Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Spojenci

Od neúspěšného vyjednávání se Sandišůty se Standa držel stranou. Možná k tomu neměl tak pádný důvod. Vyvedl sice klukovinu, ale na Jukagyri nikdo nepochyboval, že by to bez ní dopadlo stejně. I gufyrové je varovali, že to není jednoduché. Měli je poslechnout. I když ještě nevěděli, že je gufyrové hodili přes palubu a vyměnili za dobré vztahy se Sandišůty, což Standa chápal jako nespravedlnost.

Standovi se navíc podařilo urazit otce Mihoviče. Vpálit mu, že šest set let disciplinovaně seděl na zadku, taky nebylo spravedlivé! Standa zkrátka vybuchl jako mina a bylo by na místě pokorně se otci Mihovičovi omluvit. Teď ale nevěděl, jak by měl s omluvou začít, takže se - jak to s oblibou říkal táta - raději spolehl na »indickou metodu« - nechal to »na Indy«.

Na společné obědy a večeře docházel jako dřív, ale když v rodinném kruhu probírali, co budou dělat v následujícím období, zarytě mlčel. Jen jednou se vmísil do diskuse a přidal svůj hlas na jednu stranu. To když maminka u jednoho oběda navrhla uvažovat o možnosti odejít z Mihovičova hradu a usadit se někde ve vlastním.

„Já nikam nepůjdu!“ řekl zarputile. „Když se odřízneme od zdejší knihovny, už se nic dalšího nedozvíme!“

„Pokud vím, všechny knihy obsahují totéž,“ namítla maminka. „Ať se nacházejí tady v knihovně nebo kdekoliv na Dzígvlegtu!“

„Tady se mohu zeptat, kdykoliv něčemu nerozumím,“ namítal Standa. „Navíc tu máme školu s panem Nejezchlebou.“

„Dobře, dobře, kvůli škole tu ještě nějakou dobu zůstaneme,“ ustoupila maminka. „Ale měli bychom už teď uvažovat, co potom!“

„Postavit rodinný domek dokážu během půldne!“ ujistil všechny Standa. „Není to vůbec takový problém, jako na Zemi! A najít vhodné místo taky nedá žádnou práci. Na Dzígvlegtu je prostoru habaděj!“

Tím považoval svůj vstup do diskuse za skončený. Zvedl se a odešel.

„Není nějakej divnej?“ zaslechl ještě za sebou Jitušin hlas.

„Nějak nám předčasně klackovatí,“ vzdychla si i maminka.

Víc už neslyšel, protože už odlétal v rationu na svůj oblíbený ochoz Velké věže... Jen tušil, že svým odchodem způsobí změnu tématu hovoru.

Nejlépe se přece drbe o nepřítomných...


Nahoře ho ale zaskočila žádost o spojení, která nepocházela od nikoho známého.

Rychle se otočil, aby za ním byla jen holá zeď, a spojení povolil.

„Příjemný den přejeme!“ usmívali se na něho dva kluci. Starší než on, určitě měli nad dvacet let, ale nebylo to tolik, aby ho nemohli přijmout jako kamaráda, kdyby o to stáli.

„Žádné další filmy už nebudou!“ řekl bez pozdravu, neboť se domníval, že se na něho obrátili kvůli nim.

„Nejde o filmy!“ ujistili ho rychle oba. „Ale mohly by tě zajímat paralelní světy!“

„Co s nimi máte?“ zachytil se drápkem.

„Hele, tohle se nedá řešit na dálku!“ ujistil ho ten bližší k oknu. „Máš-li chuť, přileť za námi na samotu Tannenstein - najdeš ji na mapě Dzígvlegtu. Kdy bys mohl přiletět?“

„Třeba hned!“ navrhl jim.

„Tak poleť, už na tebe čekáme!“ souhlasili.

Na odpoledne neměl nic naplánovaného, takže bez meškání nasedl do rationu a vznesl se podle mapy, zobrazené na svém tabletu.

Samota Tannenstein ležela nedaleko hradu Jukagyri - vzdušnou čarou vzdálená sotva dvacet kilometrů. Pro ration to byla otázka necelé minuty letu, takže vzápětí klesal na louku poblíž nenápadného, ale poměrně prostorného domu na úpatí nevysokého kopce, pokrytého hustým lesem. Dva kluci už ho tam vyhlíželi, dokonce kvůli němu vyšli z domu.

„Tak čao, hoši!“ pozdravil je, sotva zrušil ration.

„Sprechen sie deutsch?“ dostal odpověď.

„Jo ták - vy neumíte česky!“ usmál se a přešel na telepatii.

No jo! Spojovací okna měla jednu vlastnost. Samočinně překládala všechno, co spolu lidé hovořili, do jazyka toho na druhé straně. Byla to nesporná výhoda, nikdo nemusel znát cizí řeči, jen to občas mátlo a když se pak sešli osobně, mohlo se stát, že jeden druhému nerozuměli. Na Dzígvlegtu se naštěstí jazykové bariéry neřešily pomocí tlumočníků ani jazykových rychlokursů, ale univerzální telepatií - i když mluvit jednou společnou řečí bylo vždycky nejpohodlnější.

„My jsme Švýcaři!“ odpověděli mu. „Ale to je snad vedlejší. Hlavně že se máme na čem shodnout. Nakonec - telepatie není nejhorší. Ale pojď dál!“

Zavedli ho do domu, kde ho ve velkém pokoji se skutečným, smůlou vonícím krbem posadili do pohodlného křesílka u nízkého stolku, na kterém ležel - jeho tablet. Přesněji jen jeho kopie - tablety se zejména mezi mladými šířily rychle a jak vidět, nejen mezi Čechy.

„To je tvůj výmysl, že?“ začali bez zdvořilostních odkladů.

„Jistě,“ přikývl a vytáhl z kapsy svůj, navlas podobný.

„Príma,“ pochvalovali si. „A taky jsme zaslechli pomluvu, že jsi ze Země přivezl pár stovek nemravných a horrorových filmů.“

„Jo - ale už se to nebude opakovat!“ řekl.

„Proč?“ podivili se. „Staromilci tě sprdli, co?“

„Ani ne - ale nemám už přístup na Zem,“ vzdychl si.

„Nemáš?“ zesmutněli. „To je škoda. Mysleli jsme, že bys nám mohl pomoci.“

„Rád - pokud to bude v mých silách,“ řekl. „Jen nevím, jak.“

„Jestli nemáš přístup na Zem, pak asi nijak,“ vzdychl si jeden. „Abys tomu rozuměl...“

„Jenže to už ho asi zajímat nebude,“ snažil se ho zastavit druhý. „Když už beztak na Zem nemůže...“

„Tak co?“ obrátil se první na něho. „Chceš říci, že už pro nás není zajímavý? I kdyby, proč ho mezi nás nepřizvat? Přinejmenším kvůli tomu tabletu!“

„No dobře!“ podvolil se druhý. „Tak mu to tedy řekni!“

„Víš - vzali bychom tě do party, ale... předpokládám, že v nouzi nejvyšší umíš držet jazyk za zuby, i kdyby tě mučili!“ začal první.

„Máte snad něco nelegálního?“ usmál se Standa.

„Tak trochu,“ přikývl první. „Vymysleli jsme... i vyzkoušeli odlišný způsob dálkového cestování. Říkáme tomu »préto« a je to úplně pohádkové - vzpomeneš si a jsi na místě.“

„Něco jako gufyrský adchyf?“ nadhodil.

„To neznáme,“ zarazili se oba. „Máš snad také něco podobného?“

„Jo, mám,“ přikývl. „Jenže je mi to houby platné. Mám od gufyrů červí díry, dá se jimi v okamžiku cestovat skoro kamkoliv... jen s nepatrnými omezeními, které to, bohužel, úplně znehodnocují.“

„Od gufyrů?“ zeptal se udiveně první a oba měli při pohledu na něho oči navrch hlavy. „Poslyš, Hansi, to nebude prosťáček, když si troufá jednat s gufyry!“

„Možná,“ připustil Hans. „Jen jestli dokáže taky mlčet, když je potřeba.“

„To se rozumí, že se nesmím před Sandišůtygufyrech ani zmínit, ti by v tom hned viděli opovrženíhodnou hanebnost,“ dodal Standa.

Gufyrové ti dokonce něco dali?“ vyzvídal Hans.

„Jo,“ přikývl Standa. „Tvářili se, jako když nám lidem chtějí pomoci a tak mi věnovali tu schopnost... jenže pak mi ji zase omezili, takže je mi k ničemu. Teď už je s tím konec!“

„Proč ti ji omezili? A jak?“ dychtili po podrobnostech.

„Protože se nakonec dohodli se Sandišůty, že už lidi nebudou podporovat. Sandišůtové jednání lidí s gufyry považují vůbec za hanebnost,“ přiznal Standa.

„No, u gufyrů se podrazům nedivím, to jsou odjakživa poťouchlíci, ale že by se na tom podíleli i Sandišůti?“ podivil se první. „Ačkoliv - ani oni nejsou andělé...“

„Nemají si co vyčítat,“ řekl Standa rázně. „Z doby, kdy jsem s gufyry jednal, mám jejich adchyf. To je takový tunel pro rychlé cestování.“

„Poslyš - necestoval jsi s tím nakonec i na Zem?“ napadlo Hanse. „Nás se neboj, my to nikomu neřekneme!“

„Cestoval jsem,“ přikývl Standa. „Tak jsem přivezl i všechny filmy. Pak mi ale gufyrové přístup na Zem omezili - a tady to skoro nemá cenu...“

„To nikdy nevíš,“ utěšoval ho Hans. „Poslyš, Fritzi, máš pravdu, vezmeme ho k nám. Tenhle hoch už něco umí a nebude to žádný jelimánek!“

„To ti říkám už chvíli!“ souhlasil Fritz. „Tak tedy, velevážený Stando, vítáme tě v naší »partyzánské osvobozenecké skupině« - teda, jestli se chceš přidat!“

„Osvobozenecké?“ podivil se Standa.

„Jo,“ ujistil ho Fritz. „Když už jsi jednal s gufyry, muselo ti dojít, že nás tu Sandišůti drží víceméně nedobrovolně. Možná jsme sem dobrovolně přišli, ale to jsme netušili, co nás tady čeká. A jestli máš stejně jako my »heimweh«, neboli stesk po domově na Zemi, pak jsi mezi námi na správném místě.“

„S tímhle pohledem na Dzígvlegt souhlasím,“ řekl Standa. „Jen mi ještě není jasné, co chcete dělat. Pod pojmem »partyzánská osvobozenecká skupina« bych si představil střelbu ze zálohy, výbuchy, bomby a tak... ale s tím nechci nic mít, jsem zásadně proti násilí.“

„My taky, v tom jsi taky náš,“ opáčil Hans. „Ale nechceme tady zkejsnout jako ti, co už tady trpně zhebli, aniž by se aspoň před smrtí podívali domů na Zem.“

„Tady se taky umírá?“ podivil se Standa.

„Jako všude ve vesmíru,“ ujistil ho Hans. „Smrt je logické vyústění života, prostě patří k němu. Ale byli tady už strašně dlouho, říká se, že šedesát tisíc let... jednoho jsme viděli, ale to už skoro není o co stát.“

„Tohle už trvá tak dlouho?“

„Jo - slyšel jsem, že sto tisíc let,“ přikývl vážně Fritz. „Začalo to když pračlověk honil mamuty, pokračovalo to přes Sumery, Egypťany, Čínu, Řím - a trvá to dál. Jestli ještě někdo věří tomu, že Sandišůti chtějí lidem na Zemi pomáhat, tak my už ne. Mají nás za pokusné králíky, pozorují nás, ale nehnou prstem. A víš, co jsem slyšel o Dzígvlegtu? Že jsme tu jen jako populační vzorky. Kdyby se lidi na Zemi úplně vyvraždili - což by šlo atomem snadno - zůstali bychom tady jako genetický vzorek. Ale nám se nechce být jen jako genetický vzorek! Tak jsme se rozhodli nesedět disciplinovaně na zadku a čekat jak to dopadne!“

Sedět disciplinovaně na zadku... přesně těmi slovy urazil Standa otce Mihoviče!

„Dobrá,“ řekl. „Proto jste vymysleli něco podobného gufyrským adchyfům. Dokážete se tím přesunout jinam... To vypadá slibně... hlavně aby vaše »préto« nebylo stejné, aby to gufyrové nemohli zablokovat stejným stylem, jako své adchyfy.“

„Á - správně uvažuješ!“ pochválil Standu Fritz. „Dokážeš pořád ovládat tu gufyrskou bránu? Mohl by ses pokusit porovnat ji s tou naší?“

„Mohli bychom to zkusit,“ navrhl Standa.

„Tak to zkusíme - ale až za chvilku, ať na sebe nepřitáhneme pozornost gufyrů. Když už jsi náš, dozvíš se toho ještě víc. Švédové mají príma partu, která se pokouší o něco jako je Sandišůtský chitsaldil. Mají i úspěchy - jenže se jim nepodařilo vytvořit přechod na Zem, ale kamsi jinam... zatím nevíme, kam. Paralelních vesmírů je zřejmě víc než dva, kam patří Země nebo Dzígvlegt. Takže zkrátka objevili nějaký úplně jiný svět, říkají mu Hjöwilt. Pro nás je důležité, že tam nejsou ani Sandišůti, ani gufyrové, zato jsou tam vhodné podmínky k životu. Není sice tak ideální jako Dzígvlegt, jsou tam jisté problémy, ale dalo by se tam žít bez jejich dohledu - a to určitě stojí za pokus, ne?“

„To by bylo super!“ neskrýval Standa nadšení.

„A poslední gól - náš dopravní prostředek »préto« nepotřebuje k cestám do švédského Hjöwiltu ani Sandišůtský chitsaldil, ani jeho švédskou variantu. Jen si pomyslíš a už jsi tam, vůbec nerozhoduje, jestli je to v našem nebo v jiném vesmíru.“

„Tuhle vlastnost mají gufyrské adchyfy taky,“ doplnil rychle Standa. „Proto jsem mohl cestovat na Zem i bez chitsaldilu. Jenže to nakonec Sandišůti přece jen zjistili a došlápli si na gufyry, aby mi to zatrhli. A gufyrové neriskovali roztržku, takže na to ihned přistoupili. A od té doby - šmytec!“

„Jenže naše »préto« má malou nevýhodu,“ posteskl si Hans. „Dá se s ním cestovat rychleji než blesk, ale jen tam, kde je položená značka, neviditelný a téměř nezjistitelný uzlík zkrouceného prostoru. Jenže bez značky to prostě nejde.“

„Přesně jako u gufyrského adchyfu!“ vzdychl si Standa. „Jen mám starost, aby to nebylo totéž! Kdyby gufyrové někde vaše značky zjistili, byli by ochotní všechny zrušit. Jako to udělali na Zemi a tím mi ji úplně znehodnotili.“

„Můžeme to zkusit, ale řekl bych, že to nebude totéž,“ doufal Fritz. „Vtip je v tom, že naše značky mají vnitřní kód, podle kterého se odlišují. A byla by hodně velká smůla, aby ty gufyrské měly nejen stejný princip, ale i stejný kód.“

„Můžeme je porovnat,“ navrhl Standa. „Někam poblíž položím gufyrskou značku a vy ji zkusíte objevit. Kdyby to nešlo, bylo by to dobré znamení. Já bych se naopak pokusil vycítit vaše značky a když mi to nepůjde, znamenalo by to, že je neobjeví ani gufyrové.“

„Výborně - to hned vyzkoušíme!“ souhlasil Fritz. „Náš největší problém je, že se nám nepodařilo dostat se na Zem. Kdyby se nám tam podařilo umístit aspoň jednu naši značku, jsme rázem vládci tří vesmírů!“

„Hele - jak je vlastně složité ovládání vašeho »préta«?“ zeptal se Standa. „Co k tomu potřebujete? Mě gufyrové kvůli řízení adchyfuaglomna trochu pozměňovali.“

„To my musíme taky,“ přikývl Hans. „Ale to je otázka pár vteřin, to ti můžeme zařídit raz dva! Budeš se moci přemisťovat kamkoliv, kde máme značky. Implantace ovladačů je přece běžná funkce lizidů už odedávna. Jak myslíš, že tě upravovali Sandišůtigufyrové?“

„Spíš bych se potřeboval naučit dělat tu úpravu jiným,“ navrhl naopak Standa.

„Nač bys to potřeboval?“ zarazil se trochu Hans.

„Víte, byla by to cesta, jak umístit vaši značku na Zem,“ začal jim vysvětlovat. „Vy se tam jinak nedostanete, já už asi taky ne. Ale občas na hrad Jukagyri přibudou nováčci a těm někdy Sandišůti umožní »částečný návrat« - jednu jedinou cestu na Zem. Je to prakticky jediný legální způsob, jak se dostat přes Sandišůtské chitsaldily. Postačilo by pak zpracovat prvního adepta na »částečný návrat« - vybavit ho schopností umisťovat značky »préta« a přesvědčit ho, aby na Zemi aspoň jednu položil. Když už na Jukagyri bydlím, ukecal bych ho, co vy na to?“

Fritz s Hansem se na sebe užasle podívali.

„Já jsem ti to říkal!“ vyhrkl Fritz. „To je přesně to, co potřebujeme! On je vážně náš!“

„Chtělo to zkrátka nápad!“ souhlasil Hans. „A někoho, kdo bydlí na hradě.“

„Pojďte, kluci, hned vyzkoušíme, čím se vaše »préto« liší od gufyrského, ať víme, na čem jsme!“ navrhl Standa. „Byla by to naprosto klíčová otázka. Kdyby nám nemohli házet klacky pod nohy ani Sandišůti, ani gufyrové, byla by to pro nás konečně svoboda.“

„Tak jdeme!“ souhlasil Hans.


Zkoumání rozdílů značek dopadlo podle všeho uspokojivě. Standovi se nepodařilo skočit na žádnou ze značek, položených předtím Fritzem a Hansem - prostě je necítil. Nebyla to úplná jistota, ale dalo se předpokládat, že značky systému »préto« neodhalí ani gufyrové.

Na oplátku poskytli bratří Standovi úpravu, umožňující systém »préto« používat. Mohl by si teď jako jediný vybrat, co se mu lépe hodilo. Mohl pokládat i oba druhy značek a naučili ho upravovat další lidi, aby to mohl používat prakticky každý. Prozatím se ale dohodli, že to na Dzígvlegtu libovolně šířit nebude - jen zasvěceným. Ale mohlo je blažit vědomí, že mají připravené v záloze aspoň něco.

Standa měl tedy úkol nepropást prvního nováčka, který se dostane do Jukagyri, získat ho pro položení alespoň jediné značky a případně ho rovnou upravit, aby měl tuto schopnost, až mu Sandišůti umožní »částečný návrat« na Zem.

„Jo - ale nezaručuji, kdy to bude,“ jistil se předem. „Nováčci nepřichází na Dzígvlegt denně a všichni tu možnost nedostanou. Nevím, jak dlouho na to budeme muset čekat.“

„To neřeš!“ ujišťoval ho Fritz. „Nahodíme další udičky u ostatních patronů nováčků, co jich je na Dzígvlegtu. Nejste tu jen vy Češi!“

„No dobře!“ souhlasil Standa. „Kde máte svého patrona vy, Švejcaři?“

„My žádného nemáme,“ vzdychl si Fritz. „Není nás tu tolik, abychom měli vlastního. Přidělili nám jako patrona vašeho českého otce Mihoviče. Naše rodina je tady jediná. Na Zemi není na území Švýcarska jediný chitsaldil, takže se sem od nás běžně nikdo nedostane. My dva a náš fotr jsme tady přes jeskyňařinu, prozkoumávali jsme jeskyně ve Slovenském krasu - a pink, jsme tady.“

„Taky jsme vlítli do chitsaldilu v jedné jeskyni,“ přiznal Standa. „Jenže ne abychom ji prozkoumávali. My jsme utíkali před policií.“

„Jo, slyšeli jsme to,“ řekl Hans. „Když se to tak vezme, dostali jste se sem na lepší, než co by vás čekalo na Zemi. My jsme k útěku neměli důvod, na Zemi se nám dařilo určitě lépe než vám, takže jediné, v čem jsme si tady polepšili, je naděje na delší věk. Jenomže je to za cenu nedobrovolného pobytu, což nás štve. Ale kupodivu jsme se shodli i s tebou, ne?“

„Shodli,“ přikývl Standa. „Jak se zdá, materiální podmínky nejsou všechno a svoboda může mít větší cenu než přepych.“

„Jo, to říkáme taky,“ souhlasil Hans. „Poslyš, kdybys měl zájem, seznámíme tě s kluky ze Švédska, ti co vyvinuli švédskou variantu chitsaldilu. Chceš? Mohli by tě vzít mezi sebe, ale asi ne hned, nejprve by ses musel trochu vzdělat o vícerozměrných vesmírech. Je na to potřebná vyšší matematika, to znamená, nejprve bys měl získat základní školu a pak teprve by to mělo smysl.“

„Já vím,“ usmál se Standa. „Naštěstí se zdá, že tady na to budu mít nejen dost času, ale i dost pramenů - zdejší učebnice jsou přece jen lepší než co jsme měli na Zemi.“

„Jo - a kdyby ses nechtěl rejpat v tom co Švédi - už protože to mají vlastně dokončené a teď už na tom pomalu nebude nic ke zkoumání - můžeš se věnovat i jiným oborům. Tvoje varianta tabletů místo knih není zas tak marná! A vyznáš se v jejich programování, to bude vždycky ceněná dovednost!“

„Jenže to není nic nového,“ vzdychl si Standa. „Tablety jsou i na Zemi, já jsem jen do toho tvaru převedl dosavadní Sandišůtské knihy.“

„Ale senzačně!“ pochvaloval si Fritz.

„To přece vymysleli na Zemi, ne já,“ odmítl chválu jako nezaslouženou.

„Jenže na Zemi by nikdo nedokázal dostat do tabletu zdejší knihu,“ nedal se ani Fritz. „Anebo to roztahování tabletu do stran! To na Zemi není a vsadím se, že se tam ještě dlouho nic takového neobjeví! Považ - ta kapacita, rychlost - a vsadím se, že když někomu upadne na zem pozemský přístroj, že se rozbije. Tvůj tablet je přece o několik tříd dokonalejší!“

„To je zase dané zdejšími technologiemi!“ namítal Standa. „Já jsem to jen spojil.“

„Ale byl jsi tady na Dzígvlegtu první,“ uzavřel to Fritz. „Ani Sandišůty nenapadlo nic lepšího než těžká pergamenová kniha. Tvůj tablet je přitom lepší než jejich konstruktérské knihy - víš, ty velké...“

„No dobře, jsem první...“ připustil Standa, aby se zbytečně nepřeli. „Teď jsem zvědavý, kdy se na Jukagyri objeví nějaký nováček a jestli se mi podaří ho včas ukecat... máte aspoň představu, co budeme dělat v tom dalším vesmíru?“

„Jo, to už dokonce zkoušíme,“ usmál se Hans. „Jednak je třeba pořádně prozkoumat aspoň nejbližší okolí švédského chitsaldilu. Je tam ostrov, asi tak sto kilometrů v průměru. Jiná parta Švédů pročesává lesy a houštiny, aby se v nich neskrývalo něco nebezpečného. Není to tam všude ideální, například ve vodě našli nebezpečné všežravé piraňky, v moři se tam asi nikdo koupat nebude. Další parta tam už přenáší z Dzígvlegtu po částech lizid a chce si tam postavit pár domů.“

„Přenáší lizid?“ opakoval Standa.

„To se rozumí!“ odvětil Hans. „Bez zdejších vymožeností bychom se tam ocitli někde ve středověku a to se nikomu nechce. Proč bychom si Hjöwilt nezařídili jako Dzígvlegt? I to bude fuška, lizid není žádný drobeček, rozměry i váhou se podobá velkým námořním lodím, na fotbalový stadion by se určitě nevešel, navíc se tam musí přenášet po částech a až tam se musí smontovat!“

„Oni už jsou tak daleko?“

„To se ví!“ ušklíbl se Fritz. „Švédové původně mysleli, že se tam všichni odstěhujeme skrz jejich chitsaldil. Bylo by to zdlouhavé, ale budiž, v podstatě by to šlo. Když pak zjistili, co umí »préto«, zajásali a sami nám nabídli spojenectví. V současné době už svůj chitsaldil rozebrali a budou ho stavět na Hjöwiltu, aby zjistili, kam by se dalo ještě projít a co dalšího by mohli objevit. Jediné, co nám chybělo ke spokojenosti, bylo spojení se Zemí. Ale ani to nevypadá úplně marně, když se budeš snažit.“

„Udělám, co budu moci,“ slíbil Standa.

„A zas někdy přijď!“ navrhl Hans.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 21:36