Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Fém

Vyklizení pevnosti Ar-Baal-Thärke proběhlo tak hladce, jak nikdo nečekal. I autorka toho nápadu Salgiel nevěřícně vrtěla hlavou. Místo plánovaných pěti set dětí pobralo letadlo najednou dětí i dospělých sedm set a muselo se dvakrát otočit, než je odvezlo. Proběhlo to disciplinovaně, v klidu a pořádku a když evakuace skončila, nezbyla v pevnosti živá duše. Pobrali i pilotky, jen bez jejich letadel.

Otheal nařídila vypnout všechno, co se vypnout dalo, včetně osvětlení. Jen ochranný štít dál vysával svůj skrovný příděl energie a nastražená pětice kumulativních bomb mlčky číhala na své oběti. Žádný nálet Árjá ale nepřicházel, druhá strana měla zřejmě jiné starosti.

V Oáze se zase vyznamenala Tabris Dvořáková. Nejenže se jí podařilo rozmístit tisíce dětí i dospělých do nových domků na sousedním ostrově, nazvaném podle korýšů Krabí, ale zařídila, aby v každém domku čekala na nové obyvatelky jedna starousedlice i s dítětem. Nový ostrov byl větší než Oáza a zatím na něm chybělo i to nepatrné zázemí, jako byla na Oáze hudební škola a Společenská hala, ale několik teleportů tuto nevýhodu snižovalo.

„Rodiny trhat nesmíme,“ zdůvodnila Tabris svůj nápad. „Ale dosavadní pětice nejsou ještě pravými rodinami. Proč je nepřeskupit tak, aby v každém domku bydlela učitelka těch nových? Stěhují se sem přece fanatičky, které do této chvíle věřily ve vítězství Baalů! Po nich sem přijdou podobné fanatičky z pevností Árjá. Někdo jim musí vysvětlit, že s válkou je konec! Pepek sám na všechny nestačí.“

Tabris přesvědčila dostatečný počet dobrovolnic, aby rozpustily dosavadní provizorní rodiny a věnovaly se učení novicek. Nové přírůstky naštěstí netvořily kompletní pětičlenné posádky vimaanů, jak tomu bylo u příchozích z Pegsda a mohli je do domků rozmisťovat víceméně náhodně tak, aby v každém bylo pět dospělých a pět dětí. Starousedlice měly nové party zaučit do nového života: od objednávání u robocenter po výchovu dětí bez kopanců a tvrdostí. Tabris vyžadovala, aby členky bývalých roztrhaných rodin bydlely v sousedících domech, aby se jejich děti, zvyklé na sebe, mohly dál bez problémů aspoň navštěvovat.

Nastalo i několik incidentů. Některé bojovnice až tady prohlédly, že nešlo o evakuační rozkaz kněžen a vzbouřily se. Starost o děti byla podle nich pro bojovnice ponižující, Otheal obvinily ze zrady, požadovaly její hlavu a vyhrožovaly krutou popravou všem, které by na nový život přistoupily. Záminka plného využití kapacity letadla naštěstí vypadala věrohodně a všechny do letadla nastoupily beze zbraní. Ty jim teď ke vzpouře chyběly. Odehrálo se jen několik čestných pěstních soubojů, lékařky ošetřily pár natržených obočí a rozbitých nosů, ale když během veřejného vyšetřování nabídla Tabris všem fanatičkám bezpečný návrat do odepsané pevnosti Ar-Baal-Thärke k nastraženému pentagramu smrti, když se jim zdá život v Oáze nepřijatelný, reptání mezi nimi postupně umlkalo.

Jak to kdysi říkala Yazatap: fanatičky byly, ale úplně blbé přece jen ne.

Poslední menší incident vypukl, když některé zjistily, že mají bydlet spolu s bývalými nepřátelskými bojovnicemi Árjá. Nepoznaly to hned, neboť i Árjá byly v Oáze opálené, ale neutajilo se to. Tabris to vyřešila rychle. Komu se nelíbí zrušení dosavadních kmenů, ať se vrátí do Gehenny. Oáza není Gehenna ani její kolonie, zdejší zákony vyžadují soužití a staré kmenové zákony tady zkrátka neplatí a platit nebudou. A byl klid i po dalším šoku, když vešlo ve známost, že v Oáze žijí kromě bojovnic i muži, jenže ne tefirové, ale dosud všemi opovrhovaní Kanaánci. A že se v Oáze s nimi provozuje na Gehenně zakazovaný sex, ale protože je jich málo, mohou si mezi bojovnicemi i vybírat! Odmítnout muže zakázané není, ale starousedlice to nepovažují za chytré. Žen je přebytek, mužů málo a oni si tedy klidně najdou jiné, zatímco hrdopyšky zůstanou samy.

„To jsi mi ale neřekla!“ vyčetla Otheal, která kvůli tomu požádala o návštěvu Yazatap. „Neříkej mi, že by sis taky něco začala s Kanaáncem!“

„Začala jsem si s nimi už kdysi dávno,“ povzdychla si Yazatap. „Proč myslíš, že mě kněžny odvolaly z výzkumu na Zemi? Protože jsem tam měla Kanaánce!“

„No jo, ale to byl přece výzkum!“ opáčila Otheal. „Jenže jsem slyšela, že zdejší muži chtějí, abychom jim rodily děti! No hrůza! Dovedeš si něco takového představit?“

Seděly spolu v hale domku vonícího novotou, kde teď Otheal žila se třemi bývalými podřízenými z pevnosti Ar-Baal-Thärke a s Luciel, bývalou nepřítelkou z kmene Árjá.

„Představit si to umím, proč ne?“ usmála se Yazatap a nabídla jí masohrušku, kterou sama telepaticky objednala. Otheal jen zírala, když se před nimi znenadání objevily na stole i s talířky a servírovacími příbory. Yazatap byla sice hostem, ale tím, že uměla objednávat telepaticky a ne přes počítač, si protentokrát úlohu vyměnily.

„Můžeš to přece chápat i naopak!“ pokračovala. „Děti budeme rodit našemu kmeni, chlapi nám k nim dopomohou a ještě nám je pomohou vychovávat.“

„Proč by to dělali?“

„Protože chtějí,“ řekla Yazatap. „Kanaánci pomáhají vychovávat i naše, čistě tefirské děti. Kdo o ně nestojí, nemusí, ale muži v Oáze o nás zájem mají. Je to přesně tak, jak jsi to slyšela. Odmítnout je není zakázané, ale není to ani moc chytré.“

„Ty už tady nějakého máš?“ podívala se Otheal pozorněji na Yazatap.

„Samozřejmě!“ vypjala Yazatap prsa. „Jsem snad dost přitažlivá, abych nezůstala bez chlapa! I když zrovna ten náš nevypadá jako silák, na první dojem nesmíš dát. Změnili se od těch dob, kdy jsme jimi mohly pohrdat.“

„Ten váš?“ podívala se na ni udiveně Otheal. „On vás má víc?“

„Jistě!“ přikývla Yazatap. „Mnohoženství je ale naše věc. Kanaánci na to nepřistoupili snadno, ale ukecaly jsme je. Na Zemi bývají manželství párová, jedna žena tam má jednoho muže, ale jim se přirozenou cestou rodí polovina žen a polovina mužů, takže to tak vychází. Nám se vždycky rodilo více žen a těžko se to změní, proto musí mít logicky jeden muž více žen. Dalo by se to snad ovlivňovat i jinak, naše lazarnice zvládnou ledacos, ale po všech těch genetických experimentech a klonování si myslím, že není nad přírodní cestu. Souhlasí to ostatně s našimi starými zvyky. Tak tomu u nás kdysi bylo, nemysli si, že to je současný výmysl. Takže jsem si vzala spolu se čtyřmi dalšími Kanaánce. Jsme s ním spokojené a tobě bych radila jen jedno, neohrnuj nad nimi nos, nebo zůstaneš starou pannou.“

„Vydržela jsem bez nich dva tisíce let, klidně vydržím i dál!“ opáčila hrdě Otheal.

„Dá se to vydržet až do smrti,“ usmála se mile Yazatap. „Ale věř mi, litovala bych tě. Až poznáš sex, pochopíš proč.“

„A co mám podle tebe dělat?“ obrátila se na ni Otheal bezradně.

„Především se co nejdřív zapiš do pořadí na získání telepatických schopností. Našim lazarnicím to jde rychle, ale zájem bude nad jejich možnosti. Vlastně, jak o tom uvažuji, bez telepatie budeš tak jako tak druhořadá. Zdejší Kanaánci sice umí naši řeč, my zase až na děcka umíme jejich češtinu, ale telepatický hovor má obrovské výhody. Ani to ostatní není k zahození, ale bez telepatie si budeš brzy připadat jako méněcenná a především, sex bez ní rozhodně není to pravé.“

„Sex, sex... pořád to slyším! Co to vlastně je?“

„Něco, co jsme v Gehenně dokonale zapomněly,“ ušklíbla se Yazatap. „Dnes už bych to nevyměnila ani za oslavy vyznamenání po vítězné bitvě, přitom to mám s Pepkem denně, někdy přímo a jindy nepřímo. Radím ti, nevyhýbej se tomu.“

„A co mám tedy podle tebe dělat?“

„Především koukej získat telepatii. Bez ní žádného chlapa neoslníš a taky to není ono, věř mi, mám už zkušenosti. Za druhé shoď uniformu a oblékni si sukni, ať nevypadáš jako důstojnice, ale jako ženská. Uniforma je dobrá do akcí, ale chlapi koukají po sukních. Nenos límec až ke krku, vezmi si halenku, ze které jsou nahoře vidět prsa. Chlapi žádná nemají, tím víc koukají po našich. A neboj se toho, máš co ukazovat! Nech si poradit od některé jiné starší, nemyslím tím věkem, ale délkou pobytu v Oáze, proto jsme je k vám dávaly. Zaskoč si pak do naší společné haly, třeba na koncert, nebo jen tak do kavárny. Dej si tam dortíček a rozhlížej se po chlapech. Chodí tam skoro všichni, většina je volná, třeba si tě všimnou. A nedělej si nic z toho, kdyby tě přehlíželi, to víš, je nás na ně přesila a nebudeš tam sama. Taky ti nesmí vadit, kdyby chlap už měl nějaké jiné. Dokud jich nemá pět, může tě přibrat. Být u chlapa první je výhoda jedině v tom, že můžeš ovlivňovat, které další si časem k tobě přibere, ale nepočítej s tím, že bys byla jeho jediná. Spíš se koukej s těmi ostatními rychle skamarádit.“

„Už jsem tady pár mužů viděla,“ řekla Otheal nespokojeně. „Ale jeden byl mrňousek, nemohlo mu být ani dvacet let. A ten druhý koukal jen po malých holčičkách.“

„Ten mrňousek byl můj manžel, nepodceňuj ho!“ varovala kamarádku Yazatap. „Ten druhý byl asi František. Patří k nějaké divné pozemské skupině, která nechce ustoupit od jediné ženy, jednu už má a o další nestojí. Mezi dětmi hledá talenty na hudbu. Tu bych ti asi dlouho vysvětlovala, je to docela zajímavé a příjemné použití zvuků, nejlépe když se zapíšeš do pořadí na koncert a tam už to pochopíš sama.“

„A tamtoho mrňouska že sis vzala?“ vykulila oči Otheal.

„Jo, toho,“ přikývla vážně Yazatap. „Jak říkám, zdání klame. V první chvíli jsem ho na Pegsda chtěla jako nepřítele prostě zabít. Když mě spráskal, došlo mi, že to nebude tak snadné. Mezi námi, tenhle svět je celý jeho výmysl. Jeho napadlo dostat nás sem a vlastně mu vděčíme za život. Teď nás má pět a je s ním úžasná pohoda.“

„Pět žen je nějaká dohodnutá mez?“

„Jistě. K nám už se nevejdeš, budeš si muset najít svého.“

„Nepomůžeš mi s tím aspoň?“ udělala prosebný obličej.

„Jedině radou,“ vzdychla si Yazatap. „Tady se nedá nic nařizovat. Buďto se s mužem dohodneš, nebo ne, nutit je k ničemu nemůžeš. Oni zase nenutí nás, jenže jich je zatím málo a na všechny se ještě dlouho nedostane. Můžeš klidně počkat, až sem přijdou další, ale když stihneš nějakého zaujmout už teď, nebudeš litovat!“

V té chvíli se ale rozlétly dveře a dovnitř vběhly dvě asi pětileté holčičky.

„Mamííí, Ticiel nás už zase kope!“ křičela ta vpředu.

„Tak ji kopni taky!“ odsekla Otheal, rozmrzelá nad tím vyrušením.

„Počkej!“ zarazila ji Yazatap. „Takhle s dětmi nesmíš! Která vás kope?“ obrátila se na holčičky přísně.

„Ticiel!“ opakovala zarputile ta vpředu. „A slibuje nám strašnou pomstu, když to na ni řekneme Luciele!“

„Počkej!“ zarazila Yazatap Otheal, dříve než ta otevřela ústa. „S dětmi musíš jednat spravedlivě. Pojďme tam s nimi, ukážu ti, jak na to musíš!“

Zvedly se a následovaly děti do dětského pokojíku.

„Která tady kope sestřičky?“ zeptala se Yazatap přísně zbývajících tří.

Odpovědělo jí jen ticho. Dvě sestřičky byly desetileté a třetí dvanáctiletá a všechny tři se tvářily zarputile.

„Která je Ticiel?“ zeptala se jich Yazatap.

Všechny tři oslovené mlčely, jen ta menší řekla:

„Ta vlevo!“

„Počkej, ty to slízneš!“ neudržela se Ticiel. Byla to ta nejstarší, ale ránu pěstí už jen naznačila. Vzápětí se vznesla do výšky, prudce se roztočila a zastavila se hlavou dolů deset centimetrů nad zemí.

„Co slízne?“ zeptala se jí přísně Yazatap.

„Zkopu ji do kulata!“ odsekla Ticiel a bezmocně sebou mrskala jako ryba na suchu.

„Nezkopeš!“ oznámila jí klidně Yazatap. „Sama si to rychle rozmyslíš a jestli to přece uděláš, přestěhuješ se na dva měsíce do naší rodiny a tam si na žádnou netroufneš!“

„Zmlátím všechny, všechny!“ ječela Ticiel, ale v té chvíli se začala otáčet. Chvíli byla hlavou dolů, chvíli nahoru, svět se s ní roztočil jako na ruském kole bez regulace obrátek, až přestala vyhrožovat a začala ječet, už víc hrůzou než vztekem.

„Vyhrožovat mladším sestřičkám není správné!“ napomenula ji klidně Yazatap.

Pak ji opatrně zastavila a postavila na zem. Ticiel se ani neudržela na nohou, svalila by se jako pytel brambor, kdyby ji Yazatap očima nezachytila a ještě jemněji nepostavila.

„A taky nás bila!“ přisadila si ta nejmladší.

„A bít je a kopat je ještě horší!“ pokračovala Yazatap. „Na to si nezvykejte! Tady se starší sestřičky o mladší starají,pomáhají jim a neusurpují je, pamatujte si to!“

„Trocha tvrdosti jim snad neuškodí!“ mínila po straně Otheal.

„Ještě sis nevšimla, že tady nejsme na tvrdosti založené?“ zeptala se jí mírně Yazatap.

Pak se ještě obrátila na všech pět dětí a s úsměvem jim zahrozila.

„Koukejte si hrát spolu a ne proti sobě!“ napomenula je.

Vrátily se pak spolu do haly a Yazatap pokračovala:

„Oáza je založená na spravedlnosti. A k tomu patří mírnost k těm, kdo jiným nic zlého nevyvádějí a tvrdost jen k těm, kdo jiným ubližují. Tady rozhodně není účelem, aby byly ze všech tvrdé bojovnice, ale aby se chovaly spravedlivě. Ale to musíte pochopit nejprve vy starší, abyste to mohly učit i ty mladší.“

„Vážně tu nemáte vychovatelky?“ nechtěla věřit Otheal. „To máme vychovávat děti samy, místo nich? Vždyť to není racionální!“

„Hele, máš to jako jedinou povinnost,“ napomenula ji Yazatap. „Já vím, že je to větší piplačka, když je musíš porovnávat spravedlivě, ale máš jich na starosti jen pět, to bys měla zvládnout, ne? Hlavně to neflákej. Když to odflinkneš, můžeš vychovat ještě větší bestie než jsme my.“

„My snad nejsme bestie!“ načuřila se Otheal.

„Že nejsme?“ usmála se hodně kysele Yazatap. „Jen bestie montují pentagram smrti do pevnosti s tisíci malými dětmi. Jen bestie se nesnaží někam je ukrýt a zachránit.“

„Víš dobře, že to přesně tak nařídily kněžny!“ ošila se Otheal.

„Však jim to nezapomenu!“ nedala se odbýt Yazatap. „Ale tys to přesně a do puntíku plnila! Nic si z toho nedělej, já byla taky taková potvora. Ale tady musíš změnit hodně ze svého přesvědčení a ze všeho nejdříve pohled na děti a na cenu lidského života.“

„Víš dobře, že to jinak nešlo!“ opakovala umíněně Otheal.

„Pod kněžnami ne,“ slevila Yazatap. „Ale tady nejsme pod kněžnami, tak tě prosím, věnuj se dětem, máš jich na starosti jen pět a máš k nim Lucku, ta už leccos pochopila. První krok jsi už udělala svolením s evakuací pevnosti, uznávám tvou odvahu, zachránila tisíc dětí. To byl jen začátek, tady bys měla pokračovat. Poradím ti: vždycky uvažuj, jestli to co právě děláš někoho neovlivní a pokud ano, jestli je to spravedlivé?“

„Teda, Yazi, já jen zírám, kde se to v tobě vzalo? To přece nemůžeš mít ze sebe! Od koho to máš?“ vrtěla pořád hlavou Otheal.

„Od svého manžela, když to chceš vědět,“ přiznala Yazatap.

„Od toho klučíka?“ nevěřila jí. „Ten že by tě tak... ukecal?“

„Ani nemusel,“ usmála se Yazatap. „Mám to z jeho hlavy. Občas se jeden druhému probíráme vědomím i podvědomím, je to nesmírně zajímavé. Musím uznat, jako dítě dostal úžasné vychování od svých rodičů, ale to bych ti taky musela moc vysvětlovat...“

„Počkej!“ zastavila ji zděšeně. „Ty se mu probíráš vědomím? A on tobě? To jde?“

„Jde to,“ přikývla Yazatap. „Potřebuješ na to ale telepatii, bez ní ti to nevysvětlím, ani to nepochopíš.“

„Poslyš... tobě nedošlo, co je to za zrůdnost?“ zděsila se Otheal. „Nechápeš, jakou strašnou moc získá každý, kdo se dokáže probírat cizím vědomím? Umíš si představit, jak by toho mohl šíleně zneužít?“

„Zneužít by se to dalo,“ přikývla Yazatap. „Naštěstí to bez oboustranné dobrovolné spolupráce nejde. Ale když to dělají lidé, kteří si tak jako tak důvěřují, nevadí jim to, naopak! Když se spojíme a víme o sobě všechno, můžeme si důvěřovat ještě víc a stáváme se skutečně jednou rodinou!“

„Proti tvé vůli to tedy nejde?“ trochu se uklidnila Otheal.

„Ne,“ usmála se na ni Yazatap. „Ale až najdeš někoho, se kterým si budeš rozumět jako sama se sebou, určitě si to s ním zkus. Taky jsem se toho zpočátku bála, ale teď se nás šest známe tak dokonale, že se nebojím ničeho. Proto mohu tvrdit, že znám Pepka lépe než kdokoliv na světě, kromě ostatních z naší rodiny, protože nás šest se známe nejlépe.“

„Neuvěřitelné!“ vzdychla si Otheal. „Nechápu, jak můžeš...“

„To ti povím, až se vrátíš s telepatií,“ řekla Yazatap s tajemným úsměvem. „Přibude ti při tom trocha inteligence a ubude geneticky zažraná nenávist.“

„Myslíš?“

„Já to vím,“ usmála se Yazatap. „Ty to pochopíš až pak. Mimochodem, už jsi viděla zdejší psy, taková strakatá létající zvířata bez křídel? Až je uvidíš, zkus si odhadnout jejich inteligenci. Zjistíš, že je srovnatelná s inteligencí některých tvých bojovnic a některé možná i maličko převyšuje.“

„Jedno takové strakaté zvíře jsem viděla,“ vzpomínala Otheal. „Vypadalo jako by se bavilo s tím tvým Kanaáncem, ale nemluvilo.“

„Oni se nejspíš bavili telepaticky směrovaně,“ poučovala ji Yazatap. „To používáme místo řeči, když nechceme obtěžovat své okolí. Až budeš mít telepatii, můžeme se my dvě spolu bavit aniž by nás někdo slyšel. Navíc to jde i kdybys byla na opačném konci světa.“

„Neuvěřitelné!“ opakovala Otheal.

„Tady je jiný svět,“ usmála se Yazatap. „Nevím, jaká jsi vlastenka, ale trvám na tom, že je zdejší svět lepší než Gehenna. Nejen tím, že je ještě nezkažený a nezamořený, ale je to především v nás. Však uvidíš!“


Salgiel si odpoledne telepaticky zavolala Pepka, aby si od něho vzala vzorek slýribu pro Ramiel, jak se nedávno dohodli.

Pepek na sebe nenechal čekat a za chvilku byl u ní. Salgiel měla v pokojíku lékařské přístroje a kromě ní tu netrpělivě čekala i dychtivá Ramiel. Lékařka Pepka požádala, aby si lehl na lůžko, a tam si ho částečně zprůhlednila, aby viděla jeho vnitřní orgány. Šla najisto, slýrib už znala. Andělské zprůhlednění si nemohla vynachválit, bylo lepší než její tefirské diagnostické prostředky, o starodávném pozemském rentgenu ani nemluvě. Ramiel zvědavě přihlížela. Neviděla lidské vnitřnosti poprvé, ale trochu se odtahovala, jako by se nechtěla Pepkovi dívat do břicha. Zvědavost ji ale přemohla. Salgiel si zatím připravila mosít, kterým měla operaci uskutečnit. Pozemští lékaři i s Alexijevem používali velké injekční stříkačky, ale mosít operoval bezbolestně, jen trochu vrčel a ozývaly se přitom mlaskavé zvuky. Brzy měla od Pepka potřebný vzorek tkání, takže mohl vstát a uklidit se stranou. Nic ho nebolelo a se zájmem chtěl sledovat pokračování operace na Ramiel.

Také tu Salgiel požádala, aby si lehla na lůžko na místo Pepka a vyhrnula si blůzičku, aby se jí dostala k bříšku. Víceméně pro kontrolu si ji také částečně zprůhledněla a zběžně ji rutinně prohlížela zevnitř. Pepek tyhle pohledy na vnitřní orgány na rozdíl od Ramiel znal, ale přece jen, něco jiného byli neosobní pacienti, a něco jiného novomanželka, kterou navíc znal zatím nejkratší dobu ze všech pěti. Zvědavě přihlížel, jak ji Salgiel zevnitř prohlíží.

Najednou se Salgiel zarazila.

„To snad ne!“ vykřikla tlumeně.

„Co je?“ zpozorněl Pepek. Také Ramiel, dosud odevzdaně ležící na zádech a trpně si přidržující zneviditelněnou blůzičku, nadzvedla pozorněji hlavu.

„Podívej se sem!“ ukázala Salgiel Pepkovi.

„To snad ne...!“ opakoval Pepek a zíral nevěřícíma očima, jako by se to bál vyslovit.

„Ale ano!“ řekla nadšeně Salgiel. „To je přece embryo! Ramiel bude mít dítě!“

„Vážně?“ rozzářil se Pepek.

„Ukaž, kde! Taky to chci vidět!“ posadila se rychle Ramiel, ale Salgiel už ji přestala zprůhledňovat.

„Počkej okamžik!“ napomenula pacientku. „To víš, že ti to ukážeme, ale nejdřív tady zatemníme, světlo by mohlo dítěti ublížit!“

„Ale...“ zaváhala Ramiel a podívala se upřeně na Pepka. „Říkal jsi, že to bude možné až za měsíc! Nějak jsi to špatně odhadl! Já jsem přece nechtěla být první!“

„Nechtěla, ale budeš!“ usmála se na ni Salgiel. „Holka zlatá, co já bych za to dala! Pepku, nemohl bys...“

„Vážně je to dítě?“ vyhrkla rychle Ramiel s trochou naděje, že se mohla Salgiel třeba zmýlit. „Nespletla ses?“

„Viděli jsme to oba!“ potvrdila jí lékařka. „A je to konečně tady! Budeme mít první mimčo! Teď už chápu, proč jsi tak vyváděla s těmi kyselými okurkami!“

„Ramiel!“ objal ji zprudka Pepek. „Chápeš to? Budeš po tolika tisíciletích úplně první tefirská máma! Víš, co to bude za událost?“

Řekl to tak nadšeně, až se na něho udiveně podívala. Jakoby jí to ještě nedošlo.

„Poslyšte, nemůžeme risknout oboje najednou, těhotenství i přenos slýribu!“ rozhodla rázně Salgiel. „Když je to tak, dám ten slýrib Mariuk nebo Xapho, pokud v tom nejsou také. Už jsem je zavolala, ženou se sem. Vy dva se seberte a jděte do haly. Pepku, objednej velký dort, ať je čím oslavovat, za chvíli jsme pohromadě. Šampaňské ne, to teď Ramiel nesmí!“

„Myslela jsem...“ vrtěla nesouhlasně hlavou Ramiel. „...Pepek přece taky souhlasil, že bych měla mít dítě, až mi bude aspoň osmnáct!“

„Rozumnější by to jistě bylo,“ souhlasila Salgiel. „Ale zřejmě to špatně odhadl, co se dá dělat! Je to tady, budeš matkou už v šestnácti, to je důvod k oslavě!“

„Pepku...!“ podívala se na něho bezradně. „Co budeme dělat?“

„Slavit!“ rozhodl rázně. „Objednáme veliký dort a uděláme ti oslavu. A budeme se na to těšit všichni, protože to bude úplně první dítě narozené v tomhle světě!“

Popadl ji za ruku a vyvlekl ven. Ve dveřích se míjeli s Xapho a Mariuk. Na Ramiel se obě dívaly jako na něco exotického, jistě to už od Salgiel věděly, ale neřekly nic ani slovy, ani telepaticky. Jen hbitě zapadly do Salgielina pokojíku a zavřely za sebou dveře.

Pepek dovlekl Ramiel za ruku do haly. Z druhé strany již vcházely Yazatap s dětmi.

„Jdeme na ten dort!“ zamrkala šibalsky na Pepka s Ramiel.

Dort se objevil uprostřed stolu a Pepek z kuchyně donesl sloupec talířků a lžiček. Na židlích nastalo na chvilku strkání, než se Eilael, Jinn a Malakim usadily. Yazatap za Pepkem přinesla z chladničky velkou láhev limonády s pohárky.

„Dnes budeš sedět v čele stolu ty!“ vykázal Pepek Ramiel místo.

Yazatap pomalu, obřadně krájela přiměřené porce dortu a kladla je na talířky. Dětem dávala menší, naopak Ramiel dostala dvojitou. Pepek zatím naléval limonádu.

„Chvilku snad počkáme!“ napomenula Yazatap Malakim, když dívenka lžičkou mířila ke své porci na talířku. „Ještě nejsme všechny!“

Malakim se zarazila, ale poslušně lžičku položila.

„Co vlastně slavíme?“ zeptala se zvědavě.

„Dneska slavíme Ramiel!“ řekla Yazatap.

„Narozeniny snad měla nedávno, ne?“ opáčila Eilael.

„Měla, ale na tom nesejde,“ opáčila Yazatap. „Stačí, když mi uvěříte, že na ten dort je dost dobrých důvodů.“

V té chvíli už ale přicházely Xapho, Mariuk a Salgiel. Tvářily se velice spokojeně.

Slýrib jsem nakonec dala Mariuk,“ oznámila všem nahlas Salgiel.

„Prima,“ vzal to na vědomí Pepek. „Xapho dáš slýrib příště. A pak si domluv nějakou asistenci pro sebe, nebudeš se snad operovat sama.“

„Příště dostanu slýrib já,“ opravila Pepka Salgiel. „Tedy, pokud to půjde.“

„Až po Xapho!“ trval na svém Pepek.

„Xapho přijde na řadu až za rok,“ rozhodně prohlásila Salgiel.

„Proč až za rok?“ naježil se Pepek.

„Ze stejného důvodu jako Ramiel!“ oznámila mu radostně Xapho. „Naše komando je zkrátka z jedné třetiny v nebojeschopném stavu.“

„Cože?“ rozzářil se Pepek a rozpřáhl náruč. „Xapho? Ty taky?“

„Jen to mám mladší a menší než Ramiel,“ hlásila Xapho hrdě v jeho objetí. „Asi tak o týden. Ale je to tam, je to jisté, nedá se o tom pochybovat!“

„A sakra!“ zarazila se Yazatap. „Ty a Mariuk nejste? Že se ptám, to byste přišly úplně jinak! Salgiel, nemohla bys mě prohlédnout taky? Výjimečně by mi to teď trochu vadilo, ačkoliv... vlastně, taky by to mělo přednost...!“

„Chceš prohlídku teď, nebo až po oslavě?“ zeptala se jí Salgiel věcně.

„Radši hned!“ řekla Yazatap. „S oslavou na mě počkáte, nejprve se podíváme, jestli bude dvojitá nebo rovnou trojitá.“

Nebýt dětí, asi by to zvědavostí nevydržela a nechala by se zprůhlednit přímo v hale, ale takhle raději zapadla se Salgiel do její ordinace. Za chvilku se obě vrátily a obě vypadaly spokojeně.

„Zdá se, že v tom jedou jen naše dvě nejmladší,“ řekla Salgiel.

„Nejmladší jsem já!“ hlásila se hned Malakim. „A v čem jedu?“

„Právě sedíš u dortu!“ řekla Yazatap. „Tak holky! Kde máme skleničky? Slavíme dvě, Ramiel a Xapho, tak ať žijí!“

„Všechny čtyři!“ dodal zvesela Pepek k nelíčenému údivu Eilael, které nešlo do hlavy, proč čtyři, když dvě? Jinn a Malakim o tom naštěstí tolik nepřemýšlely.

Ťukali si s Ramiel a Xapho limonádou, nešika Malakim si ji málem tradičně zvrhla do klína, ale Eilael to na poslední chvíli zachránila. Yazatap ji pochválila za pohotové chycení skleničky a další ťuknutí bylo tedy na Eilaelinu hbitost. Eilael zářila a dortu rychle ubývalo.

„Která dojí a dopije, může zpátky do pokojíčku!“ oznámila Yazatap dětem. „Hned za vámi přijdu, ať vás tam nenajdu při nějaké lumpárně!“

Děti rychle dojedly, dopily a spěchaly k hračkám, ale Yazatap se trochu zdržela.

„A je to tady!“ začala Salgielinými slovy. „Máme pěkně rozjeté nájezdy na pevnosti pro obětované děti a taky něco na Zemi. Nastávající matky to s námi dělat nemohou, budou se držet v klidu v Oáze a bude nás tam méně. Třetina komanda nebojeschopná! Být kněžna, už bych zařizovala popravu... a my to naopak slavíme.“

„Poprava za něco tak nádherného?“ zaškaredil se Pepek. „Čím víc o vašich kněžnách přemýšlím, tím míň je mi jich líto.“

„Líto?“ podívala se na něho nesouhlasně Ramiel. „Kněžny si žijí nejlépe ze všech! Mají nač si vzpomenou a ostatní se jich bojí. Máš nějaký důvod k lítosti nad nimi?“

„Jsou zlé, nenávistné, nepřejí nikomu radost,“ přidal Pepek další body. „Trestají za to, za co by měly oslavovat. A vedou válku. Jsou to příšerné pekelné bestie. Mohou mít vůbec z něčeho upřímnou radost? Vždyť jsou tak zlé, že i jejich radost, pokud někdy nějakou cítí, může být jedině zlomyslná nebo škodolibá! Jsou to vlastně chudinky! Lidskou radost nikdy nepoznaly! Ale líto mi jich není, protože si to dělají samy.“

„Máš pravdu,“ zavrčela Yazatap. „Ale teď se budeme muset společně zamyslet, jak to povedeme dál.“

„To by mě taky zajímalo!“ pokračovala vážně Ramiel. „Jak to bude se sexem? My dvě sex ode dneška nesmíme, viď? Myslím ten pravý... Smíme se podílet na sdíleném?“

„Můžete i ten pravý, proč ne?“ usmála se na ni Salgiel.

„Jsi si tím jistá?“ pochybovala Yazatap. „To jste se snad neučily!“

„Neučily,“ přiznala Salgiel. „Nic nebylo ani v zakázaných krystalech, ale už jsem se to telepaticky dozvěděla od Ireny Alexijevové, Pepek má přece s nimi spojení. Zajímalo mě to, teď to konečně uplatním. Podle Alexijevové dítěti sex nevadí, jen by měl být šetrnější, bez velkého divočení. Vynechat by se měl až ke konci, ale do toho mají ještě přes půl roku.“

„Takže můžeme?“ rozjasnila se Ramiel a natáhla se po Pepkově ruce, aby se ho dotkla aspoň rukou. Pepek vzal její ruku do své a druhou ruku natáhl ke Xapho, která ho také ráda popadla a stiskla jeho. Držel teď obě své nastávající maminky za ruce a bylo mu dobře.

„Proč byste se omezovaly?“ usmála se s pochopením Salgiel. „Omezovat sex naopak budou Yazatap a Mariuk, když ještě mimino nechtějí. Vám dvěma to může být jedno, už na ně zaděláno máte.“

„Neměl by Pepek raději předat někomu trochu vesmírné energie?“ navrhla Yazatap zamračeně. „Prý to je spolehlivé a bylo by to nejjednodušší řešení.“

„A to tedy ne!“ postavila se jí Salgiel. „Co tě to napadlo? Já chci taky dítě!“

„I tak budeme mít v rodině hned dvě malé děti najednou!“ upozornila ji Yazatap bez nadšení. „Týden mezi nimi nehraje roli. A tebe potřebujeme do komanda jako lékařku.“

„Já jsem chtěla dítě jako první, proto jsem přece mezi vás přišla!“ opáčila na to Salgiel rozhodně. „Že mě Ramiel a Xapho předběhly, to jim přeju, ale já chci to dítě taky!“

„To nás bude ale polovina neschopných akce!“ mračila se Yazatap.

„No a?“ usmála se na ni Salgiel. „Komando nemusí být rodinný podnik, můžeš za nás přibrat i jiné.“

„S těmi si tak dobře neporozumím,“ vrčela nesouhlasně Yazatap. „Ten prastarý zákaz kněžen měl cosi do sebe!“

„Nech toho!“ okřikla ji Salgiel. „Je snad komando důležitější než děti? Ani náhodou!“

„Ale dost citelně nás to omezí!“ trvala na svém Yazatap.

„No a?“ pokrčila rameny Salgiel. „Nemusíme strhnout všechno teď hned! Na nájezdy do Gehenny si beztak musíš přizvat pomocnice a na Zemi to nehoří, nemusíš nás honit. Já se na dítě marně těším už osm set let! I když uznávám, že do setkání s Pepkem to byla spíš jen neuvědomělá touha, zato teď už dlouho vím co chci a nevzdám se toho!“

„Teď to snad ještě nemůže omezovat!“ chtěla Xapho všechny uklidnit. „Já to aspoň jako omezení necítím. Klidně si troufnu dělat kotrmelce a na Zemi budu šermovat!“

„Země nehoří, abys tam musela něco zachraňovat!“ usadila ji Salgiel. „Yazatap má ale pravdu, nastávající matky by měly zůstat v Oáze a ne se účastnit něčeho nebezpečného, co by mohlo ublížit jejich dětem. Kotrmelce si hleď ode dneška odpustit a bojové umění nech ležet ladem, ještě bys mohla o dítě přijít!“

„Když si vzpomenu, kolik jsem na Zemi viděla zabitých těhotných žen...“ mručela už zase klidněji Yazatap. „Jo, války jsou prevít... Dobrá, přibereme do našeho komanda nějaké další členky. Ale podle mě by měly dostat slýrib, takže si je budeme muset pořádně vybrat. Navrhla bych, až budeme vybírat, spojit se s nimi také psychicky, jistěže s jejich souhlasem. Bez toho bychom neměli jistotu.“

„Nebojíš se, že by od nás naopak získaly naše tajemství?“ zeptal se jí Pepek. „Uvaž co by se stalo, kdyby ses psychicky spojila s Muriel! Získala by od tebe návod ke slýribu a už jistě víš, co by to znamenalo.“

„Budeme to muset risknout, jinak je naše akceschopnost moc malá. Když může brány otevírat jen Pepek, budeme mu viset na krku jako závaží.“

„Prozrazení našich tajemství se bát nemusíš!“ řekla klidně Ramiel. „Klidně se s nimi spojíme a nic se nedozvědí! Já už vím, co se proti tomu dá dělat!“

„Co?“ podíval se na ni Pepek udiveně.

„Chtěla jsem si to ještě nechat pro sebe,“ řekla Ramiel trochu upejpavě. „Ale teď se to hodí úplně nejvíc. Víte, naučila jsem se částečně ovládat proces poznávání, zejména když se mi někdo přehrabuje ve vzpomínkách. Když nechci, nikdo se ode mě nic nedozví, ani když se spojím s jeho myslí. Naučím vás to taky, chcete?“

„Kdy ses to naučila?“ zamračil se na ni Pepek. „A na kom, že o tom nevím? Leda bys to zkoušela na někom cizím! Uličnice, vždyť ty bys mu klidně prozradila naše tajemství!“

„Zkoušela jsem to s Eilael! Ta přece není cizí!“ odsekla Ramiel.

„Co jsi s ní zkoušela?“ změřila si ji přísně i Yazatap.

„No přece, spojit se s ní myslí!“ usmála se na ni Ramiel nevinně. „Zajímalo mě, jestli ji napadne dozvědět se ode mě něco, na co je ještě příliš malá. Vzpomeňte si, prosím, jak to probíhá, když se vám někdo prochází po vzpomínkách! Co ho zajímá, o tom se brzy dozví všechno co chce. Salgiel zajímalo, co zná Pepek o léčení andělskou silou a znala to za jediný večer. Háček je v tom, že nikdo nedokáže obsáhnout druhého úplně beze zbytku. Každá mysl je tak hluboká, že se nedá vtáhnout do druhé úplně, vždycky se dá obejmout jen její nepatrná část. Zdánlivě může být obsáhlá, může být i důležitá, ale bude to jen všechno o ničem. A co vás nezajímá, jako kdyby neexistovalo. Eilael nikdy ani nenapadlo vyzvídat na mně něco o sexu. Tahala ode mě, jak vnímáme chuť a co se nám přitom děje v ústech, chtěla znát plno podrobností o jídle, proč létají brouci, motýli a ptáčkové, rozmrzele zjistila, že panenky nepatří mezi mé záliby, ale o sex nezavadila, prostě ji nezajímal. Doufala jsem, že se stačím od ní odpojit, kdyby zamířila do nějaké choulostivé oblasti, nechtěla jsem jí dovolit všechno vědět až do úplně syrových podrobností, ale ji to ani nenapadlo.“

„Takže říkáš, když ji to ani nenapadlo, že nic neví?“ uklidnila se trochu Salgiel.

„Naprosto nic,“ usmála se Ramiel. „Ale spojování myslí se jí zalíbilo a vtáhla do toho také Jinn a Malakim, takže se teď ty tři občas spojují i samy, když je nikdo nehlídá.“

„No nazdar!“ ulétlo Yazatap.

„Je to určitě lepší, než kdyby se hádaly!“ opáčila klidně Ramiel. „Pro Eilael jsem byla hotovou studnou vědomostí! A musím přiznat, některé znalosti jsem si musela vytáhnout ze Salgiel, sama jsem je nevěděla. Ale o sex Eilael nezavadila, ani když jsem ji k tomu trošíčku popostrčila...“

„To se přece nedělá!“ peskovala ji Salgiel. „Na to jsou ještě malé! To bychom jim to rovnou mohly realisticky předvádět!“

„Já vím!“ řekla Ramiel. „Ale ona po těch vědomostech netoužila, až jsem to nakonec vzdala. Pak jsem se zaměřila na něco jiného a o tom to je! Vyzkoušela jsem to postupně na Salgiel i na ostatních a funguje to!“

„Co funguje?“ zamračila se Salgiel.

„Blokáda paměti!“ usmála se Ramiel. „Je to vlastně jednoduché! Když zjistíte, že se vám někdo hrabe v paměti a blíží se k něčemu, co mu z nějakých důvodů nechcete dovolit, pusťte se s ním do hádky! Eilael nikdy nedokázala rozdvojit pozornost do dvou směrů, spor ji vždycky upoutal naplno. Salgiel, Mariuk a Yazatap dokáží mysl rozdvojit, ale já se umím hádat na dvou frontách současně a zablokuji je dokonale. Možná se někdo dovede i roztrojit, ale když nás bude šest na jedinou, nemá šanci dozvědět se od nás vůbec nic. Dvě ji dokonale zablokují a ostatní se jí prohrabou pamětí podle libosti, leda by se sama odpojila. Ale na to by musela být předem připravená a musela by se mít hodně na pozoru! A navíc, když se některá úmyslně odpojí, bude to pro nás dostatečné varování, že nechce spolupracovat.“

„A co Pepek, případně Kanaánci?“ chtěla vědět Salgiel.

„Pepek je v tomhle jednodušší,“ usmála se Ramiel. „Umí se pekelně soustředit, ale jen jedním směrem. Když se nechce hádat, musíte mít hodně důležitý námět, abyste ho k hádce vyprovokovaly a pak spíš hrozí nebezpečí, že vás přesvědčí, hádku ukončí a zase si půjde po svém. Na Pepka jsem si toho musela připravit hodně, abych ho udržela a nevyklouzl mi.“

„Ty ještěrko!“ zmáčkl jí Pepek ruku.

„Au, to bolí!“ vykřikla jakoby bolestí Ramiel. „Nech toho!“

Pepek ihned povolil stisk, i když mu bylo jasné, že to zas tak moc bolet nemohlo.

Yazatap ale v té chvíli zpozorněla.

„Počkejte!“ zarazila ostatní.

„Co je?“ zarazil se Pepek, ale zpozorněly všechny.

„Volání o pomoc!“ odtušila Yazatap, zaposlouchaná do sebe. „Směrované jen na mě. Volá mě Luciel z Krabího ostrova... úplně nesouvisle... hoří tam... a vražda, či co...“

„Jdeme tam!“ vyskočila Ramiel.

„Ba ne!“ zradila ji Salgiel. „Ty a Xapho počkáte u dětí, nejste v akceschopném stavu!“

„Vždyť říkám, že mě to ještě vůbec neomezuje!“ opáčila Xapho uraženě.

„Někdo u dětí zůstat musí!“ rozhodla Yazatap. „A budete to vy dvě, a basta!“

Až na obě postižené s tím ostatní souhlasili, zvedli se a nahrnuli se do teleportu, aby se co nejrychleji dostali na Krabí ostrov.


Tam už nemuseli hledat nic. Hořel dům hned naproti teleportu, kolem pobíhaly děti, tefirky je sháněly do houfu, starousedlice zatím hasily očima požár. Po pravdě už pomoc ani nepotřebovaly, oheň se od krajů stahoval a slábl a než se do hašení stačila zapojit Horákovic rodina, bylo po ohni. Pepek uvažoval, že oprava střechy ani nebude moc obtížná. Horší to bylo před domem, kde dvě lazarnice ohledávaly jakési ohořelé tělo. Klečela tam Simoniel a když spatřila Horákovy, vstala a obrátila se k nim.

„Nebyla to nehoda,“ řekla s jistotou. „Ten oheň to měl podle mě jen zamaskovat. Byla to vražda. Osmnáct bodných ran! Nevíme čím, ale odhadla bych to na kuchyňské nože. Vražednice z nedostatku zbraní použila co měla po ruce, stačilo to ale dokonale.“

Salgiel rychle přiklekla k zavražděné, aby si také prohlédla, co se s ní stalo.

„To nám ještě chybělo!“ vyhrkl Pepek. „Kdo je to?“

„Otheal,“ řekla Simoniel. „Bývalá velitelka pevnosti Ar-Baal-Thärke, pomohla nám ji vyklidit. Je ale mrtvá a po vražednici nezůstala žádná stopa, oheň všechno zahladil. Bude to velice těžké zjišťování!“

„Nebude,“ řekl Pepek. „Zeptáme se přímo Otheal, kdo ji zabil. Potřebujeme na to čtyři lidi s idarchonem! Yazatap, Salgiel, Mariuk, jsme čtyři, postavte se se mnou do kříže, dáme jí energii!“

„Ne!“ postavila se proti němu stejně rozhodně Salgiel. „Ty energii dávat nesmíš! Jsou tu přece jiné, Simoniel tě docela dobře zastoupí a Luciel mě.“

„Počkej!“ zarazila její rozhodnost Simoniel. „Co chcete dělat?“

„Vzkřísit Otheal,“ řekla zamračeně Yazatap. „Je to určitě nejlepší způsob jak zjistit, kdo ji zabil. Až oživne, prostě se jí na to zeptáme.“

„Pokud tu vražednici pozná,“ dodala Salgiel a také vstala. „Ale jestli byly všechny ty smrtící rány zepředu, jakože ano, poznat by ji mohla.“

„To jde, křísit mrtvé?“ zděsila se Simoniel.

„Jde, ale musíme být čtyři,“ ujistila ji Yazatap. „Máš idarchon jako my, postav se teď ty i Luciel s námi do kříže a připrav se, já to spustím.“

„Počkej!“ zarazila ji Simoniel. „Proč to mám dělat já místo Pepka?“

„Nemáme čas na vysvětlování!“ odmítla ji Salgiel. „Postav se tady, nebo nám řekni, že to nechceš zkusit, požádáme jinou. Měla bys být ráda, že se zase něco nového dozvíš. Nebezpečné to není, bát se toho nemusíš.“

„O to mi nešlo,“ zavrtěla hlavou rychle. „Podívejte se ale na ni! Je v hrozném stavu, spálená na celém těle a ty rány... stejně vám zase umře a té bolesti, jakou si předtím protrpí! Stojí to za jeden jediný dotaz? I kdyby nám to pomohlo...“

„Nezdržuj a dívej se!“ přerušila její lamentování Salgiel i když se Simoniel stavěla na své vymezené místo.

Postavily se do kříže a Yazatap to telepaticky spustila.

Mrtvé tělo zahalil svítící nažloutlý oblak. Jako kdyby uprostřed skupinky vzplálo malé sluníčko, doprovázené stále sílícím, neuvěřitelně smutným tónem, a pomalu se roztahovalo.

Všichni ustoupili o dva tři kroky, Salgiel strhla od žluté koule i ohromenou Simoniel, aby nestála na místě jako pecka.

„Co je to?“ zeptala se jí Simoniel.

„Vlastně to ani pořádně nevíme!“ řekla Salgiel tlumeným hlasem, nepatrně hlasitěji než podivný smutný tón, který se ozýval.

Pepka napadlo, že žádný tón sám o sobě není a nemůže být smutný, teprve melodie je smutná nebo veselá, ale tenhle tón svíral všechny u srdce jako pohřební chorál. Určitě ten tón netvořila čistá sinusoida, teprve harmonické složky mohly mít takový účinek.

„Tohle nám Učedníci neřekli,“ pokračovala polohlasně Salgiel. „Jenže Pepek to znal z dřívějška a sám to už několikrát použil. Na to, co se přitom děje, máme asi jediné vhodné slovo: zázrak!“

Plálo to několik dlouhých vteřin, na povrchu probíhaly vlnky bílého světla. Pak se ten smutný tón pozvolna vytratil do ticha a světlo pohaslo.

Mezi mnoha přihlížejícími ležela na pěšince polonahá žena. Měla na sobě jen ohořelé cáry, které se při každém dotyku drolily a odpadávaly z ní, ale její kůže byla hladká a měla obvyklou barvu opálených Baalek.

„Otheal!“ vrhla se k bývalé kamarádce Yazatap.

„Co... co.. co...se stalo?“ lapala po dechu vzkříšená a snažila se posadit.

Pepek neztratil hlavu a okamžitě pro ni objednal úplné oblečení. Objevilo se vedle na pěšince, Pepek balíček zdvihl a podal Yazatap.

„Dejte jí to, ať se ustrojí!“ pobídl ji suše. „Nech ji trochu se vzpamatovat, ale ať nám hlavně řekne, co se s ní stalo!“

Salgiel ale napadlo něco jiného. Poklekla ke vzkříšené a pomáhala jí sednout.

„Řekni nám, co se ti před chvílí zdálo!“ poručila jí.

„Hu! To byl ale příšerný sen!“ řekla Otheal a pomalu se posadila. „Představ si, Yazi, zdálo se mi, že mě přišli zabít!“

„Kdo za tebou přišel?“ zeptala se jí věcně Yazatap.

„To byl ale hnusný sen!“ vzdychla si Otheal ještě trochu zmateně.

„Kdo v něm byl?“ opakovala přísně otázku Yazatap. „Zkus si vzpomenout!“

„Qorial, Pachriel, Halsiel, Maradiel a Michie,“ odvětila zaraženě Otheal. „V tom snu se prohlásily za fémový soud, obvinily mě ze zrady Baalu a pak... pak mě...“

„Pak tě zabily,“ dokončila to klidně Salgiel.

Yazatap se otočila za sebe a naznačila přihlížejícím tefirské eskortní gesto. Pět, deset, dvacet tefirek se rozběhlo po cestě k sousedním domům najít a přivést označené vražednice.

„Počkej!“ vzdychla si Otheal. „To snad byl... jenom sen!“

„Nebyl!“ zdrtila ji Yazatap. „Ty potvory tě zabily doopravdy. Pojď k sousedkám, umýt se od sazí, ve vašem domě hořelo, tam se to nejprve musí uklidit.“

Otheal se s pomocí Yazatap a Salgiel postavila a s údivem zjistila, že je skutečně nahá a celá od sazí a ohořelých zbytků šatů. Jako většinu nových ji naštěstí ani nenapadlo stydět se, v Gehenně ani tyhle city neměly místo, ale tady beztak mimo Pepka žádní chlapi nebyli. Tefirky vedly Otheal špalírem přihlížejících do sousedního domu, aby se mohla umýt.

Pepek tam s nimi nešel. Zůstal před domem spolu s Mariuk.

„Co s tím budeš dělat?“ zeptala se ho ve slepé důvěře, že jí to řekne.

„Já... já vážně nevím!“ obrátil se k ní nerozhodně. „Vůbec nic mě nenapadá! Tohle se nemělo stát! Taková pohoda tu mohla být!“

„Ty bys ale měl vědět, co s nimi!“ odvětila Mariuk důrazně.

„Já to vím!“ řekl Pepek. „Byla to vražda, musí následovat trest! To je přece jasné jako že jedna a jedna jsou dvě! Nejradši bych je přetrhl! Ale co s nimi uděláme, nevím.“

„Máme je zabít?“ naznačila Mariuk.

„Bylo by to spravedlivé, ale jakmile tu zavedeme násilí, můžeme celou Oázu zabalit!“

„Chceš snad tvrdit, že tohle nebylo násilí?“ upozornila ho Mariuk.

„Vždyť říkám, že bych je nejradši přetrhl!“ opáčil Pepek. „Ale my přece nesmíme být stejní, nesmíme se řídit heslem Oko za oko...!“

„Jestli to ale necháme být, bude se to rozrůstat!“ trvala na svém Mariuk.

„Nenecháme to!“ souhlasil. „Vrátil bych je odkud přišly, ale to by bylo totéž jako trest smrti, jenže by to za nás zařídily kněžny.“

„Udělala bych to tak,“ mračila se Mariuk. „Tabris jim to slíbila, když s námi nedokáží žít v dobrém. Mohly si na prstech spočítat, jak dopadnou. Vždyť s tím vlastně samy předem souhlasily, když to provedly.“

„Nesouhlasily,“ odvětil unaveně. „Prohlásily se současně za soudce i katy, ale udělaly to tajně, takže počítaly s tím, že se jim na to nepřijde. Jinak by to udělaly veřejně.“

„Buď jak buď, něco s tím udělat musíme!“ řekla rozhodně Mariuk.

„Budeme se muset o tom poradit,“ řekl Pepek. „Napadá mě jen jedno. Těch pět dosud nemá telepatii ani idarchon. Můžeme je vysadit na vzdáleném pustém ostrově za podobných podmínek jako britského ministerského předsedu. Ostrovy jsou takové všechny. Dostanou malý domek a omezené možnosti využívání robotů, právě aby nezemřely hlady. Budou mít dost času přemýšlet o lidových soudech!“

„Neměli bychom je tam ale posílat bez soudu ani my,“ podotkla zamyšleně Mariuk.

„To bude problém, my přece žádné soudy nemáme,“ řekl Pepek.

„Tak o nich necháme rozhodnout hlasováním!“ navrhla Mariuk.

„Hlasování by mohlo dopadnout i obráceně,“ namítal Pepek. „Lidové soudy, ať se jim říká lynčování nebo fémové, nejsou to pravé. Někdy to může být jediná cesta jak se domoci spravedlnosti, když regulérní soudy nesoudí spravedlivě. Omlouvám tím i to, co dělám sám na Zemi, ale když to není nutné... raději ne!“

„Tvrdil jsi snad, že mezi vámi lidmi je demokracie to nejlepší, co může být.“

„Demokracie není vždycky to nejlepší!“ mínil Pepek. „Proti diktatuře a tyranii je jistě lepší, ale v Oáze by mohla způsobit katastrofu.“

„Proč si to myslíš?“ zarazila se Mariuk.

„Největším problémem demokracie je, když demokratická většina rozhodne naprosto špatně a pak se to nedá napravit,“ vzdychl si Pepek. „Němci si kdysi demokraticky zvolili za kancléře největšího vraha všech dob Adolfa Hitlera a zdejší demokratická většina by mohla vražednice osvobodit a ještě je oslavit jako hrdinky. Máme v Oáze plno fanatiček z pevnosti Ar-Baal-Thärke a díky nezištné pomoci jsme se vlastně stali menšinou, uvědom si to! Nedávno se něco podobného přihodilo na Zemi. Srbové poskytli v Kosovu azyl Albáncům, prchajícím z Albánie před tyranií, Albánci se pak stali většinou a s pomocí demokratického světa Srby z jejich vlastního Kosova vyhnali.“

„Pěkný vděk!“ zaškaredila se Mariuk.

„Takových skvrn má na sobě náš demokratický svět víc a tady by to mohlo dopadnout stejně, ne-li ještě hůř!“ strašil ji Pepek. „O demokracii se raději moc nezmiňuj, musíme to vymyslet jinak a lépe.“


Dobrovolná eskorta mezitím přivedla všech pět vražednic. Tefirky si s nimi poradily rychle, i když neměly zbraně. Místo pout použily šňůry na prádlo.

„Popravíme je tady nebo na nějakém vyhrazeném místě?“ ptala se jedna tefirka Pepka, zatímco bezmyšlenkovitě v ruce vázala klasickou popravčí oprátku.

„Vy mě ještě neznáte, co?“ zeptal se jí zdánlivě nelogicky Pepek.

„Známe!“ opáčila klidně tefirka. „Kdo by tě neznal? Jsi Pepek Horák, neříkej, že ne!“

„Neznáte mě!“ trval na svém Pepek. „Kdybyste mě lépe znaly, věděly byste, že jsem od začátku proti popravám.“

„Co s nimi chceš dělat jiného?“ zamračila se tefirka. A nebyla sama.

„Nejprve se jich zeptáme, proč to udělaly,“ řekl Pepek už zase klidně. „Posaďte je sem mezi nás, odsud nám neutečou.“

„Proč se jich chceš ptát? Není to jedno?“ nesouhlasila tefirka, ale trhnutím za provaz donutila spoutané zajatkyně posadit se do kruhu zády k sobě, jen se spoutanýma rukama opíraly o zem. Pohodlné to jistě nebylo, ale zřejmě čekaly i horší zacházení.

„Vůbec to není jedno,“ řekl Pepek. „Třeba měly tak pádný důvod, aby je to omluvilo.“

„To nemyslíš vážně?“ obrátila se tefirka kolem sebe za souhlasného mručení kolem. „Zabily naši velitelku, vina je snad jasná, jakýpak důvod?“

„Protože zradila Baal!“ odsekla jedna ze zajatkyň. „Zrada se vždycky trestá smrtí!“

„Čímpak zradila Baal?“ opáčila tefirka se smyčkou. „Rozkazem opustit pevnost? Ten rozkaz byl podle mě v pořádku. Zemřely bychom tam všechny a zbytečně.“

„Bylo to ale proti vůli kněžen!“ namítla zajatkyně.

„I kdyby, sem až vůle kněžen nesahá!“ okřikla ji tefirka.

„Zradila je ještě v Gehenně!“

„Ano, ale vy jste ji zabily až tady,“ řekl Pepek mírně. „Tady platí jiné zákony. Podle zdejších zákonů byly nemravné a zločinné rozkazy vašich kněžen. Obětovaly vás zbytečně a vaše oběť by kmeni Baalů neprospěla. Rozkaz Otheal vás tisíc zachránil. Podle zdejších zákonů to bylo správné.“

„Všechny jste zradily Baal, nejen Otheal!“ odsekla zajatkyně.

„Spíš bych řekl, že Baal zradily vaše kněžny!“ řekl pevně Pepek.

„Smradlavý Kanaánec nás nemá co soudit!“ zasyčela jiná spoutaná.

„Dojděte některá pro Yazatap!“ navrhla tefirka se smyčkou v ruce těm blíž k domku. „Slíbila pořádnou nakládačku všem, kdo se jí otřou o manžela! Máme se na co těšit, měla prý v boxu třídu »K«!“

„Nač se s nimi párat?“ odvětila jiná. „Je to přece jasné. Pověsíme je a je to!“

„Počkejte!“ zarazil jejich nedočkavost Pepek. „Vážně mě to zajímá! Věděl jsem, že tu bude plno fanatiček, ale říkal jsem si, jsou možná fanatičky, ale nejsou úplně blbé. Zřejmě jsem některé přecenil, ale tím víc mě zajímá, jak uvažují ty úplně blbé!“

„Pitomý Kanaánec nás nemá co soudit!“ rozčilovala se spoutaná tefirka.

„Proč ne?“ ušklíbla se Mariuk. „Bude vás soudit a odsoudí vás. Dostanete trest za vaši hloupost! Odmítly jste úžasnou nabídku nového života, nevážily jste si jí. Tomu chcete říkat inteligentní jednání? Jak jste mohly doufat, že vám na to nepřijdeme?“

„Některá zrádkyně nás přitom musela vidět!“ odfrkla si jedna ze sedících.

„Jakápak zrádkyně?“ zasmála se Mariuk. „Řekla nám to Otheal.“

„Ta je přece mrtvá!“

„Byla,“ přikývla Mariuk. „Ale už je zase živá. Nevyšlo vám to, snaživky!“

Jako na potvrzení jejích slov vyšla jmenovaná z domku, již umytá a v nových šatech, doprovázená Yazatap a dalšími. Podívala se na zajatkyně a zarazila se.

„Vy už je máte?“ zeptala se, ale byla to řečnická otázka, sama je dobře viděla.

„Vždyť jsi nám je sama řekla!“ podivila se jejímu údivu Mariuk.

„To vím, ale že by ani neutíkaly?“ vysvětlovala svůj údiv Otheal.

„Nebály se, že je odhalíme, když tě považovaly za mrtvou,“ pokrčila rameny Mariuk. „Svědectví od mrtvé je ale zaskočilo.“

„Od zdánlivě mrtvé,“ opravila ji Otheal.

„Nebyla jsi mrtvá jen zdánlivě!“ ujistila ji vážně Yazatap. „Zabily tě doopravdy. Pak váš dům zapálily, aby zahladily stopy. Naštěstí v tomto světě umíme křísit i mrtvé.“

Místo divení nad tím zázrakem se Otheal soustředila na zajatkyně, ačkoliv na ni zíraly vytřeštěněji než ona na ně.

„Vy jste to s tím fémovým soudem mínily vážně!“ udeřila na ně.

„Ano,“ odvětila jedna, ale už ne tak sebejistě. „Zradila jsi Baal.“

„Dá se říkat zrada, že jsem vás pro Baal zachránila aspoň tady?“ zeptala se jí Otheal vyčítavě. „Podle rozkazu kněžen jste měly zahynout bez užitku.“

„My pilotky ne!“ postavila se jí zajatkyně. „Anebo bychom nepřátelům aspoň pořádně zatopily, když už máme zemřít!“

„Nenamlouvejte si, že byste někomu zatopily,“ odvětila Otheal. „Je přece jedno, jestli byste před smrtí sundaly pár nepřátelských vimaanů nebo ony vás. Vypařily byste se s nimi tak jako tak, copak jste nevěděly o aktivovaném pentagramu smrti v Ar-Baal-Thärke? Jen si přiznejte, z vojenského hlediska jste byly všechny bezcenné! Aktivní pentagram smrti tam přece tak jako tak zůstal a kmeni Baal může být jedno, jestli tam s námi čekáte na smrt, nebo jste tady a naživu. Pro Baal jste tak jako tak mrtvé. Kde tady ještě vidíte jakou zradu?“

„Tohle vysvětlení jsi jim měla říci, než tě zabily!“ povzdychla si Yazatap.

„Kdyby mi daly možnost hájit se, řekla bych jim to,“ odvětila chmurně Otheal. „Jenže mi hned zkraje oznámily rozsudek a pak... Tohle si přece řádný vojenský soud nedovolí!“

„Řádný vojenský soud!“ vykřikla Yazatap přezíravě. „Ten by tě odsoudil taky, nedělej si žádné iluze!“

„Ale aspoň bych se mohla hájit!“ trvala na svém Otheal.

„Uhájila bys nanejvýš mírnější druh smrti a ani to není jisté,“ řekla Yazatap. „Tady je naštěstí jiný svět, tady se nepopravuje.“

„Pokud se nenajde pár dalších samozvaných fémových soudkyň,“ dodal Pepek stejně chmurně jako Otheal.

„Snad se další nenajdou, když tyhle pro výstrahu pověsíme!“ řekla tefirka a pozvedla v ruce popravčí smyčku, aby ji všechny viděly.

„Ba ne,“ zavrtěl hlavou Pepek. „Žádné věšení nebude. Budou dost potrestané už tím, že bude Otheal žít.“

„Pepku, to snad ne! Vraždu nemůžeme nechat jen tak!“ nesouhlasila s ním ani Mariuk.

„Nenecháme,“ přikývl Pepek. „Vražda nesmí zůstat bez trestu. Ale proč hned věšet, střílet, zabíjet? Podle mě úplně postačí, když je zneškodníme. A půjde to i bez oprátky.“

„Jak to myslíš?“ zeptala se ho Yazatap, která se asi jako jediná z přihlížejících na něho nemračila, zřejmě už od něho něco podobného čekala.

„Jednoduše,“ řekl Pepek. „Máme v tomto světě jednoho masového vraha, horšího než tyhle. Vedl válku, ve které zbytečně zahynuly tisíce lidí. Dostal na pustém ostrově dům, kde může žít, ale s vědomím, že se do svého domova už nikdy ani mrknutím oka nepodívá. Řekl bych, že sousední ostrov bude stejně vhodný žalář i pro tyhle vražednice.“

„Žalář?“ podívala se na něho udiveně Yazatap, která asi jako jediná měla představu o významu toho slova.

Pravda, v Gehenně vězení nebyla, tefirky znaly jen dva druhy trestu: popravy nebo mírnější kázeňské, což za zabití velitelky nepřipadalo v úvahu. Proto si v této chvíli jiný trest než popravu neuměly ani představit.

„Kdo je tam bude hlídat?“ mračila se i Yazatap. „Ze Země si pamatuji, že žalářník je až neskutečně hnusné zaměstnání.“

„Máš pravdu,“ souhlasil Pepek. „Jeden francouzský král kdysi řekl, že vězně hlídají ještě větší surovci a zločinci. A něco na tom bude, ve všech věznicích našeho světa najdete případy mučení a týrání vězňů, často i hromadné. A proto naše vězně hlídat nebudeme.“

„Pak z toho ostrova utečou!“ řekla s určitostí Yazatap. „Určitě dokáží postavit nějaké plavidlo, na kterém odplují.“

„Neodplují!“ pokrčil rameny Pepek. „Nemají kam. A hlavně, na tom ostrově je budou spolehlivě hlídat žraloci. Budou tam mít stejně spolehlivou protižraločí bariéru jako máme my tady, ale za ni se neodváží. Byla by to sebevražda.“

„Co když si ale postaví nějaké plavidlo? Takové, aby je ochránilo před žraloky...“

„Zkusit to mohou,“ pokrčil rameny. „Ještě se tam rády vrátí, vždyť nemají kam plout! Na ostrově budou mít jistý aspoň domek a nějaké jídlo, všechny sousední ostrovy budou stejně pusté, jako zbytek světa.“

„Třeba by se vrátily sem k nám,“ navrhla Yazatap.

„Musely by plout hodně dlouho,“ pokrčil rameny Pepek. „A nepomohly by si, zase bychom je tam odvezli.“

„Co když se tady zamíchají mezi ostatní?“ namítla Mariuk.

„Řekla bych, že je některé mezi sebe velice ochotně ukryjí,“ dodala Yazatap.

„Než se jim podaří doplout zpátky, budou mít všechny ostatní telepatiiidarchony,“ mínil Pepek. „Bez telepatie a bez létání bude každá příliš nápadná. A když jim neodebereme identifikační biočipy, budou nám přímo svítit před očima.“

„Nebylo by lepší biočipy neodebírat nikomu a naopak si zařídit jejich rozpoznávání?“ navrhla Yazatap. „Identifikátory jsou v každém vimaanu, jistě bys je uměl naprogramovat i do robotů, měly bychom dokonalý přehled o každé.“

„Sledování lidí je příšerně zneužitelné,“ otřásl se Pepek. „Můžeme si dávat kdovíjaká předsevzetí, že toho nezneužijeme, nebezpečí je už v té možnosti. Čím by bylo to sledování dokonalejší, tím hůř. Proto přece biočipy odstraňujeme. Já vím, dnes se to zavádí i na Zemi, ale vsadil bych se, že je to další poťouchlost vašich krajanů, kteří Zemi vládnou.“

„Může to mít přece i žádoucí účinky,“ obhajovala čipy Yazatap. „Zlepší to například vyhledávání ztracených osob.“

„Ztracené osoby?“ usmál se Pepek. „Když mají všichni telepatii, je to zbytečné.“

„Když budeš bez vědomí, nebude ti ani telepatie nic platná,“ připomněla mu Yazatap. „Hledaly jsme tě neúspěšně několik dní. Kdybys měl biočip, našly bychom tě za chvilku.“

„I v jeskyni?“ připomněl jí. Tefirové na Zemi umí podle identifikačního biočipu na dálku nepohodlného člověka i popravit. Uvědomuješ si, jaké je to svinstvo? Olda se nesměl na Zemi ani ukázat, aby mu nešlo o život, dokud jsme mu ten biočip nenašli a neodstranili.“

„Nemusí to mít tuhle zpětnou vazbu,“ namítala Yazatap.

„Když tě satelit zaměří, může tě z oběžné dráhy zabít stejně snadno laserovou zbraní, jako vražedným impulsem do biočipu,“ mínil Pepek. „Ba ne, to nechci! Nikdy nevíš, kdo se k tomu dostane, na Zemi jako tady. Těmhle ostatně úplně stačily kuchyňské nože!“

„Máš asi pravdu,“ ustoupila Yazatap. „Přidala bych se ke tvému návrhu s tím pustým ostrovem. Jak to chceš ale rozhodnout, když nemáme soudy?“

„Uděláme to jednoduše,“ řekl Pepek. „Vysadíme je tam letadlem, aby nemohly vraždu dokončit. Nebude to ale rozhodnutí konečné a neodvolatelné. Později jim uspořádáme řádný soud, který to rozhodne natrvalo.“

„Žádný soud nemáme,“ opakovala Yazatap. „Tuhle instituci jsme ještě nezavedli.“

„Ani si nemyslím, že bychom měli něco takového zavádět,“ pokýval hlavou Pepek. „Byla by tragédie, aby nám i tady vznikla mafie právníků! Obávám se, že po tom incidentu nemůžeme bez pravidel zůstat a sepsání nějakého jednoduchého zákoníku nás nemine, ale jsem zásadně proti složitým paragrafům s výčtem všech myslitelných případů, ve kterých se pak vyznají jen mafiáni.“

„Kdo tedy bude soudit?“ starala se Yazatap.

„Můžeme pro mě za mě soudce před každým soudem losovat. Když budou dost jasné zákony, půjde to,“ řekl Pepek.

„Nezdálo se mi, že by zákony na Zemi byly jednoduché,“ pochybovala Yazatap.

„Nejsou,“ přikývl Pepek. „Ale všimněte si, že nám odpadne většina paragrafů, protože nebudou potřebné. Kdo by tady kradl, když může mít všechno? Po nějakou dobu nám asi zůstanou na starosti různé násilnosti. Nejste zrovna andělky a rády se bijete, ale podle mě je nepřípustné ubližování i box, který považujete div ne za věc cti.“

„Kdo ty zákony sepíše?“ starala se Yazatap.

„Už jsem to jednou zkusil,“ přikývl Pepek. „Takže už vím, že na to nebudu stačit. Ale co kdybychom se do toho pustili společně my dva? Jsi taková zkušenější...“

„Já jsem kdysi zákony i vydávala,“ zamračila se trochu Yazatap. „Ale ty by se ti určitě nelíbily, byly k lidem zlomyslné. Musela bych se hodně polepšit.“

„Zkusíme to?“ nadhodil Pepek.

Ostatní jejich diskusi sledovaly, ale neprotestovaly. Pepek si u robotů objednal další letadlo, aby se nemusel vracet do Oázy. Zamýšlel pak letoun ponechat zde místním.

Tefirky eskortovaly zajatkyně do kabiny a Pepek vzletěl. Neletěl daleko, brzy dorazil k Ďábelskému ostrovu s červenou střechou sídla britského ministerského předsedy. Letěl však dál a přistál až na dalším ostrůvku skrytém za obzorem.

Ostrov nebyl velký, rozlohou se nemohl měřit s ostrovem ministerského předsedy, měl ale nevlídnější vzhled. Na sousedním ostrově rostly palmy, husté houštiny a tráva, tady byl jen písek. Jen na mořském břehu se zelenaly nějaké vyvržené mořské chaluhy, nebyly tu ale ani škeble a trosečník by se tu uživil jedině rybami, kdyby na ně měl udici. I ptáci jako by se těmto končinám zdaleka vyhýbali. Co by tu dělali, když tu nic nebylo? Možná by tu měli klidnější hnízdiště, ale žádný opeřenec toho nevyužíval. Nedostatek možností k obživě by vyhnankyním nemusel vadit, budou-li mít spojení na roboty, kteří jim vše obstarají.

„Tady budete mít vězení,“ řekl Pepek a telepaticky jim objednal domek.

Byl zařízený jako všechny a pro pět vražedkyň měl být dostatečně pohodlný, aby si na nic nemusely stěžovat. Každá dostala plastikovou kartu vysílačky, aby si mohla objednávat. I její snížená nabídka jim zajišťovala více než kolik nezbytně potřebovaly k životu.

Nebylo to až příliš velkorysé?

Yazatap se to tak zdálo a na zpáteční cestě to Pepkovi vyčetla, ale použila směrovanou telepatii, aby to vnímal jen on.

„To nebylo velkorysé,“ namítl stejným způsobem Pepek. „Ten ostrov pro ně bude brzy skutečným vězením. Nic tam není, nebudou moci ani na chvíli nikam odejít a je příliš malý, než aby si tu brzy nešly na nervy. Až mezi nimi vypukne ponorková nemoc, nebude jim mít nikdo co závidět.“

„A co váš ministerský předseda?“ ušklíbla se Yazatap.

„Má proti nim dvě výhody,“ řekl Pepek. „Jeho ostrov je přece jen snesitelnější a má tu svoji rodinu. Podílela se na jeho slávě, bude se podílet i na jeho vyhnanství, ale nebude mu jistě tak cizí. Jistě to budou snášet lépe.“

„Pokud tomu nebude naopak,“ zahučela Yazatap.

Netušila, jak hluboce se mýlí...

 


Zpět Obsah Dále

10.08.2017 18:45