Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Janinka

Děti v Andělském světě se od svých vrstevníků na Zemi odlišovaly a Pepek se od nich lišil nejvíc. Do Andělského světa ho přivedl kamarád z dětského domova. Alexijevovi, nekorunované hlavě kolonie, se sirotka zželelo, Olda nového kamaráda vybavil andělskými dary a všichni čekali, že se bez problémů zařadí mezi ostatní.

Nestalo se tak. Pepek všechny včetně dospělých šokoval, když se po krátkém pobytu v Andělském světě vrátil zpátky do dětského domova a bez milosti tam zabil tři kluky, kteří ho předtím šikanovali.

Ti tři byli grázlíci k pohledání. Za mlčenlivého přihlížení neschopných vychovatelů šikanovali slabší chovance, jednoho již dohnali k sebevraždě a jejich teror narůstal, neboť za nimi sami vychovatelé zametali stopy, aby neměli nepříjemnosti. Pepek si prožil v dětském domově hotové peklo, ale nezabíjel ze sadismu ani ze msty. Hájil se, že neměl jinou cestu, jak těm třem zabránit šikanovat další oběti. Alexijev to pochopil, ačkoliv Pepkovu metodu neschvaloval a samozřejmě mu vynadal, co se do něho vešlo.

Na druhou stranu měl pro něho pochopení. Za trest mu dal zvláštní úkol: vypracovat pro Andělský svět spravedlivý trestní zákoník. Snažil se tím donutit Pepka k zamyšlení nad spravedlností, zločiny a tresty. Jistě věděl, že je to úkol nad síly desetiletého klučiny, však ani netrval na jeho dokončení. Umínil si, že se tomuto chlapci věnuje víc než ostatním, ale pak na to pro návaly práce pozapomněl. I tak výjimečně dobrý člověk a lékař, jako Alexijev, může udělat chybu. Tentokrát si ji ani on sám neuvědomil. A zejména ne její dopad.

Ostatní děti to ale nepřijaly a vraha Pepka ze svého středu okamžitě vyloučily. Nikdo s ním nechtěl nic mít, všichni se mu vyhýbali. Pro Pepka měl pochopení jen Vítek, asi proto, že si předtím užil v tomtéž dětském domově od stejných raubířů své. Vytvořili spolu malou, oddělenou partu, odmítli vystudovat lékařskou fakultu, na kterou si jejich vrstevníci troufli a zaměřili se na techniku. Navíc se zabývali ilegálními výlety do cizích světů. Objevili jich několik desítek. Drželi se bezpečných světů ze zemských prstenců, buď přímo u Země, nebo za venušskými vazbami, ale jim to stačilo, každý byl jinak zajímavý.

Ve světě oplývajícím pralesy, nazvaném později Mandragora, objevili zajímavé plody. Pepek jeden zvědavě ochutnal, ale když se mu svět začal podivně vlnit před očima, polekal se a upaloval i s Vítkem nejkratší cestou k chobotnicím do Xijtry. Za doktorem Alexijevem nešli z pochopitelných obav, aby jim nebezpečné výlety nezakázal, naštěstí věděli o slabosti chobotnic pro mláďata lidí a hledali pomoc u nich. Chtěli vědět, zda donesené plody jsou či nejsou jedovaté a měli štěstí. Chobotnice jim ochotně udělaly nejen chemické rozbory, ale i odhad, co to s lidmi udělá. Kluci se dozvěděli, že donesené plody obsahují halucinogeny, ale jinak škodlivé nejsou. Dostali i recept na protilátku tuorcha, která účinky okamžitě ukončí a Pepek si ji hned na místě vyzkoušel.

Vítek se toho samozřejmě zalekl, ale Pepkovi stačilo ujištění o neškodnosti halucinací a z dalšího výletu, který podnikl tajně a sám, si přinesl houbovité kořeny toho stromu. Podle chobotnic měly obsahovat ještě víc účinných látek. Vylisoval je tedy a vyzkoušel, co s ním jejich olejnatá šťáva udělá. Aby to na něm nikdo nepoznal, zkoušel to až večer před spaním a skutečně prožil několik báječných nocí, plných nádherných barevných halucinací.

Když ho Vítek při jednom pokusu načapal, Pepek mu pod slibem mlčenlivosti ukázal jak je s tím daleko a ujistil ho, že to je opravdu neškodné. Nechal ho vyzkoušet i protilátku od Xijtranů. Stačilo vypít ampulku nahořklé tekutiny a do pěti minut byli oba fit. Po těchto zkušenostech se ani Vítek nezdráhal a spolu s Pepkem si dopřávali na noc po štamprličce mandragory, jak tomu Pepek říkal. A když jim mastná kapalina došla, vydali se spolu do toho světa pro další.

Pak je jednoho dne při pokoutném lisování šťávy z divných tlustých kořenů přistihla Jarča a aby to na ně neřekla, zasvětili ji do toho také. Jarča se ke spiklencům připojila, jenže se pak podřekla Marii a brzy to věděl i Olda. Přišel jim od plic vynadat, ale zjistil, že je až na Manču celá parta proti němu. Nakonec podlehl a vyzkoušel si to také. Měl naštěstí nápad zředit to ještě ovocnou šťávou. Halucinace to částečně potlačilo, dobrá nálada zůstala.

Tak přišli Učedníci k prvnímu mimozemskému pivu.

Alexijev se to dozvěděl až mnohem později. Také nějakou dobu huboval, ale potom se nechal slyšet, že proti tomu nebude, když to ani chobotnice z Xijtry nepovažují za škodlivé. Dovolil jim i plody flaškovníku, obsahující tekutinu podobnou vínu, která občas v plodech zkvasila a obsahovala pak stopy alkoholu, nebyl ani proti podezřelým vinným limonádám, které nosila ze Země Jarča. Trval jen na tom, aby mandragorové pivo pili zředěné a s mírou a nedoporučoval, aby pod vlivem halucinogenů létali letadly, nebo jen tak. Narážel přitom na nedávnou Oldovu nehodu po oslavách maturit, kterou mělo ale na svědomí alkoholické víno. Na námitky ostatních dospělých tvrdil, že nikdo nemůže dětem zakázat všechno a tyto látky jsou přece jen přijatelnější než pravý alkohol nebo kouření.

„Ponechme jim flaškovníky a mandragoru, nebo si ze Země donesou cigarety a pravý chlast,“ tvrdil při každé debatě, kterou o dětských neřestech vedli dospělí. „Tohle jim aspoň neškodí, pozemské drogy jsou podstatně nebezpečnější.“

Pivo z Mandragory přinášelo mírné rozjaření srovnatelné s alkoholovou euforií a brzy je popíjeli i dospělí, jen pacientům je nenabízeli. Alexijev tvrdil, že by jim určitě chutnalo, ale nikdo je nedokáže dodávat i na Zem.

Vítek byl o rok starší než Pepek a na rozdíl od něho byl technický génius. Jako první pochopil a osvojil si technologie obyvatel světa Okifeia Mrzoutů a když se s nimi dostali do sporu, podařil se mu opravdu husarský kousek.

„Vezměte si co chcete, ale vypadněte z našeho světa!“ zněl poslední příkaz Mrzoutů, který tvrdě vyžadovali.

Učedníci naštěstí měli kam odejít. Sousední svět nebyl obydlený a životní podmínky tam byly pro lidi příhodné. Vítek se ale tenkrát vytáhl. Dokázal okopírovat technologicky vysoce vyvinutý prostředek té divné civilizace, robocentrum. Robocentra uměla svými syntezátory a desintegrátory hmoty vytvořit cokoliv, co měla v programech. Vítek nejvíce ze všech lidí pronikl do jejich podstaty, naučil se s nimi zacházet a zjistil, že jednou z jejich funkcí je obnova zničených robocenter pomocí sousedních. Zabezpečovalo to Mrzouty před následky přírodních katastrof, ale zřejmě netušili, že si Vítek jedno robocentrum naplánuje touto cestou postavit v sousedním světě a vytvoří tam z nich podobnou síť.

Věnoval se pak i nadále jejich programování a pod jeho taktovkou předváděla hotový koncert. Ještě před stěhováním postavil rozsáhlý komplex paláců Sanatorium. Ubytoval tam všechny Učedníky a přitom zbývala většina místa pro léčení pacientů. Alexijevova klinika tak mohla ve vesmíru pokračovat ve větším měřítku než na Zemi.

Pepek při tom koncertu Vítka doprovázel, ale hrál sotva druhé housle a všechnu slávu sklízel Vítek. Svěřoval Pepkovi detaily, se kterými se sám nechtěl zdržovat, Pepek je pečlivě propracovával a byl hrdý, že s Vítkem spolupracuje. Nemohl si ale nevšimnout, že se ho Vítek začal náhle nepochopitelně stranit.

Zpočátku málem podlehl panice, že se od něho kamarád odtahuje a že bude opět sám. Až ho jednoho dne objevil s Jarčou v lesíku nedaleko od sanatoria...

Pepka tehdy zaujalo andělské létání. Ve volných chvílích pořádal dobrodružné letecké výpravy po okolních lesích za místními plachými zvířaty. Vznášel se tiše jako anděl nízko nad zemí, nemohlo ho prozradit ani prasknutí zlomené větvičky, ani šelest křovin. Večer využíval své fotografické paměti a kreslil si obrázky zvířat, dokonalé jako fotografie.

Jednou namísto místních plachých zvířat zahlédl na malé lesní mýtince nedaleko od Sanatoria Vítka s Jarčou. Kráčeli spolu lesem a bezstarostně si povídali. V první chvíli Pepka napadla čirá klukovina: bafne na ně a vyleká je. Začal se k nim opatrně přibližovat těsně nad trávou, ale opatrnost byla zbytečná. Musel by jít pěšky a hodně přitom dupat, aby si ho ti dva všimli. Tak byli zaujati jeden druhým!

V tom lese Pepek pochopil, že se ho kamarád nestraní, protože by se mu znelíbil, ale kvůli Jarče, a oddychl si. Na holku má kamarád přece nárok! Raději se tiše vzdálil a prvních sto metrů se zneviditelňoval, aby si ho ti dva nevšimli. Nechtěl jim překážet. Vítek i Jarča byli jeho kamarádi a kamarádi se nepodrážejí!

Až potom... když přišla Janinka.

Byla to pacientka hezká jako obrázek. Černovlasá, mladá jako Pepek, ale se zhoubnou leukémií. Neznamenalo to nic vážného, jen se musela v sanatoriu zdržet déle, leukémie jako jedna z mála nemocí vyžadovala po týdnu regenerace ještě druhou dávku kosmické energie.

Janinka na tom naštěstí nebyla špatně. Nemoc byla v počátečním stadiu a dívenka vypadala ještě docela zdravě. Když u ní v Praze Na Bulovce lékaři našli leukémii, nenechali ji rodiče trápit neúčinnou chemoterapií a rovnou s ní jeli do cestovní kanceláře Za zdravím. Měli s ní výborné zkušenosti, nedávno se tu vyléčila i Janinčina babička a udělali dobře.

Pepek se léčení účastnil aktivně a protože měl pro ten den odslouženo, výjimečně se dal s mladou pacientkou do řeči. Zpočátku by si nepřipustil, že se mu líbí, ale původně jen informační pohovor brzy sklouzl od nemocí k jiným, zajímavějším námětům.

Janinku Pepek zaujal. Nebylo divu. Byl v jejím věku, ale chodil v andělské kombinéze, což byla zdejší lékařská uniforma, asi jako bílé pláště v nemocnicích na Zemi. Když na ni poslal spolu s primářem Alexijevem synchronizovanou dávku energie, celá se od ní zajíkla. Samozřejmě si všimla, jak to s Pepkem zamávalo a pochopila, že to bylo pro ni. Když jí potom galantně nabídl doprovod aspoň do jídelny k večeři, neodmítla.

Večeřeli tedy spolu a Pepek ji začal přemlouvat, ať se za čtrnáct dní, až bude zdravá, přihlásí u primáře Alexijeva s přáním, aby ji vzal i s rodiči mezi Učedníky do Andělského světa. Nadšeně jí líčil, jaké to pro ni může mít výhody, ale neuvědomil si, že co je pro něho samozřejmé, je pro lidi ze staré Země krajně nezvyklé.

„Nebudeš první ani poslední, je nás tady víc,“ vykládal jí. „Mimozemská škola je sice obtížnější, ale maturita se dá zvládnout za rok a lékařská fakulta za dva.“

„Myslíš?“ dívala se na něho šibalsky. „Aby ses nepletl! Kdybys viděl moje poslední vysvědčení, třeba bys mluvil jinak!“

„Kdybys viděla poslední pozemské vysvědčení doktorky mimozemské medicíny Jarči Koutové, třeba by ses v něm viděla,“ usmál se na ni. „Jarča mívala trojky. Pak ještě na Zemi zvládla levou rukou maturitu a za dva roky tady měla v kapse doktorát.“

„Ukážeš mi ji někdy?“ zajímala se o to Janinka.

„Támhle sedí s Vítkem!“ ukázal jí Pepek.

„Ale to je přece... holka skoro jako já!“ zamračila se Janinka v domnění, že si z ní Pepek dělá kašpary.

„No právě!“ přikývl. „Ta holka jako ty je MEDr. Jarmila Koutová. Když to zvládla ona, proč ne ty? Jak by se ti líbilo léčit lidi?“

„Já na to přece nemám!“ zamračila se Janinka. „Máma chce, abych byla kadeřnicí, je to dobře placené a na to snad ještě stačím.“

„Léčit lidi ze zhoubných nemocí je víc než točit jim natáčky!“ usmál se.

„A ty jsi taky vystudovaný doktor?“ podívala se na něho Janinka pátravě.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Já jsem druhý zdejší inženýr mimozemské techniky. Nejsem doktor, ale protože umím léčit, léčím jako ostatní.“

„Jak k tomu ale přijdou pacienti, aby je léčil... nějaký inženýr a ne doktor?“

„Doktoři jsou tu aby diagnostikovali,“ vysvětloval jí Pepek. „Já jen podle jejich pokynů použiji sílu. Ale protože to umím, léčím jako všichni, kdo to tady umí.“

Naštěstí spolkl další informaci, kterou málem prozradil, že totiž na andělském světě léčí nejen lidé, ale dokonce i psi. Naštěstí ne obyčejní psi.

„A co bych tady... dělala?“ zajíkla se.

„Nejprve by ses připravovala na maturitu,“ začal Pepek. „Až bys ji složila, mohla bys začít studovat lékařskou fakultu. Léčit bys mohla hned, ostatní až získáš znalosti.“

Janinka mu zřejmě moc nevěřila, ale dala se přemlouvat i druhého dne u oběda, pak u večeře a brzy měli v jídelně svůj koutek, kam si ostatní ani nepřisedali. Pepek se zakoukal do jejích černých očí a celý týden uvažoval, jak to udělat, aby mu po uzdravení nezmizela na Zemi. A zdálo se mu, že jí to také nebude proti mysli.

Týden ale uplynul jako nic, Janinka dostala od Pepka s Alexijevem závěrečnou dávku energie a po dalších dvou dnech jí Alexijev potvrdil, že je zdravá a zbytek zdejšího pobytu si může užívat jen jako rekreaci.

U večeře jí Pepek zrovna vysvětloval, jak se v Andělském světě přenášejí vědomosti pomocí paměťových pih a jak pronikavým způsobem to usnadňuje a urychluje studium.

„Nic nebude studovat!“ ozval se v té chvíli za Pepkem přísný ženský hlas.

Pepek i Janinka vyskočili ze židlí.

„Mami... to je Pepek,“ snažila se Janinka rychle představit svého spolustolovníka.

„Já ho znám,“ řekla spatra její matka. „Patří přece sem... teda k nim.“

„Povídal mi, jak bych mohla...“ začala Janinka, ale nedořekla.

„Ty mlč!“ zastavila ji matka. „A vy mě dobře poslouchejte, mladý pane! Je to od vás opravdu hezké, že naši dceru léčíte. Věřím, že jste ji spolu s primářem vyléčili. Ale to vás neopravňuje, abyste jí mátl hlavu nějakými řečičkami!“

„Jen jsem ji informoval o možnostech zdejšího studia...“ začal Pepek, ale nenechala domluvit ani jeho a vskočila mu razantně do řeči.

„Podívejte se, pane doktore!“ začala zhurta.

„Nejsem doktor!“ opravil ji Pepek.

„Tím hůř!“ uťala ho. „Koukejte přestat mást holce hlavu! Janina studovat nemůže, je pitomá jako špalek. S tím nic nenaděláte. Vyučí se kadeřnicí, už pro ni máme flek. A časem, rozumíte mi snad, časem si najde slušného chlapce, žádné Hogo Fogo!“

Pepek spolkl tu urážku jako by ji neslyšel.

„Do soukromí bych jí přece nemluvil,“ řekl. „Bavili jsme se o možnostech studia. Vy byste nechtěla, aby vaše dcera studovala? Ujišťuji vás, na současných známkách tady nezáleží. Primář Alexijev jí při úpravách přidá inteligenci. Pak by stačila i na tu vysokou...“

„Nechte toho, mladý pane!“ zarazila ho matka. „Nemotejte se mi kolem dcery, nebo si na vás budu stěžovat!“

„Podívejte, paní,“ zkoušel ji Pepek uklidnit mírným tónem. „Nač si chcete stěžovat? Chcete tvrdit, že vaši dceru léčíme špatně, nedostatečně, nebo co vlastně?“

„Nic mi neříkejte!“ začala na něho ječet. „A jděte už od ní, vy donchuáne!“

Okolo sedící pacienti se už po nich dávno ohlíželi, ale Janinčině matince to nevadilo.

„Na léčení si stěžovat nemůžete!“ ztvrdl Pepkovi úsměv.

„Na léčení si nestěžuji!“ ječela hlasitěji než bylo třeba, Pepkovi se právem zdálo, že tak nahlas ječí úmyslně. „Ale nebudete mi tady dceru sexuálně obtěžovat, to tedy ne! Na to jsou paragrafy!“

„Ach jo!“ vzdychl si nahlas Pepek. Raději se telepaticky nasměroval na Janinku, její rezonanci si už dávno nesmazatelně zapamatoval, a pokračoval už jen pro ni:

„S matinkou zřejmě není řeč. Dopovídáme si to jindy? Stačí, když trochu přikývneš. Nebo zavrť hlavou a já už tě nebudu... obtěžovat...“

„Kdy jindy?“ vyhrkla Janinka.

Pepek si neuvědomil, že Janinka nezná telepatii. Zřejmě si myslela, že na ni normálně promluvil, ale tím všechno zkazila.

„Jakýpak někdy jindy?“ zvýšila hlas její matka. „S tímhle už ani slovo nepromluvíš, o to se postarám! Kde je oddělení stížností? Anebo rovnou policie?“

„Policie tady nemá co dělat,“ řekl Pepek. „Žádné oddělení stížností nemáme, můžete si stěžovat jedině u primáře Alexijeva, sedí támhle u toho stolu.“

„Jani!“ zvedla hlas její matka. „Jdeme! A opovaž se ode mě vzdálit na krok!“

Pak ještě ztropila scénu primáři Alexijevovi, vyčetla mu, že v sanatoriu podporuje sexuální obtěžování mladých dívek.

„Paní, my lidi nehlídáme, ale léčíme,“ řekl Alexijev přísně. „Vaše dcerka je zdravá, zítra si ji můžete odvézt. První autobus odlétá v pět hodin ráno.“

„To se rozumí, že tady nebudeme ani o vteřinu déle!“ trvala na svém matka.

Zvýšila hlas i na Alexijeva, ale ten se zvedl od stolu a odešel do své kanceláře, kam rozparáděnou matrónu prostě nepustil. Bylo to snadné, dveře neměly kliku, otevíraly se telepaticky a to pacienti nedokázali.

Pepek se snažil o telepatický kontakt s Janinkou, ale bylo to příliš jednostranné. Chtěl po ní, aby mu na pokoji napsala tužkou na papírek, na skříň nebo na stolek svou adresu, aby za ní mohl přijet, ale nic z toho po odjezdu těch dvou v pokoji neobjevil.

Tak snadno se ale nevzdával. Ještě téhož dne, kdy Janinka s matinkou odjely, dorazil na Zem i Pepek. Jeho snahy byly ale marné. Janinčinu rezonanci si pamatoval jistě správně, směrovanou telepatií s ní mohl hovořit, i kdyby byla v Austrálii. Neurčitě cítil její blízkost, pochopil, že Janinka bydlí v Praze, ale na přesnější určení jejího bydliště to nestačilo, mezi lidmi ji zachytit nemohl. Nemohla mu odpovídat, ale snažil se dávat jí telepaticky návody, jak by se s ním mohla domluvit. Všechno ale vyznělo nadarmo. Na místa navrhovaných schůzek nepřišla, nezatelefonovala ani do cestovky Za zdravím. Prosil ji, aby mu podala jakoukoliv zprávu, třeba i že o něho nestojí. Marně.

Vrátil se do Andělského světa a požádal o radu Alexijeva. Zkušený lékař byl pro něho jedinou autoritou, ale nepomohl mu ani on. Jen si ho prohlédl a potřásl hlavou.

„Víš, Pepku, cestovka Za zdravím adresy klientů nezaznamenává. Je to bezpečnostní opatření, aby se adres nemohli zmocnit ďáblové a klientům škodit. Nemůže ti pomoci nikdo, leda Janinka, ale jen když bude sama chtít. Nejsem jasnovidec, ale zdá se, že o tebe nestojí. Dal jsi jí spoustu možností a kdyby chtěla, cestičku by si našla. Schůzky jí mohla matinka překazit, ale dopis ti napsat mohla, stejně jako nechat vzkaz v cestovce. Neudělala ale nic, to svědčí o jednom. Nemá zájem. Pak je všechno zbytečné a namáháš se marně.“

„Že by neměla zájem?“ vybuchl Pepek. „Tomu nevěřím!“

„Počkej ještě týden,“ poradil mu Alexijev. „Když se do té doby neozve, pak nechce. Nutit ji přece do ničeho nemůžeš.“

Janinka se neozvala ani do týdne, ani za měsíc. Pepkovi bylo do breku, ale podařilo se mu to před ostatními skrýt. Nebrečel přece ani v děcáku a teď už se to nenaučil. Nikomu ani nepřipadalo divné, že se drží stranou.

Nejprve se to pokoušel přehlušit mandragorou. Brzy ale pochopil, že halucinace jeho trápení nejenže nezmenšují, ale násobí. I pod vlivem neředěné šťávy se mu vracely jedině překroucené vzpomínky na ni a každé ráno po probuzení to bylo ještě horší. Mandragora mu ani v nejmenším nepomohla, jen ho vybičovala až k zoufalství.

Zkusil něco úplně jiného. Domluvil se s Rekem, jedním z inteligentních štěňat. Rek ho upřímně litoval a považoval za nespravedlivé, že ho ostatní členové lidské smečky mezi sebe nechtěli. Chtěl Pepkovi pomoci a ačkoliv to měl výslovně zakázané nejen od lidí, ale i od svého psího otce Čerta, na Pepkovu žádost svolil k nezvyklé operaci. Nezvyklé tím, že ji Pepek prováděl pokoutně a sám na sobě. Rek mu poskytl jen vzorek tkáně z andělského orgánu, zvaného xeri.

Xeri kdysi získal pes Čert, když doprovázel jednu ze záhadných andělských bytostí ve vesmíru během hledání ztracené malé andělky Bísíáji. Tento zvláštní orgán není na Zemi k ničemu, ve vesmíru je tomu naopak. Xeri vytváří modrý oheň, spalující nebezpečné cizí bakterie. Ogdurové tvrdí, že bez sterilizačního prostředku jsou všechny průzkumné výpravy do cizích světů hazardem. Pepek měl už dávno slýrib, andělský orgán, umožňující otevírat brány do vesmíru. Slýrib měli všichni, aby se dostali z Andělského světa na Zem, ale jeho účinky se neomezovaly na dvě či tři brány. Země je veliká vesmírná křižovatka, dá se z ní cestovat různými směry. Od Reka Pepek získal možnost začít s průzkumem nebezpečných světů, jak o tom snil odmala. Zamířil mimo hranice bezpečných prstenců, jen nebezpečným Jupiterským a Venušským světům se měl vyhýbat, před těmi je Ogdurové důrazně varovali.

Tento dobře míněný zákaz dopadl u Pepka podobně jako zákaz trhání zapovězeného ovoce Adamem a Evou v ráji.

Výsledkem byl Pepek, procházející zdmi.

Jupiterský duch...

 


Zpět Obsah Dále

04.08.2017 18:46