Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Kadeřnice

Rozdělování dětí tentokrát probíhalo ve znamení zmatků, ale opět dopadlo dobře.

Pepek očekával, že nebude jednoduché umístit tolik dětí, kolik jich tentokrát přivezli, ale zbytečně se toho obával, jen se po nich zaprášilo. Marně ale nabízel nové, větší domky na sousedním ostrově pro ty, které si vezmou dětí víc. Ukázalo se, že ďáblicím se z ostrova Oáza nechce a po větších domcích netouží. Asi by bylo možné zvětšit i současné domky, ale Pepek si postavil hlavu a odmítal to. A ďáblice se raději uskrovnily a vešly se do současných domků i s novými dětmi, ačkoliv jim rozmisťování dalo někdy hodně přemýšlení.

Na druhý ostrov mohl umístit jen nové dospělé přírůstky, ale ty chtěl Pepek vmísit mezi ostatní a tefirky mu to schvalovaly. I pár nových domků by se na ostrov Oáza ještě vešlo.

Dostalo se tentokrát na všechny, kolik si která skupina přála. I tak v Oáze zůstaly dva domky bez dětí. V jednom z nich alespoň zazníval častěji než z jiných dětský zpěv, neboť to byla Františkova hudební škola, horším dojmem působil domek, kde žil samotářský Arael.

Pepek si na ďábla udělal chvilku času a navštívil ho. Arael si netroufl přijmout ho jen mezi dveřmi, jak se mezitím stalo jeho zvykem. A Pepek začal hned zostra.

„Poslyš, Araeli, zdejší děvy od tebe očekávaly víc. Proč se jich pořád straníš?“

„Slíbil jsi, že mi výběr ovlivňovat nebudeš!“ připomněl mu Arael.

„Nebudu ti mluvit do toho, které si vybereš,“ řekl Pepek. „Samozřejmě pokud dodržíš pár obecně přijímaných podmínek.“

„O těch jsme ale ještě nemluvili!“ řekl Arael.

„Dobře, je na to právě čas,“ přikývl Pepek. „Je snad jasné, že si nemůžeš vzít za ženu takovou, která by s tebou být nechtěla. Má to být dobrovolný svazek z obou stran. Naopak od tebe všechny očekávají, že se aspoň o některé začneš zajímat. Nemůžeš žít na ostrově plném krásných žen jako medvěd samotář v brlohu.“

„Tomu moc nerozumím,“ pozastavil se nad tím Arael. „Nejsem přece zvíře!“

„Já vím,“ mávl rukou Pepek. Uvědomil si, že si ďáblové zvířata dávno vyhubili, takže jim tento pozemský slovní obrat nic neříká. „Zvíře nejsi, ale chlap bys měl být.“

„Pokud vím, lidé u vás na Zemi často uzavírají svazky tak lehkovážně, že je za rok za dva ruší!“ řekl Arael. „To u nás, Asbeelů, není možné. Větší zodpovědnost se ale nesnese s ukvapeným jednáním. Co získám, když si teď nahonem některou vezmu? Co když potom potkám tu, která by se mi více líbila, ale pro mě už bude pozdě?“

„Moc dívek už nejspíš nepoznáš,“ řekl Pepek. „Na Pegsda jich víc není a další se tam zřejmě jen tak neobjeví.“

„Naše zvyky vyžadují vzít si tři ženy, ne víc a ne méně,“ trval na svém Arael. „Musí to být do roka od té první. To snad vyžaduje dostatečnou opatrnost!“

„Vaše zvyky jsou mrtvé,“ opáčil Pepek. „Jsi už možná jediný ze svého kmene, sám je neudržíš. Neměl by ses radši přizpůsobit většině? Tady se všichni museli trochu přizpůsobit, já také. Proč dodržovat to hloupé omezení rok od první svatby do poslední? Najdi si jednu hned, druhou a třetí můžeš hledat zodpovědněji, budeš na to mít čas. Druhý rozdíl je v tom, že neurčujeme přesně tři ženy. To je nesmysl. Proč by sis musel brát přesně tři, když trvale stabilní poměr jedna ku třem ti nikdo nezaručí? Rozmezí od jedné do pěti je spravedlivější, proč se tomu pořád bráníš? Bojíš se, že by tě tvůj kmen odsoudil? Tvůj kmen už není a ti, co jsou tady, tě odsuzovat nebudou, vždyť budeš jako ostatní!“

„Já se ale pořád nechci vzdát naděje...“ trval na svém.

„Z vašeho kmene se nezachovalo víc lidí než ty,“ pokračoval Pepek. „Nikdo jiný už nežije, pochop to už konečně!“

„S tím už jsem se smířil,“ řekl Arael. „Mám jinou naději. Poznal jsem u vás na Zemi ženu, kterou bych chtěl mít. Také jsem jí tam nebyl lhostejný, ale zodpovědnost nám oběma zakazovala žít spolu. To na Zemi nebylo možné.“

„Na Zemi, jako duchové?“ zpozorněl Pepek. „Pokud vím, tam mnoho žen nebylo! Slyšel jsem o třech, s jednou jsem dokonce jednal...“

„Jmenovala se Muriel a toho jména tam byla jen jedna,“ řekl rychle. „Pak zmizela a ty jsi tvrdil, že jsi ji nezabil, jen... uklidil. Chci na ni počkat. Je to tak nesplnitelné přání?“

„Muriel jsem nezabil,“ řekl Pepek zamračeně. „Ale od zabití se to moc nelišilo. Musel jsem ji zneškodnit, když se proti mně postavila, nemohl jsem ji vzít sem jako tebe, nedala si říci. Byla jako tvoji kamarádíčci, viděl jsi to sám. Nemohu ti zaručit, že ji tam ještě najdu a už vůbec ne, aby chtěla i ona tebe.“

„Nebyl jsem jí lhostejný!“ připomněl mu rychle. „Nic ti nevyčítám, to by mě ani ve snu nenapadlo. Byli jsme přece nepřátelé. To se sice změnilo, ale nemohu ti dávat za vinu, jak ses choval k nám i k Muriel jako k nepřátelům. Nakonec byla to i naše vina.“

„Říkáš, Muriel!“ opakoval Pepek. „Mohla by být naživu. Doufáš, že bude souhlasit, když za ní přijdu a nabídnu jí totéž co předtím? Nový život s tebou tady v Oáze?“

„Obávám se, že tě odmítla právě kvůli mně!“ zahučel. „Jen jestli je ještě naživu! Před chvilkou jsi říkal, že jsi ji poslal do pustého světa, tam se ale člověk snadno ztratí.“

„Podívám se ti po ní!“ slíbil mu Pepek. „Kdyby to vážně bylo tak, neměla by se cukat, až jí řeknu, že už tady na ni čekáš.“

„A dojdeš pro ni?“ podíval se na Pepka pátravě.

„Dojdu,“ přikývl Pepek. „Neslíbím ti, že je naživu, to sám vážně nevím. Jen se po ní porozhlédnu. Ale nebude to dnes ani zítra. Nejspíš to nevíš, ale v jednom ze světů, kterými musím projít, právě zuří silná magnetická bouře, při naší poslední cestě nám zničila letadlo. O letadlo nejde, pořídím si jiné, jde o to, že bych musel opět riskovat život. Počkáš chvíli? Až se ta bouře přežene, skočím ti pro ni. Platí?“

„Aspoň to,“ oddychl si trochu Arael.

Nebo to tak aspoň vypadalo...


Skrz nebezpečný Jupiterský svět se Pepkovi moc nechtělo, ale utěšoval se, že se tam bouře brzy vybouří a pak bude cestování opět bezpečné.

Teď se ale víc věnoval Salgiel. A to hned ze dvou důvodů.

První se týkal identifikačních biočipů, které měly odmalička všechny tefirky v sobě, druhý telepatie. Pamatoval si ještě, jak pomáhal Víťovi, když se spolu snažili odhalit biočip u Oldy, kterému znepříjemňoval život. Pokusil se ty zkušenosti uplatnit i tady, ale chyběla mu Víťova genialita. U Oldy jim pomohly americké družice s vestavěnou aktivací biočipů. Tato utajená funkce navenek civilních družic byla pro Učedníky dalším potvrzením vlivu a moci ďáblů na Zemi, ale v tomto případě na ně vyzráli. Stačilo jednu z nich prohodit do sousedního vesmíru a analyzovat její signály. Brzy v nich objevili aktivační sekvenci kódů, na kterou Oldův biočip odpověděl a dál to bylo pro Víťu poměrně snadné. Tady ale neměli žádnou takovou ďábelskou pomůcku. Pepek ale věděl, že se Víťovi podařilo odhalit biočip u Bóži, Oldovy ďábelské sestřičky, která se s ním už narodila. Muselo to jít, to mu bylo jasné. Ale jak?

Oldovi ďábelský biočip implantoval ďábel Johan, když se mu podařilo Oldu omráčit úderem yvoro a měl ho nějakou dobu v rukou bezmocného. Implantace byla zřejmě snadná a Olda se stal rázem rukojmím ďáblů. Kdykoliv se pokusil vrátit na Zem, družice ho podle biočipu objevily, ale co hůř, pokusily se ho právě pomocí tohoto biočipu zabít a málem se jim to podařilo. Pepek věděl, že ďáblové na Zemi identifikují podle biočipů i ďáblice, které si tam přivedl. Museli tedy ovládat i způsob aktivace původních ďábelských biočipů. Naštěstí jim chyběla možnost popravy na dálku, jinak by ji už dávno uplatnili. Tuto funkci zřejmě přidali ke svým biočipům až ďáblové na Zemi. Nemohli sice jeho ďáblice popravit, ale stačilo, že na ně poslali nejbližší vražedné komando.

Ďáblové na Zemi to všechno zřejmě znali, muselo to jít, ale Pepek se spolu se Salgiel a dalšími lazarnicemi celý den marně snažili navodit situaci, při níž by se některý z biočipů aktivoval. Večer to vzdali, ale Pepka napadlo, že si zítra ze Země vypůjčí jednu americkou družici a nechá ji analyzovat biočipy obyvatel Oázy.

S tímto slibným nápadem Salgieliny kamarádky souhlasily, ale na zaměřování družic jim chybělo denní světlo a proto se zvedly k odchodu. Byla už noc, ostrov Oáza byl tichý, všechny děti dávno spaly a i dospělých obyvatelek bylo vzhůru málo. Dohodli se, že přijdou pokračovat v pokusech brzy ráno. Pepek se Salgiel se rozhodli vyprovodit je na kus cesty.

Oáza byl bezpečný ostrov. Živočichové lidem neškodili, chlapi nepatřili k násilníkům, ženy a dívky se mohly procházet večer samy a také to dělaly. Ty, které přitom lazarnice s Pepkem potkaly, je aspoň vřele zdravily.


Pepek se Salgiel se vrátili do spícího domku, kde opatrně vklouzli do Pepkova pokoje. Nikdo tam nebyl, byla přece Salgielina noc. Kdyby Pepek patřil jiné, nemohl by tak dlouho řešit vědecké problémy, ale u ní to bylo jiné. Byla její věc, jak se svou nocí naloží.

„Už se na tebe opravdu těším!“ řekl jí směrovaně telepaticky, když za ní zavíral dveře svého pokojíku.

„Neříkej!“ usmála se na něho. „Můžeš tak lichotit každé, ale u mě si to radši odpusť, oba přece víme své!“

„Možná se trošičku mýlíš!“ naznačil jí tajemně, když vytahoval ze skříňky heboučké okifeiské deky, kterými se v noci přikrývali. „Opravdu se na tebe dnes těším víc než jindy. A mám proč. Jsi přece z naší rodiny první, která má telepatii.“

Snažil se pomoci jí se šaty, ale odstrčila mu ruce, jemně ale důrazně.

„Nemusíš mi pomáhat!“ napomenula ho. „Dokážu se snad svléknout sama.“

„To přece vím,“ usmál se. „Ale ty zřejmě nevíš, že chlapy svlékání žen docela baví.“

„No dobře,“ usmála se také. „Když tě to tak baví, pomoz mi.“

Nechala ho, aby jí potmě svlékl šaty i košilku, jen podprsenku si rychle sundala sama, tuhle oděvní součástku mu zřejmě vydat nechtěla. Rychle vklouzla na pohovku pod deku a nechala mu vedle sebe místo.

„Je hezké, že se můžeme spolu bavit beze slov,“ přikývla, když ji začal jemně hladit. „V Ar-Baal-Layettu to mělo velký význam, telepatie je výhodnější než vysílačky. Ale tady? Co si chceme říci, to si přece řekneme stejně slovy jako telepatií.“

„Mýlíš se,“ ujistil ji. Telepatie není výhodná jen z vojenského hlediska. To by bylo to nejhorší, k čemu bychom ji použili. Naše poslední výprava do Ar-Baal-Layettu snad neměla vojenský charakter. Spíš záchranný, ne?“

„A co těch několik přimražených strážných?“

„Zemřela některá?“ opáčil rychle. „Všechny jste stihly odmrazit včas. Musely jste je sice svázat, aby se nemohly bránit, ale nakonec jsou tady všechny, ne?“

„Jsou, ale nedobrovolně,“ podotkla.

„Teď už dobrovolně,“ opravil ji. „Yazatap jim to vysvětlila jasně. Nepovažujeme je za nepřátele ani zajatkyně a kdyby se některá chtěla vrátit, umožním jí to bez řečí. K návratu se ale nepřihlásila žádná. Všechny dobře vědí, že by se vrátily rovnou před popravčí četu.“

„Jsou tu tedy dobrovolně,“ připustila. „Ale nezdá se mi, že by vypadaly nadšeně...“

„Zvyknou si,“ ujistil ji. „A to určitě ještě netuší, na co se mohou těšit!“

„Počkej!“ odstrčila mu jemně ruku. „Nepřeháněj to, ňadra jsou citlivá, tohle až bolí.“

„Hele, Salgiel, víš, na co se teď s tebou těším?“ trochu se odtáhl.

„Řekla bych, že vím,“ usmála se provinile. „A víš, že já taky?“

„Aby ne! Ale mám pro tebe ještě něco. Od starších kamarádů jsem slyšel, že sex stojí za to i sám o sobě, ale když se ti dva spojí i telepaticky, je to ještě o třídu lepší. Tady v Oáze jsem měl donedávna telepatii jen já, ale teď to můžeme vyzkoušet. Ty jako první. Chceš?“

„No jistě!“ nedala se prosit. „Říkáš to docela zajímavě!“

„Tak počkej!“ objal ji, políbil a přitiskl k sobě. „Musíme se nejprve navzájem dostat do telepatické rezonance, abychom všechno vnímali stejně. Říkají, že je to nezvyklé, ale že je to lepší než co jiného.“

Aby ji mohl poučovat, měl by asi vědět víc než pár letmých poznámek od kamarádů, ale Pepek si byl jistý, že mu nelhali a vylepšení sexu telepatickou rezonancí musí stát za to. Nepamatoval si, která dvojice z Andělského světa na to přišla, jestli Olda s Máňou nebo Jarča s Víťou. Vlastně na tom vůbec nezáleželo. Nějaké zkušenosti už přece měl, i když ne v sexuální oblasti. Telepatie dokáže přenést víc než jednoduché dorozumívací pojmy řeči Ogdurů. Telepatické přenášení vjemů je dokonalejší, přenesou se i celé obrazy, vůně, někdy i bolest... Pepek si v Andělském světě občas vyměňoval pocity se štěňaty. Psi mají vnímání světa odlišné než lidé, vidění mají černobílé a nevidí barvy, naopak jejich čichové pocity se ani nedají popsat slovy, to se musí zažít! Je to možné jen s telepatickými psy, jinak nemá smysl se o něco takového ani pokoušet. Štěňata byla zase zvědavá na lidské barevné vidění, to bylo naopak pro ně chemicky čisté, destilované neznámo, ale jejich otec, pes Čert, jim to dovoloval nerad a tvrdil, že pes má koukat jako pes a ne vzdychat po barvách, mohl by se mu otupit čich a to by bylo pro psa horší než oslepnutí...

Pepek teď přenesl na Salgiel své pocity, ale ta z toho byla překvapená a nedokázala hned udělat totéž. Pepek si ale pamatoval, že teprve vzájemné telepatické spojení povýší zážitky na něco řádově vyššího. Musel být proto trpělivý.

„Poslyš, Pepku,“ vzdychla překvapeně. „To je tak nezvyklé! Na jednu stranu vnímám, jak na mně ležíš a současně jako kdybych sama ležela na někom... ale to jsem přece já, ne?“

„Jistě,“ přikývl rychle. „Zkus to přenést také ty na mně! Vnímáš přece, jak to dělám?“

„Zkusím to...“ řekla.

A pak to najednou přišlo.

Nejprve měl jen pocit, že leží na zádech a na něm... ale to byl přece on sám...! Pak se jejich pocity promíchaly ještě víc. Cítil spolu se Salgiel, jak jí rukama hněte ňadra, ale teď to dělal jemněji, takže jí to bylo příjemné. Každý bod, kde se jejich těla dotýkala, teď cítil z obou stran, skoro nemohl odlišit, na které straně je on a kde je ona. Uvědomoval si, jak ona naopak vnímá jeho. Z jedné strany vnímal její pocity, když do ní vnikal, z druhé strany to cítil sám, také ona překvapeně zjišťovala, jak to vypadá z druhé strany, byl to úžasný vír pocitů, až se nedalo odlišit, kdo je kdo, v celém vesmíru teď byli jen oni sami, oběma jim bylo horko, dýchali jako při dlouhém běhu a přece se necítili unavení, vnímal teď na ní všechna místa, kde jí mohl pouhým dotykem působit elektrizující vlny příjemných pocitů a hned toho využíval, neboť to zpětně působilo i na něho, také ona na něm rukama hledala, kde by ji vnímal co nejvíc, až se jejich těla propletla do jednoho, ale to nebylo všechno, najednou začal vnímat obrázky z její minulosti a ona z jeho, nepotřebovali se ani navzájem vyptávat a odpovídat si, propletly se i hloubky jejich vědomí, vnímal, jak si z jeho mysli vytahuje jeho vzpomínky na dětství, rodiče, ale nevadilo mu to, byli teď přece jedna dvojitá bytost, prolétlo mu před očima, jak se snažila zoufale zachránit jedinou kamarádku v pekle, ale Shamshiel byla příliš rozbitá a popálená, umřela Salgiel přímo v náručí a velitelka ji za to ještě potrestala, že se jí vůbec zabývala, měla přece přednostně zachraňovat nejdůležitější pilotky, pak výsadkářky a ne špinavé lazarnice...

Přestali vnímat čas, jen jeden druhého, ale najednou byl konec a jejich mysli se zvolna od sebe oddělily. Opatrně se z ní sesunul na stranu, ale ona se ho ještě zachytila.

„Pepku, to bylo...“

Umlčel ji polibkem. Chyběla jim nejen slova, ale i pojmy, nepotřebovali k tomu vůbec nic dodávat, proto bylo lépe, aby oba mlčeli.

„Má to jednu nevýhodu,“ řekl po chvilce pečlivě směrovanou telepatií, aby to vnímala opravdu jen ona.

„Nevýhodu?“ nesouhlasila. „Bylo to přece naprosto dokonalé!“

„Právě!“ odvětil. „Až příliš dokonalé! Tak dokonalé, že to zkazí všechny moje plány.“

„Co by tohle mohlo zkazit?“ namítala.

„Přestávám přitom vnímat všechno kolem,“ přiznal se. „Zatím to nevadí a nám dvěma to ještě dlouho vadit nebude, ale... časem by to vadit mohlo...“

„V čem?“ zajímalo ji.

„Víš přece, že jsme my dva chtěli dítě?“ připomněl jí.

„Jistěže to vím,“ ujistila ho. „Teď jsi ale musel dávat energii, šlo o životy. To přece musím pochopit, prostě to jen trochu odložíme.“

„Ano,“ řekl. „Teď jsem navíc ozářený a měl bych počkat, až se zregeneruji, aby se to nepříznivě neprojevilo na dětech.“

„Napravovat radiační poškození je pro nás náhodou maličkost,“ ujistila ho rychle. „Viděl jsi přece, že žádné defektní děti nemáme, ačkoliv žijeme tisíce let ve zvýšené úrovni radiace. Ta proniká i do krytů, ať děláš co děláš. Jestli to vaše zázraky nespravily, podívám se na tebe. Mám teď konečně pořádnou laboratoř, bude to hračka.“

„Kosmická léčivá síla je spolehlivá i v tomhle,“ ujišťoval ji. „Léčili jsme ozářené lidi už v Andělském světě a dopadlo to dobře. Ostatně to na mně vidíš sama. Vypadám ještě na umření?“

„Ale stejně se na tebe podívám!“ řekla vzdorovitě. „Buď jak buď, ozáření ti žádné plány nenaruší, tím si můžeš být jistý.“

„Ozáření ne,“ souhlasil. „Ale přestal jsem rozdávat léčebnou energii. Teď už to snad ani nebude nutné, bude vás na to víc a mě k tomu nebudete nutně potřebovat. Znamená to, že se za chvilku, možná už za pár dní, můžeme začít snažit o to dítě.“

„To je snad dobře, ne?“ usmála se. „Ani nevíš, jak se na to těším!“

„Já vím,“ oplatil jí úsměv. „Jenže vy nemáte ponětí o antikoncepci, že?“

„Počkej... to jsou prostředky...“ vzpomínala rychle.

„Aby nebyly nechtěné děti,“ pomohl jí. „Vy nic takového nemáte, že ne?“

„Máš pravdu,“ přikývla. „Tisíce let jsme nic takového nepotřebovaly.“

„Dokud jste ještě měly muže, měly jste na to jedinou metodu: popravu každého, kdo způsobil nebojeschopnost některé bojovnice, co?“

„Tak nějak,“ souhlasila s ním. „Jak to děláte vy lidé na Zemi?“

„Přípravků máme na výběr více,“ řekl. „Ale většina je založená na hormonech a nikdo neví, jestli budou účinkovat i u vás. Měli bychom to konzultovat s Xijtrany, ti také něco podobného vyvinuli, ale také se zaměřením na lidi Země. Řekl bych, že nám zbývá jen úplně primitivní mechanická ochrana. Původně jsem si myslel, že si prostě dám pozor, ale když se spojíme i telepaticky, úplně mě to pohltí a pustí mě to, až když je po všem.“

„Aha,“ zamyslela se. „O něčem takovém asi mluvila Yazatap... Ale to přece není náš případ! My naopak dítě chceme, ne?“

„My ano,“ řekl. „Ale uvažuj i za ostatní! Všechny snad teď hned ještě dítě nechcete, ale když se nedokážu kontrolovat, měly byste brzy dítě každá!“

„Já myslím, že už je chceme všechny,“ řekla. „Od té doby, co máme doma tu smečku našich divošek, se mi zdá, že by každá brala možnost přidat k nim i nějaké to vlastní mrně.“

„Dobře,“ připustil. „Zatím jsme o tom mluvili doopravdy jen my dva. Zítra večer si o tom popovídáme v dospělém rodinném kruhu.“

„Tak tedy dobrou noc,“ řekla Salgiel. „Poslyš, Pepku, normálně to nevyžaduji, ale co kdybychom si to zopakovali ještě ráno?“

Večerní milování se pro Pepka stalo pravidlem, ale zejména ty mladší mívaly chuť na sex i po ránu, zatímco Yazatap a Salgiel ráno obvykle odcházely. Když měla i Salgiel zájem o ranní sex, nebylo to tak mimořádné. Kdyby to u ní nebylo poprvé.

„Bude to stát za to, viď?“ usmál se.

„Docela ano,“ souhlasila.


Když brzy ráno po druhém podobném zážitku jako večer odcházeli spolu na snídani, Salgiel si ještě trochu omámeně povzdychla, že začíná chápat výhody monogamie.

„Ale denně by to asi nebylo ono,“ řekla smířlivěji. „Takhle se na to budu o to víc těšit, to také nebude marné.“

Pepek jen zabručel, že on to teď denně má, ale patří mu to.

Kdyby tušil, že to bude mít brzy denně i Salgiel, byl by jistě ještě spokojenější...

Po snídani navrhl Xapho a Mariuk menší výlet na Zem. Yazatap okamžitě zavětřila, proč ne všechny?

„Salgiel bude bádat o radioaktivitě a podívá se na Františka, jak je to s jeho obavami z genetické poruchy,“ řekl Pepek. „A někdo musí zůstat s dětmi a tentokrát to budeš ty.“

Yazatap jen pokrčila rameny.

„Minule jsme byli v pevnosti Ar-Baal-Layett všichni,“ podotkla. „Děti nám pohlídala parta Tabris.“

„Nemůžeme to nechávat na sousedkách,“ namítl. „To jde v mimořádných případech, ale nesmí to být často.“

„Proč ne?“ namítla Yazatap. „Děckám se to líbilo, bylo jich tam víc pohromadě.“

Ale už neprotestovala a Pepek hned po snídani vyrazil s dívkami do Prahy. Špatně si to ale spočítal a vynořili trochu stranou v polích. Naštěstí nebylo daleko sídliště a Pepek tam se svými dívkami zamířil.

Ve zdejším zlatnictví vyměnil valounek zlata za peníze a pak nastoupili do autobusu.

„Je to dobré,“ pochvaloval si. „Ještě o vás nevědí.“

„Koukáš se pomocí telepatické kamery?“ hádala správně Xapho.

„Ano,“ přikývl. „Místnost mezitím opravili a já jsem tam kameru vrátil, ale všechny obrazovky jsou zhasnuté. Aspoň se nemusíme bát nezvaných návštěv.“

Dívky se pořád zvědavě rozhlížely a občas se Pepka zeptaly na nějaký objekt, kolem kterého projížděli. Tak dojeli na přestupní stanici, kde chvíli čekali na další autobus. Xapho a Mariuk se staly přirozeným objektem zájmů ostatních cestujících, především mužské části. Nebylo divu, všechny dívky po nich jen opatrně pokukovaly.

„Kam vlastně jedeme?“ zajímala se Mariuk.

„Uvidíte, nechte se překvapit,“ odvětil Pepek.

Hovořili česky, aby nevypadali jako cizinci. Kdyby chtěli, aby jim nikdo nerozuměl, bavili by se tefirštinou a kdyby Pepek telepatil, vypadal by jako nezdvořák, který neumí ani odpovědět na pozdrav.

Nastoupili do autobusu a dojeli do čtvrti, kde domy působily starším dojmem.

Pepek se na křižovatce zeptal jakési starší paní a ta mu ochotně ukázala, kam má jít. Pepek jí zdvořile poděkoval a zamířil tím směrem spolu s dívkami.

„Co je to vlastně »kadeřnictví«?“ zeptala se ho zvědavě Mariuk.

„To brzy uvidíte!“ ujistil ji s úsměvem.

Brzy spatřili na domě nápis s tímto slovem a Pepek zamířil dovnitř. Kadeřnictví mělo tři křesla obsazená zákaznicemi, obsluhovanými mladými kadeřnicemi v bílých pláštích a řadu židlí, kde pod přilbami sušáků trpělivě čekaly další. U dveří byl malý kout jako čekárna s křesílky a stolečkem plným časopisů pro ženy. Čekala tam jedna starší dáma a na Pepka se podívala značně udiveně.

„Mladej,“ obrátila se na něho. „Tohle je dámské kadeřnictví, pánské je za rohem!“

„Nejsem zákazník, ale sponzor!“ usmál se na ni Pepek a usazoval dívky do křesílek.

„Jo ták, vy to budete jen platit!“ pochopila dáma. „Tak to jo. Ale prohnete se, tady je moc dobré, ale taky moc drahé kadeřnictví.“

„Mě zajímá jen to slovo dobré,“ opáčil nevzrušeně.

Jedna načesaná zákaznice už platila a mladá kadeřnice v bílém plášti ji vyprovázela.

„Další paní!“ ohlásila.

Čekající dáma se zvedla a šla k ní. Snad až teď si kadeřnice všimla, že v čekárně není všechno v pořádku. Ten kluk tu snad nemá co dělat! Ale když se na něho pozorně zadívala, málem se údivem posadila.

„Nazdar, Janinko!“ pozdravil ji telepaticky směrovaně Pepek. Vypadal překvapeně, ale vzpamatoval se velice rychle, rozhodně rychleji než ona.

Takže se konečně setkali - jenže Pepek už po ní netoužil, jako kdysi. Ona po něm také ne, v tom se nezměnila.

„Co ty tady chceš?“ vybafla na něho nevlídně.

„Vedu vám kšeft,“ opáčil klidně nahlas. „Tady ty dvě holky.“

„Mohly by snad přijít samy!“ zamračila se.

„Kdyby na tebe spustily svou mateřštinou, nerozuměla bys jim ani slovo,“ ujistil ji.

„Jestli to nevíš, umím anglicky, francouzsky, německy a španělsky,“ upozornila ho.

„To umějí taky,“ odrazil ji. „Těžko najdeš řeč, které by nerozuměly, každá jich zná asi tisíc. Česky znají dobře, ale jak říkám, z jejich mateřštiny neporozumíš ani slovu!“

„No dobře, ať počkají, až na ně dojde řada!“ řekla hrdě. „A ty mě nech na pokoji!“

„Neboj se, k ničemu tě nebudu přemlouvat,“ pokračoval Pepek v načatém rozhovoru směrovanou telepatií, takže to říkal jen jí. „Měl jsem o tebe kdysi zájem, ale to už je pryč. Ani nevím, jestli už máš někoho jiného, ale po pravdě řečeno mi na tom nezáleží. Co bylo, vzala voda. Můžeme se tomu zasmát, můžeme si na to zavzpomínat, ale už je to pryč.“

Janinka zarputile mlčela a usazovala do křesla svoji zákaznici.

„Jak vidím, jsi kadeřnicí, jak matinka chtěla,“ pokračoval Pepek po krátké odmlce. „Jak se ti to líbí? Nakonec, je to potřebné zaměstnání, zrovna dneska je budou potřebovat ty holky, co jsem ti přivedl. Dejte si na nich záležet, ať vám nedělají ostudu!“

Janinka se k Pepkovi ostentativně otočila zády. Mezitím druhá kadeřnice, pyšnící se černými kudrnatými vlasy, zkasírovala další dámu, s novým účesem očividně spokojenou, umístila pod přilbu sušáku tu, kterou dosud obskakovala, pak se obrátila se a pozvala další. Pepek pokynul Xapho, ale telepaticky ji požádal, aby nemluvila a nechala ho jednat za sebe. Sám se zvedl a spolu s ní vykročil dál do oficíny.

„Copak, copak?“ pokusila se ho zastavit kadeřnice. „Tady je to jenom pro ženy!“

„To je v pořádku,“ řekl nahlas. „Šlechtit budete Xapho, já jí budu tlumočit.“

„Slečna je cizinka?“ opáčila nevzrušeně.

„Jistě,“ přikývl. „Česky sice umí, ale vyjednávat za ni budu já. Ona totiž ještě nikdy v životě nebyla u kadeřnice.“

Kudrnatá kadeřnice se na Pepka podívala udiveně, ale nic už neřekla. Asi si o Pepkovi myslela, že nemístně žertuje. Těžko si představit, aby tak krásná dívka jako Xapho nikdy nepoznala dobrodiní kadeřnického řemesla, ačkoliv teď opravdu vypadala neupraveně.

„Tak co, Janinko?“ pokračoval Pepek ve směrovaném telepatickém hovoru. Postavil se trochu stranou, aby nepřekážel. „Doufám, že se máš dobře. Jak vám jdou kšefty? Vidím, že docela dobře, oháníte se všechny tři.“

„Nestarej se!“ nevydržela Janinka mlčet.

Kudrnatá černovláska mezitím mlčky usadila Xapho do volného křesla.

„Přejete si vlasy nejprve umýt?“ zeptala se jí s čistě profesionálním zájmem.

„Jistě!“ odpověděl za ni nahlas Pepek. „Má ve vlasech sůl od moře.“

„Neumí to říct sama?“ odsekla směrem k němu kadeřnice.

„Uměla by, ale nenapadlo by ji, že to může vadit,“ vysvětloval jí Pepek. „Jen jí hezky hlavu umyjte, potřebuje to. Já to platím!“

Kadeřnice na to už nic neřekla a hleděla si svého. Xapho se jen mile usmívala.

„Teď už se starat nebudu,“ sliboval Pepek Janince směrovaně, aby to vnímala jen ona. „Když jsi o mě nestála, šel jsem jinam, teď už mám jiné závazky. V Andělském světě jsi žít nechtěla, zato do našeho světa se nikdy v životě ani očkem nepodíváš. Ale řeknu ti, dlouho mi trvalo, než jsem se od tebe odtrhl.“

„Nikdy jsi na mě nalepenej nebyl!“ vyhrkla nepřátelským tónem.

„Ale byl,“ odtušil vážně. „Samozřejmě jen psychicky, vždyť jsem se tě bál dotknout i malíčkem. Z toho jsem naštěstí vyrostl a dnes se klidně muchluji s děvčaty. Nevím, zda tě to potěší, ale na nějakou dobu jsem se stal kvůli tobě i duchem.“

„To bys musel nejprve zemřít!“ vybuchla, ale hlas už se jí trochu třásl.

„Být duchem nevyžaduje nutně zemřít,“ pokračoval klidně. „Dovedu se podle potřeby měnit tam i zpátky. Nekecám. Nečteš noviny? Mohla jsi mě párkrát poznat, vždycky jsem byl na první stránce.“

Janinka se na něho podívala očima zvířete zahnaného do kouta.

„Hele, nech mě!“ vybuchla. „Opravdu jsi ta hnusná obluda?“

Hlas se jí třásl a když se na ni podíval, viděl, jak se jí třesou i ruce. Určitě ho v těch novinách jako Smrťáka poznala, jinak by ji nenapadlo nazvat ho obludou. Ještě zajímavější by bylo vidět její reakci, když ho poprvé spatřila na první stránce poloprůhledného.

Zákaznice i kolegyně se na Janinku dívaly udiveně a pohoršeně. Neslyšely Pepka, jen Janinčiny odpovědi, které tím pádem vyznívaly trochu jinak.

„Nejsem obluda,“ pokračoval klidně Pepek pořád jen pro ni. „Ale jestli jsi mě v těch novinách viděla, musíš dobře vědět, co jsem dělal? Pamatuješ si, jak mě tam nazývali?“

„Jo!“ řekla a bylo znát, jak se snaží posbírat poslední zbytky odvahy. „Seš příšerně odporná zrůda, když to chceš vědět!“

„Ale slečno!“ napomenula ji starší dáma pod sušákem. „Takhle by přece mladá dívka mluvit neměla! Styďte se! Co je to za výrazy? Hnusná obluda, odporná zrůda...? A proč by měl někdo zemřít? Jen proto, že si to myslíte?“

Pepek se jen usmál.

„Nechte ji, paní!“ zastal se Janinky dobrácky. „Ona to tak nemyslela.“

„Mělo to i výhody,“ pokračoval telepaticky k Janince. „Potkal jsem mezi duchy velice zajímavé bytosti, dvě jsem ti přivedl ukázat. Dobře si je prohlédni! Pravé ďáblice z pravého Pekla jen tak někde neuvidíš!“

„Cože?“ vyjekla zděšeně. „To jste všichni strašidla?“

Třetí kadeřnice, blondýna s vlasy nakrátko, skončila svou práci. Vyměnila zákaznice pod sušákem a nabídla té hotové podívat se do zrcadel, zda je účes podle její představy. Zákaznice ale tu možnost odmítla, rychle zaplatila a ulehčeně odcházela, přitom se ale ještě několikrát ohlédla po Janince. Blondýna zatím pozvala do uvolněného křesla Mariuk.

„To samé, co s Xapho!“ požadoval nahlas Pepek, stojící stranou.

„Ta k vám patří taky?“ podivila se blondýna a ohlédla se na něho.

„Jistě,“ souhlasil. „Umýt vlasy a upravit. Nechte si na nich záležet, ten účes potřebují na svatbu, tak ať je tip ťop!“

„Kdybys o nich věděla všechno!“ pokračoval Pepek v soukromém poučování Janinky. „Poznal jsem je jako nehmotné pekelné duchyně. Nejdřív mě chtěly zabít, ale byl jsem totéž co ony, takže jsme se nakonec skamarádili. Teď už mají hmotná těla jako já, jen bych řekl, že jsou obě rozdílem třídy krásnější než ty.“

Janinka ztuhlá hrůzou nemohla spustit oči z Mariuk. Zřejmě ji poznala až teď, ale pak měla teprve důvod ztuhnout jako špalek. Byla to ona! Ve vínově červených šatech vypadala stejně jako na první stránce novin. Jakže to stálo v titulcích? Nejkrásnější dívka, jaká se kdy na Zemi objevila, Smrťákova ďábelská přítelkyně Mariuk s měděnými vlasy! A Janinčina nic netušící blonďatá kolegyně ji teď klidně usazovala do křesla a chystala se mýt její krásné vlnité vlasy barvy naleštěné mědi.

„Ježíšikriste!“ vyhrkla s hrůzou v hlase Janinka. „Ona...! Je tady taky?“

Zašeptala to ale tak tiše, že se to v hluku zapnutých sušáků ztrácelo.

„Účes na svatbu?“ zajímala se blonďatá kadeřnice. „Jdou tam za svědkyně?“

„Ne,“ usmál se na ni Pepek. „Na té svatbě budou obě za nevěsty.“

„Jejda, hromadná svatba?“ neudržela se zvědavostí ani kudrnatá kadeřnice. „Tu bych chtěla vidět! Kohopak si budou brát?“

„No přece mě,“ ujistil je hrdě Pepek.

„Gratuluji! Která z nich bude vlastně vaše?“ usmála se na něho kudrnatá. Očividně by ji ani ve snu nenapadlo, jakou odpověď dostane.

„Obě si beru, slečno, obě najednou,“ přikývl Pepek hrdě.

Vyvedl je z konceptu všechny, ale dvě to ve své nevědomosti považovaly za vtip.

„Lišáku!“ zahrozila Pepkovi kudrnatá. „Doufám, že vás po svatbě ten humor přejde!“

„Vážně si chceš vzít obě najednou?“ vyrazila se sebe staženým hrdlem Janinka. Jako jediná tušila, že to není vtip, ale cosi... cosi neznámého a tedy strašného...

„Nejen ty dvě,“ odvětil už jen pro ni. „Ďáblice si vezmu hned čtyři, ale z Pekla je to sem trochu z ruky, proto jsem ti přivedl ukázat jen ty dvě. Příště přijdu s těmi zbylými.“

„Máš snad něco proti tomu?“ dodal už nahlas, aby to slyšely všechny.

„No, nebývá to zvykem!“ odpověděla mu místo zdrceně mlčící Janinky její kudrnatá kolegyně v domnění, že jen pokračuje v nezvyklém žertování.

„Zvyky se občas mění, slečny,“ usmál se na ně.

„A v Pekle máme jiné, než tady,“ pokračoval dál v soukromém deptání Janinky.

„Nejde jen o zvyky,“ zaprotestovala kudrnatá. „Bigamie je trestná, mohli by vás podle zákonů zavřít!“

„Trestná? Jak kde, slečno,“ usmíval se, jako kdyby šlo opravdu jen o žert. „Nebojím se toho! To víte, kde není žalobce, není ani soudce.“

„Žijeme v jiném světě a máme nejen jiné zvyky, ale i jiné zákony,“ pokračoval už jen pro Janinku. „Asi bych ti měl být vděčný, že jsi mě tenkrát vykopla. Díky tobě jsem žil mezi duchy i mezi ďábly, byl jsem na čas duchem a dokonce i Smrťákem. Kdybys mě neodmítla, žil bych si spokojeně jako inženýr mimozemské techniky v Andělském světě, nejspíš bych ti nabídl ruku a byli bychom spolu šťastní, ale nikdy v životě bych toho tolik neprožil. Hlavně bych na pokraji pekla nepotkal tyhle krásné ďáblice! No řekni, nejsou nádherné?“

„Četla jsem o tobě,“ přiznala staženým hrdlem. „V novinách. Jsi příšerná obluda, víš o tom? Ale proč mi to všechno vlastně říkáš?“

„Zasloužíš si to!“ řekl zřetelně, aby to slyšeli všichni.

„Abys věděla, co jsi způsobila, i když nechtěně,“ pokračoval opět jen pro ni. „Zabít jsi mě asi nechtěla, ale díval jsem se zblízka smrti do očí častěji než tušíš a párkrát jsem byl tou smrtí i sám. Ty ses také nakrátko dívala smrti do očí, ale jen z dálky, tvá nemoc nebyla tak zlá. Zato já dnes těžko spočítám, kolik lidí, duchů i ďáblů se mě pokoušelo zabít a stejně tak nespočítám, kolik jsem jich naopak zabil sám. Ve vesmíru i na Zemi. Střílel jsem je, sekal jsem hlavy mečem. Jestli se chceš podívat do očí Smrťákovi, stojím před tebou!“

„Jdi pryč!“ vykřikla Janinka. „Jsi zrůda! Příšerná zrůda! Jdi pryč a nech mě být!“

„Co ti dělám zlého?“ podivil se nahlas, ale telepaticky pokračoval. „Kvůli tobě jsem takový, jaký jsem, milá Janinko! A máš na tom lví podíl, jsi příčinou, proč žiju s ďáblicemi! Ale řeknu ti, udělala jsi dobře, že jsi mě vykopla! Mám se teď lépe než bych se měl s tebou. Jsi svým způsobem hezká, ale ďáblice jsou hezčí. Nikdy jsi ke mně nic necítila, ďáblice mě mají rády. Snesl bych ti modré z nebe, kdybys o mě stála, ale nestála jsi o mě. Mám tedy rád ďáblice, dělám jim pomyšlení a protože jich jeden ďábel může mít víc, vezmu si za ženy hned čtyři najednou. Budu s nimi chovat děti a budu jich mít s nimi aspoň deset, protože každá chce nejméně dvě a radši tři. Chceme ti proto poděkovat, nejvíc za ten kopanec, který opravdu stálo za to přetrpět.“

„Jdi pryč!“ neudržela se. „Táhni zpátky do pekla, Satane!“

Nečesala zákaznici, ale stála s břitvou v ruce ve střehu proti Pepkovi. Všechny ženy, kromě Xapho a Mariuk, které nejasně tušily, co za tím vězí, se na Janinku dívaly zděšeně, žádná si netroufla ani pípnout. Janinka vypadala nepříčetně a s břitvou v ruce i nebezpečně.

„Ale, ale!“ řekl Pepek klidně a nahlas. „Proč se zlobíš? Copak ti něco dělám?“

„Chceš mě vážně rozesmát?“ pokračoval pro jiné neslyšnou telepatií. „Smrťákovi by ses postavila s břitvičkou? Blázníš? Jsou mi k smíchu bodygárdi s rychlopalnými pistolemi! Jistě víš, jak dopadli poslanci, když kašlali na mé poslední varování! Kdybych si pro tebe přišel ve své horší podobě, ani pluk elitních výsadkářů by tě přede mnou neochránil, byli by ti platní jako poslancům Parlamentní stráž! Já ti ale nechci ubližovat, nemám k tomu důvod, naopak! Jsem ti vděčný a moje ďábelské holky ještě víc, zachránila jsi jim život, ani o tom nevíš! I když to není jen tvoje zásluha!“

„Co ode mě chceš, ty stvůro pekelná?“ vyrazila ze sebe hystericky.

„Učesat dvě holky,“ řekl klidně a nahlas Pepek. „Proto jsem ti je přivedl. Nevyšly na tebe, nevadí, učešou je tvoje kolegyně. Na tebe se dostane až příště.“

„Žádné pekelnice ani čarodějnice se nikdy ani prstem nedotknu!“ vyjekla.

„No tak!“ napomenul ji Pepek. „Snad zákaznice, ne? Neměla by sis dát radši studenou sprchu? Jestli se takhle budeš chovat ke všem, budete tu mít brzy prázdno!“

V tom měl nejspíš pravdu. Zákaznice v křesle i pod sušáky ani nemukaly, ale bylo na nich vidět, že by nejraději vyskočily a vyběhly na ulici, třeba i s ručníkem kolem krku.

„Jani, nevyšiluj!“ zkusila to smířlivě blonďatá kadeřnice. „Co ti to přelítlo přes nos?“

„Ať už jde pryč, ta bestie!“ vybuchla Janinka v pláči.

Pepek stál klidně, nehýbal se. Břitva mu byla k smíchu, i kdyby teď po něm Janinka skočila, daleko by se nedostala. Ale cítil, že to přehnal. Kudrnatá kadeřnice stála jako solný sloup, očima visela na lesknoucí se břitvě v ruce své kamarádky. Jen blondýna v této chvíli neztratila duchapřítomnost.

„Tobě není dobře, viď?“ obrátila se soucitně na Janinku.

„Nic mi není!“ vykřikla Janinka. „Ale ať jde pryč ta nestvůra..!“

„Pojď se mnou dozadu!“ navrhla jí blondýna klidně, ale nesmlouvavě. Vzala ji jednou rukou pod paží, druhou jí jemně odebrala břitvu, kterou opatrně položila nad umyvadlo. Pak Janinku pomalu odvedla dozadu do odpočinkové místnůstky.

„Ať za námi nejde!“ otočila se ještě Janinka.

„Neboj se, do našeho kamrlíku za námi nikdo nesmí,“ ujistila ji kamarádka.

Blondýna se po chvilce vrátila jako by se nic nedělo, ale napětí nezmizelo a v oficíně dál vládlo napjaté ticho jako před bouří.

„Promiňte,“ oslovila roztřesené zákaznice. „Za chvilku si pro ni přijedou.“

Pak se stejně omluvně obrátila k Mariuk.

„Slečno, nebude vám vadit, když ještě chviličku počkáte? Kolegyni se udělalo špatně, já za ni nejprve dodělám tady tu paní, byla tu dřív.“

„To víte, že mi to nevadí,“ usmála se na ni podle Pepkovy rady Mariuk. „Jen běžte, sedí se tu dobře a je tu příjemné teplo.“

„Nemůže si tam něco udělat?“ staral se vážně Pepek.

„Dala jsem jí dva prášky pro spaní a už spí,“ ujistila ho blondýna.

Obě kadeřnice se mlčky sklonily nad zákaznicemi. V oficíně panovalo naprosté ticho, napjaté jako před bouří. Blondýna po chvíli beze slova vysvobodila ze sušáku další paní. Ta překotně zaplatila a hleděla se co nejrychleji dostat ven. Kadeřnice usoudila, že i další paní je dost vysušená a k její veliké úlevě ji také propustila. V kadeřnictví zůstaly dvě ďáblice s Pepkem a poslední paní pod sušákem.

„Vy Janinu znáte?“ zabručela blondýna směrem k Pepkovi, když přecházela ke křeslu s Mariuk. „Já jen, že vám tykala.“

„Kdysi jsem ji léčil,“ přikývl stroze.

„Na doktora jste nějak moc mladý!“ ohodnotila ho skepticky.

„Nejsem doktor,“ zavrtěl hlavou. „Léčím jen tak, příležitostně.“

„To je snad divný, ne?“ podívala se na něho pátravým pohledem.

„Vůbec ne,“ řekl. „Patřil jsem k cestovce Za Zdravím. Tam léčí všichni, dokonce i psi. Tak jsem se nachomýtl i k jejímu léčení.“

„A co tam tedy děláte?“ zajímalo blondýnu.

„Dělal jsem tam inženýra, ale už tam nejsem,“ řekl klidně.

„Inženýra?“ pozvedla obočí. „Ani na toho nevypadáte!“

„A na váženého profesora už tuplem ne, což?“ usmál se. „Taky jsem tam přednášel na technice, ale opakuji, už tam přes rok nejsem.“

„A kde jste teď?“

„Ve vesmíru není jen Země, světů je přece víc,“ řekl. „Bydlíme teď na Oáze.“

„Takže jste tak trochu mimozemšťan?“ ohlédla se po něm s novou zvědavostí.

„Jen tam teď bydlím, původem jsem ze Země,“ ujistil ji.

„Škoda,“ zasmála se blondýna. „Opravdového mimozemšťana jsem ještě neviděla, jen v televizi a to mohlo být kdovíco.“

„Pravé mimozemšťanky jsou ty dvě, co je právě češete,“ ujistil je klidně. „Už tu byly obě, Praha se jim líbila, jen jsme nemohli k vám. Ve hmotném stavu jsou na Zemi poprvé.“

Ztuhly na okamžik obě, ale kudrnatá víc.

„Jak tomu mám rozumět?“ vzpamatovala se nejdřív blondýna. „Co znamená hmotný stav? Může být taky nehmotný stav?“

„Ještě mi něco říká jiný stav,“ dodala kudrnatá. „Ale to je něco jiného, nebo se pletu?“

„Nepletete se,“ přitakal Pepek. „V nehmotném stavu vypadáme jinak, procházíme zdí a jsme průhlednější. Česat byste je tak ale nemohly, hřeben by prošel skrz ně.“

„Něco jako duchové?“ hádala blondýna. „V telce bylo taky něco takového.“

„Jo, něco takového,“ přikývl Pepek. „Teď se jich bát nemusíte, jsou úplně normální, až na to, že nejsou ze Země. Ale kdybyste to nevěděly, ani by vás to nenapadlo.“

„Zajímavé!“ podotkla kudrnatá, které už také trochu otrnulo. „Mimozemšťanky vidím prvně v životě! Hned mi bylo divné, že nikdy nebyly u kadeřnice. Vážně to neznají?“

„Vážně ne,“ přikývl co nejvážněji.

V té chvíli se na ulici ozvala siréna a před kadeřnictvím zastavila sanitka. Za okamžik do oficíny dorazil lékař se dvěma saniťáky.

„Kde máte pacientku?“ ptal se už ve dveřích.

„Dala jsem jí dva prášky na spaní,“ řekla blondýna. „Je vzadu, spí.“

„Můžete mi někdo popsat, co dělala?“ zeptal se doktor.

„Nic jí není, pane kolego,“ řekl Pepek. „Prodělala menší psychický šok. Až se z toho vyspí, bude zase v pořádku.“

„Vy jste taky lékař?“ prohlížel si doktor Pepka.

„Tak trochu,“ řekl Pepek.

„Tak počkejte!“ zpozorněl doktor. „Co je to, tak trochu?“

„Znáte cestovku Za Zdravím?“ zeptal se ho místo odpovědi Pepek. „Patřil jsem k ní.“

„Slyšel jsem o ní,“ zavrčel nerudně doktor. „Ti se ale nezabývají psychiatrií!“

„To sice ne, ale něco o tom víme,“ opáčil Pepek. „Snad by vám mohlo stačit, co vám o tom povím. Slečna Janinka se dnes k smrti vyděsila a upřímně řečeno, měla proč, setkala se osobně se Smrťákem.“

„Ježíši Kriste!“ ztuhla kudrnatá kadeřnice. „Kde?“

„To je to, kde!“ vzdychl si Pepek. „Mezi normálními lidmi! Jenže na rozdíl od nich ho poznala. Nikdo jiný netušil, o koho jde, poznala ho jen ona, ale tím větší to byl pro ni šok.“

„Se Smrťákem, říkáte?“ mračil se doktor. „Taky by mě zajímal, bude to nejspíš pěkný případ! Samozřejmě pokud vůbec existuje.“

„Existuje,“ přikývl Pepek. „Kdyby vám něco takového tvrdila, můžete jí to beze všeho věřit. Jsem její svědek, že si nevymýšlí.“

„To teď řešit nebudeme,“ udrtil doktor mezi zuby. „Kde je pacientka?“

„Vzadu!“ nabízela se rychle blondýna.

„Nechcete s ní pomoci?“ nabízel se doktorovi Pepek.

„Nebude potřeba,“ mávl rukou lékař. „Zvládneme ji sami, jsme tu od toho.“

Odkráčel rázně s blondýnou do zadní místnůstky, následován dvěma chlapy s nosítky. Nebyli tam ale dlouho. Za chvilku se všichni vraceli, na nosítkách spala Janinka, připoutaná popruhy, aby nespadla. I ve spaní měla v obličeji uštvaný výraz. Saniťáci šli vpředu, doktor za nimi, zpovídal přitom zběžně blondýnu. Chtěl po ní, aby mu to popsala ze svého pohledu a zachmuřil se, když se zmínila o vyhrožování břitvou.

„Poslyšte, pane... skoro-kolego,“ obrátil se ještě na Pepka, když ho míjel. „O té břitvě jste se mi vůbec nezmínil.“

„Pochopil bych ji,“ pokrčil rameny Pepek. „Každá by po takovém setkání měla obavy o život, víte co se o tom povídá! Nedivte se, že se chovala podrážděně, řekl bych, že to bylo úplně normální.“

„Ale tady slečna tvrdí, že ohrožovala břitvou i vás!“ přísně se na něho podíval lékař.

„Neviděl bych to tak katastroficky,“ usmál se Pepek.

„Nezlobte se, ale to jsou velice důležité indicie!“ řekl doktor. „Kdyby se chtěla bránit před nějakým nebezpečím, jak říkáte, to by se dalo chápat jako oprávněná obava. Ale ani taková situace nikoho neomlouvá, aby ohrožoval jiné nevinné lidi! Budeme ji muset u nás nechat na pozorování a jestli o tom něco víte, měl jste mě na to zvlášť důrazně upozornit.“

Pepek vyšel spolu s doktorem ven před kadeřnictví. Saniťáci mezitím Janinku naložili a jeden už seděl za volantem.

„Sedni si dopředu, Jirko, já půjdu dozadu!“ prohodil k druhému doktor.

„Ještě moment, pane kolego,“ zarazil ho Pepek.

Rozhlédl se kolem, ale ulice byla prázdná. Kadeřnice zůstaly v oficíně, na ulici nikoho neviděl, kam až dohlédl. Přesně tak to potřeboval.

„Pane kolego, ona nikoho nevinného neohrožovala!“ zastal se Janinky vážně.

„Podívejte se,“ řekl doktor. „Slečna z podniku to řekla jasně, já to musím vzít v úvahu. Zatajováním skutečností jí nepomůžete.“

„Opakuji vám, nikoho nevinného neohrožovala!“ nedal se Pepek.

„Chcete tvrdit, že po vás nešla břitvou?“ zaútočil na něho lékař. „Ty dvě slečny mi ale svorně tvrdily opak!“

„Jen ji na mě napřahovala,“ upřesnil to Pepek. „Ale nejsem nevinný přihlížející. Kdysi jsem chtěl se slečnou Janinkou chodit, ale vyhodila mě.“

„Jestli vám dala kopačky, to se stává. Ale obě slečny tvrdily, že jste jí nic nedělal! Stál jste klidně tři metry od ní a ona na vás vzala znenadání břitvu!“

„Byla v šoku ze mě, pane kolego,“ řekl vážně Pepek. „Protože mě poznala. Nedělám to rád a neříkám to na potkání každému, ale nechci jí ublížit ještě víc. I tak jsem to už trochu přehnal. Abyste tedy věděl, ten Smrťák - jsem já!“

Než doktor stihl rozvážit, zda nemá před sebou dalšího těžkého pacienta, proměnil se přímo před jeho očima v kostru a po vteřině se vrátil do lidské podoby.

„Nevinným se zásadně ve své horší podobě nezjevuji,“ pokračoval suše. „Vás jsem ale musel přesvědčit, abyste jí věřil. Takže jste další čestná výjimka.“

Doktor chvíli jen lapal po dechu.

„Člověče...!“ vysoukal ze sebe.

„Tak úplně člověk nejsem, pane kolego,“ přerušil ho Pepek. „Dokážu vzít život a když je to potřeba, také život vrátit. Janina mě zná už dlouho. Neohrožoval jsem ji, ale chápu, že ze mě byla v šoku. To se ví, nebyl jsem na ni vlídný za to, co mi kdysi provedla, myslela si, že jí chci zabít, proto ta břitva. Bát se mě ale nemusela, nezabíjím nevinné. Řekněte jí to.“

„Vy jste ale... vy jste přece v našem Parlamentu vraždil...!“

„Ano, já,“ řekl Pepek rázně. „Proto se nepředstavuji každému. Ovšem v Parlamentu nebyl nevinný nikdo a všichni věděli, za co budou pykat. Za nevinné je může považovat jen slepý idealista nebo fanatik. Opakuji, nevinné nezabíjím, ani se jim neukazuji. Jste výjimka jen proto, abyste netrápil tu holku. Nechte ji vyspat z prášků a bude jí dobře. Jestli vám ale mohu poradit, nechte si to pro sebe. Ne že by mi na tom záleželo, ale mohl byste se stát rychle pacientem ve vlastním zařízení.“

„Vy jste ale... tak trochu vrah!“ vyrazil ze sebe lékař.

„Jako duch nejsem člověk,“ řekl ledabyle Pepek. „Podle našich kriterií spravedlnosti jsem jednal správně. Ale jestli vám svědomí nedá pokoj, pošlete na mě policii. Neuškodí mi to a vy třeba nebudete mít pocit spoluviny.“

„Spoluviny?“ zavrtěl lékař hlavou prudce. „Nikdy jsem nic neprovedl!“

„Někteří si myslí, že budou obviněni ze spoluviny, když mě nechají jít,“ vysvětloval Pepek. „Hodně lidí tak uvažuje. Zkuste se zamyslet nad něčím jiným. Snažím se nezabíjet nevinné a když jsem někomu zkrátil život, můžete vzít jed na to, že se tím jiným lidem život prodloužil. Třeba tím, že poklesla spotřeba drog.“

„Nevím o tom, že by poslanci prodávali drogy!“ vyjel na Pepka lékař.

„Poslanci zabíjeli svými zákony,“ přikývl Pepek nemilosrdně. „Zákon o povinném certifikátu mezinárodně uznávaných léčebných metod znemožnil Alexijevovu kliniku, díky tomu pak zbytečně zemřely tisíce lidí, které mohla klinika zachránit. Zákon, který dovoluje vystěhovat bez náhrady důchodce na ulici, když nemají na nekřesťanský nájem, také zabil dost lidí. Nejsou poslanci, kteří schválí takové zákony, také tak trochu vrazi? Nezastávejte se jich a raději jeďte! Nedělejte tu zbytečně větší poprask než už je!“

Pak se překvapenému lékaři přímo před očima rozplynul. Tomu nezbývalo než dát povel k odjezdu.

K diskusi jsou potřeba nejméně dva.


Po odjezdu sanitky se Pepek opět objevil a vrátil se do kadeřnictví. Obě kadeřnice si mezitím hleděly práce a dost nepokrytě si prohlížely Xapho a Mariuk. Těm to ale nevadilo. Pobyt v křesle u kadeřnice nepatří do metod tortury španělské inkvizice, naopak je příjemný a obě kadeřnice se snažily. Za chvíli měly obě Pepkovy skoro-choti hlavy jako na přehlídku krásy. Pepek jen odmítal všechny nabídky různých tužidel a jiných krášlících přípravků.

„Vy jste ale ošklivý!“ popichovala ho blondýnka. „Nechcete, aby byly hezké?“

„Prosím vás, podívejte se na ně!“ namítal dobromyslně Pepek. „Není hřích kazit jim přirozenou krásu nějakou pochybnou chemií?“

„To jsou všechno vědecky ověřené přípravky!“ zastávala se jich blondýna.

„Tak tedy - pochybnou vědeckou chemií?“ přidal Pepek.

Xapho i Mariuk vypadaly učesané mnohem lépe než předtím, ale Pepek mohl slevit ze zásad a objednat jim aspoň nějaký neškodný přípravek. On ale trval na svém. Nebylo to ale z nemístné škudlivosti. Když kadeřnice skončily a spočetly Pepkovi účet, vytáhl z kapsy jen tak zmuchlanou pětitisícikorunu.

„Zbytek si rozdělte!“ mávl rukou, když se začaly starat o to, kde by mohly rozměnit.

Kadeřnice málem padly do mdlob. Tohle věru nečekaly.

„Co když příště přivedu jiné?“ zeptal se jich na odchodu. „Je jich tam víc, které chtějí být krásnější!“

„Ale samozřejmě!“ jiskřily oči kudrnaté.

Pepek vyvedl ďáblice z provozovny a zamířil s nimi na autobus. Ale teprve když byly z doslechu, obrátila se na něho Mariuk.

„Poslyš, Pepku, co jsi té chudince provedl, že ji to tak sebralo?“

„Nic moc,“ usmál se. „Řekl jsem jí mimo jiné, že jí obě vděčíte za život. Kdyby mě tenkrát nezklamala, nehledal bych zapomnění v Jupiterských světech a vy byste hladověly na Pegsda, pokud by už lidožroutky neokusovaly vaše kosti.“

„To ji tak rozčílilo?“ podívala se Mariuk na Pepka podezřívavě.

„To snad ani ne,“ odtušil Pepek. „Ale řekl jsem jí, že mám teď místo ní vás a že jste krásnější než dvacet takových jako ona.“

„To by ji snad taky tak nevytočilo?“ sondovala dál Mariuk.

„Některé holky jsou strašně pyšné na svou krásu,“ přikývl. „Berou jako urážku, když jim někdo řekne, že je jiná hezčí. Když jsem jí ale řekl, že vás je takových čtyři sta a ona by se mohla krásou měřit jen s těmi nejošklivějšími, bylo to na ni moc. To jste viděly i samy.“

„Jsou divné!“ zhodnotila to Mariuk.

„Hele, vy jste taky příšerně vyšilovaly, když se před vámi člověk zmínil o andělech!“ přidal Pepek svůj dávný postřeh.

„Neměla by se na ně raději podívat Salgiel?“ napadlo Xapho. „Když u nás našla gen nenávisti k Ogdurům, co by asi našla u nich? Přemýšlej o tom!“

„To vážně nevím,“ odvětil Pepek. „Teď to ale řešit nebudeme a půjdeme se vrhnout do víru městských radovánek, ano?“

„Bereme!“ souhlasila Mariuk.

 


Zpět Obsah Dále

08.08.2017 15:28