Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Gubirufa

Odlet tefirek ze Základny klidu proběhl hladce.

Pro Pepka to byla obrovská úleva a usnadnění. Základna klidu kontrolovala pět šestin Pegsda, jen nad šestinou světa neměla kontrolu. 10 Měla přes čtyři sta členek, mezi nimiž byli i čtyři chlapi. Pepek si s nimi vymohl před odletem setkání, ale nenadchli ho. Zejména tím, jak ho přivítali.

„To bledé vyžle?“ změřil si ho pěkně spatra hned ten první. „To jsme to dopracovali! Aby nás tohle zachraňovalo!“

„Vyžle, které nás chce zachránit a ví si rady, má větší rozum než my všichni!“ usadila ho Tabris, energická vysoká tefirka, která je první přivítala.

„Jestli nás opravdu zachrání, pak my sami za moc nestojíme!“ odsekl tefir.

Dohodli se, že chlapi zůstanou na Pegsda co nejdéle, už proto, že uměli aspoň trochu zacházet se svými meči, k nerozeznání podobnými samurajským mečům svých pozemských protějšků. Na Pepka však působili dojmem unavených patriarchů. Možná to byla i pravda, každý z nich měl přes pět tisíc let, nemohli ho brát jako rovnocenného. Pepka ale napadlo, že tihle bručouni nebudou žádaní ani jako partneři, zejména u mladších dívek.

„Poletíš s první skupinou,“ řekl Pepek Tabris.

„Neměla bych naopak s Radou zůstat až na konec?“ namítla.

„My lidé říkáme, že kapitán má opouštět loď jako poslední,“ přikývl Pepek. „Tady je to obráceně. Rada půjde jako první. Ti zbylí si mohou zvolit jinou, ale vaše místo bude tam, kam se postěhuje většina. Tam vás bude zapotřebí. Uvědom si, je to pro vás nový, neznámý svět. Vynasnažím se vám to usnadnit, ale nemohu všechno ukazovat každé zvlášť. Zasvětím do toho vás a vy už si to mezi sebou předáte.“

Tabris si vyžádala čas na poradu se zbytkem Rady. Po čtvrthodině přišla s tím, že se Rada rozdělí na dvě části. Jedna zůstane, druhá poletí s ostatními.

„Dobře, ale ty poletíš se mnou,“ požadoval Pepek. „Tady už je to zorganizované dobře, tam to musí někdo teprve zorganizovat, aby tam nenastal chaos. A budeš to ty!“

Tabris už nic nenamítala a Rada také.

Vyložili zatím všechny zásoby. Podle vyjádření Tabris by mohly těm, kdo zůstanou v Základně, vystačit na desítky let, v duchovitém světě totiž nebyly bakterie a potraviny se zde nekazily. Lailah tam nechala i svůj ukořistěný vimaan, aby posílil obranu proti Zlým.

„Já chci ale dovézt svůj vimaan do nového světa!“ prohlásila Yazatap.

„To nepůjde!“ namítl. „Dobře víš, že nesmím dopustit, aby se do našeho světa dostal vimaan, plně naložený atomovými bombami. Ke katastrofě by pak stačil jediný fanatik nebo fanatička. Ty bys třeba už nic neprovedla, ale nemůžeš ručit za jiné.“

„Bomby nechám tady,“ trvala na svém Yazatap. „Poslouží jako zdroje energie. Ale svůj vimaan do vašeho světa dostat musím, pochop to, Pepku! Nebude to válečný stroj, ale pokladnice vědomostí. Ve tvém novém světě nemáme nic, špatně by se nám tam začínalo. Víš ty vůbec, kolik skvostů moje knihovna obsahuje? Od popisů technologií až po zakázané krystaly! Těžko je jinde seženeš!“

Pepek se zamyslel. To byla přece jen důležitá informace.

„Když úplně odzbrojíš, dalo by se to snést,“ ustoupil.

Během hodiny přišla Yazatap vítězoslavně, že z vimaanu odmontovali všechny zbraně kromě ochranného štítu, který je příliš propojený s motory, než aby se dal demontovat.

„Dobře, to je něco jiného,“ řekl Pepek vážně. „Válečný stroj tam nevezmu, ale létající knihovnu ano a rád!“

Tefirek bylo ale v Základně příliš mnoho. Aby jich pobrali co nejvíc, vzala Yazatap do svého vimaanu dříve zachráněné tefirky: Hayyoth, Lailah, Salgiel a Dubbiel. Uvolnila tím jejich místa v aerobusu, ale i tak byl beznadějně přeplněný. Pilotoval Pepek, vznesl se a proletěl první bránou za nadějného vyprovázení těch, kdo na Pegsda zůstali.

Obě letadla pak pokračovala po trase, která jim měla vrátit původní podobu. Propustí vždy proletěl nejprve vimaan, po něm aerobus. Netrvalo ani hodinu a oba stroje přistály na pobřeží Pepkova ostrova Oáza.


Přistávající letouny přivítaly máváním tři dívky v uniformách výsadkářek Baalu.

Krátce po otevření první propusti vyběhly z domku, poskakovaly nadšeně po pláži na břehu moře, křepčily a mávaly. Jakmile letouny dosedly, všechny tefirky, Baalky i Árjá, se vyhrnuly ven.

Některé se vrhly k palmám, aby si je mohly obejmout a tancovaly kolem nich radostí jako kůzlata. Jiné po ujištění, že v moři není voda radioaktivní ani jinak nebezpečná, vběhly do vody a začaly se tam i v uniformách cákat jako malé. Kolem ostrova byl věnec menších korálových ostrovů doplněný mříží z pevných kůlů, znemožňující přístup žralokům. Pepek si tak hned na začátku pojistil koupání a teď neměl obavy o koupající se.

Rozvážnější šly okukovat Pepkův domek, o kterém jim Pepek celou cestu bájil.

Pepek se hned po přistání přivítal s Xapho, Erelim a Mariuk. Všechny dostaly stejně spravedlivou pusu a vášnivé objetí.

„Chyběl jsi nám!“ jásala Erelim.

„Bály jsme se o tebe,“ přilísala se k němu z druhé strany Xapho.

„Bude nás tu teď hodně!“ ujišťoval je rozzářeně Pepek.

Pak je poprosil, aby ostatním ukázaly dům, kde dosud žily.

„Víte přece, jak jste se zpočátku divily, co a k čemu to je,“ připomněl jim.

„To budou všechny bydlet s námi? Tam se ale nevejdeme!“ strachovala se Xapho.

„Ne,“ řekl Pepek. „Ale všechny potřebují vědět, jak vypadá dům. Víš snad podle sebe, že to nevědí, dokud jim to někdo nepředvede. Předvádět budete vy, já zatím postavím další domy. Večer musí být všechny ubytované.“

„Dokážeš to?“ podívala se na něho udiveně Xapho.

„Víš přece, že k objednávání čehokoliv nepotřebuji ani počítač,“ ujistil je.

Pak v doprovodu Tabris a části Rady vyrazil na okružní cestu po ostrově. Na místech, kde se mu líbil výhled na moře, se zastavoval a zanechával za sebou přesně stejné domky, jako byl ten první. Neměl čas na modifikace programu robocentra, šlo o rychlost. Do všech musel proto vstoupit a přidat počítač nutný k objednávání u nejbližšího robocentra. Za ním mezi palmami postupně rozkvétaly jako veliké červené květy taškové střechy domků.

„Poslyš, Pepku,“ nezdálo se to Yazatap. „Z Gehenny jsme zvyklé na komfort a tvoje domky nemají vůbec žádné zázemí. Vždyť je stavíš i na holé skále, kde tu například budeme hledat vodu? Nemáš tu ani elektřinu, nic!“

„Domky všechny tyhle podmínky splňují,“ ujistil je. „Nepotřebují zázemí jako přívody vody a elektřiny, když mají přímé spojení s robocentrem. Když v domku dochází voda, sám požádá robocentrum o doplnění nádrže. Při naplnění odpadové nádrže robocentrum zajistí vyprázdnění. Dělá to přeměnou hmoty na energii a zpět. Jste zvyklé na elektřinu, ale domky jsou elektrifikované. O tyto drobnosti se prostě starat nebudete.“

„To nejsou drobnosti,“ podotkla Yazatap. „Tím lépe, jestli jsou vyřešené.“

„A jak se zdá, stavíte je rychle,“ přizvukovala jí spokojeně Tabris.

„Domků bude dost,“ sliboval jim. „Nechám na vás, jak si vyřešíte rozmístění děvčat, ale bylo by dobré, abyste hned od začátku promíchaly Baalky s Árjá, aby tu opět nevznikly kmeny. Jen ten první dům mi nechte obsazený jak je, prosím.“

„Ten první dům už nějaké obsazení má?“ zajímala se Tabris.

„To byl původně můj dům,“ usmál se Pepek. „Teď tam bydlí i Yazatapina posádka, ale uděláme z něj na čas informační a kulturní středisko. Chtěl bych pro vás uspořádat kursy v obsluze počítačů, budete je potřebovat. Uspořádám školení přípravy jídel z přírodních zdrojů, udělám z toho hospodu a koncertní sál, než pro ty účely vymyslím něco trvalejšího.“

„Některé z těch pojmů jsou dost mlhavé,“ přiznala Tabris. „Ale snad to dokážeme.“

Dokončovali oblouk, kterým se vraceli k letadlu. Pepek požádal Radu v čele s Tabris, aby se pokusili shromáždit dívky za dvě hodiny kolem letadla.

„Jděte se zatím s nimi vykoupat v moři!“ navrhl jim. „Ať si ho užijete, něco takového jste na Gehenně neměly už pár tisíc let!“

Sám vstoupil do domku, kde Xapho, Erelim a Mariuk předváděly houfu zájemkyň, jak přemluvit počítač, aby dodával další a další masohrušky a láhve minerálky. Velká hala se podobala hospodskému lokálu. Všude seděly dívky, ochutnávaly a přitom sledovaly výklad. Pravda, některé se pořádně najedly poprvé po letech hladovění, ty nejhubenější dostávaly z nenadálého přejedení až žaludeční potíže, ale bylo mezi nimi i několik lazarnic, tvrdily, že to zvládnou, takže Pepek ani nemusel zasahovat.

„Xapho, měla bys pro mě chvilku čas?“ zastavil Pepek snaživou lektorku.

Přednášku ochotně převzaly Erelim s Mariuk, zatímco Xapho si Pepek odvedl ven.

„Teď tu bude všude strašně plno!“ vzdychl si. „Pojďme někam stranou, kde je klid!“

„Konečně! Přiletíš z Pegsda, necháš nás předvádět něco těm novým a sám jdeš jinam, to není pěkné!“

„No právě!“ odvětil směrovanou telepatií, aby to nikdo neslyšel. „Už se na tebe těším. Pojď se mnou někam stranou od toho hluku!“

„Nevezmeme s námi Erelim?“ navrhla Xapho. „Taky by měla zájem!“

„Ne,“ odmítl prudce Pepek. „Předvádí ostatním počítač. A chtěl bych s tebou mluvit opravdu o samotě a beze svědků.“

Objal ji kolem ramen a vykročili k palmovému lesíku. Přitom jí začal volnou rukou jemně hladit vlasy. Xapho přivřela oči jako kočka, přitiskla se k němu a zrychlila krok. Vedl ji do hustšího lesa, kam tolik nepronikal smích a křik dívek. Nevšímaly si jich, jako by ani netušily, proč si ji tam vede.

„Neposadíme se?“ navrhl jí, jakmile byli z dohledu. Ukázal na kmen padlého stromu před houštinou velkých zelených listů.

Nebyla proti. Posadili se, Xapho ho hned oběma rukama objala a přitiskla se k němu.

„Počkej,“ zarazil ji Pepek a objal ji jen lehce. „Musím ti nejprve něco vážného říci.“

„Až potom...!“ zkusila ho odbýt.

„Ne, teď!“ vzepřel se jí.

„Co je?“ zvážněla. „Je to opravdu tak důležité?“

„Je!“ řekl. „Víš, Xapho... na Pegsda to nebylo jednoduché... málem nás sestřelili...“

„Kdo?“ zvážněla okamžitě. „Nějaké Árjá, co? Já bych je, potvory...“

„Ne, letadlo měly Baalské, zato já jsem seděl v letadle Árjů!“

„Co jsi v něm dělal?“ podívala se na něho přece jen trochu udiveně.

„Potřebovali jsme zkrátka jedno ukořistit,“ řekl. „Podařilo se nám to, jenže ostatní nás při tom málem sestřelily.“

„Ty umíš pilotovat letadla Árjů?“

„Ne, řídila Lailah, bývalá Árjá a jinak dobrá pilotka,“ přiznal.

„Vykládáš to zmateně,“ pokárala ho. „Kdybys věděl, jak jsme se o tebe bály! Erelim měla pořád tušení nějakého neštěstí, ale jsi tady, živý a nezraněný, sláva!“

„Počkej!“ zarazil ji. „Víš... diskutoval jsem tam hodně s Yazatap. Tvrdila mi, že bych si vás měl vzít všechny najednou, ne jen tebe. Že to je u vás normální a vlastně nutné.“

Konečně to bylo venku! Xapho se na něho blaženě usmála, až ho to trochu zmátlo.

„Yazi dostala rozum?“ rozzářila se. „Tím lépe! Budeme zase celá posádka pohromadě! Až na Cagrino, chudinku. Ale zavinila si to sama, byla moc pesimistická. Měla pravdu, vypadalo to s námi zoufale, ale neměla ztrácet hlavu! O tohle všechno teď přišla!“

„Tobě nevadí, že i Yazatap...“ divil se opatrně, ale to už jí také čechral rukama vlasy.

„Yazi se nezdá!“ řekla Xapho obdivně. „Ale bývala to odbornice, historička, expertka na cizí civilizace a určitě nic z toho nezapomněla. Chtěla bych znát aspoň polovinu toho co ona! Vsaď se, že si s ní porozumíš dřív než s námi mladšími.“

Pepek už překonal první rozpaky a údiv. Ta zeď, které se obával, mezi nimi najednou nebyla. Ani ji nemusel bourat, svalila se sama! Kdyby chodil s holkou na Zemi a přiznal, že měl minulou noc pletky s jinou, bylo by logické, aby mu udělala scénu, vyčetla mu všechny předešlé i budoucí a nejspíš i vymyšlené hříchy a utekla od něho. Ďáblice to bere přesně opačně. Príma, to se povedlo, bude nás víc... Ani to nevypadalo jako odpuštění viny, spíš jako uznání jeho předností!

„Xapho!“ vzdychl si. „Stejně se mi tam stýskalo nejvíc po tobě! Chci jen tebe, víš?“

„Mně se o tobě i zdálo!“ trumfla ho. „To je dobře, že jsi zase tady!“

„Xapho! Ty moje ďáblice!“

„Pepku!“


Při návratu vzbudili pozornost jako na Zemi mediální hvězdy.

Xapho doslova zářila. Nejen v obličeji, ale i oblečením.

Když se konečně odhodlali k návratu, Pepek se chvíli telepaticky dohadoval s robocentrem, pak před ni rozložil troje nádherné dívčí šaty. V původních programech robocentra nebyly, dívky na Andělském světě chodily v andělských kombinézách, ale pacientky přicházely v nemocničním oblečení, ve kterém se jako uzdravené vracet nemohly. Vítek to tenkrát jako detail svěřil Pepkovi a ten sestavil programy, které syntetizovaly z různých požadovaných materiálů, střihů, velikostí a barev pozemské šaty. Pro Pepka bylo výhodné, že Xapho pozemskou módu neovládala a nechala to na něm. Požádal robocentrum o krejčovský metr a vytvořil jí osobní kartu, kam zapsal všechny její rozměry. Měření jejího nádherného těla byla ostatně další, oboustranně vítaná zábava. Materiál a střih vybral podle svého a nechal jí udělat troje šaty, lišící se barvou, aby si mohla vybrat.

Chvilku se potom dohadovali o doplňcích.

Byla to docela legrace, když jí pomáhal strojit se, ale spolu to zvládli. Jen na vysoké podpatky si nemohla zvyknout. Pepek tvrdošíjně odmítal, aby krásné šaty doplnily pohodlné vojenské boty, ačkoliv pekelná vojenská obuv nepřipomínala to, co si pod pojmem vojenská bagančata představujeme na Zemi. Shodli se ale na lehkých botkách na nízkých podpatcích. Až pak si uvědomil, že by jí vysoké podpatky vnucovat ani neměl, i tak byla vyšší než on.

Teď hrdě přicházela v krásných červených šatech jako princezna mezi vojáky. Pepek nesl na zádech batoh s její vojenskou uniformou a botami.

Ostatní výsadkářky na ni hleděly jako na zjevení.

„Co to máš?“ byla nejčastější otázka.

„Přijďte se podívat na ukázku!“ zvala je do Pepkova domu, kam se všechny najednou vejít nemohly, nebyl ale problém rozdělit je na několik skupin.

Pepek našel v počítači formuláře pro objednávku šatů pro pacientky a módní přehlídka mohla začít. Jako figurantky mu ochotně posloužily Erelim a Mariuk. Pepek na nich předváděl, jak se snímají potřebné míry a vyplňují do formulářů, jak objednávat šaty, boty a další součástky oděvu a konečně, jak se do toho ustrojit. Při té příležitosti nechal Erelim obléknout plavky, aby dívkám vysvětlil, co je to oblek na koupání. Dvě stě úplně nahých koupajících se dívek by bylo na něho moc, ale také je chtěl časem vzít mezi lidi a měly by si zvykat hned zkraje.

První skupinka napjatě sledovala strojení Erelim. Když i ona vypadala jako princezna, dívky se vyhrnuly z haly a po skupinkách mířily do domků vyzkoušet si to. Všude byl přece počítač se schopností objednávat u robocentra a v koupelnách velká zrcadla.

Halu hned zaplnily další desítky dívek, dosud trpělivě čekajících před domem. Xapho, Erelim a Mariuk nejprve pro všechny rutinně objednaly limonády a obložené chlebovníky s plátky masohrušek, ale bylo vidět, že návštěvnice jídlo tolik nezajímá, všechny byly žhavé především na šaty. Tisíce let je nezajímaly a teď jako by si to chtěly vynahradit.

Mariuk tedy přede všemi na sobě předvedla změření potřebných měr a vyplnění formuláře. Nejprve si objednala plavky a standardní doplňky a nakonec vybrala i materiál a barvu šatů. Pepek do toho zasáhl poznámkou, že barva šatů má harmonovat s barvou vlasů. U Mariuk to bylo zajímavější, protože měla vlasy zrzavé jako naleštěná měď. Nakonec se shodly na vínově červených lesklých šatech, které se na Mariuk všem nejvíc líbily.

Tím byly Pepkovy známé kromě Yazatap vyšňořené a nastoupila další skupina.

Pepek si jen v duchu vzdychl, jak dlouho to tady v Oáze vydrží?

Blahopřál si ale, že navrhl rozdělení do skupin podle věku. Poslední dvě skupiny byly starší, vážnější ďáblice, většinou velitelky. Pepek jim mimo mladistvě vyhlížejících šatů jako do tanečních vybíral raději kostýmky a sukně s halenkami. Neuspěl s kalhotami, kde proti vojenské uniformě neviděly žádný pokrok. Pepkovi to nevadilo. Sukně se mu pro ně zdály vhodnější než andělské kombinézy kamarádek a co neuspělo dnes, uspěje třeba až za rok.

V žádné skupině ale neviděl Yazatap. Jestli si myslela, že o módě ví dost, pak přišla o instruktáž zacházení s počítačem při měření a objednávání. Ale to byla její smůla.

Stmívalo se a v tropech šero nastává rychle. Pepek zapnul v hale domku osvědčené reproduktory a vybral směs melodií na několik hodin. Poslední skupina byly starší ďáblice od dvou tisíc let výš, nevybíral pro ně proto nic moderního, přidržel se spíš klasické hudby. Hudba ďáblice příjemně překvapila. Nebyly tak hrrr, jako ty mladší, takže využily Pepkovy nabídky pobýt ještě chvilku v příjemné hale a popovídat si, nebo se věnovat hudbě.

Sám se obrátil k východu, ale tam na něho čekaly Mariuk s Erelim, vystrojené jako na bál, každá v šatech jiné barvy, ale nějak nezvykle vážné.

„Pojď s námi!“ vyzvala ho Mariuk stručně.

V Pepkovi trochu hrklo. Napadlo ho, aby po něm nechtěly mazlení. Věděl, že mají zájem, ale slíbil sám sobě, že jinou než Xapho už nechce. Oddychl si, když ho vedly jako eskorta k opodál stojícímu vimaanu. Uvnitř na něho čekaly Yazatap, Xapho a Salgiel. Yazatapina posádka byla tedy kompletní a zřejmě ani Yazatap na Pepkově přednášce nechyběla, neboť měla na sobě místo uniformy slušivé modré šaty. Buď se držela v pozadí, nebo jí to její výsadkářky ukázaly, když se Pepek zabýval hudbou.

Salgiel tu byla navíc a tvářila se stejně vážně jako ostatní.

„Něco ti ukážeme!“ řekla Xapho nezvykle komisně.

Yazatap zapnula informační obrazovku, měla na ní všechno připravené.

„Přečti si to!“ vybídla Pepka.

Pepka okamžitě zaujal text vpravo dole, protože byl jinou barvou.

Zakázané krystaly - pouze pro zasvěcené!

Aha! došlo Pepkovi. Yazatap vytáhla staré krystaly! Podíval se na dívky, ale tvářily se pořád všechny stejně vážně.

„Jen čti!“ vybídla ho Yazatap přísně.

Po tisíciletích špatných zkušeností s jinými formami soužití a po srovnání několik set návrhů sestavila Hlavní kmenová rada Baal Zákony Gubirufa, právo rodinné, závazné pro všechna kmenová sídla...

Přelétl očima obrazovku. Podobalo se to zákonům Země, především členěním textu do odstavců a do jisté míry nesrozumitelným vyjadřováním, které i na Zemi dovolilo vzniknout dobře živené kastě právníků. Ačkoliv to mohlo být psané i nějakým archaickým jazykem, to zatím nemohl ani odhadnout.

Začalo ho to ale zajímat. Co to vlastně Hlavní kmenová rada Baal vymyslela?

Za jednotku soužití se v právu Gubirufa považuje rodina...

Rodina je nejmenší jednotka soužití. V nejmenší možné podobě v ní musí být nejméně jeden muž a jedna žena. Tento minimální poměr je ale nutno chápat jen jako přechodný, umožňující její založení.

To je vlastně rodina jako na Zemi, napadlo Pepka. Až na to, že tomu říkají minimální, nebo přechodný poměr, nutný pro založení rodiny... zřejmě nějaké větší...

Rodina nesmí být příliš veliká. Nejvyšší počet mužů v rodině se uvažují tři a nejvyšší počet žen má být úměrný počtu mužů. Na jednoho muže by mělo připadat nejvýše pět žen, na dva muže devět a na tři dvanáct.

A sakra! napadlo Pepka. Tohle jsou trochu větší rodiny. To už může být i celá vesnice! Ne že by i na Zemi některé vesnice nebyly jedna rodina, ale přece jen ne tak doslova...

Děti se do tohoto počtu nepočítají, jsou v rodině pouze vychovávány.

Na jednoho muže mají připadat aspoň dvě ženy. Menší počet žen (jedna) je přípustný pouze pro nově zakládané rodiny s jedním mužem a jednou ženou.

Takže oni mají bigamii jako minimum. Pět žen na jednoho chlapa, to je tedy přesila! Nehledě na pět tchýní! Vlastně, jakých pět, když každá z těch pěti pochází z rodiny o jiných pěti ženách? Takže těch tchýní může být dokonce pětadvacet! To už je, panečku, trest! Jak to vydrželi? Zřejmě to nevydrželi a vyhynuli... Pepek se při té představě jen ušklíbl.

Rodinu zakládá jakákoliv skupina, splňující mezní poměry. Zakládající členové jsou povinni dbát na její stabilitu. Nesmí z rodiny vystoupit, pokud za sebe nepřivedou odpovídající náhradu, přijatelnou pro zbytek rodiny.

A hleďme, jak snadno vyřešili rozvod! napadlo Pepka. Kdo se chce odtrhnout, může, když za sebe přivede náhradu! Šalamounské paragrafy, jen co je pravda!

K rodině mohou přistupovat další členové, pokud tím nenaruší mezní poměry. Osamělý muž proto nemůže přistoupit k rodině, tvořené jedním mužem a třemi ženami. K takové rodině smí ale přistoupit osamělá žena, nebo dvojice tvořená mužem a ženou.

K rodině mohou další členové přistoupit i na zkoušku, ale nanejvýš na dobu deseti let. Po této době musí přistoupit natrvalo, nebo odstoupit.

Dvě i tři rodiny se smí sloučit do jedné, pokud tím nepřekročí počet tří mužů. V tom případě může počet žen přesáhnout mezní poměr a rodina smí mít až patnáct žen.

Mezní poměry může rodina přesáhnout i v případě úmrtí členů, nebo při odchodu členů přijatých na zkoušku. Ani v tomto případě není nutné respektovat mezní poměry.

Rodina používá jako společné jméno rodové jméno někoho ze zakládajících členů. Na tomto jménu se musí zakládající členové dohodnout a nesmí je měnit. Při sloučení dvou rodin přijmou všichni rodové jméno jedné z nich. Není to povinné, ale bývá to obvykle rodové jméno silnější složky.

Pepek pomalu na obrazovce listoval prastarým dokumentem. Každý historik by na jeho místě cítil přímo posvátnou bázeň. Podle všeho tohle platilo kdysi dávno, tak dávno, že o tom málokterá z ďáblic ví. Je to prastará vykopávka, jistě starší než patnáct tisíc let, kdy tento krystal kněžny zakázaly. Ďáblice to kdysi dávno překonaly a rodiny úplně rozbouraly. Když lidé stavěli na Zemi s velikou slávou Egyptské pyramidy, byly tohle už jen cáry papíru, či něco podobného.

Zakázané krystaly, pouze pro zasvěcené! Církev tomu říkala Libri prohibiti...

„Co nám na to povíš?“ vyzvala ho Yazatap.

„Musel bych sehnat naše rodinné právo, ale je tak jednoduché, že je jen řeknu,“ opáčil Pepek. „Naše právo zná také rodinu, ale jen jednu, tvořenou jedním mužem a jednou ženou. Odpovídá to meznímu případu vašeho práva, vyhovuje to tedy právům oběma a můžeme se na něm bez velkých problémů shodnout.“

„To už jsem ve vašich počítačích našla,“ přitakala Yazatap. „Ale našla jsem tam ještě něco jiného.“

„Co jiného?“ zamračil se Pepek.

„Návrh základního zákona Andělského světa,“ řekla Yazatap. „Jako autor je uvedený jakýsi Pepča Horák. Neznáš ho náhodou?“

„Jo, to jsem dělal já,“ přiznal Pepek trochu zaraženě.

„Jak ses k tomu dostal?“ vyslýchala ho Yazatap. „Na jednu stranu tvrdíš, že jsi mládě, na druhou stranu jsi vymýšlel zákony? U nás to vždycky bývala záležitost těch nejstarších a nejzkušenějších. Jak to jde spolu dohromady?“

„To bylo jen cvičně,“ přiznal. „Sepsal jsem to před lety, dostal jsem to jako úkol za trest. Ale nepřijali to. Není to dokonalé, právě protože jsem byl úplné mládě.“

„Proč jste to nepřijali?“ trochu se zasmála Yazatap. „Vždyť to není tak špatné. Zákony Andělského světa musí respektovat zvyky těch, kdo sem přicházejí. Psí zvyky by měly platit pro psy, lidské zvyky pro lidi... Je to tvůj návrh, nebo ne?“

„Je, ale neprošel!“ opakoval důrazně Pepek.

„Nám se ale líbí!“ opakovala Yazatap. „Můžeš nám umožnit schůzku s vaší Radou, či co tam máte?“

„Na to je dost času!“ vytáčel se.

„Naopak!“ řekla Yazatap. „Na to je nejvyšší čas! Už je nás tady dvě stě, snad už vám stojíme za jednání, ne?“

„To bude průšvih!“ vzdychl si trpitelsky.

„Jaký průšvih?“ zavětřila nějakou nekalost.

„No... oni o vás ještě nevědí!“ přiznal Pepek. „A já nemám oprávnění přivést vás mezi Učedníky, na to jsem moc mladý!“

„Jo ták!“ pochopila Yazatap. „Dobře, ale nebude vaše Rada, či co to máte, brát ohled na skutečnost, že jde o stav krajní nouze?“

„To by asi šlo u lidí Země,“ přiznal Pepek.

„Lidé Země jsou tady hierarchicky nad ostatními?“ podívala se na něho přísně. „Tvrdil jsi nám snad něco o rovnosti!“

„Nejsme nad vámi,“ namítal. „Šlo by to i u jiných bytostí, kromě vás, tefirů.“

„Proč chcete diskriminovat jen nás?“

„Tak to není,“ plácal se v tom Pepek. „Ale pochopte, my se vás strašně bojíme!“

„Bojíte se nás?“ podivila se. „Dvou set padesáti neozbrojených, v téhle chvíli většinou nahatých holek? Které se na vás plným právem dívají jako na své zachránce? Které se právě zřekly vlastního světa? To mi nějak nejde dohromady!“

Tefirové mají u nás strašnou pověst!“ přiznal Pepek. „Kdybych neviděl, jak příšernou nouzi máte, neodvážil bych se k vám ani přiblížit.“

„To jsme pro vás takové bestie?“ zvadla trochu Yazatap.

„Jste!“ přikývl. „Za ta tisíciletí, co nám vládnete na Zemi, vás už nebereme jako lidi. Jste pro nás ztělesnění zla, které jste u nás nadělali. A nadělali jste té hrůzy dost a dost!“

„To je ale hrozné obvinění!“ odvětila vážně.

„Sama posuď, jestli je pravdivé!“ řekl. „Byla jsi u nás přece jako vědecká pracovnice. Jak ses k nám lidem chovala?“

„Jako potvora!“ přiznala. „Pokud jde o Gehennu, máš asi pravdu dodnes. Kněžny to už sto tisíc let vedou stejně. Válka stíhá válku a bytostem okolních světů nepřiznávají ani právo na život. Nejsme ale my tady tak trochu výjimka?“

„Tak trochu jste,“ přikývl. „Chovám se k vám jako k nepřátelům? Nechovám. Jste pro mě výjimka pod podmínkou, že se nevrátíte na Gehennu a nezařadíte se zpátky do armád. Tomu jsem ochotný obětovat víc než si myslíte. Ale pochopte, bude těžké přesvědčit ostatní lidi, že jste jiné. Podívejte se, dávám vám možnost normálně žít. Ještě vás něco naučím, abyste byly také nějak užitečné. Až pak bych si troufl přivést vás před ostatní.“

„Co nás chceš ještě učit?“ zajímala se Yazatap.

„Musíte se naučit vycházet po dobrém i s ostatními,“ řekl Pepek.

„Myslíš, že to nedokážeme?“ usmála se trochu. „Řekla bych, že jsi s námi udělal kus práce. Už tě snad žádná nebereme jako něco... něco podřadného...“

„Nevím,“ odvětil Pepek. „Několik vašich mnou na Pegsda pěkně pohrdalo! Ne že by mi to vadilo, ale vadit to bude vám!“

„To už mi Tabris říkala,“ zvážněla trochu. „Ale nevyznělo to jako nedůvěra ke tvému mládí, než jako pohrdání tebou jako bytostí?“

„O mě snad nejde,“ mávl rukou. „Vy přece ani zdaleka nemůžete tvrdit, že s každým vyjdete po dobrém. Stačí, abych vám připomněl anděly?“

„Ty bílé...“ nadechla se Yazatap, ale zarazila se, jako kdyby vrazila čelem do zdi.

„Promiň, máš pravdu!“ zamračila se, ale zřetelně jen sama na sebe.

Pepek neodpověděl. Nebylo proč.

„Ode dneška má Salgiel k dispozici můj vimaan!“ řekla Yazatap odhodlaně. „Se všemi knihovnami včetně zakázaných. Máš pravdu, ještě jsme na to nepřišly. Rozumem to chápu, ale když to slovo řekneš, všechno se ve mně vzepře a rozzlobím se, ať chci nebo ne. Tenhle dluh ještě musíme splatit.“

„To není jen jeden dluh,“ přidal Pepek. „Jak se chováte k bytostem na Pegsda?“

„Myslíš k těm chodícím vajíčkům?“ usmála se trochu.

„Ano, k těm myslícím bytostem,“ řekl vážně s důrazem na slovo myslící. „Pokud vím, pořádáte na ně dodnes hony jako na lovnou zvěř. Jezdíte se na Pegsda rekreovat a zastřílet si na ně. Vůbec vás nenapadlo, že mají vlastní rozum a že byste se k nim měly chovat aspoň tak jako k nám. Ale ne jak jste se k nám chovaly před dvěma tisíci lety a jak se k nám vaši krajané, žijící na Zemi, chovají dosud.“

„Aha...“ zvážněla. „Zřejmě těch dluhů máme víc.“

„A některé si pořád ještě ani neuvědomujete!“ dodal Pepek. „Podívejte se, nechme to na později. To chce čas. Udělám mezi vámi ještě nějakou osvětu, ať se naučíte lépe chápat jiné. Uznej, to co bylo do dneška, zatím nestačilo.“

„Uznávám,“ sklopila trochu hlavu. „Ale teď zase uznej něco ty. Slíbil jsi nám nový život. Chci tomu věřit, ale měly bychom s tím začít co nejdřív. Zařídil jsi promíchání Árjá s Baalkami. Výborně! Zrušíme kmeny, zrušíme podřízenost kněžnám na Gehenně. Ale když nám sebereš smysl života, ačkoliv uznávám, že válka je hnusný smysl života, měl bys nám dát něco náhradou. Můžeš říci, ať si něco najdeme. Ale co najdeme na pustém ostrově?“

„Nic moc,“ uznal Pepek. „Ale teď poslouchej ty mě! Je mi patnáct let. Vzal jsem si na krk úkol těžký i pro dospělého. Nemyslím vás, o vás jsem se dozvěděl jen tak mimochodem. Všeho jsem ale nechal a nemůžete mi dávat za vinu, že jsem pro některé přišel pozdě. Dřív to nešlo, to jsem o vás nevěděl. Ale jste pro mě jen odbočka na cestě k mému hlavnímu cíli. Ten na mě pořád čeká a nikdo za mě nic neudělá. Zařídil jsem vám pobyt podobný rekreaci, ale je nad mé síly donést vám do klína nový smysl života. Navrhnu vám tedy: bavte se, užívejte si volna, rekreujte se, mnohé to opravdu potřebujete, některé jste vyhublé až do oškliva. O nic nepřijdete, i kdyby to mělo trvat rok nebo dva. Já se vrátím dokončit co jsem začal a až to splním, přijdu si pro vás. Pak vás budu mít jako hlavní úkol a slibuji, že se vám věnuji naplno. Samozřejmě pokud mě do té doby někdo nezabije, ale budu se snažit, abych nikomu nedal příležitost.“

„Ty chceš zase někam odejít?“ vyhrkla Xapho, které to došlo první.

„Budu muset,“ povzdychl si upřímně. „Mám ještě něco, co taky nemůžu nechat být. Pak se zase vrátím.“

„A není to... náhodou... taky trochu nebezpečné?“ dodala rychle Yazatap.

„Trochu,“ připustil. „Spíš hodně.“

„My tě tam nepustíme!“ vyskočila Xapho a objala ho kolem ramen.

„Pustíte!“ řekl. „Nebo to řeknu jinak. Neudržíte mě.“

„Pusť ho, Xapho!“ poručila dívce Yazatap. K Pepkovu údivu ji Xapho poslechla.

„Víš, něco po tobě chceme,“ řekla Yazatap. „Nesouvisí to ani s tím, jestli odejdeš nebo ne, hlavně aby ses vrátil.“

„Když to nesouvisí, tak oč jde?“ zeptal se.

„Souvisí to s tím, jestli si smíme nechat naše zvyky,“ řekla Yazatap. „Aspoň ty, které budeme muset zachovat.“

„To bychom asi probrat měli,“ souhlasil Pepek. „Některé zvyky vám neuznám. Neberu popravy za kdeco, vojenské zvyklosti a hodnosti zde neuplatníte. O ostatních bychom jednat mohli. Ale nemohlo by to počkat, až se vrátím?“

„Jde nám speciálně o právo Gubirufa,“ upřesnila Yazatap. „Co o něm soudíš?“

„Že je to strašná vykopávka, starší než pozemské pyramidy,“ vyhrkl.

„Stáří nerozhoduje,“ odmítla tento příliš jednoduchý soud. „Novější neznamená lepší. Dnešní stav na Gehenně je novější, představuje vrchol vědy a techniky, ale jak se zdá, stačí ti zaslechnout o něm zmínku a otřeseš se odporem. A nejspíš právem. Nebude lepší vrátit se až o pár desítek tisíc let k něčemu, co předtím fungovalo?“

„Proč nepřevezmete naše zvyklosti?“ namítl rychle. „Jsou jednodušší a osvědčují se už po tisíce let.“

„Neřekla bych, že se osvědčují,“ ušklíbla se Yazatap. „Je pravda, že jsem je poznala před dvěma tisíci lety, kdy měly do dokonalosti daleko. Přečetla jsem si už, že v současnosti máte systém rodin proti dřívějšku pozměněný, ale ani dnes to není nic moc. Ale i kdyby vám rodiny klapaly jako hodinky, u nás fungovat prostě nemohou.“

„Proč si to myslíš?“ zamračil se Pepek.

Yazatap jen pokynula Salgiel a vybídla ji, aby pokračovala za ni.

„Jak jsi říkal, vaše rodina má poměr jedna k jedné,“ převzala slovo Salgiel. „U vás je to ale možné, neboť máte zhruba stejně mužů jako žen a to se dá spárovat. U nás byl tento poměr vždycky jedna ku třem, na jednoho chlapce se rodila tři děvčátka. Páry se pak nedají vytvořit, leda za cenu, že by většina žen zůstala osamělá. S tím u nás prostě neuspěješ!“

„Proč je to tak?“ zamračil se Pepek.

„Co víme o příčině?“ pokračovala Salgiel. „S tímto problémem jsem se za celý život nesetkala, poslední tisíciletí jsme děti jen klonovaly a otázka pohlaví prakticky neexistovala. Yazatap mi ale poskytla staré krystaly. Jak asi víš, hledám v nich i příčinu naší psychické alergie na jedno jméno... Příčiny nerovného poměru mohou být dvě. Kdyby měli tefirové, naši muži, čtvrtinový podíl samčích spermií, mohli by za to oni, ale problém by zmizel sám od sebe, až je nahradí chlapi ze Země. Začalo by se rodit stejně chlapců i dívek, převzaly bychom vaši rodinu a nebylo by co řešit. Horší je, že za to podle starých zápisů můžeme my tefirky. Naše vajíčka prý dávají přednost samičím spermiím. V záznamech jsem se zatím víc nedozvěděla, ale podle toho zůstane v naší populaci polygamie nutností a budeme to muset řešit dlouhodobě a systémově. Monogamie je ale z tohoto pohledu vyloučená.“

„Našich chlapů neseženeme tolik, aby nám stačili,“ pokračovala Yazatap. „Na Pegsda jsou čtyři v Základně klidu, možná pár dalších najdeme u lidožroutů. Obávám se, že jich bude málo. Říkal jsi, že na Zemi je jich víc, ale je otázka, jestli je sem dostaneš. Zmínil ses o vaší možné výpomoci. Vaši muži by potom museli přijmout náš polygamní systém.“

„To těžko!“ namítl Pepek. „My přece máme už tisíce let monogamii!“

„Ne všichni!“ podotkla Yazatap. „Některé vaše kmeny budou jistě vstřícnější.“

„Ti se vás zase budou víc bát!“ prorokoval. „Není jednoduché vzít si za ženu ďáblici z pravého Pekla. Ti, kterým by více žen nevadilo, před vámi utečou!“

Yazatap to očividně zarazilo. Ale vzpamatovala se rychle.

„Vždyť ani nepočítám se stěhováním k vám na Zem,“ řekla. „To by nebylo dobré už proto, že tam jsou tefirové, kteří nás nenávidí. Jak jsi to prve sám říkal? Ti na Zemi jsou muži, kteří o ženy nestojí. Nebude lépe usídlit se mimo jejich dosah? Rozuměj, nebojíme se jich a kdyby šlo o boj, necouvneme, jde mi o to, že boj nemusí být vždycky správné řešení.“

„Vždyť vám to schvaluji!“ souhlasil. „Proto jsem vás vzal sem! Netahám vás z jedné války do druhé. Zůstaňte zatím tady. Snad bych mohl najít jiný svět, ale musel bych to projednat s ostatními, nebude to jednoduché. Teď na nic víc prostě nestačím.“

„Dobrá,“ spokojila se Yazatap. „My jsme tě chtěly beztak požádat o něco jiného. Už jsi nám hodně pomohl, ale my nejsme skromné. A ani nemůžeme, jde nám o všechno.“

„To bych měl uznat,“ přikývl. „Co tedy ještě potřebujete?“

„Chceme, abys ukázal vašim mužům, že tu jsme a očekáváme, že nám pomohou. Měl bys to ale udělat tak, aby to hned zpočátku smetlo všechny psychické bariéry, které by mezi námi mohly vzniknout,“ řekla Yazatap.

„Tomu nerozumím. Jak si to představujete?“ požádal ji o upřesnění.

„Zkrátka po tobě chceme, aby ses jako první přidal k našemu světu,“ řekla Yazatap. „Aby sis nás vzal.“

„Všechny čtyři,“ upřesnila Xapho.


Pepek zůstal na okamžik jako opařený.

„Až to bude možné, vezmu si tě,“ obrátil se po chvilce zvolna a se vší vážností před ostatními ke Xapho. Dalo se to chápat jako slib, ale jí to nestačilo.

„Ne jenom mě,“ odmítla to. „Řekla jsem jasně všechny čtyři najednou. Mě, Yazatap, Mariuk a Erelim. Nejlépe hned dneska. Nač to ještě odkládat?“

„To nepůjde,“ vyhrkl.

„Proč ne?“ zarazila se Erelim. „Copak se ti nelíbíme?“

„Vážně bys nás odkopl?“ nechtěla tomu věřit Xapho.

„Já jsem to říkala!“ dodala zklamaně Mariuk.

Rychle je všechny přelétl pohledem. Tak strašné zklamání, jaké jim viděl v obličejích, opravdu nečekal. Ale co s tím? Jednu by si vybrat dokázal. Kdyby ho chtěla Xapho, bylo by to jednoduché. Ale všechny? To přece nejde!

„Naše zákony to zakazují!“ vyhrkl rychle.

„Všechny vaše zákony převzít nemůžeme,“ řekla klidně Yazatap. „Tady budou nutně platit jiné. Salgiel to řekla jasně. Máme jiné životní principy, takže ti můžeme ustoupit jen napůl. Nebudeme vás nutit do našich prastarých velkých rodin se třemi muži. Jak vás znám z dřívějška, a řekla bych, že jste se nezměnili, nebylo by to pro vás přijatelné. Ale střední rodina je obvyklá i na Zemi, ačkoliv ne všude, to přece nepopřeš. Právě ty bys měl jít všem mužům příkladem, jestli to s námi myslíš vážně! My čtyři ti tímto dokazujeme, že to naopak myslíme vážně s vámi Kanaánci.“

Skončila tak slavnostním tónem, až se zachvěl. Připravily mu tedy past. Když couvne, vezmou to jako pohrdání jejich rasou, tedy něco, co on sám odsuzuje. Ze zachránce se může stát obratem ruky nečestný lhář. Přestanou mu věřit a důvěra může být ztracená navěky.

„To je hezké, ale...“ protestoval, ale nenechaly ho domluvit.

„Myslíš to s námi vážně, nebo ne?“ začala Erelim a vzala ho za ruku. „Vždyť ti bylo s námi se všemi tak dobře!“

„Pepku!“ chytila ho za druhou ruku Xapho. „Opravdu bys nás odmítl?“

„Chceš nás využít a odhodit?“ přidala se nečekaně jedovatě Yazatap. „Chceš po nás uznání, ale sám nás uznávat nechceš? To není spravedlivé, nemyslíš?“

„Počkejte!“ vytrhl se oběma mladším. „Něco vám musím říci!“

„Je to v této věci důležité?“ zpochybňovala to Xapho.

„Je!“ vzal si rychle slovo. „Naše zákony to výslovně zakazují. Nejde teď o počet, ale je mi teprve patnáct let. Zkrátka si vás nesmím vzít kvůli nízkému věku! Vám je všem přes dvacet, to už jste dospělé. Já ne. To nejste schopné ani chvilku počkat?“

Trochu je tím zaskočil.

„Víme, že jsi mladší, ale copak to vadí?“ začala Xapho, ale nenechal ji mluvit.

„Vadí,“ řekl zprudka. „Naše zákony jsou takové. Neříkám, že jsou dokonalé, ale tohle je velice důležité. Měli bychom je projednat s někým starším od nás, vy jste zaujaté. Přitom v této chvíli jde jen o to počkat...“

„Kdy by to mělo být možné?“ přerušila ho věcně Xapho, jen jí oči blýskaly.

„Až mi bude šestnáct, tedy za půl roku!“ neodvážil se jí zalhat. „To je nejnižší věk.“

„To snad ještě vydržíme!“ oddychla si Xapho i za ostatní. „Ale řekni upřímně, není to jen chyták? Pokus, jak nás ošidit? Yazatap říkala, že...“

„To je snad jedno, co jsem říkala,“ zarazila ji Yazatap. „Chceme slyšet jen jedno. Jak vážně to s námi myslíš? My to vážně myslíme, teď dokazuj ty!“

„Počkáte půl roku?“ vzdychl si odevzdaně Pepek. „Až pak se o tom můžeme bavit, do té doby to naše zákony prostě zakazují.“

„Půl roku počkáme,“ přikývla Xapho. „To není tak dlouho!“

„Do té doby si ještě probereme vaše zákony,“ řekla Yazatap. „Náhodou už jsem něco ve vašich počítačích našla.“

„Ty se vyznáš v našich počítačích, že tam dokážeš něco najít?“ vyhrkl udiveně.

„Není to tak těžké,“ podotkla. „Pro mě jako pro historičku jsou tam pravé poklady, ale dá se tam najít ledacos. Ještě dnes se podívám, jak je to s vašimi zákony doopravdy.“

„Podívej se,“ rezignoval Pepek. „Teď se vrátím na Zem, mám tam hodně práce. Brzy ráno odletím. Až se vrátím, můžeme pokračovat v diskusi.“

„Nemysli si ale, že nám tam utečeš!“ popíchla ho Xapho.

„Hlavně se vrať!“ přidala se starostlivě Erelim.

„Budeme tě čekat,“ dodala Yazatap.

 


Zpět Obsah Dále

06.08.2017 17:07