Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Brána děsu

Vrátili se domů bez výsledku. Podle Pepka nemělo cenu pátrat po pozůstatcích. Michie zřejmě zahynula. Buď v mlze, nebo v tlamách žraloků, kam ji nahnala mlha nebo děs z ní. V moři by z ní nezůstalo ani to málo, co v domku zůstalo z Halsiel.

Také eskadra letadel, snažící se objevit něco na moři, se vrátila s prázdnou. Našli ještě tiše plující dveře, ze kterých nedávno Pepek spolu s Yazatap vyzvedli polomrtvou Pachriel, pak další plující trosku z Ďábelského ostrova, kde nedávno ministerský předseda rozbil stůl pro stolní tenis a trosky ze vzteku hodil do moře, ale nic víc.

Večer ale pro většinu nastalo další překvapení. Postarala se o ně Salgiel.

„Milé děvy a Pepku!“ začala u večeře slavnostněji než obvykle, takže se na ni všichni udiveně otočili.

„Tímto vám oznamuji, že usilovné snažení o dítě máme konečně za sebou. Což znamená, že Pepek může opět používat idarchon k lékařským účelům.“

„Vítej tedy mezi nás samodruhé!“ objala ji radostně vedle sedící Xapho. „To jsi mi ale neřekla, jen...“

„Počkej!“ umlčela ji Salgiel. „Neříkej hned všechno! Nech to na mně!“

„Tímto jsme v jináči tři a máme převahu!“ přidala se spokojeně Ramiel.

„Príma!“ komentoval to rozjařeně i Pepek. „Bude se nám to tu pěkně hemžit!“

„Ano, ale...“ vymanila se z jejich objetí Salgiel. „Mám pro vás ještě jednu novinku, jen sama nevím, jestli je dobrá nebo naprosto špatná.“

Všichni tedy i s Pepkem zase dosedli v očekávání slíbené novinky.

„Nevím, jak se to mohlo stát,“ začala Salgiel tajemně. „Pamatujete se, jak jsme nad tím všichni uvažovali? Naše rodina existuje v této podobě jen díky tomu, že se nám tefirkám mělo rodit třikrát více děvčátek než chlapců.“

„Počkej! To chceš říci, že už čekáme i kluka?“ vyskočil nadšeně Pepek.

„Kdyby jen jednoho!“ vzdychla si Salgiel. „Hned čtyři!“

„Čtyři?“ zarazil se Pepek. „Jak to? Vždyť jste jen tři!“

„Získala jsem od Ireny Alexijevové testy a to se ví, hned jsem je vyzkoušela,“ řekla vážně Salgiel. „Takže je to jisté. Budu mít jednovaječná dvojčata, dva kluky. A po jednom klukovi budou mít Xapho i Ramiel. Jen ta slibovaná nadúroda děvčátek... jaksi... není a jak se zdá, jen tak nebude.“

„A sakra!“ uklouzlo Pepkovi. V jediném okamžiku zvážněl, až to bylo nápadné.

„Co je?“ podívala se na něho přísně Yazatap a spolu s ním i ostatní.

„Průšvih!“ řekl Pepek zachmuřeně.

„To snad nemyslíš vážně!“ durdila se Xapho. „Vždyť i tak máme v rodině tři holky! Kdybys věděl, jak jsem vyskočila ke stropu, když mi Salgiel řekla, že nosím kluka! Myslela jsem, že se budeš radovat se mnou!“

„On má ale pravdu,“ zastala se ho mírně Salgiel.

„To tedy má,“ řekla kysele i Yazatap, které zřejmě něco došlo až teď, neboť tón jejího hlasu už nezněl přísně a káravě, ale nerozhodně a s obavami, jako u Pepka.

„Ale proč?“ zesmutněla Ramiel. „Místo radosti nás budete ještě peskovat? Holky mají v Oáze drtivou převahu a ještě ji dlouho budou mít, kluci tady budou potřební a žádaní!“

„O ně nejde,“ řekla Yazatap suše.

„Tak o co jde?“ vyhrkla útočně Ramiel, ale byl to útok zvířete zahnaného do kouta.

„Že budete mít kluky, to je důvod k oslavě,“ řekla smířlivěji Yazatap, když viděla, že Ramiel nemá daleko k pláči. „Ačkoliv bychom stejně oslavovali i děvčátka. Ale uvědomte si, co se na nás hrne! Existence naší rodiny, ale i ostatních v Oáze, je podmíněna poměrem tří děvčat na jednoho kluka!“

„Říkalo se ale taky, že to bude jev statistický!“ namítla správně Ramiel. „Projeví se to až ve velkých číslech, nebo ne? Pak máme prostě na chlapečky větší štěstí a měli bychom to oslavit a ne nad tím truchlit.“

„Měli bychom slavit,“ řekla Yazatap. „Kdybychom nebyli první. Už to vidím, jak se na nás ostatní sesypou. Jak je možné, že máme samé kluky? Není mnohoženství omylem? Nebo, ještě hůř, podvodem? Proč se Pepek nedržel normální pozemské rodiny, proč tady tak naléhavě prosazoval starou a dávno překonanou tefirskou? Vždyť ji mohl obhajovat jedině poměrem tři ku jedné, který ale neplatí, takže...“

„Chceš snad říci, že se Oáza kvůli čtyřem klukům úplně rozloží?“ zavrtěla hlavou Xapho. „Nezlob se, ale já si to nemyslím.“

„Úplně se asi nerozloží a nejspíš ne hned,“ řekla Yazatap. „Navenek se možná dlouho nic nepozná. Ale když zpochybníte samotné základy společnosti, bude pak celá postavená na písku. Když nebudou všichni uznávat současný model rodiny, začnou hledat jiné modely, ale kde nebude základem poctivá rodina, nastoupí buď kasárenská kultura, jako v současné Gehenně nebo ještě nedávno u xijtranských Němců, anebo ještě hůř, úplně nevázané vztahy, jaké nedávno na Zemi rozložily mínójskou kulturu na Krétě a v Římě. Společnost se docela zákonitě rozpadne a nejvíc to odnesou ženy s dětmi, ponechané trpkému osudu. Pepek jistě potvrdí, že tak na Zemi skončila Kréta a později i Řím, podobný odstrašující případ s Němci najdete u Xijtranů. Ba ne, holky, my se za rodinu buď veškerou silou a mocí postavíme, nebo to tady špatně dopadne.“

„Mínójská kultura na Krétě? To ale bylo hodně dávno!“ nesouhlasil Pepek.

„Ach, promiň,“ zarazila se trochu Yazatap. „Pro tebe to asi bylo dávno, ale já se na ty doby pamatuji. Uznej!“

Pepek to uznat musel a tak jen mávl rukou.

„Ani teď už přece všichni náš model neuznávají!“ řekla Ramiel. „Co třeba František? Nebo Arael a jeho parta duchů na Pegsda?“

„František naši rodinu uznává,“ nesouhlasila s ní Yazatap. „Sám pro sebe si ji zpřísnil, ale naši už nezpochybňuje a hlavně nám nic nevnucuje. Arael je horší případ. Naštěstí to pro nás i pro ostatní vyřešil svým dobrovolným odchodem na Pegsda.“

„Jenže až jejich zapomenutá varta na Pegsda skončí, všichni se k nám vrátí!“ namítala dál Ramiel. „A ještě nám odlákají další chlapy. Já bych je už zpátky nebrala.“

„Tobě Pepek nestačí?“ popíchla ji Xapho.

„Na rozdíl od tebe uvažuji i za jiné,“ odrazila ji Ramiel. „Všechny mé kamarádky jsou svobodné, protože je považují za děti. Chlapů je málo a vybírají si spíš ty starší.“

„To se jistě časem změní,“ utěšovala ji Mariuk. „Jistě nezůstanou věčně dětmi.“

„Taky doufám, ale Araela ani ty ostatní bych sem už nebrala,“ trvala na svém Ramiel.

„A co bys s nimi dělala?“ zamračil se na ni Pepek.

„Nechala bych je na Pegsda. Arael beztak předvedl, že se jim tam líbí víc než tady.“

„Ztracená varta duchů na Pegsda je nepřirozený útvar,“ namítl Pepek. „Teď má jakési opodstatnění, ale až jeho nezbytnost skončí, budeme to tam muset zabalit.“

„A proč?“ provokovala Ramiel. „Ta varta přece nemá důvod jeden, ale dva. Záchranu posádek, změněných na Gehenně v duchy, a nerušený klid pro Araela a jeho spřízněné duše. Či duchy, ale to je jedno. První důvod časem pomine, druhý zůstane. Tak jakápak likvidace? Přidala bych k nim naopak každého, kdo bude o takovou společnost stát. Ať si to tam užijí!“

„To asi nepůjde!“ vrtěl hlavou Pepek. „Araelovi to možná připadalo přijatelné, ale jiní na to mohou mít opačný názor. Měla bys být trochu tolerantnější.“

„Tolerantnější?“ vybuchla Ramiel. „Proč? Nemluv pořád o toleranci!“

„Tolerance je velice potřebná vlastnost,“ napomenul ji Pepek. „A tobě zřejmě chybí!“

„Tolerance zločinů je další zločin!“ opáčila Ramiel. „Jestli budeme tolerovat vraždy, budou se rozmáhat. Mluv raději o spravedlnosti, ano?“

„Arael má přece i spravedlivý nárok na život mezi ostatními!“

„Aby to bylo spravedlivé, měl by si vzít na vychování pár dětí z Gehenny!“ vybuchla Ramiel. „Ale co Arael? Děti nesnášel a do domu mu nesměly. Starosti nechal jiným, sám si chtěl jen užívat. Jaká by to byla spravedlnost? Vždyť se jí nakonec dočkal, na Pegsda je mu určitě lépe než tady.“

„Lidi jsou různí a tefirovétefirky jsou taky jen lidi,“ vzdychl si Pepek.

„Máš pravdu, ale když chceš nějaké výhody, měl bys nést i povinnosti,“ řekla už zase klidnějším hlasem Ramiel. „Chtěla jsem tě, tak teď neprotestuji, když hlídám naše malé holky, i kdybych si zrovna chtěla dělat něco jiného. Brzy k nim ale přidám vlastního kluka a bude to ještě radostnější! Ale co dělal Arael?“

„Koukám, že nemáš ráda, když někdo vyčnívá z řady!“ ušklíbla se Mariuk.

„Hele, tak to není!“ vyprskla Ramiel. „Vůbec mi nevadí, když někdo vyčnívá! Třeba František! Toho tady každý uznává jako zdejšího největšího nositele kultury a čerta starého záleží na tom, že prý byl na Zemi jen průměrný hudebník. Tady je to uznávaný machr. Stará se o cizí děti a přitom se nevyhýbá vzít si nevlastní. Mají s Qemuel adoptované čtyři, víc než my. Pravda, vybírali si ty s hudebními vlohami, ale čtyři děti na dva dospělé je víc než průměr. A to prý bude mít s Qemuel brzy i vlastní! František ale vyčnívá směrem, který se dá chápat jako kladný. Arael, pokud vůbec vyčnívá, pak směrem opačným. Lajdáky snad tolerovat nemusíme a spravedlnosti se dovolávat nemohou, nic kladného na nich není.“

„Byla bys se všemi moc rychle hotová!“ usmála se trochu Yazatap.

„Jako Pepek v Praze s prodavači heroinu!“ odsekla Ramiel. „Jedno varování a když se ani pak nezměnili, šmytec!“

„To nemůžeš srovnávat!“ zarazil ji Pepek. „Arael na rozdíl od nich nikomu neškodí.“

„Neškodí, ale ani nepomáhá. Je jen k ničemu. Jak jsi nám nedávno říkal v té pohádce o jednom hmyzu, když je někdo budižkničemu, ostatní ho z hnízda vyhodí!“

„To nebyla pohádka, ale skutečnost!“ durdil se Pepek. „To na Zemi skutečně včely s trubci dělají. Už jsi snad dost velká, aby sis nepletla pohádky s vědeckým výkladem!“

„No dobře, ale nechová se Arael jako trubec?“

„Možná, ale nejsme hmyz!“

„Možná nejsme, ale i ten hmyz má pravidla, která musí dodržovat.“

„Tady se asi nedohodnete, nechte si to na večer,“ rozhodla Yazatap. „Teď je důležité, co budeme dělat dál.“

„Já bych se přece jen spoléhal na zákony velkých čísel,“ řekl Pepek už zase klidněji. „Podívejte se, kdo kromě nás ví, že budeme mít čtyři kluky? Nebudeme to tedy roztrubovat a počkáme, až bude těch dětí na cestě víc. Až budou po celé Oáze převažovat nově počatá děvčátka, můžeme naše kluky představit jako šťastnou náhodu.“

„Pokud to náhoda je,“ vzdychla si Yazatap.

„Proč by nebyla?“ opáčil Pepek.

„Co budeš dělat, kdyby se teď začali naopak všude rodit chlapci?“

„Ale proč by se měli rodit?“

„Nevím,“ krčila rameny Yazatap. „Třeba protože jsme tisíce let nezavadily o chlapa. Nemohlo se v nás něco... překlopit, aby bylo naopak kluků nadbytek? Co na to říká lékařská věda, Salgiel?“

„Lékařská věda nic neví,“ přiznala Salgiel. „Poměr jedna ku třem byla naše vlastnost před mnoha tisíci lety. Mělo by to pokračovat stejně, ale jistotu nemáme. Problém navíc může být i v Pepkovi.“

„Proč hledáš příčinu u Pepka?“ vyjela na ni Ramiel.

„Jedna z příčin by mohla být, kdyby se po přerušení vydávání kosmické léčebné síly dříve vzpamatovaly mužské zárodečné buňky. Pak by se naše vlastnost s upřednostňováním ženských buněk nemohla uplatnit, protože bychom od Pepka žádné nedostaly. Ptala jsem se na jejich zkušenosti Alexijevové. Nemají prakticky žádné. Vědí, že to působí jako poměrně spolehlivá antikoncepce, využívají toho, ale kromě psů to ještě nikdo nepřerušil. Psi zjistili, že to není trvalý jev, to jim prý stačilo a pak už v těch výzkumech nikdo nepokračoval.“

„To bys snad teď mohla zjistit, ne?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou Salgiel. „Uvažuj! Kdyby to byl přechodový jev, bude už Pepek normální a já nic nezjistím. Jinou příčinou může být náš pobyt mezi duchy, kdy se mohlo také ledacos zlomit. Podle mě by mělo smysl sledovat až děti, narozené chlapům ze Země a ženám, které přišly přímo z Gehenny, bez okliky přes duchy na Pegsda.“

„To jsem přece i já,“ namítla Ramiel. „A mám mít taky kluka.“

„Ano, ale s Pepkem,“ přikývla Salgiel.

„Jsem naprosto normální tefirka!“ trvala na svém Ramiel. „A Pepek je normální kluk, i když ze Země. Měla by ses poohlédnout po jiné příčině.“

„Určitě se na to ještě podívám, ale nemyslím si, že to na věci něco změní.“

„Takže kdo má nápad, jak na to?“ zeptala se všech Yazatap.

„Nechal bych to na později,“ řekl Pepek s klidem Angličana.

„Já ne,“ odpálila ho Yazatap. „Něco udělat musíme, jinak hrozí pořádný výbuch, až to vyjde najevo.“

„Odložil bych na později odhalení té záhady, pokud se jí dá říkat záhada,“ upřesnil to Pepek. „Mezitím bych nechal Salgiel bádat nad příčinou a eventuelně nad tím, jestli nehrozí totéž i v jiných rodinách.“

„Co se stane, kdyby to hrozilo?“ odfrkla si Ramiel. „Nanejvýš bychom otočili model rodiny na rodinu s jednou ženskou a pěti chlapy.“

„Víš, co by to znamenalo?“ změřil si ji přísně Pepek.

„Nic než že by se to otočilo,“ pokrčila lehkomyslně rameny Ramiel.

„Bylo by to dost nepříjemné pro nás ženy,“ řekla jí místo Pepka Salgiel. „Aby počty lidí v populaci neklesaly, musí se v každé rodině narodit nejméně tolik dětí, kolik má rodina členů, ale spíš víc, neboť některé rodiny děti mít nemohou. Rodina s pěti ženami na jednoho chlapa, jako je naše, musí tedy porodit šest dětí. Znamená to, že každá musí mít jedno dítě a nejméně jedna z nás musí mít dvě. Když budu mít dvojčata já, stačí jedno dítě i u Yazatap a Mariuk a máme splněno, o všech šest se budeme starat společně.“

„Já bych jich klidně měla i víc!“ kasala se Ramiel.

„To si povíme po tvém porodu, děvenko,“ odsekla Salgiel. „Třeba budeš mluvit jinak. Pozemský typ rodiny vyžaduje po každé ženě nejméně dva až tři porody, ale obrácený typ rodiny by znamenal pro každou ženu povinnost porodit šest dětí! A protože se musí nahradit výpadek za neplodné, tak až dvanáct. Rozumíš? Chlapi to mají přece jen jednodušší, těch vždycky stačí míň!“

„Především jde o to, jaký je dnešní přirozený poměr,“ přerušila ji netrpělivě Yazatap. „Jak brzy to můžete zjistit?“

„To nevím, ale do týdne těžko!“ odvětila Salgiel.

„V tom případě bych po vás požadovala, abyste nad tím zasedly a nevstaly, dokud to nebudete vědět přesně,“ řekla Yazatap. „Uvědomuješ si, že je to pro další existenci Oázy ta nejdůležitější otázka? Podle mě je dokonce důležitější než hrozba rudé mlhy!“

„To myslíš vážně?“ podívala se na ni udiveně Ramiel.

„Naprosto vážně!“ zpražila ji Yazatap.


Novinka zůstala prozatím tajemstvím rodiny Horáků. Pepek navštívil Učedníky v Andělském světě, aby vypomohl Alexijevovi kosmickou silou při léčení, což Alexijev jen vřele uvítal. Ale současně mu bylo jasné, co za tím je, protože Salgiel se s jeho ženou často na dálku radila a neměly mezi sebou žádná tajemství.

„Takže budeš mít k těm třem adoptovaným tři vlastní?“ usmál se na něho povzbudivě. „Hlavně by bylo dobré, abys nezměnil vztah k těm nevlastním. Když už jste je vzali za své, jsou vaše, i když biologicky nejste jejich rodiče.“

„To bude možná jednoduché,“ řekl Pepek. „Už jsme si na naše malé holky zvykli. Až se nám narodí kluci, budou naše princezny ještě vzácnější. Nebudou totiž tři, ale čtyři, dva budou dvojčata. Kluci budou u nás mít převahu.“

„Počkej, říkal jsi snad něco o převaze dívčího živlu?“ usmál se Alexijev.

„Ano, ale náhoda je náhoda a statistika je statistika,“ vrátil mu úsměv Pepek. „Kromě toho už Salgiel bádá nad tím, jestli se na mě nepodepsal pobyt v duchovité podobě. Asi jako se děje u chlapů, obsluhujících velké letecké radary. Ti prý mají naopak samé holky.“

„Aby za tím nebylo tvé ozáření!“ staral se Alexijev.

„To nebude, to tefirky dovedou napravovat,“ uklidňoval přítele Pepek.

„Ale uvědomuješ si...“ začal opět lékař. „Neberte to na lehkou váhu! Skoro mám chuť se k vám podívat a pomoci vám s tím.“

„Uvědomujeme si to všichni,“ přerušil ho Pepek. „Už na tom bádají všechny vědkyně, co jich na Oáze máme. Nebereme to na lehkou váhu! Díky za nabídku, ale naše lazarnice, či po našem doktorky, jsou v genetice na výši, měly by to zvládnout samy. Já bych teď naopak nabídl něco vám. V Oáze nemáme nemocné a tady máte pacientů vždycky dost. Mohli bychom vám jezdit pomáhat? S těhotnými nepočítám, takže bychom byli tři: já, Yazatap a Mariuk, ale ty dvě jsou tefirky a mají větší sílu než my ze Země.“

„Taková pomoc vás mohla napadnout už dřív!“ řekl Alexijev.

„Napadlo mě to,“ ujistil ho Pepek. „Ale donedávna jsme neměli idarchony, v poslední době jsem zase nesměl dávat sílu kvůli Salgiel... ale neodmítnete nás, že ne?“

„Že se vůbec ptáš!“

„Tak dobrá,“ chytil se toho Pepek. „A máme chodit spíš ráno nebo až k večeru?“

„Ráno míváme větší frmol, ale zvládáme to. K večeru je víc klidu, pomohli byste nám s případy, jinak odkládanými na další dny. Pomůžete nám i kdybyste chodili nepravidelně. Víc mě ale znepokojuje ten ostrov hrůzy. S tím bys měl něco podniknout. Nehoďte to za hlavu, nespusťte to ze zřetele, nebo se to projeví v nejnevhodnější chvíli!“

„Dobrá,“ shrnul to Pepek. „Na tom ostrově už mám indikátory, nenechávám to být. Sem budeme chodit vždycky, když to bude možné. Doufám, že pověsti Andělského světa neublíží, když tu budou léčit lidi i pravé ďáblice!“

„To jsou jen předsudky,“ usmál se lékař. „Ale poslyš, přijdeš na mé narozeniny, viď? To víš, slavím už jen ty kulaté, ale ty se mají slavit pořádně. Mám je za osmnáct dní, bude tu spousta mých přátel a někteří by tě rádi poznali i s tvými ženami, jistě je nenecháš doma. Děti vezměte také, nějaká zábava se pro ně jistě najde.“

„To se ví, že přijdeme!“ slíbil mu Pepek.


Salgiel se od kamarádek, zejména od lékařky Simoniel, vrátila večer později. Nestihla ani společnou večeři, ale už ve dveřích všem s omluvným úsměvem vykládala, že to víckrát neudělá, ale musela přece dosavadní poznatky předat kolegyním.

„Budou na tom teď dělat čtyři,“ dodala.

„A co ty?“

„No, jak bych to řekla...“ usmála se trochu plaše. „Vyhodily mě od toho. Řekly mi, že mám teď relaxovat, krmit se vitamíny a opatrně cvičit. Jako by výzkum genetiky miminům škodil. Naštěstí mám i vlastní laboratoř a obejdu se klidně bez nich.“

„Že bys měla relaxovat a krmit se vitamíny, to je rozumné,“ řekla Yazatap. „Ale od výzkumu tě odstrkovat neměly, to rozumné nebylo. Když to nebudeš přehánět, vadit ti to nebude. Kdybys ale chtěla u výzkumů ponocovat, vyhodím tě od toho taky.“

„I ty?“ povzdychla si Salgiel.

„Ano, i já,“ přikývla Yazatap. „Někdo musí mít rozum.“

Večer se Pepek zeptal Yazatap, proč zase bere do rukou vládu nad ostatními. Yazatap ale měla vysvětlení připravené.

„Někdo musí mít rozum. A do čistě ženských věcí by ses, Pepku, míchat neměl.“

„Odkdy mezi námi existují čistě ženské věci?“ udeřil na ni.

„Od začátku, jestli sis nevšiml,“ opáčila pohotově, zřejmě něco takového čekala.

„To jste si vůbec neměly zvykat!“ namítl. „Já před vámi taky nic neskrývám! A nevadí mi, když se mi hrabete ve vzpomínkách a to včetně mých osobních, třeba na rodiče. Proč byste měly přede mnou něco skrývat vy?“

„Když nic neskrýváš, máš to jednodušší,“ odpověděla mu místo Yazatap Ramiel. „Ale ženská bez špetky tajemství? To snad ani není možné!“

„Ty taky něco skrýváš?“ obrátil se jejím směrem.

„Jako každá,“ podotkla Ramiel.

telepatii to nebylo tak znát, ale Pepek zpozorněl.

„Dobře, dobře, necháme o tom rozhodovat Salgiel!“ ustoupil rychle.

Neměl mezi svými manželkami hlavní slovo, jako by měl ve svém harému orientální despota. Uznávaly ho, ale do některých oblastí svého soukromí ho pouštěly nerady a zřejmě si některá místa i střežily. Kdyby opravdu chtěl, mohl by do nich proniknout silou. Ramiel sice přišla na to, jak by mu i v tom mohla bránit, ale nejspíš by to ani ona neudělala, aby si ho nerozhněvala. Ne že by se ho bála, jen neměla zájem na hádkách. Ale to neměl ani on a proto nedělal nic, co by jim vadilo. Proč také? Chtěl s nimi vycházet jen v dobrém a úcta k tomu zbytku jejich soukromí byla jedním z hledisek, které mu zajišťovaly jejich respekt.

Mějte si co chcete, pomyslel si. Ale ne pomstychtivě, spíš smířlivě.

Zaznamenal přitom i jejich uznání. Pravda, tohle přímé jednání z mysli do mysli bylo to, co pozemské civilizaci vždycky nejvíc chybělo. Pepek si při této myšlence vzpomněl na jednu ilustraci z Gulliverových cest. Jonathan Swift tyto příběhy pojal jako silnou politickou satiru tehdejšího světa. Podle něho v zemi učenců na obrovském létajícím ostrově Laputa řešili politické spory tak, že vůdcům nesnášejících se politických stran odřezali vršky hlav a vyměnili tyto části s jejich protivníky, aby si to jejich mozky mezi sebou vyřídily uvnitř jedné hlavy. Kdyby to Swift nemyslel pilkou, málem by se strefil, podobně jako když Marsu přisoudil dva měsíce, v jeho době ještě nepozorovatelné. Uvnitř hlav se totiž opravdu dobře diskutovalo a nejen u rodiny Horáků, ale už i v ostatních rodinách Oázy.

Mohl by to být nejzdařilejší experiment za poslední tisíce let, pomyslel si Pepek. Jen se musí nějak rozumně vysvětlit záležitost s jeho budoucími syny. Byla by neskonalá škoda, kdyby se ukázalo, že se poměr tři ku jedné změnil a že tefirské rodiny nemají biologické opodstatnění, kvůli kterému je vlastně zavedli.

Pepek si právě teď nejvíc uvědomil, jak těžko by se už vracel k pozemskému modelu rodiny. Měl teď rád všech pět, všechny stejně a přitom každou jinak. Kdyby ho silou mocí někdo donutil, aby si z nich vybral jen jednu, byla by to nejspíš pořád Xapho, ale ostatní by mu strašlivě chyběly. I když každá byla jiná, každá měla své zvláštnosti.

„Jste, holky, každá jiná,“ pomyslel si uznale.

Bylo to nejen diplomatické, ale i pravdivé. On sám to tak cítil.

Musí se to co nejdřív vyjasnit, umiňoval si Pepek.

Všichni ale věděli, že tady by mohla největší pomoc přijít od Salgiel, jestli se jí podaří uplatnit opět svou vědu a své znalosti...


Probuzení bylo tentokrát naprosto neobvyklé.

Pepek otevřel oči. Přicházelo to telepaticky a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co to je a odkud to přichází.

Pak prudce zatřásl Yazatap. „Vstávej, Yazi!“

„Co se děje?“ otevřela oči. Ačkoliv už žila dlouho v poklidném míru Oázy, vojenský dril z ní zřejmě ještě nevyprchal, protože se okamžitě naplno probudila.

„Pojď tam se mnou!“ popadl ji Pepek za ruku.

„Kam, prosím tě!“ vytrhla se mu. „Neřekneš mi aspoň, co se děje?“

„Mlha na Pachrielině ostrově!“ připomněl jí. „Právě spořádala dřevěnou přírubu, voda se tam valí z nádrže a roboti...“

„Stačí, víc nemusíš!“ zarazila ho a posadila se. „Jdeme tam jen my dva?“

„Nebudeme ostatní budit,“ navrhl Pepek. „Jen se tam půjdeme podívat. Budeš mě jistit shora z vimaanu, ano?“

„Tak jedeme!“ vyskočila.

Obléknout andělské kombinézy byla pro oba otázka tří vteřin. Jakmile se na nich bílé vločky usadily, oba potichu vyběhli z domku k blízkému vimaanu a o čtvrt minuty později se vimaan řízený Yazatap po zkrácených předstartovních testech tiše odlepil od země.

„Vezmi to co nejrychleji!“ požádal Pepek.

„Drž se tedy!“ vyzvala ho.

Motory umožňovaly pekelnému stroji dosáhnout obrovského zrychlení, jenže dovnitř kabiny kompenzovaného, takže cítili jen jeho zlomek. Pepek si to uvědomoval spíš očima. V jednom okamžiku pomalu stoupali nad palmy Oázy a vzápětí měli rychlost srovnatelnou s rychlostí umělých družic. Stejně tak prudce Yazatap zabrzdila, ale to už se vznášeli nad kamenitým ostrůvkem bez jediného trsu trávy, místem vyhnanství pěti vražednic, které se čtyřem z nich brzy změnilo v hrob.

„Myslel jsem si to!“ vydechl Pepek.

Ve skalách na západním konci ostrova, sotva pět set metrů od opuštěného domku, se modralo něco nepatřičného. Stály tu dva vysoké kameny, podobné menhirům. Byly stejně ohlazené věkem jako většina skal ostrova, ale měly podivný prohnutý tvar. Stály tu i předtím a nebyly podivné samy o sobě. Pepek je viděl už když se vznášel nad ostrovem, ale tehdy hledal jen ležící ženské tělo a nenapadlo by ho, že mezera mezi dvěma kameny má poněkud neobvyklý tvar.

Byl to tvar elipsy a nebyl náhodný.

Ta elipsa byla zřetelně zvýrazněná svítící modravou čarou a nepochybně ohraničovala otevřenou bránu do cizího světa.

„Tudy se sem ta mlha dostává!“ řekl Pepek telepaticky a směrovaně k Yazatap, jakoby se bál, že ten jev jediným zvukem vyplaší.

„Záhada se nám sama krásně rozuzlila,“ podotkla spokojeně.

„Ba ne,“ řekl Pepek. „Teď to teprve začalo.“


Chvíli se oba fascinovaně dívali na eliptickou bránu, než se Pepek otřásl a jako by se probudil, obrátil se na svou nejstarší a nejzkušenější ženu:

„Jdu se na to podívat zblízka,“ řekl.

„Neblázni, Pepčo!“ podívala se na něho starostlivě. „To snad nemyslíš vážně!“

„Myslím,“ řekl. „Budeš mě jistit shora, aby mě ta mlha nezaskočila zezadu, ale chci vědět, co je na druhé straně té brány.“

„Nejspíš ještě víc takové mlhy!“ varovala ho. A bylo to dost pravděpodobné.

„Při troše opatrnosti ji zvládnu,“ sliboval. „Chci vědět, kdo tu bránu otevírá. Už by ti mělo dojít, že podobná brána, otevřená jen o pár desítek kilometrů odsud, by znamenala pro Oázu strašlivou katastrofu...“

„Vím,“ ujistila ho stroze. „Ale dávej si pozor! Oba máme telepatii a můžeš mi věřit, že s tebe nespustím oči, ale znáš to! Náhoda je blbec!“

„Nic podceňovat nebudu,“ slíbil jí, ale to už otevíral vchod a vyletěl do chladivého ranního vzduchu. Okamžitě zamířil dolů, směrem k modře svítící elipse.

Vimaan se vznášel ve výšce pouhého kilometru a Yazatap měla Pepka na obrazovkách jako na dlani. Zvolila ale raději širší záběr, aby včas zpozorovala, kdyby se dole pod ní něco nebezpečného šustlo. Svítalo a obloha byla bez mráčku, viditelnost byla vynikající, nemělo by se nic stát, opakovala si.

„Je to jupiterská brána!“ volal na ni Pepek. „Všechny ostatní brány mi jdou otevřít, jen brána Jupiter-nahoru je blokovaná!“

„Jak to víš?“ zeptala se ho.

„Test otevření brány je rychlý,“ ujistil ji. „Prostě jsem postupně zkusil otevřít všemi směry alespoň malou branku velikosti zrnka máku. Vesmírná brána může být na jednom vesmírném rozhraní jen jedna a v jupiterském směru mi to nešlo.“

Zřejmě si věděl rady, ale Yazatap ani na okamžik nepolevila v ostražitosti. Najednou ale zpozorněla ještě víc.

„Pepku, pozor!“ vykřikla na něho telepaticky, jak mohla nejvíc. „Vylézá to z domu!“

Dům z výšky vypadal mírumilovně, ale to bylo jen zdání. Najednou se kolem vchodu objevil červený obláček a zamířil přímo k Pepkovi, snášejícímu se z pouhé stometrové výše dolů směrem k otevřené bráně.

„Vidím to,“ odpověděl Pepek stručně také telepaticky. Ale místo okamžitého útěku se obrátil k té nebezpečné rudé mlze čelem.

„Zdrhej!“ varovala ho Yazatap.

„Počkej, času dost,“ ujišťoval ji. „Zkusím xeri, uvidíme, jestli se toho poleká.“

„Ale co když se to nezastaví?“

„Pak to vezmu fofrem kolmo nahoru,“ sliboval jí.

Zpomalil let, až se jen nehybně vznášel. Rudý oblak se protáhl a naopak zrychlil, ale když už to Yazatap málem nevydržela a chtěla na Pepka křiknout, ať neblázní a prchá, Pepek se obalil jasně viditelným modrým ohněm, změnil se v modravou jiskřící kouli a vyčkával, co mlha udělá, až se dostane na dosah.

Mlhu to zarazilo. Na tom bylo ještě lépe vidět, že má složitější reakce než primitivní tropismy, jaké se u ní daly očekávat. Prudce zabrzdila, nerozhodně se sbalila do vířící rudé koule, ale nepřibližovala se. Vyčkávala jako on a visela ve vzduchu stejně nehybně.

Uvidíme, kdo s koho, pomyslela si spokojeněji Yazatap, když to viděla.

Koule Pepkova obranného modrého ohně se náhle prudce vyboulila směrem k rudé kouli mlhy. Výběžek ohně se protáhl, zašpičatěl a prudce zabodl do beztvarého protivníka jako mušketýrův kord při starodávném souboji.

V místě, kde se modrá a rudá barva setkaly, se oslnivě zeleně zablýsklo. Pepka udeřil do obličeje závan horka a záblesk ho na okamžik oslnil, ale rychle se přinutil opět otevřít oči, aby nepropásl něco důležitého.

„A sakra! To byla síla!“ pomyslel si nahlas, jakoby zapomněl, že je pořád s Yazatap v telepatickém spojení.

Yazatap mlčela, jen omrkla indikátory na panelech před sebou. V zeleném záblesku byl podstatně větší žár než v Pepkově modrém ohni. Jako kdyby Pepek křísl o kov elektrodou elektrické svářečky. Znamenalo to, že se tam uvolnilo víc energie než čekala. Skoro jako kdyby spolu s Pepkem pocítila ten závan horka.

„Pozor, Pepčo!“ varovala ho. „Je to opravdu nějaké moc silné!“

Pepek začal raději také pomýšlet na ústup, ale nebyl k němu důvod.

Rudá koule se od něho odpoutala jako první. Ať už to bylo cokoliv, oheň xeri se tomu nelíbil. Prudce se protáhla a jako podlouhlá rudá šmouha zamířila šikmo od Pepka, nejkratší cestou k modravé vesmírné bráně.

„Aha, potvůrko!“ vykřikl Pepek, ačkoliv ho vnímala jen Yazatap. „Takhle na tebe! Já ti dám, pochutnávat si na lidech!“

A rozletěl se za unikající rudou mlhou. Brzy se ukázalo, že v letu vyvine větší rychlost a že mu mlha neunikne. Doháněl ji a ničil modravými dýkami svého ohně. Oblak se nejprve rozdělil na dva menší, ale Pepek si jeden vybral a spaloval ho dál. Mlha, nebo ať už to bylo cokoliv, zřejmě pochopila, že narazila na výjimečně nebezpečného protivníka. Snažila se mu uniknout i za cenu, že se rozdělí na ještě menší části, ale ty už se nesnažily o nic víc než dostihnout blízké vesmírné brány a vrátit se do svého světa.

Pepek ke hvězdné bráně dorazil skoro současně. Mlha nejspíš pochopila, že by jí mohl svým ohněm bránu utěsnit úplně a proto tam všechny její části spěchaly přímo zoufale. Byly tam o pár metrů dřív, ale Pepka ani brána nezastavila. V plném letu, za neustálého dorážení modrými jazyky ohně na opozdilé chuchvalce mlhy a za blýskání podobného elektrickému sváření se hnal za ní. V oválu brány se jednotlivé části mlžných proudů spojily a právě tam byl Pepkův oheň nejúčinnější. Obláčky mlhy se v něm viditelně zmenšovaly.

„Pepku!“ zvolala na něho Yazatap. „Zastav se, neleť dál! Vimaan tím neproletí!“

„Já jí ukážu!“ kasal se Pepek. „Neboj se! I kdyby se brána zavřela, otevřu si jinou!“

A odvážně proletěl otevřenou bránou do sousedního světa.

„Pepku!“ varovala ho Yazatap. „Ne! Je to Jupiterský svět, vrať se!“

„Jááááá...“

Náhle si uvědomila, že jeho telepatii vnímá nezvykle zkreslenou. Pohltila ji předtucha něčeho zlého. Ještě nechápala, co se děje, ještě jí nic nedošlo, ale i to neznámé ji začalo plnit obavami a možná právě proto, že to pro ni bylo neznámé.

„Pepku, zpátky!“ vykřikla rázně.

„...tuuuu...“ odpovídal jí Pepek pomalu a nepřítomně, jako ve snu.

Okraj brány se roztřásl a brána se začala zmenšovat. Byla to další podivnost. Pepkovy brány mizely vždycky naráz. Tuhle nejspíš otevíralo něco jiného než slýrib.

„Vrať se, Pepku! Brána se zavírá!“ varovala ho.

„...beees...“ pokračoval Pepek, zřejmě postižený loveckou horečkou. Ani se neohlédl. Na druhé straně brány prudce zpomalil, ale nezastavil, pořád pokračoval v letu a vzdaloval se od roztřesené elipsy s modravým okrajem.

Yazatap nemluvila do větru. Brána se náhle s lehkým prsknutím uzavřela a Pepek se ocitl sám v neznámém, nebezpečném Jupiterském světě...

„Pepku!“ křičela za ním už úplně zoufale.

Zoufale, ale pozdě. Brána zmizela.

 


Zpět Obsah Dále

09.08.2017 22:57