Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Základna klidu

Jemné chvění na zápěstí ho probudilo skoro okamžitě.

V kabině byly všechny, vstával jako poslední. Tefirky měly na servírovacím stolečku připravené nakrájené masohrušky, čekaly jen na něho.

Svoji porci spořádal v rychlosti, ale musel počkat na Yazatap a Lailah, neslušelo by se vstát od stolu, dokud nedojedly. A obě bývalé velitelky nespěchaly.

„Poletím s Yazatap,“ řekl, aby zakryl rozpaky. „Lailah nás bude následovat.“

„Večer jsi ale říkal, že budeš v mém vimaanu,“ připomněla mu Lailah.

„Je to přece jedno,“ opáčil. „Poletíme beztak ve formaci. Hayyoth, Dubbiel a Salgiel zůstanou tady. Salgiel prý chybí laboratoř. Zeptám se Hayyoth: nemáte ji ve svém vimaanu? Mohla by s ní pracovat i Salgiel? Jestli to rozřešíte, uděláte záslužnou věc.“

Hayyoth trochu rozpačitě slíbila, že se spolu se Salgiel podívají, co se s tím dá dělat. Přece jen asi hůř nesla, že jí bude velet Kanaánec.

„Jak se budeme domlouvat?“ zeptala se Pepka Lailah.

„Yazatap ti dá gunis,“ řekl Pepek. „Já budu hovořit telepaticky, aspoň uvidíš, jak je to výhodná řeč.“

Z Pepkova letadla vyšli všichni společně.

Salgiel mířila s Hayyoth do jejího vimaanu, Dubbiel je doprovázela. Bývalé nepřítelky se musely spojit, ale zdálo se, že to půjde, při jejich disciplině stačilo, aby uznaly příměří velitelky. Lailah nasedla do svého vimaanu a Yazatap vzala Pepka. Za chvíli vimaany vzlétly a Pepek otevřel bránu na Pegsda. Prolétli jí a za okamžik mířily dva šedivé létající talíře na severozápad podél divoce rozeklaného horského pohoří.


Letěli nepříliš rychle, sotva dvojnásobnou rychlostí zvuku. V kabině bylo ticho, že by byl slyšet i dopad špendlíku. Od včerejška Pepek věděl, že ochranná obálka z pole kluapusé eliminuje odpor vzduchu i nárazy kapek vody, letoun pak letí naprosto tiše a klidně a ještě to snižuje spotřebu energie, ale ve vzduchu z allohmoty ani ty kapky vody nebyly.

„Poslyš, Pepku,“ začala Yazatap. „Já už to s tebou myslím vážně, ale myslíš to vážně i ty s námi? Žila jsem na Zemi dvacet let a něco o ní vím. Opravdu si myslíš, že je možné, aby ses jen tak nezávazně mazlil s děvčaty?“

„Nemyslím to nezávazně,“ odpověděl vážně. „Dal jsem slib Xapho. Když nás teď na Pegsda nesežerou lidožroutky a vrátíme se do Oázy, počká si na mě a až mi bude tolik, aby to šlo, vezmu si ji za ženu. To bude můj příspěvek ke tvrzení, že to s vámi myslím vážně.“

„A ty ostatní?“ zeptala se ho s úšklebkem. „Mazlil ses se všemi stejně, ne? Co kdybys k tomu mazlení přibral i mě?“

„Hele, Yazatap, neblázni!“ podíval se na ni pohoršeně. „Vždyť už mám Xapho!“

„No a co?“ opáčila klidně. „Já ti ji neberu! Ani Erelim a Mariuk! Proč bys nás nemohl mít všechny čtyři? Určitě se shodneme!“

„Češi harémy nepěstují,“ odvětil suše.

„Češi možná ne,“ připustila nepříliš ochotně. „Ale mám v letadle zakázané historické krystaly, kde se dozvíš, jak to vypadalo na Gehenně v dávných dobách, když ještě i u nás byli muži. Ještě než kněžny rozhodly, že je klonování výhodnější. Budeš se možná divit, ale měli jsme vztahy podobné vašim. V těch dávných dobách ženy rodily děti a tvořily s muži rodiny. Ale byl tu jeden významný rozdíl, který nepřekonáš. Vždycky se rodila jen čtvrtina chlapců a na jednoho muže připadaly v průměru tři ženy. Naše rodiny proto nebyly párové, jeden muž - jedna žena. Normální rodina měla na jednoho muže tři ženy, ale byly i takové, kde bylo žen na jednoho muže i pět. Nejběžnější byly velké rodiny se třemi muži a dvanácti ženami. A tenhle poměr - tři ženy na jednoho muže - nepřekonáš ani ty.“

„Xapho mi nedávno říkala, že má zálibu v historii,“ řekl zamračeně. „Prohrabala prý spoustu starých krystalů, ale o rodinách se vůbec nic nedozvěděla. Jak je to tedy?“

„Xapho!“ rozesmála se Yazatap. „Takové kotě! To se ví, že se nic nedozvěděla! Tyhle krystaly byly zakázané už před patnácti tisíci lety! Takové poklady se nenechávají kopírovat kdekomu a nikdo je nenechá volně přístupné! Xapho ani netuší, že je v letadle mám! Nezná správná hesla a bez nich se na ně nedostane! Já je samozřejmě znám, ale těm mladým by to jen mátlo hlavičky!“

„Dobře, tak se všechno dozvěděla ode mě,“ řekl Pepek jízlivěji.

„Jenže od tebe se to mohla dozvědět, jak to znáte vy. Naše krystaly ty vztahy popisují jinak. Měla bych jim je odblokovat a dát přečíst, ať se holky poučí! Jinak je to naučíš ty, ale podle vás. A to by nebylo dobré.“

„A proč ne?“ podíval se na ni drze. „Nebude lepší, když se nám přizpůsobíte? Beztak chcete žít u nás, ne?“

„Přizpůsobit se musíme, nic jiného nám nezbude,“ povzdychla si. „Ale něco nepůjde nikdy! Slíbil jsi nám nový život v novém světě, ale musí to být přijatelné. Ať děláš co chceš, nemůžeš chtít, abychom se přizpůsobily všemu. Nechceme napodobovat indické vdovy, co se dávají se svými mrtvými muži zaživa upalovat, nebudeme ani skákat do propasti. Nepřijatelné zvyky nebereme, v něčem musíme i u vás zůstat své.“

„Nikdo vám indické zvyky vnucovat nebude,“ zvážněl Pepek. „Nebudou vám hrozit ani neustálé popravy jako u vás. Ale nemyslím si, že byste měly v našem světě zakládat úplně odlišné enklávy. To by byl první krok k odcizení a rozkladu.“

„Jak si to tedy představuješ?“ zeptala se ho přímo.

„Chtěl jsem vás zacvičit do našich zvyklostí a přivést mezi Učedníky,“ přednesl jí svůj plán. „Seženeme vám pár mužských partnerů. Tím se mezi nás přirozeně rozptýlíte a vsadím se, že vás brzy nikdo nerozezná. Splynete s námi, no řekni, nebude to lepší?“

„Vždycky se od vás budeme maličko lišit!“ namítla. „Dá se přehlédnout, že nejsme tak bledé. Někteří Kanaánci jsou přece i tmavší. Nepřehlédneš ale naši dlouhověkost!“

„No a?“ opáčil. „Tenhle problém náhodou máme taky. Kdo se dá k Učedníkům, tomu se jako vedlejší efekt prodlouží věk. Nemůžeme to ale nabídnout všem lidem na Zemi. Proto jsme založili kolonii na prázdném světě a tam lákáme lidi, ochotné jít s námi.“

„To se vám to láká, když jim nabízíte delší život, ne?“ ušklíbla se.

„Právě proto to nenabízíme,“ řekl Pepek. „Nabízíme společnou práci a možnosti, které tu práci usnadňují. Zásadně nemluvíme o delším životě, to je pro nás vedlejší efekt, který se zájemci dozvědí až u nás. Nabídku zajímavé práce přijme mnohem méně lidí, zato jsou to nadšenci, jaké tam potřebujeme.“

„To není špatný tah!“ uznala Yazatap. „Zmoudřeli jste za těch pár tisíc let. Když si tě srovnávám s tehdejšími jelimánky, nejsi na tom vůbec tak špatně.“

„Ty jsi vlastně žila na Zemi,“ připomněl si. „Co jsi tam dělala?“

„Královnu, když to chceš vědět!“ odsekla. „A kořil se mi tehdy skutečný král! Jeho jméno dodnes u vás znají miliardy lidí!“

„Král?“ zarazil se. „A dodnes známý?“

„Byl to jeden z vašich nejvýznačnějších králů starověku,“ vysvětlovala ochotně. „Píše se o nás i ve vaší Bibli, najdi si to tam! Jmenovala jsem se tenkrát Yazatap Sibyla Kumana, královna ze Sáby. To se ví, nikdo o něm nenapsal, že pořád chroupal cibuli a česnek! Žila jsem v jeho paláci rok, než jsem zjistila, že ani on za nic nestojí. Uznávám, hodně jsem se od něho naučila. Může tě zajímat i to, že mě kvůli němu odvolali pro porušení discipliny z vědecké práce... Potěší tě, že ve srovnání s nefalšovaným králem vycházíš o třídu líp?“

„Aha!“ zamračil se Pepek. „Smrděl ti, co?“

„To bych ještě snesla,“ mávla rukou. „Měli tam zajímavé přísloví: když ti přítel smrdí česnekem, zakousni si také a přestane to. V češtině ani v tefirštině se to nerýmuje, ale je to pravdivé a účinné. Kdyby se ke mně ale choval jako ke královně! Byla jsem přece královna, dodnes známá královna ze Sáby! Ale on mě veřejně pokořil. Nebylo dvakrát chytré dráždit ďáblici! Beztrestně se urážet nenechám!“

„Ztrestala jsi ho?“

„Ani ne!“ odvětila. „Zachránilo ho, že mě tenkrát odvolali a nestihla jsem promyslet, co mu provedu.“

„Koukám, že ti ani král nestačil...“ odfrkl si. „Co bys potom viděla na mně? Já přece nejsem král, spíš sotva vylíhlý vrabčák, jak jsi to sama řekla.“

„Vrabčák, inteligentnější než král,“ řekla. „Byl starší než ty, lidé ho nazvali moudrým, měl by mít tedy rozum, ale choval se ke mně hůř než k otrokyni. Musím ti uznat, chováš se k nám ke všem jako ke královnám. Pro mě jsi lepší než král! Ani takové uznání tě nepotěší?“

„Uznání je jedna věc, slib Xapho druhá,“ řekl. „Co by si o mně pomyslela, kdybych jí teď řekl, že si chci vzít nejen ji, ale celý harém?“

„Bude ti to přát!“ usmála se. „A bude pyšná, že se o tebe dělí se mnou. Poslyš, Pepku, my se na to díváme jinak. Nám tefirkám v těch pradávných dobách, kdy jsme ještě měly muže, údajně nikdy nevadilo dělit se o ně, ale museli se k nám chovat jako ke královnám, rozumíš mi? Když nás budeš uznávat jako osobnosti, budeš náš král. Odpustíme ti spousty chyb, ale neodpustíme ti, abys nás považoval za méněcenné.“

„Nápodobně!“ odvětil. „Pohrdat Kanaánci byste neměly ani vy.“

„Nebudeme,“ slíbila krotce. „Ale vždyť nemáme proč! Pohrdaly jsme vašimi předky, kteří si to plně zasloužili. Říkala jsem ti přece, jaká to byla paka! Vy jste úplně jiní!“

„Je otázka, nakolik byli naši předkové paka a co na tom byla vaše vina,“ řekl Pepek.

„Jak to myslíš?“ zarazila se Yazatap.

„Kdykoliv se dnes na Zemi odehrává nějaké svinstvo, jsou u toho tefirové nebo aspoň lidé v jejich službách,“ pokýval hlavou. „Jestli jste nás takhle dusili vždycky a vždycky jste podporovali jen lumpárny a darebáctví, pak se ani nedivím, že naši předkové proti vám nic nedokázali. To celosvětově nedokážeme ani dnes. Dodnes jste našimi parazity. Teprve když jsme se vás zbavili aspoň na sousedních světech, pohnuli jsme se k lepšímu. Domnívám se, že ta paka, jak jim říkáš, byla taková jedině kvůli vám a stydět byste se za ně měli vy.“

„To myslíš vážně?“ zamračila se na něho.

„Ano,“ řekl pevně. „Až se spolu podíváme na Zem, dokážu ti to.“

Neodpověděla mu. Místo toho trochu zpozorněla a ukázala šikmo dolů před letadlo.

„Podívej se! Tam mají Pegsdové město!“

Pepek ji v první chvíli podezíral, že se jen snaží odvést někam jinam nepříjemné téma hovoru, ale opravdu, dole před nimi bylo město. Zvědavě se nahnul k obrazovkám. Jak asi jeho obyvatelé vypadají?

V té chvíli se ale Yazatap trhnutím ohlédla stranou. Letadlo vedle nich se prudce rozkymácelo, pak se z gunysu ozval hlas Lailah.

„Mám kontakt s nějakou větší skupinou!“ hlásila jim. „Je to na našich komunikačních kanálech, takže to jsou Árjové.“

„Jakého druhu kontakt?“ zeptal se jí rychle telepaticky Pepek. „Mohla bys dohodnout příměří i pro nás? Zeptej se jich, kde bychom se s nimi mohli setkat!“

„Mají nás zaměřené, ale nestřílejí, když my nebudeme,“ sdělovala jim rychle Lailah. „Trochu se divili, že letím v jedné formaci s nepřátelským vimaanem, ale oni prý mají mezi sebou také Baaly. A setkání mi právě navrhli! Příměří potvrdíme změnou kursu doprava se současným poklesem výšky pod úroveň kopců.“

„Dobře, zpomal a změň směr, poletíme za tebou!“ svolil Pepek.

„Kdyby nás chtěli sestřelit, vystavíme se jim jako na střelnici!“ zavrčela Yazatap.

„Právě proto to uděláme!“ řekl Pepek. „V nouzi oba vimaany prohodím na Cifuri.“

„Pokud se mezitím nerozplyneme do černého obláčku!“ doplnila Yazatap skepticky. „Jsi moc důvěřivý, Pepku.“

„Co by naším sestřelením získali?“ pokrčil rameny.

„Třeba pocit vítězství!“ opáčila, ale poslechla a následovala vimaan Lailah ještě níž.

Před nimi se náhle zpoza kopce vynořily s převahou výšky vimaany čtyři.

„Máme přistát přímo pod nimi,“ hlásila opatrně Lailah gunisem.

„Pak tedy přistaneme!“ řekl Pepek.

„Dole nás ale rozstřílejí!“ řekla s jistotou Yazatap.

„Nerozstřílejí!“ řekl Pepek. „Napikuj to kolmo dolů. Přistaneme kousek pod zemí, tam nás nemohou ohrozit.“

Totéž navrhl Lailah s vysvětlením, že se jim nemůže nic stát, neboť hmota je přibrzdí pozvolna. Dopadnou i do skal jako do peřin.

„Vzpomeňte si, jak je zaparkované moje letadlo!“ připomněl jim.

„Dobře, zkusím to!“ řekla odhodlaně Lailah.

Otočila směr kolmo dolů a vletěla slušnou rychlostí do kamenité pláně. Zmizela pod zemí jako stín, nikde žádné trosky ani plameny.

„Teď ty! Dělej, ať nemají čas na střelbu!“ řekl Pepek Yazatap.

Poslechla ho a namířila si to přímo dolů. Byl to hrozný pohled, jak se řítili na kameny. Pepek tomu podlehl a v okamžiku očekávaného nárazu zavřel oči, ale vimaan se jen prudce, ale snesitelně zabrzdil, až zastavil. Plynule, jako artista v záchranné síti.

„Jako kamikaze jsi byla neodolatelná!“ otevřel Pepek oči a usmál se na Yazatap. „Půjdeme jednat, ne?“

„Fuj!“ vydechla a také až teď otevřela křečovitě sevřené oči. „To bylo poprvé, ale taky a naposledy! Víckrát to neudělám!“

„Ale uděláš!“ zasmál se Pepek. „Podruhé dokonce s menším strachem. Otevři dveře, ať můžeme vystoupit, Lailah už je jistě venku!“

Vyšli ven a Pepek osvítil okolí eldyfem. Byli v hloubce necelých sta metrů, takže eldyf osvítil i část vnitřků nejbližších kopců. V jednom se zřetelně zaleskla allohmota. Stranou od nich byl zabořený druhý vimaan. Stál šikmo, ale pozvolna se srovnával. Zasunuté přistávací nohy zato nemohly, ale poloha naplocho byla očividně nejstabilnější.

„Tamhle na nás čekají!“ ukázal Pepek.

Lailah vystoupila až po nich, ale trojice kamikaze ihned zamířila tím směrem. Brzy spatřili skupinku vimaanů seřazených uprostřed kopce, podobně jako u lidožroutů.

Čekala je tam celá delegace nejméně dvaceti tefirek. Také si svítily eldyfy, ale dívaly se na nově příchozí zaraženě, zejména když naše trojice začala šlapat vodu a stoupat.

„Co to děláte?“ křičela na ně jedna velice hubená tefirka. Byli ještě dost daleko od ní, musela proto křičet a stejně ji sotva slyšeli.

„Jdeme s vámi jednat!“ oznámil jim Pepek klidně.

Všesměrová telepatie má ve skále větší dosah než hlasitý křik. Vítací delegací to trhlo.

„Také chceme jednat!“ křičela na příchozí hubená tefirka. „Ale proto jste nemuseli utopit hned dva vimaany!“

„My jsme je neutopili,“ opravil ji Pepek. „Vrátíme se pro ně.“

„To přece nejde!“ varovala ho tefirka. „Jsou pod nulovou úrovní!“

„Budete se asi divit, jde to!“ oznámil jim klidně Pepek. „Dokázali byste to i vy, stačilo by napikovat to vedle nich třetím letadlem se záložními piloty. My to dokážeme i jen tak.“

To už byli skoro na dosah. Tady by jim bylo nebezpečné i yvoro, kdyby je ti nad nimi použili. Ale zdálo se, že to nemají v úmyslu.

„Vítáme vás v naší Základně klidu!“ přivítala je vysoká, hubená tefirka. „Chcete se k nám připojit? Jak jste na tom se zásobami? Tedy, jestli jste o ně právě nepřišli...“

Pepek chápal, že odpověď bude mít velikou důležitost, ale nechtěl nic skrývat.

„Nechceme se připojovat,“ odvětil. „Zásoby nás nezajímají. Chceme vás zachránit.“

„Na to jsou ale zásoby velice důležité!“ opáčila tefirka, mluvící za ostatní.

„Nejsou!“ překvapil ji kacířskou odpovědí. „Asi mi nerozumíte. Zásob bychom vám mohli přivézt kolik chcete, ale nepřišli jsme vás zásobovat, to by bylo vždycky jen dočasné. Chceme vás odsud odvézt do normálního světa.“

„Čemu říkáte normální svět?“ vyhrkla tefirka zaraženě.

„Světů je přece víc!“ pokrčil rameny. „Tady můžete zásobami šetřit jak chcete, budou vám jen ubývat. V normálním světě se uživíte bez problémů.“

„Myslíte, že je možné najít pro nás normální svět?“ zpozorněla tefirka spolu se všemi.

„Vyzkoušeli jsme to,“ řekl prostě Pepek. „Kolik je vás tady? Máme v sousedním světě větší letadlo, ale kdyby vás bylo více než dvě stě, museli bychom vás brát po etapách. Jste tady všichni, nebo je vás víc?“

„Je nás víc,“ přikývla tefirka. „Většina drží hlídky proti Zlým a vyhledává nováčky. Doufali jsme, že na Gehenně na něco přijdou. Ale zrovna vy vypadáte odjinud.“

„Odjinud jsem jen já,“ řekl Pepek a zvedl ruku, aby to bylo jasnější, když už neotvíral při mluvení ústa. „Tady Lailah a Yazatap jsou z Gehenny, ale jsou na tom asi stejně jako vy. Jste trochu pozměněné bytosti, ale dá se to napravit. Nabízím vám přeměnu do původního stavu a neočekávám, že byste odmítli.“

„Taková nabídka se neodmítá...“ uvažovala tefirka. „Samozřejmě pokud není spojena s něčím ještě horším. Doufám, že nechcete zneužít naší nouze a vzít nás tam jako otrokyně.“

„Jednu takovou podmínku mám!“ řekl Pepek. „Musíte sami posoudit, jestli je pro vás přijatelná nebo ne. Neumožním vám návrat na Gehennu. Pro váš svět jste zemřely. Vezmu vás do jiného světa, z Gehenny nedostupného. A vyžaduji ještě něco. Musíte zapomenout na nenávist mezi vašimi kmeny. Nebudete se rozlišovat, Árjá jako Baalky. A nebudete se smět vyvyšovat ani nad jiné bytosti, zejména ne nad ty méně vyvinuté.“

„Tam bude víc druhů?“ ožila tefirka. „My už jsme kmenovou příslušnost zrušili. Když jde o všechny, jsme jeden kmen. A návrat na Gehennu by pro nás ani nebyl to nejlepší.“

„Tím lépe!“ přikývl Pepek. „My se přátelíme i s bytostmi, které se nám nepodobají. Xijtrané mají místo rukou a nohou chapadla, liší se od nás psi i Chétezové. Se všemi ale vycházíme jako s rovnými a totéž budeme požadovat i od vás.“

„Vy se nám ale docela podobáte,“ zhodnotila Pepka tefirka.

„Znáte jistě naše příbuzné Kanaánce,“ souhlasil. „My se za ně považujeme, i když už se také trochu lišíme. Ale nikoho nebudete smět považovat za něco horšího.“

„To by nebyla špatná podmínka, kdyby tomu bylo i naopak,“ uvažovala. „Když budete uznávat i vy nás, nebudeme si mít co vyčítat.“

„Tak to přece myslím,“ řekl Pepek. „Berete to?“

„Měli bychom to asi rozhodnout všichni pohromadě, ale myslím, že to schválí každý,“ uvažovala tefirka. „Předběžně to bereme.“

„Přiletíme tedy s větším letadlem a odvezeme vás do normálního světa,“ řekl Pepek. „Kdo naše podmínky nepřijme, může tady zůstat.“

„Proč jste nepřiletěli rovnou?“ nadhodila tefirka.

„Protože jsme se setkali se Zlými!“ potřásl hlavou Pepek. „Naše letadlo je neozbrojené a nechrání nás ochranné pole. Kdybyste se rozhodli sestřelit nás, bylo by pro vaše vimaany snadnou kořistí. Přiletíme jen když budeme vědět, že pro vás nejsme pouhý terč.“

„Můžete s ním oblétat naše střediska, nebo chcete, abychom se dostavili sem?“

„Vždyť je to letadlo,“ usmál se Pepek. „Klidně všechno oblétáme.“

„A ještě něco,“ vzpomněla si tefirka. „Můžete se sem později vrátit? Zřejmě ano, když nám to sami nabízíte. A můžete nám sem přivézt nějaké zásoby?“

„Můžeme,“ přikývl Pepek. „Ale proč? Odvezeme vás všechny. Nebo počítáte s tím, že to někdo odmítne?“

„To ne, ale...“ trochu se zarazila. „Víte, jde o to, že se tu čas od času objeví nováčci, myslím nové posádky s letadly. Chtěli bychom jim pomoci. Kdybyste nás odvezli všechny, nikdo jim už nepomůže.“

„Je hezké, že na ně myslíte,“ usmál se Pepek. „Jistě jste si všimli, že máme pomalejší metabolismus a nemusíme tak často jíst. Zásoby určené na den tady vystačí na měsíc, dá se tu přežít i rok bez jídla. Postačí tedy čas od času sem zaletět a nováčky vyzvednout.“

„To by stačilo, kdyby... kdyby tu nebyli Zlí...“ řekla tefirka. „Už jste se s nimi setkali? Pak asi víte co jsou zač. Kvůli nim musíme držet hlídky... když objeví nováčky dříve než my, zabijí je, aby jim mohli sebrat zásoby. Jde jim jen o to, aby oni sami přežili.“

„Kdyby šlo jen o zásoby!“ souhlasil Pepek. „Zabíjejí je, aby mohli pít jejich krev a jíst jejich maso. Tak mohou přežít ještě déle.“

„Brrr!“ otřásla se tefirka. „To myslíte vážně?“

„Naprosto.“

„Tak proto každou noc zmizely mrtvoly z míst našich šarvátek, pokud nebyly úplně rozprášené eldyfem!“ došlo jí konečně, ale vypadala všelijak, jen ne nadšeně.

„Uvažovali jsme už o tom, že je budeme muset vyhubit jako zvěř, aby nové posádky přežily do našeho příletu,“ řekl, na čem se dohodl s Yazatap.

„To nebude jednoduché,“ řekla tefirka. „Nevíme kde se skrývají. Jednu skupinku jsme objevili, ani nevíme, kolik jich bylo, někdo říká pět, jiné šest. Pobili jsme je, ale stálo nás to dvacet mrtvých. Víme, že tu je někde ještě větší skupinka. Když na ně vypálíme, zalezou do skal, jeden eldyf je udrží i na pět kilometrů. Ale stejně mohou střílet na dálku oni na nás. Proto je jen hlídáme.“

„Nabízeli jsme jim odvézt je odsud, aby se v normálním prostředí vzpamatovali,“ řekl Pepek. „Ale není s nimi řeč! Pořád jen krev... maso... krev... maso... Víme o jejich základně, mají tam letadla. Což je tam překvapit?“

„To bude těžké,“ zamyslela se tefirka. „Když zalezou do některé skály, nemůžeme na ně. Pod zemí jsou jediné opravdu účinné zbraně staré důstojnické meče. Naši čtyři chlapi je mají, ale ti druzí jsou příliš dobří šermíři, nemůžeme se jim tam postavit. Je to zablokovaná situace, nevíme, jak z toho.“

„Co takhle využít hloubky, do které se oni nedostanou?“ navrhl Pepek.

„Tam se nedostaneme ani my,“ namítla.

„My to umíme,“ slíbil jí. „Ale možná máš pravdu, mohou být příliš dobří šermíři. Musíme proti nim něco vymyslet.“

„Tady nic nevymyslíte,“ nevěřila mu. „Nebo lépe, vymyslet můžete cokoliv, bude to na nic, když to nedokážete realizovat.“

„Realizaci nechte na mně,“ mávl rukou Pepek. „Za chvíli se vrátíme do normálního světa a tam nejsme tak bezradní jako tady! Až odvezu prvním skupinku, vrátím se. Přitom mohu ledacos nejen vymyslet, ale mohu si něco i připravit.“

„Dobře,“ ustoupila tefirka. „Máte zřejmě jiné možnosti než my. Přesto si myslíme, že by nebylo od věci zanechat tady pár hlídek na pomoc nováčkům.“

„To jistě,“ souhlasil Pepek. „Ale čím víc vás odsud odejde, tím lépe. Víte co? Přiletím sem s naším velkým letadlem a uvidíme.“

„To jsem opravdu zvědavá, jak,“ podotkla tefirka. „Letadla máte příliš hluboko!“

„To pro nás není problém!“ řekl Pepek.

Pět, šest dupnutí a byl skoro o dva metry níž. Popadl Lailah za bosou nohu a zvolna ji stáhl na svou úroveň. Klesala pomalu, jako do bažiny, ale dostala se až k němu. Hrábl po obuté Yazatap a když obě tefirky stály vedle něho, produpal se o další dva metry hlouběji. Za chvíli byli všichni tři v hloubce potřebných dvaceti metrů a začali bruslit k vimaanům.

„Jak to děláš, že ti to jde?“ zeptala se ho Lailah. „Zkoušela jsem tě napodobit a nic!“

„Mám proti vám něco navíc, co mi to umožňuje,“ odbyl ji.

Pomohl jí nastoupit do vimaanu a obrátil se s Yazatap ke druhému. Ale teprve když se oba vimaany ztěžka vytrhly ze skály a vzletěly do výšky, mohli si oddychnout.

„To ti tedy vyšlo,“ pokývala uznale Yazatap.

„Snad nám, ne?“ usmál se na ni. „Jsme v tom přece společně!“

„Dobře, tak tedy nám!“ oplatila mu úsměv.

 


Zpět Obsah Dále

06.08.2017 15:03