Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Yazatap

„Co je to za divný vimaan?“ neudržela zvědavost velitelka druhého vimaanu, když se stejně bouřlivě přivítala s Yazatap, jako krátce před ní Yazatap s Pepkem.

Pepkovo letadlo se od vimaanů podstatně lišilo. Všechny vimaany měly diskovitý tvar šedočerné barvy, aerobus byl protáhlý doutník. Pod zemí ani nebylo znát, že je barevný jako papoušek. Zespodu blankytně modrý, ze stran zelený se žlutými pruhy a stříbrnou střechou. Pepek zavedl všechny přímo do skály a tam jim posvítil světélkem ze své dlaně.

V otevřených předních dveřích už vyhlížely návštěvu Lailah a Salgiel.

„Nejdřív se pojďte najíst!“ zvala Yazatap nově příchozí dovnitř. „Jistě máte hlad!“

Obě Baalky se nedaly pobízet. Zakrátko seděly v útulném bufetu aerobusu, Lailah jim donesla dvě veliké porce nakrájených masohrušek.

„Jak se jmenujete vy dvě?“ ptala se jich Yazatap. „A jak jste tady dlouho?“

„Já jsem Hayyoth, pilotka první třídy,“ odvětila s plnými ústy starší Baalka. „A tohle je Dubbiel, moje poslední výsadkářka. Je to štěně na prvním letu, mějte na ni ohledy.“

Hayyoth měla kaštanové vlasy nakrátko, Dubbiel delší černé hladké vlasy. Obě byly jako všechny tefirky krásné jako obrázek, ale Dubbiel byla mladičká výsadkářka, kdežto u Hayyoth se Pepek ani neodvážil věk hádat, leda v rozsahu od třiceti do tří tisíc let.

„Á, první třída!“ usmála se trochu Yazatap. „To jsme tu dvě. Já jsem Yazatap. Měla bych vás seznámit ještě s Lailah, Salgiel a s Pepkem. Lailah je také pilotka, Salgiel lazarnice a Pepek Učedník. Tuhle rasu ještě neznáte, ale mají něco společného s Kanaánci.“

„Kanaánci?“ obrátila se starší Baalka udiveně na Yazatap. „Co je to za nesmysl?“

„Žádný nesmysl,“ opáčila jemně Yazatap. „Pepek nás dokáže vyvést z toho podivného, příšerného světa. Vlastně to nebyl žádný neznámý svět, ale Pegsda.“

„Nesmysl!“ zavrtěla energicky svou krátce ostříhanou hlavou Hayyoth. Pegsda přece znám, naposledy jsem tam byla tak před dvaceti lety. Tenhle svět má úplně jiné fyzikální vlastnosti. Jsme tu pár týdnů, ale stačilo nám to, je to tady příšerné. Nejhorší je, že nevíme ani kde jsme, ani jak se dostaneme zpátky.“

„A přece je to Pegsda!“ usmál se Pepek. „Jen jste to špatně vyhodnotily. Jiné fyzikální vlastnosti nemá svět, ale vy samy.“

Hayyoth po něm blýskla očima, ale neuznala ho za hodna odpovědi. Pepka napadlo, jestli ji nezarazila jeho telepatie, ale Hayyoth správně pochopila, od koho vysvětlení přišlo.

„Proč mu dovoluješ mluvit s námi jako s rovnými?“ zeptala se přísně Yazatap.

„Na to si budete muset zvyknout,“ usmála se trochu tajemně Yazatap. „On je tu víc doma než my, všichni jsme totiž hosty v jeho letadle.“

„To snad není důvod, aby se k nám takhle choval!“ zavrčela na ni Hayyoth. „Neumíš ho naučit příslušné uctivosti? Mám ale další problém. Budeme se muset do tamtoho světa co nejdřív vrátit, zmizely mi tam tři výsadkářky.“

„Víme o tom,“ ignoroval Pepek velkoryse Hayyothinu přezíravost vůči jeho osobě. „Vracet se pro ně nebudete. Jsou mrtvé.“

„Mrtvé?“ vyjekla Hayyoth a obě Baalky se na něho podívaly se směsí údivu a zděšení. „Jak to můžeš vědět? Viděl jsi je snad?“

„Neviděl jsem je,“ odtušil Pepek. „Ale četl jsem o nich jakési hlášení. Ulovili je před týdnem tamní obyvatelé.“

„Jací obyvatelé?“ zamračila se Hayyoth. Zajímalo ji to tak, že přestala žvýkat, ačkoliv jistě měla pořádný hlad.

„Posádky jiných vimaanů, co jsou tam delší dobu,“ odvětil Pepek. „Ani netušíte, čemu jste právě unikly!“

„Poslyš, Yazatap!“ obrátila se Hayyoth na kolegyni rezolutně. „Necháš za sebe klidně mluvit tady toho...? Nemůžeš nám to říci sama? Kdo tady velí? Snad ne on?“

„Uhodla jsi,“ přikývla klidně Yazatap. „Tady velí Pepek. Na to si zvykneš.“

„Cože?“ vybuchla Hayyoth. „Nemůžeš přece myslet vážně, aby tefirkám velel nějaký smradlavý bledý Kanaánec!“

„Nevšimla jsem si, že by smrděl,“ řekla Yazatap zachmuřeněji. „Budete si muset obě rychle zvyknout na jinou subordinaci. Tady velí ten, kdo si ví rady. Jak sama přiznáváš, my to nejsme. Jen Kanaánec ví jak z toho, takže budete obě poslouchat jeho rozkazy. Jinak...“

„Co jinak?“ vyskočila Hayyoth rozzlobeně ze sedačky.

„Jinak se můžete vrátit na Pegsda,“ dokončila Yazatap a zůstala klidně sedět. „Ujišťuji vás, že vás tam brzy potká osud vašich výsadkářek. Cifuri je pro nás stejně nepřátelský svět jako Pegsda, podstatný rozdíl je v tom, že nám tu nikdo neusiluje o život a Pepek nás odsud vyvede do bezpečí.“

„Děláš, jako kdyby si on jediný věděl rady!“ vykřikla rozzlobeně Hayyoth. „Snad mu to nevěříš?“

„Přesvědčil mě,“ řekla klidně Yazatap. „Opravdu našel odsud cestu do bezpečí. Moje výsadkářky už tam jsou, časem vám je jistě představím. Teď jsem se s ním vrátila pro vás.“

„Tyhle dvě nejsou tvoje?“ ukázala Hayyoth zamračeně na Lailah a Salgiel. „Proč tady chodí bosé? A co jsou vlastně zač? Co je to za divné uniformy? Ty opravdu neznám!“

„To jsou Árjá!“ řekla po pravdě Yazatap. „Taky všechny, co zbyly z jedné posádky.“

„Zajatkyně?“ zvedla obočí Hayyoth. „Jak to, že je necháte volně se pohybovat?“

„Nejsou to zajatkyně,“ pokrčila rameny klidně Yazatap. „Tady jsme všichni jen hosty, proto mezi našimi kmeny dodržujeme příměří.“

„Tyhle dvě bosé také?“ ukázala Hayyoth na Lailah se Salgiel.

„Také,“ přikývla Yazatap. „Dostaly se sem jako my. Taky nevědí, jak se vrátit. Proto budou také poslouchat Kanaánce Pepka, dokud nás z toho všechny nevytáhne.“

„A tebe ani nenapadlo se mu vzbouřit?“ vybuchla Hayyoth.

„Napadlo,“ přikývla klidně Yazatap. „Vzbouřila jsem se. Hned několikrát.“

„Tak jak to, že ještě žije?“ odfrkla Hayyoth.

„Poradím ti něco,“ řekla Yazatap. „Zkus o našem a jeho postavení chvilku přemýšlet. Jestli dojdeš k názoru, že by ses měla vzbouřit, pak jen zopakuješ moje chyby a nakonec se stejně jako já smíříš s osudem.“

„Smířit se s osudem?“ šlehla po ní pohledem Hayyoth. „Poslyš, to skoro vypadá jako zrada Baalu!“

Yazatap úmyslně přeslechla výhružný tón poslední věty.

„Tady nebudeš schopná dodržet žádnou přísahu ani ty!“ řekla suše. „Víš aspoň, jak ses na Pegsda dostala? Nevíš, co?“

„To opravdu nevím!“ mračila se Hayyoth. „Najednou něco bliklo a byly jsme tam.“

„To ti na ochranném poli explodovala atomová hlavice,“ řekla Yazatap. „Ještě nikdo to nepřežil, takže jsi pro Gehennu i s podřízenými čestně padla. Jsme na tom všechny stejně, až na Pepka, ten se sem jediný dostal za živa.“

„My ale žijeme!“ vyhrkla Hayyoth.

„Ano,“ přikývla Yazatap. „Ale procházíme stromy, nemůžeme nic uchopit, ruce nám projdou skrz... Jíst můžeme jen zásoby z vlastního letadla. Až dojdou, hrozí nám pomalá, bojovnic nedůstojná smrt hladem. Pokud se toho dožijeme, protože ty, kdo jsou na Pegsda déle, už přišly na to, že jediná možnost jak si prodloužit život je zabít a sníst všechny nově příchozí. Tvé tři výsadkářky už zabily, rozsekaly a za syrova snědly.“

„Kdo by se odvážil?“ vybuchla Hayyoth.

„Ty, co tady živoří déle než my,“ ujistila ji klidně Yazatap. „Všechny pro Gehennu zemřely. Některé už dávno, jiné až v poslední době. Pepek nám nabízí cestu do normálního světa a správně říká: můžeme to odmítnout, ale nebylo by to inteligentní.“

„Čemu říkáš normální svět?“ vrčela Hayyoth.

„Pepek mezi normální světy nepočítá ani Gehennu,“ podotkla Yazatap klidně, jakoby se nechumelilo. „Je to pro nás smutné, ale má nejspíš pravdu.“

„Takže ještě ke všemu uráží Gehennu a ty mu to schvaluješ?“ nesouhlasila Hayyoth.

„Neuráží ji,“ řekla Yazatap. „Jen ji pravdivě popisuje jako svět, kde se skoro nedá žít, pokud nepočítáme pár výjimečných míst, jako jsou naše podzemní pevnosti. Není to ale svět, kde by sis mohla vyjít ven, projít se po pláni a vykoupat se v moři. To všechno už Gehenna neumožňuje. Když tam vyjdeš z pevnosti, zemřeš.“

„Nikdo tě přece nenutí vycházet z pevnosti! Můžeme se rekreovat na Pegsda, Cifuri a Loanebu!“ naštětila se Hayyoth.

„Ano, Pegsda, Cifuri a Loaneb jsou normální světy,“ přitakala jí Yazatap. Gehenna je svět vražedný. Pepek má pro nás jiný svět, podobně vhodný jako Pegsda.“

„No dobrá, to je věc definice,“ zavrčela Hayyoth. „Jak se tam chcete dostat?“

Yazatap jí vysvětlila cestu přes Jupiterské světy. Pepek na ni jen zíral. Hrdá tefirka pro něho najednou argumentovala slovy, jaká by od ní ještě včera nečekal.

„Nikoho poslouchat nebudu!“ řekla Hayyoth. „Jsem tefirka a Baalka. Kdo mě donutí poslouchat rozkazy nějakého smradlavého bledého Kanaánce?“

„Sama se tak rozhodneš,“ řekla Yazatap tiše. „A ještě ho odprosíš, aby ti odpustil, jak ošklivě o něm mluvíš!“

„Odprosit? Nikdy!“ vyštěkla Hayyoth.

„Přestaň se chovat jako paní a velitelka!“ napomenula ji Yazatap. „S tím jsi skončila v okamžiku, kdy tě atomový granát poslal na Pegsda na smrt hladem, nebo do rukou našich lidožroutek, které se už na tebe těší ne jako na kolegyni, ale na pár kilo čerstvého masa!“

„Pro nikoho nejsem jen pár kilo masa!“ vyjekla Hayyoth a zbledla.

„Pro ty na Pegsda jsi,“ trvala na svém Yazatap. „Nikdo vám nebude bránit, když se rozhodnete vrátit. Jen to nikdo z nás co jsme tady nebudeme považovat za inteligentní. Buď přijmete nový život v jiném světě, nebo se dáte na Pegsda sežrat. Vyberte si, ale uvědomte si, že si vybíráte definitivně. Na Pegsda potřebují naši pomoc naléhavě i jiné posádky a vás nikdo podruhé zachraňovat nepůjde.“

„Tvoji pomoc?“ opáčila Hayyoth jedovatě.

„V první řadě Pepkovu, já a Lailah mu jen pomáháme. Já Baalským vimaanem, Lailah vimaanem Árjů. Kdybychom se k vám dostali dřív, mohly žít i vaše zmizelé výsadkářky. Na vás dvě už se lidožroutky také chystaly. Jsme v té akci ale jen pomocnice. Pepkovi by to bez nás trvalo příliš dlouho a pro mnohé by pomoc přišla pozdě. Bez něho neuděláme vůbec nic. A řeknu ti ještě něco. Zdržujete nás příliš dlouho. Jestli se chcete dohadovat, pojďte s námi přepouštět energii z mého vimaanu do vimaanu Lailah.“

„Chceš předávat energii nepřátelům? To snad ne!“ zděsila se Hayyoth.

„Lailah není nepřítelka,“ odpálila ji Yazatap. „Obě jsme válku na Gehenně skončily smrtí za svůj kmen. Teď jsme spojenkyně Učedníků. Buď se k nám dobrovolně přidáš, nebo ti umožníme návrat na Pegsda, ale nehneme pro tebe prstem, ať tě tam lidožrouti třeba dnes večer sežerou! A můžeš mi věřit, už se na to chystají.“

Zvedla se a pokynula Hayyoth směrem k východu z aerobusu.

„Rozumný nápad!“ komentoval to Pepek a také se zvedl. Lailah už čekala jen na to. Hayyoth šla jako druhá hned za Yazatap a Dubbiel cupitala v patách za svou velitelkou.

Připojení napájecího kabelu proběhlo naštěstí bez incidentu. Desetitisíce let neměněný konektor zapadl a Yazatap zapnula přenos energie. Hayyoth se ještě pozastavila nad tím, že Yazatap používá jako nouzový zdroj energie atomové bomby. Yazatap pokrčila rameny. Pro Baal už ty bomby beztak neexistují.


Přepouštění energie skončily Yazatap a Lailah za soumraku. Na další akci bylo pozdě, Pepek proto rozhodl dokončit po večeři ubytování přidělením lůžek.

Večeře proběhla v pohodě. Pepek vybíral potraviny spolu se Salgiel, protože usoudil, že Yazatap a Lailah mají nárok na odpočinek a Hayyoth s Dubbiel jsou pro dnešek hosty. Vybíral samé plodiny, jaké na Zemi nerostou. Neměl totiž k dispozici mikrovlnku. V tomto stavu pod zemí nefungovala, podobně jako eldyfy. Svítila, ale nehřála. Museli se spokojit s potravinami konzumovanými za syrova.

Po večeři se Pepek trochu slavnostněji obrátil na Hayyoth a Dubbiel.

„Na rozmýšlení jste měly dost času,“ řekl telepaticky. „Jak se rozhodnete? Kdybyste volily návrat na Pegsda, byla by právě nejlepší chvíle. Potmě si vás lidožroutky nevšimnou a můžete přežít o pár dní déle.“

„Nevrátíme se na Pegsda!“ oznámila mu Hayyoth kajícnějším tónem. „Yazatap má pravdu. Pro Gehennu jsme mrtvé, dáme se obě k Učedníkům.“

„Mluv jen za sebe, prosím,“ požádal ji zdvořile. „Jak se rozhodneš ty, Dubbiel?“

„Jako velitelka!“ zašeptala plaše.

„No dobře,“ usmál se na ni. „Uvidíš, že jste se nerozhodly špatně. Teď si vyberte, kde budete spát. Vím, že to jde i ve vimaanu, ale lůžka v dolním patře aerobusu jsou pohodlnější a bude se vám tam spát jako ve vatě.“

Lůžka v aerobusu byla jen v dolním patře, nahoře byla sedadla. Aerobusy Vítek navrhl pro potřeby cestovní kanceláře, která počítala s převahou sedících pacientů, ale i ležící měli mít dostatečné pohodlí. Lůžka byla podél obou stěn po dvou nad sebou a dala se zatáhnout vyztuženou koženou žaluzií.

Pepek přiděloval místa popořadě, ale vzal to v opačném pořadí. Nejprve vyhradil dvě lůžka pro Hayyoth a Dubbiel, pak další pro Lailah a Salgiel. Sám si zabral horní lůžko na druhém konci kabiny, hned u dveří. Yazatap obsadila palandu pod ním, ačkoliv by si mohla vybrat ze všech zbývajících.

„Ráno vstáváme brzy!“ oznámil jí, když si nastavoval na hodinkách buzení. „Poletím s Lailah, ty jako zkušenější poletíš poblíž a budeme pátrat společně. Ty po Baalech, Lailah po Árjá. Vyjednávat budete vy dvě, já vám budu jen otevírat brány.“

„Radši bych tě měla ve svém vimaanu,“ vykoukla Yazatap z kožené žaluzie.

„Ty jsi zkušenější,“ namítal Pepek. „Spíš to zvládneš.“

Vyhoupl se nahoru a v mžiku byl pod lehkou, příjemně huňatou okifeiskou dekou, co si kdysi dávno vymysleli Mrzouti.

V letadle bylo ticho. Ostatní tefirky zaujaly polohu vleže na svých lůžkách a protože pro všechny ostatní skončilo období neustálého napětí, nejspíš všechny okamžitě usnuly.


„Pepku!“ zašeptala po chvilce Yazatap. „Nespíš, viď?“

„Ještě ne,“ usmál se.

„Nekřič tak, ať nevzbudíš ostatní!“ poprosila ho šeptem.

„Já nekřičím,“ ujistil ji. „Naopak! To je směrovaná telepatie, vnímáš ji jen ty jediná. Hlasitost je u telepatie fiktivní pojem. Ty mě vnímáš jasně a srozumitelně, pro ostatní jsem úplně zticha.“

„Takhle se můžeš bavit s kýmkoliv a druzí si toho ani nevšimnou?“ napadlo ji.

„Ano,“ souhlasil. „Navíc bys mě vnímala skoro stejně i na opačném konci světa.“

„Že ty se takhle tajně bavíš i s Xapho, s Erelim a s Mariuk?“ vyhrkla s podezřením.

„Nedosáhne to do sousedních vesmírů,“ postěžoval si trochu. „To dokáží jen psi.“

„Psi?“ podivila se. „Ty čtyřnohé šelmy, co žijí na Zemi u vás lidí?“

„Naši psi mají větší inteligenci a umí se domluvit i přes několik vesmírů,“ sdělil jí, co asi nemohla vědět. „Někdy toho využíváme, ale zbytečně je nezneužíváme.“

„Taky bych chtěla umět telepatii,“ povzdychla si.

„Já ti ji ale dát neumím,“ přiznal. „Umím jiné věci, ale dát někomu telepatii je nad mé schopnosti. Ale až se dostaneme mezi Učedníky, dostaneš ji.“

„To by se mi asi líbilo,“ pokračovala tiše. „Ani ses nedivil, jak jsem ti dnes pomáhala přesvědčovat Hayyoth?“

„Divil,“ přiznal. „Jestli se na to pamatuješ, byla jsi zarputilejší než ona!“

„Já už jsem taková!“ podotkla. „Nerada měním přesvědčení. Ale když už mě někdo přesvědčí, že dělám chybu, uznám ji a nepovažuji za správné trvat na ní. Stojím potom za jeho pravdou jako za svou i kdybych měla jít proti svému původnímu úmyslu.“

„To ti jen chválím,“ souhlasil. „Poslední dobou ses předvedla tak nějak lidsky. Nechci tě přechválit, ale byl to velice rozumný přístup a v mých očích tě to povzneslo. Nejsi taková fanatička, za jakou jsem tě považoval. Opravdu se mi to na tobě líbilo.“

„Nesedneme si radši do světla?“ navrhla a když Pepek souhlasil, vystoupili oba o patro výš, kde byla pohodlnější křesla. Pepek tam z kuchyňky donesl v kelímku dvě kávy, ani jim nevadilo, že byly studené, pít se daly.

„Víš, já jsem opravdu bývala strašná potvora,“ řekla kajícným tónem. „Byla jsem zlá, krutá a panovačná. Ale za dobu mého převelení k leteckým silám Baalu jsem se přece jen trochu změnila. Nejdřív jsem začala litovat naše holky. Životnost výsadkářek bývá zlomek životnosti pilotek. Já jsem měla doposud až neskutečnou kliku, ale holky jsem měla každým rokem nové, málokterá měla to štěstí, aby se z ní stala pilotka. Přála jsem jim štěstí, snažila jsem se, aby přežily co nejdéle, ale často jsem je už jen litovala. Pak jsem začala litovat i nepřátelské výsadkářky, ty byly na tom stejně jako naše, a ve vzpomínkách i Kanaánce. Zejména ty, které jsme povraždily bezdůvodně. Divíš se tomu?“

„Skoro ano,“ odvětil.

„Víš, došlo mi, že válka na Gehenně nemá smysl. A to byl krůček od poznání, že jsou nesmyslné všechny války a všechno zbytečné zabíjení. Nejen na Gehenně, ale všude.“

„Měla bys být ráda, že je pro tebe válčení konec!“ řekl.

„Myslíš, že nejsem? Jsem a jak! Ne že bych odteďka nedokázala zabít ani mouchu, ale budu nad tím víc uvažovat, to ti slibuju. Vážně mi můžeš věřit. Hodně jsem změnila i své mínění o tobě. Když jsem tě poprvé spatřila, reagovala jsem jako automat na zabíjení, už to snad chápeš. Jsem ale ráda, že jsi byl silnější. Jsi proti mně pouhé mládě, o tom nemá cenu pochybovat, ale spráskal jsi mě spravedlivě a jsem ti za to vděčná. Já si tě... já si tě docela vážím. Baalka si váží Kanaánce, to snad není možné! Ale je.“

„Já jen zírám!“ odvětil. „Vždyť k tomu nemáš žádný rozumný důvod!“

„Mám,“ řekla. „Tvůj nápad přetahat do Oázy co nejvíc vyřazených bojovnic jim může zachránit život. Tvoje vize světa bez válek, bez zabíjení, světa, kde se Baalky snesou s Árjá i s Kanaánci, je mi opravdu sympatická a stojí za to. Už jsem ti řekla, když mě přesvědčíš o své pravdě, budu za ní stát jako za svou. Můžeš být pyšný, přesvědčil jsi mě. Takovou starou fanatičku! Chci ti s Oázou pomáhat a myslím to upřímně. Budu s tebou Oázu bránit, i kdybych se měla postavit proti Baalu. Vlastně proti všem, kdo by ji chtěli pošpinit a zrušit. Nenabízím ti krátkodobé a už vůbec ne vojenské spojenectví. Nevážím si tě jako Kanaánce a už vůbec ne jako bojovníka, ale jako kluka, který ví co chce a ví jak toho dosáhnout.“

„Nápodobně,“ přitakal. „Taky jsem na tebe trochu změnil názor.“

„Vážně?“ zarazila se.

„Jistě. Nemohu mít o tobě trvale stejné mínění, když ses změnila.“

„To je dobře,“ oddychla si. „Bála jsem se, že mě budeš pořád považovat za hlupačku.“

„Proč?“ trochu se zarazil. „Ty přece nejsi hlupačka.“

„Snad,“ přikývla. „Ale myslel sis to, neříkej, že ne.“

„Považoval jsem tě za fanatičku,“ připustil. „A fanatiky nepovažuji za chytré, i kdyby měli vysoce nadprůměrnou inteligenci.“

„Napadlo mě, že by ti některá ze zachráněných mohla půjčit pořádný oblek, i kdyby tady na tebe musela čekat nahá,“ řekla Yazatap. „Naše obleky jsou pevnější.“

„To se ti jenom zdá,“ řekl. „Tahle kombinéza vydrží víc než vaše. Sneseme v ní oheň i nejkrutější mráz a nikdy nezatuchne, takže ji nemusíme svlékat ani na spaní.“

„Opravdu? Nevypadá zrovna spolehlivě... nepůjčil bys mi ji na chvilku?“ poprosila ho. „Jen na vyzkoušení!“

„To nejde!“ řekl rychle. „Bez telepatie ji ze sebe nedostaneš.“

„Jak to?“ zarazila se.

„Jak to říkám,“ opakoval. „Obléknout bys ji dokázala, přilepí se dokonale na kůži, ale bez telepatického příkazu ji ze sebe nedostaneš. Telepatie umožňuje využít i další vlastnosti. Například ji libovolně přebarvovat barvami i vzorky. Dívky u nás chodí vystrojené, to by ti oči přecházely! Nám klukům stačí menší paráda. Já používám jen dva vzory. Modré džíny a slavnostnější černý oblek. Ani to by tě bez telepatie neposlechlo. Byla bys jen bílá.“

„Bílá není hezká barva!“ řekla. „Každý tě v ní vidí na dálku.“

„Jak kde!“ opáčil. „Když už to bereš z maskovacího hlediska, na sněhu se bílá naopak dokonale ztratí. Bílá dá naopak vyniknout tobě. Proto nosí u nás holky rády bílé šaty.“

„Taky jsem je na Zemi kdysi nosila,“ zavzpomínala si. „Je to ale už dávno. Kanaánci tenkrát neměli takové kombinézy jako máš ty.“

„Kombinézy máme teprve pár let,“ přiznal Pepek. „Až ti někdo z Učedníků věnuje telepatii, dostaneš s ní tuhle kombinézu, ale bez telepatie ti ji nesmím ani zapůjčit. Nechci tě rozčílit, ale máme je od těch bytostí, co je nemáš ráda!“

„Měli bychom ukořistit ještě aspoň jeden vimaan,“ řekla. „Salgiel připustila možnost nějaké psychické blokády. Ráda by nad tím v klidu bádala, ale bez palubní laboratoře toho moc nedokáže. Kdyby tomu bylo opravdu tak, měl bys nás omluvit, nemůžeme za to. Když ale to jméno já ani ty nevyslovíme, můžeme se klidně bavit i o nich.“

„Však to také vypadalo podezřele,“ řekl se zadostiučiněním. „Když jsem si toho všiml i já, muselo to být hodně znát. Jen vám se to zdálo normální.“

„Normální...“, vzdychla si. „Co je normální? Pro nás byl normální život na Gehenně. A teď se dozvídáme, že je to něco příšerného. To každé pořádně zatřese sebevědomím!“

„Myslíš si, že to tak není?“

„Ale je, po logické stránce to musí uznat každý, kdo není úplný fanatik, jenže my jsme fanatičky a pro nás to byl strašlivý otřes, chápeš?“

„Já to přece vím,“ snažil se o měkčí tón, ačkoliv to u směrované telepatie nebylo tak jednoduché. „Byl to pro vás šok a musíte dostat čas na adaptaci. Proto bych si ani nedovolil přivést vás hned mezi Učedníky. Zůstanete na ostrově Oáza, než se trochu otrkáte.“

„To je rozumné,“ schválila mu to. „Stejně je rozumné, když nám občas něco řekneš. A třeba nám i vynadáš. Pro nás může být novinka i to, co považuješ za naprosto běžné.“

„Budu se snažit,“ přikývl. „Ale teď tu máme přednější úkol. Musíme najít posádky, které se ještě dají zachránit.“

„Vím,“ souhlasila. „Když to vezmu čistě logicky, obávám se, že ti nezbude nic jiného než vyhubit lidožroutky, které se nám nepodaří přemluvit, aby šly s námi do Oázy. Válka na Gehenně bude zřejmě pokračovat a tady budou přibývat další a další sestřelené osádky. Měli bychom se pro ně občas vracet. Natrvalo tu ale zůstat nemůžeme a lidožroutky by nám je pokaždé brzy sežraly. Nesmíme je tady nechat, ani kdyby nám jich bylo líto.“

„To se ví, taky je mi jich líto,“ řekl. „Potřebovaly by spíš psychiatra než kata, ale máš pravdu, byly by nebezpečné. Napadlo mě přetáhnout je na Cifuri, aby nemohly vraždit nové osádky, ale tím bych nic nevyřešil, tam by tak jako tak zahynuly a ještě by se vraždily mezi sebou... to už je lepší zabít je bezbolestně. Nenapadá tě ale, jak zabránit tragédiím jako byla Cagrino? Posádka, která se sem dostane a zjistí, že zde nemá naději přežít, může propadnout depresi a třeba i sebevražedným myšlenkám, dřív než jí nabídneme záchranu.“

„O tom už jsem přemýšlela. Nechala bych tu nějaký vimaan. Zařídím, aby vysílal čas od času signál nouze, který přiláká Baalské posádky. Lailah zařídí totéž pro posádky Árjá. Dovnitř dáme zprávu, aby na nás trosečnice počkaly. Dodá jim to sílu, aby se ze zoufalství a z beznaděje nezabíjely, navíc je budeme mít pěkně pohromadě.“

„Máš dobré nápady!“ pochválil ji.

„To je suchá logika,“ namítla. „Vy lidé dáváte častěji přednost citům. Žila jsem mezi vámi, sice s různě dlouhými přestávkami, ale celkově skoro dvacet let. Trochu jste se od té doby změnili, ale řekla bych, že fyzicky ne o moc. Hodně se od nich ale lišíš uvažováním.“

„Myslíš si, že nás znáš?“ usmál se trochu.

„Nemyslím si to,“ přiznala, ani nemrkla. „Kdo chce tvrdit, že zná někoho druhého? Ty zase nemáš představu o nás tefirkách, nedělej si o tom iluze.“

„Chtěl bych vás pochopit,“ přiznal. „Ale iluze si opravdu nedělám. Dělí nás přece celá dlouhá tisíciletí odlišného vývoje. Asi bychom měli problém pochopit své vlastní předky, co žili na Zemi před pouhými tisíci lety, natož vás, když vás neznáme.“

„Dokážeš pochopit jednoho konkrétního jedince,“ uvažovala. „Ale pochopit kmen je nemožné. Ze svého kmene jsi tu sám. Nediv se, že se všechny upínáme na tebe.“

„Nedivím se,“ přikývl. „Ale nejsem pro vás zrovna správný vzorek. Jsem příliš mladý, životní zkušenosti nemám žádné, nebýt těch bytostí, co nás nejvíc pozvedly, neměl bych ani žádné odborné znalosti... Vždyť jsi na Zemi byla déle než já! Měla bys o lidech vědět víc!“

„Možná vím,“ přikývla. „Ale o tehdejších lidech. Ty znalosti mohu rovnou zahodit, vy jste úplně jiní. A nemyslím jen technickou úroveň. Znala jsem pár pozemšťanů, dokonce i jednoho vašeho krále. Sama jsem tam vystupovala jako vaše královna, abych měla respekt. Ale to už je dávno. Ten král občas vyváděl věci! Tu podrazil svého přítele, aby se zmocnil jeho krásné ženy, jindy dával popravovat nevinné... byla jsem tenkrát potvora, ale nad ním jsem měla i já obrovskou morální převahu. Pochopil to a zobal by mi z ruky, kdybych o to stála. Založil obrovskou říši a celou dynastii, ale mně se nakonec zhnusil.“

„Králů je už na Zemi málo,“ usmál se. „Ti, co tam zbyli, jsou jen památkou na dávné časy, podobně jako staré hrady.“

„Vždyť říkám, že mohu zahodit své znalosti o lidech!“ usmála se trochu trpce.

„Brzy budeš mít příležitost poznat nás Učedníky,“ sliboval jí. „Nedožíváme se tisíců let věku jako ty, tvé zkušenosti tam nemá nikdo, ale najdeš tam určitě lepší lidi než jsem já.“

„Pro nás všechny to bude životně důležité,“ vzdychla si. „Uvědom si, co s námi děláš. Snažíš se nás vytrhnout z Gehenny. V tom máš asi pravdu, jinak to nejde, náš rodný svět je zkažený. Co nám ale nabízíš jiného? Nový život? Výborně! Zůstává nejpalčivější otázka: zvládneme to? Asi bude nejlépe připojit nás k Učedníkům, jak jsi chtěl od začátku, ale ještě důsledněji, než jsi to chtěl. Nesmíme si s sebou přinést naše kmeny! Správně říkáš, byl by to zdroj nenávisti. Musíme se jich zbavit. Ale co z nás zbude? Pár nepovedených ženských?“

„Proč nepovedených?“ usmál se na ni. „Jestli to nevíš, podle pozemského měřítka jste všechny krasavice. Hloupé také nejste, neznalost naší civilizace přece není hloupost. Řekl bych, že se přizpůsobíte snadněji a lépe než jiné.“

„Jaké jiné?“ zachytila tu myšlenku.

„Mezi Učedníky přicházejí i jiné než vy,“ ujistil ji. „Obvykle jdou za svým partnerem a pak jim také nezbývá nic jiného než se přizpůsobit. Mají to těžké, ale zvládají to. Hlavní je, zda k nám opravdu chtějí nebo ne.“

„Myslíš?“ zašeptala nerozhodně. „Umíme česky, jazykové problémy neočekávám, ale trochu se toho bojím. Je to přece let bez návratu, něco jako sebevražedná mise. Civilizace se nedá stavět od ničeho a i když se rozhodneme převzít tu vaši, bude nás málo a budeme u vás strašně osamělé.“

„Nebudete,“ ujistil ji. „Budete se podporovat mezi sebou a my vám pomůžeme, kde to půjde. Neměly byste ale pokračovat ve vašem nelidském strojovém rozmnožování. Bude lépe nechat stroje v Gehenně. Řekl bych, že byly hlavní příčinou vaší válečné společnosti. Musíte se naučit znovu používat city, abyste chápali lidi kolem sebe. Naučíte se mít někoho rádi. Nebude to snadné, nemáte chlapy a neumíte to, ale pomůžeme vám to co nejrychleji překonat. Vrátíte se blíž k přírodě a naučíte se žít, jako jste žily kdysi.“

„Zpátky na stromy?“ nadhodila opatrně.

„Ne, techniku budete používat dál,“ řekl. „Já ji také používám, ale technika vás citům nenaučí. Na spoustu věcí si musíte vystačit bez ní.“

„Nevím,“ zašeptala. „Bojím se toho. Divíš se? Velitelka bojového vimaanu přiznává, že se bojí obyčejného života! Není to k smíchu?“

„K smíchu to není,“ řekl vážně. „Nikdo se ti smát nebude. Jako když musíš skočit do vody a neumíš plavat. Buď se naučíš plavat, nebo se utopíš. Chtěl bych vám nějak pomoci, ale řeknu ti upřímně, nevím jak.“

„Taky nevím jak,“ přiznala. „Mám z toho hrůzu. Radši bych měla před sebou leteckou bitvu s pateronásobnou přesilou. Už jsem takovou prošla, tam to bylo jednodušší. Nebyl to takový skok do neznáma.“

„Neříkám, že život je jednoduchý, ale je snadnější, než myslíš,“ snažil se ji povzbudit. „Nemusíš v něm používat jen suchou logiku. Spousta problémů se dá překonat citem. To se jistě brzy naučíte.“

„Já vím,“ vzlykla trochu. „Proto jsi učil mé výsadkářky těm... slabostem, viď?“

„Nevím, jestli jen proto,“ usmál se. „Chtěl jsem na nich vyzkoušet, jestli jste opravdu tak bezcitné potvory. Potěším tě, ještě jste úplně nezapomněly, co je to cit.“

Bavilo ho diskutovat o takových věcech se ženou, která by mohla být praprababičkou praotce Čecha. Přitom se vedle ní necítil jako klučina. V patnácti letech měl zkušenosti toho druhu, jakého ona ve svých třech tisících nejspíš ne.

„A řekni mi, používal jsi k ovlivňování děvčat něco elektrického, nebo ne? Nezlobíš se, že se tě na to ptám?“ pokračovala už zase zvědavě.

„Nic takového jsem nepoužíval. A klidně se mě ptej na cokoliv, pokud to budu vědět, odpovím. Abys měla nějakou představu, xeri je zajímavý nástroj. Umožňuje zastrašit i velká zvířata, protože vzbudí dojem ohně, kterého se bojí. Pro průzkum neznámých světů je ale důležitější, že xeri dokáže spálit bakterie, které by nás mohly ohrozit.“

„Opravdu zajímavé!“ přiznala.

„Není ale elektrický a na svádění dívek se opravdu nehodí,“ dodal rychle.

„Takže si to přece jen vymýšlely?“

„Nemusely,“ řekl Pepek. „Pohlazení dokáže člověka elektrizovat i bez elektřiny.“

„Ale jak?“ naléhala na něho.

„To se dá těžko vysvětlit,“ pokrčil rameny. „Už tě někdy někdo hladil po vlasech?“

„Ano,“ přiznala. „Ale je to už dávno a nepamatuji si, že by mě to elektrizovalo.“

„Hodně záleží na přístupu,“ mudroval Pepek. „Mělo to nečekaný úspěch u zvědavých dívek, které si to chtěly vyzkoušet. Kdybych totéž dělal dívkám, které o to nestojí, vzbudilo by to jejich odpor. Nehladil tě tehdy Kanaánec, kterým jsi v hloubi duše pohrdala?“

„Jak to víš?“

„Jednoduše,“ usmál se. „Nic to s tebou neudělalo. Asi jsi na tom neměla zájem. Příčin mohlo být víc. Například hrozící trest za ohrožení bojeschopnosti, či co to na vás vymyslely vaše nelidské kněžny. Ačkoliv pak by sis nic nezačala. Pravděpodobnější bude, že ses chtěla přiblížit k nějakému domorodci, ale zdál se ti podřadný a nechtěla ses s ním zahodit, takže jsi k němu cítila odpor. I kdyby byl jen podvědomý, úplně by ti to zkazil.“

Kázal jí jako mladší sestře, kdyby nějakou měl. A dělalo mu to dobře, nesnažil se to ani zakrývat. Kdo z lidí měl kdy možnost poučovat tisíciletou ďáblici?

„Tak nějak to mohlo být,“ připustila šeptem. „Poslyš, tebe neberu jako podřadného Kanaánce. Jsi ze Země, vím, ale máš v mnoha ohledech navrch i nad námi. Nemohl bys mě zkusit taky pohladit po vlasech? Čistě z vědeckých důvodů, jestli mě to zelektrizuje...“

„Hele, Yazatap, s tímhle si nesmíš hrát jen z vědeckých důvodů!“ napomenul ji přísně. „Když k tomu budeš přistupovat čistě vědecky, nic to s tebou neudělá. Tohle je především věc citu, ne logiky. Klidně tě pohladím, ale předem ti řeknu, že to nebude mít žádný vliv. To bys ke mně musela něco pozitivního cítit a to považuji za vyloučené.“

„Proč vyloučené?“ provokovala ho. „Co ty víš, co k tobě cítím?“

„Těžko něco kladného!“ vzdychl si. „Jak je to dávno, co bys mě nejraději zabila?“

„On té doby jsem se ale hodně změnila, jestli sis toho nevšiml!“ vyčetla mu. „Tak to aspoň zkus! Když to nic neudělá, o nic nepůjde!“

Usmál se představě, že by se tisícileté ďáblici zamotala hlava z takového holobrádka.

„Změnila ses,“ připustil. „Ale tohle by snad bylo moc! Tomu ani sama nevěříš!“

Ale aby jí udělal radost, otočil se k ní, vzal její hlavu do dlaní a začal ji pomalu, jemně hladit po vlasech. Podivil se, jak je měla ze všech dívek nejjemnější.

„Tak co?“ zeptal se po chvilce a přestal.

„Ještě chvilku!“ poprosila ho tiše. „Víš, ty holky měly pravdu!“

„Cože?“ nechtěl ani věřit svým uším.

„Měly pravdu,“ opakovala. „Když mě hladíš, jako by mi po celém těle probíhaly malé elektrické výboje. Jsi si jistý, že ani omylem nepoužíváš to... to xeri?“

„Tím jsem si naprosto jistý!“ řekl a ještě ji zkusil pohladit.

„Pepku!“ zašeptala mu do tváře. „Opravdu mi nevěříš, že jsem se změnila?“

„To není záležitost víry, ale citu!“ protestoval zmateně a zkusil ji od sebe odtlačit. Moc mu to nepomohlo, snažil se jen zlehka, zatímco ona ho objímala silou.

„Ty mnou pohrdáš, viď?“ pokračovala zklamaně. „Nejsem pro tebe dobrá? Vážně si myslíš, že jako ženská nestojím za nic?“

„Nikdy jsem o tobě neuvažoval jako o ženské,“ řekl. „Ale ani jako velitelka jsi nebyla dobrá. Hnala jsi své podřízené na smrt - a často zbytečně.“

„Já už to vím,“ vzlykla a odstrčila se od něho. „A lituji toho. Bude hodně dlouho trvat, než mi uznáš, že jsem se změnila?“

„Možná ne,“ zkusil ji utěšit. „Až se vrátíme z Pegsda s několika zachráněnými, řeknu přede všemi, že jsi opravdu dobrá.“

„Takže mi nezbývá, než se hodně snažit,“ řekla - ale všiml si, že má v očích slzy.

Slzy u tak staré ďáblice? Ale vlastně - proč ne! Jestli opravdu pochopila aspoň něco, neměl by se tomu divit.

„Uvidíme po návratu!“ řekl.

 


Zpět Obsah Dále

05.08.2017 22:41