Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Vyděračka

Pepek se spolu s Xapho vrátili nejprve do ďábelské centrály.

Pepek dlouho studoval obrazovky. Nebyly zapnuté všechny, ale ty co byly, byly pro něho zajímavé. Jedna z nich zobrazovala Prahu a nejbližší okolí. Tam teď bylo jedno jediné světélko, Xapho. Hádal, že je zobrazování přepnuté tak, aby ukazovalo jen ďábly, ne jejich lidské pomocníky, ale přepnout to neuměl. Kdyby se zobrazovali i pomocníci ďáblů, to by tu bylo živo! Na další obrazovce rozeznal obrysy Čech, Rakouska a Maďarska. Až se divil, kolik ďáblů je v této části světa. Třetí zobrazovala svět a byla světélky úplně posetá. Nejvíce jich bylo ve vyspělých státech, nejméně v Africe, ale ďáblové byli všude mimo Antarktidy. Takový celosvětový přehled ďáblů mohl být pro Pepka životně důležitý! Pepek si obrazovky prohlížel podrobně a snažil se je zapamatovat, ačkoliv obraz špionážní kamery byl vždy aktuální a navíc zaznamenaný do záznamníku v letadle.

Napadlo ho ale něco jiného. Nemohl počítat s tím, že tady jeho kamera vydrží dlouho, ačkoliv byla v normálním světě skoro neviditelná a nevysílala elektromagnetické vlny. Teď ještě obrazovky fungovaly a kamera je přičinlivě snímala, ale až budou ďáblové opravovat škody způsobené Venušskými bakteriemi, jistě na ni přijdou. Lépe bude sebrat ji, uschovat a zase nainstalovat, až tu bude všechno opravené a uvedené do původního stavu.

Pepek neměl od myšlenky daleko k činu a kamera ihned putovala do jeho kapsičky. Pak spolu s Xapho prošel bránou do sousedního Měsíčního světa, kde na ně kromě letadla se zbytkem posádky čekal také ďábel Arael.

Návrat proběhl v pořádku. Cestou vzali do party Araela. Čekal na ně disciplinovaně na místě, kde se s Pepkem rozloučil. Podivil se sice neobvyklému způsobu přepravy, kdy jeho i Xapho odnesl Pepek vzduchem, ale nevypadal příliš překvapeně. Nejspíš se smířil s tím, že má Pepek proti němu něco navíc. Silnějšímu se přece neodporuje.

Nejvíc je přivítaly v letadle Mariuk a Erelim. Zejména když Pepek prohlásil, že mise na Zemi skončila a všichni se vrátí do Oázy.

„Ďáblů ze Země jste teda moc nezachránili!“ komentovala to skepticky Mariuk.

„Já jsem to viděla,“ odpověděla jí Xapho. „Nebyla s nimi řeč. Pepek má pravdu, musí na ně jít znovu, až je hlad trochu zpracuje.“

„Každý bude dobrý,“ řekl Pepek. „Ale musí přistoupit na podmínky jako všichni. Kdo nám nebude škodit, toho vezmeme. Kdo na ně nepřistoupí, má smůlu.“

Dál už se ale nezdržovali. Jakmile byli uvnitř, Pepek vyletěl letadlem ze skály a začal prolétávat bránami. Zakrátko přistáli na známém místě na Pegsda, poblíž Základny klidu. Opatrně vletěli do kopce, kde zastihli velké shromáždění duchovitých tefirůtefirek.

Pepek vystoupil a chvíli jednal s jejich zástupci.

„Všechny, které chtějí odletět, jsme přetáhli sem,“ hlásila Pepkovi tefirka Raiduel, která vedla jednání za jejich stranu. „Bylo to výhodné kvůli zásobám. V ostatních místech jsme nechali jen hlídky. Jen nevím, zda by měli odletět všichni.“

„Jestli chcete nechat na Pegsda hlídky k zachycování nováčků, nejsem proti,“ přikývl na tento návrh. „Ale kdo tu není nutný, toho raději rovnou vezmeme do Oázy.“

„Jak to budete řešit se zásobami?“ zajímala se tefirka.

„Teď vám tu vyložíme všechno co vezeme,“ řekl Pepek. „Pro vaše hlídky to vystačí na několik let. Chtěl bych sem jednou za půl roku přilétat, přivézt zásoby a odvézt nováčky, ochotné žít v Oáze. To by mělo stačit.“

Zdálo se to přijatelné i největším skeptikům. Pepek vyložil zásoby, pak se airbus zaplnil všemi, kdo chtěli opustit past Pegsda a stát se opět hmotnými. K Pepkově nevoli v Základně zůstali všichni čtyři tefirové. Znamenalo to, že v Oáze bude kromě Pepka jen Arael a dva chlapi na čtyři stovky tefirek bylo trochu málo. Bylo by to málo dva jako šest, takže bylo jasné, že se bez chlapů Země neobejdou.

Téměř plně obsazený airbus nakonec vzletěl a po krátkém manévrování hvězdnými branami, které ovšem Pepka pořádně vyčerpalo, přistál na pláži před řadou domků.

„Oáza, konečná stanice, vystupte si!“ oznámil Pepek utahaně, ale šťastně.

Venku je přivítali zdejší obyvatelé, vedení Tabris. Pepek jí svěřil druhou část tefirek, aby jim zajistila dočasné ubytování.

„Za chvíli bude tma, domky budu stavět až za světla,“ řekl. „Objednejte pro ně lůžka a nastěhujte je k ostatním, později je rozdělíme.“

„Mě mají taky ubytovat mezi ostatními?“ přihlásil se Arael.

„Pro jednu noc nikoho neubude,“ řekl Pepek. „Domek dostaneš až zítra.“

„Máš snad tolik domků, že můžeš rozdávat?“ zajímal se Arael.

„Budeš se divit, mám,“ přitakal Pepek. „Ale dnes už to nebude, padám únavou. Jestli sis toho nevšiml, otevřel jsem dnes spoustu hvězdných bran a držel jsem je otevřené po dobu průletu airbusu, mám toho až po krk a jdu spát!“

„Já jen abych nemusel být ubytovaný se ženami!“ připomínal Arael.

„Neboj se, neukousnou tě!“ mávl rukou Pepek. „V některém domku se jistě pro tebe najde samostatná místnost jako ložnice, Tabris ti to jistě ráda zařídí.“

„Ale... je přípustné, aby byl chlap pod jednou střechou s neznámými ženami?“ namítl. „To se přece nemá, ne?“

„Jak dlouho jsi byl duchem?“ zeptal se ho Pepek věcně.

„Skoro dva a půl tisíce let,“ vzpomínal Arael.

„To bude tím,“ řekl s určitostí Pepek. „Za tu dobu se spousta zvyků změnila. Během té doby vyhynuli na Gehenně Asbeelové, takže vezmeš zavděk ubytováním u Baalek nebo u kmene Árjá, jiné ženy tu nejsou. Těm nebude vadit, že s tebou budou pod jednou střechou, jsou zvyklé žít pod jednou střechou všechny.“

„Ale ne s muži,“ připomněl Arael.

„To máš pravdu,“ usmál se Pepek. „Tyhle ženské úplně mužům odvykly, většina jich kromě nás dvou žádného ani neviděla.“

„No jo, ale jak to vyřešíme?“ staral se Arael.

„Jak?“ usmál se Pepek. „Jednoduše. Dneska to ber jako nouzové ubytování. Byl jsi na Zemi dost dlouho, abys věděl, že se při živelných pohromách na bonton moc nekouká. Zítra ti opatřím vlastní domek, kam se nastěhuješ. A pak už bude záležet jen na tobě, kolik žen si v něm ubytuješ.“

„Já že bych měl ubytovávat nějaké...?“

„Neříkej, že budeš bydlet sám jako poustevník!“ ušklíbl se Pepek.

„Nejsem neskromný, jistě se s někým rád podělím... ale kolik je tady vlastně mužů?“

„My dva,“ ujistil ho Pepek k jeho zděšení. „Jenže v mém domě už bydlí čtyři ženské, tam by se ti asi nelíbilo.“

„Ty bydlíš s nějakými neznámými ženami?“ zhrozil se.

„Donedávna mi neznámé byly,“ přitakal Pepek. „Taky jsme se ubytovali pohromadě, taky to byl takový druh živelné pohromy, ale časy se mění. Už jsme spolu něco prožili a teď si mě chtějí vzít. Viď, Xapho?“

Xapho, Mariuk a Erelim netrpělivě postávaly stranou, čekaly na Pepka, až se uvolní. Xapho na Pepkův dotaz dychtivě přikývla.

„Ale... říkal jsi, že hned čtyři?“ Arael vypadal trochu zděšeně.

„Jak je u Baalek zvykem,“ vzdychl si Pepek.

„To by u nás Asbeelů nešlo!“ zvedl hlas Arael. „Čtyři ženy! To přece nejde!“

„Nejde?“ chytil se toho Pepek. „Vy neuznáváte více žen v jedné rodině? Jaké jste měli vlastně v tomto směru zvyky?“

„Jedině pravá rodina má jednoho muže-ochranitele a tři ženy-matky,“ začal ochotně Pepkovi vysvětlovat Arael. „První ženu si vybírá muž, druhou přivádí jeho první žena, obvykle svou sestru nebo blízkou přítelkyni, a na třetí se musí shodnout všichni. Vy to berete jinak?“

„Jistě,“ přikývl Pepek. „Na Zemi je obvyklá rodina s jedním mužem a jednou ženou, ale Baalové mají mnohoženství-mnohomužství, jejich rodina má až tři muže a patnáct žen.“

„Jedna žena! To je nemravné!“ prohlásil Arael. „To mi v Kanaánu nejvíc vadilo. Lidé se tam upnuli na život ve dvou, to by u nás nešlo! Jak by k tomu přišly ženy, které by při takovém rozdělení zůstaly samy? A aby měl jeden muž čtyři ženy nebo dokonce ještě víc, to je také nemravné. Pak by se zase na některé muže nedostávalo žen. Ba ne! Ideální poměr je tři ženy na jednoho muže a všechno ostatní je nemravnost!“

„Ideály jsou obvykle nedosažitelné!“ pokrčil rameny Pepek. „Tady v Oáze je poměr čtyři sta žen na dva muže. Ideální by tedy bylo, aby sis vzal za ženy dvě stovky tefirek. To snad sám uznáš jako nesmysl.“

„Zdejší poměry jsou mimořádně nepřirozené!“ namítal Arael. „Na takové množství žen je směšně málo mužů, ale to by se mělo urychleně řešit, ne nad tím mávnout rukou!“

„Vyřešíme to časem, na Zemi je chlapů dost,“ ujistil ho Pepek. „Bohužel, tefirové jsou fanatici, raději si nechají useknout hlavy než aby sem šli. Jak dlouho jsem tě přemlouval?“

„A to jsem ještě netušil, jaké to tu bude!“ podotkl Arael uraženě.

„Co ti tady ještě vadí?“ zeptal se ho Pepek.

„Nedržíte se správných poměrů!“ opáčil Arael.

„Vidíš!“ řekl Pepek. „Je to tu zřejmě svobodnější než u vás Asbeelů. Baalky považují za správné poměry od jeden k jedné do jeden k pěti. Můžeš si tu najít přesně tři manželky, jak ti víra přikazuje, zdejším holkám to vadit nebude, poměr jeden chlap ku třem ženám je u nich v pořádku. Ale nemělo by ti vadit, když si jiní chlapi vezmou žen méně nebo více.“

„Já už tři ženy mám!“ řekl Arael temněji. „V Asbeel-gnürh! Další si brát nemohu!“

„Jak už jistě víš, žádný Asbeel-gnürh neexistuje,“ zvážněl Pepek. „Asbeelové byli na Gehenně vyvražděni a tvé tři ženy jsou zcela jistě mrtvé. Jako muž jsi tedy volný. Sliboval jsem ti nový život, ale ne v kmeni Asbeel. Zdejší populace bude vyznávat jiné zásady a ty by ses měl do ní zapojit. Zkrátka ti zítra postavím nový domek a ty si do něho přivedeš tři jiné ženy. Kdyby sis jich vzal víc, třeba pět, nebude to nemravnost, protože tak jako tak jich tady skoro čtyři sta zůstane navíc. Nikdo tě ovšem nebude nutit do ničeho, můžeš si klidně žít sám a nebude se to považovat za nemravnost. Ale pro ty stovky žen by to asi nebylo správné. Do Gehenny se vrátit nemohou a jsou teď všechny samy...“

„Já jsem to čekal! No, useknutá hlava by byla horší...“ připustil Arael.

„Tak vidíš!“ povzbudil ho Pepek. „Tabris! Zařídíš pro Araela lůžko někde ve vlastní místnosti? Potřebuje být v noci sám...“

„Beze všeho!“ kývla rozšafně tefirka. „To není problém. Ale kdyby chtěla, Simoniel je velice šikovná lazarnice, dokáže od chrápání rychle pomoci!“

„No, v tom to ani nebude,“ usmál se Pepek. „Ale tu vlastní místnost mu zařiď, ano?“

„Jistě!“ usmála se tefirka.

„Tak se tam měj, problémy snad pro dnešek skončily!“ řekl Pepek ulehčeně.

„A jde se spát!“ vzala ho slavnostně za ruku Erelim. „Dnes jsem konečně na řadě!“

Jestliže se Pepek těšil, že má pro dnešek hotovo, těšil se předčasně. Ale nemělo to být ani tak, jak si představovala Erelim...


Jen vstoupili do obývací haly Pepkova domku, všichni se zarazili.

Kromě Yazatap na Pepka v hale čekala další tefirka, lazarnice Salgiel.

„Dnes jsem opravdu utahaný jako kotě, nepočkalo by to do zítřka?“ pokusil se Pepek návštěvu umluvit.

„Mohlo,“ přikývla Yazatap. „Ale je to tak důležité, že se ti vyplatí vydržet.“

„Dobrá,“ usmál se trochu trpitelsky Pepek. „Xapho, udělejte zatím s ostatními večeři, ať se pak nezdržujeme.“

Xapho, Mariuk i Erelim se obrátily ke kuchyňce, ale Yazatap je zarazila.

„Večeře je připravená,“ řekla. „Zůstaňte tady taky, bude to i o vás.“

Kolem oválného stolu bylo přesně šest židlí, takže se všichni rychle usadili. Pepek v čele stolu, vedle něho z jedné strany Xapho s Erelim, z druhé Yazatap a Salgiel a proti němu Mariuk.

„Tak povídej, oč jde?“ začal Pepek, když utichlo klapání posouvaných židlí.

„Dobře mě tedy poslouchejte,“ řekla Yazatap. Andělé, které tak nenávidíme, jsou vlastně docela normální bytosti. S anděly bychom proto měli jednat po dobrém a nakonec je to asi jediné, co můžeme dělat. A teď hádej, Pepku, co se na andělech změnilo?“

Pepkovi přejel po zádech mráz.

Zatímco všechny tři výsadkářky, Erelim, Xapho i Mariuk, při slovech své velitelky vyskočily jako kdyby seděly na jehlách, jediná Salgiel zůstala klidná.

„To ti tedy gratuluji, Salgiel!“ řekl Pepek uznale. „Jak jsi to dokázala?“

„K čemu jí gratuluješ!“ vybuchla Xapho. „O čem to mluvíš? Yazatap, ty taky vážně nemáš rozum! Proč nám kazíš tak krásný večer?“

„Posaďte se, vy tři!“ pokynul jim Pepek gestem, nesnášejícím odporu. „Salgiel, vážně jsi pašák! Máš můj obdiv!“

„Já to ale taky nějak nechápu!“ ozvala se nesměle Mariuk.

„Vy tři to jediné nechápete?“ přikývl Pepek. „Dobrá, to je přirozené. Vysvětlím vám to raději podrobněji, abyste to pochopily.“

„To nás považuješ za tak pitomé?“ zamračila se Xapho.

„To ani ne. Vy to ani nemůžete chápat. Jde o to, že při slově anděl...“

Sednout!“ zahřměl náhle dvojhlasně, hlasem i telepaticky, když viděl, jak se ty tři zvedají k dalšímu vzteklému výbuchu. „Poslouchejte mě! Vás to slovo irituje natolik, že jde veškerá inteligence stranou. Jinak byste si všimly, že Yazatap to jméno řekla jedním dechem třikrát, Salgiel to poslouchala a žádná z těch dvou se ani nepohnula! Normální člověk to naopak pochopí okamžitě! Salgiel objevila vaši psychickou alergii na to jméno a podařilo se jí zrušit ji, přinejmenším u sebe a Yazatap. Chápu to správně?“

„Chápeš!“ přikývla Salgiel. „Našla jsem to a umím to odstranit.“

„To jsi mě tedy opravdu potěšila!“ nešetřil chválou Pepek.

„Počkej!“ zarazila ho ale Yazatap. „Neříkej Hop, ještě není konec.“

„Co k tomu chcete dodat?“ usmíval se Pepek. „To je jeden z vašich nejdůležitějších problémů! Jestli to Salgiel dokáže odstranit, případně kdyby našla ještě jiné takové bariéry, co vám bude chybět k dokonalosti?“

„Pravda, Salgiel to našla,“ řekla vážně Yazatap. „Ale něco za to chce! Vyslechni si to do konce, než začneš jásat!“

„Myslím si, že Pepek mě nejlépe pochopí,“ začala Salgiel. „On přece dobře ví, co je to nedočkavost. Jinak by mě s tou psychickou bariérou tak nepopoháněl. Teď, když vím jak na ni, dokážu ji odstranit všem. Začala bych s tím co nejdřív, nejlépe hned zítra ráno a třeba s vámi, děvenky. Ne že byste to potřebovaly víc než jiné, je to nejspíš u všech stejné, ale proč neudělat Pepkovi radost, co?“

„Však to také nesneslo odkladu!“ řekl jmenovaný spokojeně.

„Sneslo by,“ usmála se Salgiel. „Ale nechtělo se ti čekat už ani o den déle než by bylo nezbytně nutné, nemám pravdu?“

„Máš,“ přiznal jí to docela s radostí Pepek.

„Ano, ale já mám také takový problém, který nesnese odklad,“ řekla Salgiel.

„A myslíš, že ti ten problém pomůžeme vyřešit?“ zeptal se.

„Ano,“ přikývla vážně. „Dokonce jsi asi jediný, kdo s tím může něco dělat.“

„Tak povídej!“ vybídl ji Pepek. „Uvidíme, jestli to bude možné!“

„My ti taky pomůžeme, jak jen to půjde!“ přidala se Xapho.

„Vy těžko,“ usmála se trochu Salgiel. „To může jen on. Ale vás se to bude týkat také. Chci totiž od Pepka dítě. A to hned, jakmile to půjde. Takže chci, abyste mě vzali do vaší rodiny jako pátou a tedy poslední ženu.“


Pepkovi tím obrazně vyrazila dech.

Kromě Yazatap ztuhli nad tím skutečně neobvyklým požadavkem všichni, Pepek i tři mladé výsadkářky. Yazatap o tom zřejmě věděla již déle, ale moc nadšeně nevypadala.

„Chceš se s námi o něho dělit?“ vydechla po chvilce Xapho.

„Ano,“ přikývla klidně Salgiel. „Tak by to snad bylo v pořádku.“

„Kolik je ti let?“ zeptala se jí Erelim přísně.

„Osm set dvacet šest,“ přiznala Salgiel svůj věk bez mrknutí oka. „Jsem zhruba mezi vámi třemi a Yazatap.“

„Věk by nebyl překážkou,“ mávla rukou Yazatap. „Spíš jsme to... jaksi... nečekali... Ani my čtyři, natož Pepek!“

„Je to ale ještě v mezích, jak jsi nám to nedávno přednášela,“ podotkla Salgiel. „Meze jsou přece od jedné ženy do pěti. A vy jste teprve čtyři, jedno místo zbývá.“

„Jistěže je to v mezích,“ řekla Yazatap. „Ale nezlob se, je to neobvyklé. Proč jsi s tím přišla tak najednou? Měla sis nejprve zjistit, jak to vypadá v rodině, do které chceš vstoupit. Co když tě Pepek odmítne? Už my čtyři jsme se mu zdály moc!“

„Pepek mě neodmítne,“ řekla trochu tišším hlasem Salgiel.

„Už jsi s ním mluvila?“ zeptala se rychle Yazatap.

„Ne,“ přikývla Salgiel. „Ale on hodně chce, abych vám zrušila tu bariéru. Viď?“

„Počkej!“ zarazila ji Yazatap. „Víš, jak se tomu říká? To je vydírání! Chceš ho zahnat do kouta, aby ti vyhověl. Je ti jedno, jak se na to budeme tvářit my, které jsme v jeho rodině déle. Na nás jsi přece měla brát zřetel přinejmenším stejně jako na něho, nemyslíš?“

„Nejste v rodině déle,“ namítla Salgiel. „Ta rodina ještě není, jste jen v počáteční fázi, teprve ji připravujete a nemáte na něho větší právo než kdokoliv jiný, i než já. Co kdyby se rozhodl vzít si mě a ne vás?“

„Ty bys nás dokonce chtěla odstrčit?“ vybuchla Xapho.

„Ne, nikoho nechci odstrkovat!“ opáčila Salgiel. „Jen vám chci připomenout, že by to nebylo přistoupení do existující rodiny, ke kterému se mohou vyjadřovat všichni dosavadní členové, ale vstup do nově zakládané rodiny, kde mají všichni stejná práva.“

„Ano, ale jak tam chceš vstoupit?“ vybuchla Xapho. „Staráš se, aby byla mezi námi pohoda? Nebo je ti to jedno? Máš vůbec Pepka ráda, aspoň tak jako my? Nebo se chceš jen s námi svézt? Poslyš, my nebereme argument, že tu není žádný jiný kluk. Jednak je tu ode dneška Arael, tefir bývalého kmene Asbeel, za druhé tu bude brzy chlapů víc, Pepek o tom na Zemi s někým jednal. Nemůžeš si počkat na někoho jiného, jako všechny?“

„Pepek mi na Pegsda zachránil život,“ řekla Salgiel.

„S tím by mohla přijít každá!“ odmítla to Xapho. „Všechny nás přece zachránil.“

„Jenže mě opravdu oživil z nebytí,“ přidala Salgiel. „S tím už každá přijít nemůže, ani vy ne. Z vás čtyř, jak jsem slyšela, oživoval z úplného nebytí jen Yazatap.“

„Z Pepkem oživených žen by se dala sestavit i velká rodina!“ namítla Xapho.

„Ano, ale mě zajímá víc než vás,“ řekla Salgiel. „Jako lazarnice ledacos umím, něco možná i lépe než on, ale fascinovalo mě, když oživil Lailah. Chtěla bych se od něho naučit zázraky a dělat je s ním.“

„Na to si ho nepotřebuješ brát,“ namítla Xapho. „Pracovní vztahy nemají s rodinnými souviset. Jestli ti Pepek umožní dělat zázraky, budeš je dělat i bez něho.“

„Počkejte!“ zarazil všechny Pepek. „Mám na ni důležitou otázku.“

„Ty počkej, Pepku!“ obrátila se k němu Xapho. „Vydírání je hrozně závažné!“

„Tím by nikdo neměl dosáhnout svého!“ přidala se k ní Yazatap.

„Necháte mě promluvit?“ vybuchl Pepek. „Nebo si myslíte, že nemám vlastní rozum? Uznávám, jsem z vás všech, jak tu sedíte, nejmladší. Ale to neznamená, že budete něco tak důležitého rozhodovat za mě a beze mě. Já za vás taky nechci rozhodovat, už jsem to tady opakoval víckrát. Musíme se dohodnout pěkně všichni a každý musí dostat možnost vyjádřit se k tomu, nemyslíte?“

„To jistě můžeš!“ zastavila Yazatap ostatní. „Ptej se tedy.“

„Poslouchej mě tedy dobře, Salgiel!“ řekl vážně. „Chtěla jsi nám říci, že když tě mezi sebe nevezmeme, nehneš ani prstem proti té psychické blokádě u ostatních?“

Otázka, která snese jen dvě odpovědi a to ano nebo ne, je dobrá otázka, snad nejlepší, jaká se dala položit. Salgiel při ní trochu zbledla.

„Tak jsem to neřekla,“ odvětila tiše. „Já tu blokádu u všech zruším, ať mě mezi sebe vezmete, nebo mě odkopnete. Zruším ji už proto, že je ke škodě nám samotným. Je to jako balvan, leží na nás tisíce let, nutí nás nenávidět a táhl by nás ke dnu. Ale snad bych si za to zasloužila víc než uznalé poklepání na rameno. Nepředhazujte mi, jak máte Pepka rády! Mě přece první napadlo, že bych s ním chtěla víc než sex. Schválně jsem řekla, že chci od něho dítě. Řeknu to tedy jinak. Chci dát své dítě jemu! Je to jinak řečeno totéž!“

„To mu přece chceme dát všechny,“ odmítla to Yazatap. „To k tomu patří. První dítě by mohl mít třeba ode mě a v téhle chvíli už může být na cestě.“

„Žádné dítě na cestě není,“ zavrtěl hlavou Pepek k překvapení Yazatap. „O dětech se musí rozhodovat zodpovědněji.“

„A bez vydírání!“ přidala se Xapho.

„Musím se Salgiel zastat,“ řekl Pepek. „Není to vydírání. Slíbila blokádu zrušit, i když ji nepřijmeme. Vyděračka by ty dvě věci spojila. Proč jsi s tím ale přišla až teď a současně?“

„Nechtěla jsem s takovou žádostí přijít jen tak,“ řekla Salgiel. „Chtěla jsem si ji více zasloužit, abyste mě neodmítli. Doufala jsem aspoň, že budu mít větší naději, když vyřeším nějaký úkol. Nejlépe takový, jaký tady ze všech zvládnu jenom já.“

„Mohla jsi dát aspoň něco najevo, ne?“ podíval se na ni vyčítavě.

„Ale jak? Všechny jsou přece bojovnice a já jsem jen lazarnice,“ podívala se na něho s provinilým výrazem.

„Myslíš si, že mi to vadí?“ zarazil se.

„Tobě možná ne, ale jim... lazarnice jsou podřadnější!“ vzdychla si. „Nejvýše jsou kněžny, pak velitelky, pilotky, bojovnice, techničky... my lazarnice jsme jen takový odpad, máme jedině své znalosti.“

„Salgiel, Salgiel!“ vzdychl si Pepek. „Jak chceš u mě uspět? Nevíš, že mám hierarchii uspořádanou jinak? Kněžny považuji za zločince, protože vás vedly od jedné války k druhé. Lazarnice jsou naopak vysoce nad bojovnicemi, něco znají a jsou užitečné i v době míru!“

Xapho, Erelim a Mariuk se na sebe podívaly hodně udiveně. Jen Yazatap nevypadala překvapeně, přece jen už Pepka trochu znala.

„Ale nevypadalo to tak,“ zavrtěla lehce hlavou Salgiel. „Už při našem prvním setkání na Pegsda, v tom kopci u lidožroutů. Zachránil jsi nás obě, mě i Lailah, ale určitě se ti líbila víc ona, pilotka, neříkej, že ne!“

„Jak to můžeš tvrdit?“ vyhrkl, ale začervenal se, když si vzpomněl, že má přece jen trochu pravdu, ačkoliv to nebylo kvůli povolání ani schopnostem.

„Mám oči,“ řekla a trochu smutně se usmála. „Možná jsem si jako jediná všimla, že nejsi děvče, ostatním jsi to musel říci. Když jsi mě osvobozoval z pout, byla jsem úplně nahá, ale s tebou to nic neudělalo. Měl ses ale vidět, když jsi rozvazoval Lailah!“

„Vážně si myslíš, že jsem ji obdivoval, protože je pilotka?“ zeptal se jí Pepek. „Vždyť jsem o vás dvou ještě nic nevěděl! Jen to, že patříte k sobě!“

„Asi to bylo na nás znát!“ vzdychla si.

„Houby!“ odpálil ji neuctivě. „Chceš vědět, jak to doopravdy bylo?“

„Jinak, než si myslím?“ podívala se na něho pátravě.

„To se ví!“ vzdychl si Pepek. „Já ti to povím. Hezké jste všechny, ale přece jen, když jsme se poprvé potkali, byla jsi příšerně vychrtlá a vůbec jsi žensky nevypadala.“

„To jsme snad byly obě...“ namítla Salgiel.

„Ale kdepak!“ odfrkl si. „Tvoje kamarádka byla krátce po vzkříšení. Jen si vzpomeň! Sotva ses hlady potácela, ale ona hlad neměla. Proč?“

Salgiel okamžik přemýšlela.

„Dobře, ale bojovnice vždycky vypadají lépe i jako ženy,“ řekla. „My lazarnice se tělesným cvičením tolik nezabýváme. Od chvíle, kdy nás testy vyřadí, učíme se a máme jiné povinnosti, nemáme čas na pěstování kondice, zatímco bojovnice, pokud nejsou na válečné misi, nevyjdou z tréninkových hal a z posiloven. Podívej se na ně a na mě! Jak bych se jim mohla rovnat?“

Také v tom měla pravdu. Už nebyla tak vychrtlá po dlouhém hladovění, ale když si je seřadil podle stupnic platných pro královny krásy, byla pořád na pomyslném konci žebříčku. Obličej měla jako obrázek, v tom si neměly co vyčítat, hezké byly všechny, ale když sklouzl očima níž... ne, to se opravdu srovnávat nedalo. Přímo ideální míry měly jen Xapho, Erelim a Mariuk. Yazatap byla starší a robustnější, ale v době baroka by určitě neměla konkurenci. Salgiel měla prsa sotva jedničky, tělo nevytrénované, ke všemu byla menší postavy než on... proti nim vypadala jako služtička.

„Chceš asi ode mě slyšet, že jsi jako ženská ze všech čtyř set tefirek v Oáze nejméně přitažlivá?“ ušklíbl se trochu.

„Tak nějak,“ špitla. „Já to přece vím. Proto taky...“

„Dobře, já ti to klidně řeknu,“ přikývl. „Na krásu těla jsi tu asi ze všech žen poslední. Ale co ostatní umí? Zacházet se zbraněmi, zabíjet, ničit. Pro život v míru neznají nic. Budeš tady ze všech nejužitečnější, když umíš něco, co se hodí i mimo válku.“

„Co to je, když ty vracíš život mrtvým?“ opáčila smutně.

„Zdaleka neumím všechno!“ řekl. „Umím použít léčebnou sílu, ale to je všechno. Tu psychickou bariéru bych nezvládl, musel jsem ji přenechat tobě. Lazarnic je tu prý víc, ale ty jediná jsi to dokázala. Takže jsi prostě jedinečná!“

Podívala se na něho trochu udiveně, ale mlčela.

„Poslyšte, holky,“ obrátil se Pepek ke všem. „Salgiel vám všem tu psychickou bariéru odstraní bez ohledu na to, zda zůstane sama nebo ne. Škrtneme si tedy vydírání. Máte proti ní ještě něco jiného?“

„Ty bys ji bral?“ podivila se Erelim.

„Upřímně řečeno, za žádnou z vás bych ji nevyměnil, to určitě ne,“ řekl. „Byla by asi poslední, která by měla u mě šanci. Ale jestli do toho smím mluvit, přimluvím se za ni. Jak jsem řekl, v Oáze bude nejužitečnější. Čtyři nebo pět, to už je skoro stejné.“

„Poslyš, Pepku,“ vzala si slovo Yazatap. „Budiž, vydírání vezmu zpět. Ale nezdá se ti, že soucit není to pravé pouto, které by tě k ní mělo přitahovat?“

„To není soucit,“ odvětil. „Spíš obdiv, jako k tobě. Uznávám tvé znalosti, stejně jako její. A kdybych to vzal nestranně, tělesnými přednostmi taky moc neoplývám, to pochopíte, až uvidíte jiné kluky. Taky jsem si u vás musel vylepšovat dojem zásluhami. Navíc jsem pro vás příliš mladý. Srovnejte si mě s Araelem! To je přece chlap!“

„Arael je chlap, ale dal jsi milost ty jemu nebo on tobě?“ zhodnotila ho Xapho.

„Vždyť vám ho ani nenabízím,“ ušklíbl se. „Vás čtyři by si ani nevzal, u Asbeelů je zvykem mít jen tři ženy.“

„Araela raději vynech,“ řekla Yazatap přísně. „Mluvíme o Salgiel.“

„Měly byste na ní ocenit, že vám nevnucuje zvyky kmene Árjů, ale je ochotná převzít vaše. Teď jde jen o jedno, jestli se s ní vy čtyři shodnete.“

„Když na ní budeš trvat, nic jiného nám nezbude,“ řekla Yazatap. „Pokud vím, sám sis vybral Xapho, my ostatní jsme se ti spíš vnutily. Měl bys mít tedy právo přivést si do rodiny ještě jednu. Kmeny jsme naštěstí zrušily a nebude vadit, že je to bývalá Árjá. Ale rozmysli si to. Bude poslední. Co když potkáme ještě další, atraktivnější?“

„Podle našich zvyklostí bych se spokojil s Xapho a všechny další holky by byly pro mě zapovězené,“ mávl rukou. „A já bych u ní zůstal, některé zásady jsou pro mě důležité. Donutily jste mě převzít vaše, budu tedy uznávat vaše. Ještě že jsme se shodli na tom, že vás víc než pět být ani nesmí.“

„I pět nás na tebe bude dost,“ kývla hlavou s lišáckým úsměvem Yazatap. „Víc bys nás třeba ani nezvládl!“

„Budu se muset snažit,“ odtušil vážně.

„Tak tedy vítej a přijmi místo mezi námi...,“ obrátila se Erelim na Salgiel. „Ale teď už mám být konečně na řadě já!“

 


Zpět Obsah Dále

06.08.2017 17:07