Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Obchůzka

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

„Tohle jsi vážně přehnal!“ mračil se redaktor na ducha, stojícího před ním. „Nemůžeš přece vyhlásit válku našemu Parlamentu!“

„Nech mě být, vím co dělám!“ opáčil umíněně duch. „Parlamentu jsem válku nevyhlásil. Jen ho chci očistit od darebáků, co tam nemají co dělat.“

Venku byla ještě tma, redaktor seděl v křesle, duch stál před ním. Po zkušenostech s plísní si do žádných čalouněných sedaček nesedal a pokud ano, vybíral si židle se sedátky z plastiku, aby kamarádu redaktorovi nedělal potíže.

„To není jen tak!“ namítal redaktor. „Nemůžeš přece popřít, že byli všichni do svých funkcí řádně zvoleni! Chceš nám nabourat samotný demokratický systém?“

„Jsou to řádně zvolení gangsteři,“ odpálil ho chlapec. „Místo aby zastupovali zájmy voličů, dali se do služeb cizí mocnosti. Tím porušili zákony ještě víc než já.“

„Jaké cizí mocnosti?“ nechápal redaktor.

„Dali se do služeb ďáblů!“ odvětil chlapec. „O věrnosti ďáblům se přece poslanecký slib ani slovem nezmiňuje. Ani v naší ústavě není o ďáblech zmínka!“

„Počkej!“ zarazil ho redaktor. „To je na mě příliš! To už ti nespolknu. Ďáblové patří do pohádek, ještě tak do náboženství, ale ne do skutečnosti!“

„Duchové taky,“ opáčil vzdorovitě mladík. „Jeden přitom stojí před tebou. Možná patřím do pohádek, ale skutečnost může být horší než si myslíš! Ďáblové jsou reálnější než já. Na mě si sáhnout nemůžeš, na ďábly ano! Jen bych ti to neradil, vyhni se jim.“

„Kdo jsou tedy podle tebe ti ďáblové?“ ustoupil trochu redaktor.

„Bytosti ze sousedního vesmíru, Gehenny,“ začal ochotně chlapec. „Podobají se nám lidem. Tedy, pokud mě ještě uznáš za člověka, už se také liším. Ačkoliv tak vypadají a žijí mezi lidmi, lidé to nejsou. Na žádném nepoznáš, že je jim přes tisíc let a mají proti lidem nějaké orgány navíc. Mají vlastnosti, které obyčejný člověk nemá, bohužel je používají ke zlému účelu. Dávají třeba lidem psychické údery a ovládají je, až jsou z nich pouhé loutky. Vypadá to jako hypnóza, jen je to o hodně horší. Ďáblové se nám snaží vládnout a obávám se, že úspěšně.“

„Poslyš, kolik ďáblů už jsi viděl na vlastní oči? A kolik jich je na Zemi?“ nedůvěřivě se ho ptal redaktor.

„Viděl jsem jen jednoho,“ přiznal chlapec. „Navíc to nebylo tady na Zemi. Nevím ani, kolik jich tu je. Ale kamaráda Oldu se pokoušeli zabít a ten viděl už dva. Přesněji, věděl to o nich s naprostou jistotou. Jinak je totiž můžeš vidět a nevšimnout si jich.“

„Když je nerozeznáš, jak tedy můžeš tvrdit, že jsou i v našem parlamentu?“

„Já je rozeznám,“ zvedl vítězně prst. „Poznám nejen ďábly, ale i jejich pomocníky. Vítek na ně kdysi vymyslel takovou pomůcku... naštěstí funguje i v mém... řekněme trochu duchovitém světě.“

„To je opravdu zajímavé,“ odvětil redaktor. „Říkáš, ďáblové nám chtějí vládnout... mám chuť tomu věřit, skoro to tak někdy vypadá.“

„To není otázka víry,“ vrtěl hlavou chlapec. „Ber to jako fakt. Právě ďáblové nedávno donutili Učedníky opustit Zemi a odstěhovat se jinam, kam za nimi nemohou, místo aby lidi léčili na Zemi. Nemocní teď musí za léčením dojíždět.“

„Počkej, nevím, o čem mluvíš. Jací učedníci?“ nechápal redaktor.

„Neslyšel jsi o takové zvláštní cestovní kanceláři...? Jmenuje se Cesty za zdravím, má dvě pobočky, v Praze a v Pardubicích... Lidé tam skutečně cestují za zdravím. Odletí mimo Zem a tam je vyléčí ze všech možných nemocí!“

„O té cestovce vím!“ zpozorněl redaktor. „Poslyš, jak to, že ji znáš? Léčili tě snad?“

„Ne,“ usmál se duch. „Ale patřil jsem k nim a léčil jsem s nimi.“

„Co tedy děláš tady?“ vyzvídal redaktor.

„Odešel jsem od nich,“ řekl duch vyhýbavě.

„Ale proč?“ dorážel na něho redaktor.

„To prostě nemůžeš pochopit!“ odsekl duch a zatvářil se tak nepřístupně, že redaktor raději další otázky spolkl.

Vlastně, uvažoval duch, není těžké pochopit, proč odešel od Učedníků. Naopak, bylo by to příliš jednoduché. Může ale někdo pochopit, že se mu zřítil Andělský svět přímo před očima? Mohl by někomu vykládat, co ho vyštvalo? Pochopil by to každý, ale právě proto to nemohl nikomu říci. Už proto, že svět ostatních lidí ještě stojí!

„Škoda!“ řekl redaktor po chvilce. „Jako lékař bys byl jistě platnější. Tam nebo tady.“

„Sám léčit nemohu,“ povzdychl si duch. „Na léčení musí být nejméně dva. Jeden je na léčení málo. Mohl bych ještě tak spravovat dětem rozbitá kolena, nic víc.“

„A co kdyby ses vrátil k ostatním?“ navrhl mu redaktor.

„Těžko,“ vzdychl si duch. „Tam... tam se teď vrátit nemohu... a odsud nás ďáblové nedávno vyštvali.“

„A jsi si tak jistý, že to bylo dílo ďáblů?“ pokoušel se ho zviklat redaktor.

„Hele, Kryštofe, už jsem ti někdy lhal?“ zamračil se duch. „Vím, věřit se tomu dá jen těžko, ale právě proto si nemůžu dovolit lhát. Když něco nevím, řeknu ti poctivě, že nevím. Ale co vím věrohodně, to mi prostě musíš věřit. Jinak by to nemělo cenu.“

„Pochop taky ty mě, Pepku,“ opáčil redaktor. „Třídím si tvoje sdělení do tří skupin. Zajímavé je pro mě jen to, co snese zveřejnění. Pak mi říkáš něco hodně nebezpečného, co zveřejnit nesmím a zbývá to, co bych zveřejnit mohl, ale čemu nikdo neuvěří, takže si to nakonec musím taky nechat pro sebe.“

„To přece vím,“ přikývl Pepek. „Rád bych ti pomohl tu poslední skupinku zmenšovat, jenže vážně nevím jak. Už jsi pro mě udělal dost. Třeba ten milionový nápad s přenosem elektromagnetického pole mezi diktafonem a mikrofony.“

„To by tě možná napadlo taky,“ mávl rukou redaktor. „Klika je, že máš diktafon.“

„A smůla, že mi docházejí baterky a jiné neseženu, ačkoliv denně chodím kolem obchodů, kde je nabízejí v pěti různých provedeních.“

„Měl sis pořídit akumulátory, ty se dají dobíjet.“

„Vždyť je mám,“ opáčil duch. „Ale nabíjet je mohu jen ve svém letadle, jinde to prostě nejde. Když strčím nabíječku do zásuvky, projde skrz stěnu... Hele, byl jsem vybavenej na průzkum cizích světů, ale ne na rok totálního odtržení od civilizace. Pozemskou techniku nepočítám, ta je mi na nic. A ty potvory akumulátory se vybíjejí i samovolně, s tím taky nic nenadělám.“

„Máš pravdu,“ povzdychl si redaktor. „V tom ti asi neporadím. Měl bys být vděčný aspoň za to, co máš. I tak si vyskakuješ nad poměry.“

„Co tím myslíš?“

„No, ten parlament...“ podíval se redaktor na ducha utrápeně. „Kdo ti nakukal, že to pomůže? Akorát se tam teď slušný člověk přes policajty a kontroly vůbec nedostane...“

„Ty kontroly jsou pro kočku,“ ušklíbl se duch. „Snad vážně nečekají, že tam přijdu dveřmi jako jiní a dám se prohledat, jestli nemám zbraň? Až tam přijdu, nikdo mě nespatří, dokud se sám uvnitř budovy nezviditelním. Nepřijdu dveřmi, ale stěnou a zbraň nepotřebuji, sám jsem horší zbraní než pistolky strážných.“

„Odneseme to ale zase jen my, obyčejný lidi!“ povzdychl si redaktor.

„Hele, co kdybys to uvedl na pravou míru?“ napadlo Pepka. „Já ti jako poskytnu interview, vysmějeme se jim a bude to!“

„A mě už nikdo nikam nepustí, protože budu mít v záznamech kontakty s teroristy!“

„To je riziko podnikání!“ usmál se kysele Pepek. „No dobře, nějak to vydrž. Ostatní novináři to nemají lehčí.“

„Poslyš, opravdu to chceš udělat?“ zkusil to redaktor s prosebným tónem.

„Oni couvnou,“ odtušil Pepek zastřeně. „Dobře vědí, že nekecám. Jsem přece Smrťák! Couvnou, vzdají se mandátů, nastoupí za ně náhradníci a bude to.“

„Ale co když ne?“ nadhodil redaktor.

„I to je možný,“ vzdychl si Pepek. „Ale když couvnu, nikdo si ze mě nebude nic dělat.“

„A nebylo by to tak lepší?“ přimlouval se redaktor za mírnější postup.

„A přenechat jim pocit vítězství?“ vybuchl Pepek. „To by nebyla jen prohra, to by je ještě povzbudilo! Mohl bych to udělat jedině tak, že vezmu prvních pět a ostatním slíbím, že si pro ně přijdu až zítra. Ať mají ještě nějakou šanci.“

„Proč jsi tak... nelítostný?“

„Tak to není,“ vzdychl si Pepek. „Už jsem o tom strašně dlouho přemýšlel. Darebáky nikdy neodradí od lumpáren svědomí, tomu se smějí, ale jistota, že se jim to nevyplatí. Když není každý zločin včas potrestaný, zhoršuje se to. Uznávám, nemusí to být zrovna smrt, ale musí to být tak nevyhnutelné, jak to jde. Alexijev se mnou o tom kdysi debatoval. Policie a soudy mají na výběr spoustu trestů od pouhé domluvy přes pokuty až po vězení. Když si to přebereš, doživotí je skoro totéž co smrt. Liší se to jen v jednom: smrt se nedá zvrátit.“

„No právě!“ vyskočil redaktor. „Proč je tedy...“

„Já jejich možnosti nemám,“ pokračoval Pepek tvrdě. „Myslíš, že mě budou na policii brát vážně, když jim ty darebáky oznámím? Zkusili jsme spolu zveřejnit jedno poslanecké darebáctví, ale sněmovna se jako jeden muž rozčílila nad porušením soukromí poslanců. To darebáctví přitom ponechala jako vždycky bez trestu! Jakápak je to spravedlnost? Nemám takový výběr jako soudy, nemohu nikoho trestat pokutami ani vězením. Musím tedy úplně kašlat na drobné lumpárničky a zabývám se jen těmi nejhoršími, ale k nim se budu chovat, jak umím. Všimni si ale, jak rychle jich ubývá!“

„Ano, ale za cenu... řekněme neúměrně vysoké úmrtnosti,“ namítl redaktor. „To není v naší společnosti přípustné.“

„Myslíš, že naší společnosti ti darebáci chybí?“ zasmál se Pepek. „Jaká je škoda lumpů, co nic jiného než lumpárny nedělají, ani to neumí? Komu budou chybět?“

„Třeba jejich rodinám!“ nadhodil redaktor.

„Každého včas a dostatečně varuji!“ odsekl Pepek. „Kdo si to vezme k srdci a najde si poctivější obživu, uživí svoji rodinu v klidu a pohodě dál.“

„A kdo ne...“

„Kdo ne, je na tom stejně, jako když skočí pod vlak. Naopak zachráním jejich oběti. Hele, Kryštofe, vymysli si něco lepšího, nebo mě nech na pokoji. Dobrý návrh s radostí poslechnu, víš, že argumenty uznávám. Ale nechtěj, abych jako zpráskaný pes zalezl do boudy. Promiň, ale já musím něco dělat, abych se nezbláznil. Už z toho, co jsem.“

„Poslyš, Pepčo, vážně je ta tvoje přeměna nevratná?“

„Nevím,“ posteskl si Pepek. „Prostě mám smůlu, vlezl jsem kam jsem neměl a teď už je pozdě honit Bycha. Ogdurové nás před Jupiterskými světy varovali, ale já jsem si říkal, že to jsou plané obavy, chtěl jsem se tam podívat aspoň z výšky, v letadle. Doplatil jsem na tu frajeřinu, ukázalo se, že jejich varování falešné nebylo. Můžu si nadávat, můžu se litovat, ale tím se nic nevrátí. Vesmír je bezcitnější než se ti zdá. Neuznává amnestie ani imunitu, neumí odpouštět. Vlezeš kam nemáš a bác, je z tebe přízrak, amen a šmytec. Přitom pořád ještě nevím, co se mnou bude. Víš, že jsem skoro celý rok nejedl? Zatím to jde, jako duch nemám tyhle... materiální potřeby, ale samotnému se mi to nezdá přirozené.“

„Vážně jsi tak dlouho nejedl? Myslel jsem, že máš nějaké zásoby, nebo tak...“

„Nějaké zásoby ještě v letadle mám,“ přiznal Pepek. „Kdybych měl hlad, najím se. Co jsem měl s sebou, je teď stejně hmotné-nehmotné jako já sám. Zatím hlad nemám, žiju jen z energie. Nediv se tomu, je to možné. Ale znáš to: tak dlouho se chodí se džbánem...“

„V tom ti asi neporadím,“ zachmuřil se redaktor. „Nejsem na to odborník.“

„Z toho si nic nedělej, na to asi není žádný odborník na celém světě,“ usmál se trpce.

„Tomu se ale nesmíš divit. Není to zrovna vědecky podchycené téma.“

„Copak se tomu divím? Nejspíš o tom vím nejvíc já sám. Leda by víc věděli ostatní duchové, ale ti mi nic neřeknou. Už to s nimi ani nezkouším.“

„Kolik vás duchů vlastně je?“ napadlo náhle redaktora.

„Nevím,“ odtušil Pepek. „Viděl jsem jich pár, ale všichni mě chtěli zabít, raději jsem jim zmizel. To je pod zemí snadné. Jeden mě ale zaskočil a toho jsem naopak zabil já.“

„Co všechno o nich vůbec víš?“

„Nic moc,“ přiznal Pepča. „Je to možná chyba. Nikdy jsem je nenapadal, o žádném důvodu jejich nenávisti nevím, ale když je potkám, chtějí mě zmlátit nebo rovnou zabít.“

„To snad je divné, nemyslíš?“

„Je to divné,“ připustil. „Ale nevím, proč je tomu tak. Má to ovšem jednu nevýhodu, nic se o nich nedozvím.“

„Zkus se s nimi nějak dohodnout!“ navrhl redaktor.

„Zkusím to,“ přislíbil mu duch. „Mám jen takové tušení, že to nebude snadné. Poslyš, smím za tebou večer zase přijít, že?“

„Přijď,“ řekl redaktor. „Můžeme pokračovat v debatě.“

„Aspoň s tebou že si můžu pokecat...“


Pepek se raději vrátil do svého hrobu, jak nazýval své oblíbené místo pod kostelem svaté Ludmily. Bylo po ránu, soupravy ještě nejezdily, ale když přicházel zvenčí, obvykle se stačil bez problémů před každou soupravou zneviditelnit. Nechtěl dělat zbytečné problémy strojvůdcům. Dost na tom, že jim občas skočí před soupravu skutečný sebevrah.

Za denního světla se nemohl na ulicích orientovat. V ostrém denním světle byl slepý jako sova. Spal teď zásadně přes den a v noci chodil venku.

Tekuté písky byly dnes měkké a spalo se v nich královsky.

Vstal až k večeru. Posadil se, pak se ospale vztyčil a zamířil po paměti směrem do tunelu. Měl to jednodušší než lidé, vstal a šel. Žádné ranní rituály neprovozoval. Nebylo proč, nebylo ani ráno a nebylo to ani možné. Jak se umývat, když ho voda nesmáčí? Vltavou mohl procházet jako skálou a necítil přitom vlhkost. Když se na noc nesvlékal, nemusel se ráno oblékat a jídlem se nezatěžoval už půl roku, prakticky od návratu z Jupiterských světů, když zjistil, co se s ním stalo. V letadle si změny nevšiml, ale když vystoupil, propadl se po kolena do země. V panice nasedl a odletěl, bál se, že ho někdo z kamarádů v tomhle stavu uvidí. Brzy se po něm ale začali shánět a aby nemusel na jejich telepatické volání odpovídat, odletěl na Zem. Ačkoliv se mu původní podstata nevrátila ani na Zemi, byl tu aspoň doma. Zaparkoval letadlo do skály a začal svůj nový stav studovat...

Teď už se považoval za zkušeného. Sebejistě vyhlédl ze stěny tunelu, ale když spatřil světla přijíždějící soupravy, vrátil se pod povrch a podle svého odhadu počkal, až kolem přejede čelo vlaku. Nejčastěji ho zpozorovali strojvedoucí. Jako jediní sledovali v příšeří podzemní trať, takže mohli zahlédnout na kolejích nezřetelnou postavu. Když se ale polekali a nouzově soupravu zastavili, měli obvykle nepříjemnosti. Lidé v soupravě si nevšimli, že procházejí skrz nějakou průhlednou postavu. Uvnitř souprav bývá dost světla, aby se v něm duch úplně ztratil.

Pomalu se coural za koncovými světly do stanice. Potřeboval, aby lidé odešli. Jako vždy vyjel po pohyblivých schodech nahoru a zamířil k dalším schodům, na denní světlo.

Bral to přímo, procházel přitom stěnami.

Procházka večerní Prahou by pro jiné nebyla příliš zajímavá, ale Pepek měl procházky rád. Zápach aut na magistrále necítil, nevadilo mu procházet smrdutou pražskou kanalizací. Jeho svět byl bez chuti a bez zápachu. Uvažoval nad tím, jak je to možné, že dýchá. Kolem něho byl zcela jistě vzduch, stejný na povrchu i v podzemí. Vypadalo to, že občas trochu vane, i když ne mnoho. Když se pohyboval, například když se svezl některým dopravním prostředkem, cítil to jako slabý vítr. Důležité bylo, že se dal dýchat.

V podchodu pod magistrálou objevil dalšího překupníka drog.

Neznal ho, musel to být někdo nový. Právě se pokoušel nabízet zboží dvěma klukům, očividně mladším než Pepek. Zdálo se ale, že ti dva zájem nemají. Dobře děláte, kluci, řekl si Pepek a stranou od nich se na prázdném místě zviditelnil.

Nikdo si ho nevšiml. Pražané jsou hodně nevšímaví, nepatřičných věcí si nevšimnou. Naopak se dovedou rychle shromáždit, když jde o čumendu. Postavy v černém obleku si ale nevšimli, nezdála se jim neobvyklá.

Pepek přicházel zvolna, jako když nikam nespěchá.

Ti dva kluci se mezitím od pokoutního prodavače odpoutali. Buď se jim zdálo zboží drahé, nebo prostě neměli zájem. V každém případě si tím ušetřili pořádný šok.

„Halo! Nechceš špeka?“ zaměřil se prodavač opatrně na Pepka. „Mám i koks!“

Mluvil s nečeským přízvukem, zřejmě se chtěl teprve uchytit. Takže měl neskutečnou smůlu, že na Pepka narazil hned zkraje.

„Vy mě ještě neznáte, že?“ odpověděl prodavači úplně jinou otázkou.

„Neznám!“ přiznal klidně oslovený. „A co má byt? Nemužu znat každyho.“

„Mě můžete v mé horší podobě spatřit jen dvakrát v životě,“ opáčil Pepek. „Poprvé - a pak naposledy.“

„No a co?“ zarazil se dealer.

Každého trochu varovalo, když si uvědomil, že Pepka vlastně neslyší. Telepatie se od řeči liší dost podstatně, ale protože vyjadřuje totéž co řeč, většině lidí nedojde, že jejich protějšek neotvírá ústa. Kdo si toho ale všimne, obvykle znejistí.

„Nemám rád lidi, kteří prodávají to co vy,“ řekl Pepek.

„Tak nekupuj! Nikdo ti nic nenutí!“ odsekl prodavač. Nevadilo by mu, že Pepek nemá zájem kupovat, ale pobouřilo ho, že by mu chtěl do jeho obchodů kázat.

„Tak mě dobře vnímej, lumpe!“ přešel Pepek náhle bez varování do výhružného tónu. „S tím zbožím teď hned přestaneš, rozumíš?“

„A když ne?“ naježil se proti němu prodavač. „Nemáš právo nikomu zakazovat...“

„Dobře si mě radši prohlédni, neukazuji se takhle každému!“ řekl Pepek a změnil se v kostru, v přítmí podchodu jasně viditelnou. Prodavač strnul, tohle věru nečekal.

„Takhle mě vidíš poprvé v životě,“ pokračoval Pepek. „Až mě tak uvidíš podruhé, bude to naposledy a to už budeš mít jen pět vteřin života. Jestli sis liboval, že tady široko daleko nemáš konkurenci, měl bys vědět, že je to kvůli mně! Říkají mi Smrťák, rozumíš?“

Prodavač se neodvážil ani pohnout. Kostra, stojící před ním, se pohybovala... Nebyla to žádná figurína a na halucinaci to bylo také nějak moc realistické... Být počestný občan, asi by dostal srdeční záchvat. Tenhle chlápek měl větší odvahu, ale šok to byl i pro něho.

„Povídám ti: buď to svinstvo zlikviduješ a přestaneš prodávat, nebo mě takhle uvidíš ještě jednou a bude to naposledy! Každého nejprve varuji, ale každého jen jednou. Příště si tě vezmu. Rozuměl jsi mi?“

Dealer mlčel. Při té hrůze to nebyl div.

Odkudsi se blížily kroky. Pepek je slyšel slabě a nemohl podle sluchu určit, ze kterého směru přicházejí. Jen tušil, že přichází někdo, koho by neměl zbytečně vystrašit.

„Copak?“ pokračoval a změnil se v obyčejného kluka. Jen oblek měl obyčejnější než předtím, teď měl kostkovanou košili a běžné modré džíny.

„Néuměla čésky?“ popichoval prodavače. „To tedy měla smůlu. Já némluvit čésky, ale rozumět mně i pes. Tak co, pochopil jsi?“

„Go to hell!“ odsekl odhodlaně dealer a vytáhl z kapsy pistoli.

Ve večerním tichu práskly tři výstřely. Ačkoliv Pepkovi všechny kulky prošly srdcem, nepocítil je, jen plameny ho na okamžik oslnily. Pobavený úsměv mu ale s tváře zmizel jako když sfoukne.

„Aha, ty to bereš vážně!“ opáčil zlověstně. „Tím hůř! Vezmu to vážně i já. Smrtelně!“

Pistole vypadla chlápkovi z bezvládné ruky a křísla o dlaždice. Díval se po ní s děsem, ale nemohl náhle pohnout ani jedním prstem a popadla ho hrůza z neznáma.

„Vůbec nic jsi nepochopil, kamaráde,“ pokračoval Pepek. „Nejsem člověk, abys mě mohl zabít. Jsem Smrt. A nevaroval jsem tě, abys mi k prodávání toho svinstva přidal ještě vraždu. Nebyl to od tebe dobrý nápad, vrahy mám rád ještě méně než ty, co smrt jiným jen prodávají. Dnes jsi ještě mohl odejít živý, ale rozhodl ses sám... tak se na mě ještě naposledy podívej!“

Na okamžik se změnil v kostru, ale pak ochrnutí prodavače drog přešlo z rukou do celého těla a dealer se zhroutil bezvládně jako pytel brambor. Dopadl na obličej, ani se nepokusil rukama zachytit pád.

Pepek trochu couvl. Další nezastrašený! Ale jeho odvaha pramenila z neznalosti věci, jak mohl doufat, že zabije smrt? Ten chlápek byl ale nějak moc dobře připravený! Normální občan u sebe nemívá pistoli a už vůbec ji naostro nepoužije proti pouhým vyhrůžkám. Nu což, patřilo mu to, syčákovi, pomyslel si Pepek.

„Lidi, kde jste kdo, pomóc!“ ozval se náhle za ním vyděšený mužský hlas.

Aha, uvědomil si Pepek. Viděl mě jako smrtku, jenže za nic nemůže. Měl bych se mu omluvit, není správné strašit nevinné.

Otočil se a zviditelnil, ale v té chvíli pochopil, že je to horší než si myslel.

Na začátku průchodu, hned pod schody, stáli dva, chlapec a dívka. Ale chlapec dívku nedržel v náručí pro nic za nic. Byla zřejmě bezvládná. Copak? Nějaký záchvat, či co?

„Člověče, zavolejte záchranku!“ křičel mladík na Pepka. „Honem, nebo zemře!“

Pepek se otočil ke dvojici.

„Nemám u sebe telefon,“ omlouval se.

„Tak skoč do podchodu, jsou tam automaty! Nebo tam chyť někoho, kdo má mobil!“ vyzval ho zoufale mladík.

V té chvíli Pepek pochopil co se stalo. Tři kulky z pistole drogového dealera! Duchem prošly, jako kdyby tam nebyl, ani o něho nezpomalily. Takže měly sílu zabíjet i na druhém konci podchodu. Co teď? Pepek potlačil nápad zmizet prostě do zdi a vyhnout se dalšímu jednání té tragédie. Nedokázal to. Cítil, že v ní hraje více než vedlejší úlohu. Na něho přece ten grázlík střílel, co na tom, že to odnesl někdo jiný...

„Položte ji na zem!“ navrhl stručně mladíkovi. „Něco s ní zkusím.“

„Co chcete zkoušet, člověče?“ opáčil zděšeně oslovený. Ale i když účelnost Pepkovy rady slovy zpochybnil, poslechl ho. Beztak neměl sílu udržet ji vzpřímeně. Dívka byla jako neživá loutka, ostatně i loutky vypadají pevněji. Mladík ji opatrně položil na dlažbu, jen se ji zbytečně snažil oživit pleskáním po tváři.

„Vy telefon nemáte?“ zeptal se ho rychle Pepek.

„Vlastně mám!“ skoro vykřikl mladík. Byl starší než Pepek, ale v kritických chvílích lidé často poslechnou prvního, kdo dokáže vzbudit dojem, že si ví rady. A Pepek ten dojem očividně vzbudil.

„Na to musí být dva, ale aspoň to zkusím,“ řekl Pepek spíš pro sebe než pro něho. Byl sice sám a jak říkal, na tohle musí být dva, ale i jeden člověk může pomoci. Rozhodně více než pouhou radou či projevy účasti. Nadechl se, zatajil dech a jako pod dohledem primáře Alexijeva poslal na ležící dívku největší porci volné energie, jakou dokázal uvolnit.

Průchod se na okamžik celý rozsvítil. Pepek zazářil víc, než když s partou kamarádů pomáhal Alexijevovi s léčením v Andělském světě. Kolem ležící dívky vzplálo nepozemské světlo, Pepkem to pořádně zamávalo, ztěžka dýchal, nemohl popadnout dech a nohy pod ním slabostí podklesávaly. Pravda, dal do toho všechnu energii, ale nikdy dřív ho to tak nevzalo! Jako duch poprvé pocítil strašlivý hlad, ačkoliv věděl, že to není skutečný hlad, jen hlad po energii, tak jako žízeň někdy znamená nedostatek vody a jindy je to příznak chybějící soli.

„Člověče...“ zajíkl se ohromený mladík. „Co to bylo?“

„Jen se jí snažím pomoci,“ odtušil skromně Pepek, vědomý si své nedostatečnosti. Co ale mohl dělat, když tady nikdo z jeho kamarádů nebyl? Na opravdu účinné léčení musí své síly spojit dva. Škoda, že si na ten výlet nevzal aspoň štěně! I to by se mu teď hodilo. To má za svou frajeřinku! Ačkoliv, možná je dobře, že do toho nikoho netahal. Pronásledovalo by ho svědomí a pes by mu už svou přítomností připomínal, jak hloupý to byl nápad...

„Člověče, kdo jste?“ obrátil se na něho udiveně mladík.

„To je snad jedno!“ odsekl Pepek trochu ostřeji než měl v úmyslu. Sotva se držel na nohou a ta slabost ho začínala zneklidňovat.

„Co je s tím telefonem?“ vyštěkl na mladíka. „Proč nevoláte záchranku?“

Mladík se okamžitě bez dalších protestů věnoval svému přístroji.

„Nevím...!“ zvedl po chvilce bezradně hlavu. „Je úplně mrtvý! Vybitá baterka.“ 01

„Tak běžte do podchodu, tam někdo bude!“ navrhl Pepek. „Já vám slečnu pohlídám!“

„A proč tam nejdete sám?“ vyjel na něho zprudka mladík. „Já tu Ivanu nenechám!“

„Nepomůžete jí víc než já, spíš naopak!“ ujistil ho Pepek.

Mladík neprotestoval. Stačilo mu, co viděl. I když si efekty neuměl vysvětlit, vycítil, že má Pepek pravdu. Vystartoval do podchodu směrem ke vstupu do metra, kde by mělo být touhle dobou lidí víc.

Pepek se opět trochu sklonil nad dívkou. Rozlévala se pod ní kaluž krve, látka kabátu byla prosáklá červenou skvrnou, nejvíc kolem díry po kulce. Sakra, uvažoval Pepek, to nevypadá dobře. Zásah přímo do srdce, bude s ní konec dřív než přijede sanita. Ale i kdyby vydržela, co s ní ještě mohou dělat? Tohle je jasně nad síly lékařů.

„Kdo jste?“ otevřela dívka zemdleně oči. Byla jistě v šoku, zesláblá ztrátou krve, div že se vůbec na chvilku probrala. A ke všemu zjistila, že leží na studené zemi a místo jejího kluka se nad ní sklání... kdo vlastně? Co tady má co dělat tenhle druhý?

„Pomozte mi vstát! Prosím!“ natáhla k Pepkovi ruku.

„Rád bych, ale nemohu,“ omlouval se zaraženě Pepek.

„Proč?“ zamračila se na něho. „A kde je Robert?“

„Utíkal zavolat sanitku,“ informoval ji Pepek. „Zjistil, že má vybitý mobil.“

„Na co sanitku?“ podívala se na něho nechápavě.

„Pro vás, slečno Ivano,“ odvětil Pepek. „Jste totiž vážně zraněná, víte?“

„Aha!“ uspokojila se tím.

„Nějaký pitomec tady střílel,“ pokračoval Pepek. Nemohl se jí dotknout, ale mohl ji aspoň držet při vědomí povídáním, než sem dorazí profesionálové.

„Už si vzpomínám,“ řekla udiveně. „Takže mě...“

„Jo, postřelil,“ doplnil rychle Pepek. „Ležte klidně, sanitka tu bude za chvilinku.“

„Ale... nic mi není!“ zkusila protestovat. „Ani mě nic... nebolí!“

„To se vám jen zdá,“ udělal nad ní rukou gesto, aby klidně ležela.

Zvedla ruku a nechápavě si prohlížela svou dlaň. Měla ji předtím v kaluži vlastní krve, takže ji teď měla pořádně zakrvácenou.

„To je... to je přece krev!“ vyhrkla trochu zděšeně.

„Jo, a vaše!“ přisvědčil jí Pepek. „Říkal jsem vám přece, že jste vážně zraněná. Raději klidně ležte, hned tu budou!“

Z průchodu se vyřítili tři chlapi. Vedl je Robert, jak ho dívka nazývala, v patách za ním dva o něco starší, jeden dokonce šedovlasý.

„Pusťte mě k ní, jsem lékař!“ chtěl ten nejstarší odstrčit Pepka. Ruka mu ale zajela do jeho ramene, až se lékař zarazil, či přesněji, ztuhl překvapením.

„Člo... člověče...!“ zmohl se jen na koktavé oslovení.

„Nebojte se, nebudu vám překážet!“ odstoupil Pepek ke stěně průchodu.

Lékař se vzpamatoval a sklonil se nad dívkou.

„Moc krvácí, musíme to zastavit!“ tvrdil. „Pomůžete mi sundat z ní ten kabát?“

Rychle na ní rozepnul prostřelený kabát, zdola vyhrnul prostřelený a zakrvácený svetr a po něm i strakatou košili. Mladík s dalším přihlížejícím ho jen mlčky sledovali, stejně jako Pepek, vmáčknutý napůl do stěny podchodu.

„Já se dám k Armádě Spásy!“ vyhrkl po chvíli lékař. „Vypadalo to na čistý průstřel srdce! Kdo by o tom pochyboval? V kabátu díra, ve svetru a košili taky. Podprsenka je celá roztržená, ale pod ní ani škrábnutí! Kdyby tu nebylo všude tolik krve, řekl bych, že je nejen živá, ale naprosto v pořádku.“

„Třeba je opravdu v pořádku!“ souhlasil Pepek s nesmírným ulehčením. Došlo mu to jako prvnímu a možná jedinému. Je to přece pochopitelné. Ti lidé nic nevědí o Andělském světě, o léčení volnou kosmickou energií, kterou na Zemi dosud ani neobjevili. Tu možnost ale má a jak se zdá, znásobenou. Na účinné léčení pomocí volné energie musí být dva, jeden na to nestačí, ale co když tu léčivou energii pošle - ne-člověk? Světelné efekty byly před chvílí také větší, než když na Andělském světě léčili ve dvojici. Znamenalo by to, že si tady vystačí. Může vracet lidem zdraví a léčit rány, ani pomoc psíka nepotřebuje. Nemohlo to být vrácení z klinické smrti? Kdoví! Duchovitý stav má tedy další nezanedbatelnou výhodu.

„To by byl ale vážně zázrak! Chápete to?“ skoro vykřikl lékař.

„Třeba je!“ souhlasil už docela spokojeně Pepek.

„Člověče, nechtějte mi tvrdit...“ obrátil se k němu lékař s výčitkou, ale nedořekl. Jen se na něho vytřeštěně díval. Ostatní sledovali jeho pohled a strnuli jako on.

Pepek se rychle pohledem zkontroloval. Aha! Jak vycouval, aby uvolnil vedle dívky místo pro lékaře, zacouval až do stěny. Sice z ní byl většinou těla venku, ale přece jen se mu jedna noha úplně ztrácela v mramoru a vyčníval z kamene sotva částí obličeje. Pro lidi to musel být hodně nezvyklý pohled.

„Omlouvám se,“ řekl a rychle ze stěny vystoupil.

„Člověče...“ řekl nahlas třetí chlap, který do této chvíle nepromluvil ani slovo. „Nejste vy náhodou... Smrťák?“

Řekl to naplno, až se všichni hrůzou otřásli.

„Někdy mi tak říkají,“ zamračil se Pepek, rozmrzelý, že ho někdo odhalil.

„Tys ji... tys ji chtěl... zabít?“ rozevřely se hrůzou oči Roberta a pevně stiskl dívčině ruku, jako by se o ni bál.

„Já ne!“ ohradil se rychle Pepek. „Střílel támhle ten gauner.“

Ukázal rukou na ležícího drogového dealera, kterého předtím všichni bez povšimnutí obíhali v domnění, že jde o neškodného ležícího opilce.

„Ale proč?“ vyhrkl Robert.

„Vytáhl na mě pistoli,“ ospravedlňoval se Pepek. „Vraždit se mu zachtělo! Jenže místo mě trefil tady Ivanu. A ta přece za nic nemohla.“

„Co je s ním, že taky leží?“ zeptal se věcně lékař.

„Je mrtvý, ale nelitujte ho! Chtěl zabíjet. Život za život!“ řekl Pepek.

„Ty jsi tedy Smrt...“ řekl trochu tišším hlasem Robert. „Vzal jsi život tamtomu a dal ho Ivaně... protože ti nepatřila... pak ti tedy za sebe i za Ivanu děkuju!“

„Úplně tak to nebylo, ale můžeš si to myslet,“ přikývl Pepek. „Mám tyhle možnosti.“

„Vy jste ji... uzdravil?“ docházelo pomalu i lékaři.

„Ano, mám takové možnosti,“ opakoval Pepek. „Říká se jim zázraky.“

Robert se mezitím narovnal a jak dívku držel za ruku, pomohl jí vstát. Byla od ztráty krve pobledlá a slabá, ale na nohou se udržela. Na zemi zůstala velká kaluž krve, částečně rozmazaná jejím kabátem.

„Ježkovy zraky!“ zaúpěla, když se vstoje kriticky omrkla. „Kabát, svetr i košile úplně zničený! Táta mě zabije! A to jsem měla být touhle dobou na hodině!“

„Rande místo hodiny?“ usmál se na ni s pochopením lékař.

„Buďte ráda, že žijete!“ připomněl jí zamračeně Pepek. „Mohla jste být už mrtvá!“

„Když to říká Smrťák...“ zvážněla. „Ale co teď? Takhle přece nemůžu domů!“

„Něco vám poradím,“ napadlo Pepka. „Roberte, doprovoďte ji domů a až ji rodiče za zničený kabát vynadají, vysvětlete jim, že stačilo málo a už by ji živou neviděli... Kdyby vám to neuvěřili, předveďte jim ty díry v oblečení. To uzná každý, kdo není pitomec.“

„A když je přitom slušnou formou požádáte o její ruku, budete to mít jednodušší...“ doplnil s pochopením lékař.

Ti dva se na sebe podívali. Ivana zčervenala, že to bylo znát i v okolním šeru. Pravda, na mrtvou byla nějak moc živá.

„Hele, Iví... to není tak blbej nápad...!“ řekl Robert. „A je to přitom pravda...“

„Neměla by se... aspoň nechat vyšetřit?“ navrhl nesměle lékař. Ale sotva na Pepka pohlédl, ustoupil od svého návrhu a jen pokrčil rameny.

„Mému léčení se říká zázrak,“ ujistil ho Pepek tvrdě. „Ale tamhletoho gaunera naopak zachraňovat nemusíte. Nezaslouží si to a ani to nepůjde.“

„Opravdu je mrtvý?“ ožil trochu lékař, zvědavost v něm převážila nad strachem.

„Já bych ho ještě oživit mohl,“ řekl Pepek a rychle se rozhlédl, neboť zaslechl kvílivé houkání přijíždějící sanitky. „Ale nemám na tom zájem a vy - nemáte šanci! Předhoďte ho saniťákům! Oni už ho sami předají těm správným.“

„Kdybych to sám neviděl, nevěřil bych to ani vlastní mámě!“ vrtěl hlavou lékař.

„Věřte aspoň vlastním očím,“ nabádal ho Pepek. „Ale teď se na mě moc nekoukejte, raději odsud zmizím...“

Udělal to hned a doslova, vsákl se do mramorové stěny. Všichni se nevěřícně dívali na šedou, hladkou stěnu, ve které jim zmizel. Pochopili, že byli svědky něčeho, co se jen tak nevidí. Někteří už o Smrťákovi slyšeli, ale něco jiného je slyšet a něco jiného vidět.

„Haló! Kde je tady nějaký pacient?“ ozvalo se v té chvíli shora se schodů. Stáli tam dva chlapi v oranžových kombinézách s nosítky.

„Tady!“ zavolal na ně lékař a když přiklusali, zavedl je ke zhroucené postavě dealera.

„Co mu je?“ zastavil se nerozhodně saniťák, zatímco druhý, zřejmě lékař, přiklekl k ležícímu, aby ho vyšetřil.

„Vypadá to na infarkt,“ řekl starší lékař v civilu.

„A je to tady zas!“ vzdychl si saniťák. „Vůbec mě nebaví jezdit k takovým případům! Jako vždycky jsme tu pozdě...“

„Jako vždycky?“ zeptal se pro jistotu Robert.

„Jako vždycky!“ stvrdil mu saniťák. „Tyhle případy jsou všechny stejné. Můžeme se třeba přetrhnout, pokaždé je to marné.“

„Měli bychom zavolat policii,“ navrhl nesměle lékař v civilu. „Ten chlap prý střílel, tady leží ještě horká pistole. Nedotýkejte se jí, ať nesetřete otisky prstů!“

Zatímco se saniťák s někým dohadoval vysílačkou, lékař od záchranky vyšetřoval prodavače drog. Pak vstal a energicky zacvakl zámek služební brašny.

„Exitus,“ řekl jen jedno slovo.

„Poslyšte,“ vzpomněl si najednou saniťák. „Neviděli jste tu čirou náhodou takového menšího mladíka..? Často chodí v černém, nebo v džínách...“

„Myslíte Smrťáka?“ zeptal se ho mlčenlivý chlap zamračeně.

„Já to neřekl!“ ohradil se rychle saniťák a poplašeně se rozhlédl.

„Jó, byl tady,“ odvětil stručně chlap. „Nebojte se, už je pryč. Jen říkal, že tady s tím měl nějaké nedorozumění.“

„Pak je to jasné,“ řekl lékař od záchranky. „Kde se objeví, tam nás ani nemusíte volat. My už ho můžeme jedině předat pohřebákům.“

„Dnes to bylo jinak!“ zarazil ho lékař v civilu. „Smrťák tady té dívčině vrátil život.“

„Cože? To snad ne!“ vyhrkl jeho kolega od záchranky nevěřícně.

„Myslím to vážně. Dovolíš?“

Lékař natáhl ruku k Ivaně, ale jako džentlmen si nejprve vyžádal Robertovo svolení. Pak ji trochu pootočil, aby na ni lépe viděli.

„Podívejte se na ni!“ vyzval záchranáře. „Čistý průstřel srdeční krajinou. Podle mě to měl být taky jasný exitus. Nebudete tomu věřit, nemá ani škrábnutí! Zabít člověka dovede kdejaký gauner, ale spravit průstřel srdce, to jen tak kdekdo neumí. Ta krev je přitom důkaz, že se nám to nezdálo.“

„Smrťák že někomu zachraňoval život? Já se snad picnu!“ vyhrkl saniťák.

„Tak tohle taky vidím namouduši poprvé!“ přiznal lékař od záchranky zaraženě.

„Já taky,“ pokýval hlavou lékař v civilu. „Ale ta dívčina je jasný důkaz, že Smrťák neumí jen zabíjet.“

 


Zpět Obsah Dále

04.08.2017 16:38