Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Standův nápad

Při probírání knižních vědomostí Standa narazil na matematický problém, převyšující jeho schopnosti. Chvíli se s ním mořil sám, ale pak se obrátil na pana Nejezchlebu s prosbou o pomoc. Učiteli by to mělo být přece jen bližší.

Na každého učitele působí jako pohlazení, když může někomu poradit v oboru školní látky, ale Nejezchleba se současně podivil, co to jeho žáka zajímá.

„Poslyš, Stando, tohle je vysokoškolská matematika, k té by ses měl dostat, až přejdeme na vyšší úroveň!“ upozornil svého žáka.

„Když já bych to potřeboval vědět už teď...“ smlouval Standa.

„Budeš mít nevyrovnané vědomosti,“ varoval ho pan Nejezchleba. „A k čemu bys to vlastně chtěl použít?“

Standa mu tedy na svém tablu ukázal, kam zatím došel. Pan Nejezchleba si prohlížel, co je to za obor - a pak prohlásil:

„Tohle je zatím nad tvé schopnosti. Vícerozměrné prostory jsou obtížný matematický oříšek i pro kované matematiky. Ale zkusíme to spolu, třeba to půjde.“

Následující týden se tedy zabývali především matematikou. Standovi nevadilo, že to patří až do vyšší matematiky, chtěl to prostě pochopit.

„Takže konvertor prostorů, jaký mají Sandišůti, je jen jedna z více možností?“ zeptal se na jednu z mnoha vlastností transformace vícerozměrných prostorů.

„Dá se to tak nazvat,“ souhlasil pan Nejezchleba. „Určitě ses už setkal přinejmenším se dvěma způsoby. Sandišůti používají chitsaldily, gufyrové adchyfy. Oba způsoby jsou na sobě nezávislé a oba umožňují projít do paralelních struktur vesmírů. Gufyrský adchyf navíc umožňuje skoky i v rámci jednoho vesmíru - bohužel o nich nemáme bližší informace. Jen o nich víme - vlastně jen díky tobě.“

„Dobře - ale proč Sandišůti ohýbají prostor podle dimenzí, kterým přidělili pořadí sedmá a devátá?“

„Asi jim to šlo podle nich snadněji,“ hádal pan Nejezchleba. „Možná to zjistíme, až se podrobněji podíváme na konstrukci chitsaldilů.“

K tomu se už ale nedostali. Standa potřeboval ještě pár lekcí z vyšší matematiky, aby na pana Nejezchlebu nezíral nechápavě - takové vysvětlování by určitě nemělo smysl. Jenže se to nedalo stihnout za pouhé odpoledne a pan Nejezchleba nakonec prohlásil, že je zítra taky den a není dobré ani zdravé nacpat si všechno do hlavy na noc.

Takže se pro tento den rozloučili a Standa se rozhodl podívat se za otcem Mihovičem.

„Napadlo mě něco zajímavého!“ hlásil mu už ve dveřích knihovny, kde ho našel.

„Povídej!“ vybídl ho otec Mihovič a zvedl pohled od knihy, kde si také něco studoval.

„Tvrdil jsi, že neumíš zavolat Sandišůty, protože neznáš jejich jména, ale tobě se přece dá volat i jako »majiteli hradu Jukagyri«, nebo ne?“

„Ano. Hrad Jukagyri mi skutečně patří a je to dostatečné určení mé osoby.“

„A nebylo by stejně postačující určení: Chci toho Sandišůta, který se mnou vyvolal spojení naposledy? Nebo ti naposledy volali dva najednou?“

Otec Mihovič chvíli hleděl na Standu a mlčel.

„To je tedy na pár facek!“ prohlásil po chvilce.

„Snad jsem tolik neřekl!“ urazil se Standa.

„Na pár facek pro mě, že jsem na to nepřišel už dávno!“ doplnil otec Mihovič. „Tohle mě mělo napadnout asi tak před pěti sty lety, když jsem je potřeboval poprvé!“

„A předtím jsi je sto let nepotřeboval?“

„Předtím jsem byl ze všeho vyjukaný zajíc,“ přiznal otec Mihovič. „Ze začátku by mě pouhá myšlenka na tu drzost naplnila hrůzou. Ale poslyš, Stando, to bychom měli vyzkoušet. Připrav si, co jim chceš říci ty, já už mám dávno sesumírované, co bych jim chtěl říci já.“

„Ještě nevíme, jestli to bude fungovat!“ připomněl mu Standa.

„Nevíme, ale brzy to vědět budeme!“ opáčil otec Mihovič, otočil se k nejbližší stěně a poručil si: „Spojení se Sandišůtem, který mi volal naposledy!“

Chvíli byl klid, nic se nedělo. Když už to chtěl Standa zklamaně komentovat, spojovací okno se otevřelo a oba se dívali do obličeje jednoho ze Sandišůtů. Standa jich zatím viděl jen málo, takže mu připadali všichni stejní, ale otec Mihovič zřejmě Sandišůta poznal.

„Máte nějaké přání?“ zeptal se jich Sandišůt zdvořile, ale nezdálo se, že nadšeně.

„Ano,“ kývl otec Mihovič. „Ale bylo by lepší, kdybyste nás navštívili tady na hradu Jukagyri. Máme toho na projednávání hodně a u nás na Zemi máme pravidlo, že se má při vyjednávání sedět u jednoho stolu.“

„To pravidlo neznáme,“ odvětil Sandišůt. „Ale pozvání na návštěvu přijímám. Budete muset počkat, cesta na Dzígvlegt nějakou dobu potrvá. Podle vašich měřítek tak půl dne.“

„Budeme vás očekávat,“ řekl otec Mihovič - a zrušil okno spojení.

„Nedostal jsem se ke slovu,“ postěžoval si Standa, ale nemyslel to jako výčitku, neboť i jemu bylo jasné, že toho při osobním setkání projednají víc a jistě i na jeho slova dojde.

„Takže máme půl dne na přípravu,“ vzchopil se otec Mihovič. „Navrhoval bych přibrat k jednání učitele Nejezchlebu a možná i tvé rodiče, budou-li mít zájem. A měli bychom si pořádně připravit, o čem chceme jednat.“

„Já je oběhnu!“ nabídl se Standa. „Jen bych k tomu přibral i Slávku jako zástupce další rodiny, přítomné na Jukagyri.“

„Slávku?“ podíval se na něho otec Mihovič. „Ale pro mě za mě, pozvi ji.“

Standa přímo vystřelil ze dveří...


Na příchod Sandišůtů se připravoval celý hrad i s Jituší a s Lenkou, které se nechtěly účastnit aktivně, ale chystaly se aspoň přihlížet. Tvrzníkovi, oba Nejezchlebovi i Slávka se jednání předem vzdali, ale zajímalo je a nechtěli si je nechat ujít. Jednání mělo probíhat ve velké knihovně, kam by se všichni vešli, ale jednat měli jen otec Mihovič a Standa, kteří již měli připravené nejdůležitější jednací body.

Pro jistotu si je sepsali, aby na něco nezapomněli. Standa na tablet, otec Mihovič do své knihy. A vzájemně si je kontrolovali, aby na nic důležitého nezapomněli.

Oběd toho dne proběhl v napětí, ale ze lhůty chybělo ještě pár hodin. Nikdo netušil, odkud návštěva přiletí, ale otec Mihovič tvrdil, že v kruhu přesně půl dne rationem kolem Dzígvlegtu není žádný svět, takže musí letět z větší dálky, jenže vyšší rychlostí, než je běžná cestovní rychlost rationů. Jejich maximální rychlost v technickém popisu v knihách nenašli, takže se mohli jen dohadovat, odkud návštěvník přiletí a kde tedy může být i domovský svět Sandišůtů. V každém případě mohli vyloučit všechny světy bližší než půl dne cesty - už to byla vlastně zajímavá informace.

Pak se ale nad hradem Jukagyri objevila známá bublina rationu a uvnitř ní byla vysoká postava. Tentokrát nebyla oblečená ve světlezeleném oděvu, ale v bílém oděvu, se kterým jeho brčálově zelená kůže ještě víc kontrastovala.

Z výšky se snesl přímo na nádvoří a bez nejmenšího zdržování přistál proti lidem, kteří ho přišli uvítat. Byla tu - jak jinak - celá posádka hradu, jen bez robotů. Otec Mihovič je pro tentokrát uklidil, Sandišůti měli roboty také, ale nepovažovali za slušné, aby je vítali.

„Kde máte stůl pro jednání?“ byla první slova Sandišůta místo pozdravu.

Otec Mihovič vykročil napřed, zatímco ostatní zdvořile čekali, až Sandišůt vykročí za ním. Tak došli do knihovny, kde otec Mihovič vyhradil návštěvě čestné místo v čele stolu, jenže Sandišůt nabízené místo nepřijal, sám si vybral místo uprostřed délky stolu a pokynem ruky určil všem ostatním místa naproti sobě, aby je měl všechny proti sobě přes šířku stolu.

Otec Mihovič pohotově určil nový zasedací pořádek. Sám se Standou si sedl přímo proti Sandišůtovi a ostatní rozmístil nalevo a napravo od sebe. Jednání mohlo začít.

„Předneste svá přání!“ vyzval je Sandišůt.


Setkání se Sandišůtem ale jen potvrdilo slova gufyra, jimiž popisoval jejich obtížnost. Nepříjemnou stránkou jednání s ním bylo, že mu chyběla obvyklá pozemská mimika. Měl v obličeji stále stejný výraz, jakoby nosil usměvavou masku z nějaké pevné hmoty. Nebyly na něm znát žádné city, kladné ani záporné. Ale zdálo se, že je rozzlobený.

Po dvou hodinách trpělivého přesvědčování byli stále na začátku. Sandišůt jejich plány zklamal - ačkoliv to mohli po zkušenosti s gufyrem očekávat.

Žádost o občasné návštěvy Země odmítl. Není to v zájmu žádné zúčastněné strany.

Trval na tom, že by vstup pozemšťanů z Dzígvlegtu na Zem vyvolal nepředstavitelný chaos a tomu je nutné za každou cenu zabránit.

Spravedlnosti na Zemi podle něho nejvíce pomáhají »částečné návraty« pozemšťanů, zaměřené proti zjevným škůdcům. To je dostatečná satisfakce a další cesty nejsou žádoucí.

Rada Sandišůtů naopak považuje za hanebnost, že se někteří pozemšťané spojili přímo s gufyry. Gufyrové jsou sice bytosti kruté a zlé, ale v jednom je na ně spolehnutí - dodržují smlouvy, pokud se k nim zaváží. V tomto případě to sami gufyrové uznali, slíbili, že veškeré kontakty s pozemšťany na Dzígvlegtu přeruší, přestanou je v rozvratné činnosti podporovat a tím jí zabrání. Nemá smysl zjišťovat, kdo z pozemšťanů to byl, nicméně se to dál považuje za hanebný čin a Rada Sandišůtů pověřuje otce Mihoviče, aby mezi pozemšťany rozhlásil, že v případě dalších pokusů toho druhu bude postižena celá komunita pozemšťanů.

„Aha - namísto ochrany pronásledovaných se z Dzígvlegtu stalo vězení,“ podotkl otec Mihovič. „Dobře - to rozhlásím.“

„Vězení vypadá jinak,“ namítl Sandišůt. „Vězení provozují gufyrové - to byste teprve poznali, co to znamená! Buďte rádi, že o tom nemáte ani potuchy!“

„Myslíte trestaneckou kolonii na Adu?“ opáčil Standa. „O té máme věrohodné představy od lidí, kteří se odtud vrátili.“

„Vy jste s někým takovým hovořili?“ zeptal se ho Sandišůt.

„Na Dzígvlegtu je pět tisíc Lučanů,“ řekl neurčitě Standa. „Někteří se sem dostali přímo, když jste je uznali za nevinné v Lucké válce s Čechy, ale většina prošla peklem gufyrského Adu. Není problém se jich zeptat.“

Gufyrové ale měli všechny propuštěné varovat, aby o svém trestu pomlčeli!“ odvětil Sandišůt. „Jakékoliv šíření těchto informací je trestné!“

„Však taky drtivá většina Lučanů mlčí jako hrob,“ souhlasil Standa. „Ale nám o tom nikdo mluvit nezakazoval a nezakazuje. Takže už víme, co se v Adu dělo a děje.“

„To jen dokazuje, že na vás pozemšťany není spolehnutí!“ prohlásil Sandišůt. „Nemáte smysl pro poctivost a dodržování smluv!“

„Žádné smlouvy jsme neporušili!“ vzepřel se tomu Standa. „Co jsme si s vámi dohodli, to jsme splnili. Byl jsem na Zemi s vaším svolením a vědomím, splnil jsem, co jste po mně požadovali a nebyl jsem tam ani déle než bylo potřebné.“

„Někteří snad dohody plníte,“ připustil neochotně Sandišůt. „Ale jiní z vás je porušují. A to je nepřípustné.“

„My nepovažujeme »částečné návraty« za dostatečnou pomoc spravedlnosti na Zemi,“ řekl odhodlaně Standa. „Zlo je na Zemi příliš rozšířené, než aby je ohrozilo zmizení několika zločinců. Pouhá pomsta nemá smysl, takže »částečné návraty« spravedlnosti nepomáhají. Byl by potřebný větší zásah proti zkorumpovanému systému, ne jen proti jednotlivcům.“

„Hleďme na nováčka!“ řekl Sandišůt. „Máš podivuhodný přehled o Zlu na Zemi! Kde jsi na to přišel? Tvé vzpomínky o ničem takovém nesvědčily, když jsi nám je poskytl!“

Standa se zamračil. Vzpomínky! Souhlasil s jejich poskytnutím Sandišůtům, ale ani ve zlém snu by ho nenapadlo, že by je mohli proti němu vytáhnout jako svědectví. Připadalo mu to jako neurvalý vpád do jeho soukromí. Na Zemi se tomu říká »Orwellův Velký Bratr« - a není to nic skvělého, naopak, považuje se to za význačný příznak Zla!

Pocítil strašné zklamání, že se takhle projevili, ale tím víc v něm vzrostl vzdor.

„V té době jsem žádný přehled neměl,“ připustil. „Znal jsem jen pár střípků, jenže pak jsem se dozvěděl spoustu dalších podrobností ze zdejších knih. Významně mi také pomohla Slávka Thorovská. Uznali jste ji nevinnou zločiny jejich rodičů, ale věděla o nich víc než dost. Zkrátka - když se dají střípky dohromady, vznikne obraz, mozaika. Měli byste se znovu podívat na Zlo na Zemi. Užasnete, kolik ho tam je. Proč je tam necháváte růst?“

„Je to složitější, než jste vy lidé vůbec schopní pochopit!“ odmítl Sandišůt jeho názor. „Nechte posuzování na nás.“

„Ale proč?“ nenechal se zastavit Standa. „Považujete nás za naprosto nesvéprávné? Ale totéž dělají vládcové na Zemi - neustále tvrdí lidem, že na to obyčejní lidé nestačí a že mají nechat v klidu vládnout ty, kdo na to mají správné znalosti a inteligenci - přitom vedou svět do větší a větší bídy a bezpráví. Čím se od nich lišíte vy?“

„Například půl milionem let společenského vývoje!“ odpálil ho Sandišůt. „Uvědomte si, že nejste schopní pochopit ani základy naší techniky! Společenské vědy jsou přitom ještě složitější, na to zatím nemáte! Proto vás nemůžeme pustit na Zem! Neodolali byste pokušení měnit poměry na Zemi a přinesli byste tam technologie, jaké tam nepatří. Vám nestačí, že jste jako lidstvo předčasně objevili atomovou energii? Svěřili byste vašim generálům síly, které se mají v poměru k atomové síle jako tajfun k vánku? Ba ne, lidé Země to nesmí dostat do rukou. Ani ti na Zemi, ani vy tady!“

„Podezíráte nás, že bychom vaše prostředky darovali našim vládcům?“ mračil se Standa. „My bychom se naopak postavili proti nim a proti jejich moci!“

„Vám bychom snad mohli věřit, že naši techniku nezneužijete. Jenže nemůžete ručit za ostatní lidi! Byli byste tam jistě mocnější než místní lidé, ale ne všemocní a už vůbec ne nesmrtelní. Jistě si umíte představit, že by po vás šly tisíce profesionálních zabijáků. Komu by se naše technika dostala do rukou, až by vás zabili a zmocnili se jí?“

„Ve stavu allohmoty nás žádné hmotné zbraně neohrozí!“ namítl zaraženě Standa, neboť tyto Sandišůtóvy argumenty nečekal.

„Tím jen dokazuješ, že nemáš dostatečný přehled o pozemských zbraních,“ odvětil na to klidně Sandišůt. „Mikrovlnné a laserové zbraně na allohmotu účinkují. Byla by jen otázka času, kdy by je úspěšně vyzkoušeli i na vás - a pak by vás ani allohmota neochránila.“

„Pokud bychom je do té doby od jejich moci neodstavili,“ namítl Standa.

„Kdybychom měli aspoň trochu zaručené, že se to podaří, dávno bychom vás tam sami poslali!“ pokýval hlavou Sandišůt. „Za současného stavu věcí si to ale nedovolíme riskovat. Skončilo by to katastrofou. Pro vás i pro Zem.“

„Mohlo by jedině vadit, že je nás tady málo,“ řekl Standa vyčítavě.

„To také,“ souhlasil Sandišůt. „Ale to by nebyl problém. Kdykoliv můžeme na Zemi zahájit nábor dobrovolníků a z nich vybrat spolehlivé, kteří by mocným na Zemi nepodlehli, zejména psychicky. Ale čas na to ještě nedozrál. Země je i pro nás těžký hlavolam - natož pro vás s vaší nižší mozkovou kapacitou! Buďte rádi, že si na Dzígvlegtu žijete v přepychu jako největší boháči na Zemi, vzdělávejte se, jak to jen jde, ale nesnažte se vrtat bezhlavě do pochybných projektů! Nemáte je podložené vědomostmi, nedokážete je ani naplánovat, jen byste je zkazili. Jak to sami říkáte - představujete si to jako Hurvínek válku a na Zemi byste působili jako sloni v porcelánu!“

„Snad bychom mohli aspoň těm nejpotřebnějším lidem na Zemi pomáhat, ne?“ snažil se usmlouvat aspoň něco.

„Není to žádoucí,“ odmítl to Sandišůt. „Napravit všechny křivdy světa je nad vaše síly. Ano, mohli byste některým pomoci. Ale jak? Natahat sem do Dzígvlegtu tisíce až miliony ztroskotanců, kteří by tu nepředstavovali žádný užitek? A spolu s nimi statitisíce agentů, kteří zlu na Zemi pomáhali, pomáhají a pomáhali by i odsud...“

„My bychom je vybírali opatrně!“ sliboval Standa.

„Už dnes se tady na Dzígvlegtu najdou nezodpovědní jedinci, kteří se spolčují s našimi protivníky gufyry!“ odpálil do Sandišůt. „Dobře si rozmyslete, koho chcete obhajovat! Jen tak na okraj - tohle někdo předal lidem Země!“

S těmi slovy hodil na stůl - světelný meč Lorda Darth Vadera. Na okamžik zapnul jeho svítící čepel, až vykousla do desky stolu hlubokou rýhu, aby bylo vidět, že je plně funkční.

A Standa ztuhl nejvíce ze všech.


Jednání se Sandišůtem nakonec skončilo nerozhodně.

Sandišůt neustoupil ani o píď, bohužel měl pádné důvody. Meč Darth Vadera prakticky rozmetal Standovu nabídku s opatrným zasahováním na Zemi a vyřadil ho tím z další diskuse. Všechno ostatní odmítl poukazem na to, že tomu nikdo z pozemšťanů pořádně nerozumí.

Co na to mohl Standa namítat? Ještě že to Sandišůt neobrátil přímo proti němu, ale jen na jakéhosi »nezodpovědného jedince«, který se zlotřile spřáhl s gufyry!

Otec Mihovič ale také neustoupil a tvrdil, že jednání o nás bez nás je pro lidi ze Země ponižující a kromě toho se zdá, že se situace na Zemi spíš zhoršuje než aby se lepšila.

„Ještě před pouhými čtyřmi sty lety jste mohli proti vládnoucím silám zakročit, aniž by Zemi hrozil kolaps,“ vyčetl Sandišůtovi. „Píkami a mušketami by nenadělali tolik paseky, jako dnes atomovými bombami. Že přesto dokázali ve Třicetileté válce téměř úplně vylidnit Evropu, je výraz naprosté ignorance z vaší strany. A protože se to neustále zhoršuje, zdá se, že máte čím dál tím méně možností do vývoje vůbec nějak zasáhnout.“

Sandišůt na to reagoval rozzlobeněji. Nikdo z přítomných tomu nerozumí, přítomnost nerozumných dětí je výsměchem vážnému jednání a Rada Sandišůtů už rozhodla o postupu na Zemi na dalších deset let, takže vlastně ani není o čem jednat.

Zvedl se od jednacího stolu, nasedl do rationu a odletěl nejbližším otevřeným oknem.

„A máme po žížalkách!“ vzdychl si otec Mihovič, když ration se Sandišůtem nabral za oknem směr vzhůru a zmizel jim s očí.

Standa jen mlčel, ještě se z toho nevzpamatoval.

Otec Mihovič vzal se stolu meč Darth Vadera a podíval se na Standu.

„No, Stando, to jsi dal Sandišůtům dáreček!“ řekl vyčítavě. „Co tě to napadlo? Komu jsi to na Zemi vůbec dával? Nenapadlo tě, že to může být nebezpečná hračka?“

Neptal se ani, čí je to dílo - bylo to jasné. Nikdo jiný než Standa, Slávka a otec Mihovič na Zemi nebyli a jen Standa tam byl sám. Nebylo nutné viníka složitě hledat ani usvědčovat.

„To jsem dal kamarádovi za nahrání těch filmů!“ vysvětloval Standa.

„A nemohl jsi mu dát něco méně nebezpečného? Třeba kalašnikov nebo protitankovou řízenou střelu? Nebo pět kilo semtexu i s rozbuškami? Proč zrovna tohle?“

„Já jsem mu vysvětlil, že s tím musí zacházet opatrně!“ bránil se Standa.

„Je otázka, co všechno s tím vyváděl, když se to doneslo až k Sandišůtům?“

„To nevím,“ schlípl Standa. „Já jsem ho varoval, že to není žádná hračka!“

„A ještě ke všemu za hodně pochybné filmy,“ přisadil si Standův táta. „Osm z deseti už je přesunutých mezi nevhodné a zbývající jen proto ne, že si je ještě nikdo nestihl pustit.“

„To není pravda!“ bránil se Standa. „Spousta těch filmů je oblíbená a není označená jako nevhodné!“

„No jo - ale většinou jsou to pohádky nebo filmy o Krtečkovi!“ přidala se Slávka.

„I ty?“ podíval se na ni Standa zle.

„I já!“ oplatila mu pohled, jenže s hrdostí v hlase. „Uznej, udělal jsi pěknou botu!“

„Udělal!“ vybuchl Standa uraženě, že se všichni postavili proti němu. „Ale udělal jsem aspoň něco a neseděl jsem disciplinovaně na zadku, jako ostatní - a někteří už šest set let!'“

Vyskočil od stolu, srdíčko plné vzdoru, nasedl do bubliny rationu a vyletěl z knihovny stejným oknem jako před ním Sandišůt.

Odletěl se někam v skrytu vybrečet... Výjimečně ne na ochoz Velké věže, ale tam, kde ho nikdo nenajde... Ačkoliv na věž zpočátku zamířil, přistál na obvyklém místě, zrušil ration - jenže pak znenadání zmizel.

Zůstal po něm jen zápach hořící síry...


V Adu se objevil na obvyklém místě, kde již několikrát předával gufyrům pozemské darebáky. Ani to už se nebude opakovat - a možná nějakých pár století...

Bylo mu do breku, tak brečel. Tady to nikdo neuvidí. Místo aby zamířil směrem, kudy gufyrové odváděli přinesené gaunery, šel téměř na opačnou stranu. Přímo proti známé cestě leželo nevelké, ale nepříjemně sálající lávové jezírko, které musel z úctyhodné vzdálenosti obejít. Nepomáhalo zaclánět si obličej rukou a kromě toho měl nejasné tušení, že nemá ani nehořlavý oblek, jako zdejší trestanci.

Lávové jezírko mělo aspoň jednu výhodu - nebylo zdrojem sirného zápachu, jen horka a světla, ale jak se vzdaloval dál a dál od záchytného bodu, zápachu přibývalo. Vzduch byl plný hnědého dýmu, při zemi se plazily modravé plamínky hořící síry. Zatím se to ještě dalo snést, ale Standa si uvědomoval, jak i pouhý pobyt tady musí být nepříjemný. Natož když tu trestance nutí k výkonu, na jaký nejspíš nebyli zvyklí nikdy v životě. Ano, české úsloví říká, že si člověk zvykne na všechno, dokonce i na šibenici, jenže to zásadně tvrdí jen ti, kdo tam nikdy neviseli. Pobyt tady byl opravdu trestem. Místo skrovného odpočinku jen včelí buňky, ve kterých se nedá pořádně ani otočit, kdovíjaké jídlo... nebylo jim co závidět.

Měl by je ale litovat?

Oni tu přece netrpí nevinně! Každý má na svědomí tolik lidského neštěstí, že si trest určitě zaslouží. A co víc, až jim trest skončí, co je čeká? Dlouhý život, zprvu na Roponochu a pak na Dzígvlegtu, bez starostí, skoro jako v ráji... teda, až na drobné výhrady... Nebude to pro ně nezasloužené? Vždyť své oběti přežijí více než několikanásobně! Nejen ti skuteční vrazi, ale i menší grázlové, kteří lidi nelikvidovali přímo fyzicky, ale »jen« existenčně! Až si trest odpykají, budou si žít jako ostatní. Neměli by je spíš vracet na Zem?

Kráčel ostrým krokem skoro hodinu tou bezútěšnou krajinou. O návrat se nestaral - až ho vycházka omrzí, prostě se vrátí pomocí adchyfu rovnou na ochoz Velké věže.

Když se ale zamyslel nad svou neopatrností, musel přiznat, že to vůbec nepromyslel. Dát Kájovi světelný meč Darth Vadera byla opravdu pitomost. Kdyby mu věnoval kalašnikov s ostrými náboji anebo protitankovou řízenou střelu, byly by to také nebezpečné hračky, ale na Zemi by to nebylo nic nového. Jenže fungující generátor ničivého torzního pole je přece jen silný tabák! Dobře, že to Kájovi zabavil Sandišůt a ne nějaký vojenský zbraňový expert! V Čechách naštěstí není intenzivní vojenský výzkum jako jinde ve světě - co to říkal Sandišůt o mikrovlnných nebo laserových zbraních, které účinkují i na allohmotu? A oni se po Zemi pohybovali úplně bezstarostně v dobré víře, že na ně nic nemůže!

Naštěstí to Sandišůt hned také napravil - meč Kájovi zabavil a odnesl. Aspoň že tak! To se samozřejmě už nikdy nesmí stát! Otázkou je, zda ty filmy aspoň za to stály? Většinu jich diváci vyřadili do nevhodných - pravda, Hollywood je seká jako Baťa cvičky, občas se mezi nimi objeví film, který stojí za zhlédnutí, ale většina filmů jsou »béčka« nebo »céčka«, některým plně patří i hodnocení »odpad« - snad se v tom množství našlo aspoň pár dobrých titulů, jinak by to byl hodně ztrátový obchod! Ačkoliv - ztrátový to teď byl pro Káju, když mu Sandišůt meč zabavil...

Dobrá, byla to hloupost, pitomost, kravina - ale co dál? Jednání se Sandišůty očividně skončilo neúspěchem. Nejspíš k tomu přispěl i on, ale dá se pochybovat o tom, že by to bez incidentu s mečem dopadlo lépe. Sandišůti je zkrátka na Zem nepustí a gufyrové, kteří chtějí se Sandišůty vycházet čestně, jim také nepomohou.

Mají pozemšťané žít na Dzígvlegtu podle představ Rady Sandišůtů - tiše a pokorně čekat, až se někomu rozleží, že pro ně i ráj může být vyhnanstvím?

Jenže - co s tím nadělají? Sandišůti je na Zem nepustí a gufyrové jim smazali všechny záchytné body. Sami se tím připravili o možnost zasahovat na Zemi! Z toho plyne, že si cení dobrého vztahu se Sandišůty víc než spravedlnosti a ta pro ně není tím nejdůležitějším, jak se Standovi až dosud zdálo!

Nemají ale pravdu i Sandišůti?

Přinejmenším aspoň v jednom nelžou: pozemšťané na Dzígvlegtu nestačili pochopit ani zlomek techniky Sandišůtů - o gufyrské ani nemluvě.

Nebylo by lepší nejprve se něco naučit, aby na Zemi nemuseli jen trpně používat dary, o nichž prakticky nic nevědí?

Co kdyby si na Zem vytvořili vlastní průchod chitsaldil? To jim přece nikdo nezakázal a nebyla by to ani podpora ze strany gufyrů! Mohli by je Sandišůti ještě omezovat? Vždyť jim to vlastně ani teď nezakázali! Zřejmě jsou si jistí, že to bez jejich chitsaldilů nepůjde! Pravda, nejprve by je museli pochopit, pak zkonstruovat, ale kdyby se jim podařilo vytvořit si červí díru někam do Čech, mohli by tam cestovat aniž by porušili zákazy!

Jenže na to si zatím nemohl troufnout. Je přece teprve kluk, nemá ani potřebné školy, ani technické znalosti. A i kdyby se mu to podařilo, pořád by to bylo jen využití Sandišůtské techniky, nic převratně nového...

Ale i to by v jejich postavení mělo smysl! Hraběti Monte Christo se podařilo uniknout i z nedobytné pevnosti If! Trvalo mu to sice dlouhá léta, ale nakonec svobodu získal! Tady to možná potrvá ještě déle, ale... délka života se na Dzígvlegtu počítá na staletí a to by v tom byl rohatý... to by v tom byl gufyr, aby nakonec svobodu nezískali!

Chce to jen jedno. Vrátit se na hrad a učit se. Prakticky totéž, co dělal doposud.

A měl by se poohlédnout po ostatních lidech na Dzígvlegtu.

Musel uznat, že on sám je pouhý kluk a na Dzígvlegtu je teprve krátce. Naučil se toho možná víc než promovaní inženýři na Zemi, ale když se porovná s učitelem Nejezchlebou nebo s otcem Mihovičem, sám musí uznat, že toho zná ještě málo. Vždyť tady musí být plno lidí, kteří sandišůtskou techniku studují už celá staletí! Začínali sice z úrovně středověkých vědomostí, ale pomocí knih se mohli už dávno dostat vysoko nad špičkovou vědu Země!

Nebude ale drzé, aby se on, mláďátko neopeřené, chtěl mezi ně vetřít? Sebekriticky si musel přiznat, že toho zatím moc neví. Bude muset ještě hodně studovat!

Teď má ale další důvod.

 


Zpět Obsah Dále

16.06.2017 17:58