Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Pomník

Pepka probral čůrek vody, tekoucí mu přímo do obličeje.

Zešeřilo se ještě víc, ale trochu ještě vidět bylo. Malátně otevřel oči. Přímo nad ním visel hustý černý mrak a skrápěl ho deštěm. Nebyl to ale obyčejný mrak a ten déšť nebyl přírodní, protože okamžitě přestal, jakmile Pepek oči otevřel a dal tím najevo, že ještě žije.

„To byl ten stav, kdy nemluvíte ani nemyslíte a všechno inteligentní máte utlumené?“ ptal se ho se zájmem telepatický hlas. „Je to opravdu velice nešikovný stav!“

„Co je... co se děje?“ probíral se Pepek jen pozvolna. Na otázku nereagoval, nemohl teď nikomu vysvětlovat rozdíl mezi spánkem a bezvědomím.

„Není divu, že si vás za tohoto stavu ixogotly pletly s nemyslící hmotou,“ pokračoval telepatický hlas. Pepek si jen maně vzpomínal, komu patří. Ano, tomu mračnu nad ním!

„Chtěl jsi snad něco dělat, ne?“ pobízel a popichoval ho hlas.

„Jo, chtěl jsem,“ odvětil pomalu, líně a sklesle. „Ale nevyšlo mi to. Byl silnější.“

„Kdo byl silnější?“ zajímal se mrak.

„Světlonoš!“ uspokojil jeho zvědavost Pepek. „Ten mi to ale nandal!“

Sotva si to připomněl, pohnul se, ale hned se zase prohnul bolestí. Už ne tak drásavou, spíš tupou, ale pořád silnější, než aby se dala snést bez zaúpění.

„Co ti nandal?“ nechápal mrak.

„Tahal jsem se s ním o bránu,“ vysvětloval mu. „A on to vyhrál.“

„Ale vždyť Světlonoš všechny brány uvolnil!“ namítal mrak.

„Cože?“ vytřeštil oči Pepek.

„Všechny jsou zavřené,“ ujišťoval ho mrak. „Na to jsi snad čekal, ne? Nechápeme, proč musíš spát zrovna teď?“

Rozestoupil se nad ním. Pepek viděl nad sebou ještě o trochu výš na obloze kotouč Světlonoše. Planeta byla krvavě rudá. Náhle na ní Pepek zpozoroval pohyb. Na povrchu naskočilo několik obrovských bublin, podobných bublinám na vařících se povidlech. Měly ale vskutku obludné rozměry, když byly zřetelné i pouhým okem. Objevily se, zvětšily, pak opět klesly a nezbylo z nich vůbec nic. Povrch planety ještě trochu víc ztmavl a zrudl.

„Žádná brána není otevřená,“ povzbuzoval ho mrak. „Nač ještě čekáš?“

Pepek se zvolna, malátně posadil. Pak zkusil otevřít bránu Jupiter-dolů do Oázy. Udivilo ho, že se před ním skutečně otevřela. A dokonce ve správné velikosti!

Cesta domů byla tedy volná. Ačkoliv ho břicho stále bolelo a někde uvnitř ho svírala bolestivá křeč, vzchopil se a vrávoravě se vztyčil na nohy.

„Jestli to půjde, vrátím se!“ slíbil mračné bytosti.

Promátožil se bránou. Musel se do ní vtisknout celým tělem, jakoby v ní bylo napnuté neviditelné plátno, které se ho snažilo vrátit zpátky. Jupiterský svět se ho zřejmě nechtěl jen tak vzdát! Zabral nejen silou svalů, ale i idarchonem a protlačil se tam. Podivné plátno jako kdyby znenadání prasklo a uvolnilo mu cestu, brána se za ním v pořádku zavřela a Pepek stál v houstnoucím šeru pod úpatím neznámých hor. Byl si jistý, že je ve světě zvaném Oáza, kde byl doma, šlo jen o to, na které straně světa se vynořil. Ale to si jistě brzy zjistí. Kdyby se na Zemi vynořil poblíž Tokia, čekala by ho ještě dlouhá cesta domů, ale na světě s hustou sítí teleportů je to úplně něco jiného.

Požádal roboty telepaticky o masohrušku. Námaha, vynaložená k přetahování o bránu, bolest i přestálý strach o život, to všechno se spojilo, vyšumělo a zůstal mu ze všeho jen příšerný hlad.

Roboti ale na jeho přání nereagovali. Ba co víc, nedostal ani nejmenší odezvu. Zarazil se, ale hned si oddychl. To přece nebyl důvod ke znepokojení. Nejspíš se ocitl mimo dosah senzorů telepatie, což by v Oáze nebylo divné, vždyť tam bylo jen několik robocenter, navíc na poměrně malé části světa v okruhu jednoho obydleného souostroví. Kdyby se vynořil dál než senzory dosáhnou, měl by dojem, že tu žádné nejsou. Pepek si ale věděl rady. Nemělo smysl procházet do Andělského světa se stejně řídkou sítí robotů i teleportů. Otevřel si raději bránu měsíční vazby do světa Okifeia, dříve nazývaného Útočiště, kde byla nejhustší síť teleportů. A skutečně, jakmile požádal o masohrušku, dostal ji na znamení, že zdejší robocentra fungují a poslechnou ho. Tady bylo všechno v pořádku.

Vznesl se do výšky, aby přeletěl háječek. Neměl čas ani náladu zastavit se u Chétezů. Jistě by ho rádi viděli, jemu by za jiných okolností nevadilo ztratit pár slov s těmi milými opičkovitými človíčky, ale dnes ne, až jindy. Teď opravdu spěchal domů a potřeboval jen jejich teleporty. Ani se jich neptal na svolení, svolení měl přece dané dopředu a provždy.

Přistál u pestře pomalované kabinky se střídavě modře a žlutě blikajícím majáčkem. Mrzouti mívali všechno označené lidským okem neviditelnými infrabarvami, Chétezové měli raději pestrost a blikavá světélka, takže si označení předělali po svém. I pro lidi teď bylo jednodušší něco tu najít.

Nastoupil nedočkavě do teleportu. Chvíli vzpomínal, která zdejší stanice je nejblíž od ostrova Oáza, pak požádal o transport. Roboti jeho telepatický příkaz vyplnili v okamžiku, kdy to domyslel, dveře se otevřely a Pepek stál pod vyhlídkovou věží nad spícím městečkem Chétezů. Bylo tu ráno a klid. Vyhlídková věž ožívala jen ve dne a večer, kdy byla plná opičkovitých obdivovatelů barevně blikajícího městečka, viděného z výšky. Byl ale na správném místě, poznával to tu, nic nespletl. Ještě jednu vesmírnou bránu a je doma. Kdyby ho pořád strašně nebolelo břicho, jásal by. V Oáze je teď samozřejmě také ráno. Až se tam dostane, zavolá telepaticky Yazatap, ať nechá vartování na opuštěném ostrově a letí domů. Až bude všem vypravovat, jak pořídil, teprve bude co oslavovat! Konec obav, nikdo už se nemusí bát, všechno je vyřešeno, všechno je hotovo! Ixogotly už nikoho nesežerou!

Otevřel poslední bránu, prošel jí - a stanul jako omráčený.

Brána, kterou vytvořil, byla u Chétezů vedle teleportu pod věží, tady byl les. Těch pár desítek metrů chtěl překonat co nejrychleji, jenže se cítil tak zvalchovaný, že se rozhodl jít ten kousek pěšky. Při chůzi ho pohmožděné břicho bolelo méně než při namáhavém letu.

Ale navzdory svému úmyslu spěchat se na straně Oázy údivem zastavil.

Prostranství mezi domky se strašlivým způsobem změnilo.

Tam, kde byla včera jen písčitá promenáda, bylo veliké dětské hřiště s prolézačkami, několika pískovišti a lavičkami. Pomník s jejich prvním airbusem někdo odsunul až k lesu, takže Pepkovi clonil výhled na pláž.

Ale vždyť to byl úplně jiný pomník! Měl být z šedožlutého pískovce, ale byl z něčeho jiného, buď ze žuly, nebo... nejvíc se to podobalo černému mramoru! Jen airbus nahoře byl pořád stejný. Navíc po obou jeho stranách stály dva další, menší pomníky. Co se to tu stalo za těch pár hodin? Čí to byl nápad?

Pomalu, udiveně došel k prvnímu z menších pomníků. A to ho dorazilo úplně.

Protože nahoře na podstavci z leštěného černého mramoru spatřil sám sebe. Stála tam jeho socha v nadživotní velikosti ze žlutého kovu, podobného mosazi. Ze strany obrácené k domkům byla na podstavci veliká deska ze stejného žlutého kovu.

Překvapeně na ní četl:

Josef Horák, zakladatel Oázy.

Zahynul, dříve než dosáhl sedmnácti let,

ale vytvořil tady více než jiní za tisíciletí.

Připomínejme si ho, dokud Oáza stojí!

Pepek tu chvíli stál jako tvrdé Y a jen překvapením naprázdno polykal. Je to opravdu divný pocit, stát před vlastním pomníkem. Až na to, že ten nápis neříká pravdu. Vždyť přece nezemřel! Vrátil se. Komu se ale podařilo naprogramovat roboty, aby vystihli jeho podobu? A proč tady píší, že zemřel? Možná to tam vypadalo nebezpečně. A nebezpečné to bylo, ale kdo si dovoluje předčasně ho pohřbívat? To se přece nedělá!

Zkoušel telepaticky zavolat Yazatap, ale nemohl ji zachytit. Znepokojilo ho to. Kdyby jen spala, poznal by to a vzbudil by ji, ale jak se zdá, nebyla vůbec na tomto světě. To ještě nemusí být nic zlého, říkal si, třeba pochopila, že spadl do nějaké pasti, kterou nezvládne a teď pro něho hledá pomoc. Kde jinde než v Andělském světě u Učedníků? Ale pro pomoc měla poslat Mariuk, ne aby sama opustila hlídku! Slíbila mu hlídat s vimaanem na ostrově u brány, kudy pronásledoval ixogotl! Proč tam nebyla?

Pepek zkusil telepaticky směrovaně zavolat Mariuk, ale ani ona tu nebyla. Nervózně se obrátil na Salgiel, pak na Xapho, ale když se mu neozvala ani Ramiel, začal panikařit. Co je s nimi? Přece nemohou být u Učedníků všechny!

Pokusil se telepaticky směrovaně oťuknout jejich dívenky Eilael, Jinn a Malakim. Trochu ho uklidnilo, když zjistil, že klidně spí někde poblíž. Proč ne, bylo ještě příliš brzy. Klid ale trval jen krátce. Sakra, napadlo ho, snad je nenechaly v domku nehlídané? Ačkoliv se pořád cítil slabý, pochopil, že nevydrží jít pomalu a pěšky. Odrazil se šikmo vzhůru a rozletěl se nejkratší cestou domů v naději, že tam najde odpověď na všechny záhady.

Dveře zvenku do haly byly otevřené dokořán. Prudce u nich přistál, až se setrvačností sklouzl dva metry po písku cestičky, než se zastavil oběma rukama o veřeje. Málem přitom porazil holku, vycházející ven. Nepatřila sem, neměla tu co dělat, naštěstí ji na první pohled poznal, ačkoliv měla andělskou kombinézu zbarvenou jako kožich leoparda a působila na něho trochu kočkovitým dojmem.

Byla to Máňa Hadrbolcová, přítelkyně jeho kamaráda Oldy. Překvapila ho, ale mohla tady být na návštěvě, i když vypadala nezvykle. Toho nezvyklého na ní bylo víc. Tak krátce zastřižené vlasy na ní ještě neviděl, ale nejnápadnější na ní bylo bříško. Měla je jako cíchu, sotva se valila a na první pohled bylo jasné, že je v pokročilém jiném stavu. To se nedalo přehlédnout, a už vůbec ne v přiléhavé andělské kombinéze, která tvar těla nezakrývá, ale zvýrazňuje. Přitom ještě nedávno lítala s ostatními po Andělském světě jako blázen! Jenže - ještě něčím se změnila. Zdála se teď najednou starší a rozumnější.

Stáli proti sobě mlčky nejméně dvě-tři vteřiny a oba vypadali stejně ohromeně.

„Pepčo...!“ zaúpěla tiše a nedůvěřivě. „Jsi to opravdu... jsi to ty?“

Trochu přitom zacouvala do haly, jako kdyby se ho bála nebo snad i štítila.

„Se ví!“ odtušil. „Mančo, co se tu vlastně děje? Kde jsou všichni? Kdo je u dětí?“

„Děti hlídám já... Ty nejsi... ty nejsi mrtvý?“ pokračovala opatrně.

„Proč bych měl být?“ vyhrkl dotčeně a trochu zaraženě. „Símtě, co jančíš? Copak mě nevidíš přímo před sebou?“

„Strašně jsme tě všichni obrečeli!“ vybuchla a vypadala opravdu nešťastně.

„Trochu brzy,“ podotkl kousavěji než chtěl. „Neříkám, že jsem neměl namále, ale bát se o mě nemusíš, jen tak se nedám!“

„Tak kde jsi, člověče nešťastná, celý ty tři roky byl?“ zaúpěla nešťastně.

A Pepek ztuhl jako špalek.


Jestli Marie vypadala vykuleně a snad i trochu zděšeně, když ho spatřila, pak Pepek vypadal dvojnásob ohromeně, když mu vmetla do tváře poslední větu.

„Co... cože?“ zakoktal se a zůstal stát jako solný sloup. Na víc se nezmohl.

„Kde ses, proboha, toulal? Celý tři roky?“ opakovala Máňa otázku, ve které byla znát i ostrá výčitka. „Nemáš v sobě kouska zodpovědnosti?“

„Tři roky?“ opakoval po ní jako papoušek. „Jaký tři roky?“

Civěl na ni vyděšeně, ale to už mu kolečka v hlavě vrtěla naplno a postupně mu začalo docházet, čeho si dosud nevšiml, ale co Mánina slova se železnou logikou potvrzovalo.

Nejprve mu prolétlo hlavou, jak prudce si ho brána vtáhla do toho vesmíru. Ne že by tam nevletěl jako blázen, ale hned za bránou to s ním škublo a dál letěl jako granát vypálený z kanónu, sotva stihl ten zběsilý let vybrat. Zato zpátky se musel do otevřené brány cpát veškerou silou, jako kdyby ho ten svět nechtěl pustit, to přece taky nebylo normální.

Těch nesrovnalostí tam ale byly spousty! Jupiter, kroužící bláznivé piruety po noční obloze, nevysvětlitelné bubliny na něm, zběsile se nafukující a opět pukající neuvěřitelnou rychlostí... Ani sluneční protuberance se nepohybují rychleji, než jim zákony setrvačnosti dovolí! Všechno teď dostávalo před jeho očima jinou tvář. Proboha, co se to vlastně stalo?

Podle Ogdurů platí v některých Jupiterských světech jiné fyzikální zákony. Jupiterské světy se chovaly divně všechny, ale každý jinak. Pepkovi došlo, že se nejspíš právě s takovým případem setkal. A doskočilo mu, co to bylo. V tom světě jinak ubíhal čas. Jen díky tomu na vlastní oči spatřil rychle pukající gigantické bubliny na povrchu Jupitera i podivný vesmírný kolotoč. Podle vlastních pocitů tam byl jen den a část noci, tady zatím uběhly tři roky.

Ale vždyť se tamní slunce pohybovalo po obloze docela normálně? Opsalo na obloze svůj obvyklý oblouk, pak zapadlo, ale nic víc! Nebyl tam ani celý den!

Hned mu ale došlo, že to nic vůbec neznamená. Slunce může i v jiném čase putovat po obloze pomalu, důstojně. Záleží jen na rychlosti otáčení planety kolem osy. Když se otáčí tak pomalu, že slunce kolem zdánlivě oběhne jednou za čtyři roky, pak tam jediný den trvá čtyři roky, rok čtvrt dne a není na tom nic divného!

Měsíc nastavuje Zemi stále stejnou tvář. Na Měsíci se proto zdá, že Země nehybně visí na jednom místě oblohy. Neznamená to ale, že se tam zastavil čas! Pepek byl v tamním vesmíru den a část noci. Což může docela dobře odpovídat třem rokům, které chyběl tady. Ročního oběhu kolem slunce si nevšiml, na to by musel mít přístroje. Všiml si podivného a příliš rychlého reje Jupitera na obloze a těch nemožně rychlých bublin na něm krátce poté, co Jupiter ukončil blokádu bran, jen netušil, čím jsou tak neobvyklé.

Pepka až zamrazilo. Ty bubliny skutečně vypadaly jako gigantické exploze. Neměly nakonec s Pepkovou blokádou bran přímou souvislost? Mohl totiž ten sebevražedný souboj s Jupiterem i vyhrát! Něco tam explodovalo a Jupiterské brány zmizely! I ve zrychleném čase světlu chvíli trvá, než doletí, proto ty bubliny pozoroval až za malou chvilku. Časově to ale do sebe zapadalo. V jiném světě by to světlu trvalo několik hodin, jenže tady...

Je ale něco takového možné?

Když se člověk pokusí zastavit říční parník hozeným lanem, lano ho nejspíš strhne do vody a parník se ani nezachvěje. Když ale lodník omotá lano kolem pacholete, vsazeného do kamenného mola, stačí přidržet konec lana aby se neodmotal a pachole parník zastaví a třeba i otočí.

Pevným bodem vesmíru, po kterém marně volal Archimédes, mohla být aforxita.

Jedině tak mohl písek v soukolí jménem Pepek Horák vyšinout z kosmických ložisek Jupitera - Světlonoše - Lucifera. Ale co se to dělo za příšerné jevy na jeho povrchu, když byly patrné i na takovou dálku? Sopečná činnost? Ba ne, spíš něco ještě horšího, co si zatím neumí ani představit. Tam to ale muselo být husté!

Buď jak buď, vrátil se. Zvítězil nad Jupiterem! Bylo to ale Pyrrhovo vítězství.

Pro něho to trvalo necelý den, v Oáze uplynuly dlouhé tři roky. Yazatap se jistě vrátila zdrcená, když jí zmizel ve světě vražedných mlh, kde podle předchozích zkušeností nemohl dlouho přežít. Jistě pro něho marně zkoušela sehnat pomoc, než ho oplakali jako mrtvého. Dokonce mu tady postavili pomník. Život šel ale dál.

Ale co Xapho, Ramiel a Salgiel? Tři roky! Probůh, to už jistě dávno porodily a jeho děti, které nikdy nespatřil, už určitě chodí! Sliboval jim přece, že bude stát u nich a postará se, aby netrpěly! Nezůstaly bez pomoci? Napadlo někoho změnit se v ducha a zvýšenou léčebnou silou rodící matky ošetřit? Proč si vlastně ten nápad nechával jen pro sebe? Chtěl aby to bylo překvapení, vytasil by se s tím až na poslední chvíli, ale neměl to raději někomu říci? V každém případě přišel o ten nejkrásnější čas, kdy měl pomáhat učit děti stavět se na nohy, smát se na ně a učit je mluvit!

„Tři roky?“ opakoval zdrceně. „Nebyl jsem tam ani celý den!“

„Co to plácáš?“ podívala se na něho Máňa divně. „Nedělej ze sebe pitomečka!“

„Nic neplácám,“ namítl mírně. Chápal, že jeho tvrzení o pobytu v jiném čase nebude vypadat příčetně. Těžko to pochopí, kdo to sám nezažil. Jen on přece viděl nebeský tanec na obloze cizího vesmíru, jen jemu to došlo, i když ani jemu nejspíš nedošly všechny detaily.

„V tom jupiterském světě ubíhá úplně jinak čas,“ snažil se jí to vysvětlit. „Ty nevíš, že nás Ogdurové před těmi světy varovali? Byl jsem tam pouhý jeden den a tady uteklo, kolik uteklo. Jen se na mě podívej! Vždyť mi pořád ještě není ani sedmnáct!“

Vytřeštila na něho oči ještě víc a párkrát jen naprázdno polkla. Tenhle argument seděl jako přišitý, proti němu neměla co namítnout. Ještě že ho to napadlo!

„Jo ták...!“ došlo jí. „Proto ses nemohl vrátit dřív? Ty jsi tam zůstal viset jako moucha na mucholapce? A my jsme tě měli za mrtvého. Ani nevíš, jak jsme tě ořvali!“

„Věříš mi aspoň, že to pro mě bylo kratší než jeden den?“ dorážel na ni.

„Ať tomu chci věřit nebo ne, musím,“ ustoupila. „Nezměnil ses. Jsi pořád stejný, jaký jsi byl a jak si tě pamatuju. To je za tisíc důkazů.“

Řekla to úplně odevzdaně a přestala mu vyčítat něco, za co nemohl. Nebyla hloupá, aby to nepochopila. Věřil jí každé slovo, neodvážil se pochybovat ani o čárce. Ani ona si nic nevymýšlela. Byl pro ně mrtvý, oplakali ho.

„Kde jsou všechny?“ zeptal se jí stejně odevzdaným tónem.

„Na Zemi na lovu,“ řekla Marie tak tvrdě, až rázem zpozorněl.

„Prosím tě, co tam loví?“ zajímalo ho to.

„Ďábly,“ řekla stroze.

„Počkej!“ zarazil ji. „Musíš mi to nějak vysvětlit. Byl jsem tady naposledy, než jsme s Yazatap odletěli zjišťovat, co na jednom pustém ostrově zabilo čtyři tefirky. To nebezpečí jsem zažehnal, bude od toho klid. Zato nevím, co se stalo od té doby tady.“

„Stalo se toho moc,“ vzdychla si a podívala se na něho, že to pochopil jako soucit. „Možná se ti z toho zatočí hlava, až se všechno dozvíš.“

„Ta se mi točí i tak,“ přiznal. „Prožil jsem si své, málem mě to roztrhalo na kusy, zvalchovalo mě to, až mě ještě teď bolí celý člověk, ale teď už raději mluv a nenapínej mě.“

„Neposadíme se raději dovnitř?“ navrhla mu.

„Aha,“ přikývl chápavě. „Už tě to zmáhá, viď?“

„Já spíš kvůli tobě,“ řekla rychle. „Vypadáš hrozně do zelena.“

„Mám proč,“ přikývl. „Narazil jsem na tvrdšího protivníka, než si dokážeš představit, pár desítek minut jsem ani nedoufal, že to přežiju, ale detaily si necháme na jindy. Ten jeden den tam byl opravdu nabitý. Tři roky! Tři roky jsem nejedl! Mám hlad, že bych na posezení snědl i vlka, ale teď chci především vědět, co bylo tady?“

Následoval ji poslušně do haly a posadili se k velkému stolu. Marie ho usadila proti sobě, objednala mísu krásných českých buchet a dva plné kafáče kakaa ke snídani. Roboti ji poslechli a Pepek si oddychl, aspoň tady to bylo v pořádku.

„Yazatap si nás tenkrát zoufale přivolala na pomoc, že ses jí nevrátil z Jupiterského světa,“ začala. „Olda, já, Víťa a Jarča jsme ihned přiletěli, ale nepodařilo se nám otevřít bránu, kterou jsi nejspíš zmizel. Snažili jsme se o to dlouho, věř mi!“

Její omluvný tón ho trochu vyváděl z míry. Vždyť vůbec nepochybuje, že se snažili!

„Věřím ti,“ přikývl smířlivě. Zakousl se do buchty, ale když poprvé polkl, ozvala se bolest v břiše. Nechtěl na sobě nic nechat znát, ale přece jen jí neuniklo, jak se najednou na židli zkroutil.

„Byla to brána Jupiter-nahoru,“ vysvětloval jí. „Teď už vím, proč nešla otevřít, držela ji aforxita. Nikdo mi tam nemohl pomoci, nikomu nic nevyčítám. Nemohli jste uspět. Na pomoc zvenčí jsem se nesměl spoléhat, neměl bych naději.“

„To jsme nevěděli, ale když nám to nešlo, přivolali jsme si na to další,“ pokračovala. „Ale nepodařilo se to ani Alexijevovi. Zkoušeli jsme to celý týden, až i Yazatap usoudila, že to nemá cenu. Pak jsme to vzdali.“

„Cestu zpátky jsem si musel vyboxovat sám,“ ujistil ji klidným tónem Pepek. Trochu se narovnal, ale nedojedenou buchtu raději odložil na talířek a bylo mu jasné, že se v brzké době pro tu bolest dosyta nenají.

„Málem mě to zabilo,“ pokračoval raději. „Ale odsud jste neměli vůbec žádnou šanci. A to ještě netušíš, proti čemu jste stáli! Ale povídej, co bylo tady?“

„No, ořvali jsme tě parádně, to mi můžeš věřit,“ pokračovala Máňa. „Yazatap navrhla uspořádat vzpomínkové setkání všech, co tě znali, když ani nebylo co pohřbívat. Nejhorší to měly holky, co s tebou čekaly mimča. Každý pohrobek je trága! A tady měli být hned čtyři! Hele, nechceš je vidět? Já nána ti nabízím buchty a ty jsi ještě ani neviděl svoje kluky!“

Vyskočila, jak jí to jen bříško dovolovalo. Vstal a šel za ní.

Na chodbě byl na podlaze nalepený měkký zelený koberec, podobný trávníku, ten tu ještě včera před třemi roky nebyl. Dokonale tlumil zvuk kroků, takže do dětského pokoje vstoupili tiše jako dvě myšky.

Tak brzy po ránu všechny děti ještě spaly. Na dětech jsou tři roky hodně znát. Eilael, Jinn a Malakim byly už veliké slečny, nejstarší Eilael už bylo deset let! Pepek se na ně díval s větší něžností než jindy, ale nebyly tu samy, všude podél stěn stály další postýlky. Rychle je očima spočítal. Devět! Dvě u dveří byly malé a ležela v nich mimina. Hned když vstoupil, bylo mu jasné, že nemohou být jeho. Stranou stály čtyři střední postýlky a na nich... na nich jako andílci spinkali čtyři krásní dvouletí kloučkové.

Pepek se až otřásl, když je spatřil. Tohle... to by měly být jeho vlastní děti! Všichni měli vlásky jako on, ale jen dva si troufl určit. Hned mu došlo, že dva kluci, navzájem k nerozeznání podobní, musí být jednovaječná dvojčata Salgiel. Zajímavé bylo, že všechny děti kromě mimin měly na sobě bílé, nenabarvené andělské kombinézy. Znamenalo to, že jsou telepatické, jinak by andělské kombinézy ani nosit nemohly.

„Čí je který?“ zeptal se směrovaně telepaticky Máni, aby děti nevzbudil, sotva se na ně dost vynadíval. „A... jak se jmenují?“

„Tady máš Pepču,“ ukázala mu prstem na nejbližšího spícího klučinu. „Tvůj a Xapho. Radek je zase tvůj a Ramiel. Holky se tenkrát o jména trochu pohádaly, ale rozsoudili jsme je spravedlivě. Xapho jsi měl prý nejradši a měla tedy největší nárok na pokračovatele tvého jména, i když se narodil jako druhý. A Ramiel má zase prvorozeného kluka, pojmenovaného podobně jako ona, ačkoliv prvorozený syn tady nemá takový význam jako na Zemi.“

„A tihle dva?“ ukázal na dvojčata.

„Sváťa a Simon, máš je se Salgiel,“ řekla Máňa. „Dohromady jsou ti čtyři hrozní rošťáci, ale mají být po kom! Až je uvidíš řádit venku na písku...“

„A co tahle mimina?“ přerušil ji a ukázal na dvě malé postýlky. „Čí jsou?“

„Tohle je Jarmilka, Víti a Jarči,“ ukázala mu na bližší. „Je tady nejmladší, má necelých půl roku. Jarča ji ještě kojí, proto také nemůže být moc dlouho pryč.“

„Víťa s Jarčou jsou tady taky na návštěvě?“ oddychl si rychle.

„Ne tak úplně,“ zavrtěla hlavou. „A tohle mimino je tři čtvrtě roční Janinka od Xapho a Oldy. Xapho taky ještě kojí. Já teď budu mít s Oldou kluka a bude se jmenovat po tátovi.“

„Janinka je... Xapho a Oldy?“ vytřeštil na Marii oči. „Jak to?“

Napadlo ho, proč zrovna Janinka... proč jí dávali zrovna tohle jméno? Ještě víc se ho dotklo, že ji má jeho nejmilejší Xapho zrovna s jeho kamarádem.

„Hele, pojď do haly, ať je nevzbudíme!“ navrhla mu místo vysvětlování.

Ještě jednou se podíval po miminu pojmenovaném Janinka. Jeho Xapho má tedy děti dvě. Pepíčka s ním a Janinku s Oldou. A Máně to, jak se zdá, vůbec nevadí!

Následoval ji jako v transu do haly, kde se zničeně posadil ke stolu. Usadila se vedle něho a jemně ho vzala za ruku, jako by ho chtěla podržet. Psychicky to ale potřeboval.

„Co se to tady všechno... proboha...“ začal, ale nenechala ho domluvit.

„Asi bych se ti měla nejprve představit, protože mě vlastně neznáš,“ řekla odhodlaně. „Znáš mě určitě jen za svobodna, ale nevíš, jak se jmenuji teď.“

„Ale tuším to,“ usmál se trochu. „Už jste se s Oldou konečně vzali? Chodili jste spolu přece tolik let, už jste měli načase! A budete mít spolu... i když...“

„Vzali jsme se,“ přikývla. „Ale trochu jinak, než si myslíš. Jsem teď Marie Horáková, tvoje manželka. Sedmá z devíti, abys věděl.“

„Cože?“ vyskočil vytřeštěně, jako by až teď zjistil, že sedí na ježkovi. Samozřejmě čekal něco jiného, tohle byla další rána palicí do hlavy! Těžko by mu něco vzalo dech víc.

„Moje... moje co...?“ koktal ohromeně.

„Patřím do tvé rodiny, takže jsem i tvoje manželka,“ opakovala umíněně a tiskla mu ruku. „Vzali jsme se všichni dohromady. Já, Olda, Víťa, Jarča, tvých pět vdov...“

„Vždyť...“ vyhrkl nešťastně, ale nenechala ho tu vrcholně udivenou otázku ani začít.

„Vědět, že jsi naživu, všechno by probíhalo jinak,“ řekla rychle. „Uvědom si ale, nebyl jsi tu tři roky a mysleli jsme, že jsi mrtvý! Zkus se teď ničemu nedivit, tady se toho seběhlo děsně moc. Když nám tvoje vdovy poskytly azyl, žili jsme ještě rok odděleně, ale pak jsme se všichni dohodli a vzali jsme se.“

„Vdovy?“ vybuchl Pepek. „Jaképak vdovy!?“

„Vdovy!“ trvala na svém přísně Marie. „Tvé vdovy, to snad není tak těžké pochopit! Zmizel jsi jim do světa, kde se nedalo přežít, a nevrátil ses! Považovali jsme tě za mrtvého, vdovy pro tebe celý rok poctivě truchlily, nemůžeš jim nic vyčítat! Nebyla to jejich chyba, že se znovu vdaly.“

„A čí to byla chyba?“ ohradil se. „Snad moje?“

„Tvoje asi taky ne,“ připustila. „Dávej vinu tomu, co tě tam tak dlouho zdrželo bez nejmenší zprávičky, že ještě žiješ.“

Pepek neřekl nic, ale hlavou mu to létalo sem a tam.

Pyrrhovo vítězství!

Vyhrát nad Jupiterem ještě není všechno, pomstil se mu jinak. Ukradl mu dětství jeho dětí, rozbil mu rodinu! Po opojném pocitu vítězství to bylo kruté vystřízlivění.

„Nejprve jsme tvým vdovám pomáhali,“ pokračovala Marie omluvným tónem. „Pak zase pomáhaly ony nám, skončilo to tak, že jsme se s nimi dali dohromady podle zdejších zákonů. Snad tě potěší, že rodina nese tvé jméno, ačkoliv jsi ty, původní Horák, už s námi nebyl. Vdovy si to ale prosadily a bylo to správné, jméno Horák má v tomhle světě velkou váhu a při naší svatbě praskal Kulturák ve švech. Všechny jsme teď paní Horákové a Olda s Víťou tvé jméno přijali také. Horákova rodina je v Oáze pojem. Díky tobě máme i nejvíc vlastních dětí a až se mi narodí Oldříšek, budeme mít stejně kluků jako holek, to je tady rarita! V jiných rodinách je poměr tři holky na jednoho kluka, jen ty vybočuješ z průměru. Dětem dáváme česká jména, i tefirky s tím souhlasí. Zdálo se nám hloupé dávat klukům tefirská ženská jména, i když se některá na Zemi používají jako mužská, například Gabriel nebo Michael. Tady žádní kluci toho jména nejsou a nebudou. Zrovna tak si nikdo nedovolí dávat klukům schválně jména jako Zuzanka, Belzebub, Mefisto nebo třeba Adolf nebo Leonid.“

„Takže vy jste tady... u nás... vlastně doma...“ lapal nevěřícně po dechu.

„Ano,“ přikývla. „Tvoříme velkou tefirskou rodinu, v Oáze je takových víc. Nakonec to není tak špatná volba. S tebou nás bude dvanáct, to je přece ideální poměr. Jsi mezi námi první chlap ze tří. Pořadí ti zůstane, i když na něm nesejde. Já jsem sedmá z devíti, protože Jarča na to přistoupila dřív. Je tedy šestá, Soňa osmá a Hedvika se přidala až jako poslední. O všechny naše děti se staráme společně a jsme docela príma parta. Snad nějak překousneš, že už nebudeš jediný, ale když jsme to překousli my, a tím myslím hlavně Oldu s Víťou, nemyslím, že budeš sveřepě proti.“

„No to je mi pěkné!“ zaúpěl. „Ještě mi řekni, že ti nevadí, když má Olda dítě s jinou!“

„Proč by mi to mělo vadit?“ ušklíbla se. „Budu s ním mít dítě taky, no a co? Děti jsou krásné všechny a Janinka je kouzelná holčička. Tobě zase nesmí vadit, že má Xapho druhé dítě s Oldou, Xapho taky nevadily tři děti, co máš s jinými.“

„To bude ale příbuzenský guláš!“ vzdychl si.

„To už je,“ potvrdila mu. „Ale zvykli jsme si a jak tě znám, Pepku, zvládneš to taky. Cožpak jsi tenhle model rodiny tady sám nezaváděl?“

„Zaváděl,“ polkl naprázdno.

Ano, ale netušil, že to dopadne takhle. Slibovaly mu, že ho do velké rodiny nikdo nutit nebude. Vlastně to dodržely, zavedly ji až po jeho smrti. Nemohly vědět, že je naživu.

„Vadí ti snad, že budeš mít ještě víc ženských než předtím?“ pokračovala Marie jako u výslechu. „Neboj se, na nás si brzy zvykneš. Při sexu se vždycky všechno krásně vyjasní.“

„Myslíš, že bych pak měl... i s tebou...?“ zajíkl se ještě víc.

„Já jsem teď maličko mimo,“ pohlédla pyšně na své bříško. „Vrátím se mezi vás až po šestinedělí s Oldříškem. To tady v Oáze dodržujeme, ačkoliv se po porodu díky andělském léčení každá vzchopí rychleji než na Zemi. Ale budeš muset skousnout, že v rodině vládne v sexu spravedlnost. Bez ní by to zkrátka nešlo.“

„Jak to vlastně vedete?“ zeptal se opatrně, ačkoliv mohl tušit, jak mu odpoví.

„Nesmíš dávat některým přednost a zanedbávat ostatní,“ řekla ochotně. Gubirufa to netrpí! Výjimkou je plánované rodičovství. Nemusím ti to ani vysvětlovat, beztak jste s tím začali už před námi. Budeš mít tedy sex i se mnou, jen co to bude možné.“

„Nepochyboval jsem, že se vdáš za Oldu a Jarča za Víťu!“ namítal, ale jen chabě. Její klid a samozřejmost jak mu to podávala naznačovaly, že protesty nebudou nic platné.

„Oldu mám pořád,“ přikývla. „Taky s ním teď budu mít Oldříška! Ale taky mám Víťu a teď tedy i tebe. Protestovat proti tomu nemá smysl. Oldu mám samozřejmě nejradši. Každý smí mít někoho nejradši, ty ses taky netajil s náklonností ke Xapho. Toho posledního pozůstatku monogamie se nezbavujeme, má něco do sebe. Vezmeme tě zpátky, ale jedině za stejných podmínek jako ostatní, nečekej žádná privilegia!“

„Není v těch zákonech taky něco o dobrovolnosti?“ napadlo ho.

„Je,“ přikývla klidně. „Ale tohle určitě spadá pod zákon o přírodních pohromách.“

„Jaký zákon o přírodních pohromách?“ chytil se toho. „Ten neznám!“

„Neznalost zákonů neomlouvá,“ podotkla. „U přírodních pohrom se souhlas vyžaduje až dodatečně. Když je někdo v bezvědomí, nebo dokonce po smrti, taky nemůže dát vědomý souhlas s lékařským zákrokem. Asi tě potěším, zdejší zákony už nebudeš muset vymýšlet, jsou totiž hotové. Budeš si je muset aspoň přečíst, ale potěším tě dvojnásobně, jsou stručné a jasné a zatím se v nich vyznal každý.“

„Jak se vám to podařilo?“ vyhrkl překvapeně.

„Ále, to je z větší části dílo pana Ježka, pamatuješ se na něho? Ten bývalý právník, kdysi jsi s ním o tom mluvil...“

„Ten?“ podivil se Pepek. „Tvrdil mi, že o paragrafy ani nezavadí!“

„Tvrdil, ale pak si ho vzala do parády Yazatap a ukecala ho,“ usmála se. „Upřímně řečeno, nejvíc ho dostala tvrzením, že když je jediný, kdo to dokáže, tak do toho prostě jít musí. Doktor Ježek je právnický génius. Podařilo se mu něco, na čem až dosud ztroskotali všichni právníci na staré Zemi. Jeho zákony jsou jednoduché a přehledné, každý je snadno pochopí. Aby neporušil svou dlouho a pečlivě dodržovanou zásadu, že na paragrafy nikdy nesáhne, vyřešil to tak, že jeho zákony žádné paragrafy nemají. Jen kapitoly a odstavce.“

„Výborně!“ usmál se. „Ale poslyš, něco mi ještě nejde do hlavy. Co na tvé manželství říkají tvoji rodiče? Pamatuješ se, jak si mě Alexijev zpočátku podával? A to moje rodiče jen zastupoval! Neříkej, že se s tím ti tvoji jen tak smířili. Nejsou proti?“

„Nemám už rodiče!“ řekla tvrdě. „Zrovna když jsme tu byli na zdravotní výpomoci u porodů tvých vdov, promiň, vlastně teď už zase manželek, propašovali pozemští ďáblové do Andělského světa tefirskou kumulativní lithiovou bombu. Všichni tam zahynuli.“

Pepkovi zamrzly na tváři poslední zbytky úsměvu. Před očima se mu opět mihla úděsná vzpomínka na pálící se maso v pevnosti Árj-Cheeb. Takže další katastrofa. Tentokrát byl obětí celý Andělský svět, i když tam byla jen nevelká kolonie.

„Alexijev... je mrtvý taky?“ dostal ze sebe po chvíli.

„Jo, všichni,“ přikývla. „Tu bombu až podle účinků zpětně určila Yazatap, ale věříme jí to, ona tomu rozumí. Naráz to smetlo všechny naše osady.“

Jestli ho něco zvlášť udeřilo, tak to bylo tohle. Cítil v krku strašlivý, bezmocný vztek. Nikomu tím nepomůže, ale dostat se mu viník do rukou, vlastnoručně by ho zaškrtil. Anebo by ho parciálně přimrazil a pak by ho pomaličku rozřezal na tisíc nudliček od konečků prstů na rukou a nohou, aby to stálo za to.

„Měli jsme přísná pravidla,“ pokračovala Marie. „Zavazadla pacientů zásadně vozili přes Okifeiu na Sibérii, kde je prohlíželi. Nebylo nám to nic platné. Někdo zřejmě tu bombu provezl buď na vlastním těle, nebo snad v invalidním vozíku. Pravdu se už nedozvíme, ani jméno toho grázla. Explodovala v Mělnickém sanatoriu, ale spálila všechno. V Andělském světě bylo tou dobou třicet tisíc lidí a dvacet inteligentních psů. Nikdo to nepřežil, všichni se vypařili. Na to už nestačí ani zázrak. Navíc muselo být poblíž té bomby veliké množství kobaltu, Yazatap z toho usuzuje na ten invalidní vozík. Všechen kobalt se při výbuchu změnil v radioaktivní a to je příšerné svinstvo. Andělský svět je od té doby radioaktivní jako Gehenna, neobyvatelný, nedá se tam ani nahlédnout. Radioaktivita vyřadila i robocentra. Zůstalo nás pár, my co jsme právě byli v Oáze. Kromě nás lidí je tady i třiadvacet psů, ale to je všechno co zbylo z Andělského světa. Koho jsi znal? Asi Cilku s Jirkou... ale co bych ti je vypočítávala, jednodušší je vyjmenovat ty, kdo to přežili.“

„Kolik že vás zbylo?“ zeptal se zadrhlým hrdlem.

„Bylo nás tu šest, všechny brzy poznáš. Jsme teď jedna rodina, na oběd budou všichni zpátky jako velká voda. Jak říkám, Jarča a Xapho kojí, nemohou tam být celý den.“

„Jedna jediná rodina? Z celého Andělského světa?“ nechtěl tomu uvěřit.

„Ano, jen my, porodní asistentky, vyslané na pomoc tvým ženám. Olda s Víťou se od nás tenkrát nechtěli odloučit, vzaly jsme je s sebou a jen proto jsou naživu.“

„Které dvě ještě neznám?“ vyhrkl rychle, když si to v duchu spočetl.

„Znáš je, jen nevíš, které tu tenkrát s námi byly,“ vzdychla si. „Nabídly nám výpomoc Soňa a Hedvika. Alexijev jim to schválil a tím pádem zůstaly naživu. Přivedly si předtím do Andělského světa rodiče, takže zůstaly siroty jako my - a nakonec se k nám přidaly.“

„Proč zrovna k vám?“

„Asi proto, že se od nás nikdy neodtrhly,“ usmála se. „Jsme teď absolutně nejsilnější lékařská parta. Tebe dobře znaly, zvlášť Hedvika si na tebe často vzpomínala. V Andělském světě už byla vdaná a měla s doktorem Jaroslavem dvouletého kluka Honzíka, ale zahynuli oba, nic po nich nezůstalo. Nikdy by si prý ani ve snu nepomyslela, že bude jednou paní Horáková a opravdu upřímně litovala, že nejsi s námi.“

„Hedvika?“ nevěřil jí Pepek. „Neříkej! Vždycky mě považovala za mrňavého...“

„Svět se mění!“ usmála se Máňa. „Obě si tě pamatovaly jako malého kloučka, tím víc byly překvapené. My taky, nemysli si. Budeš z našich manželů vždycky nejmladší, zvláště když jsi o ty tři roky nezestárl, ale...“

„Podle data narození by mi mělo být dvacet, ale je mi pořád jen sedmnáct...“ dodal rychle, jako by ho to mrzelo.

„Zapomínáš, že o tobě víme všechno!“ usmála se na něho tajemně. „Nevycházeli jsme z údivu už při prvním sdíleném sexu. Nic neříkej, víme všechno! Kluci měli z tebe mindráky, my jsme taky nevycházely z údivu. Tvoje tefirky z tebe ale udělaly chlapa! A za děsně krátkou dobu! Nestačily jsme valit oči, jak jsi jich zvládal pět najednou! Do dneška si tě tvé holky pamatují od první pusy! Tři jsi svedl v jednom měsíci, Salgiel a Ramiel si tě taky nemohly vynachválit, jen Yazatap jsi nemusel nic učit... ale ta by mohla ze sta chlapů učit i sto deset. A my s Jarčou jsme si zatím naivně malovaly, kdovíjak nejsme v sexu daleko! Přitom jsme měly za vrchol telepatický sex ve dvou! Ty jsi to tady zatím roztáčel hned s pěti! Jak říkám, všichni jsme zírali, jak ses nám vybarvil!“

Trochu se začervenal. Nevadilo mu, že o něm všechno věděly jeho ženy. Ale aby to do všech podrobností věděly Máňa s Jarčou? To opravdu nečekal. Na druhou stranu, měly teď být obě i jeho manželkami, navíc Hedvika a Soňa... tady se seběhlo věcí! Zatím to ale bylo nesymetrické, neznal je, aspoň ne tak zblízka. Zato ony o něm od jeho žen věděly všechno. Ale co, to se dá dohnat.

„No nic,“ pokračovala Máňa. „Vrátil ses, budeš taky náš. Máme na sex smluvené pořadí, ale to se tvým návratem sesypalo a budeme to muset přerozdělit. Já jsem s Oldříškem v břiše mimo hru, ale řekla bych, že o tebe bude dneska tahanice.“

„A zrovna, když jsem zmlácený jako žito,“ posteskl si. „Kdybych ti teď řekl, s kým jsem se před chvílí na tom světě popral, nebudeš mi to věřit. Radši bych o tom měl mlčet.“

„Jestli se cítíš jako po výprasku, což ti věřím, zelený v obličeji jsi i teď, holky si tě už rychle postaví na nohy,“ slíbila mu. „Přidala bych se taky, ale pochop, nesmím ubližovat Oldříškovi... Říkal jsi ale, že jsi tam zažehnal nějaké velké nebezpečí. To mě docela zajímá. Jde o tu rudou mlhu, co rozpouštěla tefirky na tom ostrově, nebo o něco jiného? Nedošlo mi, jak ses tam mohl poprat s mlhou?“

„Nebezpečná nebyla jen ta mlha,“ řekl. „Vypadá to asi divně, ale byla telepatická jako my, dalo se s ní mluvit. Dohodli jsme se, že si už navzájem nebudeme škodit. Byl tam ale další, tvrdší protivník, jenže toho mi asi nikdo neuvěří.“

„Já ti to věřit budu,“ slibovala mu a dívala se mu přitom rovnou do očí. „Když jsi snesl zdejší novinky, nebude to snad horší.“

„Bude,“ ušklíbl se. „Popral jsem se s největší planetou sluneční soustavy, s Jupiterem. Vážně. A dvojnásob horší je, že jsem to vyhrál. Vykolejil jsem ho. Takovou podívanou neuvidíš ani za deset tisíc let! Exploze největší planety! I pouhým okem to bylo znát!“

„Cože?“ zůstala opravdu zaskočená. „Hele, Pepku, to je snad trochu silné kafe!“

„Dá se tomu věřit?“ ušklíbl se. „Nedá, co? Ale kdybych to neudělal, nevrátil bych se. Nebo až za tisíc let, podle toho, jak tam čas pádí. Budeš to muset překousnout. Hlavní důkaz je, že jsem tady. Jupiter mě chtěl uvěznit a já jsem se nedal. Podařilo se mi otevřít bránu a pak jsem ji asi tak dva měsíce držel otevřenou, zatímco Jupiter do mě veškerou svou silou bušil, abych ji zavřel.“

„Říkal jsi, že jsi tam byl jen den!“ připomněla mu zaraženě.

„Však mi tam ty dva měsíce trvaly sotva hodinu,“ souhlasil. „Musíš ale uznat, byla to nejdelší hodina mého života. Jednak tu uběhly dva měsíce, ale taky do mě po celou tu dobu bušila největší planeta, Jupiter. Takový výprask jsem v životě nezažil. Chybělo málo, aby mě zabil, ale měl jsem na své straně aforxitu, Jupiter nakonec nevydržel a vybuchl.“

„Jak to víš?“ nedůvěřovala mu.

„Viděl jsem to na vlastní oči,“ pokrčil rameny. „Poslyš, Mančo, tam platí jiné přírodní zákony, nejen čas. Doufám, že mi věříš aspoň to, že se tam vůbec netoužím vracet!“

„To ti uvěřím snadno,“ řekla. „Aby ses zase vrátil za tři roky...“

„S tím je konec,“ řekl. „Mám tam ještě nějaký slib, ale k jeho splnění se tam nemusím vracet osobně. Teď bych rád věděl, co dělají všichni na Zemi.“

„Loví ďábly,“ přikývla smutně. „Ďáblové vyhlásili Andělskému světu válku a použili v ní atomové zbraně. Až na Víťu nám všem zabili rodiče, to jim nikdy neodpustíme! Víťa neměl rodiče už dřív, ale zabili nám tam doktora Alexijeva, který udělal z Andělského světa nejlepší svět v okolním vesmíru a to sebralo i Víťu, měl Alexijeva víc než tátu. Olda přišel o rodiče, o bratra i o sestřičku a hlavně mu vzali smysl života. Andělský svět byl pro něho vším, vždyť ho znáš. Ani já jsem mu nemohla pomoci, taky jsem měla smutek pro rodiče a sestřičky, nevěděla jsem, co si počít. Po půl roce se nás obou ujala Xapho, prý se na nás už nemohla dívat. Přišla nejdřív za Oldou, aby dělal místo truchlení něco užitečného. Byla jsem jí vděčná, i když mi ho přitom svedla. Vrátila mu ale chuť do života a dala mu Janinku, to je tak kouzelné dítě... Nakonec mi ho ani nepřebrala a on pak vytáhl ze smutku i mě. Navíc nás všechny zlákala spojit se. Byli jsme všichni v tak těžké depresi, že jsme na to přistoupili, ale když se na to dívám zpětně, nebyl to špatný nápad.“

„Do toho lovu ďáblů se zapojím taky,“ řekl pomstychtivě. „Taky mají u mě vroubek, nejen Víťa měl Alexijeva jako tátu.“

„Jen počkej, až se všichni vrátí! To bude překvapení! Taky jsem na tebe zírala, jen co je pravda! Člověk denně nepotkává oživlé mrtvé. Víš, já ti teď věřím všechno, ale nejde jen o víru. Při prvním společném sexu to přece uvidím. Jestli máš pravdu s tou nevídanou podívanou, uvidím ji tvýma očima ze tvých vzpomínek. Je to nejlepší důkaz, nemyslíš?“

„To jistě,“ vzdychl si. „Zapomněl jsem, že patříš k nám. Vlastně bych ti už nemusel nic říkat, zjistíš si to sama. A taky to uvidíš! Aspoň poznáš, že nelžu!“

„Z toho tě ani nepodezírám,“ usmála se. „Znám tě teď přece od tvých prvních žen. Ale měla bych z tebe vylákat aspoň první manželskou pusu po tvém návratu z mrtvých. Dáš mi ji teď hned? Nebo až po Xapho? Nevěřím, že bys to nepřekousl!“

Vstala - a pořád ještě trochu obezřetně mu nabídla rozevřenou náruč.

„Co na to řekne Olda?“ Také vstal a otočil se k ní, ale usmíval se pořád trochu nejistě. Manča byla přece kamarádova holka, všude na Zemi i v Andělském světě by se to chápalo jako hanebný podraz. Přebrat kamarádovi holku bývá konec kamarádství. Tady možná ne, ale jistý si tím nebyl.

„Olda? Bude skákat do stropu,“ ujistila ho.

Pepek ale nevypadal moc přesvědčeně.

„Můžeš mi to věřit, znám ho líp než vlastní boty,“ pobízela ho dál. „Tebe znám přes tvé ženy víc než tušíš, ale ty mě ještě ne, máš tedy nejvyšší čas začít. Jen mě moc nemačkej, ať malý Oldříšek neprotestuje. To víš, jsem teď trochu z formy.“

Viděl, že to myslí vážně, ale cítil se trochu divně, když ji objal. Máňa Hadrbolcová, teď tedy Horáková a podle zdejších zákonů jeho žena. Sedmá z devíti! Jeho a současně Oldova, kterému teď nesmí vadit, když mu ji bude objímat a třeba se s ní i milovat. Jemu naopak nesmí vadit, že jeho nejmilejší Xapho má s Oldou Janinku a miluje se nejen s Oldou, ale také s Víťou. Tefirská rodina vyžaduje v sexu spravedlnost, bez ní to nejde. Sám to tak přece zaváděl.

Uvědomoval si ale, jak je to jiné. Při objetí teď vnímal především Mánino vystouplé bříško, na které musí brát ohled. O to vlastně u svých tefirek přišel. Pusu ale Máňa dostala, ani se moc nezdráhal. V první chvíli jí zamýšlel dát jen takovou kamarádskou, zdrženlivou, ale vystihla ho a přisála se k němu rty tak vášnivě, že to nevydržel a přidal se také naplno. Byla teď přece taky jeho žena a měl by ji mít rád stejně jako ostatní. Tím ji přece Oldovi nevezme, jako mu Olda nevzal Xapho, ačkoliv s ní má dítě.

Je tenhle svět ale jiný než Země!

Líbali se s Máňou dlouho a vášnivě. Máňa, stejně jako tefirky, neměla namalované rty ani obličej. Nedávno, pro Pepka před půl rokem, pro ostatní o tři roky víc, si Ramiel nechala u kadeřnice poradit a přišla od ní nalíčená a s výraznou rtěnkou. Pepek ji při líbání odstrčil a řekl, že od ní pusa chutná nějak chemicky. Ramiel se urazila, ale příště byla bez líčidel a rtěnky a Pepek jí to vynahradil slovy, že krásné holky mají na rozdávání přirozený půvab a chemii nepotřebují. Ostatní tefirky si to vzaly k srdci a s kosmetikou to ani nezkoušely. Marie to, jak se zdá, od nich převzala.

To ještě Pepek nemohl vědět, že se Olda kdysi Marie svěřil, že se mu líbí právě proto, že není nalíčená a nedělá se jiná než opravdu je. Marie tenkrát zrudla a Olda to považoval za přirozený ostych dívky nad pochvalou od kluka, ale skutečnost byla jiná. Marie totiž nalíčená byla, ale tak nepatrně, že to Olda nerozeznal. Vzal jí tím ale okamžitě chuť na líbání. Nemohla přece připustit, aby poznal pravý stav věcí! A pak už se nelíčila, když měl raději přírodní vzhled i chuť.

Při pozdějším vášnivém sexu s telepatickým propojením se tomu oba, Marie i Olda, od srdce zasmáli. A Olda jí ten malý hříšek rád odpustil. Pak si to samozřejmě vyjasnili dohromady, když se spojili do velké rodiny.

Přece jen má tenhle svět něco do sebe!


První překvapení nastalo, když se vzbudily děti. Poznali to podle rachotu z dětského pokoje. Pepkovi kluci názorně předváděli, jací jsou po tátovi rošťáci. Marie si vyhradila, že tam vejde jako první, zpacifikuje je a pak teprve Pepka pozve na slavnostnější přivítání. Podařilo se jí to rychle a když ho telepaticky zvala dál, byl tam už klid.

Pepek se objevil ve dveřích a děcka na něm mohla hodnou chvíli oči nechat.

„Ježiši! To je přece táta!“ vyhrkla po chvilce udiveně Eilael.

„Tohle není náš táta!“ namítl zaraženě malý Pepíček.

„Ale je! Nevidíš? Ten z pomníku přece!“ ujistila ho Eilael.

„Ten je přece ze zlata a nechodí!“ zpochybnil to Pepča.

„Tenhle je ale opravdový, živý!“ vyjekla Malakim.

To už se k Pepkovi vrhly dvě nejstarší dcery, Eilael a Jinn. Malakim nezůstala pozadu. Naskákaly mu kolem krku a začaly vřeštět jedna přes druhou, nahlas i telepaticky.

„Je tu táta! A živý!“ jásaly a držely ho kolem krku.

„Kde jsi byl?“ byla nejčastější otázka. „Kdo tě oživil? Víš, že jsme pro tebe brečely? Kdo a kde tě našel? A jaké to je, být mrtvý?“

Na některé otázky se ani nedalo odpovědět. Pepka napadlo, že jeho dcery berou zázraky se vzkříšením mrtvých jako něco naprosto normálního. Považovali ho za mrtvého, byl tedy mrtvý. A když přece přišel, musel ho někdo oživit. Jak také jinak?

Mladší kluci se hned nepřipojili. Jen udiveně zírali, jak sestry vyvádějí. Když se ale Pepek pomazlil s dcerami, obrátil se i ke klukům. Těm to mezitím došlo. Ten cizí pán se opravdu podobal tomu na pomníku a sestry vyváděly víc než by si dovolily k někomu úplně cizímu. Když se Pepek natáhl po Pepčovi, kluk ani neuhnul, jak by asi udělal v první chvíli.

„Vážně jsi taky náš tatina?“ dožadoval se ale aspoň formálního ujištění.

„Takže máme taky tři tatiny, jako Franta! Príma!“ rozjasnil se Radeček.

„Ano, ale tohle teď bude váš pravý táta,“ uvedla to na správnou míru Manča.

Hned Pepkovi potají směrovaně telepaticky vysvětlovala, že tátové i mámy se dělí na pravé, ke kterým se děti chodí přednostně mazlit a občas i stěžovat si na křivdy, a na ostatní, kterým děti říkají tatinymaminy. Může to souviset s biologickou pravostí otce i matky, ale nemusí, pravé táty i mámy teď mají všechny. Také na to si Pepek bude muset zvyknout.

„A vezmou mě jako pravého?“ staral se trochu, ale také jen směrovaně na Máňu.

„Určitě!“ ujistila ho také tak a přidala mu k tomu úsměv. „Hodně záleží na tom, jak se k nim budeš chovat, ale u tebe nemám obavy, máš přece děti rád.“

Pepka to povzbudilo. Možná není tak špatné, když o něm Manča ví úplně všechno.

Děti se nestrojily, jen si každé v rychlosti přebarvilo andělskou kombinézu. Teprve teď to byl správný mumraj. Eilael se pyšnila tygří kůží, Jinn měkkou růžovou, Malakim dala přednost vzorku podzimního javorového listí. Kluci měli spíš konzervativní sklony. Pepča se přebarvil jako táta do džín a kárované košile, Radek měl přiléhavou fialovou kombinézu, dvojčata se shodla na střízlivé barvě plážového písku s kamínky a mušličkami.

Manča objednala všem snídani a chvíli na ně dohlížela. Když ale po chvilce uklidila nádobí, utřela dvojčatům pusy od kakaa a nařídila Jinn zamést drobky pod stolem, předala Eilael vládu nad dětským pokojíkem a vytáhla Pepka na chodbu.

„Teď si děti hrají samy,“ usmála se. „Do oběda je to čistě jejich království, po obědě a hlavně k večeru bude víc společné zábavy.“

Vrátili se tedy do haly ke stolku s buchtami. Tentokrát se Pepek neposadil proti Marie, přitáhla si ho vedle sebe a vzala jeho ruku do dlaní, jako by se bála, že jí zmizí. Už teď se chovala jako jeho starostlivá a chápající manželka. Uvidíme, řekl si.

„Eilael a Jinn mají za pravého tátu Víťu, Malakim Oldu,“ pokračovala, když se opět usadili. „Ale jak je znám, nejspíš se to spravedlivě přerozdělí. Eilael si tě přivlastní zpátky, nejvíc a nejdéle pro tebe truchlila. Do dneška měli Olda a Víťa rozdělené i tvé kluky. Pepča a Radek patřili Oldovi, Salgielini kluci Víťovi. Teď ti je spravedlivě vrátí, i když se k nim možná budou kluci chodit ze zvyku mazlit. Ale na tebe si jistě zvyknou brzy, jako si zvykly Eilael, Jinn a Malakim.“

„Takže si budu muset zvyknout i já, kdo je čí pravý táta a máma, co?“ usmál se také.

„Je to jednoduché,“ ujistila ho. „Většinou se to shoduje s biologickými vztahy, přece jen si každý vlastní potomky pamatuje, ačkoliv musíme často ve sporech spravedlivě hájit i nevlastní před vlastními. Spravedlnost je zkrátka nad biologickými vztahy, jinak to nejde. Eilael má jako pravou mámu Yazatap, Jinn Soňu a Malakim Mariuk. Já a Hedvika vlastní děti nemáme, takže jsme jenom maminy, ale já čekám Oldříška a Hedvika už taky uvažuje o dítěti, jen se ještě nerozhodla, s kým by je chtěla. Aby ses třeba nedivil, kdybys to měl být ty, i když máš už teď z naší rodiny vlastních dětí nejvíc.“

„Zřejmě už se obejdeme i bez adopcí, že?“ usmál se Pepek bezelstně. „Tedy - myslím tím naši rodinu, ne ostatní.“

Podívala se na něho nejprve vytřeštěně, ale pak si vzdychla.

„Jo aha, ty to ještě nevíš!“ zesmutněla. „S adopcemi je definitivní konec.“

„Přestali jste dělat výpravy do Gehenny?“ zpozorněl a trochu zvážněl.

„Není kam,“ řekla. Gehenna je definitivně mrtvá.“

Gehenna?“ vyhrkl udiveně.

„Válka v Gehenně skončila, jak jste s Yazatap nečekali,“ ujistila ho. „Kmeny Árjá i Baal loni snížily počty pevností na poslední dvě. Vyvinuli ještě účinnější bomby i štíty a když pro nové štíty nestačila energie, zbylé pevnosti bezohledně obětovali. Nějaké obětované děti i dospělé jsme odtud vytahali, každé zachráněné dítě bylo dobré. Měli jsme sice další problémy s fanatičkami, ale zvládli jsme je. Baalům zbyla jen poslední citadela Ar-Baal-Layett, Árjům Árj-Cuginoli, víc jich ani kněžny obětovat nemohly. Očekávali jsme, že jedna nebo druhá strana podnikne rozhodující zničující útok, až se na to důkladně připraví, což se nedalo čekat příliš brzy. Nám by stačilo občas Gehennu zkontrolovat, proto jsme odtud stáhli i naše duchovité špionky. Dopadlo to ale jinak. Obě poslední pevnosti zničili v rozmezí jediného týdne lidé ze Země.“

Pepka to pochopitelně zarazilo.

„Lidé ze Země?“ opakoval nechápavě. „Co ti s tím měli společného?“

„Hodně,“ potvrdila mu. „Pamatuješ se ještě na ostrov Nové Německo? Žijí tam bývalí poslední hitlerovci, vykázaní z Xijtry. Když pak Nové Německo napadla armáda sousední Brazílie, ukázalo se, že Novoněmci mají neznámé ničivé bomby, ničivější než pozemské atomové i než pekelné kumulativní lithiové. Armáda Brazílie se s torzní bombou seznámila první a z jejich námořní a letecké armády přežila ubohá hrstka vojáčků. Pak tam byl dlouho klid, na Novoněmce si nikdo netroufl. To snad ještě znáš. Němci zastrašovali bombami případné agresory, ale sami je nezneužívali, to jim musíme uznat. Ale pak se stalo moc věcí naráz. Baalky z Gehenny podnikly vojenský výpad na Zem a vimaany skoro srovnaly se zemí hlavní město Brazílie. Jenže Novoněmci, ačkoliv předtím použili torzní bombu právě proti Brazilcům, invazi Baalek zastavili další torzní bombou vhozenou přímo do pevnosti Ar-Baal-Layett. Ty jsi něco takového zažil a nepřekvapí tě, že nezůstala naživu ani myš. Na Gehenně tím pádem zůstala jen poslední nejsilnější a nejvyzbrojenější pevnost Árjů, všemi obávaná citadela tisíců reaktorů Árj-Cuginoli. Jenže Novoněmci nerozlišovali, který kmen Gehenny invazi na Zem podnikl. Pro ně přišel útok z Gehenny a jak byli v ráži, poslali další bombu i Árjům. Nejspíš oprávněně, Árjá by neváhaly podniknout na Zem stejně zničující invazi jako Baalky, ale Novoněmci je předešli. Zpočátku jsme tomu nechtěli uvěřit, ani Yazatap nechápala, jak se jim podařilo probít nejnovější a nejsilnější štíty Árj-Cuginoli, nemluvě o tom, jak vůbec dokázali zjistit, kde se poslední obsazená pevnost na Gehenně nachází. Zůstalo tam totiž několik prázdných, úplně vyklizených pevností, ale těch si už nikdo nevšímal. Zničením Árj-Cuginoli vyhasl život na Gehenně úplně.“

„Takže Gehenna padla,“ zmohl se Pepek jen na suché opakování toho faktu.

„Trochu jsme litovali dětí, které za nic nemohly,“ pokračovala Marie. „Vytahali jsme jich ale víc než jsme čekali. Yazatap zpočátku předpokládala, že jich bude kolem tisícovky, ale to jsme splnili několikrát. Máme teď šest ostrovů plných dětí i dospělých, víc jsme jich zachránit nemohli. Tefirské genetičky tvrdí, že to postačí k záchraně tefirů jako druhu, aby nebyli ohroženi vyhynutím. Samozřejmě pokud jim Země přispěje dalšími chlapy, ale to se pomalu, ale jistě děje i dnes.“

Tefirové tedy nevyhynou?“ usmál se trochu. „Kolik jich zůstalo?“

„Dá se říci, že z tefirů zůstaly naživu jen dvě poslední skupiny,“ pokračovala tedy dál Marie. „Jedna tady v Oáze. Je jich málo, ale dá se říci, že osady vzkvétají. Tefirky doplňují lidé ze Země, většinou chlapi, nás pozemšťanky tady spočítáš na prstech. Druhou skupinou jsou ďáblové rozesetí po okolních světech, prakticky ale jen na Zemi, až na pár duchů, které jsi vyhodil do sousedních světů a ještě jsme je nevysbírali.“

„A co Pegsda a jinde?“ připomněl jí.

„Další duchové přibývat nebudou,“ rychle mu to vysvětlila. „Takže nemá smysl držet hlídky v nepřirozené duchovité podobě na Pegsda i v Gehenně. Přetahali jsme je do Oázy.“

„Co tady s nimi děláte?“ zajímalo Pepka.

„Vždyť to víš,“ mávla rukou Máňa. „Ženské jsme zařadili mezi ostatní. Výhodou pro nás je, že kdo prožil třeba i jen měsíc v beznadějné situaci jako duch na Pegsda, má obvykle války po krk. Chlapi z Pegsda i z Gehenny jsou jako manželé nepoužitelní, ale mají zásluhy a vyhodit je úplně by nebylo spravedlivé. Smířili jsme se s tím, že nám nepomohou a kluci jim vybavili ostrov na opačné straně světa Oáza, ať si tam žijí podle svého. Přijali to, zřídili si tam ke všeobecné spokojenosti dobře vybavený Gay-klub, ale rozkvět Oázy zůstává ležet na chlapech ze Země.“

„A co tefirové na Zemi? Na ně teď pořádáte hony?“

„Je to zvláštní druh války,“ řekla. „Napadli nás podle válečných pravidel, Andělský svět vyvraždili jedinou atomovou bombou na naše sanatoria. Ale vítězi ani zdaleka nejsou. Neposíláme na ně letadla ani bomby, ale vedeme proti nim partyzánskou válku. Nevadí, že nám vytrvale nadávají do teroristů. Nejprve jsme zlikvidovali duchy, aby nemohli škodit v duchovité podobě. Naházeli jsme je postupně vesmírnou bránou Saturn-dolů, pochytali jsme je do vězeňského letadla, obletěli s nimi tobě dobře známé kolečko Jupiterských světů a nechali jsme je v normální hmotě v Sibérii. Svět Saturn-dolů je také jedna zmrzlá poušť, i v tropech tam padá sníh a roste tam jen vřes a tvrdá tráva, ale žít by se tam dalo. Snad si na to ještě pamatuješ, prohodil jsi tam kdysi nějakého hrozně arogantního ďábla Raphaela. Dělal nám pořád potíže, až jsme ho nakonec po dobu úprav vsadili do zamřížované klece, proto tomu světu říkáme Raphaelův Arest. Ďábly i jejich lidské pomocníky tam házíme dál, ale ďábly tam nenecháváme, vozíme je dál, do Sibérie. Původně jsme jim dodávali zásoby, aby nepomřeli hlady, časem jim Víťa s Víťou zařídili k uspokojení jejich základních potřeb robocentrum a od té doby se o ně nestaráme. Teď už máme proti sobě na Zemi jen hmotné ďábly. U těch je to jednodušší, nepotřebují měnit z duchů na hmotné, jsou ale promíchaní mezi lidmi, snadněji před námi prchají a přece jen jsou proti duchům i nebezpečnější.“

„Lovila jsi je také?“

„Dokud jsem mohla, také jsem je lovila,“ potvrdila mu to. „Nezasluhují si slitování.“

„Myslíš kvůli Andělskému světu... to máš asi pravdu,“ přikývl.

„Nejen kvůli tomu,“ řekla ještě tvrdším tónem. „Také kvůli lidem Země. Neměj iluze o tom, jak se k nám chovají, sám jsi jich přece pár zlikvidoval, ale postavil ses jen těm, kdo začali škodit přímo tobě. Vaše nájezdy na ně s Mariuk a Xapho jsme pečlivě rozebrali, ale nespokojili jsme se s tím. Postupujeme proti nim systematicky, je nás víc a díky Ogdurským darům máme dostatečnou převahu. Vůbec to není válka podle dřívějších představ. Říkáme tomu lov škodné zvěře. Andělský svět nám hrubou silou zničili, ale další ztráty už jsou jen na jejich straně. Nemine dne, abychom jich aspoň pět nepolapili.“

„Házíte je všechny do Raphaelova Arestu?“ zajímal se.

„Ďábly přednostně házíme do Bažin smutku, to je svět Saturn-nahoru,“ řekla. „Je to pro ně i tak jen přestupní stanice, stěhujeme je cestou Neptun-dolů na Sibérii. Zasloužili by si horší trest než vyhnanství, ale nepotřebujeme víc než jejich spolehlivé zneškodnění. Ani lov hmotných ďáblů není na Zemi snadný. Zprvu jsme je vyhledávali pomocí jejich vlastní obrazovky, jako ty a Xapho, ale toho si všimli a vypnuli ji. Musím Víťovi uznat, je to génius. Vymyslel kompas na ďábly, zachytí je až na dvacet kilometrů a dovede nás k nim. A tam to jde ráz naráz. Když duchové ďábla vypátrají, bez nejmenšího varování ho prohodí do Bažin smutku, kde na něho čeká osm bažiňaček, nejodolnějších tefirek. Musíme na to vybírat jen ďáblice, navíc jen ty nejodolnější. Pozemští ďáblové mají totiž uměle zesílené yvoro. Snad se na to pamatuješ, vím to ostatně přes tvé ženy, jako bys mi to řekl sám. Zdálo se ti tenkrát, že jsou jejich údery silnější než údery rodilých tefirekGehenny. To nebylo zdání. Tefirky s andělskou psychickou odolností naštěstí vydrží víc než my lidé, každého přimrazí, telepaticky se s ním spojí a proberou se jeho myšlenkami. Nic před nimi neutají.“

„Netušil jsem, že by měli tefirové na Zemi telepatii!“ namítl zaraženě.

„Nemají ji, ale tvá po čertech citlivá Ramiel zjistila, že spojením telepatických tefirek se dá rozkmitat do rezonance i mozek, který telepatii neovládá. Než se vzpamatuje, mají ho skrz naskrz prokouknutého a nemusí ani promluvit! Jako kdyby se ke všemu sám přiznal. Jde to i proti jejich vůli, mít něco takového oni, udělali by ze Země peklo.“

„Aha, tak tedy zjišťují jejich viny!“ usmál se Pepek. „A co dělají s nevinnými?“

„Nevinného by vzaly do Oázy, ale zatím nenašly jedinou výjimku,“ zavrtěla hlavou. „Na Zemi není jediný ďábel, aby neměl na krku desítky vražd. Uznaly by jim polehčující okolnosti, ale všichni jsou zabijáci k pohledání. Z každého jen vytáhnou důležité informace, zejména co on ví o ostatních, a odešlou ho do Sibérie.“

„Žádný nebyl bez viny?“ pochyboval Pepek.

„Tady o tom probíhala po celý rok bouřlivá diskuse, než jsme se shodli,“ přitakala mu Máňa. „Vypadá to asi takto: tefirky na konci výslechu udeří na zajatce, aby svých zločinů litoval. Kdo zločinů nelituje, toho považují za nenapravitelného a jde do Sibérie. To je ale nejčastější kámen úrazu. Tefirové považují lidi za méněcenné a nelitují nás. Pak se s nimi ovšem nikdo nezdržuje. Uvědom si: je to úplně jiná válka než všechny ostatní, co kdy na Zemi byly. V minulých válkách za sebe vládci posílali do bitev vojáky. Někdy za peníze, jindy za slib tučné kořisti, ale často i nahnané do armád proti jejich vůli. Nikdo nespočítá, kolik nešťastníků v různých válkách padlo. S takovými zajatci by snad bylo lidské jednání na místě. Můžeš pochopit vojáky, kteří brání napadené domovy, ale nemůžeš litovat takové, kteří jdou s písní na rtech do loupežné války pro uspokojení svých sadistických sklonů, pro kořist nebo z touhy po moci a krvi. Ještě horší než vojáci jsou jejich velitelé. To jsi přece taky uznával, když jsi jako dítě nosil atomové pozdravy na stoly presidentů, aby ukončili okupace cizích zemí. Neuvědomil sis tenkrát, že i oni jsou pouhé nastrčené figurky a všemu vládnou tefirové, kteří se drží pěkně vzadu. Pozemští tefirové jsou ta nejhorší cháska. Přišli k nám vládnout a zabíjet. Obyvatele Země považují v lepším případě za dobytek, v horším za obtížný hmyz. To už nejsou ani vojáci, to je privilegovaná kasta vládců, kteří za sebe posílají na smrt jiné a pokud se zabíjení lidí účastní osobně, zabíjejí s chutí, s radostí a bez slitování. Jsme pro ně zkrátka bezcenní. Ať se tedy nediví.“

„Jsou takoví opravdu všichni?“ snažil se ji zviklat.

„Na výjimku zatím marně čekáme,“ trvala na svém. „Možná byli mezi duchy, ti snad neměli příležitost lidi zabíjet a sami na své kůži poznali, jak chutná být podřadnými. Ale ani ti naši kolonii v Oáze neposílili, všichni odešli na opačnou stranu do Gay-klubu. Mezi tefiry na Zemi není žádný hodný slitování.“

„Prima!“ vzdychl si Pepek. „Do které kategorie zločinců zařadíš Yazatap?“

„Jak to myslíš?“ zamračila se.

„Yazatap přece také zabíjela nevinné civilisty!“ připomněl jí Pepek.

„Spočítali jsme jí to také, neboj se. Důležité je, že včas uznala chybu,“ zastala se jí Marie. „Většinou zabíjela nepřátele ve válce a na rozkaz. Ty jsme jí nepočítali. Zabíjela na Zemi i civilisty včetně žen. Ano, ale to napravila přispěním k záchraně tefirekPegsda. Řekla bych, že by opravdu přísným soudem prošla s odřenýma ušima, ale důležité je, že má snahu všechno napravit. Salgiel na tom byla lépe, ta spíš zachraňovala než zabíjela a mladší tefirky neměly k vraždám příležitost. Sám jsi přece cítil, že je v nich ještě jiskřička lidskosti, ne? Nebuď na ně tak zlý!“

„Já je neobžalovávám, ale obhajuji,“ ujistil ji. „Jestli dáváte tefirům podmínky, aby nikdo vaším sítem neprošel, jsou vaše soudy fraškou!“

„Sama bych si přála, aby tím aspoň jeden prošel se ctí,“ ujistila ho.

„Já taky,“ vzdychl si. „Ne že bych nebyl pro spravedlnost, když o mě víš všechno, víš jistě i co jsem dělal na Zemi. Ale snažil jsem se dávat šanci i jasným darebákům.“

„Dal bys milost těm, kdo připravili zkázu Andělského světa?“ zaškaredila se na něho. „To přece není jen tak! Vrahovi smíš dát šanci jen když je naděje, že už vraždit nebude. Litoval bys vrahy Alexijeva a našich rodičů a nabídl bys jim ještě jednu šanci vraždit?“

„Těm ne,“ zamračil se. „Hromadná vražda nesnese shovívavost. U koho jsem nemohl pochybovat o jeho vražedných úmyslech, toho jsem zabíjel i já.“

„Tak vidíš!“ řekla. „U tefirů nemusíš pochybovat. Kdyby kdokoliv uznal chyby a chtěl je napravit, nebo se polepšit, milost by dostal. V Sibérii se jim nežije lehce, ale aspoň žijí.“

„Jak na tom vlastně jste?“ zeptal se. „Kolik jich tam už máte?“

„V současné době je tam osm set tefirů, většinou z Francie a Německa. Ve Švýcarsku a v Rakousku měli v jeskyních pod Alpami hodně podzemních rezidencí, ale teď už si asi všimli, že sebedokonalejší podzemní úkryty, kde by možná přečkali i atomovou válku na Zemi, jim nejsou nic platné a odstěhovali se z nich. Každý má po celém světě připraveno několik dalších úkrytů a mohou svá impéria řídit odkudkoliv, ale Evropě se začínají vyhýbat a mají proč! Mnoho jich tu už nezbylo. Uvažujeme, že přesuneme hlavní loviště za oceán, teď dokončíme žně v Itálii a bude chvíli trvat, než ji vyčistíme. A věřil bys, že pověstnou italskou Mafii řídili jen tři praví ďáblové? Zorganizovanou ji ale měli dobře.“

„To je velice zajímavé,“ přikývl. „Jste si tím ale jistí?“

„Teď už ano,“ přisvědčila. „A ještě něco. Určitě tě bude zajímat, proč je Ramiel tak citlivá. Před chvilkou jsem řekla, že je citlivá po čertech, ale ve skutečnosti jen po jednom. Ramiel totiž pokusně dostala telepatii od Oldova psa Čerta. Pamatuješ se, že tu byl tenkrát s Alexijevem, Oldou a Františkem?“

„Na toho se dobře pamatuji, dlouho jsme se předtím neviděli a nechal jsem se tenkrát od něho přátelsky olízat.“

„Jenže Čert měl tenkrát na krku klon s jednou jedinou telepatií,“ dodala. „Měl bys asi vědět, že Olda měl starší telepatii od andělky, zatímco Čert novější druh od Přítele andělů. Proto byla Ramiel tak citlivá. Může se navíc domlouvat i přes několikery vesmírné hranice, potřebuje tam jen někoho se stejným druhem telepatie. Psi mají tento druh všichni, lidé jen když ji dostali od Ramiel. Bažiňačky byly z tefirek první, proto mohou lézt lidem i tefirům do vědomí.“

„Vida!“ rozjasnil se Pepek. „Taky mi to bylo divné, ale tím se to vysvětluje.“

„Tak to aspoň víš,“ uzavřela to. „Ramiel se bez problémů telepaticky baví s vaším malým Radečkem i přes několik vesmírů. Xijtranské chobotnice zjistily, že všichni potomci dědí zásadně novější druh. To je asi obecná vlastnost Ogdurských orgánů.“

„Príma,“ přikývl Pepek. „To by mi ji mohla taky věnovat!“

„Nemohla, protože máš už starší druh a ten nedovolí novému, aby se ujal.“

Pepka to trochu zarazilo, ale pak pokrčil rameny.

„Škoda,“ řekl. „Dobré je aspoň to, že by se to mohlo přes potomky šířit.“

„Nejen přes potomky,“ pokračovala. „Nováčkům dáváme zásadně jen novou telepatii. Zpočátku od Ramiel nebo od psů, ale teď už ji má plno tefirek. Jen my nejstarší si musíme vystačit se starším typem. Když děláme nějakou akci, musíme mít s sebou buď štěně, nebo někoho s psí telepatií.“

„Co se dá dělat,“ vzdychl si. „Ale poslyš, rozlišuje Víťův kompas skutečné tefiry od jejich lidských sluhů? Nebo je berete šmahem?“

„Nerozlišování pánů od sluhů byla nectnost Víťových amuletů,“ usmála se. „Byly citlivé jen na biočipy a závisely tedy na jejich libovůli. Pamatuješ se, jak tě kdysi převezli, když vpálili svůj ďábelský cejch nevinným lidem a odebrali jej vlastním poslancům?“

„Jo,“ zavrčel Pepek. „To mě tenkrát strašně rozházelo, když jsem pochopil, že to s tou spravedlností nebudu mít tak jednoduché. Naštěstí jsem se pak dozvěděl o situaci duchů na Pegsda, až jsem se rozhodl nechat Země a než si to promyslím, věnovat se Pegsda.“

„To nebylo špatné rozhodnutí,“ přikývla. „My jsme krátce po zahájení lovů zjistili, že začali kvapně ubývat ďáblové označení biočipem. Grémium ďáblů totiž pochopilo, že nás to proti nim navádí a začalo jim je vypínat, abychom je považovali za obyčejné lidi. Nechávali je svým pomocníkům, ale o ty už nám v prvním plánu nešlo. Naštěstí Víťův kompas reaguje přímo na jejich biologickou podstatu, přesněji na yvoromgýčna. Podle mgýčen zaměřuje i naše tefirky, ale konečné rozlišení dělá podle charakteristické síly yvora. Je nám teď jedno, zda mají nebo nemají biočipy, najdeme je tak jako tak.“

„Takže jim jejich velká zbraň spíš škodí než pomáhá!“

„Ano, ale úder od nich je pořád nebezpečný! Zpracovávat chycené ďábly musí proto zásadně tefirky, my lidé tam vystupujeme jen jako duchové. Naše další nepříjemné omezení také znáš. V Elektrickém světě panuje každým rokem období tak silných elektrických bouří, že ničí letadla a když blesk málem přizabil Oldu, začali jsme je respektovat. V období bouří tedy nelovíme a tefirové mají klid. Říkáme tomu doba hájení. Teď je to od ledna do března, ale posouvá se to a na všechny zákonitosti jsme ještě nepřišli.“

„Všimli si toho?“

„Jistě,“ přikývla. „Když zjistili, že je necháváme na pokoji, stáhli se zase do Evropy, ale pak doba hájení skončila a brzy odtud zase kvapem prchali.“

„To jim ten čas na vzpamatování dlouho nevydržel, co?“

„Jakýpak čas na vzpamatování?“ zavrtěla hlavou. Doba hájení je myslivecká latina. Ať je ničíme pomalu nebo rychle, jejich počty neustále klesají. Víš přece, že tefirové dosáhli neuvěřitelné dlouhověkosti. Kdyby Oldova sestra Bóža nezahynula v Andělském světě, dožila by se podle Xijtranů i přes sto tisíc let. Tefirové se ale na Zemi nerozmnožují, nemají zájem o potomky a nemají mezi sebou ani jednu tefirku. Kde se nic nedoplňuje, jen se ubírá, tam se dříve nebo později narazí na dno. Doufáme, že pak zůstane jen naše kolonie v Oáze.“

„Litovat ďábly nebudu,“ přikývl. „Také se zapojím do lovů. Ale napadla mě jiná věc. Víte už, proč mám čtyři kluky a žádnou holku? A co na to v Oáze říkají ostatní?“

„Většina ti je závidí,“ usmála se. „Salgiel dodnes nezjistila, proč to tak je. Domnívá se, že to je buď tvoje přirozená vlastnost, nebo přípustná statistická odchylka. Na duchovitý stav se to svádět nedá, Víťa v něm byl mockrát a má s Jarčou Jarmilku. Olda má s tefirkou Janinku, ale pak se mnou kluka a ostatním se rodí přesně podle předpokladů čtvrtina kluků a tři čtvrtiny holek. Máš prostě víc kluků, buď rád, kluci jsou tady vzácnější. Vlastně mě teď napadlo, abychom si tě nakonec nemusely před jinými ženskými hlídat! Jistě by byl o tebe zájem, když umíš dělat kluky! Ale snad ti bude nás devět manželek stačit a nebudeš nám nevěrný... s jiným harémem.“

Řekla to ironicky a nepochybně si z toho dělala legraci, ale Pepek to vzal vážně:

„Hele, Mančo, kdyby tady nebyla tefirská společnost, našel bych si na Zemi jedinou holku a stačila by mi na celý život. Opravdu nemám v úmyslu rozhlížet se jinde.“

„Ani bych ti to neradila,“ podotkla. „Víš, co to je devět zklamaných žen? Vážně bych ti to nepřála! Zažila jsem pozemskou věrnost i tefirský harém, ale nebýt zkázy Andělského světa, Olda by mi stačil na celý život a já jemu snad taky. Ale když to tak srovnávám, tohle je rozumnější. Máme větší výběr a přitom si zachováváme věrnost, i když v širším okruhu. Nerozhoduje, že jsme se kamarádili už předtím. Zpočátku mi bylo proti srsti, když se mi s Oldou před mýma očima milovala Jarča a já jsem zase měla jít s jejím Víťou, ale teď už nám to oběma ani nepřijde. Zůstaly jsme dál kamarádkami, kluci taky, získaly jsme další kamarádky ze Země i tvoje tefirky a teď už to jde. Nemyslím, že bys nás mohl rozházet.“

„Jak se říká, člověk si zvykne na všechno, někdo i na šibenici,“ usmál se.

„To říkají jen ti, kdo na ní sami nikdy neviseli,“ dodala a vstala.

Pomohl jí ještě připravit stoly k obědu. Obědy i večeře se u Horáků odehrávaly ve velké hale u dvou stolů. U nižšího seděly děti, u vyššího dospělí.

Pepka napadlo schovat se do některého pokoje a přijít jako velké překvapení až budou všichni u stolu, ale Marie mu to rozmluvila.

„Já bych vydržela mlčet,“ řekla. „Ale děcka neudrží tajemství ani vteřinu.“

Pepek tedy zůstal, dokud se v domě neozvalo zašumění teleportu, ohlašujícího návrat lovecké výpravy. Nato Máňa vyběhla do dětského pokoje přivolat k obědu děti.

Horákova rodina se vracela domů.

 


Zpět Obsah Dále

10.08.2017 18:45