Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Brána osudu

Ráno se probudil jako poslední, ďáblice čekaly jen na něho. Do pilotního sedadla se ale místo Mariuk nahrnula jako velká voda Erelim.

„Kam se to cpeš?“ okřikla ji Yazatap. „Tam nemáš co dělat!“

„Když může Mariuk, proč ne já? Taky si chci zalítat!“ žadonila Erelim.

„Kolik hodin jsi už nalítala?“ zeptala se jí přísně Yazatap.

„Pět na trenažéru!“ přiznala Erelim. „Mariuk měla jen o půlhodinku v letadle víc.“

„Tady nejsme v pilotní škole!“ plísnila ji Yazatap.

„Ale můžeme to dohonit!“ přidala se k Erelim Xapho. „Vždyť o nic nejde! Nikdo tu po nás nestřílí, nevadí, když se letadlem strefíme do stromů, proč si to nemůžeme zkusit všechny? Mám taky zájem!“

„Nech je!“ zastal se jich Pepek. „Bojíš se, že by ti mohly konkurovat? Taky bych si zalétal, kdyby mělo vaše letadlo řízení podobné našemu!“

Yazatap po něm loupla očima, ale zmlkla a stáhla se stranou. Netušila, že Xapho bude místo napjatého sledování cizích světů nejbližší hodinu tajně komunikovat přes obrazovku s Mariuk a zasvěcovat ji do tajemství lesních procházek. Pepek to sice tušil, ale už se s tím smířil a říkal si, že to snad nějak dopadne.

Další Jupiterský svět je přivítal měnivými barvami. Po obloze létaly křiklavě duhově zbarvené koule, navíc neustále střídající barvy. Opatrně přešli do dalšího světa a vrátili se zase do nějakého obyčejného.

„Přistaň, Erelim!“ vybídl novou pilotku Pepek. „Jen nakrátko, jen co to otestujeme.“

Erelim zamířila na první volné místo, které uviděla. Byla to malá mýtinka, ale pohledem shora před přistáním zjistili, že dole není prázdná, rovná plocha, ale přelámané a hnijící kmeny stromů. Zřejmě kdysi spadly při nějaké vichřici a ještě nestihly zetlít.

„Nevadí, nemusíš ani dosedat,“ mávl rukou Pepek. „Stačí, když klesneš pod úroveň korun nejbližších stromů.“

Erelim to ale vzala zprudka, ozvala se rána a letoun sebou škubl. Zvenku se ozval strašlivý praskot, stranou odletěla koruna stromu, všude kolem poletovala změť třísek, větví a spirálovitého listí. Erelim se do nevelké mýtiny nevešla, vrazila do stromu vpředu, změnila ho v třísky a když se to snažila vyrovnat, ulomila letadlem naopak tři-čtyři stromy vzadu. Pak se zakymácela a vzala ještě dva vpředu, čímž si mýtinu rozšířila skoro na dvojnásobek.

„Nemehlo!“ zpražila ji Yazatap. „Neříkala jsem to? Takový trdlo a chtěla by pilotovat bojový letoun Baalské flotily!“

„Výborně, Erelim!“ vykřikl Pepek. „Vyhráli jsme! Jsme hmotní!“

Všechny čtyři ďáblice strnuly. To, že stromy neprolnuly skrz povrch letadla, to přece bylo vítězství, na které všichni čekali!

„No jo!“ vzpamatovala se Mariuk. „My jsme ty stromy urazili, neprošli jsme skrz ně!“

„Pepku, jsi pašák!“ vykřikla Xapho. „Pár stromů, co to je? Letadlo je stavěné na větší nárazy! Vždyť se při tom drcnutí ani automaticky nezapnuly ochranné štíty!“

„Dosedni až na zem!“ požádal Pepek Erelim.

Erelim ho opatrně poslechla. Letoun se zachvěl, ale srovnal se, ačkoliv stál na křivé ploše z poloshnilých kmenů.

„Jdeme ven?“ vyskočila Mariuk.

„Počkat!“ zarazil ji Pepek. „Nebuďte tak hrrr!“

„Proč?“ jásala Xapho.

„Že jste ještě nebyly na cizím světě?“ zeptal se jich Pepek.

„No právě!“ vykřikla Xapho. „Půjdeme se tam podívat, ne?“

„Ne!“ zarazil je Pepek tvrdším tónem. „Chcete zemřít?“

„Zemřít?“ zvýšila hlas Yazatap. „Proč?“

„Protože už nejsme duchové!“ varoval je Pepek. „Mohou nám teď ublížit zdejší živočichové i žravé baktérie. Mohou vás zabít, ani se nenadějete!“

„Co chceš ale dělat?“ zarazila se Yazatap.

„Možností je víc,“ řekl Pepek. „Můžeme to risknout, já už jsem tady tenkrát z letadla vystoupil a nic se mi nestalo, nejspíš se mi nic nestane ani podruhé. Jenže u vás je to horší. My jsme proti cizím bakteriím odolnější.“

„Chceš mi snad tvrdit, že vy Kanaánci jste lepší než my?“ vyjela na něho Yazatap.

„Lepší ne, jen odolnější,“ trval na svém Pepek. „Vy jste tak zabředly do své války, že jste úplně ukončily kosmický průzkum. Vsadím se, že by vás na mnoha světech rozložily i obyčejné hnilobné baktérie. My máme odolnost větší, ale přesto si dáváme pozor.“

„Asi máš pravdu,“ couvla opět s vrčením Yazatap. „Jaké vidíš další možnosti?“

„Vyhnout se Jupiterským světům a zamířit tam, kde je to bezpečné,“ navrhl. „Tak to asi bude nejlepší. Jsou i jiné možnosti, například vyzkoušet zdejší baktérie pomocí nějakých jednoduchých testů, ale tím bych se nezdržoval, nejsme na objevitelské cestě.“

„Máš pravdu,“ opakovala netrpělivě Yazatap. „Jak jsme daleko od Gehenny?“

„Ani moc ne,“ řekl. „Pouhých devět bran.“

„Tak na co čekáme?“ řekla Yazatap. „Startujeme, ne? Pusť mě k řízení, ty nemehlo!“

„A to tedy ne!“ vzepřel se Pepek. „Pořád tady velím já! Beze mě se nedostanete ani na nejbližší sousední svět.“

„Řekl jsi, že tvé velení skončí, až budeme u cíle, tedy tam, kde se staneme hmotné!“ namítla jedovatě Yazatap. „A to je přece tady!“

„Tak jsem to neřekl,“ oponoval jí Pepek. „Tento svět nemůže být naším cílem. Tady jsme jen zjistili, že jsme hmotní. Cílem naší cesty je návrat v hmotném stavu do civilizace, tím rozumím nějaký obydlený svět. A upřesním to, nebude to Gehenna.“

„To je ale podraz!“ vybuchla nesouhlasně Yazatap.

„Není!“ řekl Pepek. „Od začátku víte, že s vámi na Gehennu nepoletím. Já jsem doma blíž a tam také poletíme.“

„Co když tam odmítneme letět my?“ vyštěkla Yazatap.

Přistoupila ke své velitelské sedačce a sáhla po paměti na boční ovládací panel.

„Teď jsem letadlo zablokovala a jen já je dokáži odblokovat. Nikdo jiný nezná heslo!“

„To nebylo zrovna inteligentní!“ zamračil se Pepek a vztáhl ruku k Yazatap. Složila se na podlahu kabiny jako pytel brambor, jen to žuchlo, ačkoliv vědomí neztratila.

„Au!“ vykřikla, jak si narazila bok. „Co to má znamenat?“

„Z toho ochrnutí se brzy vzpamatuješ, není tak těžké,“ ujistil ji suše Pepek. „Dobrá, zablokovala jsi nám letadlo. Neuvědomila sis, že je nepotřebujeme. Měl jsem od začátku pravdu, když jsem je nechtěl použít. Dál tedy půjdeme pěšky, bude to tak lepší.“

„Neblázni, Yazatap!“ obrátila se k velitelce Mariuk. „Pepek má pravdu! Ještě nejsme ani na jeho světech. A on není takový pitomec, aby šel s námi až na Gehennu! Podceňuješ ho víc než si zaslouží!“

„Pepku, vážně chceš pokračovat pěšky?“ obrátila se na něho prosebně Xapho.

„Říkám, bude to tak lepší!“ trval na svém Pepek. „Mariuk má pravdu. Nejsem takový pitomec, abych vás doprovodil na Gehennu a nechal se tam od vás zabít, ani debil, abych si vás přitáhl do našich obydlených světů na palubě letadla, plného atomových bomb. Těžko mě přesvědčíte, že je nenesete, když vás sestřelili při bojovém letu. Takže jediná cesta do civilizace je pro nás všechny pěšky.“

„Ale co baktérie?“ namítla Xapho a podívala se ustaraně na venkovní obrazovky.

„Riskneme je,“ pokrčil rameny. „Kdyby se Yazatap nepostavila na zadní, asi bychom doletěli letadlem až na poslední bránu od našeho světa. Tam je prázdný, zaručeně neškodný svět. Potěším vás, cestou už na žádném světě na příliš agresivní bakterie nenarazíme, to už jsem prozkoumal dávno předtím.“

„A co s letadlem?“ obrátila se na Pepka nerozhodně Erelim.

„Necháme je tady,“ řekl Pepek. „Zablokované pro nás nemá význam.“

„Odblokuj je, Yazatap!“ prosila Xapho velitelku. Podle tónu hlasu to byla pokorná prosba, na přímý rozkaz si zřejmě netroufla.

„Nepros ji,“ zavrtěl hlavou Pepek. „Řekl jsem, že letadlo necháme tady. Teď jde zase o jedno: půjdete se mnou, nebo mě odmítnete? Uznávám, že jsme se předtím dohodli špatně, když se to dalo různě vykládat. Od začátku jsem tvrdil, že naše cesta skončí až v některém civilizovaném světě a Gehenna to nebude. Yazatap si to ale vyložila tak, že naše cesta končí tady. Nebudu se s ní hádat, ukončíme to tedy podle ní. Tady nic zajímavého není, ale která z vás tu chcete zůstat, můžete.“

„Půjdeme s tebou!“ řekla rychle Xapho. „Tady nemáme naději.“

„Možná máte,“ řekl Pepek. „Já bych tu přežil, už jsem tu jednou byl. Jen pro pořádek vám ale připomenu, že mám větší odolnost než vy a za zdejší baktérie neručím. Která půjde se mnou, musí ale souhlasit s tím, že cesta skončí až to výslovně řeknu a ne až si to samy budete myslet.“

Odblokoval menší dávkou energie Yazatap a ta si začala třít zdřevěnělá zápěstí.

„To má být nová smlouva, nebo pokračuje ta stará?“ sondovala Pepka.

„Podle mě by měla pokračovat ta stará,“ řekl. „Ale nebudu vám bránit, když ji chcete zrušit. Na tomto světě už nějakou naději máte, byť ještě dost malou.“

„Takže když tu zůstanu a vy se vydáte na cestu, skončí i smlouva o příměří?“ zeptala se ho. „A co když vás na odchodu rozstřílím?“

„Čím?“ usmál se útrpně Pepek. „Proč myslíš, že jsem vás zbavil osobních zbraní?“

„Třeba palubními rodzoty!“ vyhrkla Yazatap. „Nejste už nehmotní a nic vás nechrání. Jakmile vystoupíte z letadla, spálím vás na prach!“

Tři mladé ďáblice strnuly, neboť si účinky vlastních zbraní dokázaly živě představit.

„Nejsem pitomec, abych z vašeho letadla vystupoval,“ usmál se Pepek. „Podívejte se, milé dámy! Bránu do sousedního vesmíru otevřu přímo v kabině vašeho letadla. Odpadnou tím starosti s bakteriemi tohoto světa. Rodzoty či jiné zbraně vám tady v kabině nebudou nic platné a sousední svět je bezpečný, vím to. Tak, vidíte?“

Bílý ovál se objevil přímo uprostřed tefirského letadla. Bílá plocha zprůhledněla, za otvorem, orámovaným modrou svítící čárou byla vidět rozsáhlá louka s vysokou hustou trávou, až kdesi v dálce začínal les.

„Procházejte opatrně, ať nezavadíte o okraj! Ta brána je menší, nestačí pro letadlo, je těsná i pro nás. Projdu jí jako první. Není to sice galantní, ale u mě je to nutná opatrnost.“

Prošel otvorem do dalšího světa, kde se vznášel ve vzduchu, protože pevná půda byla skoro dva metry pod ním.

„Tak, milé dámy!“ pokračoval Pepek zvenku telepaticky. „Nechci být na vás zlý, ale máte teď pouhou minutu na rozhodnutí. Do té doby buď proskočíte tímhle otvorem ke mně, a pozor, ať si nenatlučete, ale snad to jako výsadkářky zvládnete, nebo zůstanete v letadle. Po minutě bránu zavřu definitivně a navěky. Bez diskuse, nedělám si žerty. Čas běží...“

„Jdu s tebou!“ vykřikla bez váhání Xapho a hbitě proskočila oválem. Padala skoro ze dvou metrů, ale dopad zvládla a zakončila perfektním výsadkářským kotoulem.

„Jdu taky!“ přidala se k ní Erelim. Odrazila se šikmo, aby dopadla stranou a ne Xapho na záda. Bylo ale vidět, že je taky mrštná jako kočka.

„Fuj, to je výška!“ zarazila se u otvoru Mariuk. „Odsuňte se, ať vás nenaberu!“

Skočila ale perfektně jako ty dvě.

„Bestie!“ vybuchla Yazatap. „Opravdu mě tu necháte?“

Nečišel z toho vztek, jen bezmocná výčitka zrazené ženy, kterou právě všichni opustili a která pochopila, že v kabině bitevního letadla, schopného smést čtvrtinu Evropy i se všemi velkoměsty, nejen nikomu neublíží, ale zůstane sama v cizím světě. Nebylo ani jasné, komu tu výčitku určila. Pepkovi, nebo dívkám? Dalo se to pochopit tak i tak.

Vzápětí prolétla oválem a dopadla mezi děvčata, kde perfektním kotoulem dokázala, že také ještě nic nezapomněla a pořád je fit.

Pepek za ní zrušil bránu a snesl se plavně na zem.

„Hele, Pepku!“ divila se Xapho, která už stačila vstát. „Co to máš za létací přístroj?“

„Anebo si lítáš jen tak?“ napadlo správněji Erelim. Také už se zvedla.

„Výborně, Erelim!“ usmál se. „A výborně, Yazatap!“

„Ty opravdu lítáš jen tak?“ mračila se Yazatap.

„Opravdu,“ přikývl horlivě Pepek. „Mám proti vám nějaké výhody, ale to už jistě víte. Například teď přesně vím kde jsme a kudy půjdeme dál. Potěšilo mě, že jdeme všichni.“

„Čekal jsi, že tam zůstanu sama, co?“ zavrčela Yazatap. „To by se vám hodilo!“

„Skoro jsem to čekal,“ řekl Pepek. „Vypadala jsi dost fanaticky.“

„Jsem fanatická a jsem Baalka,“ zavrčela sveřepě. „Ale úplně blbá zase nejsem!“

„Návrat mezi Baaly pusť z hlavy,“ radil jí. „Ten jsem ti nikdy nesliboval. Návrat mezi lidi, to je něco jiného. Ačkoliv si budeš muset zvyknout, že jenom mezi nás Kanaánce.“

„Čeho jsem se to dočkala! Žít trpěná mezi Kanaánci!“ vybuchla. „Ale uznávám, je to lepší než smrt hladem na Pegsda.“

„Teď mám pro vás ještě jedno překvapení,“ řekl tajemně. „Nikdy v životě jste nehrály Kolo, kolo mlýnský, že? Bodejť, to byste musely mít nějaké dětství a ke všemu v Čechách... Tak se to teď naučíte. Postavte se pěkně do kruhu a chytněte se za ruce. Jasně, že i se mnou, pořád ještě velím já! A teď pozor, letíme!“

Pětice lidí, držících se za ruce, se vznesla a zamířila směrem k vycházejícímu slunci. Dívky brzy pochopily, že to může být legrace, Pepek je začal roztáčet jako kolo mlýnský, ale všichni se drželi za ruce a stále mířili na východ. Pod nimi zvolna plynula krajina, louky střídaly lesy, mihla se i říčka a kolem proplouvaly kopce. Zdálo se jim, že letí pomalu a proti letadlu, schopnému letět pětinásobnou rychlostí zvuku, to pomalu bylo, ale kilometry pod nimi i tak ubíhaly.

„Kam vlastně letíme?“ křičela na Pepka Xapho, která byla v kole s Yazatap naproti němu, neboť se ho za ruce držely z jedné strany Erelim a z druhé Mariuk.

„Hledáme jeden ostrov,“ řekl Pepek.

„To by snad muselo být pod námi moře, ne?“ namítala logicky Xapho.

„Tady není,“ souhlasil. „Ale v cíli naší cesty moře bude.“

Ani se nestačily polekat a objevila se před nimi další běloskvoucí brána. Bílá barva zmizela, ale ještě než bránou prolétli, spatřily, že Pepek nelhal. Bylo tam moře. Jen necelý kilometr stranou se vypínaly hory středně velkého, sotva desetikilometrového ostrova.

Přistáli na písečné pláži na dohled od nevelkého bílého domku s červenou střechou, skrytého pod korunami palmového háje.

„Vítejte u mě!“ řekl trochu udýchaně Pepek, sotva se všemi čtyřmi opatrně přistál na písečnou pláž. „Tento ostrov se jmenuje Oáza a já tak říkám celému tomuto světu. Jsem teď tady doma a jak jsem slíbil, mé velení končí. Jsme v cíli. Od této chvíle si velíte každá sama a do svého domu vás mohu už jen zdvořile pozvat.“

„Takže mi vracíš velení?“ nadskočila Yazatap.

„Řekl jsem, že velet budeš jen v případě, když se vrátíte bojeschopné na Gehennu!“ zavrčel. „Tam přece ještě nejste. Jen vám tady přestávám velet já a rozumím tomu tak, že už od vás nebudu vyžadovat poslušnost. Samy si rozhodujte, co a jak chcete dělat. Abyste to měly lehčí, zvu vás na menší hostinu do svého domu. To už není rozkaz, to je nabídka.“

„A co příměří? Končí?“ zeptala se Yazatap.

„Končí,“ usmál se na ni. „Nabízím vám ale mír. Bude to vaše věc, jestli přijmete nebo odmítnete. Ale po pravdě řečeno, odmítnout můžete těžko.“

„Budeš s námi bojovat, když přesto odmítneme?“ upřesňovala si to ještě. „Nebojíš se nás? Pořád jsme na tebe čtyři!“

„Ne,“ řekl. „Nebojím se vás a právě proto s vámi bojovat nebudu.“

„No dobrá, tady jsi doma ty!“ řekla odevzdaně. Vlastně neměla na vybranou.

„Nemám zájem na nepřátelství,“ dodal. „Svůj cíl jsem splnil, jste tady a živé! Přitom to byla opravdu malá naděje. Nebudu si přece tak skvělé vítězství kazit vaší porážkou.“

„Tak počkej, porazil jsi nás, nebo ne?“ znejistěla Yazatap.

„Proč vás?“ usmál se. „Zvítězil jsem nad Jupiterskými světy! To je můj triumf! Vy jste k tomu jen vítaný přídavek. Chcete ještě bojovat? Neblázněte, vždyť ani nemáte čím!“

„Nějaké nouzové zbraně bychom mohly získat i tady,“ zavrčela Yazatap.

„Nač?“ pokrčil rameny. „Chcete mě za to, že jsem vás sem dotáhl, praštit kamenem? Co teď nejvíc ze všeho potřebujete? Střechu nad hlavou? Jídlo? Odpočinek? Tento dům je můj jako váš, jídla je tu dost a nikdo vás nikam nehoní. Co ještě?“

„Co tady budeme dělat?“ starala se Yazatap.

„Momentálně nic,“ řekl Pepek. „Máte dovolenou, prázdniny, volno! Kdyby mi chtěla některá z vás pomoci, uvítal bych to, ale teď už jedině dobrovolně.“

„Co budeš dělat ty?“ podívala se na něho tázavě Mariuk.

„Seznámím vás se zdejším prostředím, abyste se necítily úplně ztracené,“ řekl vážně. „A pak... vrátím se nejkratší cestou na Pegsda.“

„Ty tu s námi nechceš být?“ zesmutněla Erelim. „Co tě tam táhne? Buď tady s námi! Nebo nás tam vezmi s tebou!“

„Rád bych... ale musím tam ještě něco zařídit. Mělo tam být více posádek, nejen vaše,“ začal jim vysvětlovat. „Většina bude v horším stavu. Chci je sem přetáhnout stejně jako vás. Nebude to žádná procházka, ale přece je tam nenechám?“

„Jak můžeš vědět, že jich je tam víc?“ zamračila se Yazatap.

„Řekli mi to duchové u nás na Zemi,“ odvětil. „Ti jsou na tom nejlépe. Posádky, které uvízly na Pegsda, jsou na tom naopak nejhůře. Vaše předchůdkyně už jistě poznaly skutečný hlad. Byly jste tam krátce, skutečné problémy jste ještě neměly, ale už jste je aspoň tušily. Kdyby ne, proč by se Cagrino střílela? Uznejte to!“

„Dobře, ale... chvíli tu snad budeš s námi, ne?“ ujišťovala se Yazatap.

„Ano, než vás seznámím se zdejším prostředím,“ slíbil jim. „Předpokládám, že vám můj dům bude zpočátku připadat nezvyklý. Nemá štíty proti atomovému ostřelování, nejsou v něm zbraně... a podle toho, co o vás vím, se neumíte koupat v moři. Umíte vůbec plavat?“

„Plavat?“ zarazily se všechny čtyři. „Máš tu snad bazén?“

„Bazén nemám,“ řekl. „Ale kolem je moře. Dá se v něm plavat volněji než v bazénu, jen si musíte dát pozor, abyste se nedostaly příliš daleko od břehu, když neumíte létat.“

„Nemusíš se obávat, plavat umíme,“ řekla Xapho. „Máš asi pravdu, to moře je vlastně takový větší bazén, než jsme měly v Ar-Baal-Layett.“

„Na to pozor,“ varoval ji trochu. „Není jen větší. Je i hlubší, žijí v něm ryby a další živočichové a jsou v něm proudy, na které si musíte dát pozor. Naštěstí mám kolem ostrova hradbu proti žralokům, ale k té se ještě vrátíme. Teď vám nabídnu: vejděte do mého domu a ubytujte se. To se vždycky dělá nejdříve.“

„Jako při převelení?“ usmála se Erelim.

„Tak nějak,“ přikývl.

Následovaly ho do domu, kde každé přidělil malý pokojíček. Ve všech byla strohá pohovka, prázdná skříň a skříňka. Původně to plánoval pro mejdany s kamarády, teď se mu to dvojnásob hodilo. Pak je zavedl do kuchyňky. Lednička byla plná, ale potraviny v ní byly přes rok staré. Raději jim u robotů objednal a postupně v mikrovlnce ohřál několik nových porcí hotových jídel.

„My lidé v domech nejíme rukama, ale pomocí jednoduchých nástrojů,“ poučoval je, když rozmisťoval ve vedlejší jídelně na stole příbory.

Ďáblice příbory rychle pochopily, ačkoliv se jim ještě chvíli posmívaly. Jejich jídelní náčiní zanechané kdesi v pevnosti Ar-Baal-Layett bylo podle jejich mínění univerzálnější. Jídlo si ale pochvalovaly jako velice chutné, až se Pepek pýchou uculoval.

Po menší hostině je provedl po zbytku domu. Opatřil jim i plavky, aby si mohly co nejdřív vyzkoušet koupání v moři.

„Nač to je?“ roztáhla Erelim složené plavky a nedůvěřivě si je prohlížela.

„Oblek na plavání,“ vysvětloval jim. „Snadněji uschne, než normální oblek.“

„Nač?“ opakovala otázku Erelim.

„Jsme zvyklé koupat se a plavat bez obleků,“ dodala Xapho.

„U nás je zvykem koupat se aspoň částečně oblečený,“ řekl. „Bez obleků si to můžete klidně zkusit samy. Brzy narazíte na něco, co jste doma nezažily. Když jsou kluci a holky pohromadě, chodí většinou oblečení aspoň v těch plavkách. To se týká i koupání. Raději se ale nepouštějte za hradbu, je to taková řada betonových kůlů. Až k nim je moře bezpečné, dál jsou v něm občas velké dravé ryby. Říkám jim žraloci a mohli by vás sežrat.“

„Máte divné zvyky!“ řekla Xapho. „Co to znamená, většinou chodit oblečení? Může někdo chodit menšinou neoblečený?“

Pepek se na ni podíval pobaveně.

„Bývají i takové chvíle,“ připustil. „Třeba když je člověk sám a nikdo ho nevidí. Ale ve společnosti chodí zásadně oblečení všichni.“

Podíval se přitom na Yazatap. Ďáblice na to nereagovala.

„Říkal jsi tedy, až budeme samy, můžeme se koupat i bez šatů?“ sondovala Xapho.

„Víte co? Když mě slušně požádáte, zůstanu v domě a můžete si zatím dělat v moři co chcete,“ svolil Pepek. „Kromě mě by tu žádný muž široko daleko neměl být.“

„Bereme tě za slovo,“ chytila se toho ihned Yazatap. „Zůstaneš tedy v domě?“

„Stýská se vám po vodě, co?“ usmál se s pochopením Pepek. „Mám ale pro vás ještě jedno upozornění. V moři je voda slaná a není dobrá k pití. Až se vrátíte, nejprve ze sebe tu sůl v koupelně pořádně spláchněte, dříve než se obléknete.“

Otočil se a vrátil se do kuchyňky. V rohu si odhadl vhodné volné místo a telepaticky požádal robocentrum o vytvoření velkokapacitní ledničky a potom o její vrchovaté naplnění potravinami a syntetickým ovocem. Stejně naplnil i vyprázdněnou menší ledničku, aby zabezpečil neobvyklou návštěvu nejméně na měsíc potravinami.

Nedaleké robocentrum zde postavil před rokem. Nevyužitých robocenter měli na Andělském světě s Vítkem víc, aby zabezpečili případnou kolonizaci, ze které nakonec sešlo. Tento svět byl od Andělského vzdálený a Pepek zdejší robocentrum i s domem postavil už bez Vítka. Nikdo než on sám o této oáze nevěděl. Bylo to jeho tajemství, sem se uchyloval, když chtěl být sám. Teď se mu Oáza hodila. Mohl tu nabídnout útočiště svým ďáblicím, než je trochu vychová, aby je mohl přivést mezi ostatní? Přivést ďáblice rovnou na Andělský svět, to by byl gól! A těch řečí! A mohlo by to být i nebezpečné, úplně jim ještě nevěřil.

Zatím si budoucností hlavu nelámal. Jen je teď musí zabezpečit, aby netrpěly nouzí. Chtěl se přece vrátit na Pegsda, jak tomu světu říkaly.

Ale chtěl se tam vrátit - bez nich.

 


Zpět Obsah Dále

04.08.2017 22:03