Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Ultimatum

Pepek dovedl Mariuk v pořádku na základnu v hoře Spící Liška. Chvíli pak společně s ostatními dívkami probírali, co vlastně na Zemi viděla.

Bylo to těžké vysvětlování. Pojmy zločin a trest měly tefirky posunuté do nesmyslné roviny. V jejich dosavadním životě neměla místo větší část pozemských zákonů věnovaná ochraně lidí. Jedinými zločiny byly zločiny vojenské povahy, nesplnění rozkazu a ohrožení bojeschopnosti. Tyto zločiny se trestaly smrtí, jiné tresty nepřipadaly v úvahu. Vysvětlovat za těch okolností tefirkám složitost pozemských zákonů bylo nad lidské síly.

Mariuk to tak chápala už na Zemi. Kdo se provinil, zřejmě ohrozil bojeschopnost. Co jiného mohlo následovat než trest smrti? Decimování jednotek po nesplnění rozkazu bylo na Gehenně tak obvyklé, že se Mariuk nepozastavila ani nad žněmi smrti v Parlamentu.

Ostatním ale přinesla důležitý poznatek: Pepek nedodržuje pozemské zákony, když se mu to nehodí. A pekelné holky se na něho sesypaly jako hejno sršňů. Stěží jim vysvětloval, že některé zákony mají podklad v přirozených omezeních a jiné jsou vymyšlené a upravené lidmi až do nesmyslnosti.

Nakonec ztratil trpělivost.

„Dnes jsme se vrátili příliš brzy,“ řekl. „Myslel jsem, že volné odpoledne věnuji vám, ale když jste na mě takové, vezmu teď na Zem Xapho. Pojďme!“

Erelim okamžitě otočila, že raději budou zticha, ale Pepek byl neoblomný. Po pravdě řečeno, samotného ho víc zajímalo, jaká bude v Čechách reakce. A že bude bouřlivá, o tom nepochyboval.

Bylo teprve pozdní odpoledne, když s Xapho vletěl zavřeným oknem do redakce.

Kryštof se právě zabýval nějakým článkem, ale když spatřil Pepka, vyskočil jako když ho píchne.

„Tos tedy opravdu přehnal!“ obořil se na něho.

„Varování dostali všichni včas,“ postavil se mu Pepek.

„Neříkal jsi minule, že mezi těmi služebníky cizích mocností byla jen jedna ženská?“ nedal se Kryštof. „Jak to, že jsi teď zabil hned tři?“

„To ani nevím,“ zarazil se Pepek. „Ale bral jsem je podle našeho detektoru ďáblů, ten je označuje poměrně spolehlivě.“

„To nevysvětluje, že předtím byla jedna a teď tři!“ udeřil na Pepka Kryštof. „Jedna z nich čerstvě nastoupila na poslanecké místo za poslance z těch pěti zabitých. Takže nebyla včas varovaná.“

„Aha!“ rozsvítilo se Pepkovi. „To by mnohé vysvětlovalo! Pak je to jasné. Dosadily je sem stranické sekretariáty, bohužel opět z řad služebníků ďáblů. Líto mi jich ale není.“

„Možná, ale ty nové jsi minule neoslovil, aby položili mandát. Takže nemohli porušit tvoji podmínku a zabil jsi je neprávem!“

„Máš tu někde seznam?“ zamračil se Pepek.

„Jo, tady, podívej se!“ ukázal mu Kryštof na obrazovku.

Pepek přelétl očima seznam a zaklel.

Nejenže byl rozsáhlejší než minule. Hned si povšiml i další nesrovnalosti. Poslankyně, kterou minule nejen varoval, ale i navštívil, mezi oběťmi nebyla. Přitom ve sněmovně toho dne byla. Jak to, že ji přehlédl?

„Máš pravdu!“ podíval se zamračeně na Kryštofa. „Zřejmě se stala nějaká čertovina. Ale neboj se, nenechám to tak!“

„Pojď, Xapho!“ oslovil rychle ďáblici po svém boku.

Popadl ji za ruku a vyletěl s ní šikmo vzhůru nad střechy. Přeletěli nad Prahou jako dvě neviditelné komety a přistáli přímo do jednoho z domů.


Paní poslankyně právě nesla na stůl večeři pro sebe i pro chlapa, sedícího u stolu. Ale Pepek se zachvěl, když ji spatřil.

Červená aureola, signalizující ďábly nebo jejich pomocníky, kolem ní nesvítila. Proto ji tedy přehlédl!

Pepek se tím ale nedal vyvést z míry.

„Dobrý večer, paní poslankyně!“ oslovil ji a současně se objevil.

Křáp! Mísa s večeří dopadla na podlahu a rozlétla se na kousky, omáčka se rozstříkla do všech stran a paní poslankyně ztuhla jako špalek.

„Kdo je ten pán?“ zeptal se jí nevzrušeně Pepek.

„To je... to je můj manžel!“ vyjekla nešťastně.

„Promiňte, pane,“ oslovil ho Pepek. „Musím si s vaší paní něco vyřídit. Nemohl byste zatím setřít podlahu?“

„Vy... vy...!“ nadechoval se manžel, ale Pepek ho nenechal najít slova.

„Říkají mi Smrťák,“ trochu se uklonil. „Vaše paní byla na mém seznamu mrtvol, ale podařilo se jí vyklouznout. Jestli mi to přijatelně vysvětlí, daruju jí život.“

„Jakýpak darujete?“ rozkřikl se muž. „Chcete ji sprostě zabít, vy vrahoune!“

„Vy se do toho nemíchejte, nic neovlivníte,“ napomenul ho Pepek. „Měl byste vědět, že mě jen tak něco nezastaví a vy už vůbec ne. Mohl byste to své choti leda zkazit, protože má ještě nepatrnou šanci.“

„Jakou šanci?“ zachytila tuto naději poslankyně.

„Když mi řeknete, koho to napadlo,“ položil jí svou podmínku Pepek.

„Myslíte s těmi čipy?“ vyhrkla. Tím bylo jasné, že ví oč jde.

„Ano,“ přikývl. „Že vás zbavili označení, budiž. Ale že ho dali jiným, to mi vadí víc.“

„Vraždil jste nevinné? Bravo!“ řekla vítězně. „Beztak každý ví, co jste za kreaturu!“

„Vypadá to tak,“ přikývl. „Ale to nebyl pouhý omyl a já to tak nenechám, to tedy ne! Někdo mě doběhl, ale ten někdo si to šeredně odnese!“

„Neodnese!“ postavila se mu poslankyně pevně. „Ten, kdo vás doběhl, pane Smrťáku, je mocnější, než si myslíte. Tomu se nikdo nemůže postavit! Ani vy ne!“

„Nebuďte si tím tak jistá,“ řekl Pepek. „Včera na mě poslal čtyři ďábly, aby se mě zbavil. Místo toho jsem se zbavil já těch čtyř. Je po nich, rozumíte? Vypořádám se i s ním. Vy ještě netušíte, co stojí proti vám. Xapho, ukaž se paní poslankyni!“

Vzal za ruku kamarádku a zviditelnil ji. Poslankyně i její manžel na okamžik ztuhli.

„Máte holku?“ ušklíbla se poslankyně. „Ale v novinách vypadala jinak!“

„Ne jednu, paní poslankyně,“ upozornil ji. „Na té fotce v novinách byla Mariuk, tohle je Xapho, ale nejsou to ani zdaleka jen ty dvě. Vyřiďte svému panu poradci, že proti němu stojí dva pluky pravých ďáblic přímo z Pekla. Až si ho najdeme, má se na co těšit.“

„Nenajdete ho,“ řekla s určitostí poslankyně.

„Nebuďte si tím tak jistá!“ opakoval Pepek. „Řeknete mi jeho jméno? Ale rychle, nemám čas!“

„Neřeknu!“ opáčila. „A nebudu ho ani volat, abyste tu zbytečně nečekal.“

„Jak chcete,“ řekl Pepek. „Nebudete ho tedy volat už nikdy.“

Poslankyně se chytila za hrdlo a chvíli jako by se dusila. Pak padla k zemi. Její manžel vyskočil, sklonil se k ní, ale pak zvedl hlavu a rozhlédl se. Nikoho už ale nespatřil.

Pepek i Xapho zmizeli.


Pepek nesl Xapho vzduchem ke Spící Lišce.

„Proč se vracíme?“ zeptala se ho Xapho.

„Jdu si pro zbraně,“ řekl Pepek. „Vezmu si eldyf a kopí. Já to tak nenechám!“

„Půjdu s tebou!“ řekla s určitostí.

„Ne, ty budeš s ostatními v letadle!“ utrhl se i na ni. „Nemohl bych tě chránit.“

„Chceš jít do nějakého boje bez nás?“ zamračila se na něho.

„To nebude boj,“ řekl. „Zbraně si beru, kdybych narazil na duchy. Je to sice možné, ale není to jisté.“

„I když to nebude boj, chci být s tebou!“ řekla Xapho. „Budu ti užitečná, vážně!“

Vypadala odhodlaně a Pepek chvilku uvažoval.

„Tebe si možná vezmu,“ připustil a potěšil ji tím.

Doletěli spolu k Lišce a vletěli dovnitř. Pepek už měl z dálky vyhlédnutý keř, za nímž stál ve skále jeho letoun. Za okamžik byl s Xapho uvnitř, popadl eldyf a kopí, druhý eldyf podal Xapho a vyrazili spolu zpátky, dřív než Xapho stačila informovat kamarádky, co se vlastně děje.

Vynořili se nad Vltavou po proudu pod Karlovým mostem a zamířili do stanice metra Malostranská, kde se mohli nejrychleji dostat dolů. Chvíli Pepek letěl s Xapho tunelem, ale před další stanicí zabočil přímo do skály. Chvíli v ní kráčeli a přitom mírně stoupali.

Dvakrát si na okamžik rozsvítil nevelké rekombinační světélko, nepatrný plamínek, vycházející mu z dlaně. Vlastně to ani plamen nebyl, ale okolí osvětlil dostatečně.

Konečně spatřil jakousi bublinu. Měla pravidelné tvary a stěny ze železobetonu, byl to tedy lidský výtvor. Pepek zvolnil. Cítil, že je u cíle.

„Někdo tu používá mgýčna!“ řekla Xapho potichu.

„Počkej!“ zarazil ji Pepek. „Co mi můžeš říci o mgýčnech?“

„Používáme je k ovládání různých zařízení,“ řekla. „Počínaje ovládáním dveří až po pilotáž letadel. Yazatap jimi řídí vimaan úplně virtuózně. Tady je někdo používá k modulaci zvukem. Mariuk říkala, že podobně jsi ty mluvil k vašim poslancům. Taky jsi používal něco elektrického. Tady s tím někdo přenáší obyčejnou řeč.“

„Rozumíš tomu?“ zeptal se jí.

„Někdo říká, že ta poslankyně, co jsi ji zabil, je mrtvá a její ochránce přišel pozdě. Prý jsi jim zmizel. Ptají se, co mají dělat.“

Pepek si vybavoval v hlavě tvar železobetonového krytu. Vyšlo mu, že stranou jsou jakési výklenky a zamířil tím směrem, v patách s Xapho.

„Slibují, že tě brzy najdou,“ šeptala na něho zezadu tiše.

„Počkej na mě,“ zastavil ji. Mluvil na ni směrovanou telepatií, aby to neslyšel nikdo jiný, ale Xapho sebou trhla, protože jí to připadalo příliš hlasité.

Pepek vystoupil ze stěny. Výklenky byly záchody, za nimi nevelká chodbička. Pepek se zneviditelnil úplně a prošel stěnou. V další místnosti bylo světlo jako ve dne. Uprostřed stál stůl s několika televizory a před nimi dva chlapi. Jeden vysoký v černém plášti, kterého Pepkův detektor ďáblů opatřil červenou aurou, druhého menšího Pepek poznal jako jednoho z poslanců. Nebyl označený, ale Pepek si vzpomněl, že ho předtím navštívil v jeho bytě a to ještě označený byl.

„Ušetřil nám dost práce,“ řekl spokojeně vysoký chlap tomu druhému. Popadl rukama stoličku, odstrčil ji, pak si ji ale přitáhl a posadil se na ni. Zřejmě to nebyl duch.

„Všichni teď vědí kdo za to může a přitom nám umetl cestu,“ pochvaloval si. „Ale už nám taky začíná překážet. Tržby za heroin nestojí za řeč, prodejci se ho bojí a utíkají nám. Nedivím se jim, ale tenhle stav musí co nejdřív přestat! Co ty na to, Muriel?“

V té chvíli si Pepek před druhým chlapem povšiml nezřetelného stínu. Bylo tu příliš ostré světlo, duchové se v něm ztráceli. Naštěstí byl on sám viditelný ještě méně, těžko by si ho všimli i jako stínu, pokud se mohl spolehnout na vlastní výzkumy před zrcadlem.

„Najdeme ho a zničíme,“ ozvalo se z malého tranzistorového rádia, stojícího na stole před chlapem. Pepek včas pochopil, že to není rádio, ale měnič elektromagnetických signálů mgýčen ducha na zvuky. Tady se zřejmě dorozumívají duchové se svými hmotnými pány a tahle krabička převádí elektromagnetické vlny na zvuk.

Pepek rychle zvažoval šance.

Poslanec je nejspíš člověk, ale ten druhý by mohl být skutečný ďábel. Určitě je silnější než Pepek, ale neví o něm. On je sice pouhý duch, ale bezbranný rozhodně není.

Olda jim kdysi líčil své střetnutí s pomocníky ďáblů na vesnici. Přirovnával se k malé šedé myšce, jenže šavlozubé. Tenkrát zkrotil jen namyšlenou pomocnici ďáblů, na pravého ďábla si troufl až mnohem později, když mu Johann ohrožoval oblíbenou ředitelku školy a Olda pochopil, že je to skutečně Buď-Anebo, buď Faustovou zachrání, nebo se bude jen trapně dívat na její vraždu. Tehdy se s Máňou vzchopili a svrhli ďábla až do světa ve třetím vesmíru, kterému dnes říkají Sibérie podle podobnosti s pozemskou Sibiří. Už podle jména není oč stát, je to svět zmrzlý až běda.

Pepek by ještě mohl zacouvat. Ale kdy se mu naskytne taková příležitost mít obrazně na mušce pravého ďábla? V takové chvíli má i trpaslík naději proti obrovi. Stačí přece málo. Při tréninku před dvěma lety zvedl očima auto i se šesti lidmi!

Nadechl se jako před rozhodujícím úderem. Potom v rychlém sledu po sobě udělal několik věcí. Otevřel těsně za ďáblem bránu do světa Saturn-dolů a vší silou do něho očima strčil. Uslyšel jen překvapené heknutí. Ďábel i s židlí poskočil o dva metry a prošel slabou modrou elipsou. Pepek popadl očima poslance a prohodil ho za jeho pánem. Elipsa pak zhasla a v místnosti zbyl jen duch, zřejmě Muriel.

„Pojď mě krýt!“ požádal Pepek Xapho směrovaně a současně se zviditelnil.

„Dobrý večer, Muriel!“ pozdravil. „Nemusíš mě dlouho hledat. Jsem tu.“

Eldyfem přitom mířil přímo na překvapenou ďáblici. Současně ze stěny vystoupila Xapho. Nebyla skoro znát, ale také držela v ruce eldyf. Na vzduchu to byly pro duchy velmi nebezpečné zbraně.

„Zahoď tu hračku, Muriel!“ ozvalo se z tranzistoráku na stole.

Překvapená Muriel upustila zbraň. Stačila ji vytasit, ale v tomtéž okamžiku pochopila, že ji nestihne použít. Jeden ze stínů byl Kanaánec, na toho by si troufla, ačkoliv jí právě ukázal zuby, když poslal do neznáma jejího ďábelského šéfa. Druhý stín měl ale mgýčna. Nemohla se mýlit, elektromagnetický signál slyšela nejen z měniče, ale vnímala jej i přímo. Nebylo pochyb, ten druhý stín byla ďáblice. Ďáblice s Kanaáncem, tak nebezpečný koktejl už musela chtě nechtě brát vážně.

Nehmotný eldyf dopadl na dlaždice jako do peřin a napůl se do nich zabořil.

„Dobrý, ustup trochu,“ požádal ji Pepek a Muriel ho se skřípěním zubů poslechla.

Pepek se změnil v klubko modrých plamenů a prošel po místnosti. Obrazovky všech televizorů se změnily ve vířící změť a zhasly, až když šílenství modrých plamenů pohaslo.

Pepek zdvihl ze země Murielin eldyf a pokynul jí její vlastní zbraní na druhou židli, která tu zbyla.

„Co to mělo znamenat?“ zavrčela na něho, ale nezbylo jí nic jiného než poslechnout. Celá ve střehu se na židli opatrně posadila.

„Sterilizoval jsem to,“ vysvětloval oběma. „Kdyby byl svět Saturn-dolů drsnější, ty malé ošklivé bestie by mohly proniknout až sem. Můj modrý oheň je ale spálil.“

„Co to má znamenat, svět Saturn-dolů?“ mračila se Muriel.

„Tvého šéfa i toho druhého jsem poslal do světa, před kterým nás varovali,“ vysvětlil jí klidně. Eldyf by jim neublížil, ale z toho světa se sami nedostanou.“

„Snad sis nedovolil napadnout pravého ďábla?“ podívala se na něho zděšeně.

„Dovolil jsem si to,“ přikývl Pepek. „Nemusím si od nich nechat všechno líbit. Ano, měl jsem od začátku v úmyslu zabít je. Oklamali mě, ale to neměli dělat. Teď už mohou být z obou jen dvě hromádky odporného slizu.“

„Víš, co to bude znamenat?“ řekla zděšeně Muriel. „O homunkula nejde, ale Sidoniel je příliš velké zvíře, než aby ti to prošlo! Pošlou na tebe komando z Ústředí! Nepřestanou, dokud tě nedostanou!“

„Sidoniel byl velké zvíře...“ pokrčil rameny Pepek. „Už není, tím lépe. Ať sem pošlou co chtějí, já už tu svoje komando mám. Hele, Muriel, hovořila jsi s Ráchel a ostatními?“

„Nehovořila,“ odsekla. „Nescházím se s nimi ob den na kafíčku v kavárně. Dostanu se do Ústředí tak jednou za sto let.“

„Ty ses o to ani nepokusila, viď?“ mračil se.

„Neměla jsem na to čas,“ odsekla. „Mám teď na krku horší problémy. Měli jsme před tebou chránit naši poslankyni... jak to dopadlo, už jistě víš, je to beztak tvoje dílo!“

„Nebudou to teď posuzovat jako nesplnění rozkazu?“ rýpnul si Pepek.

„Ještě ty mě straš!“ vyjela si na něho nervózně.

„Poslyš, nebudeš raději uvažovat o mé nabídce?“ přisadil si. „Získala bys hmotné tělo, život v normálním hmotném světě, relativní blahobyt, nezávislost na nadřízených... Není to lákavé? Nabídka pořád trvá, jen se snižuje pravděpodobnost, že ji stihneš využít. Odmítnout samozřejmě můžeš, ale nebude to inteligentní. Pořád ti to ještě nabízím, ale brzy tě začnu brát jako překážku, kterou budu muset odstranit!“

„Opakuješ se,“ zavrčela nesouhlasně. „A co když po tvé nabídce netoužím? Budu pro tebe ještě hodně obtížná překážka!“

Vyčíhla si okamžik, kdy Xapho sklonila eldyf k zemi a Pepek také nedržel své zbraně v pohotovosti, vyskočila ze židle a šipkou se vrhla do železobetonové stěny krytu. Zřejmě dobře věděla, že ve stěně je před jejich eldyfy bezpečná.

„Necháme ji utéci?“ obrátil se Pepek nerozhodně na Xapho.

„Ty ji pořád lákáš k nám, že?“ vzdychla si. „Dovolíš mi odlišný názor? Bude jí škoda, ale ona k nám očividně nechce a bude ti vždycky nepřátelská.“

„Také se mi to zdá,“ řekl Pepek smutně. „Nenecháme ji tedy uniknout. Jdeme za ní!“

Následován Xapho se rozběhl proti stěně, kudy zmizela Muriel.

Jakmile se opět dostali do skály, eldyf osvítil skoro pětikilometrové okolí. Pár metrů před nimi prchala Muriel. Snažila se bruslit co nejúsporněji, ale nebyla dost hluboko, aby se dostala do tunelů metra a pod zemí překonala údolí Vltavy. Zvolila si proto od počátku směr na Bílou Horu. Terén tam zvolna stoupal a Muriel se zuby nehty držela v hloubce. Nejspíš si uvědomovala, jaké nebezpečí pro ni znamená Pepkova schopnost létat. V tunelech metra by ji snadno dohonil, nebo se aspoň dostal na dostřel.

Netušila ještě, že Xapho s Pepkem jsou pro ni nebezpečnější než odhadla. A nebyla to Xapho, ale Pepek, koho se měla víc obávat. Xapho mu jen svítila. Neuběhli ani sto metrů, krok před Muriel na okamžik blikla modrá elipsa a Muriel už nestačila zabrzdit. Proběhla branou a ta okamžitě zmizela. Skála před Pepkem a Xapho byla prázdná.

„Kde je?“ zastavila se udýchaně Xapho.

„Pryč,“ usmál se na ni Pepek. „Ve stejném světě jako její zbrojnoši. Vrátit se vlastní silou nedokáží. Za čtvrt roku se za nimi podívám, možná do té doby změknou.“

„Co se ale pro ně změnilo?“ vyzvídala Xapho. „Tam jako tady jsou nehmotní!“

„V tamtom světě nebudou dostávat zásilky od zdejších ďáblů a nebudou pro ně shánět důvěrné informace,“ řekl Pepek. „Budou tam úplně zbyteční. Snad i to bude hrát roli.“

„Než zmizela, pokoušela se volat pomocí mgýčen,“ řekla Xapho. „Tys to nevnímal?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Tys jí rozuměla?“

„Ano,“ přikývla. „Volala, ať jí okamžitě přijdou na pomoc, ale nevím, koho volala.“

„Musíme si dávat pozor,“ řekl Pepek. „Teď nás ale nikdo neohrožuje, kam až je vidět. Můžeme se vrátit do toho bunkru. Chci si to tam ještě prohlédnout.“

Vrátili se tedy, neměli to ostatně daleko.

„Počkej venku,“ požádal Pepek Xapho. „Sviť si kolem a kdyby se někdo objevil, dej mi včas vědět. Možná na nás přiběhnou její nehmotní kamarádíčkové.“

Xapho tedy zůstala na stráži a Pepek opět vstoupil do bunkru.

Teď tu nikdo nebyl a Pepek měl klid. Obešel místnosti, ale žádná nebyla tak zajímavá jako první. Pepka zaujaly obrazovky. Na televizory jich bylo mnoho, byla jich celá stěna, tři řady po pěti. Bohužel nesvítily a nikde tu neviděl vypínač. Nějaký význam ale jistě měly.

Pepek uvažoval, co dál. Ďábel nebude mít ve svém sídle jen tak pro zábavu obyčejné televizory. Mohl by je rozbít, ale tím by nic nezískal. Až sem přijdou jiní ďáblové, snadno si je opraví. Výhodnější bude nechat je na pokoji.

Pepek se rozhlédl. Po syrových betonových stěnách bunkru, letmo natřených na bílo, se táhly svazky starých kabelů. Prohlédl si je a do jednoho svazku opatrně vsadil nevelký předmět, podobný špendlíku s větší hlavičkou. Předmět duchovité podstaty člověk nespatří, ani kdyby na něj brejlil zblízka. Duch by viděl něco jako ozdobný špendlík, ale musel by to hledat úmyslně. Náhoda je blbec, ale pravděpodobné to moc není.

Pak se trochu soustředil. Miniaturní kamera, kdysi vymyšlená Mrzouty ke špehování politických nepřátel, se ovládala telepaticky a tak svůj obraz i předávala. Nabudil ji a přivřel oči. V hlavě se mu zjevil obraz, jako kdyby stál opřený zády o stěnu. Ujistil se, že vidí jasně a ostře a kameru opět vypnul.

Vy na mě podrazem, já do vás taky tak, pomyslel si škodolibě.

Pak opět vstoupil do stěny, kde na něho čekala Xapho, hrdá na to, že ho strážila před nepřáteli. Kteří se nakonec ani neobjevili.

Nejspíš ke svému štěstí...


Pepek s Xapho došli nerušeně do středu města. Občas opustili tunel metra a rozhlédli se, ale nikdo je neobtěžoval, ani se neukázal. Jestli Muriel někoho přivolávala, pak ji buďto nechali na holičkách, nebo byli mimo dosah citlivosti mgýčen.

Pepek zavedl Xapho do míst, která ji zaujala. Vstoupili do mohutně vypadající stavby, kde si Xapho s nadšením prohlížela spousty ozdob.

„Půjč mi svůj eldyf,“ požádal ji s úsměvem, ačkoliv měl sám u pasu dva.

„Proč?“ zeptala se ho, ale vyhověla mu.

„Podívej se na tuto sochu!“ ukazoval jí. „Víš, co to je?“

„Nevím,“ usmála se. „Vypadá velice mírně. Co je to za člověka? A proč má křídla?“

„To je anděl,“ řekl Pepek.

„Cože?“ ztvrdla jí okamžitě tvář. „Tohle že je ta bestie?“

„Nech toho!“ okřikl ji Pepek. „Uvědom si to, konečně! Máš v sobě hypnózu, která tě proti nim štve.“

Xapho se odvrátila a nadechla, aby to překonala.

„Já vím, Pepku!“ vzlykla. „Ale je to silnější než já! Pojďme raději jinam!“

„Máš pravdu,“ změkl Pepek. „Promiň, že tě tak trápím. Doufám, že Salgiel už brzy na něco přijde. Vždyť to není normální. I tobě se líbil, dokud jsi nevěděla o koho jde.“

Letěli dlouho, ale Pepek se v Praze vyznal. Přistáli na ulici, ale zamířili do nejbližší budovy. Vchod střežili nějací strážci, ale ve dne nemohli oba duchy vidět a ti kolem nich prošli aniž by si jich kdo všiml. Vyšli po schodech nahoru a Pepek vedl Xapho, jako kdyby tu už někdy byl.

„Kam teď jdeme?“ zeptala se ho tlumeným hlasem, ačkoliv by ji kromě Pepka nikdo neslyšel ani kdyby křičela.

„Za jedním hrozně vysoko postaveným politikem,“ usmál se na ni Pepek.

„Co tam?“

„Uděláme na něho bu-bu-bu,“ odtušil klidně.


- Dobrý den, pane ministře!

- Ne, nikdo nás sem nepouštěl, vešli jsme sami. Ale nikdo nám nebránil vstoupit.

- Mám jednoduché vysvětlení. Nikdo nás neviděl. Nehněvejte se na své podřízené, opravdu za nic nemohou. Nezaspali, prostě nás neviděli. Když nechceme, nikdo nás nevidí.

- Ale ano, je to možné! My dva to umíme. Jsme totiž duchové, víte?

- Budete se muset smířit s ještě horšími věcmi! Nic jiného vám nezbývá. Tak velkou moc přece jen nemáte, abyste se mohl stavět i proti přírodním zákonům!

- Ne, ty fotografie v novinách nebyla fotomontáž. Byly pravé. Ano, i s těmi kostrami. To jsme my, v naší horší podobě. Přesně tak, jak to stálo v novinách.

- Ale uvěříte! Věříte snad vlastním očím, ne? Dobře si nás prohlédněte, neukazujeme se takhle každému. Jen darebákům. Reportér Kryštof byl čestná výjimka.

- To se hned dozvíte. Vy jste druhá výjimka, už ne tak čestná. Nepovažujeme vás za darebáka, který by zasluhoval smrt, jen za neschopného politika. Smrt si ale zasloužíte také.

- Protože jste neschopný. Ministr vnitra, kterému skoro ve všech městech řádí gangy, nemá na tom místě co dělat. Snad by se to dalo tolerovat zpočátku, ale když nejste schopen udělat pořádek ani po několika letech ve funkci, jste stejným škůdcem jako hlavouni gangů. Buď uvedete zemi do pořádku, nebo si pro vás na konci funkčního období přijdeme. Víte, co to znamená?

- Že to nejde? Ale to bych se na to podíval! Začal jsem se tím zabývat sám a jistě moc dobře víte, jak rychle se mi podařilo snížit kriminalitu v Praze na zlomek původní úrovně. Takže to jde, ne že ne. Jen chtít.

- Ale můžete za to! Máte neschopného policejního presidenta? Vyměňte ho! Policisté berou úplatky, zneužívají své pravomoci, odmítají pomoc okradeným nebo přepadeným? Vyhoďte je na místě pro závažné porušení povinností a bez odstupného! Že na to nemáte lidi? Máte jich dost, jen nepracují tak jak mají.

- Zákony vám nepřekážejí, to je jen výmluva. Od čeho jste ve vládě? Předložte nové! Takové, co nechrání darebáky, ale poctivé občany!

- Jistě, objektivní překážky vám uznám. Vymyslíte perfektní zákon a Parlament jej schválně smete, když se partajím nehodí? Zkuste příště trvat na veřejném projednávání a připojte poznámku, ať si může Smrťák v klidu přečíst, jak kdo hlasoval a jaké připomínky kdo předložil. Uvidíte, jak bude takový zákon přijatý rychle a v nejlepší možné podobě!

- Já to vím. Můžete dělat co chcete a soudci vám budou darebáky pouštět na svobodu. Na to se brzy přestanete vymlouvat. Hned po vás navštívím ministra spravedlnosti, má také máslo na hlavě. Nemůže soudce odvolat, jsou tam doživotně... Pak je odvoláme my. Budou to mít doživotně, jenže v úplně jiném smyslu. My duchové si ducha zákonů vykládáme po svém. Ale neobávejte se, oni se budou snažit. Mají snad taky pud sebezáchovy.

- To se ví, že nesmíte předkládat něco drakonického! Hlavně to nesmí být použitelné proti nevinným! Je takový problém vybavit policisty mimo pistolí a vysílaček i fotoaparáty, aby mohli trestné činy dokumentovat? Že je mají a nepoužívají? Vaše chyba!

- Proč zrovna vy? To je jednoduché, pane ministře. Vy a všichni vaši předchůdci jste na to léta kašlali. Přitom máte daleko víc možností. Já nemám soudy ani vězení, proto znám prakticky jediný trest, smrt. Teď jsem si na to přivedl přítelkyni, ale jestli se těšíte, že mě bude mírnit, nevím, nevím, jak budete spokojený. Jen pro vaši informaci, Xapho je ďáblice. Ano, přímo z Pekla. Nebudeme už potrestané delikventy nechávat tam, kde jsme je zastihli, dopravíme je na jiný svět i s tělem. Bude to jednodušší a praktičtější, nebudete mít starosti s pohřbíváním.

- To přece uznáváme. Ano, je to protizákonné. Postarejte se tedy o spravedlnost podle zákonů. Když nebudeme mít žádnou práci, tím lépe! My po ní netoužíme. Když to hodíte za hlavu, bude dál vládnout nečinná nespravedlnost a my si přijdeme i pro vás. Peklo neznáte, ale můžete je poznat. Naši předkové o něm měli podrobné informace. Znáte třeba známou báseň o Záhořově loži? Jmenuje se sice jinak, ale existuje. Xapho je ďáblice, ale bála se ho i ona! To víte, Peklo není fešácké vězení s kafíčkem při televizi!

- Věřím vám. Při takových podmínkách by si každý rozmýšlel tu funkci brát. A co jste čekal? Leháro, pečené holuby a ministerský plat bez zodpovědnosti? Plat vám přejeme, ale budete za to odvádět práci a odpovědnost bude úměrná platu.

- Budete za svůj resort ručit krkem, nic víc, nic méně. Nebudete sám, navštívíme i jiné vaše kolegy.

- No samozřejmě! Říkalo se přece, že vaše posty jsou služba národu! Já vím, že jste to říkali jen jako habaďůru na voliče, ale teď to bude platit! Koukejte sloužit, ne jen hrabat pro sebe! Když se vám podaří pozvednout váš resort na úroveň, jakou vám budou okolní země závidět, bude se i vám dařit dobře.

- Když ne...?

- Pak se přichystejte na lože Mirzyomovo!

 


Zpět Obsah Dále

06.08.2017 15:03