Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Soud Andělského světa

Yazatap se s Pepkovým vysvětlením spokojila, ale téhož odpoledne se nad ostrovem objevil znenadání velký létající autobus, pomalovaný barvami Andělského světa. Přistál na prostranství pod palmami u Pepkova domu a hned byl obklopený seběhnuvšími se tefirkami. Velké na přilétající autobus jen mávaly, ty menší udělaly kolem autobusu kolo a tancovaly z radosti kolem. Pepek tam nemohl chybět. Zachytil telepatii Víti a pomáhal mu navigovat při konečném dosednutí. Jakmile letoun dosedl a vypnul motory, mohly děti kolem tancovat podle libosti, žádné nebezpečí jim nehrozilo.

„A jsme tady!“ cítil Pepek Víťovu veselou telepatii. „Máš připravené ubytování pro sedmatřicet nových přírůstků?“

„To se rozumí!“ odpověděl mu Pepek stejně vesele.

Bylo to na větší vzdálenost než by zvládla všesměrová telepatie, takže musel použít směrovanou, vnímal ji jen Víťa, ale ten Pepkovu odpověď předal dovnitř. Dveře se otevřely a cestující začali vystupovat.

Jako první ale vyšel ze dveří aerobusu doktor Alexijev s Františkem.

V Pepkovi trochu hrklo. František se ztratil, jakmile přiletěli z výpravy na Zemi, ale nikdo neočekával, že by zmizel za vesmírnou bránou. Všichni víceméně automaticky, byť zřejmě špatně, předpokládali, že se vrátil do hudební školy za Qemuel, ale on zřejmě zmizel do Andělského světa rovnou za Alexijevem. Nebylo třeba zvláštního důvtipu domyslet si proč, když věděli o Františkově upřímném zděšení nad Pepkovou čistkou v Parlamentu, kde se s vytrvalostí hodnou lepší věci shromažďovali služebníci ďáblů jako švábi na pivu.

František si zřejmě zčerstva stěžoval u Alexijeva.

„Tabris!“ kývl Pepek na největší organizátorku mezi tefirkami. „Přivítáte ostatní?“

„A co ty?“ obrátila se na něho Tabris udiveně. „Jsou to snad především tví známí!“

„Já budu mít asi delší rozhovor s Alexijevem,“ vzdychl si. „Zvládnete to beze mě? Jak jsme se dohodli, nejprve je zavedete do velké haly a kdybych nestihl uvítání, provizorně je ubytujete v nových domcích u zadní laguny. Je jich jen třicet sedm, dávejte je do domků po pěti, nějaké by měly zůstat volné pro další.“

„Ty si myslíš, že nestihneš uvítání?“ vytřeštila na něho oči Tabris.

„Možné je všechno,“ řekl Pepek. „Kdybych tam nedorazil do půl hodiny, což je asi tak čas na rozmístění do hlediště, sežeň Qemuel a spusťte program beze mě.“

„Aha,“ řekla Tabris při pohledu na vážného Františka, kráčejícího s Alexijevem. „To asi znamená, že nebude pořad uvádět František? Vždyť se na to těšil!“

„Všechno je možné!“ vzdychl si Pepek.

Alexijev se svou suitou, do níž patřily jeho žena Irena, dále Olda, Marie, Jarča a Víťa, doprovázeni Františkem, zamířili přímo k Pepkovi a než se domluvil s Tabris, byli u něho. Za nimi se táhl také Brok, zřejmě byl s Františkem.

„Můžeme si popovídat někde... odděleně?“ mračil se Alexijev.

„Nejlépe u nás,“ ukázal Pepek na svůj dům.

„Jen k nám pojďte!“ vítala hosty Xapho a zamířila do dveří.

„Myslím opravdu odděleně!“ zdůraznil ještě jednou Alexijev.

„Je vás šest na jednoho, proč bychom nesměly s ním?“ opáčila za Pepka Yazatap.

Řekla to ale hlasem a česky, čímž vyvolala u Alexijevovy skupinky nelíčený údiv.

„To se týká jen lidí ze Země!“ odvětil jí přísně, ale rovněž hlasem doktor Alexijev.

„Obávám se, že se hrubě mýlíte,“ řekla Yazatap. „Nás se to bude týkat víc než vás.“

„To si asi nerozumíme,“ odmítl klidným hlasem Alexijev. „Vy přece nejste ze Země!“

„Opět se mýlíte!“ řekla jemně Yazatap. „Žila jsem na Zemi dříve než vy, domovské právo tam mám už pěkných pár tisíc let! Dovolte mi představit se: Yazatap Sibyla Kumana, bývalá královna ze Sáby. Osobně, jestli vám to nevadí. Patří mi i několik stránek ve vaší pozemské Bibli, takže to není jen vaše historie, ale i moje.“

Jméno a titul řekla s takovým patosem, až to všechny zarazilo.

„Vy jste...“ zarazil se i Alexijev.

„...žila na Zemi před několika tisíci lety. Dostatečně dlouho, abych se tam mohla cítit doma,“ dodala hodně slavnostně. „Z mých paláců jsou dnes rozvaliny, ale to není moje vina, z tehdejších stavebních materiálů lépe stavět nešlo.“

„Dobrá,“ vzpamatoval se Alexijev. „Ale vy sama ze Země určitě nepocházíte!“

„Mění to něco na věci?“ usmála se na něho. „Chcete-li jednat s Pepkem, uvědomte si, že se vám mohu představit i jinak. Od neděle budu Yazatap Horáková. Což zase pro změnu zakládá mé současné právo účastnit se debat, které se týkají Pepka.“

„Opravdu si ho chcete vzít?“ podíval se na ni přísně, ačkoliv to dobře věděl.

„Tak opravdu, jako žádného jiného!“ řekla pevně. „Ale jak jistě víte, zdejší zákony se od vašich budou lišit a jedním z rozdílů je to, že si nás na Pepka činí nároky víc. Měli byste tedy jednat s námi se všemi. Vás je přece také víc a nemáte to ani tak podložené jako my.“

Alexijev se rozhlédl po tefirkách. Všech pět vypadalo velice odhodlaně.

„Dobrá,“ ustoupil trochu a tváří se mu mihl stín úsměvu. „Máte právo vědět o co jde a Pepek bude mít k sobě advokátky.“

„Jak se donedávna říkalo na Zemi, avoccatto diaboli, čili ďáblovi advokáti,“ dodala Yazatap s úsměvem značně poťouchlejším. „Ale jestli se nepletu, to bychom museli jednat o svatořečení, aby to mělo ty správné souvislosti.“

„Budeme jednat o něčem úplně jiném,“ zamračil se opět Alexijev.

Pepek zvážněl, ale tefirky Alexijevův zamračený výraz ignorovaly, obklopily hlouček pozemšťanů a vedly je do domu. Xapho běžela napřed a než ostatní dorazili, vyměnila stůl za větší a přidala dostatek židlí.

„Pojďte dál a posaďte se!“ vítala přicházející česky jako Yazatap. „Jak správně říkal Vinnetou, muži mají při jednání sedět. O ženách to neříkal, ale jako bývalé elitní bojovnice se cítíme takového jednání hodné.“

Důraz položila na slovo bývalé, jakoby chtěla co nejvíc zvýraznit Pepkovy zásluhy.

„Dokonce máte pro nás i kulatý stůl!“ zabručel pobaveně Alexijev, sotva vstoupil do haly a rozhlédl se.

„A kde máte děti?“ zeptal se rychle a přísně František.

„Hlídají nám je sousedky kvůli vítací slavnosti,“ odvětila Mariuk a usmála se na něho svým neodolatelným zářivým úsměvem.

„Dobře, posadíme se!“ řekl klidněji Alexijev. „Vinnetou měl v tomhle bodě pravdu.“

Zasedací pořádek určovala Mariuk, ale bylo znát, že se na tom telepaticky podílí také Yazatap. Mariuk respektovala přirozené dvojice. Proti Alexijevovi s Irenou umístila Pepka s Yazatap, proti Oldovi s Marií se posadila sama se Salgiel a proti Víťovi s Jarčou posadila Xapho s Ramiel. Na lichého Františka vyšlo poslední místo vedle Ireny, takže seděla mezi ním a Alexijevem a Brokovi přistavila na židli polštářek navíc, aby měl hlavu nad stolem.

Xapho a Mariuk mezitím obešly stůl a před každého postavily misku zdejšího ovoce. Někteří Učedníci s trochou údivu poznali typické plody Andělského světa, ale byly tu také pozemské vinné hrozny i ovoce, které nedávno Učedníci dostali k pěstování od ďáblic.

„Měli byste nás seznámit se svými východisky,“ začala Yazatap.

„K tomu mířím jako k jedinému bodu jednání,“ přikývl vážně Alexijev. „Jde o to, že jsme získali od vesmírných bytostí jakési dary, z tisíciletého pohledu některých poměrně nedávno, ale pod podmínkou, že je nebudeme užívat ke zlým účelům. Část jsme jich předali i vám, takže můžete posoudit jejich význam. Používat idarchon k vraždám je ale přesně to, čeho jsme se měli nejvíce vyvarovat. Na to jsme vám ty dary nedali.“

„Jde o to, čemu říkáte vraždy,“ řekla tajemně Yazatap.

„Vražda je, milá slečno, zabití člověka,“ definoval to Alexijev. Mluvil česky s jistou morální převahou v hlase, až tím Pepka trochu znejistěl. Alexijevova převaha nemohla být daná věkovým rozdílem. Vypadal mladší než byl, ale proti Yazatap se zdál starší, což by byl strašlivý omyl každého, kdo by na tento pouhý dojem přistoupil. Alexijev ale o Yazatapině věku věděl! Nemohl na to přece zapomenout!

„Nepleťte si mě se slečnami,“ řekla Yazatap také česky, zato s úsměvem, bez mrknutí oka. „Tři tisíce let jsem vdovou a chcete-li trvat na vašich osloveních, oslovujte mě paní. Jestli má být vražda každé zabití člověka, pak za své návštěvy na Zemi sprostě vraždila i andělka Bísíája. Pana Hollowaye nechala úmyslně uhořet v havarovaném autě, které sama smetla z dálnice.“

„To byl ale vrah!“ vyskočil okamžitě Olda, kterého se takové hodnocení dotklo.

„Zřejmě nazýváte vraždami jen některá zabití a jiná ne,“ dodala Yazatap. „Nebudu, ani nechci schvalovat loupežné vraždy, ale dovolte mi citovat: »Z hlediska vyššího principu mravního vyplývá, že vražda na tyranu není zločinem.« Terorismus je sice zlo, ale atentát na Heydricha byl popravou, zabitím vykonaným na podporu spravedlnosti, tedy po-právu. To je proti jiným zabitím dost podstatný rozdíl!“

Pozemšťany a navíc Čechy tím zaskočila. Alexijev s Irenou se na sebe podívali značně udiveně. Odkud zná ďáblice české klasiky?

„Svět se ale dohodl postavit terorismus a vraždy vůbec mimo zákon,“ namítl Alexijev. „Na Zemi se ani popravy, tedy tresty smrti, nepovažují za správné!“

„Ano,“ přikývla Yazatap. „Ale kdo se na tom dohodl? Nebyli to náhodou stejní lidé, kterým vůbec nevadí vraždit pomocí svých armád? Kteří své vojáky posílají vraždit ne po stovkách, ale po statisících? Válka je, milí zlatí, největší zločin vůbec!“

„S tím bych souhlasil,“ přikývl vážně Alexijev. „Upřesnil bych, že považuji za zločin především rozpoutání války a už méně vlastní obranu.“

Všichni na to víceméně přikývli, i tefirky a Pepek.

„Válka v mé domovině Gehenně, po vašem v Pekle, trvá desítky tisíc let,“ řekla na to smutně Yazatap. „Dnes se nedá zjistit, kdo byl původně útočníkem a kdo se jen bránil, dnes zabíjejí všichni. A všichni zabíjejí stejně krutě nepřátele i vlastní, pokud na nich ulpí pouhý stín podezření, že nechtějí zabíjet. Zločinem je tam i soucit, laskavost a porozumění.“

„To je celá vaše válka!“ upozornil ji jemně Alexijev.

„V tom se podle mě krutě mýlíte,“ opravila ho Yazatap. „Chcete mi nalhat, že války na Zemi jsou méně kruté? Možná nejsou tak technické, ačkoliv po Hirošimě nám už nemáte co závidět a dnes se Země přibližuje Peklu tak nebezpečně, že se mi chce křičet hrůzou. Ba ne, zločinem je každá válka. Humánní válka je oxymóron, protiřečení, nesmysl.“

Pepek jen zíral. Od staré válečnice takovou nečekal. I když jí nedávno sám přiznal, že má na válečnici hodně kacířské názory a věděl, že není úplně bez citu.

„Jestli jsem to slyšel správně, byla jste sama donedávna aktivní vojačkou,“ chopil se toho jako pověstného stébla Alexijev.

„Byla jsem,“ přikývla klidně. „Ve válečné mašinérii nemá jednotlivec právo na názor, ani na život. Soucit, laskavost a porozumění jsou zločinem stejně jako kritika nadřízených. Ve válce platí, jak to stojí v Bibli: bude proklet, kdo zdržuje meč svůj od krve.“

„Oj!“ zasršely oči Františkovi. „To že je v Bibli?“

„Ano,“ usmála se na něho trpce Yazatap. „Vyvolený národ má přece svatou povinnost vyvraždit své sousedy, včetně malých nemluvňat, rozkotat domy a vykácet stromy. Doslova tak to stojí v Bibli! Vyvolenému národu to není jen promíjeno, ale přímo nařízeno! Kdo se proviní soucitem, má být proklet a zatracen! Tak to stojí ve Starém Zákonu.“

„To je... nějaká ďábelská lest!“ vyhrkl František.

„Nevylučuji to,“ částečně s ním souhlasila Yazatap. „Někteří lidé sice tvrdí, že Bible je přímo od Boha a ten by nedopustil její překroucení, ale po svých dávných zkušenostech na Zemi bych si tím jistá nebyla. Vím o mnoha případech, které se připisují Bohu neprávem, ve skutečnosti jsou dílem nás ďáblů.“

„Co například?“ mračil se František.

„Například potopa světa,“ řekla. „Ničivé záplavy se na Zemi vyskytují odedávna, ale nikdy nebyly tak kruté, aby vyhubily celou civilizaci. Až na jednu... Najdete ji nejen v Bibli, ale prakticky po celém světě, od Japonců přes Indy až po americké Indiány. Sama se na ni nepamatuji, ale podle našich záznamů to byl zprvu velkorysý pokus o ovlivňování klimatu, pro jistotu konaný v sousedním světě. Jak to dopadlo, víte. Již během příprav naše vědkyně pochopily, že to skončí katastrofou, ale místo aby ji zkusily zastavit nebo alespoň zmírnit, prohlásily ji za nutné snížení přelidněnosti Země a když katastrofa nastala, ještě úmyslně hubily lidi, kteří by jinak řádění živlů přežili. Pikantní na tom je, že se to do Bible dostalo jako dílo laskavého a spravedlivého Boha, ačkoliv potopa zabíjela a topila šmahem vinné jako nevinné, nemluvňata nevyjímaje.“

„A zatím jste to udělali vy?“ třeštil na ni oči František.

„Ano, my,“ přikývla Yazatap. „Takových věcí se tam dostalo víc. Pepek říká, že jsme byly pěkné bestie a já souhlasím, uniforma udělá bestii z každého. Můžete být přesvědčený lidumil, v uniformě na rozkaz zastřelíte i vlastní dítě a o cizích dětech už ani nepřemýšlíte.“

„To říkáte z vlastní zkušenosti, co?“ mračil se František.

„Také,“ přikývla. „Ačkoliv jsem nikdy žádné děti neměla, umím si to představit. Ale vraťme se k našemu problému. Co se vám nelíbí na Pepkovi?“

„Zneužil Ogdurských darů,“ řekl suše Alexijev.

„Zneužil?“ zpochybnila jediné, zato klíčové slovo z té věty.

„Zneužil,“ opakoval tvrdě Alexijev. „Prakticky hned, jakmile dostal idarchon a naučil se s ním zacházet, vrátil se do dětského domova, odkud ho tady Víťa vytáhl, aby tam zabil tři své bývalé kamarády.“

„Ti a kamarádi?“ protestoval Pepek. „Ti grázlové šikanovali mladší a slabší. Víťa mě vysvobodil, protože správně tušil, že se po jeho odchodu vrhnou na mě. Po mně by začali šikanovat další, nejspíš Ivana nebo Rudolfa, ti byli nejslabší. Nevěděl jsem, jak jim to jinak překazit, než že je zlikviduji.“

„Chceš tvrdit, že bys to dnes udělal znovu?“ zeptala se ho přísně Yazatap.

„Dnes bych s těmi třemi zabil ředitele Hrocha, vychovatelku Šlajsnu a pedagogického pracovníka Koňskou hlavu. Ani nevím, jak se správně jmenovali, ale to je fuk. Umožňovali jim to, kryli je a nehnuli proti nim prstem, Koňská hlava je k tomu dokonce poňoukal.“

„On je k šikaně přímo naváděl?“ mračil se Alexijev.

„Přímo ne. Ale pokaždé opakoval, že život není peříčko a kdo se nenaučí rozdávat rány, bude je dostávat. A učil ty největší sígry boxovat.“

„Aha, proto jsi byl tak naježený proti naší výchově!“ ozvala se Salgiel.

„To ale není přípustné,“ namítal Alexijev. „Máš plnou pravdu, nechovali se správně, ale není možné, abys bral spravedlnost do vlastních rukou! Kdyby to dělal každý, zůstane na světě jen právo silnějšího a jsme zpátky v džungli!“

„A co jsi udělal ty, aby v tom děcáku džungle nebyla?“ zeptal se ho Pepek. „Vytáhl jsi z toho Víťu. To bylo správné, ale nestačilo to. Až já jsem tu šikanu zarazil! Nebyla to žádná legrace! Víš přece o tom, že se z toho Marian oběsil!“

„Oznámil jsem to na policii,“ řekl Alexijev. „Tím to pro mě ale muselo skončit! Ani já nejsem Zorro Mstitel! Na to máme policii a soudy!“

„Tím to pro tebe skončilo,“ řekl Pepek trpce. „Policie se tam byla podívat, to si dobře pamatuji. Ale co se změnilo? Nic, vůbec nic! Šikana pokračovala jako předtím!“

„To už ale nebylo v mé pravomoci,“ řekl Alexijev.

„Jistě, nebylo,“ souhlasil naštvaně Pepek. „Nikdo neměl pravomoc zarazit pár sadistů, nikdo si s nimi nevěděl rady. Že už mají na svědomí jeden život a nesnesitelné trápení těch, kdo se nemohli bránit, to nikoho nezajímalo. Jaká to ale byla spravedlnost?“

„Smrt za pouhou šikanu byl příliš tvrdý trest,“ vrtěl hlavou nesouhlasně Alexijev. „Na takové věci máme soudy. Jedině ty musí posoudit, aby trest byl přiměřený.“

„Co jsem měl ale dělat, když se na to naše ctěná policie vykašlala a k soudu se to ani nedostalo?“ trval na svém Pepek. „Kdyby mi šlo o pomstu, ještě bych je před smrtí zmučil, aby si to vychutnali! Dlouho jsem si představoval, jak je budu pomalu opékat, ale když jsem tu možnost měl, prostě jsem je bezbolestně zabil. Nešlo mi o pomstu, jen aby oni nemohli trápit jiné. Nevěděl jsem, jak jinak ty grázly zastavit.“

„Já jsem to tak tenkrát pochopil,“ trochu slevil z přísnosti Alexijev. „Proto jsem zůstal na víceméně symbolickém trestu. Ale byla to chyba, s tebou to pak jen rostlo!“

„Ano, zabíjel jsem větší a větší grázly!“ souhlasil Pepek s velkou dávkou ironie. „To by snad mělo být ještě záslužnější, ne?“

„To snad nemyslíš vážně!“ rozzlobil se Alexijev. „Františka tvoje hromadné vraždění v Českém parlamentu vyděsilo natolik, že okamžitě přiletěl i s Brokem za mnou. Vraždil jsi tam prý jako maniak, i ten pes to tak tvrdil! Vinné i nevinné bez výběru, muže i ženy!“

František zvedl hlavu a i psík Brok pokyvoval hlavou na znamení souhlasu.

„Oba si zkrátka nevšimli, podle jakého klíče jsem zabíjel,“ odvětil Pepek. „Kdyby si zapnuli detektor ďáblů, mluvili by teď jinak! To nebyli žádní nevinní! Všichni byli označení od ďáblů! A že mezi nimi byly i dámy? Tady proti tobě sedí valkýra Yazatap. Během své tisícileté vojenské kariéry odpálila desítky atomových bomb a své oběti počítá na miliony. Přeber si to jak chceš, i určitou míru sadismu u ní najdeš. Zabíjela své protivníky, jako my plácáme dotěrné komáry. Sokyni nakazila bez výčitek svědomí malomocenstvím, nechala ji zemřít nesrovnatelně pomalejší a příšernější smrtí, než jsem používal já. Nevinná rozhodně není a už vůbec ne v našem smyslu. Navzdory tomu věřím, že všechno nedělala z pouhého sadismu a především, a to je podle mě nejdůležitější, že v tom už nikdy nebude pokračovat. Schválně, jestlipak uhodneš, z čeho beru tu jistotu?“

Alexijev chvíli usilovně přemýšlel. Ostatní zřejmě také, nikdo se neodvážil vstoupit do debaty se svou připomínkou, aniž by si ji ještě jednou promyslel.

„Nevím, kde bereš svou jistotu,“ opakoval po něm po chvíli Alexijev. „Jestli je to tak, jak říkáš, pak v tom žádnou jistotu nevidím. Naopak si myslím, že kdo jednou zabil, ty nebo ona, bude zabíjet dál a to tím snadněji, že už si to přinejmenším zkusil.“

„Myslím, že se strašně krutě mýlíš,“ řekl Pepek. „A navíc uvažuješ nespravedlivě. Měl by ses za to stydět!“

Tím už trochu nadzvedl ze židlí všechny. Vmést Alexijevovi něco takového do tváře bylo od takového kloučka přece jen příliš. Dokonce i Pepkovy nastávající, které by ho měly uznávat, byly zaražené, natož František a Alexijevova parta. Yazatap se zatvářila neutrálně, ale zřejmě to byla jen maska, uvnitř určitě vřela. Nebylo divu, co o ní právě Pepek řekl, to rozhodně nečekala. Také František se chystal vyskočit a něco nepříjemného Pepkovi vpálit, ale Alexijev ho na poslední chvíli posunkem zastavil, František jen vydechl a dosedl zpátky.

„Kde tady vidíš jakou nespravedlnost?“ zeptal se Pepka Alexijev přísně.

„Nespravedlivé je přisuzovat jiným úmysly, aniž bys znal ty skutečné,“ řekl Pepek. „Pak můžeš soudit křivě a ani si to neuvědomíš.“

„Dobře, vysvětli nám své úmysly,“ kývl Alexijev, ale v očích mu už jiskřilo. „Můžeš nám také objasnit myšlenkové pochody své ďábelské válečnice, jestli si na to troufneš. Tak silná slova jsou už skoro urážkou, pokud nejsou ničím podložená.“

„Budeš se divit, ale troufnu si na to,“ řekl Pepek a zavřel tím ústa i Yazatap, která se chystala promluvit, ale když viděla Pepkovu sebejistotu, rozhodla se s tím ještě počkat.

„Na rozdíl od vás jsem si všechny tyhle mučivé myšlenky dávno vytrpěl,“ začal.

Všichni byli při jeho slovech potichu jako pěny.

„Proč jsem například nemohl s Ivem souhlasit? Viděl u nás v děcáku špičku ledovce a jednal tak, jak považoval za správné. Neberu mu to. Bylo správné oznámit na policii, co se tam děje. Ale neměl se s tím spokojit a ponechat to na policii. Ivo dobře věděl, že to nebude účinné! Jinak by Víťu neunesl, ale legálně by si to vyřídil s úřady. Proč to neudělal? Protože správně tušil, že by mohl dostat místo Víti třeba už jen urnu s jeho popelem! Vzal ale jen Víťu a všechny ostatní nechal na blahovůli policie, která, jak teď už víte, nehnula ani prstem a nechala Kráječe pod laskavým dohledem ředitele Hrocha řádit dál. Největší chyba podle mě byla, že věděl o zlu, ale nechal je dál kvést.“

„Jeden člověk nemůže napravit všechny nespravedlnosti světa!“ opáčil Alexijev.

„Nemůže, ale měl by se pokusit aspoň o něco,“ vrátil mu Pepek smeč. „Napravil jsi nespravedlnost u Víti, díky i za to. Víťa z toho vytáhl mě, ale až já jsem to zastavil! Tady přece nejde o úměru viny a trestu, tady jde o to zastavit nespravedlnost! Když vraha zastaví domluva, není žádný důvod ho popravovat, ale naopak, kdo má ze zlodějny živnost a nemíní se už nikdy živit poctivě, na toho platí jako ve středověku jen šibenice. V mém provedení je to nenadálý infarkt.“

„Chceš snad říci, že pouhá domluva zastaví vraha, když si usmyslí vraždit?“ zvedl na Pepka obočí Alexijev.

„Pouhá domluva zastaví vraha, jestliže vyvrátí jeho úmysl,“ poopravil to Pepek. „To je snad patrné tady na Yazatap.“

Stará válečnice sebou trhla, když ji opět vzal jako tak závažný příklad.

„Každý člověk má odmalička vypěstované pojetí spravedlnosti,“ pokračoval Pepek. „Kdo začne páchat darebáctví, ačkoliv ví, že páchá zlo, kdo překračuje meze spravedlnosti, jak je sám vnímá, s tím je konec a toho napraví jen šibenice, gilotina nebo kulka. Takových se nezastávám. Nemyslím si to ale ani o sobě. Dokud Yazatap žila v domnění, že je všechno co dělá správné, dělala bez výčitek svědomí bestiality, za jaké se dnes stydí. Naočkovala své sokyni malomocenství, ale podle ní to bylo v pořádku, byla to přece bezcenná Kanaánka, tedy pozemšťanka. My to dnes posuzujeme jinak a ona sama také, ale nejprve jsem jí musel vtlouci do hlavy, že Kanaánci jsou lidé jako ona a vraždit je nesmí! Po dlouhých debatách jsem ji ukecal, že válka v Gehenně, tedy po našem v Pekle, je nespravedlivá až to bere dech, že by měla odejít někam, kam za ní její pekelné kněžny nemohou. Teprve když to uznala, přestala toužit po návratu pod křídla rodné armády. To platí o všech. V Oáze dnes v míru žijí bývalé Baalky s protivnicemi z kmene Árjá, nestřílí po sobě, nepodrážejí si nohy, ani po sobě neplivou. Když jim Salgiel odstranila geneticky zafixovanou nenávist k andělům, jsou schopné připustit, že by mohly žít i s Ogdury.“

„To ale dokázala Salgiel, ne ty!“ vyhrkla dosud mlčící Ramiel.

„Bariéru jsem odstranila já,“ řekla rychle Salgiel. „Ale udělala jsem to jen proto, že mi Pepek naznačil, jak hodně by si mého úspěchu považoval. Dřív jsem Ogdury nenáviděla jako všechny ostatní a s přihlédnutím k charakteru té bariéry nebylo divu.“

„Já jsem ji... měla taky?“ špitla nesměle Ramiel.

„Jistě,“ přikývla Salgiel. „Tu nenávist jsme měly všechny vloženou geneticky a jestli se něčemu dá říkat dědičný hřích, pak to bylo právě tohle!“

„Nebylo všechno jen geneticky zafixované,“ vrtěl hlavou Pepek. „Spoustu zla zavinila výchova. Řekl bych to jinak. Prvotní model spravedlnosti, který máme všichni, není daný geneticky. Baalkám jejich vychovatelky vtloukaly do hlav, že jsou vládnoucí kmen a že za to musí bojovat. Je to tak?“

„Přesně tak,“ přikývly Xapho, Mariuk i Yazatap.

„Jiné kmeny byly pro ně podřadné, o lidech na Zemi nemluvě,“ pokračoval Pepek. „Z toho vyvozovaly, že bude nejspíš správné vyvraždit je.“

„Nejste o moc lepší! Tohle přece platí i na Zemi,“ podotkla zamyšleně Yazatap.

„To říkám taky,“ usmál se kysele Pepek. „Trochu z toho vybočuje zabíjení vlastních, ale kruté popravy se vždycky daly zdůvodnit chybami na straně obětí, například zbabělostí. Soudcové pak rozhodovali jen o tom, jak krutou smrtí mají sejít se světa, ale i oni se nejspíš domnívali, že jednají správně. Ačkoliv, to už necítily všechny. Těm starším docházelo, že to spravedlivé není. Yazatap přece měla výčitky svědomí. Zpočátku ne vůči nám Kanaáncům, ale aspoň jí bylo líto zbytečně padlých spolubojovnic, většinou mladých děvčat... Je to tak?“

„Má pravdu,“ zahučela Yazatap, očividně nepříliš spokojená tím, jak o ní mluvil.

„Pak ale nastal rozhodující zlom,“ řekl Pepek. „Elitní válečnice si nechaly vysvětlit, že jejich válka není spravedlivá, jak si dosud myslely, že ti opovrhovaní Kanaánci jsou také myslící bytosti jako ony a ejhle, od té doby žádnou ani nenapadne podříznout mě ve spaní.“

„Neudělaly jsme to ani na začátku, kdy to ještě nebyla tak docela pravda,“ zaškaredila se na něho trochu Mariuk.

„Na počátku jsem přesvědčil Yazatap, že jsme na jedné lodi a že bude výhodnější nechat mě naživu, dokud vás nevyvedu z neřešitelného duchovitého stavu,“ namítl. „Až pak jste zjistily, že mě nemusíte považovat ani za nepřítele, ani za podřadného. Přiznejte, holky, kterým z vás k tomu poznání dopomohlo až naše mazlení v lesíčku?“

Mariuk a Xapho se na sebe podívaly a usmály se, jen Yazatap se pořád dívala sveřepě.

„Vrátím se ke klíčové myšlence,“ řekl Pepek. „Kdo překročí svůj vnitřní Rubikon a sám vnitřně schvaluje vlastní darebáctví, je ztracený. Kdo ale jedná tak, jak sám považuje za spravedlivé, páchá jen takové zločiny, které sám za zločiny nepovažuje. Takového stačí přesvědčit o potřebě odlišného chápání spravedlnosti a není už důvod ho trestat. To se týká i mých ďáblic. Věřte mi, bylo obtížné přesvědčit je, aby změnily názor na Peklo i na Zemi, ale když se mi to podařilo, bylo vyhráno. A tak je to i se mnou. Museli byste mě přesvědčit, že jsem něco udělal špatně. Ne protizákonně, ale špatně. Já si to nemyslím. Naopak se, a ne bezdůvodně ani svévolně, domnívám, že jsem jednal správněji než vy a stydět byste se tedy měli spíš vy, i když jste protizákonně nejednali!“

„Za co?“ vyhrkl Olda. „Za to, že jsme nikoho nezabili?“

„Za to, že jste nechali ďábly zabíjet lidi,“ řekl Pepek. „Ďáblové jsou silnější, pravda, ale vy jste před nimi prostě utekli. Nevyčítám vám to. Pomáháte lidem ze všech sil, ale jen těm, kteří mají štěstí, že se k vám dostanou. Když před pobočkou v Pardubicích explodovalo auto plné výbušnin, posbírali jste raněné i těch pár lidí roztrhaných na kusy a vrátili jste je domů živé a zdravé. Ale jistě dobře víte, spousta lidí zbytečně zemře jen proto, že nikomu nestojí za to dopravit vám je do sousedního světa, nebo aspoň za práh pobočky.“

„Postavit se ďáblům není jen tak!“ namítal Olda, který se už jednomu postavil.

„To mi vůbec nemusíš vykládat, to vím líp než ty,“ odrazil ho Pepek. „Necouvl jsem před ďábly a jejich nohsledy na Zemi, na Pegsda a nakonec i v samotném Pekle v Gehenně. Přímo vedle tebe sedí můj důkaz, Ramiel jsme odtamtud vynesli také. Při nájezdu do Pekla jsem přišel o holku, kterou jsem měl rád, o hlas a málem i o život, ale pokoj jim nedám, ani kdybyste se proti mně postavili i vy. Uznávám, že zachraňujete lidi, ale jestli to nevíte, tady na tom ostrově je tisíc ženských, z toho polovina dětí, které jsem zachránil já sám! Nikdo mi je neupře! A co se týče ubohých obětí mé zvůle na Zemi, jak si je sami v duchu nazýváte, uvědomte si laskavě, že všichni měli ďábelský cejch, pracovali proti lidem a patří mezi ty, kdo vám na Zemi házel klacky pod nohy! Můžete mi namítnout jen jedno, mohl jsem naletět na léčku ďáblů. Ano, stalo se to. Ale jen jednou! Podruhé jsem tutéž chybu neudělal. Máte snad povědomost o andělském stylu kreslení, ne? Když máte v hlavě Ogdurský organizátor paměti a vyvoláte nějaký obraz ze svého podvědomí, je přesný jako fotografie. Když to pak převedete na papír, nepostačíte se divit. To jsem udělal a pečlivě jsem si zapamatoval tváře ďábelských pomocníků, označených při mé první návštěvě, kdy je ještě nenapadlo zneužít falešného přeznačování a odznačování. Teď jsem zlikvidoval všechny, kteří byli označení tenkrát. Všichni dostali varování včas a nedbali toho, jsou tedy vinni vědomou spoluprací s ďábly. Jestli to nevíte, ďáblové mají pod palcem všechno, od policie po banky. Kontrolují je a nedovolí vám narušovat jejich panství, jak si všichni i s Alexijevem naivně myslíte! Vaše snaha založit vlastní zdravotní pojišťovnu je předem odsouzená k neúspěchu! Ďáblové vám to nedovolí a pokud si ji přece založíte, zničí vás. Když to nepůjde žalobami, najmou si vandaly, jako vám rozmlátili kliniku! Nemyslete si, že to nejde! Všeho schopným najatým hackerům stačí pár vteřin, aby vám vybílili konta! Nedovoláte se pomoci ani u pozemské policie, prolezlé příznivci skinheads, ani u soudců, kteří slouží stejným pánům jako dřív!“

„Vidíš to příliš černě!“ namítl Alexijev.

„Vidím to lépe než vy všichni!“ skoro vykřikl. „Podařilo se mi vniknout do jejich sídla v Praze. Nic moc, ale mají tam bezvadný přehled o svém stádečku věrných oveček, to vám tedy povím! Kdybyste viděli, kolik jich mají jen v Praze! A nezastávají bezvýznamná místa! Prodavači drog, co postávají u škol, pasáci a prostitutky, to jsou obyčejní lidé, kteří pro ně pracují sami za sebe, jenom za prachy. Skutečné věrné služebníky, co pro ně ochotně nastaví i vlastní kůži, mají až na vyšších místech. V bankách řídí chod světa, v parlamentech určují zákony, v médiích podle potřeb svých pánů profesionálně vyrábějí veřejné mínění! Jen málo poslanců v parlamentech jim nepatří a ty snadno přehlasují. Vy nevíte, že politici dodržují stranickou disciplínu a všechny je řídí nevolené stranické sekretariáty? Pamatujete se, jak hladce prohlasovali zákon o mezinárodně uznávaných léčebných metodách, kterým tvrdě odstavili vaši kliniku? A dokážete odhadnout, kolik lidí to stálo život? Nebylo to, jako kdyby nad těmi nemocnými vynesli bez soudu rozsudky smrti? Ještě litujete ty chudinky ďábelské poslance, poslankyně, europoslance a europoslankyně?“

Rozohnil se natolik, až zčervenal.

„Příště už ale nebudeš mít žádnou jistotu!“ namítl Olda. „Pak už mohou být falešně označení třeba všichni!“

„Příště už je zabíjet nebudu,“ řekl klidně Pepek. „Ale teď jsem je popravil po právu! Hele, Oldo, neberu ti, že léčíte o sto šest. Ale já, než bych léčil tisíce raněných ve válkách, použil jsem hrozbu atomové bomby proti presidentům a války jsem nadlouho úplně zastavil. Kdo z nás dvou zachránil jenom na Zemi, bez Oázy, víc lidí? Ty, nebo já?“

Olda se posadil a mlčel. Ne, Pepek mu jeho zásluhy nebral. Jen po něm chtěl, aby mu uznal ty jeho. Ale Pepek znenadání otočil původně zamýšlený soud nad ním na obžalobu Alexijevovy skupiny v Andělském světě. Nevinil je, že by páchali zločiny. Obžaloba zněla, že se nepostavili zlu. Nebyla to vlastně pravá obžaloba, jen hlasitější výčitka. Ale působila jako správně ubalená morální facka.

„Takže si pořád myslíš, že pomáháš spravedlnosti,“ zkusil to po chvilce Alexijev.

„To si myslíme všichni,“ odpověděla mu za Pepka Yazatap. „Podívejte se, měla jsem tisíce let pokřivené pojetí spravedlnosti a uznávám to. Pepkovi dalo hodně práce, než mi to v hlavě přerovnal. Ale když mě přesvědčil změnit názor a uznala jsem jeho pravdu, budu ji hájit. Vůbec se nedomnívám, že byste ho měli trestat. Není zač a my tu spravedlnost cítíme stejně jako on, museli byste trestat i nás, neboť mu pomáháme. Ale nejprve byste nás museli přesvědčit, že je vaše pojetí spravedlnosti správnější. A to se nestalo a dokud se tak nestane, což při vašich argumentech nevidím jako reálné, budeme stát za ním. A nejen nás pět tady! Všichni obyvatelé tohoto světa i hlídek na Pegsda, až na dva chlapy, kteří se nedokázali odlepit od svých předsudků. Františka a Araela, křesťana a ďábla.“

Au! chytil se František za hlavu. Dostat se do jednoho pytle s pravým ďáblem bylo pro něho hodně kruté!

„No dovol!“ rozohnil se, ale Yazatap ho nepustila ke slovu.

„Omlouvá tě jen že také děláš, co sám považuješ za správné, takže tvé svědomí nemá důvod protestovat. Až na maličkost. Nelíbilo se mi, jak Pepek ve vašem Parlamentě kosil ty lidi. Na rozdíl od tebe jsem ale vůbec nepředpokládala, že to dělá ze zlých úmyslů nebo ze sadistické zvůle. Zeptala jsem se ho, co to má znamenat a jak se to slučuje se spravedlností a s tím, jak je potřeba lidi uznávat. Vysvětlil mi to a já jsem jeho důvody přijala. Všechny jeho oběti se provinily proti spravedlnosti, ale všem dal poslední šanci ustoupit a zachránit si život. Zabíjí jen ty, kdo jeho šancí pohrdnou. Přitom se snaží nezabíjet nevinné a na to se málokterý zapálený bojovník ohlíží, to mohu potvrdit, znám to ze své praxe. Možná používá krutější tresty než jste zvyklí, ale používá je spravedlivě. Ale tohle všechno sis měl zjistit, než jsi ho šel udat Alexijevovi!“

„No dovol!“ vybuchl František. „Jaképak udávání?“

„Počkej, Yazatap!“ zarazil ji i Pepek. „František dělá přesně to, co mi vyčítají všichni, Alexijevem počínaje. Jedná tak, jak považuje za spravedlivé a nemyslí si, že by na tom bylo něco špatného. Není to ale udávání nevinného a nešel mě udávat na ďábly ovládané gestapo, NKVD, KGB, FBI, StB nebo i na dnešní policii. Odešel se jen poradit s přáteli, kterým věří. A oni mě nepřišli zatknout, zmlátit, uvěznit ani zabít. Přišli si za mnou vyjasnit stanoviska. Vysvětlil jsem jim své a teď očekávám, že mě zkusí oni přesvědčit o své pravdě. Nemyslím, že mě přesvědčí, ale mohou to zkusit. Když budou jejich stanoviska spravedlivá, ustoupím. Víte přece všichni, že na svých chybách netrvám.“

„Pak ale budou muset přesvědčit i mě,“ řekla Yazatap. „Nejsem si nijak vědoma toho, že bys dělal chybu. A pokud ano, byla i moje. Také bych na ní netrvala, to už snad víte, ale budu požadovat opravdu pádné argumenty. Ne tvrzení, že to odporuje nějakým zákonům. Zákony mohou požadovat plyn pro Židy a nemůžete tvrdit, že ne, i takové už na Zemi byly. A nemusely pocházet od mých krajanů, za mnohé si můžete i sami!“

Chvíli bylo ticho. Obrazně řečeno, míč byl na straně Alexijevovy party, ale nikdo se tam nehrnul ke smeči. A dokonce ani ke vrácení silných slov jako udávání, předsudky nebo spojování křesťana s pravým ďáblem.

„To jsem si opravdu nezasloužil,“ vyhrkl po chvilce aspoň František.

„Ale zasloužil!“ okamžitě kontrovala Yazatap. „Pořádnou sprchu sis zasloužil, víc než Pepek od tebe! Uznám, neudával jsi v nejhorším smyslu toho slova, ale aspoň ty předsudky na tebe sedí. Spravili jsme ti vážné genetické poškození, abys mohl s námi žít a nemusel ses bát vzít si některé z nás. Trval jsi na jedné jediné. Ani to jsme ti nevyčítaly. Proč ale pořád předhazuješ bigamii Pepkovi jako něco zavrženíhodného, když to tak u nás musí být?“

„U nás je to proti dobrým mravům!“ trval na svém František.

„U vás jsou jiné poměry,“ nechtěla slyšet Yazatap. „Jedna ku jedné. My máme jedna ku třem a ty jsi dost soudný, abys to pochopil. Předsudky ti nechceme a nebudeme vyčítat, dokud je budeš považovat za svou věc, ale jestli budeš pořád kázat proti našim poměrům, budeš mezi námi nežádoucí i kdybys byl jako dosud jediný, kdo nám pomáhá s kulturou. Tam jsi opravdu jednička, ale v ostatním by ses měl stydět. Co děláš, není spravedlivé!“

„Spravedlivé, nespravedlivé!“ zabrblala telepaticky Irena Alexijevová. „Děláte, jako by to mělo být jediné kritérium.“

„Jediné ne, ale první!“ zachytil to Pepek. „Až bude zajištěna spravedlnost, aby se na ni mohl každý opravdu spolehnout, může se teprve mluvit o konci barbarských věků.“

„Ale kde máš tak spolehlivou spravedlnost?“ ptala se Irena.

„V Pekle ji nehledejte!“ opáčil Pepek. „Na Zemi také ne. V Andělském světě by měla být, pokud ji něčím nezkazíte. Ani tady to zatím v tom směru nevypadá špatně. Ale jestli ji nebudete vyznávat sami v sobě, nepomohou vám ani andělé.“

A zase bylo ticho, ačkoliv, kdyby byly myšlenky viditelné, hodně by to tu jiskřilo.

„Poslyš,“ napadlo najednou Alexijeva. „Někteří grázlové si trest vrchovatě zaslouží, tam s tebou souhlasím. Ostatně, Olda se také utkal s ďáblem Johanem i s jeho pomocníky. Posílali je ale s Máňou do Sibérie, nezabíjeli je. Není to zrovna vlídný svět, ale dá se tam přežít. Není to lepší, než je rovnou zabíjet?“

„Jistě,“ přikývl Pepek. „Má to jen tři nevýhody, bohužel pro mě důležité. První, že je na Sibérii musíš dostat přes dvě brány. Olda tam dostal Johana jedině díky pomoci od Máni. Já jsem na to ale sám. Nejvhodnější svět, kam je mohu házet, je Saturn-dolů. Posílat je tam postupně, budu mít moment překvapení jen u prvního, ale až jich bude víc, vzpamatují se. Úderů yvorem jsem od ďáblů schytal spoustu a o další nestojím. Olda mi to určitě potvrdí, dostal přece od Johana nejmíň dva. K Chétezům je posílat nechci, těm to nemohu provést. Svět Venuší-nahoru je jistá smrt a v bažinách světa Saturn-nahoru se utopí každý, kdo neumí létat. Jinam to nemá smysl, z jiných světů by se dostali zpátky vlastními branami!“

„A ta druhá nevýhoda?“ zeptala se zamračeně Máňa.

„Musel bych je tam živit,“ řekl Pepek. „Teď už bych to možná dokázal. Ale zpočátku, dokud jsem byl duchem a nevěděl jak z toho, bych je tam zásobovat nemohl. Na Pegsda se někteří dali z hladu na lidožroutství, jiní hladem umírali. To už se mi zdála bezbolestná nebo aspoň rychlá smrt přijatelnější.“

„A třetí nevýhoda?“ přerušil ho netrpělivě Alexijev.

„Nemá to odstrašující účinek na ostatní,“ řekl Pepek klidně. „Když darebák ví, že ho čeká neúprosná smrt, nechá toho už na první varování, protože ví, že první je u mě poslední. Podle mě to ospravedlňuje i zabíjení. Zpočátku jsem musel zabít každého, ale když to vešlo ve známost, většina včas couvla.“

„A nechcete toho po něm moc?“ rozjela se proti Alexijevově partě Yazatap. „Pomohli jste mu, aby na to nebyl sám? Podle mě dělal co mohl. Nic víc, ale také nic míň a výsledky mu dávají zapravdu. Nechcete to převzít za něho? Pepek vám řekne, jak se můžete dostat do duchovité podoby a uvidíme, jak vám to půjde!“

„My se zabýváme léčením lidí!“ namítl Alexijev. „To je podle nás důležitější.“

„Aha!“ řekla Yazatap. „Kritizovat byste ale uměli. Poslyšte, to opravdu nemá cenu. Vaše rady jsou dobré, Pepek je může vzít v úvahu, ale jestli mu nehodláte pomoci jinak než hraběcí radou, nechte ho dělat co dělá. Podle mě to dělá v rámci možností dobře.“

„Na tom se zřejmě neshodneme,“ mračil se Alexijev.

A byli zase tam, co skoro pořád, každá strana žárlivě bránila své názory, ačkoliv obě uznávaly, že i opačné názory mají svoji logiku. Ustoupit se nechtělo nikomu.

„Já bych věděla, jak z toho!“ přihlásila se trochu nesměle Ramiel.

„Ty?“ přeměřil si ji trochu pobaveně Alexijev. „Tak povídej!“

„Podívejte se, pane doktore!“ podívala se na něho nevinně. „Ať se na to dívám, jak se dívám, nebudete to mít s námi snadné. Zřejmě nás nepřesvědčíte, logické argumenty jsou na naší straně, lidské city zase na vaší. Neobávám se, že byste nám sebrali Pepka násilím, to je příliš proti vašim zásadám a sami byste to museli považovat za darebáctví. Vaše zákony ale nemůžete prosazovat v našem světě. Mohli byste nanejvýš trvat na tom, abychom přestali zasahovat na Zemi. I když ponecháme stranou skutečnost, že tam sami už dlouho nebydlíte, museli byste nám dokázat, že tam děláme nějaká alotria. Když se ale shodneme na hlavním hledisku, kterým by byla spravedlnost... já si taky myslím, že máte pravdu jen zčásti, a to ještě z té menší... Víte, co bych tedy navrhla? Sejít se znovu za týden. Všichni si to mezitím promyslíme a pokud se ani pak neshodneme, odložíme to znovu. Ačkoliv si myslím, že by bylo smutné, abychom se ani po dvou sezeních neshodli. Pojďme raději všichni na slavnost. Hlavní program už jistě probíhá bez Františka, ačkoliv je z větší části jeho dílem. Myslím si, že je škoda přijít o něco takového.“

S výjimkou psa Broka tady byla nejmladší. Snad proto na ni chvíli udiveně zírali. Ale pak se Alexijev vzpamatoval.

„Tobě ještě není tisíc let, co?“ obrátil se na ni s úsměvem.

„Minulý týden mi bylo šestnáct!“ vypjala se hrdě.

„Myslel jsem si to,“ přikývl Alexijev. „Upřednostnit zábavu před vážnou debatou je typické právě pro mladé. Ale když se podíváme na současnou patovou situaci, bude nejlepší řešení zvednout se a nechat to za týden.“

„Tak pojďte!“ zvedla se Ramiel. „Už to jistě začalo!“

„Neboj se, koncert nám František kdykoliv zopakuje,“ uklidňoval ji zvesela Pepek, ale také ulehčeně vstával.

A soud se odebral... výjimečně ne k poradě, ale na koncert...

Rozsudek by byl zřejmě předčasný.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2017 23:07