Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Rudá mlha

„Měl bych to asi znovu zkusit u těch vyhnankyň,“ svěřil se Pepek Yazatap.

„S tím ještě počkej!“ radila mu. „Nech je trochu uzrát! Ještě budou vděčné, až se na ně za měsíc nebo raději za dva podíváme. Teď budou ještě vzdorovat.“

Pepek se s tím ale nespokojil a chtěl vědět, co dělají. Za půl hodiny přišel za Yazatap na radu znovu.

„Poslyš,“ začal trochu nesměle. „Je normální, aby si někdo za celý den neobjednal ani sklenici džusu? V tomhle horku?“

„Jak to myslíš?“ nechápala.

„Dal jsem si vypsat, co všechno si za poslední dobu vyhnankyně u robotů objednaly. Do včerejška to bylo tak nějak normální. Ráno snídani, přes den občas nějaký ten nápoj, pak oběd, svačinku a večeři, hlavní jídla vždycky krát pět, ostatní spíš jednotlivě, to by podle mě bylo normální. Ale od včerejšího odpoledne vůbec nic!“

„Mohly si udělat výpravu na prozkoumání ostrova a vzít si batoh zásob, případně by mohly žít z ledničky,“ snažila se to nějak objasnit.

„Na výpravu si nebudou brát batoh zásob, ale kartu,“ namítal Pepek. „Robotům je přece jedno, odkud si objednávají. Žádné zásoby si neobjednávaly. Mohly by žít z ledničky, ale připadá mi to divné. Tady to nikdo nedělá, ledničky bývají prázdné a jsou v domech jen ze setrvačnosti.“

„Jistě,“ přikývla Yazatap. „Kdo by se obtěžoval otevíráním ledničky, když dostane co potřebuje rovnou pod nos a čerstvé?“

„Právě proto se mi to nezdá,“ přikývl Pepek.

Přestal se tím zabývat, přidal se k legislativní radě a na vyhnankyně brzy zapomněl, ale ráno s tím přišel za Yazatap znovu. Dokonce ji na to vytáhl z ranní koupelny.

„Nejenže si nic neobjednávají, ale ony ani nesvítily!“ oznamoval jí.

„Třeba držely černou hodinku,“ pokrčila rameny. „Na Zemi se to dřív dělalo.“

„To už chceš trochu moc,“ durdil se. „Nesvítily ani na záchodě. A za celý den neměly žádnou spotřebu vody. Ta trocha spotřebované elektřiny odpovídá zapnuté ledničce, ale to je všechno. Poletím se na ně podívat, pojď se mnou!“

„Kdyby něco potřebovaly, zavolaly by si nás, ne?“ nechtělo se jí.

„Spíš mám dojem, že si postavily nějaké plavidlo a pokusily se z ostrova uprchnout.“

„Nemají kam!“ namítla.

„Nemají,“ přikývl. „Ale jestli vypluly na moře, nemusí to dopadnout dobře. Počasí je zrovna klidné, ale znáš to! Náhoda je blbec!“

„No dobře, jdu s tebou,“ přivolila nakonec Yazatap.

Oblékání jí naštěstí netrvalo dlouho. Měla už jako on andělskou kombinézu, stačilo do ní fouknout a byla připravená. Pepek si říkal, že sukně s blůzičkou nebo kostým jí slušely víc, ale andělská kombinéza nebyla marná. Holky si samozřejmě brzy všimly, že kombinéza dokonale kopíruje tvary těla, takže se za nimi všichni chlapi otáčejí a brzy nosila u Horáků sukně jen Salgiel. Ta sice brblala, že ji andělská kombinéza psychicky omezuje a deptá, ale byla to pustá výmluva, každý věděl, že si na ní Pepek cení něčeho jiného než těla.

Yazatap vyrovnala krok s Pepkem. Musela cupitat, aby šla stejným krokem, měl kratší nohy a nemohl sáhovat jako ona. Naštěstí nebyla letadla zaparkovaná daleko. Nevšímavě prošli kolem nového airbusu, zato starému na kamenném podstavci věnovali aspoň letmý pohled. Od zkázy pevnosti Árj-Cheeb uplynulo mnoho pátků, jeho radioaktivní plášť nebyl nebezpečný na dálku, ale nikdo nepočítal, že by se s ním ještě někdy mělo létat. Od počátku museli něco udělat, aby se kolem neochomýtaly děti. Zpočátku stačila natažená výstražná páska, zamezující přístup k němu, ale když se Pepek uzdravil, pořídil si nový stroj a starý chtěl prostě zlikvidovat.

Tomu se ale Yazatap energicky vzepřela a prosadila u všech umístění starého airbusu na vysoký kamenný podstavec.

„Je to jediný pomník Erelim!“ umlčela rázně všechny námitky.

Měla pravdu, ale Pepkovi každý pohled na tento pomník připomínal zlatovlasou dívku a její hrob v troskách válečné pevnosti tefirek.

Nastoupil raději s Yazatap do menšího neozbrojeného vimaanu, který jim sloužil jako dopravní prostředek do míst, kde nebyly teleporty. V tomto světě ještě byla taková místa, ale postupně jich ubývalo.

Yazatap se samozřejmě posadila na své místo pilotky a Pepek ji nechal, bylo mu přece jedno, kdo řídí a kdo se veze. Vzletěli, otočili se a pak to vzali nejkratší cestou po přímce.

Neletěli ale vysoko, naopak. Yazatap vedla vimaan nezvykle nízko a oba pilně pátrali očima i senzory po hladině, aby jim neuniklo cokoliv podivného. Pepkovo tušení, že by pět vyhnaných napadlo odplout, ačkoliv prakticky neměly kam, nakazilo i Yazatap.

Moře ale bylo klidné a přehledné. Párkrát si všimli velkých hejn ryb, zpozorovali i dvě smečky žraloků, kvůli kterým dal Pepek pláže Oázy, Krabího i Ďábelského ostrova obehnat ochrannými kůly, ale nikde ani stopy po plavidle.

„Nikde nic,“ vzdychla si Yazatap, když se před nimi objevil ostrov s hustým porostem, kde bydlela rodina vyhnaného britského ministerského předsedy. Jeho bungalov se ztrácel v husté vegetaci, ale jeho polohu všem ukazovala typická britská vlajka visící na vysokém stožáru. Konzervativní britská rodina si zřejmě pořád potrpěla na symboly. Pokračovali ale v letu a brzy spatřili druhý ostrov, pustý a prázdný. Domek se na něm nijak neskrýval a jeho červená střecha v ostrém slunečním světle svítila do dálky.

„Kde jsou?“ zeptal se Pepek, když zakroužili nad ostrovem.

„Nejspíš uvnitř,“ pokrčila rameny Yazatap.

Ostrov byl přehledný, nikdo by se tu neschoval. Byl sopečného původu, měl tvar napůl zatopeného kráteru úctyhodného rozměru několika kilometrů, na jedné straně otevřeného do moře, ale ani vyšší skály na opačné straně nebyly dost členité, aby se v nich někdo schoval. Sopka, která ostrov vytvořila, uhasla už dávno, odborník na Zemi by nejspíš hádal prvohory, zvětralé skály na většině plochy pokryl písek. Dům byl v tomto prostředí naprosto cizorodou věcí a kdyby neměl vazbu na roboty, postrádal by smysl. Tady se nikdo nemohl uživit a jediná stavba, která by tu jakýsi smysl měla, by měla tvar majáku. Kdyby ovšem po tomto moři pluly lodě. Dům ale vypadal pustě i zblízka, takže Yazatap opatrně přistála přímo před vchodem.

„Počkej tady,“ požádal ji Pepek a hrnul se k východu.

Yazatap byla odedávna zvyklá z vimaanu zajišťovat výsadkářky, až na to, že dosud jim vždycky velela, kdežto tady přebral iniciativu Pepek.

„Kde jste?“ křičel naplno tefirsky, už když vystupoval z vimaanu.

Musel křičet. Na všesměrovou telepatii byl příliš daleko a směrovanou použít nemohl, nepamatoval si totiž psychorezonanci žádné z vyhnankyň. Jeho křik se ale odrážel od bílých stěn domku jako hozený hrách. Také bez odezvy.

„Jste tu vůbec někde?“ pokračoval Pepek, když došel ke hlavním dveřím.

Ty ho samozřejmě zaujaly jako první. Už tím, že chyběly. Vchod domku byl dokořán a dveře nikde. Někdo je mohl vysadit z pantů, ale nikde poblíž se neválely. Prostě zmizely.

Rychle se telepaticky spojil s Yazatap a místo vysvětlování jí promítl, co sám viděl.

„To je opravdu podivné,“ poznamenala také směrovaně. Z telepatie jí ale čišelo, že už to také bere vážně. „Dávej si pozor, ať tam není nějaká past!“

Pepek by i bez její rady do domku vstoupil opatrněji než jindy. Skoro jako na nějakém neznámém světě, kde se na něho může znenadání vrhnout neznámé zvíře, či ještě hůř něco, pro co nemá ani jméno či pojem.

Domek byl ale prázdný, obyvatelky tu nebyly.

V žádné místnosti nebylo živáčka, jak se brzy na vlastní oči přesvědčil. Nevynechal ani koupelnu a záchody, ale jak se dalo čekat, nikde nic. Ale nebylo tu všechno, jak má být.

První, co mu padlo do očí, byly opět chybějící dveře. Všechny. Hlavní zmizely úplně, po ostatních zůstaly na kovových veřejích viset kovové panty a poblíž se na podlaze válely zbývající kovové součástky, kliky i s kováním. Pepka zaujalo, že byly smontované. Jako by je někdo vymontoval, pak opět pečlivě sesadil a nedbale pohodil poblíž. Podobně na tom byla okna, kolem nich navíc na zemi ležely střepy z rozbitých skel.

Další záhadou, kterou objevil v hale, byla křesla.

Ne že by tu nestála. Ale byla... taková divná. Zařizoval jim je sám a představovala poslední zbytky přepychu, kterého se mělo pěti vražednicím dostat. Samy by si mohly u robotů objednat už jen strohé, přísně funkční židle, ale křesla, vystlaná měkkými polštáři, pro ně dostupná nebyla. Proč jim je dal? Tento typ křesel byl velice pohodlný a jeho vnitřní konstrukce umožňovala i uklidňující houpání. Měli je proto všude a Pepek je bez uvažování objednal, ačkoliv jim chtěl zařídit jen kriminál bez zbytečného pohodlí.

Křesla ale byla podivná. Ano, chyběly polštáře! Konstrukce byla v pořádku, jen místo polštářů byly tvarované desky z plastiku. Jejich tvar by tvaru lidského těla vyhovoval, ale plastik byl sám o sobě příliš tvrdý. Místo polštářů na něm lpěla jen jakási divná mazlavá hmota, vlhká tak, až se na ní držely kapičky vody. Měly však jedovatou žlutozelenou barvu, raději na ně ani nesahal, zdály se mu podezřelé jako žíravý hydroxid. Kdoví co to bylo!

Na stolku spatřil něco, při čem ho trochu zamrazilo. Kdyby se tím nedávno nezabýval, nepoznal by, co to je. Ležely tu tenké displeje, pár krystalů a miniaturní síť drátěných spojů, ale chvíli mu trvalo, než si uvědomil, z čeho to všechno pochází.

Bylo to všech pět vysílaček, kreditních kartiček k objednávání. Či spíš jejich žalostné zbytky. Jako by je někdo vhodil do silného rozpouštědla smíchaného s žíravinou. Dávalo to jasnou odpověď na otázku, proč vyhnankyně nevolaly o pomoc. Neměly čím.

Něco podobného našel zakrátko i v ložnicích.

Tam to bylo ještě zřetelnější. Z té divné mazlavé hmoty trčely jen konstrukční drátěné spirálky matrací, ale zbytek matrací, polštáře i přikrývky zmizely. Zmizely i dřevěné díly postelí a také zde zůstaly, podobně jako u dveří, jen smontované kovové díly.

Co to bylo? Žíravina, či jen ředidlo? Co mohlo tak rozleptat umělou hmotu i dřevo?

„Nemohl to někdo zapálit?“ zeptala se ho Yazatap, když jí telepaticky promítl pohled ze svých očí.

„Hořelo by to jinak!“ řekl s přesvědčením, které si mohl dovolit, neboť měl ještě před očima ne tak dávné obrazy ze dvou zdejších požářišť. „Ba ne, tohle nebyl oheň! Ale co?“

Nevěděla to ani Yazatap, ale ta ani nebyla na tolika světech jako on. Navrhla mu, aby opatrně odebral vzorek té hmoty, že se na ni podívá v laboratoři. Bylo to lepší než nic, proto se vrátil do vimaanu pro pouzdro připravené Yazatap, trochu té hmoty štítivě odebral, pak pečlivě utáhl víko a přinesl jí to zpět.

„Ukaž!“ převzala od něho pouzdro se vzorkem. „Nejsou tam, že?“

„Nikde tam nejsou!“ prohlásil s jistotou. „Vypnul jsem ledničku. Jednak v ní nebylo nic, co by se mělo chladit, když vynechám podobnou hmotu jako je tenhle vzorek, ale co je horšího, ledničce chybí gumové těsnění. Jako kdyby se taky rozpustilo v nějaké kyselině. Je to divné, protože lak všude kolem toho je nepoškozený a bez jediného škrábnutí.“

Yazatap ale netušila, co by to mohlo být. Přenechala mu raději místo pilotky, posadila se do křesla pro výzkumnici a začala usilovně zkoumat. Pepek vzletěl nízko nad ostrov a krouživým letem pátral po jeho obyvatelkách. Marně. Ostrov byl prázdný. Mohly by se skrýt jedině do jam vyhrabaných v písku. Nebo do hrobů, ale čím by se to lišilo?

Ke skrývání jim především chyběl rozumný důvod.

Raději začal uvažovat. Kdyby chtěl ostrov opustit on, nejspíš by zamířil k některému ze sousedních ostrovů. Věděly přece, že není zoufale pustý, jako jejich vězení, letěli přece přes něj, když je sem vezli.

Ano, ale na přeplavání to bylo přece jen daleko. Nemusel ani znát, jestli uměly plavat nebo ne, úžina byla širší než kanál La Manche a na něco takového si troufne jen setsakra dobrý plavec.

Dveře! napadlo náhle Pepka. Byly přece ze dřeva a mohly by jim posloužit jako vor. Ať byl malý, pro dobrého plavce by byl dostatečný!

Ano, ale těžko pro pět.


Chvíli křižovali nad ostrovem. Pepek se rozhlížel, jestli v moři neuvidí plavkyně. Tento ostrov neměl ochranné kůly, koupání tu bylo nebezpečné. Bylo to ale marné, až po chvilce ve vodě cosi spatřil, ale když přiletěl blíž, zjistil, že to jsou dva žraloci. Plavali zdánlivě bez cíle a o létající věc nad nimi nejevili zájem. Buď ji z vody neviděli, nebo je nezajímala. Nepovažovali ji za nebezpečí ani za potravu a Pepek jim musel přiznat, že právem. Mohl tím vyloučit jen jedno: plavkyně nejsou v okruhu osmi kilometrů. Žraloci v Oáze ještě nikdy žádného člověka neochutnali, ale lidi si dávno zařadili do kategorie potravy a kdykoli byli v blízkosti pláží, zneklidněli jako poblíž velkých rybích hejn. Někteří vynaložili výjimečné úsilí a spoustu času hledáním skulinky v ohradě, chránící lidi na plážích. Osamělé plavkyně by dávno objevili, ať podle chvění vody, či jak to dělají, a jak by to s nimi dopadlo, bylo by asi snadné domyslit. Plavkyně tedy nebyly ani na ostrově, ani v jeho blízkosti.

Ale kde jsou tedy?

Teoreticky tu byla možnost, že již k ostrovu ministerského předsedy doplavaly a teď se choulí v jeho houštinách, pokud nejsou v lepším případě hosty ministerského bungalovu.

V té chvíli ale Yazatap vstávala od výzkumů.

„Velice zajímavý vzorek!“ prohlásila.

„Co to bylo?“ podíval se na ni s úsměvem z velitelského křesla pilotky Pepek.

„Výkal!“ prohlásila Yazatap.

Pravda, prohlásila to telepaticky a nemělo to tu slovní šťavnatost, ale její telepatický pojem byl o to blíž jakési hnusně rozpatlané, smrdící realitě. Na Pepkův nelíčený údiv to ale hned doplnila.

„Je to dokonale strávená hmota bez nejmenších zbytků výživné hodnoty,“ dodala hned vědecky. „Jsou v ní různé organické zbytky, ale jako potrava je naprosto nepoužitelná, leda jako minerální hnojivo rostlinám.“

„Nemůže to být něco jiného, třeba chemického?“ zkoušel ji Pepek.

„Může,“ přikývla. „Ale není to pravděpodobné. Řekni, k čemu by byla taková chemie dobrá? Umělá hnojiva by byla jednolitější, tohle má drobnou strukturu a skutečně se to ze všeho nejvíc podobá hmyzímu trusu, ovšem trusu nějakého hodně malého hmyzu.“

„Malého hmyzu?“ podíval se na ni tázavě.

„Ve světě Ydlecoge žije hmyz, před kterým i velká zvířata raději uhnou,“ pokračovala zamyšleně. „Nebyla jsem tam, ale kdybys chtěl, najdu ti to v našich záznamech. Ten hmyz je drobnější než pozemští mravenci, žije ve spadaném listí, živí se rozkládajícími se zbytky, každý jedinec je slaboučký a měkký, rozmázneš je snadno prstem po tisícovkách, ale když se dají na pochod, vše živé tomu uhýbá s cesty. V záznamech stojí, že se to podobá povodni, která spolkne všechno, co jí stojí v cestě. Ten proud zakrátko dokonale sežere nejen rostliny, ale i nemocná a oslabená zvířata, když nemají dost síly utéci. Až když se opět rozptýlí po pralese, ztratí to nebezpečnost a jsou to zase ti slabí, bezmocní tvorečkové. Právě na ně jsem si vzpomněla. Také na Ydlecoge zůstávají po hmyzu vrstvičky trusu... kdo se s tím setkal, přirovnává to ke klouzačce... Netvrdím, že je to ono, ale podobá se to tomu.“

„Na tomhle ostrově žádný hmyz není!“ opáčil Pepek. „Kde by se ukrýval? Podobné zkazky jsem slyšel i na Zemi, ale řekni mi, žrali ti mravenci na Ydlecoge i kosti?“

„Pokud vím, ne,“ odvětila zamyšleně. „Ale dokázali prý obrat kostru velkého zvířete za neuvěřitelně krátkou dobu.“

„Tomu bych věřil,“ přikývl Pepek. „Tak mi tam dole ukaž těch pět koster!“

„Mohli by je zahnat do moře mezi žraloky,“ nechtěla ustoupit Yazatap.

„I kdyby je zahnali do vody, u břehu je mělko, tam by žraloky jistě včas zpozorovaly. Spíš by před žraloky utekly na pevninu. Měly by ale ponětí o nebezpečnosti toho hmyzu, dokud by se o tom nepřesvědčily? To by na pevnině musela být nejméně jedna kostra!“

„Uvažujeme oba jen v rovině toho, co sami známe,“ pokrčila rameny Yazatap. „Hmyz může být jen jednou z mnoha možností. Jak říkám, ledacos by to vysvětlovalo, ale když to nevysvětlí všechno, může se jednat i o něco jiného.“

Svěřil se jí s podezřením, že vyhnankyně mohly mezitím doplavat na Ďábelský ostrov a jsou teď hosty britského ministerského předsedy.

„Tyhle indikátory mi říkají, že to není možné!“ ukázala mu Yazatap na palubní desku, kde před Pepkem rozvinula jeden z mnoha panelů.

„Co to znamená?“ vyhrkl Pepek, který se v tefirských vimaanech nevyznal tak dobře, aby mu to hned něco řeklo.

„Tady vidíš vektory naší rychlosti vztažené k nezávislému souřadnicovému systému,“ ukázala mu ochotně. „Tady jsou vektory vztažené k prostředí. Vzduch nás nemusí zajímat, ale odečti si rychlosti vody! Vyjde ti, že je pod námi silný mořský proud. Odsud shora to není vůbec znát, ale plavkyně by brzy odnesl na volné moře. Vytrvalostní šampiónka by to překonala, ale aby byly šampiónkami všechny? Na Ďábelský ostrov se podívat můžeme, ale raději bych to vzala po proudu a vzhledem k těm žralokům od deseti kilometrů dál a hodila bych sebou! Jestli ještě máme koho zachraňovat, nemusí to trvat dlouho.“

„Dobře, pojď si k tomu sednout!“ vybídl ji Pepek.

„Umím pilotovat i odsud,“ uklidňovala ho. „Hlavně koukej, ať je nepropaseme.“

Vimaan nabral rychlost, ale hned zase přibrzdil, jenže to už byli o deset kilometrů po směru mořského proudu a Pepek se zadíval do obrazovek.

„Máme je!“ řekla náhle veseleji Yazatap.

„Kde?“ chtěl vědět Pepek, který zatím nic neviděl.

„Nalevo!“ odvětila stroze Yazatap, ale to už tam otočila směr letu.

Právě tím směrem toho moc vidět nebylo, protože se tam od vodní hladiny odráželo slunce a Pepek tam viděl jen miliony světelných prasátek. Yazatap ale sledovala indikátory, na které slunce nemělo vliv a zakrátko už vimaan pod jejím řízením klesal šikmo dolů.

Ano, plavaly tam chybějící dveře domku. Byly dřevěné a i když už mohly být vodou trochu nasáklé, udržely se na klidné mořské hladině. Celé je pod vodu tlačila váha jediné, zřejmě už hodně zesláblé ženy, ležící na nich. Držely jí nad vodou hlavu, takže mohla dýchat, ale ležela bez hnutí, ani přílet vimaanu ji nevytrhl z letargie. Možná ji ale její nehybnost maskovala před žraloky, kteří přece nebyli tak daleko.

„Otevři mi, poletím pro ni!“ nabídl se Pepek.

Yazatap neprotestovala. Tohle byla Pepkova specialita. Ona sama to už sice také trochu zvládala, ale zvednout očima vimaan si netroufala a když to Pepek nedávno předvedl, stoupl v jejích očích ještě o maličký kousek.

Pepek sletěl z výšky dolů jako orel na kořist, ale ačkoliv dole neroztáhl křídla, plynule nad trosečnicí zabrzdil. Možná by ji unesl už od vimaanu, ani by nemusel opustit kabinu, ale na krátkou vzdálenost si byl jistější. Popadl tefirku očima a zvedl ji. Dřevěné dveře se ihned vyhouply nad hladinu a jen drobné vlnky se přes ně začaly s pleskáním přelévat.

„Je úplně mokrá, bezvládná a bez sebe!“ telepatil Pepek nahoru netrpělivé Yazatap.

„Žádnou sílu!“ připomněla mu ostražitě. „I kdyby byla na umření, nech ji nám! Nebo tě Salgiel přetrhne jako hada! Vezmu to nejkratší cestou domů a tam si s ní poradíme!“

„Bude jen vyčerpaná!“ uklidňoval ji Pepek a zamířil s bezvládnou tefirkou vzhůru. Yazatap je zakrátko přivítala v kabině vimaanu, ačkoliv to zachráněná ještě nevnímala.

„Polož ji opatrně do křesla!“ nabádala Yazatap Pepka. „A drž se, vezmu to skokem!“

„Nejsem proti,“ opáčil Pepek a hbitě ukládal tefirku do měkkého křesla.

Yazatap zavřela vchod, vimaan poskočil vpřed, až se jeho rychlost nakrátko srovnala s rychlostí obvyklou u družic. Uvnitř to naštěstí nebylo tak znát.

Opuštěné dřevěné dveře, už trochu nasáklé vodou, pokračovaly ve své plavbě do neznáma ve směru mořského proudu...

Nikdo si jich už nevšímal.


Pepek měl samozřejmě pravdu, Tefirka byla jen naprosto vyčerpaná a stačilo, aby jí dodala sílu Yazatap. Stalo se tak krátce po přistání před jejich domkem v Oáze. Zatímco se chvíli dohadovali, zda podle Yazatap zavolají na pomoc ostatní, nebo zda má Pepek tefirku odnést až k nim do domku, Yazatap na ni prostě poslala svoji sílu a tefirka otevřela oči.

„Přece jste mě našli...“ zamumlala tefirštinou a snažila se podepřít na loktech.

Pepek jí pomohl vztyčit se a podpíral ji, aby se udržela vsedě.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala se zachráněné Yazatap.

„Sežrané!“ vydechla tefirka. „Všechny... Halsiel, Maradiel, Qorial! Všechny jsou už mrtvé, mrtvé...!“

„Něco je zabilo? Co?“ naléhavě se jí ptala Yazatap.

„Mlha!“ vydechla tefirka.

„To snad ne!“ zarazila se Yazatap. „Cože to bylo?“

„Mlha!“ tvrdila tefirka umíněně. „Červená mlha.“

„Nic takového jsme tam ale nenašli!“ podívala se Yazatap na Pepka.

„Ale bylo to tam... Krvavá červená mlha! Nikam se před ní nedalo schovat... Seděly jsme a debatovaly, ale Halsiel najednou ukázala... ta krvavá mlha se podplazila pod dveřmi, houstla, ale pak... pak se jako nějaké zvíře vrhla proti nám. Bylo to příšerné, šel z ní divný děs, vyskočily jsme, ale Halsiel byla uprostřed mezi námi a nestačila tomu uhnout... Utíkaly jsme pryč z domu, dveřmi i otevřeným oknem, každá na jinou stranu, zatímco Halsiel uvnitř strašně bolestivě ječela... ohlédla jsem se po ní, ale... křeslo i s ní bylo obalené mlhou, vlnila se dychtivě, jako nějaké obrovské zvíře. Halsiel se najednou zalkla a přestala křičet, ale bylo jasné, že je s ní konec...“

Yazatap se s Pepkem na sebe podívali, ale oba vypadali vážně.

„Takže to Halsiel... sežralo?“ zopakovala to Yazatap stručně.

„Ano,“ hlesla tefirka. „Ta krvavá mlha ji spolkla. Nakynula přitom, byla jí plná hala... a pak se obrátila na nás...“

„A ty jsi tomu jediná utekla...?“ nadhodila za ni Yazatap.

„Utíkaly jsme všechny, ale každá jsme běžela na jinou stranu... ta mlha na okamžik jakoby zaváhala, ale pak se obrátila za Maradiel. Vítr vanul směrem k ní, ale nebyl silný. Tím příšernější byl pohled na ten hustý červený kouř, valící se vzduchem, rychlejší, než jak dokázala Maradiel běžet. Křičely jsme na ni, ať změní směr, nebo ji to dohoní, ale ať už nás slyšela nebo ne, nejspíš si toho i sama všimla a poslechla nás. Jenže ono to vítr ke svému pohybu nepotřebovalo, větrem se to nenechalo unášet, změnilo to směr za ní a sotva po sto metrech ji to dostihlo... Jakmile ji to jen trochu ovanulo, okamžitě jí záda zrudla krví. Začala ječet hrůzou, ohlédla se, ale pak zakopla a natáhla se... bylo to strašné!“

„Takže ji to dostihlo,“ zahučela Yazatap.

„Ano,“ přikývla tefirka. „Obalilo ji to, jako... jako...“

„Jako roj včel,“ napověděl jí Pepek.

Tefirka nevěděla, co to jsou včely, ale Pepek to doprovodil telepatickou představou včelaře obaleného rojem, až se na něho udiveně podívala.

„Ano, tak nějak to vypadalo,“ přikývla rychle. „Jenže to nebyl žádný okřídlený hmyz, jen taková... taková červená mlha, jako hustý kouř, nebo tak nějak...“

Otřásla se hrůzou, až se část toho děsu přenesla i na ně. Bohužel neměla telepatii, aby jim poskytla ze svých vzpomínek názornější a věrnější obraz, ale možná to tak bylo lepší. Mrazilo je, ačkoliv to jen poslouchali, co by asi dělali, kdyby na ně nepůsobila pouhá slova, ale něco realističtějšího?

„Zabíjelo to docela rychle,“ dokončila svůj popis. „Ale ne tak rychle, aby se to obešlo bez příšerné bolesti. Všechny strašně ječely a naříkaly, když je to obalilo. Když se to pak zvedlo, na zemi už nic nebylo. Nenechalo to z nich ani kosti...“

Vzlykla, ale pak si utřela oči a nadechla se, aby to v sobě překonala. Nechtěla asi před nimi vypadat příliš roztřeseně, ale moc se jí to nedařilo. Slupka tvrdé bojovnice vykazovala pořádné trhliny. Nebylo divu, podle všeho se opravdu setkala se smrtí.

„A pak se to otočilo na vás?“ napověděl jí Pepek.

„Ano,“ přikývla. „Letělo to dost rychle, ale proti větru se tomu snad dalo utéci. Michie odbočila stranou a nechalo ji to být, ale hnalo se to za mnou a Qorial. Běžely jsme společně proti větru, byly jsme rychlejší, ale získávaly jsme náskok jen pomalu a ta mlha se za námi hnala vytrvale, jako kdyby věděla, že na malém ostrově nemáme kam utíkat. Nakonec jsme běžely po zužujícím se jazyku pevné země mezi mořem a lagunou...“

Pepek si to zkusil představit. Mlze rychlejší než vítr se těžko dalo utéci. Snad kdyby vál o hodně silnější, aby ji sfoukl. Ale na malém ostrově se můžete rozběhnout libovolným směrem, brzy narazíte na pobřeží. A co pak? Pepek by tomu uletěl, Yazatap také, ale tefirky bez idarchonu a tedy bez schopnosti létat tomu byly vydány na pospas. Můžete doufat, že uplavete něčemu, čemu se nedá utéci? Ostrov byl pro ně vlastně jen trochu větší past.

„Bylo nám už jasné, že nás to dostihne,“ pokračovala zase tefirka. „Najednou Qorial začala křičet a ukazovala mi do moře. Kousek od břehu se tam ve vlnách objevovaly a zase mizely stíny obrovských mořských oblud. Nevšímaly si nás, ale předtím jste nás varovali, že to jsou nebezpeční mořští dravci. Ve vodě nás očekávaly mořské obludy a za námi se proti větru hnala smrtící krvavá mlha. Neměly jsme kam utéci, konec souše byl sotva sto metrů od nás... Qorial nevydržela pomyšlení, že na tom konci zůstaneme bezmocně stát, skočila do vln a pokoušela se rychle plavat proti větru, ale mořské obludy ji okamžitě zpozorovaly. Ještě jsem zahlédla, jak na ni jedna najíždí jako obludné torpédo, pak Qorial vykřikla bolestí a začala se zmateně zmítat. Jen na okamžik jsem spatřila v obrovské zubaté tlamě její nohu, utrženou někde pod kolenem, ale už se tam pod vodou sjížděly další stíny, Qorial se jim ještě snažila uniknout zpátky na břeh, ale obludy ji pod vodou trhaly na kusy...“

„To si tedy nevybrala nejlépe...“ vzdychla si soucitně Yazatap.

„Pak tam ale dorazila ta rudá mlha,“ pokračovala rychle tefirka. „To už jsem věděla, že nemám naději. Jedna možnost horší než druhá, ale ve vodě to vypadalo horší... přiznám se, ztuhla jsem jako špalek, jen jsem čekala, až se to na mě vrhne...“

„A nevrhlo se to?“ zeptal se rychle Pepek, ačkoliv muselo být všem jasné, že ne, když to přežila.

„Ne,“ řekla tefirka. „Zamířilo to do míst, kde Qoriel s těmi obludami zápasila o život. Už to ani nebyl zápas, obludy se jen hladově krmily... Qoriel ani nekřičela, voda kolem byla celá rudá její krví... Ta mlha se vrhla tam, ale obludy ji nejspíš zpozorovaly, viděla jsem jen jejich zběsilý úprk do moře... jako kdyby věděly, co je to zač! Mlha se nad tím místem nízko nad hladinou rozprostřela, nejspíš tam pro ni z Qorial ještě něco zbylo a ona si to z hladiny sbírala, ale to už jsem pádila po úzké písečné kose zpátky k ostrovu, ani jsem se neohlédla. Věděla jsem, že nemám naději, dříve nebo později mě to dohoní, ale nechtělo se mi trpně čekat, až mě to začne oblévat. Utíkala jsem, jen abych ten strašný konec oddálila alespoň o pár posledních chvil...“

„Nenapadlo tě schovat se tomu?“ nadhodila Yazatap.

„Napadlo,“ přikývla tefirka. „Možná to napadlo i Michie, nikde jsem ji neviděla, ale mě hned poté napadlo ještě něco jiného, a zdálo se mi, že lepšího. Zamířila jsem k našemu domu, abych získala něco jako kryt před mořskými obludami. Doběhla jsem tam bez dechu, vysadila jsem velké dveře haly a s tím kusem dřeva jsem se otočila nejkratší cestou k moři, ale na opačné straně, než prchaly mořské obludy a mlha hladově dojídala Qorial. Dřevěných předmětů bylo v domku víc, ale měly v sobě také víc kovu a dveře vypadaly dost masivně, aby mě unesly. Měla jsem dojem, že je to jediné, co by mě mohlo dostat z dosahu té hrůzy.“

„Napadlo tě to docela dobře,“ zavrčela Yazatap uznale.

„Nebyl to úplně dobrý nápad,“ zavrtěla hlavou tefirka. „Měla jsem na pádlování jen ruce, ale vracet se pro něco do domu jsem si netroufla, pádlovala jsem tedy rukama, hlavně abych byla co nejdál od ostrova! Pak jsem zpozorovala, že jsem vplula do nějakého silného mořského proudu a pádlování jsem nechala, beztak jsem už spotřebovala všechny své síly a nemohla jsem dál, ale odnášelo mě to samo a když se ostrov zmenšil na pouhý proužek na obzoru, bylo to pro mě pro tuto chvíli vítězství.“

„Bylo to opravdu vítězství,“ souhlasila s ní Yazatap. „Přežila jsi to.“

„Až za takové dvě hodinky mi došlo, že to tak velké vítězství není,“ zavrtěla hlavou tefirka. „Nechala jsem totiž v domku kartičku a bez ní jsem si nemohla nic objednat.“

„Kdyby vás napadlo popadnout kartičky, mohly byste nás zavolat na pomoc,“ řekla jí soucitnějším tónem Yazatap.

„Kdyby... když se na nás ta mlha vrhla, vylétly jsme všechny jako kdyby mezi námi vybuchla mina,“ vrtěla hlavou tefirka. „Kdo by za takové chvíle myslel na kartičku? Později na moři jsem toho litovala, ale to už bylo pozdě. Zkrátka jsem to parádně prošvihla. Hlad se dá vydržet dlouho, ale žízeň je horší a slaná mořská voda se pít nedala.“

„Dopadla jsi lépe než ostatní,“ utěšovala ji Yazatap. „Prohledali jsme váš ostrov, ale nenašli jsme po nich ani stopy.“

„Vy jste tam byli?“ podívala se na ně nevěřícně. „Jak jste to dokázali přežít?“

„Ta mlha tam už nebyla,“ ujistil ji Pepek lakonicky.

„Nemusela tam být pořád,“ souhlasila tefirka. „Předtím jsme tam také nic neobjevily. A to jsme ostrov dvakrát obešly kolem dokola, co se tam dalo dělat jiného? Ta rudá mlha se tam objevila až teď. Přesněji včera!“

„Očividně to tam ale neřádilo poprvé!“ došlo Yazatap. „Proto byl ostrov tak pustý, bez jediné rostliny! Muselo se to po celou tu dobu schovávat někde v jeskyni!“

„Ano, byly tam jen mořské chaluhy, vyvržené z vody na břeh!“ doplnil ji Pepek.

„Zřejmě to občas odněkud vyleze, vysmýčí to po ostrově všechno živé nebo alespoň stravitelné a pak to zase někam zaleze...,“ domýšlela další detaily Yazatap. „Zřejmě jsi měla větší štěstí než ostatní. Poslyš, jak se vlastně jmenuješ?“

„Pachriel,“ odvětila tefirka. „Je to příšerné pomyšlení, mít něco takového v sousedství a nevědět o tom. Ale co ti lidé na ostatních ostrovech? Necháte je tam, nebo je odvezete od té hrůzy co nejdál?“

Pepka zamrazilo. Připomněl si bezstarostnost, s níž na Ďábelský ostrov umístil rodinu britského ministerského předsedy. Zamrzelo ho, že si na ně vzpomněla dřív tefirka než on, jejich krajan.

„Mohli bychom je odvézt,“ přikývla opět klidnějším hlasem Yazatap. „Ale nemusíme s tím spěchat. Nemyslím, že by jim tam hrozilo nějaké nebezpečí.“

„Proč si to myslíš?“ podíval se na ni udiveně Pepek.

„Protože před tím prchali žraloci!“ řekla Yazatap.


Mezitím k vimaanu doběhly Ramiel, Mariuk, Salgiel a Xapho, přivolané Pepkem. Ale nespoléhal se na ně, popadl Pachriel očima a nesl ji do domu. Stav bez tíže ji v první chvíli zmátl, nevěděla co se děje a krátce tlumeně vykřikla, ale když viděla, že o nic nebezpečného nejde, zase zmlkla.

„Salgiel tě přetrhne!“ věštila mu temně.

„To není takové vydávání síly, abych ohrozil její naděje na dítě,“ bránil se. „Určitě je lepší, když ji odnesu já, než aby ji tahaly těhotné!“

„Odnesla bych ji já s Mariuk!“ protestovala Yazatap.

„Vždyť jsem ji zvedal už z moře do vimaanu!“ řekl Pepek.

Yazatap viděla, že nemá cenu protestovat. Pepek zanesl tefirku do domu a položil ji na lůžko, aby ji mohla prohlédnout a zhodnotit Salgiel. Ta se jí ihned věnovala, nebylo jí ale nic, potřebovala jen nabrat sil. Salgiel usoudila, že na to postačí sklenka stromového mléka a masohruška, takže ji rovnou přivedla do haly k prostřenému stolu.

Pachriel se zhluboka napila mléka a hladově se pustila do masohrušky. Přestálá hrůza se jí ale opět zračila v očích, když Pepek vyzval Yazatap, aby se vrátili zpátky na ostrov.

„To myslíte vážně?“ vyhrkla Pachriel.

„Musíme se tam porozhlédnout,“ řekl Pepek. „Mlha nemlha, co když se tam před ní ještě někde ukrývá Michie?“

„Neměla naději!“ zavrtěla hlavou Pachriel.

„Neříkej!“ okřikl ji Pepek. „Jakou naději jsi měla na tom vratkém voru ty? Co když je Michie přece jen naživu? Jedinou nadějí můžeme být pro ni my!“

„Počkej!“ zkusila ho zarazit i Ramiel. „Chybělo v jejich domě ještě něco dřevěného?“

„Všechno,“ odbyl ji Pepek. „Postele, okna, dveře... všechno dřevěné zmizelo.“

„Kde potom sebrala Pachriel ty záchranné dveře?“

Pepek se na okamžik zarazil, ale hned si vzpomněl.

„Hlavní dveře chyběly celé, neboť je Pachriel odnesla a použila jako vor. Po ostatních dveřích tam ale zůstaly kovové součástky. Když jsme tam přišli, nic dřevěného tam nebylo, jen zavěšené panty a po zemi poházené kliky. To je ale pochopitelné. Mlha šla nejprve po živých bytostech, dřevo by jí neuteklo. Proto mohla Pachriel použít nedotčené hlavní dveře. Pak se tam ale mlha vrátila a spolykala všechno co se dalo, dokonce i to dřevo. Byla žravější než mravenci na Ydlecoge, když Pachriel tvrdí, že nenechávala ani kosti.“

„Nemohla vzít Michie ještě jedny dveře, kromě hlavních?“ zkusila ho zviklat Ramiel.

„Vidíš, to nevím,“ zamrzel se Pepek. „Dveře určitě chyběly všechny, to vím jistě, ale nevzpomínám si, jestli i některé další nezmizely i s kováním.“

„To ale může být velice důležité,“ zhodnotila to Yazatap.

„Jde o to, jestli Michie napadlo totéž co Pachriel,“ dodala Ramiel. „Pak by teď byla na moři. Neměly bychom si na to pátrání vzít celou letku vimaanů?“

„Nad moře ano, ale na ostrov ne,“ zavrtěla hlavou Yazatap. „Jestli tam někde ta rudá mlha číhá, nemá cenu vystavovat nebezpečí více lidí než je nutné. V nějaké skrumáži dojde snadno ke zmatku a bestie by měla hody. Šla bych tam já, Pepek a Mariuk. Umíme létat, to je výhodnější než klus. Jeden vimaan potřebujeme nízko nad terénem ostrova, druhý by nás měl jistit z výšky a víc jich tam nepotřebujeme. Pojďte do nich sehnat posádky!“

Se samozřejmostí sobě vlastní se chopila velení. Pepek neprotestoval, nebyl proti. Ale snažil se přemýšlet.

„Počkej! Zajímalo by mě, odkud máš jistotu, že obyvatelům sousedních ostrovů žádné nebezpečí nehrozí a co s tím mají společného žraloci?“ zeptal se Yazatap. „Jestli víš víc než my, neschovávej si to pro sebe, může to být důležité pro všechny!“

Přitáhl tím pozornost všech, protože každá informace teď mohla mít váhu.

„To ti samozřejmě hned vysvětlím,“ nedala se prosit Yazatap. „Pachriel tvrdila, že se žraloci dali před tou mlhou na panický útěk. Znamená to, že ji poznali jako velké nebezpečí. Žralok je ryba a ty než se něco naučí, musí se s tím setkat vícekrát a to za tak dramatických okolností, aby to hned nezapomněly. Řekla bych, že tu mlhu znají... tak nějak odedávna.“

„To by ale vysvětlovalo jen jejich útěk,“ přikývl Pepek.

„To vysvětluje mnohem víc,“ řekla Yazatap. „Uvažujte! Žraloci to zřejmě velice dobře znají. Znamená to, že to tam je často a nejspíš už dlouho. Ostrov byl dokonale holý. Pokud nepočítám čerstvě vyplavené mořské chaluhy, nebylo tam vůbec nic organického. Sousední ostrovy přitom kypí bohatou tropickou vegetací, včetně nedotčených staletých stromů. Zdá se mi, že ta mlha umí létat proti větru, ale z neznámých důvodů si na těch padesát kilometrů netroufne a tuhle vzdálenost nikdy nepřekonala. A jestliže ji nepřekonala ani za statisíce let, proč by to dělala zrovna nyní?“

„Bylo by to hezké,“ pokývala hlavou Salgiel, „kdyby to nemělo logickou chybu.“

„Jakou?“ zamračila se Yazatap.

„Nesedí mi sama existence té mlhy,“ řekla klidně Salgiel. „Na pouhou mlhu nevěřím, chovalo se to příliš cílevědomě. Co je to? Nějaká bytost? Nebo spíš hmyzí kolonie? Kdo ji ale viděl zblízka? Vím, kdo měl to pochybné štěstí, už nám nic neřekne, můžeme jen hádat. Brala bych roj hmyzu, něco jako létající mravenci z Ydlecoge. Jak ale mohla osamocená kolonie takových tvorů vegetovat tisíce let na malém, osamělém ostrově? Vždyť tam nemá z čeho žít! Spořádat za jediné odpoledne čtyři ženské a na váhu nejméně tolik dřeva, to je přece nějaký apetit! Ale co pak? Moře tam občas vyplaví nějaké chaluhy... ale to je žalostně málo! Jak tam ty žravé bytosti vydrží? Musely by celé dny čekat na kořist a hladovět. Jak vůbec může něco tak žravého vzniknout? Přirozeným výběrem? Na malém ostrově, kde to bleskurychle spořádá všechno, co je aspoň trochu stravitelné? Těžko! Náhlou mutací? I to se mi zdá přitažené za vlasy. Podle mě to prostě nemá nárok na existenci.“

„Mohlo by to dlouho přežívat v nějaké jeskyni,“ namítla Yazatap. „V nějakém spánku či katalepsii. Slyšela jsem, že na Zemi jsou zvířata, která tak přespí celou zimu.“

„To neberu,“ trvala na svém Salgiel. „Tam je totiž další nelogičnost. Teď je tam, dalo by se říci, pohodové počasí. V Oáze jsme ještě nezažili pořádnou bouři, ale Pepek, podle mě prozíravě, navrhl Kulturní dům jako pevnou budovu, aby odolala i hurikánům. Malé domky to může rozbít a ty níže položené vyplavit, ale kdyby něco takového přišlo, máme se kam uchýlit. Co ale udělá hurikán s malým ostrovem? Dům byl nad vodou, přežít by se v něm dalo ledacos, ale kdyby se začaly valit hodně vysoké vlny, přelily by se nejspíš přes ostrov a spláchly by všechno. Zkuste mi tvrdit, že se to nikdy za sto tisíc let nestalo! I kdyby se to stalo jen jedinkrát, nedonutilo by to tu mlhu opustit vyplavený úkryt? Být to kolonie hmyzu či čeho, hurikán by ji roztrhal na několik menších kolonií a roznesl po okolních ostrovech! Jak mi vysvětlíte, že se to vyskytuje na jednom jediném ostrově na celém tomto světě?“

„Třeba na tom ostrově mají něco nutně potřebné k životu,“ napadlo Yazatap. „Ložisko nějakých vzácných, pro ně životně důležitých prvků.“

„Ba ne,“ řekl najednou Pepek. „Je ještě jedna možnost. Vysvětlovala by to přirozeněji, lépe a bez nelogičností.“

„Jaká?“ podívaly se na něho udiveně všechny, ale jen Ramiel brala jako normální, že se Pepek míchá do vědeckého sporu dvou starších, zkušenějších vědkyň.

„Může se to tady jen občas objevit a pak zase na delší dobu zmizet,“ řekl Pepek.

„Jeskyni už jsem přece uvažovala,“ řekla Yazatap. „Salgiel správně namítala, že by ji pořádný hurikán vyplavil.“

„Nemyslím jeskyni!“ řekl Pepek. „Někdo tomu mohl otevřít bránu z cizího světa, kde je rudá mlha doma, vyvinula se a žije. Sem se chodí občas nakrmit a pak se tam zase vrací.“

„To ale předpokládáš od té mlhy příliš mnoho inteligence, nemyslíš?“

„Proč od té mlhy?“ odfrkl si Pepek. „Bránu může otevírat někdo inteligentnější. Mlha jí jen využije.“

„Proč by to ale někdo dělal?“ vrtěla hlavou Yazatap.

„To ti neřeknu, nejsem věštec,“ usmál se Pepek. „Důvody neuhodneme. Ale hádám to v souvislosti s těmi žraloky. Souhlasím s Yazatap, že to trvá už hodně dlouho.“

„To by bylo opravdu logické,“ přemýšlela usilovně Salgiel.

„Jestli se tu ta mlha objevuje jen občas, nemuseli jsme na ni při první návštěvě ostrova narazit,“ uvažovala Yazatap. „Neobjevily ji ani delikventky, když svůj ostrov zkoumaly. Pak se otevřela brána a mlha se z ní vyvalila shánět něco k snědku. Ty čtyři to potom krutě odnesly. To by tak nějak odpovídalo.“

„Víme to jistě jen o třech,“ připomněla jim Ramiel. „Pořád je možné, aby to přežila i Michie.“

„Půjdeme ji hledat,“ rozhodla Yazatap. „Jedna flotila letadel se roztáhne do širokého vějíře, bude pátrat na moři po směru mořského proudu, kam to bude možné. Dvě jiná letadla prozkoumají ostrov. Buď Michie najdeme, nebo objevíme její zbytky.“

„Co když tam ta mlha ještě je?“ nadhodila Xapho, která ale měla zůstat doma, neboť Yazatap odmítala brát s sebou do nebezpečí těhotné.

„Uletíme jí,“ řekl Pepek. Vimaan nedohoní a já, když se rozletím naplno, předletím i závodní auto.“


Yazatap navrhla vzít s sebou Pachriel, aby jim všechno ukázala přímo na místě, kde se to seběhlo, ale Pepek se tomu opřel a Salgiel ho podporovala. Pachriel nebyla v tak dobrém psychickém stavu, pro ni by to znamenalo zbytečné trápení. Zanechali ji na pozorování v domě lékařky Simoniel, kde se jí věnovaly největší zdejší odbornice.

Yazatap zatím v Kulturním domě vyhlásila pátrání po zmizelé Michie a dobrovolnice se jen hrnuly, hlásili se i dobrovolníci. Flotila letadel, mezi nimiž byly vimaanyGehenny i letadla Mrzoutů upravená Víťou a Pepkem, brzy zamířila směrem k ostrovům.

Už první pohled na Ďábelský ostrov ministerského předsedy Pepka s Yazatap uklidnil. Vegetace na něm byla pořád stejně bohatá, mlha tu ještě neřádila. Odstěhování vyhnanců do bezpečí tedy mohli odložit a soustředit se na ostrov vyhnankyň. Nad ním se flotila rozdělila. Dva vimaany zůstaly v jeho vzdušném prostoru, ostatní zamířily na moře hledat případnou trosečnici na voru.

Ve vimaanu letícím jen dvě stě metrů vysoko seděla Yazatap a bedlivě střežila Pepka, zvolna se snášejícího na povrch písečné kosy, vybíhající do moře někde v místech, kde měli nedávno žraloci roztrhat Qoriel. Pepek se opatrně postavil na písek a okamžik vyčkával, než pomalu vykročil směrem, kterým se šířka písečné kosy zvětšovala. Čtyři kilometry nad ním stál nehybně další vimaan, kde ho také tak pečlivě hlídala Mariuk se Salgiel.

„Nikde nic,“ vzdychla si Yazatap ve vimaanu. „Raději buď ale opatrný, může se to na tebe vyrojit i z docela nenápadné dutinky.“

„Na to ten písek vypadá moc jednolitě,“ namítl Pepek. „Neboj se, dávám si pozor. Horší to bude na jižní straně ostrova, tam je víc skal a určitě i víc dutin.“

Nedávno tudy běžely svůj závod s rudou smrtí dvě tefirky, vracela se ale už jen jedna a ani na zpáteční cestě nesměla zpomalit. Pepek naopak kráčel pomalu a opatrně, pečlivě se rozhlížel a byl připravený ve kterémkoliv okamžiku vzletět. Měl nedocenitelnou výhodu ve větší rychlosti i v tom, že nebyl omezován pevnou zemí, ale nesměl poskytnout rudé bestii příležitost k nenadálému útoku.

Po prvních desítkách metrů, když se nic nedělo, Pepek zrychlil krok. Zdálo se mu, že jde příliš pomalu, ale jak se blížil k osamělému domku bez dveří a oken, zvolna zpomaloval. Minule sem přicházel trestuhodně bezstarostně, teď už věděl, co ho tam může čekat.

Domek ho ale přivítal prázdnotou. Uvnitř bylo všechno stejné jako minule, nic se tu nezměnilo. Okna chyběla, ale vítr jimi dovnitř nepřinesl ani suché listy, ani pavučiny. Ty na tomto ostrově nebyly. Pepek opatrně prošel domkem, propátral jej metr po metru a tentokrát se jeho pozornost upírala na dveře, přesněji na veřeje a závěsy.

Až ho zamrazilo, když všechny dveře obešel a našel všechny závěsy i kliky, chybělo jen kování od hlavních dveří. Znamenalo to, že Michie dveře ke své záchraně nepoužila.

Zkontroloval ještě všechno, co v domku bylo ze dřeva, ale nic nechybělo. Přesněji, chybělo všechno, ale ze všech dřevěných předmětů našel aspoň kovové díly. Stoly z lehkého kovu byly potažené plastikem, který zřejmě mlze nechutnal, takže byly nedotčené, na místě skříní ale ležely na zemi dveřní panty, v ložnicích místo lůžek kovové pružiny matrací. Při pečlivém pohledu objevil v hale v nechutném povlaku prostředního křesla kovové zipy a přezky z uniformy nešťastné Halsiel. To bylo všechno, co z ní mlha zanechala, nepočítá-li tu mazlavou hmotu převážně minerálního složení.

Když si byl jistý, že z Halsiel nic víc nenajde, nahlásil to telepaticky Yazatap.

„Myslela jsem si to,“ řekla nevzrušeně. „Pachriel měla mimořádně úspěšný nápad, ale zachránil jenom ji. Mám také nápad. Vyjdi z domku, zatřesu trochu ovzduším. Můj vimaan má jen ochranné pole, ale i s tím se dá vyvinout hrozný rachot.“

Pravda, kdyby se někde na ostrově schovávala Michie, silné zvukové znamení by jistě nepřeslechla. Ale kdyby Yazatap probudila i smrtící mlhu, bylo by lépe dávat setsakra pozor kolem sebe a stát na otevřeném prostranství než v budově.

Pepek rychle opustil dům a jakmile ho Yazatap spatřila, spustila to. Rachot připomínal zvuky startující proudové stíhačky a vzbudil by i medvěda ze zimního spánku. Pepkovi jen maně prolétla hlavou představa, co na to asi dělali naši prapředkové na Zemi? Padali k zemi, neodvážili se ani vzhlédnout? Nejspíš. Rozhodně se nedalo tvrdit, že by to bylo příjemné.

Yazatap to naštěstí brzy vypnula a nastalo opět ticho, rušené jen šumem větru a moře. Na ostrově byl ale klid, nevyburcovalo to ani mlhu, ani Michie.

„Jestli máš pravdu, jakože se mi to zdá logické, už dávno to Michie sezoblo a zmizelo to do vlastního světa,“ řekla Yazatap Pepkovi. „Nemáme tady co hledat.“

„Mohla by tady ještě někde ležet bez sebe,“ zavrčel na to Pepek.

„Našli bychom ji už dávno podle biočipu,“ ujišťovala ho Yazatap. „Mám ve vimaanu zaměřovač vlastních výsadkářek, našel by ji. Musela by být v nějaké jeskyni, odkud signál ven neprojde.“

„Takže se podívám po nějaké jeskyni,“ konstatoval na to Pepek.

Vzletěl šikmo vzhůru a zamířil k nevysokým skalám na jižním cípu ostrova. Zbytečně se nezdržoval chůzí, ačkoliv by zdola nepřehlédl podrobnosti, které mu z výšky unikaly. Nedaleko od domku měly ležet kovové zipy z uniformy Maradiel, která tu zahynula. Nebyl tady ale kvůli pozůstatkům, zajímala ho jen živá Michie. Jestli tu není, ostatní je vedlejší. Hledání by mu zkrátilo jen kdyby objevil i její pozůstatky.

Krouživým letem prolétával nad holými, rozervanými, ale přitom značně obroušenými skalami. Ty prvohory nejspíš na tenhle kráter seděly. Místy byly sutě tvořené balvany, mezi nimi se mohla skrývat rudá mlha, ale Pepek letěl dost vysoko, aby ji nepřehlédl a přitom dost nízko, aby dole rozeznal podrobnosti. Mlhy se nebál. Může přece vyvinout rychlost, aby ho nedohonila, když nedokázala polapit ani běžkyně. Na druhou stranu tu bylo cosi horšího. Kdyby se potvrdila existence brány do jiného světa, byť jenom občasné, těžce by to narušilo úvahy o bezpečí Oázy. Yazatap sice poukazovala na sousední ostrov, kam se mlha zatím nedostala, ale i tefirky bohužel znaly úsloví: náhoda je blbec.

Ale odkud by ta brána mohla vést?

Pokoušel se zachytit své vnímání na různých zlomech geometrie nadprostoru. Nejprve zkusil nepatrně pootevřít bránu do světů, které znal. Venuše nahoru - Pegsda, ale tam žádná rudá mlha není. Měsíc nahoru - známý a bezpečný svět Mrzoutů Okifeia, zejména když tam nejsou Mrzouti. Země nahoru je spojení do Andělského světa, Mars dolů je do Pouštní. Bylo tu ale pořád ještě hodně nevyzkoušených vazeb. Jako nejpravděpodobnější se mu zdál svět Venuše dolů. Venušské světy bývají nebezpečné a právě tam by mohla žít rudá mlha, podobně jako zelené bahno bakterií, které od Země dělí jen vazba Venuše nahoru. To bylo přece něco podobného! Zemi tenkrát zachránilo, že byl duchem a nemusel se jich bát. A pak také, že na ně stačil Ogdurský oheň xeri.

Otevírat něco neznámého si ale raději rozmyslel. Měl by na to být vybavenější, aspoň jako když to v Andělském světě zkoušeli s Víťou. Nesmí do obydleného světa vpustit něco tak nebezpečného, aby způsobil jeho konec. Postačí na to pevný kontejner, ze kterého nic cizího neunikne, a brána otevřená uvnitř, aby se dal v nouzi vnitřek spálit. Buď primitivním rozežhavením, nebo ohněm xeri.

To je vlastně další neznámý prvek této partie, pomyslel si. Co udělá rudá mlha, až se poprvé střetne s ohněm xeri? Nejspíš ji to zaskočí, ačkoliv ani to není jisté, ve vesmírech existuje nespočet všelijakých výjimek. Xeri by mu mohlo pomoci, ale musel by je použít setsafra včas, dříve než z něho bude stříkat krev, jak o tom mluvila Pachriel. Lépe ale bude nespoléhat se ani na xeri a dávat si větší pozor, aby ho nic nezaskočilo.

Pepek pomalu dokončil krouživé prohledávání ostrova. Za nepříliš širokým průlivem se díval na písečnou kosu, kde s průzkumem začal. Obletěl tedy celý ostrov, ale tělo Michie nenašel. Musela by zalézt do nějaké jeskyně, ale navíc za sebou zavřít a zamaskovat vchod, žádnou jeskyni totiž nenašel. Zdejší rostliny mu ji zakrýt nemohly, žádné tu přece nebyly. Otvor do skály, dostatečně velký, aby se jím protáhl člověk, nemohl při svém pomalém letu přehlédnout. Žádné tu tedy nebyly. Menší otvory, kterými by mohla projít jen rudá mlha, ho nezajímaly. Hledal jen Michie a ta tu už bezpečně nebyla.

„Není tu,“ oznámil Yazatap.

„Věděla jsem to,“ přikývla. „Co teď?“

„Nejlépe by bylo podívat se sem, až tady zase bude ta rudá mlha,“ napadlo Pepka.

„Má to jeden háček,“ podotkla. „Teď tu zřejmě není a nevíš, kdy tu bude. A usadit se tady s úmyslem čekat, až se na tebe vrhne, to by asi nebylo moc chytré.“

„Proč bych tu měl čekat?“ zavrčel Pepek. „Nastražím na ni čidlo, které mě přivolá, až se sem vrátí.“

„Jak si to představuješ?“ zajímala se živěji Yazatap.

„Není nic snadnějšího!“ řekl Pepek. „Když v domě nikdo nebydlí, nemá dům žádnou spotřebu vody. Nádrž i armatury jsou kovové a nepoškozené, mlze zřejmě nechutnaly. Díval jsem se na ně. Čidlo výšky hladiny je v plastikovém pouzdře, které také nesežrala. Čidlo na občasné telepatické výzvy robotů odpovídá, jinak by je jako vadné nahradili. Když spodní přírubu nahradím dřevěnou, mlha ji nejspíš spolkne i s navijákem, protože až ji zlikviduje, začne z nádrže téci proudem voda a roboti mi podají zprávu, že nastal den D.“

„Myslíš, že by takhle jednoduchá past stačila?“

„Jednoduchá, ale uvidíš, jak bude účinná,“ kasal se Pepek.

Udělat ji nebyl pro něho problém. Potřebné dřevěné díly si objednal, udělat pro roboty program na něco tak jednoduchého mu trvalo sotva pár minut. Za malou chvíli byly příruby na místě. Pepek byl trochu zmáčený, jak z nádrže proudila voda během výměny přírub.

„Můžeme domů, tady to za nás bude číhat samo,“ řekl spokojeně.

Záhadu měli ale opět před sebou. Znali sice víc než na samém počátku, ale tolik těch znalostí zase neměli, aby se tím nemuseli znepokojovat.

„Přála bych ti úspěch,“ dodala Yazatap.

 


Zpět Obsah Dále

09.08.2017 12:10