Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Na místě činu

Pepek nezaparkoval airbus na Zemi, ale v sousedním Měsíčním světě, jehož utěšenou krajinu pokrývaly louky a lesíky. Měsíční světy se otáčejí stejnou rychlostí jako Země, takže se vůči sobě nepohybují a to Pepek potřeboval. Tefirové by tu neměli být ani v normální, ani v duchovité formě. Pro jistotu s letadlem zaparkoval nárazem do nedaleké hory, osaměle trčící z roviny. Už mu to ani nedělalo problémy, jako zpočátku. Jen si uvědomoval, že si na to nesmí příliš zvykat, aby to pak nezkoušel v normální hmotě. Tam by to dopadlo hůř.

Tento jediný vyšší kopec široko daleko si Pepek v duchu pojmenoval podle jeho tvaru Spící Liška, nebo krátce jen Liška. Zaparkoval pět metrů pod povrchem, pod zemí by měl být v bezpečí.

Kdyby tak věděl, co by našel na vrcholku tohoto kopce!

Ta hora už totiž jméno měla. Pepkův kamarád Olda ji měl pojmenovanou ve svých mapách jako Liščí horu. Kdyby se Pepek namáhal vystoupit na její vrchol, což by při jeho schopnostech létat nebylo nic těžkého, našel by nahoře zabodnutou hliníkovou stanovou tyč s připevněnou českou vlajkou, možná už větrem a deštěm trochu ošlehanou a zteřelou.

Pepek ale horolezcem nebyl, šplhání na vysoké hory nebyl jeho koníček. Česká vlajka tam bez povšimnutí vlála dál. Olda už dávno neměl čas na výzkumy cizích světů a kromě toho by se sem už jen vracel, zůstala tu po něm jen tato malá připomínka.

Až ji jednoho dne objeví jiný horolezec, bude to pro něho strašlivý šok. Rozhodně pro něho nebude snadné vysvětlit českou vlajku na vrcholu hory pustého neznámého světa, kam se lidská noha dostane až díky nesmírnému technickému pokroku a úsilí lidstva...

Pepek se rozloučil s dívkami a zmizel jim za bílo-modrou branou. Tentokrát to nemělo být nadlouho, večer se měl vrátit. Trojlístek Xapho, Mariuk a Erelim vybalily prohlížečku krystalů a založily do ní první dokumentární krystal z pokladů ďáblice Yazatap, nazvaný až příznačně Nepoučitelné hlouposti moudrého krále Šalamouna.

Na rozdíl od Bible obsahoval krystal také fotografie a krátké filmy, natočené ďábly při jejich pradávné návštěvě biblických míst. Dívky si mohly v klidu prohlédnout obličej krále, lidmi popisovaného jako moudrý, ale viděného pohledem těch, o kom se naopak v Bibli nic kladného nepíše. Bohužel právem...


Pepek se zakrátko dostal do Prahy a protože už dávno nebylo ráno, zamířil přímo do redakce svého pozemského přítele redaktora Kryštofa. Našel ho, jak jinak, u jeho počítače, právě dolaďoval další článek.

„Ahoj, Kryštofe!“ oslovil ho telepaticky. Kamarád na něho udiveně vzhlédl.

„Kde jsi byl?“ reagoval překvapeně. „Zrovna píšu o tvém nevysvětlitelném zmizení!“

„To můžeš rovnou smazat,“ ujistil ho Pepek. „Všechno ti klidně vysvětlím.“

„Nemohl jsi přijít dřív?“ zlobil se Kryštof. „Musíš přijít, až když to mám hotové?“

„Dřív to nešlo,“ řekl Pepek a posadil se na laminátovou židli, kterou si nejprve sám očima otočil proti Kryštofovi. Kryštof se ovšem nepolekal. Jako jeden z mála věděl trochu víc o schopnostech svého duchovitého přítele.

„Hádej, co jsem dělal před takovou hodinou?“ usmál se na kamaráda. „Neuhodneš! A když ti řeknu, že jsem sekal hlavy ďáblům, nebudeš mi to věřit, co? Ale je to pravda.“

„Sekal hlavy ďáblům?“ zděsil se nefalšovaně Kryštof.

„Jo, přesně tak,“ přikývl Pepek. „Strašlivý masakr, to ti povím! Pár jich přede mnou uteklo a raději se nechali upálit, jeden sám spáchal harakiri. Když ti ale naopak řeknu, že se mi podařilo zachránit asi čtyři stovky ďáblic, taky mi to nebudeš věřit.“

„Čtyři stovky ďáblic?“ opakoval po něm Kryštof nevěřícně.

„A teď přijde vrchol!“ zvedl Pepek prst. „Uvěříš mi, když ti povím, že si mě teď čtyři ďáblice chtějí vzít za muže?“

„A nejsi na to trochu mladý?“ usmál se shovívavě Kryštof.

„To mě zatím před nimi zachránilo!“ oplatil mu úsměv Pepek. „Daly se ukecat, že to kvůli věku nejde. Jen nevím, co budu dělat za půl roku, až mi bude šestnáct.“

„Ledaže si pak některou opravdu vezmeš!“ nadhodil se smíchem.

„Tomu se nesměj!“ napomenul ho Pepek. „Ďáblice jsou náhodou fajn kočky a myslí to docela upřímně. Xapho bych si vzal třeba hned. Kéž by si mě chtěla vzít jen ona! Jenže jim ani náhodou nejde o to, abych si vzal jednu z nich. Chtějí si mě vzít všechny najednou. Víš ty vůbec, co znamená slovo harém? To je, oč tu běží!“

„To tě tedy svádějí fest!“ řekl uznale. „To by ani nebyla bigamie, ale kvadrigamie. Neřekl bych do tebe, že máš odvahu začínat si něco s ďáblicemi!“

„Vidíš, už je to tak!“ pokrčil rameny Pepek. „Je to zamotanější než si myslíš, ale teď mi hrozí, že si budu muset vzít čtyři najednou. Já vím, že to podle našich zákonů nejde, ale v Pekle je to podle jejich zákonů normální.“

„To mi skoro připomíná Cimrmannův pohádkový horror O třinácti tchýních!“ usmál se Kryštof. „Taky se říká, že dvě tchýně je největší a neodvolatelný trest za bigamii.“

„Ďáblové prý mívali tchýní až pětadvacet!“ podotkl Pepek. „Pět krát pět!“

„A sakra!“ vzdychl si Kryštof. „Samé neuvěřitelnosti! Ale řekni mi, co ti je do jejich zákonů? Jsi přece člověk, musíš uznávat ty naše, ne?“

„Jo, jsem snad ještě člověk,“ vzdychl si Pepek. „Ale nemám to jednoduché. Ďáblové lidmi tisíce let pohrdali a já se to snažím napravit. Aby nás ale ďáblice uznávaly, musím se k nim chovat vstřícně. Chtějí nám dokázat, že si nás váží, ale vyžadují uznání i na oplátku. Kdyby to zachránilo mír mezi našimi světy, vzal bych si jich třeba pět! Chápeš to, ne?“

„Počkej, jsou ty tvoje ďáblice hmotné, nebo nehmotné?“ zarazil se Kryštof. Zřejmě už si uvědomil, že to nebude tak jednoduché.

„Podle potřeby,“ řekl Pepek. „Mimo jiné jsem zjistil, jak se zase stát člověkem, takže až za tebou jednou přijdu, podám ti ruku a taky ti ji stisknu. Pokud budeš mít o to ještě zájem... Ta přeměna není nic těžkého, když víš, jak na to. Naštěstí už to umím oběma směry.“

„Neříkej!“ zvedl k němu oči Kryštof. „To by bylo dobrý, ne? Ale není to jen falešná naděje? Abys pak nebyl zklamaný!“

„Už jsem byl dokonce pár dní člověkem, ale musel jsem se do této podoby vrátit, nemám tady na Zemi ještě všechno hotové,“ řekl Pepek.

„To nechápu!“ vrtěl hlavou Kryštof. „Věřil jsem ti, že by ses rád stal člověkem, ale tvrdil jsi, že to nejde. Teď mi říkáš, že to jde, ale že se ti to takhle líbí?“

„Netvrdím, že by se mi to takhle líbilo!“ namítl Pepek. „Ale napřed povinnost, potom zábava! Ještě tady něco dodělám a pak už mě tu jako ducha nikdo neuvidí.“

„Copak? Nemůžeš se dočkat, až budeš zpátky u svých ďáblic?“ zasmál se .

„Až ti sem některou přivedu, budeš na ni civět,“ zastal se jich Pepek. „Ale vzít si hned čtyři najednou, to je i na mě moc. Jen nevím, jak z toho ven. Asi mi nic jiného nezbude.“

„V tom ti asi neporadím. Mám jiný dotaz. Čím ti mohu pomoci?“

„Vidíš!“ podíval se na něho Pepek vděčně. „Tomu říkám přítel! To se ví, že mi můžeš pomoci! Stačí když zveřejníš, že jsem se dneska vrátil z Pekla. Ať si na mě všichni grázlové dávají setsakra pozor!“

„Ty že jsi byl v pekle?“ chytil se Kryštof za hlavu. „Prosím tě, Pepku! To už je snad trochu moc! Peklo je přece náboženská fikce! Nehoupej mě!“

„Já tě nehoupu!“ zamračil se Pepek. „Už jsem ti někdy lhal? Peklo je sousední svět ve směru Země-dolů, přesně tam, kde má podle pověstí být. Jenže to »dolů« je v osmé dimenzi a ne v těch třech, co známe. S ďáblicemi jsem se byl dnes podívat na jejich bývalý domov. Upřímně řečeno, nelíbilo se tam ani jim, natož mně. Je tam pěkně hnusně, to ti teda povím!“

„Ale jestli se chceš dát k ďáblicím, musel bys tam žít s nimi, ne?“ podíval se Kryštof na něho pátravě. „Kde jinde než v pekle?“

„Ne, do Pekla se mi nechce a jim už taky ne,“ řekl Pepek. „Jako duch jsem tam mohl nahlédnout a nic mi to neudělalo, ale jako člověk bych se to neodvážil. Proto chci přiblížit ďáblice k nám lidem. Ale nebude to snadné a nepůjde to ve všem. Například monogamii jim nevnutím, to je zkrátka vyloučené.“

„Proč?“

Pepek mu tedy vysvětlil problém s nepoměrem u narozených dětí.

„Člověče, máš asi pravdu,“ uznal Kryštof zaraženě po chvilce přemítání.

„No vidíš!“ vzdychl si Pepek. „A to není všechno. Ďáblice se během posledního tisíce let zbavily chlapů. Když jim zrušíme strojovou výrobu dětí, budou chlapy zase potřebovat. V pasti na Pegsda byli na čtyři sta žen čtyři, ti to nezachrání. Zřejmě budu muset sehnat stovku chlapů, ochotných vzít si je podle jejich zákonů a přistoupit i na ten harém, tedy pěkně po čtyřech. Ďáblice jsou ochotné přizpůsobit se všude, kde to půjde. Vzdají se dosavadního způsobu života, přijmou naše zvyky, jen monogamii jim nevnutíme, to prostě nepůjde. Tam se budeme muset naopak přizpůsobit my.“

„Jestli jsou ďáblice opravdu jak říkáš, tedy normální hmotné kočky, nebude problém najít pro ně i tisíc chlapů,“ usmál se Kryštof. „Dám ti inzerát do rubriky Seznámení a uvidíš ten zájem!“

„Taková legrace to zase nebude!“ zvedl prst Pepek. „Pochop, zájemci to musí chápat chtě nechtě smrtelně vážně. V tom inzerátu to musí být napsané poctivě, aby si pak někdo nestěžoval! Kdo by se těšil, že je jen pomuchlá a odkopne, mohl by tvrdě narazit! Nechtěl bych být v kůži frajera, po kterém jdou čtyři rozezlené ďáblice! Mohly by z něho stáhnout kůži zaživa! Uvědom si, každá ta holka umí zabít na sto způsobů! Jejich trestní právo nejenže používá trest smrti, ale rozlišuje to od bezbolestné popravy až po Tisíc smrtí. Rozvody neuznávají a nikdo před nimi jen tak neuteče.“

„A takové máš na krku hned čtyři? To ti teda opravdu nezávidím!“

„Jenže ony dovedou být také velice milé,“ vzdychl si Pepek. „Kdo s nimi bude jednat čestně, mohl by si myslet, že to jsou andělky. Rozumíš?“

„Úplně ti nerozumím, ale to snad nevadí,“ pokrčil rameny Kryštof. „Kde je máš?“

„V jiném vesmíru, trochu dál od našeho. Ale to je vedlejší. Radši mi pověz, co je nového u nás doma?“

„Ty jsi odsud zmizel ještě před tím státním pohřbem, co?“ zeptal se ho Kryštof. „To ti byl ale parádní funus! Infarkt pěti poslanců během jednoho zasedání! To tu ještě nebylo!“

„No jo,“ přikývl Pepek. „Měl jsem jiné starosti. S ďábly i s lidožrouty, málem mě tam sežrali, ale to sem teď tahat nebudeme...“

„Poslyš, byl jsi úplně mimo tento svět... že to má souvislost s tím, že v Praze poklesla úmrtnost na infarkty?“ podíval se Kryštof na Pepka ostřeji.

„Má,“ souhlasil Pepek. „Měl jsem důležitější starosti. Ale neboj se, doženu to.“

„Snad tím nemyslíš na novou sérii infarktů?“ zvedl obočí.

„To taky, ale už jen bokem,“ přitakal mu Pepek. „Teď se zaměřím na zlé duchy. Na Pegsda jsem je vymýtil, na Zemi jich je víc, ale už to s nimi umím.“

„No nazdar!“ chytal se reportér za hlavu. „Peklo není fikce, ďáblice jsou fajn kočky, po Praze se nám toulají zlí duchové... máš ještě víc takových překvapení?“

„Poslyš, Kryštofe, máš ty nějakou holku?“ překvapil kamaráda ještě víc.

„Momentálně ne,“ přiznal reportér. „Moje zaměstnání každá nevydrží, ženský nemají potřebnou andělskou trpělivost. Proč to chceš vědět?“

„A vzal by sis za ženu ďáblici?“

„Blázníš?“ opáčil.

„Neblázním,“ usmíval se Pepek. „Mám ti nějakou sehnat? Ďáblice by trpělivost měla spíš ďábelskou než andělskou, ale rozhodně by ses s ní nenudil!“

„Odkdy lidem dohazuješ ďáblice?“

„Jen tak mě to napadlo. Budu jich mít na krku čtyři sta. Chceš si mezi nimi nějakou vybrat? Blondýny, černovlasé i zrzky, světlejší i tmavší... od dvaceti let do čtyř tisíc let... Ty třítisícileté vypadají na třicet a strčí do kapsy celé finále Miss Universum, o těch mladších nemluvě. Kočky jedna hezčí než druhá, nenajdeš mezi nimi jedinou šeredku. Jsou snědší, asi jako když Češky přijedou od moře. Jo, a nejlépe uděláš, když si jich vezmeš za ženy hned tři až pět najednou!“

„Bigamie je u nás zakázaná.“

„To už máš jedno,“ usmál se Pepek. „Na Zemi si je stejně nevezmeš. Jen si představ, až přijdeš za farářem, aby vás oddal. Pane faráři, to je moje snoubenka Caphriel. Ano, má andělské jméno, ale je to pravá ďáblice, ano, z pravého Pekla... Pokřtěná samozřejmě není, to byste od ní chtěl trochu mnoho! Jaké může být asi víry, když je to pravá ďáblice?...“

„Stejně jsem pro občanské sňatky.“

„Myslíš, že to bude lepší?“ mávl rukou Pepek. „Pane oddávající, představuji vám svoji snoubenku Caphriel. Příjmení? Nemá, kmen Baalů příjmení neuznává. Datum narození? Žádné, ona se totiž nenarodila... Rodiště? Peklo. Rodiče? Pochopitelně žádné nemá a nikdy neměla. Kolik jí je let? Asi tři tisíce, sama to přesně neví. Povolání? Profesionální zabiják. Bydliště? Peklo, pevnost Ar-Baal-Layett, patro 666, kajuta číslo... Doklady? No dovolte! Kde by je v Pekle vzala?!“

„Hezký!“ uznal to Kryštof. „To by bylo na celý fejeton.“

„Já vím, jenže nepublikovatelný. Hlavně do těch novin napiš, že jsem zpátky. Jen ať o mně vědí. Zajímalo by mě, kolik poslanců už složilo mandáty.“

„Žádný!“

„Nepoučili se? Vážně mě štvou! Že bych si na ně dupl? Třeba na deset najednou?“

„Pepku, pět mrtvol snad stačilo!“

„Neboj se, začnu u větších potvor, u duchů. Ale nezlob se, spravedlnost taky musí být. Proč bych lovil drobné obchodníčky s heroinem s příjmem sotva pár set tisíc a větší bestie s milionovými příjmy nechal řádit? Nenechám na pokoji jedny ani druhé. Napiš, že jim dám každému jen jedno jediné varování a to přes tvoje noviny, rozumíš? Jak by se ti líbil titulek Smrťákovo poslední varování?“

„Počkej, ty už nebudeš varovat každého jednotlivě?“

„Nebudu,“ řekl Pepek. „Nemám na to čas, chci být co nejdřív člověkem! Hlavně to napiš hodně nápadně, ať se žádný nevymlouvá, že to neviděl.“

„Zřejmě začíná druhé kolo!“ vzdychl si temně redaktor.

„Nezačíná. Začalo!“ rozplynul se před ním Pepek.


Sestoupil co nejhlouběji do sklepů a dál dupal směrem do hlubin.

„Muriel!“ volal směrovanou telepatií. „Muriel, chci s tebou jednat! Nabízím ti příměří po celou dobu jednání! Jsem v Praze, přijď za mnou pod Václavák!“

Opakoval to dvakrát. Musela to zachytit, její rezonanci si přece pamatoval. Ale stál už chvíli pod tunelem metra, osvětloval si okolí eldyfem - a nic.

Konečně zahlédl jakýsi pohyb na hranici viditelnosti, kam až pronikalo světlo eldyfu.

Nebyla to ale Muriel. k Pepkovi se hnali tři duchové s meči, jen za nimi vlály tefirské pláště. Čtvrtý jim svítil. Každý měl jinou výškovou hladinu, ale ten nejnižší byl aspoň třicet až čtyřicet metrů pod Pepkem. Nedalo se to stihnout, ale Pepek se ani nesnažil klesnout. Vyčkával je se svým dlouhým kopím.

Naštěstí se hnali bez ohledu na nějakou koordinovanost. Zdálo se, že první bude ten, kdo Pepkovi mohl nejméně uškodit, protože byl nad ním, ale hned po něm doběhne druhý.

Duch v úrovni nad Pepkem ale nenadále sjel šachtou kolektoru na stejnou úroveň, na které byl i Pepek. Máchal mečem a cosi křičel. Pak najednou zmizel.

Také druhý duch byl nablízku, chybělo mu snad jen dvacet metrů. Když první zmizel, druhý se překvapením zastavil, ale pak opět zatočil nad hlavou mečem a vyrazil k Pepkovi.

„Bansáááj!“ křičel to své pekelné Hurá.

A pak byl najednou pryč. Zmizel v jediném okamžiku.

Třetí samuraj překvapením zpomalil, ale nezastavil. Mlčel, ale jeho úpornost v sobě měla cosi zvířecího. Hnal se jako hladový vlk za jelenem. Pepek ho očekával s napřaženým kopím, ale nedělal si iluze. Dobrý šermíř jeho kopí snadno mečem odhodí na stranu a pak už ho nic nezastaví.

„Pozdravuj tamty dva!“ vmetl Pepek útočícímu samurajovi do očí.

Třetí samuraj zmizel. Pepek se nevzrušeně obrátil k jejich světlonošovi. Vysoký tefireldyfem v ruce náhle v jednom záblesku zjistil, že se k němu žene chlap, kterého až dosud jeho kamarádi pronásledovali. Teď stál proti němu s holýma rukama sám a jeho protivník měl dlouhé kopí s ostrým břitem.

Světlonoš zhasl eldyf a vzal nohy na ramena, ale nebylo mu to nic platné, Pepek si prchajícího soupeře osvětloval vlastním eldyfem a pohyboval se rychleji.

Náhle těsně před prchajícím duchem vyvstala tenká modrá elipsa. Byl to jen mžik, ale světlonoš jí jediným krokem prošel. Vzápětí elipsa zmizela a tefireldyfem s ní.

„Muriel!“ vyzval Pepek opět tefirku. „Čekám tě pod Muzeem! Nebo chceš, abych si pro tebe došel? Přede mnou se neschováš! Jsi ode mě zhruba na severozápad. Jestli sama nepřijdeš, najdu si tě!“

Chvíli čekal, pak ale zamířil k tunelu metra a rozletěl se za vzdalujícími se koncovými světly odjíždějící soupravy. Tunel klesal až ke svému nejnižšímu bodu pode dnem Vltavy. Tam Pepek vstoupil do stěny a opět rozsvítil eldyf. V jeho světle spatřil duchovitou postavu. Tentokrát to opravdu byla Muriel. Jakmile spatřila, odkud Pepek svítí, zamířila k němu.

„Zůstaň tam, co jsi!“ oslovil ji opět telepatií. „Vpravo od tebe je protiatomový bunkr, tam si nerušeně popovídáme.“

Rozhlédla se a když v dalším záblesku spatřila správný objekt, vstoupila do té dutiny. Pepek tam za několik minut vkročil také.

Vyjednávání mohlo začít.


„Ty ještě žiješ?“ oslovila ho nevlídně.

„Nejen to,“ mávl rukou. „Jestli sis toho nevšimla, před chviličkou jsem zlikvidoval tvé čtyři zbrojnoše.“

„To nebyli moji zbrojnoši!“ opravila ho trochu upjatě. „Šli za tebou sami.“

„Tys je ale za mnou poslala, neříkej, že ne!“ udeřil na ni. „Bez tebe by o mě nevěděli. Musela jsi jim říci, že jsem tady a kde mě mají hledat.“

„Rozkřičel jsi to moc nahlas!“ vyčetla mu.

„Nekecej!“ zarazil ji. „Směrovaná telepatie je srozumitelná i na opačné straně světa, ale jen pro toho, na koho je směrovaná! Pro ostatní jsem byl zticha, závan motýlích křídel byl proti tomu řev hurikánu. Tys jim to řekla!“

„No tak jsem jim to řekla!“ vybuchla Muriel. „Projevila jsem oddanost a přesvědčila jsem je, že s tebou nepeču!“

„O tom jsi ale přesvědčila i mě,“ vyčetl jí.

„Nemáš mi co vyčítat, s tebou jsem nepekla nikdy!“ odsekla.

„Máš vlastně pravdu,“ zarazil se. „Projevila jsi jim oddanost. Co kdyby tě ale začali podezírat, že jsi ty čtyři za mnou poslala přímo do pasti?“

„O žádné pasti jsem nemohla vědět!“ odvětila trochu nervózně.

„Přesvědčuj o tom někoho!“ ušklíbl se. „Už jsi mi snad jednou vysvětlovala, že mezi vámi mnoho spravedlnosti nenajdeš!“

„Co jsi to s nimi vlastně udělal?“ zeptala se ho zamračeně.

„Do toho ti nic není,“ odvětil klidně. „Vypařili se, jsou pryč a už se nevrátí.“

„Je mi do toho víc než si myslíš,“ odsekla. „Znala jsem je stokrát déle, než jsi vůbec naživu, ale i kdyby ne, zajímat se o své krajany můžu v každém případě.“

„V každém případě tady nejsou,“ odvětil. „Je mi jedno, jestli jsi je znala nebo ne, pro mě je důležité, že mě chtěli s tvým přispěním zabít.“

„Kam jsi vlastně zalezl, že o tobě nikdo nic nevěděl?“ spolkla to a aspoň si rýpla.

„Byl jsem na Pegsda,“ přiznal nevinně.

„Co jsi tam dělal?“ mračila se na něho. „Jak ses tam dostal? My jsme tě tam rozhodně nepouštěli, konvertory na Pegsda ani nemáme. Musel tě tam tedy pustit někdo jiný. Kdo ti to umožnil?“

„To nepotřebuješ vědět,“ odmrštil ji, ale jen trochu. „Byl jsem tam vlastně díky tobě. Sdělila jsi mi jen tak mezi řečí, že tam je část sestřelených posádek a podle tvých slov je jim nejhůř. Napadlo mě podívat se na ně.“

„A co jsi zjistil?“ pokrčila lhostejně rameny. „Bylo tomu tak?“

„Bylo,“ přikývl vážně. „Musím ti za ten báječný tip poděkovat. Podařilo se mi odvézt z Pegsda přes čtyři sta tefirek. Ještě jich tam kolem stovky zůstalo, ale dovezl jsem jim nějaké zásoby jídla a brzy je odvezu všechny.“

„Děkovat mi nemusíš,“ ucukla. „Ale zajímalo by mě, kam je vozíš a hlavně proč?“

„Objevil jsem způsob, jak duchům vracet obyčejná hmotná těla,“ řekl neurčitě. „Mám pro ně mimo dosah vašich konvertorů Oázu, romantický ostrov ve světě, podobném Zemi. Postavil jsem tam pro ně osadu a učím je žít v normálním světě.“

„Nelži!“ odmítla ho příkře. „Mám oči a vidím, že jsi nehmotný jako dřív!“

„Jsem nehmotný, protože chci být nehmotný!“ řekl sebejistě. „Dokážu podle své vůle změnit strukturu hmoty tam i zpět. Poslyš, Muriel, nedávno jsi mě lákala, abych se k vám, pozemským duchům, přidal. Co kdyby ses naopak přidala ty ke mně? Mohu ti nabídnout, co ti nikdo jiný nenabídne. Tvé vlastní, jenže úplně normální hmotné tělo. A život ve světě, kde je všeho dostatek a nikdo tam nemusí hladovět. Brala bys to?“

„Co... cože?“ zakoktala se. „T...to myslíš vážně?“

„Ano, umím to,“ ujišťoval ji. „Nabídl jsem to už tefirkám na Pegsda. Měla jsi pravdu, bylo jim hůř než vám na Zemi, neměly žádné zásoby a hrozila jim smrt hladem. Už na tom byly tak zle, že se zabíjely a požíraly navzájem. Možná i proto jsem jich čtyři stovky snadno přemluvil, aby šly se mnou. Dnes žijí na ostrově Oáza, mají jídla co hrdlo ráčí, koupou se v bazénech i v moři a je jim tam dobře. Nabídnu to i tobě. Bereš?“

„To nechápu,“ zamračila se. „Když je tam tak krásně, proč jsi tady a nehmotný?“

„Nebudu tu dlouho,“ ujistil ji. „Vrátil jsem se pro vás. Vezmu vás tam také, budete-li chtít. Mám ale velice přísné podmínky.“

„Podmínky?“ podívala se na něho tázavě. „Jaké podmínky?“

„Pro všechny mám podmínku: přestat pracovat pro své kmeny na Gehenně, vzdát se válek a kmenové nenávisti. Vám přidám jeden bod navíc: přestat se angažovat i na Zemi.“

„Neumíš nic originálního? To jsi okoukal od nás, co?“ podotkla jedovatě.

„Proč ne?“ přitakal. „Nebyl to špatný nápad. Zkus přemýšlet. Nebudeš tam na nikom závislá, ani na mně. Tady ti říkají jedubabasvině, tam nikdo nikoho neuráží. Tady jsi vydaná na milost a nemilost správci zásob Marbuelovi, který rozděluje nedostatkové zboží podle zásluh. Říkala jsi, čeho je dostatek, toho se dostává pro všechny. Řekni mi, čeho máte dostatek, když jsi tak vychrtlá?“

„Kontejnery jsou malé, není snadné je sem posílat a je nás na ně hodně,“ odsekla.

„V Oáze nikdo nehladoví,“ pokračoval. „Musím vám přiznat, vy tefirky jste většinou kočky k pohledání, holky jako obrázek, ale podívej se na sebe! Tváře kost a kůže, tělo jako smrt. V Oáze budou brzy i nejvychrtlejší z Pegsda vypadat přitažlivěji. Jídla mají dost. Všechny žijí venku v přírodě, jak se jim nezdálo ani na Gehenně. Nemačkají se v krytech. Když se chtějí projít po ostrově, mohou si vzít na cestu košík zásob, ale nepotřebují je, jedlé plody tam rostou na stromech i keřích a voda z pramenů se dá pít. Nabízím to i tobě. Opravdu dokážeš takovou nabídku odmítnout?“

Pravda, Muriel nevypadala tak vychrtle, jako některé tefirky na Pegsda. Přece jen se tu občas najedla, i když to jistě valné nebylo a tlustá rozhodně nebyla. Ale Pepek počítal s tím, že kritika jejího ženského vzhledu bude účinnější než deset minut jiných argumentů.

„Co na tom, že to ty chudinky na Pegsda přijaly všechny,“ zavrčela. „Asi to tam bylo horší, když se požíraly navzájem.“

„Nepřijaly to všechny,“ řekl vážně. „Některé nechtěly přestat s lidojedstvím a museli jsme je zabít, aby neohrožovaly nováčky, sestřelené posádky, co se tam občas objevují. Pár tefirek tam zůstalo, aby nováčky vyhledávaly a připravovaly k odletu na Oázu.“

„A ty, které Oázu zásadně odmítnou?“

„Z nových posádek neodmítla žádná,“ usmál se shovívavě. „Některé bývají příliš fanatické, než aby to přijaly hned. Mají na výběr ze dvou možností: Oáza nebo smrt hladem. Obvykle brzy samy přijdou, že si to rozmyslely.“

„Co s těmi, které si to nerozmyslí? Zabijete je jako my, co?“

„Zabil by je hlad,“ pokrčil rameny. „Ale většinou je zlomí, než dojde k nejhoršímu. Není inteligentní odmítat pomocnou ruku, když jde o život. Vždyť jsi také zlomila přísahy svého kmene, když ses dala k těmhle. Přitom sis stěžovala, že se k tobě nechovají na rovinu. Co ti brání jít za lepším? Tady jsi jen onuce pod jejich botama.“

„Ale mám své jisté a znám to tu.“

„A jen proto jim budeš otročit? Nabízím ti víc a žádnou vděčnost za to nechci!“

„Říkal jsi, že ta tvoje... Oáza... je mimo dosah našich konvertorů?“ vyzvídala. „Ale co budete dělat, až tam naši technici konvertory postaví a vtrhnou na vás?“

„Na dvě skupiny světů se vašimi konvertory nikdy nedostanete,“ řekl. „Nedokážete je postavit na Jupiteru a na Venuši. My se tam dostaneme. Oáza patří k Venušským světům.“

„Ale proč bys mě tam bral?“ nechápala pořád. „Co ti to přinese?“

„Vezmu tam každého, kdo nechce pokračovat ve válce na Gehenně, přestane mít podíl na špinavostech na Zemi a zvolí si normální život jako normální lidé.“

„A co uděláš s těmi, kdo s tebou nepůjdou? Zdejší chlapi jsou hrdější než my.“

„Věčně je přemlouvat nebudu,“ řekl. „Chci, abyste přestali škodit lidem na Zemi. Kdo v tom bude navzdory nabídce lepšího života pokračovat, stane se mým nepřítelem.“

„Takže je nakonec začneš taky barbarsky vraždit, co?“ řekla s odporem.

„Nebudu,“ řekl. „Mám lepší metodu a už jsem s ní začal. Tvé kolegy jsem přesunul do sousedního světa. Tam jim nikdo žádné zásoby nedodá a časem jim nabídnu, aby to vzdali a nechali se odvézt do Oázy. Uvidíme, jestli budou pořád hrdě vzdorovat, nebo na tu vidinu raději přistoupí.“

„Nevím,“ řekla nerozhodně. „Přiznám se, pro mě to zní přijatelně. Ráchel by tam šla také, nejspíš všechny zdejší ženy. Ale za chlapy nic rozhodovat nemohu.“

„Poslyš, Muriel, co kdybys mi pomohla?“ nabídl jí Pepek. „Mohla bys moji nabídku přednést ostatním tefirským duchům? Někteří ji možná využijí a budou ti za ni vděční!“

„A jiní mě zabijí, jakmile za nimi s něčím takovým přijdu!“ dodala skepticky.

„Vážně?“ opáčil Pepek. „No, v takovém případě to ani po tobě nechci. Já s nimi budu jednat bez rizika. Řekni to zdejším ženám, snad budou vstřícnější. Ale mohla bys za mnou přivést některého z chlapů, třeba pod záminkou, že už nechci jednat s tebou.“

„Tobě přece dosud nevadilo, že jsem žena,“ opáčila pátravě.

„Máš pravdu, nevadí mi to,“ přitakal, „Ale vaši muži to nevědí. Možná se jim bude zdát normální, že chci jednat jako chlap s chlapy.“

„Jak je znám, uvažuješ asi správně. Budu o tvé nabídce aspoň uvažovat,“ řekla. „Ale neodpovím ti hned, musím si ji rozmyslet. Kdybych přijala, nebudu mít cestu zpátky.“

„Rozmysli si to, Muriel, rozmysli,“ usmál se Pepek. „Dám ti ještě něco, aby se ti lépe rozmýšlelo.“

Shodil ze zad nevelký batoh a podal jí jej.

„Co je to?“ zdráhala se.

„Jídlo,“ řekl. „Plody, které rostou v Oáze na stromech. Najez se, ať vypadáš lépe.“

Trochu se zdráhala, ale dar přijala.

„Toho je... tak na rok,“ odhadla to rychle potěžkáním.

„Nebo na kratší dobu, když to nerozdělíš na tak hladové dávky,“ dodal. „Jen se najez pořádně, příště ti donesu víc. Mám v sousedním světě letadlo se zásobami, ale kdyby došly, vrátím se pro další do Oázy. Chodím tam spát, proto se nebojím ani přepadení ve spánku.“

„Tak ti zatím děkuji,“ řekla nevzrušeně. „Uvidíme!“

„Uvidíme!“ usmál se na ni.


Do letadla ve Spící Lišce dorazil utahaný, ale spokojený.

Dívky ho přivítaly vřele, ale když zjistily, že se únavou sotva vleče, připravily mu jen rychlou večeři a doprovodily ho do dolní kabiny na lůžko. Usnout ho ale jen tak nenechaly. Musel jim podrobně vylíčit, o čem dnes na Zemi jednal.

„Co kdybys nás tam vzal zítra s sebou?“ navrhla mu Xapho. „Ukážeme se tomu tvému redaktorovi, ať vidí, že si nevymýšlíš!“

„Úplně bezpečné to tam není,“ zrazoval je. „Místní duchové jsou ozbrojení.“

„Úplně bezpečné to není ani tady,“ namítala Xapho. „Co když nás tady vypátrají?“

„Za prvé se sem nedostanou, za druhé, proč by vás tu vůbec hledali, za třetí, pod zemí v letadle na vás nikdo nemůže...“

„Za čtvrté by ti to u tvého kamaráda třeba hodně pomohlo!“ přebila jeho argument.

„Dobře,“ ustoupil. „Ale vezmu tam jen jednu.“

„To není spravedlivé!“ ozvala se hned Mariuk.

„Aby to bylo spravedlivé, každý den jinou,“ obrátil se k ní Pepek. „Začnu třeba tebou. Souhlasíte? Tři by byly moc. Nevíme, co proti nám místní duchové vymyslí.“

Souhlasily, jak jinak! Nechaly ho pak v klidu usnout.

Jen se ještě dlouho samy dohadovaly...


Ráno se rozloučila s ostatními i Mariuk. Prošla s Pepkem branou, Pepek ji pak vzal za ruku a přeletěl vzduchem až před budovu redakce. Vletěli venkovní stěnou do budovy ve výši prvního patra a objevili se v redakci přímo proti Kryštofovi, sedícímu u svého počítače.

„Dneska jsme na tebe dva,“ oslovil Pepek a vesele.

„Jak to, dva?“ opáčil Kryštof. „Kde máš toho druhého?“

„Stojí přímo proti tobě,“ ujistil ho Pepek. „Asi ji vidíš jen hodně nezřetelně, že? Ona se neumí zviditelnit. Podej mi ruku, Mariuk!“

Natáhl ruku a vedle něho se objevila dívka, až Kryštof údivem otevřel ústa. Mariuk měla na sobě překrásné hnědočervené šaty a měděné vlasy jí v ranním slunci přímo zářily.

„Měl bych vás představit, jen ruce si asi nepodáte,“ zářil i Pepek. „Mariuk, to je můj zdejší kamarád Kryštof, redaktor místních novin. Kryštofe, dobře si protři oči, dnes poprvé v životě vidíš na vlastní oči skutečnou a pravou ďáblici z Pekla. Jmenuje se Mariuk a měl bys uznat, že se taková kočka jen tak nevidí.“

„Mohl bych si ji vyfotit?“ zeptal se opatrně Kryštof.

„Klidně!“ svolil Pepek. „Ale dělej, držet ji viditelnou je dost vyčerpávající. A vypni si blesk, nebo ji prosvítí skrz naskrz a na obrázku nebudeš mít nic.“

Kryštof vytáhl fotoaparát a za chvíli si mohl na obrazovce počítače prohlížet několik narychlo vyfotografovaných obrázků Pepka a Mariuk, držících se za ruce.

„Skoro to vypadá, jako kdybys s ní právě předstupoval před jejího otce a žádal o její ruku!“ hodnotil Kryštof výsledný dojem.

„Samá voda!“ usmál se Pepek. „Mariuk žádného otce nemá, ani ho mít nemohla, je totiž klonovaná. A řekni mi, koho mám žádat o její ruku, když nikdy neměla ani matku?“

„Matku snad musí mít každý!“ zarazil se Kryštof.

„Ďáblice ne!“ připomněl mu Pepek. „Ty nemusí mít ani matku. A Mariuk ji nemá. Ne že by měla matku po smrti, neměla ji nikdy. Narodila se ze stroje.“

„A sakra!“ uklouzlo Kryštofovi. „Kdykoliv tě vidím, můžu čekat parádní překvapení, ale dnes je to opravdu husté! Přitom vypadáte jako docela šťastný páreček.“

„Však si mě chce Mariuk vzít, viď?“ obrátil se na ni.

Rychle přikývla a celá se rozzářila úsměvem.

„Minule jsi ale mluvil o jiné,“ řekl Kryštof, ale v té chvíli se zarazil: „Jéžiš, promiň, já jsem ale vůl! Čoveče, měl jsem takový dojem, že nám rozumí!“

„Rozumí,“ přikývl Pepek. „Jen mluvit nemůže. Já vlastně taky nemluvím. Bavím se s tebou telepaticky, ale to ona neovládá. Zato umí všechny řeči světa, rozumí tedy i česky.“

„A sakra!“ vyhrkl opět Kryštof. „To jsem to teda prokec.“

„Nic se nestalo,“ přehlédl Pepek úmyslně kamarádovo váhání i jeho neobratný pokus odvést pozornost jinam. „Minule jsem ti jmenoval Xapho, ale říkal jsem ti, že jsou na mě čtyři, ne? Xapho, Mariuk, Erelim a Yazatap. Tady máš na ukázku Mariuk. Když se usměje, má krásné dolíčky na tvářích a nádherně zrzavé vlasy. A to jsi ji neviděl v plavkách! Budou se ti ty fotky hodit do novin? Něco jako - Smrťák se svou přítelkyní ďáblicí?“

„Titulek nech na mně,“ mávl rukou Kryštof. „Co takhle: Miss Peklo? Ba ne, to tam nedám... Ale ona je vážně dokonalá. Skoro ti ji závidím. Jen vlasy má trochu rozcuchané, ale netroufnu si odhadnout, jestli zrovna není něco takového v módě, ostatně, má vlasy dost extravagantní, aby si mohla dovolit i hodně nezvyklý účes...“

„Hele, nechceš taky takovou kočku?“ opakoval nabídku Pepek. „Zrzavých tam bude ještě aspoň dvacet, všechny jako miss!“

„Ještě před půlhodinou bych tě slušně poslal do háje,“ řekl Kryštof. „Ale teď o tom asi začnu přemýšlet. Hele, nespěchej na mě.“

„Říká se, že s holkou je to jako se studenou vodou,“ usmál se Pepek. „Buď do toho skočíš s rozběhem a po hlavě, nebo se jí zalekneš.“

Kryštof na to jen cosi zavrčel a Pepek se chápavě usmíval.

„A nemohl by ses mi předvést v tomhle světle jako kostra?“ napadlo Kryštofa.

„Beze všeho, připrav si foťák!“ pobídl ho Pepek.

Změnil se v kostru, ale současně se tak změnila i Mariuk. Kryštof to zase nečekal, ale leknutím stiskl spoušť fotoaparátu a protože měl digitální, měl fotku za okamžik před sebou na obrazovce redakčního počítače.

„Vy jste Smrťáci oba?“ zeptal se trochu zaraženě Pepka.

„Ne, to jsem udělal já,“ mrzel se na sebe Pepek. „Nemám ještě dost cviku, když mám dělat viditelného sebe a ještě ji.“

Pustil Mariuk a ta okamžitě zmizela, přesněji, viděl ji jen Pepek.

„Co máte dneska v plánu?“ chtěl vědět .

„Projdeme se po Václaváku!“ řekl Pepek. „Mariuk v Praze ještě nikdy nebyla. Nejspíš se taky projdeme oblíbenou Královskou cestou.“

„Tak ať se jí Praha líbí!“ popřál jí Kryštof dobrácky.

„Taky doufám,“ řekl Pepek.


Procházku Prahou započali u koně svatého Václava, ale nezačala dobře.

Pepek jí chtěl ukázat nějaké obchody, to ještě prošlo. V recepci hotelu ale narazili.

„Sem si nikoho vodit nebudeš, důro!“ obořila se na Mariuk kráska se špinavě slámově žlutými vlasy, oblečená v červených šatech. „Tady nemáš co pohledávat, odprejskni!“

„Do hotelu snad může vstoupit každý, paní,“ upozornil ji telepaticky Pepek.

„Ty syčáku nemravnej, co se sem cpeš?“ vyjela si omalovánka i na něho. „Ferry, pojď je vyprovodit!“

Chlap s vyholenou hlavou, který se k nim hrnul, neměl hotelovou uniformu, ale tvářil se suverénně, jako by mu hotel patřil.

„Vypadněte voba!“ zastoupil jim cestu. „Tady to provozovat nebudete!“

„Ten hotel není přístupný veřejnosti?“ opáčil naštvaně Pepek. „Nemůžeme se ani poptat, jestli tu mají volný pokoj?“

„Je to hotel a ne veřejný dům!“ zahřměl chlap.

„To snad máte napsané nade dveřmi, umím číst!“ odsekl Pepek.

„Táhni s tou štětkou kam chceš, tady nebudete!“ pokračoval holohlavý. „A koukejte mazat, než vám oběma rozbiju hubu!“

„Mariuk není žádná štětka!“ vyhrkl Pepek. „K dámě byste se tak chovat neměl!“

„Koukej zmizet, smrade!“ napřáhl Pepkovi chlápek pěst až k nosu. „Já ti dám dámu! Vypadni i s tou cigoškou, nebo poteče krev!“

„Krev nepoteče,“ zamračil se Pepek. „Já pracuji zásadně bez krve. Nečetli jste dnešní noviny? Ten článek Smrťákovo poslední varování? Mohl by se týkat i vás!“

„Na varování ti kašlu, smrade!“ vybuchl chlap, rozpřáhl se a ubalil Pepkovi parádní levý hák. Totiž - pokusil se o to. Zapotácel se ale, neboť čekal náraz a ne, že mu ruka proletí skrz naskrz Pepkovým obličejem. Jak ztratil rovnováhu, proletěl Pepkem, pak se ale zlomil v pase a sesypal se jako pytel brambor obličejem na koberec, ani se nepokusil zachytit pád rukama.

„Panenko skákavá!“ vyjekla zmalovaná slámovláska a začala zděšeně ustupovat, až se opřela zády o regál.

„Poslední varování byste ignorovat neměli,“ řekl Pepek klidně. „Tohle se ve slušném hotelu nedělá, pamatujte si to. Mariuk není ani štětka, ani cigoška, ale velice slušná ďáblice. A na mě si dejte taky pozor, každému se takhle neukazuji!“

Změnil se na okamžik v kostru. Recepční hrůzou omdlela a padla k zemi.

„Půjdeme,“ obrátil se na Mariuk. „To bych ti musel dlouho vysvětlovat, nevšímej si toho. Mělo by ti stačit, že nás ten chlap napadl.“

Vyšli ven a zamířili po Václaváku dolů. Pepek držel Mariuk za ruku, zviditelňoval oba, aby je lidé obcházeli a nechodili skrz ně. Podobali se párečku zamilovaných, jen Pepek na to vypadal příliš mladě.

„Nechcete čouda?“ oslovil je divný snědý chlap, postávající u kiosku s klobásami.

„Čouda nechci, ale tebe si vezmu!“ řekl Pepek a nakrátko se změnil v kostru. Nedal mu ani čas na pořádné zděšení. Chlap se bezvládně zhroutil na chodník, z bundy mu vypadlo několik psaníček.

„Co je s ním?“ ptala se zvědavě Mariuk, když ji Pepek táhl dál.

„To byl další darebák,“ zamračil se Pepek. „Pamatuji si ho od minula. Někteří lidé jsou prostě nepoučitelní.“

Václavákem se rozhoukaly sirény. Nahoře před hotelem zastavila sanitka, hned za ní policejní auto. Pepek s Mariuk zatím sestoupili do podchodu, kde si jich nikdo nevšímal.

Vyšli z podchodu na druhé straně a pokračovali dolů k Můstku. Lidé je viděli, zběžně se jim vyhýbali, ale nikdo jim nevěnoval pozornost, vypadali příliš obyčejně.

Mariuk zaujaly šperky ve výloze a zeptala se, co je to zač.

„To jsou ozdoby,“ vysvětloval jí. „Já vím, vy jste to nepěstovaly. Považovaly byste to za slabost a nejspíš to slabost je, ale naše ženy a dívky nosí takové zbytečnosti rády. Jen se kolem sebe rozhlédni, každá má na sobě něco. Náušnice, prstýnky, na krku řetízky s křížky. Jsou to zbytečnosti, nemají praktický význam, ale každou to od druhých odlišuje a pomáhá jí to dotvářet její vzhled.“

„Ty to vlastně nosíš také!“ ukázala na jeho medailónek.

„U mě to je něco jiného,“ řekl. „Tohle není ozdoba, to je detektor ďáblů. Umožňuje mi rozpoznat vaše krajany od obyčejných lidí.“

„Jak je to pozná?“ zajímalo ji.

„Oni sami se od nás odlišují,“ vysvětloval jí. „Mají v sobě něco, co jim umožňuje, aby se navzájem poznávali. My jsme na to ale přišli a teď je podle toho poznáváme i my.“

„Identifikační biočipy máme v sobě taky,“ vzpomněla si.

„Možná,“ přikývl. „Máte zřejmě jiné než tefirové na Zemi, proto vás naše detektory nerozpoznají. Na to se časem podíváme, ale teď nás to nebolí.“

Chvíli kráčeli davem a Mariuk si zvědavě prohlížela protijdoucí.

„Některé zdejší ženy jsou v obličeji celé... chlupaté,“ ukázala mu udiveně.

„To nejsou ženy, to jsou chlapi,“ opravil ji. „Chlapům rostou v obličeji vousy. Někteří si je odstraňují a mají proto tváře hladké, jiní si je nechávají.“

„Ty přece žádné nemáš!“ podívala se na něho.

„Vousy rostou až dospělým,“ přiznal. „Vždyť říkám, že jsem moc mladý, ještě mi ani vousy nerostou.“

„A proč si je odstraňují jen někteří?“

„Často to záleží na ženách,“ usmál se. „Některým se líbí chlapi vousatí, jiné mají radši hladké tváře. Chlapi se potom upravují podle jejich přání.“

„A co když se jedné ženě líbí chlap s vousy a druhé stejný chlap bez vousů?“

„U nás je to tak, že má každý jen jednu a záleží to pak jenom na ní.“

„A co když se to líbí ženě jinak než chlapovi?“ provokovala ho.

„Když chce chlap ženě dělat radost, přizpůsobí se jí,“ přiznal Pepek.

Mezitím došli k Prašné bráně a pokračovali do Celetné.

„Nebýt horního konce Václaváku, byl bych spokojený,“ pochvaloval si Pepek. „Jen jeden prodavač drog a jeden násilník. Asi se pakáž zalekla Kryštofova včerejšího varování, ale nezlobil bych se, kdyby toho opravdu a natrvalo nechali.“

„Co ti na těch lidech vadí?“ zeptala se ho.

„Drogy dávají lidem líbivé iluze, ale současně přinášejí smrt,“ snažil se jí to vysvětlit. „Proto jsou u nás zakázané, ale někteří je pořád vyrábějí a prodávají, jiní je kupují. Já takové lidi nemám rád.“

„A zabíjíš je?“ došlo jí to.

„Ano,“ přikývl vážně. „Když zabiju prodavače drog, zachráním ty, které by zabil on. Domnívám se, že celkový výsledek je správný.“

„Proč se tím ale nezabývá někdo jiný?“ vyzvídala. „Proč zrovna ty?“

„Protože nikdo nemá mé možnosti,“ řekl. „Velký problém je, že naše zákony chrání darebáky, takže jim nikdo nemůže nic udělat. Já zákony porušuji, ale říkám, že je to nutné, jinak se darebákům nikdo nepostaví.“

„Tady se vašim zákonům klidně postavíš!“ vyčetla mu. „Přitom jde o zabíjení, které sám nemáš rád. Chápu, že darebáci smrt zasluhují, ale když jde o nás, odvoláváš se na ty pitomé zákony jako na něco, co se nesmí překročit? Začínám mít obavy, že se na ně jenom vymlouváš!“

„To není vymlouvání,“ zamračil se. „Až skončím a vrátím se mezi lidi, všechno co jsem dělal jako duch bude nedokazatelné. Nikdo mě nemůže obžalovat, nikdo nebude mít nejmenší důkaz. Kdybych se vrátil s vámi čtyřmi a chtěl žít v našem světě, vy samy byste byly důkazem proti mně.“

„Opravdu máte pitomé zákony,“ vzdychla si.

„Pojď se podívat na lidi, kteří ty zákony vymýšlejí,“ navrhl jí. „Už jsem jim dal také varování, aby přestali škodit.“

„A taky bys je zabil?“ zeptala se ho.

„Žádné výjimky!“ řekl Pepek tvrdě.


Do Parlamentu vtrhli uprostřed zasedání. Pepek zamířil nejkratší cestou k mikrofonům na předsednickém stolu, očima odstrčil zděšeného poslance, který právě mluvil, přiložil k mikrofonu diktafon, jehož prostřednictvím mohl mluvit do mikrofonů a zhurta spustil:

„Vážené dámy a pánové!“

Z poslaneckých lavic se ozval nesouhlasný pískot, ale mikrofony byly silnější.

„Je mi jedno, že se vám to nelíbí!“ řekl Pepek. „Varoval jsem všechny, kdo pracují pro cizí mocnosti, aby složili mandáty. Měli na to dost času. Zdržel jsem se v Pekle, ale jsem tu zase a kdo neposlechl, ať se teď nediví!“

Odtrhl diktafon od mikrofonů a zastrčil do kapsičky. Pak vykročil dopředu skrz stolek i s mikrofony a obrátil se k poslaneckým lavicím.

Poslanci se začali jeden přes druhého kácet jako kuželky po zásahu.

Někteří vyskočili a vrhli se k východu, ale Pepek se vznesl do výšky, přeletěl jim přes hlavy a v podobě smrtky jim zastoupil cestu. Některým pokynul rukou, ti také klesli k zemi, ostatní spolehlivě zastavil. Opět se vznesl a totéž udělal u druhého východu. Oba východy zatarasila těla poslanců a poslankyň a pro ostatní nebylo úniku.

Některých poslanců si nevšímal, ale dalo se tvrdit, že probral Sněmovnu napříč politickými stranami. Nedalo se jen odlišit, kdo je mrtvý a kdo jen omdlel hrůzou a šokem.

Během minuty bylo po všem. Někteří začali volat záchrannou službu, ačkoliv by měli po minulé zkušenosti tušit, že to bude u většiny marné.

Pepek s Mariuk zmizeli jako duchové.

 


Zpět Obsah Dále

06.08.2017 15:03