Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Turisté

Mihovičův nápad vypadal tak lákavě, že dál vlakem ani nepokračovali. Místo toho se rozhodli poohlédnout po vhodném autíčku, které by se dalo na Dzígvlegtu okopírovat.

V noci to ale nemělo smysl. Dohodli se na návratu do hradu, tam dospat zanedbané spaní a pokračovat až druhého dne dopoledne. Vrátit se na záchytný bod bude za dne stejně snadné jako v noci.

Také to tak udělali a objevili se v Srbsku až kolem poledne. Ukázalo se ale, že Srbsko je skutečně nešťastná země. Ne že by tu auta nebyla, ale většina těch, které viděli na ulicích města, byly staré vraky. To by jim vlastně nevadilo, ale potřebovali co nejmenší model, aby pokud možno prošel i běžným kolem adchyfu.

Nakonec objevili v jedné uličce na předměstí autobazar a v něm starý, ale jakž takž udržovaný fiátek, který by jejich záměrům velikostí vyhovoval. Otec Mihovič vytáhl váček zlata, spočítal zbytek bankovek a vyšlo mu, že se ani nebudou muset vracet na Dzígvlegt pro další zlato. To by nebyl tak velký problém, horší bude, na jak ochotného člověka narazí.

Vstoupili tedy do kanceláře majitele autobazaru. Zprvu si je podezíravě prohlížel, pak se jich stroze zeptal, co si přejí.

„Potřebujeme auto,“ řekl mu bez obalu otec Mihovič. „Stačí nám malé, ale pojízdné.“

„Vy nejste zdejší, že?“ zeptal se jich majitel bazaru. „Mohu vidět váš pas?“

„Nemůžete, protože žádný nemám,“ řekl na rovinu otec Mihovič. „Můžete teď na mě zavolat vaši policii, ale dosáhnete jedině toho, že přijdete o kšeft. Ujišťuji vás, že na nás žádná policie neplatí.“

„Chcete platit hotově nebo šekem?“ nechal to prodejce bez odezvy, jako kdyby jednal se zloději každý den.

„Šeky nemám,“ odvětil stručně otec Mihovič. „A peněz mám málo. Mohu platit jedině zlatem. Berte nebo neberte - jinak půjdeme jinam.“

„To ale nebývá obvyklé,“ řekl opatrně prodejce.

„Nebývá,“ souhlasil otec Mihovič. „Ale můžete na tom vydělat. Možná i dost vydělat - záleží to jen na vás.“

„Rozumím,“ přikývl prodejce. „O jaké auto máte zájem?“

„O to nejmenší, co tu máte,“ řekl otec Mihovič. „Má na sobě značku fiat.“

„Vy tu značku neznáte?“ podíval se prodejce udiveně.

„Ne - jen doufám, že bude pojízdné,“ řekl otec Mihovič.

„Napřed bych rád viděl, čím chcete platit!“ vzpamatoval se majitel autobazaru.

Otec Mihovič vytáhl z kapsáře váček a vysypal před dychtivého prodejce osm těžkých zlatých prstenů, jeden jako druhý, které měl s sebou místo platidla.

„Kde jste k tomu přišli?“ zeptal se prodejce s podezřením. „To vypadá jako...“

„Hádáte špatně!“ řekl otec Mihovič. „Nejsou kradené. Ale to je jedno. Stačilo by vám to? Nebo si mám poslat pro další?“

„Pro další?“ podivil se prodejce. „Máte toho zlata víc? A co když řeknu, že mi nabízíte málo a že by tohle byla sotva polovina?“

„Slávko!“ obrátil se otec Mihovič na dívku. „Přines ještě deset prstenů, počkáme tady na tebe.“

Dívka přikývla - a beze slova zmizela v plamenném kruhu, který se na okamžik zjevil na podlaze kanceláře, aniž by na sešlapaném plastovém linoleu zanechal sebemenší stopy.

Prodejce na to zíral s otevřenými ústy. Nebylo divu, že mu to vyrazilo dech.

„Bohorodičko! Co to bylo?“ vykoktal po chvilce.

„Víte, pane,“ začal zeširoka a s dobrosrdečným úsměvem otec Mihovič, „tam, odkud přicházíme, žádná auta nejsou. Máme tam jen zlato - prakticky kolik chceme, ale vyměnit je za peníze musíme až tady. Nemusíte se bát, že by pocházelo z nějaké loupeže, to není náš styl. Je to naprosto poctivé zlato - i když se k vám dostane tak trochu... pekelnou cestou.“

„S tím nechci nic mít!“ vyhrkl rychle majitel autobazaru.

„Proč ne?“ pokrčil rameny otec Mihovič. „Je to přece veskrze poctivý obchod! Zlatu je srdečně jedno, zda pochází z nebe nebo z pekla... pro klid vašeho svědomí vám opakuji, že nemá vůbec nic společného se zločinem, jak jste si zřejmě myslel zpočátku.“

„Nikdy jsem na peklo nevěřil!“ vyhrkl prodejce alibisticky.

„K tomu vás ani nenutíme,“ podotkl otec Mihovič. „Tady hoch by vám mohl dokonce pravé peklo ukázat, ale neuděláme to. Nač? S naším obchodem to nemá pranic společného. Jde nám o jedno maličké autíčko a platíme poctivým zlatem. Nemusíte se bát, že by se hned po našem odchodu vypařilo, nebo se změnilo v listí. Nejde nám ani o vás, svědomí můžete mít čisté - tedy aspoň co se tohoto obchodu týče.“

„Ale přece...“ koktal obchodník.

V té chvíli opět nakrátko vzplálo ohnivé kolo a v kanceláři se objevila Slávka. Těžké zlaté prsteny držela jen tak v obou dlaních a opatrně je položila na pult před obchodníka.

„Zlato pro nás není problém,“ doplnil to otec Mihovič. „Nebudeme se na vás zlobit ani když na nás pošlete policii, ale jak jste už jistě pochopil, nebudeme si z ní nic dělat. Viděl jste přece proč! Tak naposledy - berte nebo neberte!“

„Ale jak na vás auto přepíšu, když nemáte ani pas?“ chytil se rychle jiného problému.

„Na papírování se vykašlete!“ poradil mu otec Mihovič. „Prostě nám to prodáte, dáte nám účtenku, ale hlavně - nebudete to auto hlásit jako ukradené. Přidělal byste nám starosti, o které nestojíme, což bychom naopak my museli chápat jako porušení smlouvy. Důsledky by byly horší pro vás, to si tedy pište.“

„Nemusíte mít obavy,“ koktal ještě trochu obchodník. „Máte zájem o zkušební jízdu?“

„Doufám, že se to auto rozjede,“ řekl suše otec Mihovič. „Tím by to pro vás skončilo. Výměna zlata za peníze pro vás jistě nebude takový problém, jako pro nás. Přece jen jsme cizinci, jak jste správně poznal. Dokonce ne z tohoto světa.“

„Jistě... můžete si to auto ihned převzít...“ klaněl se jim uctivě, jak se na obchodníka sluší a patří.

„Poslyš, Stando,“ obrátil se otec Mihovič na Standu. „Měli jste přece na Zemi auto, ne? Doufám, že jsi sledoval tátu při řízení a dokázal by ses rozjet. Nebo pošleme Slávku pro inženýra Formánka?“

„Rozjet se snad dokážu,“ uvažoval nerozhodně Standa. „Ale jedině v allohmotě. Jak jsi říkal - pak už je jedno, jestli o něco štrejchnu, můžu to vzít nejkratší cestou skrz plot rovnou na silnici. Zkusit to můžeme.“

Obchodník sice natahoval uši, co si jeho podivní zákazníci povídají, ale jejich slovům očividně nerozuměl. Jednak mluvili česky, ale kromě toho nemohl mít ani tušení, co vlastně znamenají neznámá slova jako allohmota. Předal jim jen auto i s papíry, které otec Mihovič ledabyle vhodil do přihrádky na palubní desce a podivní zákazníci nasedli do auta. Dívka se nasunula dozadu, ale k údivu obchodníka se za řízení posadil kluk, vedle dospělého, který zřejmě nehodlal řídit. A pak... pak se nestačil divit...

Auto i s podivnou posádkou znenadání zprůhlednělo. Aniž by se ozval zvuk motoru, vyvalil se z výfuku modravý dým, pak sebou auto škublo a školácky trhaně se rozjelo proti plotu autobazaru. Cestou narazilo do dalšího auta na prodej, ale místo rány a rachotu plechů prošlo bez škody nejprve stojícím autem, pak plotem, který se ani nezachvěl - a pak už na ulici vjelo jako tank do stojících aut, kterými bez sebenepatrnějšího zvuku projelo. Konečně se zařadilo do správného směru, jenže pak se stalo ještě průhlednější, až zmizelo úplně.

Ateista obchodník se jen pokřižoval...


Průhledné auto s průhlednými pasažéry vyjelo z města na dálnici. Tady bylo aut víc, byly dražší, novější a rychlejší. Občas se některé bezohledně prohnalo skrz pomalejší fiátek, ale nikdy se nic nestalo, než že se fiátek zakymácel, jak vylekaný Standa otřásl volantem.

„Nebylo by lepší jet viditelní?“ zkritizovala to Slávka.

„Jak chceš,“ vyhověl jí obratem Standa.

Nebyl to ale dobrý nápad. Jakési rychlé auto právě v té chvíli do fiátka najíždělo, jenže když se fiátek mezi ostatními auty znenadání objevil, řidič audi prudce strhl volant, aby se vyhnul srážce a jeho auto poskakovalo po dálnici několik set metrů, než se stabilizovalo.

Naštěstí to byl jediný případ. Ostatním řidičům se už neobjevili tak znenadání, takže se k nim chovali normálně, jako k ostatním. Kdo je chtěli předjet, je nyní spořádaně objížděli. Standa se naštěstí jako pilot formule 1 necítil, zařadil se spořádaně do pomalejšího jízdního pruhu a nesnažil se jet rychleji.

„Horší je, že budeme potřebovat benzín,“ řekl Standa při pohledu na palivoměr.

„Máme ještě pár bankovek,“ uklidňoval ho otec Mihovič. „Ale budeme muset změnit strukturu, v allohmotě benzín do nádrže nedostaneme.“

„Maličkost,“ podotkl Standa. „Na nejbližší pumpě uvidíš.“

Čerpací stanice se naštěstí objevila dříve než jim došel benzín. Sjeli z dálnice a přímo na příjezdové cestě, těsně před čerpadly, změnil Standa sebe, Slávku, otce Mihoviče i auto na normální hmotu.

Krátké zdržení jim zavinil výpočet, kolik benzínu si mohou koupit. Vyšlo jim, že mají nejen na plnou nádrž, ale i na plastikový kanystr s dalším benzínem. Koupili to všechno, ale místo aby se vrátili na dálnici, projeli ohnivým kruhem na nádvoří Jukagyri. Otec Mihovič totiž navrhl vytvořit kopie auta, ale zejména kanystru s benzínem, aby je měli připravené pro příště a nemuseli již utrácet nedostatkové bankovky.

„Prodávat zlato bylo za mých časů jednodušší,“ vrčel nespokojeně. „Dneska se platí nějakými papírky... což by nevadilo, ale ty problémy okolo!“

„Dorazili jsme pár kilometrů od hranic Srbska s Maďarskem,“ kontroloval mezitím Standa, kam dojeli. „Hranice přejedeme neviditelní, abychom se vyhnuli kontrolám. Dnes už toho necháme, bude večer, ale zítra musíme položit záchytný bod na půdě jižní Moravy!“

„Nechval dne před večerem!“ pokoušela se ho přibrzdit Slávka. „Ještě musíme projet skrz Budapešť. Jen abychom tam nebloudili několik hodin!“

„Podle mapy vede skrz Budapešť dálnice, to snad zvládneme,“ utěšoval se Standa. „Za Budapeští je rovina a na Moravu je to co by kamenem dohodil a zbytek doplivl. Na Moravě si položíme další záchytný bod - a jsme vítězové!“

„A pak uvidíme!“ vzdychla si Slávka.


Budapešť nakonec hladce objeli obchvatem.

Do dopravní zácpy se dostali až v Bratislavě, ale Standa auto i s posádkou zneviditelnil a tak pokračovali všudy, kudy to šlo. Občas projeli okrajem stojícího vozidla, ale dokud auta neprojížděli i obličejem, dalo se to vydržet i bez vylekaného zavírání očí. Nejvíc tím trpěla Slávka, zatímco Standa i otec Mihovič snášeli průchod cizími auty lépe.

Za Lanžhotem sjeli z dálnice k benzínové pumpě, ale další benzín nekupovali. Místo toho si položili záchytný bod a v nestřeženém okamžiku projeli branou adchyfu na nádvoří Jukagyri, aby se v pohodě a v jistém přepychu nasvačili a poradili se, co budou dělat dál.

Bylo jim jasné, že dosavadní hlavní činnost - odnášení gaunerů do pekel - provozovat nebudou. Na Zemi byli přece proti vůli Sandišůtůgufyrů, bez nich to nemělo smysl. Standa navrhl najít někde v tomto vesmíru nějakou ohnivou planetu a založit na ní soukromé peklo, ale Slávka i otec Mihovič byli proti.

„Soukromé peklo nebude to pravé,“ varoval Standu otec Mihovič. „Nedokážeš zajistit těm gaunerům takovou spravedlnost, jako gufyrové. Ještě by tě obžalovali ze zločinů proti lidskosti a byla by velká ironie osudu, aby ses ocitl v pravém pekle Adu vedle těch, které jsi tam odnášel.“

„Zajímavé, že Sandišůtové grázly na Zemi neobžalují jak je rok dlouhý - celá tisíciletí je nechali beztrestně řádit!“ vyčítal jim Standa.

„Počkal bych, jak se s nimi dohodnou gufyrové,“ radil mu otec Mihovič. „Ti by to na Zemi roztočili! A jistě spravedlivěji, než by se to mohlo podařit tobě.“

„Tomu ještě uvěřím,“ připustil Standa. „Jen mi vadí, že jim Sandišůti dělají potíže!“

„Mají jiné vidění světa,“ omlouval je otec Mihovič. „Přiznej jim aspoň, co dobrého už pro nás udělali!“

„Poslyš, ty přece musíš znát, jaké smlouvy uzavřeli Sandišůti s námi lidmi,“ vyzvídal Standa. „Co vlastně v těch smlouvách stojí o zákazu cestování na Zem?“

„Potíž je, že nic,“ usmál se trpce otec Mihovič. „Nic, protože s námi lidmi nikdo žádné smlouvy neuzavíral. Zdá se, že jsme tady čistě z jejich dobré vůle.“

„Víš, jak mi to řekl jeden gufyr?“ podíval se Standa na otce Mihoviče vyčítavě. „Tvrdil, že nám dali jen to, co podle starých smluv museli. Nic víc. Nemůže za to jejich nekonečná dobrota, ale smlouvy. Jakápak vděčnost? Vděčni můžeme být těm, kdo ty smlouvy sepsali, jim děkujeme za náš pohodlný pobyt na Dzígvlegtu.“

„Víš, měli bychom být asi opatrnější,“ uvažoval otec Mihovič. „Kdyby to bylo tak, jak říkáš, mohli by se k nám chovat hůř, až by zjistili, že jsme jejich smlouvy obešli.“

„No jo, ale když s námi žádné smlouvy neuzavírali, jak je můžeme porušovat?“ krčil rameny Standa. „Něco jiného je, že nám Sandišůti cesty na Zem neumožňovali. Prosím, proti tomu se nedalo nic dělat. Na druhou stranu nám to nezakazovali, takže když nám návrat na Zem umožnili gufyrové, není to žádné porušování smluv z naší strany. Nebo snad ano?“

„Říkal jsi, že vám dvěma gufyrové cesty na Zem zakázali,“ pokračoval otec Mihovič.

„Ale ne protože by to vadilo jim,“ namítl Standa. „Doporučili nám počkat na výsledek jednání mezi gufyrySandišůty.“

„Pak bych byl skoro pro, abychom cestování po Zemi odložili,“ mínil otec Mihovič.

„Teď, když jsme konečně získali nestřežený vstup do Čech?“ zaškaredila se Slávka.

„A co tě tam táhne?“ podíval se na ni otec Mihovič. „Tolik toužíš po setkání se svými dávnými kamarádkami?“

„No - s těmi raději ne, ale ty jsi snad chtěl do Srbska...“

„Jo, chtěl,“ vzdychl si otec Mihovič. „Ale jak jsem říkal - Srbové už nejsou, co bývali! Zklamali mě. No dobře - viděl jsem, co jsem viděl, aspoň budu na Jukagyri spokojenější. Ale vy dva byste se měli zamyslet. Porušovat i zákaz gufyrů? No dobře, nebyl to ani přísný zákaz, spíš doporučení počkat, až jak se gufyrové se Sandišůty domluví. Když to dopadne dobře, budete smět na Zem naprosto legálně - ačkoliv si myslím, že budete muset dodržovat nějaká omezení. Když to dopadne hůř, ale gufyrové vám nebudou dělat překážky, budiž.“

„A když to dopadne úplně nejhůř?“ vyhrkl Standa. „Tím myslím, když nám cestování na Zem zakáží i gufyrové?“

„Obávám se, že by se pak postarali o to, aby to nešlo,“ vzdychl si otec Mihovič. „Ale když o tom tak přemýšlím, já bych teď opravdu raději zvolil trpělivost.“

„I ty, Mihoviči?“ vzdychla si Slávka.

„I já,“ přikývl tázaný.


Nakonec se dohodli, že návštěvy Země pro jistotu odloží. Otec Mihovič měl přece jen víc zkušeností a mladí ho po krátkém váhání raději uposlechli. Zaměřili se na to, co se dalo na Dzígvlegtu dělat v současnosti. Slávka, povzbuzená uznáním otce Mihoviče, pokračovala v kuchařských experimentech, zatímco Standa se dál pokoušel proniknout do tajů Sandišůtské technologie, zejména knih. Otec Mihovič Slávce pomáhal zaknihovat podařené výtvory do obecných receptů, šířil je kde mohl a tvrdil, že je nejvíce oceňují Francouzi - asi mezi nimi bylo nejvíc znalců dobrého jídla. Standovi zase pomáhal s tajemnými knihami. Standa velice brzy pochopil, že se starý zbrojnoš vyzná v modernější technologii než jsou nejnovější pozemské notebooky, hrací konzole, tablety a chytré telefony s inteligencí ještěrky, a že ty starodávně vyhlížející knihy jsou o třídu nebo rovnou o celou fakultu vyspělejší. Raději poslouchal jeho přednášky co nejpozorněji a sám se ve volném čase snažil proniknout do tajemných zákoutí, o kterých neměl na Zemi ani tušení.

Proč se například Sandišůtské knihy nikdy nezaseknou? Na Zemi se mnohokrát setkal se zhroucením systému - modrou smrtí - i se zaseknutím, kdy pomohlo jen vypnout počítač síťovým vypínačem, nebo rovnou vytažením přívodní šňůry. U Sandišůtských knih poruchy prostě nebyly. Zajímavostí bylo i to, že nepotřebovaly zdroj elektřiny - ale to pochopil, když mu otec Mihovič vysvětlil principy získávání kosmické energie, která je naštěstí rozptýlená všude - nejen tady, ale i na Zemi a kterou lidstvo zatím neumí využívat a dokonce ani zjistit. Možná ke své škodě - nebo ke svému štěstí. Podle otce Mihoviče by byla kosmická energie šikovnější než atomová - jenže ještě zneužitelnější. Lizidy tuto skrytou energii zachycovaly, jednak jim sloužila k přeměně hmoty, jednak ji dokázaly bezdrátově na dálku předávat, kam bylo zapotřebí. Knihám, rationům, ale i různým motorům. Na Dzígvlegtu nebyly potřebné lampy, ale lizidy dokázaly ve sklepeních podle potřeby rozsvěcet imitace pochodní.

Oproti Zemi tady knihám ledacos chybělo. Například klasické počítačové hry. Knihy sice měly programovací jazyk, ve kterém se dalo ledacos vytvořit, jenže pro začátečníka to nebylo snadné. Standa naprogramoval pár jednoduchých her typu tetris, ale pak ho to přestalo bavit - kdyby se tomu věnoval soustavně, jistě by si časem troufl i na složitější výtvory, ale jen by ho zdržovaly od pochopení jiných zajímavých výtvorů nepozemské civilizace.

Poměrně brzy ale dokázal změnit jejich vzhled. Knihy nemusely být napodobeninami pozemských manuskriptů se stránkami z pergamenu, jak je kdysi dávno vytvořili Sandišůti speciálně pro Evropany. Standovi více vyhovoval tablet - jeho třetí verze měla formu destičky, podobné mobilnímu telefonu, až na to, že se zatáhnutím za okraje dala roztáhnout až do rozměru metr krát metr. Potmě mohla svítit jako obrazovka, ve dne se chovala jako papírová knížka s pohyblivými obrázky, takže se na ní daly přehrávat i pozemské filmy.

Tato verze se začala rychle šířit, zejména mezi mladšími. Otec Mihovič potvrdil, že si ji oblíbili i představitelé nejpočetněji zastoupených pozemských národů - mladí Francouzi, Rusové i Švédové. Stejně často si na ní promítali pozemské filmy, zejména když se naučili dabovat je v jiných jazycích. Jen škoda, že většina filmů skončila jako »nevhodné pro děti«, hlavně z důvodů přílišné krutosti, které jsou pozemské filmy z poslední doby plné a které mezitím lidé na Dzígvlegtu odvykli. Rusové ale ohlásili, že se pokusí natočit vlastní film a dokonce prý již vybrali námět a začali psát scénář. Místo kamery si na ration namontovali Standův mobil-tablet - kromě zabránění otřesům by umožnil natáčet i letecké snímky.

Standa jim fandil, ale mezi Čechy se nic nechystalo - bylo jich na Dzígvlegtu málo.

A ti, co tu byli, se neprojevovali.


Z neznámého přistěhovalce se Standa stal časem známým po celém Dzígvlegtu, zejména mezi mladými. Přitom většina mládeže byla starší než on.

I na Dzígvlegtu přibývaly děti, ale mnohem méně než na Zemi. Čas plynul pomaleji, na nic nebyl spěch. Biologické hodiny tady ženám netikaly, přinejmenším ne tak brzy jako na Zemi. Pravda, bylo tu pár dětí narozených až tady, za všechny by bylo třeba jmenovat nedalekou Věrku Bělíkovou, ale většina rodin tady byla bezdětná. Například rodina Mincířů - pan Jíra Mincíř býval zemanem za doby krále Boleslava, jeho žena Johanka byla o celých tři sta let mladší. Jejich první a zatím jediný syn Vuk Mincíř byl teprve dvacet let starý - na Zemi by bylo nemyslitelné mít maminku sedm set let starou a otce tisíciletého. I tady to byl tak trochu extrém, ale věkový rozdíl těch, kdo se brali až tady, býval mnohem větší než by na Zemi bylo vůbec možné. Napadlo by na Zemi někoho vzít si partnera o dvě nebo tři sta let staršího? Tam byl přece už stoletý věkový rozdíl prakticky nemožný.

„Proč ses ještě neoženil?“ zeptal se jednoho dne Standa otce Mihoviče.

„Počkám si, až se sem na Dzígvlegt dostane nějaká, která by mě chtěla,“ usmál se otec Mihovič. „Pak si nejspíš oholím bradu, nechám si zastřihnout vlasy a požádám ji o ruku. Ale zatím je na to dost času. Na Zemi bych už byl touhle dobou jen hromádkou kostí v nějakém hrobě, nejspíš jako můj spolubojovník Vilém.“

„Ale když tě Sandišůtové zachránili, byl jsi mladý!“ dorážel dál Standa. „Tenkrát tady nebyly žádné ženy?“

„Jo, byly,“ přikývl otec Mihovič. „Jenže jich bylo vždycky míň než chlapů, ženské se přece jen málokdy toulají jeskyněmi. Vaše rodina s převahou žen a dívek je z toho hlediska velkou výjimkou! Za našich časů se považovalo za slušnost, aby měl muž pro rodinu nějaké zabezpečení, než se vydá na námluvy. Na Zemi jsem byl začínající mladíček, tady jsem se cítil zajištěný až po dostavení hradu Jukagyri, jenže mi to trvalo dvacet let. Staví se tu sice snadno, ale Jukagyri je pěkně bytelný hrad, jak snad uznáš. Jenže když si tady připravuješ rodinné hnízdečko příliš dlouho, může se stát, že vhodnou příležitost prošvihneš. Docela se mi tu líbila jedna dívčí, Magdalénka jí říkali. Měla takové krásné velké oči... Jenže než jsem dostavěl Jukagyri, přebral mi ji jeden hončí... no, bydlí dnes až kdesi daleko na Romezuje, sem na Dzígvlegt už se, co já vím, nikdy nevrátili. No a co? Počkám si na jinou.“

„No - hradní paní by tu nebyla marná,“ připustil Standa. „Kolik je tady na Dzígvlegtu v současné době volných žen?“

„Moc ne,“ připustil otec Mihovič. „Tvoje sestry, Slávka, Věrka Bělíková... ale tu abych raději nechal pro tebe...“

„Počkej!“ zarazil se Standa. „To jsou všechno ještě malé holky, já taky, takže by to byla, co já vím, pedofilie!“

„Nejsem tak nedočkavej, abych si na ně nemohl počkat,“ usmál se otec Mihovič. „Teď to jsou malá koťátka, ale čas se nezastaví, ještě vykvetou... Anebo sem přijdou jiné, nechme to zkrátka osudu... A co ty, která se ti líbí víc? Slávka nebo Věrka?“

„Na holky mám ještě dost času,“ otřásl se Standa. „Naši by mě hnali, kdybych se kolem nich začal motat...“

„Času máte všichni dost,“ přikývl s pochopením otec Mihovič. „Ale úplně by ses jich stranit neměl. Volných kluků je tady víc, aby ti ji některý neodvedl - jako Vitold Magdičku. Taky bys mohl na tu svou čekat sto let - i déle!“

„Nestraš!“ podíval se na něho Standa pátravě, aby zjistil, do jaké míry to otec Mihovič myslí vážně a nakolik si z něho jen tak utahuje.

Otec Mihovič se ale vážně tvářil. Aby tak měl pravdu!

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 21:36