Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Sankce

Ultimatum vypršelo a hned zrána ohlásili Sandišůti otci Mihovičovi přílet na Jukagyri, kam po něm požadovali shromáždit všechny ostatní patrony.

Otec Mihovič je svolal s dobře sehranou lhostejností. Nebylo o čem diskutovat. Když se dohodli neustoupit, očekávali už jen slíbené sankce. Přilétli na hrad do knihovny, usadili se k největšímu stolu a otec Mihovič je pohostil jak nejlépe mohl - lahůdkami a vínem. Kdo ví, kdy budou zase tak hodovat? Protože všichni použili préto, byli na místě ihned, zato na Sandišůty museli skoro hodinu čekat, i když ti zřejmě letěli nejvyšší rychlostí, jakou dokázal ration vyvinout.

Teď, když to nastalo, to ale všem připadalo jako něco, co prochází úplně mimo nich.

Ať už přijdou a spustí to, bylo vidět na všech obličejích.

Otec Mihovič vyšel na nádvoří, aby neblahou návštěvu přivedl k ostatním.

Přiletěli jedním rationem tři, bez zakroužení se snesli na nádvoří před otce Mihoviče a bez pozdravu a beze stop citů se dali odvést ke shromážděným patronům do knihovny.

„Vydáte nám vaše zločince?“ zeptal se prostřední z trojice.

„Nemáme na Dzígvlegtu žádné zločince,“ odvětil otec Mihovič pevně. „Nevíme, proč bychom měli někoho za zločince považovat. O žádném zločinu spáchaném zdejšími lidmi nevíme a vydání nevinných odmítáme.“

„Zločinem bylo spojení s gufyry!“ řekl prostřední Sandišůt, zřejmě hlavní vyjednavač.

„To nepovažujeme za zločin,“ odvětil otec Mihovič. „Když se lidé s vaším svolením vraceli na Zem, nepovažovali jste za zločin ani když předali někoho ze Země gufyrům. O tom jste přece věděli, dokonce to bylo na váš popud!“

„To bylo něco jiného,“ odvětil lhostejně Sandišůt. „Co se dělo s naším vědomím, bylo v pořádku, ale bez našeho vědomí to byl a je zločin.“

„Pak máme jiné představy o spravedlnosti, než vy,“ řekl otec Mihovič.

„Měli byste si ale uvědomit, že se nacházíte na našem světě!“ pokračoval vyjednavač. „Tento svět patří nám, zde budou vždycky platit naše příkazy. Žijete tady jen z naší milosti a stavět se proti nám je od vás velice nebezpečná svévole. Pro vás nebezpečná.“

„To víme,“ odvětil otec Mihovič. „Ale naše pojetí spravedlnosti nám přikazuje chránit nevinné, pokud je to v našich silách. Trestání nevinných je nespravedlivé a právě to je zlo, které by mělo být trestáno. Domnívali jsme se, že to jsou i vaše zásady.“

„Přednost ale musí mít naše příkazy!“ odvětil Sandišůt.

„Příkazy, které požadují nespravedlnost?“ opáčil otec Mihovič. „My si spravedlnosti ceníme mnohem výš.“

„Dáme vám tedy ještě sto dní na rozhodnutí!“ řekl vyjednavač Sandišůtů. „Ale už bez našich vymožeností. Ty vám vrátíme jen když se rozhodnete splnit naše příkazy.“

„Dobrá, obejdeme se bez vaší technologie,“ pokrčil rameny otec Mihovič.

„Ale to není všechno!“ pokračoval Sandišůt. „Víme, že jste si nadělali spoustu zásob, dokonce i nějaké přípravky k ulehčení života, ale všechno opět jen pomocí naší technologie. Za sto dní si tedy přijdeme pro vaše rozhodnutí a když se nepodrobíte, odebereme vám vše, co jste si tady díky nám vytvořili.“

Patroni se na sebe podívali. Mračili se všichni, ale nezdálo se, že by to byly ustrašené pohledy, co si teď vyměňovali. Po chvíli to otec Mihovič řekl za všechny.

„Lidé Země často přežijí i s holýma rukama,“ řekl vážně. „Máme-li si vybrat jen mezi ztrátou vaší technologie a zásob, nebo ztrátou cti, vážíme si své cti víc. Vyřiďte to ostatním, a můžete to vzkázat i gufyrům.“

Gufyrové vám nepomohou!“ ujistil pozemšťany Sandišůt. Gufyrové už uznali, že to byla chyba, když vás využívali bez našeho vědomí.“

„Pomoc od nich ani nečekáme,“ ujistil je otec Mihovič. „Měli jsme dojem, že gufyrové přispívají na Zemi svým dílem ke spravedlnosti, ale byl to asi omyl. Jestli uznali spolupráci s lidmi za chybu, zklamali nás i oni. Nespoléháme se proto na ně a o další spolupráci s nimi už ani nestojíme.“

„To na vás ani nebude záležet,“ odvětil Sandišůt. „Rozhodli jsme se přestat pomáhat i dalším lidem ze Země. Když si naší pomoci nevážíte, nic už od nás nedostanete. Nebudete spolupracovat s gufyry ani formou »částečných návratů« pod naším dohledem.“

„To je rozumné rozhodnutí,“ schválil mu to otec Mihovič. „Nemá smysl přinášet sem na Dzígvlegt další lidi. Přestaňte tedy lidem pomáhat, beztak je to zřejmě pokrytecké.“

„Pokrytecké?“ opakoval po něm Sandišůt, jakoby tomu slovu nemohl ani uvěřit. „To nám říkáte vy, krajané největších vesmírných zločinců?“

Bylo cosi mrazivého v jejich pohledu, který ani teď neukazoval žádné city, kladné ani záporné. Ve slovech jejich vyjednavače, pronesených běžným konverzačním tónem, byla jen neskrývaná výstraha, ale otec Mihovič se je skoro schválně snažil vydráždit k výbuchu, byť by to mohlo mít pro všechny tragické následky.

„Nepovažujeme se za zločince,“ namítl klidně. „Zřejmě jste si neuvědomili, že jste - možná i nechtíc - dovezli ze Země na Dzígvlegt vzorek lidstva, který čest má a váží si jí víc než dočasně zapůjčené hojnosti. Na druhou stranu by bylo správné, kdybyste podle svých vlastních zásad opustili Zemi i vy. Je to snad vaše vlastní logika - Země patří lidem a vy na ní nemáte co dělat.“

„To ale nemůžete prosadit! Nemáte na to sílu!“ upozornili ho Sandišůti.

„Proč bychom to prosazovali?“ usmál se útrpně otec Mihovič. „Jen vám připomínám vaše vlastní zásady. Není už naše věc, jestli se budete podle nich sami řídit. Ale aspoň se přestaňte tvářit jako ochránci nespravedlivě utlačovaných. I vy nespravedlivě utlačujete slabší, a právě to je vaše pokrytectví.“

„Vám do toho nic není, co uděláme a co ne!“

„Nebylo by, kdybychom neměli být vaší obětí,“ řekl otec Mihovič. „Chcete nám sebrat vaše prostředky - budiž. Nepočítali jsme s tím, že je máme jen dočasně zapůjčené, ale když je chcete zpátky - vezměte si je, nemusíme si aspoň vztahy k vám komplikovat vděčností. Zbavit nás ale i prostředků naší vlastní civilizace, to už vůbec spravedlivé není a žádný váš příkaz, zákaz ani násilím vynucený souhlas na tom nic nezmění. Nejčistší by bylo, kdybyste nás všechny vrátili na Zem, včetně lidí roztroušených po jiných světech. Nezabírali bychom vaše - beztak jen dočasně zapůjčené - místo.“

„Vy už se na Zem nikdy nevrátíte!“ řekl Sandišůt. „Kazili byste nám tam naše záměry. Jste krajně nezodpovědní a ani nerozumíte tomu, co se tam děje.“

„Zřejmě předpokládáte, že vám teď, když jste nám předvedli své pokrytectví, uvěříme čistotu vašich záměrů na Zemi?“ odvětil sarkasticky otec Mihovič. „Považujete nás zřejmě za hlupáky! Můžete mít nakrásně pravdu, jsme hlupáci, ale své cti si ceníme i nad chytrost. Škoda, že se vám samotným této potřebné vlastnosti... cti... trochu nedostává...“

„Urážkami svou slabost nevyvážíte!“

„Slabost? Tu přece přiznáváme, vždyť je to pravda a víme o ní. Ale urážkou může být jen vědomá lež. I podle vašich zásad může být pravda nepříjemná, ale sama není urážkou!“

„Jak chcete!“ skončil Sandišůt. „Máte štěstí, že jsme dohodli sto dní na rozmyšlenou, ačkoliv zřejmě neustoupíte! Vaše škoda! Budete litovat, že jste o gufyry byť jen zavadili!“

„Toho litujeme už teď,“ opáčil otec Mihovič. „Nestálo to za to. Ale možná, že je lepší, když jste se takhle projevili už teď. Čím později, tím by to bylo jistě horší.“

„Uvidíme za sto dní!“ řekl Sandišůt lakonicky.

Znamenalo to dalších sto dní čekání - a pak ještě tvrdší sankce. Říkali tomu dohoda, ale mínění lidí je přitom vůbec nezajímalo, takže to byl vlastně pouhý diktát. Pravda, tak se na Zemi chovají i velmoci. Představovali si, že je stále tvrdšími prostředky donutí přijmout jejich nespravedlivý soud?

Všichni tři Sandišůti pak nasedli do rationu a vyletěli otevřeným oknem ven. Po celé knihovně se přitom za velkého rachotu rozsypaly kamenné kvádry, neboť ration s posádkou tří Sandišůtů neprošel úzkým gotickým oknem a jak se silou prorval ven, rozvalil kamenný sloupek mezi dvěma okny.

Byla to jen nešikovnost Sandišůtů - anebo varovná ukázka jejich bezohlednosti?

Kdo ví? Dalo se to vykládat oběma způsoby.

„Tak - to bychom měli,“ řekl otec Mihovič.


Krátce po odletu Sandišůtů skutečně na Dzígvlegtu vysadily všechny lizidy.

Naštěstí to ten den všichni očekávali, takže se nestalo žádné neštěstí. Jen pan hrabě ze Zajíců si chtěl představit, jak se vypnutí lizidu projeví, a už od rána na dálku udržoval jeden ration, naplněný velkými kameny, ve výši zhruba sto metrů nad osamělou skálou, viditelnou z cimbuří jeho hradu - jako starousedlík měl za obydlí hrad jako otec Mihovič, jen menších rozměrů a s lepším rozhledem po krajině.

V okamžiku vypnutí lizidů se ration rozpadl, hromada kamenů začala padat dolů a při dopadu notně potloukla stromy na vršku skály, nad kterou předtím jen tak visela, až třísky létaly na všechny strany. Kdyby v té chvíli seděl v rationu člověk, dopadl by velmi tvrdě na skály - naštěstí to toho dne nikdo ani nezkoušel.

A samozřejmě, současně s tím se nedalo vyvolat ani jediné spojovací okno a nebylo možné, aby si to lidé navzájem sdělili pomocí obvyklého spojení. Od té chvíle nemohli lidé od lizidů požadovat vůbec nic. To si každý hned vyzkoušel - potají i veřejně, ale vždy se stejným výsledkem.

Jediné, co ještě pár hodin fungovalo, byly knihy a tablety. Ale ani ty neměly pracovat věčně - přesně jak to Standa předpovídal, vestavěné baterie mohly knihu udržet ve funkci jen půl dne a úspornější tablety sotva o pár hodin navíc, ale nakonec musely zmrtvět všechny.

Na přemisťování pomocí préta to naštěstí vliv nemělo a tak se ještě téže hodiny objevil otec Mihovič v Hjöwiltu na novém hradě Jukagyri, aby přátelům popsal, jak to probíhalo.

„Co budeme dělat dál?“ starali se manželé Tvrzníkovi.

„Nejhorší je, že Sandišůti přestali do zdejšího vesmíru přijímat lidi ze Země,“ mínila Slávka. „Bez možnosti »částečného návratu« nováčků padla naše naděje dostat se na Zem. Škoda, že jsme neměli préto už v době, kdy nám gufyrové povolovali cestovat na Zem! Že jsme si to raději neodpustili!“

„Kdybychom věděli, co se na nás chystá, udělali bychom spoustu věcí jinak,“ utěšoval ji otec Mihovič. „Jakousi naději přece jen máme, i když velice nepatrnou. Při své poslední cestě na Vytvezyl jsem neměl v úmyslu vyjednávat, ačkoliv jsem to tím maskoval. Měla jsi pravdu, nemělo to smysl. Můj skutečný úkol byl položit na Vytvezyl několik značek préta. Podařilo se mi to, takže se tam můžeme kdykoliv vrátit - a vy dva, ty a Standa, dokonce jako neviditelní. Máme teď značky préta na osmi světech ve vesmíru kontrolovaném Sandišůty, například na Mubakru, kam nás nedávno svolali. Od chvíle, kdy jsme od Pilzů dostali préto, pokládáme značky všude, ale Vytvezyl je pro nás nejzajímavější. Co byste řekli na pokus projít některým chitsaldilem, až budou tudy Sandišůti procházet na Zem? Bylo by to jistě riskantní, ale značka na Zemi by už za pokus stála, ne?“

„To musíme hned vyzkoušet!“ zajásal Standa.

„Neukvapuj se!“ krotil ho otec Mihovič. „V nejbližších pěti letech bych to nedělal!“

„Ale proč?“ zarazil se Standa. „Ta značka na Zemi by za pokus stála, ne?“

„Jistě, ale ne hned,“ neustoupil otec Mihovič. „Teď budou Sandišůti proti nám pozorní až běda a vsaď se, že by tě i navzdory neviditelnosti odhalili. Ba ne! My samozřejmě souboj s nimi prohrajeme. Řekl bych, že dostaneme strašně přes držku, ale oni to vyhrát nemohou! Na Hjöwiltu vás nenajdou a my vás nevydáme. Budou nás tedy dál trápit a ponižovat a my budeme hrdě hrát roli poražených. Odhaduji ale, že to skončí věčným šachem - jenže to se v této hře považuje za remízu. Časem nás začnou považovat za neškodné a teprve až poleví ve střehu, můžeme se pokusit projít přes chitsaldily na Vytvezylu. Na Zemi nám stačí jedna jediná značka - a vyhráli jsme.“

„Dobrý plán!“ schválila to Slávka.

„Jen trochu zdlouhavý,“ litoval Standa. „Ale máš asi pravdu, později to může mít naději, teď bychom to naopak mohli úplně potopit. Počítej se mnou, jsem s tebou.“

„Počítám s vámi oběma,“ řekl otec Mihovič. „Budete mít v budoucnosti mezi námi zvláštní postavení, neboť umíte přecházet do allohmoty a využívat neviditelnost. My bývalí patroni zase máme jinou nezvyklou vlastnost - schopnost čtení vzpomínek. Není všeobecně prospěšná a byla by příšerně snadno zneužitelná, ale je nás s touto schopností málo a když se zaměříme na odhalování největších lumpáren, dá se to přijmout.“

„Vážně to chcete používat?“ podíval se Standa na otce Mihoviče trochu divně.

„Budeme muset,“ vzdychl si otec Mihovič. „Když si to přebereš nestranně, proč jste tak věřili Sandišůtům a později gufyrům? Protože uměli čtením vzpomínek bezpečně odlišit a usvědčit pravé darebáky. Proto jste jim mohli věřit, že neubližujete nevinným. Budeme to potřebovat také, jen musíme vymyslet, jak to nikdy nezneužít.“

„Jak bys to chtěl zařídit?“ zajímala se Slávka.

„Nebude to jednoduché,“ řekl otec Mihovič. „Budeme se muset více kontrolovat, aby se naše působení nezvrhlo v přímou tyranii. Má to naštěstí několik dobrých stránek. S touto schopností je nás poměrně málo a nejenže se můžeme zaměřit jen na ty nejtěžší případy, ale my se na ně musíme omezit ze zásady. Čtení vzpomínek nesmíme zneužívat pro malé viny. A to už se dá zajistit.“

„Zneužití ale může být strašně lákavé!“ namítl Standa.

„Bude,“ přikývl otec Mihovič. „Stejně se dá zneužit i allohmota a neviditelnost. Jenže tu máte jen dva, takže i kdybyste se rozhodli zneužívat to, bude to zanedbatelné. Stejně se dá omezit zneužitelnost čtení vzpomínek. Třeba ji vyhradit jen tam, kde je pořád na místě - na Zemi. Nebudeme to používat na Hjöwiltu ani na jiných světech mimo Zemi - a i tam jen dokud to bude nutné. Kdyby se nám někdy podařilo zlepšit poměry na Zemi, aby tam naše výjimečné vlastnosti nebyly potřebné, sami se zřekneme jejich používání.“

„Ale kdo to bude kontrolovat?“ chtěl vědět Standa.

„Chceš vědět, kdo to dostane za úkol? Nejlépe všichni. Každý, kdo se dozví o zneužití, to prostě oznámí ostatním - a pak bychom to museli řešit všichni pohromadě. Musíme si vytvořit určitý kodex a sami zajistit jeho dodržování. Naštěstí se tady na Dzígvlegtu díváme na čest jinak, než je obvyklé na Zemi. Tady na ni opravdu víc hledíme. A bude nutné udržet to i později. Věřím, že to půjde.“

„Kéž by!“ vzdychl si Standa. „Mezi námi, nejsme jediní, kdo dokáže cestovat na Zem jako neviditelní a v allohmotě. Lidí, kteří tam byli na »částečném návratu«, je přece víc. My bychom je mohli převést do allohmoty a pak už by tam mohli jednat i bez nás!“

„Vy dva jste jediní, kdo se mohou měnit kdykoliv i bez pomoci,“ řekl otec Mihovič.

„Ale kdyby bylo třeba, změníme kohokoliv,“ sliboval Standa.

„Dobře, možná toho využijeme,“ připustil otec Mihovič.

„Poslyšte - nepomohli byste nám se stěhováním filmového studia na Hjöwilt?“ zkusila změnit téma hovoru Slávka. „Teď už jsou na Dzígvlegtu všichni zbyteční a tady by mohli dotočit zbytek záběrů a molodci by mohli začít stříhat konečnou verzi!“

„To bychom měli,“ souhlasil Standa.

„Ale zrovna vy dva tam nepůjdete!“ řekl otec Mihovič. „Nechte to jiným! Standa je důležitější tady a Slávce taky skončila výmluva, že musí létat na Dzígvlegt kvůli natáčení! To teď bude pokračovat tady a nechci slyšet, že jste se tam objevili třeba jen na vteřinu!“

„Proč tam už nesmíme?“ protáhla obličej Slávka.

„Protože vás tam už nesmí nikdo spatřit ani omylem!“ řekl otec Mihovič. „Uvědom si, gufyrové by vás dva přece jen mohli Sandišůtům prozradit a pak by jakákoliv zmínka o vás dvou byla pro nás na Dzígvlegtu hodně nepříjemná.“

„Myslíš při jednání se Sandišůty?“

„Tak nějak,“ řekl otec Mihovič. „Jako jedna z možností nás napadlo oznámit jim, že vám dvěma znalost gufyrského adchyfu umožnila Dzígvlegt nenápadně opustit. Hledat vás po celém známém vesmíru by byl úkol nad lidské síly - a nejspíš i nad síly Sandišůtů.“

„Zejména když za námi na Hjöwilt zatím nemohou,“ dodal Standa.

„Zkrátka se ani na okamžik nehnete z Hjöwiltu!“ pokračoval otec Mihovič. „Svoji vyspělost nám nejlépe prokážete právě tím, že to vydržíte.“

„Vyspělost?“ zavrtěl hlavou Standa.

„Intelektuální vyspělost,“ upřesnil otec Mihovič. „Dokážete tím, že se na vás můžeme spolehnout i později. A chtěl bych vás opravdu poprosit - nezkazte to. Sobě ani nám.“

„Myslíš, že by vás to hodně poškodilo?“ zeptala se vážně Slávka.

„Nejspíš ano,“ přikývl otec Mihovič.

„Tak my to nezkazíme!“ slíbili oba.


Když Rusům přestaly na Dzígvlegtu fungovat kamery, stalo se pro ně přestěhování na Hjöwilt nezbytnou podmínkou další činnosti. Režisér Michail Pavlovič Safronov věděl, jak blízko má Slávka k tvůrcům »préta«, proto ji ještě před vypnutím lizidů požádal o pomoc při stěhování. Slávka mu to slíbila, takže ji trochu zaskočila žádost otce Mihoviče, aby se ani na okamžik nehnula z Hjöwiltu, ale věděla, na koho se obrátit, aby mohla splnit oboje.

První čtyři filmaře, včetně režiséra Michaila, přenesli z Dzígvlegtu bratři Pilzové. Na Hjöwiltu jim navíc implantovali ovladač préta a ukázali, jak se používá, takže další přenos si už řídili upravení členové party. Čím jich pak bylo víc, tím rychleji stěhování probíhalo. Slávka u toho samozřejmě nesměla chybět a když slíbila, že se sama na Dzígvlegt nevrátí, čekala na své kolegy aspoň na Hjöwiltu. Nadšeně přivítala režiséra Míšu Safronova a když se bratři Pilzové rozloučili, přenechali jí implantace ovladačů préta nováčkům. Měla pak na stěhování filmařské party opravdu lví podíl, i když sama nic z vybavení netahala.

Filmaři samozřejmě přenesli na Hjöwilt jen to, co nutně potřebovali k filmování. Byly to především kulisy a rekvizity potřebné k rozpracovanému filmu. Mohli by si je na novém působišti vytvořit znovu, ale protože šlo o unikáty, stvořené čistě pro tento jeden určitý film, mohlo by se snadno stát, že nebudou přesně stejné a že si toho ve výsledku někdo všimne. Jen proto museli přenést kromě herců i všechny ostatní unikáty.

Teď už Slávka nemusela skrývat své schopnosti v používání préta. Používali je všichni a brzy si na ně zvykli. Nedaleko prvního lizidu Sjöbergů a nového Jukagyri vyrostly i nové filmové ateliéry, kde režisér Safronov kromě dokončování jednoho filmu zahájil přípravy na další film, tentokrát už situovaný do nového světa. Slávka v něm rovněž dostala roli a jak se zdálo, její kariéra filmové herečky měla pokračovat. Díky prétu však nemusela opustit hrad Jukagyri, kde se jí ve filmových přestávkách věnoval učitel Nejezchleba, aby nezaostávala ani ve vzdělání. Zůstávala tak dál s rodinou Tvrzníků, včetně společných večeří - jen na obědy teď často chyběla.

Jakoby to byla předzvěst toho, že jednou... nejspíš jako první... od rodiny odejde... ale to byla zřejmě dosud vzdálená budoucnost.

Standu napadlo vylepšit tablety, aby se daly použít i na Dzígvlegtu.

Zdánlivě to nemělo smysl, nač se snažit pro pár zbývajících dní? Ale Standa tvrdil, že to stojí za trochu námahy. Nový typ tabletu byl tlustší, ale pro Dzígvlegt vhodnější. Obsahoval trojitou sadu baterií, aby měl delší výdrž. Standa úmyslně drasticky omezil jeho paměť, aby se do ní nevešlo kromě nezbytného obslužného programu téměř nic a aby tak nepřenášel na Dzígvlegt nežádoucí informace o Hjöwiltu a o prétu. Navíc měl nabíjecí zástrčku, aby se dal nabíjet i ze slunečních baterií v každém domě. Nejdůležitější v něm byl ale vysílací modul s dosahem dvaceti kilometrů, aby se obyvatelé Dzígvlegtu mohli mezi sebou domlouvat. Ztráta komunikace mezi lidmi byla po vypnutí lizidů nejhorší a právě tuto nevýhodu měl Standův nový tablet napravit. Otec Mihovič před návratem na Dzígvlegt převzal od Standy plný batoh těch malých, šikovných vysílaček. Budou se tam jistě hodit.

Pak se vrátil na Dzígvlegt a rodina Tvrzníků, Nejezchlebovi i Slávka zůstali v hradu na Hjöwiltu sami. Měli naštěstí co dělat, aby se nenudili, jen Standu občas mrzelo, že nevěděl, jak to právě na Dzígvlegtu vypadá.

Možná ale bylo dobře, že to nevěděl.

Nebylo oč stát.


Obyvatelé Dzígvlegtu mezitím řešili svůj další pobyt v tomto světě.

Na krátkou návštěvu se tam vrátili i bratři Pilzové. Jejich úkol byl zdánlivě snadný, ale přitom velice významný. Měli se pokusit zjistit, co Sandišůti provedli s lizidy a nakolik se to dotklo i toho jednoho vypnutého, který byl na Dzígvlegtu navíc.

Standa s nimi probral, co všechno mohli s lizidy vyvést a Pilzové to měli zkontrolovat. Naneštěstí hned na počátku zjistili, že jde o variantu, kterou Standa považoval za nejhorší z nedestruktivních. Lizidy byly zablokované heslem, které znemožňovalo jejich spuštění. Bylo by to snadné pro Sandišůty, ale nemožné pro lidi bez znalosti hesla. Co ale bylo ještě horší, lizidy zůstávaly částečně aktivní a zdálo se, že i v tom stavu mezi sebou komunikují. Bratři Pilzové ani nepotřebovali poradu se Standou aby pochopili, co to znamená. Kdyby to od této chvíle záleželo jen na lidech, bylo by spuštění záložního lizidu velice riskantní. Hrozilo by totiž, že se stejným heslem zablokuje i on.

Mohli by to teď vyřešit jen tím, že by zablokované lizidy všechny do jednoho pečlivě zničili a teprve pak se pokusili spustit ten svůj. Nedalo se ale spoléhat na to, že Sandišůti ponechají lidi sami sobě, zmizí a už se tu neukáží. Naopak museli brát vážně vyhrůžky, že se vrátí a připraví je o všechno, co si mezitím vytvořili. Nepřišli by pak jen o civilizační úroveň Sandišůtů, ale i o úroveň pozemské civilizace!

Co by lidem i po tom zbývalo? Mohli by si připravit podmínky aspoň pro středověkou společnost? To by chtělo objevit na Dzígvlegtu ložiska kovové rudy a naučit se provozovat středověké verze vysokých pecí. Bez kovů by sklouzli na civilizačním žebříčku ještě níž - opravdu až do doby kamenné... a že se o to Sandišůti nejspíš zasadí, bylo víc než jisté.

Bratři Pilzové se tedy vrátili na Hjöwilt s nepořízenou a otázku případného obnovení lizidů na Dzígvlegtu ponechali odloženou na neurčito. Lidmi postavený lizid zůstal dobře ukrytý a mohl by se stát novou nadějí, kdyby se do toho Sandišůti přestali vměšovat. Možná se to stane, až lidi uvrhnou skutečně do té doby kamenné, jak tím ostatně vyhrožovali.

Ale ani tato hrozba je nepřiměla vydat Sandišůtům provinilce, kteří se odvážili jednat se zatracovanými gufyry. Jednak to ani nebylo možné, neboť nebyli v dosahu, ale hlavním motivem života na Dzígvlegtu se stal navíc vzdor. Rodiny s dětmi tu už nebyly, jen dospělí. Na Dzígvlegtu zůstávali jen starousedlíci, kteří se poprvé, někteří i za celá staletí, odhodlali prosadit vlastní pojetí světa a zejména spravedlnosti. Nemuseli brát ohled na děti a jak řekl otec Mihovič, byli připraveni obrazně řečeno dostat přes držku, ale neustoupit.

Bylo jim ale jasné, že od mnohem vyspělejší civilizace dostanou pořádně zabrat. Byla ale ta civilizace skutečně tak vyspělá? Po technické úrovni jistě, stavět se jí na odpor bylo bláhové, tady prostě nemohli uspět. Pozemšťané z Dzígvlegtu to ale chápali především jako střetnutí na úrovni duchovní a morální a tady se zdálo, že Sandišůti, navzdory starodávnosti a vychvalované mravní vyspělosti nejsou ti, kdo by měli právo dávat jiným civilizacím lekce. Jistě by mohli lidem Země dát »přes držku«, ale to by sami morálně klesli hluboko pod jejich úroveň. To samé se přece děje i na Zemi, kde nejvyspělejší státy světa klesají pod úroveň barbarů a vítězi se stávají morálně vyspělejší lidé z opovrhovaných národů.

Tak zvítězil Gándhí - a ministerský předseda Británie Churchill se stal v Indii morálně na hlavu poraženým, ačkoliv mu celý svět přiznával zásluhy ve válce proti Hitlerovi.

Je ovšem nutno přiznat, že Gándhí zvítězil až po třech milionech mrtvých Indů, které měla právě v té době koloniální Velká Británie na svědomí. A svět, který uznal osvoboditele Gándhího, nedokázal současně jako pachatele těch masakrů odsoudit Churchilla. Měl příliš mnoho zásluh v Evropě, než aby ho někdo obvinil z masakrů v Indii.

Šlo tam přece »jen« o pár milionů špinavých Indů...

Churchill nakonec zemřel obecně vychvalovaný za své zásluhy, ačkoliv by se měl sám zodpovídat z něčeho, co se hrůzám hitlerčíků až příliš podobalo.

Na Zemi se spravedlnost neustále ohýbá podle potřeb nejmocnějších a historie je ze všech věd ta největší děvka...

Tak obrovských masakrů se ale Sandišůti dopustit nemohli. Už protože na Dzígvlegtu tolik pozemšťanů ani nebylo. Hrůz pozemských válek nemohli dosáhnout, ani kdyby lidi na Dzígvlegtu vyhubili do posledního.

Což by se ale stát mohlo.

 


Zpět Obsah Dále

16.06.2017 17:58