosrbština už nemá se současnou řečí mnoho společného. Ale nevím - kdybych na vás promluvil řečí mé matky, tedy staročesky, možná byste mi také moc nerozuměli.“

„Hlavně že ses domluvil,“ řekl Standa. „S tou starosrbštinou a staročeštinou máš nejspíš pravdu. Já bych asi staročesky nerozuměl ani slovo.“

„Ale rozuměl bys,“ usmál se otec Mihovič. „Ačkoliv, řeči se mění. Češi i Srbové žili celá staletí pod nadvládou cizinců. V Čechách lidem vládli Němci, v Srbsku Turci. Když jsme se zpod nich konečně vymanili, museli naši i srbští obrozenci sestavit mateřský jazyk ze zachovalých zbytků. Samozřejmě se jim nepodařilo obnovit původní jazyky, ale vytvořili vlastně úplně nové.“

„To je tedy smůla,“ souhlasila Slávka.

„Jazyky se zkrátka časem mění,“ opakoval otec Mihovič. „Je to vidět i na angličtině. Ta se díky dlouhodobému vládnutí Británie a spoustě psaných knih a dokumentů zachovala v původní podobě - jenže jen v psané formě, zatímco mluvená se měnila a dnes jsou to dva odlišné jazyky - mluvený a psaný. Shakespearovy verše se proti době vzniku už nerýmují. Jiným odstrašujícím příkladem je latina. Zachovala se nedotčená časem přes dvě tisíciletí, jenže v dnešní Itálii jí už rozumí jen katoličtí kněží, kteří se ji dodnes učí v původní podobě. Italština se ale od ní úplně odtrhla a je to dneska jiný jazyk.“

„Zkrátka máme štěstí, že ses domluvil,“ zhodnotil to Standa.

„Domluvil,“ přikývl otec Mihovič. „Ale musíme se rozloučit s iluzí, že bychom tady byli nenápadní. Podle řeči jsme tu cizinci všichni tři.“

„To by snad tolik nevadilo,“ utěšovala je Slávka. „Důležité je, že jsme se domluvili, získali jsme současné platné peníze, takže můžeme odcestovat. I když v nás poznají cizince, nic zlého se neděje, to dnes není nic mimořádného.“

„Měli bychom si během cestování pořídit další záchytné body,“ mínil Standa. „Tenhle poslední nevypadá v noci přívětivě.“

„Přívětivý dnes nemusí být v Srbsku žádný,“ zahučel otec Mihovič. „Může to být lepší v hlavním městě Bělehradě, ale ani tam to nebude jako v Čechách. A víte, co mi ten zlatník mezi řečí řekl? Máme se obzvlášť chránit mluvit albánsky, německy a anglicky. Promluvit těmito jazyky někde v osamělém místě znamená koledovat si o pořádnou nakládačku.“

„Ale proč?“ vytřeštila na něho oči Slávka.

„Já bych to chápal,“ vzdychl si Standa. „Srbové nesnáší Němce od hitlerovské okupace, Albánce od násilného vyhnání Srbů z Kosova a Američany, kteří je při tom bombardovali. Dodnes je tu z té doby spousta trosek a nedivil bych se, kdybychom dostali přes hubu i za češtinu. Nás Čechy dnes němčina nerozčiluje skoro vůbec a ruština jen trochu, ale Srbové, na rozdíl od nás, na křivdy nezapomínají.“

„Takže je ta moje starosrbština nakonec nejlepší volbou,“ usmál se trochu kysele otec Mihovič. „Kdo by si to pomyslel! Ještě že jsem Srbem jen napůl a po matce Čech. Slyšel jsem o tom spoustu zvěstí. Nejvíce jich nedávno dovezl na Dzígvlegt inženýr Formánek, ale je to hodně smutné čtení... Donedávna prý Češi prchali do exilu přes Jugoslávii a Srbové je přitom všemožně podporovali. Za poslední velké války byli Češi se Srby na stejné straně, jen Chorvati se přidali k Hitlerovi... a dneska aby se tu člověk bál promluvit česky...“

„Tak zkrátka budeš mluvit starosrbsky,“ vzdychla si Slávka. „Za to ti snad nic nehrozí. Horší to máme my, co umíme jen nepřátelské řeči.“

„Opravdu se mi zdá, že Srbsko nebude nejvhodnější zemí, kudy bychom se měli vracet na Zem,“ přidal se i Standa. „Budeme to muset vymyslet jinak.“

„Nejlépe přesunout se jinam a založit si tam další záchytný bod,“ řekla rychle Slávka.

„Tak pojedeme,“ souhlasil otec Mihovič a zadíval se do tabule s odjezdy vlaků. „Ještě koupit lístky a pojedeme.“

Postavili se k pokladně, jenže než se dostali k objednávce jízdenek, obstoupilo je šest uniformovaných policistů a aniž by se zdržovali zatýkací formulí, všem třem zručně nasadili kovová pouta, jen to třikrát klaplo.

„Idemo!“ zaveleli jim stručně.


V první chvíli Standu napadlo zmizet.

Šlo by to hned dvěma způsoby. První - překonvertovat se bleskurychle do allohmoty, zneviditelnit se a prostě policistům zmizet. Druhá možnost by byla vytrhnout se policistovi, který ho eskortoval a zmizet mu v ohnivém kole. Okamžitě si ale uvědomil, že to neudělá - a to hned ze dvou důvodů.

Mizení v ohnivém kole by mohlo dopadnout špatně i v tom smyslu, že by se nemuselo podařit ono vyškubnutí z rukou policisty. Ne že by mu mohl zabránit v útěku, ale strhl by ho s sebou na Dzígvlegt, kde by měl obrovské problémy s vysvětlováním. Kromě toho by na Zemi zanechal Slávku - ta by se snad odtud dostala vlastním přičiněním, ale především otce Mihoviče, který tuto možnost ústupu neměl a byl na ně odkázaný.

Zmizení do allohmoty by bylo také lákavé, jenže následky by byly ještě horší. Duch může s lidmi v normální hmotě komunikovat pouze telepatií, které se museli vyhýbat jako čert kříži. A kromě toho by tu opět zůstal otec Mihovič, který možnost proměny v allohmotu nemá. Opustit ho by bylo v obou případech nepřijatelné.

Tak co tedy?

Pořád ještě by měl možnost silového řešení - nechat prostě policisty ztuhnout a odejít od nich. Jenže to by určitě vyvolalo poprask mezi okolními diváky. Jednak by si nedokázali přijatelně vysvětlit náhlé a současné mdloby zásahové jednotky a nejspíš by na ně zavolali další policejní posily, kromě toho by hrozilo, že se na ně někteří hrdinové vrhnou a donutí je použít stejnou obranu i proti nim - taková řetězová reakce by se už nedala utajit a mohla by přivolat pozornost Sandišůtů.

Nejrozumnější asi bude nechat se v klidu odvést. Silové řešení jakéhokoliv druhu se dá použít kdykoliv později, ovšem raději v klidnějším místě, kde to nevyvolá takový poprask.

Stejně zřejmě uvažovala i Slávka, protože ani ona nezmizela a něco podobného nejspíš prolétlo hlavou i otci Mihovičovi, neboť ani on nekladl odpor. U něho to bylo jednodušší, neboť se mohl ze všech akcí spolehnout jen na ztuhnutí policistů. To jediné by bylo i v jeho možnostech, coby řadového obyvatele Dzígvlegtu.

Policisté je proto bez odporu vyvedli z nádraží a zamířili s nimi k přistaveným dvěma policejním autům. Ale... Standa si povšiml, jak se jeden z policistů marně pokouší dovolat se kamsi mobilním telefonem. Nefungoval mu a nedal se zapnout, ačkoliv se policista snažil.

Standu okamžitě napadla příčina. Tasike-sipde! Ale kdo to použil? Otec Mihovič? Nebo Slávka? Standu to samotného nenapadlo, ale jeden z těch dvou to musel být. Jenže ho vedli až jako posledního a nemohl jim pohlédnout do tváří, aby zjistil, kdo z nich to má na svědomí. Trochu se zastyděl, že to nenapadlo i jeho. Ano, je třeba zabránit policistům vyvolat poplach a k tomu se zóna kovové nevodivosti hodí nejlépe. Vyřadí nejen elektroniku - jako mobilní telefony - ale všechno, co pracuje s elektřinou.

To ovšem znamená, že se budou muset nejpozději u automobilů rozhodnout, co dál. Do té doby nic nehrozí, ale nefungující automobily budou jasnou známkou, že se děje něco, co se vymyká chápání průměrného policisty a jejich chování by mohlo být nepředvídatelné.

Kdyby aspoň věděl, kdo to začal a s jakým úmyslem! Za použitím tasike-sipde vězel nějaký plán, ale čí? Standa by uvítal, kdyby to vyšlo od otce Mihoviče, je to dospělý člověk se staletými zkušenostmi, ale ochotně by se připojil i k Slávce, kdyby to bylo z její hlavy.

Automobily ale byly na dosah a Standovi nezbylo než připojit se až to začne a spolehnout se, že ten plán vyjde. Konec konců, kdyby to nešlo jinak, silové řešení se dá použít vždycky. Dalo se čekat, že by je autor současného plánu použil, kdyby mu něco nevyšlo.

„Smím se zeptat, co to má znamenat?“ zeptal se v té chvíli otec Mihovič policistů sice nahlas, ale mírně. „Jste snad lupiči?“

Jeden z policistů cosi vyštěkl, čemu Standa nerozuměl, ale na potvrzení svého výkřiku přetáhl otce Mihoviče přes záda gumovým pendrekem. Až se Standa prohnul, jako kdyby tu dardu schytal sám! Ostatní policajti na to reagovali pevnějším stiskem rukou, ale jinak se nic nedělo a k autům došli bez problémů. Auta byla dvě, takže je museli rozdělit, jenže jako na potvoru se rozhodli natěsnat Standu se Slávkou vedle sebe do jednoho a otce Mihoviče do druhého. To nebylo dobré, zůstal by bez ochrany!

Otec Mihovič si ale všiml zmatku, ve kterém se oba jeho mladí přátelé ocitli.

„Klid, děti, sejdeme se na strážnici!“ řekl jakoby nic, aby je uklidnil.

Policajt, co ho zadržoval, zase cosi vyštěkl, ale tentokrát mu to už ani nestálo za ránu pendrekem, jak to Standa už-už očekával. Došlo mu ale, že zónu tasike-sipde vyvolává otec Mihovič, zřejmě sleduje nějaký plán a Standovi se Slávkou nezbývá než se mu přizpůsobit.

Nechali se tedy nacpat do auta. Auto s otcem Mihovičem vyjelo jako první a Standa si všiml, že mu nesvítí koncová světla. Co za tím věcí? Normální to rozhodně nebylo. Brzy to ale pochopil. Policista na předním sedadle vytáhl mobil a zkoušel se kamsi dovolat, jenže to už Standovi došlo, co má dělat.

Zóna tasike-sipde, kterou vyvolal, nebyla velká, mohla mít necelý metr. Ocitla se v ní kromě zadních sedadel i část předních, ale nedosahovala ani k palubní desce. Stačila právě tak na to, aby mobil v policistově ruce zhasl a už se nerozsvítil, ačkoliv se ho policista snažil zapnout, pak dokonce otevřel kryt a zkoušel vyndat a opětně vložit baterii. Marně. Standa měl z jeho snahy tak trochu legraci, ale uvědomil si, že i jejich auto se řítí ulicí bez koncových světel a modrých majáčků na střeše - policisté si toho ještě nevšimli, ale Standa to pochopil správně. V prvním autě vyřadil mobily otec Mihovič, ve druhém on. Standu napadlo, že by cestou mohli ke své smůle narazit na nějakého silničního piráta, který by je mohl nabourat, neboť by policejní auta bez modrých světel nepoznal, ale naštěstí dojeli k policejní stanici v pohodě a bez problémů.

Vytáhli je z auta a dostrkali je dovnitř, kde jim sice sundali pouta, ale hrubě je vstrčili do zamřížované klece, každého do jiné části, kde je oddělovala mříž. Za celou dobu nepadlo ani slovo. Zatčení se na nic neptali a policisté také mlčeli.

Zamkli je a odešli.


„Myslím, že je nejvyšší čas zmizet,“ řekl otec Mihovič klidným hlasem. „Vy tou mříží projdete, jestli to správně chápu, že?“

„Jistě,“ přisvědčil Standa. „Jen mě napadlo zůstat tady, než se dozvíme, proč nás vlastně sebrali. A pak bych sebral já je. To přece nejde, jen tak někoho pro nic za nic zatýkat!“

„Nech je být! Já už to vím a povíme si to doma,“ ujistil ho otec Mihovič.

„Nebudeme raději pokračovat ve výletu?“ navrhla naopak Slávka. „Máme přece nový záchytný bod v hale na nádraží! Trochu nás zdrželi - ale přece se hned nebudeme vracet!“

„Můžeme to zkusit,“ přidal se k ní otec Mihovič. „Ale bez vás se tam asi nedostanu, musíte mě z těch mříží vysvobodit. Předpokládám, že to pro vás bude maličkost.“

„Jo, jdeme na to!“ souhlasil Standa.

Změnil se v ducha, prošel mříží, jako kdyby tam nebyla a přistoupil k otci Mihovičovi. Vzápětí se oba objevili v nádražní hale a vteřinu po nich tam přistála i Slávka.

„Ti se budou divit!“ zašklebila se. „Vsadím se, že jim nedojde, jak jsme zmizli!“

„Já se vsázet nebudu,“ vrčel Standa. „Nejraději bych je odnesl do Adu. Přinejmenším toho, kdo natřel otce Mihoviče pendrekem!“

„Nechme toho,“ vzdychl si otec Mihovič a prohlížel si odjezdovou tabuli. „Vlak nám právě ujel, ale to nám nevadí, je přece jedno, kam pojedeme.“

Tentokrát koupil lístky bez vyrušování a za chvilku všichni tři nastoupili do špinavého vagonu jiného nočního vlaku. Nastoupilo s nimi více lidí, ale prázdné kupé si přece našli.

„Tak povídej!“ vyzval Standa otce Mihoviče, jakmile se vlak rozjel. „Co proti nám měli, že jsme jim stáli za takovou přepadovku?“

„Udal nás ten zlatník,“ ušklíbl se otec Mihovič. „Podezíral nás, že jsme to zlato někde ukradli. Zdálo se mu nemožné, aby někdo prodával větší množství navlas stejných prstenů, aby nebyly kradené. A protože jsem se ho zeptal na nádraží, poslal tam za námi zdejší biřice s podrobným popisem. Vy jste měli být komplici a já hlavní lupič.“

„To ti řekli v autě?“

„Vedle mě seděl trochu sdílnější,“ přikývl otec Mihovič. „Takže jsme to měli s menším neplánovaným dobrodružstvím. A nebuďte na ty biřice naježení! Dělali jen, co považovali za správné. Kdybychom byli skuteční lupiči, bylo by to přece v pořádku.“

„Jenže jsme byli nevinní jako lilie!“ opáčil Standa. „A mlátit nevinné by neměli!“

„To dělali biřicové vždycky,“ ušklíbl se otec Mihovič. „To k tomu povolání patří.“

„Snad patřilo, ale dneska by to dělat neměli,“ vrčel Standa nesouhlasně.

„Budeme muset zlomit gufyry, aby tě taky upravili, jako nás,“ navrhla Slávka. „Takhle jsi byl na rozdíl od nás příliš zranitelný.“

„To nebude potřeba,“ vzdychl si otec Mihovič. „Účelu jsme dosáhli, navštívil jsem svoji starou vlast, ale příliš mě nenadchla. První člověk, se kterým jsme se dali do řeči, nás udal. Biřicové nás pro pouhé ničím nepodložené udání zadrželi... podle slov mého táty by se tohle ve starém Srbsku stát nemohlo. Pojedu teď ještě s vámi položit pár záchytných bodů, ale to mi na dlouhou dobu postačí.“

Standa se Slávkou se na sebe podívali a jen oba současně pokrčili rameny.

Co se na to dalo říci?


Po chvíli vstoupil do kupé průvodčí. Otec Mihovič mu mlčky podal lístky, ale chlap se na ně díval tak divně, že v příští stanici raději vystoupili a hned na nádraží si vytvořili další záchytný bod. Teprve pak se chvíli radili nad mapou železničních tratí.

„Srbsko pro nás asi nebude to pravé,“ mínil Standa. „Nikdo z nás srbštinu neovládáme, ani otec Mihovič ne. Tady budeme vždycky cizinci, nápadní jako papoušek v tělocvičně.“

„Máš pravdu,“ připustil otec Mihovič. „Kam bys ale chtěl jinam? Nejrozumnější bude posouvat záchytné body blíž a blíž k Čechám - nebo aspoň k Moravě. Její jižní cíp je mimo oblast Sandišůtských chitsaldilů, tam byste se mohli zjevovat. Ale napadla mě jiná finta. Na přemisťování po Čechách bychom si mohli pořídit malé šikovné autíčko.“

„To nepůjde,“ namítl Standa. „Nikdo z nás nemá řidičák - tedy oprávnění k řízení aut. Ani na to nemáme nárok - děti auta řídit nesmějí.“

„Žádné oprávnění nebudete potřebovat,“ usmál se otec Mihovič. „Řídit auto není snad tak těžké, abyste to vy dva nezvládli. Jen doufám, že vaše ohnivé kolo gufyrů můžete zvětšit aspoň tak, aby tím auto prošlo. Půjčíme si do Dzígvlegtu nějaký menší model a já vyrobím jeho kopii. Půjčené auto vrátíme a tou kopií můžete po Čechách jezdit jako páni v kočáře. O benzín - nebo na co to jezdí - se nestarejte, ten si budeme vytvářet na Dzígvlegtu.“

„Ale co budeme dělat, až nás zastaví policajti?“ chtěla vědět i Slávka. „Každý musí na první pohled poznat, že nám není osmnáct. Ledaže bys jezdil s námi a dělal nám řidiče. Ale řidičák nemáš ani ty a nedovedu si představit, že bys dělal autoškolu. I na to bys potřebovat dokumenty - nemáš přece ani obyčejnou občanku.“

„Kdo říká, že vás bude někdo zastavovat?“ usmál se spiklenecky otec Mihovič. „Když budete i s autem neviditelní duchové, můžete na biřice drze mávat, až pojedete kolem nich, nevšimnou si vás. Jízda autem udělaným z allohmoty má i další výhody. Můžete se čelně nabourat do zdi nebo do protijedoucího nákladního vozu, nic se vám nestane. Zřítíte-li se do strže, nic se vám nestane. V nejhorším případě se zaboříte do skály - a co? Opět platí - nic se vám nestane a nikomu tím neublížíte. Takže nebude vadit, že to řídíte jako děti. Tak co?“

„Otče Mihoviči, tys na to přišel!“ zajásal Standa.

„Ale začal bych až o něco dál,“ pokračoval otec Mihovič. „Srbsko je nešťastná země, měli bychom začít blíž k Čechám, přesněji k jižní Moravě.“

„Jsme pro,“ řekla za oba Slávka.

 


Zpět Obsah Dále

16.06.2017 17:58