Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Základna klidu

Jemné chvění na zápěstí ho probudilo skoro okamžitě.

Mechanicky stopl budící signál a trhl sebou, když si povšiml měkké ženské ruky pod svým krkem. Rychle se rozpomněl, kde vlastně je. Na lehátku v lůžkové kabině pro pacienty v aerobusu nehluboko pod zemí. Škvírou v koženém závěsu k němu pronikal slabý paprsek z malého nouzového světélka nade dveřmi. Osvětloval jeho holé rameno a dál... velké snědé ňadro s velkou tmavší bradavkou.

Ostatní bylo trochu v přítmí, ale to nic neměnilo na tom, že vedle něho ležela Yazatap úplně nahá. Hned si uvědomil, že ani on na sobě kromě hodinek nic nemá. Zašátral rukou, ale tenisák, do kterého se měla sbalit jeho andělská kombinéza, nikde nenahmatal.

Ke všemu zaslechl jakési hlasy.

Natáhl se ke škvíře, aby se podíval ven a polekal se. Spatřil dvě pekelné dívky, Lailah a Salgiel, bosé, ale v uniformách armád kmene Árjá. Přitáhly si z horního patra aerobusu do lůžkové kabiny servírovací stolek na kolečkách a pro všechny na něm krájely masohrušky ke snídani. Myslely to dobře, snídani do postele by za jiných okolností ocenil jako báječný nápad, ale uzavřely mu tím cestu k čestnému ústupu. Bavily se přitom tak potichu, že jim ani slovo nerozuměl.

Yazatap mezitím otevřela oči a se zřejmým potěšením pozorovala jeho zmatek.

Pepkovi blesklo hlavou, že je nahá hezčí než v neforemné uniformě. Musel nezaujatě uznat, že je krásná. Ani jako velitelka nevypadala špatně, ale to se podobala spíš učitelce, které by se neodvážil dotknout. S nahou Yazatap se v noci klidně pomiloval. Sama mu vyšla až neskutečně vstříc! I když toho teď trochu litoval. Nebylo to zlé svědomí kvůli podvedené Xapho? Xapho to přece udělat nechtěl!

„Sháníš tohle?“ zašeptala ďáblice a podala mu jeho andělskou kombinézu. Vyhrábla ji nohou z přikrývky, skopané až v nohách na konci lůžka, jemně ji stiskla palcem nohy a tak mu ji také nohou podala, jako kdyby mu chtěla předvést dokonalý tvar svého lýtka.

Zrudl jako pivoňka a nevěděl, co na to říci. Došlo mu, že jak ji v tom přítmí hodnotil, ona jeho určitě také. Ale co jí mohl nabídnout? Sebekriticky si přiznal, že krásou nevyniká. Patnáctileté vyžle s kůží barvy sýra, samá ruka, samá noha. Neměl ani náznak vousů a už by sváděl tisíciletou ďáblici? Pravdivěji se dalo říci, že ulovila ona jeho. Co ale na něm mohla vidět? Snad jen, že byl tady jediný chlap? Pokud se mu tak vůbec dalo říkat? Milovat už mohl, ale jistý si v tom nebyl. Snažil se, ale v této oblasti vyhrazené dospělým se přece jen cítil neprávem. Něco jiného je svést nezkušenou dívčinu, i když starší než on, ale svádět ďáblici starší než si dovedl představit? To trochu přehnal!

Co trochu? Hodně!

Foukl rychle do kombinézy a nadzvedl se, aby ho mohl roj bílých vloček obkroužit. Jakmile se na něm bílé pápěří usadilo, telepaticky je obarvil vzorkem nepravidelných skvrn, obvyklým na uniformách.

„To ti šlo rychle,“ zašeptala uznale. „Počkáš, až se taky obleču?“

Teď teprve rozpaky nevěděl co dělat. Oblečený byl, ale ona ne. Nebylo by asi galantní zbrkle vyskočit a odhalit ji nahou před ostatními.

„Počkám,“ řekl jí směrovanou telepatií.

Roztřepla si nohavice kalhot a vklouzla do nich. Ďáblice se nezdržovaly prádlem, ale uniformy měly zevnitř vyložené něčím měkčím. Yazatap si ve stísněném prostoru oblékla hbitě i bundu. Jakmile ji měla zapnutou, rázně sama shrnula ke straně kožený závěs.

Pepek byl na kraji a nezbylo mu než vstát jako první. Vyskočil a zbytečně podal ruku Yazatap, aby jí pomohl. Předešla ho a vystoupila ze spací kóje i bez jeho pomoci.

„K snídani budou masohrušky?“ řekla nahlas. „To je výborné, chutnají skvěle.“

Do dveří právě vcházely Hayyoth s Dubbiel, plné ruce židlí. Takže to viděly všechny! Odkud se Pepek právě vybatolil i co tam nejspíš dělal. Všechny ale dělaly jakoby nic, židle rozestavily kolem servírovacího stolku a hned se rozsadily. Na Pepka s Yazatap zbyly dvě čelní židle. Yazatap zamířila k bližší a Pepkovi ukázala na poslední volnou.

Posadil se, celý rudý. Zdálo se mu, že se dívají jen na něho, ale nenapadlo je zmínit se, proč vstával z jejího lůžka? Jako kdyby to bylo naprosto normální. Že by jim vůbec nedošlo, co to znamená? Možné to bylo, uklidňoval se, ale jistý si nebyl.

U Yazatap předpokládal, že nikdy neviděla chlapa. Nebyla to pravda. Byla zkušenější než si myslel. To mu přece v noci předvedla. Nebyla panna jako Xapho. Ne že by to s ní nebylo pěkné, ale... stálo to za všechny budoucí výčitky svědomí?

Svoji porci spořádal v rychlosti, ale musel počkat na Yazatap a Lailah, neslušelo by se vstát od stolu, dokud nedojedly. A obě bývalé velitelky nespěchaly.

„Poletím s Yazatap,“ řekl, aby zakryl rozpaky. „Lailah nás bude následovat.“

„Večer jsi ale říkal, že budeš v mém vimaanu,“ připomněla mu Lailah.

„Je to přece jedno,“ opáčil. „Poletíme beztak ve formaci. Hayyoth, Dubbiel a Salgiel zůstanou tady. Salgiel prý chybí laboratoř. Zeptám se Hayyoth: nemáte ji ve svém vimaanu? Mohla by s ní pracovat i Salgiel? Jestli to rozřešíte, uděláte záslužnou věc.“

Hayyoth trochu rozpačitě slíbila, že se spolu se Salgiel podívají, co se s tím dá dělat. Přece jen asi hůř nesla, že jí bude velet Kanaánec.

„Jak se budeme domlouvat?“ zeptala se Pepka Lailah.

„Yazatap ti dá gunis,“ řekl Pepek. „Já budu hovořit telepaticky, aspoň uvidíš, jak je to výhodná řeč.“

Z Pepkova letadla vyšli všichni společně.

Salgiel mířila s Hayyoth do jejího vimaanu, Dubbiel je doprovázela. Bývalé nepřítelky se musely spojit, ale zdálo se, že to půjde, při jejich disciplině stačilo, aby uznaly příměří velitelky. Lailah nasedla do svého vimaanu a Yazatap vzala Pepka. Za chvíli vimaany vzlétly a Pepek otevřel bránu na Pegsda. Prolétli jí a za okamžik mířily dva šedivé létající talíře na severozápad podél divoce rozeklaného horského pohoří.


Letěli nepříliš rychle, sotva dvojnásobnou rychlostí zvuku. V kabině bylo ticho, že by byl slyšet i dopad špendlíku. Od včerejška Pepek věděl, že ochranná obálka z pole kluapusé eliminuje odpor vzduchu i nárazy kapek vody, letoun pak letí naprosto tiše a klidně a ještě to snižuje spotřebu energie, ale ve vzduchu z allohmoty ani ty kapky vody nebyly.

„Tak co, Pepku?“ obrátila se na něho se sebevědomým úsměvem Yazatap. „Jaká jsem byla v noci? Stála jsem ti za hřích, nebo ne?“

Pepek se jen zamračil.

„Nejradši bych si vrazil pár facek,“ zabručel. „Myslel jsem, že nic neznáš, jako ty ostatní. A ty zatím... Vědět to, zdaleka bych se ti vyhnul!“

„To bys prohloupil, se mnou nemůžeš litovat! Čekala jsem od tebe větší uznání!“

„Nezdá se mi, že by to byl zrovna rovnocenný vztah!“ řekl uraženě.

„No a?“ mrkla na něho. „Vadí ti věkový rozdíl? Dvacetiletá se ti zdá bližší? Myslíš si, že bych se měla koukat po starších, viď! Ale to je relativní. Pro mě je sedmdesátiletý chlap stejný klouček jako ty. Řekni, co bych dělala s kmetem, který vydrží deset let a pak nebude k ničemu? Není jedno, jestli jsem starší o tři tisíce let nebo o tři a půl?“

„Ode mě to ale vypadá jinak!“ odpálil ji. „Ty mladé jsou mi blíž!“

„Myslíš?“ zasmála se. „Jo, chlapče, neměl sis začínat s ďáblicemi! Uvažuj, všechny jsme ze stejného těsta! Ty mladé jsou čerstvě vylíhlá roztomiloučká koťátka, ale budou takové i za padesát let! A až budeš starý, budou pořád tak mladé. Kdoví, jak si potom chceš s nimi rozumět? Nebyla bych pro tebe lepší? Jako stařena ani zdaleka nevypadám, sex mě už učit nemusíš, spíš naopak. Jediné, co ti opravdu nemohu nabídnout, je panenství, ale to můžeš je mít od každé jen jednou, pak už ne. Zkus se dívat víc dopředu! Za třicet až čtyřicet let nebudeš takové kůzle jako dnes, ale já budu pořád stejná a budeme si ještě bližší, uvidíš! Se mnou prostě nemůžeš prodělat!“

„Zřejmě vycházíš z průměrného věku nás lidí před těmi dvěma tisíci lety! Nevíš, že se náš věk prodloužil. Mimozemšťané z Xijtry nám slibují tisíc let, desetkrát víc, než co znáš.“

„U nás trvá mládí až čtyři tisíce let!“ trumfla ho.

„Vždyť už mám Xapho!“ trval na svém umíněně.

„No a?“ opáčila klidně. „Už jsem ti to snad říkala. Tři jako čtyři, ne?“

„Češi harémy nepěstují,“ odvětil suše.

„Češi možná ne,“ připustila nepříliš ochotně. „Ale mám v letadle zakázané historické krystaly, kde se dozvíš, jak to vypadalo na Gehenně v dávných dobách, když ještě i u nás byli muži. Ještě než kněžny rozhodly, že je klonování výhodnější. Budeš se možná divit, ale měli jsme vztahy podobné vašim. V těch dávných dobách ženy rodily děti a tvořily s muži rodiny. Ale byl tu jeden významný rozdíl, který nepřekonáš. Vždycky se rodila jen čtvrtina chlapců a na jednoho muže připadaly v průměru tři ženy. Naše rodiny proto nebyly párové, jeden muž - jedna žena. Normální rodina měla na jednoho muže tři ženy, ale byly i takové, kde bylo žen na jednoho muže i pět. Nejběžnější byly velké rodiny se třemi muži a dvanácti ženami. A tenhle poměr - tři ženy na jednoho muže - nepřekonáš ani ty.“

„Xapho mi nedávno říkala, že má zálibu v historii,“ řekl zamračeně. „Prohrabala prý spoustu starých krystalů, ale o rodinách se vůbec nic nedozvěděla. Jak je to tedy?“

„Xapho!“ rozesmála se Yazatap. „Takové kotě! To se ví, že se nic nedozvěděla! Tyhle krystaly byly zakázané už před patnácti tisíci lety! Takové poklady se nenechávají kopírovat kdekomu a nikdo je nenechá volně přístupné! Xapho ani netuší, že je v letadle mám! Nezná správná hesla a bez nich se na ně nedostane! Já je samozřejmě znám, ale těm mladým by to jen mátlo hlavičky!“

„Dobře, tak se všechno dozvěděla ode mě,“ řekl Pepek jízlivěji. „A se vším všudy, i s praktickou ukázkou, jestli to chceš vědět! Xapho ještě panna byla!“

„Aby nebyla! Tak sis to s ní aspoň hezky užil!“ usmála se trochu kysele Yazatap. „Jenže od tebe se to mohla dozvědět, jak to znáte vy. Naše krystaly ty vztahy popisují jinak. Měla bych jim je odblokovat a dát přečíst, ať se holky poučí! Jinak je to naučíš ty, ale podle vás. A to by nebylo dobré.“

„A proč ne?“ podíval se na ni drze. „Nebude lepší, když se nám přizpůsobíte? Beztak chcete žít u nás, ne?“

„Přizpůsobit se musíme, nic jiného nám nezbude,“ povzdychla si. „Ale něco nepůjde nikdy! Slíbil jsi nám nový život v novém světě, ale musí to být přijatelné. Ať děláš co chceš, nemůžeš chtít, abychom se přizpůsobily všemu. Nechceme napodobovat indické vdovy, co se dávají se svými mrtvými muži zaživa upalovat, nebudeme ani skákat do propasti. Nepřijatelné zvyky nebereme, v něčem musíme i u vás zůstat své.“

„Nikdo vám indické zvyky vnucovat nebude,“ zvážněl Pepek. „Nebudou vám hrozit ani neustálé popravy jako u vás. Ale nemyslím si, že byste měly v našem světě zakládat úplně odlišné enklávy. To by byl první krok k odcizení a rozkladu.“

„Jak si to tedy představuješ?“ zeptala se ho přímo.

„Chtěl jsem vás zacvičit do našich zvyklostí a přivést mezi Učedníky,“ přednesl jí svůj plán. „Seženeme vám pár mužských partnerů. Tím se mezi nás přirozeně rozptýlíte a vsadím se, že vás brzy nikdo nerozezná. Splynete s námi, no řekni, nebude to lepší?“

„Vždycky se od vás budeme maličko lišit!“ namítla. „Dá se přehlédnout, že nejsme tak bledé. Někteří Kanaánci jsou přece i tmavší. Nepřehlédneš ale naši dlouhověkost!“

„No a?“ opáčil. „Tenhle problém náhodou máme taky. Kdo se dá k Učedníkům, tomu se jako vedlejší efekt prodlouží věk. Nemůžeme to ale nabídnout všem lidem na Zemi. Proto jsme založili kolonii na prázdném světě a tam lákáme lidi, ochotné jít s námi.“

„To se vám to láká, když jim nabízíte delší život, ne?“ ušklíbla se.

„Právě proto to nenabízíme,“ řekl Pepek. „Nabízíme společnou práci a možnosti, které tu práci usnadňují. Zásadně nemluvíme o delším životě, to je pro nás vedlejší efekt, který se zájemci dozvědí až u nás. Nabídku zajímavé práce přijme mnohem méně lidí, zato jsou to nadšenci, jaké tam potřebujeme.“

„To není špatný tah!“ uznala Yazatap. „Zmoudřeli jste za těch pár tisíc let. Když si tě srovnávám s tehdejšími jelimánky, nejsi na tom vůbec tak špatně.“

„Hele, kolik jsi už měla chlapů?“ zavrčel, aby ji trochu zpražil. „Jsem ještě mládě, ale vím o tom dost. Ještě že ses mi ani nesnažila nakukat, že bych byl tvůj první! První jsem byl jen u Xapho!“

„To snad nevadí,“ usmála se na něho mile. „Snad proto nebudeš vyvádět! To jen tvoji pitomí předkové bývali strašně hákliví, aby byli u ženy první a pokud možno i jediní. Když zjistili, že holka není panna, bez slitování ji ukamenovali jako zločince! Nevěstince přitom u nich, pokrytců hnusných, kvetly za všech dob! Nic ti nechci nalhávat, ale kdyby tě to vážně zajímalo, byl jsi u mě teprve druhý. A kdyby ti vadilo srovnání s jiným mužem, měla bych tě aspoň ujistit, že to nebyl jen tak ledaskdo! Před tebou mě objímal pravý král! Jeho jméno dodnes u vás znají miliardy lidí!“

„Král?“ zarazil se. „A dodnes známý?“

„Byl to jeden z vašich nejvýznačnějších králů starověku,“ vysvětlovala ochotně. „Píše se o nás i ve vaší Bibli, najdi si to tam! Jmenovala jsem se tenkrát Yazatap Sibyla Kumana, královna ze Sáby. To se ví, nikdo o něm nenapsal, že pořád chroupal cibuli a česnek! Tenkrát mě sex s ním přišel hrozně draho, ale nelituju toho. Už jsem ti řekla, že to s našimi chlapy nešlo. Byl to jediný Kanaánec, který mi trochu imponoval. Měla jsem ho rok, než jsem zjistila, že ani on za nic nestojí. Uznávám, hodně jsem se od něho naučila, sex byl asi jediné, v čem byl doopravdy mistr. Může tě zajímat i to, že mě kvůli němu odvolali pro porušení discipliny z vědecké práce... Potěší tě, že ve srovnání s nefalšovaným králem vycházíš o třídu líp?“

„Aha!“ zamračil se Pepek. „Smrděl ti, co?“

„To bych ještě snesla,“ mávla rukou. „Měli tam zajímavé přísloví: když ti přítel smrdí česnekem, zakousni si také a přestane to. V češtině ani v tefirštině se to nerýmuje, ale je to pravdivé a účinné. Kdyby se ke mně ale choval jako ke královně! Byla jsem přece královna, dodnes známá královna ze Sáby! Ale on mě veřejně pokořil. Dal přede mnou přednost tlusté otrokyni! Nevadilo by mi, že byla tlustá, ale že se mi před hodnostáři vysmívala. Husa pitomá! Ale on taky neměl moc filipa. Nebylo dvakrát chytré dráždit ďáblici! Beztrestně se urážet nenechám!“

„Cos jim provedla?“ zeptal se jí suše.

„Nic moc,“ ušklíbla se. „Rút chytla malomocenství, vyhnali ji z města a někde bídně zhebla. Uvažovala jsem, jestli bych neměla nakazit i jeho, ale nechala jsem ho žít. I když ho spíš zachránilo, že mě tenkrát odvolali a nestihla jsem si to pořádně rozvážit.“

„Ty jsi ale byla potvora!“ zamračil se na ni.

„Byla!“ přiznala. „Až ty jsi mě změnil.“

„Koukám, že ti ani král nestačil...“ odfrkl si. „Co bys potom viděla na mně? Já přece nejsem král, spíš sotva vylíhlý vrabčák, jak jsi to sama řekla.“

„Vrabčák, inteligentnější než král,“ řekla. „Byl starší než ty, lidé ho nazvali moudrým, měl by mít tedy rozum, ale choval se ke mně hůř než k otrokyni. Musím ti uznat, chováš se k nám ke všem jako ke královnám. I ten sex se mi s tebou líbil víc než s ním. Pro mě jsi lepší než král! Ani takové uznání tě nepotěší?“

„U Xapho jsem byl úplně první!“ řekl mrzutě. „Co si teď o mně pomyslí?“

„Bude ti to přát!“ usmála se. „A bude pyšná, že se o tebe dělí se mnou. Poslyš, Pepku, my se na to díváme jinak. Nám tefirkám v těch pradávných dobách, kdy jsme ještě měly muže, údajně nikdy nevadilo dělit se o ně, ale museli se k nám chovat jako ke královnám, rozumíš mi? Když nás budeš uznávat jako osobnosti, budeš náš král. Odpustíme ti spousty chyb, ale neodpustíme ti, abys nás považoval za méněcenné.“

„Nápodobně!“ odvětil. „Pohrdat Kanaánci byste neměly ani vy.“

„Nebudeme,“ slíbila krotce. „Ale vždyť nemáme proč! Pohrdaly jsme vašimi předky, kteří si to plně zasloužili. Říkala jsem ti přece, jaká to byla paka! Vy jste úplně jiní!“

„Je otázka, nakolik byli naši předkové paka a co na tom byla vaše vina,“ řekl Pepek.

„Jak to myslíš?“ zarazila se Yazatap.

„Kdykoliv se dnes na Zemi odehrává nějaké svinstvo, jsou u toho tefirové nebo aspoň lidé v jejich službách,“ pokýval hlavou. „Jestli jste nás takhle dusili vždycky a vždycky jste podporovali jen lumpárny a darebáctví, pak se ani nedivím, že naši předkové proti vám nic nedokázali. To celosvětově nedokážeme ani dnes. Dodnes jste našimi parazity. Teprve když jsme se vás zbavili aspoň na sousedních světech, pohnuli jsme se k lepšímu. Domnívám se, že ta paka, jak jim říkáš, byla taková jedině kvůli vám a stydět byste se za ně měli vy.“

„To myslíš vážně?“ zamračila se na něho.

„Ano,“ řekl pevně. „Až se spolu podíváme na Zem, dokážu ti to.“

Neodpověděla mu. Místo toho trochu zpozorněla a ukázala šikmo dolů před letadlo.

„Podívej se! Tam mají Pegsdové město!“

Pepek ji v první chvíli podezíral, že se jen snaží odvést někam jinam nepříjemné téma hovoru, ale opravdu, dole před nimi bylo město. Zvědavě se nahnul k obrazovkám. Jak asi jeho obyvatelé vypadají?

V té chvíli se ale Yazatap trhnutím ohlédla stranou. Letadlo vedle nich se prudce rozkymácelo, pak se z gunysu ozval hlas Lailah.

„Mám kontakt s nějakou větší skupinou!“ hlásila jim. „Je to na našich komunikačních kanálech, takže to jsou Árjové.“

„Jakého druhu kontakt?“ zeptal se jí rychle telepaticky Pepek. „Mohla bys dohodnout příměří i pro nás? Zeptej se jich, kde bychom se s nimi mohli setkat!“

„Mají nás zaměřené, ale nestřílejí, když my nebudeme,“ sdělovala jim rychle Lailah. „Trochu se divili, že letím v jedné formaci s nepřátelským vimaanem, ale oni prý mají mezi sebou také Baaly. A setkání mi právě navrhli! Příměří potvrdíme změnou kursu doprava se současným poklesem výšky pod úroveň kopců.“

„Dobře, zpomal a změň směr, poletíme za tebou!“ svolil Pepek.

„Kdyby nás chtěli sestřelit, vystavíme se jim jako na střelnici!“ zavrčela Yazatap.

„Právě proto to uděláme!“ řekl Pepek. „V nouzi oba vimaany prohodím na Cifuri.“

„Pokud se mezitím nerozplyneme do černého obláčku!“ doplnila Yazatap skepticky. „Jsi moc důvěřivý, Pepku.“

„Co by naším sestřelením získali?“ pokrčil rameny.

„Třeba pocit vítězství!“ opáčila, ale poslechla a následovala vimaan Lailah ještě níž.

Před nimi se náhle zpoza kopce vynořily s převahou výšky vimaany čtyři.

„Máme přistát přímo pod nimi,“ hlásila opatrně Lailah gunisem.

„Pak tedy přistaneme!“ řekl Pepek.

„Dole nás ale rozstřílejí!“ řekla s jistotou Yazatap.

„Nerozstřílejí!“ řekl Pepek. „Napikuj to kolmo dolů. Přistaneme kousek pod zemí, tam nás nemohou ohrozit.“

Totéž navrhl Lailah s vysvětlením, že se jim nemůže nic stát, neboť hmota je přibrzdí pozvolna. Dopadnou i do skal jako do peřin.

„Vzpomeňte si, jak je zaparkované moje letadlo!“ připomněl jim.

„Dobře, zkusím to!“ řekla odhodlaně Lailah.

Otočila směr kolmo dolů a vletěla slušnou rychlostí do kamenité pláně. Zmizela pod zemí jako stín, nikde žádné trosky ani plameny.

„Teď ty! Dělej, ať nemají čas na střelbu!“ řekl Pepek Yazatap.

Poslechla ho a namířila si to přímo dolů. Byl to hrozný pohled, jak se řítili na kameny. Pepek tomu podlehl a v okamžiku očekávaného nárazu zavřel oči, ale vimaan se jen prudce, ale snesitelně zabrzdil, až zastavil. Plynule, jako artista v záchranné síti.

„Jako kamikaze jsi byla neodolatelná!“ otevřel Pepek oči a usmál se na Yazatap. „Půjdeme jednat, ne?“

„Fuj!“ vydechla a také až teď otevřela křečovitě sevřené oči. „To bylo poprvé, ale taky a naposledy! Víckrát to neudělám!“

„Ale uděláš!“ zasmál se Pepek. „Podruhé dokonce s menším strachem. Otevři dveře, ať můžeme vystoupit, Lailah už je jistě venku!“

Vyšli ven a Pepek osvítil okolí eldyfem. Byli v hloubce necelých sta metrů, takže eldyf osvítil i část vnitřků nejbližších kopců. V jednom se zřetelně zaleskla allohmota. Stranou od nich byl zabořený druhý vimaan. Stál šikmo, ale pozvolna se srovnával. Zasunuté přistávací nohy zato nemohly, ale poloha naplocho byla očividně nejstabilnější.

„Tamhle na nás čekají!“ ukázal Pepek.

Lailah vystoupila až po nich, ale trojice kamikaze ihned zamířila tím směrem. Brzy spatřili skupinku vimaanů seřazených uprostřed kopce, podobně jako u lidožroutů.

Čekala je tam celá delegace nejméně dvaceti tefirek. Také si svítily eldyfy, ale dívaly se na nově příchozí zaraženě, zejména když naše trojice začala šlapat vodu a stoupat.

„Co to děláte?“ křičela na ně jedna velice hubená tefirka. Byli ještě dost daleko od ní, musela proto křičet a stejně ji sotva slyšeli.

„Jdeme s vámi jednat!“ oznámil jim Pepek klidně.

Všesměrová telepatie má ve skále větší dosah než hlasitý křik. Vítací delegací to trhlo.

„Také chceme jednat!“ křičela na příchozí hubená tefirka. „Ale proto jste nemuseli utopit hned dva vimaany!“

„My jsme je neutopili,“ opravil ji Pepek. „Vrátíme se pro ně.“

„To přece nejde!“ varovala ho tefirka. „Jsou pod nulovou úrovní!“

„Budete se asi divit, jde to!“ oznámil jim klidně Pepek. „Dokázali byste to i vy, stačilo by napikovat to vedle nich třetím letadlem se záložními piloty. My to dokážeme i jen tak.“

To už byli skoro na dosah. Tady by jim bylo nebezpečné i yvoro, kdyby je ti nad nimi použili. Ale zdálo se, že to nemají v úmyslu.

„Vítáme vás v naší Základně klidu!“ přivítala je vysoká, hubená tefirka. „Chcete se k nám připojit? Jak jste na tom se zásobami? Tedy, jestli jste o ně právě nepřišli...“

Pepek chápal, že odpověď bude mít velikou důležitost, ale nechtěl nic skrývat.

„Nechceme se připojovat,“ odvětil. „Zásoby nás nezajímají. Chceme vás zachránit.“

„Na to jsou ale zásoby velice důležité!“ opáčila tefirka, mluvící za ostatní.

„Nejsou!“ překvapil ji kacířskou odpovědí. „Asi mi nerozumíte. Zásob bychom vám mohli přivézt kolik chcete, ale nepřišli jsme vás zásobovat, to by bylo vždycky jen dočasné. Chceme vás odsud odvézt do normálního světa.“

„Čemu říkáte normální svět?“ vyhrkla tefirka zaraženě.

„Světů je přece víc!“ pokrčil rameny. „Tady můžete zásobami šetřit jak chcete, budou vám jen ubývat. V normálním světě se uživíte bez problémů.“

„Myslíte, že je možné najít pro nás normální svět?“ zpozorněla tefirka spolu se všemi.

„Vyzkoušeli jsme to,“ řekl prostě Pepek. „Kolik je vás tady? Máme v sousedním světě větší letadlo, ale kdyby vás bylo více než dvě stě, museli bychom vás brát po etapách. Jste tady všichni, nebo je vás víc?“

„Je nás víc,“ přikývla tefirka. „Většina drží hlídky proti Zlým a vyhledává nováčky. Doufali jsme, že na Gehenně na něco přijdou. Ale zrovna vy vypadáte odjinud.“

„Odjinud jsem jen já,“ řekl Pepek a zvedl ruku, aby to bylo jasnější, když už neotvíral při mluvení ústa. „Tady Lailah a Yazatap jsou z Gehenny, ale jsou na tom asi stejně jako vy. Jste trochu pozměněné bytosti, ale dá se to napravit. Nabízím vám přeměnu do původního stavu a neočekávám, že byste odmítli.“

„Taková nabídka se neodmítá...“ uvažovala tefirka. „Samozřejmě pokud není spojena s něčím ještě horším. Doufám, že nechcete zneužít naší nouze a vzít nás tam jako otrokyně.“

„Jednu takovou podmínku mám!“ řekl Pepek. „Musíte sami posoudit, jestli je pro vás přijatelná nebo ne. Neumožním vám návrat na Gehennu. Pro váš svět jste zemřely. Vezmu vás do jiného světa, z Gehenny nedostupného. A vyžaduji ještě něco. Musíte zapomenout na nenávist mezi vašimi kmeny. Nebudete se rozlišovat, Árjá jako Baalky. A nebudete se smět vyvyšovat ani nad jiné bytosti, zejména ne nad ty méně vyvinuté.“

„Tam bude víc druhů?“ ožila tefirka. „My už jsme kmenovou příslušnost zrušili. Když jde o všechny, jsme jeden kmen. A návrat na Gehennu by pro nás ani nebyl to nejlepší.“

„Tím lépe!“ přikývl Pepek. „My se přátelíme i s bytostmi, které se nám nepodobají. Xijtrané mají místo rukou a nohou chapadla, liší se od nás psi i Chétezové. Se všemi ale vycházíme jako s rovnými a totéž budeme požadovat i od vás.“

„Vy se nám ale docela podobáte,“ zhodnotila Pepka tefirka.

„Znáte jistě naše příbuzné Kanaánce,“ souhlasil. „My se za ně považujeme, i když už se také trochu lišíme. Ale nikoho nebudete smět považovat za něco horšího.“

„To by nebyla špatná podmínka, kdyby tomu bylo i naopak,“ uvažovala. „Když budete uznávat i vy nás, nebudeme si mít co vyčítat.“

„Tak to přece myslím,“ řekl Pepek. „Berete to?“

„Měli bychom to asi rozhodnout všichni pohromadě, ale myslím, že to schválí každý,“ uvažovala tefirka. „Předběžně to bereme.“

„Přiletíme tedy s větším letadlem a odvezeme vás do normálního světa,“ řekl Pepek. „Kdo naše podmínky nepřijme, může tady zůstat.“

„Proč jste nepřiletěli rovnou?“ nadhodila tefirka.

„Protože jsme se setkali se Zlými!“ potřásl hlavou Pepek. „Naše letadlo je neozbrojené a nechrání nás ochranné pole. Kdybyste se rozhodli sestřelit nás, bylo by pro vaše vimaany snadnou kořistí. Přiletíme jen když budeme vědět, že pro vás nejsme pouhý terč.“

„Můžete s ním oblétat naše střediska, nebo chcete, abychom se dostavili sem?“

„Vždyť je to letadlo,“ usmál se Pepek. „Klidně všechno oblétáme.“

„A ještě něco,“ vzpomněla si tefirka. „Můžete se sem později vrátit? Zřejmě ano, když nám to sami nabízíte. A můžete nám sem přivézt nějaké zásoby?“

„Můžeme,“ přikývl Pepek. „Ale proč? Odvezeme vás všechny. Nebo počítáte s tím, že to někdo odmítne?“

„To ne, ale...“ trochu se zarazila. „Víte, jde o to, že se tu čas od času objeví nováčci, myslím nové posádky s letadly. Chtěli bychom jim pomoci. Kdybyste nás odvezli všechny, nikdo jim už nepomůže.“

„Je hezké, že na ně myslíte,“ usmál se Pepek. „Jistě jste si všimli, že máme pomalejší metabolismus a nemusíme tak často jíst. Zásoby určené na den tady vystačí na měsíc, dá se tu přežít i rok bez jídla. Postačí tedy čas od času sem zaletět a nováčky vyzvednout.“

„To by stačilo, kdyby... kdyby tu nebyli Zlí...“ řekla tefirka. „Už jste se s nimi setkali? Pak asi víte co jsou zač. Kvůli nim musíme držet hlídky... když objeví nováčky dříve než my, zabijí je, aby jim mohli sebrat zásoby. Jde jim jen o to, aby oni sami přežili.“

„Kdyby šlo jen o zásoby!“ souhlasil Pepek. „Zabíjejí je, aby mohli pít jejich krev a jíst jejich maso. Tak mohou přežít ještě déle.“

„Brrr!“ otřásla se tefirka. „To myslíte vážně?“

„Naprosto.“

„Tak proto každou noc zmizely mrtvoly z míst našich šarvátek, pokud nebyly úplně rozprášené eldyfem!“ došlo jí konečně, ale vypadala všelijak, jen ne nadšeně.

„Uvažovali jsme už o tom, že je budeme muset vyhubit jako zvěř, aby nové posádky přežily do našeho příletu,“ řekl, na čem se dohodl s Yazatap.

„To nebude jednoduché,“ řekla tefirka. „Nevíme kde se skrývají. Jednu skupinku jsme objevili, ani nevíme, kolik jich bylo, někdo říká pět, jiné šest. Pobili jsme je, ale stálo nás to dvacet mrtvých. Víme, že tu je někde ještě větší skupinka. Když na ně vypálíme, zalezou do skal, jeden eldyf je udrží i na pět kilometrů. Ale stejně mohou střílet na dálku oni na nás. Proto je jen hlídáme.“

„Nabízeli jsme jim odvézt je odsud, aby se v normálním prostředí vzpamatovali,“ řekl Pepek. „Ale není s nimi řeč! Pořád jen krev... maso... krev... maso... Víme o jejich základně, mají tam letadla. Což je tam překvapit?“

„To bude těžké,“ zamyslela se tefirka. „Když zalezou do některé skály, nemůžeme na ně. Pod zemí jsou jediné opravdu účinné zbraně staré důstojnické meče. Naši čtyři chlapi je mají, ale ti druzí jsou příliš dobří šermíři, nemůžeme se jim tam postavit. Je to zablokovaná situace, nevíme, jak z toho.“

„Co takhle využít hloubky, do které se oni nedostanou?“ navrhl Pepek.

„Tam se nedostaneme ani my,“ namítla.

„My to umíme,“ slíbil jí. „Ale možná máš pravdu, mohou být příliš dobří šermíři. Musíme proti nim něco vymyslet.“

„Tady nic nevymyslíte,“ nevěřila mu. „Nebo lépe, vymyslet můžete cokoliv, bude to na nic, když to nedokážete realizovat.“

„Realizaci nechte na mně,“ mávl rukou Pepek. „Za chvíli se vrátíme do normálního světa a tam nejsme tak bezradní jako tady! Až odvezu prvním skupinku, vrátím se. Přitom mohu ledacos nejen vymyslet, ale mohu si něco i připravit.“

„Dobře,“ ustoupila tefirka. „Máte zřejmě jiné možnosti než my. Přesto si myslíme, že by nebylo od věci zanechat tady pár hlídek na pomoc nováčkům.“

„To jistě,“ souhlasil Pepek. „Ale čím víc vás odsud odejde, tím lépe. Víte co? Přiletím sem s naším velkým letadlem a uvidíme.“

„To jsem opravdu zvědavá, jak,“ podotkla tefirka. „Letadla máte příliš hluboko!“

„To pro nás není problém!“ řekl Pepek.

Pět, šest dupnutí a byl skoro o dva metry níž. Popadl Lailah za bosou nohu a zvolna ji stáhl na svou úroveň. Klesala pomalu, jako do bažiny, ale dostala se až k němu. Hrábl po obuté Yazatap a když obě tefirky stály vedle něho, produpal se o další dva metry hlouběji. Za chvíli byli všichni tři v hloubce potřebných dvaceti metrů a začali bruslit k vimaanům.

„Jak to děláš, že ti to jde?“ zeptala se ho Lailah. „Zkoušela jsem tě napodobit a nic!“

„Mám proti vám něco navíc, co mi to umožňuje,“ odbyl ji.

Pomohl jí nastoupit do vimaanu a obrátil se s Yazatap ke druhému. Ale teprve když se oba vimaany ztěžka vytrhly ze skály a vzletěly do výšky, mohli si oddychnout.

„To ti tedy vyšlo,“ pokývala uznale Yazatap.

„Snad nám, ne?“ usmál se na ni. „Jsme v tom přece společně!“

„Dobře, tak tedy nám!“ oplatila mu úsměv.

 


Zpět Obsah Dále

06.08.2017 15:03