Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Arael

Xapho a Mariuk se vrátily do Oázy načesané jako princezny. Hned ten večer na nich několik tefirek vyzvídalo, jak k tomu přišly. Když přišla Tabris s celou delegací, aby jim také umožnil něco takového, Pepek se jich zeptal, jestli by naopak některé mladší nelákalo jít na Zem a naučit se to.

„Řekl bych, že se tady v Oáze pár kadeřnic skvěle uplatní,“ zakončil. „Chtělo by to ale pár mladších, aby na Zemi nebyly nápadné. Kadeřnické učednice by měly mít asi patnáct let a měly by umět česky. A nejprve musíme vyřešit problém biočipů, aby na ně nepřitahovaly pozornost pozemských ďáblů.“

Patnáctiletých děvčat bylo v Oáze jen pár desítek. Pepek nechal jejich přesvědčování na starosti Tabris a sám se hned druhého dne vrhl na problém biočipů. Chyběla mu Víťova genialita, ale dalo se říci, že byl řešení tak jako tak na stopě. Stačilo mu vypůjčit si na pár vteřin jeden zemský satelit a brzy přišel s přesným mapováním biočipů u Baalek i u Árjá.

„Bude asi nejjednodušší spojit to s úpravami na hlavě,“ přesvědčoval Salgiel.

„Proč?“ namítala Salgiel. „Když to roboti tak přesně určí, proč to rovnou nevyužít pro zaměření gama-nože? Ten zničí biočip, ale nepoškodí okolní tkáně. Pro úpravy hlavy musíš mít připravené implantáty a sám víš, že je můžeme pěstovat v omezené míře. Některých by se dalo vypěstovat více najednou, ale paměti musíš hned naplnit a to je piplačka, že se při ní málem nedá dělat nic jiného. Proto jsem třeba odmítla i tebe. Věřím, že bys na sobě dokázal klonovat totéž co my, ale naše vědomosti nemáš. Sám jsi říkal, že neumíš ani tolik, co znají Učedníci, kteří se tomu věnovali naplno. Nech nás tedy zvažovat to odborně.“

„Jeden z prvních implantovaných orgánů je tacuky,“ namítal. „Bez toho nevyužijete urychleného hojení. Mohl bych na sobě klonovat ostatní orgány a paměti bez obsahu, ten byste později dodávaly borůvkami!“

„Gama-nůž je tak přesný, že spálí jen to, co spálit má,“ namítla Salgiel. „Ten zásah se dá dělat při vědomí a pacient si toho často ani nevšimne.“

Jako jedny z prvních se nové operaci podrobily tři patnáctileté kamarádky, vybrané na učební obor kadeřnice. Salgiel měla pravdu. Samotné operace si ani nevšimly a když Pepek kontroloval, zda přece jen nereagují na simulované družicové signály, mohl si oddychnout. Bez biočipů se nebudou objevovat na zrádných obrazovkách v pražském centru ďáblů. Byly zrádné na obě strany. Ukazovaly pozice tefirů i jejich lidských pomahačů svým pánům, ale také Pepkovi, samozřejmě jen když byly zapnuté.

„Prima,“ komentoval to. „Zítra se podíváme po nejbližším volném místě učebního oboru kadeřnice.“


Františka poslední dobou velice zaneprázdnila hudební škola. Když proto přišel večer na návštěvu, vítali ho všichni jako dobrého, ale vzácného přítele.

„Máš nějaké problémy?“ nabízel se mu hned Pepek.

„Mám,“ přikývl František. „Ale krásné problémy. Učím děti zpívat. Od začátku jsem tvrdil, že jsou strašně zanedbané a měl jsem pravdu. Ty jsi měl pravdu, že jsou zanedbané všechny. Tím víc mě blaží, kdykoliv mezi nimi najdu dívenku, která by mohla při dobrém vedení zazářit. Mám zatím čtyři. Projevují takový přirozený talent, že by byl hřích nechat je zplanět a zakrnět. A to jsem probral jen pár desítek dětí, takže očekávám, že školu nakonec úplně zaplním. Taky je pravda, že s těmi paměťovými pihami to jde přímo skokem. Virtuóz se mi ještě neukázal, ale u některých holčiček by dnes nikdo nehádal, že ještě nedávno byly na hudbu úplně levé. Možná bych už dnes mohl začít uvažovat o sestavení orchestru.“

„No vidíš!“ zářil nadšením i Pepek.

„Je toho ale na jednoho trochu moc,“ přiznal František sklesleji. „Ty pihy byly dobré, ale cit nepřenesou.“

„To ani nemohou,“ řekl Pepek. „Buď rád aspoň za to. Ani Alexijev nemá na Zemi, ani v Andělském světě tak velké přesvědčovací úspěchy.“

„S dětmi mi pomáhá jedna ochotná duše,“ řekl František. „Sama se nabídla, nejprve přivedla svěřené děti a když jsem zjistil, že jedna z dívek má nejspíš talent, zůstala mi na výpomoc. Chodí do školy každé ráno a pomáhá mi nejen organizovat děti, ale i s úklidem.“

„Já vím,“ usmála se Salgiel. „Qemuel, výsadkářka ozářená při katastrofě v Árj-Cheeb. Chodila i ke mně. Naštěstí jsou dnes všechny v pořádku, alespoň testy už mají v normálu.“

„Vyprávěla mi, co se jí tam stalo,“ přitakal František. „Obdivuji odvážné ženy, škoda těch, které tam zůstaly... Ale neříkala mi, že už je v pořádku.“

„To by se dozvěděla nejspíš při zítřejší kontrole,“ dodala rychle Salgiel. „Stejně jako vy, pane Františku. Vaše testy jsou v pořádku. Pokřivený chromozóm jsme srovnaly a žádná další genetická past vám už nehrozí.“

„Počkejte...“ trochu zbledl František. „Opravdu?“

„Opravdu,“ potvrdila to Salgiel.

„To by... to bychom mohli...“ nechtěl František ani věřit svým uším.

„Nechceš si nakonec Qemuel vzít?“ nadhodil Pepek.

„No, nebyl bych proti,“ připustil František. „Má ráda děti, zdá se, že i ona má hudební sluch a zajímá se o hudbu...“

„Nevezmeš ji do hudebky jako žákyni?“ napadlo Pepka.

„Na to je přece moc stará!“ zavrtěl smutně hlavou František.

„Kolik jí je let?“ zeptal se ho Pepek.

„To se o dámách nevyzvídá!“ napomenul ho pohoršeně František.

„Je jí něco přes tři sta,“ prozradila to klidně Salgiel, neznalá pozemské etikety.

„Člověče, tři sta, to nic není!“ ujišťoval Františka Pepek. „Neřekl bych, kdyby jí bylo přes tisíc, ale tři sta let je u nich rané mládí! Zkus to s ní!“

„Myslíš, že by se mohla na něco naučit hrát?“

„Oboje,“ kývl Pepek. „Nauč ji hrát na nějaký nástroj, s pihami to půjde. A přitom si ji vezmi za ženu.“

„Bude tu jeden problém,“ postěžoval si. „Dnešní móda žít spolu jen tak se mi nezdá. Jenže tady není žádný kněz.“

„Kněz by problém nebyl,“ ujistil ho Pepek. „Na Zemi jich je dost. Jen nevím, který by tě dobrovolně oddal s ďáblicí. Ledaže bys oželel slávu v kostele a spokojil se s občanským obřadem, to by se dalo zařídit snadněji.“

„Já to neberu jako slávu,“ namítl František. „Svatba je opravdový závazek a tak to má být. Chtěl bych to brát vážně, chápeš?“

Pepek se na něho pátravě zadíval.

„Poslyš, Franto, že ty jsi křesťan?“ zeptal se ho přímo. „Když ti tak záleží na knězi...“

„Záleží,“ vzdychl si František. „Do kostela moc nechodím, ale něčemu člověk věřit musí, nemyslíš?“

„Já přece taky věřím na anděly,“ přikývl Pepek. „Sice jsem žádné neviděl, ale pár lidí, co znám, vidělo na vlastní oči aspoň jednu andělku. Uvědom si ale, že kromě nás dvou žijí na tomto světě samé pravé ďáblice z Pekla, zatím jen trochu převychované, aby neškodily. Takže to nebudeš mít snadné už z principu. Pomáháš ďáblicím, je to křesťanské, nebo je to zločin? A mít rád ďáblice? To už se vážně podobá svatokrádeži. Ale podle toho, co jsem slyšel o Ogdurech, a vím o nich nejspíš víc než ten kněz, bych řekl, že nebudou mít nic proti tomu, abychom někomu pomohli, i když to jsou jejich bývalí nepřátelé.“

„Myslíš?“ znejistěl František.

„Myslím si to,“ přikývl Pepek.

„Jak je to doopravdy s nepřátelstvím mezi Ogdury a ďábly?“

Pepek mu musel vysvětlit, jak Salgiel našla a překonala podvědomou nenávist ďáblic vůči všemu andělskému, zakódovanou přímo v genetice.

„Někdo jim to tam musel vpašovat už dávno,“ zakončil to. „Asi mu hodně záleželo na tom, aby žádná dohoda s anděly nebyla možná. Jen doufám, že něco podobného nemají také Ogdurové. Ale i kdyby měli, dá se to odstranit. Zdejší ďáblice už nevypění vztekem, kdyby se tu objevili a nakonec by se s nimi mohly i skamarádit.“

„To by byla úplná pohádka!“

„Možná to nebude pohádka,“ opravil ho Pepek. „Až se tu Ogdurové objeví, uvidíme! Ani bych se nedivil, kdyby uznali i tu zdejší polygamii. Vlastně s tím najisto počítám. Když to pochopil Alexijev...“

„Hele, říkej si co chceš, ale já bych rád zůstal u křesťanství,“ otřásl se František. „Už jsem tak od malička vychovaný...“

„Od malička jsi byl slepý,“ připomněl mu Pepek. „Zůstal bys rád slepý napořád?“

„To jistě ne,“ bránil se. „Ale křesťanství snad není nemoc ani vada!“

„Jak chceš, přemlouvat tě nebudu,“ ustoupil Pepek, jen si pomyslil, jestli to přece jen vada není, když to zabraňuje dobré věci. „Jen ti říkám, že zdejší polygamie je přirozená a tedy podle všeho správná. Nečetl jsi v Bibli o mnohých manželkách krále Šalamouna? Ten byl přece hodnocený docela kladně.“

„To bylo v jiné době.“

„Tady jsme zase v jiném světě. Bible byla napsaná pro Zemi. Tady může platit něco jiného. Zdejší polygamie není daná lidskými zvyky ani zákony, ale pevně vyplývá přímo z genetické podstaty ďáblic. Bůh to tak zřejmě chtěl.“

„Nerouhej se!“ okřikl František Pepka zprudka.

„Co je na tom rouhavého?“ ohradil se Pepek. „Zdejší bioložky dovedou ledacos, ale na tohle by si netroufly, je to prý příliš hluboce zakotvené. Vypadá to, že za to nemohou ani jejich prapředkové. Mají zkrátka úplně jiné geny.“

„Bible tvrdí, že ďáblové jsou odpadlí andělé,“ strachoval se František.

„Bible taky popisuje návrat marnotratného syna,“ připomněl mu. „Jestli se nepletu, otec ho uvítal s otevřenou náručí. Nenajdou milost i ďáblice, když začnou sekat dobrotu?“

„Hele, o tom se bavit nebudeme,“ skončil rázně František. „Ponecháme si každý svůj názor. Já ti zase nebudu vnucovat svůj.“

„Kdo ti co vnucuje?“ ušklíbl se Pepek. „Jen ti říkám, jak to tady chodí a jak to chodit bude. Rodina s jedním chlapem a jednou ženou je tu jedna z uznávaných možností. Využij toho a vezmi si Qemuel, ostatní tě přestanou uhánět! A co se týče kněze, kdyby sem žádný nechtěl jít, co řekneš na starý pozemský zvyk, podle kterého mají právo oddávat i kapitáni lodí nebo starostové vesnic, odříznutých od světa?“

„Kdo je tady vlastně starosta?“ zarazil se František. „Ty?“

„Momentálně nikdo,“ pokrčil rameny Pepek. „Až budeme starostu potřebovat, jistě si nějakého najdeme. Zatím žádného nepotřebujeme.“

„Slyšel jsem ale, že tě ďáblice poslouchají!“

„Ano, když vymyslím akci, na kterou nestačím sám a jdou mi s ní pomoci,“ přikývl Pepek. „Akci velí ten, kdo si ví rady. Naposledy velela Yazatap, protože věděla, kde v Pekle najdeme vimaany s laboratořemi. Poslyš, Franto, nedělej s tím takové orace! Jsou to holky jako každé jiné, jestli se ti líbí Qemuel, vezmi si ji, tu nadanou dívenku adoptujte, pořiďte si k ní časem pár vlastních a můžete si založit rodinnou kapelu.“

„Uvidíme,“ řekl František.


Umístění kadeřnických učednic prošlo hladce. Pepek s sebou na Zem přivezl veliký pohár z pravého zlata a ve zlatnictví jej prodal. S řádným proclením si hlavu nelámal podle hesla »není žalobce, není soudce«. S kapsou plnou peněz navštívil dvě učňovská kadeřnická střediska, objevená pomocí inzerátů. V prvním nepochodil, ale ve druhém na jeho podmínky přistoupili, byly jistě výhodné pro obě strany. Požadoval co nejvíce zkrácený rychlokurs, za který byl ochotný zaplatit jako za úplné vyučení. Navíc se zavázal dodat několik ochotných figurantek, na kterých mohou zkoušet a slíbil za každý účes navíc poctivě zaplatit.

Mistrová, starší kadeřnice, která měla učnice vést, sice remcala o neúctě k řemeslu, ale Pepkovým svěřenkám se věnovala pod podmínkou, že splní Pepkův slib a nebudou se tím živit.

„Česat kamarádky, pokud budou mít odvahu se vám svěřit, budiž. Ale jestli se dozvím, že to chcete dělat profesionálně, přijdu vás všechny osobně vytahat za uši!“

Pak jí to ale nedalo a začala je brát vážně. Dostala na starost jen ty tři mladé holky, mohla se jim věnovat. Když si postěžovala, že to nemají na kom zkoušet, Pepek na chvíli zmizel a obratem se vrátil se třemi mladými, krásnými, ale rozcuchanými dívkami.

Kadeřnice je zkusila vyzpovídat odkud jsou a co jsou zač, ale figurantky zarputile na žádnou otázku neodpovídaly.

„Nechte je být, neumějí česky!“ usmíval se na mistrovou Pepek.

„Kde jste je ale sebral, mladý pane?“ zadívala se na Pepka pátravým pohledem. „Už dlouho jsem neviděla tak zanedbané hlavy! Ani bych se moc nedivila, kdyby měly vši!“

„Toho se nebojte,“ chlácholil ji. „Byli jsme na výletě na ostrově, kde jsme na žádnou kadeřnici nenarazili. Jestli mají některé ve vlasech sůl, je to z mořské vody. Ale vši naprosto vylučuji, za to dám ruku do ohně. Ještě jsem neslyšel o vši, která přežije oheň xeri!“

„Sůl by si v hlavě neměly nechávat dlouho,“ mínila mistrová. „Nevadí, mytí hlavy je beztak v ceně.“

Pak začala mladým učenkám vysvětlovat zásady kadeřnického řemesla.

Když Pepek viděl, že je vše na dobré cestě, posadil se a vypadalo to, že si zdříml. Ve skutečnosti si ale telepaticky aktivoval špionážní kamery v sídle ďáblů.

Co spatřil, ho poněkud znepokojilo. Sídlo ďáblů bylo opět v provozu. Za zmizelé byli v opravené místnosti jiní a na zapnuté obrazovce defilovalo po Praze ještě více světélek než minule. Obrazovka neukazovala dost ostře, ale bylo vidět, že se Parlament těmi ďábelskými světélky zase jen hemží. Obrazovka zřejmě ukazovala nejen ďábly, ale i jejich pomocníky, proto jich bylo mnohem víc. Nebylo by od věci ukázat se jim ve Smrťákově podobě? Musel by tam ale jít jako duch a projít nebezpečnou bouří, pokud se ještě neuklidnila. Mohl by ale spojit dvě věci a při té příležitosti se poohlédnout Araelovi po Muriel.

Tady bylo všechno, zdá se, v pořádku. Omluvil se tedy a odešel, ale na chodbě zamířil místo na ulici na dvorek, kde vesmírná brána nezpůsobí tak velké pozdvižení...

Muriel snad stojí za trochu risku.


Neměl letadlo, ale rychle proletěl potřebnými bránami a za chvíli byl zpátky v Praze, jenže v nehmotné podobě.

Nebezpečná bouře v Jupiterském světě, schopná zničit i letadlo, sice stále ještě trvala, ale jemu neuškodila. Trochu jím zacloumala, pokropila ho ledovou vodou a ozářila blesky, ale proletěl jí jen krátce. Její nejnebezpečnější magnetickou složku naštěstí ani nevnímal.

Jeho objevení v Českém Parlamentu opět vyvolalo nesmírné zděšení, ale toho už si ani nevšímal, stejně jako ignoroval marné pokusy vyzývat ho, aby se vzdal namířeným zbraním. Krátce se všem ukázal ve své horší podobě a poslance, sloužící cizím mocnostem, stručně vyzval k demisi. Dal jim tentokrát delší lhůtu, ale ujistil je, aby si nedělali plané naděje, že si pro ně vždycky chvilku najde.

Pak zmizel skrz stěnu, jak se už stalo jeho zvykem.

Krátce si pak popovídal s redaktorem Kryštofem a vysvětlil mu pohled ze své strany, aby média neinformovala veřejnost příliš jednostranně. Odmítl se ale zdržet a za chvíli už vstupoval do světa Saturn-dolů, kam předtím kromě Muriel poslal i samuraje s meči. Nebál se jich. Kdykoliv je mohl přece poslat do dalšího světa, nebo jim ustoupit jinam, kam by ho nemohli následovat.

Pak se trochu soustředil, aby si vybavil Murielinu rezonanci.

Pamatoval si ji dobře a zdálo se mu, že se ani příliš nevzdálila. Zavolal ji a nabídl jí příměří po dobu vyjednávání, pokud se dostaví na nedaleký kopec homolovitého tvaru, kde na ni počká.

„Ale koukej přijít sama, rozumíš?“ vyzval ji důrazně.

Byl pevně rozhodnutý nespoléhat se na její čest a pečlivě sledoval okolí, aby nepřišla se svými ozbrojenými kamarádíčky. Nezapomínal, že jsou na zdejší poměry dobře ozbrojeni meči a především eldyfem.

Muriel se ale přivlekla sama a zdálo se, že je na pokraji svých sil. Již na Zemi trpěla hladem, ale tady nebylo k snědku vůbec nic. Na nabídnutou masohrušku se hladově vrhla.

„Přišel jsem ti nabídnout záchranu,“ navrhl jí.

„Tu jsem snad jednou odmítla!“ odvětila netrpělivě. „Život z rukou Kanaánce je život bez cti. To si nemohu dovolit.“

„Jak jsi stará, tak jsi pitomá!“ odsekl upřímně. „Dvě stě tvých dávných spolubojovnic už tu nabídku využilo a zrovna tak dvě stě vašich nepřátel. Zakládáme v novém světě mimo dosah vašich konvertorů kolonii a moje podmínky se jim nezdály pokořující.“

„Co tam s nimi děláš?“ zavrčela.

„Pomáhám jim,“ pokrčil rameny. „Rozhodl jsem se žít s nimi, jako bych k nim patřil odedávna. Letos si čtyři z nich vezmu podle vašeho starodávného zvyku za ženy.“

„To bych to chytla! Takové holoplíště, a už by se to ženilo!“

„Mě se bát nemusíš, ani tě nechci,“ odsekl. „Ale měl by tam o tebe zájem někdo jiný. Co bys řekla, kdybych tě zavedl k jakémusi Araelovi? Je sice z kmene Asbeel, ale my jsme se tam už také kmenů zřekli, jako vy na Zemi.“

„Arael?“ vytřeštila na něho oči. „Co ten tam dělá?“

„Momentálně nic,“ pokrčil rameny. „Poslouchá hudbu. Ale tvrdil, že by mu nebylo proti mysli žít s tebou, kdybych tě vyhledal a přivedl k němu.“

„Ten?“ vykřikla tak opovržlivým tónem, jakého jen byla schopná. „Ten že by chtěl žít se mnou? Vážně ses zbláznil?“

„Tvrdil mi, že měl o tebe na Zemi zájem a prý jsi k němu také nebyla lhostejná,“ řekl klidně, ani nehnul brvou.

„To že ti řekl?“ rozesmála se podivně zlým smíchem. „Arael, slyšela jsem dobře? To byl přece jeden z nejhorších tyranů, dělal mi vždycky největší zlo. Šikanoval mě, urážel, jako kdybych byla Kanaánka! Jestli tomu říká zájem, tak to radši chcípnu tady!“

„Myslíš, že se nemohl změnit?“ pokusil se ji zviklat.

„To by ani nebyl on!“ odsekla mu. „Pěkně jsi mu naletěl! Asi tam nemá koho deptat a urážet, ale proč na to potřebuje zrovna mě? Jak já ho nenáviděla a nenávidím!“

„Chtěli jsme, aby si vybral pár žen a založil s nimi rodinu,“ řekl zamračeně. To co mu Muriel říkala, zrovna nezapadalo do obrazu, který o Araelovi dosud měl.

„Co vám na to řekl?“ vyhrkla rychle.

„Že to není jen tak, vybrat si partnerku na celý život,“ odvětil klidně. „Na Zemi prý měl tebe a jinou jako první ženu nechce.“

„Měl mě tu za fackovacího panáka!“ řekla nahněvaně. „Asi by v tom chtěl pokračovat, ale já tam za ním nepůjdu, leda bys mě nakrájel a donesl mě tam po kouskách!“

„Nikoho tam netaháme násilím,“ zavrtěl hlavou. „Kdybys tam šla, pak jedině ze své vůle. Do žádných svazků tam nikoho nenutíme a jestli o něho fakt nestojíš, nemusíš.“

„Sežeň mu na Zemi jeho partnera Zadkiela!“ odsekla Muriel. „Proti tomu jistě nebude ani jeden z nich nic namítat.“

„Počkej! Zadkiel byl přece chlap?“ zarazil se Pepek.

„To těm dvěma nevadí!“ odsekla. „Oni si vystačí! Možná by přibrali do party i tebe.“

„Nevěděl jsem, že by byl takového založení!“ odvětil zaraženě. „Zadkiela mu ale na Zemi neseženu. Vlastnoručně jsem mu usekl hlavu, když mě napadli.“

„Pak se měj před Araelem na pozoru!“ varovala ho. „Tihle hošíci umějí být mstiví!“

„Nevypadal na to, že by se chtěl mstít,“ nesouhlasil s ní. „Ale kdybys měla pravdu, co mi povíš na návrh, abych tě tam přece jen vzal? Takových jako ty je tam čtyři sta. Nedávno jsme z nich vytvořili party a každá dostala pár dětí na výchovu, aby se o ně staraly. Připoj se k nějaké takové partě! Jak to vidím, docela je to baví!“

„Myslíš vychovávat děti jako v rodinách u lidí na Zemi?“ zpozorněla.

„Tak nějak,“ přikývl. „Slíbil jsem jim, že se pro vážné zájemkyně poohlédnu na Zemi po vhodných mužských partnerech. Je tam přece aspoň pár ďáblů a některým ženským by se líbili i Kanaánci, když se k nim budou slušně chovat.“

„Myslíš ďábly, co chodí mezi lidmi, nebo v našem napolo hmotném stavu?“

„Třeba oboje!“ nadhodil.

„Na to zapomeň!“ vrtěla zamračeně hlavou. „Těm co žijí mezi vámi lidmi se podařilo vyladit si organismy tak dokonale, že nestárnou a jsou nesmrtelní, takže nebudou mít zájem o rodiny a o cizí děti už tuplem ne. A naši kolegové duchové? Ti si dávno vystačí bez žen.“

„Všichni?“ zeptal se nevěřícně.

„Všichni!“ trvala na svém. „Žila jsem mezi nimi dva tisíce let, snad mi můžeš věřit, že o mě ani okem nezavadili, pokud si nechtěli na někom zchladit žáhu. Byla jsem jim dobrá jen jako fackovací panák, to ti mohu odpřisáhnout!“

„To by bylo něco úplně jiného,“ zamyslel se. „Poslyš, Muriel, jestli je to tak, Araela ti vnucovat nebudu. Ale moje nabídka na cestu do Oázy trvá. Takových jako ty je tam plno.“

„Mám snad dělat otrokyni tobě?“ ušklíbla se.

„Já takový nejsem,“ ujistil ji. „Otrokyni nepotřebuji. Mám tam čtyři fajn ženské, mají mě rády, já je také, další do rodiny nepotřebujeme a tebe už vůbec ne. Ostatním jsem slíbil, že jim na Zemi seženu manžely, ale pro takový svazek by ses musela rozhodnout stejně jako ostatní, tedy sama a dobrovolně.“

„Povídej!“ vybídla ho, ale postřehl v tom jemnou ironii. „Poslouchá se to pěkně! Skoro jako vaše Kanaánské fairytales... pohádky.“

„Myslel jsem si, že by vám nejvíc jako partneři vyhovovali ďáblové ze Země, protože v Gehenně údajně žádní nezůstali. Ale když si vystačí sami, ať si vystačí sami, lámat je nebudeme. Těch sto chlapů seženu i na Zemi.“

„Holoplíšťata jako jsi sám?“ vyprskla.

„Nemohu za to, že na Zemi nejsou partneři vašeho věku,“ odpověděl jí vážně. „Když si dáš jako podmínku manžela stejně starého jako jsi sama, vyřadíš tím všechny Kanaánce. Tefirové o vás nestojí a zůstala bys tedy sama.“

„Ba ne, i pár starších Kanaánců by se na Zemi našlo,“ odtušila. „Ale máš pravdu, není oč stát, jsou ještě pitomější než jejich pánové.“

„Kde najdeš Kanaánce tisíc let staré?“ zpozorněl trochu.

„Slouží pozemským tefirům,“ ujistila ho. „Ti přece potřebují lidské sluhy a nebavilo je vycepovávat si každých pár let nové. Jejich homunkulové, jak jim říkají, žijí tisíce let, ale jejich jedinou snahou je zalíbit se svým pánům. Jako manžela bych žádného nechtěla, ani kdybych neměla na výběr nic jiného.“

„Říkáš mi zajímavé věci,“ ujistil ji. „O tom jsem nevěděl. Ale my už jsme také trochu dál a máme naději na delší věk než je na Zemi obvyklé.“

„Jako špionka jsem už o tom něco na Zemi zaslechla,“ potvrdila to.

„Hele, to teď není důležité,“ řekl. „Vraťme se k mé poslední nabídce. Když se mnou dobrovolně odejdeš do našeho světa, získáš ode mne hmotné tělo a příležitost žít ve slušně vyhlížejícím světě jako už čtyři stovky jiných, které už moji nabídku přijaly. Nebude tě tam nikdo urážet ani šikanovat. Jediné omezení, které s tím spojuji, je zapomenout na Zemi i na Gehennu. Velká část jich byla duchy jako ty a všechny se Gehenny zřekly. Rozhodni se!“

„Všechny se zřekly Gehenny?“

„Všechny,“ ujistil ji.

„Jak je to možné?“ vrtěla nechápavě hlavou. „Copak nemají čest?“

„Neuznáváme čest v pojetí Gehenny jako věrnost kmenům. Ani jako na Zemi, kde jsi musela přísahat pozemským ďáblům. Nikdo ti nebude vyčítat porušení pradávných ani nově vynucených přísah. Po osadnicích vyžadujeme jen dvě zásady, které spolu souvisí: neškodit jiným a nevracet se do žádné války, na Gehennu, ani na Zem. Můžeš být fanatička, ale nejsi snad pitomá a doufám, že tě to ani nenapadne. Nebo je to pro tebe pořád nepřijatelné?“

„Jestli chcete jen tohle, to by tak nepřijatelné nebylo,“ zvažovala to. „Jak vlastně v té Oáze, nebo jak se to jmenuje, žijete? Jako lidé na Zemi?“

„Nemáme pozemské materiální problémy,“ ujistil ji. „Užíváme prostředky civilizace Okifeia, zatím nám nic nechybí. Na druhé straně si každá musí najít uplatnění sama. Ale pro snaživé se vždycky něco najde. Teď zrovna jsou to děti.“

„Poslyš, nevěřím ti,“ vzdychla si skepticky. „Vypadá to příliš lákavě, než aby to byla pravda. Ale budeš se asi moc divit, vezmu to. Tady to totiž vypadá ještě hůř.“

„Popovídej si o tom v Oáze s některými jinými, když mi nevěříš,“ poradil jí.

„Zkusím to,“ řekla.

Podal jí ruku a když mu ji váhavě stiskla, objal ji a vznesl se s ní. Kolem nich zavířila šňůrka cizích světů. V jednom byla bouře, která jimi zacloumala, ale držel ji pevně a vzápětí proletěli společně do dalšího, kde byl opět klid. Pak pozvolna přistáli na pobřeží nevelkého sopečného ostrova. Zavedl ji ke skále, kde se před nimi otevřel vchod do nevelké místnosti.

„Už jsme tady, tohle je zdejší teleport,“ vysvětloval jí, sotva se za nimi dveře zavřely. Vzápětí se zase otevřely, ale za nimi už byla hala velkého domu plného žen, oblečených ve vyzývavých šatech. Muriel se mezi nimi odřenou, dva tisíce let starou uniformou vyjímala jako bezdomovec na reprezentačním plese. Většina žen Pepka poznala a zdravila se s ním. Muriel si prohlížely zvědavě, ale ani se jí moc nedivily.

„Tady jsi, Tabris!“ zachytil jednu tefirku, oblečenou v béžovém kostýmku. „Přivedl jsem ti novicku, postarej se o ni, prosím, ty máš přehled o tom, kde je volněji.“

„Odkud ji máš?“ usmála se na něho Tabris.

„Duchyně ze Země,“ sdělil jí. „Musím se tam vrátit, popovídej si s ní zatím a objednej jí nějaké jídlo, ručím ti za to, že má ukrutný hlad.“

„Vida, další ze Země,“ usmála se Tabris. „Pojďme tedy do cukrárny, něco si dáme.“

„Postarej se o ni, já musím zpátky!“ loučil se rychle Pepek.

„My už se domluvíme,“ usmála se Tabris. „Žena ženě nejlépe porozumí.“

„Proto ti ji přece vedu,“ řekl už na odchodu.


Večer přivezl v pořádku teleportem do kulturního domu učednice-kadeřnice. Nadšeně se s ostatními dělily o své dojmy, zatímco načesané figurantky sklízely obdiv pro své účesy.

V kulturním domě se právě chystal malý houslový koncert. Bylo tu plno, František si pokaždé připravil něco jiného, posluchačky byly u vytržení a Pepek uvažoval, jestli není sál příliš malý. Když kulturní dům projektoval, počítal s místem pro čtyři sta lidí, ale sál praskal ve švech, neboť si sem koncertumilovné posluchačky vodily děti a musely si je brát na klín, jinak by se pro všechny místa nedostalo.

Pepek ale neměl na koncert čas. Jen se zběžně zeptal, zda tu přece jen nenajde Araela a když mu nejbližší tefirky potvrdily, že tu není, vydal se za ním do jeho domu.

„Nepozveš mě dál?“ zeptal se ho, když se před ním jen trochu pootevřely dveře.

„Ale ano,“ přikývl Arael. „To víš, občas za mnou chodí sousedky, Araeli sem, Araeli tam, jeden ani neví, kam se před nimi schovat.“

„Přivezl jsem ti dnes Muriel,“ sdělil mu Pepek jen jako mimochodem. „Mají ji v péči lazarnice, ale je živá a už se na tebe těší.“

„A hrome!“ uklouzlo Araelovi.

„Těšíš se na ni také?“ zeptal se ho Pepek.

„Jistě,“ odtušil Arael, ale moc upřímně to neznělo.

„Říkala mi ale, že se nejvíc těší na to, jak ti vyškrábe oči,“ dodal Pepek.

„To je jí podobné!“ vyhrkl.

„Poslyš, Araeli,“ pokračoval dobrácky Pepek. „Proč jsi mě nechal shánět ji po všech čertech, když o ni stejně nestojíš?“

„Já o ni stojím,“ bránil se, ale příliš chabě, než aby to bylo věrohodné.

„Nelži!“ udeřil na něho přísně Pepek. „Tvrdila mi, že jsi ji na Zemi akorát šikanoval, ale nikdy jsi o ni nestál! Táhl jsi to se Zadkielem!“

„Tomu už život nevrátíš,“ podíval se na něho Arael vyčítavě.

„Viděl jsi přece sám, jaká s ním byla řeč!“ namítl Pepek.

„To nebyl Zadkiel, kterého jsi tak nešikovně rozsekal, ale Mirzael,“ opravil ho ďábel. „Zadkiela jsi zastřelil hned zpočátku, byl mrtvý na místě.“

„Tak jako tak ti ho nevrátím,“ řekl Pepek. „Nemohl jsi říct rovnou, že jsi na chlapy?“

„Abys mě zabil?“ opáčil Arael.

„Mohl sis už všimnout, že mi nejde o tvoji krev,“ odsekl Pepek. „Ale co teď s tebou? Garantuji ti, budeš to mít těžké. Ne se mnou, ale se ženskými! Jsou jich tady čtyři stovky, jedou po tobě, netrpělivě čekají, kterou si vybereš, žádná netuší, jak je to s tebou doopravdy, ale až se to dozvědí... nechtěl bych být ve tvé kůži! Mohly by tě z ní stáhnout!“

„Žádnou si nevezmu!“ vyhrkl odhodlaně.

„To je mi jasné!“ ušklíbl si Pepek. „Ale nebudeš to mít snadné, to si piš! Vodit za nos čtyři sta ďáblic a mít je teď na krku pěkně rozvzteklené, to ti teda nezávidím!“

„Žádnou nepustím přes práh ani na krok!“ sliboval.

„To ti věřím, když už vím proč!“ ušklíbl si Pepek. „Ale řekni mi, není ti z nich trochu ouzko? Budou na tebe patřičně nabroušené.“

„A co kdybych se odstěhoval?“ napadlo ho. „Třeba na ten sousední ostrov, jak jsi tam všechny tak neúspěšně lákal.“

„Tam se časem také začnou stěhovat, až tady nebude k hnutí,“ ujistil ho. „Tam jim neutečeš. Leda bych ti upravil nějaký menší a odlehlejší ostrov. Ale co tam budeš dělat? Žít sám jako poustevník?“

„Radši sám, než se ženskými!“

„No dobře,“ zavrčel Pepek. „To bych mohl zařídit. Horší je, že jsem s tebou počítal jako s budoucí hlavou rodiny. Nutit tě do toho nebudu, to by nemělo smysl, ale... poslyš, co kdyby sis vyměnil místo s někým z Pegsda? Máme tam jako hlídku čtyři chlapy, starají se o novicky, které se tam čas od času objeví. Některý by sem mohl jít místo tebe!“

„Nezůstali tam náhodou sami a dobrovolně?“ ušklíbl se Arael.

„Zůstali,“ přikývl Pepek. „Od koho to víš?“

„A nezůstali tam protože se jim se všemi těmi ženskými nechtělo?“ dodal ďábel tak trochu potměšile.

„To nevím,“ zarazil se Pepek. „Na to jsem se jich neptal. Poslyš, ženské počítají s tím, že jim budete dělat manžely! Teď, když přišly o klonování a strojovou výrobu dětí, budou chlapy potřebovat! Jestli jste všichni takoví, byla by to katastrofa!“

„Tisíce let o nás nestály!“ odfrkl si Arael. „Tisíce let námi pohrdaly jako zbytečnými, ačkoliv jsme byli odjakživa nejlepší válečníci. Naučili jsme se vystačit si bez nich! Přišly s prosíkem? Teď o ně naopak nestojíme my! A kdo se tomu může divit?“

Pepek se na něho podíval se směsicí neštěstí a vzteku.

„Proč jsi mě tedy honil pro Muriel?“ udeřil na něho.

„Copak jsem mohl vědět, že ji najdeš?“ opáčil ďábel. „A ke všemu tak rychle? Tvrdil jsi, že jsi ji hodil do jiného světa, ale světy jsou velké a mohla tam přece snadno a hlavně - navždy! - zmizet! Těšil jsem se, že ji tam nikdy nenajdeš a dáš mi s ostatními pokoj!“

„Aha, ty nic nevíš o telepatii, co?“ zavrčel Pepek. „Když hledáš někoho, na koho jsi už párkrát telepaticky mluvil, najdeš ho i kdyby byl na opačném konci světa.“

„To jsi mě tedy pěkně převezl!“ zavrčel Arael.

„Ty mě taky,“ opáčil Pepek. „A vlastně všichni! Jako manželé nestojíte za nic. Když budete ženské jen provokovat, skončí to nějakým konfliktem. Co teď s vámi?“

„Jak je to vlastně s těmi chlapy na Pegsda?“ zeptal se Arael.

„Na Pegsda se čas od času objeví další sestřelený vimaan,“ vysvětloval mu ochotně, i když zamračeně Pepek. „Býval tam strašný hlad, požírali se tam navzájem. Když jsem těm zbylým nabídl jídlo a návrat do hmotné podoby, bylo to pro většinu vysvobození.“

„Zřejmě nikoho nenapadlo posílat jim tam zásoby, jako nám na Zemi,“ hádal Arael.

„Obyvatelé Pegsda asi o tefiry nestojí,“ přikývl Pepek. „Pár lidožroutek a lidožroutů si na lidské maso tak zvyklo, že jsme je museli vybít, aby nemohli zabíjet další posádky, až se tam objeví. Podle dohody tam zůstali jen čtyři chlapi, aby shromažďovali novicky, než je odvezeme. Každou novou posádku mají přesvědčit, aby přijala naše podmínky a zásobit ji. Za to jim pokaždé dovezeme autobus zásob, aby netrpěli hladem.“

„Opravdu jsou tam jen čtyři?“

„Na Pegsda jich víc nebylo. Nabízel jsem jim časem vystřídání, ale všichni tam zůstali dobrovolně a tvrdili, že nic víc nepotřebují. Vybavili jsme je královsky, bydlí ve vimaanech a nikdo je neruší. Práce tam moc není a mají všechno co potřebují. Jídlo, energii...“

„A co kdyby válka na Gehenně skončila a další posádky se přestaly objevovat?“

„Původně jsem počítal, že je odvezeme sem a zapojíme do rodinného života,“ vzdychl si Pepek. „Jestli jste ale všichni jako ty, měl bych vám najít a vybavit vhodný ostrov, kam by za vámi ženské nemohly. Nejspíš to tak udělám, tenhle svět je zatím prázdný.“

„Ty bys to udělal?“ podíval se na něho nedůvěřivě.

„Co mám s vámi dělat jiného?“ vzdychl si Pepek.

„Udělej to tak,“ podíval se Arael smutně. „A nemohl bych jim do té doby vypomoci na Pegsda hlídkovat, abych byl také užitečný?“

„Chceš být užitečný, nebo chceš za nimi?“ zeptal se ho Pepek přísně.

„Oboje,“ vyhrkl Arael.

„Upřímnost ocením,“ přikývl Pepek. „Dobře, nezapomenu tě tady, až tam půjdu, ale teď musíš počkat. Na cestě zuří už pár dní bouře, která láme i letadla.“

„To mi nevadí, ledacos vydržím,“ řekl rychle Arael.

„Já taky,“ vzdychl si Pepek.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2017 19:49