Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Duchyně

„Poslyšte, co vám mám na to říci?“

Starší plnoštíhlá žena se na mladíka ve dveřích nevrle mračila. Nedal se tím zmást, jen si lehce pohrával s dlouhým nablýskaným taseným mečem.

„Nebuďte tak komisní, paní poslankyně!“ popichoval ji dobrácky. „Dal jsem vám jen příležitost. Když ji využijete, dobrá. Když ji nevyužijete, vaše smůla. Já své sliby plním, ale nikdo nemůže říkat, že dávám lidem nesplnitelné podmínky. Dávám naopak každému šanci s jedinou výjimkou. Vrahům, kteří před mýma očima někoho zavraždí, zkracuji život hned na místě. Není to váš případ, ale nechat vás na pokoji by bylo proti mému přesvědčení. A na to si nenechám sahat.“

„Nevadí vám, že nutíte jednat proti mému přesvědčení mě?“ vyčetla mu jedovatě.

Bylo vidět, že by ho nejraději zakousla, ale snad i díky tomu meči se držela zpátky.

„To přece není vaše přesvědčení!“ opravil ji. „Není to z vaší hlavy a děláte jen co vám nařídil váš šéf.“

„Já to vidím jinak,“ namítla tvrdohlavě.

„Podívejte se, vaše přesvědčení vám brát nebudu,“ zamračil se trochu. „Nechám to na vašem svobodném rozhodnutí. Vysvětlil jsem vám jasně, že proti vám osobně nic nemám, ale nemohu nechat jen tak, když jdete proti mně. Dobře víte, jak vážně to myslím. Smrtelně, jak jinak. Nedělám to ale pro radost, naopak. Obcházím vás jednoho po druhém a ukazuji vám cestu, jak si zachovat život, když už ne funkci. Na tu cestu byste sami nepřišli a já bych si vyčítal, že jsem vám ta dvířka neukázal. Když zmizíte, nechám vás na pokoji. Nepůjdu za vámi, jak by to zaručeně udělali vaši šéfové, kdyby mohli. Když ale tu možnost nevyužijete, nestěžujte si na mě. Dal jsem vám poslední šanci.“

„Ale naprosto nepřijatelnou!“ vyhrkla nepřátelsky.

„Já to tak nevidím,“ zavrtěl hlavou. „Na tom, abyste odešla z funkce, trvat musím. Může to být různými cestami. Cesty smrti bych i já považoval za nepřijatelné. Jednu jsem vám připravil sám, vím to, ale nabízím vám jinou, která ke smrti nevede a navíc vás zbaví závislosti na vašich šéfech. Není to ode mě ústupek, ty já nedělám. Jen ujištění, že netrvám na jedné jediné cestě, na které naopak trvají jiní. Dávám vám možnost zachovat si život i čest. Rozhodnete se už sama.“

„Pěkné rozhodnutí! Ústupek nebo smrt! Tomu se odjakživa říkalo vydírání! Co jsem vám samotnému udělala?“ zkusila to trochu plačtivým tónem.

„Upsala jste se čertu, to snad stačí,“ pokrčil rameny. „Nemohu za to, že jste si zvolila stranu zla. Kdybyste se svobodně neupsala ďáblům, nestál bych proti vám.“

„Co je vám do toho?“

„Patřím totiž k opačné straně, paní,“ řekl Pepek. „Jako Učedník andělů nesnáším, aby ďáblové lidi ovládali. A vy tomu napomáháte.“

„Vy patříte k andělům?“ zarazila se trochu. „Ti přece neexistují!“

„Stejně jako ďáblové a duchové,“ přikývl. „Ale protože o tom něco víte, musíte přece pochopit, že ve vesmíru není jen strana zla.“

„Vy že jste na straně dobra?“ usmála se jedovatě. „To tedy pěkně začínáte! Pět mrtvol hned na okraj, to je mi úžasné andělské dobro!“

„Asi se budete divit, ale andělé za to nemohou,“ řekl Pepek zamračeně. „Odtrhl jsem se od nich, jednám na vlastní pěst a bez jejich podpory. Jako člověk mám trochu jiné představy o spravedlnosti a nenechám si do toho mluvit ani Ogdury.“

„Tak jste od nich, nebo ne?“ znejistěla. „Nevypadáte na to!“

„Proč si to myslíte?“ usmál se trochu.

„No, chodit s takovým mečem... Považovala jsem vás v první chvíli za blázna, co pořádají ta šermířská divadla! Akorát že vypadáte nebezpečně. S anděly v holportu nejste?“

„A tím méně s ďábly a jejich pomahači, jako vy, paní.“ odsekl. „Ten meč jsem před chvílí ukořistil jednomu ďáblovi, kdyby vás to zajímalo. Nebojte se, nemám ho na vás, ani by vám neublížil, z vašeho pohledu je totiž nehmotný. Ještě nevím, co s ním udělám, ale jen tak ho někde pohodit nemohu, mohli by se ho zase zmocnit.“

„Co vlastně jste, když nejste ani ryba ani rak?“ řekla jízlivě.

„Říká se, že ďáblové jsou padlí černí andělé, co škodí lidem,“ začal klidně. „Andělé jsou naopak ti bílí, co lidem neškodí, ale pomáhají. Já vyznávám šedivou barvu. Nejsem ani bílý, ani černý. Snažím se nesloužit zlu, ale nevyznávám dobro za každou cenu a občas proti darebákům uplatním sílu. Podle lidských měřítek jsem hromadný vrah, ale nevraždím tak krutě jako zabijáci v uniformách válčících armád. Ti to přitom hrdě a vznešeně nazývají dobře odvedenou prací, svatou povinností či službou vlasti. Já to za svaté ideály neskrývám. Prostě zabíjím dva až tři darebáky denně. Někdy na žádného nenarazím, jindy jich vezmu víc. Na rozdíl od zabijáků v uniformách jsem spravedlivější, snažím se neškodit nevinným. Nemám žádné vedlejší oběti, zabíjím jen darebáky. Ale považuji za ně v této chvíli i vás, zlobte se na mě, jak chcete.“

„Nikdy jsem nikomu neublížila!“ řekla přesvědčeně.

„Z toho vás rychle vyvedu. Odhlasovala jste přece zákony, které lidi legálně zabíjejí. Nevěříte? Nevzpomínáte si na debatu v Českém parlamentu, není to tak dávno... hlavně na odstavec o mezinárodním uznávání v zákonu o zdravotních pojišťovnách, co nemilosrdně vyřazoval z konkurence zázračné lékaře Alexijevovy kliniky?“

„Tu novelu jsme přece prohlasovali velkou většinou!“ namítla. „Chcete nás všechny povraždit kvůli jednomu odstavci?“

„Dal jsem si práci a seznámil jsem se s tím,“ řekl Pepek. „Zpočátku by poslanci přijali volnější návrh. Ďáblové vám ale nařídili přesvědčit ostatní, aby to smetli se stolu a přijali jejich výmysl a vy sama jste své kolegy poslance úspěšně přemlouvala.“

„No a co?“ utrhla se na něho. „Považovala jsem to za správné! V medicíně nemají šarlatáni co dělat! To by potom mohl léčit a brát za to těžké prachy každý!“

„Dobrá, považovala jste to za správné,“ ustoupil trochu Pepek, ale nebyl to ústupek, Japonci tomu říkají úkrok pro sek mečem. „Andělé pak museli kliniku zavřít a odstěhovali se, aby za nimi ďáblové nemohli. Díky tomu v Čechách do dnešního dne zbytečně, ale podle vašeho zákona legálně zemřelo deset tisíc lidí! Nejsou ve statistikách násilných úmrtí, umírali v nemocničních postelích, ale často ve strašných bolestech, hlavně po úrazech.“

„Když umírali v nemocnicích, nedalo se asi nic dělat!“ namítla. „Příčinou jejich smrti byly nemoci, stáří nebo úrazy. Ty jsem přece nezavinila já!“

„Všichni by byli naživu, kdyby se dostali k andělským lékařům!“ vybuchl. „Odmítla jste jim pomoc, takže jste je zavraždila a já považuji za spravedlivé vykonat na vrazích jako jste vy trest smrti. A bude to deset tisíckrát menší zlo, než jste zavinila vy.“

„Tak to přece není!“ vykřikla zoufale. „Nic zlého jsem nikomu neudělala!“

„Udělala!“ zahřměl Pepek. „Zavinila jste to nepřímo, ale jako kdybyste ty lidi osobně zardousila. A to jsem vytáhl jen jednu takovou věc! Mohl bych k tomu přidat jiné povedené zákony, třeba ty, co vyhnaly stovky lidí zemřít na ulici. Říkají mi Smrťák, paní poslankyně, ale vy jste mnohem masovější vrah! Na vašem místě bych bral jako obrovský ústupek, že vás nechci za každou cenu zabít hned, ale nabízím vám život a azyl.“

„Co si teda podle vás zasloužím? Život nebo smrt? Jste příšerně bezzásadový, jak můžete považoval oboje za správné? To přece nedává smysl!“

„Nejde mi o vaši kůži, paní poslankyně,“ zavrtěl hlavou. „Považuji za svou povinnost zabránit vám škodit lidem a udělám to třeba i vykonáním popravy, ale nemusí to být zrovna smrt. Nabízím vám amnestii, jako ostatním. Ne úplnou, jaké udělují vaši šéfové, abyste dál škodila. Ode mě to není odpuštění, jen vyhnanství místo smrti. Taková částečná milost.“

„Podivná milost! Mám snad dobrovolně odejít do nějakého koncentráku?“

„S koncentrákem to nesrovnávejte, paní,“ zamračil se. „To je urážka těch, kdo umírali ve skutečných lágrech. Andělé vás nebudou držet násilím. Nemají vězení ani stráže, budou se k vám chovat jako k oběti, ne jako k vrahovi. Nebudou vám bránit ani v návratu, pokud si to budete přát. Sama ale víte, co by vás pak na Zemi čekalo.“

„A není doživotní vyhnanství stejně kruté jako smrt? Nevidím to jako milost!“

„Byla by nesrovnatelně větší, než co jste připravila tisícům pacientů,“ řekl tvrdě. „Vás tam bude jako nejpevnější žalář držet strach z vašich dosavadních pánů!“

„Nezdá se vám, že si osobujete práva, která vám nepatří?“ zkusila to jinak. „A přitom vůbec nejste nestranný, když máte na těch zákonech vlastní zájem!“

„Nemám na nich zájem, paní,“ řekl klidněji. „Nepatřím k Učedníkům a nebudu na vás dělat nátlak, abych si vynucoval změnu vašich prašivých zákonů. Mrtví, které jste zabila, si ale žádají spravedlnost. Od vás se jí nedočkají, mám tedy právo mluvit i jednat za ně. Proto jsem přece Smrťák! Jde mi o spravedlnost. Proto vám nabízím i možnost, jak se zachránit a dávám vám čas na přemýšlení, jaký jste vy sama nikomu nedala.“

„Dobře, budu o tom přemýšlet,“ ustoupila trochu. „Necháte mě teď na pokoji?“

„Vašeho šéfa mi nezavoláte?“ zkusil ji umluvit.

„Kdo vám ho už zavolal?“ opáčila zamračeně.

„Nikdo,“ připustil klidně. „Všichni to odmítli.“

„Ani já nebudu výjimkou!“ řekla rezolutně.

„Dobrá, půjdu jinam,“ ustoupil, i když se zlověstným zábleskem v očích. Jemně kývl hlavou místo rozloučení, otočil se a vsákl se do stěny mezi dvěma okny.

Poslankyně se za ním chvilku dívala. Pak přistoupila k oknu, otevřela je a rozhlédla se po prázdné ulici. Nikde nikdo. Zmizel opravdu jako duch.

Rychle vydolovala z kabelky mobilní telefon a vyťukala číslo, které se neodvažovala ani zapsat do seznamu.

„Jsi to ty?“ zeptala se pro jistotu. „Ano, byl tu a právě odešel. Co mám dělat?“

Chvíli napjatě poslouchala.

„Já se ho ale opravdu strašně bojím!“ vyhrkla po chvilce. „Prý někomu od vás sebral meč, měl bys to vidět! ...“

„Já vím, ale do pondělka nezbývá moc času! Nemohla bych se hodit marod? Co když ještě teď zajdu...“

„Dobře, věřím ti, taky jsem slyšela, že si mě nechá na konec, ale on skutečně vypadá jako vrahoun! Proč kolem toho chodit jako kočka kolem horké kaše, bojím se ho! Tvrdil mi, že ten meč nemá na mě, ale věř mu...! Je to přece hromadný vrah! Kolegy zabil přímo před očima ochranky! Dělá si co chce...“

V tom okamžiku se poslankyně zapotácela. Mobilní telefon jí vypadl z ruky a sesypala se na podlahu. Neztratila vědomí, jen vládu nad svýma rukama a nohama. Zděšeně civěla na průhlednou postavu, nenadále stojící nad jejím ležícím mobilním telefonem. Děs ji objal, když duch přiklekl k mobilu, naklonil se k němu a cosi tam prováděl. Co to vlastně dělá? Ani prstem nemohla pohnout, sotva k němu dokázala vzhlédnout.

„Dobrý večer přeji, pane šéf. Tady Smrťák, osobně!“ řekl duch podivným hlasem, při kterém poslankyni tuhla krev hrůzou.

„Ne, vaše ovečka za nic nemůže. Leží bezmocně vedle mě a nemůže se ani hnout. Ne, není mrtvá, zatím ještě ne. Ale víte přece, že dovedu i jiné věci!“

„Nechápu, proč svým ovečkám zakazujete, aby mě s vámi seznámily. Bojíte se mě? Nechcete uzavřít po dobu jednání příměří? Klidně na to přistoupím, nebojím se vás a měl byste už vědět, že na rozdíl od vás držím slovo!“

„Odkdy se tefirové bojí lidí? Víte přece, že jsem jen Kanaánec, jeliman, nebo jak nám už tisíce let posměšně říkáte! Proč se mě vlastně bojíte? Nabídku na příměří nevyužijete?“

„Jak myslíte! Budu tedy i nadále vyvražďovat vaše nevinné ovečky. Nevinné jen ve srovnání s vámi, jistě! Radost z toho nemám, ale nebojte se, vytrvám. Času mám na to dost, věčnost je na mé straně.“

Poslankyně by úpěla hrůzou, kdyby mohla. Oněměle poslouchala slova, aniž by jim rozuměla, u jiných si je jen domýšlela, ale nebyla schopná vydat ani hlásku.

„Ne, mýlíte se. Nejsem anděl. Mám s nimi něco málo společného, ale až přijdou oni, zametou s vámi rychleji, věřte mi. Ano, něco o tom vím. Ústupové cesty vám nepomohou. A ještě něco: vyřiďte svým nehmotným komplicům, že doba hájení skončila!“

„Jak to myslím? To je přece jednoduché. Došlo mi, že to není náhoda, že mě skutečně chtějí zabít. Doufali, že uspějí s meči! Primitivními zbraněmi primitivů!“

„Já vím, v nehmotném stavu moc zbraní nefunguje, až na některé. O jejich zbraních ale ledacos vím a sám mám lepší.“

„Nevěříte? Pošlete nehmotné do podzemí stanice Náměstí Míru, najdou tam mrtvého kolegu, jestli ho ještě neobjevili!“

„Dobře, už si ho odnesli, pro mě za mě. Už jsem tam dlouho nebyl, nechodím se na něho dívat, nemám z toho potěšení. Ale nelituji ho, ani nebudu. Nenapadl jsem ho, napadl on mě. Nečekal jsem to, překvapilo mě, že mi chce ublížit. Myslel to vážně, dobře mu tak. Ostatní to myslí také tak a ani na ně nebudu brát ohledy! Víc k tomu nemám co dodat.“

„To byste rádi věděli, co? Zbraň proti nim mám, ale víc se ode mě nedozvíte! Nemám zájem přidávat k vaší početní převaze nějaké další výhody!“

„Ba ne, tolik si z vás zase nedělám. Palebnou sílu máte nejspíš větší, ale ta vám pod zemí nepomůže. Teoreticky by mě mohli překvapit, ale dávám si na ně pozor, už vím, co od nich mohu čekat. Ne, zpočátku jsem to opravdu nevěděl. Netušil jsem co jsou zač.“

„Osobní setkání tedy odmítáte? Popovídal bych si s vámi rád. Opakuji, přistoupil bych i na příměří! Ach tak, čest je jen pro blbé, soudíte mě podle sebe... no, jak libo... Sbohem!“

Duch se opět narovnal a obrátil k bezmocně ležící poslankyni.

„Děkuji vám, paní poslankyně,“ řekl jízlivě. „Ačkoli jaképak zásluhy, rozhovor s vaším šéfem jste mi neumožnila dobrovolně. Hned vás odmrazím. Ale jestli si myslíte, že není slušné vstupovat do cizích rozhovorů, musím vás ujistit, že to s oblibou dělá i váš šéf. Jistě, ne osobně, na odposlouchávání má přece lidi. A teď se hezky pomalu postavte, ať si nenatlučete nosánek!“

Pocítila cosi jako oheň, který jí prošlehl naskrz. Pak zjistila, že může hýbat rukama. Ale nezvedala se. Bylo to příliš... příliš ponižující a deprimující.

Pak najednou pocítila, jako by ji cosi elastického obklopilo a začalo zvedat. Vykřikla hrůzou, ale nepřestalo to, dokud nestála na vlastních nohou. Teprve pak to zmizelo.

„Klid!“ vnímala duchovu podivnou řeč. „Zlobte se na mě jak chcete, bylo to nutné. Nechal jsem si vás jako poslední a protože mi nikdo z vás rozhovor s šéfem neumožnil, i když tu možnost máte, musel jsem to udělat... jinak. Kdybyste mě poslechla, nemusela jste si při pádu natlouci. Ačkoliv, proč bych vás litoval, když vás za pár dní zabiju, že? Teď vám jen zopakuji nabídku a doopravdy zmizím. Zkuste si to ale lépe rozmyslet! Váš šéf není všemocný, jak si naivně myslíte! Dokonce se mi zdá, že se mě bojí. Nedivím se mu. Nejlepší obranou proti mně je čisté svědomí, ale právě toho se vám nejvíc nedostává!“

„Zrůdo!“ vydechla s odporem. „Odporná zrůdo!“

„Hodnocení si laskavě nechte od cesty,“ řekl. „Nejsem na ně zvědavý. Zkuste raději po dlouhé době přemýšlet vlastním rozumem, máte snad nějaký, ne? Pomohl vám šéf? Ne. Utěšuje vás, že mě brzy dostane? Můžete věřit, že pro to dělá co může, ale on toho mnoho neudělá, když se bojí se mnou setkat! A to jsem mu nabízel příměří a já sliby plním!“

„Stejně vás jednou dostane!“ vybuchla bezmocným vztekem.

„Já vás dostanu dřív!“ odvětil mrazivě. „Ďábel vás rozhodně nezachrání a pondělí je na dosah. Přemýšlejte! Být či nebýt, to je oč tu běží!“

Skončil citátem z Hamleta a zmizel. Ani se nepotřeboval propadnout do stěny.

Zanechal ji těm nejčernějším obavám...


Spokojeně zamířil do redakce. Chtěl se o své dojmy rozdělit aspoň s Kryštofem. Bylo už trochu šero, mohl jít po povrchu, bylo to tak rychlejší.

Cestou míjel chlápka, který právě vystupoval z drahého auta. Nevěnoval by mu pozornost, kdyby... kdyby mu ten chlápek nezasvítil před očima červeně. Ďáblův pomocník! Nepatřil k poslancům a ještě ho nikdy neviděl. Neměl teď ale čas zdržovat se. Jen si dobře zapamatoval jeho auto, včetně poznávací značky. Jistě se později znovu potkají.

Najednou ho něco napadlo. Dům naproti byl obložený lešením. Nikdo na něm, nikdo poblíž, nikdo si toho nevšimne...

Auto se pozvolna vzneslo a stoupalo výš a výš. Ve třetím patře zvolna zaplulo do lešení a zůstalo zaklíněno mezi trubkami. Panečku, to bude pro majitele překvápko!

Ještě jednou se rozhlédl a ušklíbl se. Nikdo si toho nevšiml. Bylo by zajímavé počkat si na reakci majitele, ale Pepek si beztak umiňoval, že si ho časem najde a popovídá si s ním mnohem vážněji. Teď musel dál.

V redakci kupodivu nikoho nenašel a v místnosti byla tma. Nemohl se ani přesvědčit, zda jsou dveře zamčené či ne. Stisknout kliku byl pro něho tvrdší oříšek, než zvednout očima plnoštíhlou poslankyni nebo třeba automobil, ale to by ještě dokázal, jenže současně strčit do dveří, nebo nedejbože zatáhnout, to už byl úkol pro žongléra.

V redakci ale nesvítily žádné obrazovky, ani obrazovka jeho počítače. Zamrzelo ho to. Kryštof mu nechával počítač trvale zapnutý, aby se mohl kdykoliv podívat na internet. Byla sice noc, ale v redakci to nic neznamenalo, tady býval šrumec často až přes půlnoc.

Co teď? Nebo spíš, kam teď?

Pepek prošel stěnou na ulici, vytáhl nohy z dlažebních kostek, kam se po krátkém pádu z prvního patra propadl, a zamířil do redakce za Rostislavem. Rosťa s Kryštofem byli dva kamarádi, ač byli zaměstnáni u konkurence. Vstoupil tam tiše jako duch, ale hned okřál, když zaslechl Rosťu telefonovat. Chvíli počkal až domluví, pak se před ním zviditelnil.

„Fuj, tys mě polekal!“ ulevil si Rosťa.

Bylo ale vidět, že není v šoku jako jiní, když Pepka spatřili poprvé. Rosťa měl slabost pro šermíře a středověké bitvy, nebylo divu, že ho meč ihned zaujal.

„Co to máš za dvouručák? Patří do tvýho světa, že je taky tak průhlednej?“ zajímal se. „A co je to na něm napsaný? To přece není japonština!“

„Ne, to je nějaká pekelná řeč,“ odtušil roztržitě Pepek.

Rosťa nepochopil, že to myslí doslova, to by si teprve sedl na zadek!

„Nevíš, co je s Kryštofem? V redakci má tmu,“ pokračoval Pepek.

„Nevím!“ opáčil Rosťa. „Obvykle bejvá v redakci. Leda by si našel novou kočku, ale vo tom nevim a nezdá se mi to. Jestli tam ale není, nedá se svítit. Dyť už je pozdě.“

„Obvykle mi nechával zapnutý počítač,“ postěžoval si Pepek. „Teď je tam vypnuté všechno. Nemohl by ses mi po něm podívat?“

„Ty nemáš mobil?“ zavrčel Rosťa. „Eh, promiň, ty vlastně nemůžeš. Dobře, mrknu se ti po něm. Ještě tak vědět, kde začít?“

Vytrhl se od redakčního počítače a dal se do telefonování, ale přitom nespouštěl oči s Pepkova meče. Pepek mu meč ochotně přidržel tak, aby ho měl Rosťa pěkně na očích. Marně se ale pokoušel luštit písmo na meči. Netušil, že to písmo je starší než nejstarší projevy lidstva, možná i než kresby pralidí v jeskyni Altamira.

Slabé hlasy z telefonů Pepek vnímal jen jako slabý šum, rozuměl jim jen když měl ucho na sluchátku. Musel se obrnit trpělivostí. Se závistí pozoroval obrazovku Rosťova počítače. Rád by se podíval po internetu, ale Rosťu o to žádat nechtěl, tak zadobře spolu nebyli.

„Hele, to je mi divný!“ obrátil se Rosťa na ducha. „Česťa mi právě řekl, že Kryštofa odvezla policie. Bude nejspíš v Bartolomějský, ale ani Česťa neví proč.“

„Třeba kvůli mně,“ prohodil Pepek. „Snažil jsem se poslední dobou neukazovat se tam, ale po událostech v Parlamentu...“

„Blbost!“ opáčil stručně Rosťa. „Tak zle na tom snad nejsme, aby vás spojovali! To by mě mohli za chvilku honit taky!“

„Kdoví, třeba budou,“ řekl Pepek. „Jdu se tam na to zeptat. Kdybych neuspěl, vrátím se. Neboj se, mě si tam nenechají. Na duchy ještě nikdo mříže neukoval!“

Otočil se a odešel zavřenými dveřmi.

Do Bartolomějské dorazil v noci. Ulice byly osvětlené, ale davy po nich už nechodily. Pepek se vsákl do známé budovy dveřmi, ale kolem vrátnice prošel jako neviditelný, neměl zájem předčasně vyvolávat poplach. Dost na tom, že poplach vznikne, až se jim ukáže.

Prošel několika tmavými kancelářemi, objevil službu, ale nikde se nic vážného nedělo. Poslední dobou měla policie leháro. Měl na tom část zásluh, mohli by mu být vděční, jenže chtít vděčnost od policajtů je zbytečná snaha.

Hledal Kryštofa vytrvale a brzy ho objevil. Měli ho v práci dva vyšetřovatelé a právě na něho doráželi ze dvou stran.

„Nesnažte se zapírat, víme všechno!“

„Kdo tam byl s vámi?“

„Kde jste byl včera touhle dobou?“

„Kde bych byl? V redakci, jako vždycky!“ odpovídal Kryštof unaveně, zřejmě už do něho hučeli dlouho.

„Co víte o Smrťákovi?“ útočil na něho zase první.

„Proč se na to nezeptáte mě?“ zeptal se jich telepaticky, všesměrově a nahlas Pepek. „Netahejte to z něho, řeknu vám to klidně sám.“

Současně se zkoprnělým policistům zviditelnil. Seděl stranou na židli a šklebil se.

„Vy tu promítačku musíte mít u sebe!“ vzpamatoval se vyšetřovatel. „Vypněte to!“

„Žádnou promítačku nemám!“ hájil se redaktor. „Pepku, co tady děláš?“

„Přišel jsem za tebou,“ odtušil duch. „Koukám, že se vysvětlování nevyhnu. Už jsem zase jen pitomá promítačka? Odmítají uvěřit, že jsem tu osobně? Mám jim to dokázat?“

„Vy to nevypnete?“ rozzlobil se vyšetřovatel. „Vyzývám vás k tomu jménem zákona! Jinak to bude maření vyšetřování!“

„Co chcete vypínat?“ ušklíbl se sarkasticky Pepek. „Tu lampu, co mu svítíte do očí? Ale prosím, stačí zmínka, milerád vám vyhovím!“

Světlo lampy se roztřáslo. Rozpálené wolframové vlákno v žárovce začalo kmitat, až kmitání překročilo mez pevnosti, žárovka prskla a zhasla.

„Čím jste to udělal?“ vybuchl vyšetřovatel na Kryštofa.

„Já nic! To on!“ ukázal Kryštof prstem na Pepka.

„Ty virtuální srandičky vás rychle přejdou!“ vyhrožoval mu vyšetřovatel.

„Poslyšte, vy dva tupouni!“ oslovil je Pepek a zvážněl. „Opravdu nechápete, že jsem reálný? Nestačí vám, že mi říkají Smrťák? Mám to předvést na jednom z vás?“

„To je vyhrožování veřejnému činiteli, paragraf...“ začal vyšetřovatel, ale nedomluvil. Vznesl se i se židlí ke stropu, chytil se křečovitě sedačky a umlkl.

„Já vám dám vyhrožování!“ láteřil telepaticky Pepek. „Já vám dám promítačku! Strčte si ty vaše paragrafy za klobouk, na mě neplatí, rozumíte? Co máte proti Kryštofovi?“

„Tady se ptáme my!“ odvětil mu zaraženě druhý vyšetřovatel.

„Z moci záhrobní to otočím!“ rozhodl Pepek. „Jménem vyššího principu mravního se budu ptát já. A jestli nebudete odpovídat, poletíte rovnou do pekla! Mám pravomoc otevřít vám i brány pekelné a to už vůbec není žádný žert! Co máte proti Kryštofovi?“

„Trestní oznámení o spolupráci s teroristou zvaným Smrťák... ale to jste přece vy!“

„Smrťák jsem!“ přikývl Pepek. „Ale terorista ne!“

„Jak to?“ vyskočil vyšetřovatel ze židle. Pochopitelně jen ten, který mohl. Druhý se židle naopak držel tak křečovitě, až mu zbělely klouby.

„Kdo je tady podle vás terorista?“ zeptal se ho Pepek. „Co je to za nemoc?“

„No přece... přece vy! Člověk, který provádí...“

„Nejsem člověk,“ přerušil ho prudce Pepek. „Jsem Smrťák a patřím do jiné vesmírné dimenze než vy lidé. Zkuste si mě zatknout!“

„Ale tenhle... s vámi spolupracuje!“ trval na svém vyšetřovatel.

„Vy teď také,“ řekl suše Pepek.

„To není pravda!“ ohradil se vyšetřovatel. „My se teď podle možností snažíme ve vaší trestné činnosti bránit!“

„To chtěl on taky!“ podotkl Pepek. „A stejně neúčinně. Taky se mi v tom snažil bránit a taky mě neukecal. Musím potvrdit, přemluvil mě, abych dal poslancům poslední šanci. Víc v jeho silách nebylo, tak jako ve vašich! Taky mě můžete jen ukecávat a taky marně.“

„My vás jménem zákona zatýkáme!“ řekl vyšetřovatel, i když trochu křečovitě.

Pepek na to odpověděl srdečným smíchem.

„Zkuste mi dát želízka!“ řekl a natáhl ruce. „Slibuji, že se nebudu bránit! Toho meče se nebojte, nemám ho na vás. Ani vám nemůže ublížit, není hmotný. Nehnu proti vám ani prstem, jen se budu upřímně bavit! Nemáte totiž ani nejmenší šanci! Jen pojďte!“

Vyšetřovatel opatrně vytáhl kovová pouta. Ještě opatrněji přistoupil k Pepkovi. Pak si na něho pomalu sáhl. Ruka mu samozřejmě projela skrz jeho ruku, takže leknutím ucukl.

„Vidíte?“ řekl se zadostiučiněním Pepek. „Chtěli byste mě zatýkat a nedokážete se mě ani dotknout. V čem mi chcete bránit? Přestaňte trápit redaktora, je v tom nevinně jako vy.“

Pokynul průhlednou rukou a vznášející se vyšetřovatel i se židlí přistál na podlaze.

„Ale co pak máme napsat do protokolu?“ optal se Pepka bezradně stojící vyšetřovatel se zbytečnými želízky v ruce.

„Co byste tam měli napsat?“ usmál se Pepek. „Pravdu!“

„Jakou pravdu?“

„Je snad těch pravd víc?“ ušklíbl se Pepek. „Napište zkrátka, že se během vyšetřování zde přítomného redaktora zjevil jako svědek hledaný duch Smrťák. A nepište tam terorista, slyšíte? Nejsem člověk! Tak dál! Duch Smrťák potvrdil, že se redaktor Kryštof atakdále pokoušel zabránit událostem v Parlamentu. Připište tam vlastní marnou snahu zadržet mě, přidejte mé vysvětlení o mé příslušnosti do jiné dimenze, kam vaše pravomoci nesahají a tím to uzavřete a odložte.“

„To se hrozně snadno řekne!“

„To je tak těžké napsat do protokolu pravdu?“

„Tu nám přece nemůže nikdo uznat!“

„Vyjdu vám vstříc,“ navrhl Pepek. „Zapište si Kryštofův telefon a vzkážete mi, abych přišel, kdyby někdo projevil pochybnosti. Přesvědčím každého, že to pravda je.“

„To bysme ale přiznali, že máme na vás spojení,“ namítl vyšetřovatel.

„Přiznejte,“ přikývl Pepek. „Bude to přece pravda.“

„Jenže pak budeme popotahovaní, že jsme ničemu nezabránili.“

„A můžete snad něčemu zabránit?“ usmál se Pepek. „Kdykoliv každému dokáži, že je to holý nesmysl. Kdo chce zadržet ducha?“

„Ale je to krajně nezvyklé!“ nedal se vyšetřovatel.

„Nezvyklé to je, jistě. Pravda může vypadat i hodně nepravděpodobně. Život zkrátka tropí skopičiny a záhrobní život dvojnásobné.“

V té chvíli Pepek zpozorněl. Červené světélko mu signalizovalo, že ostatní duchové podnikají další pokus o honičku. Bylo ještě daleko, ale neměl vůbec žádnou hloubku!

„Dal jsem vám dost námětů na přemýšlení,“ řekl proto rychle. „Hlavně koukejte pustit Kryštofa. A teď mě omluvte, za chvilku mám schůzku s ďábly. Dobrou noc!“

Prošel sedícím vyšetřovatelem a zmizel oknem ven. Mříže mu nevadily, nenamáhal se ani okno otevírat, ani vyskočit na okenní parapet. Lidé ho sledovali s údivem. Vyšetřovatelé prvně viděli ducha projít hmotou, když je předtím přesvědčil o své existenci.

Kryštof se zase nestačil divit ohlášené schůzce s ďábly.

A to ještě netušil, co to znamená!


Pepek tentokrát před světélkem neutíkal. Pro jistotu využil šachet metra, aby zapadl co nejhlouběji, ale pak se otočil a zamířil přímo k němu. Blížilo se rychle a blikalo pravidelně. Pepek odhodlaně svíral ďábelský meč. Příliš se ale na to nespoléhal, věděl, že je v šermování začátečník. Nikdy předtím to nezkoušel, takže nemohl mít ani páru o šermířských fintách, více spoléhal na svou schopnost dostat se pod protivníka. Kromě toho měl v záloze ještě jednu fintu. Když ho napadla, samotného ho rozesmála, jak byla jednoduchá. Proč se vlastně zdejších ďáblů bál? Oni ať se bojí jeho! Ukáže jim, zač je v Pardubicích perník!

Světélko se blížilo, ale čím bylo blíž, tím víc zvolňovalo. A bylo jen jedno. Hromadný hon byl tedy ojedinělým pokusem, ale Pepkovi už otrnulo, než aby se znervózňoval, co na něho vytáhnou nového? Měl na ně také parádní překvapení. Ti budou čumět!

Světélko se zastavilo asi pět metrů od něho a pravidelně blikalo dál. Pro jistotu udělal úkrok stranou pro případ, že by proti němu měli něco, co projde skálou. Měl sice proti nim v záloze parádní překvapení, ale nemuselo by mu být platné, kdyby ho znenadání změnili v mastný oblak, jak mu sliboval ten minule.

Skála kolem byla souvislá, veškeré dutiny způsobené lidskou činností, zejména tubusy metra, byly nad ním. Zrovna tak vysoko blikalo světélko. Jeho protivník zřejmě uvažoval, jak by se dostal níž. Tam co stál by na Pepka mečem nedosáhl.

Najednou se Pepek zarazil. Blikající světélko osvítilo nějakou postavu.

Ďábel poodešel stranou, pak se klidně posadil na zkřížené nohy a ukázal směrem k Pepkovi holé dlaně. Že by vyjednavač? Paráda! To tu ještě nebylo! Pepek se chvíli nehýbal. Mohla to být past. Za světélkem se mohl skrývat druhý ďábel, aby ho překvapil, až bude zaujatý prvním. Nedala se ale vyloučit ani snaha vyjednávat. Ďáblové přece nemusí být jednotní ani v názorech na vetřelce.

Pepek se zvolna blížil s mečem v ruce; ne k sedícímu ďáblovi, ale ke světélku. Ďábel se nepohnul. Vyčkával, zahalený do svého pláště, zatímco se Pepek k němu pomalu blížil.

Pepkovi se vzrušením zpotily ruce. Ačkoliv byla rukojeť ďábelského meče potažená něčím podobným pěnové gumě a neklouzala, pot na dlaních ho znervózňoval. Bezděčně si přehodil meč do druhé ruky a otřel si zpocenou dlaň o nohavice.

Při šikmém pohledu ale zjistil, že za světýlkem opravdu nikdo nestojí. Ďábel odložil zbraň, pokud to světélko bylo skutečnou zbraní, a pořád proti němu obracel jen holé ruce.

Co to na mě chystá? přemýšlel usilovně Pepek. Vystoupal výš, aby dosáhl na světélko. Ďábel neudělal sebemenší pohyb, vůbec se mu v tom nesnažil zabránit. Jako by mu nabízel: vezmi si to, já už to nepotřebuji.

Tomu vážně nerozumím, opakoval si Pepek. To ani nevypadá jako nabídka příměří, spíš jako bezpodmínečná kapitulace. Ale proč? Něco za tím musí vězet!

Došel ke světélku. Zblízka viděl rukojeť, ale do ruky to nevzal, mohla to být dálkově řízená bomba. Obešel ji obloukem a zastavil se na dosah meče od pokojně sedícího ďábla. Stále byl trochu pod ním, ale už měl jeho zkřížené nohy sotva dvacet centimetrů nad úrovní svých očí. Rudé světélko oba krátkými záblesky osvětlovalo.

Náhle se Pepek odtáhl. Ne, tohle opravdu nečekal!

Zblízka spatřil nejen ďáblův neskutečně krásný, jemný obličej, ale až teď rozeznal víc než jen dlouhý splývavý plášť s velikým bílým skládaným límcem, něco jako středověká okruží. Ďábel měl na sobě pod pláštěm přiléhavou kombinézu, na hrudi tvarovanou úplně jinak, než Pepek čekal. Měl tam dvě velká ňadra. Takže to byla žena, vlastně ďáblice. Nemohl o tom pochybovat, ale Pepka to okamžitě převedlo do obranného postoje.

Nehmotnou ďáblici opravdu nečekal.


Když se to tak vezme, se ženami Pepek nikdy moc nejednal. Nechápal je a ony jeho také ne. Naposledy maminka, ale ta zemřela dříve než mu bylo deset let. Potom byl dlouho v děcáku mezi samými kluky, než ho kamarád Vítek vytáhl do Andělského světa k doktoru Alexijevovi. Tam sice ženy byly, ale většinou byly pro něho příliš staré. Kuchařce Gertrudě bylo osmdesát, Irena Alexijevová měla za sebou padesátku. Byly tam i mladší zdravotní sestry a dokonce i školačky, ale těm nejmladším bylo o dva roky více než jemu, považovaly ho za malého chlapečka a žádná s ním nejednala na rovinu.

Jedině Janinka...

Do Andělského světa přijela jako pacientka. Bylo jí stejně jako Pepkovi, pomáhal jí zachránit život, pak se s ní seznámil, zakoukal do jejích černých očí a skoro týden uvažoval, jak to udělat, aby mu po uzdravení na Zemi nezmizela. Chtěl ji přemluvit, aby v Andělském světě i s rodiči zůstala a přidala se k Učedníkům, ale narazil jako automobil do buldozeru na její matinku. Dcerku si hlídala jako ostříž a když zjistila, že o ni jeví zájem, odtáhla ji tak razantně, že to skončilo přesně podle jeho nejčernějších obav. Odjely na Zem a Janinka tam z Pepkova života nenávratně zmizela.

Pepka to úplně zlomilo. Hledal zapomenutí ve vesmíru, pohrdl upřímným varováním Ogdurů před zrádnými Jupiterskými světy, až se z jedné divoké výpravy vrátil jako duch. Tím jen potvrdil, že varování od Ogdurů není zdravé ignorovat.

Nejvíc by to odnesla paní poslankyně. Připomínala mu nejen Janinčinu nemilosrdnou matku, ale částečně i bezcitnou Šlajsnu, neoblíbenou, obézní a navíc línou zdravotní sestru z děcáku. Ani by ho nenapadlo litovat ji, až by ji měl zabít!

Teď měl poprvé vyjednávat se skutečně dospělou ženou, s ďáblicí! Zarazilo ho to, ale rychle se otřepal. Jako duch může jednat jako rovný s rovným třeba se Satanášem! Ďábel jako ďáblice, nemůže na mě!

„Mohu ti něčím pomoci?“ oslovil ji všesměrovou telepatií.

Až sebou trhla, jako kdyby dostala elektrickou ránu. Pohnula rukama a začala Pepkovi cosi signalizovat, vypadalo to jako znaková řeč neslyšících. Pepek zalitoval, že ji neovládá.

„Tomu nerozumím!“ zarazil ji. Telepatii neovládáš, co? Jestli chceš se mnou jednat, kývni hlavou shora dolů, jinak hlavou zavrť do stran.“

Ďáblice dychtivě kývla hlavou a rozpřáhla ruce do stran. Pepkovi tedy rozuměla. To by ani nebylo divné, telepatie je dorozumívací prostředek o třídu dokonalejší než lidská řeč, rozumí jí i některé druhy zvířat. Škoda, že ji neovládala! Šlo teď o opačnou komunikaci, aby Pepek rozuměl jí.

„Neumíš mluvit některou ze zdejších řečí?“ zeptal se jí.

Horlivě přikývla.

„Zkus na mě trochu křičet, v tomhle prostředí se zvuky špatně šíří,“ poradil jí.

„Rozumět čésky?“ zahulákala na něho.

„Jo, príma!“ přikývl. „Tuhle řeč ovládám.“

„Bodejťže, jinakž bys hrubě nerozuměl ani zdejším!“ křičela. „Nepřešel bys radši do nějaké jeskyně, abych nemusela tak... jak se to řekne... řvát?“

Rozhlédl se. Nejbližší podzemní prostory byly tunely podzemní dráhy, kde jezdily po kolejích vlaky a spěchaly davy lidí. Byly tu i liduprázdné místnosti, kam se běžně cestující nedostanou. Pepek ukázal vzhůru na jeden prázdný protiatomový kryt, ďáblice přikývla. Podlaha krytu byla ale o pět metrů výš. Pepek zabodl meč do skály, aby mu nepřekážel, a začal stoupat.

„Nevezmeš eldyf?“ křikla na něho ďáblice a ukázala mu na světélkující zbraň.

„Vrátím ti to, až dojednáme!“ odvětil klidně.

Neprotestovala ani slovem. Vstala a začala také stoupat skálou ke krytu, bylo znát, že se pod zemí pohybovat umí.

Protiatomový kryt byl postavený spolu s metrem, místa v něm bylo dost. Navíc v něm bylo zapnuté nouzové osvětlení nad vchodem. Měli by tedy jednání s komfortem.

„Nabízím ti příměří po dobu jednání!“ řekla už normálním hlasem, když skrz masivní beton vstoupili do krytu, i když každý v jiném místě.

„Byla jsi rychlejší, totéž jsem chtěl nabídnout tobě,“ řekl Pepek. „Neposadíme se?“

„Pro mě za mě...“ ukázala mu na hromadu složených khaki přikrývek. Dalo by se na nich sedět, ale Pepkovi by se nelíbilo sedět vedle ní, raději by ji měl na očích. Židle ale měly společnou nevýhodu. Byly na stolech nohama vzhůru a nedalo se na nich sedět.

„Sedneme si raději ke stolu,“ řekl odhodlaně a popadl jednu židli očima. Antigravitací ji opatrně nadzvedl, otočil nohama dolů a postavil ke stolu. Pak totéž udělal s druhou. Zbylé židle smetl na zem, jen to zarachotilo. Lidé si toho naštěstí nevšimli a podle vrstvy prachu sem do krytu už dlouho nikdo nezašel.

„Jak to děláš?“ vypadala ďáblice opravdu překvapeně.

„Mám jiné možnosti než vy,“ opáčil suše.

„To vidím,“ řekla skoro uznale.

Pokud antigravitaci neovládala, mělo by to na ni zapůsobit. Pepek dokázal očima různé věci, které by nechápala. Například zvednout automobil, nebo otevřít hmotné dveře. Teď jí jen pokynul na nejbližší židli a sám prošel stolem, aby si sedl proti ní. Seděli a oba chvíli mlčeli. Oba zřejmě nevěděli, jak začít.

Pepek si ji zatím prohlížel. Ošklivá rozhodně nebyla. Měla jemný, souměrný obličej a zvlněné vlasy. Vůbec nebyla namalovaná, ale kde by tady sehnala make-up? Vzbuzovala důvěru, ale Pepek si to nechtěl připustit. Byla přece jeho nepřítelem.

„Kdo vlastně jsi?“ odhodlala se nakonec k otázce, když viděla, že mlčí. „Říkají, že máš něco společného s těmi bestiemi andělskými...“

Blýskla po něm přitom očima, jakoby ho chtěla rozsápat.

„Ba ne, jsem zdejší,“ odtušil. „Říkáte nám už tisíce let posměšně Kanaánci, jelimánci, nebo tak nějak...“

„Na to ti neskočím, tak pitomá nejsem,“ zavrčela. „Nejsi tak neschopný jako oni, umíš toho víc, neříkej že ne. Ale zajímáš mě. Odkud doopravdy jsi?“

„Jsem opravdu zdejší, můžeš mi to věřit, ale mám něco od mimozemšťanů,“ souhlasil. „Říká vám něco slovo Xijtra?“

„Devítichapadloví přece létat nedovedou!“ namítla, čímž na sebe jen prozradila, že jí sousední vesmíry nejsou neznámé. „Ty to umíš, viděli tě.“

Xijtrané neumí létat, ale dali nám sílu odolávat vám,“ řekl zarputile. „Kdybys mě napadla vaším psychoúderem, neuškodilo by mi to, ale dosáhla bys dvou věcí. Jednak bys mě naštvala a za druhé bys porušila příměří a to by mi uvolnilo ruce.“

„Neboj se, neporuším příměří ani slovo,“ utrhla se na něho, jako kdyby ji urazil.

„Není tomu tak dávno, co mi jeden tvůj přítel řekl, že čest je jen pro blbé,“ ušklíbl se.

„On je z Baalů,“ odvětila shovívavě, což na druhou stranu znamenalo, že o tom ví. „Já jsem Árjá, já si své cti jinak vážím!“

„Nevím, co to znamená Bálú ani Árjá, ale pro jistotu ti nevěřím,“ řekl sarkasticky.

„Nevěř, dobře děláš,“ přikývla neutrálně. „Tenhle svět je už takový. Ale nezávazně si snad popovídat můžeme, ne?“

„Můžeme,“ přikývl. „Jde ještě o to, jaký to má smysl.“

„Jak to myslíš?“ zeptala se ho také tak klidně.

„Naše zájmy stojí proti sobě. Co děláte vy, není dobré pro mě. A naopak.“

„Diplomacie je složité a jemné umění,“ odtušila úlisně. „Umění kompromisů, umění dělení sfér zájmů a vlivu. Umění získat co potřebuješ, aby si protistrana myslela, že je to výhodnější pro ni.“

„Máte to ale těžké,“ politoval ji. „Jak si představuješ takový kompromis?“

„Ty jsi Čech, ne? Nelíbí se nám tvoje čachry ve zdejším Parlamentu, ale tady bychom je ještě snesli. Ale to není všechno, co? Umíme si dát dohromady jedna a jedna, nemysli si. Říkají ti něco atomové bombičky na jistých stolech?“

Kdyby měl Pepek klobouk, smekl by. Ta záležitost byla stará už přes sedm let. Tenkrát osmiletý klouček Pepek položil na stoly presidentů největších světových velmocí mírové výzvy, a aby je vzali vážně, zatížil je pravými nukleárními hlavicemi, půjčenými z tajných amerických válečných skladů. Neměl tušení, jak se to tihle dozvěděli, ale byla to pravda.

„Byly na mě hodně těžké!“ ušklíbl se. „Ale rozhodně stály za tu námahu.“

„Mícháš se do věcí, do kterých ti nic není a na vysokou hru nemáš!“ zasyčela náhle.

„Vážně?“ podíval se na ni nevinně. „Sedm let míru je snad úspěch, ne? Větší úspěch než měla Organizace spojených národů i s Radou bezpečnosti. Pokud vím, velmoci tenkrát připravovaly hned dvě agrese a místo toho se stáhly i z míst pracně dobytých předtím. Ale nezlobte se na mě, to už je stará záležitost, raději bych ji už nechal být.“

„Kdo ti s tím pomáhal?“ vyštěkla na něho. „Ani nevíš, kolik jsme dali jen za zjištění, že to opravdu udělal nějaký mrňavý usmrkaný kluk!“

„To jste snad věděli od začátku!“ upozornil ji.

„Nevěš mi bulíky na nos!“ vyhrkla přísně. „To přece nemohlo být tvoje dílo!“

„Mysli si o tom, co chceš,“ pokrčil rameny. „Ale ať to obracíš zleva zprava, vždycky skončíš u fotografie jednoho jediného dítěte. Víc by mě zajímalo, jak jste si mě dokázali dát dohromady s těmi fotkami. Nebyly zrovna vynikající kvality!“

„Jelimani viděli jen ty nepovedené,“ přikývla. „Nevšiml sis dokonalejších kamer, které máme u důležitějších osob. Tady ses předváděl ve vašem Parlamentu a nám zbývalo dát si dohromady jedna a jedna. Určení identity je pro naše roboty prkotina.“

„No dobře, tak mě tedy znáte,“ ušklíbl se. „Co se tím změnilo?“

„Naši bossové si tvou hlavu cení na sto miliard dolarů!“ zkusila ho ohromit.

„Já si ji cením ještě víc,“ opáčil klidně. „Nechte si na ni zajít chutě, neprodám ji. Chtěl bych ji ještě sám nějakou dobu používat, víš?“

„Poslyš, můžeš využít situace,“ navrhla mu. „Můžeme se dohodnout, že ti vyklidíme třeba celé Čechy. Necháme ti je na pospas, dělej si tu co chceš, ale přestaneš se míchat za jejich hranice, kdyby se tam dělo cokoliv. Tak co, bereš?“

„To je těžké,“ namítl. „Já jsem sice Čech, ale Gertruda Steinová je Němka, Irena Alexijevová Slovenka a Ivo Alexijev Ukrajinec. To už mám oblast zájmu na půlku Evropy.“

„Nechceš toho trochu moc?“ zavrčela nesouhlasně.

„Chci,“ souhlasil vážně. „Ale i kdybychom se čistě teoreticky shodli na Čechách, není to soběstačná země a bez obchodu se světem se neobejde.“

„Lidské obchody nás nezajímají, do nich se ti míchat nebudeme,“ slibovala.

„To znám,“ řekl Pepek. „Necháte nás na pokoji, ale vaši služebníci, homunkulové, nebo jak jim říkáte, nám to rychle a dokonale rozvrátí.“

„Nebudeme se do vás míchat!“ opakovala blahosklonně. „Ani homunkulové, když už o nich víš. Svět je velký a Čechy nás nemohou ohrozit.“

„Tak mi řekni, jak to chcete udělat!“ naléhal na ni. „Nemůžeš vyloučit, že se zájmy Čechů nezkříží s vašimi zájmy kdekoliv ve světě. A vůbec, jaké máš na Zemi zájmy? Co na Zemi děláš? A jak se jmenuješ? Já mám jméno Josef, ale můžeš mi říkat i Pepek.“

„Nějaké jméno jistěže mám,“ pokrčila rameny. „Tady je to se jmény všelijaké. Můžeš mi říkat třeba Muriel, kdysi jsem na to slyšela, ale teď už mi na něm nezáleží, slyším i na svinijedubabu. S těmi zájmy... nevím, jaké myslíš. V nehmotném stavu mnoho nesvedeš, takže zájmy nemáš, nebo ano?“

„Nějaký smysl života si najdu.“

„Smysl života!“ ušklíbla se. „Po smyslu života vy jelimani marně pátráte už tisíce let... Nejsi dlouho na světě, že se tak ptáš, co?“

„Nejsem,“ přiznal. „V tomhle stavu jsem teprve rok. Předtím, když jsem si hrál s těmi bombičkami, jsem byl ještě normální člověk.“

„Poslyš,“ zaleskly se jí oči. „Normální jsi nemohl být už tenkrát, to bys nemohl dělat, co jsi udělal. Na jak dlouho máš zásoby, když už jsi tady tak dlouho? Máme sice pomalejší metabolismus, ale něco přece jíst musíš!“

„Nemusím,“ zavrtěl hlavou. „Zatím jsem ještě jíst nepotřeboval. Vy jíst musíte?“

„No jistěže!“ podívala se na něho pátravě. „Kdybys opravdu celý rok hladověl, měl by ses dávno hlady potácet a ne se honit jako zajíc s Dagerelem!“

„Zatím mi to nepřišlo nutné,“ řekl. „Nebude to tím, že se trochu lišíme?“

„Podivné!“ řekla. „Rok bez jídla a nejsi zesláblý. Pohybuješ hmotnými předměty, to je další záhada. Viděli tě létat jen tak, bez aparátu. Dagerel nám tvrdil, že se pohybuješ i proti anizotropii hmoty, tedy dolů. Jak to všechno děláš?“

„To není všechno,“ řekl. „Trochu mě poslouchá energie.“

Otočil ruku dlaní nahoru a nechal na ní vzplanout světélko. Nejprve malé, pak silnější, až mu z dlaně šlehal plamen jako od autogenu a sálalo to, až se i ďáblice odtáhla.

„Zajímavé,“ řekla. „Vidím, že máš něco navíc i proti nám, natož proti lidem.“

„Kromě toho mohu zabít. Nejen lidi, ale i vás duchy,“ dodal rychle.

„Není nic zvláštního, když duch zabije ducha,“ přikývla lhostejně. „Asi ti neřeknu nic nového, určitě víš, že k ráně mečem musíš být na dosah, kdežto eldyf zabíjí jen na vzduchu a pod zemí je dobrý leda ke svícení. Mrzuté je, že pláště mají malou účinnost, jinak by byly meče jen na parádu. Takhle jsou to nejstrašnější zbraně, to už jistě víš, když ses jednoho zmocnil. Však to Dagerel za tu neopatrnost schytal! Dvojnásob zajímavé je, že můžeš zabít i hmotné. To by nás zajímalo, hmotným umíme škodit jen nepřímo a to je příliš zdlouhavé.“

„Nepřímo? Jak?“ zajímal se Pepek.

„Hele, co ti je do toho?“ zavrčela.

„Chceš se něco dozvědět i ty, ne?“ opáčil. „Zatím jsi mi neřekla nic nového.“

„Máme proti lidem výhodu, že nás nevidí,“ zavrčela neochotně. „My je vidíme a trochu je slyšíme, to už jistě znáš. Jsme ideální špioni. Odposlouchané poznatky předáme hmotným kolegům a ti už se postarají. K dorozumívání se dá použít elektromagnetismus, na krátkou vzdálenost k tomu stačí i mgýčna.“

Pepek nevěděl, co to jsou mgýčna, ale pochopil, že to je něco elektromagnetického. Nesouvisí to nakonec s neznámými orgány Oldovy sestřičky Bóži? Bóža byla po otci napůl ďáblice. Nedávno ji nechali zkoumat Xijtranům, zjistili u ní nějaké odlišnosti od lidí Země, ale rozhodně ne všechny. Měla pod ušima dva biologické magnety. Dokázala jimi vydávat zvuky, aniž by ústy vydala jedinou hlásku. Nejen pomocí dynamických mikrofonů, ale dokonce i pomocí zpívajících náušnic, které účinkovaly jako kotva nakrátko. Nejspíš to bylo ono, ale Pepek se na to raději neptal, chtěl přece budit dojem, že už všechno ví.

„Elektromagnetismus používám také,“ souhlasil. „Ale telepatie je lepší. Když se na někoho naladím, mohu se s ním bavit i na opačné straně světa. Samozřejmě když ji neovládá i on, je to jednosměrné. Ty ji neovládáš, jak cítím, takže bych tě mohl zavolat kdekoliv na světě, ale ty mi neodpovíš ani na pár metrů, zvlášť ne ve skále.“

„Ta telepatie... je to jistě výhoda. Nenaučil bys mě ji?“ špatně skrývala dychtivost.

„To je jedna z věcí, které nedokážu,“ přiznal. „Poslyš, jestli jsem tě dobře pochopil, děláte všichni pro své hmotné kolegy špiony? Proč?“

„Je to oboustranně výhodné,“ řekla vyhýbavě.

„Jak výhodné?“ chtěl vědět. „Pochopil bych, že je to výhodné pro hmotné, umím si představit, jak cenné informace jim předáváte, ale kde je v tom výhoda pro vás nehmotné?“

„Máme už pár tisíc let takové... dohody,“ řekla odtažitě.

„Dohody?“ ušklíbl se. „Nejsou trochu jednostranné? Čím jsou užiteční oni vám?“

„Zásobují nás,“ řekla zamračeně, zřejmě nepříliš nadšeně. „Poslyš, když jsi tady, jistě víš, jak ses sem dostal. Stejnou cestou nám sem přece posílají i zásoby!“

„Já sice vím, jak jsem se sem dostal,“ opáčil. „Ale netuším, jak jste se sem dostali vy. Jen opravdu pochybuji, že to bylo stejným způsobem.“

„Cože?“ vyskočila. „Chceš mi tvrdit, že tě nesestřelili? Copak je možný dostat se do tohohle stavu i jinak?“

„Zřejmě ano!“ pokrčil rameny.

„Řekni mi, jak?“ zeptala se dychtivě.

„To je moje největší tajemství!“ usmál se, aby ji navnadil. „Řeknu ti to, když mi na oplátku řekneš, jak ses tu objevila ty.“

„Tobě tady ještě záleží na tajemstvích?“ vyhrkla hněvivě. „No budiž, dostala jsem se sem jako všichni! Změnila nás interakce kritického množství neutrin z jaderného výbuchu s obranným krouživým polem štítů. Při takovém nárazu přejde prostor na mínus vteřinu do nestabilního stavu a zhroutí se podle šesti rozměrů. Pevnosti to většinou vydrží, zhroucený prostor zničí nanejvýš pár desítek metrů snadno opravitelné balastní a deformační zóny, ale hmota menších letadel se vším co je v nich se změní v allohmotu. A to jsme my. V první chvíli, když ses tady objevil, jsme si mysleli, že už jste na to přišli taky. Ačkoliv to tak být nemusí. Kanaánci znají atomové bomby, ale krouživé pole ještě ne...“

Kdyby neměl za sebou mimozemskou vysokou technickou školu, nerozuměl by jí, ačkoliv se snažila mluvit česky. I takhle měl co dělat, aby aspoň něco z toho pochopil.

„Prosím tě, vážně ses mezi nás dostal jinak?“ podívala se na něho pátravě.

Pepek si v hlavě rychle přebíral souvislosti. Nerozuměl, co to je mínus vteřina, ale na tom nejspíš nezáleželo. Zhroucený prostor mu byl bližší, energii zkrouceného prostoru přece využíval.

„Dostal jsem se sem jinak,“ řekl umíněně. „Ve vesmírech jsou oblasti neobvyklých vlastností. Vyzkoumané je moc nemám, ale když tam vstoupíš, vrátíš se takhle. Ono to nejspíš nemění hmotu v něco úplně jiného, jen to pozmění její vazby.“

„Bez atomového výbuchu?“ dívala se na něho nedůvěřivě.

„Úplně nepozorovaně,“ ujistil ji. „Poslyš, když vám sem takhle posílají zásoby, museli by snad kvůli vám dělat atomové výbuchy, ne?“

„Ovšem!“ řekla jako by se to myslelo samo sebou. „Jednou za dva roky nám pošlou za naše služby kontejner. Kontejnery jsou jednodušší letouny bez motorů a pilota, hlavně musí mít štíty, bez nich by se vypařily, místo aby se k nám dostaly. Už jsme je zkoušeli posílat i zpátky, bomb máme dost, ale v nehmotném stavu štíty nefungují a atomový výbuch každý kontejner zničí. Nám tady nic nehmotného neroste a něco přece jíst musíme, i když nám stačí málo.“

„Poslyš, jsi tu dva tisíce let, ale my přece známe atomové bomby až v poslední době. Jak jste to dělali dřív?“

„Copak si myslíš, že jsme odkázaní na vaše směšné bombičky? Odpalujeme vám je na Zemi už tisíce let, prázdné kontejnery ani nemáme kam dávat. Skrytých výbuchů jste si donedávna vůbec nevšimli, až v poslední době je to složitější. Kvůli protestům jelimanů nemohou provádět atomové výbuchy velmoci, ale zatím se vždycky našel někdo, komu to projde. Jen ať si jelimani proti těmhle pokusům protestují!“

„Jelimani! To myslíš i mě?“ ušklíbl se.

„Promiň, to já ze zvyku!“ opáčila aniž se zarazila.

„Takže kontejnery se zásobami,“ broukl si spokojeně telepaticky Pepek.

„Odpalují je pod zemí nebo pod vodou a protože pod vodu nemůžeme, vyvrtají nám vždycky na dosah nějakou kontrolní šachtu. To se dá vědecky zdůvodnit.“

„A vy se tam potom vrhnete a zásoby si rozeberete...“

„Tak jednoduché to není,“ zarazila ho. „Zásoby spravuje správce Marbuel. Chrání je před zloději, nedostatkové zboží přiděluje podle zásluh, ostatního se dostane na všechny.“

„Tady jsou také zloději?“ zachytil se toho slovíčka Pepek.

„Občas se najdou,“ řekla. „Válka na Gehenně ještě neskončila, čas od času se tu objeví někdo nový a potom krade, aby přežil. Kdo přistoupí na naše podmínky, vezmeme ho mezi sebe, kdo odmítne, zabijeme ho.“

„Jaké jsou vaše podmínky?“ chtěl hned vědět.

„Přísné,“ připustila. „Nikdo nesmí pracovat pro naše původní kmeny na Gehenně. Bývá to těžká podmínka, ostré bojovnice v letadlech to obvykle chápou jako černou zradu svého kmene.“

„A není to zrada?“ popíchl ji. „Nebyla jsi náhodou také bojovnice?“

„Jak se to vezme,“ řekla klidně. „Chápej to pragmaticky. Z vojenského hlediska my nehmotní nemáme žádnou palebnou sílu, k vlastním kmenům se vrátit nemůžeme, byli bychom tam jen přítěží. Kdo chce za těchto podmínek dodržovat přísahy? Tady je to jiné. Špioni zde mají cenu, pro kterou jsou hmotní ochotní něco udělat, například zásobováním.“

„Poslyš, Muriel, vy musíte být na těch hmotných strašně závislí!“ politoval ji.

„Náš přínos pro ně musí být prostě větší než jejich námaha spojená s odesíláním zásob. Pak je to normální obchodní vztah, na jakých je postavený celý tenhle svět.“

„To vám tedy nezávidím,“ řekl Pepek. „A ještě něco: duchové přece nevznikají tady na Zemi, ale na Gehenně? Není mi známo, že by se tady vedla atomová válka.“

„Jestli neznáš tuhle cestu, pak to zřejmě nevíš,“ přikývla. „Klidně ti to řeknu, není to tajné. Konverze nejen změní podstatu hmoty, ale často ji i přemístí do sousedního vesmíru.“

„Sousedních vesmírů jsou ale spousty,“ řekl Pepek.

„Aha, ty už to víš, tím lépe,“ pokrčila rameny. „Pak ti stačí vědět, že některé vesmíry mají přednost. Objekty do pěti tun zůstávají ve svém, větší se přemístí, obvykle k nejbližším sousedům. Náhoda zhruba dodržuje statistický poměr jedna ku třem ku devíti. Devět dílů skončí na Zemi, jeden na opačné straně na Pegsda, tři zůstanou na Gehenně. Zanedbatelný zbyteček možná skončí i jinde, ale to nemáme nijak podložené.“

„Takže devět z třinácti sestřelených rozmnoží vaše řady,“ řekl spokojeně Pepek.

„Někdy i ti z Gehenny,“ dodala. „Občas nám bossové potají otevřou okno, abychom se po těch ztroskotancích podívali. Jsou to obvykle kostlivci k politování, i když někteří vydrží naživu bez zásob i několik let. Tím ochotněji přijímají naše podmínky. Velkou radost z nich ale nemáme. Mrtví jsou pro nás výhodnější, zanechají nám svá letadla. Bereme si z nich bomby, pokud v nich nějaké zůstaly, energie není nikdy dost. Na Pegsda mají větší smůlu, nikdo se o ně nestará. Pro nás jsou nedostupní, nemáme tam ani konvertory. Vlastně o nich víme jen teoreticky.“

„Jak dlouho už jsi tady?“ zeptal se jí.

„Dva tisíce dvě stě let,“ vzdychla si odevzdaně.

„A před těmi dvěma tisíci lety tě sestřelili?“ pokračoval v otázkách.

„To si budu pamatovat až do smrti!“ zavrčela. „Letěla jsem tenkrát bez výsadkářek na bojový bombardovací let na Asbeel-Dharum. Najednou rána a byla jsem nad strašlivou pustou plání. Sibiř se dodnes moc nezměnila, je pořád pustá jako tenkrát. Byl to pro mě šok jako hora, když jsem přistála do lesa a kmeny stromů mi procházely skrz naskrz letadlem. A což teprve když jsem vystoupila a zjistila, že i já procházím stromy! Nejhůř mi bylo, když jsem pochopila, že nejsem schopna utrhnout žádné plodiny, ulovit zvíře, že jsem zkrátka v pěkné kaši. Naštěstí mě asi po roce ze zoufalství napadlo zavolat o pomoc. Nemělo by to mít smysl, kde by se tu vzali naši, ale ozvali se mi nehmotní. Už jsem byla psychicky na dně, takže jsem na jejich podmínky přistoupila bez váhání. Měla jsem plné letadlo bomb, byla jsem pro zdejší společenství přínosem. Energie za život byla velice výhodná výměna, zejména pro mě.“

„Kdybys přínosem nebyla, zabili by tě?“

„Nejspíš,“ přikývla. „Už protože tady mají ženy mnohem menší cenu.“

„No to snad ne!“ podíval se na ni udiveně.

„Je to tak!“ ujistila ho. „Mezi hmotnými ďábly na Zemi nejsou ženy vůbec. Všichni jsou vyhnanci bez domova. Doma na Gehenně je tomu naopak, tam dnes nenajdeš muže.“

„To je opravdu podivné!“ řekl Pepek. „Čím to je?“

„To je příliš stará historie!“ zamračila se. „Jestli to nevíš, nevíš o nás nic. Mezi kmeny na Gehenně trvá válka již padesát tisíc let. Ztráty bojovníků bývaly kruté, některé kmeny už vyhynuly. Kdysi se to snad řešilo přirozenou cestou, ale na to se nepamatuji, sama pocházím ze strojního chovu klonovaných dětí. Na to stačí ženy a i ty jsou jen zdrojem vajíček. Naše lazarnice nechávají zárodky odnosit podřadným tvorům a muži jsou úplně zbyteční. Ženy je kdysi přehlasovaly, zmocnily se velení, pak je přestaly dělat úplně a zbylé ponechávaly jen dožít. Na pár našich chlapů se ještě pamatuji. Po pravdě řečeno, jako bojovníci byli výborní, jeden často dokázal víc než četa žen, ale málo platné, my ženy jsme univerzálnější a bylo nás víc, takže jsme je úspěšně nahradily.“

„Příšerný svět!“ vzdychl si Pepek. „Tam bych nechtěl žít!“

„Stejně uvažovali poslední muži,“ souhlasila ďáblice. „Rozhodli se opustit své rodné kmeny, kde je nic dobrého nečekalo, a najít si štěstí jinde. Jen tak odejít nemohli. Za zradu a zbabělost byl odjakživa trest smrti. Vyřešili to tím, že mizeli na Zem tajně a zamíchali se mezi jelimany. Ve válce jsou ztráty normální, takže na to kněžny nepřišly. Tady jsou pány a vládci oni a pro změnu tu jen z milosti trpí nás, ženy.“

„Počkej!“ přerušil ji. „Když nemají ženy, jak to bez nich dělají? Vystačí si s místními, jak říkáte, jelimankami?“

„Nepotřebují nás vůbec,“ pokrčila rameny. „Měli schopné biology, Lucifer jejich těla doladil do stavu individuální nesmrtelnosti. Teoreticky mohou žít věčně, děti nepotřebují, takže po ženách vůbec netouží. Když si to přebereš nezaujatě, na Gehenně jsme je my ženy prostě odepsaly, takže se jim ani moc nedivím. I když mi to teď dávají občas pěkně sežrat.“

„Ze všech ďáblic jsou tedy na Zemi jen duchyně jako ty?“ ušklíbl se.

„Jsme tu jen tři,“ řekla zamračeně. „Muži na Gehenně vyhynuli, v posledních staletích sem přicházejí jen ženy, ale nemají to snadné. Ženské bojovnice jsou snadnou kořistí. Ruční zbraně výsadkářek jsou v našem stavu a pod zemí neškodné. Nejúčinnější jsou tady meče, ale ty si brali do letadel z tradice jen muži. Ukázalo se, že i opovrhovaná tradice může mít něco do sebe. Dnešní bojovnice mají navíc silně indoktrinovanou výchovu, raději chcípnou hlady, nebo se dají zabít, než aby se vzdaly.“

„A přemlouváte je vůbec?“ zeptal se.

„Ani moc ne,“ řekla neochotně. „Co s nimi? Zásob je málo, každý hladový krk to zhoršuje. Jednání s nováčky či spíše s novickami bývají krátká. Naši vyjednavači je seznámí se stavem na Zemi, zeptají se jich, zda souhlasí s podmínkami přijetí mezi nás a když to jako vždy odmítnou, zabijí je. Za dvě poslední století se žádná nepřidala, zabili všechny.“

„Jak vidím, nejste moc vlídní ani na sebe!“ podotkl.

„Vlídnost od nás nečekej!“ opáčila. „S vlídností dojdeš nejdále na popraviště.“

„Beru na vědomí,“ zamračil se. „Ale co dál? Lákat mě mezi vás nemusíš, odmítnu to. Vaše podmínky nepřijmu, naše cíle se liší tak podstatně, že to prostě nejde. Vím, co byste se mnou rádi udělali, to už se zřejmě taky nezmění. Dám si aspoň pozor.“

„Byl bys ale pro nás užitečnější než ostatní,“ zkusila to lichotkou. „Umíš zabíjet lidi přímo, víme o tom, to nikdo z nás nehmotných nedokáže. Před tebou by si nikdo nebyl jistý, mohl bys zabíjet i nejlépe chráněné cíle. A máš jistě i další přednosti, vsadím se, že jsi nám neukázal všechno co dovedeš.“

„To snad ani nemyslíš vážně!“ namítl. „Já abych zabíjel na váš rozkaz?“

Lichotky se od Pepka odrazily jako hrách od stěny. Přiznal si, byly mu příjemné. Vůbec mu bylo nějak divně dobře, ale nezapomínal, že má proti sobě ďáblici. Vždyť jsou jí dva a půl tisíce let! opakoval si. Lichotka od té ďábelské vykopávky nemůže být upřímná už z principu! Zkouší to na mě po dobrém, ale věřit se jí nedá.

„Máš pravdu,“ řekl suše. „Mám něco navíc, ale pro vás toho využívat nebudu. Asi by se vám to hodilo, ale máte smůlu, ode mě nic nedostanete.“

„Tvá škoda!“ zasyčela. „Pak pro nás nebudeš mít cenu žádnou a nakonec tě zabijeme, třeba ve spaní, tím si můžeš být jistý.“

„Nezabijete,“ řekl s jistotou. „Když se vám to nepodařilo do dneška, teď teprve ne.“

„Že bys nemusel spát?“ podívala se na něho zkoumavě.

„Musím,“ připustil. „Ale vyberu si místo, kam se nedostanete. Dokážu se dostat do větší hloubky, než jsou nejhlubší doly na Kladně. Kromě jiného je tam i větší teplo.“

„Nám stačí, co už o tobě víme,“ řekla. „Jsi zdejší, musí na tebe účinkovat naše yvoro. Máš úžasné štěstí, že jsem ti slíbila příměří a držím slovo. Jinak bys už byl mrtvý.“

„Štěstí máš ty,“ odpálil ji. „Od devítichapadlových Xijtranů mám zvýšenou odolnost i proti vašemu orgánu k posílání psychických úderů. Kdybys je použila, vydržel bych to, ale bylo by to porušení příměří a mrtvá bys pak byla nejspíš dřív ty.“

Podívala se na něho nevěřícně, zkoumavým pohledem.

„Opravdu znáš yvoro?“ zeptala se ho. „Nebo si to jen domýšlíš?“

„Jen si to domýšlím,“ přikývl klidně. „Máte v hlavě orgán pro posílání psychických úderů, že? Nevím, jestli myslíš právě ten, ale nic si z toho nedělám.“

„Jak o něm víš?“ udeřila na něho podezřívavě.

„Od Xijtranů,“ odvětil. „Opatřili jsme jim ke zkoumání jednoho ďábla. Xijtrané jsou třída, dovedou toho víc! Nás samotné vylepšili, takže teď vydržíme, co by jiné zabilo.“

„Kde jste získali toho ďábla?“ chtěla vědět. „Nejmenoval se náhodou... Johan? Nebo to byl Sarimachiel?“

Pepek se zarazil. Ano, věděl o obou. Johana zajali Olda s Máňou, když jim ohrožoval učitelku. Prohodili ho do nevlídného světa zvaného Sibérie, kde ho teď i s několika lidskými pomocníky zásobují, aby nezemřel hlady. Zabít je nechtěli, ale Sibérie je dokonalé vězení pro lumpy bez naděje na útěk. Sarimachiel zato nedávno využil toho, že v Andělském světě rozluštili tajemství ďábelských identifikačních biočipů. Nechal si ten svůj odstranit, aby ho ostatní ďáblové nemohli pronásledovat do jiných světů, kam jim hodlal zmizet, protože měl válčení plné zuby. Alexijevovi za to věnoval nepoškozené ďábelské letadlo vimaan, známé na Zemi jako UFO. Byl to darebák, ale kdyby přestal lidem na Zemi škodit, byl by to přínos a proto mu Učedníci pomohli. Mělo ale smysl říkat ďáblici, že Xijtrané nedávno zkoumali sestru kamaráda Oldu? I když se to zdá nemožné, Oldova matka se zapletla s ďáblem. Jistě to nedělal z lásky k ní, spíš se chtěl dostat na kobylku Oldovi. Způsobil nakonec rodinnou tragédii. Než se Oldovi podařilo vytrhnout matku z ďáblova vlivu, bezohledně rozbila rodinu a i když nakonec uspěl, nemohl nic dělat se sestřičkou ďáblicí, která se mu narodila. Chtěl se aspoň dozvědět, co jeho sestřička dokáže a jak by ji měli bez problémů vychovat, proto ji donesl na výzkumy Xijtranům. Ochotně mu vyhověli a Pepek díky tomu věděl o ďábelských prostředcích, které by proti němu mohla Muriel použít.

Ale neviděl důvod, proč by jí tohle všechno sděloval.

„To není vaše starost, nemusíte to vědět, nač by vám to bylo?“ odmítl odpovědět.

„Dobře, nepovíš nám to,“ podívala se na něho vražedným pohledem. „Zjistíme si to sami, ale neděláš dobře. Odmítnutí našich podmínek budeš velice brzy litovat!“

„Tím bych si na tvém místě nebyl tak jistý,“ odtušil. „Je to věc názoru.“

„I pouhý názor tě může strašlivě mrzet!“ zkoušela ho zastrašit.

„Poslyš, neměla bys chuť občas se setkat a popovídat si?“ navrhl jí klidně. „Byl bych pro příměří po dobu takových schůzek, mohly by být pro obě strany zajímavé.“

„Jaképak schůzky a příměří? Do týdne budeš mrtvý!“ odsekla. „O čem chceš jednat, když to nejdůležitější odmítáš? Jestli se ti podaří přežít aspoň týden, budu se hrozně divit!“

„Když po týdnu nebudu mrtvý, zavolám tě.“ Pokrčil jen rameny a vstal.

„Jak?“ opáčila zprudka a také vyskočila. „Máš snad na mě telefon?“

„Ne, telepaticky,“ řekl vážně. Telepatie se dá použít i na dálku. Ode dneška si tvoji rezonanci pamatuji a dovolám se tě, i kdybys byla až někde v Austrálii.“

„Zajímavé!“ podotkla. „Máš proti nám hodně výhod. Bude tě škoda!“

„Poslyš, Muriel, nepředbíhej!“ namítl. „Před malou chvílí ses mě pokusila ovlivňovat tou vaší psychotechnikou, viď? Nebylo to trochu... zpozdilé?“

„Něčeho sis všiml?“ vyhrkla nahněvaně a podívala se na něho hodně zle.

„Všiml,“ přikývl. „Ale nebylo to tak silné, abych z toho dělal porušení příměří.“

„Víš, že by mi každý jiný jeliman dávno zobal z ruky?“ zasyčela na něho. „Opravdu jsi odolnější než jiní. Tím víc důvodů, abys co nejdřív zemřel!“

„Tuším vaše důvody,“ odvětil klidně. „Uvědomuješ si naopak, že jste tady narazili na něco, co ještě neznáte? Se mnou si nebudeš dělat, co se ti zlíbí!“

„Naši bossové budou jásat, až se dozvědí, kdo jsi a kde tě najdou!“ vyhrkla.

„Jásat mohou, tím mi neuškodí,“ filosofoval. „Poslyš, bylo mi s tebou dobře, ale jak vidím, nedohodneme se. Počkej tady, přinesu ti tvoje světýlko!“

„Proč bys mi je nosil?“ zamračila se na něho. Ne jako ďáblice, ale jako sto čertů.

„Slíbil jsem ti to,“ odvětil. „Nemysli si, nebojím se tě, nemluví ze mě podlézavost ani strach. Ber to jen jako moje chápání cti. A taky toho, že si z tebe nic nedělám.“

Několika dupnutími se zabořil do podlahy a pokračoval do hloubky. Sledovala ho jen v těch krátkých záblescích jejího vlastního eldyfu. Produpal se až k němu, teď už zbraň beze strachu popadl a vracel se vzhůru.

„Divím se, že mi chceš vrátit zbraň!“ přivítala ho, když opět vystoupal na její úroveň. „Kdyby sis ji nechal, měl bys víc šancí!“

Nečekala na něho uvnitř krytu, ale popošla mu vstříc pár metrů do skály. Zřejmě se bála, že proti ní zbraň uvnitř krytu použije. Ale bylo to přijatelnější i pro Pepka. Ve skále mu svou zbraní nemohla ublížit ani ona.

„Slíbil jsem ti to přece,“ opakoval a podal jí nahoru její blikající lampičku. Byl pod její úrovní, musela se shýbnout, aby ji převzala.

Pak si dupl, aby začal opět klesat hlouběji, k odloženému meči...

Muriel se za ním zadumaně dívala...

 


Zpět Obsah Dále

04.08.2017 22:03