Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah

Zpověď

„Povídej, jak jsi vlastně k té sbírce ďáblic přišel?“ vybídla Irena Alexijevová Pepka, když je tefirky usadily do pohodlných křesel a Pepka položily na donesenou pohovku. Jako pacient měl nárok na jednání vleže, ale musel se ho zúčastnit. I kdyby ho unavovalo, bez něho by nemělo smysl.

Mezitím dorazily další houfy tefirek, jak se zvěst o Učednících po ostrově Oáza šířila. Nejspíš se o to postaraly mladší dívenky, které se rychle naučily komunikovat pomocí zdejší počítačové sítě. Halu zatím obešly se vznášejícím se košem jídlonošky, rozdávající poháry plné zdejších sladkých plodů perogó, podávaných ve šlehačce.

„Ochutnejte tohle!“ nabízel je Pepek Učedníkům. „Musíte si je zasázet, stojí za to!“

Sám ale pohár odmítl.

„Nebudu jíst,“ omlouval se. „Díky za energii, ale tak rychle se projevit nemohla a já teď všechno zvracím. Snad až později!“

Pak začal vyprávět. Zpočátku ještě koktal, ale postupně se to zlepšovalo a na konci už mluvil skoro plynule. Salgiel to později nazvala zázrakem, ale u Učedníků byly zázraky běžná pracovní metoda, takže se tomu nedivili. Ačkoliv vyprávěl jen o tom, co se dotýkalo zdejšího světa a ďáblic, vynechal své působení na Zemi a ani slůvkem se nezmínil, co ho na jeho objevitelskou cestu do Jupiterských světů z Andělského světa vyštvalo, bylo to velice dlouhé vyprávění. Alexijev o Pepkových potížích s jednou z mnoha tisíců pacientek věděl, ale dávno na to zapomněl. Všechno přebily Pepkovy zkušenosti s podivnými principy prostupné hmoty, umožňující existenci duchů. Na Zemi, ale zvláště na Pegsda, kde už dávno před Pepkem živořily stovky bývalých bojovnic, vyřazených tímto jevem z bojů o Peklo.

„Proto mají v sobě identifikační čipy nejsilnějších pekelných kmenů,“ končil Pepek svou zajímavou přednášku. „Zhruba polovina patří do kmene Árjů, druhá do kmene Baalů. Výjimkou je bývalý Asbeel Arael. Zatím ho tu nikde nevidím, ale až se vynoří, seznámím vás s ním. Není moc společenský, ale doufám, že to nevydrží a přijde.“

Musel ještě vysvětlit, proč jsou kolem skoro samé ženy, dívky i malé dívenky.

„Nejsem si jistý, jak reálný slib jsem jim dal,“ zarazil se trochu. „Ony se už tisíce let jen klonovaly, takže jim chybí muži. Arael je výjimka, ale on prožil poslední tři tisíce let na Zemi jako duch. Slíbil jsem jim u nás sehnat nějaké manžely, aby mohly mít děti i bez jejich strojů na klonování.“

„Kolik jich tu je?“ zeptala se rychle Irena Alexijevová.

„Sedm stovek,“ odvětil. „Pár chlapů se snad pro ně na Zemi najde. Je tu ale převaha malých dětí, pro ty není žádný spěch. Vyloupili jsme totiž v Pekle nějaká dětská oddělení, aby se zdejší ženské měly o koho starat, když zatím vlastní děti nemají.“

„Cože jste to vyloupili?“ zděsila se Alexijevová. „Snad jste neunášeli malé děti?“

„Jo,“ přiznal Pepek. „Ale nechápejte to jako klasický únos dětí pro výkupné, prosím. Neloupili jsme je rodičům, kradli jsme je v továrně na děti. Uvědomte si, žádná zdejší žena, od batolat po čtyřtisícileté, nemá otce ani matku! Všechny bez výjimky vznikly buď přímou strojovou výrobou, nebo pomocí kočkovitých Ciropeg jako živých inkubátorů. Kradli jsme je, aby se z nich stali lidé. Tam by z nich udělali jen kanonenfutr, cvičený k zabíjení jiných takových valkýr. Z pevnosti Árj-Cheeb jsme jich stihli vynést něco přes dvě stě a jen ty zůstaly naživu. Zrovna když jsme je kradli, přiletěly pekelné kumulativní atomové bomby a udělaly z pevnosti obrovský kráter. Zůstalo tam i šest našich nádherných holek a nikdo už je neoživí! Erelim jsem měl rád a chtěl jsem si ji vzít...“

Do této chvíle mluvil s ležérním nadhledem, teď ale najednou vypadal neuvěřitelně sklesle. Přemáhal se jak mohl, ale očím neporučil. Měl je náhle plné slz. Alexijev si náhle nemohl vzpomenout, kdy Pepka naposledy viděl brečet a když se rychle telepaticky přeptal své ženy, zaraženě mu potvrdila, že to nepamatuje ani ona. Teď na sebe jen chápavě mrkli. Do Pepka by to nikdy neřekli, ale což je nepřekvapil víc než dost?

A to ještě ani zdaleka netušili všechno o jeho působení v Praze...!

„Ty sis chtěl vzít ďáblici?“ zděsila se zato upřímně Marie. „Za ženu?“

„No a co?“ naježil se. „Myslím to s nimi vážně, rozumíš? A co ty? Ještě nejsi vdaná? Aspoň mi neříkej, že k tomu máš daleko!“

Marie se okamžitě stáhla. O ní a o Oldovi to cvrlikali už i vrabci na střeše, ale ačkoliv oběma už bylo osmnáct, Pepek zřejmě správně odhadoval, že svoji ještě nejsou.

„Má to jednu nevýhodu,“ pokračoval už zase klidněji. „Kdo se rozhodne pro ďáblice, nemůže se vrátit na Zem. Tedy, on by mohl, ale jeho děti ne. Země bude pro ně zakázaná.“

„No nazdar! Proč?“ vzdychl si doktor Alexijev v předtuše nastávajících problémů.

„Děti vytažené z Pekla teď žijí u nás,“ pokračoval Pepek. „Získaly novou budoucnost a především nevlastní, adoptované, ale aspoň nějaké matky. Zdá se, že to funguje. Ďáblice po celá tisíciletí své mateřské pudy potlačovaly, ale tady se v nich rychle probudily. Dělím se teď také o tři adoptované děti.“

„V jakém smyslu se o děti dělíš?“ dožadoval se upřesnění Olda.

„Vychováváme je společně,“ řekl Pepek.

„Ty to umíš?“ změřila si ho přísně doktorka Hedvika, která tu byla se svým manželem doktorem Jaroslavem. Nějak tomu nemohla uvěřit. Pepka si pamatovala jako rozjíveného kluka, sice za tu dobu maličko povyrostl, ale do spořádaného otce měl pořád hodně daleko.

„Musím,“ vzdychl si. „Po pravdě řečeno, umím to ze všech nejlépe. Nekecám! Jediný si pamatuji své vlastní rodiče a sloužím jim všem za vzor. Uvědomte si, žádná zdejší ženská rodiče nemá a vychovávat děti neumějí! Tisíce let to nedělaly! V Pekle se strojově vyrobené děti vychovávají kopanci, aby byly správně tvrdé. Každá dokáže zabít na čtyřicet různých způsobů, ale pohladit dítě jsem je musel učit! A taky, že žádná nesmí dítě upustit, protože mimina neovládají jiu-jitsu a pádem z výšky si ublíží.“

„Ale jak je to s tím dělením? Proboha, s kým se můžeš dělit o děti?“ přidala se Jarča.

„To je přece jednoduché,“ řekl Pepek. „Je nás pět a společně se staráme o tři děti, to je tak těžké pochopit? Kdyby Erelim nezahynula v Árj-Cheebu při atomovém výbuchu, bylo by nás na ně šest...“

„S tím atomovým výbuchem to myslíš vážně, nebo je to hec?“ zeptal se opět Vítek.

„Jakýpak hec? Copak nemám parádní nemoc ze záření?“ vybuchl Pepek. „Přežil jsem to jen díky tomu, že jsem byl duch. Jako duchovi mi nevadil oheň, trosky pevnosti skrze mě neškodně prošly, i záření jsem schytal slabší dávku... vlastně, když o tom uvažuji, ze všeho nejdřív jsem dostal strašlivou herdu do zad. Zřejmě se žárem ohřál i vzduch v allohmotě a roztáhl se, až vznikla tlaková vlna, naštěstí slabší než v normální hmotě... Byl jsem přímo v pevnosti, když dostala přímý zásah a sesypala se jako hromádka karet a řeknu vám, bylo to příšerné. Padal jsem do hroutících se trosek, kolem padali a hořeli lidé a někde mezi nimi i Erelim a pět dalších našich. Pomoci jsem jim nemohl, jsem rád, že jsem vůbec naživu.“

„To sis vymyslel už dřív, nebo si to vymýšlíš až teď?“ zeptala se ho Jarča jedovatě.

„Ty mi nevěříš?“ zamračil se na ni Pepek. „Jen co se trochu zmátožím, vezmu tě tam, ať uvidíš, co zůstalo z pevnosti Árj-Cheeb! Beztak se tam od té doby chystám donést kytku na hrob Erelim... Ale připrav se, je to příšerný kráter, radioaktivita je tam silnější než jinde, kumulativní atomové bomby Baalů jsou pěkné svinstvo!“

„To je pravda, radioaktivity na Gehenně se zalekla i andělka Bísíája a to určitě něco znamená!“ připomněl všem Olda.

„Však bych tam teď jako hmotný nešel ani za zlaté prase!“ řekl Pepek. „Jestli se tam se mnou někdy vypravíte, tak jedině jako duchové, jinak byste schytali smrtelnou dávku už nahlédnutím bránou! Do Gehenny nelezte, to ať vás ani nenapadne! Je tam jen málo míst, kde nehrozí okamžitá smrt. Dante o ní kdysi psal jako o Peklu, ale řekl bych, že tam sám nikdy nebyl, skutečnost je proti jeho popisu milionkrát horší!“

Alexijev si uvědomoval krutou pravdu rychleji než ostatní.

Nikdy neslyšel o tom, aby radioaktivní záření vyřadilo či dokonce zničilo ogdurské orgány, ale nepochyboval, že se to Pepkovi stalo. Ten kluk měl v sobě záření na několik smrtí a ostatní také. Bylo neuvěřitelné, aby ten kluk přežil atomový výbuch v místech, kde vedle něho jiní hořeli jako papír, ale... co vlastně věděl o podstatě duchů? Obrazně se v duchu chytal za hlavu, když jim Pepek líčil, jak kolem něho hořely rozdrcené zbytky lidí, zatímco on skrz ně procházel, ale hovořil o tom jako o něčem samozřejmém a ďáblice mu věřily do posledního písmene, braly to jako normální jev, zřejmě o tom něco věděly a mohla to být nakonec pravda, jakousi logiku to mělo.

„No dobře, už ti to věřím,“ ustoupila kysele i Jarča. „Ale vážně si neumím představit, jak vychováváš půlku dítěte.“

„Neumíš?“ usmál se. „To máš ale slabou představivost! Vždyť je to úplně normální! Až budeš mít vlastní děti, taky je budeš vychovávat s někým napůl, ne? Nebo se chystáš na roli svobodné matky? Netvrdím, že to nejde, dneska je to moderní, ale podle mě to není ono, rodina je rodina, věřte mi. Žijeme jako rodina v jednom domě, v dětském pokoji máme tři děti a společně se o ně staráme. Když někdo zrovna nemá čas, ostatní ho zaskočí.“

„Ty bydlíš v jednom domě se samými ženskými?“ domýšlela se Máňa.

„No a? Co je na tom špatného?“ přitakal klidně. „Jsme zkrátka jedna rodina, zatím jen na zkoušku. Máme tři děti a učíme sebe i ostatní, jak je vychovávat.“

„Sám v domě se čtyřmi velkými ženskými?“ zašklebila se Jarča.

„Příští měsíc mi bude šestnáct,“ řekl vážně. „To už se smím oženit, jestli to nevíš. Pak si ty čtyři holky vezmu, děti adoptujeme a budeme konečně opravdová a úplná rodina.“

To byla bomba! Poslední větou Pepek způsobil, že všichni Učedníci včetně Alexijeva a jeho ženy Ireny ztuhli jako přimražení.

„Počkej!“ vyhrkl Alexijev. „Jakže jsi to říkal?“

„Za měsíc si vezmu za ženy čtyři ďáblice a budeme skutečná rodina,“ opakoval jako by se nechumelilo. „To je právě to, co jsem říkal. Nechápete, že mají jinou civilizaci? Jiné zvyky, jiné zákony, uvažují jinak než my a já je chci dokopat k tomu, aby byly aspoň trochu lidské a nevrátily se do Pekla, takže to vzdát nesmím! Kdo se ale rozhodne pro ďáblice, už se nemůže vrátit a to je ten problém.“

Chvíli bylo kolem nesmírně zaražené ticho. Nehlučely ani stovky ďáblic kolem nich. Všechny sledovaly Pepka, každé jeho slovo.

„Ty je chceš tady... nějak ovlivňovat?“ vyžadoval si upřesnění Alexijev.

„Vždyť už jsem s tím začal,“ řekl Pepek. „Ty holky uměly jen bojovat a vraždit. Teď už umí brečet, smát se, všechny aspoň teoreticky vědí, co je to sex a mají mě rády.“

„Jen teoreticky?“ zeptala se významně Jarča.

„Některé i prakticky,“ připustil Pepek klidně. „Nebudete mi věřit, ale většina zdejších holek v životě neviděla kluka a neměla ponětí o sexu. Teď mají všechny aspoň teoretické školení od doktorky Salgiel, ale některé to se mnou zkusily, zkrátka jsme začali se sexem. Poslyš, Jarčo, nic mi nevyčítej! Zažil jsem drsnější podmínky, než si vůbec dokážeš představit. Ve světě Pegsda mě málem sežraly lidožroutky, jo, i to se ve vesmíru najde! Salgiel a Lailah jsem jim vyškrábl, když už je chtěly rozporcovat a sežrat... Já jsem jim sekal hlavy mečem a nemám výčitky svědomí, protože jsem tím zachránil víc jiných. Nemohli jsme bestie nechat naživu, zabíjely by jiné. Byla to bitva na život a na smrt, vyhráli jsme, ale bylo to párkrát o vlásek, každý den mohl být náš poslední. Řekl bych, že by to bez sexu vydržel jen mnich a musel by být hodně svatý! Kdo jste bez viny, hoďte si kamenem!“

Kamenem ale nikdo neházel. Máňa s Oldou na sebe po straně mrkli, Vítek se podobně podíval na Jarču. Také nebyli svatí a začali s tím v mladším věku v době, kdy žili jako ve vatičce bez starostí v Andělském světě. Až na Oldu s Máňou, ti společně přežili smrtící útok posledních Mrzoutů a až po něm... Zaraženě na sebe koukali i Hedvika s Jaroslavem. Byli starší, už dva roky svoji a měli ročního kluka, ale Pepek je ohromil. Alexijev se ženou měli vdané dcery a vnoučata, ale teď se také dívali na Pepka hodně nedůvěřivě.

Jenže on jim zřejmě nelhal.

„Povídám, říkejte si co chcete, tady je to i se sexem jinak,“ řekl. „Chci obnovit aspoň rodiny jejich typu, tady to jinak nejde. Jen co mi bude šestnáct, vezmu si ty čtyři.“

„Pepku, to už je snad trochu moc!“ vybuchl náhle Alexijev. „Prosím tě, co to plácáš? Představuješ si to jako Hurvínek válku! Šestnáct ti bude, ale nemůžeš si vzít ani jednu! Jednak by ti na to měli dát svolení rodiče nebo jejich zástupci, ale především není možné, aby sis vzal čtyři najednou! Bigamie je trestná!“

„Na Zemi to možné není,“ přikývl klidně Pepek. „Tady bude mít normální rodina tři ženy a smí být až pět žen na jednoho muže. A tady to tak bude, s tím nic nenaděláte.“

„To přece nejde!“ rozčílila Alexijeva samozřejmost, s jakou to Pepek říkal. „Neměl by ses chovat rozumněji? I kdyby takové zvyky měly, my máme jiné!“

„Vím co mluvím!“ naježil se Pepek. „Rozhlédněte se všichni kolem sebe! Co vidíte? Samé nádherné holky a docela sexy kočky, že? Ale pozor na ně! Nejsou to Homo Sapiens, ale Homo Diabolus, ďáblice a valkýry! Ačkoliv na to nevypadají, nejstarším jsou tisíce let! Jsou s námi částečně kompatibilní, můžeme mít s nimi životaschopné děti, Olda má přece také sestřičku ďáblici, ale tyhle se od Bóži geneticky strašlivě liší! Božka může klidně žít na Zemi, ale tyhle ne! Jsou jiné! Chápete to? Libovolně se míchat nesmíme a jejich civilizace bude nutně odlišná od naší! V tom je ten problém!“

„Jak to můžeš tak drze tvrdit?“ mračil se doktor Alexijev.

„Protože o tom něco vím,“ odrazil ho Pepek. „Jsou zkrátka jiné než my. Až budou mít děti, budou se jim rodit v poměru tři dcery na jednoho syna. Zákonitě musí mít společnost založenou na polygamii a jejich rodiny musí mít jinou strukturu než naše.“

„Počkej!“ vyhrkla Jarča. „Snad tady nechceš zavést harémy jako u muslimů?“

„U muslimů je to nemravnost,“ odpálil ji Pepek. „To jsou lidé jako my, děti se jim rodí zhruba jedna ku jedné a u harémů si jeden chlap osobuje práva nad více ženami, takže se na jiné nedostane. Strážci harémů musí být eunuši... kdoví, jestli z toho nevznikla i agresivita jejich náboženství. Četl jsem, že to vzniklo větší úmrtností mužů ve válkách, zbylí museli žít s více ženami, ale jestli to vzniklo opravdu díky válkám, je to nemravné taky. Tady je ale naopak nemravností monogamie! Dvě třetiny žen by zůstávaly na ocet. Měly stabilizovanou polygamii už v dobách, kdy Neandrtálci na Zemi lovili mamuty a trvalo to u nich nějakých pětadvacet tisíc let! Jejich polygamie se navíc od harémů liší tím, že muži nevládnou a ženy jsou rovnoprávné. Mám už vyzkoušené, že to jde. Nechovám se jako despota a usurpátor, musíme se na všem shodnout po dobrém a když nějaké akci velím, pak je to tím, že nejlépe vím, jak na to.“

„Pepku, Pepku!“ pokusil se mu domlouvat Alexijev. „Nejsi trochu... nezralý, aby ses pouštěl do tak vážných experimentů? Jak tě vůbec mohlo něco takového napadnout?“

„Proč z toho děláš takový problém?“ nechápala Alexijevová. „Proč bychom je prostě nevzali na Zem a nezamíchali mezi lidi? Ve velkém množství by se to snad vyrovnalo, ne?“

„Ty bys tomu dala!“ vzdychl si Pepek. „Uvažujte, prosím! Tefirkám se rodí průměrně tři dcery na jednoho syna. Ne občas, ale pořád. Nositelkami toho genu jsou ženy, dcery by se jim rodily i u nás, muži na to nemají vliv. Rozhlédněte se, jak jsou krásné! Nebyly by na Zemi žádoucí jako partnerky? Jistěže byly, ale tím by se tam jejich geny šířily geometrickou řadou. Kdybyste je k nám pustili, za pár desetiletí pravé pozemšťanky převálcují a za pět generací by u nás jejich geny převažovaly. Nechci vidět ty problémy s přechodem naší civilizace na polygamii, ale že by nás neminuly, to je jisté jako že jedna a jedna jsou dvě. To jsem si nevymyslel, to je potvrzené tisíciletími! Jestli nechcete, aby se naše monogamní civilizace kvůli nim sesypala, nesmí se k nám tefirky vdávat. A aby to bylo spravedlivé, muži tu musí zůstávat s nimi. Podle mě je to jednoznačně jednosměrná cesta.“

„Jak to ale můžeš tak jistě tvrdit?“ zeptal se ho zaraženě Alexijev. „Nezdá se ti, že je to na tebe jako na laika příliš odborná debata?“

„Salgiel, pojď jim to vysvětlit!“ obrátil se Pepek na lékařku. „Ale mluv česky, ať ti všichni rozumí! Abyste věděli, Salgiel je starší a zkušenější než my všichni dohromady, má osm set let lékařské praxe a na Zemi by pamatovala Karla IV, snad jí budete věřit víc!“

Všichni obrátili pozornost na drobnou ďábelskou lékařku. Byla mezi ostatními docela nenápadná a osm set let by jí nikdo nehádal. Ale vyloučit to nemohli.

„Pepek vám říká jen to, k čemu jsme došly my,“ potvrdila česky jeho slova. „Tvrdíme, že by to byla genetická časovaná bomba. S jedinou výjimkou. Jak říkal Pepek, muži na ten gen nemají vliv. Nám ale muži chybí. Budeme od vás nějaké na rozjezd potřebovat.“

„Takže jim Země může půjčit či spíše věnovat pár chlapů,“ shrnul to Pepek. „Ale ti už tady zůstanou. Jak říkám, není to můj výmysl, jen jsem to pochopil dřív než vy, nic víc.“

Alexijev se rozhlédl. Ty dívky kolem byly tedy ďáblice, Homo Diabolus. Některé na Zemi pamatují faraóny, ačkoliv dojmem nejstarší ženy působila jeho choť, doktorka Irena Alexijevová. Ani ta přece nevypadala na svůj věk. Denně rozdávaná kosmická síla se na ní projevila tím, že vypadala mladší. Nikdo by jí nehádal ani čtyřicet, ačkoliv byla již dávno šťastnou babičkou. Ďáblice ale nejsou lidé a jejich civilizace se může lidské jen blížit. Vždyť je to setkání dvou odlišných druhů!

„Panebože!“ vyhrkl Alexijev. „Valkýry, říkáš? To je tedy ten průšvih?“

„Jakýpak průšvih?“ opáčil Pepek. „Zkrátka tu vzniká nová civilizace. My lidé se s ní nesmíme promíchat, ale můžeme jí pomoci a měli bychom se s ní spřátelit. Zastavit se to už nedá, leda totální genocidou, ale to jistě nechcete. Některé zvyky budou mít zkrátka jiné, ale s tím nic nenaděláte. Naše rodiny tady nebudou fungovat. Ženy budou mít vždycky převahu aspoň tří na jednoho chlapa a jejich společnost bude polygamní, jinak to prostě nejde. A kdo chce žít s nimi, musí na to zkrátka přistoupit. Je to možné, ale je to bez návratu.“

„A nešlo by to... ještě nějak jinak?“ zkusila to Alexijevová.

„Poraď mi!“ obrátil se k ní Pepek. „Každá dobrá rada je nad zlato! Jak chceš u nich udržet rovnováhu? Vynechte umělé ovlivňování pohlaví, udělalo by tuhle civilizaci životně závislou na technice a to by mohly rovnou zůstat u strojové výroby dětí. Neberu ani hraběcí rady jako zabíjet nadbytečné holčičky a jiné čínské metody. Poraďte mi tedy!“

Alexijevovou ale v té chvíli nenapadlo, co na to říci.

Raději mlčela jako ostatní.


„Mimochodem, Ivo,“ pokusil se Pepek změnit téma. „Duchové mají podstatně větší léčebnou sílu. Nejenže jsem úspěšně sám léčil, ale sám jsem křísil i mrtvé, byly to naprosto jasné exity, vrácené do života...“

„Teď sis ale nevěděl rady!“ řekla Jarča potměšile.

„Protože mi záření spálilo slýrib,“ souhlasil klidně. „Nemohl jsem se stát duchem, na to se musíš dostat do allohmoty a projít přes Jupiterské světy. Pak se na to podívejte, popis je v dokumentu Jupiter v hlavním serveru Andělského světa v adresáři s mým jménem...“

„Ty jsi sám křísil mrtvé?“ nevěřila mu ani Máňa, protože si dobře pamatovala, jak na to museli být vždycky čtyři a jak je to pokaždé zdrblo.

„Duchové mají větší sílu,“ přikývl Pepek. „Proto jsem tady zatím stačil sám. Jestli po vás ale budu něco chtít, věnujte několika zdejším holkám telepatiiidarchon, ať jsme aspoň v léčení soběstační. Párkrát jsem opravdu nutně potřeboval i xeri a bez slýribu bych se sem nedostal, ale na to už bych si troufl i sám, až se mi všechno zregeneruje, jak doufám.“

„Ty jim chceš dát i slýrib?“ zpozorněl a zvážněl Alexijev.

„Asi se budeš divit, nechci,“ řekl Pepek. „Nebudu nic zastírat, je tady mezi nimi ještě pár fanatiček, těm slýrib určitě nepatří. Byl jsem také v situaci, kdy bych mohl samojediný vyvraždit celou Zemi, tuhle možnost nesmí dostat do ruky nikdo. Podívejte se na dokument Varování, tam jsem to popsal, aby se to ani náhodou neopakovalo.“

„Aspoň že tak,“ uklidňoval se Alexijev. „Když to prezentuješ jako pomoc v krajní nouzi, nemůžeme kritizovat ani to, že jsi o tomto světě rozhodl sám. Asi jsi neměl na výběr. Uznávám, nejsi tak nezodpovědný, za jakého jsem tě dodneška považoval.“

„Nechci s nimi dobývat žádné světy,“ pokračoval Pepek. „Holky ale někde žít musí, do Pekla se vrátit nechtějí, nenuťte je k tomu, tenhle svět byl volný, proto jsem je vzal sem. Budu jim tady pomáhat, musím je zbavit některých zlozvyků, i tady už by popravovaly! Chci je naučit žít v míru a vrátit jim zvyky, které zapomněly. Rodiny znaly jen ze starých zakázaných knih. Některá pravidla musíme obnovit, jiná vytvořit. Při té příležitosti zkusím něco z toho přiblížit našim. Monogamie to ale nebude, ta je podle všech hledisek nemožná.“

„Uvědomuješ si aspoň, že by taková pravidla měla platit i pro tebe?“ podíval se na něho přísně Alexijev.

„Já to přece vím,“ řekl Pepek klidně. „Máš pravdu, musí to platit i pro mě. Napevno s tím počítám. A protože jsem to celé spískal, na Zem ani mezi vás se už nevrátím, nanejvýš krátkodobě jako host. Utéci od nich bych považoval za nečestné a zbabělé. Nemám zkrátka jiné východisko.“

„Takže tu chceš zůstat?“ došlo až teď Oldovi.

„Nemám jiné východisko,“ opakoval Pepek jako vlastní ozvěna. „Chci jim pomáhat, musím tedy žít s nimi. A musím se jim přizpůsobit a nezavádět pro sebe žádná privilegia.“

„Anebo si s nimi chceš hlavně užít?“ vyhrkla podezíravě Jarča. „Ani se nedivím, být sám na ostrově plném ženských!“

„Jdi s tím do háje, Jarčo!“ vybuchl Pepek. „Tady jsou především povinnosti, rozumíš? Kdybych si chtěl jen užívat, netahal bych sem úplně cizí děti! Už se starám o tři! A ještě to ukazuji ostatním, aby to dělaly po mně! Vzala by sis taky nějaké cizí dítě za vlastní?“

Jarča raději couvla, ale nezdálo se, že by ji přesvědčil.

„A ti, co by sem přišli s tebou?“ zeptal se ho rychle Olda. „Víš, jak jsi říkal, že zdejší ďáblice potřebují od nás ze Země manžele?“

„Pro ně musí platit to samé,“ přikývl Pepek. „Vezmou si za ženy čtyři až pět tefirek, k nim tři až šest nevlastních dětí, které budou vychovávat s vlastními a budou pomáhat tuhle civilizaci formovat. Na Zem mohou jezdit jen na návštěvu. To není xenofobie ani elitářství, to je nutnost. Jinak by pozemskou civilizaci rozvrátili. Když to domýšlím dál, prý ten gen muži nepřenášejí, takže by se jejich synové na Zem vrátit mohli, ale už kvůli rovnoprávnosti musím být proti, i když to bude i proti mně. Také budu smět na Zem jen jako návštěva.“

„Zřejmě sis to už promyslel,“ řekl Alexijev zamyšleně. „Přiznám se, ta genetická past mě hned nenapadla, ale logiku to má. Asi bychom mohli ovlivňovat výběr pohlaví ještě před narozením dětí, ale máš pravdu, neklapalo by to. Budeme spolupracovat, kde to půjde, ale... ty už jsi v tom rozmýšlení ještě dál?“

„Jak říkám, já už couvnout nesmím!“ ujistil Alexijeva Pepek. „Mohli byste nám také přenechat pár štěňat, ať máme na vás přímé spojení, ale až se mi podaří obnovit počítačový kanál, budeme se bavit přes počítače. Teď jsou poničené, měli jsme tu menší sabotáž, kdyby ji neprovedla holka, nazval bych to klukovinou, ale do měsíce se ozvu, uvidíte!“

„Víc nepotřebuješ?“ ujišťoval se Alexijev.

„Víceméně ne,“ řekl Pepek. „Od vás chci hlavně soběstačnost v léčení, to znamená dát jim telepatii, idarchon a naučit zdejší lékařky používat to. Možná se něčemu přiučíte od nich. Leccos umí, nejsou to mastičkářky! Zkuste se zajímat o jejich dlouhověkost, o jejich umělé orgány, řeknou vám všechno co chcete. A co se týče vimaanů, můžete jich mít od nás kolik chcete i s pilotkami, jen doufám, že nebudete mít zájem.“

„Nepotřebuješ pomoc s technikou?“ staral se Vítek.

„Nebo s plodinami?“ přidala se už upřímněji Jarča.

„Robocentra máme, i plodiny jsem dovezl,“ pokrčil rameny. „Od salámovníků po masohrušky a mléčné stromy. Naopak bych vám nabídl nějaké zajímavé zdejší rostliny.“

„O tom budeme jistě také uvažovat,“ přikývl Alexijev za Jarču.

„Nejvíc uvítáme pomoc se sháněním manželů,“ pokračoval Pepek. „Máme tady samé holky, čtyři sta dospělých, tři sta dětí a ještě se to bude zvětšovat, protože my s těmi nájezdy na dětské továrny v Pekle nepřestaneme. Každé dítě unesené z Pekla se nestane vraždícím monstrem ani obětí, už to přece všechny naše nájezdy opravňuje! Chcete snad někdo tvrdit, že to za to nestojí? Jen se na ně podívejte! Vypadají nádherně, šeredku mezi nimi nenajdete! Mají jedinou vadu, jsou to samé holky, takže potřebují chlapy. Zdejší rodiny nemají mít více než pět žen na jednoho muže, vychází to tedy na osmdesát chlapů hned a šedesát později, pak by to snad časem mělo jít samo.“

„Podíváme se ti po někom,“ slíbil Alexijev. „Já sem ale nepůjdu, jsem už ženatý.“

„Máš taky na krku Andělský svět!“ mávl rukou Pepek. „Nemyslím, že byste to měli být zrovna vy! Máte ale lepší možnosti než já. Procházejí vám tam tisíce pacientů, zkuste při léčení některé oťuknout. Ti chlapi musí být svobodní, musí nám chtít upřímně pomoci a na Zem už se nevrátí, rozumíš? Redaktor Kryštof mi v Praze nabízel inzerát do seznamky, ale to jsem odmítl, nepotřebujeme proutníky, ale zodpovědné otce rodin. Holky mají adoptivní děti, ale všichni, i chlapi, se k nim budou muset chovat jako k vlastním, nesmí je rozlišovat. A jak říkám, bude to jednosměrné. Podmínky máme přísné, ale naprosto nutné!“

„Zodpovědnost budete potřebovat,“ kývl vážně Alexijev. „Koukám, že tě to úspěšně vyléčilo z lumpáren...“

„To ještě nevíte všechno,“ zčervenal Pepek. „Ale staré hříchy snad můžeme odložit na později. Naopak vám pomůžeme s vimaanem, pokud o to budete stát. Jistě taky uvítáte podrobné vědomosti o obyvatelích Gehenny. Ten svět vypadal neobyvatelný, radioaktivita je tam přímo hnusná, ale v podzemí už tisíce let žijí a bohužel pořád válčí miliony tefirek. Kdyby chtěly vtrhnout na Zem, obraťte se na nás, my jim to zatrhneme.“

„Vy byste věděli, jak na ně?“ zbystřil pozornost Alexijev.

„Jistě,“ přikývl vážně. „Máte to na serveru v mém adresáři v dokumentu Gehenna, ale doufám, že to nebudete potřebovat, pořád je jakási naděje, že to půjde i bez násilí.“

„Výborně!“ přikývl Alexijev. „My vám tedy pomůžeme. Nebude to hned, musíme pro vás naklonovat pár orgánů... ale počítej s námi. Přiznám se, zaskočil jsi nás. Musíme si to ještě promyslet, ale už o vás víme, pak si všechno řekneme. Ale řekni mi teď hned, proč jsi to tak dlouho držel v tajnosti? Tys nám nevěřil?“

„No,“ zčervenal znovu, „až přijdeš na moje stará rošťáctví, pochopíš to.“

„Aha, takže špatné svědomí?“ usmál se Alexijev.

„Částečně,“ připustil Pepek. „Potřeboval jsem to napravit něčím lepším a sedm stovek holek, vytržených z pekla nejen přeneseně, ale doslova, snad bude taková náplast.“

„To záleží na závažnosti těch starých rošťáren,“ pokýval hlavou Alexijev. „Na běžná alotria je to dostatečná náplast. Zejména když sis to nechtěl nechat pro sebe a připravil nám to do dokumentů. Předpokládám, že jsi to měl nějak zabezpečené.“

„Správně předpokládáš,“ souhlasil Pepek. „Nastavil jsem u vás, aby zhruba za měsíc vypukl poplach. Dokud se to tady zlepšovalo, odsouval jsem to na později, ale kdyby se tady něco stalo a nemohl bych ten termín odsunout, dozvěděli byste se všechno. Nebýt toho nešťastného ozáření, nevolal bych vás ještě dlouho.“

„Tohle bys ale nezvládl,“ zavrtěl hlavou vážně Alexijev. „Šlo o životy. I o tvůj.“

„To vím, proto jsem vás zavolal a nečekal, až se to spustí samo,“ souhlasil. „Ale když už jste tady, měli bychom vám něco ukázat. Ramiel, oběhni domy, aby to opravdu všechny věděly. Ať sem přijde i Arael a kdyby nechtěl, vyřiď mu, že je to výjimečně rozkaz!“

Ramiel okamžitě vystartovala, jen se za ní zaprášilo.

„Poslyš, neděláš si z té holčiny tak trochu poskoka?“ pozastavil se nad tím Alexijev.

„Dělám,“ přikývl Pepek. „Ale nech ji, ať se snaží. Taky ji hryže svědomí a potřebuje zaplácnout jednu rošťárnu něčím lepším. Moc nechybělo, zabila by mě a ostatní by ji za to zlynčovaly. Zdejší spravedlnost pořád ještě počítá s popravou za úsvitu. Jednu holku ostatní strašně zmlátily, ani jsem vám ji nedal ukázat. K tomu ale musíte vědět, že jí rozbily obličej, protože se radovala ze smrti jiných. Vím naprosto jistě, že byste ji uzdravili jedinou dávkou, ale nechte ji, potřebuje chvíli trpět, aby jí došlo, že pochybila.“

„Koukám, nebude to tak jednoznačné!“ podotkla Irena Alexijevová zaraženě.

„Nebude,“ řekl Pepek. „Tenhle svět je drsnější než Andělský. Ale je na dobré cestě, to nepopřete. Promíchali jsme bývalé nepřítelky, aby se odnaučily nenávisti. Opatřil jsem jim děti, aby se měly o koho starat, i když se to dá nazvat krádeží. S tím ale musíte souhlasit!“

„Možná,“ přikývl Alexijev. „Poslyš, nebudeš jistě proti, abychom sem občas poslali někoho omrknout, jak se to tu vyvíjí? Můžeš to chápat jako kontrolu, vlastně to tak bude, ale jistě pochopíš náš zájem, aby se to tady nezvrhlo.“

„To se ví!“ řekl Pepek. „Klidně přijďte! Teď je to v pořádku a já už to uhlídám.“

„To rád slyším,“ podotkl Alexijev.


Ze společné haly pozval Pepek návštěvu do svého domu.

„Domy stavělo robocentrum, stačí navštívit jeden,“ ujišťoval je.

V Pepkově domě je přivítaly tři malé dívenky, vedené Xapho. Eilael dala Alexijevovi kytičku místních květů a pak všechny tři řekly sborově česky „Vítejte nám!“

„Učíš ty děti česky?“ podivila se Alexijevová.

„Ne,“ usmál se Pepek. „Xapho je zřejmě naučila jen ta dvě slova. Ale ona sama česky umí. Všechny bývalé vojačky Baalů umí bezvadně česky. Znalost jazyků byla výhodná, takže jich každá ovládá tisíce. Strašně mě tím překvapily, když jsem je potkal poprvé. Staral jsem se, jak se s nimi domluvit, ale jim stačilo sdělit, jakou řečí to bude nejlepší.“

„Naučily tě ale jejich řeč, viď?“

„Dovedou to rychleji než my paměťovou pihou. Nechcete ode mě pihu s tefirštinou? Mluví tak všechny ďáblice na Gehenně, ale může to být výhodné i na Zemi, až tam potkáte nějakého ďábla.“

„Bereme!“ chytil ho za slovo Alexijev. „Můžeš s tím rovnou začít.“

„Bísíája tefirštině taky rozuměla,“ připomněl Olda svou Ogdurskou přítelkyni.

„Kdybyste si ale chtěli zkusit své schopnosti jako duchové,“ napadlo najednou Pepka, „nezkoušejte to na Zemi, Pegsda, v Gehenně, v Okifeii a na světě Saturn-dolů od Země.“

„Proč?“ pozastavil se Alexijev.

„Jsou tam divocí duchové,“ vysvětloval jim rychle. „Mají lidožravé sklony a nenávidí Ogdury. A protože vědí, jak jiné duchy zabít, mohli by se obrátit i proti vám. Zkoušejte si to v Andělském světě, tam kromě vás žádný jiný duch nebude.“

Musel ještě vysvětlit, odkud se tam divocí duchové vzali a že vlastně většina zdejších žen mezi ty divoké donedávna patřila.

„Ale ty, co jsou tady, už vás nesnědí,“ usmál se. „Vlastně, když si to v hlavě pořádně přeberu, pravé lidožroutky se nikdy nevzdaly a na Pegsda jsem je musel zabít.“

„Člověče nešťastný, už jsi zase zabíjel?“ politovala ho Jarča, i když trochu kousavě.

„Původně jsem je chtěl nechat být,“ řekl Pepek. „Ale ty potvory nám přes noc sežraly pět dalších ženských, sotva se tam objevily. Nemohl jsem je nechat řádit, to bych cítil jako spoluvinu. Bylo to ale děsně nechutné! Musel jsem jim sekat hlavy mečem, ale buď to měly odnést lidožroutky, nebo ty druhé. Doufám, že se to už nikdy nebude opakovat!“

„Neměl jsi to jednoduché!“ konstatovala Hedvika, co už všichni beztak cítili.

„Neměl,“ souhlasil Pepek. „Ale řekněte, nestálo to za to?“

Posadil se na postel, na které ještě nedávno čekal na smrt. Na jedno koleno si posadil Malakim, na druhé Jinn a Eilael se k němu přitulila ze strany.

„Nejsou to krásné děti?“ rozhlédl se kolem vítězně. „Ty tři jsou teď moje. No řekněte, nestály za to? Měl jsem je snad nechat v Pekle?“

Souhlas všech ani nepotřeboval slov. Nic už neříkaly ani Máňa s Jarčou.

Následuje:

Svět ďáblic (Jupiterský duch 2)

Netušily, že právě slyšely - vlastní osud...

 


 

Konec I.části

 

Následuje II.část - Svět ďáblic

Konec

Zpět Obsah

© 2007 Václav Semerád, Praha

Slovník


aforxita = vlastnost hvězdných bran - na jednom přechodu mezi vesmíry může být současně otevřena jen jedna jediná brána

allohmota = (allomass) hmota se spiny elektronů otočenými do imaginární roviny, prostupná hmotou s reálnými spiny (základ duchů)

arachlirud = zóna elektrolytické nevodivosti, kde proud nevedou elektrolytické roztoky (včetně nervů, takže tam dochází nejen k nefunkčnosti přístrojů a baterií, ale i k »přimražení« živých tvorů)

diaboli = ďáblovi advokáti - advokáti opačné strany při svatořečení nových světců

Cifuri = svět v sousedním vesmíru

Ciropegy = kočkovití obyvatelé jiného vesmíru

collateral damage = vedlejší škody na civilistech, obvykle vícenásobně převyšující vojenské škody - běžné jednání armády USA 

eldyf = ruční zbraň tefirů podobná laserům

flovyň = ochromující droga užívaná ke znecitlivění při operacích

Gehenna = svět v sousedním paralelním vesmíru

gézgete = vnadidlo lákající nepřátele do léčky

glyteja = mezivesmírná brána tefirů

Gubirufa = Zákoník starých tefirů

gunis = spojovací prostředek tefirů ne na bázi radiovln

idarchon = umělý energetický orgán Ogdurů

ixogotl = odštěpek inteligentních hurikánů v Jupiterském světě

kliftón = legendární detektiv, přeneseně policisté

kluapusé = ochranné silové pole

kytoskef = ruční zbraň tefirek

libri prohibiti = knihy zakázané cenzurou, držené v klášterních knihovnách zásadně pod zámkem

mea culpa = moje vina (lat.)

MEDr = Medicinae Extraterrestrial Doctor - doktor mimozemské mediciny

mgýčna = elektromagnetické orgány tefirů

mimogehenňané = obyvatelé všech ostatních světů než Gehenna

mínus vteřina = vzniká při převracení časoprostoru

Mirzyom = Legendární vládce Pekla, proslulý vynalézavým mučením

mosít = tefirský lékařský přístroj

Ogdur = příslušník starého vesmírného národa

Okifeia = svět v sousedním vesmíru, sídlo Mrzoutů, později Útočiště, nakonec zůstal Chetézům

Pegsda = svět v sousedním vesmíru, obývaný inteligentními obyvateli

přírjev = redukovaný telepatický pojem (přírodní jev)

rodzot = starší palubní zbraň vimaanů

slýrib = orgán Ogdurů otvírající mezivesmírné brány

tasike-sipde = zóna kovové nevodivosti - opak supravodivosti, oblast, kde kovy nevedou elektřinu

tefir = obyvatelé sousedního světa Gehenny

telekineze = přemisťování předmětů na dálku vůlí

telepatie = přenos myšlenek na dálku

tuorcha = protilátka na halucinogeny

ursýd = silný jed, používaný tefirkami na otravování studní v jiných světech

vimaan = letadla tefirů

xeri = orgán Ogdurů produkující neelektrickou elektřinu

Xijtra = svět v sousedním vesmíru, obývaný inteligentními chobotnicemi

yvoro = útočný elektrický orgán tefirů

zhavae = všegalaktická přírodní délková jednotka (přibližně 21 cm = vlnová délka záření vodíku)

zidibad = nejnovější palubní zbraň vimaanů na principu torzní vlny


Poznámky


1: Použití kosmické síly zkratuje v jistém okruhu elektroniku

2: Ať jsi kdokoliv, chcípni!

3: Co jiného bys mi udělal?

4: Kdo jsi ty?

5: Radši se domluvíme.

6: Ano, také umím anglicky. Je to paráda mít společný jazyk!

7: Neumím jen anglicky, znám tisíc jazyků Země.

8: Kdo jsi?

9: Tahle hláška se sice vyskytuje ve filmu „Vesničko středisková (1985)“, ale je starší. Mám ji od své mámy (zemřela 1975). Sudič Svěrák tady nemá šanci!

10: Pokud to někomu připomíná, že šestinu světa ovládal Sovětský svaz, pak se strefil (pozůstatek roku 1968).

11: Japonci si své důstojnické meče brali s sebou i do letadel kamikaze...

06.08.2017 22:15


Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Q-KRSS-IUV: 16/10 na téma: §Imp2 : Oprava se nepovedla, reaktor vybuchl a drasticky poškodil celo ISS.Předpokládám, že mělo být ....celou....Vím, že je to poslední kapitola a tu máme co se překlepů a nedoklepů týče ignorovat :-).

Domů
Statistiky

"Duch a ďáblice (Jupiterský duch 1)" (komentáře)

Téma=§Jupd Hlasovalo 8, celkem 39 hvězd, průměr=4.88.

Nahoru!
Knihy, úvahy

  

   

Jméno(nick):  

 

Emailová adresa:

 

Další informace:

  Vetřelec

 
 

Text příspěvku:

(   povinná pole  )     Napiš číslicemi: sedumasedumdesát = (nejsi robot?)    (21 příspěvků).  

! Včera 1 !příspěvky s přílepky  (barva pozadí)  Smazat za dní(1-9,0=nemaž,-1=dnes) Výběr textu: Jména:

2. Jméno: Robo-mailek

 

Info: hláška sama zmizí

Téma: Admin

 Přidat přílepek!?

18.10.2017  id: 1287449

Robotek Emailek hlásí: rozeslal jsem za Autobus 273 e-mailu 18.10.2017 00:00 :

Změna v "Impérium-2" 17.10.2017 1847-1915

Změna v "Manuscript" 17.10.2017 2211

Změna v "Čarodějovy pohádky" 17.10.2017 2352   (Příspěvek dnes v poledne zmizí!)


3. Jméno: ata

 

 

Téma: Admin

 Přidat přílepek!?

17.10.2017  id: 1287448

Nějak se (asi při úpravách kódu stránky) pomíchaly informace na stránce Download:

- vypadl autor Martin Semerád (u epub a mobi), u pdf a pdb sice je, ale ebooku chybí název

- u autorů Matouš, Mentzlovi a Worker některé názvy ebooků obsahují části názvů ebooků jiných autorů


jaxx: Ale jsou to zajímavé názvy: Worker Jerry - 5-Imperium Čarodějovy pohádky 1 Evropa R (29.09.2017) 8-Imperium Čarodějovy pohádky 1 Evropa (29.09.2017) 26-Test Japetu (29.07.2017) (17.10.2017 12:57)


SW: Tak to dopadne, když něco rozvrtám a v té chvíli se ozve z dětského pokoje "A co pohádka?" (Pohádka má vždycky přednost, zprava i zleva...) (17.10.2017 15:13)


SW: Ale Martinovy Čarodějné pohádky tam v EPUB a MOBI opravdu nebyly. Musel jsem to napravit... (17.10.2017 18:10) (Příspěvek pozítří zmizí!)


4. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

 Přidat přílepek!?

14.08.2017 v 22:33 id: 1287212

Tak mám celého Jupiterského ducha předělaného! Při té příležitosti jsem všechny díly nejen upravil, aby nemusely být diskriminované dětskou pojistkou jako celek, ale spravil jsem i pár překlepů a na několika místech jsem předělal i text. Namátkou - Adélka v původní verzi jen fotila a přeplnila paměť foťáku, teď jí paměť dojde až při snímání několikátého videa... a pár dalších. Podařilo se mi i použít ve 4.díle velice zajímavý obrázek. Ale když jsem to tak celé znovu četl, došlo mi, že Jupiterský duch je do značné míry neprávem opomíjený. A podle všeho za to může právě dětská pojistka. Už nikdy dětskou pojistku! Když už, tak jednodušší větvení verzí.


jiho: JupDucha považuji za naprosto skvělou sérii. Pokud by se vzal jako více-méně samostatná série, tak má i světlý potenciál k dalšímu rozvíjení. A nemusel by být o líčení skvělých zítřků na Zemi, mohl by se věnovat dalším paralelním světům. (15.08.2017 14:44)


SW: Jupiterský duch 1-4 jsou v sekci "Download" v nejnovější verzi (učesané i rozcuchané). Učesaná verze je volně přístupná, ale i rozcuchaná se trochu liší od původní podoby. Takže - HOTOVO (16.08.2017 23:24)


ata: Nevím, jestli je to záměr nebo nějaká chybka v automatizovaném doplňování stránky downloadů, ale vidím tam v PDF obě verze (s datumy 16.8.), kdežto v EPUB a MOBI jsou původní soubory z 5.8. (17.08.2017 22:11)


SW: Jupiterský duch je příliš rozsáhlý, než aby se dal udělat za den. Nejprve dělám dvě úpravy - náhrada kódů jmény a proškrtání verzí ("učesané/"rozcuchané".) Modul "upravroman.php" to dělá za chodu, s tím jsem si vyhrál už dávno. Ale pro převod pro download jsem to zpočátku dělal ručně, pak jsem si udělal makra do OOffice pro náhradu jmen (to bylo ručně ubíjející), ale proškrtání verzí pořád ručně. Teprve rozsah Jupiterského ducha mě donutil zbaběle vytvořit další makra, jak si to ulehčit. Potíž je, že u syna mám jen pomalý bazarový notebook. Ve psaní mě neomezuje, ale makro pro náhradu jmen se mi zpomalilo k neúnosnosti. Z pár minut na 45 minut a to už mě nadzvedlo. Předělal jsem tedy makra tak, že náhrada jmen trvá jen 3 minuty a proškrtání "učesané/rozcuchané" verze 1 minutu. Co ale neovlivním, je Calibre. Konverze pouštím přes noc, ale chce to trpělivost... (17.08.2017 23:07)


5. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

 Přidat přílepek!?

12.08.2017 v 17:47 id: 1287207

Dokončil jsem "Jupiterský duch 3" - trošku se změnil...



Komentáře

Začátek