Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Hon

Proletěli bránou a vynořili se nad Bílou Horou, ale Pepek vteřinu poté vytvořil další bránu a spolu s Xapho se urychleně vrátil do světa s horou Spící Lišky.

„Proč se vracíme?“ zeptala se ho Xapho, když poznala krajinu pod nimi.

„Protože nás viděli!“ zavrčel na ni Pepek. Nebyl rozzlobený na ni, ale na ďábly.

„Jak nás viděli?“ chtěla to upřesnit.

„Víš přece, jak vypadalo sídlo ďábla, kde jsme minule načapali Muriel?“ připomněl jí. „Byla tam celá stěna obrazovek, pamatuješ se na ně? Kamera mi je teď ukazuje. Trochu mi je zaclánějí ďáblové, kteří se tam radí, ale stačí mi co vidím. Důležitá je obrazovka na levé straně. Ukazuje plán Prahy, na kterém se pohybují malá světélka. Odhadoval bych, že každé představuje jednoho ďábla, nebo skupinku ďáblů. Jakmile jsme prošli na Zem, objevilo se tam přesně na naší pozici další světélko. Znamenalo by to, že o nás vědí.“

„Jak to?“ zeptala se ustaraně.

Pepek pozvolna přistál na planině, porostlé trávou.

„Počkej na mně tady,“ požádal Xapho. „Vrátím se za pár vteřin.“

Pustil její ruku, vytvořil bránu a zmizel za ní. Jak ale slíbil, za okamžik byl zpátky.

„Dobré je to,“ oddychl si. „Abys byla v obraze: vidí jen tebe. Asi se orientují podle tvého biočipu, jak jste o něm prve mluvily. Řekl bych, že pozemští ďáblové znají kódy obou hlavních kmenů a jsou schopni identifikovat stejně Árjá jako Baaly. Já naštěstí žádný biočip nemám, proto si mě nevšimli.“

„Co s tím ale uděláme?“ starala se Xapho.

„Rozdělíme se,“ řekl Pepek. „Pokusíš se odlákat je na sebe, já se vynořím tam, kde mě nečekají. Neměj strach, budu tě telepaticky sledovat a kdyby ti hrozilo nebezpečí, přijdu ti na pomoc. Zatímco tě budou pronásledovat, proniknu nepozorovaně do ďáblova sídla.“

Vzal ji za ruku a vzletěli opět spolu, tentokrát podle slunce na jihovýchod.

„Co budu dělat?“ vyžadovala si věcným tónem upřesnění.

„Budeš před nimi utíkat,“ řekl. „Směr ti telepaticky řeknu na dálku. Nezapomeň, budu mít přehled o tom, kde jsi. Buď přes jejich vlastní obrazovky, ale kdyby je vypnuli, vycítím tě podle telepatické rezonance.“

„Dobře,“ řekla. „Budu tedy gézgete, léčková návnada.“

„Tak nějak,“ přikývl. „Neboj se, kdyby ti cokoliv hrozilo, budu o tom vědět.“

„Myslíš si, že se výsadkářky nepřítele bojí?“

„Doufám, že ano,“ podíval se na ni. „Taky se bojím, nejsem stroj na zabíjení bez citu a pudu sebezáchovy. Situace nás občas donutí strach překonat, ale ne bezhlavě.“

„My strach nesmíme projevit za žádných okolností,“ namítla hrdě Xapho.

„Tak to hlásaly vaše kněžny, co?“ usmál se trochu trpitelsky. „Potřebovaly jen stroje na zabíjení, na vás nikdy nebraly ohledy. Přitom jste lidi jako my. Pod mým velením se smíš bát a můžeš jednat opatrně. Žádné zbytečné hrdinství, musíme se oba vrátit, rozumíš?“

„Kdo se bojí, může couvnout a ohrozit jiné,“ namítla.

„Couvnutí ti nebudu vyčítat ani kdybys mě tím ohrozila,“ ujistil ji.

„Ale já tě nechci ohrozit!“ řekla. „Co bych si tady bez tebe počala?“

„To si rozhodni sama,“ řekl rychle. „Nebudu ti nic vyčítat, nehrozím ti ani popravou za zbabělost. Špatného rozhodnutí bys ale litovala sama. Ani já o tebe vážně nechci přijít, mám tě rád, víš to?“

„Vím!“ usmála se na něho šťastně.

Přistáli na planině, podobné místu, kde byli před chvílí. Pepek otevřel bránu a rychle jí prošli. Stáli na břehu Vltavy poblíž Barrandova.

„Zatáhnu tě trochu níž,“ navrhl jí. „Převaha hloubky se ti může hodit.“

Vzal ji za ruku a začal se s ní propracovávat dolů do skal. Za chvíli byli třicet metrů pode dnem Vltavy a mířili přitom na západ.

„Už o nás vědí, ale zatím jsou daleko!“ řekl jí. „Pokračuj tím směrem, vidím tě. Já to teď přeletím vzduchem. Možná ti bude brzy horko, ale dá se to vydržet.“

Opustil ji a začal stoupat. Ještě mu zamávala, ale rychle jí zmizel za clonou šedi.

Xapho pevně sevřela důstojnický meč a usilovně poslepu klouzala tmavou skálou dál od řeky. Napadlo ji, že by se ještě před půl rokem vysmála každé, která by jí tvrdila, že bude jednoho dne slepě důvěřovat Kanaánci. Teď na něm byla závislá jako nikdy. Kdyby jí ho zabili, zůstala by v hlubině skal bez pomoci a bez naděje. Vysvobodit by ji mohla jen smrt, pokud nepočítá Pepkovy kamarády, jestli sem vůbec někdy přijdou. Nejspíš by ji ale podle jejího biočipu dřív našli zdejší duchové a zabili by ji. Nedělala si iluze, že by jim dlouho vzdorovala. Nejspíš by se o to ani nesnažila. Žít bez Pepka? Nač? Jen by se určitě pokusila aspoň něco jim tím mečem splatit. Aspoň jednoho rozsekat na kusy. Doufala ale, že Pepek využije svých zkušeností. Pohyboval se tu přece déle než ony na Pegsda a jak se zdá, nebyl už tenkrát bez konfliktů. Odolal jim tenkrát, odolá jim dnes. Když si představila, jak je na Pegsda vyškrábl lidojedkám... Možná by mu záchranu života ráda oplatila, ale ještě raději by byla, kdyby mu nic nehrozilo...


Pepek se vznesl nad Barrandov a zamířil na sever.

Když se trochu soustředil, i na denním světle viděl na pozadí telepatický obraz malé kamery, zanechané v ďáblově rezidenci. Teď se tam nacházeli čtyři ďáblové a občas se tam trousili další. Pomalu se pohybující světélka ukazovala porůznu v Praze pětadvacet ďáblů, nebo skupin ďáblů. Jedna skvrna stála na místě ďábelské rezidence, ostatní se pohybovaly. Stále zřetelněji bylo vidět, že pronásledují slabší světélko, Xapho.

Byla zatím od svých pronásledovatelů daleko a prchala před nimi, takže se jí ani moc nepřibližovali. Pepek nejen tušil, ale teď i věděl, že ty skupinky navádějí ďáblové, kteří se nacházejí v rezidenci.

Obrazovky naštěstí neukazovaly hloubku. Pepek Xapho zanechal hluboko pod úrovní dna Vltavy. Tak hluboko se její pronásledovatelé nemohli dostat ani pomocí tunelů metra. Pepek věděl, že nedaleko odsud v Kladně jsou doly podstatně hlubší, ale byly příliš daleko a tady se zdálo, že všichni pronásledovatelé jsou v nejlepším případě na úrovni nejhlubších pražských tunelů.

Pepek se zatím přibližoval k ďábelské rezidenci, aniž by ho něco prozrazovalo. Nesl se nad střechami pražských domů, neviditelný pro lidi i pro ďábly, přibližoval se jako dravý pták k nic netušícímu zajíčkovi. Až na to, že ti zajíčci nebyli bezbranní. Byly to pěkné bestie upíří. Dychtili po krvi - jeho i Xapho.

Konečně zamířil kolmo dolů, přímo proti dlažbě ulice. Byl to sebevražedný pád hodný japonského kamikaze, útočícího letadlem plným výbušnin na americkou loď. Před nárazem nevydržel pohled na rychle se přibližující dlažební kostky, zavřel oči, ale když ucítil známý odpor skály, rychle je opět otevřel.

Vletěl do skal a v první chvíli neviděl nic, dokud si krátce neblikl eldyfem. Rychle se ale zorientoval. Byl sto metrů od ďábelské podzemní rezidence, ani šílený pád ho nedostal dost hluboko, chybělo mu dvacet metrů. Ihned se začal propracovávat skálou dolů a k cíli.

Špionážní telepatická kamera, kterou vnímal nejlépe, když zavřel oči, teď ukazovala v místnosti s obrazovkami šest ďáblů. Pepek začal ďábelskou rezidenci opatrně obcházet jako vlk ohradu s ovcemi, aby se k ní dostal ze strany, kudy se před ním minule dala na útěk Muriel a kde se mohl vynořit ze stěny a mít celou místnost před očima. Od minula uvažoval, co udělá. Šestinásobný úder ďábelským orgánem yvoro by ho tak zblízka v lepším případě omráčil, v horším zabil. Být rychlejší než ďáblové byla hodně těžká podmínka. Rozhodně se nesměl zdržovat na vzduchu dlouho.

Nadýchl se a aby se uklidnil, ještě si v klidu prohlédl obrazovky.

Xapho má pořád aspoň dva kilometry náskok, tam to bude v pohodě. Může se věnovat hmotným ďáblům. Nejlépe pro něho by bylo dostat je do jedné čáry, ale oni se mu jistě sami neposkládají podle jeho potřeby. Najednou je tedy rozhodně nezlikviduje.

Nemá ale smysl čekat. Je jich tam šest, aspoň dva by měl zlikvidovat.

Zneviditelnil se a vstoupil. Ještě ho neviděli, ještě nic netušili. Naposledy se nadýchl a vteřinu počkal, až budou tři z nich aspoň trochu v zákrytu...

Náhle otevřená brána způsobila slabé třesknutí. Ve světě Saturn-dolů byl nižší tlak vzduchu, vzduch se začal hrnout branou ven. Pepkovi to pomohlo. Očima strčil do tří ďáblů, stojících mezi ním a bránou. Na okamžik se vznesli a proletěli ven jako kulečníkové koule otvorem v kulečníku, ani nevykřikli. Pepek uzavřel bránu a couvl nazpátky do stěny.

Nebylo špatné prvním úderem vyřadit polovinu protivníků! Tři jsou neškodní, ale tři tu ještě zůstali.

„Hrom a peklo!“ zařval jeden ze zbývajících ďáblů. „Araeli, Zadkieli! Zpátky! Honíte se za nějakou volavkou a někdo útočí přímo na nás! Nechte volavku ostatním a vraťte se! A dělejte, než bude pozdě!“

Křičel to tefirštinou, netušíc, že mu Pepek rozumí. Byla to výhoda a Yazatap správně poznamenala, než mu dala znalost tefirštiny, aby si toho vážil, že ji nikomu jen tak nedávají. Teď se mu to hodilo víc než jindy. Ale ještě nebyl konec. Tři zbývající ďáblové ho neviděli, ale i poslepu se k němu otočili a Pepek pocítil silný úder yvora, až se zapotácel. Účinky zeslabil beton i skála, které ho od nich dělily, ale bylo mu jasné, že vystoupit znovu ze stěny čelem proti ďáblům by byl čin hodný kamikaze. Odvážný, nebezpečný a naprosto zbytečný. Rozhodl se ale rychle. Postavit se čelem proti třem ďáblům zavrhl, ale rozeběhl se skálou podél betonové stěny a po deseti metrech se obrátil. Vstoupil do bunkru jen aby jím proběhl skrz, zapadl do protilehlé stěny a podél betonové zdi se vrátil deset metrů nazpět. Stál teď opět ďáblům za zády.

„Je to dobré, Xapho!“ telepaticky povzbudil partnerku v tomto utkání. „Je jich už o tři méně. Pokračuj stejným směrem, jsou za tebou ještě daleko.“

Odpověď nemohl dostat, ale věřil, že je teď v pohodě i Xapho. Aspoň se přitom před druhou akcí uklidnil.

Podruhé vystoupil ze stěny. Ďábly měl před sebou nešikovně do vějíře. Čekali na něho celí napjatí, připraveni okamžitě ho spojenými silami srazit, až se objeví. Zřejmě netušili, že je pro ně úplně neviditelný, ale také, že na ně zaútočí z opačné strany.

Připravil se otevřít bránu, ale v té chvíli ho napadlo, že tam na něco podobného čekají první tři. Jakmile bránu otevře, nahrnou se do ní, aby se vrátili. Nejenže tam nepošle další dva, ale přijde o dosavadní výhodu.

Pokusil se otevřít bránu jiným směrem, ale brána Jupiter-nahoru se mu k jeho údivu neotevřela. Naštěstí se nestalo vůbec nic, ale trochu ho to zmátlo. Kdo může blokovat bránu Jupiterského světa?

Naštěstí měl na výběr více cest, které ďáblové neznají. Venuše-dolů vedla do Okifeie, tu nemohl použít, přece nepošle přívětivým opičkovitým Chétezům takové nadělení! Měl ale ještě bránu Venuše-nahoru! Před Venušskými světy je Ogdurové varovali, ale pro ďábly by byl i takový svět dost dobrý!

Brána se objevila jen na vteřinu, ale Pepkovi to stačilo. Zatímco úder ďáblů vyzněl do prázdna, dva se zvedli do výšky a tentokrát s řevem, bezmocně mávajíce rukama a nohama, zmizeli v bráně. Pepek tam zahlédl jakési bahno, do kterého první ďábel zapadl po kolena, druhý proletěl za ním. Bažina se rozstříkla do všech stran, ale Pepek neměl čas sledovat, co se tam děje. Bránu okamžitě zavřel a zacouval zpátky do betonové stěny, aby ho zbývající ďábel ze šestice nemohl napadnout yvorem ani jinou zbraní.

„Araeli! Zadkieli! Zpátky! On je tady, útočí!“ ječel ďábel a zděšeně se otáčel do všech stran, jak hledal protivníka. Pepka samozřejmě neviděl a Pepek ho viděl jen nezřetelně, protože stál za tenkou vrstvou betonu. Pro něho byla částečně průhledná, ale ďáblovi ho zakrývala více než dostatečně. Neodvážil se ale ze stěny vystoupit. Ďábel byl každou chvílí otočený jinam, ale občas přímo proti němu a držel v ruce eldyf, účinný i na duchy.

Jeho pozornost najednou připoutaly ďáblovy nohy.

Podivné zelené skvrny na jeho kalhotách se rychle zvětšovaly. Jako když dopadne na piják kapka inkoustu. Ale místo aby se jako správné kapky vsakovaly, spíše tloustly.

Ďábel najednou zařval bolestí, jako kdyby si sáhl na rozpálenou žehličku. Nadskočil a začal si ty zelené skvrny rukama rychle s kalhot stírat, ale dosáhl jen toho, že mu to zelené pevně ulpělo i na rukou. Odhodil eldyf a pokoušel se otřít si ruce o podlahu, ale i tam se to zelené svinstvo začalo šířit.

Znenadání pod ďáblem poklesly nohy a padl na kolena. Pepek na okamžik spatřil jeho ruku, natahující se jakoby pro pomoc, ale odpadávalo z ní maso a odlamovaly se jednotlivé články prstů.

Bakterie Venušského světa! uvědomil si Pepek.

S hrůzou pozoroval, jak rychle pracují. Z ďáblových nohou odpadávala po kusech látka kalhot i s masem. A současně si Pepek uvědomil ještě horší věc.

Vpustil Venušské bakterie na Zem!

Jestli je nechá rozmnožit a rozlézt, zabijí na Zemi všechny. Nejen ďábly, ale i lidi!

Vyrazil ze stěny obalený ohněm xeri a začal vetřelecké bakterie spalovat. Oheň xeri si přece poradí se všelijakými potvorami! Ale oheň xeri se nechtěl odpoutat od povrchu jeho těla dál než na pár centimetrů. Pepek si uvědomil, že nedokáže vražedné bakterie spálit, leda by si lehl přímo na umírajícího ďábla! Když ale viděl, jak se ty bestie projevují a co všechno dovedou, odporem až couvl. Ne, to nedokáže!

Ďábel se z posledních sil nadzvedl. Pepek se až zděsil, když spatřil jeho obličej. Už z něj mnoho nezbývalo, tváře, nos i rty odpadly, místo očí zbývaly v holé lebce jen důlky vyplněné odporným zeleným slizem. Ďábel ale ještě nebyl mrtvý. Možná zaslechl sršení modrého ohně či co...

Pepek odletěl dozadu, až se zabořil do betonové stěny. Byl to strašlivý úder, ďábel do toho zřejmě vložil všechno. Pak padl na zbytky svého obličeje a už se nezvedl, ale Pepek byl příšerně otřesený. Ačkoliv na Pegsda snesl od Yazatap podobný úder yvoro zhruba na stejnou vzdálenost, tohle bylo silnější. Třeštila mu hlava, jako kdyby vrazil do hmotné zdi, před očima mu létaly jiskřičky, jinak kolem něho byla tma. Srazilo ho to na kolena a chvíli jen bezmocně lapal po dechu.

Pak vyskočil a opět, byť ještě potácivým krokem, vstoupil do místnosti.

Místo ďábla byla v podlaze metrová díra, kterou zelený sliz skapával do nižšího patra bunkru. Vlna zeleného slizu současně kruhem postupovala a rozšiřovala se po podlaze.

Vole pitomá, co se toho bojíš, dyť ti to nemůže nic udělat! nadával sám sobě. Bakterie Venušského světa byly přece agresivní jen v normální hmotě, do duchovité allohmoty se dostat nemohly, ani kdyby se v tom hnusném zeleném bahně vyválel jako prase!

Plácl sebou na zem s roztaženýma rukama a začal ohněm xeri rychle přejíždět zelenou vlnu žravých venušských bakterií. Kdekoliv je přejel, ať rukou, nohou nebo je zalehl celým tělem, všude změnily barvu do šedivě žluté a přestaly po podlaze postupovat dál, ale jakmile přešel jinam, nezasažené bakterie očištěnou oblast rychle spolykaly.

Musel postupovat systematicky a čistit celý pás až k díře v podlaze. Obkroužil takto podlahu kolem otvoru a ačkoliv na druhé straně bakterie rychle pohlcovaly žlutý pás, Pepek celý kruh dokončil rychleji.

Zelený povlak už nikde neviděl, ale problém očividně pokračoval směrem dolů. Když už si myslel, že má vyhráno a polevil, z díry v podlaze vylezl jazyk zeleného slizu. Bakterie zřejmě byly i pod stropem a snažily se vrátit na místa, kde už je zničil. Pepek ohněm xeri smetl sliz a spustil se do otvoru. Bakterie zřejmě dokázaly rozpustit cement v betonu, takže v nepravidelné díře zůstala jen železná mříž armatury, na níž ležely čisté bílé kosti ďábla. Pepek se trochu otřásl, ale řekl si, že teď už se ho určitě nebude snažit zabít.

Železné pruty by Pepka nezastavily ani kdyby neměl možnost dostat se dolů. Neskočil tam ale, jen se opatrně vznášel poblíž prožraného otvoru. A dobře udělal. Na stropě spodní místnosti spatřil zelený prstenec, očividně číhající, až modravé světlo xeri zmizí.

Obkroužil rychle rukama okolí otvoru odspodu a pečlivě zkontroloval, aby ani stopy zeleného slizu nezůstaly v různých dutinách. Až pak se snesl na podlahu dolní místnosti na podobnou hromádku slizu. Kromě slizu obsahovala zřejmě písek a kamínky z betonu stropní konstrukce, možná v tom byly i nějaké drobnější kosti a poslední zbytky ďábla, ale Pepek se nezdržoval už ani vteřinu. Pamatoval si, že touto betonovou deskou bunkr končí a pod tím je podklad, o kterém v této chvíli nic nevěděl. Být tam tekuté písky, měly by bakterie zelenou! Mohly by se pak rozlézt pod zemí a zastavil by je jedině zázrak nad Pepkovy síly. Varování před Venušskými i Jupiterskými světy rozhodně nebylo míněné jako legrace!

Pádem se naštěstí zabořil do podlahy, takže byl nohama níž, než kam až se bakterie stačily betonem prokousat. Pohyboval se teď jakoby ušlapával oheň. Kamkoliv se natáhl nohama a rukama, tam všude zelený sliz pod modravým sršícím ohněm žloutl a práchnivěl. Musel to brát pečlivě, kdekoliv zůstal nepatrný ostrůvek zeleného slizu, rychle se rozrůstal. Bakterie spálené ohněm xeri nemizely úplně, oheň v nich zničil jen život, ale jejich zbytky byly pro ostatní venušské bakterie zřejmě pochoutkou, kterou rychle přeměňovaly na další a další sliz tvořený těmito miniaturními kousky až příliš živé hmoty.

Konečně Pepek stáhl poslední ostrůvek zeleného slizu a přejel jej modrým ohněm.

Dýchal jako po maratónu, motal se slabostí a pociťoval strašlivý hlad, jako neklamnou známku toho, že pro potřeby ohně xeri vysál veškerou volnou energii ze svého okolí. Kolik jí na to spotřeboval? Vypadalo to na pořádnou porci.

Rychle se rozhlédl kolem sebe, očima zběžně zkontroloval strop, ale nikde neviděl ani nepatrné zbytky. Mohl být těm bakteriím vděčný za žravost, která je nutila nezůstávat někde v úkrytu a kdykoliv bylo v dosahu něco stravitelného, okamžitě se toho zmocnit. Díky tomu nakonec všechny spálil, i když za cenu nadměrné vydané energie.

Prolétl otvorem zpátky do horní místnosti. Tam zůstala díra v podlaze a šedivě žlutý prach kolem ní. Ještě že se ty bestie nešíří vzduchem, napadlo Pepka. Naštěstí se pod zemí vzduch nepohyboval a pokud tu byla klimatizace, byla vypnutá. Kdyby tomu tak nebylo, bylo by s baktériemi práce podstatně víc a kdoví, jestli by je vůbec dokázal zpacifikovat!

Okamžitě ho ale napadlo něco ještě horšího. Došlo mu s úděsnou syrovostí, proč měli Ogdurové zapovězeno dávat barbarům slýrib! Nebylo to z obav, aby barbaři neobsazovali sousední světy armádami. To by mohli po čase zjistit a napravit. Horší by bylo, kdyby někdo otevřel bránu do světa Venuše-nahoru. Ve vesmíru se zřejmě tak nebezpečné světy vyskytují často, když má Země jeden v bezprostředním sousedství. Řeklo by se, jen totální idiot by dokázal otevřít bránu do takového světa a dopustit úplnou zkázu vlastního světa se všemi lidmi. Jak málo ale chybělo, aby tím totálním idiotem byl on sám? Což se nestává, aby dospělí a zdánlivě rozumnější způsobili nedbalostí požár, který pak nezvládnou? Jedna z možností katastrofy je neúmyslné podcenění podobné nebezpečné situace! Kolik požárů způsobí každým rokem dospělí obyčejnou silvestrovskou pyrotechnikou?

Dobrá, svět Venuší-nahoru bude od teďka přísně zakázaný, po takové zkušenosti už nikdo Pepka nedonutí takovou nepředloženost zopakovat.

Podstatně nebezpečnější by bylo, kdyby to někdo udělal úmyslně. I takových idiotů se mezi barbary najde víc než dost. Na Zemi se jim někdy říká kamikaze, občas mívají nálepku teroristů, jindy to jsou neohrožení bojovníci za svobodu. Někteří se honosí, že jim jde jen o blaho vlastního národa, ale klidně prolévají nevinnou krev vlastních, ale raději cizích lidí a říkají tomu vedlejší oběti. Není jich většina, z celé populace miliard obyvatel Země jsou jich jen miliony, ale jsou bohužel všude. Smutné je, že mají neomezený přístup ke zbraním a ostatním prostředkům. A vlády celého světa si takové idioty ještě hýčkají!

Ještě méně je těch, kteří jsou přitom ochotni obětovat i sebe. Ale i těch bude na celém světě desítky tisíc. Vyhazují se do povětří s pomstychtivou euforií, že tím uškodí nepříteli, i když zabíjejí jen nevinné děti.

Těch, kdo by neváhali způsobit všeobecnou a úplnou katastrofu a vyvraždit přitom celý svět, je určitě ještě méně. Možná jen pár stovek, možná pár desítek.

Ke zkáze světa by ale stačil i jeden.

A ten by se na Zemi určitě našel.


Pepek přelétl očima obrazovky a trhl sebou, jako kdyby dostal elektrickou ránu.

Xapho měla náskok sotva poloviční, ale pořád by jí na nějakou dobu vystačil. Horší bylo, že se další jasné světélko blížilo k bunkru, kde byl právě Pepek.

Zorientoval se na poslední chvíli, ale právě včas.

Stěnou do bunkru vpadli tři ďáblové s tasenými samurajskými meči. Pepek slyšel ještě hromové: „Bansáááj!“, ale to už víceméně od boku vystřelil z eldyfu.

Ozvalo se ohlušující prásknutí. Ze zbraně vylétl fialový oheň a oslnivě zažhnul jako elipsa na betonové stěně. Objevila se tam veliká černá skvrna, jako kdyby sem dopadl pytlík naplněný tiskařskou černí. Ze dvou postav, zahalených do černých plášťů s vysokými bílými skládanými límci, jaké se nosily ve středověku, fialový oheň eldyfu vykousl a rozprášil po stěně pořádný kus. Jeden meč dopadl na zem i s kusem ruky, jejíž prsty dosud křečovitě svíraly jílec, ďábla to úplně otočilo zády k Pepkovi. Druhý dopadl ještě hůř, fialový oheň mu neodsekl jen ruku, ale vykousl z jeho těla třetinu hrudi. Roztočil se a šel k zemi. Třetí ďábel byl trochu stranou, ale poklesla pod ním kolena, jako by ani neměl nohy, takže se také složil na zem. Nepustil meč, ale nemohl jej vleže použít, ochromený Pepkovým částečným přimražením.

„Já vám dám bansaj!“ vykřikl Pepek, jako obvykle všesměrovou telepatií.

„Měli jsme jí víc věřit!“ zavrčel tefirštinou ochromený ďábel, ležící na zemi.

Pepek mrknutím zkontroloval obrazovku, ukazující světélky polohu ďáblů. Světélka se blížila ke slabšímu, označujícímu Xapho, zřejmě to byly podobné skupinky po dvou až třech ďáblech, Xapho byla na ně sama. Jedno světélko na místě bunkru, ale náhle jakoby bliklo a jeho jas se snížil. Ďábel s nejtěžším zraněním zemřel. Jinak tu žádné další neviděl.

„Myslíš Muriel?“ obrátil se Pepek telepaticky na ležícího ďábla.

„Komu jinému než té staré svini, ty bestie andělská!“ zařval tefirštinou stojící ďábel s utrženou rukou. Zřejmě se konečně dostal ze šoku, teď se shýbl, přestal si zdravou rukou držet pahýl utržené ruky a hrábl po meči, ležícím na zemi.

„To nemyslíš vážně!“ napomenul ho Pepek a aniž by se pohnul, znehybnil mu ruku.

Jako odpověď dostal úder orgánem yvoro, mnohem slabší než prve od umírajícího, ale dost nepříjemný. Naštěstí to rychlejší dýchání spravilo. Pepek na oplátku odebral ďáblovi vládu nad jeho vlastníma nohama. Ďábel upadl na podlahu, nastavil při pádu ochromenou ruku, ale od zápěstí k prstům jí nevládl, takže si ji zřejmě při dopadu zlomil a zařval bolestí.

„Araeli!“ sípal. „Co se tu válíš? Zabij ho!“

„On také nemůže!“ omlouval ďábla Pepek. „Poslyšte, vy dva! Nemáte zrovna moc šancí k přežití a po tomhle už vůbec ne! Co kdybych vám ale všem třem nabídl život?“

„Jak si tohle mohla Muriel splést s Kanaáncem?“ vybuchl s neskrývaným vztekem a nenávistí jednoruký ďábel. „Vždyť je to sám anděl!“

„To se tedy pořádně pleteš!“ opáčil Pepek.

„A jak to, že mluvíš naší řečí?“ vybuchl vztekle zraněný.

„Za prvé na vás nemluvím, to je telepatie...“ začal Pepek.

„No právě!“ vyprskl zraněný. „Řeč andělů!“

Telepatii ovládá více vesmírných národů, než si asi myslíte!“ opáčil klidně Pepek. Xijtrané, Chétezové... Ogdurové by vás vyřídili rychleji a jednodušeji.“

Ležící ďábel mezitím pozvolna přitahoval meč k tělu a nenápadně se rozpřáhl. Náhle se vymrštil a z posledních sil hodil meč špicí proti Pepkovi. Pepek se strašně polekal, ale stihl meč očima vychýlit nahoru, takže se nad ním zabodl do betonové stěny.

„Dobrý!“ uznal ďáblovi, ale pro jistotu mu znehybnil i ruce, takže před ním leželi oba úplně bez vlády, i když při plném vědomí.

„Bestie andělská!“ ulevil si bezmocně ležící ďábel.

„Nemáte šanci!“ opáčil Pepek. „Zbytečně jsem se vás polekal, ale nemusel jsem ani střílet, šlo by to i bez eldyfu.“

„Odkud máš naše zbraně?“ syčel na něho zraněný ďábel s bolestí v hlase.

„Kořistní,“ kývl hlavou Pepek. „Poslyšte, vy dva! Nabízím vám život, to ve vaší situaci není zrovna málo. Jestli se dohodneme, vezmu vás do světa, kde se dá slušně žít a vrátím vám přitom vaše hmotná těla. Mám ale jednu podmínku. Přestanete se starat o válku na Gehenně a o dění na Zemi. Přijmete to? Nebudu to pětkrát opakovat.“

„Ty spratku!“ vybuchl zraněný ďábel. „Tu nabídku si sežer a udav se jí!“

„Když na moji podmínku přistoupíte, vrátím ti ruku a vašemu kamarádovi, co právě zemřel, vrátím i život. Nepochybujte o tom, že to dokážu!“

„Tu podmínku si strč do chřtánu, andělskej zmetku!“ odsekl nenávistně zraněný.

Pepek už neodpověděl. Otočil se, vytrhl z betonové stěny meč a obrátil se k bezmocně ležícím ďáblům.

„Pánové, nemám velkou trpělivost na vaše přesvědčování!“ pošvihával si významně mečem. Ogdurové by vás možná ještě přemlouvali, ale já anděl nejsem!“

„Zab nás tedy!“ vykřikl raněný ďábel.

Byl zesláblý ztrátou krve, zřejmě na konci sil, ale vzdát se nechtěl za žádnou cenu.

„To udělám snadno,“ přikývl Pepek. „Ale stejně snadno ti mohu vrátit ruku a darovat nový život ve světě krásnějším než Země.“

„Takové dary si nech pro někoho jiného!“

„Odmítáš-li život, prosit tě nebudu,“ řekl suše Pepek. Napřáhl se a sekl.

Ďábel se v posledním okamžiku zkusil ráně uhnout, ale byl příliš slabý. Meč nedopadl na jeho krk, ale rozsekl mu obličej. Byla to strašlivá rána, až se Pepek otřásl. Byl odhodlaný své protivníky zabít, oni by totéž udělali jemu, ale ne takhle... Rychle se rozpřáhl podruhé. Ďábel to již neviděl, byl nejspíš bez vědomí a oči měl zalité krví. Teprve druhá rána odsekla jeho hlavu od těla. Krev vystříkla skoro až k Pepkovi.

„Ani pořádně zabít neumíš!“ ušklíbl se poslední ďábel. „Takhle se seká hlava?“

Ležel bezmocně na břiše s hlavou otočenou stranou, takže viděl popravu svého kolegy pěkně zblízka. Co viděl, by slabšími povahami nejspíš pořádně zamávalo.

„Nevadí mi, že neumím pořádně zabíjet,“ odvětil rychle Pepek. „Ani to nechci umět. Ale když je to nutné, hlavu ti useknu, i kdyby to bylo na třikrát. Teď jsi na řadě ty. Poslyš, dobře vím, co jste chtěli udělat se mnou a nečekej, že si to rozmyslím!“

„Tak to aspoň udělej rychle!“ poradil mu ďábel.

„Proč musím ztrácet čas s takovými pitomci?“ povzdychl si Pepek.

„Zabít je jedna věc!“ namítl ďábel. „Jsi silnější. Ale urážet nás nemusíš!“

„Myslíš, že je to urážka?“ zastavil se Pepek. „Ale já to tak cítím! Jste v bezvýchodné situaci, nabízím vám život v lepším světě než si dokážete představit a vy mi nepřikývnete a raději se necháte zabít. To přece není inteligentní chování. Nebo si to myslíš?“

„Nabízíš nám život výměnou za čest?“ ohradil se ďábel. „Co by to bylo za život?“

„Co je podle tebe čest?“ odfrkl si Pepek a chvilku postál, jako by odpočíval. „Pokud vím, všichni jste porušili přísahy dané vašim kmenům na Gehenně.“

„Ty byly ale dané pod hrozbou smrti,“ namítl ďábel. „Kdo nepřísahal, šel okamžitě na popravu. Však také přísahali všichni!“

„To vím,“ souhlasil Pepek. „Přísaha vynucená hrozbou smrti nemá cenu ani takhle!“

Naznačil prsty něco hodně malého.

„Jenže my jsme pak přísahali tady a to nebylo vynucené!“ namítl ďábel.

„Nebylo?“ vyjel na něho Pepek. „Co to říkala Muriel? Kdo nepřísahal, toho jste zabili jako na Gehenně. Nebo chceš tvrdit, že lhala?“

„To se týkalo nováčků,“ odvětil klidně ďábel. „My zakládající členové jsme přísahali ještě dobrovolně.“

„Možná!“ řekl Pepek. „Chápal bych to, kdybyste si mysleli, že máte naději na návrat. To jste asi ještě nevěděli o tom, jaký tu budete mít hlad!“

„Bylo to v době, kdy Charien dohodl s hmotnými tu smlouvu,“ připustil ďábel.

„Takže to bylo pod hrozbou smrti hladem, pro bojovníky ještě méně důstojné.“

„To neznamená, že budu přísahat tobě, když nade mnou stojíš s mečem!“ řekl Arael.

„Vím, bylo by to také vynucené hrozbou smrti,“ řekl Pepek. „Smrt ti hrozí tak jako tak, napadli jste mě se zbraněmi v rukou a já se bráním. Správně bych tě měl zabít za pokus o vraždu. Chci po tobě jen jedno. Abys neohrožoval mě ani ostatní lidi Země. A to je něco jiného než vaše přísahy.“

„Jak to?“ namítl ďábel. „Také mě chceš omezovat, ne?“

„Ne,“ řekl Pepek. „Chci jen jedno, nebudeš omezovat jiné lidi. To je jediné omezení, které po tobě chci. Ve všem ostatním zůstaneš svobodný. Nebudu ti nařizovat co máš dělat, jen to, co dělat nesmíš. Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Musel by ses jenom naučit žít ve světě, kde jsou si všichni rovnocenní.“

„To Země není ani náhodou!“ odfrkl si hodně přezíravě.

„Země ne,“ přikývl Pepek. „Zatím se to daří jen na jiných světech, ne na Zemi. Tady nám to kazí darebáci jako jsi ty.“

„A zase urážíš!“ vyhrkl ďábel.

„To není urážka, to je konstatování skutečnosti,“ řekl Pepek klidně. „Přiznej si, že se u nás na Zemi chováte nemravně! Chtěli byste být nedotknutelní a dělat si co chcete, i když tím na všechny strany působíte jen neštěstí jiných!“

„A ten tvůj jiný svět je lepší?“ zavrčel Arael.

„Řekl bych, že ano!“ přitakal mu Pepek. „Zatím se tam nikomu křivda neděla.“

„Poslyš, kolik našich jsi na to už nalákal?“ ušklíbl se Arael. „Žádného, co?“

„Zatím čtyři stovky,“ opáčil Pepek. „Dalších sto tam převezu při první cestě, jak jen to bude možné.“

„Čtyři stovky?“ zarazil se. „Čtyři stovky tefirů?“

„Jistě,“ přisvědčil Pepek. „Čtyři stovky tvých krajanů. Nebo lépe krajanek, většinou to jsou bývalé bojovnice, zhruba polovina jich je Árjá, polovina Baalek.“

„Z kmene Asbeel tam nikdo není?“ zeptal se rychle.

„Z kmene Asbeel jsem ještě nikoho nepotkal,“ vzdychl si Pepek. „Někteří mi tvrdili, že kmen Asbeel na Gehenně totálně vyvraždili. Říkali to sice jinak, že čestně do posledního dítěte padli, ale pro mě je to totéž.“

„Tak Asbeel už taky není!“ vzdychl si ďábel.

„Nejsi ty náhodou taky Asbeel?“ podíval se na něho pátravě Pepek.

„Byl jsem,“ přikývl vážně ďábel. „Tady jsme se ale svých kmenů vzdali.“

„Tam také,“ ujistil ho Pepek. „Teď tam jsou Árjá a Baalky promíchané a nevadí to.“

Mrknutím oka ale Pepek zjistil, že na další vybavování nemá čas. Světélka lovců se na obrazovce nebezpečně přiblížila ke Xapho. Měl by jí vyrazit na pomoc!

„Poslyš, Araeli,“ zvážněl. „Bavil bych se s tebou klidně dál, ale zdá se mi, že mi tvoji kolegové nebezpečně dohánějí kamarádku. Jestli tušíš, že je to volavka, co na sebe láká vaše lovce, tušíš správně. Já jí musím jít na pomoc. Mohl bych tě tu nechat, nemusím tě tak nutně zabíjet, ale ty by ses za chvilku vzpamatoval a byl bys ještě nebezpečnější, jistě sis už všiml mých slabších míst. Nemíním poskytovat vašemu loveckému sdružení žádné výhody, proto se tě naposledy ptám: přijmeš moji nabídku na život v jiném světě, nebo se připojíš ke svým mrtvým kolegům?“

„Říkáš, přijaly to už čtyři stovky?“ ubezpečoval se ještě.

„Zhruba,“ odvětil Pepek. „Přesné sčítání jsme ještě neprováděli. Záleží na přesnosti?“

„Ne,“ odtušil. „Jestli je to tak, pak na tom budou všichni jako já.“

„Tam jsou na tom všichni stejně!“ ujistil ho Pepek.

„Úplně stejně?“ nedůvěřoval mu ďábel.

„Skoro stejně,“ ustoupil trochu Pepek. „Já jsem přišel odjinud, ale jsem tam s nimi, jako kdybych mezi ně patřil.“

„Dobře,“ zasmušil se. „Přijmu to. Pod jednou podmínkou.“

„Nejsi ve stavu, aby sis mohl klást podmínky,“ ujistil ho suše Pepek. „Ale jaká je?“

„Že se to tady nikdo nedozví,“ řekl Arael. „Dokážeš to snad navléci, aby to vypadalo, že jsem nevysvětlitelně zmizel, jako třeba Muriel?“

„Já tě tak odsud dokonce dostanu,“ slíbil mu Pepek. „Bude to tak vypadat.“

„Takže jsi už Muriel také přesvědčil?“

„Tu ne,“ odfrkl si Pepek. „Zatím jsem ji hodil na pustý svět, kde mi nemůže škodit. Nemá tam nic k jídlu, ale snad tam vydrží živá, než ji vyhledám a začnu přemlouvat, aby změnila názor. Nebude to ale dřív než za čtvrt roku, mezitím pro mě zapracuje hlad.“

„Ale kdybys ji našel a přesvědčil, mohli bychom se ještě někdy setkat?“

„Třeba ano,“ přikývl Pepek. „Samozřejmě jen když bude naživu a podaří se mi ji najít. Uvědom si, je na pustém světě. Ale jestli ji dostanu do Oázy, nebudete si navzájem nic vyčítat, budete na tom stejně.“

„Pak tedy přijímám,“ řekl. „Jen nevím, jak...“

„Nech to na mně,“ mávl rukou Pepek.

Poslal na Araela trochu síly a odblokoval tak jeho ochrnutí. Ďábel se pomalu vzchopil, zvedl se z podlahy.

„Poslyš,“ obrátil se ještě na Pepka. „Co se tady vlastně stalo?“

Ukázal na díru v podlaze, lemovanou silnou závějí šedožlutého prachu.

„Tady jsem zabil všech šest hmotných, co tu byli,“ řekl Pepek.

„Tedy, vypadá to tajemně,“ řekl Arael. „Jak vidím, obrazovek se to nedotklo, ale díra tu je jako po výstřelu hmotného eldyfu!“

„To by tu nebyly ani tyhle železné pruty,“ ukázal mu Pepek. „Pojď raději se mnou.“

Vtáhl ho do stěny a než se Arael vzpamatoval, prošli spolu nezřetelnou elipsou. Jak se zdálo, ďábel si jí nevšiml, proto byl značně překvapený, když s ním Pepek začal urychleně stoupat do výšky.

„Proč jdeme na povrch?“ zeptal se Pepka. „Tam to není bezpečné, kdekdo tě sestřelí od obzoru k obzoru!“

„Tady nikdo není,“ ujistil ho Pepek. „Jsme v sousedním světě.“

„Tak proto jsi tak záhadně mizel a zase se objevoval!“ došlo Araelovi.

„Mohu ještě mnohem víc,“ řekl Pepek.

Konečně spolu vyšli na povrch. Kolem byla mírně zvlněná krajina, porostlá trávou.

„Tady na mě počkej!“ řekl Pepek. „Musím pomoci kamarádce, ona si neumí otevírat brány. Až skončíme, vrátím se sem pro tebe.“

„Máš jen jeden ovladač?“ hádal ďábel.

„Ne, ale to poznáš později,“ usmál se Pepek.

K Araelovu údivu se vznesl a odletěl. Po krátkém letu, kdy by měl být poblíž místa, kde na Zemi prchala Xapho, napikoval přímo do údolíčka a až dole si otevřel bránu na Zem.

Opatrně se rozhlédl, aby nevběhl ďáblům do pasti a prošel jí.

Pořád viděl jako na pozadí obraz telepatické špionážní kamery, zanechaný v místnosti s obrazovkami. Podle světélek se ďáblové ke Xapho neúprosně přibližovali a kdyby neměla Pepka, byla by nejspíš v nepříjemné situaci. Pepek jim ale vzduchem nadběhl a vynořil se půl kilometru před nimi. Viděl je všechny na hranici, kam dosvítily eldyfy.

„Xapho, poběž ke mně!“ nařídil jí telepaticky.

Byla ještě příliš daleko, aby mu mohla odpovědět, pokud nebylo odpovědí, že na něho zvesela zamávala.

Lovci konečně objevili Pepka a zvýšili úsilí, aby oba dostihli. Již v této chvíli ale bylo jejich úsilí marné.

Pepek se lehkým klouzavým krokem vydal všem naproti. Vzdálenost mezi nimi se zmenšovala podstatně rychleji než vzdálenost mezi Xapho a lovci. Konečně Pepek z dálky zaslechl, co na něho mladá ďáblice volá.

„Jak jsi dopadl?“ zajímala se.

„Zatím dobře,“ řekl Pepek. „Pojď sem, ke mně!“

Doklouzala k němu a objala ho, ale jen krátce, pronásledovatelé se blížili.

Pepek ale před nimi neutíkal.

„Pozor, Xapho!“ upozornil ji krátce.

Nejbližší skupinka byla v občasném blikání eldyfů vidět jen sto metrů od nich. Xapho stála klidně ve střehu s mečem v rukou. Věřila Pepkovi, že si bude vědět rady, když před nimi neutíká. Nechtěl se jim postavit mečem, ačkoliv také jeden držel.

„Pozdravujte Muriel!“ řekl náhle Pepek.

Pod zemí byly brány velice nezřetelné a bliknutí velké elipsy si nikdo nevšiml. Trojice na špici lovecké družiny ale náhle zmizela a vzápětí stejně dopadla čtveřice nalevo. Ostatní ďáblové se překvapením zastavili.

„Nebudete raději vyjednávat?“ zavolal Pepek na zbývající družinu.

Něco zřejmě křičeli, ale na tu dálku slyšeli Pepek s Xapho jen ticho. Dvě party ďáblů se ale pohnuly z místa a vyrazily s divokým mácháním meči ke svým protivníkům. To ale neměly dělat! Vzápětí obě zmizely v branách, které v jejich cestě Pepek otevřel.

Zbývalo jich méně, kolem deseti. Všichni byli ozbrojeni, ale už bez správného elánu a bojového zápalu. Drželi se v houfu jako kuřata, kterým se ztratila kvočna.

„Poslyšte,“ oslovil je opět Pepek a vykročil k nim spolu s Xapho. „Přidejte se k nám! Vrátíme vám vaše hmotná těla a nabízíme vám život v normálním světě, to není tak málo!“

Ďáblové zaujali střeh s meči a zřejmě jim nedůvěřovali.

„Elita se nevzdává!“ vykřikl jeden. Pepek s Xapho už byli tak blízko, že to slyšeli.

„Poslyšte, vy elito, ode mě to není vyhrůžka, ale nabídka!“ řekl Pepek. „Nabízím vám odvoz do světa, kde se dá žít, vrátím vám vaše hmotná těla a to všechno zadarmo! Berete?“

„Nebereme!“ zahřměl nejbližší ďábel. „Za mnou! Na ně!“

Všech deset se pohnulo vpřed, ale devět z nich hned zabrzdilo. Jen ten nejbližší zmizel v bráně, kterou mu Pepek pohotově otevřel.

„Hoď je tam všechny!“ mračila se Xapho. „Není s nimi řeč!“

„S vámi taky zpočátku nebyla,“ ujistil ji jemně. „Krom toho je tam neumím prohodit, když nejsou v pohybu.“

„Říkal jsi, že jsi bránu obhazoval kolem svého letadla!“ připomněla mu.

„Ano, ale na vzduchu!“ vysvětlil jí rozdíl. „Pod zemí s ní ani nehnu. Musel bych jejím okrajem překrojit skálu a to je na mě příliš těžké.“

„Co s nimi chceš dělat, když zůstanou stát?“ zajímala se.

„Oni to nevydrží!“ ujistil ji. „V nejhorším je zaženu na útěk. Je mi jedno jestli jdou ke mně nebo přede mnou prchají.“

„Zaženeš je na útěk?“ divila se. „Tak na to si počkám!“

„Hlavně se nedej na útěk ty, až to spustím!“ usmál se Pepek.

„Rošťáku!“ otočila se k němu s úsměvem. „Co si to dovoluješ? Zpochybňovat elitu Baalů! Máš na to vůbec?“

„To uvidíš!“ odtušil.

Ještě chvíli se pokoušel vyjednávat, ale ďáblové byli neoblomní a setrvávali na svém, ačkoliv se už neodvážili zaútočit.

„Budu je muset dostat ze Země,“ řekl směrovaně ke Xapho. „Škodit je tu nenechám, však oni někde v pustině změknou! Teď pozor, trochu ode mě odstup a nepolekej se!“

Odstoupil od Xapho, obalil se modrým ohněm xeri a vykročil proti skupince ďáblů.

„Když si nedáte říci po dobrém, slitování ode mě nečekejte!“ varoval je telepatií.

V první vteřině se houf ďáblů naježil meči, ale Pepek se nezastavil.

Oheň xeri působil tak znepokojivě, že se v Dinosaurii dávali na útěk i veleještěři. Kde se opřel o některé materiály, tam měkly, ale nepůsobilo to tak rychle, aby meče změkly při dopadu během seku. To ale ďáblové nevěděli a když Pepek před nimi pozdvihl svůj meč a ve vzduchu jej pomalu zmačkal do varhánek, propadli panice.

Všichni se otočili a dali na zběsilý úprk.

Vzápětí před nimi bliklo několik elips hvězdných bran a na obrazovce v pražské centrále ďáblů pozhasínala všechna světélka kromě jediného, patřícího Xapho.

Skály pod Radotínem byly opět pusté.

 


Zpět Obsah Dále

06.08.2017 17:07