Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Zákoník

Po návratu domů sepsal Pepek stručný popis událostí na Krabím ostrově, jak to viděl on sám, nechal to jako leták vytisknout a vyvěsil ve Společenské hale na nástěnce, kde jinak František pravidelně ohlašoval koncerty. Na konci letáku stála nabídka, aby se u něho nebo Yazatap přihlásili všichni, kdo mají zájem podílet se na vytváření zákoníku zdejšího světa.

Kolem vývěsky se brzy shromáždily nejen houfy diskutujících tefirek, ale i některých mužských obyvatel Oázy. Mezi dobrovolné právníky se ale nikdo nehrnul.

Pepek s rodinou si o tomto problému uspořádali dlouhou telepatickou seanci. Dohodli se na ní, že se do právnického týmu zapojí všechny. Nenarozeným dětem to přece neuškodí a právní systém Oázy bude přednější než ostatní aktivity. Nikdo kromě Františka, Horákovy rodiny a nových kolonistů do pozemských poměrů pořádně neviděl, ale Františka si přece jen netroufali odtrhnout od hudební školy a ostatním chyběly slýriby k otvírání hvězdných bran. František ostatně nebyl pravou osobou ani pro akce na Zemi, ani pro loupeže malých ďáblic. Yazatap brblala, že by i z dobrovolnic sestavili náhradní komanda vybavená slýriby, ale pak uznala, že by je jejich zpovídání příliš zdrželo. Nakonec, v nájezdech na pevnosti budou pokračovat, jen co společně sestaví aspoň základ zákoníku.

Pepkovi se nelíbilo přerušit záchranu posádek ohrožených pevností na Gehenně, ale Yazatap se Salgiel mu vyložily, že by musela být zvláštní smůla, aby se něco přihodilo tak brzy. Při zkáze pevnosti bývá zdecimován i letecký svaz útočníka a příprava dalšího úderu srovnatelné síly trvá až několik let. Úspěšný útok na pevnost není otázkou drtivého náletu, bývá výsledkem dlouhých příprav, předchází mu průzkum sebevražednými vyzvědačkami, trpělivé oťukávání testovacím bombardováním a až potom vyšle útočící strana co nejsilnější bombardovací svaz, aby měla jistotu úspěchu. Na rozsáhlé přípravy by špionážní duchyně jistě přišly, zatím ale ani na jedné, ani na druhé straně nic nehlásí.

S odbornicemi se Pepek raději nehádal ani v oblasti pekelného vojenského umění, ani u pekelné lékařské vědy. Stačilo mu nahlédnout do vědomostí svých nejstarších manželek. Už dávno věděl, že jsou obě skutečné odbornice a na obě se může spolehnout. Salgiel dnes měla pekelné i andělské vědomosti a Yazatap tisíce let platila mezi Baalkami za odbornici na vojenské otázky a na poměry na Zemi.

Nic tedy nebránilo začít rozmýšlet nad paragrafy. Pepek už to kdysi zkoušel a uměl si to aspoň vzdáleně představit, ale ani ostřílená Yazatap nevypadala nadšeně, ačkoliv Pepek donesl od Alexijeva knihy, které by jim měly pomáhat.

Nezbývalo jim, než se sesednout a pustit se odhodlaně do nich. Ramiel sice napadlo telepaticky se nad knihami spojit, ale tentokrát to nebyl dobrý nápad, vzájemně si odváděly pozornost. Rozpojili raději telepatickou sestavu a pokračovali v rozboru knih jednotlivě s tím, že večer si vědomosti vzájemně vymění.

„Paragrafů se nelekejte, na množství nehleďte!“ povzbuzoval všechny Pepek mírně upraveným pozemským rčením. „Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti.“

„Kdo jinému jámu kopá, sám do ní spadne!“ pochlubila se Yazatap jiným pozemským příslovím. „A tak dlouho se chodí se džbánem...“

„Nehodíme přece flintu do žita!“ zasmál se Pepek.

„Nechte už toho nadávání!“ okřikla oba Ramiel. „Nerozumím vám ani pojem! A tady v té knize je to ještě horší. Jak tomuhle může někdo rozumět? Už aby byl večer!“


Pozemské knihy jim příliš nepomohly.

Brzy zjistili, co jim Pepek tvrdil už od začátku: pozemské paragrafy jsou sestavené tak prohnaně, aby chránily spíš darebáky než poctivce. Už od dob Říma se na nich podepisovali ďáblové. Uměli si své služebníky dosadit mezi všechny zákonodárce od hrubých tyranských vlád až po nejnovější, takzvaně demokratické. Zejména v moderní době poslanci do zákonů stále vkládají skulinky, usnadňující nekalé rejdy. Heslo, podle kterého moc korumpuje tím víc, čím je větší, platí na Zemi beze zbytku. Když nejsou pozemští právníci v ďábelských službách, dokáží se tomu přizpůsobit, ale pro většinu lidí jsou paragrafy ďábelská past, ze které není úniku.

Zdálo se, že začnou úplně od nuly a pohled na pozemské tlustospisy jim bral náladu.

Pepka ale napadlo něco, čím všech pět manželek ohromil. Navrhl přizvat do diskuse o zákonech tefirky z vyhnanství.

„Ty vražednice?“ vytáhla obočí Yazatap. „To snad nemyslíš vážně! A co na to řekne vaše pozemské přísloví o kozlech a zahradnících?“

„Proti tomu bych postavil přísloví: pytlák bývá nejlepší hajný,“ usmál se Pepek. „Jistě znáš moji dávnou neshodu s doktorem Alexijevem. Za trest mi uložil sestavit pro Učedníky právní řád. Uznávám, že jsem to nezvládl, ale tady se s námi dostaly do podobného sporu dospělé tefirky. Když je přinutíme vážně se zabývat otázkami provinění, zločinů a trestů, mohly by nám pomoci. Už proto, že se na to budou dívat z jiného úhlu pohledu.“

„A co když tě odmítnou?“ pochybovala Yazatap. „Jistě jsou teď na tebe naježené!“

„Mohou být,“ pokrčil rameny Pepek. „Spíš si ale myslím, že na ostrově nebudou mít co dělat a tohle by pro ně byla zajímavá nabídka. Možná bychom jim mohli nabídnout za jejich pomoc i zkrácení trestu, ale největší výhodou pro ně samotné bude, kdyby se nad tím pořádně zamyslily. Představte si, kdyby pochopily, jakou lumpárnu to provedly! Kdo přizná vlastní darebáctví a lituje ho, je napůl napravený.“

„To mluvíš i za sebe, že?“ zasmála se trochu škodolibě Ramiel.

„Já si za svými neplechami stojím,“ odpálil ji Pepek. „Nejsou zas tak odsouzeníhodné, abych je musel přiznávat jako chyby. Mému příkladu je ale mnohem bližší nedávná příhoda s jedním utopeným počítačem!“

Ramiel tím byla okamžitě v obraně, ale ostatní o Pepkově nápadu přemýšlely vážněji.

„Škoda těch knih!“ vzdychla si Mariuk. „Když si představím, že je někdo pracně psal, skoro mi je ho líto. A my je teď smeteme se stolu jako nějakou špínu.“

„Co se dá dělat, když to je špína!“ pokrčila rameny Yazatap.

„Úplně snad ne,“ zastal se knih Pepek. „Je v nich plno vědomostí, propracovanějších než právní systém Baalů i Árjá. V Gehenně bylo právo příliš jednoduché: omezovalo se na subordinaci a poslušnost rozkazů. Na Zemi je místo toho více vědecky propracovaných řádů a teorií, zabývají se tím celá ucelená vědecká odvětví, sociologie, psychologie, politologie, teorie státu a práva, dokonce jsou na to samostatné vysoké školy.“

„A všechna ta věda slouží zlu!“ namítla Xapho. „Pěkně děkuji!“

„Vím,“ přikývl Pepek. „Ale můžeme si z ní vzít víc než z Gehenny. Když víš, proč to bylo sepsáno, můžeš toho využít i k lepším cílům.“

„Ano, ale když vidím ty tlustospisy...“ vzdychla si Xapho...

„Nebudeme je přece opisovat se všemi mouchami a kličkami,“ utěšoval ji.

„Dobře, jak si to tedy představuješ s těmi vražednicemi na ostrově?“ pokračovala ve věcném tónu Yazatap. „Chceš je brát ke konzultacím sem, nebo pokaždé cestovat za nimi? Upozorňuji tě, že budu proti tomu, aby dostaly telepatii. Nezaslouží si ji.“

„Budeme se domlouvat pomocí vysílaček,“ řekl. „To snad postačí. Kdyby nám s tím pomohly a upřímně svého současného fanatismu litovaly, zasloužily by si nejen telepatii, ale třeba i zkrácení trestu.“


Yazatap nakonec odletěla na ostrov vyhnanců s Pepkem. Tvrdila sice, že se navzájem mohou lépe chránit, ale zvědavost jí čišela z očí.

U vyhnankyň ale moc nepochodili. Yazatap měla pravdu. Ačkoliv je Pepek zachránil před popravou, byly na něho nabroušené. Jeho nabídku vyslechly zamračeně a pak ji stroze odmítly. Nevyčítaly mu ani zradu, Kanaánec přece nemohl zradit Gehennu, ale nevybíravě se pustily do Yazatap. Ta nad nimi jen mávla rukou.

„Jste opravdu fanatičky,“ vzdychl si Pepek. „Dobrá, zatím o tom aspoň přemýšlejte. Až dostanete rozum, ozvěte se. Vaše objednávací karty-vysílačky vám tu necháme a budou mít jednu možnost navíc. Můžete nás tou kartou zavolat.“

„To se načekáš!“ odpálila ho ta nejjedovatější.

„Času máme víc než si myslíte,“ přikývl vážně, ale klidně. „Budete mít více času na přemýšlení než vám bude milé. Váš ostrov není velký a až se nabažíte nicnedělání, samy pochopíte, že to od nás nebyla prosba o pomoc, ale nabídka.“

Hned poté odletěli. Yazatap pilotovala mlčky a Pepek mlčel též. Až když byl ostrov Oáza na dohled, porušila ticho.

„Nemáš to s námi lehké,“ uznala.

„Všem se člověk nikdy nezavděčí,“ odvětil Pepek neutrálně. „Očekával jsem s vámi větší problémy. Například vás pět, co jste si mě vzaly. Nechci říkat, že jste ideální, ale je mezi vámi větší pohoda, než bych považoval za možné. Vždyť se vůbec nehádáte! Ani mezi sebou, ani se mnou, vypadá to až nepřirozeně. Pozemšťanky by na sebe určitě více žárlily, hádaly by se, některé by si už dávno nafackovaly.“

„Lidé se vždycky hádali, to máš pravdu,“ připustila zadumaně Yazatap. „Pamatuji si dobře poměry na Zemi před třemi tisíci lety, tam byla ale pěkná sbírka nenávisti! Ani vody jsem se nesměla napít, když nebyla otestovaná na jedy. Ale tady žijeme v úplně jiném světě! Lidé Země, jak jsem je znala, neměli telepatii. My si ale navzájem vstupujeme do vědomí a všechny konflikty předem zlikvidujeme, dříve než uzrají do hádky. Trochu ti asi vysvětlím žárlení, sama jsem to zažila a mohu nejlépe srovnávat tefirky s pozemšťankami. Ženy měly kdysi na Zemi menší cenu než chlapi. To jsem poznala na vlastní kůži a nebyly to pěkné zkušenosti. Jak jsem si ale nedávno vytahala ze tvé hlavy (nejspíš o tom víš), přešli jste na monogamii a ženy už nejsou otrokyněmi. Tím lépe! Ale samostatnost žen přináší konflikty jiného druhu. Chtějí žít podle sebe, nechtějí se nikomu přizpůsobovat. Možná s tím souvisí i váš majetnický pohled na všechno, včetně partnerských vztahů, ten jsme my tefirky nikdy nezažily. Pravda, byly jsme na tom ještě hůř, náš svět byl zjednodušený jen na vojenskou subordinaci, to bylo ještě příšernější, vždyť i kamarádství jsme maskovaly jako vzájemnou bojovou podporu. Jsem ti vděčná, že jsi nás z toho vytrhl a že jsi nám za to nevnucoval vaše pozemské majetnické vztahy. To byl podle mého mínění klíčový moment. Vztahy v Oáze jsou dnes nejlepší ze všech, co jsem kdy poznala. Vděčíme za to i Mrzoutům, ale musím ti přece jen uznat, tys nás sem přivedl.“

„Pořád se ale mezi vámi najdou násilnické povahy, které to kazí!“ vzdychl si.

„Nevšiml sis, že potíže dělají především ty nové?“ usmála se trochu.

„Všiml, ale právě ty nové fanatičky budou ještě přibývat,“ staral se.

„To nebude vadit,“ ujistila ho. „Ty před nimi se nám mezitím přizpůsobí a ztratí svou bojovnost, takže ty bojechtivé budou pořád v menšině. Které si stačily na Oázu zvyknout, nemají už zájem vracet se do války.“

„Ocenil bych, kdybys měla pravdu.“

„Ale to víš, že ji mám!“ cítila se jistá. „Víš co? Probereme si to spolu večer!“

„Myslíš při telepatickém spojení? Nejsem proti. Ale ještě víc jsem zvědavý na novou metodu Ramiel, tu s částečným odstíněním mysli,“ prozradil na sebe Pepek. „Kdyby jí to fungovalo přesně tak jak tvrdila, ubralo by nám to spoustu problémů. Ramiel je náhodou velice bystrá holka. Dávno už jsem jí odpustil, jak se mezi nás vetřela.“

„Ramiel je skutečně bystrá, to máš pravdu,“ zhodnotila ji nezaujatě i Yazatap. „Až se divím, kde se to v ní vzalo. Šla po tobě cílevědomě jako já i bez mých zkušeností. Ale Salgiel přišla mezi nás podobným způsobem a také jsi ji přijal, takže se tomu nedivím.“

„No dobře,“ spokojil se s tím. „Se mnou se nudit nebudeš, mám ještě plno plánů. Teď musíme zklidnit Oázu. Nemůžeme něco dělat na Zemi ani v Gehenně a mít v zádech zdejší neuspořádané poměry.“

„Jistě,“ přikývla. „Můžeš se na mě spolehnout, budu ti v tom pomáhat. Jsme teď jedna posádka, nebo chceš-li, jedna rodina. Chceme totéž, jen se maličko lišíme v pořadí hodnot. Pro mě je důležitější, co se děje na Gehenně, tebe víc zajímá Země. Což je přirozené, hlavně že nejdeme proti sobě.“

„To doufám,“ přikývl.


V dalších dnech se rodina Horáků pilně věnovala výběru, co by se dalo z pozemských zákonů převzít a co musí navrhnout jinak. Salgiel jim přivedla další zájemkyně. Zlákala na to bývalou kamarádku pilotku Lailah a spolu s ní přivedla i jednu její novou spolubydlící. Prý teď s nimi bydlel vysoký černovlasý chlap a zdálo se, že si všech pět vezme.

Lailah Salgielinu nabídku přivítala. V Oáze se všem vedlo dobře, ať se zaměstnávali něčím užitečným nebo jen tak lenošili. Všechno potřebné jim zajišťovali roboti, o materiální zabezpečení neměl nikdo obavy. Při výchově dětí se střídali, takže jim tolik času nezabírala. Koupání v laguně, sport a hry byly obvyklým zpestřením, ale po večerech a v době dešťů se někteří zoufale nudili.

K záchraně před nudou nejvíc přispěl František se svou hudební školou. Mezi novými osadníky ze Země našel brzy dva hudebníky, kteří se k němu sice zpočátku nehrnuli, ale pak zjistili, že mají na výběr jen mezi Františkem a nudou, takže udělají nejlépe, když se přidají k němu. Pomohli mu rozšířit hudební školu a brzy měli výsledky. Tefirské děti byly zcela nedotčené kulturou, ale František byl při objevování skrytých talentů neúnavný a úspěšně přesvědčoval nové rodiče, aby dětem umožnili věnovat se hudbě. Ačkoliv jeho žákyně byly zatím příliš mladé, sestavil kromě sboru i dvě kapely, které mohly hrát ve velké hale, které honosně říkali Kulturní dům.

Další náměty užitečných činností přinesl tefirkám Pepek. Zaškolení několika kadeřnic na Zemi byl první krok, pak už to jelo samospádem. Ty první nezištně učily další zájemkyně a brzy bylo v Oáze kadeřnic tolik, že se dostalo na každou. Souběžně s tím se ale k Pepkově nevoli rozšířila po Oáze kosmetika. Pepek byl jejím odpůrcem, tvrdil, že tefirky jsou krásné i bez šminek a rtěnek, ale nějakou kosmetiku měli roboti v programech již od Andělského světa, tefirky na ni přišly a pak už to nikdo nezastavil.

Užitečnější byla podle Pepka individualizace potravin. Učedníci z Andělského světa tak označovali pěstování přírodních plodin, nutné ke zmírnění jednotvárnosti syntetických potravin. Ačkoliv roboti dodávali stovky a možná tisíce druhů od hotových jídel po ovoce, přírodní plodiny byly mnohotvárnější. Rostlinné mléko, masohrušky, salámy, chléb, jitrnice, ale dnes už i pozemská jablka byly od robotů kus od kusu naprosto stejné, přírodní plodiny byly naopak každý kus originální. Proto v Andělském světě pěstovali ve velkém doplňkové zemědělské plodiny. Ne obilí na tuny, ale převážně ovoce, zeleninu a víno.

Pepek přinesl pěstitelskou a zemědělskou činnost i do Oázy. Kromě vylepšení skladby potravin tím užitečně zaměstnal desítky tefirek. S pěstováním užitkových rostlin spojily péči o květiny a brzy byly domky v Oáze obklopené nejen sady mladých ovocných stromků, ale také záhony květin. V tropickém podnebí se dařilo obojímu a domky bez květinové výzdoby začaly být výjimkou, která brzy úplně vymizela, neboť dům bez květin byl podle obyvatelek ostrova příliš nudný.

Jeden z nových přistěhovalců ze Země, bývalý slévač Rudolf Máša, onemocněl na Zemi leukémií. Ačkoliv ho v Andělském světě poměrně rychle uzdravili, nemoc ho mezitím připravila o zaměstnání a Alexijevova nabídka začít nový život v neznámém světě mu proto přišla docela vhod. Neznámý svět Oáza přinášel všem nově příchozím od začátku spoustu zážitků. Ocitli se ve světě, kde chlapy obletovala celá hejna krásných dívek a žen. Šeredky tu prostě nebyly, tisícileté bylo často obtížné odlišit od mladších a ty, které neměly o muže zájem, se samy držely v povzdálí. Kolem příchozích se točily vdavekchtivé ženy, stačilo na ně kývnout. Pro pozemšťany to byl šok, ačkoliv je na to Alexijev připravoval a věděli, co se od nich očekává. Všichni také byli varováni, aby zdánlivě příhodné situace nezneužívali. Nikdo zatím neví, co by taková oklamaná tefirka dokázala, ale kromě malých dětí všechny uměly zabíjet i holýma rukama.

Rudolf byl poctivý chlap, nepatřil mezi prázdné lvy salónů a vymetače barů. Vybral si mezi tefirkami atraktivní pilotku Tarin a brzy se zařadil mezi ženaté, což se od příchozích tak nějak očekávalo. Něco mu ale pořád chybělo. Měl teď vlastní domek a hezkou ženu, jen jeho původní profese byla tady nepotřebná. Nebyly tu slévárny ani jiné strojírenské továrny. Kdykoliv bylo třeba navrhnout nějaký nový výrobek, nebyla to tady záležitost řemeslníků, ale programátorů a tomu poctivý pracant Rudolf nějak nemohl přijít na chuť.

Když se nemohl zapojit ve své profesi, upnul se na svůj koníček, malování. Na Zemi se mu věnoval jen okrajově, ale tady zjistil, že mu může nahradit ztracenou práci. Požádal Pepka, aby do repertoáru robotů zařadil malířské potřeby a když mu Pepek ochotně vyhověl, pustil se do malování naplno. Pepek mu chtěl pomoci a naučil ho andělskému malování, ale Rudolf si to sice vyzkoušel, ale pak prohlásil, že se to neliší od fotografie a on by přece jen raději maloval jednodušeji, ale působivěji. Na to mu Pepek popřál úspěch a už mu do toho raději nemluvil.

Český lidový malíř samozřejmě vzbudil pozornost. Nejprve ho okukovaly děti, pak se k nim přidali i dospělí a když se to dozvěděl zdejší uznávaný šiřitel kultury František, došel si za ním a po krátkém přemlouvání mu v Kulturním domě uspořádal výstavu obrazů. Hned mu také dohodil zájemce, či spíše zájemkyně, dychtivé naučit se také tak malovat. Některé naučil malovat po andělském způsobu, ale Rudolfovi zájemkyň moc neubylo.

Rudolf zprvu brblal, že není žádný profesionál a už vůbec ne učitel, ale nakonec si, stejně jako František, otevřel uměleckou školu, tentokrát malířskou. A nejen pro děti! Brzy se mu přihlásily i starší tefirky a o dvou s uznáním prohlásil, že mají nesporný talent. Jak se ale dalo čekat, společný zájem je sblížil natolik, že se po měsíci s Tarin dohodl přibrat je do rodiny, ačkoliv měl původně v úmyslu vzít si jen jednu.

Pepek se jen usmíval. Ačkoliv spřízněnost zájmů určitě sehrála svou roli, viděl za tím rozhodnutím především Tarin. Tefirky byly k polygamii nakloněnější a chlapská předsevzetí zůstat věrný jedné brala v Oáze za své. Ve světě, kde je sice možné mít jednu ženu, ale za přirozenější se považuje mít jich víc, se stávala monogamie raritou. Snad jenom František se zuby nehty držel té své jediné, ale kdyby Qemuel nebyla ďáblice, dalo by se o ní tvrdit, že s ním měla andělskou trpělivost.

Rudolf ale prohlásil, když už se má něco dělat, má se to dělat pořádně a aby nepůsobil věčně dojmem diletanta, požádal Pepka o dovezení odborných malířských knih ze Země. Pepek s tím samozřejmě souhlasil, požadované knihy přivezl a uložil do Kulturního domu, kde tak vznikl základ samoobslužné veřejné knihovny. Neobsahovala beletrii, jen odborné knihy, ale nezůstalo u malířských. Pepek toho ze Země přivezl více, kromě knih třeba i noty pro hudebníky. Vedení knihovny svěřil počítači. Spoléhal se na poctivost zájemců, že se při vypůjčení sami zapíší, aby jiní věděli, kde mají půjčené materiály hledat, ale v Oáze to tak zatím fungovalo. Nepoctivci tady ještě nebyli, jediný všem dobře známý případ vandalismu, Pepkův utopený počítač, byl pro případné následovníky či následovnice dostatečně pádným varováním. Ramiel to také nemyslela tak zle, jak to málem dopadlo.

Povzbuzeni Rudolfovým příkladem pokračovali ve svých pozemských zálibách i další příchozí. Jeden začal na ostrově opracovávat vhodné balvany a přetvářel je v monumentální sochy, trochu podobné sochám na Velikonočním ostrově, dva se sešli u fotografování, kde jim Pepek nabídl dokonalejší tefirské záznamové technologie. K těmto průkopníkům se brzy přidávaly tefirky, od malých zvědavých dětí po bývalé bojovnice, leckdy starší než počátky Českého státu, což na nich naštěstí nebylo znát.

Pepek mohl být spokojený. Oáza začala vzkvétat nejen po materiální stránce, kde díky zděděným robotům nebyly problémy od začátku, ale i v ostatních oborech.

Jen s legislativou byly neustálé potíže. Zdálo se, že na ně celá rodina Horáků nestačí. Dohadovali se nad tím skoro jako poslanci v Parlamentech.

Což Pepek říkal od začátku...


Pepek mezi přistěhovalci ze Země našel skutečného právníka, advokáta doktora Petra Ježka, ale ten se na jeho nabídku jen otřepal.

„Zlob se nebo ne, ale s paragrafy souviselo všechno zlé, s čím jsem se kdy na Zemi setkal. Ani nevíš, jak jsem zajásal, když mi doktor v sanatoriu sliboval, že bych se jich tady zbavil! Jsem rád, že jsem se od nich odtrhl a nepřijel jsem do nového světa, aby mě tu zase spolkly. Ba ne, já s nimi nechci už nikdy v životě nic mít!“

„Tady bys mohl uplatnit nejen své znalosti, ale i vlastní nápady!“ lákal ho Pepek. „Co třeba takový slib manželský? Na Zemi to je něco neurčitého, ale tady to dostalo úplně jiný význam, který bychom měli právně ošetřit.“

„Co tady podle tebe manželský slib znamená?“ zachytil se právník. „To snad není nic závažného, uplatňuje se to především u podvodů, kde podvodníci tahají pod touto záminkou z důvěřivých obětí peníze. Právně to je ale marginálie.“

„Na Zemi to tolik neznamená,“ souhlasil Pepek. „U nás to dostalo jiný význam. Jistě už víš, že se tefirky běžně dožívají pěti tisíc let a pro nás tady nebude sto let žádná hranice. Nevím, jestli jsi někdy viděl Xijtrany, takové inteligentní chobotnice, ale mají lepší metody k určení limitů věku a odhadují, že idarchon, který tu každý dostane, prodlouží věk lidí asi na tisíc let. A ačkoliv to tak možná nevypadá, my tu uvažujeme v tisíciletích, dlouhodoběji než na Zemi, kde se plánuje nanejvýš na desetiletí. Proti tomu jsou některé věkové limity doslova směšné. Ujala se tu například, a klidně přiznám, zrovna díky mně, hranice šestnácti let pro možnost sňatku. Proti tisícovce je to směšnost, ale uznám, je nutné chránit děti před pedofily. Zatím tu žádné nemáme, ale kdyby se nějaký objevil, neměl by nás zaskočit. Těch šestnáct let je dnes uznávaná hranice, asi jako pět manželek na jednoho chlapa. Co ale mají dělat patnáctileté, když svatbu mít ještě nemohou a bojí se, že si jejich vytoužený zatím vezme pět jiných? Proto se v Oáze, aniž by to někdo právně uznal, ujal manželský slib. Je to dohoda ve smyslu počkáme na tebe a až to půjde, vezmeme si tě. Není to pravé manželství, nespojuje se to se sexem, nedávají to chlapi, ale týká se to celých rodin, protože novou ženu musí do rodiny přijmout i ty předchozí, ale uznávají to tady vážněji než na Zemi zasnoubení. Je to právně přijatelné, nebo ne?“

„To je opravdu zajímavá otázka,“ pokýval hlavou advokát. „Asi by k tomu měli podat své vyjádření i lékaři, proč to má být právě šestnáct let, ale podle mě by to kodifikováno být mělo. Už kvůli nebezpečí pedofilie.“

„Nechceš nám s tím pomoci?“ navrhl mu rychle Pepek.

„Nechci!“ odmítl pan Ježek. „Zlob se jak chceš, ale o žádné paragrafy nezavadím!“

„No dobře,“ ustoupil Pepek. „Nutit tě do toho nemůžeme. Ale aspoň bys nám to mohl občas zkritizovat. To přece může každý, na to nemusí být ani právník.“

„Kritizovat vám to asi budu, s tím počítejte!“ usmál se advokát. „Ale to je všechno, co s tím budu mít společného. Jak jsem řekl, paragrafy už nikdy!“

„Jak myslíš,“ pokrčil rameny Pepek. „Aby sis jednou, třeba za pět set let, nevyčítal, že jsi měl možnost, ale trapně jsi ji zahodil.“

Právník ale vypadal neústupně. Jakoby byl věrný svému jménu, naježil se a nechtěl už o tom ani diskutovat. Pepek se musel vrátit s nepořízenou. Zdálo se, že ani on na úspěch legislativců nevěří.

 


Zpět Obsah Dále

09.08.2017 12:10