Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Pevnost Ar-Baal-Layett

Toho večera se Pepek miloval s Yazatap. Byla to její noc.

Na střídání žen si už zvykl. Zpočátku si ještě představoval, jaké z toho budou na Zemi řeči, potají se jich strachoval, ale když dosáhl uznání od Alexijeva, hodil obavy za hlavu. Na příjemné věci si člověk snadno zvykne. Z jeho dřívějších kamarádů se nad jeho harémem nejvíc pohoršovala Jarča, ale i ta měla máslo na hlavě, vždyť totéž dělala s Víťou od svých třinácti let. Jeho holky to braly přirozeně. Většinu dne trávili všichni společně, jen večer se jedna přestěhovala do jeho pokojíčku a noc potom patřila jen jí.

Občas se stávalo, že přišla jiná, než která byla na řadě. Když se některá necítila ve své kůži, nebo ve správné náladě pro milování, vyměnila si svoji noc s jinou. Pepek uznal, že je to pro ně výhodné a i když mu několikrát navrhovaly, aby si vybíral i podle sebe, nikdy to neuplatnil. Měl pocit, že kdyby dal některé přednost, mohlo by se to ostatních dotknout. Záleželo mu na tom, aby se jeho holky v této nezvyklé rodině cítily v pohodě a nehádaly se.

Xapho si s sebou od začátku brala i svou přikrývku a když se jí jednou ostatní zeptaly, proč se s ní tahá, když má u Pepka úplně stejnou, vysvětlila jim, že jí tam příjemně načichne Pepkem. Ihned si to vyzkoušely všechny, ale Salgiel ani Yazatap se to nezdálo přesvědčivé a rychle to zavrhly, zatímco Mariuk to převzala a pochvalovala si to jako výborný nápad.

„Netušil jsem, že jsi tak dobrá!“ řekl Pepek, když spolu s Yazatap leželi pod jednou hebkou dekou. „Hlavně na těch schodech v Ar-Baal-Layett. Myslel jsem, že se na nich přerazím, ty jsi po nich jela jako kočka!“

„Mají jiný modul, než jste zvyklí,“ souhlasila. „Vaše schody jsou příliš mírné. Blíž k našim je měli kdysi v Americe, ale ne v té severní! Spíš Tenochtitlan, Acapulco...“

Vzpomněl si na vědomosti, získané paměťovými pihami před maturitou. Znalosti se po nich vynořovaly lépe než po těžkém biflování. V hlavě mu vyvstaly obrazy jihoamerických pyramid, obětiště Inků a schody, ze kterých se točila hlava. Ano, to byly ty pravé pekelné schody, jak je kdysi nazval jeden bezejmenný voják Španělské armády. Ani sám netušil, jak krutou pravdu to tenkrát vyslovil!

„Co ses dozvěděla z krystalů?“ zeptal se jí.

Zatímco on si nenechal ujít poučování novicek, Yazatap kamsi zalezla prohlédnout si vzácné dokumenty, uloupené samotným kněžnám Pekla. Teď už věděla co potřebovala.

„Baalky mají nové atomové bomby,“ řekla znepokojeně. „Silnější než všechno co kdy předtím vymyslely. Snímky z Árj-Allu ukazují velkou destrukci balastních zón, ale pevnost Árj-All sama jim ještě odolala. Pak ale přišla Árj-Cheeb, a viděl jsi to sám. Našim techám se tam podařilo spojit účinky tří explozí v jediné čtvrtvteřině po sobě. První rozkmitala štíty a částečně pobořila balastní zónu, druhá rozhoupala obranné pole ještě víc, třetí je prorazila. Čtvrtá už neměla co ničit, udeřila jen do vířících trosek a výsledek už jen pojistila.“

„Obáváš se o osud dalších pevností Árjá?“ zeptal se jí vážně.

„Ne, obávám se o Zemi,“ řekla. „Ještě nedávno bych udělala všechno, abychom my Baalky vyhrály. Dnes už se toho děsím.“

„Proč?“ zeptal se jí nevinně. „Proč už nechceš, aby Baalky vyhrály?“

„Nechci, aby vyhrál nikdo,“ řekla. „Nevidím nejmenší důvod, proč by měl někdo tu prašivou válku vyhrávat. Nenávidím ji a bojím se, že ji vítězky roznesou do vesmíru.“

„Tady se jich bát nemusíš,“ ujistil ji s lehce chápavým výrazem obličeje.

„Nejde mi o nás!“ řekla tak vášnivě, že jeho vyrovnanost ihned zmizela. „Jde o Zemi, Pegsda, Cifuri a Loaneb. Všude žijí rozumné bytosti, ačkoliv jen vy lidé se nám poněkud podobáte, ostatní jsou spíš karikatury lidí... Je mi jich ale líto!“

„Je ti líto i Pegsda? Říkala jsi jim přece chodící vajíčka?“

„Říkala,“ přiznala. „Taky jsem zabíjela lidi Země a zabila bych i tebe, kdybys nebyl silnější. Dokud jsem byla Baalka, považovala jsem za správné, abychom vyhrály zrovna my a ne někdo jiný. Teď jsem ráda, že jsi to přežil a celou válku vidím jinak. Poslyš, Pepku, co uděláš, až někdo válku na Gehenně vyhraje? Říkal jsi mi, že bys dokázal tajně vniknout do pevností a umístit tam atomovou bombu. Máš k tomu pořád dost odhodlání?“

„Už jsem to jednou udělal,“ ujistil ji vážně. „Na Zemi, hned na třech místech.“

Věděla to už z dřívějška, ale tentokrát jí to nestačilo.

„Počkej,“ zarazila ho, ačkoliv to ani nemínil rozvíjet. Věděl přece, že to ví.

„Nejde o to, abys někam umístil bomby pro výstrahu!“ pokračovala. „Musíš je umístit přímo do sídla kněžen a ty jsou v každé pevnosti nejlépe chráněné, rozumíš?“

„Jistě,“ přikývl. „Jinak by to nemělo účinek. Nemá cenu zastrašovat vojáčky, zastrašit musím ty nejvyšší.“

„Jsi na příšerném omylu, Pepku!“ řekla. „Nemá smysl zastrašovat kněžny. A už vůbec ne po vítězství na Gehenně.“

„Počkej!“ zpozorněl. „Nač potom ty bomby?“

„Nebudeš je zastrašovat,“ zahučela temně. „Až skončí válka v Gehenně, budeš muset vítězné pevnosti obejít a všechny vyhodit do povětří.“

„Počkej!“ strnul. „Víš, co mi to navrhuješ?“

„Vím,“ řekla pevně. „Budeš muset vykonat trest smrti nad vítězkami. Zlikvidovat je, jako ony zlikvidovaly, vlastně teprve zlikvidují ostatní. Cítíš se na to dost silný?“

„To je i na mě trochu drsné,“ přiznal. „Genocida je přece největší zločin!“

„Zabití také,“ řekla. „Ale poprava je něco jiného. Poprava se počítá do spravedlnosti, to už není pouhá vražda, to už je něco omluvitelného! A někdy i žádoucího!“

„To se asi neshodneme,“ řekl prudce. „Poprava je vražda jako každá jiná!“

„To říkáš ty?“ opáčila. „Ty, který jsi na Zemi nezabíjel po jednom, ale po desítkách?“

„Neměl jsem jinou možnost!“ řekl naléhavě.

„Dobře, dobře,“ ustoupila, ale jen zdánlivě. „Neměl jsi jinou možnost. Státy ale mívají prostředky jak zabránit zločincům páchat zločiny. Vězení, třeba i doživotní, k nim patří. Při prohnilosti pozemské justice, nevyskakuj, víš dobře, že mám pravdu, je doživotí lepší než smrt, přinejmenším zabrání justičním omylům nebo i vraždám. Nesnaž se mi připomínat, že je justice v Pekle ještě horší, já to přece vím. Poprava, vykonaná na zneškodněném zločinci je proto vražda. Ano, souhlasím. Ale co když je zločinec vůdce národa, kterého všichni kolem bezmezně poslouchají? Jak by spravedlnosti na Zemi pomohlo trestní oznámení na Hitlera, podané u soudů Třetí říše? Ten by se tomu nasmál! Ukončilo by velké vraždění lidí v Rusku trestní oznámení, podané na Stalina v Moskvě? Také ne. Vezmi si, jak jsou všichni vládcové suverénní! Leda když mají silnějšího a bezohlednějšího souseda, ale pak se nebojí spravedlnosti, jen loupežného přepadení. Ve které válce šlo o spravedlnost? V žádné! Měla jsem pár dní času a probírala jsem vaše dějiny, jak je máte uložené v počítačích. Je to tak, jak říkám. A nejhorší je, že nikdo nikdy nesoudí vítěze! Vítězům projdou i nejtěžší zločiny.“

„Ne vždycky!“ namítal Pepek.

„Vždycky!“ trvala na svém Yazatap. „Ukaž mi jedinou válku na Zemi, kde vítězové nenapáchali stejné, ne-li horší zločiny než poražení! Souzeni byli ale vždycky jen ti slabší!“

„Hodně diktátorů už se dočkalo trestu!“ namítal.

„Dovol mi nesouhlasit!“ řekla klidně. „Naopak, jen málo diktátorů se trestu dočkalo. Nejhorší je, že jsou s každým potrestaným diktátorem ještě krutěji potrestaní i jeho poddaní. Abys potrestal diktátora, musíš často decimovat národ a někdy to tím skončí. Japonský císař Hirohito, zodpovědný za válku v Pacifiku, vládl v Japonsku dál i po kruté porážce a zemřel v bohatství a úctě. S Hitlerem to odnesli Němci, na konci poslední války prý v Německu ani nebylo co bombardovat. A vítězové? Stalin, viník genocidy milionů vlastních lidí, se dožil na pozemské poměry vysokého věku v hojnosti, o jaké se jeho poddaným nikdy nezdálo. Snad ti nemusím vypočítávat, jak se chovají současní vítězové. Když stará ďáblice řekne, že je to hnus, pak už to něco znamená!“

„A co vaši vítězové?“ zkusil namítnout.

„Právě o ty mi jde, Pepku!“ řekla tvrdě. „Možná už brzy jedna nebo druhá strana naši válku v Gehenně vyhraje. Znamená to, že na rukou národa vítězů bude krev všech ostatních, vyvražděných do posledního dítěte. Podle mě si vítězný národ zaslouží jedině likvidaci i se všemi kněžnami, nebo jinými papaláši. To jediné bude spravedlivé.“

„Myslíš, že pouhé zastrašení nepomůže?“

„Zastrašení?“ zasmála se. „To vede k obrovskému úsilí překonat toho, kdo zastrašuje. Větší silou nebo lstí, prostředky si žádný vítěz nevybírá. Přemoci celý národ je těžké. Čím je vyspělejší, tím je to obtížnější. Národ nezavřeš do vězení jako zločince. Zneškodnění Němců stálo Zemi více životů, než bylo všech Němců na počátku války. Jen si přiznej, ani ty nemáš sílu, abys vítěze války v Pekle zneškodnil bez vyhlazení a já jen doufám, že aspoň k tomu budou tvoje prostředky stačit. Bude to nutné. Když to neuděláš, zemřou na Zemi miliardy lidí a budeš spoluviníkem. V takovém případě totiž platí věta: 'Z vyššího principu mravního, vražda na tyranu není zločinem.'“

Až sebou trhl, když to slyšel. Yazatap to řekla česky. Byla to přece česká myšlenka. Vyšší princip mravní... dovoluje schvalovat i teroristický atentát na Heydricha, případně na jakéhokoliv tyrana jeho kalibru. Ale vyhladit celý svět? To je přece jen trochu silný tabák!

Venku už byla tma a v domku také. Pepek usilovně přemýšlel.

„Ještě nespíš?“ zeptala se ho po chvilce Yazatap.

„Ne,“ ujistil ji.

„Lituji jen děti,“ pokračovala tišeji. „Zejména ty malé, válkou ještě nedotčené. Měl jsi dobrý nápad vzít je sem. Čím víc jich zachráníme, tím lépe. Bylo by to v pořádku, i kdyby ses mýlil s tou degenerací a nebylo to pro nás nutné. Proto jsem pro další nájezdy. Všechny děti nezachráníme, ale každé dítě, které Peklu sebereme, bude žít. Co tam zůstanou, budou mít smůlu. Nechat je vyrůst ve válečnice nesmíme, tím bychom zavinili smrt miliard lidí na Zemi. Možná... možná dokonce všech. A to jistě nechceš!“

„Dobře, budeme pokračovat,“ ustoupil Pepek. „I když to přinese problémy. Jeden vyřeším rychle. Asi dvacet kilometrů odsud je další velký ostrov. Založím na něm druhou osadu, postavím domky a propojím teleportem, abychom to měli blíž. Horší je, že budeme mít brzy víc dětí než žen. Bylo by to v pořádku, kdyby to nebyly samé dívenky. Ale napadlo mě co s tím. Na Zemi je dost sirotků, dětí bez rodičů. Často z nich vychovávají válečníky, ale většinou umírají na hlad a bídu a toho je uchráníme, když je vezmeme k nám. Můžeme je sem brát bez rozdílu, chlapečky i holčičky.“

„Nebojíš se toho?“ zpozorněla Yazatap. „Sám jsi přece říkal, že se nemáme míchat!“

„To platí na Zemi!“ doplnil ji rychle. „Tam by to narušilo monogamii a rozvrátilo naši civilizaci. Tady budeme děti tak jako tak odmalička vychovávat k polygamii, takže by se mohl nanejvýš posunout poměr jedna ku třem blíž k jedna ku jedné, ale i pak zůstane někde mezi těmi dvěma krajními hodnotami.“

„Myslíš, že to nebude mít žádný nebezpečný efekt?“

„Co se může stát?“ přikývl. „Teď máte stabilní poměr tři ženy na jednoho muže, ale dovolené rozpětí vašich rodin je od jedné do pěti. Kdyby se změnil poměr na dvě ženy na jednoho muže, musel by se asi Arael rozloučit se svou jedině pravou rodinou, ale stabilitu vašich přizpůsobivějších rodin to neohrozí.“

„Máš pravdu,“ řekla po chvilce. „Zítra se do toho dáme. Připravím další nájezd na pevnost Ar-Baal-Layett, ty se podíváš na sousední ostrovy. Co jsi to říkal o teleportech?“

„Vyvinula je civilizace Okifeia a my je teď používáme. Jsou lepší než letadla.“

„Dobře, tím lépe,“ přikývla. „A teď spi, ráno tě vzbudím dřív, ať to stihneme...“

„Dobrou noc!“ přál jí také.


Nájezd na pevnost Ar-Baal-Layett připravila Yazatap dokonale.

Klíčová úloha tentokrát připadla kromě Pepka lazarnicím. Salgiel velela výsadkářkám, které měla na Pegsda dopravit prvním airbusem s úkolem naložit plný airbus dětmi a pak jej během krátké přestávky vyměnit za druhý prázdný, připravený ve světě Cifuri. Tam měla na ně čekat jako pilotka druhá lazarnice, Sidoniel. Kapacitu druhého airbusu měly také zaplnit co nejvíc, až na malé místo pro sebe. Yazatap počítala i s Pepkovou únavou. Mohlo by se stát, že řekne dost, ale komentovala to slovy: »každé zachráněné dítě bude dobré a kolik jich uvezeme, tolik jich bude žít«.

Druhé komando mělo nejprve vyvézt z pevnosti vědecké vimaany a zajmout alespoň dvě až tři vědkyně. Hlavní zodpovědnost zde měla Yazatap. Musela bývalé kolegyně poznat a dovést k nim i k vimaanům Pepka. Na toho čekala zátěž největší, ale kasal se, že to tentokrát vydrží. Pro jistotu měl po první přestávce dostat od dvou lazarnic veškeré přebytky energie, které mu mohly dát.

„Vedlejším, ale také tak vítaným efektem by bylo, že by se ta energie podílela na tvém dalším uzdravování,“ rozhodla Yazatap. Jako jediná s ním měla obletět Jupiterské světy a podnikat celou akci z duchovité strany.

„Co ta magnetická bouře?“ starala se trochu.

„Doufám, že netrvala dlouho a už je tam lepší počasí,“ pokrčil rameny Pepek.

Vyrazili brzy ráno, ještě před svítáním. Pepkovo malé letadlo dovedlo oba airbusy na místo. První měl zaparkovat na Cifuri, druhý na Pegsda. Na Cifuri se trochu zdrželi, než výsadkářky letoun zamaskovaly. Další cestu na Pegsda už s Pepkovým letadlem letěl airbus jen jeden a také ten výsadkářky hned zamaskovaly. Pak první skupina zaujala úkryty, kde měly všechny počkat, až jim Pepek otevře bránu do Gehenny.

Pepek zatím s Yazatap obletěl kolečko Jupiterskými světy.

Tam, kde prve vletěli do bouře, ještě nebyl klid, ale přece jen už to s nimi nesmýkalo. Za chvíli se vrátili na Pegsda, Pepek zaparkoval letoun do nejbližšího kopce a s Yazatap se vydali na Gehennu. Už na Pegsda Pepek začal sestupovat pod zem, aby se tam vynořili pod zemí. Naštěstí měli k osvětlování eldyfy. Yazatap brzy rozpoznala siluetu pevnosti a sama zvolila nejvhodnější cestu dovnitř.

Pepek byl v tuto chvíli pod jejím velením, ale neměl proti tomu námitek. Jen po straně trochu pozoroval Yazatap. Bylo vidět, že jí role velitelky blaží. Když mohla rozhodovat, byť šlo o drobnosti, jako by ji pohladil. Nu což, ať si to užije, pomyslel si Pepek. Velitelskou úlohu si plně zasloužila.

Do pevnosti Ar-Baal-Layett vstoupili pod úrovní hlavních vchodů, takže byli mnohem blíž k ubytovnám a nemuseli se zdržovat výtahy ani schody. Yazatap zjistila, že jsou naopak hlouběji než bylo třeba, ale Pepek jí předvedl, jak vystoupat o patro výš bez nutnosti hledání schodů. Prostě si vybral silnější nosnou příčku, vstoupil do ní a využil ji jako kdyby stoupal po skalních schodech šikmo vzhůru. Yazatap ho poslušně následovala, ale nahoře se opět iniciativně chopila velení.

Došli do ubytoven, kde se měly nacházet bývalé Yazatapiny kolegyně vědkyně. Tady už musela trochu hledat, ale štěstí jí přálo, jednu z kolegyň zastihla právě při vstávání.

„Tahle bude první, Pepku!“ předala mu ji.

Celá akce netrvala ani vteřinu.

Za nic netušící vědkyní se znenadání otevřel ovál hvězdné brány, Pepek popadl tefirku očima a vhodil ji otvorem do sousedního světa. Ještě přistoupil k otvoru a opatrně ji postavil na zem, aby si neublížila, protože otvor ležel aspoň dvacet metrů nad terénem.

K ohromené vědkyni už se sbíhaly výsadkářky, aby ji zajaly. Současně s otevřením brány totiž Pepek telepaticky upozornil Salgiel, aby jim dala smluvený signál.

Dál se ale o vědkyni nestaral, zavřel bránu a obrátil se k Yazatap.

„Výborně!“ pokývala uznale hlavou. „Vezmeme další!“

Zavedla Pepka do další ubikace, kde ale její kolegyně nebyla. Nemělo smysl ptát se ostatních, kde je. Yazatap místo toho zamířila ke třetí.

V ubikaci ke svému překvapení našla i tu druhou. Vědkyně cosi společně řešily, takže je měli pěkně pohromadě. Pepek se postavil tak, aby bránu otevřel za zády jedné z nich, ale druhá by se dívala přímo do otevřené brány.

„Zvládneš je?“ zeptala se ho Yazatap.

„Bez obav!“ usmál se Pepek. „To už jsem dělal. Vezmu je obě naráz!“

Trvalo mu to jen nepatrně déle než prve. Jakmile se brána otevřela, popadl obě očima, zvedl je a prostrčil otvorem ven. Obě sice začaly zděšením křičet, ale Pepek je na druhé straně klidně postavil na zem a zavřel bránu, aby jejich zoufalé ječení odřízl.

„Podívej se, jestli si toho tady nikdo nevšiml!“ pobídl Yazatap.

Sám se ale musel vydýchat. Zásah antigravitací v prostředí opačné hmoty ho přece jen vyčerpal. Yazatap naštěstí brzy zjistila, že nikdo v okolí nevyhlásil poplach. Zřejmě si toho buď nevšimly, nebo tomu žádná nepřikládala váhu.

„Vezmeme ještě dvě, Pepku?“ obrátila se na něho s prosbou.

„Nerad bych, aby mi pak chyběla síla na děti,“ zaváhal.

„Pepku...“ prosila ho. „Jsou to moje kolegyně, ať jsme pohromadě...“

„Tak jdeme!“ vyzval ji stručně.

Byly naštěstí pohromadě a Yazatap tu bývala pečená vařená v dobách, kdy doufala, že se k nim jednou vrátí, takže šla najisto.

Jednu kolegyni objevila spící na lehátku. Pepek se s ní nezdržoval, zvedl ji opatrně i s lehátkem, takže se probudila jako zajatkyně až na Pegsda.

O další Yazatap věděla, že si libuje v ranní studené sprše, kde ji také našli. Pepek ji bez velkých cavyků vyhodil bránou na Pegsda nahou, mokrou a zděšeně ječící. Bránu pak rychle zavřel, neměl čas ani chuť sledovat, co s ní udělají výsadkářky. Ani puštěnou vodu zastavit nedokázal, ale takovými detaily se nezdržoval a navrhl Yazatap vyrazit nejkratší cestou do vědeckého hangáru.

Ta cestu znala, že by ji mohla jít se zavřenýma očima. Zakrátko byli v nepříliš velké hale, kde byly všeho všudy tři vimaany.

„To jsou všechny?“ podivil se.

„Ne,“ řekla Yazatap. „Ale tohle nejsou bojové stroje, aby byly neustále pohotově na nějakou misi. Tady to není hangár, jen skladiště.“

„Kudy se dostávají ven?“ divil se.

„Kdyby to bylo někdy nutné, odbourají se příčky,“ řekla. „Doufám jen, že jsou nabité reaktory. Nebo bys je dokázal vyhodit očima jako kolegyně?“

„Možná,“ odvětil neurčitě. „Ale pak bych už docela jistě nesvedl nic víc.“

„Stačí, když otevřeš bránu,“ přikývla.

Poslechl ji a otevřel bránu. Současně dal povel Salgiel, aby dovnitř vyslala pilotky.

Vběhlo jich dovnitř šest, po dvou do každého vimaanu. V okamžiku byly uvnitř, pak se vimaany pohnuly a opatrně proletěly branou do sousedního světa. Proběhlo to tak tiše, že si toho nikdo nevšiml, ale když branou mizel třetí, otevřely se dveře a do hangáru vcházela jakási žena. Zastavila se a začala ječet.

Pepek ale nezaváhal, zavřel bránu, obrátil se k ní a rychle otevřel bránu přímo za ní. Pak do ní strčil očima, takže prolétla ven. Ještě ji trochu přibrzdil, ale tentokrát ji nestavěl až na zem, pustil ji s očí dva metry nad kamenitou půdou Pegsda a zavřel bránu.

„Jdeme!“ pobídl Yazatap.

„Co když si zlomila nohu?“ pozastavila se nad tím.

„Lépe nohu než vaz!“ odsekl.

Utíkali spolu severněji a Pepek na její návrh několikrát prošel dolů podlahou a strhl ji s sebou. Zakrátko se dostali do dětské zóny.

„Kde začneme?“ zeptal se jí.

„Je to snad jedno,“ zavrčela. „Třeba tady!“

Noclehárna, plná spících dětí, nebyla prázdná. U dveří stály na stráži čtyři ozbrojené ženy, další čtyři byly rozestavené podél stěn. Pepka ani Yazatap vidět nemohly, ale ostražitě děti hlídaly. Bylo vidět, že se poučily z minulého nedbalého hlídání, které stálo padesátku jiných vychovatelek životy.

„Budou nám překážet,“ pošeptala Yazatap Pepkovi. „Nepůjdeme jinam?“

„Hlídačky budou všude,“ řekl Pepek. „Nech je na mně.“

Všechny čtyři u dveří najednou poklesly v kolenou a měkce se složily na podlahu.

Než se vzpamatovaly zbývající čtyři, rozestavěné kolem haly, složily se také.

Pepek rychle otevřel bránu přímo uprostřed haly. Směrovanou telepatií Salgiel vybídl, aby poslala dovnitř všechny, které se mohou pohybovat.

Za okamžik dovnitř vskočila první dvojice s nosítky. Pepek je nasměroval tak, aby po naložení dětí oběhly bránu a odešly její druhou stranou, takže když jedna dvojice procházela z Pegsda do sálu, druhá sál opouštěla na Pegsda. Při pohledu ze strany se zdálo, že modravě orámovaným oválem jen probíhají, ale každý si musel povšimnout, když do oválu brány ze strany vbíhala zrzavá výsadkářka s naloženými nosítky a z oválu se vynořila černovláska, nesoucí prázdná nosítka.

„Vezměte také strážné!“ požádal Pepek Xapho, když ji viděl s Mariuk běžet s nosítky. „Když je tu necháme, popraví je. Spící děti snad popravovat nebudou.“

„Co jim je?“ divila se Xapho.

„Přimrazil jsem je,“ vysvětlil jí ihned Pepek. „Salgiel už je umí oživit, ale až za chvíli, aby nedělaly problémy. Nechte je ležet stranou, nedávejte je do prvního letadla.“

Vzhledem k tomu, že se nosičky nemusely v bráně vyhýbat, šlo jim to rychleji. Jistě také hrálo roli, že už to měly nacvičené při předchozích misích a v neposlední řadě jich na to bylo víc. Salgiel venku také neztrácela čas a přemístila airbus tak, aby stál vchodem proti bráně, takže to na straně Pegsda neměly tak daleko.

„Koukám, že už tomu nevelím!“ usmála se na Pepka Yazatap.

„Už jsi svoje udělala!“ oplatil jí úsměv. „Měla bys projít bránou na Pegsda.“

„Ty taky!“ připomněla mu.

„Ba ne,“ zavrtěl hlavou. „Já zůstanu tady. Kdyby sem vběhly strážné, přimrazím je ve dveřích, dříve než vyhlásí poplach. Zvenku bych to měl ke dveřím daleko.“

„Počkám tady s tebou!“ rozhodla se.

Když se pak na ni podíval, neměl už srdce opakovat, aby odešla. Nakonec, tohle je její akce, řekl si v duchu. Ať je tady až do konce.


Zdálo se, že budou nejúspěšnější ze všech dosavadních výprav. Hala se pomalu, ale jistě vyprázdnila. Zůstalo tu jen velké množství matraček různých velikostí a zbraně po ochromených strážných, které se žádné nechtělo zbytečně odnášet.

„Podívej se po nějaké další nocležně!“ požádal Pepek Yazatap.

Ochotně odešla skrz nejbližší stěnu a zakrátko byla zpátky, že je další nocležna hned za chodbou, sotva padesát metrů odsud.

„Přemístíme se tam po přestávce,“ navrhl Pepek. „Vymeteme tuhle halu a přitáhneme sem druhý airbus.“

„Nemáme ještě plno!“ varovala ho Salgiel z airbusu.

„Mám nápad,“ řekl Pepek. „První ještě nepošleme na Cifuri, ale pár dvojic může nosit děti do prvního, zbytek do druhého. Největší zácpa je přece ve vchodu do letadla.“

„Budou ale oba airbusy ve stejném světě!“ upozornila ho Yazatap.

„Riskneme to,“ přesvědčoval ji.

Hala byla prázdná a Salgiel na Pepkův příkaz zdržela výsadkářky s nosítky na Pegsda.

„Víš, co, Yazatap?“ napadlo Pepka. „Počkej tady na mě, ale přesuň se do druhé haly.“

„Chvilku si odpočiň!“ nabádala ho.

K tomu měl ale Pepek daleko. Prošel bránou spolu s posledními nosítky, zrušil bránu, ale místo aby si oddychl, otevřel další a zavolal telepaticky Sidoniel, aby přiletěla s druhým airbusem. Čekala jen na to, takže byla za okamžik na Pegsda.

„Postav to tady,“ vykázal jí Pepek místo.

Dvě další lazarnice k němu mezitím doběhly a aniž by na něco čekaly, poslaly na něho synchronizovaně svou sílu. Skutečně to účinkovalo, okamžitě se cítil silnější.

„Schovejte si něco pro přimražené!“ nabádal je Pepek. „Uložte je do druhého airbusu někam zkraje, ale ještě je neoživujte, až za pět minut. Možná budou mít chuť prát se.“

„Pokračujeme!“ řekl, když hbité nosičky naložily ochromené strážné.

Vrátil se pak menší brankou do Gehenny. Samozřejmě se nestrefil na stejné místo, ale když začal směrovaně hovořit na Yazatap, pochytil brzy směr, kterým byla. Za chvilku se propadl podlahou a snesl se vedle ní. Vartovala v další nocležně, kde ale bylo strážných víc, takže si Pepek jen povzdychl.

„Co se dá dělat, jedeme!“ řekl.

Nejprve přimrazil všechny strážné. Poslední dvě už stačily pozvednout své zbraně, ale protože nic neviděly a nechápaly, proč se ostatní bezvládně skládají k zemi, nevěděly, co by proti tomu mohly udělat a za okamžik už je následovaly.

„Pozor, otevírám bránu!“ upozornil Salgiel venku.

Bránu otevřel uprostřed nocležny a pak to pokračovalo jako prve. Výsadkářky kmitaly jako o život a když se to tak vezme, byla to hra o hodně životů. Hala se rychle prázdnila.

Jenže tentokrát Pepek slábl rychleji než předtím. Nebylo divu, dostal sice ode dvou ochotných lazarnic dávku energie, ale vydával jí daleko víc.

„Mám nápad!“ řekla najednou Yazatap.

Oběhla Pepka a za ním si klekla a opřela se rukama o podlahu.

„Sedni si na mě!“ pobídla ho.

„To nemyslíš vážně!“ zamračil se na ni.

„Myslím to vážně!“ skoro vykřikla. „Ve stoje spotřebuješ víc energie na vyrovnávání rovnováhy. Sedni si na mě a bude ti líp! Neboj se, já to vydržím!“

Pomyslel si, že to bude zanedbatelné, ale nechtěl jí kazit radost. Posadil se jí opatrně na záda jako na živou sedačku a dál držel otevřenou vesmírnou bránu. Měl to jako jediný úkol, ale záviselo na tom všechno. Za chvilku ale pochopil, že Yazatapin nápad nebyl vůbec marný. Sedělo se mu na ní dobře a skutečně se potřeboval o něco opřít.

Yazatap klečela, vzpírala se rukama, přitom se starostlivě ohlížela na Pepka, zatímco kolem klusaly dívky s nosítky. S prázdnými vybíhaly z brány nalevo, s plnými se zprava do brány vracely.

„První airbus je plný!“ hlásila Salgiel Pepkovi. „Mám zavřít vchod?“

„Zavři a připrav se k odletu!“ souhlasil Pepek. „Kolik je ještě místa v druhém?“

„Bude tu plno,“ váhala Sidoniel, momentálně pilotka druhého.

„Pár výsadkářek se vejde i do vimaanů!“ navrhl Pepek.

„Ať do vimaanů naloží raději děti!“ radila Yazatap. „Výsadkářky budou víc potřebné v airbusu, až se probudí uspané hlídačky.“

„Máš pravdu!“ uznal jí to Pepek a požádal Salgiel, aby nasměrovala některá nosítka ke třem vimaanům.

Hala se ale prázdnila také, až zůstala prázdná.

„Nemám najít další?“ zaváhala pod Pepkem Yazatap.

„Už ne,“ řekl. „Mám toho dost, airbusy jsou plné a ještě se musíme vrátit!“

Yazatap to uznala. Pepek zastavil další nosítka a s posledními vynášenými dětmi vyšel z pevnosti i on a Yazatap.

„Nastupovat, letíme všichni na Cifuri!“ upozornil jásající výsadkářky.

Bylo jistě lepší zvětšit vzdálenost od vyloupené pevnosti alespoň o jednu další bránu, než čekat tady. Pepek otevřel další bránu na Cifuri. Nejprve proletěly tři vimaany a po nich oba airbusy.

„Počkejte tam na nás!“ požádal telepaticky Salgiel i Sidoniel, než zavřel bránu.

„To nám tedy vyšlo!“ pochválila ho Yazatap. Protahovala si zdřevěnělá a rozbolavělá záda, ale náladu měla výtečnou.

„Neříkej hop, ještě nejsme doma!“ odvětil.

Došli ke skále, kde na ně čekal menší letounek, duchovitý jako oni. Beze slov nasedli a odstartovali. Vylétli z kopce a začali prolétávat jednu bránu za druhou. Pepek už cítil, že je na konci svých sil.

„Pásy!“ obrátil se k ní znenadání.

„Jaké?“ podívala se na něho, ale když viděla, jak si rychle dopíná pásy, připoutala se také. Měli před sebou ještě svět, kde nejspíš pořád zuřila bouře. Pepek se rozhodl, že omezí riziko tím, že vyletí co nejvýš. Yazatap mu na to mlčky přikývla.

Pak otevřel bránu, ale i ve stratosférické výšce byla za ní bouře plná klikatých blesků, proplétajících se černou tmou.

„Nevrátíme se?“ navrhla Yazatap.

„Nemůžeme čekat, až se to přežene, to by mohlo trvat i týden!“ zavrtěl hlavou Pepek. „Závisí na nás stovky kamarádek a hlavně dětí! Předtím jsme se strefili do nějakého okénka, teď proletíme tím hustějším. Drž se!“

Krátce ji varoval a vletěl tam. Ačkoliv viděl, že bouře nabrala na síle, stále doufal, že se to dá vydržet. Ale nebylo to snadné. Brána kolem nich proletěla v okamžiku, ale sotva ji Pepek zavřel, letoun se roztočil a nešlo to zastavit. Yazatap zpozorovala, jak celá palubní deska zhasla, jako když ji sfoukne, ale to už Pepek otevřel další bránu a zkoušel ji obhodit kolem bezmocně se zmítajícího stroje. Málem se mu to podařilo, ale když brána prolétávala kolem nich, další ostrý poryv hodil strojem na stranu a modravý okraj brány prolétl kabinou sotva metr za nimi, tak to aspoň z jejich pohledu vypadalo.

Nacházeli se v dalším, na první pohled klidnějším světě, ale z letounu zbyla jen přední část a padala s nimi z výšky dobrých deseti kilometrů. Kolem nich byl náhle strašlivě řídký vzduch, oběma zalehlo v uších a sotva lapali po dechu, naštěstí se to s každým kilometrem pádu zlepšovalo, jak padali do hustších vrstev atmosféry tohoto světa.

Pepek chvíli zkoušel řízení, ale marně. Tmavý přístrojový panel napovídal, že se stroj už ani částečně nevzpamatuje.

„Havarujeme?“ křičela na něho Yazatap hlasem, ačkoliv to musela dávno pochopit.

„Odpoutej se a vlez mi na záda!“ nařídil jí Pepek telepaticky. „Letadlo je zničené, ale neboj se, unesu tě.“

„Ty vlastně umíš létat!“ vzpomněla si s ulehčením.

Trosky letadla naštěstí nepadaly čistě volným pádem, díky aerodynamickému odporu nebyli ve stavu beztíže, ačkoliv jejich pádová rychlost nebyla malá. Odpoutali se, Yazatap se zezadu přitočila k Pepkovi a chytila se ho jako klíště. Pepek nespěchal. Chtěl se od trosek oddělit až v hustších vrstvách vzduchu, aby se dalo dýchat. I pak se držel za nimi co nejdéle, aby jim posloužily jako částečná ochrana před nárazem vzduchu. Pak prudce přibrzdil.

Náraz vzduchu mu málem vyrazil dech, ale pomohl mu zabrzdit. Vznášeli se ve výši kolem čtyř kilometrů nad mořem, do kterého padala přední část letadla. Yazatap se Pepka držela s přehledem, takže se uklidnil. V rychlém sledu kolem nich obhodil zbývající brány a dole se objevila pláň Cifuri, nad níž se vznášely a čekaly na ně airbusy i šedivé vimaany.

„A jsme doma!“ usmál se.

 


Zpět Obsah Dále

08.08.2017 15:28