Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Hodokvas

Probíral se pomalu.

Ležel na břiše, ale když se pokusil nadzvednout aspoň na kolena, dostal další ránu, až se mu začala točit hlava. Vědomí sice neztratil, ale padl zpátky na břicho a chvilku se z toho musel vzpamatovávat.

Nejprve ho napadlo, že při vstávání na něco narazil. Nedošlo mu, že se ani o skálu neudeří, ačkoliv se pod zemí pohybuje s citelným odporem. Odpor skal byl hydrodynamické povahy, skála mu bránila v pohybu jen asi jako voda. Zpomalila ho, ale nezastavila by ho. Směrem dolů jako by hmota trochu zhoustla, ale při překročení větší síly se také dala prorazit. Proto mohl skočit ze Žižkovské televizní věže a nezlámat si kosti, jen se dole zabořil do dlažby.

Otočil se tedy na záda a spatřil je.

Stáli nad ním čtyři a zřejmě ho hlídali. Pocítil další úder, tentokrát slabší. Došlo mu to. Bylo to tefirské yvoro. Když je použila Yazatap, odnesl to jen menším otřesem. Neměl by si myslet, že je neškodné! Kanaánce, vlastně historické lidi, prý spolehlivě zabíjelo. Měl sice zvýšenou odolnost, ale šestinásobný soustředěný úder by ho zabil, kdyby mezi nimi nebyly alespoň dva metry skály.

„Vy bestie!“ ulevil si. „Vážně mě chcete zabít?“

Ačkoliv mu museli rozumět, neodpověděli mu.

Přimáčkl se antigravitací zády ke skále a udeřil do ní oběma lokty. Podařilo se mu ji prorazit a pak se zvolna spustit na jejich úroveň. O výšce rozhodovala vždycky nejnižší část jeho těla. Nemusely to být nohy, ale nemohlo to být cokoliv. Meč mohl zaseknout pod sebe na plnou délku a neklesl dolů ani o centimetr. Byl to jeden z paradoxů allohmoty, stejně jako to, že ho unesla vodní hladina, ale propadal se skrz mříže na chodníku. Teď se snažil pokud možno vzdálit z dosahu těch nad ním, nejlépe kolmo dolů. A dařilo se mu to.

Jakmile získal další metr, sedl si na bobek a začal střídavě dupat nohama, až se mohl postavit a přitom byl hlavou hlouběji, než když předtím ležel. Hlavu si musel chránit nejvíc, tam ho zasahovali nejcitelněji.

„Nedostanete mě!“ řekl, když viděl, jak se ho snaží napodobit. Naštěstí jim to nešlo, to by museli mít idarchon a ovládat antigravitaci. V tom měl proti nim důležitou výhodu.

„Proč mě pořád chcete zabít?“ pokračoval, když nedostal odpověď. „Přinesl jsem vám přece jídlo! Nabízím vám záchranu, jídlo, život, nechápete?“

Nic, žádná odpověď. Sledovali ho žádostivě jako smečka vlků, snad by i vyli, že jim kořist uniká z dosahu. Pepka najednou napadlo jiné vysvětlení kostí, které tu porůznu ležely. Jsou to kosti těch, kteří už zemřeli, to zůstává. Ale nemusí být vůbec staré! Allohmota se nekazí, ale ti živí je mohli ohryzat! Lidožrouti, a co hůř, mrchožrouti! To už snad ani nejsou lidé! Zbláznili se z hladu! Co to říkali? Maso... krev... byl snad pro ně už jen kusem masa? Všichni ale měli na sobě uniformy! Pravda, tady je nemají o co roztrhat a obleky nesouvisí se stavem psychiky, i úplný magor může nosit perfektní generálskou uniformu.

Schytal dvě další rány, ale už hodně tlumené. Předtím měl pocit pořádné rány palicí, teď už to byly slabé pohlavky. Čím byl hlouběji, tím méně mu mohli škodit.

„Teda, tomu říkám hloupost!“ oslovil je telepaticky. „Nedohodneme se spolu raději po dobrém? Přivezli jsme vám zásoby jídla pro sto dvacet lidí. Dostanete ode mě najíst!“

Napadlo ho, jak jim unikne, kdyby s vyjednáváním neuspěl. Je to přece jednoduché. Půjde vodorovně tak dlouho, až opustí oblast kopce. Když ho budou sledovat, vyjdou na povrch, ale tam už pod zem neuvidí. Změní-li směr, zmizí jim. Neúspěch při vyjednávání ho ale mrzel. Když je tu nechá, zemřou hlady. Už teď jsou to pouhé trosky, i když mu pořád mohou být nebezpeční.

Aby jim dal najevo, že má dost času a nebojí se jich, posadil se na zkřížené nohy.

„Nabízím vám příměří po dobu jednání a jídla, kolik sníte!“ dal jim další nabídku.

I kdyby byli hluší, telepatickou pojmořeč vnímali. Při každém pokusu zpozorněli, ale nic víc. Nebyli němí. Občas mezi sebou prohodili pár slov, ale jeho okázale ignorovali.

Najednou se ze strany objevili další. Spatřil je když vstoupili do skály na okraji kopce. Pepkovi strážci vyskočili a připojili se k příchozím, teď jich bylo celkem jedenáct. Příchozí ale vlekli dvě další těla bez známek života. Dvě tefirky mladého vzhledu, nahé a vychrtlé, ale přece jen ne tak jako ti, co je sem vlekli.

Těla byla svlečená a svázaná, ale ne provazy. Na allohmotu platí jen allohmota, ke svázání zajatců použili místo provazů jejich vlastní uniformy. Donesli je až k Pepkovi, který to pozoroval z bezpečné hloubky.

Pepkovi strážci chvíli s příchozími o něčem jednali. Pak jeden z příchozích zdvihl velkou stehenní kost se špicemi na konci a silně bodl jedno přinesené tělo do krku. Tady pod zemí krev nemohla stříkat jako na vzduchu, ale podle toho, jak rychle z rány vytékala, bylo Pepkovi jasné, že ta nešťastnice byla do této chvíle živá.

Oni ji zabíjejí!

Ti nejbližší se tlačili co nejblíže k umírající, strkali se, aby se mohli pořádně napít její krve. Kterým se to nepodařilo, nebo je ostatní odstrčili, na nic nečekali a hladově se zahryzli do rukou a nohou, trčících bezvládně ven z chumlu. Lidožrouti! Nejsou to jen mrchožrouti, oni své oběti aktivně vraždí!

Pepek to nevydržel.

Vztyčil se a začal stoupat vzhůru. Byli tak zaujati příšernou hostinou, že si ho v první chvíli nevšimli. Pepek se dostal tak blízko k druhé oběti, ležící stranou, až ji uchopil za nohy, svázané nad kotníky nohavicemi kalhot uniformy. Pevně sevřel bosá, ještě teplá chodidla a dupáním začal klesat zpět do hloubky. Nejhlubší částí dvojice byly jeho nohy, bezvládné tělo se zlomilo v pase a začalo klesat dolů, za ním. Jako když vosa kutilka stahuje pod zem housenku, ochromenou přesně mířeným bodnutím.

Dívka nebyla ještě pod úrovní tlupy, když jeden z chlapů cosi zařval a ukázal ostatním na mizející kořist. Celá tlupa se ihned vrhla za Pepkem, ale on ještě stihl jejich oběť prudce stáhnout dolů, pod jejich úroveň, kam za ní nemohli. Vyfoukl jim ji!

Sám byl ale v zóně, kde předtím dostal ten strašný úder. Teď jich na něho bylo víc a byli jaksepatří rozezlení, že je oloupil o kořist! Chyběly jim k němu ještě dva metry, ještě metr a zaútočí na něho! Pepek pustil nohu zachráněné oběti, kryl si hlavu rukama, ačkoliv ho to nemohlo ochránit a usilovně se snažil dosáhnout větší hloubky aspoň sám. Na poslední chvíli ho napadlo dřepnout si. Získal tím jen metr, ale možná rozhodující. Rána do hlavy ho povalila, ale nezbavila vědomí. Utřeli jste, pomyslil si pomstychtivě. To už ani nejsou lidi, opakoval si v duchu. To jsou zvířata! Šelmy jako v Dinosaurii! Což je aspoň jednou pořádně vyděsit? Na dinosaury přece xeri platilo!

Pořádně se nadechl. Xeri potřebuje energii a i když jí idarchon dodává dost, člověka to uvnitř pořádně zahřeje. Tak co, bestie, co řeknete na tohle?

Změnil se v modrou kouli ohně. Osvítila do dvaceti metrů nejbližší okolí, ale šedivé obličeje lidožroutů vypadaly parádně zděšené. Pepek zamířil rovnou k nim. Schytal přitom další slabší ránu do hlavy, zřejmě nebyla soustředěná a ode všech. Ani druhá, ještě slabší ho nezastavila. Metr pod jejich úrovní to psychicky neunesli a rozprchli se do všech stran.

Pepek se dohrabal k jejich druhé oběti. Byla už mrtvá, ale Pepek ani nepotlačoval vztek a rozhodl se, že jim tuhle hostinu překazí za každou cenu. Dívčí noha byla ještě vláčná, ale krev z mnoha ran přestala vytékat, bylo vidět, že ji už srdce nepohání. Na noze i na rukou chybělo několik vykousnutých kusů masa, na okrajích ran byly zřetelně znát stopy zubů. Pepek konečně popadl oběť za obě nohy a začal se propracovávat zpět do hlubin pod úroveň lidožroutské bandy. Pořád osvětloval okolí modravým svitem xeri, aby jeho protivníky ani nenapadlo útočit. Až když byl tři metry hluboko a mrtvá byla metr pod kritickou úrovní, zpomalil a přestal modře svítit. Rozezlená banda lidožroutů se zakrátko opět shromáždila přímo nad ním, ale jen kolem něho bezmocně kroužila.

„Utřeli jste, co?“ poškleboval se jim.

Jako odpověď dostal pár výchovných pohlavečků, ze kterých si už vůbec nic nedělal.

„Vy bestie!“ zahrozil na ně nahoru. „Žerete se navzájem? Proč mě odmítáte? Mám pro vás jídlo, rozumíte? Jídlo, vodu, co budete chtít!“

Zdálo se mu, že mu odpovídají. Chvíli je poslouchal, ale nevypadalo to jako rozumná řeč. Pořád opakovali slova: maso... krev... maso...

„Já vám dám maso!“ zahrozil za nimi.

Natáhl se pro první oběť. Mohla být ještě naživu, i když nebyla při vědomí. Možná nebyla mrtvá, spíš jen omráčená. Tefirské yvoro zřejmě nešťastnici zasáhlo na blízko, tedy silněji než Pepka. Kromě toho nevěděl, co se s obětí vrčících lidožroutů dělo předtím. Stáhl ji proto níž, do hloubky pěti metrů, mimo jejich dosah. Rychle ji omrkl. Až na spoustu modřin ani nevypadala zraněná. Což by vlastně nevadilo.

Nadechl se a poslal na ni oživovací kosmickou sílu.

Tady pod zemí se rozsvítilo ještě víc než na vzduchu. Světlo, které na Zemi bylo znát jen trochu a v přítmí, tady plápolalo déle než vteřinu a osvítilo zevnitř kopec jako obrovský hangár. Všechny předměty z allohmoty v něm krátce zasvítily. Od porůznu se válejících kostí po děsem zkřivené šedivé obličeje lidožroutů.

Zachráněná dívka otevřela oči. Nejprve spatřila Pepka, jak se nad ní sklání. Nadechla se a začala hrůzou ječet.

„Kuš, ticho!“ okřikl ji. „Mě se neboj, nic zlého ti neudělám!“

Zarazila se a zmlkla. Pak ale pohlédla nahoru a v blikajícím světle eldyfu zpozorovala hladové pohledy lidožroutů.

„Tam...! Tam...!“ ukazovala mu zděšeně nahoru svázanýma rukama.

„Jó, ti by tě sežrali!“ přitakal Pepek dobrácky. „Jenže na nás nemohou, jsme pro ně moc hluboko. Neboj se jich. Mě taky ne, já ti neublížím. Počkej, rozvážu tě.“

Pomohl jí posadit se a pokoušel se rozplést uzly z rukávů, kterými měla svázané ruce. Zkoušel rozvázat utažený uzel zubama a přitom se dostal hlavou až k jejím ňadrům. Moc velké je neměla, ale při její vychrtlosti nebylo divu. Po chvilce se mu podařilo rozvázat uzel a mohl se věnovat nohavicím, zauzlovaným kolem kotníků, aby jí vysvobodil z pout i nohy. Tefirka si zatím usilovně třela zdřevěnělá zápěstí a potom i kotníky. Nevadilo jí, že před ním sedí nahá, ale když si uvědomil, co právě přestála za hrůzy, ani se jí nedivil. Navíc jistě netuší, že je kluk a kdoví, jestli vůbec ví, co to znamená!

„Zkus si to obléknout!“ podal jí konečně součásti její uniformy.

Neodpověděla mu, pokud nebylo odpovědí, že se začala nohama soukat do kalhot.

Pepek si ji zatím zvědavě prohlížel. Obličej měla jako všechny tefirky krásný, i když pohublý. Pleť neměla tak šedou jako lidožroutky, měla blíž k dívkám Yazatapiny posádky. Její vychrtlá postava se jistě brzy srovná. Zajímavé, řekl si. Včera viděl v Oáze tak zblízka tři nahaté holky, byl z nich na větvi a nevěděl co dělat. Teď by ho to nerozházelo, ani mu to nevadilo. Nebude to tím, že se před malou chvilkou společně setkali s hrozící smrtí? Anebo za to může poslední noc s Xapho a jeho slib?

Tefirka na sebe natáhla bundu a zapnula ji. Teprve když pod bundou zmizela její malá ňadra, Pepek uzavřel své hodnocení. S Xapho ji srovnávat nemůže. Tahle potřebuje přibrat aspoň deset kilo, raději patnáct, uvažoval věcně. Pak se zase pěkně zaoblí a bude to holka jako lusk, ale za Xapho by ji nevyměnil ani potom.

„Tam...!“ ukázala najednou Pepkovi zděšeně. Až teď si všimla družky v neštěstí. Mrtvé tělo druhé dívky leželo vodorovně ve výšce Pepkova pasu a pod ní visela ve vzduchu kaluž krve. Jakmile ji totiž Pepek pustil, byly nejnižším místem její paty a tělo zvolna klesalo jako do tekutého medu, dokud se na té úrovni nerozprostřelo celé.

„Tu jsem nestihl zachránit,“ přiznal Pepek.

Zachráněná tefirka se potácivě vrhla ke své kamarádce.

„Lailah!“ zaúpěla a objala její zakrvácené tělo, nedbala, že bude sama celá od krve.

„Lailah, co ti to udělali? Co si teď bez tebe počnu? Lailah, probuď se, slyšíš?“ kvílela opravdu zoufale. Pepkovi jí bylo líto, ale pomoci jí nemohl. Pomalu se k ní došoural.

„Nech ji!“ snažil se ji odtáhnout. „Je mrtvá. Už jí nepomůžeš.“

„Lailah!“ vzlykala dívka. „Co si tady bez tebe počnu?“

„Počkej!“ napadlo najednou kacířsky Pepka. „Ustup stranou! Třeba není mrtvá!“

„Že není mrtvá?“ vybuchla dívka. „Co mi to vykládáš? Já to přece bezpečně poznám! Ale co si bez ní počnu? Už jsme zůstaly jen dvě, teď tu budu v tak příšerném světě úplně sama! Lailah, cos mi to provedla?“

„Ustup od ní!“ popadl ji silou za rukáv a odtáhl ji. „Pomůže jí jen zázrak!“

„To vím taky!“ vzlykla. „Lailah! Co ti to udělali?“

Odtáhl ji stranou, ani se moc nebránila. Zato Pepek se roztřásl. Pomůže jí jen zázrak! Ano, ale on jediný zázraky dokáže!

Před chvilkou si vyzkoušel, že kosmická síla působí i na duchy. Na Zemi zase, že má sílu za dva. Ivana s prostřeleným srdcem měla být správně také mrtvá! A přece ji uzdravil! Proč to nezkusit? V nejhorším případě ho to oslabí, ale za pokus to jistě stojí!

Nadechl se a poslal na mrtvou kosmickou sílu.

Pár kroků před ním vzplála záře. Ne bílá jako před chvilkou, ale jasně žlutá. Kopec to prozářilo, že byl z allohmoty vidět i špendlík, zatímco skály jako jindy netvořily ani dým. Ohnivá koule nebyla studená, začala sálat horkem. Pepek si vzpomněl, že to už zažil. Chtěli tenkrát Chétezům předvést kosmickou sílu a jako zkušební objekt měli vyschlou, tisíce let starou mumii jednoho z Mrzoutů. Domnívali se, že na její vzkříšení nestačí ani zázrak, ale přepočítali se. Mumie ožila a měli s ní problémy. Jako s každým Mrzoutem ani s ním nebyla kloudná řeč a když je začal ohrožovat zbraní, svrhli ho do Raphaelova Arestu. Když se pak po něm sháněli, byl už opět mrtvý. Nebyl na mráz zvyklý a příliš rychle zmrzl.

Teď ho to ale sebralo pořádně, cítil se jako před chvílí po spojeném úderu lidožroutů. Lapal po dechu a obezřetně couval, zatímco koule se stále roztahovala. Dívka ho držela za ruku a ustupovala s ním, oči údivem rozšířené. S tímhle se jistě v životě nesetkala!

Záře konečně naráz zhasla. Pepek se vrhl k ležící Lailah. Právě otevírala oči, Pepek ji pohledem zkontroloval. Na nohou i na rukou, kde měla předtím hluboké krvavé rány, jak jí lidožrouti zaživa ohryzali, měla kůži nedotčenou. Rány s okraji od zubů zmizely, krk měla hladký, jako by jí kostěná zbraň před chvílí neprobodla krční tepnu. Hadry, jimiž ji svázali, byly od krve, ale nikde na těle neměla ani škrábnutí. Funguje to, pomyslel si s uspokojením.

„Vítej mezi živými, Lailah!“ pozdravil ji vlídně.

„To není možný!“ vydechla první dívka. „Vždyť byla mrtvá! To snad ještě poznám! Nebo jsem už zešílela?“

„Neboj se, nejsi šílená,“ usmíval se pyšně Pepek. „Tomu se ale u nás říká zázrak!“

Cítil se slabý, jako by právě vylezl z bazénu, ale naprosto spokojený. Dvě na poslední chvíli zachráněné holky, to přece stálo za trochu energie!

„Zázrak?“ dívala se na něho udiveně první dívka. „Tohle že je zázrak?“

„Ano,“ přikývl. „Byla přece mrtvá, viděla jsi to. Podívej se na její ruce a nohy. Viděla jsi prve ty rány? Jsou pryč.“

„Jsou pryč!“ opakovala udiveně. „Ale to přece není možné!“

„Je to zázrak, ale není to nemožné,“ opravil ji. „Viděla jsi to sama, stalo se to.“

Začal dívce Lailah rozvazovat ruce. Nešlo mu to. Měla je stejně jako její kamarádka svázané vlastní uniformou, ale látka byla drsná a uzly utažené.

„Ty... poslyš, že ty nejsi od nás!“ vyhrkla s podezřením první dívka.

„Nejsem,“ přikývl, ale úsměv ho neopustil. „Vadí to snad?“

Opět vzal utažený uzel zubama, čímž zákonitě sklonil hlavu až k ňadrům Lailah. Měla je větší než její kamarádka, nebyla ani tak vychrtlá. To se při úplném vzkříšení děje, nejvíc to bylo vidět na vyschlé mumii. Nedělal to proto, aby si ji mohl takhle zblízka prohlížet, ale zuby byly přece jen při rozvazování uzlů účinnější.

„Musíš být potom náš nepřítel!“ dodala ta první a zamračila se.

„Proč si to myslíš?“ usmál se. Konečně se mu podařilo uvolnit uzel, odtáhl hlavu a rozvazoval rukama. Přitom se díval do obličeje první, která si ho podezíravě prohlížela.

„To bych musel být z Gehenny a to nejsem,“ napověděl jí uklidňujícím tónem.

„Aha,“ zarazila se. „Ty jsi mimogehenňan?“

„Ano, přesně tak. Můžete mi obě říkat Pepek, tak se jmenuji. Tohle je Lailah a jak mám říkat tobě?“ obrátil se na tu první.

„Salgiel,“ vyhrkla. „Odkud opravdu jsi?“

„Postačí ti vědět, že zdaleka?“ usmál se. „Přišel jsem ze světů, na které jste se ještě nedostaly a nemáte na ně spojení. A chci vám pomoci. Stačí vám to?“

„Z velké dálky...“ uvažovala Salgiel. „A umíš přivádět mrtvé k životu...“

„Umím,“ přikývl. „Já už vím, že to neumíte. To dovedou jen andělé...“

„Ty bílá bestie!“ vykřikla Salgiel znenadání. Skoro současně ho Lailah mlčky, ale tím úporněji a bez varování nabrala svázanýma rukama zespodu do brady. Náraz ho nadhodil až upadl naznak. Salgiel napřáhla nohu s úmyslem nakopnout ho. Naštěstí jí to pod zemí nešlo tak rychle, skála jí kladla odpor.

„Co blázníte, káči pitomý?“ vybuchl Pepek.

„Ty jsi anděl!“ nakopla ho Salgiel vší silou do holeně. Naštěstí bosou nohou, to ještě vydržel, ale vyskočily mu hvězdičky před očima.

„Nejsem!“ vykřikl rychle. Obě se očividně zarazily.

„Proč jsi říkal, že jsi?“ vyhrkla zmateně Salgiel a napřahovala se pro jistotu znovu.

„Necháte mě aspoň domluvit?“ syčel bolestí a třel si nakopnutou nohu. „Co vás vede k té pitomé zuřivosti? Chtěl jsem říci, že zázraky dovedou jen Ogdurové - a my!“

„Vy?“ vybuchla Salgiel. „Kdo vy?“

„My Učedníci!“ syčel bolestí. „Nemůžete nás znát. Přišel jsem vám pomoci, zachránil jsem vám život a místo abyste mi poděkovaly, bijete mě. Měl jsem vás radši nechat sežrat lidožroutům, jestli si takhle představujete vděčnost!“

„Ty nejsi anděl?“ změkla konečně Salgiel. „Učedník? Tak promiň! Bolí tě to moc?“

Sklonila se k němu a zkoušela mu prohmatat nohu. Najednou by obětavě ošetřovala, co před okamžikem sama způsobila.

„Tak moc mě to zase nebolí!“ řekl hrdě. „Ze kterého jste vlastně kmene?“

„My jsme Árjá!“ vypjala se hrdě vsedě Lailah.

„Tak dobře, vy dvě Árjá,“ řekl. „Dovolíš? Dokončím to, už to mám skoro rozvázané.“

Obrátil se k Lailah, ale ta už si pouta strhla z rukou, posadila se a sama si zkoušela rozvázat nohy. Moc jí to ale nešlo, uzly byly tuhé.

„Počkej, nech mi to, vezmu to zubama,“ odstrčil její ruce. „Zatím si oblékni bundu.“

Ukázalo se, že měla ruce svázané kalhotami, takže musela počkat, až jí rozváže nohy. Salgiel nechtěla jen přihlížet, ale zbyla na ni jen pomoc při rozplétání kalhot.

Lailah se rychle oblékala a Pepek se rozhlížel po lidožroutech. Kopec, zdola podobný velkému hangáru, byl ale prázdný, lidožrouti nikde. Asi se polekali Pepkovy ohnivé produkce a utekli. Usnadňovalo jim to odchod, ale mračil se při představě, kde je teď bude hledat? Nechtěl je nechat zemřít, ale dopadne to tak, když se před ním schovají.

„Půjdete se mnou, zachráním vás,“ slíbil dívkám.

„Jak?“ zajímalo pochopitelně obě.

„Máš víc zásob?“ zeptala se konkrétněji Salgiel.

„Máte hlad?“ usmál se na ně.

„Strašný!“ přiznala Salgiel. „Víc než půl roku jsme nic nejedly!“

„Já... já ani hlad nemám!“ řekla Lailah, jako kdyby se tomu sama divila.

„Jak můžeš tak lhát, Lailah? Vždyť jsme se obě hladem sotva potácely!“ zavrčela na kamarádku nesouhlasně Salgiel.

„Ona nelže,“ zastal se jí Pepek. „Nevšimla sis, jak po tom zázraku... ztloustla?“

„No jo...!“ změřila si ji očima kriticky Salgiel. „Máš pravdu! Jak to vlastně děláš?“

„Nemám čas na vysvětlování,“ zvážněl Pepek. „Poslyšte, vy dvě Árjá, chci vás odvézt z tohoto šíleného světa do jiného, normálního. Ale něco za to od vás budu chtít.“

„Co ti ale můžeme dát? Nic nemáme!“ ukázala mu Salgiel prázdné ruce.

„Dáte mi slib!“ řekl už zase vážně.

„Slib?“ podivila se Lailah. „Slib čeho?“

„Slib, že se nevrátíte do Gehenny a zapomenete na ni,“ řekl. „Pro Gehennu jste přece hrdinsky a čestně zemřely. Vezmu vás do jiného světa, nabízím vám nový život. Ale nechci, abyste si jej zkazily tím starým.“

Musel jim opakovat, že jsou pro Gehennu mrtvé a jediná přijatelná možnost pro ně bude přijmout jeho nabídku na nový život, ale v jiném světě.

„To chceš ale hodně!“ zvážněla Salgiel. „To je jako kdybys nás odtrhl od kořenů!“

„S rostlinami se to někdy dělá,“ přikývl. „Odtrhnou je od kořenů a zasadí jinam, kde zapustí nové kořeny a rostou dál. Vaše kořeny v Gehenně jsou strašně prohnilé. Zapomeňte na ně, dám vám možnost najít si jiné.“

„Podivná podmínka!“ podotkla Salgiel.

„Velice důležitá podmínka!“ opáčil vážně Pepek.

„Vypadá ale skoro jako zrada!“ odvětila temně Lailah.

„To není zrada!“ namítl Pepek. „Vy jste svůj kmen nezradily, čestně jste za něj padly. Přijmete teď nový život, nebo zůstanete svým kmenům věrné až za hrob?“

„Věrné až za hrob?“ otřásla se Lailah.

„Ano, protože tady jste už zemřely,“ ujistil ji tvrdě. „Dokonce dvakrát.“

„Proč nás chceš ale ...vytrhnout?“ dívala se na Pepka Salgiel.

„Protože u Učedníků není místo pro vaše nenávisti. Nesmíte je tam zavléci. Musíte se naučit žít a vycházet s bývalými Baaly i s příslušníky dalších kmenů a světů a nesmí vás ani ve snu napadnout, že by to mohli být vaši nepřátelé.“

„Aha...“ uvažovala Salgiel. „Ty jsi ale také Učedník. Znamená to, že i ty pocházíš z nějakého kmene Gehenny? Kdo původně jsi? Árjá nebo Baalka? Nebo snad Asbeelka?“

„Ani Árjá, ani Baalka, ani Asbeelka, ale Kanaánec,“ řekl vážně.

„Ty jsi z těch... primitivů?“ zděsila se Salgiel.

„Vidíš!“ vyjel na ni Pepek. „Toho se taky musíte zbavit. Nenávisti a falešného pocitu, že jste víc než ostatní. Považujete pořád nás Kanaánce za primitivy? Která z vás dokáže vzkřísit mrtvou kamarádku, co? Žádná! Jen my, Kanaánci z Učedníků! A andělé!“

„Ty bestie bílé?“ vyskočily obě.

„A dost!“ vybuchl i Pepek. „To je moje podmínka: nebudete se nad nikoho vyvyšovat a nikoho nenávidět. Ani anděly, rozumíte?“

„To po nás nemůžeš chtít!“ řekla Lailah. „Andělé jsou bestie, zaslouží si smrt!“

„Já to ale chtít musím!“ trval na svém. „Žádná nadřazenost, žádná nenávist!“

„A co když takovou podmínku nepřijmeme?“ nasupila se Lailah.

„Budu vaše rozhodnutí respektovat,“ řekl. „Když mezi Učedníky nechcete, nikdo vás nutit nebude. Zůstaňte si tady. Brzy vás zabijí a sežerou, ale vyberete si to samy!“

„Počkej!“ zarazila kamarádku Salgiel. „Vážně tady chceš zůstat? Vždyť tě už jednou zabili! Opravdu jsem tě viděla mrtvou, to on tě vrátil mezi živé!“

„Co to říkáš?“ znejistěla trochu Lailah. „Já že jsem byla mrtvá? To není možné!“

„Ani jedna nevíte, co se s vámi dělo,“ obrátil se Pepek na Salgiel. „Taky jsem tě před chvilkou křísil, taky by ses sama nevzpamatovala. Nehledě na to, že jsem vás sebral těm... Nechápete to? V téhle chvíli by už okusovali vaše kosti! Jako kosti těch před vámi!“

Ukázal rukou nahoru na porůznu roztroušené kosti jejich předchůdkyň. Salgiel se při tom pohledu znatelně otřásla, ale Lailah mu to zřejmě ještě nevěřila.

„Tak si to rozmyslete!“ vzdychl si odevzdaně Pepek. „Moji podmínku už znáte.“

„Co v tom jiném světě budeme dělat?“ zeptala se ho věcněji Salgiel.

„Něco se pro vás najde,“ pokrčil rameny.

„Jen jestli to budeme umět!“ starala se Salgiel.

„Jedno to určitě nebude: nebudete bojovat ani zabíjet. Jestli nic jiného neumíte, budete se muset něco užitečného naučit. To snad patří k novému životu, ne?“

„Nepotřebujete tam lazarnice?“ zeptala se opatrně Salgiel.

„No jistě!“ opáčil Pepek nadšeně. „Měla bys o to zájem? Naučíme tě to.“

„Já už jsem lazarnice,“ řekla Salgiel. „Na Gehenně jsem platila za odbornici!“

„No tím lépe!“ usmál se na ni. „Máš tedy základy už od vás, ostatní si snadno doplníš. Budeš to mít jednodušší.“

„Myslíš, že si nevystačím s tím, co znám?“

„Umíš křísit mrtvé?“ odpověděl jí protiotázkou. „Ne, viď? Já odborník nejsem, ale křísit mrtvé umím, to jsi přece viděla. Nevadí, budeš toho potřebovat doplnit méně.“

„Co si o tom myslíš, Lailah?“ obrátila se Salgiel ke kamarádce.

„Nelíbí se mi to,“ vzdychla si. „Jestli na to přistoupíme, čeká nás na Gehenně poprava. Jinak to ani nemůže dopadnout.“

„To je jednoduché!“ usmál se Pepek. „Už nikdy se tam nevrátíte a najdete si domov u nás. Proto vás chci odtrhnout od kořenů. Za čtvrt roku zjistíte, že to není špatná výměna.“

„Byl jsi na Gehenně, abys to mohl srovnávat?“ zkusila ho Lailah zviklat. „Jak můžeš tak jistě tvrdit, že se budeme někde jinde cítit doma?“

„Byl jsem tam,“ přikývl vážně. „Mohu to srovnávat. Srovnávaly to i bojovnice jako jste vy, máme jich tam víc. Shodují se, že se to srovnat nedá. Jiné světy jsou... prostě jiné.“

„A ony také zra... chci říci, zřekly se Gehenny?“

„Nic jiného vám nezbývá!“ ujistil je. „Když máte na vybranou mezi Učedníky a smrtí v tomto světě, vybere si smrt jen fanatik nebo pitomec. A vlastně musí být oboje.“

„A jsou tam také naši nepřátelé, Baalové?“

„Jistě,“ přikývl. „Tam na kmeny nebereme zřetel. Baalové jako Árjové jako Kanaánci, všichni tam jsou prostě Učedníci.“

„Tím by se snad síly srovnaly... ale andělé tam nejsou!“ vyhrkla rychle Salgiel.

„Momentálně tam nejsou,“ vzdychl si Pepek.

„Chceš ale, abychom zradily Árjá!“ vzdychla si Lailah. „Zavřeme si cestu zpátky.“

„Jako už jiné,“ připomněla jí Salgiel. „Vidíš jinou možnost než to přijmout? Vidím to jednoznačně. Jinou cestu odsud nemáme. A zůstat tady... Viděla jsem tě už jednou mrtvou!“

Až teď si vzpomněl na gunis, komunikační přístroj od Yazatap. Vytáhl jej z brašničky na břiše a stiskl knoflík, ale v té chvíli si všiml, že se z přístroje vine tenký proužek dýmu. Zřejmě nevydržel proud energie, protékající poblíž. Trochu ho to zamrzelo, ale nedal si tím kazit náladu a zaměřil se na Yazatap směrovanou telepatií, kterou by se jí dovolal i kdyby byla na opačném konci světa. Nevadilo mu ani, že nemohl čekat odpověď.

„Yazatap, připrav se!“ oslovil ji. „Rozbil se mi gunis, ale máme první úspěch! Přivedu ti dvě dívky, připrav jim něco k jídlu.“

Navenek mlčel a pozoroval nerozhodnuté dívky. Pak si řekl, že jim pomůže.

„Mám dojem, že jinou cestu nemáte. Víte co? Pojďte se mnou, v letadle se najíte a hned to uvidíte jinak. Rozhodnete se potom. Seznámím vás s Yazatap, už se na vás těší.“

„Yazatap?“ ožila Salgiel. „To je přece naše jméno, ale hodně starodávné!“

„Yazatap je bývalá Baalka,“ řekl. „Teď už to nebude váš nepřítel. Bude se o vás starat jako o Učednice. Kmeny tam zkrátka musí jít stranou.“

„Tak co?“ obrátila se Salgiel na kamarádku.

„Nemáme na vybranou!“ řekla odevzdaně Lailah. „Vlastně máme, ale to není žádný výběr. Tady zůstat... ne! To už nám stačilo.“

„Tak pojďte, holky!“ usmál se na ně Pepek. „Uvidíte, že to nebude tak špatné, jak si to možná ještě malujete!“


„Úplně zničený! Proto jsem se tě nemohla dovolat!“ řekla Yazatap nad odklopeným krytem gunisu s dobrým pocitem, že přišla na příčinu, ačkoliv na ni přišel už Pepek.

Lailah a Salgiel spaly v rozložených sedačkách pro výsadkářky. Po dvou letech hladu se poprvé pořádně najedly a nenadálý pocit bezpečí je uspal jako ukolébavkou. Obě Árjá se od Baalek lišily i barvou pleti, byly světlejší, blíž k Pepkovi.

„Naštěstí jsme to nepotřebovali,“ řekl Pepek.

„Naštěstí!“ opakovala po něm. „Víš, jak jsem tu byla na trní? Musím ti říci, není to ani zdaleka moje první akce na nepřátelském území. Kolikrát jsem posílala své výsadkářky ven, všem jsem přála úspěch a návrat, často se mi ze čtyř vrátila jen jedna a někdy ani ta ne, ale o tebe jsem doopravdy trnula. Ta tvoje telepatie je taky pěkná věc! Najednou jako kdybys mi říkal, že přijdeš a přivedeš ty dvě... vypadalo to jako předtucha něčeho zlého. Přiznám se, ztuhla jsem jako špalek. Vážně si neumím vysvětlit, proč mi na tobě záleží?“

„Víš, čím to bude?“ usmál se trochu trpce. „Nebude to proto, že se beze mě nevrátíš?“

„Tím by to mohlo být,“ přikývla. „Kdyby mi záleželo na mně samotné. Dávno jsem si odvykla bát se sama o sebe. Když zemřu, nemám co ztratit. Proč mi ale záleží na tobě, když jsi skoro můj nepřítel? To mi vysvětli!“

„Nejsem nepřítel!“ namítl. „Jsme spojenci na jedné lodi a musíme to táhnout spolu.“

„Dobře, nepřátelství je pryč, zmizelo. To nevysvětluje, proč tak trnu strachy, co by se ti všechno mohlo stát.“

„Říkala jsi, že ti připadám moc mladý,“ napadlo ho.

„A nejsi?“ podívala se na něho pobaveně. „Už jsem to přece říkala. Kdyby to záleželo na mně, nikam bych tě nepustila.“

„To by mohlo ledacos vysvětlovat,“ uvažoval. „Ženy u nás mají něco podobného, říká se tomu mateřský cit. Najdou si někoho, ke komu cítí ochranitelský vztah. Nemohlo by to vysvětlovat tvou starostlivost?“

„Kdybys mě předtím párkrát neochromil, snad bych tomu uvěřila,“ zavrčela. „Zapnula jsem veškerou logiku, abych city k tobě pro dobro věci potlačila. Zpočátku totiž byly hodně vražedné. Naštěstí jsi silnější, než jsem čekala, jinak bych ti dávno zakroutila krčkem! Proč mi teď záleží na tom, aby se ti nic nestalo? A proč nic takového necítím k těm dvěma?“ ukázala pohledem na dvě spící tefirky.

„Jsou přece mnohem starší!“ pokrčil rameny Pepek.

Protočily se mu panenky, když se dozvěděl jejich věk. Lailah bylo pět set dvacet osm, Salgiel osm set dvacet šest. Proti Yazatap mláďátka, proti Pepkovi až příliš zkušené bojovnice. Nebylo to tím, že patřily k nepřátelskému kmeni? zatrnul v duchu Pepek. Nebude to příliš silná překážka k jejich smíření?

„Ještě není ani odpoledne. Vezmu si batoh a donesu tamtěm jídlo,“ rozhodl se.

Pod zemí nebylo znát, zda venku slunce svítí či ne, řídili se jen podle hodin.

„Vezmi si aspoň druhý gunis místo toho spáleného!“ vnucovala mu Yazatap.

„Nemá to cenu, zase ti jej odpálím,“ vrtěl hlavou. „V nouzi ti všechno potřebné řeknu telepaticky. Má to jedinou nevýhodu, nemůžeš mi odpovědět.“

„Když odpálíš, nedá se nic dělat,“ řekla. „Proč ale litovat špetku elektroniky? Kdyby ti zachránila život, byla by hrozně důležitá.“

Pepek její argument i nový gunis přijal. Na další výpravu k lidožroutům se vybavil batohem balíčků jídla, v rychlosti připravených s Yazatap a v ruce nesl eldyf k osvětlování okolí. Opatrně vystoupil z letadla a klesl pod úroveň okolní roviny, aby do sousedního kopce vstoupil už pod zemí.

Kdyby nešlo o život, byla by to skoro příjemná procházka. Pod zemí překonával odpor prostředí snadno. Jako kdyby se brodil po pás vodou nebo kráčel proti silnému větru, ale od obojího pohybu se to lišilo. Na rozdíl od brodění vodou mu prostředí kladlo odpor po celém těle, ale menší než při brodění, na rozdíl od chůze proti větru odpor zmizel, když se zastavil.

Konečně došel k okraji kopce a posvítil si nad sebe. Kopec byl tentokrát prázdný, byly tu jen roztroušené kosti, pozůstatky předchozích krvavých hostin. Pepek vystoupal na jejich úroveň a vyrovnal tam balíčky jídla. Až sem lidožrouti přijdou, ať se mají dobře! Čekat na ně ale nemohl. Utekli před efekty, provázející vzkříšení Lailah, kdoví zda se sem kdy vrátí.

Ještě se podíval na ty kosti. Ano, bylo tomu tak, jak se obával. Zblízka bylo vidět, jak pečlivě jsou ohryzané. Byly na nich znát stopy zubů. Některé kosti si prohlédl podrobněji. Jen dvě kostry nesly známky dospělého věku, mužská nebyla žádná. Všechny pánevní kosti patřily ženám, které ještě neprodělaly porod. To se na kostech pozná a Pepek byl vděčný primáři Alexijevovi za vyhazov od zkoušky, když tenkrát věnoval málo pozornosti kostře. Po takovém vzpružení si to člověk zapamatuje na celý život. Věk ale mohl odhadovat jen u mladých tefirek, od takových třiceti let výš na ně pozemská měřítka neplatila. Yazatap vypadala na třicet a bylo jí tři a půl tisíce.

Trochu ho zaujalo, že žádná kostra nebyla úplná. Počet lebek téměř odpovídal počtu pánevních kostí. Chyběla jen jedna lebka, zato všechny dlouhé kosti rukou a nohou. Zřejmě si z nich lidožrouti vyráběli zbraně.

Nechal kosti kostmi a zamířil raději do hloubky směrem k dalšímu kopci, vzdálenému jen čtyři kilometry. Pod zemí se pohyboval pomaleji, ale bezpečněji než na povrchu. Snažil se svítit si jen světélkem z dlaně, aby nikoho předčasně nevyplašil.

Konečně spatřil okraj kopce, ke kterému měl zamířeno.

Posvítil si krátce nahoru eldyfem a hvízdl překvapením. Stálo tu devět duchovitých létajících talířů, vyrovnaných do čtverce jako na vojenské přehlídce.

Pod nimi bylo ale ještě víc lidských kostí než v sousedním kopci.

Byla to - základna lidožroutů.

 


Zpět Obsah Dále

05.08.2017 22:41