Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Tanec

Pepek s Xapho obešli ještě několik dalších vysokých politiků, ale jen jeden po jejich ultimatu, aby uvedl svůj resort do pořádku, chlapsky přiznal, že na to nejspíš nebude stačit. Ani neprotestoval, když ho Pepek obratem vyzval, aby podal demisi a předal ministerstvo někomu schopnějšímu.

„To zas bude tahanic!“ vzdychl si ministr.

„Jakých tahanic?“ opáčil Pepek. „Jen klidně po pravdě přiznejte, že to vzdáváte, neboť se vám zdá moje podmínka příliš těžká! A ať se přihlásí, kdo si na váš resort troufne i s tou podmínkou! Uvidíte, že o to křeslo takové tahanice nebudou.“

„S tou podmínkou to bude sebevražda a to zase nikdo nevezme!“ namítl ministr.

„Nejsme tak zlí,“ zavrtěl hlavou Pepek. „Novým ministrům dáme čas na seznámení se svým ministerstvem. Vy už jste ale ministrem dlouho a kde nic tu nic. I pro vás bude lepší čestně odejít.“

Pepek s Xapho odešli stěnou rovnou na ulici a protože to bylo ve výšce prvního patra, hned se oba vznesli.

„Aspoň jeden uznal, že na to nestačí!“ komentoval to spokojeně Pepek.

„A ty bys na to stačil?“ zeptala se ho s úsměvem Xapho.

„Ne,“ řekl Pepek. „Za prvé jsem příliš mladý a bez zkušeností, jako ministr bych byl hrozný. Za druhé to není můj obor. Za třetí to dělat nechci. Ale kdo se tím chce zabývat, má to dělat poctivě. Náhodou se mi ten poslední líbil. Právě proto, že to vzal zodpovědně.“

„Dobře,“ přikývla. „Nám taky na kadetce říkaly: která chcete velet, musíte to umět.“

„Myslím, že se teď můžeme vrátit do letadla,“ rozhodl Pepek.

„Jsi už tady hotový?“

„Nejsem,“ zavrtěl hlavou Pepek. „Muriel mi slibovala, že proti mně její ústředí pošle přepadové komando. Na to jsem ještě zvědavý.“

„Snad by sis měl na ně dávat pozor a ne se na ně těšit!“ zvážněla Xapho.

„Dám si na ně pozor,“ sliboval Pepek. „Ale jsem zvědavý, s čím na mě přijdou.“

Letěli pořád nad Prahou, ale Xapho se ostražitě rozhlížela.

„Být dole někdo s eldyfem, sestřelí nás!“ upozornila Pepka.

„Nesestřelí, protože o nás neví,“ ujistil ji. „Jsme oba neviditelní i pro duchy.“

Ohlédla se po něm a musela uznat, že je tomu tak. Neviděla si ani na špičku nosu, tentokrát doslova.

Doletěli až na místo, kde v sousedním Měsíčním světě stála hora Spící Liška. Teprve tam proletěli bránou a zamířili k letadlu.

„A co tamto komando?“ připomněla mu Xapho, když vletěli přímo do skály, kde na ně čekaly ostatní.

„Nebudeme na ně čekat pořád,“ usmál se Pepek. „Ať nás hledá po Praze, beztak tam ještě nejsou. Jen se tam občas podívám.“

„Ale co až se tam objeví?“

„To poznám,“ řekl Pepek bezstarostně.

Xapho už nic neříkala.


Vzhledem ke sníženému metabolismu neměli hlad, ale Pepek jim slíbil něco jiného.

„Uděláme si volné odpoledne,“ navrhl dívkám, když skončilo vítání. „Co řeknete nápadu zatancovat si?“

„Zatancovat si? To neumíme!“ přiznala Xapho.

„Nevadí, naučím vás to,“ mávl rukou. „Oblečené jste jako do tanečních, proč ne?“

K údivu dívek zapnul v letadle přehrávač a vybral nějaké hudební nahrávky. Něco takového v bojových vimaanech neměly a teď z toho byly jako u vytržení. První skladby byly zdánlivě bez pořádku, ale pak už hrála samá taneční hudba.

„Já taky moc tanců neumím,“ přiznal. „Ale to nevadí. Jarča s Máňou mě nedávno naučily polku, valčík, mazurku a ploužák, aby měly o tanečníka víc, teď se mi to hodí. Mezi slepými jednooký králem a když neumíte tancovat žádná, smím se drze prohlásit za zdejšího tancmajstra. Nebojte se, tancovat se naučíte rychle.“

Skuteční tancmajstři by nad ním jen útrpně lomili rukama, ale jakmile pekelné holky zjistily, že se k tanečníkovi mohou tisknout, byly do tancování celé žhavé. Jen mazurka se neujala. Netancuje se v objetí, navíc Pepek neměl pořádný výběr melodií. V kabině airbusu neměli moc místa, ale holky s Pepkem brzy kroužily jako o taneční soutěži.

Pepek ale brzy zjistil, že tancování nebyl nejlepší nápad.

Holky se popořadě střídaly a spravedlivě dodržovaly pořadí Xapho, Mariuk, Erelim, kdežto on musel tancovat bez ustání a ani je nemohl střídat podle svého.

„Škoda, že nás není víc,“ řekl udýchaně.

„Ještě se ti zdá, že je nás málo?“ popichovala ho Erelim, sedící až v koutku.

„Vás je dost, ale já jsem na vás sám!“ postěžoval si. „Tady vidíte výhodu monogamie. U nás má každá svého tanečníka a nemusí čekat, až na ni přijde řada.“

„Zatím si aspoň trochu vydechneme,“ krčila rameny Erelim.

„Vy ano, ale já ne!“ sotva lapal po dechu. „Nedá se nic dělat, vyhlásíme přestávku!“

Když polka skončila, svalil se na nejbližší sedačku a rychle oddychoval. Vzpamatoval se sice rychleji než Xapho, se kterou tančil poslední kousek, ale jedině díky Ogdurskému idarchonu. Výsadkářky byly vytrénovanější než on a neměl by si dělat iluze, v klasických zápasnických disciplinách by nad ním měly navrch a bez andělských vlastností by se jim nesměl postavit bez nebezpečí trapasu.

„Teď budeme chvilku hudbu jen poslouchat,“ řekl.

„Já jsem byla právě na řadě!“ žadonila vyčítavě Erelim ještě o jeden o tanec.

„Příště!“ odmítl ji Pepek. „Teď to nejde! Chcete mě uštvat? Nebyla by tam ještě čtyři jablka? Jedno bych si dal!“

„Dobrý nápad!“ chopila se toho Mariuk. „Dáme si všichni, ne?“

Sestoupila dolů do kuchyňky, ale vzápětí se vrátila s miskou, na které se kutálela poslední tři jablíčka.

„Už tam byla jen tři,“ hlásila omluvně.

„To mám tedy smůlu!“ zatvářil se Pepek kysele.

„Proč ty?“ divila se Xapho. „Já zrovna jablko mít nemusím.“

„Když se něčeho nedostane na všechny a nedá se tedy dělit spravedlivě, má se dostat přednostně na nejpotřebnější,“ vysvětloval jim, „Slušní lidé dodržují pořadí: nejprve malé děti, pak ženy a až nakonec chlapi.“

„Co kdybychom tě považovaly za dítě, když jsi nejmladší?“ nadhodila Mariuk.

„Opravdu?“ podíval se na ni šibalsky. „Vážně to tak chceš?“

„Dávej pozor, co říkáš!“ vyčetla jí hned Xapho. „Děti se přece nesmí ženit! Ještě by se na to vymlouval!“

„Jé, to radši ne!“ zarazila se Mariuk. „Beru to zpátky!“

„Hele, holky, můžeme taky tancovat dvě spolu a třetí se mnou,“ napadlo ho. „Akorát budete muset zvládnout i klučičí kroky.“

„Nepochybuj, že je zvládneme, ale s tebou se mačkám raději!“ namítala hned Erelim.

Střídání ale ten problém vyřešilo a chvíli pak zase tančili všichni. Ale i když se Erelim holedbala, že to s přehledem vydrží třeba až do rána, museli toho nechat. Přece jen jim prostředí kladlo větší odpor než vzduch a při rychlém pohybu se zahřívali. Mariuk navíc napadlo, že jestli Pepka utahají, padne jim jako včera a už s ním nic nebude. Raději tanec ukončili a další hudbu jen poslouchali.

„Poslyš, Pepku, měli bychom si teď o něčem vážně popovídat,“ navrhla Xapho při lehké ovocné večeři, která taneční odpoledne ukončila.

„O čem?“ podíval se na ni s obavami, které se měly ihned vyplnit.

„O nás a o tobě,“ řekla Xapho. „O manželství. Teď je na to správná chvíle.“

„Poslyšte, holky, nepočkalo by to...“ začal Pepek, ale nenechaly ho mluvit.

„Nepočkalo!“ trvala na svém Xapho. „Po přečtení Yazatapiných dokumentů se nám všechno jeví maličko, nebo spíš podstatně jinak!“

„Yazatapiny dokumenty jsou přes dvacet tisíc let staré,“ namítl Pepek.

„Ano, ale změnilo se toho tolik, aby to hrálo roli?“ namítla Xapho.

„Změnilo se toho dost,“ trval na tom Pepek. „V době, kdy byla Yazatap naposledy na Zemi, byla mezi lidmi běžná polygamie. Mezitím celá skupina kmenů, nejen náš, přešla na monogamii. Vždyť už je to...takových padesát generací.“

„Nevnutili vám nakonec monogamii... andělé?“ řekla Xapho. Bylo znát, že se přes to slovo dostala jen s velkým sebezapřením. „Podle vašich obrazů si myslím, že k nim máte až moc velkou úctu. To snad nepopřeš.“

„Nebudu to popírat,“ přikývl vážně. „Zobrazujeme je jako bytosti, které nám přinesly mnoho dobrého. Na rozdíl od vás. Vy jste nám vždycky přinášeli jen zlo.“

„Yazatap to tak tvrdila,“ souhlasila Xapho. „Říkala ale, že jsi mimořádně vstřícný a ona sama nepochybuje, že nám chceš pomoci.“

„Proto jsem vás přece vytáhl z Pegsda,“ souhlasil Pepek.

„Dobře, ale co s tím budeme dělat?“ pokračovala Xapho. „Pro vás je tedy polygamie nepřípustná, pro nás naopak jediná možná. My vás přitom potřebujeme. Yazatap tvrdí, že je to typický začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Teď se ukaž, jak tohle vyřešíš!“

„Kromě toho, Pepku,“ usmála se na něho šibalsky Mariuk. „My už jsme tě prokoukly! Byl bys ochotný jít v krajním případě i do nějaké nezákonné varianty, viď? Dodržuješ přece zákony jen když je uznáš za spravedlivé, ostatní jsou pro tebe cárem papíru. Nám ale nejde o tebe, ale o řešení, které by na Zemi uznali i ostatní tvoji krajané.“

„Možností je přece plno,“ odpověděl Pepek. „Nejčistší by bylo dosáhnout pro váš svět uznání polygamie jako normálního stavu. Podle mého mínění to tak nakonec dopadne, není jiné cesty, ale na Zemi to jen tak neprojde. Pro lidi ze Země by byla naopak nejschůdnější monogamie, ta ale nebude dlouhodobě stabilní a je tedy nepřijatelná pro vás. Jak to spojit? Monogamii vám nevnutíme, to by dopadlo zle. Chlapy ochotné žít v nedovolené polygamii by na Zemi považovali za zločince a to by jim znemožnilo návrat, takže to udělají jen ti, kdo si ze zákonů nic nedělají. Nechtěl bych ale do vašeho světa natahat zločince. Možná mezi ně patřím, nedělám si těžkou hlavu s porušováním špatných zákonů, ale snažím se dodržovat aspoň ty dobré. Přece jen si myslím, že není správné jít proti všem zákonům.“

„Vidíš!“ rozjasnila se Xapho. „Přesně tak to říká Yazatap. Postavit se proti zákonům není správné, ale někdy nic jiného nezbývá.“

„To je i můj názor, ale nemám to od ní,“ řekl Pepek. „Některé zákony jsou od prvního pohledu paskvily a vyžadovat jejich dodržování může jen darebák. Člověk by měl nejprve usilovat špatné zákony změnit, i když to není snadné. Ale vraťme se k rodinám. Další cestou by byly formálně monogamní rodiny, kdy má chlap jednu oficiální manželku a další s ním žijí podle dohody. To se na Zemi občas děje, sice ne často, ale někteří lidé to tolerují.“

„No vidíš!“ vyskočila Xapho. „Ta možnost je podle nás nejjednodušší. Vezmeš si nás všechny pěkně podle zákonů našeho světa a jedna z nás si tě vezme i podle vašich. Na Zemi budou platit vaše zákony, u nás naše a je to vyřešené.“

„My říkáme: Vlk se nažere a koza zůstane celá,“ usmál se Pepek. „Máme také heslo: kde není žalobce, není soudce. Mělo by to ale háček. Oficiální manželka by měla na Zemi proti ostatním výsadní postavení. Byla by jediná a to není rovnoprávné. Unesete to?“

„U nás by přece platila rodina podle našich zákonů, kde budou všechny rovnoprávné,“ řekla Xapho. „No a na Zemi... buď získáme uznání našich zákonů včetně té polygamie, pak to bude v pořádku, nebo se tam budeme tvářit pokrytecky. Nám to vadit nebude, tak jako tak budeme uznávat jen rodinu podle našich zákonů. O co tedy jde?“

„Bude to ale u nás přece jen trošíčku protizákonné,“ namítl Pepek.

„Nebude,“ řekla Xapho. „U vás budeš mít před zákonem jednu. Žádný váš zákon nic nenamítá proti tomu, abys měl bokem čtyři další, jen si je nesmíš oficiálně vzít, je to tak?“

„Vlastně ano, je to tak,“ připustil.

„Sňatky podle našich zákonů nebudou platit na Zemi a naopak. Takže si nás vezmeš podle našich zvyků všechny čtyři i s Yazatap,“ shrnula to nedočkavě Erelim. „Jednu z nás si na Zemi vezmeš oficiálně, to necháme na tobě, nejspíš to bude Xapho, nám to ale může být jedno. Beztak mezi námi bude platit jen to naše.“

„Máš něco proti tomu?“ podívala se na něho tázavě Xapho.

„Byla by to cesta nejmenšího odporu a asi to tak dopadne,“ vzdychl si Pepek. „Na tu verzi nejspíš přistoupí i ostatní, kdo vám budou chtít pomoci.“

„Nemysli si! Tvé rozhodnutí bude mít pro nás všechny obrovský význam,“ přidala se Mariuk. „Správně říkáš, musíme se navzájem uznávat, ale pravdu má i Yazatap. Uznáme vás, když uznáte vy nás. Musí to být oboustranné.“

Pepek se trochu zamyslel. Nebude to nespravedlivé? Pozemské tradice jsou postavené jinak, ale jestli mají tefirky trvale třikrát víc děvčat než chlapců, pak je polygamie skutečně jediné správné řešení. I když se na ni asi budou lidé na Zemi dívat všelijak.

„Máš pravdu,“ přiznal. „Budeme muset sepsat zákony vašeho světa. Taky uznávám, není možné, aby se každý řídil jen tím, co se mu zlíbí. Část zákonů bych převzal ze Země, ale ne všechny. Některé budeme muset vymyslet jinak.“

„Dobře,“ souhlasila Xapho. „Budeme o tom přemýšlet, povinně a všichni.“

Byl už ale večer a utahaní byli všichni, takže Pepek zavelel, že se jde spát.


Když se ráno Pepek probudil, byla vzhůru jen Mariuk.

„Dobře, že jsi vzhůru,“ obrátil se k ní. „Pojď se mnou do města!“

„Užijte si to tam!“ přála jim Xapho rozespale ze svého lůžka a zívla.

„Nedáte si s námi meloun?“ navrhla jim Erelim a vyskočila. „Když už se nakrojí, měl by se sníst celý. Tady se sice nic nekazí, ale načatý meloun vždycky oschne.“

„Dobrý nápad!“ schválil jí to Pepek. „Chvilka nás nezabije.“

Mariuk se nabídla, že je nejblíž, seběhla po schodech dolů do kuchyňky a za chvilku byla zpátky s malým melounem. Na servírovacím stolečku jej rozčtvrtila, rozdala všem lžíce a všichni čtyři si začali šťavnaté ovoce vychutnávat.

Pepek sebou najednou trhl a jako by se zaposlouchal.

„Musím okamžitě na Zem!“ sděloval jim. „Mariuk, vezmeme si zbraně a půjdeme.“

„Co se děje?“ zeptala se ho rychle Mariuk.

„Jdeme naproti komandu zabijáků,“ řekl Pepek tak vážným tónem, až dívky strnuly. Obrátil se k východu z airbusu, kde měl odložené své rozkládací duralové kopí a jeden ze samurajských mečů, ukořistěných na Pegsda. Popadl obojí a ohlédl se.

„Umíš s tím zacházet?“ zeptal se Mariuk a podával jí meč.

„Ona s tím neumí!“ přihlásila se rychle Xapho a vyskočila z lůžka. „Z nás tří šermuji jen já! Chodila jsem na nepovinný šerm, zdál se mi lepší než běh po překážkové dráze.“

„Dobře, máš pravdu a je to důležité,“ řekl Pepek. „Měním to. Půjde se mnou Xapho, protože to umí s mečem. Velím já, protože vím co a jak.“

„Kam jdeme?“ zeptala se ho lakonicky. Převzala od něho zbraň a zkusila mečem jen tak ve vzduchu máchnout.

„Komando zabijáků je v Praze. Právě se radí, jak na mě uspořádají hon,“ řekl Pepek.

„Jak to víš?“ vyhrkla Mariuk.

„Nechal jsem v jejich sídle malou špionážní kameru,“ ušklíbl se Pepek a potěžkával si plně nabitý eldif, když předtím podal stejnou zbraň Xapho.

„Tu by ti ale měli rychle zjistit!“ nedůvěřovala mu Mariuk. „Jestli mají protišpionážní útvary, jako jsme měly na Gehenně my Baalky...“

„Nezjistí ji!“ opáčil Pepek. „Kamera je pro normální oči neviditelná a nevysílá žádné elektromagnetické záření. Vysílá telepaticky, směrovaně na dva cíle: na mě a na záznamník tady v letadle. Prochází to i přes hranici dvou vesmírů, je to slabé, se šumem, ale zřetelné.“

„Jak to může vysílat telepaticky?“ chtěla vědět Mariuk.

„Tak jako já,“ opáčil Pepek. Telepatie patří do technologií Mrzoutů, vy ji neznáte, ale já teď na pozadí vidím obraz té kamery a slyším, co si tam povídají.“

„A co si tam povídají?“ chtěla vědět Mariuk.

„Jak říkám, radí se o tom honu,“ řekl Pepek. „Pak vám to pustím ze záznamu, ale teď se nebudeme zdržovat a letíme tam!“

Podal ruku Xapho a zamířili spolu k východu. Xapho se ani nestihla převléci a místo v bitevním obleku šla oblečená do plesových šatů, se kterými ostře kontrastoval její meč.

„Dávejte oba pozor, ať se nám vrátíte!“ napomínala je Mariuk. „Ať nám ten záznam má kdo pustit!“

„Bez obav,“ ujistil ji Pepek. „Dáme si pozor!“

Vyletěli ze skály a zamířili směrem, kterým byla na Zemi Praha...

 


Zpět Obsah Dále

06.08.2017 22:15