Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Obsah Dále

Duch a ďáblice

(Jupiterský duch 1)

Duch a ďáblice (Jupiterský duch 1)

 

(Science fiction z paralelních vesmírů)

© 2007 Václav Semerád, Praha


Plíseň

Jiné světy nejsou vzdálené tisíce světelných let.

Jsou na dosah od nás. Jen vědět, jak...

Tma...

Tma a neuvěřitelné ticho...

Kdyby se občas neotřásala země, zdálo by se, že se nic neděje. A přitom kolem každých pár minut projížděla jedna souprava za druhou. V noci provoz na čas ustával, ale na výsledném dojmu to moc neměnilo.

Tma - a neuvěřitelné ticho...

Stačilo přejít dva metry stranou a světla bylo rázem dost a dost. Vlastně se tak daleko ani nemusel trmácet. Už metr odsud mohl ve slabém světle rozeznat prsty na rukou a čím dál, tím bylo světla víc. Znatelně prosakovalo skrz eloxované hliníkové desky obkladů, skrz ocelové desky tybinků a dokonce i skrz masivní železobeton, zadržující tekutý písek. Právě tady měl své místečko na spaní. Ano, tekuté písky byly široko daleko nejměkčím místem. Jedině tady si mohl pohodlně, na měkkém odpočinout.

Protáhl se a labužnicky si zívl. Tma a ticho, nikdo ho nerušil. Jistě zase prospal nejen celou noc, ale i dopoledne. Nevadí. Co by mu mohlo utéci? Zkoušel předtím spát všelijak, napodoboval bezdomovce na nádraží, ustlal si i v teplovodním kolektoru, ale nakonec se přesvědčil, že tady je to nejlepší. Pod zemí bylo teplo a hlavně tma. Pro jeho oči to byl zasloužený odpočinek, všude jinde bylo příliš světla a průsvitná oční víčka teď patřila k jeho největším nevýhodám.

Pomalu, opatrně se posadil.

Tekuté písky trochu ztvrdly, jak se o ně přestal opírat celým tělem. Věděl, že kdyby si opět lehl na záda, bude ležet o půl metru výš. Nemohl zabránit tomu, aby se ve spaní občas neobrátil. Pár takových obrátek a ocitl se v pevnějších vrstvách, kde ho už podloží tlačilo. Už proto se ke spánku musel ukládat co nejhlouběji. A tahle stanice podzemní dráhy byla opravdu nejhlubší.

Opatrně se postavil a pomalu šoupal nohama ke světlu. Tohle bylo ze všeho nejhorší. Už se mu několikrát stalo, že se ve spaní otočil, takže po probuzení mířil špatným směrem. Místo do otevřených tunelů podzemní dráhy kráčel dlouho měkkými tekutými písky, než narazil na tvrdou skálu. Tam to šlo pomaleji a při pohybu se zřetelně zahříval. Ne tolik, aby to vadilo, byl to jen zajímavý efekt. Potmě se ale špatně orientoval a pak mu nezbylo než šlapat vodu a vystoupat na povrch bez ohledu na to, kde se to stane. Poprvé se vynořil ve sklepě nějakého starého domu, ale podruhé vylezl přímo z dlažebních kostek ulice. Dvě auta se mu už nestačila vyhnout, ale neublížila mu, zato řidič autobusu ve snaze vyhnout se mu strhl řízení, dostal smyk a přerazil nízké trubkové zábradlíčko. Naštěstí to odneslo jen pár plechů a trubek. Jednou trochu zpanikařil, když zjistil, že je pevná skála i nad ním, najednou si opravdu připadal jako zaživa pohřbený, ale teď už neztrácel hlavu. Skála mu ustupovala s cesty jen o něco pomaleji, to bylo všechno.

Tentokrát šel ale správně. Po třech čtyřech opatrných krocích začalo před ním svítat, pak se objevily obrysy ocelových tybink, za nimiž byl volný prostor. Tunel podzemní dráhy.

Vybral si ale nevhodnou výšku i chvíli. Vynořil se ze stěny metr a půl vysoko, takže musel na koleje seskočit. Soustředil se na seskok, jenže zrovna v té chvíli jako na potvoru vjížděla do stanice zpomalující souprava. Strojvůdce na obrys postavy, která se přímo před ním vyloupla ze stěny, reagoval čistě reflexivním škubnutím za brzdu, jenže těžkou soupravu tak rychle zastavit nemohl, takže do zdánlivého sebevraha najel. Tomu se ale jen zamotala hlava, když vagóny projížděly skrze něho. Při pohledu na lidi, padající uvnitř soupravy, neboť se při zběsilém brždění neudrželi na nohou, se trochu ušklíbl. To zase budou titulky!

Už ho to ani nevyvedlo z míry, jako když do něho najela souprava podzemní dráhy poprvé. To mu ještě bylo všelijak, z leknutí se mu až zvedl žaludek, ale zvracet neměl co a šok po chvilce překonal. Ani teď se necítil nejlépe, když se přes něho míhali padající lidé.

Co se může stát duchovi?

Stát by se mu samozřejmě mohlo ledacos, ale ne od hmotných předmětů. Nejen vozy metra, ale i auta projížděla neškodně skrz něho. Mohl si udělat výlet do trafostanice, kde by vysoké napětí ve zlomku vteřiny udělalo z člověka ohořelý škvarek.

Účinkovala ale na něho hmota jiných duchů.

Nedávno ho jeden zkusil zmlátit, nejspíš i zabít. Žádný viditelný důvod k tomu neměl, nepředcházelo tomu žádné nedorozumění. Prostě k němu přiběhl a začal ho vší silou kopat. Znenadání a bez výstrahy. Nakopl ho příšerně, bolest to byla strašlivá a hlavně nečekaná. Dosud se neuhodil ani na drsném betonu, neublížilo mu, když do něho narazil vlak. Jedině jiný duch byl pro něho dost tvrdý, aby náraz od jeho boty tak bolel.

Co to do něho vlastně vjelo?

Netušil to. Nejhorší na tom bylo, že to bylo nečekané. První kopanec bezděčně vykryl rukou, ale byl tak strašný, až mu praskla kost předloktí. V panice uskočil stranou, přímo do stěny tunelu. Prošel ocelí, betonem i skálou, kam za ním ten druhý nemohl. Anebo mohl, ale nešel by tam za ním, ve skále se prát nemohli, zpomalovala by je. Měl tady aspoň chvilku klidu, zdravou rukou si prohmatal přeražené předloktí, pak se nadechl a jak ho to učil doktor Alexijev, ruku trochu natáhl a kost narovnal. Teď by měla následovat náprava, ale tady mu pomoc neměl kdo poskytnout. Zaťal zuby aby neřval bolestí a nedal tak protivníkovi radost z vítězství. Hlavně nebrečet, opakoval si, jako když ho kdysi v děcáku vochlovali.

Svlékl si pak opatrně bundu a z trička si udělal kšandu, aby měl zlomenou ruku aspoň trochu v klidu. Dobře věděl, že to bude bez kosmické síly kruté, ale neměl jinou možnost než to vydržet, i když pro slzy sotva viděl. Hlavně nebrečet!

Až po hodné chvilce si dodal odvahu vylézt ven na světlo.

Ten druhý duch tam na něho pořád čekal. Byl větší a také silnější. Proč ho vlastně tak nenáviděl? Hned se k němu zase výhružně hrnul, ale přepočítal se.

Může duch ublížit duchovi?

Teď už věděl, že může. A nejen bolestivým úderem. Naštěstí se mu zachovaly dřívější vlastnosti... ty, které ho odlišovaly nejen od lidí, ale i od duchů. Nemusel rány jen dostávat, uměl je i vrátit.

A ve větším!

Věděl, že tam dosud leží. Tam, kam ho odtáhl, do tmavé žulové skály, čtyři metry od tunelu podzemní dráhy. Párkrát se tam byl podívat. Pořád vypadá stejně, jako by spal, ale nespí, je mrtvý. Mrtvý duch, to je přece strašlivý paradox! Ale je to tak. Hmotné hnilobné baktérie na něho zřejmě nemohou, nemohou ho tedy rozložit. Leží zazděný v žule, kde ho žádný člověk neobjeví. I kdyby žulu odkryli a vytěžili, kdo by si na denním světle všiml jeho průsvitného těla? Nad skálou stojí obydlený blok domů a nedaleko vede tunel metra, tady se jistě po několik nejbližších století ničím nepohne.

Ušklíbl se i při vzpomínce, jak do něho nedávno v podchodu nějaký pitomec vystřílel plný zásobník pistole. To byl ale normální člověk, ačkoliv i to je relativní. Je normální, kdo pro nic za nic střílí na jiné? Na ostatní lidi měly kulky účinky zničující, na ducha ne. Trochu mu vadilo oslnění od šlehajících plamenů, ale kulky nevnímal, procházely skrz něho jako by tam nebyl. Vlastně by se dalo tvrdit, že tam nikdo nebyl. Co je to - duch?

Ten chlápek skončil špatně. Střílet na ducha očividně nemá smysl, ale znepřátelit si ho, to je teprve sebevražda. Přitom to vypadalo skoro jako smrt ze šoku. Když zbraň cvakla naprázdno, udiveně se na ni podíval, jako kdyby tomu nemohl uvěřit, pak se pomalu zlomil v pase a padl k zemi. Úplně stejně jako duch, který mu zlomil ruku.

Naštěstí ostatní duchové jeho možnosti neměli. Dost na tom, že tu byli. Když potkal prvního, zaradoval se, že nebude sám. Radost ho ale rychle přešla. Dodnes nepochopil, proč ho chtěl zbít a možná i zabít, ale chovali se tak všichni. Jednotlivci i celé party. Jakmile ho spatřili, šli tvrdě po něm. Nevěděl proč, ale o jejich úmyslech pochybovat nemohl, dávali je najevo až příliš zřetelně. Nechtěl je zabíjet, raději jim pokaždé mizel do nejbližší skály, ale o porozumění s nimi nemohlo být řeči, zejména když na sebe pokřikovali neznámou řečí, ze které nechápal ani slovo. Oni jemu jistě rozuměli, telepatii musí rozumět i duchové, když ji vnímají i zvířata. Ačkoliv i ta se ho bála a utíkala před ním, marně se je snažil chlácholit.

Duchové se ale o dorozumění nesnažili vůbec.

Naštěstí měl proti nim jednu nespornou výhodu.

Mohl je přimrazit.

Tato vlastnost, ačkoliv byla původně určená k něčemu jinému, se přeměnou v ducha neztratila. Měl ji od mimozemských Ogdurů, kterým se kdysi na Zemi říkalo andělé. Ostatní duchové ji neměli, to by ji jistě použili. Jako ji proti tomu prvnímu nakonec použil i on...

Přimražení je pro některé tvory neškodné, pro jiné smrtící. Studenokrevné, jako žáby a hady, to pouze převede do stavu zimní strnulosti. Přečkají to i tvorové, zvyklí na zimní spánek, zřejmě se to tomu podobá. Medvěda to nezabije, ale člověku se už po čtvrt hodině nedostává vzduchu a když ho nikdo neodmrazí, zmodrá, zčerná a nakonec se udusí. Duch v tomto směru kupodivu není výjimkou.

Pomalu došel na konec stojící soupravy. Do nástupiště se vtlačil rovnou z kolejí, takže chvíli kráčel jakoby zabořený do kamenných dlaždic a chvíli mu trvalo, než vystoupal výš. Mohl by projít stěnou přímo na pohyblivé schody, ale zajímalo ho, co způsobil. Neudělal to úmyslně, ale cítil trochu viny i za strojvůdce. Stojící souprava dávala tušit, že to nedopadlo úplně dobře. Než ale došel ke konci soupravy, začala se rozjíždět. Oddychl si. Nosítka nikde neviděl, zřejmě to nebylo tak drastické.

Vkročil do světla nástupiště a vyhýbal se spěchajícím postavám. V silném světle ho nikdo neviděl, lidé jeho tělem procházeli, ale vždycky sebou trhl, když mu někdo na zlomek vteřiny zaclonil oči. Teď tu ale bylo lidí víc než jindy, volné místo se těžko hledalo. Raději se nadechl, zatajil dech - a zviditelnil se.

Chlap napravo máchl rukou skrz něho, ale ostatní ho zaregistrovali. Ne že by byl pro ně méně prostupný, ale viděli ho a začali se mu vyhýbat. Komu se to nepodařilo, nenarazil do něho, ale prošel skrz a pokud si toho všiml, zůstal stát naprosto tumpachový. Jako třeba ta slečna v černém kabátě, která proti němu vyrazila zpoza rohu. Ani se na ni nestačil usmát.

Pohyblivé schodiště bylo plné, ale ponechali mu jeden schod volný. Stál tam a nechal se tiše unášet na povrch. Dva hoši se tlačili kolem stojících lidí nahoru, zřejmě spěchali. Ten první se zapotácel. Očekával podvědomě oporu, ale jeho loket prošel stojící postavou, jako kdyby tam žádná nebyla.

„Nemůžeš uhnout, dacane?“ obořil se zmateně na ducha.

„Překážím ti snad?“ usmál se na něho mile oslovený. Při těchto slovech potopil ruku do pohyblivého madla až po loket, vypadalo to, že ji ani nemá.

Chybělo málo, aby se mladík údivem zřítil se schodů.

„Týýývoe, co je zas tohle?“ vyhrkl na svého kamaráda a udiveně hrábl rukou, aby si na tu divnou postavu sáhnul. Ruka mu ale projela jejím ramenem.

„Je to vůbec možný?“ ulevil si zděšeně.

„Ovšem, pitomečku!“ odvětil mu s nevinným úsměvem duch, aniž pohnul rty.

Pojízdné schody již končily, duch odbočil stranou, prošel koncem pohyblivých madel i provazovou zábranou, jako by tam žádná nebyla a vsákl se do mramorové stěny. Mladík se vrhl za ním. Otáčejícímu se konci madel se ještě vyhnul, ale zamotal se do provazů zábrany a parádně sebou švihl.

„Cos‘ chlastal, voe?“ káral ho kolega a pomáhal mu vymotat se z provazu, zatímco ostatní lidé se jim poděšeně vyhýbali.

„Ten... ten...“ koktal postižený, ležící na zemi.

Duch je nemínil sledovat, nezajímali ho. Vystoupil ze stěny neviditelný, skrz skleněné dveře prošel zpátky do podchodu a vkročil na pohyblivé schody, vedoucí nahoru na ulici. Byly naštěstí prázdné. Zkrátil si pobyt na nich tím, že vyběhl na ulici klusem. Prošel skrz trubkové zábradlí, opustil chodník a pokračoval po trávníku přímo naproti paní ve hnědém plášti, venčící na trávníku velikého, stejně hnědého boxera.

Neviděla ho, ale pes náhle zavyl a dal se na útěk, až málem paničku strhl na zem.

„Co blázníš, Fido? Zůstaň! Lehni!“ začala na psa ječet.

Pes chvíli vyváděl a uklidnil se až když je duch obešel a vzdaloval se.

Zvířata na něho reagovala většinou zděšením. Nemohla ho vidět a nejspíš ani cítit, ale kdoví, jaký instinkt je před ním varoval.

V nedalekém průchodu přistoupil ke třem postavám a opět se zviditelnil.

„Ty s tím heroinem nepřestaneš, co?“ oslovil jednu z nich. „Myslíš si, že jsem na tebe zapomněl? To se tedy pleteš! Dvakrát nikomu varování nedávám!“

Chlap pustil peníze, bankovky klesaly k zemi jako papírové vlaštovky. Jeho zákazníci, dívka s dredatou hlavou se svým partnerem, jen zděšeně sledovali, jak jejich dealer zmodral v obličeji, předklonil se a bezmocně se zhroutil. Nově příchozího neslyšeli, nevnímali ani jeho telepatii. Přišel odzadu a telepatii směroval jen na dealera, takže pořád nic netušili.

„Co je mu?“ vyhrkla dívka bezradně.

„Asi infarkt!“ vyhrkl chlapec. „Seber prachy a padáme!“

„Necháš je být?“ ozvalo se za nimi.

Dívka se ohlédla a zavyla hrůzou.

„Smrťák!“ vyjekla.

„Blázníš?“ okřikl ji chlapec. Pak se ale ohlédl a tvář mu zkroutila hrůza.

„Proboha!“ roztřásl se i on.

Dva kroky od nich se na ně šklebila smrt. Malá postava v kostkované košili a džínách, na nohou obyčejné křusky, ale z límce čněla holá bílá lebka a z rukávů trčely kostěné hnáty.

„Žádný infarkt!“ oslovila zděšenou dvojici. „Včera jsem ho naposledy varoval. Dobře věděl, že když s heroinem nepřestane, dneska skončí. Nepřestal - a skončil. A jestli vy dva taky s heroinem nepřestanete, bude to i váš konec. Varování dávám jen jednou!“

„Kdo jsi?“ vyhrkl nejistě, ale přece jen zmužile chlapec.

„Do toho vám nic není!“ odsekla smrtka. „Stačí, že mě podruhé uvidíte až poslední den v životě! Ale jestli ještě zavadíte o heroin, může to být už zítra!“

„Ale proč?“ otřásl se chlapec.

„Protože to říkám! Radil bych vám, věřte mi. Myslím to smrtelně vážně. Neříkají mi Smrťák nadarmo!“ opáčila smrtka a rozplynula se.

„Nééé!!!“ zaúpěla dívka. Vzpamatovala se první, vzchopila se a dala na zběsilý úprk. Strhla tím i svého partnera, vyběhl spolu s ní. Nevšímali si ani rozsypaných tisícikorun.

„Pitomci!“ ozvalo se ještě za nimi. „Kéž by vám to stačilo!“

Žena, která právě vešla do průchodu, to neslyšela. Kráčela rychle, ale ani ve zdejším přítmí nemohla přehlédnout postavu ležící na zemi.

„Zas nějakej vožrala!“ odtáhla se.

Až pak si všimla na zemi rozházených bankovek. Rychle se rozhlédla. Nikde nikdo. Shýbla se a tisícikoruny zčerstva posbírala.

„Vožrala a navíc blbej!“ zamumlala.

Pak o poznání rychleji pokračovala původním směrem.

Průhledná postava, která ji sledovala, se ani nehnula. Ta žena se nezachovala nejlépe, okrást bezmocného místo pomoci dokáže jen hyena, ale okamžitý trest smrti si snad přece jen nezasluhovala. Však už někdo tomu ležícímu sanitku přivolá. Bude to zbytečné, ale snad tady nebude ležet dlouho.


Palcové titulky bulvárních listů se den po dni zmenšovaly.

Duch způsobil havárii autobusu!

Duch na půl hodiny zastavil provoz metra u Musea!

Poslanci interpelují ministra vnitra za nečinnost policejního presidenta!

Strojvůdce před sebevrahem nebrzdil v domnění, že jde o další žert ducha!

Vědecké vysvětlení ducha je příliš prosté!

Kdo polapí neznámého šprýmaře?


Redaktor vzhlédl od obrazovky redakčního počítače. Místnost byla zahalená v přítmí, slabě rušeného jedinou obrazovkou. Příchozí se objevil neslyšně a tiše vyčkával.

„Co si přeješ, mladej?“ otázal se redaktor návštěvníka. „Rychle, nemám na tebe čas!“

„Zdvořilostí zrovna neoplýváte!“ odvětil návštěvník klidně.

„Ty taky ne,“ opáčil redaktor a prohlížel si mladíka, stojícího před ním. Profesionálně si ho zhodnotil: nenápadný kluk menší postavy, očividně nezletilý, jinak nic moc.

„A co takhle zaklepat na dveře, než vstoupíš?“ pokáral ho s převahou staršího. „To se přece dělá, tebe to rodiče nenaučili? Tak se mi zdá, že tě dost zanedbali!“

„Mé rodiče nechte laskavě na pokoji,“ odvětil příchozí a zamračil se. „Už pěkných pár let jsou po smrti. A klepání na dveře byste zaručeně neslyšel!“

„Ty že jsi klepal? Nekecej a vymysli si něco jiného! Je tu ticho jako v hrobě, mám v počítači speciální nízkošumové větráky, slyšel bych spadnout i špendlík!“

„Ticho jako v hrobě?“ ušklíbl se mladík. „Už jste byl někdy v hrobě, že to tak víte?“

„Hele, mladej, nebuď drzej!“ zamračil se redaktor. „Nedovoluj si na mě, husy jsme spolu nepásli! Vyklop, co si přeješ a vypadni!“

„Měl bych pro vás opravu několika vašich článků!“ usmál se trochu příchozí.

Redaktor se nenápadně podíval na hodinky. Půlnoc na krku a tomu prckovi jistě není osmnáct, kdoví jestli mu je patnáct! A možná i míň! Takoví cucáci snad ani nesmí touhle dobou chodit sami venku, napadlo ho.

„Hele, opravy článků nech laskavě na mně!“ zamračil se.

„Nemohu za to, že tam máte chyby!“ usmál se mladík. „Chtěl jsem vám pomoci!“

„Češtinu ovládám stejně dobře jako ty, ale spíš líp!“ odsekl redaktor zhurta. „Při tom fofru vždycky nějaký překlep ulítne. Zvlášť když mě furt někdo vyrušuje!“

Poslední větu dodal už hodně nazlobeným tónem, aby dal najevo, že se s ním dlouho bavit nebude.

„Nejde mi o pitomé překlepy, ale o fakta!“ nedal se mladík. „Píšete bludy, o kterých nemáte ani páru a měl byste být vděčný, když vám s tím někdo odborně poradí!“

„Neraď, není ti šedesát!“ odsekl redaktor. „O jaká odborná fakta jde?“

„Chtěl byste vědět nějaké podrobnosti ze života duchů?“ usmál se mladík.

Redaktor trochu zrudl.

„Na takové vtipy už nemám náladu vůbec!“ vybuchl. „Podívej se, je půlnoc a ještě to nemám hotové. V tomhle čase přijít s takovou hovadinou... jak to, že ještě nespíš?“

„O mé spaní se nestarejte,“ mávl rukou mladík. „Zaručeně mám lepší postel než vy. Mám tam ticho jako v hrobě, ani ty větráky mi tam nešumí...“

„Tak mazej domů a ať už jsi pod peřinou!“ navrhl mu redaktor.

„To jediné nepůjde,“ odvětil mu s úsměvem návštěvník. „Nemám žádnou peřinu, přikrývám se zásadně pískem.“

„Cože?“ zarazil se trochu redaktor, trochu vyvedený z míry. „Čím?“

„Slyšíte mě dobře,“ usmál se mladík. „Přikrývám se čistým tekutým pískem. To víte, v hrobě si přikrývky vybírat nemohu. Jistěže vás poslechnu a vrátím se tam, ale nejdřív bych snad měl vyvrátit vaše bludy, abyste se pořád tak neztrapňoval.“

„Kam že se vrátíš?“ zalapal po vzduchu redaktor, neboť takové argumenty nečekal.

„Do hrobu, když jste to nakousl,“ odsekl mladík. „Jak říkám, ujde to tam. O takovém tichu se vám tady vážně ani nezdá.“

„Poslyš, na srandičky nejsem zvědavý!“ vzpamatoval se redaktor. „Koukej mazat do hajan, ať už chrníš! Pozdravuj tatínka a vyřiď mu, aby ti nasekal zadek. Že tě vůbec na noc pouští ven?“

„Ach jo!“ vzdychl si mladík. „Přesvědčovací fázi rozhovoru se nevyhneme. Nevadí, nějak už to vydržím. A hned na úvod vám dám snadnou hádanku. Kde myslíte, že mám hrob? Když to uhodnete, máte u mě pět bodů.“

Během těchto slov popošel trochu blíž. Redaktor najisto očekával, že jeho návštěvník obejde stůl kolegyně Janiny, stál mu totiž v cestě, ale mladík šel k jeho narůstajícímu zděšení pořád rovně. Okraj psacího stolu kolegyně ho nezastavil. Návštěvník náhle trčel horní polovinou těla z pracovní desky a posunoval se po ní dál. Pohyblivá socha, trochu víc než pouhá busta.

„A sakra!“ zarazil se redaktor a raději si protřel oběma rukama oči.

Návštěvník nezmizel. Zastavil se, natáhl ruku před sebe a zabořil ji do obrazovky. Počítač kolegyně Janiny byl vypnutý, ale redaktora polil mráz, když uviděl ze zadní stěny Janina monitoru trčet lidskou ruku.

„Tak za prvé, mého tátu nechte na pokoji,“ vytáhl mladík ruku z monitoru a založil si obě ruce v bok. „Za druhé, uhodnout, kde mám hrob, není tak těžké, kdybyste si uvědomil, kde mě do této chvíle vidělo nejvíc lidí. Za třetí, vážně vám ještě nedošlo, že si z vás vůbec nedělám legraci?“

Až teď zblízka si redaktor uvědomil další záhadu. Kluk mluvil, ale nepohnul přitom rty, jeho obličej byl naprosto nehybný. Byl by zajímavý i jako břichomluvec, ale proti tomu, jak tady trčel ze stolu, to byla pouhá prkotina.

„Hele, kdo ty vlastně jsi?“ vyhrkl redaktor zaraženě, tišším hlasem než prve.

„No to je dobrý!“ povzdychl si mladík. „Píšete o mně málem ob den a nepoznáte mě! Aspoň je vidět, co jste za noviny! Netrkne vás ani, že za vámi přijdu hned po půlnoci? To je přece ta správná hodina, nebo ne?“

„Poslyš... Vážně chceš tvrdit, že jsi duch?“ vyhrkl redaktor.

„Vážně,“ přikývl mladík. „Doufám, že mě nepovažujete za pitomý vtip. Nebo mě podezíráte, že vám tu promítám obrázky? Mimochodem, doporučte vašemu poradci, aby se šel bodnout a dělat něco jiného. Jeho rádoby-vědecké vysvětlení bylo vážně pro srandu králíkům. Páni, to byl trapas! Já že jsem přenosná holografická promítačka? Větší pitomost už jsem dlouho neslyšel! Mimochodem, tu promítačku bych tady chtěl vidět. Co je mi známo, zatím ji nikdo na Zemi nevynalezl. A dovézt ji z Okifeie nikoho nenapadlo, kdoví jestli vůbec víte, co je to Okifeia a kde byste ji měli hledat?“

Přisunul se ještě blíž. Nevyčníval teď půlkou těla z desky stolu kolegyně Janiny, ale ze stolu přímo před redaktorem. Ten byl z toho na výsost vyvedený z míry, zvláště když návštěvník prošel i jeho monitorem. Ten byl ale zapnutý a po obrazovce se místo písmenek článku rozlétly podivné obrazce, vzdáleně připomínající strukturu Saturnových prstenců. Redaktor před tím monstrem raději ucouvl, ale jeho návštěvník se naštěstí zastavil.

„Hele, kdy jsi vlastně... umřel?“ odhodlal se redaktor k první vážně míněné otázce.

„To je další báje!“ opáčil spokojeně mladík s převahou vědoucího. „Proč myslíte, že jsem mrtvý? Copak je to nutná podmínka? Cítím se živý a nejspíš taky jsem.“

„Jak bys potom mohl spát ve svém hrobě?“ ujelo redaktorovi.

„Vážně si myslíte, že to za živa nejde?“ usmál se mladík.

„No, tvrdí se to!“ nedal se redaktor. „Duchem se snad stává člověk, když zemře, ne?“

„Vyvracet vám to nebudu,“ pokrčil duch rameny. „Neřekl bych, že jsem zemřel. Když se štípnu do ruky, bolí mě to. Ačkoliv, nic nemohu vyloučit. Nebudu zapírat, jsou na tomto světě i jiní duchové a maličko se od nich odlišuji.“

„Ducha taky něco bolí?“ chytil se toho redaktor.

„Občas,“ připustil duch. „Měl jsem v tomhle stavu dokonce zlomenou ruku. Tu bolest vám nepřeju, zvlášť, když mi ji neměl kdo ošetřit. Naštěstí mi kost srostla rychle sama, ale to je trochu jiná historie.“

„O co sis tu ruku zlomil?“ vyzvídal redaktor.

„Ani to nechtějte vědět!“ mávl rukou mladík. „Zlomil mi ji jiný duch kopancem. Nečekaným, ale parádním. Ani nevím, proč mě napadl a už se to nikdy nedozvím.“

„To je zajímavé! Duchové se taky perou?“ ožil redaktor, zjevně ho to zaujalo.

„Asi ano,“ připustil duch. „Poslyšte, o tom se mi nechce mluvit. Sám to nechápu a čtenáře to určitě zajímat nebude.“

„Jak můžeš vědět, co naše čtenáře zajímá?“ namítl redaktor.

„Protože se mezi nimi pohybuju,“ vysvětloval duch. „Umím číst a také slyším, co si lidé povídají. Slyším i to, co říkají, když si myslí, že je nikdo nevidí.“

„Snad lidi nešpehuješ?“ zarazil se trochu redaktor.

„Špehovat?“ urazil se duch. „Dovolte! Čemu vlastně říkáte špehovat? Myslíte, že se úmyslně skrývám a poslouchám, co si lidé povídají? Z toho vás snadno vyvedu! Za nikým se jen tak pro zábavu neplížím a hloupé tlachy mě nezajímají. Akorát nemůžu za to, že mě lidi nevidí. Někteří mluví nahlas a někdy nechtěně slyším i to, co mi nepatřilo. Není to ale můj úmysl, že mě nevidí. Naopak, teď se musím hodně snažit, abyste mě viděl! Dokážu zmizet úplně, umím se objevit jen napůl, jde mi i částečná průhlednost, ale když se o nic nesnažím, jsem průhledný jen napolo a aby mě někdo zpozoroval, musí být na to pološero nebo skoro tma. Nejčastěji mě přece lidi viděli v noci nebo uvnitř tunelů metra. Je to tak?“

„Viděli tě vystupovat i ze silnice!“ připomněl mu redaktor. „Havaroval kvůli tobě autobus, jak se ti snažil vyhnout!“

„Za to nejspíš můžu, ale jen trochu,“ připustil duch. „Ztratil jsem pod zemí orientaci. Tam je totiž fakt tma jako v hrobě, nevidíte, kam jdete. Když jsem tenkrát vážně nevěděl, kde jsem, vzal jsem to pro jistotu šikmo nahoru. Čekal jsem, že se objevím v nějakém zapomenutém sklepě, je to pravděpodobnější, než že se objevím na ulici, ale stát se může ledacos, náhoda je blbec a stalo se! Navíc byl večer, ideální podmínky k pozorování. Máte pravdu, viděli mě. Dvě auta skrz mě projela v pohodě, nejspíš si mě řidiči nevšimli, až ten autobus... Při troše štěstí mě taky mohl přehlédnout, jako ti před ním. Ale co já vím, nic moc se přitom nikomu nestalo. Pár zohýbaných plechů, žádná krev... to snad ještě ujde.“

„Jak to, že tě někdo vidí a jiný ne?“ zajímalo redaktora.

„Když se budu snažit, aby mě nikdo neviděl, neuvidí mě nikdo,“ kývl duch. „Naopak se musím hodně snažit být viditelný, ale to už jsem říkal. Vám jde asi o to, když se o nic nesnažím. Taky mě to zajímalo, koukal jsem se párkrát do zrcadel, takže o tom něco vím. Na denním světle nejsem viditelný vůbec. Úplně potmě taky ne, to dá rozum. Jedině za šera vypadám jako napůl průhledná postava. Zřejmě záleží i na polarizaci světla. Některé sklo mě odfiltruje, jiné ne.“

„To je podivné,“ řekl redaktor. „Vykládáš mi to skoro vědecky...“

„Já to taky tak beru,“ přikývl duch. „Pro mě je to zajímavý vědecký experiment. Co by jiní za takovou příležitost dali! Jak se říká, někteří by i upsali duši čertu!“

„Co jsi mu upsal ty?“ popíchl ho redaktor.

„Duši ne, spíš jsem přišel o tělo,“ usmál se duch. „Ale i to je relativní. Tělo mám jako dřív, jen trochu jinak interaguje s okolním prostředím.“

Při těch slovech vystoupil z redaktorova stolu, prošel skrz nízký stoleček a labužnicky se posadil do pohodlného křesla pro návštěvy. Udrželo ho, ale čalounění se ani neprohnulo.

„Poslyš, jak to děláš?“ zarazil se redaktor. „Stolem procházíš jako vzduchem, ale křeslo tě udrží? Proč?“

„Tenhle svět je pro mě vůbec trošku anizotropní,“ přikývl duch.

„Co to znamená?“ dožadoval se vysvětlení redaktor.

„Hmota je pro mě průchozí nerovnoměrně,“ objasňoval mu to duch.

„Jak tomu mám rozumět?“ nechápal ani teď redaktor.

„Ve směru shodném s gravitací klade větší odpor,“ pokračoval ochotně duch. „Jinak bych pod sebou nenašel žádnou oporu a padal bych až do středu zeměkoule. Když se ale na něco postavím, většinou mě to udrží. Gravitace na mě působí jen slabě, takže se pode mnou neprohne ani voda, akorát mi klouže pod nohama jako led. Je docela zajímavé chodit v noci po Vltavě. Pár vožralů ze mě mohlo dostat psotník, ale nikomu se tím nechlubili. Asi to pak svedli na alkohol.“

„Gravitace že působí slabě?“ opakoval po něm redaktor, neboť mu mezitím otrnulo. „To bych pak čekal, že se budeš pohybovat zpomaleně. Jako kosmonauti na měsíci, ne?“

„Gravitace je pro mě slabší, ale setrvačnost taky,“ vysvětloval duch. „Tím se to vyrovná, pohybuju se docela přirozeně. Když se zviditelním, někteří si toho nevšimnou, dokud neudělám něco neobvyklého, třeba dokud neprojdu stěnou, nebo nezapadnu do nějaké mříže. To je vlastně taky zajímavé. Voda mě udrží v pohodě, ale mříže na chodníku jsou pro mě jako past na mamuty. Párkrát se mi podařilo zapadnout, kde jsem to nečekal, ale už si začínám zvykat. Mříže na chodnících přeskakuji, jako to dělají psi. Těm jsou zase mříže nepříjemné na tlapky.“

„Nenatlučeš si, když se někam propadneš?“

„Naštěstí mi žádné pády nevadí. Můžu skočit ze Žižkovské věže a nic se mi nestane.“

„Zajímavé!“ přikývl redaktor. „Už jsi to zkusil?“

„Víc než zajímavé!“ opravil ho duch. „Z té věže jsem to zkusil. To byl držkopád! Kdybych neuměl lítat, rozmyslel bych si to, ale na druhou stranu, proč bych si nezkusil něco nezvyklého? Dopadl jsem dole na chodník. Schválně, tipněte si, jak to bylo dál? Kdybyste čekal, že se otřepu a budu pokračovat v chůzi, neuhodl byste. Zabořil jsem se skoro třicet metrů pod zem! Byla tam v hloubce nějaká dutina, kolektor či co, zatřáslo to se mnou jako buldok ratlíkem. Byl to docela zajímavý pocit. Poprvé jsem trochu zazmatkoval a přibrzdil to, mimo jiné totiž umím lítat, ale podruhé jsem chtěl vědět, kam až se zabořím a dal jsem tomu volný průběh. Dosáhl jsem skoro čtyřicetimetrové hloubky.“

„Jak je to možné?“

„Všechno taky ještě nevím,“ přiznal duch. „Něco si vysvětlit umím, něco jen hádám. Tohle je podle mě všechno díky anizotropii. Hmota mi klade větší odpor ve směru gravitace než jinými směry, ale ne tak velký, abych si při pádu na beton rozbil hubu. Když narazím do betonu, zabořím se jako do peřin. Jenže se pode mnou ani neprohne.“

„Takže ti nemůže vůbec nic ublížit?“

„Mechanicky ne. Samozřejmě jen když uvažuji hmotu z vašeho světa. Duchové na mě působí jinak. Řekl bych, skoro normálně. Kdybych dopadl na jiného ducha, byla by to pro mě větší šlupka! Z větší výšky by to bylo o krk. Ale pro něho asi taky. Nejspíš bychom se chovali podle zákona o zachování hybností a zarazil bych ho pod zem. Ale určitě bychom pak byli pomlácení oba.“

„Opravdu zajímavé!“ přiznal redaktor. „To bych nikdy neřekl. Poslyš, jak mi ale vysvětlíš, že na mě mluvíš? Zvuk je přece chvění vzduchu, ne?“

„Napadlo vás to správně,“ usmál se duch. „Jen jste si ještě nevšiml, že tady mluvíte jen vy. Já mlčím jako v hrobě. Máte totiž naprostou pravdu, zvuky vydávat neumím.“

„Jak to, že tě tedy slyším?“ vyskočil redaktor.

„Neslyšíte mě,“ zavrtěl hlavou duch. „Vnímáte moji telepatii, zvuk to není. Pořádně se na mě podívejte! Copak otvírám pusu? A na břichomluvectví to taky nesvedete.“

„No jo...“ zarazil se redaktor. „Máš asi pravdu. Ale ty přece zvuky slyšíš, ne?“

„Slyším,“ přiznal duch. „Nějaké chvění hmoty vnímám, dokonce ušima jako vy. Pod zemí občas slyším roztodivné hluky. Někdy se tam ozývají šramoty, jindy pískání nebo zase skřípění. Skála přenáší na velkou dálku zvuky až odněkud z hlubin zemské kůry, ale běžný hluk skrz ni prochází slabě a tekuté písky tlumí všechny zvuky účinně jako polštáře. Dva až tři metry od tunelu metra je krásné ticho jako v hrobě.“

„Zajímavé!“ vrčel redaktor. „To by bylo na celý článek! Přiznám se bez mučení, neměl jsem o tom ani páru. Co bys ale nechtěl? Do dneška jsem žádného ducha nespatřil, co jsme otiskli, pocházelo od očitých svědků. A to je úžasně nespolehlivý zdroj! Když popisuje pět očitých svědků totéž, je z toho šest odlišných popisů.“

„Takže vám jako šestý očitý svědek přináším sedmý odlišný pohled!“ usmál se duch. „Ale měl byste mi víc věřit, znám to určitě nejlíp. Kdo jiný prochází skrz zdi a skálu?“

„Budu to brát v úvahu,“ slíbil redaktor. „Ačkoliv... Co vím o tvé pravdomluvnosti?“

„Samozřejmě nic,“ přikývl s úsměvem duch. „Nevíte o mě nic a musí vám stačit, že chci sám a dobrovolně vypovídat. Na druhou stranu, vás by neštvalo, kdyby o vás psali tak obludné nesmysly? Nejen to pseudovědecké vysvětlení s promítačkou, ačkoliv to bylo taky úplně vedle.“

„Co máš ještě na mysli?“

„Třeba, že to dělám ze škodolibosti!“ zamračil se duch. „Škodolibost mi nepřipisujte. To je nesmírně hloupá vlastnost. Škodolibý je obvykle ten, kdo nemá možnost jiným sám něco oplatit. Ať už právem nebo neprávem.“

„Ty tedy nejsi škodolibý?“ podíval se redaktor na ducha pátravě.

„Doufám, že ne,“ přikývl duch vážně. „Když mi někdo něco zlého vyvede, vyřídím si to s ním sám, ale nebudu mu po straně bezmocně přát všechno nejhorší.“

„Už sis to s někým sám vyřídil?“ usmál se redaktor.

„Jo,“ přikývl vážně duch. „Například s tím duchem, co mi přerazil ruku. Zabil jsem ho jako psa. Nelituju ho, ale nemám z toho ani radost. Jeho škoda, že s ním nebyla řeč.“

„Zabil jsi ducha?“ nedůvěřoval mu opět redaktor. „Copak to jde?“

„Jde to,“ odvětil vážně duch. „Kdybyste ho chtěl opravdu vidět, zavedu vás tam. Ale podle mě to není důležité. Navíc je v tunelu metra. Musel byste si vyjednat, aby vás tam pustili v noci, kdy nejezdí vlaky a v kolejích není proud. Jako duch projdu i trafostanicí na vysoké napětí, kde by z vás zbyl jen spálený škvarek. Tuhle jsem čistě z vědeckých důvodů jen tak prošel atomovým reaktorem. To byl pohled! Ne na mě, ale na vědátory, když si nedokázali vysvětlit jeho nestabilní chování. Svedli to na poruchu řízení, ale zastavovat reaktor nemuseli a řídící obvody vyměňovali zbytečně.“

Redaktor si usmyslel, že se už ničemu, ale opravdu ničemu divit nebude.

„Kde ses dostal k reaktoru?“ zeptal se ducha.

„Jeden máme přece přímo v Praze,“ odvětil duch. „Reaktor je zajímavý jev. Jednak tam mám pocit přejedení, ale to je vedlejší efekt. Za druhé mi každý běžící reaktor svítí na pět kilometrů. Je to impozantní pohled. Připadáte si, jako když kráčíte po skleněném mostě nad nehybnou šedou mlhou, nad vámi se klene zemský povrch, viděný odspodu jako nějaký baldachýn, nahoře svítí obrovská lucerna aktivní zóny reaktoru, z okolních domů vidíte jen jejich zubaté základy a sklepní dutiny...“

„Poslyš, ty básníku! Co myslíš, jak by na lidi působila fotografie zabitého ducha?“

„Jako podvod,“ odtušil bez váhání duch. „Kdyby vám to udělalo radost, klidně si mě vyfoťte. Až si to budete v klidu prohlížet, pochopíte, že je to naprosto nepoužitelné, podobá se to klasické dvojexpozici. To vám potvrdí každý fotograf.“

„Jak se tak na tebe dívám, opravdu mi připadáš jako špatná dvojexpozice,“ souhlasil klidně redaktor. „A co fotografický blesk?“

„Zkuste to!“ navrhl mu duch. „Ostré světlo mě skryje lépe než co jiného.“

„Takže to ani nemusím zkoušet, co?“ vzdychl si redaktor.

„Můžete, ale předem vám řeknu, jak to dopadne. Blbě. Na snímku s bleskem nebudu, leda bych se o to hodně snažil, ale pak zase nebudu průhledný. To vám nikdo nesežere.“

„Budu ti to věřit i bez zkoušení,“ vzdychl si redaktor. „Asi to opravdu nemá smysl. Snad by něco vyšlo za pohybu na videokameře, ale to bys šel spíš do televize, že?“

„Videokamery nejsou dost citlivé,“ mávl rukou duch. „Leda by se to upravilo, počítačem jdou hotová kouzla... ale víc než siluetu z toho stejnak nikdo nedostane.“

„Už to někdo zkoušel?“

„Jo, jeden můj portrét mají už pěkných pár let,“ ušklíbl se duch. „Vědí kde jsem byl i co jsem tam dělal, ale je jim to houby platný.“

„Kde to mají, smím-li to vědět? Já jen, že jsem ještě nic takového neviděl.“

„Raději to ani nechtějte vědět!“ mávl rukou duch. „Ty obrázky jsou přísně tajné, to nemůžete uveřejnit. Na mě nemůžou, ale na vás by mohli poslat likvidační komando.“

„To je to tak závažné?“ zarazil se redaktor.

„Hlavní bunkry nejvyšších štábů tří největších světových velmocí? To je tak tajné, že by vás pouhé zveřejnění jejich polohy mohlo setsakra mrzet!“

Redaktor zůstal ohromený údivem.

„Člověče... vypadáš jako docela mladej, teda, ne že by bylo všední, jak vypadáš, ale jestli chceš trvat na tom, že ses dostal až tam...“

„Víte pane redaktore, nebude lepší, když se budeme držet při zemi, případně mírně pod ní?“ usmál se duch dobromyslně. „Vám nepřišla poslední mírová iniciativa velmocí divná? Proč znenadání vycouvaly ze svých krvavě dobytých a trapně vylhaných pozic? Kdybyste to chtěl vědět, řeknu vám to. Ale taky vám poradím, držte jazyk za zuby, i kdyby vás pálili žhavým železem!“

„To je to tak vážný?“ vyhrkl redaktor.

„Vážný? To je slabé slovo!“ ušklíbl se duch. „Je to ještě horší. Dobře, řeknu vám to. Máte rozum a pochopíte, jestli si smíte pustit hubu na špacír. Mně to může být jedno, na mě je každé likvidační komando krátké, ale vy si to budete muset dobře rozvážit!“

„No dobře, povídej, snad si to nějak přeberu!“

„Víte, všechny války za poslední století se děly stejným způsobem,“ začal duch zeširoka. „Jen v nejstarších dobách jezdili králové do bitev v čele svých vojsk. Později tam posílali už jen své vojevůdce a pokud to chtěli mít pod kontrolou, sledovali bitvy hezky zdálky. Ale řekl bych, že ze všech císařů a králů se k tomu snížil naposledy Napoleon. Pak už bitvy vedli jen generálové. Žádný potentát nenesl v posledních stoletích vlastní kůži na trh, drželi se pěkně v suchu, nejlépe daleko za vodou, zatímco vojáčkové za ně krváceli na frontách, na moři a v džunglích. Poslední války vedli jen z velké dálky a i jejich vojáčci hází na nepřítele bomby z bezpečné výšky.“

„Tomu se přece říká pokrok!“ ušklíbl se redaktor.

„A pak se jednou objevily na stolech presidentů největších světových velmocí výzvy k mírové iniciativě,“ nedal se duch zastavit. „Požadovaly po nich tak neuvěřitelné ústupky, že by každou takovou výzvu jako vždy smetli se stolu, kdyby na druhou stranu dokázali přehlédnout, že byly na těch stolech zatěžkané pravými atomovými hlavicemi. Pravými, rozumíte? Bouchnout, rozprášily by je až do stratosféry. Atomové argumenty ještě nikdo předtím nepoužil. Nebo si myslíte že ano?“

„Já nevím,“ namítl redaktor. „Na jejich místě bych asi zalezl někam do krytu, ne?“

„Zalezli by, jistě,“ přikývl duch. „Napadlo to všechny tři. To už jim vezli naproti ještě horší zprávy. V jejich nejtajnějších bunkrech našli stejné atomové bombičky s dopisy ještě stručnějšími. Byla tam jediná věta: Nikde na světě se před námi neschováte! Řekněte, co měli ti chudáčci dělat, když najednou šlo o jejich vlastní kůži?“

„To by byl asi hodně silný tabák,“ rozvažoval to věcně redaktor.

„Jistě,“ přikývl duch. „Moji siluetu mají v Pentagonu dodnes zarámovanou. Byl jsem tenkrát malý špunt, bylo mi sotva osm let, neviditelnost mě vyčerpávala, asi mi to trochu ujelo, ale tím víc to na ně zapůsobilo. Dítě s atomovým kufříkem v protiatomovém bunkru hlavního štábu armády Spojených států! Nikdo si to neuměl vysvětlit. To byla pravá příčina Nobelových cen míru! Hodně jsem se nasmál zasvěceným politologům, když se podlézavě předháněli v rozborech a oslavách hluboké lidskosti těch tří potentátů.“

„Takže ta Nobelova cena... by měla patřit spíš tobě...?“

„Ti presidentští gauneři ji dostali úplně zadarmo!“ ušklíbl se duch. „Jaká lidskost? Couvli jako malí kluci, když si na ně někdo zhurta dupne! Ale klidně jim ji nechte, pro mě je důležité, že si žádná z velmocí od té doby netroufla začít válku. Mír za to stojí, ne?“

„Dobře, ale co teď děláš tady v Praze?“

„Uvádím na pravou míru mýty!“ odvětil klidně. „Ne, teď jsem jen žertoval. Zakotvil jsem tady, až když se ze mě stal skutečný duch. Má to totiž i své nevýhody.“

„Jaké nevýhody má takový duch?“ zajímal se redaktor.

„Víc než bych dokázal spočítat na prstech,“ opáčil duch. „Například nemohu běhat venku, když svítí slunce.“

„Sluneční světlo duchům škodí?“ zajímal se redaktor.

„Ani ne,“ opáčil klidně duch. „Zkuste si ale představit, že máte průhledná oční víčka. Vystoupíte ze stínu do pražícího slunce a vůbec nic nevidíte. I když usilovně chcete být neprůhledný a zvenku tak vypadáte. Mohu si zakrývat oči čím chci, všechno je aspoň trochu průhledné. Mohu jen jako sůva poslepu šátrat, než spadnu do kanálu nebo vlezu do nějakého temného průchodu, kde je trochu tma. Blbý, co?“

„Ano, ale když víte, že vlastně vládnete světu, i když jen nepřímo...“

„Ničemu nevládnu,“ usmál se duch. „To si nenamlouvejme. Podařilo se mi nanejvýš vyvolat na správných místech strach. Strach je někdy setsakra užitečný!“

„Strach na správných místech...“ opakoval redaktor, jako by si to chtěl zapamatovat.

„Snad ale chápete, co by znamenalo, kdybyste to vykecal!“ zarazil se duch. „Radím vám, nehrajte si s tím! Umlčovací komanda mívají obvykle nabito ostrými!“

„Chápu,“ přikývl redaktor. „Neboj se, budu mlčet. Takhle je to lepší. Nestojím o to, aby se ve světě zase válčilo.“

„No právě!“ řekl duch. „Mám teď nevýhodu, jako duch nejsem tak pohyblivý.“

„Jak to?“ zpozorněl redaktor. „Můžeš přece procházet zdmi, dokonce skálou...“

„To sice mohu, ale už kdybych musel odcestovat do Moskvy, byl by to pro mě příliš dlouhý výlet. Jako duch nemohu tak snadno používat dopravní prostředky.“

„Vlastně ano, když procházíš skrz tramvaj, metro i autobus, co?“

„Cestování není z principu vyloučené,“ zavrtěl duch hlavou. „Metrem občas jezdím, ačkoliv je to fuška jako pro kaskadéra. Problém je, že se v dopravních prostředcích opřu jen o podlahu a ta pode mnou klouže jako klouzačka. To je na pohodlné cestování málo. Jedu si takhle v tramvaji, najednou zatáčka, lidé se chytají tyčí a madel, jen já vyletím ven jako čert v Ententýky.“

„V čem?“ nechápal redaktor.

„Vy tu dětskou říkanku neznáte?“ divil se duch. „Ententýky, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky...“

„Jo ták?“ usmál se upřímně redaktor. „Tu znám, ale hned mi nedošla!“

„A to je tramvaj!“ vzdychl si duch. „V letadle je to ještě horší. Když zvedne čumák do výšky, změní se podlaha v šikmou plochu, jedu po ní jako namydlený, až skončím pod betonem ranveje. Snad bych se udržel i na šikmý ploše, umím přece lítat, antigravitace by mi pomohla, jenže když se letadlo rozletí naplno, je to takový vítr, že mě sfoukne z paluby.“

„Vítr v letadle?“ zachytil se toho redaktor. „To je snad nesmysl, v kabině přece vzduch stojí, nikoho to neofukuje!“

„Jo - normální vzduch letí s kabinou,“ připustil duch. „Ale ne můj vzduch, myslím tím vzduch allohmoty. Ten stojí na místě, takže mě smete. Nezapomínejte, že je na světě kromě normální hmoty i jiná hmota, akorát vy ji necítíte a dalo by vám práci ji vůbec prokázat.“

„Zajímavé!“ podotkl redaktor.

„Ani teleporty teď na mě nezabírají, nejsem pro ně dost hmotný,“ stěžoval si dál duch.

„Jaké teleporty?“ zarazil se opět redaktor.

„No jo... já zapomněl, že je neznáte,“ uvědomil si duch. „Jak bych vám to... teleporty jsou velice šikovný vynález civilizace Okifeia v jednom sousedním vesmíru. Nastoupíte si do kabinky, řeknete kam chcete, otevřou se dveře a jste tam. O tuhle možnost jsem, bohužel, v duchovitém stavu přišel. Ne že bych se už do toho vesmíru nedostal, pořád se dostanu kam chci, teleporty můj příkaz taky pochopí, ale odešlou jen prázdnou kabinku, zatímco já zůstanu na místě. Jak říkám, nejsem pro ně dost hmotný.“

„Takže můžeš cestovat do cizích světů, ale Moskva a New York jsou ti nedostupné?“

„Nedostupné? Tak zlé to přece jen není,“ zamyslel se trochu duch. „Kdyby to vážně bylo nutné, dostanu se tam. Mám ještě antigravitaci. V nouzi bych tam doletěl i sám. Létat ale mohu jen v noci, ve dne mžourám jako sova. V nouzi nejvyšší mám i jiné možnosti, ale ty si schovávám na horší časy. Nechme to, nemá cenu se tím zabývat. Vraťme se k tomu, co zveřejnit můžete. Takže prosím, vyškrtněte tu zlomyslnost. Takový nejsem.“

„Máš pravdu, je to sice zajímavé, ale souhlasím, zveřejnit to asi nepůjde,“ vrátil se redaktor do reality. „Zlomyslnost ti už připisovat nebudu. Jaké další mýty chceš vyvracet?“

„Ono to spolu souvisí,“ přistoupil na otázku duch. „Tvrdíte, že nemám co na práci, jen dělat neplechu. To přece není pravda. Co víte o tom, co dělám?“

„To mi opravdu není jasné,“ přikývl redaktor. „Co tedy děláš?“

„Starám se o spravedlnost,“ odpověděl vážně duch.

„O spravedlnost?“ podíval se na něho udiveně redaktor. „Jak to myslíš?“

„Kdybyste si dal práci a vysledoval to po nemocnicích, asi byste zjistil, že v poslední době přibylo hodně infarktů,“ řekl vážně duch. „Zejména smrtelných. Kdybyste si dal ještě víc práce, zjistil byste, že všechny mají společné znaky. Postihují lidi mladé, kteří na infarkt náběh neměli, zpravidla venku na ulici, a nedají se léčit. Pacienti umírají, i kdyby se doktoři přetrhli. A kdybyste pronikl úplně ke kořenům, zjistil byste, že postižené nemusíte litovat. Postihuje to zásadně darebáky největšího kalibru. Násilníky, podvodníky, prodavače drog a podobnou sebranku. Každý z nich má na svědomí spoustu lidskýho neštěstí.“

„Jak to ale víš ty?“ zvážněl redaktor v tušení nějakého podrazu.

„Já ty infarkty vyvolávám,“ přiznal klidně duch. „Nemám jinou možnost ovlivňování lidí. Nemohu jim nafackovat ani podrazit jim nohu, nanejvýš odebrat životní energii nebo je přimrazit. Obojí se projeví jako infarkt. Zastaví se srdce a doktorům nezbývá nic jiného než konstatovat smrt. Neslyšel jste ještě, že mi někteří lidé říkají Smrťák?“

V té chvíli se proměnil, až se redaktor zajíkl hrůzou.

V křesle nehybně seděla holá bílá kostra. Po chvíli pohnula rukou, přitom se obalila tělem a v křesle opět seděl poloprůhledný duch, jen jinak oblečený. Místo džínových kalhot a košile měl na sobě černou kombinézu, proti níž kontrastoval jeho bílý obličej. Vypadal teď ještě nebezpečněji než předtím a redaktor se přistihl, jak mu hrůzou cvakají zuby.

„Uvědomte si, pane redaktore, já jako člověk jenom vypadám,“ pokračoval duch, jako by se nechumelilo. „Když hodně chci, mám i lidskou podobu, ale v tomhle světě není nic, co bych mohl sníst nebo vypít. Zvláštní je, že mám co dýchat, to jediné mě ještě s vámi lidmi spojuje. V duchovitém světě je vzduch i tam, kde v normálním není, třeba pod vodou nebo pod zemí. Nevím odkud se bere, je trochu zatuchlý, ale dýchat se dá. Ale jídlo tu nikde není. Co jsem tím, čím jsem, nejedl jsem, ani nepil a zkuste mi změřit tep, pohoříte! Podle vašich hledisek jsem mrtvý! Podle mě ne, ale to je vedlejší. Myslím, tedy jsem.“

„Poslyš, ale ty infarkty by snad byly vraždy!“ zbledl ještě víc redaktor.

„Ve vašem lidském pojetí jim tak můžete klidně říkat,“ přikývl klidně duch. „Já ale do lidské civilizace nepatřím, mám jiný kodex. Snažím se trestat ty, kdo si to zaslouží. Skoro každému dám poslední výstrahu. Kdo s lumpárnami nepřestane, na toho brzy sáhne smrt.“

„Smrt, nebo ty?“ otřásl se redaktor.

„Já jsem přece smrt!“ řekl chlapec vážně a trochu i výstražně. „Neříkají mi pro nic za nic Smrťák! Když se darebákovi zjevím ve své horší podobě, je to velice účinné varování, nemyslete si! I otrlým darebákům přitom spadne dušička do kalhot. Vám jsem to jen ukázal, ale kdybych vám k tomu vyhrožoval, bylo by to horší, věřte mi.“

„Dobře, ale vraždy snad...“ pozastavil se nad tím redaktor. „Ty bys neměl dělat, ani když nejsi tak úplně člověk.“

„Nedávno do mě jeden grázlík vystřílel zásobník pistole,“ řekl klidně duch. „Spletl se trochu, vypadal jsem jako člověk a ne jako duch, takže mě považoval za člověka. Pochopil jsem to tak, že mě chtěl zabít. Proč? Náhodou to vím. Stal jsem se nedobrovolným svědkem vraždy. Předtím před mýma očima zastřelil člověka a chystal se zabíjet další. Pokusil jsem se ho zastavit a zviditelnil jsem se mu. Vysypal do mě šest kulek, prostřílel mě jako řešeto, být člověk, zabil by mě. Řekněte mi, co si mám počít s takovým gaunerem? Kdybych mu dal čas vyměnit zásobník, nejspíš by tu sérii vražd dokončil. Až by poznal, že mi neublíží, vraždil by lidi kolem. Mimochodem, ten jako jediný nedostal výstrahu ani jiné varování. Proč také? Může někdo pochybovat o jeho úmyslech? Já ne.“

„Dobře, to by se snad dalo chápat jako sebeobrana... i když ne zcela nutná...“

„Ne zcela nutná!“ zasmál se sarkasticky duch. „Jděte s tím k šípku, pane redaktore! Ode mě to nikdy nebude nutná sebeobrana, ohrozit mě přece nemohl. Když mě ale někdo úmyslně střelí pro nic za nic do hlavy, je to zkrátka vrahoun, to neukecáte! A navíc tam už jedna oběť ležela v krvi a další byly na řadě. Nesnažte se toho grázla obhajovat!“

„No dobře, to byl opravdu extrémní případ...“ ustoupil raději redaktor. Dráždit takové kostlivé monstrum dokáže jen sebevrah a teď to vypadalo jinak než zpočátku, když mu duch jen opravoval faktické chyby článků.

„A které nebyly?“ pokrčil duch rameny. „Vezměte si chlápka, co se živil prodejem drog. Dopoledne je před školou nabízel zadarmo mladším školáčkům, odpoledne už v průchodu kasíroval ty starší. Měl sortiment od kokainu po heroin. Dostal ode mě nejprve varování. Je dost odstrašující potkat v přítmí průchodu kostru, nemyslíte? Celý týden se hrůzou doma klepal jako ratlík! Vím to, párkrát jsem ho kontroloval, jenže mě neviděl. Myslíte, že si šel na pracák sehnat poctivější zaměstnání? Ale kdež! Když se celý týden nic nedělo, otřepal se a pak jsem ho potkal v průchodu podruhé, zase s heroinem. Ukázal jsem se mu, vyslechl si od něho ještě pěknou sbírku nadávek a přimrazil jsem ho. Doktoři pak konstatovali infarkt a exitus. Myslíte si, že jsem se mu věnoval málo? Já si to nemyslím.“

„Vždyť ty drogy nikomu nevnucoval!“ namítal redaktor. „Jen je prodával!“

„Nejprve je nabízel k vyzkoušení,“ řekl duch přísně. „Pak už měl žně. Nemyslíte si, že to byl také tak trochu vrah?“

„Vrah jistě ne!“ namítl redaktor.

„V tom se zkrátka neshodneme, pane redaktore,“ opáčil duch. „Asi o tom víte svoje, já taky, ale nesnažte se mě podceňovat. Mám medicínské vzdělání, i když z jiného světa... Hodnotíme to zřejmě odlišně, to je všechno.“

„Ale i kdyby tomu tak bylo, člověk nesmí brát spravedlnost do vlastních rukou!“ protestoval ještě nesměle redaktor. „Od toho máme policii a soudy, nemyslíš?“

„Ale pane redaktore!“ řekl duch. „Kde byla policie celou tu dobu, co ten týpek před školou prodával tvrdé drogy?“

„Asi to nestačila podchytit,“ odhadoval to redaktor.

„Já to náhodou vím,“ pokračoval duch. „Policie je na tyhle chlápky krátká. Když se u školy náhodou objeví policajt, nemůže na ně dělat ani bu-bu-bu, vysmáli by se mu do očí. Žádný u sebe nemá víc než zboží pro vlastní potřebu a to není trestné. Policie je sleduje rok nebo dva, než objeví, odkud své špinavé zboží mají. Často se všechno prozradí a sledování začne od začátku. Mezitím se chlápek směje, rejžuje plnými hrstmi a nikoho nezajímá, kolik lidí za tu dobu uvede do zkázy. Tak se chytají dealeři v Čechách! Jen si poslechněte zprávy! Jak dlouho naši kliftóni podezřelé bedlivě sledují? Když grázly nechávají páchat darebáctví celé měsíce až roky, jsou akorát pro srandu králíkům. Mám pro ně jedinou omluvu, že to jinde ve světě nedovedou o nic líp.“

„Ano, ale trest smrti za pár gramů...? Není to trochu moc? Když dostali podobní v Thajsku za pár kilogramů heroinu padesát let vězení, všichni je tady litovali!“

„Já ne!“ nedal se duch. „Trest smrti za pár gramů je jediné, co ty darebáky donutí, aby toho nechali. Těch padesát let by bylo v pořádku, kdyby si je opravdu odseděli. Jenže naši čeští hrdinové už nesedí. A vsaďte se, že v tom budou pokračovat! Když ne tihle, pak jiní. Strach o vlastní krk účinkuje líp. Zpočátku jsem musel zabíjet každého, nebrali mě vážně. Teď už mě vážně berou a na jeden trest smrti mám až deset zastrašených, co to svinstvo do nejdelší smrti nevezmou do ruky. I to tvrdší varování může mít velice blahodárné účinky.“

„Poslyš, vážně doufáš, že takhle vymýtíš drogy?“

„Úplně asi ne,“ přiznal duch. „Jeden si po mém varování najde poctivé zaměstnání, druhý si pořídí pistoli v blahé iluzi, že se mi postaví. Někteří jsou zkrátka nepoučitelní, jiní mi prostě nevěří. To je ale jejich problém. Koho nepřesvědčím, toho zlikviduju, aspoň mě jiní berou vážně. Nikomu nepomůže ani ministr spravedlnosti, ani amnestie od presidenta. Jen vy, pane redaktore. Napište to do těch vašich médií. Čím dřív se to rozkřikne, tím spíš mě budou brát vážně všichni a tím líp pro ně, pro mě i pro ty nevinný lidi okolo!“

„Poslyš, tohle bys chtěl uveřejnit?“ vrtěl hlavou redaktor.

„Jistě,“ přitakal duch. „Proto jsem přece tady.“

„To nepůjde jen tak,“ zachmuřil se redaktor. „Kdybych to takhle napsal, budou mě považovat za spoluviníka. A jde přece o vraždy!“

„Nikdo vám nic nedokáže,“ namítl duch. „Můžete policii po pravdě tvrdit, že se mnou vůbec nesouhlasíte! Klidně jim prozraďte všechno! Jsem pro vás anonymní informátor, nic o mně nevíte. Pro vás nemám ani rodiče, ani jméno. Můžete to napsat i nevážnou formou, třeba jako alkoholickou halucinaci, vadit mi to nebude. Jen tam podle pravdy uveďte, že spousta náhlých úmrtí z poslední doby, zejména u mladších lidí, kteří by ještě neměli trpět na srdce, má na svědomí duch Smrťák, který bez milosti trestá darebáky, na které policie nestačí. Třeba se tomu lidé od srdce zasmějí, ale ti, kterých se to týká, začnou o tom přinejmenším přemýšlet. Až pochopí, že to není halucinace ani jiná fantasmagorie, začnou si dávat pozor. Až narazí na mě, nebudou mě brát na lehkou váhu. A kdo mě vezme vážně, nemůže v lumpárnách pokračovat. Darebáci nejsou kamikaze, každý má pud sebezáchovy.“

„Anonymní zdroj ale není moc věrohodný!“

„Můžeš mi tedy říkat Josef, nebo taky Pepek, mně je to jedno!“ namítl duch. „Jde o to, že ti, komu půjde opravdu o krk, to prostě musí vzít vážně. Nejvíc jste jim ublížili vy, tím rádoby-vědeckým článkem o vtipálkovi s holografickou promítačkou. Všichni si pak ze mě celý týden dělali legrácky. A já jsem je zabíjel. Nemilosrdně. Čekáte, že mi to dělalo radost? Ba ne, nejsem škodolibý, sám bych rád, aby aspoň ti rozumnější s lumpárnami přestali.“

„Aspoň že to myslíš tak!“ vzdychl si redaktor. „Ale není to moc chvályhodné.“

„I to tam klidně napište,“ poradil mu duch. „Jako člověk máte s drogovými dealery humánní soucítění. Proč ne? Neberu vám to a nevadí mi to. Jenže já už člověk nejsem, pane redaktore! Mám na svět jiný pohled, pohled z hrobu. Je to drsné, ale jen to tak napište, ať to všichni vědí! Nejvíc tomu pomůžete čistou pravdou!“

„Poslyš, ty se nebojíš, že se někdo z těch zabitých změní také v takového ducha, jako jsi ty sám a že ti to přijde oplatit?“ chytil se redaktor posledního argumentu.

„Podle toho, co o vlastní přeměně vím, se žádného mstitele nebojím,“ usmál se duch. „Nevím jak se tu ocitli jiní duchové, ale kdyby to mělo být jako já, neměl bych se čeho bát.“

„Co vlastně víš o své přeměně?“ zeptal se redaktor zvědavě.

„To vám radši neřeknu,“ usmál se duch. „Ještě by někoho napadlo zkoušet to. Není to naštěstí jednoduché a hlavně, není všechno zlato, co se třpytí. Stačí, když vám řeknu, že to souvisí s planetou Jupiterem? Nechápete to? Nic si z toho nedělejte. Řešení hádanky nejspíš napadne málo lidí a ti teď beztak nejsou na Zemi. Nechme to být, zapomeňte na to.“

„Mluvíš v samých hádankách,“ postěžoval si redaktor.

„To je jen dobře,“ opáčil duch. „A teď mě omluvte. Bude hodina po půlnoci, musím se vrátit do hrobu. Ne že by na tom záleželo, ale je to tak stylovější, ne?“

Vstal s křesla, které se přitom ani nepohnulo. Pak zamířil k oknu, ale ne proto, aby je otvíral. Vstoupil do zdi mezi dvěma okny a zmizel.

Redaktor se vrhl k oknu.

Ke svému zděšení spatřil, jak průhledná postava zvolna nabírá výšku. Místo aby duch spadl z výšky prvního poschodí, vznášel se výš, až se přenesl přes střechu protějšího domu. Bylo to neuvěřitelné, neskutečné, ale s létáním měl zřejmě také pravdu.

Redaktor se otřásl a vrátil se ke svému psacímu stolu. Na obrazovce počítače měl článek, nad kterým před půlnocí pracoval. Teď se mu zdál úplně malicherný proti tomu, co zažil během pouhé hodiny. A před očima se mu čistě z profesionální deformace odvíjely obrovské titulky na čelní stránce novin...

Duch vraždí drogové dealery...

Smrťák lituje oběti, ale bude je zabíjet dál...

Zpověď nehmotného vraha...

Je to vůbec možné?

Jeho oči spočinuly na křesle, kde jeho podivný noční host většinu návštěvy seděl. To křeslo se pod ním neprohnulo ani o vlásek.

Došel ke křeslu a bezmyšlenkovitě položil ruku na sedací polštář.

Ruka se mu, jak jinak, do polštáře trochu zabořila. Uvědomil si podivný pocit, jako kdyby tam byl ještě znát otisk tepla. Nic víc, ale pocit to byl velice zřetelný.

Ten polštář byl ale ještě včera drsnější. Teď se zdál jemnější, jako... sametový.

Ucukl rukou.

To křeslo...

Bylo na něm cosi znát. Nebyla to ale stopa po člověku, tedy promáčknutý polštář.

Tahle stopa byla jiná. Zelená. Jemná sametová zeleň na sedačce i na opěradle.

Dal si ruku před obličej a i v přítmí místnosti pochopil, že ta zeleň na jeho ruce...

Na sedačce zůstala druhá stopa. Stopa lidské ruky.

A redaktor to pochopil.

Fuj! Ta zeleň byla nejméně centimetrová plíseň! Vyrostla za tu krátkou chvilku, co tu duch seděl. Další záhada! Ale také - jediný důkaz pravdy.

Ba ne, nezdálo se mu to...

 


Obsah Dále

04.08.2017 10:09