Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Jeskyně hrůzy

Yazatap Pepka několikrát večer požádala, aby jim vyprávěl o svém pozemském životě. Zdůvodňovala to tím, že se chtějí dozvědět, jak má takový život vypadat. Na oplátku slíbila vyprávět o svých zkušenostech ze Země a strhla k vyprávění i Salgiel. Střídali se pak každý večer ve vyprávění. Xapho a Mariuk jen zíraly a poslouchaly. Ačkoliv byly starší než Pepek, vyprávět o svém dosavadním životě nemohly. Pepek o příhody z kadetky moc nestál a o čem jiném by mohly vyprávět? Život bojovnic byl až k uzoufání jednotvárný. O něčem mohly kromě Pepka povídat jen Yazatap, která žila dvacet let na Zemi, ale také Salgiel. Vzpomínala ráda zejména na jednu ze svých vychovatelek SamArael, jinou než ostatní.

Místo aby vychovávala správně tvrdě kopanci, měla pro svěřené holčičky pochopení, hrála si s nimi a utěšovala je, když si udělaly bolístky. SamArael, jediná aspoň trochu lidská vychovatelka, ale jednoho dne zmizela a Salgiel ji už nikdy nespatřila. Prý děti špatně vychovávala, proto ji nadřízené odvolaly a nejspíš ji poslaly jako řadovou výsadkářku na sebevražednou misi, ale Salgiel si ji zapamatovala na celý život a její obraz se jí opět vynořil, když se na Pegsda objevil Pepek a její vychovatelku úplně rehabilitoval.

Salgiel si postupně uvědomila, že se stala lazarnicí především proto, aby se nemusela bát dát najevo pochopení a soucit. Jako vychovatelka by musela malé děti kopat, aby z nich vyrostly správně tvrdé bojovnice. Lazarnice mohla raněné ošetřovat s pochopením k jejich bolestem. Pak přišel Pepek s potvrzením, že její dávná vychovatelka měla pravdu. Salgiel došlo, že jeho snaha o zlidštění tvrdých bojovnic přesně odpovídá snahám SamArael, jenže mu to žádná pekelná kněžna nepřekazí. Už to ji k němu přitahovalo. A když pak zjistila, že Pepek chce mezi tefirkami obnovit nejen lidskost, ale i rodiny, pochopila, že to je přesně to, co by si sama nejvíc přála. Mít dítě a vychovávat je s mužem, který má pro ni pochopení a bude jí pomáhat. Pepek byl tenkrát jediným mužem, kterého kdy viděla, ale i kdyby jich tam bylo víc, Salgiel by i potom toužila právě po něm.

Když si tohle všechno Pepek uvědomil, pochopil, že Salgiel bude ze všech čtyř nejlepší matkou. Nevadilo, že jí je osm set let a mohla by být i babičkou Karla IV. U tefirek se věk počítá jinak. Osm set let věku ještě neznamená osm set let zkušeností a když, čeho se asi týkaly? Dovedla bravurně léčit zlomeniny i spáleniny, zvládla tak silná radiační poškození, že by před nimi pozemští lékaři kapitulovali, jen na andělskou sílu neměla. Znala genetiku, ale když před ní Pepek oživil mrtvou kamarádku Lailah, zůstala obrazně s údivem otevřenou pusou.

Vlastně se ukázalo, že nad Pepkem nemá tak úplně navrch ani Yazatap.

Život s tefirkami byl zkrátka jiný než na Zemi a Pepek si nemohl stěžovat. Zpočátku se obával, co bude dělat, až se mu pořádně pohádají, ale postupně zjistil, že se holky prostě nehádají. Ani s ním, ani mezi sebou. Klasická pozemská milenecká i manželská dvojice, kde může mít jeden vrch nad druhým a často se o to vedou ostré spory, zřejmě není tak ideální, jak se to někteří snaží dokazovat.

Promýšlel to celý den a po večeři, když spolu uložili malé děti spát, si ještě vzal slovo.

„Milé dámy,“ začal s lišáckým úsměvem. „Myslím, že už bychom se měli společně zamýšlet nad jednou událostí, která se neúprosně blíží.“

„Myslíš tvoje narozeniny nebo naši společnou svatbu?“ zeptala se ho Xapho.

„To druhé,“ usmál se. „Narozeniny nejsou tak vážná událost a ačkoliv se mohou stát životním mezníkem, jsou snadno předvídatelné co do výskytu i co do průběhu.“

„V zakázaných krystalech toho mnoho nebylo,“ přiznala Yazatap. „Svatba jako pojem vůbec ne a v zákonech Gubirufa je o tom jen povšechná zmínka. Zdá se, že šlo o jakýsi druh smlouvy, která se ukládala do seznamu smluv kmene. Smlouvy později nahradila společná přísaha věrnosti. Ta všechno včetně vlastního života odevzdávala do pravomoci kmene, tím ztratily platnost i všechny dosavadní smlouvy. Přísaha věrnosti byla zprvu dobrovolná, ale později byli v rámci tažení za spravedlnost k přísaze donuceni i ti, kdo ji odmítali. Krystaly se zmiňují o tom, že je zbavovali svéprávnosti, neboť jen nesvéprávný odmítá podíl na obraně kmene. Přísahu pak za ně uskutečnil jejich poručník a odmítačům dali příležitost své pochybení napravit účastí na zvlášť nebezpečné, nejlépe přímo sebevražedné misi.“

„O svatbách tam nemáš nic?“ přerušil ji Pepek, kterého rozčilovaly hrůzy, čišící na něho ze starých tefirských krystalů. Ačkoliv musel uznat, že pozemské dějiny nebyly lepší. Vynucených přísah věrnosti měly požehnaně a zrovna tak dávaly životy lidí bez možnosti svobodné volby do pravomoci vojenským velitelům. A ti pak mohli beztrestně posílat lidi na smrt, nebo je rovnou popravovat...

„Svatby tam nebyly,“ povzdychla si Yazatap. „Navrhovala bych převzít pozemské zvyky i s obřady. Kdysi jsem je zažila a docela se mi líbily.“

„Ty nemůžeme použít,“ zamračil se Pepek. „Jsou ušité na monogamii, ale my ji přece chceme zavrhnout. Budeme muset vymyslet rituály jiné.“

„A potřebujeme je vůbec?“ zkusila navrhnout Xapho. „Nač je vlastně taková svatba? Já se i bez ní cítím docela spokojeně.“

„Já bych to tak nepodceňovala,“ řekla zamyšleně Yazatap. „Manželství určitě nebyla samoúčelná instituce, když se jí vážně zabývaly celokmenové sněmy. Na Zemi, pokud vím, bylo manželství také posvátné a dlouho i nezrušitelné. Jistě to mělo nějakou příčinu. Co si o tom myslíš ty, Pepku?“

„Dá se žít se svatbou i bez ní,“ pokrčil rameny Pepek. „Nám to zatím vyhovuje i bez ní, ale ani na Zemi nejsou všichni lidé stejní a svatba byla jakousi pojistkou. Co se spojilo obřadem, nemělo se už nikdy rozpojit. Rodina nejsou jen milostné hrátky v posteli, ale také starost o děti, ty se samy o sebe nepostarají. Většinou stačí, aby na děti dohlížel jen jeden dospělý, ale bez dohledu je nechat nesmíme. Teď si představte, že někteří nezodpovědní rodinu opustí a ponechají starost o děti těm zbývajícím. Na Zemi se dříve často stávalo, že všechny děti zůstaly jedné jediné ženské. Neměla roboty, aby se jí o všechno staraly, musela děti nejen hlídat, ale ještě jim shánět jídlo, oblékat je, někdy byl problém najít pro ně suchý koutek na spaní. Takový život už byl nad lidské síly. Pak se stávalo, že děti umíraly hladem, zimou a na nemoci, které jejich matka nezvládala. Proto byly rodiny tak důležité.“

„My ale máme roboty a hlídání dětí není tak těžké!“ namítla Xapho. „Ačkoliv máš asi pravdu, není to tak snadné. Věnuj se plně dětem, nestačíš dělat vůbec nic jiného. Proč jsme vlastně všechny děti nesoustředili do jednoho domu, aby se o ně staralo pár vychovatelek?“

„S hromadnou výchovou jsou špatné zkušenosti na Zemi i u vás,“ řekl Pepek. „Kromě toho, roboti jsou jen stroje a mohou se porouchat. Kdyby se to stalo, selanka by skončila tak rychle, že byste se nestačily divit. Museli bychom začít pěstovat potraviny, udržovat domy, nejspíš by se nám brzy nedostávaly oděvy... o to všechno se starají roboti. Každá civilizace má rozvinutou dělbou práce, aby nemusel každý člověk dělat všechno, ale když se civilizace zhroutí, což se může stát buď díky přírodní katastrofě, nebo ji zničí lidé, pak se ukáže, jak se lidé o sebe dokáží postarat.“

„To znám,“ přikývla vážně Yazatap. „Zažila jsem na Zemi už několik zhroucení vaší lidské civilizace. Pravda, několik závažných kolapsů jsme z vědeckých důvodů způsobily i my. Nejslabší to často odskákali a je pravda, že rodiny měly větší naději na přežití.“

„Vždyť říkám, že jste byly potvory!“ odfrkl si Pepek.

„Byly jsme potvory,“ ani nemrkla Yazatap. „Ale vy jste nebyli lepší.“

„Já to uznávám,“ přikývl Pepek. „Ještě že ty také!“

„Nehádejte se!“ okřikla oba Mariuk. „Vraťme se raději k té svatbě!“

„Dobře, svatba má asi nějaké opodstatnění,“ připustila Xapho. „Co se ale tou svatbou mezi námi změní?“

„Mezi námi asi nic moc,“ usmál se Pepek. „Budeme žít úplně stejně jako teď, o děti se staráme tak jako tak, jen to budeme mít formálně stvrzené.“

„Neřekla bych,“ odporovala mu Yazatap. „Přece jen v tom bude větší vážnost. Teď by ses mohl klidně sebrat a zmizet, ale po svatbě už by to byl zločin. Dříve nosily vdané ženy na Zemi jiné pokrývky hlavy, aby daly najevo, že mají rodinu a nehledají jinou.“

„Čím barbarštější civilizace, tím více trestů smrti,“ prohodil Pepek. „Ale tady musím přiznat, sám už mám na svědomí také pár zabitých. Jenže to bylo tehdy, kdy jsem nic jiného dělat nemohl, například když šlo o krk mně nebo jiným. Na Pegsda jsme pustili z hlavy pár lidožroutek a zakrátko to odnesla další posádka.“

„Barbaři jsou zkrátka všude,“ mínila Yazatap. „Ale na rodiny se na Zemi přece trochu víc dbalo. Když bylo třeba podstoupit nějaké nebezpečí, posílali tam přednostně svobodné. Také je více brali do vojska.“

„Tady ale nemáme vojsko,“ namítla Xapho. „A když je něco nebezpečného, jdeme do toho bez ohledu na rodiny.“

„Však tu máme jen jakési pseudo-rodiny bez chlapů, i když se o děti starají pečlivě,“ usmála se Yazatap. „Jen Arael je taková výjimka. Jediný nanic svobodný chlap mezi námi.“

„Araela vynechte, chystá se odejít na Pegsda,“ řekl na vysvětlenou Pepek.

„Co tam bude dělat?“ podivila se Xapho spolu s ostatními.

„Hlídat nové posádky,“ řekl Pepek stručně.

„Nechte Araela Araelem, ten za nás problém svatby nevyřeší,“ snažila se Mariuk vrátit hovor do původního tématu.

„Tak dobře,“ uvažoval Pepek. „Co se týče svatby, jsem pro nápad založit úplně nové zvyklosti. Máme pro to neuvěřitelně příhodné podmínky. Vaše staré obyčeje jsou mrtvé, naše taky nechceme. Co si sami vymyslíme, to bude zkrátka zákonem.“

„Chceš to hned vydat jako zákon?“ podívala se na něho tázavě Yazatap.

„Ani ne,“ řekl Pepek. „Prostě tu něco předvedeme a vsaďte se, že to budou všechny další rodiny opakovat. Nepsané zákony se často dodržují více než pečlivě napsané a právně dokonale vyšperkované. Už proto, že těm právně vyšperkovaným nikdo nerozumí, většinou ani sami právníci. A taky se říká, kde se sejde pět právníků, mají na jeden zákon aspoň šest různých názorů. Podívejte se, svatba je podle mě druh slibu. Může se dávat jen tak letmo, nebo slavnostně. Přiznám tady Yazatap, že by to mělo být raději vážnější. U nás si při tom lidé navlékají stejně provedené prstýnky, symbolizuje to pevnější spojení. Dalším krokem bývá dohoda o společném jméně. V zákonech Gubirufa je to rodové jméno, v tom se příliš nelišíme. Ačkoliv... jaká máte vlastně rodová jména? Pořád si tykáme a já vlastně nevím, jak se která jmenujete celým jménem!“

Ďáblice se na sebe udiveně podívaly. Po chvilce zahanbujícího ticha zkusila Yazatap tuhle věc objasnit:

„Víš, od doby, kdy u nás zanikly rody, nemáme ani rodová jména. Jen vlastní jména, k tomu číslo letadla a kmenovou příslušnost,“ řekla. „Čísla letadel se ale mění, jak se letadla opotřebovávají, proto u neleteckých složek používají trvalejší číslo pluku. Někdy se přidává ještě rozlišovací označení, ale to mají jen význačnější bojovnice. Když pominu jména, která jsem používala během svého pobytu na Zemi, vysloužila jsem si je podle místa naší vítězné bitvy, do které jsem také párkrát účinně zasáhla. Jsem tedy Baalka Yazatap Naarská. Ale ostatní takové označení nejspíš nemají. U Xapho a Mariuk to vím najisto, byly na to příliš mladé, jen u Salgiel nevím. Árjá to mohly mít úplně jinak.“

„Neměly jsme to jinak,“ zavrtěla hlavou Salgiel. „Ani já nemám označení. Kdyby pro nic jiného, lazarnice u nás neměly možnost proslavit se.“

„A co ty, Pepku?“ usmála se Xapho. „Ty snad rodové jméno máš?“

„Jistě,“ přikývl hrdě. „Jsem tedy z kmene Čechů a jmenuji se Pepek Horák. Jmenoval se tak i můj táta i jeho předkové. Můžeš mi říkat i Josef, Češi si některá jména pozměňují. Pepek je vlastně Josef, Jan se může nazývat i Honza a Jaroslav, Miroslav a Miloslav se mohou jmenovat shodně Slávek. Ale to jsou jen takové drobnosti.“

„Zajímavé! Jak pozměňujete třeba moje jméno?“ zeptala se ho rychle Xapho.

„My vaše jména nepoužíváme,“ zavrtěl hlavou. „Neslyšel jsem nikdy, že by se nějaká holka jmenovala Xapho. I když je to docela hezké jméno!“

„Asi se trochu mýlíš,“ podotkla Yazatap. „Ve vašich historických dokumentech naše jména najdete. Třeba Michael, Gabriel, Viktor, Nathaniel, Samuel... nezapomeň, že jsme na Zemi občas pobývaly, podrážely jsme vás a likvidovaly po tisících. Správně říkáš, byly jsme potvory, ale ledacos se u vás uchytilo. Jména byla to nejmenší.“

„Je to možné,“ uznal velkoryse. „Dokonce se mi zdá, že se jméno Mariuk nějak moc podobá jménu Marie.“

„To se také pleteš. Marie a Mariuk jsou dvě odlišná jména. Nepleteš se jen o původu jména Marie. To je opravdu od nás.“

„To je zajímavé,“ řekl. „Jak říkám, my Češi si jména rádi pozměňujeme a Marie se u nás řekne jednou Marie, jindy Maruška, Marunka, Mařenka nebo Máří.“

„No dobře,“ přerušila ho Yazatap. „Zatím je jasné jen to, že skutečné rodové jméno máš jen ty. Asi by bylo logické, kdybychom je podle našich starých zvyků převzaly.“

„Bude to pro nás možná trochu nezvyklé,“ mínila Xapho. „To abych se pak jmenovala Xapho Horák?“

„Máme ještě jednu zvláštnost,“ upozornil je Pepek. „Rodová jména se u nás pro muže a ženy liší. U žen přidáváme ke jménu ženskou koncovku, pak by ses měla jmenovat Xapho Horáková. Některé naše kmeny to ale nedělají, teď ani nevím, co by se vám líbilo víc.“

„Mariuk Horáková se mi líbí více než Mariuk Horák,“ uvažovala zasněně Mariuk. „S tou koncovkou -ová je to takové... měkčí.“

„Což o to, Yazatap Horáková by se mi taky líbilo. Ale co když má někdo jméno, které se ostatním nelíbí?“

„Nemusíme se dohodnout na rodovém jménu chlapa,“ ujistil ji Pepek. „Chlap naopak může převzít jméno ženy, odebere se mu jen koncovka -ová a jde to taky. Jen tady předem říkám, že bych se nechtěl jmenovat podle místa nějaké kruté bitvy. Horák je mírumilovné jméno, znamená prostě obyvatele hor.“

„Kdybychom se na všem shodly tak hladce jako na jméně!“ vzdychla si Salgiel.

„Upřímně řečeno, bál jsem se toho víc,“ usmál se Pepek. „Dohodnout se bývá umění a všichni lidé je neovládají.“

„To někdy neumíme ani my,“ přiznala Salgiel. „Beze zbytku to u nás řeší subordinace, o rozkazech se prostě nediskutuje. Na naší partě se mi líbí zásada, že velí ten, kdo si ví rady. Jen mi není jasné, jak to budeme řešit, až si budeme vědět rady všechny, ale každá jinak.“

„To se dá vyřešit snadno,“ řekl Pepek. „Když se nedá včas posoudit, která možnost bude výhodnější, můžeme buď losovat, nebo si o tom střihneme.“

Tento způsob jim ovšem musel vysvětlit, neboť ani protřelá Yazatap nevěděla oč jde. Zřejmě se to ve starověku nepoužívalo. Metoda Kámen-nůžky-papír se ale ďáblicím natolik zalíbila, že si ji Mariuk a Xapho po straně ještě dlouho zkoušely.

„Takže, milé dámy,“ zkusil Pepek debatu ukončit. „Popřemýšlejte každá, co bychom ještě měli zahrnout do obřadů při svatbě. Z pozemských zvyklostí se nám nabízejí prstýnky, první manželské políbení, prohlášení, že do manželství vstupují všichni dobrovolně, dohoda o společném rodovém jméně a slib, že od manželství neustoupíme ani v dobách dobrých, ani zlých. Pozemských zvyklostí je víc, ale ostatní asi nebudou vhodné.“

„Proč by nebyly vhodné?“ provokovala Xapho.

„Tak například slib, že muž bude mít jen jednu jedinou ženu,“ pokrčil rameny Pepek. „To přece nechceme. Zvyk, že manželé první společnou polévku snědí z jednoho talíře, by se nám také špatně dodržoval, na jeden talíř by nás bylo moc.“

„Už nedržíte zvyk, aby muž novou ženu přinesl do svého domu na rukou?“ zeptala se opatrně Yazatap. „Kdysi se mi to docela líbilo!“

„To mě také napadlo,“ přikývl Pepek. „Ale unést vás čtyři najednou bez antigravitace není v mých silách. S antigravitací to zase není to pravé.“

„A jak to uděláme s hosty?“ podívala se na Pepka Yazatap. „Nemyslím tady, tady to bude jednoduché, ale pozveš si nějaké známé ze Země?“

„Svatby se dají dělat ve dvojím stylu,“ pokrčil rameny. „Buď jako obrovská sláva se spoustou příbuzenstva, nebo jako komorní záležitost čistě jen pro nejbližší. Byl bych pro to druhé. Rodiče už nemám a na Zemi mám jen strýce a tetu, kteří si mě odmítli vzít, když se mi rodiče zabili v autě. Raději mě šoupli do děcáku a já teď nemám chuť je zvát. Beztak si myslím, že by tady teta ztropila výtržnost.“

„Výtržnost?“ překvapilo to všechny, ale otázku vyhrkla jen Xapho.

„Výtržnost!“ trval na svém Pepek. „Až by zjistila, že jste všechny ďáblice z pravého Pekla a navíc si vás beru čtyři najednou, spustila by zaručeně lamentaci a proklela by nás až do desátého kolena. A že tetička dovede ječet, jakoby ji na nože brali, to mi věřte.“

„I kdyby tu byla jako host?“ nevěřila Xapho.

„Tetička se pokrytecky honosí obrovskou zbožností, ale jen navenek,“ trval na svém Pepek. „Když ji mohla projevit a vzít si mě na vychování, měla tisíc výmluv. Nakonec mi neúmyslně pomohla, vděčím jí za to, že jsem tady, ale velká zásluha to není.“

„A jiné příbuzné nemáš?“ zeptala se ho Yazatap.

„Pokud mám, nevím o nich,“ pokrčil rameny. „Vím jen o strejci a tetě, kam mě šoupli policajti jako k nejbližším příbuzným, ale ti se mě rychle zbavili a o dalších prostě nevím. Byl jsem moc malý, když se to stalo a od té doby jsem žádného příbuzného neviděl.“

„Máš tedy aspoň nějaké kamarády, ne?“ nedala se Yazatap. „Aspoň ty, co ti nedávno přišli na pomoc.“

„Ty samozřejmě pozveme,“ souhlasil Pepek. „Pozvat kamarády z Andělského světa bude jednoduché, ti jistě přijdou. Ale ti už nejsou ze Země.“

„Zbývá poslední, ale důležitý bod,“ řekla Yazatap. „Kdy?“

„Jestli na mě chcete dát, prosil bych oddělit svatbu od narozenin,“ přál si Pepek. „Měl by být mezitím aspoň týden. Proč míchat něco, co k sobě nepatří? Svatba bude velká sláva a právě proto bych to nespojoval.“

„Proč ne?“ divila se Yazatap. „Při jednom by to snad bylo slavnostnější!“

„A bez narozenin by nebyla ani svatba!“ přidala se Xapho.

„Mějte ke mně ohledy!“ poprosil je snažně. „Chcete snad slavit každým rokem výročí svatby ve stejný den jako moje narozky? Musíme tu spojitost hlásat na věky?“

„Týden nás ještě nezabije,“ zavrčela Yazatap. „Ale bude to opravdu poslední odklad!“

„Zatím ještě můžeme přemýšlet, na co jsme zapomněli,“ řekl Pepek.

„Jestli víš, na co jsme zapomněli, sem s tím!“ řekla Yazatap.

„To přece nevím!“ ohradil se Pepek. „Ale klasické zákony schválnosti říkají, že jsme jistě na něco zapomněli a přijdeme na to ve chvíli, až nás to bude nejvíc mrzet. Přemýšlejte tedy, co to bude!“


Toho večera odvezl Pepek na Pegsda Araela. Doprovázela ho jen Salgiel, dovezli tam spoustu beden s potravinami a vším, co si kdo objednal. Zpátky převzali pět nových osadnic představujících posádku jednoho letadla, které tam zanechaná hlídka objevila. Byly značně zaražené, že je zachraňuje Kanaánec, ale se Salgiel se přivítaly lépe, byly totiž také Árjá.

Araela ostatní uvítali jen formálně, moc nadšení z něho nebyli, ale neodmítli ho. Tím z ostrova Oáza zmizel jediný tefir, který se tam objevil. Pepek se utěšoval, že ho kamarádi na Pegsda jistě přijmou, kdyby nic jiného, aspoň jako posilu. I kdyby s ním ostatní tefirové nebyli spřízněné duše, překážet jim tam jistě nebude.

Na zpáteční cestě jimi trochu zatřásla dohasínající bouře, ale nebyla už v plné síle jako dřív a letoun se jen trochu otřásl.

V Oáze přistáli tradičně na pláži poblíž Společenské haly a Pepkova domu. Tabris je od nich převzala a šla je hned ubytovat s tím, že je ponechá pohromadě a postaví jim domek tak, aby měly pěkný výhled na moře. Na to už Pepka ani Salgiel nepotřebovala, stavět dům uměla i sama.


V noci Pepka vzbudilo pískání počítače.

Poslední dobou, jak lazarnice mezi tefirkami šířily implantovanou telepatii, používaly se počítače jako telefony méně a méně. Mezi telepaty byly telefony zbytečné, ale telepatii ještě všechny neměly. I tak se telefony používaly zřídka a už vůbec ne v noci.

Pepek vstal potichu, aby nikoho nevzbudil. Došel k počítači a zapnul telefonní funkci.

„Co tak pozdě v noci?“ zašeptal.

„Hoří!“ ozvala se mu zděšená odpověď.

„Kde?“ zpozorněl.

„Sousední domek, osmatřicítka!“ hlásila mu rychle jakási tefirka. „Co máme dělat?“

„Hasit!“ odpověděl jí stručně.

„Ale jak?“ nechápala tefirka.

Pepek zaklel. No bodejť! Když nemá telepatii, nemá ani idarchon a bez něj může hasit leda vodou. A to by musela být nějaká po ruce! Málo domků je ale umístěno blízko u moře, větší část jich Pepek postavil mimo dosah případných vln tsunami.

„Jděte tam aspoň pomoci vyvést z ohně děti, hned tam letím!“ řekl.

Zaťukal pak na dveře sousední ložnice.

„Co se děje?“ zeptala se ho rozespalá Salgiel.

„Na druhém konci ostrova hoří!“ vysvětloval jí rychle.

„Počkej na mě, půjdu s tebou!“ zadržovala ho Salgiel a rychle se také začala strojit.

„Poletím napřed,“ zavrtěl hlavou. „Vzbuď ostatní a přileťte za mnou, jak to jen půjde nejrychleji. Vyzkoušíme, jak se hasí oheň idarchony. Ale já letím napřed, aby se nikomu nic nestalo. Když dům shoří, nevadí, postavíme jiný, ale kdyby někdo uhořel, bylo by to horší.“

Salgiel ještě neměla andělskou kombinézu, ty dostanou později, vytvářet je mohl jen Olda. Strojení jí proto trvalo déle. Rychle se oblékala a přitom telepaticky budila ostatní, Pepek zatím vzlétl nad koruny palem a rozhlížel se. Vpředu viděl jakousi zář, trochu stíněnou kopcem. Zamířil tam, aby se vyhnul kopci. Dobrým vodítkem mu byla světla okružní cesty. Kde je neviděl, byla cesta za kopcem. Mohl se rozletět naplno bez obav, že vrazí do skály.

Vyrazil naplno a za okamžik spatřil hořící dům.

Na první pohled mu bylo jasné, že tohle idarchonem neuhasí. Dům hořel jako veliká pochodeň, kolem se míhaly jakési postavičky. Bylo vidět, že žádná nehasí, tefirky se snažily jen zachránit ty uvnitř. Ale zdálo se, že už v domě nikdo není.

Pepek prudce přistál nedaleko skupinky přihlížejících tefirek. Většina byla oblečená jen v pyžamech a v nočních košilích, jak vyběhly z domů, ale nikdo na to nehleděl.

„Nezůstal tam nikdo?“ zakřičel Pepek, jakmile byl v dosahu všesměrové telepatie.

„Ne,“ ujišťovaly ho rychle tefirky, očividně potěšené jeho přítomností.

„Pepku!“ zavolaly na něho jiné. „Dvě jsme z ohně vytahaly popálené! Co s nimi máme dělat? Pojď se na ně podívat, ty přece umíš léčit!“

„Kde je máte?“ staral se ihned.

Vedly ho průvodem kolem běsnícího požáru do sousedního domu. Pepek chtěl sice původně hasit, ale zranění měli přednost. Marně ale pátral telepaticky po lazarnicích, byly bohužel soustředěny na opačném konci ostrova, mimo dosah všesměrové telepatie. Salgiel je jistě vzbudí, ale bude chvíli trvat, než sem doletí. Sám neměl na uzdravování dost síly, jen by ji zbytečně vyplýtval, musel by ji použít jen kdyby šlo opravdu o život.

Tefirky ho vedly do domu. Kráčel rychle v jejich středu, zavedly ho do velké obývací haly. Trefil by tam i sám, všechny domky měly stejné dispozice. Uprostřed haly ležel kdosi na podlaze, přikrytý prostěradlem.

„Jak je na tom?“ zeptal se Pepek telepaticky, takže to vnímaly všechny.

Místo odpovědi dostal strašnou ránu do hlavy. Vyletěly mu v ní jiskřičky, zaburácel hrom - a víc nevěděl...


Zvolna otevřel oči.

Probíral se pomalu, byl celý hrozně ztuhlý. Otevřít oči bylo strašně těžké, ani zaostřit je nebylo jednoduché. Ke všemu byla kolem něho tma.

Až po hodné chvíli si uvědomil, že něco není v pořádku. Nad sebou totiž viděl skálu.

Veškerou svou sílu vložil do otočení hlavy na stranu. Byl to výkon hodný špičkového sportovce, ale zjistil jen to, že skála je i vedle něho. Ležel zřejmě ve skalním výklenku.

Skoro ho to dorazilo. Cítil se jako běžec maratónu, který pár metrů před cílem zjistí, že už nemůže udělat ani jediný krok. Vydal ze sebe všechno a na otočení hlavy na opačnou stranu už neměl sílu.

Chvíli sbíral sílu a pak zabral.

Hlava ho neochotně poslechla a otáčela se, ale tak pomalu, že musel zavřít oči, aby se na to ještě více soustředil. Konečně ten vyčerpávající pohyb dokončil, ale teď už neměl sílu ani otevřít oči. Musel se na ně soustředit, jako kdyby zvedal očima piano. Konečně přemohl olověnou tíhu v očních víčkách a otevřel je.

Pohled, který se mu naskytl, ale nebyl příliš vábný. Ležel v zastrčeném koutě tmavé jeskyně, plné mrtvol. Kolem se na kamenné podlaze porůznu válely pokroucené a rozbité stoly, ležely tu roztroušené jakési neznámé poničené nástroje, zřejmě lékařské, ale nepatřily mezi ty, co znal. Vypadalo to jako když v laboratoři exploduje nálož. Mezi změtí trosek se nepohnutě válela zohavená ženská těla. Některá zkrvavená, jiná spálená, některá i neúplná. I v panujícím jeskynním šeru to byl hrozný pohled.

Co se to tu stalo? prolétlo mu hlavou. Kde to vůbec jsem?

Na otočení hlavy ale spotřeboval poslední zbytky energie a víc už nemohl pohnout ani prstem. Jediné, co ještě dokázal, bylo zavřít oči, aby neviděl tu hrůzu.

Ležel dál bezmocný jako mimino a horečnatě uvažoval.

Proboha, kde to jsem? Co je to za jeskyni? A co se tady stalo?

Ať si namáhal hlavu jak chtěl, poslední na co si vzpomněl byl hořící domek na severní straně ostrova. Letěl tam v noci, tefirky po něm chtěly, aby se podíval na nějakou popálenou oběť požáru, ale tu už neviděl... Mám zřejmě úděsné okno, konstatoval odevzdaně. Moc ho to nepotěšilo, ale byl hrdý, že ho napadlo aspoň tohle. Ale co má dělat, když se nemůže ani pohnout? Jako kdyby byl svázaný nebo nacpaný do pevného pytle, ani dýchat nemohl. Kdyby mohl uvažovat, asi by ho z toho popadla hrůza, naštěstí byl úplně otupělý a všechno mu bylo jedno. Jakkoliv by to bylo nepochopitelné, únava z té trochy myšlení ho přemohla a Pepek v jeskyni plné mrtvol - usnul...


„Pepku! Pepku! Pepku!“ budil ho naléhavý hlas.

„Mě nepřevezeš,“ pomyslel si. „Jsi jen přelud, vždyť je tu úplné ticho.“

„Pepku! Vím, že mě slyšíš! Ozvi se! Co je s tebou? Netrap nás!“

V jednom okamžiku tolik zoufalých příkazů, na to by přece nikdo nestačil reagovat. Ani neotevřel oči a pomyslel si, ať mu všichni dají pokoj. Chce se mu spát!

„Pepku! Co je s tebou? Pepku! Cítím tě někde nablízku!“ otravovali ho vytrvale dál.

Neodpověděl, ale neznámý hlas se nedal odradit.

„Pepku!“ žadonil. „Proč se schováváš? Kde jsi?“

„Neschovávám se, jsem v jeskyni,“ odtušil, jen aby mu už ten hlas dal pokoj.

„V jaké jeskyni?“ zachytil se hlas nové stopy.

„Nevím,“ zavrčel v duchu a chystal se zase usnout.

„Musí být někde nablízku!“ zaslechl opět ten hlas, tentokrát mnohem slabší. „Pepku, kde je ta jeskyně? Odpověz mi!“ hlas zase zesílil.

„Nevím,“ odtušil. „Nějaká jeskyně. A nechte mě spát...“

„Musí být někde nablízku, cítím ho!“ zaznělo mu v hlavě zase z dálky, ale pak se mu tam opět rozložila bílá mlha, ze které pomalu vyvstával bílý, smutný obličej mladé ženy...

„Neříkala jsem ti, nesahej na ta kamna?“ tiše, vyčítavě na něho promluvila.

„Mami! Já už to neudělám!“ vzlykl si jako kdysi, ale nepálily ho puchýře na dlani, jen dávná vzpomínka...

„Pozor, nelez do té díry jako idiotka!“ ozval se mu v hlavě ostrý rozkaz. „Nejdřív tam hoď aspoň kámen, nebo radši něco živého, třeba tady ten drn, může tam být past!“

„Není tu past!“ ozval se druhý hlas. „Ale je tu tma... ...né, to nééé!“

Zoufalé zaúpění by vzbudilo i hrocha, ale Pepek byl odhodlaný konečně se vyspat. Ať mu dají všichni pokoj!

„Vypadni a pusť mě tam!“ ozval se další strohý rozkaz. „Zvracej venku! Koukej, jak jsi tam nadělala!“

Chvilku byl klid, jen v dáli cosi šramotilo.

„Máš ale pravdu, kdo je tak zmasakroval? To je ale nadělení!“ dohadoval se kdosi.

Najednou Pepkovi do očí posvítilo jakési světlo. Oslnilo ho i přes zavřená oční víčka, jen je podvědomě trochu víc stiskl.

„Tady je!“ uslyšel výkřik. „Mám ho!“

Pak pocítil, že se vznáší. Pokusil se otevřít oči, aby viděl, kdo ho to nenechá spát, ale kolem bylo náhle příliš mnoho světla. Přimhouřenými víčky viděl, jak se bez sebemenšího úsilí vznáší těsně pod nízkým stropem jeskyně. Pak ho ta síla pootočila a protáhla úzkou škvírou z jeskyně ven. Venku byla pořád tma, aspoň ho nic neoslňovalo.

„Polož ho sem!“ poznal po hlase Salgiel. „Co mu je?“

„Nevím, ale počkejte, objednám pár dek, ať neleží na tvrdé skále.“

Zdálo se, že už mu dají pokoj. Položili ho opatrně na improvizované lůžko z několika okifeiských přikrývek. Někdo se mu pokusil nadzvednout oční víčko, ale hned toho nechal, když sebou trhl.

„Vypadá to na flovyň,“ uslyšel zase Salgiel. „Ale musela to být koňská dávka, toho jen tak neprobudíme. Odnesla bych ho aspoň domů, už teď je šeredně podchlazený.“

„Nezkusíme andělské léčení?“ nadhodil kdosi.

„To nemá smysl,“ řekla Salgiel. „Povzbudilo by to obranu proti bakteriím, ale tohle je čistá chemie. Flovyň se naštěstí vyloučí brzy sám. Zahřát a uložit na měkké, ať se nepřeleží, za pět, šest hodin bude fit.“

„Tak jednoduché to nebude,“ řekla zamračeně Yazatap. „Pepka jsme našly, ale jeskyně plná mrtvol nám zaručeně nedovolí spát. Co je zabilo? A proč to nechalo naživu jen Pepka?“

„Třeba nám k tomu on sám něco řekne,“ ozval se kdosi.

„Pochybuji,“ řekla suše Salgiel. „Už jste některá slyšela, že by si po flovyni někdo něco pamatoval? Já tedy ne!“

„Možná budeme mít pořádnou fušku, než to přijatelně vysvětlíme,“ dodala ještě jakási tefirka zamyšleně...

 


Zpět Obsah Dále

09.08.2017 12:10