Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Probuzení

Pepek se budil pomalu.

Zdálo se mu, že se účastnil nějaké polární výpravy, ztratil se ostatním a kolem něho byl jen sníh, led a mráz. A byla mu zima. Ke vší smůle, když už nevěděl kudy kam, potkal v tom snu jako na potvoru velkého ledního medvěda. A jak už to ve snech bývá, nemohl mu uniknout. Hrabal se ve sněhu, lezl na vysoké ledové kry, ale vždycky když se vyšplhal na vršek, medvěd už na něho na druhé straně čekal a Pepkovi se zdálo, že se mu ještě vysmívá.

Nakonec před ním vyšplhal na vysoký sněžný kopec a kupodivu tam na něho nečekal medvěd, ale světe zboř se, vodní skluzavka přímo do horkého jezírka, podobného jezírku na ostrově Oáza. Ve snu je samozřejmě možné všechno, tropický ostrov v polární oblasti a sníh v tropech, ale Pepkovi to ani nepřišlo divné. Za ním námahou supěl hladový lední medvěd, před ním byla skluzavka, nasedl tedy a jel, stejně jako už mnohokrát v Oáze.

A bác ho! Byl ve vodě. Udělal rychle několik temp k protějšímu břehu, tam bude jistě v bezpečí! Pořád měl nepřirozený pohled na svět, ve skutečnosti by ho lední medvěd dávno dohonil a i kdyby ne, skluzavka ani jezírko by ho před skutečnou šelmou nezachránily, ale Pepka to nevzrušovalo. Kdyby před nebezpečným zvířetem unikl do sousedního světa, také by se o ně už nestaral. Nezdálo se mu ale něco jiného. Ačkoliv plaval v příjemně vyhřáté vodě, byla mu neskutečná zima, až mu drkotaly zuby. Asi za to mohla andělská kombinéza. Měla sice vynikající tepelně izolační vlastnosti a skutečně by umožňovala pobyt od tropů po polární kraje, ale během předchozího putování sněžnou arktickou pustinou se v ní nastřádala zima a ne a ne se ohřát.

Pepek si ale věděl rady. Není přece nic jednoduššího než kombinézu shodit. Andělská kombinéza k tomu potřebuje jen telepatický příkaz, pak se změní v roj bílých vloček a ty se rychle sbalí do chlupaté bílé koule velikosti tenisáku. Vylezl tedy na břeh, telepaticky shodil kombinézu, natáhl se na vyhřátý písek a chtěl se zachumlat do okifeiské pokrývky, která se tu znenadání objevila. Nesnažil se ani vysvětlovat, kde se tu vzala, stejně jako pustil z hlavy ledního medvěda. Připadalo mu normální, že zůstal na sněhu nad skluzavkou.

V té chvíli ho ale objaly dvě jemné dívčí ruce.

„Xapho, co ty tady děláš?“ vyhrkl překvapeně.

„Chci tě zahřát! Jsi moc studený!“ šeptala mu rychle zblízka do ucha.

Nahé horké dívčí tělo se k němu přitisklo. Opravdu byl z té honičky s medvědem celý studený, jak se plazil sněhem. Od Xapho to byl ale báječný nápad! Pepek ji objal a přitiskl se k ní, až přímo bytostně cítil, jak její teplo do něho prostupuje.

„Dneska jsi jenom můj, Pepčo!“ vrněla na něho telepaticky.

Objímala ho a tiskla se k němu, až to nevydržel a také ji k sobě přivinul. Pak ji začal jemně hladit po těle, dokud jeho ruka nespočinula na jejích ňadrech. Až se zachvěla, jak ji to celou zelektrizovalo a tím víc se k němu přitiskla.

Počkat! řekl si najednou. Tady něco nehraje! Tohle přece není Xapho! Takhle mrňavá ňadra nemá přece ani Salgiel!

„Světlo!“ poručil si telepaticky.

Na břehu jezírka to byl samozřejmě nesmyslný příkaz, ale Pepek ještě nerozeznával sen od skutečnosti. Skutečné ostatně nebylo jezírko, patřilo jen do jeho snu. Nad ním vzplál bílý strop jeho pokojíku, světlo ho oslnilo, ale rychle se mu přizpůsobil. V prvním okamžiku se mu zdálo, že je všechno v pořádku. Ležel ve svém domku v Oáze, na pohovce pod svou okifeiskou přikrývkou. Jen místo Xapho držel v náručí úplně nahou - Ramiel.

„Ramiel! Co ty tady děláš?!“ odstrčil ji od sebe a vykřikl na ni rozzlobeně, ale přitom jen směrovaně telepaticky, aby to slyšela jen ona. Nechtěl přece způsobit žádný skandál.

Vyskočil a chtěl se zakrýt okifeiskou přikrývkou, ale protože měli oba dohromady jen jednu, strhl ji z Ramiel a odkryl ji úplně. Jako všechny Baalky byla snědší než on sám, se svým hezkým souměrným obličejem byla krásná jako obrázek, ale v této chvíli mu připadala strašně křehká. Bál by se obejmout ji, aby jí neublížil. Neuvědomil si, že dětsky možná působí proti svým dospělým partnerkám i on sám a ještě nedávno si ze svého napůl dětského vzhledu dělal mindráky. Proti Ramiel se teď cítil starší, silnější a dospělejší, ačkoliv to vůbec nemusela být pravda.

„Zahřívám tě! Jsi moc studený!“ opáčila klidně, ani jí nevadilo, že před ním leží nahá. Místo aby vyskočila a snažila se také něčím zakrýt, labužnicky se na jeho pohovce protáhla.

„Tady nemáš co dělat!“ usadil ji. „Zavolám tvé matky, aby si pro tebe přišly!“

„Počkej, Pepku!“ vyskočila a snažila se ho zarazit. Podařilo se mu zřejmě vystihnout její slabé místo - představu, že si ji Tabris s hanbou odvede domů.

„Já tě tu vážně zahřívám! Už několik hodin! Ty si nepamatuješ, co se stalo, ale byl jsi podchlazený, víš? I teď jsi studený a budeš potřebovat hodně tepla, než se vzpamatuješ.“

„To ten medvěd!“ zahrozil Pepek, ale kde byl medvěd! Pepek byl ve svém domku na břehu moře ve světě zvaném Oáza, ale potřeboval ještě důsledně oddělit skutečnost od snu. Na medvěda by jistě rád zapomněl, ale co tady dělá Ramiel?

„Kdo tě sem pustil?“ vybafl na ni s bandurskou.

„Nikdo!“ přiznala bez mrknutí oka. „Vlezla jsem oknem, abys věděl. Našli jsme tě studeného jako kámen, napadlo mě, že potřebuješ víc než zabalit do přikrývek, jak tvrdila Salgiel, a poctivě jsem tě vlastním tělem zahřívala, abych ti pomohla. Jen jsem nečekala, že mi místo vděku vynadáš.“

„Kde že jste mě našli?“ opakoval po ní, co se mu nějak nezdálo.

„Ve strašné díře, abys věděl,“ trvala na svém. „Samozřejmě nic nevíš, Salgiel tvrdila, že si ani nic pamatovat nemůžeš.“

„Nemůžu?“ opakoval po ní poslední slovo.

„Nemůžeš,“ potvrdila to. „Byl jsi dva dny úplně bez sebe. Ani nevíš, co se tu mezitím všechno seběhlo!“

„A co se seběhlo?“ vyhrkl na ni. To, co říkala, ho opravdu zajímalo.

„Dost věcí,“ řekla o poznání klidněji. „A hodně krutých.“

Zřejmě věděla, že první kolo vyhrála. Zvědavost Pepkovi nedovolí přivolat její matky a ona má volné pole k jeho přesvědčování. Telepaticky si objednala další přikrývku a když se objevila, beze spěchu se do ní zahalila.

„Předně nevím, na co se ještě pamatuješ a na co ne,“ začala rozvláčně. „Na severním pobřeží před devíti dny hořelo. Domek číslo třicet osm shořel do základů, ale všem, od dětí po matky, se podařilo vyběhnout a žádné se nic nestalo. Od té doby bydlí po sousedkách a Tabris říkala, že jim asi postaví nový dům, ony se tam nechtějí vrátit.“

„Jo, na ten oheň se pamatuji,“ zahučel Pepek. Zarazilo ho jen, že to bylo tak dávno.

„Ale to je vedlejší,“ pokračovala Ramiel. „Jak říkám, žádné se nic nestalo. Horší je, že tě od ohně někdo odvolal k nějaké zraněné a od té chvíle tě nikdo neviděl. Když to Yazatap vyšetřovala, žádná nic pořádně nevěděla a přitom bylo podezřelé všechno. Prý tě odvedly do domku čtyřicet, kde měla být ta zraněná, ale to byla lež, protože, jak říkám, při požáru se žádné nic nestalo. A tam jsi zmizel. Podezřelé bylo, že večer předtím ženské z domů číslo čtyřicet a šedesát osm svěřily své děti na hlídání po sousedství a pak zmizely stejně jako ty. Domy jsou od té doby prázdné a žádná tam nechce za žádnou cenu bydlet.“

„Já... nevím,“ mnul si obličej. „Pamatuji se na nějakou ležící postavu, ale nevím ani, kdo to byl... a pak mě honil ten medvěd...“

„Jakej medvěd?“ podívala se na něho Ramiel přísně.

„To se mi asi jen zdálo,“ mávl rukou ulehčeně. „Povídej, co bylo potom?“

„Když se zjistilo, že jsi zmizel, vypukl poprask. Hledaly jsme tě všechny, Yazatap té pátračce velela, prošly jsme celý ostrov, ale ty nikde. Některé už reptaly, že sis zřejmě sám odešel na výlet do jiného světa, ale Yazatap trvala na svém, že bys to jistě někomu řekl.“

„Jak dlouho že to...“ vyhrkl.

„Týden o tobě žádná nevěděla, neměly jsme o tobě zprávičku. Pak Yazatap vzbudilo ze spaní nějaké telepatické zakvílení. Prý ji to až zkroutilo bolestí. Samozřejmě vyburcovala všechny, nejprve z vaší rodiny, pak i Tabris a ostatní. A zase jsme tě šly hledat.“

„Jak dlouho jste mě...“

„Pak už to šlo rychle,“ řekla Ramiel. „Taky jsem byla mezi pátračkami, ale najednou se mi zdálo, že tě telepaticky vnímám. Yazatap se mi zprvu vysmála, ona ani ostatní necítily vůbec nic, ale bylo to pořád silnější. Pak už jsem šla jako podle kompasu na západní pobřeží ostrova. Ve velkém shluku lidí se to ztrácelo, proto Yazatap nařídila ostatním hledat jinde a šly jsme dál v pěti, já a tvé čtyři nastávající. Ale jen já jsem tě trochu vnímala, proto jsem je vedla. Nakonec jsme došly do strašně opuštěného místa, samé skály a polámané stromy, Yazatap už se chtěla obrátit jinam, jenže já jsem tě vnímala tak jasně, že jsem každý návrat bez tebe odmítla. Až jsem nakonec objevila vchod do té jeskyně.“

„Jeskyně?“ opakoval po ní jako ozvěna. To slovo docela zapadalo do jeho vzpomínek, ale pořád ještě nevěděl, jak tam patří.

„Našla jsem takovou díru do země,“ pokračovala Ramiel. „Bylo ještě znát, že tam už přede mnou někdo lezl, kolem bylo osekané křoví... prostě jsem tam vlezla, ale řeknu ti, to jsem si dala! Svítilo tam nějaké světélko a v té nezřetelné záři jsem viděla jen samé hrozně zmasakrované mrtvoly. Teď tomu říkáme Jeskyně hrůzy. Udělalo se mi z nich špatně, pozvracela jsem se, Yazatap mě vyhodila ven a vlezla tam sama... ona má opravdu lepší žaludek, mrtvoly ji nerozhází, to jí musím uznat. Za chvilku začala volat, že tě našla a krátce poté tě idarchonem vyšoupla z jeskyně. To si piš, že jsme jásaly, ale Salgiel zjistila, že jsi něčím krutě zdrogovaný, takže jsme tě jen bafly a odnesly domů.“

„Ale co tamty... zmasakrované mrtvoly?“ mračil se.

„To je pro nás pořád záhada,“ zavrtěla hlavou. „Bylo jich tam dvanáct, všechny úplně roztrhané, no příšerný pohled, to mi věř! Nikdo ale neví, jak se tam vzaly a co je tak zřídilo. Byly to všechny dospělé ženské z domků číslo čtyřicet a šedesát osm a ještě dvě od sousedů z domu dvaačtyřicet, ale zatímco ženské z těch dvou domů jsme pohřešovaly od začátku, ty dvě poslední s námi ještě chodily, když jsme po tobě pátraly.“

„Jak se tam tedy vzaly?“

„To nikdo neví,“ pokrčila ramínky. „Yazatap strašně mrzelo, že mrtvé byly její dávné kamarádky, kolegyně vědkyně, ale ani ona netuší, co se tam mohlo dít.“

„Budeme to ale muset zjistit,“ zakabonil se. „Tenhle svět jsem doteďka považoval za úplně bezpečný.“

„Yazatap to taky říká,“ přikývla Ramiel. „Tvrdí, že to staví otázku naší bezpečnosti do úplně jiného světla. Jenže ani ona nemá zdání, co se tam stalo. Má z toho hlavu v kalupu, ale ví o tom asi tolik co já.“

„Tys tam přece taky byla?“

„Jo, ale... hele, já ještě nemám za sebou ani začátek kadetky a už ji mít nebudu, takže nemám správnou psychickou odolnost,“ omlouvala se. „Pozvracela jsem se a Yazatap mě vyhodila, že jen překážím. Nevím, jak ty... no, ty už jsi prý na Pegsda pár mrtvol viděl, snad bys to snesl...“

„Takže jsi viděla jen ty strašně zmasakrované mrtvoly - a pak tě ostatní vyhodily?“

„Jo, přesně tak,“ přiznala. „Zajímal jsi mě ale jen ty. Pomáhala jsem Salgiel a Xapho dostat tě domů. Salgiel tě nesla vzduchem, Xapho ji jistila a já jsem je jenom doprovázela, ale byla jsem u toho... Salgiel tě potom uložila a tvrdila, že to není vážné a že se z toho sám brzy vzpamatuješ. Pak tě tu zabalily do přikrývek a nechaly tě spát. Já jsem tvrdila, že se jdu domů umýt, ale místo toho jsem oběhla dům, vhupla dovnitř oknem koupelny a rychle jsem ze sebe všechen ten hnus odrhla mýdlem, abych ti pomohla aspoň trochu se zahříváním.“

„Zahříváním?“ podíval se na ni přísně. „Proč jsi ale byla nahá?“

„Protože to tak bylo lepší,“ odsekla. „Šaty jsem rovnou vyhodila do odpadu, ani se po nich shánět nebudu, objednám si jiné. Horší bylo, že z tebe nemohly dostat tvoji andělskou kombinézu, takže jsem ti zpočátku zahřívala jen ruce a obličej, ale před chvílí se kombinéza sama od sebe na tobě rozpadla a protože jsi byl studený úplně všude, řekla jsem si, že to musím vzít plošně, takže jsem se k tobě pěkně přitulila, abych tě mohla zahřívat lépe než jen na rukou a na hlavě. Řeknu ti ale, bylo to opravdu nutné, byl jsi jako kus ledu a asi ještě jsi. Hlavně že jsme tě našly! A měl bys uznat, měla jsem na úspěchu té pátračky velký podíl!“

„Neměly náhodou děti zůstat doma?“ podotkl jedovatě.

„Děti jistě,“ přitakala s klidem, jakoby necítila, že to myslel na ni. „Však také Yazatap při shánění dobrovolnic vyžadovala, aby v každém domě zůstala na hlídání dětí aspoň jedna dospělá, ale já už přece nejsem malé dítě! Než Tabris potvrdila, že jde do té akce, byla jsem už venku. Když pak Yazatap rozdělovala úseky k pátrání, nestihla mě ani poslat domů.“

„Ona si tě všimla? Nechala tě jít jen tak s ostatními? To ti aspoň nic neřekla?“

„Všimla si mě, ale jak říkám, neměla čas posílat mě pryč. Jen zavrčela, že by se mnou musela jít jako eskorta ještě jedna, abych opravdu poslechla...“

„Koukám, že si z rozkazů moc těžkou hlavu neděláš!“ ušklíbl se.

„Ty bys taky nezůstal doma, kdyby se ztratila třeba Xapho nebo Mariuk!“ vyčetla mu. „I kdyby se mnou některou Yazatap poslala, stejně bych jí pláchla. Nakonec se ukázalo, že jsem tam byla platná ze všech nejvíc.“

„Ty?“ zasmál se.

„Já,“ vypjala hrdě svá drobná prsa. „Žádná tě tak silně nevnímala jako já, žádnou to k tobě tak netáhlo. Na tu stranu ostrova by se žádná nepodívala a i kdyby, tu díru do jeskyně by přehlédly, byla zarostlá křovím prosekaným jen trochu. Dalo se tam prolézt, ale po zemi nevedla žádná pěšina a nic tam nevypadalo nápadně. Tamty tam jistě létaly vzduchem.“

„A tys ji objevila?“ podivil se, úmyslně hodně okatě.

„Já jsem přece o tobě věděla,“ přikývla rozzářeně. „Cítila jsem tě nablízku, párkrát jsi mi zmateně telepaticky odpověděl. Bylo znát, že mluvíš s cesty, ale když jsi začal o nějaké jeskyni, žádné maskování by přede mnou tu díru do země nezakrylo, to mi věř!“

„Ale jak mi vysvětlíš, že jsi mě vnímala jen ty?“

„Protože tě mám ze všech nejradši, Pepku!“ změkla. „Chce si tě vzít i se mnou hned pět holek, ale žádná nevnímá tvoji telepatii tak silně jako já a žádnou ani nenapadlo zahřát tě vlastním tělem! Všechny uvěřily Salgiel, že se z toho dostaneš sám, když tě zabalí a nechají v klidu. Já jediná jsem s tebou ve tmě ležela pár dlouhých hodin, aby ses z toho dostal dřív. Bylo to k zoufání, tvoje andělská kombinéza mi bránila hřát tě víc než na rukou a na hlavě, ale byla jsem trpělivá a když kombinéza zmizela, mohla jsem tě konečně hřát celým tělem. Vždyť i teď jsi studený, ale sáhni si na mě a snad pochopíš, jaký je mezi námi dvěma rozdíl a jak moc mě ještě potřebuješ!“

Místo aby si na ni sáhl, jak mu nabízela, ještě víc se od ní odtáhl.

„Ty jsi ale zlý, Pepku!“ vyčetla mu, ačkoliv tón jejího hlasu prozrazoval, že to myslí spíš v dobrém. „Abys věděl všechno, při tom pátrání, když byly všechny naměkko, jsem se jich zeptala, jestli mě vezmou do rodiny, když tě najdu. Slíbily mi to všechny čtyři, vůbec se necukaly, jen Yazatap řekla, že to bude záležet ještě na tobě. Takže jsi ta poslední překážka, která mi ještě stojí v cestě.“

„Já že jsem pro tebe překážka?“ zasmál se trochu uraženě.

„A jaká!“ vzdychla si. „Ostatní už mi jasně fandí, jen ty... Jo a víš co? Pamatuješ, jak jsi tvrdil, že mi musí být šestnáct jako tobě? Blbý je, že jste mě z Ar-Baal-Layettu vzali bez osobních dat, takže sama nevím, kolik mi doopravdy je. Chtěla jsem se během toho pátrání se Salgiel dohodnout, aby to zkusila zjistit zpětně. Ta ale řekla, že to tak jako tak bude příliš nejisté, děti bývají individuální a dá se to zjistit jen plus minus půl roku. Nakonec jsem se s nimi dohodla, že to odhadneme a aby se to dobře pamatovalo, prosadila jsem, že budu mít narozeniny ve stejný den s tebou. Být bez osobních dat může být někdy i výhoda!“

„Takže budeš mít narozeniny deklarované?“ usmál se.

„Přesně už to beztak nikdo nezjistí,“ usmála se. „V Ar-Baal-Layettu mě určitě zapsali jako ztracenou a osobní data se v těch případech stornují, kdo by taky schraňoval o padlých víc než jen počty? Salgiel tvrdila, že klidně najdeš dvě holky, co vypadají nastejno a přitom bude jedné teprve čtrnáct a druhé už sedmnáct.“

„Tím chceš říci, že můžeš být stejně dobře mimořádně vyvinutá čtrnáctka, jako mírně opožděná sedmnáctka?“

„Koukám, že to chápeš, když chceš!“ usmála se ještě víc. „V tom případě ti slavnostně oznamuji, že mám podle dohody se Salgiel, Xapho, Mariuk a Yazatap od teďka narozeniny stejně s tebou a stejné jako ty. A dovol mi, abych ti k dnešním narozeninám blahopřála jako první! A současně ti jemně naznačuji, že zrovna tak přijímám gratulace i já, protože je mi dneska také šestnáct!“

„Ty liško podšitá!“ rozesmál se, ale pak zase zvážněl. „Asi bych ti měl taky blahopřát. Šestnácté narozeniny mohou být nakonec v životě přelomové, to vidím i na sobě. Ale přece jen, proč je deklarovat zrovna takhle?“

„A proč ne?“ opáčila nevinně. „Víš přece, co jsi říkal? Že oddělíte oslavy narozenin od svatby, aby je nikdo nespojoval, ačkoliv se svatbou spojitost mají. Řekni mi ale, proč od sebe oddělovat i narozeniny? Chceš je snad mít jenom pro sebe? Nebuď hamoun!“

„Nebudu,“ odvětil uraženě. „Pověz mi ale, jak k tomu přijdou ostatní, když nebudou narozeniny slavit se mnou, jako ty?“

„Na tom je největší legrace, že je budou muset také tak přibližně deklarovat, jako já, přesně to přece neví žádná,“ ušklíbla se. „Ani Baalky, ani Árjá nepovažovaly narozeniny za tak významné, aby je slavily, takže si to žádná nepamatuje. A byla by vážně psina, kdyby si je zvolily ve stejný den s námi! To bychom si pak navzájem gratulovali všichni.“

„Nestraš!“ okřikl ji. „Nemohla by sis je už kvůli těm ostatním přesunout na jindy?“

„Nemohla!“ odsekla. „Už to tak schválily. Náhodou je to jedna z mála věcí, které na tobě nezáleží a nemáš do toho co mluvit.“

„I ty jedna liško podšitá!“ zahrozil jí.

„Hele, co to znamená liško podšitá?“ zarazila se. „Už to říkáš podruhé.“

„To je jen takové pozemské úsloví,“ řekl. „U nás na Zemi žije zvířátko, kterému lidé přisuzují velkou chytrost a přeneseně se to říká i o vychytralých lidech.“

„Díky za poklonu,“ přikývla, zřejmě neměla smysl pro jemnou ironii. „Ale nechceš se raději se mnou ještě zahřát? Svítat bude nejdřív za hodinu a ostatní sem přijdou nejdřív za dvě. Za tu dobu tě rozpálím, že budeš úplně fit, nechceš?“

„Tobě to nestačilo?“ vyjel na ni.

„Nestačilo. Ale nejde o mě, jde o tebe,“ namítla věcně. „Jsi pořád ledový a potřebuješ teplo. Jestli ti vadí, že budeme přitom nahatí, otoč se ke mně zády, vadit mi to nebude.“

„Ale co až nás tady ostatní najdou!?!“ vyhrkl.

„Kdo nás tady najde?“ pokrčila rameny. „Tvoje čtyři nastávající? Ty o mě přece vědí a nejspíš už se mnou počítají! Snadno jim to vysvětlím a jestli je bude něco mrzet, pak jen že na to zahřívání nepřišly. No tak, Pepku! Ani netušíš, co všechno jsem podnikla, abych tě přece dostala! Jestli doufáš, že ani poslední překážku nepřekonám, strašně se mýlíš!“

„To si tak věříš?“ provokoval ji.

„Aby ne!“ usmála se sebevědomě. „Uznávám, Xapho a Mariuk mají zatím větší prsa, Yazatap je neuvěřitelně zkušená ženská a Salgiel by pro tebe skočila do ohně, ale já mám na tebe největší telepatickou rezonanci, vycítím tě jako žádná jiná a udělám všechno, abych ti nejen nebyla na obtíž, ale abych ti byla nejvíc platná. Nechci ti to malovat černě, ale Salgiel tvrdí, že jsem tě našla na poslední chvíli! A že mám zatím ani ne jedničky? Vadí ti to snad na Salgiel? Ještě mi narostou, uvidíš! Tak co, Pepku? Ještě mě chceš vyhodit?“

Udělala na něho tak smutný obličej, jak jen dovedla. Tuhle typicky ženskou taktiku buď znala od Xapho, ta ji také ráda a s úspěchem používala, nebo na ni přišla sama, i to by bylo možné. Na Pepka to ale působilo.

„Vyhodit tě nechci,“ řekl smířlivěji. „Jestli je to tak jak říkáš, měl bych ti být i vděčný, ale ty zase uznej, že je to... přinejmenším dost neobvyklé.“

„Je,“ uznala bez mrknutí oka. „Ale co je tady obvyklé, aby ses na to odvolával jako na závaznou normu? U vás je zakázané mít více žen, tady to bude nejspíš obvyklé. Dobře víš, že jsme na tebe poctivě čekaly do tvých šestnácti let, což je u vás ale jen výjimka z pravidel. Chceš vytvářet nové svatební obřady, možná i něco podobného vašim zákonům, ale řekni mi, co je z toho obvyklého?“

„Máš trochu pravdu,“ přiznal jí. „Celý tenhle svět je tak trochu neobvyklý.“

„No vidíš!“ řekla vítězně. „Tak už nevyšiluj a pojď ke mně, ať tě pořádně zahřeju!“

Natáhla se pohodlně na jeho pohovce, ale ponechala mu vedle sebe místo. Přikrývkou, kterou byla do této chvíle zahalená, se rychle přikryla, ale její okraj trochu nadzvedla, aby si k ní mohl lehnout i on.

„Bereš to moc hopem,“ řekl už jen pro formu, aby to nevypadalo jako úplný souhlas.

Lehl si vedle ní, ale otočil se k ní zády, beztak to sama navrhla. Měla pravdu, pořád mu byla zima. Celý se zatetelil teplem jejího mladého těla, když se k němu zezadu přitiskla.

„Dneska budeš jenom můj, Pepku!“ vrněla na něho telepaticky.

Objímala ho, tiskla se k němu a hřála ho. Bylo to příjemné a měla pravdu, potřeboval se dostat z té zimy, v jeho snu způsobené ledovou pustinou s hladovým ledním medvědem, ale podle ní spíš nějakou zákeřnou drogou. Objímala ho rukama i nohama, tiskla se k němu a hladila ho, aby z něho vyhnala zimu.

Nepochyboval už o tom, že ji ostatní mezi sebe přijmou, jako přijaly Salgiel. Bude tedy jeho pátou ženou. Víc jich ani budoucí tefirské zákony nedovolují, takže rozhlížení po děvčatech pro něho končí. Nemohl si ale stěžovat. Měl by jich i tak pět, každou jinou.

„A tak ti tedy gratuluji k narozeninám!“ řekl jí docela vážně.

„Nápodobně, skoro-manželi!“ usmála se na něho.

„I ty liško podšitá!“ oplatil jí úsměv.


Ramiel tvrdila, že musí Pepka ještě trochu ohřát, ale teď už to byla jen výmluva. Na vstávání bylo ale příliš brzy, takže si oba ještě usnuli v náručí.

V domě bylo ticho, vzbudili se proto pozdě. Ramiel našla přes židli přehozené krásné bleděmodré dívčí šaty přesně její velikosti. Pepek to měl jednodušší, andělskou kombinézu měl vždycky pohotově a oblékání bylo záležitostí jediné vteřiny. Někdo je ale musel po ránu navštívit. Podívali se na sebe, ale jen se oba usmáli. Kdyby doufali, že ostatní nevědí kolik uhodilo, mýlili by se. Ramiel měla pravdu. Věděly o tom, ale nevadilo jim to.

„Zase za mě někdo rozhodl, jak se mám oblékat!“ vzdychla si Ramiel.

„Tyhle šaty ti budou nejvíc slušet,“ mínil Pepek. „Modrá sedí ke žlutým vlasům.“

„Myslíš?“ podívala se na něho šťastně.

„No jistě!“ nenechal ji na pochybách.

Poslechla ho a pečlivě se ustrojila. Z Pepkova pokoje vyšli, držíce se za ruce. Chodba byla prázdná, ale v obytné hale bylo živo, nesl se odtud hluk, převážně dětské hlásky. Pepek s Ramiel na sebe ještě jednou spiklenecky mrkli, ale pak tam odhodlaně vstoupili.

Dětská zábava ustala, jako když ji sfoukne. Děti ihned vyskočily od hracího pokojíčku s panenkami a horempádem se hnaly na svá místa u velkého stolu. Způsobně se postavily a pak svorně spustily:

„Všechno nejlepší k narozeninám, tatínku!“

Pepek ani Ramiel se nemohli zdržet úsměvu, jak vážně to ty malé dívenky říkaly.

„Koukám, že jsme to špatně nacvičily!“ řekla rychle Salgiel. „Narozeniny má nejen táta, ale taky Ramiel, že?“

Holčičky se na sebe podívaly a pak spustily:

„Všechno nejlepší k narozeninám, tatínku a Ramieli!“

Na stole stál veliký dort se šestnácti svíčkami, které zdánlivě samy vzplály, jen Pepek s Ramiel vstoupili. Pepek mrknutím oka přehlédl, která se nedívá na ně, ale na dort a hned mu bylo jasné, že svíčky zapalovala očima Yazatap. A všechny čtyři zvaly příchozí ke stolu, aby mohla oslava začít.

Dort byl na dva oslavence jen jeden, zato velký pro všechny. Pepek s Ramiel společně obřadně sfoukli všechny svíčky. Rituál se dětem zalíbil a chtěly si jej zopakovat. Yazatap jim je tedy ochotně rozsvěcela a Eilael, Jinn i Malakim si postupně svíčky také sfoukly.

„Kdy budu mít taky narozeniny?“ zajímala se Eilael.

„Uvidíš, nech se překvapit,“ uklidňovala ji Mariuk. Všichni dospělí věděli, že to není tak snadné, jak se to řekne, když se vlastně žádná nenarodila. Brát jako datum narození den, kdy je vyndali ze stroje? I kdyby se na tom shodly, nikdo to přesně neví a už vědět nebude. Bylo to snad někde v dokumentaci líhní, ale kde byla dokumentace!

Naštěstí následovalo obřadné krájení dortu a jeho konzumace. Malakim se podařilo zvrhnout si talířek s dortem do klína, jinak to proběhlo v pohodě. Dort zmizel, jen se za ním zaprášilo, jen ještě chvíli zdobil pusinky těch nejmenších jako úchvatné plnovousy.

„A teď si zazpíváme!“ navrhl Pepek.

František se v hudební škole opravdu činil. Eilael, Jinn a Malakim uměly už pěknou řádku písniček a protože si je přezpívávaly i doma, pochytily to i ostatní tefirky, takže se teď mohli pustit do zpěvu všichni. Některé písně měly text neuměle přeložený do tefirštiny, jiné se zpívaly česky, pár písní anglicky a jedna dokonce rusky, ale nikomu to nevadilo. Starší tefirky tyto řeči znaly, ale dětem nevadilo, že slovům nerozumějí.

Zpívání skončilo, když už si holčičky nemohly vzpomenout na žádné další písně. I tak jich přezpívaly hodně a zasloužily si okázalou pochvalu.

„A teď si zase můžete jít hrát!“ pobídla děti Mariuk, když jim utřela šlehačkové vousy.

Tři holčičky se radostně vrhly k dětskému pokojíku, dospělí ještě zůstali sedět. Oslava skončila, teď měla nastat vážnější debata.

„Vítáme tě opět na palubě!“ řekla Yazatap Pepkovi. „Snad už budeš v pořádku!“

„Jak se zdá, jsem už fit,“ usmál se na ni. „Poslyšte...“

„My víme,“ přerušila ho Yazatap. „Potřebujeme společně projednat záležitost Ramiel. To jistě projde hladce. Žádná z nás proti ní nic nemá a rozhodly jsme se ponechat to na tobě. A jak se zdá, už jsi to beztak rozhodl i bez nás.“

„To není pravda!“ zamračil se Pepek. „Ramiel mi tvrdila, že to s vámi projednala a že jsem její poslední překážka.“

„A ty jsi ji velice rychle odstranil,“ usmála se s pochopením Yazatap. „Musím ti uznat, naivní jsi na to dost. Co kdyby nemluvila pravdu?“

„Toho by sama nejvíc litovala!“ řekl Pepek. „Máš pravdu, věřil jsem jí. Ale ještě nemá po svatbě a kdyby lhala, byla by sama proti sobě, nikdy by se mezi vás nedostala!“

„Opravdu považuješ svatbu za tak nezrušitelnou?“ podívala se na něho pátravě.

„Absolutně nezrušitelnou ne,“ zavrtěl hlavou. „Ale za hodně závažnou. Ke zrušení by měl být hodně pádný důvod. Například pokus o vraždu...“

„Dobře, trváš na svých dosavadních názorech,“ zkrátila to. „Platí tedy naše dosavadní dohoda? Cítíš se aspoň tak fit, abys nepožadoval ani odklad?“

„Ne, nemám k tomu důvod,“ přikývl. „Chystejte svatební šaty, budete je potřebovat.“

„To je dobře,“ přikývla Yazatap. „Ale teď máme ještě další problémy. Musím tě zase trochu vrátit do reality. Zatímco jsi byl mimo, ustanovily jsme Radu pro obranu ostrova.“

„Obranu?“ zeptal se jí. „Před čím?“

„Někdo nás přece napadl!“ řekla vážně Yazatap. „Nevíme kdo, ale už máme dvanáct padlých! Uznáš snad nutnost obrany před neznámým nepřítelem?“

„Od té doby se nic nestalo?“ zajímal se.

„Nestalo,“ přikývla. „Nenecháme se ale přepadat bez odporu. Hlídkujeme po celém ostrově ve dne v noci, hlídky ve vimaanech sledují okolní vzdušný prostor a v každém domě jsme si zřídily příruční zbrojnici, aby nás nic nemohlo překvapit.“

„Co jste zatím objevily?“ zeptal se.

„Zatím nic,“ přiznala. „Nikde na ostrově se nic nešustlo. Největší zdejší tvorové jsou býložravé kozy, dají se zvládnout holýma rukama a nejsou schopné ohrozit člověka. Muselo to být něco zvenčí. My tu sice žádné konvertory nemáme, ale ty je přece také nepotřebuješ.“

„A zeptaly jste se těch mrtvých?“ nadhodil. „To by bylo první, co by mě napadlo, ty jistě vědí všechno!“

Yazatap tím očividně zaskočil, ale ani ostatní nevypadaly chytře.

„Ptát se mrtvých?“ nevěřila svým uším. „To jde?“

„Vy to neznáte?“ chytal se za hlavu. „Vždyť jsi to viděla na vlastní oči, Salgiel! Už se na to nepamatuješ?“

„Viděla jsem to,“ přikývla zaraženě. „Ale to jsi dělal ty! Nám to nejde!“

„Když budete čtyři a synchronně pošlete na mrtvolu kosmickou sílu, obživne!“ tvrdil.

„Ty jsi na to ale stačil sám,“ namítala lékařka.

„Jako duch jsem měl větší sílu,“ vysvětloval jí. „Když ale použijete sílu v normálním stavu čtyři najednou, dokážete to také!“

„To jsme nevěděly...“ zamrzela se Salgiel. „Proč jsi tedy neoživil Erelim?“

„Protože shořela úplně a ani nevím kde!“ vzdychl si. „Někdy to jde i po stovkách let, ale musíte mít aspoň tu mrtvolu! Kde máte ty vaše mrtvé? Pojďme se na ně podívat!“

„Na to už je pozdě,“ mračila se Yazatap. „Už jsme je pohřbily a předtím jsme je podle našich zvyků spálily. Zbylo z nich asi tolik co z Erelim. Neoživíš je ani ty.“

„Všechny?“ chtěl honem vědět.

„Všechny,“ přikývla Yazatap. „V tropech nemůžeš mrtvé skladovat, brzy se ti začnou rozkládat a ještě z toho hrozí různé nákazy.“

„Měly jste počkat na mě,“ mračil se Pepek. „Víte přece, že umím mrtvé křísit. Mohly jste dát zatím těla do mrazniček, ty si přece umíte objednat.“

„Nenapadlo nás to,“ pokrčila rameny Yazatap. „Můžeš mi věřit, že mě to mrzí nejvíc, byly tam všechny mé kolegyně z vědecké sekce. Doufala jsem, že z nás bude zase tým.“

„Jestli jste je zpopelnili, nic se od nich nedozvíme,“ přiznal Pepek. „Nemá cenu brečet nad rozlitým mlékem, ale pro příště, kdyby se něco stalo, neukvapujte se tolik.“

„Buď jak buď, něco nás přímo v tomto světě přepadlo,“ vrátila Yazatap diskusi zpátky na počátek. „Bylo to beze vší pochyby smrtící a nesmíme to podceňovat.“

„Podceňovat jistě ne,“ řekl Pepek zamyšleně. „Budeme muset důkladněji prohlédnout okolní světy. Kdysi jsem je prohlížel, ale mohlo mi něco uniknout. Naštěstí jich má tenhle vesmír méně než jiné, chybí tu všechny planety za Jupiterem.“

„Jak to chceš prohlížet?“ zajímala se Yazatap.

„Jednoduše,“ pokrčil rameny. „Otevřu si tam postupně brány a projdu se po nich. Asi jsem měl prve smůlu, že jsem tam něco přehlédl, ale teď si dám větší pozor.“

„Ty chceš navštívit světy, odkud přišlo ...Tamto?“ zděsila se upřímně Yazatap.

„Chceš z nás udělat vdovy?“ vrtěla hlavou Salgiel. „Nebo tam chceš jít před svatbou?“

„Půjdu tam co nejdřív,“ odvětil vážně. „Samozřejmě s nejvyšší opatrností. Nebojte se, mám dost zkušeností. Navštívil jsem tolik světů a chtělo mě sežrat tolik potvor, že mě jen tak nějaká nezaskočí!“

„Nevezmeš mě tam s sebou?“ nadhodila Yazatap. „Vezmu si zbraň a budu tě krýt!“

„Jak mě chceš krýt?“ usmál se. „Do cizích světů nejsou zbraně nejvhodnější. Kdyby mě tam něco přepadlo, nejrychlejší obranou je hodit mezi sebe a nebezpečí hradbu prostoru. Tu žádná obluda nepřekoná. Nebezpečné mohou být i bakterie, ale na ty je nejlepší xeri, to je velice rychle spálí. Kdybys tam šla se mnou, nejenže bys mi nepomohla, ale musel bych se ještě starat o tebe a bylo by to nebezpečnější než když tam půjdu sám.“

„Ale co když TO  neznámé hradba prostoru nezastaví?“ strachovala se. „Dobře víš, že nás to napadlo přímo tady! Muselo se to sem dostat vlastními prostředky!“

„Pak tě musím ujistit, že hradba prostoru má jednu užitečnou vlastnost,“ řekl. „Mezi dvěma světy může být současně otevřená jen jedna jediná brána. Druhou to nedovolí otevřít, dokud první nezavřeš. Když bránou proskočím domů a místo abych ji zrušil, zmenším ji na velikost zrnka prachu, nic mě tudy následovat nemůže. Měl bych čas připravit si zbraně a po opětovném otevření brány vetřelce patřičně přivítat.“

„Dělej, jak umíš,“ pokývala starostlivě hlavou. „Nechtěla bych nic ponechávat náhodě. Nikdo z nás nepochybuje, že to bude nebezpečné. Možná bys to měl odložit až po té svatbě. Ne že bych byla raději vdovou než osiřelou nevěstou, ale přece jen budeš ve větším klidu, když nebudeš mít nic závažného před sebou.“

„A nemohl bys nás naučit procházet těmi branami taky?“ zeptala se ho Ramiel.

„Dobrý nápad!“ řekla Yazatap. „Ale tak strašné třeštidlo jako Ramiel bych to neučila, to by nedopadlo dobře.“

„Nebudu to učit nikoho,“ řekl vážně. „Slíbil jsem, že slýrib ani xeri nepředám nikomu, kdo by mohl ohrozit naše světy. A zvláště jsem to musel nedávno slíbit o vás. Zlobte se na mě nebo ne, tefirky Zemi i ostatní světy ohrožují, i když vy už možná ne.“

„Pepku!“ vyhrkla uraženě Ramiel. „My tě přece máme rády! Vážně!“

„Vám pěti věřím,“ usmál se na ni trochu trpce. „Ale uvědomte si, co tady nehraje! Do domu číslo čtyřicet mě vylákaly vaše krajanky, žádné mimozemské obludy! Jakou drogou mě tam omámily? Vaší, Salgiel ji přece poznala! Já dokonce silně pochybuji, že v tom útoku byly vůbec zapletené nějaké cizí bytosti!“

„A sakra!“ zamračila se Yazatap. „To má logiku!“

„Škoda, že jste je zpopelnily,“ řekl Pepek. „Rád bych si s některou z nich popovídal. Ale zdá se mi, že by to pro ně příjemné nebylo!“

„Logiku to má,“ opakovala Yazatap. „Ale taky háček. Kdyby všechno bylo dílo našich krajanek, sedělo by to až do chvíle, kdy je něco začalo vraždit. Tam se logika úplně ztrácí. Nechceš přece tvrdit, že se povraždily navzájem? A i kdyby, kde máš potom vítězku?“

„Není vám taky divné, že některé ze zavražděných zmizely hned a jiné až po prvním pátrání?“ připomněla všem Xapho. „Jednak by musely o té jeskyni vědět, za druhé, proč by okamžitě neutekly, kdyby tam našly deset mrtvých?“

„Vědět o té jeskyni mohly,“ pokrčil rameny Pepek. „Pak by ovšem pátraly jen na oko, spíš by ostatní odváděly na falešné stopy. Možné to ale je.“

„Bude to tak,“ potvrdila Salgiel. „Podle našich výzkumů byla jedna z nich, Muriel ze Země, zabitá zhruba o dva dny dřív než ostatní. Její mrtvola byla ve větším stupni rozkladu než ostatní. Ty to potom zabilo nejspíš všechny naráz. Ale co? To mi nejde do hlavy. Není mi ani jasné, proč ostatní neutekly, když se to stalo té první? Musely ji tam mít na očích dva dny, obdivuji jejich nervy!“

„Mně nejde do hlavy, jak do té jeskyně dostaly všechen materiál,“ přisadila si Ramiel. „Bylo tam přece plno stolů, přístrojů a všeho... a přitom, viděly jste všechny ten úzký vchod, než jsme tam vlezly a rozdupaly to?“

„To se dá snadno vysvětlit,“ objasnil jí to Pepek. „Nic tím vchodem netahaly, všechno si mohly objednat od robotů až uvnitř. Tady vám taky všechno syntetizují rovnou na stole.“

„Ale kdo je tak příšerně roztrhal?“ vrátila se Ramiel k velice nepříjemné vzpomínce. „Vypadalo to tam jako po bitvě. Uvnitř bylo kolem vchodu plno krve, jak to, že ven nevedly žádné krvavé stopy? Ačkoliv, vražedkyně mohly odletět i beze stop...“

„Ty mrtvé nemohla povraždit žádná z nás,“ vrtěla hlavou Salgiel. „Nebylo to žádnou z našich zbraní, to bych poznala! Bylo to ale tak nesmyslně brutální, jako kdyby to opravdu udělalo nějaké zvíře!“

„Vysvětlení záhady se tedy nekoná!“ povzdychla si Mariuk.

„Hlídky budeme raději držet dál,“ souhlasila s ní Yazatap. „Moc se mi nelíbí, že chce Pepek prohledávat okolní světy sám, na jeho místě bych raději uvažovala o tom, že jsou za tím opravdu nebezpeční vetřelci, aby na ně nenarazil nepřipravený. Ale musíme uvažovat i možnost, že některé z našich vědomě s vetřelci spolupracovaly. Jde o to: proč by to dělaly a proč by se jich potom vetřelci zbavovali?“

„Nemohli je psychicky ovládnout?“ napadlo Ramiel.

„Jde to, ale... to by musely být některé od nás,“ zavrčela nesouhlasně Yazatap.

„Nedala bych ruku do ohně ani za to, že jsou viníci mezi námi, myslím tím na ostrově. Hodně záhad by to vyřešilo,“ uvažovala Salgiel.

„Bylo by to ale ze všeho nejhorší,“ řekla zamračeně Yazatap. „Kdybychom si nesměly navzájem věřit, byl by to konec idyly.“

„Jestli už není,“ kývla vážně Salgiel.

 


Zpět Obsah Dále

08.08.2017 15:28