Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Nabídka

Když Pepek skončil revizi kuchyňky, otočil se ke dveřím.

Spatřil v nich ale Yazatap. Sledovala ho zřejmě dlouho, mlčky a zamyšleně. Trhlo to s ním, nebylo mu příjemné mít ji tak dlouho za zády, mohla mít v úmyslu cokoliv.

„Můžeš mi věnovat pár minut jen mezi námi dvěma?“ zeptala se ho suše.

„Prosím,“ přikývl. „Posadíme se do jídelny?“

„Nechci, aby to náhodou vyslechly moje výsadkářky,“ řekla Yazatap. „Nešel bys se mnou... kousek cesty do toho lesa za domem?“

„Jestli si to opravdu přeješ...“ svolil Pepek ochotně, i když trochu ostražitěji.

Zamířili zadním východem ven. Za domem, kam nebylo od moře skrz husté křoviny vidět, nabídl Pepek ďáblici galantně ruku. K jeho údivu zřejmě věděla, co to gesto znamená. Zavěsila se do něho jako na plese, ačkoliv ve strakatém maskovacím obleku vypadala spíš jako chlap než jako žena. Nebyla takový zajíček jako ostatní, ale nikdo by jí nehádal víc než třicet až čtyřicet let. Byla vyšší než on, ale jako všechny ďáblice představovala na pozemské poměry přímo vzor krásy. I v těch maskáčích se nesla jako královna...

Kdyby jen tušil...

Křoviny nebyly příliš husté, aby se jimi museli prodírat, ale asi po padesáti metrech Pepek nevydržel a zeptal se jí přímo:

„Co si přeješ? Povídej!“

Podívala se na něho, usmála se, ale ani nezpomalila chůzi.

„Ještě v našem letadle, a nebylo rozumné je tam nechávat, věř mi to, mě dost pobavily názory mých dívek,“ rozpovídala se s tajemným úsměvem. „Povídaly si samozřejmě o tobě. Jen přes obrazovky, ne nahlas, myslely, že je nemohu sledovat. Nevěděly, že znám hesla, kterými si mohu své pravomoci převést na kterékoliv místo. Mohla bych z kteréhokoliv sedadla letadlo i řídit, ale nechala jsem vám iluzi, že jsem bezmocná a o ničem nevím.“

„Takže jsi je - špehovala?“ také se trochu usmál a podíval se na ni pobaveně.

Milá ďáblice, pomyslel si škodolibě, teď už na tom nesejde, jestli jsi je špehovala nebo ne... I kdyby ses nakrásně dokázala vrátit na Gehennu, vrátíš se tam bez nich, nenápadně jsem ti je zatím předělal... S tak demoralizovanou posádkou žádnou díru do světa neuděláš... Na Zemi se říkalo, že práce polidštila opici. Možná! Ale líbání určitě polidšťuje ďáblice! To je zajímavější a dokonce prokazatelnější!

„Jistě, špehovala jsem je,“ přitakala ďáblice nevzrušeně. „Mám to v popisu svých povinností. Velitelka musí o svých podřízených vědět všechno. Zejména o jejich slabostech, pro upevňování kázně to jsou velice užitečné informace.“

„Takže ses ledacos zajímavého dozvěděla,“ konstatoval Pepek, jakoby o nic nešlo.

Yazatap tím trochu vyvedl z míry. Dokonce tak, že se zastavila.

„Poslyš, takové informace by v dřívějších dobách stačily, abych vás měla v hrsti jako lapená ptáčátka!“ řekla trochu jiným, přísnějším tónem. Nepodařilo se mu ani rozeznat, zda to má blíž k výčitce nebo k výhrůžce.

„Časy se změnily,“ pokrčil rameny. „Tvé yvoro vydržím a vydírat se také nedám.“

„Dobře,“ přikývla a opět vykročila dál do lesa. „Imponuje mi to. Zkus uhodnout, proč jsem do těch lesních hrátek nezasáhla, ačkoliv o nich vím od tvého první výletu s Xapho?“

„Neměla jsi nejmenší důvod zasahovat,“ namítl s úsměvem. „Xapho se ode mě chtěla něco dozvědět, dalo se to chápat i jako vědecká zvídavost.“

„Nelži, Pepku!“ zastavila se a oslovila ho poprvé jménem. „Bylo to zajímavé čtení, když Xapho lákala Erelim a pak Mariuk, holky to popsaly do posledního detailu! Začínalo to nevinným, nesmělým hlazením po vlasech, pokračovalo to objímáním a líbáním. To se ti to svádělo, tři úplně nezkušené děvčice!“

„No a co?“ usmál se ještě víc a s potěšením se jí díval do očí.

„Myslíš, že vám do toho nemám co mluvit? Jsou to přece moje výsadkářky!“

„A co na tom bylo špatného? Beztak jsme se zatím nedostali dál než k těm pusám!“

„Líbání měl být začátek, neříkej že ne!“ odvětila přísně. „Trochu mě mátlo, jak rychle se ti je podařilo svést. Holky ti šly na ruku... přitom si nemyslím, že by do tvého příchodu věděly oč jde!“

„No a co?“ opakoval a trochu se naježil. „Je tak špatné projevit občas trochu slabosti? Podle mě ne. Zkazil jsem tvé posádce bojovou morálku? Jsou v našem světě a do nesmyslné války ti je nevrátím. Jen jim prospěje, když se naučí chovat podle našich zvyků! Myslíš, že by pro vás byl lepší návrat do války na Gehennu? Už jednou jste přece za váš kmen čestně a hrdinně padly a můžete hovořit o štěstí, že to bylo tak šetrné!“

„Nemyslím, že bychom se měly vracet,“ odvětila vážně. „Vidíš to i podle toho, že jsem tady. Opustila jsem bojeschopný letoun ponechaný bez dozoru, to bych před válečným soudem neobhájila. Bez sebemenšího fyzického nátlaku jsem i s celou posádkou přešla do zajetí - další ničím nezpochybnitelný důvod k hromadné popravě. Tak mě nepodezírej, že se chci vrátit na Gehennu. Jak jsem řekla: jsem Baalka a snad pořád ještě trochu fanatička, ale úplně blbá nejsem! S tím nepočítej!“

Tím mu trochu vyrazila dech.

„Poslyš, Yazatap,“ řekl po chvilce přemýšlení. „Na fanatičku projevuješ příliš mnoho kacířského uvažování!“

„No a co?“ vrátila mu to s pokrčením ramen. „Neměl bys mě tak podceňovat. Ačkoliv musím přiznat, podcenila jsem tě ještě trestuhodněji. Omlouvá mě, že jsi Kanaánec. Tvoji předkové byli pěkná paka, neurážej se, ale je to tak! Znala jsem je. Jen mi včas nedošlo, že jste se mezitím dostali o třídu výš, pokud ne hned o dvě... ale za chyby se platí a dostala jsem zasloužené ponaučení. Dost jsem o tobě přemýšlela a nakonec jsem ti za to vděčná, ani se na tebe nezlobím. Divíš se tomu?“

„Divím,“ přiznal Pepek.

„Víš, jsem ochotná jít s tebou ještě dál,“ pokračovala. „A nemyslím tím vzdálenost od tvého domu do lesa. Poslyš, asi máš nějakou představu o Gehenně, ale vsadím se oč chceš, že špatnou. Jestli se pustíš do kontaktů s mými krajankami, jak jsi to před chvílí tvrdil, měl bys o nás vědět víc než o technologických problémech průmyslové výroby dětí! Chci se tě zeptat: neodmítneš pomoc jedné postarší fanatičky?“

„Neříkej, že bys mi sama od sebe chtěla pomoci!“ zarazil se Pepek.

„Poslyš, Pepku, jakou máš vlastně představu o zradě?“ zastavila se také. „Jistě se nemýlím, když očekávám, že tohle slovo nemá ani u vás příchuť něčeho správného?“

„Zrada je...“ začal, ale zamyslel se nad tím tak, že přestal v půli věty.

„Je u vás zrada nedodržení slova?“ zkusila mu pomoci.

„Taky,“ přikývl. „Zrada je ale něco horšího. Může to být i když slovo neporušíš.“

„A může být zradou, když udělám něco správného?“ zaskočila ho.

Chvíli uvažoval. Ano, porušit mafiánské přísahy je také zrada.

„Záleží na tom, koho nebo co zradíš,“ řekl. „Zradit zlo se dá chápat jako náprava.“

„Je ti ale jasné, že jakákoliv zrada přivolává trest?“ udeřila na něho.

„Jak se to vezme,“ uvažoval. „Každý zrazený nejspíš uvažuje o potrestání zrady pro výstrahu ostatním. Poslyš, Yazatap, je mi jasné, že ti jde o tebe. Jestli ses opravdu rozhodla nevrátit se na Gehennu, měl bych to soudit nestranně. Pominu, že návrat není v tvých silách, ale nezdá se mi, že by rozhodnutí zůstat byla chyba.“

„To se ale neshodneš s naším válečným soudem,“ usmála se trochu smutně. „Kdybych se před ním ocitla, měl by zaručeně jiný názor. Z jeho pohledu jsme všechny zradily Baal tak nepopiratelně, že nic jiného než trest smrti nepřipadá v úvahu, jednalo by se už jedině o způsob popravy a řekla bych, že výsledkem by byla hodně pomalá a bolestivá smrt.“

„O tom nebudeme diskutovat,“ zarazil ji. „Věřím ti, ale nejsem válečný soudce.“

„Válečný soud bych se ani nesnažila přesvědčovat,“ podotkla. „Ti to mají vždycky jasné předem. Neptám se válečného soudu, ptám se tebe. Jsi první Kanaánec, koho se vážně ptám na jeho mínění, takovou poctu ode mě ještě žádný jiný nezískal. Co si o tom myslíš?“

„Co si o tom myslím?“ řekl zamyšleně. „To by ti mělo dojít už podle toho, co dělám. Nemysli si, že holky svádím kvůli sexu! Můžeš si být jistá, že bychom v takovém případě byli mnohem dál.“

„Proč to tedy děláš?“ zeptala se ho. „Přiznám se, zuřila jsem, když jsi s Xapho poprvé zmizel z mého dohledu. Řekla jsem si ale, budiž, je to cena za záchranu všech čtyř. Pak se ukázalo, že jsem si to představovala hůř, než to bylo. Proč to vlastně děláš?“

Došli mezitím k velkému polomu. Na úpatí nevysokého, ale strmého kopce se do lesa nedávno zřítil obrovský balvan. Ležel tu a vytvářel spolu se strmým kopcem jakousi bránu, dokonale zatarasenou roztříštěnými kmeny. Dál jít nemohli. Yazatap se na jeden vodorovně ležící přeražený kmen posadila a pokynula Pepkovi proti sobě na další takový pahýl, kam se bez reptání posadil. Seděl ale výš než ona, takže to ani nevypadalo jako rozhovor starší ženy s mladým chlapečkem. Výškově to bylo skoro naopak.

„Proč to dělám?“ zamyslel se. „Asi proto, že mi vás bylo líto. Došlo mi to, když jsem se na Zemi bavil s Muriel, také takovou starou válečnicí jako jsi ty. Vysvětlovala mi, proč se část sestřelených letadel objeví v nehmotné podobě na Zemi, část zůstává na Gehenně a část zmizí na Pegsda. Muriel říkala, že ti na Zemi jsou na tom nejlépe, protože se o ně ďáblové na Zemi starají.“

„Na Zemi žádní naši krajané nejsou!“ protestovala Yazatap.

„To by ses asi divila!“ opáčil. „Jsou jich tam tisíce!“

„Teoreticky nic nevylučuji, ale o žádných nevím!“ zamračila se.

„Bude to tím, že na Zemi nejsou s vaším vědomím,“ řekl Pepek. „To se teprve budeš divit, co jich tam je! Víš, nejsi zdaleka jediná, kdo přestal věřit ve smysl války na Gehenně. Část vašich válečníků to dávno pochopila a tajně se přestěhovala k nám na Zem. Z vašeho pohledu to jsou všichni zrádci a dezertéři, ale oni to chápou jinak. Válka je zkrátka přestala bavit a rozhodli se, že ji už nebudou podporovat.“

„Aha!“ řekla Yazatap. „To by možná vysvětlovalo váš skok o ty dvě úrovně!“

„To nic nevysvětluje,“ zavrtěl hlavou Pepek. „Vaši válečníci na nás pohlížejí pořád jen jako na primitivní Kanaánce, vhodné nanejvýš k tomu, aby se mezi námi ztratili. Nikdy by je ani ve snu nenapadlo pomáhat nám s pokrokem.“

„Jak to, že jste tedy na tom tak dobře?“ nadhodila zvědavě.

„Nejsou ve vesmírech jen tefirové,“ odsekl. „Jsou tam i přívětivější bytosti. Některé se nám ani nepodobají. Třeba mají místo nohou a rukou chapadla, ale dá se s nimi mluvit lépe než s vámi. Pokrok máme právě od těch jiných. Vy jste pro nás jen vrahové a paraziti.“

„Trochu tvrdá slova, nemyslíš?“ povzdychla si. „Ale máš asi pravdu. Mělo mi to dojít, když vidím, že nás v některých oborech předstihujete.“

„Dobře, vraťme se k Muriel,“ řekl Pepek. „Když mi vysvětlovala, jak zle se vede těm, kdo žijí v nehmotném stavu na Gehenně, ještě mi to nezapálilo. Pak se ale prořekla, že je na Pegsda vašich posádek nejméně, zato jsou v naprosto bezvýchodné situaci. Hovořila o vás jako o úplně odepsaných a ani jí nepřipadalo vhodné vás politovat. Mě to napadlo. Vypravil jsem se tam, abych se tam porozhlédl, narazil jsem na Erelim a dál už to znáš.“

„Aha!“ vzdychla si ještě jednou. „A protože ses do nehmotného stavu dostal jinak než my, napadla tě i cesta zpátky. My cestu zpátky neznáme a ta tvoje byla naštěstí vhodná i pro nás. Ano, byl jsi naše záchrana. Plně to uznávám.“

„Vaše posádka tam ale nebyla dlouho,“ pokračoval Pepek. „Jiné na tom mohou být hůř. Už chápeš, proč se tam chci vrátit?“

Chvíli mlčky přemýšlela.

„Víš,“ řekla po chvilce. „Holky ti tvrdily, že mi je jeden a půl tisíce let, ale tuhle dobu jsem pilotka, je mi podstatně víc. Původně jsem byla výzkumná vědecká síla a kdysi jsem byla v rámci výzkumů Kanaánců na Zemi osobně. Znala jsem okolí Jeruzaléma, té ubohé změti rozpadajících se a zase slepovaných staveb...“

„Hodnocení si nech na jindy,“ řekl zprudka.

„Tebe se to přece netýká,“ řekla klidně. „Ti, které jsem tam poznala, byli možná tvoji dávní předkové, ale není to jisté. Opravdu byli paka, barbaři a o rozporech v jejich morálce bych mohla vyprávět! Důležitý je pro mě pokrok, který jste od té doby urazili.“

„Neřekl bych, že je to v této chvíli důležité...“ začal Pepek, ale nenechala ho domluvit.

„Dobře, nebudu to srovnávat!“ přerušila ho svým ústupem. „Nezajímá tě, jak jsem k tomu došla, budiž. Možná to opravdu není důležité. Důležité je, že tě chci doprovázet na cestě na Pegsda. A chtěla bych tě tam doprovázet i se svým letadlem.“

Teď bylo zase na něm, aby se udiveně zarazil.

„Proč?“ zeptal se po chvilce. „Považuješ to za svou povinnost vůči svým krajankám?“

„Ano i ne,“ řekla vyhýbavě. „Neměl bys mě odmítat, budu ti užitečná. Neznáš naše kódování, nemůžeš vyloučit, že posádky, které chceš zachraňovat, budou po tobě střílet.“

„Jako doprovod se mi nabídly i všechny ostatní!“ upozornil ji.

„Kdo ti bude užitečnější? Mladé nezkušené dívky, nebo stará ostřílená harcovnice? Doufám, že tam nepůjdeme bojovat, ale jistě mi věříš, že se v komunikaci vyznám stokrát lépe než ty mladé.“

„I ty mladé jsou o polovinu starší než já!“ připomněl jí.

„Mladé výsadkářky znají jen to nezbytné,“ odfrkla si. „Jejich životnost se počítala na dva roky. Která přežila deset let, stávala se pilotkou, ale i její životnost byla jen dalších pět let. Až ty, co přežily prvních dvacet let, se mohly počítat mezi staré ostřílené pilotky. A těch už si naše kněžny uměly jinak vážit!“

„A přece tě sestřelili!“ namítl.

„Vy přece taky říkáte: náhoda je blbec, ne?“ odvětila. „Také se mi nelíbilo, že mladé holky příliš rychle ztrácíme, ale při opuštění chráněného letadla se prostě se ztrátami počítá. Zlob se na mě, nebo ne, ale podle mě jsi moc mladý i ty. Kdyby to záleželo na mně, nikdy bych tě na takovou cestu nepustila, ačkoliv si na takové mládě vedeš dobře, jediný umíš otevírat brány a máš pravdu, bez tebe to nepůjde. Holky bych ale do toho netahala.“

„Já taky ne,“ řekl po krátkém zamyšlení. „Poslyš, Yazatap, tohle je něco jiného. Na takovou cestu nevystačíme s pouhým příměřím.“

„Jistě,“ přikývla. „Nabízím ti trvalé spojenectví. Při plném vědomí, že tím zrazuji svůj kmen na Gehenně a v případě dopadení našimi mě čeká tisícinásobná smrt.“

„Na to je jednoduchá odpověď,“ usmál se. „Ta výprava má význam jen v nehmotném stavu. Jako duchovi ti těžko někdo uškodí a do Gehenny se prostě nikdy nevrátíš. Co bys tam dělala? Zlob se na mě, nebo ne, Gehenna se mi zdá čím dál tím příšernější.“

„Hodnocení si nech na jindy,“ vrátila mu jeho vlastní slova, jenže s úsměvem. „Jen mi řekni, bereš mě za spojence, nebo ne?“

„Opatrnost mi říká »ne«, ale zkusím to s tebou,“ přikývl. „Na takovou cestu si musíme věřit, ale vy ďáblové, zlob se na mě nebo ne, máte u nás příšernou pověst.“

„Právem,“ připustila. „Ale zajdu ve své zradě ještě dál a prozradím ti i to nejtajnější. Máš ponětí, co vás Kanaánce drží při životě? Budeš se divit. Válka na Gehenně. Až skončí, až ji některý z našich kmenů - jedno který - vyhraje, až si vítěz vylíže rány a obnoví síly, vrhne se na vás, Kanaánce. Máte totiž nezamořený svět, ten nám bude po válce chybět. My vám jej sebereme. Nezachrání vás, že procházíte na cizí světy. Naše armády tam proniknou s vámi a všude vás vyvraždí. A až se to stane, máme já i mé dívenky ještě menší naději na přežití. Jakže to říkáš? Jsme na jedné lodi, přinejmenším do konce války na Gehenně.“

„Na jedné lodi, to je opravdu hezké,“ potřásl hlavou Pepek. „Dobrá, prozradím ti také něco. Není to sice tajné, abych za vyzrazení zaplatil smrtí, ale bude tě to zajímat. Známe bytosti silnější než jste vy. Kdyby nám bylo tak zle, jak říkáš, zavoláme si je na pomoc.“

„Co je to za bytosti?“ zbystřila pozornost.

„Možná je znáte. Kdysi už Zemi navštívily,“ řekl.

„Jsou jen jediné bytosti ve vesmíru, ze kterých mají naše kněžny skutečný strach,“ řekla trochu temnějším tónem.

„Neříkáte jim andělé?“ zeptal se přímo Pepek. „Ty mám totiž na mysli.“

„Ano, to jsou oni!“ řekla Yazatap a oči se jí zúžily. „Spojili jste se s těmi bestiemi?“

Z jejího hlasu čišela taková nenávist, až se Pepek otřásl.

„Trochu,“ řekl a snažil se, aby to znělo klidně. „Hodně je nenávidíte?“

Blýskla po něm očima, ale rychle se uklidnila.

„To je snad ještě slabé slovo,“ řekla. „Kdyby se tady objevili andělé, vrátila bych se ke kmeni Baalů i kdyby mě tam měla čekat tisícinásobná smrt. Válka na Gehenně by téhož dne skončila a všechny kmeny by se proti té hrozbě spojily.“

„Hrozbě?“ podivil se hodně okatě Pepek.

„Tobě se nezdají hrozbou?“ zeptala se ho s upřeným pohledem.

„Nezdají,“ řekl. „Říkáš, že by se všechny vaše kmeny proti nim spojily. Myslíš tím i vaše dezertéry na Zemi?“

„Jistě!“ řekla. „V takovém případě bychom se zaručeně spojili všichni.“

„Nebuď si tím tak jistá!“ řekl. „Ti pozemští přece o andělech vědí. Vědí, že se na Zemi nedávno objevila jedna andělka a zoufale a podle mě marně se připravují na obranu. Přitom se vůbec nesnaží spojit s původními kmeny.“

„To by byla zrada nejčernější!“ řekla zamračeně.

„Proč?“ udeřil na ni najednou rozzlobeně. „Jakápak zrada? Sama jsi tvrdila, že chcete Zemi přepadnout a sebrat nám náš svět. Zdá se ti to spravedlivé? Asi jako rozsudky vašich válečných soudů! Gehennu jste zničily samy! Nabízím tobě i tvým dívenkám: zmizte z toho hnusného světa, dejte se k nám, u nás nebudete nesmyslně bojovat a můžeme vás mít rádi. Chceš se fanaticky vrátit ke kmeni, který ti beztak nabízí už jen tisícinásobnou smrt! Proč?“

„Neurážej náš kmen!“ vybuchla zamračeně.

„Musím!“ řekl. „Ty sama si musíš uvědomit, co jste za špínu! Válčíte, samy už nevíte proč, zničily jste váš svět, nikomu nepřinášíte nic než zkázu! Jste všem kolem nebezpeční a jak se chováte ke svým? Vaše soudy jednají jen o druhu co nejbolestivější smrti. Takový kmen podle mě zasluhuje jen jedno. Vyhubit! Až na pár výjimek, které to včas pochopí a od všech těch špinavostí se hodně rychle a hodně daleko vzdálí. Řekni mi, ale upřímně! Co tě ještě nutí vracet se do té špíny? Neměla bys mi být vděčná, že jsem tě z toho bláta dostal?“

„Říkat našemu kmeni bláto je urážka!“ syčela. „Neurážím vás Kanaánce, ačkoliv bych mohla, proč tedy urážíš ty mě? Nejsem žádné bláto!“

„Poslyš, Yazatap,“ zamračil se i Pepek, „asi mi trochu nerozumíš. Blátem nenazývám tebe ani tvé dívky. Jen váš hnusný kmenový systém. S vámi se dohodnu, s vaším systémem nikdy! Sama přiznáváš, že by vás tam čekala poprava a nedělám si iluze, že by tam někdo jednal se mnou. Váš systém je příliš příšerný a příliš obludný, než abyste se ho dokázaly samy zbavit. Nesouhlasím s vašimi dezertéry na Zemi jen v tom, že nás Kanaánce považují za obtížný hmyz, přitom se sami chovají jako parazitické vši. Z Gehenny ale odešli a nemíní se tam vracet. Jejich pohled na Gehennu je rozumnější než váš.“

„Já to tak rozumné nevidím!“ namítla. „Když hrozí společné nebezpečí, dělení sil jen nahrává společnému nepříteli.“

„Co si ale představuješ pod spojením sil?“ zeptal se jí. „Dejme tomu, že by tefirové na Zemi upozornili své mateřské kmeny na společné nebezpečí se strany andělů. Pak by jim ale podle vašeho pojetí spravedlnosti hrozila poprava. Jak to po nich můžeš chtít? O andělech vědí, ale spojit se s kmeny na Gehenně by pro ně bylo větší nebezpečí než andělé. Vidíš to už podle toho, že o návratu na Gehennu vůbec neuvažují.“

„To je ale zrada, nejčernější zrada!“ opakovala.

„Zrada toho obludného, špinavého kmenového systému?“ opáčil Pepek. „Zrada něčeho tak zlého je podle mě krok správným směrem, nesmělým pokusem o nápravu. Řeknu ti ještě něco. Tvoji krajané na Zemi včetně duchů se shodli na podmínce nepodporovat své původní kmeny. Berou ji tak vážně, že zabijí každého krajana, kdo ji odmítne. Spolupracují jen mezi sebou, ale zato i Árjové s Baaly. Vytvořili tím vlastně nový kmen uprchlíků, který s kmeny na Gehenně zásadně nechce nic mít.“

„Všichni zradili své kmeny?“ nevěřila mu Yazatap.

„Jako ty,“ podotkl trochu kousavě. „Poslyš, Yazatap, co když si vymyslím podobnou podmínku, jako tvoji krajané u nás na Zemi?“

„Zradit své kmeny?“ hádala.

„Nejen své kmeny,“ řekl. „Na Pegsda nemají duchové jinou naději na záchranu než mě. Kdo bude souhlasit s podmínkou zapomenout, že jako tefir patří do Gehenny a svolí stát se jedním z Kanaánců, toho zachráním. Kdo odmítne, má prostě smůlu. Nebudu je zabíjet, jen jim nepodám pomocnou ruku. A tutéž podmínku dám tobě. Chceš-li tam jít se mnou, musíš zapomenout. Nejen že jsi Baalka, ale i že jsi tefirka. Ti zachraňovaní budou pro tebe lidé v neštěstí. Ale buď přijmou mou podmínku, nebo to budou sice pořád lidé v neštěstí, ale už vlastní vinou. Ať už Baalové nebo Árjové, z kteréhokoliv kmene.“

„Víc kmenů na Gehenně není,“ zavrčela. „Ostatní vyhynuly.“

Podíval se na ni tázavě.

„Chceš říci, že ostatní byly vyvražděny,“ opravil ji trochu jedovatě.

„Vyhynuly, ale se ctí,“ řekla klidně.

„Jdi už do prdele s vaší ctí!“ vybuchl. „Poslyš, Yazatap, my máme jinou čest než vy. Čest není poslouchat za všech okolností představitele kmene i když vás vedou do zkázy. Máme i jiné pojetí dobra. Nedělej nikomu, co bys nechtěla, aby dělal on tobě.“

„A co vaše Oko za oko, zub za zub?“ opáčila.

„To máš od našich prapředků, co?“ usmál se trpce. „Máš asi pravdu, byli to paka. Ale andělé nás nabádají žít a neškodit jiným.“

„Andělé!!!“ zařvala. „Naletěli jste těm bestiím!“

„Jakým bestiím?“ zavrtěl hlavou. „Poslyš, co se ti vybaví při slově andělé?“

„Bestie!“ vyhrkla bez nejmenšího zaváhání.

„Proč?“ zastavil se u toho. „Co ti na nich vadí?“

„Protože to jsou bestie!“ odvětila. „Hnusné bílé bestie!“

„Proč?“ opakoval otázku.

„Protože to jsou bestie!“ opakovala odpověď.

„Co máš proti nim?“ dorážel na ni. „Ale aby to bylo něco racionálního!“

„Jsou to bestie!“ opakovala jako kolovrátek.

„S tebou vážně není řeč!“ urazil se. „Dobře, vynecháme je. Ve vesmíru je víc bytostí. Co říkáš třeba těm devítichapadlovým? Viděl jsem je zblízka jen jednou a jednal s nimi můj kamarád Olda, ale dalo se s nimi hovořit docela rozumně.“

„To je možné,“ přikývla zachmuřeně. „Máte obzvláštní talent na vyjednávání.“

„To není talent na vyjednávání!“ opravil ji. „Jen se v nikom nesnažíme vidět podřadné bytosti. Jednáme tak i se zvířaty a rozumíme si s nimi. Setkali jsme se ve vesmíru s bytostmi nám podobnými i s jinými, některé neměly tak propracovanou civilizaci, jiné ji měly naopak lepší. Tady máme některé prostředky od Mrzoutů, také na tom byli lépe než my. Ten skok úrovně, jak o něm mluvíš, nám pomohly získat další bytosti. Nebyly výš o třídu, ale o pět, ale jednaly s námi rovně jako já s tebou. S každým se ti bude jednat dobře, když potlačíš falešný pocit, že jsi lepší. Já to cítím přesně naopak. Kdo se nad druhé vyvyšuje, je obvykle horší než ti, s kým jedná.“

„Jak s vámi mohly jednat rovně bytosti, které byly nad vámi?“

„Šlo jim to,“ usmál se. „Kdybyste na nás nehleděli od začátku jako na primitivy, asi byste zjistili, že nejsme tak nechápaví. Pochopili jsme mnohé, nad čím i vám dnes bude rozum stát. Pro toho, kdo je opravdu nad jinými, může být snadné přizpůsobit se jiné úrovni. My teď takhle bez problémů jednáme i se psy. Stačilo přidat jim trochu inteligence, což se děje při implantaci některých orgánů do mozku. Naši psi byli ještě nedávno nemyslící zvířata, teď se s nimi radíme.“

„Nevím,“ zamyslela se. „Asi před třemi tisíci lety jsem se vašimi předky zabývala. Jak jsem řekla, byla to paka. Jestli se někomu podařilo vykřesat z nich tebe, je to obdivuhodné.“

„Možná jsme se za dva tisíce let trochu zlepšili i sami,“ namítl. „Ti, co nás pozvedli, s tím neměli takovou práci. Myslím si, že by totéž dokázali i s vámi. Nemysli si, že máte proti nám tolik výhod, nebo že jste proti nám tak napřed!“

„Nevšiml sis, že každá z nás ovládáme dva tisíce jazyků?“ namítla. „Tisíc jazyků jen z vaší Země, ostatní z několika dalších světů kolem.“

„Výborně!“ uznal Pepek. „Nevšimla sis, že s vámi hovořím telepatií, aniž bych použil jediný z těch dvou tisíc jazyků? Telepatie je lepší. Setkali jsme se s příslušníky civilizací, se kterými se od prvního okamžiku hladce domluvíme telepatií, ačkoliv jejich jazyky neznáme. Zvukovou řeč Xijtranů ostatně nedokážeme ani vyslovit. Telepatii chápou i zvířata.“

„Naše technická úroveň je nad vaší!“ namítla. „Tvůj dům na tomto ostrově je, zlob se nebo ne, primitivní jako domy v Jeruzalémě před třemi tisíci lety!“

„Potřebujeme snad něco víc?“ opáčil.

„Naše letadla jsou vysoce pokročilá nad vašimi způsoby létání!“ pokračovala.

„To se ti jen zdá,“ řekl. Otočil se a pokynul rukou.

Na pláži nedaleko od nich stálo letadlo. Ne diskovité jako bombardér, kterému velela Yazatap, ale podlouhlé. Yazatap zalapala po dechu. Před chvilkou tudy šli a nebylo tam.

„Chceš se proletět?“ nabídl jí Pepek.

„Kde se tu vzalo?“ vyhrkla.

„Vytvořilo se,“ řekl klidně. „Není nedávno důkladně renovované jako tvoje, je úplně nové. Rychlostí se může rovnat vašemu, ale pobere dvě stě lidí. S tím poletíme na Pegsda.“

„Nemáš tak dokonalé komunikační stroje, jako my!“ namítla rychle. „Pochybuji, že dokážeš rozšifrovat naše vysílání!“

„Mám telepatii,“ řekl. „Při troše námahy se naladím na koho chci. Nepotřebuji složitě šifrovat, ale domluvit se.“

„A co když na tebe někdo vystřelí?“ namítla.

„Už jsem zjistil, že vaše zbraně mají v nehmotném stavu účinky pouze na vzduchu,“ usmál se. „Přistanu proto na Pegsda rovnou pod zemí, dříve než si mě někdo všimne. Pod zemí nemají vaše zbraně účinky. Eldyf je jen takové světélko... účinkují tam jen mechanické zbraně, proti letadlu skoro neškodné.“

„Jak to víš?“ mračila se.

„Vím to ze Země,“ ujistil ji. „Vaši piloti si kdysi brali do letadel své tradiční meče. Teď to jsou na Zemi jediné zbraně, schopné ohrozit ducha i pod zemí.“

„Meče, říkáš? To by mohlo být,“ vzpomínala. „Naši chlapi nosili důstojnické meče... tedy, dokud jsme měly chlapy...“

„Ještě se na vaše muže pamatuješ?“ vybafl na ni.

„Jen na pár posledních,“ přikývla. „Poslyš, na tvém místě bych si s nimi nezahrávala! Neumíš šermovat tak dobře jako oni! I když s meči doopravdy nebojovali, byli na ně pyšní a cvičili to ze sportu pořád! I když meč získáš, jejich bojového mistrovství nedosáhneš!“

„Nestarej se!“ řekl Pepek. „Šermovat neumím, ale až půjdu na Zem, jejich meče jim proti mně nebudou nic platné.“

„To si nedovedu ani představit,“ zarazila se.

„Ani si to nepředstavuj!“ mávl rukou. „Oni brzy zjistí, že je lepší se vzdát!“

„Takže mě nechceš?“ vyhrkla. Pepkovi se zdálo, že zklamaně.

„Bytosti, které nás toho naučily nejvíc, nikým nepohrdaly,“ řekl. „Chci se chovat také tak, proto tvou nabídku přijmu. Pod podmínkou, že se nebudeš vyvyšovat nade mne ani nad jiné Kanaánce a zapomeneš na svou příslušnost ke kmeni i ke Gehenně. Snad uznáš, že bych měl této výpravě velet, ale jen po nutnou dobu, do návratu. Když na to přistoupíš a překonáš svoji falešnou nadřazenost, beru tě. Souhlasíš?“

Tím jí ale nasadil pěkného brouka do hlavy. Chvíli o tom přemýšlela. Neměl moc času, ale tu chvilku jí rád věnoval. Jen ať si to sama řádně probere.

„Máš nepříjemné podmínky,“ řekla po delším přemýšlení. „Svůj kmen jsem vlastně už zradila, domů se vrátit nesmím. Kam teď? Zkoušet to u těch uprchlíků na Zemi? Nezdá se mi to chytré. Snad by bylo lepší být mezi svými, jen je otázka, zdali jsou oni to pravé, když jim říkáš parazitické vši. Není to zrovna lichotivé hodnocení a kromě toho odhaduji, že jste s nimi v konfliktu. Ale přidat se k vám? Už jsem ti přece řekla, že jste odsouzeni dříve či později zemřít. Střet s vítězi z Gehenny nepřežijete. Pro Gehennu je to otázka konvertorů, aby vás pronásledovali a dostihli. Pak nastane pro vás velice nepříjemný konec.“

„Nemáš pravdu,“ přerušil ji tvrdě.

„Nemám pravdu?“ zarazila se. „Kde mám podle tebe chybu v úvaze?“

„Stačí nám projít přes jediný Jupiterský svět a nemůžete za námi,“ připomněl jí.

„To nemůžeme,“ připustila. „Ale Jupiterské světy jsou nebezpečné, ne?“

„Ani na tento svět za námi tvoji krajané nemohou,“ ujistil ji. „Tohle je zase pro změnu Venušský svět. Pokud vím, ani na Venuši nedokážete konvertory postavit.“

„Venušskými také procházíte?“ zeptala se ho věcně.

„Také,“ přitakal jí. „Mezi Venušskými jsou i nebezpečné světy, ale některé ujdou.“

„To je nadějnější,“ zamyslela se s veškerou vážností. Nejspíš pochopila, že lidé jako Pepek nejsou úplně ztracení. „Venušské světy by mohly být vaše nedobytná pevnost.“

„Však také jsou!“ ujistil ji. „Sem za námi nemůžete. Ani fanatici z Gehenny, ani vaši odrodilci ze Země. A stačí na to jeden Venušský svět na cestě ze Země.“

„Snad bych o tom mohla uvažovat,“ začala ustupovat. „Kdybych šla s tebou, měl bys to jednodušší i u děvčat. Raději bych ale brala spojenectví, než tvoji podmínku.“

„Spojenectví by se ti snadněji rušilo,“ řekl. „Při vašem pojetí cti...“

„Nech už konečně být vaše pojetí cti!“ zarazila ho zprudka. „Na Zemi jsem se setkala s tisíci darebáky, kteří nám byli bližší a tvoje pojetí cti neuznávali!“

„Darebáků je na Zemi dost i dneska,“ přiznal. „Ale já to míním vážně. A totéž chci od tebe. Rozhodni se! Ale sama za sebe, holky vynech, mají svůj rozum!“

„Ty ho tak mají!“ odfrkla si. „Ale chceš mít s nimi starosti, měj si je, to je tvá věc!“

„Nepodceňuj je tolik!“ usmál se. „Budeš mít dost co dělat sama se sebou.“

„To máš pravdu,“ vzdychla si. „Co mám s tebou dělat? Nepřijmout to vydírání? Mohla bych, ale pak mě tam nevezmeš. Přiznám se, chtěla bych tě mít na očích. Ne pro to, co na tobě vidí ty mladé, ale při tvém pojetí cti... říkej si co chceš, raději bych jednala s tebou, než s tvými krajany.“

„Těch se bát nemusíš,“ usmál se. „Když se k nim budete slušně chovat, nebudou vás nenávidět. K tomu byste jim musely dát důvod.“

„Ale přece jenom... naše dávné nepřátelství... Teď zrovna ne, ale...“

„Jednám s tebou jako s nepřítelem?“ obrátil oči v sloup. „Ještě tě to nepustilo? Za prvé jsem o vás nemusel zavadit na Pegsda. Za druhé, zabít jsem vás mohl několikrát a neudělal jsem to. Za třetí, ještě sis nevšimla, že jsem opravdu rád, že jste naživu? Škoda té poslední, co se zabila, ale není důvod k radosti, že žijete aspoň vy čtyři?“

„Mohl jsi to udělat, protože jsi potřeboval ochranu našeho letadla!“ opáčila.

„Umím létat i bez letadla a bez vás bych postupoval díky menším a rychlejším branám rychleji. Tam co jsme letěli, jsem už předtím byl. Nebyla to cesta do neznáma, vaši ochranu jsem nepotřeboval.“

„Nemohl jsi přece vědět, že se s námi dohodneš!“ trvala na svém.

„To jsem opravdu nevěděl,“ řekl. „Ale řekni, mohly jste nabízenou naději odmítnout?“

„Jistěže!“ řekla. „Co bys dělal pak?“

„Nechal bych vás a zkusil bych to s jinými,“ řekl. „Ty co tam živoří déle, by snad byly vstřícnější. Ale upřímně! Nejste tak blbé, abyste odmítly život, že ne?“

„Máš asi pravdu,“ usmála se ulehčeně. „Úplně blbé snad nejsme.“

„Tak nač ještě čekáš?“ vybídl ji. „Mezi námi Kanaánci ti nebude hůř než mezi svými vlastními soukmenovci. Chovám se k vám přece jako ke svým krajanům.“

„To si trochu... přikrašluješ skutečnost,“ řekla. „S kolika svými krajankami ses líbal? Xapho se ostatním chlubila, že je tvoje první políbená.“

„A měla pravdu. Vždyť jsem ještě mládě!“ řekl.

„Zažila jsem během svého pobytu na Zemi i mladší,“ mávla rukou. „Před třemi tisíci lety se Kanaánci na věk nekoukali. A přitom byli pokrytečtí až hrůza! Co scén jsem tam viděla! Zabíjeli ženy, když nebyly do svatby pannami, hlídali je jako majetek, sami přitom navštěvovali nevěstince, to bylo podle nich v pořádku... to byl ale pohled!“

„Poslyš,“ zvážněl trochu. „Koukám, že s tím máš nějak moc zkušeností!“

„Jistě!“ ušklíbla se. „Nejsem od věků jen bojovnice, jako ty mladé. Ty už chlapa nikdy ani očkem neviděly. Tvrdily ti, že jsem chlapa v životě neviděla ani já! To se ale spletly, já jich viděla statisíce, celé armády! Účastnila jsem se výzkumů na Zemi skoro dvacet let!“

„Takže máš bohaté zkušenosti i se sexem?“ podíval se na ni zvědavě.

„Už tenkrát se u nás sex trestal popravou,“ zamračila se.

„Popravou?“ zvážněl okamžitě i on.

„Jistě!“ ušklíbla se. „Nevěřil bys, jak rychle každou přešly myšlenky na sex, když za uvedení do nebojeschopného stavu a ohrožení bojeschopnosti kmene byla poprava!“

Pepek se usmál. Za války v Perském zálivu měla jedna americká válečná loď výlučně ženskou posádku, aby před celým přihlížejícím světem politicky demonstrovala rovnost žen s muži. Většina námořnic se ale před vyplutím dostala do jiného stavu, loď se stala během plavby nebojeschopnou a do války ani nedoplula. Výsledek střetnutí to neohrozilo, ale byl to největší debakl feministického hnutí všech dob. Jak se zdá, čertice tento problém vyřešily rychle a rázně - popravami.

„A co chlapi?“ vzpomněl si Pepek. „Ti se přece sexem nemohli zneschopnit.“

„Když na tom měli podíl, popravili je také,“ řekla suše. „Zjistit provinilce byl pro naše genetičky snadný úkol a ohrozili přece bojeschopnost kmene! Někteří se proto raději hlásili do vědeckých výprav na Zem. Sex s Kanaánkami se trestal nanejvýš obecným opovržením, což jim nevadilo. Chlapi měli vůbec jeden pro druhého pochopení, zato my jsme jim každou avantýru osladily. Jestli to nevíš, jsme s vámi geneticky natolik spříznění, že můžeme mít s vámi i potomky.“

„To jde?“ zbystřil pozornost.

„Ano,“ přikývla. „Naši chlapi mívali potomky s Kanaánkami, i když se o ně nestarali. My jsme si od vás udržovaly odstup, o popravu neměla zájem žádná. Ostatně, i ty Kanaánky často skončily ukamenováním, když se jim na to přišlo.“

„Takže ďáblové sváděli domorodky, aby je mohli domorodci ukamenovat za nevěru, kdežto vy ďáblice jste si domorodce pro jistotu držely od těla,“ domyslel si to Pepek.

„Tak nějak,“ připustila Yazatap. „Nepopravovali je jen domorodci. Ti by se s těmi dětmi někdy smířili, ale my ne! Když jsme zjistily, že má někdo s domorodkou dítě, bylo to pro nás vítané lovecké povyražení. To bylo pokaždé divadlo! Už proto se naši chlapi ke svým potomkům nehlásili, jen to snižovalo jejich naději na přežití.“

„Vy jste lovily malé děti?“ otřásl se Pepek. „Jako zvěř? Vy jste ale byly potvory!“

„S úplně malými dětmi nebylo žádné vzrušení,“ mávla rukou. „Neměly z toho rozum, křičely jen bolestí. Zato matky! Ty vyváděly, když jsme jim děcka rozsápaly před očima!“

„Chce se mi z tebe zvracet!“ odvrátil se od ní. „Čím víc se chlubíš, tím víc lituji, že jsem tě nechal naživu. Ujišťuji tě, že jsem na Zemi zabíjel i menší darebáky!“

„Hele, taková byla doba,“ pokrčila rameny zaraženě. „Nemůžeš to přece posuzovat dnešníma očima. Z tvého pohledu jsme byly potvory, uznávám, ale tehdy nám to nepřišlo jako špatnost. Hony na děti ostatně netrvaly dlouho. Dozvěděly se to kněžny, stáhly chlapy ze Země, přiostřily válečnou situaci a přerušily výzkumy. Tisíce let jste od nás měli pokoj!“

„Neřekl bych,“ vzdychl si smutně. „Ti u nás nejsou taky žádná neviňátka!“

„Za ty ale nemohu,“ pokrčila rameny. „Když to vezmeš nestranně, byla jsem u vás jen krátce. Co je to dvacet let proti tisícům? Navíc jsem tam nebyla sama, taky jsem musela brát ohled na ostatní. Na své kolegy a kolegyně víc než na Kanaánce!“

„Takže máš se sexem bohaté zkušenosti jen v roli diváka,“ zasmál se trochu nuceně Pepek. „Vidíš! Teď by sis mohla konečně najít chlapa. Nikdo ti nebude hrozit popravou. Co kdybys to zkusila i prakticky? Věk na to už přece máš...“

„Ty hádě!“ zahrozila mu. „A to mi budeš tvrdit, jaké jsi mládě neopeřené!“

„Myslím to vážně!“ tvrdil a ani se přitom nesmál. „Měla bys především poznat, jaké je to být matkou, abys mohla správně ocenit, co jste dělaly těm nešťastnicím!“

„Matkou? Neříkal jsi před chvílí, že na tomto světě žádný muž kromě tebe není?“

„Není,“ přikývl. „Doufám ale, že sem dostaneme i nějaké ďábly ze Země, tam je totiž velký přebytek vašich chlapů. No a kdyby ne, mohla by sis najít někoho z Kanaánců, když tvrdíš, že to jde. Aspoň bys dokázala, že moji podmínku nebereš jen tak naoko.“

„Což o to, mohlo by to být zajímavé,“ řekla rovněž s vážnou tváří, jakoby nepochopila jeho zastřenou, ale přitom sžíravou ironii. „Nebylo by špatné najít si klidný koutek vesmíru, hodit za hlavu války... Problém bude, kde sehnat chlapa! Naši budou mít jistě milion řečí, jak jsme k nim byly nespravedlivé... A Kanaánci? Nezlob se, ale co bych dělala s chlapem, který nevydrží ani celé století?“

„To už se zase mýlíš,“ upozornil ji. „Máme nadějné pokusy s prodloužením věku, asi do osmi set let. Ani nevím, jestli bys tak dlouho s jedním chlapem vydržela.“

„Osm set let, říkáš?“ pokývala hlavou. „No, kdyby se takový pořádně vychoval, naučil co je potřeba... možná by to stálo za pokus.“

„Vidíš!“ povzbuzoval ji Pepek. „Třeba by se ti to zalíbilo. Staropanenský život musí být přece strašná nuda!“

„To se opravdu povedlo!“ rozesmála se. „Sotva vylíhlý vrabčák chce starou pekelnou harcovnici poučovat o výhodách rodinného života! Poslyš, a co kdybych ti navrhla, abys mi toho chlapa dělal ty sám? Co mi na to odpovíš?“

Pepek se okamžitě zarazil. To přece nemůže myslet vážně!

„Asi bych ti musel připomenout trochu větší věkový rozdíl...“ začal opatrně.

„Věkovým rozdílem okamžitě vyřadíš všechny Kanaánce!“ upozornila ho. „Najdeš na Zemi chlapa v mém věku? Kdo z vašich má tři a půl tisíce let? Nebudou proti mně všichni mláďátka jako ty? Čím se liší věkový rozdíl tří tisíc pěti set let od tří tisíc pěti set padesáti? Kdybys to myslel vážně, na tuhle podmínku zapomeň!“

„Ale já jsem opravdu ještě mládě!“ trval na svém Pepek. „Vždyť to ani neumím!“

„Poučovat starší dívky bys ale chtěl!“ připomněla mu. „To by mi ostatně nevadilo, co neumíš, ráda tě naučím.“

„Když... pochybuji, že bychom si my dva rozuměli,“ řekl docela vážně. „Já nepovažuji za zábavu lovit malé děti a trhat je na kusy. Řeknu ti to upřímně: hnusíš se mi.“

„Tím jsi měl začít!“ řekla a také zvážněla. „Máš pravdu. Byla jsem potvora a uznávám to. S mladými si snad porozumíš lépe, ty ještě neměly možnost trhat malým dětem nožičky a ručičky. Otázkou je, jestli by to nedělaly, dostat to rozkazem. A možná by je to i bavilo. Já jen, aby sis nemyslel, že je všechno jednoduché! Ale mohl bys mi uznat za tři tisíce let aspoň nějakou změnu. Dnes bych jistě uvažovala jinak. Umím si představit sama sebe v roli lovené matky a uznávám, že bych lovkyně nenáviděla. I stará ďáblice se snad může změnit a nastřádat v sobě nějaké kacířské názory. Ale to by ti nemělo vadit přijmout mou nabídku podpory na Pegsda. Zvlášť když tvé podmínky přijímám a myslím to vážně.“

„Dobře,“ oddychl si Pepek. „Vyrazíme tam zítra ráno, souhlasíš?“

„Jistě, veliteli!“

„Nešaškuj!“ napomenul ji. „Nesmíš to velitelování brát moc vážně. Nebudu ti přece hrozit popravou za kdejakou pitomost.“

„To mě těší!“ zamrkala na něho.

 


Zpět Obsah Dále

05.08.2017 22:41