Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

V ultimatu

Problémem Dzígvlegtu bylo, že tu původně kromě několika druhů ovoce nerostlo nic, co by se dalo použít jako náhražka obilí, rýže a jiných plodin, obvyklých na Zemi.

Několik stád koní tu sice bylo, ale bylo jich na celý svět zoufale málo. Nejspíš kdysi patřili Lučanům, jinak by se sem těžko dostali. Koně navíc představovali jediné zástupce pozemské fauny, žádná jiná zvířata tu nežila. Chyběly tu krávy, býci i ovce. Nebyl tu jediný z nejvěrnějších přátel člověka pes, o ostatních domácích mazlíčcích nemluvě. Lučané prý měli s sebou na válečné výpravě i psy, jenže ti gufyry nezajímali a i koně brali jen když na nich seděli jezdci.

Znamenalo to, že se všichni lidé povinně stanou vegetariány. Ne z přesvědčení, prostě z nouze. Že to asi nikomu nebude po chuti, bylo nasnadě. Když ale patroni vyhlásili, co se na Dzígvlegt žene za pohromu, nikoho ani na okamžik nenapadlo, že by bylo lepší vydat viníky k potrestání a zachránit si tak, za cenu značně pošpiněného svědomí, vlastní pohodlí. Ani na koně se nikomu nechtělo sáhnout. Možná časem... ale pro začátek bylo určitě lepší ponechat si je jako tažnou sílu na pole, případně pro jezdce.

Ruského patrona napadlo požádat Sandišůty o dovoz většího množství osiva, protože na Dzígvlegtu nebyly vhodné plodiny, ale i když mu otec Mihovič prozradil, jak se dá hovor se Sandišůty vyvolat, úspěch to nemělo.

„Vydejte nám k potrestání zločince a nebudete potřebovat žádné obilí!“ dostal stručnou odpověď, ačkoliv se dušoval, že se snaží odhalit toho, kdo to lidem kazí.

„Jak jste předtím dostávali na Dzígvlegt kuchařské suroviny?“ napadlo Slávku zeptat se otce Mihoviče. „Pochopila bych, že měli válečníci Lučané s sebou koně, ale pochybuji, že s sebou uprchlíci ze Země přinesli čerstvé mléko, šlehačku a jiné pochutiny. A už vůbec to nevysvětluje, jak se na Dzígvlegt dostaly i tak exotické plody jako pomeranče, banány nebo kiwi? Ostatně, kiwi byly až nedávno uměle vypěstované v Austrálii!“

„Máš asi pravdu,“ vzpomínal usilovně otec Mihovič. „O suroviny jsme vždycky žádali lizid. Když jsem potřeboval něco, co tu ještě nebylo - třeba ty kiwi, ty jsi požadovala jako první a jediná a ani jsem netušil, co to je - lizid mi oznámil, abych počkal do zítřka a pak už tuto surovinu běžně poskytoval. Znamená to, že moji žádost přenášel na Sandišůty a ti sem příslušnou surovinu obratem dopravili ze Země.“

„Proč tedy Rusům nedodali obilí, rýži a kukuřici?“ namítla Slávka.

„Rusové požadovali rovnou pár set tun,“ napadlo otce Mihoviče vysvětlení. „To mohlo vzbudit jejich pozornost - a následně odmítnutí.“

„Dobrá - co můžeme požadovat, aby to pozornost nevzbudilo?“ uvažovala Slávka.

„Dá se vypěstovat v našich podmínkách rýže?“ zajímal se otec Mihovič. „Tu si totiž lizid pamatuje, sáček s kilogramem rýže byl v poslední době součástí mnoha pokrmů.“

„Je otázka, zdali uměle vytvořená rýže vůbec vyklíčí,“ vrtěla hlavou Slávka. „Můžeme dopadnout jako s osivem od firmy Monsanto, které vždycky v následující generaci uhyne. A být závislí na Sandišůtech i v osivu jako jsou pozemští zemědělci závislí na Monsantu, to bych vůbec neviděla dobře. Mohli by nás pak držet pod krkem jako Monsanto chudáky, co jim naletěli.“

„Můžeme udělat pokus s bramborami,“ napadlo otce Mihoviče. „Patří mezi základní suroviny a můžeme je mít buď v syrovém stavu, nebo už oloupané a nakrájené na kostičky i na hranolky.“

Rozhodli se pro klíčový pokus a zasadili syrové, neoloupané brambory do pokusného políčka pod hradem. Nakypřili půdu a brambory zasázeli. Otec Mihovič při tom vytvořil ve spolupráci s ostatními patrony nářadí, jaké doposud na Dzígvlegtu nepotřebovali. Motyky, rýče, chomouty, koňské postroje, pluhy, brány a vozy. Pro zemědělské nářadí postavili halu, kam je naskládali, co se tam vešlo a totéž mezitím dělali i jinde.

Zejména sedláci si na zemědělce přestali jen hrát a snažili se vykoumat, jak se na těchto statcích na Zemi skutečně hospodařilo. Teď už to nebyla jen hra. Teď šlo o život.

Od Číňanů se naštěstí dozvěděli, že jim vzklíčila rýže a dá se pěstovat. Byla to první dobrá zpráva, ale brzy vzešly i brambory, takže by hladomor Dzígvlegtu nehrozil, i kdyby nebyl možný dovoz potravin z Hjöwiltu. S tím samozřejmě počítali, ale na druhou stranu museli dělat usilovné přípravy, jako by Hjöwilt v záloze neměli. Sandišůti se o něm nesměli dozvědět, jinak by mohli své sankce ještě přitvrdit. Život o bramborách, rýži, kobylím mléce a ovoci nevypadal nijak skvěle, ale už jim aspoň nehrozil hladomor. Lidi na Dzígvlegtu to donutilo rozhýbat se a snažit se, aby pád civilizace nebyl příliš drastický.

Všichni ale věděli, že to pád bude a přinejmenším to bude konec blahobytu.

Jen aby si to mysleli i Sandišůti!


Otec Mihovič podnikl pod bedlivým dohledem ostatních patronů klíčový pokus - jen tak na zkoušku zkusil objednat něco, co v seznamu lizidů nebylo. Vybral si k tomu kávu. Ta se na Dzígvlegtu běžně sehnala, ale jen upražená, i když se zdálo, že ji pražili bezprostředně před uložením do lizidů. Otec Mihovič ji proto požadoval v zeleném stavu, neboť jen tak by se snad dala na Dzígvlegtu zasadit a vypěstovat.

Podezření se potvrdilo. Lizid objednávku odmítl s tím, že zelenou kávu prostě nemá a sehnat ji nemůže. To znamenalo, že Sandišůti už blokádu Dzígvlegtu zahájili, i když zatím jen na požadavky na nové věci a v odmítání spojení s lidmi na jiných světech, zřejmě aby se s nimi nemohli domlouvat, jak dál. Museli se tedy spolehnout jen na sebe. Naštěstí se dala spousta plodin vypěstovat ze surovin, poskytovaných lizidy. Od hrachu, fazolí a máku až po banány, pomeranče a kiwi. Bohužel mezi surovinami chybělo právě nejběžnější obilí. Lizidy si pamatovaly jen pšeničnou a žitnou mouku, drcené ovesné vločky a ječmen v podobě sladu. Nic z toho se ale nedalo zasít.

„Naši předkové si to trestuhodně usnadňovali,“ vzdychl si otec Mihovič.

„Nepomlouvej je!“ napomenula ho Slávka. „Koho by napadlo, že se naši dobrodinci po tolika staletích změní v takové tyrany?“

„Nicméně - nedostali nás úplně na kolena,“ pochvaloval si otec Mihovič. „Co mě na tom blaží nejvíc, je že se za nás postavili všichni bez výjimek. Naštěstí sem Sandišůti vzali jen pozemskou elitu.“

„Mluvili jsme ještě nedávno o ztroskotancích, ne?“ namítla Slávka.

„Ti ztroskotanci jsou elita Země!“ trval na svém otec Mihovič. „Nikdo se nezachoval podle hesla o bližší košili než kabátu, nikdo si nemyslí, že bychom na Zemi spáchali nějaký zločin a nikdo se nestal udavačem, ačkoliv jsme k tomu dostali příkaz i s prostředky, jaké by nám záviděli všichni tyrani světa.“

„Přitom se o nás Češích říká, že jsme národ udavačů...“ podotkla Slávka.

„To se jen říká,“ zavrtěl hlavou pan Tvrzník. „Nevěř všem fámám. Češi nejsou horší ani lepší než jiné národy. Za Druhé světové války okupovali Němci anglické Normanské ostrovy. Kolaborace obyvatel tam byla tak vysoká, že to Angličané jako nepřípustné tajili ještě šedesát let po válce. Dokonce kvůli tomu raději nepotrestali kolaboranty a udavače, jen aby se něco nedostalo na veřejnost. V Praze byla výstava, která měla dokumentovat, jak za Hitlera udávali Češi své spolubližní. Byl jsem se na ni podívat. Naprostá většina udání pocházela od pražských Němců, kteří se ke svému němectví hrdě hlásili! A právě Němci nám to dnes drze vyčítají! Dneska je mezi nimi plno taky-historiků, kteří překrucují, co se dá! A bohužel jsou takoví i mezi Čechy.“

„Důležité je, že tady táhneme spolu,“ řekla paní Tvrzníková. „Kdyby někoho napadlo Standu a Slávku udat, byla by to katastrofa.“

„Jenže - kdo o tom ví?“ pokrčil rameny otec Mihovič. „Byl jsem tam s nimi, jsem tedy spoluviník, jenže se vinen necítím, stejně jako oni. Proto Sandišůtům na nikoho nic neřeknu. Pár lidí tady na Dzígvlegtu ví, že Standa přitáhl ze Země rozsáhlou kolekci filmů, ale to není žádný zločin - ačkoliv by to na Zemi někteří tak chápali, protože ty filmy nejsou zaplacené, jen zkopírované. Ale ani to není nic, co by se podobalo zločinu.“

„Ideální by bylo, kdyby některému nováčkovi umožnili »částečný návrat«,“ vzdychla si Slávka. „Mohli bychom se přesunout na Hjöwilt všichni a měli bychom od všech pokoj.“

„Kdyby - chyby!“ odvětil otec Mihovič. „Ale i kdyby se nám nepodařilo získat přístup na Zem, musíme vydržet. Už z principu - aby Sandišůtigufyrové pochopili, že nám jejich požadavek připadá nespravedlivý a odmítáme se na tom podílet.“

„Na druhou stranu je od nás donebevolající drzost, postavit se civilizacím o nějakých pár set tisíc let starším,“ vzdychla si paní Tvrzníková. „Jsme proti nim jen banda zajíců!“

„Ale i ta banda zajíců má nárok na spravedlnost,“ opáčil otec Mihovič. „Z druhé strany je to donebevolající nespravedlnost od nich, ačkoli jsou o pár set tisíciletí starší. Neplatí, že starší znamená vyspělejší! Podívejte se na takzvané vyspělé velmoci na Zemi - jestli má někdo ke spravedlnosti hodně daleko, tak to jsou právě ty, které si říkají nejvyspělejší!“

„Ale Sandišůti jsou silnější, to nepopřete!“

„Silnější neznamená, že mají pravdu,“ trval na svém otec Mihovič.

„Silnější ale znamená, že by nás mohli úplně zničit!“ nedala se.

„Pak by o tu pravdu, ale zejména o čest, přišli definitivně.“

„Ale nám by to nebylo nic platné.“

„Upřímně řečeno,“ řekl otec Mihovič, „vždycky jsem doufal, že někde ve vesmíru žije nějaká vyšší bytost, mocnější než Sandišůti i s gufyry dohromady. Ale vždycky jsem doufal, že nebude zlá. Bůh nesmí být zlý. Věřit v něho má smysl jen když je dobrý. Nač se obracet s nadějemi k někomu zlému a nespravedlivému? Toho je třeba zavrhnout, i kdyby sliboval svým stoupencům věčný ráj. To už je lepší být neprávem v gufyrském pekle.“

„Ty i tady ještě věříš ve spravedlnost?“ vzdychl si pan Tvrzník.

„Musím,“ odpověděl otec Mihovič. „Jinak by to nemělo smysl. A když ji nepřinášejí ani Sandišůti, ani gufyrové, pak nejsou těmi, koho bychom měli poslouchat a následovat. To už je lepší jednat podle své hlavy. Nechci se vzdát vlastních představ o spravedlnosti jen protože je někdo nespravedlivý silnější!“

„Taky si to myslím,“ řekl Standa.


Jak se blížil termín ultimata Sandišůtů, stoupala u lidí na Dzígvlegtu nervozita. Bylo to pochopitelné, nikdo nevěděl, čeho jsou Sandišůti schopní. Lidé častěji debatovali o ultimatu. Gufyry nikdo nezmiňoval, většina lidí je totiž neznala, ale všeobecně se těmi debatami neslo neskrývané zklamání.

Ochránci pronásledovaných - a tohle!

Mnozí začali vytahovat i pozemské analogie. Podle nich už Sandišůti nebyli obrazem andělů z pozemských představ, ale spíš kruté pozemské církve, trestající skutečné i domnělé kacíře krutými tresty a pronásledující hrubými kladivy čarodějnice - zpravidla nevinné.

Takovým mají být vděční? Ano - ale jen pokud budou dodržovat spravedlnost. Jakmile ji opustí a začnou se chovat jako tyrani, znamená to konec vděčnosti. Stejně jako v Čechách nastal s prvním dnem vpádu Rusů konec družby, ačkoliv se vedení českých kolaborantů až zoufale snažilo o její obnovení.

Družba se přece nedá vynutit nátlakem.


Tím usilovněji pokračovalo zabydlování Hjöwiltu. Kdo již měli v hlavě ovladač préta, vypravovali se na Hjöwilt, aby si tam postavili nový domov. Také otec Mihovič tam vyslal Standu, aby vybral vhodný pozemek pro kopii hradu Jukagyri.

„Těžko seženeš úplně stejné místo,“ řekl mu předem. „Postačí, když najdeš podobnou skálu, zhruba tak velkou, aby se na ni po odříznutí vršku vešel půdorys hradu. Neuvěřitelná náhoda by byla, aby byl kolem kráter sopky. Ale to ani nehledej, to zkrátka bude jinak.“

Standa zmizel z Dzígvlegtu a objevil se poblíž staveniště prvního lizidu na Hjöwiltu. Už je prakticky jen uklízeli. Lizid si na sebe vytvořil příkrov, podobný přírodnímu pahorku. Nic tu nemělo připomínat, co se skrývá pod vrstvou skály. Švédové na umělém kopci vysázeli téměř pět tisíc stromků. Až na kopci vyroste prales, bude lizid ještě lépe maskovaný.

Standa se pozdravil se Sjöbergovci, kteří ho hned zavedli do svého přístřešku. Přivítali ho jako starého známého a hned mu udíleli dobré rady, jak se chovat v novém světě.

„Dokud budeš sedět v rationu, jsi v pohodě,“ vysvětloval mu Arne. „Ale kdybys tady chtěl chodit jen tak, dej si pozor! Často tu létají v celých hejnech »upírci«, malí, nepříjemní teplokrevní živočichové velikosti sršně nebo čmeláka. Velice úspěšně vyplňují mezeru mezi pozemskými vampýry, kteří i na Zemi sají krev, a komáry. Létají na blanitých křídlech jako pozemští netopýři, jenže je mají pokryté srstí a létají neslyšně jako sovy. Vystihli nás lidi, že nám mohou nejlépe sát krev zezadu za krkem. Zpočátku se jim dařilo nepozorovaně přistát a nasát si jako klíšťata víc krve než sami váží, až měli problémy s nadváhou a odlétali jen klouzavým letem. Teď už se proti nim chráníme.“

„Nestačí plesknout je rukou?“

„Stačí, ale málokdy si jich všimneš. Přistávají lehce jako kolibříci, nejprve si poprskají kůži svými slinami s účinky silného anestetika, takže koušou úplně bezbolestně a zjistíš to podle celkového oslabení až když odpadnou. Pár nasátých upírků člověka ztrátou krve úplně vysílí a kdyby jich bylo ještě víc... no, raději to ani nezkoušíme. Tady zkrátka chodíme ven jen v hrubých pláštích s kapucemi nebo v silně vatovaných bundách, ačkoliv to ve zdejším dusném a vlhkém podnebí není dvakrát příjemné. Do oken a za dveře domů dáváme jemné sítě, aby na nás nemohli. Zkrátka je to větší a nepříjemnější pronárod než komáři. Pro jistotu si to nejprve obleť rationem, ale nevystupuj ven, dokud nemusíš. A rozhodně se vyhýbej vodě! Plavou v ní velice často žravé piraňky, ty jsou ještě horší a životu nebezpečnější.“

Standa za radu poděkoval a rozhodl se poslechnout ji. Takové rady měly cenu zlata, je vždycky lepší učit se cizími chybami než vlastními - ty by ho mohly stát příliš mnoho krve. Nasedl do rationu a vznesl se do výšky. Už ten let svědčil o tom, že lizid funguje. Malému množství lidí by vystačil i jeden jediný, ale Sjöbergovci plánovali postavit na Hjöwiltu pro jistotu pět záložních, aby je žádná přírodní katastrofa nedonutila začínat znovu od začátku. Už proto, že by další lizid nestihli vytvořit a smontovat do vypršení Sandišůtského ultimata.

Zdálo se ale, že je všechno v suchu. Druhý lizid už začali stavět a protože odpadly jak potíže s dopravou, tak i s montováním - lizid bloky svého dvojníka vytvářel přímo na místě a hned je také zapojoval - probíhalo to asi tak stokrát rychleji. Jakmile tu budou dva, jako záruka spolehlivosti, bude lidem hej!

Standa zamýšlel v první fázi obletět Hjöwilt kolem dokola, pořídit si mapy pevnin a až potom vybrat vhodné místo pro nový hrad.

Hjöwilt se nacházel v podobném vesmíru, jako byl vesmír s Dzígvlegtem. Bylo tu také rozptýlené světlo, malé světy jakoby zavěšené ve vesmíru a také tak malá sluníčka, obíhající kolem světů. Drobnou odlišností bylo, že v tomto vesmíru byla přibližně poloviční rychlost světla, ale to se na malém prostoru neprojevovalo. Větší rozdíl byl v počasí, na Hjöwiltu bylo více oblačnosti. Na většině Dzígvlegtu byla obloha bez mráčků a krajina se podobala stepi, na Hjöwiltu bylo zřejmě víc vody, obloha byla častěji zatažená a podnebí se blížilo oblastem pozemských vlhkých deštných pralesů.

Standa ale brzy zjistil, že mu letecký průzkum nedá takový přehled, jaký by potřeboval. Jakmile vzletěl nad mraky, neviděl pod sebou nic než bílou vatu s občasnými zasněženými vršky hor - jenže ty byly příliš vysoké a pro hrad nevhodné. Nakonec se pokorně vrátil ke staveništi lizidu a tentokrát se rozhodl letět pod mraky a označit otci Mihovičovi první vhodnou skálu, která mu padne do cesty.

To se stalo již po hodině opatrného letu. Skála byla pro hrad jako stvořená, již podle omletého vzhledu byla stará a stabilní a nahoře byla zaoblená, takže plošinka pro hrad nedá tolik práce - i když stavební práce zajistí lizid. Standa umístil na vrchol skály značku »préta«, vrátil se k Sjöbergovcům a požádal je, aby označenou skálu rezervovali otci Mihovičovi. Ti mu to ochotně slíbili a Standa se mohl vrátit na Jukagyri.

„Výborně - teď přišla má chvíle!“ zaradoval se otec Mihovič, když mu Standa podrobně vyprávěl o svých zkušenostech na Hjöwiltu a zejména o zamluvené skále. „Převezmi za mě na chvíli funkci patrona - kdyby se o mě někdo zajímal, skoč pro mě, víš kam.“

Odletěl pak na Hjöwilt - a Standa se nadmul pýchou, že je teď patronem Čechů...

I když jen dočasně.


Sjöbergovci se na Hjöwiltu zabývali stavbou lizidů, takže neměli čas na nic jiného, ale aby výzkumy zbytečně nestály, zasvětili do nich dvě spřízněné party - Italy a Francouze. Italové se vrhli na průzkum tajností Hjöwiltu, kde se po zkušenostech s upírky a piraňkami dalo očekávat ještě ledacos, Francouzi převzali výzkumy chitsaldilů. Na Dzígvlegtu jich bylo málo, ale měli mezi sebou několik geniálních vědců, proto je raději přednostně všechny přestěhovali na Hjöwilt.

Na Dzígvlegtu byl nejznámější fyzik Louis Leclerk, v mateřské Francii neuznávaný. Urazil totiž předsedu Francouzské akademie věd, který měl tak dlouhé prsty, že vědce nikde nezaměstnali, dokonce ani na pomocné práce v supermarketu. Skončil jako bezdomovec, ale na Dzígvlegtu se probral z apatie a když zjistil, že zde může studovat techniku mimozemské civilizace, vrhl se opět na vědu. Tady ho opět uznávali, jeho parta převzala od Sjöbergovců projekt chitsaldilu, postavila na Hjöwiltu další a sondovala s ním vesmír.

Francouzi bohužel hned napoprvé narazili na nečekanou překážku. Při otevření brány do dalšího vesmíru jim do přechodové jeskyně vhrkla voda pod tak velkým tlakem, že jim jako kladivem zničila přístroje, připravené k průzkumu dalšího světa.

To se dříve stávalo i Sandišůtům. Vytvezylská moře jim znemožnila pokrytí značné oblasti Evropy, o dalších světadílech nemluvě. Pomoc byla obvykle snadná - zkusit to jinde, ačkoliv tím na Zemi vznikla hluchá místa bez chitsaldilů.

Další vesmír se ale nechtěl průzkumu podvolit obzvlášť houževnatě.

Kamkoliv přemístili přechodovou komoru, všude bylo moře. Zničené přístroje nebyly žádnou ztrátou, lizidem si vytvořili pokaždé nové, ale každý bezvýsledný pokus je zdržoval. Potřebovali aspoň jeden chitsaldil na pevnině. Sandišůti by si cizí svět zmapovali a další by zakládali v místech, kde je na obou světech pevná půda a nehrozí otevření chitsaldilu na dně moře. Francouzi by vlastně ani nepotřebovali rozsáhlou síť chitsaldilů, stačilo by jim umístit na novém světě jednu jedinou značku systému »préto«. Když to nešlo jinak, vyslal Leclerk do nepoddajného vodního světa automatickou sondu, hlubinnou ponorku, s úkolem: najít jakýkoliv kus pevné země, alespoň malý ostrov, a umístit tam značku »préta«.

První pokusy s ponorkou ale dopadly špatně.

Jakmile se přechodová komora otevřela v protilehlém světě, voda pod obrovským tlakem ponorku pokaždé rozdrtila jako kladivem a po otevření přechodové komory zpět do Hjöwiltu vždycky našli jako důkaz jen její zbytky. Otevření chitsaldilu proběhlo vždy naráz, nedalo se to dělat tak, aby se tlak na obou stranách pozvolna vyrovnal.

Leclerk se to pokusil vyřešit protitlakem. Navrhl předem naplnit přechodovou komoru vodou a natlakovat ji, aby náraz vody z moře zmírnil. Jeho nápad zřejmě uspěl, přechodová komora byla po přepojení zpět do Hjöwiltu prázdná, takže náraz vody ponorku nezničil, ale další část pokusu už úspěšná nebyla. Značka »préto« se v novém světě neobjevila a protože neměli s ponorkou spojení, netušili, zda prostě selhala nebo jen nenašla pevnou zem.

Francouzi nakonec nechali Leclerka zkoušet průchod do sousedního světa dál, ale část party se od něho odtrhla a začala stavět nový chitsaldil, který k překonání mezivesmírného rozhraní využije jiné dimenze. Slibovali si od toho nejen nové objevy, ale zejména změnu směru průzkumu.

Směru, který v třírozměrném prostoru nemá smysl...


Otec Mihovič se vrátil z Hjöwiltu navýsost spokojený.

„Tak - a máme tam kopii Jukagyri, že možná nerozpoznáte, v čem se liší,“ prohlásil při večeři. „Tedy - až na sítě v oknech. Jinak je tam všechno, včetně knihovny plné knih.“

„Místo knih jsi tam mohl dát tablety, jsou novější a lepší,“ vrčel Standa.

„Ba ne, kamaráde!“ zavrtěl hlavou otec Mihovič. Jukagyri na Hjöwiltu musí být tak stejný se zdejším, jak to jen jde. I s těmi starodávnými knihami. Tablety tam budou taky, ale knihovnu pořád ještě dělají knihy.“

„Stejný hrad to beztak nebude,“ namítal Standa. „Jednak je kolem rovina, z věže je vidět dál do kraje. Za druhé je tam všude kolem džungle a ne pláň. A za třetí tam častěji prší, není tam sucho jako tady. Za čtvrté ty sítě proti upírkům...“

„Sítě jsou jemné, skoro nejsou znát,“ trval na svém otec Mihovič. „A uvnitř hradeb je všechno do puntíku stejné. Je sice pravda, že zdejší deštivé dny za rok spočítáš na prstech ruky a tam to bude naopak se slunečními dny, ale všechny komnaty tam přesně odpovídají. Můžeš tam chodit po paměti a nespleteš se a když máš tady vanu ze zeleného kamene, tam ji máš také. Myslím, že tam budeme žít stejně jako tady.“

„Jenže je to jedno vyhnanství jako druhé...“ vzdychla si Slávka. „A tam budeme ještě vzdálenější od Země než tady!“

„Ještě není všem dnům konec!“ konejšil ji otec Mihovič. „Já jsem se poprvé podíval na svět až s vámi, po šesti stech letech! Nechci moc věštit, ale teď máme větší naději a podle mě se na Zem opět podíváme dřív.“

„To nejvíc záleží na Sandišůtech!“ odvětila ztrápeně Slávka.

„Jistě,“ přikývl otec Mihovič. „Taky na nich. Ale ani my nebudeme nečinně s rukama za zády čekat jako panští drábové, hlídající pracující robotěze. A až se dostaneme na Zem, budete mít nejvíc práce vy dva, uvědomujete si to aspoň?“

„Kdo - my dva?“ zeptala se Slávka.

„No - ty a Standa,“ odvětil otec Mihovič. „Uvědom si, že jen vy dva máte od gufyrů dar přeměny v allohmotu. Jedině vy dva budete na Zemi bezpečně zasahovat proti nejtěžším a nejlépe chráněným pozemským zločincům. Umíte procházet zdmi, zbraně vás neohrozí...“

Allohmota nechrání proti mikrovlnným zbraním a laserům,“ připomněl mu Standa.

„Proti nim ne,“ připustil otec Mihovič. „Ale to jsou zatím obrovské stroje, potřebují na přemisťování podvozek od tanku nebo aspoň obrněného auta. Dovnitř budov se nevejdou.“

„Jak to víš?“ zeptal se ho Standa.

„Podíval jsem se, co o tom vědí Sandišůtové!“ ušklíbl se otec Mihovič. „Hned ten den, jak s tím na tebe vyjeli. Budete přece zasahovat především v budovách, kde vás ty zbraně nemusí zajímat. A jako jediní můžete i na největší a nejlépe chráněné syčáky, zodpovědné za pozemské války.“

„Ale nač to, když je gufyrové od nás beztak nepřijmou?“

„A musí je trestat právě oni?“ usmál se otec Mihovič. „Ve vesmíru není jediný Ad, kde by mohli darebáci zpytovat svědomí! Najdeme pro ně podobný horký svět a budeme je tam hlídat my lidé! Určitě se najdou takoví, kteří je budou hlídat a ještě si na nich smlsnou!“

„Takovým bych to za úkol nedávala,“ řekla prudce Slávka.

„Copak?“ podíval se na ni otec Mihovič udiveně. „Proč?“

„Peklo - prosím, ale žádná msta až za hrob! Udělala bych to jinak,“ trvala na svém.

„Myslíš, že by ti největší darebáci nezasloužili ochutnat trochu od toho, co sami dělali nebo nechali dělat jiným?“ podíval se na ni tázavě otec Mihovič. „Já bych takové darebáky k nucené práci ještě maličko potrápil! Stačilo by asi jako ouřadové trápí lidi na Zemi.“

„Trest ano, ale bez zbytečné šikany,“ trvala na svém Slávka. „Určitě by to šlo zařídit tak, aby tam hlídači vůbec nebyli potřební.“

„To se mi nezdá,“ namítl hned Standa. „Někdo se tam o ně postarat musí.“

„Proč? Určitě tam bude nutný lizid,“ rozvíjela to Slávka dál. „Podle mě by tam stačila očesaná verze, vydávající jen jídlo, tak aby nikdo nezemřel hlady. Nemusí to být speciality všech národů světa, podle mě by úplně stačily mleté kopřivy spařené vodou, vařená řepa a brambory, občas ryba, ale mohl by toho mít každý co hrdlo ráčí. Nebude problém udělat jim tam na nocleh kukaně jako mají trestanci na Adu. Pak bych je tam prostě házela jako lopatou - ať si tam žijí! Hlídači tam být nemusí, ještě by se jim mohli mstít - ale proč? Nač je ještě hlídat? Z pekla se přece nikdo sám nedostane!“

„Hlídače bych nevynechával,“ řekl vážně otec Mihovič. „Hlídači je nebudou hlídat, aby neutekli, nemají kam a v tom máš pravdu, ale aby se navzájem nepovraždili! Uvědomte si, děti, to nebude jako tady, kde si lidé všemožně vycházejí vstříc! Bude tam žít nejhorší spodina lidstva - i když oblečená v nejdražších šatech a zvyklá jíst kaviár a humry.“

„Pak bych tam jako hlídače zaměstnala někoho ze starších,“ ustoupila trochu Slávka. „Někoho, kdo na ty dnešní nemůže mít pifku a nebude je zbytečně šikanovat.“

„Je možné, že to někdo ze starších vezme,“ usmál se otec Mihovič. „Ale já to nebudu. Povolání žalářníka by mi nesedělo. Ale někdo se na to jistě najde. Když se to lidem nabídne jako dozor nad spravedlností mezi trestanci...“

„Tak nějak jsem to myslela,“ chytila se toho Slávka.


Nemělo ale smysl na něčem takovém pracovat, když neměli spojení se Zemí. Zatím o tom mohli jen uvažovat - a bylo vidět, že už teď se názory často liší. Tento jalový čas jim naštěstí dával šanci názory postupně sbližovat.

Další přípravy se týkaly mazání stop. Uprchlíci se mohli schovat na Hjöwilt jen pokud tam Sandišůti nezískají přístup. Proto bylo třeba na Dzígvlegtu smazat všechny stopy. Začali s tím bratři Pilzové, když krátce po instalaci lizidu přesunuli na Hjöwilt své strojní vybavení zajišťující »préto«. Jednalo se přitom o poměrně velký stroj, rozměrově srovnatelný s lizidy. Naštěstí se potvrdil předpoklad, že tak jako u adchyfu gufyrů, tak i u »préta« bratří Pilzů na umístění strojů nezáleží - účinkovaly bez ohledu na vesmír a daly se z kteréhokoliv vesmíru i řídit. Bratři Pilzové chtěli mít rezervu pro případ přírodní katastrofy, proto postavili tyto stroje na Hjöwiltu hned tři, každý na jinou pevninu. Převzaly funkci původního stroje tak plynule, že si záměny nikdo ani nevšiml. Jen bratři Pilzové s pozvanými pozorovateli, mezi nimiž nesměl chybět otec Mihovič, Tvrzníkovi i Slávka, vypukli v jásot, když původní stroj na Dzígvlegtu vypnuli a »préto« fungovalo dál jako předtím.

Vypnutý stroj na Dzígvlegtu pak bratři úplně zrušili - lizid jej se vším všudy postupně rozpustil a na jeho místě navršil pahorek, aby po něm nezbylo vůbec nic.

Standa se pak ujal úkolu, jakoby stvořeného pro něho. Přenést knihovny z Dzígvlegtu na Hjöwilt bylo velice snadné. Stačilo přenést tam jeden tablet a ostatní vyrobit lizidem - knihy i tablety se pak zasynchronizovaly samy. Náročnější bylo smazat v knihách na Dzígvlegtu nežádoucí podrobnosti o chitsaldilech, Hjöwiltu a o prétu, aby se nic z toho nedostalo do rukou Sandišůtům.

Jak byla první část jednoduchá, tak byla druhá část obtížnější. Nebylo snadné cokoliv smazat z knihoven, které se neustále vzájemně zálohují a aktualizují. Když Standa ze svého tabletu smazal všechno o »prétu«, chitsaldilu a Hjöwiltu, objevilo se to tam vzápětí znovu.

Musel vymyslet něco jiného. Smazání dat bylo důležité, jinak by byl útěk na Hjöwilt zbytečný, Sandišůti by je tam brzy dostihli. Co si ale počít se strašlivou spolehlivostí, která knihy nutila smazaná data ihned obnovovat? Standa hledal radu u otce Mihoviče, ale ten byl v těchto otázkách sám nejistý. Poradil mu sice, ale jeho rady se ukázaly jako neúčinné. Standa proto hledal radu u bratří Pilzů, u Švédů, Francouzů, Rusů - marně. Zdálo se, že ze všech lidí na Dzígvlegtu zná knihy nejlépe právě on sám a že mu tedy nikdo neporadí.

Nezbylo mu než něco vymyslet. Když nedokázal nebezpečné dokumenty mazat, zkusil je nahradit neškodnými. Principy »préta« zaměnil za kuchařský předpis na jitrnicový prejt, dokumentaci Švédských chitsaldilů přepsal neškodným povídáním o chiromantii a zmínky o Hjöwiltu přepsal popisem ostrova Hölmön, odkud pocházela rodina Sjöbergů. Tyto opravy se chovaly jako běžná aktualizace, které si knihy rozšiřují samy mezi sebou a knihy vbrzku obsahovaly místo pravých nebezpečných informací jen neškodné plky. Ty snad Sandišůty na stopu lidí na Hjöwilt nepřivedou. Naštěstí se dalo mazat aspoň v archivu. Brzy byly i tam jen neškodné nesmysly, takže ani tam Sandišůti nic zajímavého nenajdou!

Standa musel samozřejmě zajistit, aby jeho aktualizace nepřemazaly jako novější i pravá data na Hjöwiltu. To se naštěstí dalo zajistit organizačně a Standa vymyslel zásady pro práci s knihami a tablety. Přesvědčil bratry Pilze, Rusy, Švédy i Francouze, aby na Hjöwiltu své dokumenty aspoň nepatrně změnili, aby jejich data byla pozdější a při přenosu tabletů nebo knih z Dzígvlegtu nehrozilo znehodnocení pravých dat na Hjöwiltu. Všem bylo totiž jasné, že musí přenášet novinky z Dzígvlegtu na Hjöwilt i nadále - jen by neměli přenést i Standovy kamuflážní náhražky dokumentů. Přenos knih z Hjöwiltu na Dzígvlegt naopak zakázali, aby se tímto směrem nic nepřenášelo.

Bratři Pilzové přijali úkol upravit lizid na Dzígvlegtu, aby nemohl nikomu implantovat ovládač »préta«. Mohli by to pak používat jen na Hjöwiltu, nováčky by tam museli přenášet pouze zasvěcení, ale kamufláž byla v této chvíli důležitější. Na Standovu radu použili stejný postup jako on sám u dokumentů - přemazat ovladač jiným, neškodným. Aby to nebylo tak nápadné, rozhodl se Fritz Pilz dekódovat a znovuvytvořit ovladače lizidu. Sandišůtové je nováčkům dávali ještě před jejich předáním patronovi na Dzígvlegt, ale ovladač sám by se dal pochopit jako příprava lidí na Dzígvlegtu k přijímání nováčků ve vlastní režii. Z toho by Sandišůti poznali, že lidé již zvládli aspoň část vědomostí, které dosud nedostali, ale dalo by se to chápat jen jako snaha lidí nezůstávat pořád pozadu - jak jim prve sami vyčítali.

Kromě toho napadla bratry Pilze i další akce. Postavili na Dzígvlegtu jeden lizid navíc, ale ponechali jej nezapnutý. Kdyby Sandišůti všechny lizidy na Dzígvlegtu úplně zničili, jak se pořád obávali, mohl by se ten jeden navíc zachovat. I když se nedalo počítat, že by si ho po spuštění Sandišůti nevšimli, mohl představovat veliké usnadnění při jejich obnově.

Potíž byla s výběrem lidí, kteří se mají již natrvalo přestěhovat na Hjöwilt a těch, kteří musí zůstat na Dzígvlegtu. Opatrnost velela mít tam pokud možno všechny zasvěcené, aby Sandišůtům nepadl do rukou nikdo, od koho by mohli získat klíč k Hjöwiltu a tím celý plán překazit. Někteří zasvěcení byli ale potřební na Dzígvlegtu. Nebylo by dobré přesunout tam z Jukagyri otce Mihoviče, který se měl jako patron starat o nováčky a bylo by žádoucí, aby byl u případných jednání se Sandišůty. Naopak bylo nutné přesunout tam rodiny Tvrzníkovy a Nejezchlebovy, aby děti netrpěly přerušením školy. Ani bratři Pilzové se už nechtěli vracet na Dzígvlegt. Aby jejich dům nebyl nápadný, naplnili ho trvanlivými potravinami, kůlna skrývala elektrické terénní auto, střechy domu byly plné slunečních článků a sklepy baterií, všechno očividně pocházející z Dzígvlegtu. Náhodným návštěvníkům se mělo zdát, že si bratři vyjeli autem na delší výlet a ještě se nevrátili. Podobně maskovali odchod na Hjöwilt všichni, kdo se tam přemístili - mimo jiné všichni z Čechů, kdo měli nezletilé děti.

Uložení zásob a nezávislých dopravních prostředků se dalo pochopit jako příprava na vypnutí lizidů. Vzhledem k ultimátu Sandišůtů to bylo rozumné a tak se připravovali i jiní. Snahou bylo mít co nejvíce použitelné energie - nejen pro vlastní spotřebu, ale především pro pohon zemědělských strojů. Domy na Dzígvlegtu měly teď na střechách ploché sluneční články, měly je i všechny traktory a auta, všude kde to jen šlo byly akumulátory. Farmáři se pokoušeli zvládnout zemědělské práce i za použití koní.

Podobně jako bratři Pilzové zmizeli na Hjöwilt také Francouzi, zúčastnění na výzkumu chitsaldilů, rodina Sjöbergů, dvě party Rusů, Italové a další. Na Dzígvlegtu nesměl zůstat nikdo, kdo by znal principy chitsaldilů ani »préta« a kdo by věděl, jak se dostat na Hjöwilt. Jejich domy byly na dobu bez lizidů připravené stejně jako domy ostatních. V případě nouze bude aspoň kam chodit na nedostatkové náhradní díly. Lidé si museli vystačit se zásobami, pořízenými ještě v dobách hojnosti. Zásob bylo dost, ale nebyly bezedné a nedalo se z nich žít věčně. Škoda, že se nepodařilo zajistit na Dzígvlegtu výrobu slunečních článků, ale s tím se lidé museli smířit. Bylo jich příliš málo i na udržení pozemské civilizační úrovně. Budou rádi, když zvládnou kovářské řemeslo, aby se zastavili ve středověku a nesklouzli ještě níž.

Teď šlo o to, kdo to vydrží déle. Lidé - nebo Sandišůti?

Dzígvlegt se připravoval na návrat středověku, který měl nastat již brzy.

Ale už bez rodiny Tvrzníků.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 21:36