Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Lovci ďáblů

Příchod lovecké družiny byl ve znamení velikého mumraje lidí, dětí a psů.

Horákova rodina měla i bez Pepka jedenáct dospělých členů, lovu se účastnilo deset dospělých a tři psi. Při jejich návratu se na chodbu navíc vyhrnula horda dětí. Jarča a Xapho zamířily přímo do dětského pokoje kojit mimina, ale už tam nedorazily. Jak Marie správně předpokládala, děcka tajemství neudržela ani vteřinu.

„Máme nového tátu!“ vítal vracející se loveckou družinu malý Pepča.

„Ne nového, ale starého!“ opravila ho vážně Eilael.

„Pomníkového!“ trumfoval je Sváťa.

Než mohly děti podat ještě zmatenější vysvětlení, vyšel ze dveří Pepek. Překvapení to bylo pro všechny! Xapho, Mariuk i Ramiel zůstaly ohromeně stát, Yazatap, Salgiel, Jarča, Soňa s Hedvikou, Víťa ani Olda nevypadali moudřeji, ale ani Pepek se nestačil divit. Ramiel se vytáhla, skoro ji nepoznal. Bylo jí teď bezmála dvacet let a jako vejce vejci se podobala zlatovlasé Erelim. V první chvíli ho napadlo, že Erelim vstala z mrtvých, pak si uvědomil, že jí může být podobná díky klonování.

Chvíli stáli všichni jako sochy a nemohli uvěřit vlastním očím.

První, kdo se Pepkovi vrhl vstříc, byl proto pes Čert. Pepek se k němu ihned sklonil, podrbal ho a nechal si na uvítanou olíznout tvář.

„Kde jsi byl?“ vyštěkl psík souběžně se srozumitelnou telepatickou otázkou.

„Na to bude asi dlouhá odpověď!“ ujišťoval ho Pepek. „Až při obědě, ano? Kdo ještě nemá umyté ruce?“

Poslední otázka byla určená dětem a všechny se otočily směrem ke koupelně.

To už se konečně rozhýbaly i ohromené tefirky.

„Pepčo!“ vyjekla Xapho, jako kdyby nevěřila svým očím. „Ty žiješ? Kde jsi byl?“

Byla teď ještě hezčí než včera před třemi roky. Teď tedy byla navíc matkou jeho kluka a Pepek na ní mohl oči nechat. Jen napřáhl ruce a Xapho jako ve snu vplula do jeho náruče.

„Na hloupé otázky neodpovídám,“ řekl, ale usmíval se a tiskl ji k sobě. „Slavnostně prohlašuji, dřív jsem přijít nemohl. Spíš hrozilo, že se vrátím až za tisíc let. Ale udělal jsem všechno, abych tam nebyl ani o vteřinu déle. Ani nevíte, jak jsem šťastný, že jsem zase tady mezi vámi.“

„Ta mlha tě... nespolkla..?“ začala nevěřícně Yazatap.

„Ta mlha si se mnou nakonec telepaticky povídala,“ zarazil ji. „Kdybychom na ni tak promluvili už na naší straně brány, skončilo by to za pár minut. Kdybych vám teď vykládal, co všechno mě tam potkalo, nevěřili byste mi. Necháme si to raději na nejbližší telepatické propojení, souhlasíte?“

„Nesouhlasím!“ vyštěkl pes Čert. „Při telepatickém propojování jsou psi nepřípustně diskriminovaní!“

„No dobře,“ ustoupil Pepek. „Ale jen stručně! Abych se dostal domů, musel jsem si otevřít bránu a udržet ji otevřenou. A to nešlo tak snadno.“

„To znám!“ vyštěkl Čert. „Když někdo otevře bránu, kde ji chceš otevřít ty, nejde ti to ani kdyby ses přetrhl na pět štěňat! Když to ale stihneš dřív ty, nehne s tebou nic na světě.“

„Ano,“ přikývl Pepek. „Pokud ten druhý není mnohem silnější než ty.“

„Troufl bych si udržet otevřenou bránu i proti tyrannosaurovi!“ holedbal se pejsek, ale nikdo se nad tím nepozastavil, všichni věděli, že Čert tyhle obludy dokáže obrátit na útěk, když proti nim použije xeri.

„Proti tyrannosaurovi by to byla hračka,“ souhlasil Pepek. „Tohle bylo těžší zvíře než milion tyrannosaurů. A musel jsem to udržet dost dlouho. Asi tak dva měsíce.“

„Milion tyrannosaurů?“ vytřeštil oči psík, pro kterého byl milion nepředstavitelný, ale Pepkovo přirovnání se nezdálo nikomu kromě Marie, ta jediná věděla oč jde.

Čertův upřímný údiv ale stačil překrýt další neuvěřitelnou zprávu, že totiž Pepek držel bránu otevřenou celé dva měsíce.

„Pepku!“ vykřikla Ramiel. „Já věděla, že žiješ!“

„To jsi vědět nemohla,“ zavrtěl hlavou. „Byl jsem v jiném světě.“

„Ale měla jsem neustále pocit, že tě vnímám!“ nedala se Ramiel a tlačila se, jako by chtěla Xapho od Pepka odstrčit. Xapho to pochopila a přenechala jí Pepkovu náruč, ale to už se vzpamatovaly i ostatní tefirky a postupně se všechny s navráceným tulákem objaly. Zato Pepkovi kamarádi se drželi opatrně vzadu a moc se k němu nehrnuli.

„Ty, poslyš...“ začal trochu rozpačitě Olda.

„Vím už, co se tady stalo,“ řekl Pepek. „Máňa mi to stihla povědět.“

„Už víš... všechno?“ sondoval ho opatrně Olda.

„A co na to řekneš?“ zeptala se Pepka také trochu nejistě Yazatap.

„Co bych řekl?“ ušklíbl se trochu Pepek. „Postavilo mě to před hotovou věc, mám jen dvě možnosti. Přidat se k vám nebo odmítnout. Jenže to druhé si nedovedu ani představit.“

„Opravdu nejsi moc naštvaný?“ starala se i Xapho.

„Nemám proč,“ řekl smířlivě. „A co vy? Vezmete mě zpátky?“

„Taky nám nic jiného nezbude,“ vzdychl si Olda. „Nedovedu si představit, že bychom tě nevzali. Tahle rodina byla přece původně tvoje.“

„Takže vítej zpátky domů, marnotratný synu!“ řekla Jarča ulehčeně.

„A to teda ne!“ ohradil se rázně Pepek. „Žádný návrat marnotratného syna, návrat z normální a navíc velice úspěšné výpravy!“

„Ale přece jen! Po třech letech?“ rýpla si Jarča.

„Byl jsem tam necelý den,“ zvážněl Pepek. „Důkazy si nechám na později, ale když se na mě podíváte... jsem nebo nejsem o tři roky starší?“

Všichni mimo Máni znovu ztuhli. Pepek musel opět vytáhnout jinak ubíhající čas jupiterského světa, ale věřili mu víc než zprvu Máňa. Tu ale také přesvědčil až jeho vzhled.

„Žádný marnotratný syn!“ trval na svém.

„No tak dobře, beru to zpět!“ přistoupila na to trochu lehkomyslně i Jarča.

„Tím hůř pro nás!“ vzdychla si nešťastně Xapho.

„Proč?“ zachytil to Pepek. „Netěšíš se, že budeš zase moje nejmilejší? Olda má přece jako nejmilejší Marii.“

„My to teď ale bereme spravedlivě, víš?“ podívala se na něho Xapho s očekáváním.

„To budu muset taky!“ vzdychl si i Pepek. „Ale Marie řekla, že každý smí mít někoho maličko oblíbenějšího. A u mě jsi to vždycky byla ty! Nebo jsi už zapomněla, která holka dostala mou první pusu? To mi ani neříkej, na to se přece nezapomíná!“

Xapho už víc nevydržela. Vrhla se mu opět do náruče a rozbrečela se, ale ostatní je objali ze všech stran.

Rodina byla zase pohromadě...


Povídání o pokoření Jupitera si museli nechat na oběd. Z koupelny začaly přilétat jako vlaštovky děti, které rozsadili kolem menšího stolu v hale. Sami obsadili místa u většího.

Jarča a Xapho se odběhly převléknout do šatů na kojení, andělské kombinézy by jim totiž vadily. Každá si na klín vzala své mimino a přisedly si ke stolu k ostatním, aby jim nic neuteklo. Jídlo dostaly jen děti, dospělí čekali na nakrmení mimin. Pepek mezitím povídal o rudé mlze a o Jupiteru.

„Neměl ses mu stavět na odpor,“ mračila se Yazatap. „Měl sis vyčíhnout chvíli, až by ti bránu pootevřel on sám, proklouznout ven a nechat všechno, jak to bylo.“

„Proč?“ podivil se Pepek. „Není lepší, když bránu nic neblokuje?“

„Chyba!“ řekla. „Kdyby ji to blokovalo, nemohl by tam nikdo zůstat tři roky jako ty. Teď abychom se báli, že se nám tam zatoulají děti.“

„O děti se bát nemusíme,“ zastala se Pepka Salgiel. „Příliš malé děti nemohou slýrib používat a ty starší už z toho budou mít rozum.“

„Nevím,“ zachmuřil se Pepek. „Nedědí děti náhodou Ogdurské orgány po rodičích? Mám dojem že ano, ale nevím, kdy se vlastně takové orgány projeví.“

„Orgány se dědí,“ souhlasila Salgiel. „Podle štěňat ale víme, že se aktivují v různou dobu. Telepatie je připravená hned po narození, ostatní orgány jsou u dětí i u štěňat zprvu nečinné. Idarchon se u štěňat aktivuje do čtvrt roku a u dětí do roka. Naštěstí nemohou malé děti ani štěňata používat nebezpečnější slýrib ani xeri. Podle štěňat bych čekala, že se u dětí aktivují až kolem pěti let. Ogdurové to měli vymyšlené dobře, to jim musíme nechat.“

Pepek musel vysvětlit pár detailů ohledně Jupitera Čertovi, ostatní se spíš těšili, jak si to všechno sami večer prohlédnou z jeho vzpomínek.

„Mám ale jiný problém,“ zajímal se naopak Pepek. „Poslyš, Čerte, nechceš zavolat Přítele andělů? Mám dojem, že v případě Andělského světa nešlo o jeden život, ale hned o všechny životy na něm. Proč jsi nezavolal Přítele?“

„Volal jsem ho,“ kníkl smutně psík. „Jenže on tu není. Vůbec nikde není, ani náznak jeho přítomnosti jsem necítil. Říkal, že se ho dovolám kamkoliv, ale Apinu telepaticky cítím až přes tři brány, jeho ne.“

„Aha,“ přemýšlel Pepek. „Takže spoléhání na jeho pomoc byla falešná naděje.“

„Mohl se vrátit k Ogdurům,“ omlouval ho Olda, ale také se trochu mračil.

„Měl tu nechat aspoň malou svou část, než odešel,“ řekl Víťa. „Já bych to tak na jeho místě určitě udělal.“

„Potíž je, že nejsi na jeho místě,“ řekl Olda. „Neznáme jeho způsob uvažování, těžko ho pak můžeme hodnotit.“

„Takže jsme v tom zase sami,“ vzdychl si Pepek, ale považoval za nutné změnit téma hovoru. „Jak jste na tom na Zemi? Kdy se jde na lov?“

„Odpoledne!“ opáčil Olda. „Jdeš s námi, ne?“

„A to tedy ne!“ zarazila ho Marie. „Ještě to nevíte, ale Pepek je pořádně zvalchovaný Jupiterem a měli byste mu věnovat aspoň dvojitou dávku na vzpamatování. Teď po velkém objetí s Xapho sice vypadá líp, ale před chvilkou byl ještě zelený jako sedma.“

„To je přece maličkost!“ opáčil Olda. Zvedl se a s Víťou poslali na Pepka kosmickou energii. Pepek se sice pomalu vzpamatovával i sám, ale tohle ho postavilo na nohy rychleji. Svíravá bolest v břiše ustoupila jako zázrakem a hned mu bylo volně. Nakonec, když se to tak vezme, ani to jako zázrak nevypadalo, dokud si člověk neuvědomil, že na něho použili zázračnou sílu, která by stejně rychle zametla s každou nemocí i úrazem.

Jarča a Xapho mezitím nakrmily mimina a odnesly je do postýlek. Když se vrátily, objednali si konečně všichni jídlo a pustili se do oběda, zatímco děti už byly na odchodu do dětského pokoje. Marie ještě připomněla Eilael, aby tam udržovaly pořádek na snesitelné úrovni a děti si spěchaly hrát, dospělé záležitosti je nezajímaly.

„I tak si myslím, že byste měli odpolední lov vynechat,“ navrhla Máňa. „Rodina není úplně v pořádku, ještě jsme si všichni neřekli Ano, přinejmenším Pepek mně, Jarče, Hedvice a Soně. Neříkám, že musíme zopakovat všechny svatební obřady, ale aspoň sloup z rukou bychom udělat měli.“

Sloup z rukou patří do tefirských svatebních obřadů a Pepek jej tedy spolu se svými novými manželkami udělali. Na chvíli přerušili jídlo, pak aspoň formálně jeden po druhém řekli Ano. Bylo to rychlé a mohli by se hned vrátit ke stolu, ale tím to neskončilo.

„Ke svatbě patří manželské polibky!“ dodala rychle Jarča. „Hlásím se o první!“

„Když tak o druhý!“ usmála se Máňa. „První už jsem si vybrala.“

„Ten neplatí!“ odsekla Jarča. „Ten byl předmanželský. Ano jsme si řekli až teď!“

Přitočila se rychle k Pepkovi, objala ho a než se vzpamatoval, dostal od ní vášnivou pusu. Jen hodil očkem po Víťovi, ale ten se chápavě usmíval, jako by Jarča ani nebyla jeho. Pepek tedy Jarču objal pořádně a polibek ještě zvýraznil.

Po Jarče přišly na řadu Soňa a Hedvika. Objaly ho jen nesměle, ani líbání jim nešlo od srdce, ale Pepkovi to nevadilo. Správně tušil, proč jsou obě zaražené. Z Andělského světa si ho pamatovaly jako nesmělého, přehlíženého kloučka. Byl ze všech nejmladší a na otce čtyř dětí rozhodně nevypadal. A teď by měl být jejich manžel? Pepek ale nezapřel zkušenosti se svými ďáblicemi. Kde zůstal nesmělý klouček? Soňa a po ní i Hedvika již při prvním objetí zjistily, že vzpomínky tefirek ani nebyly přikrášlené časem. O políbení se přihlásila i Marie s odvoláním na Jarčinu hlášku, že předmanželské políbení neplatí.

Pepek se přitom díval na Oldu, ale Olda podobně jako Víťa ani nemrkl.

Pustili se všichni s chutí do jídla. Zázrak asi na Pepka účinkoval dostatečně, chutnalo už i jemu. Všiml si ale, že po něm Hedvika se Soňou ze svého místa neustále pokukují. Nic ale neříkaly. Copak se jim asi honí hlavou? pomyslel si. Ale co, večer při sexu si skutečné smýšlení všech rychle zjistí.

„Kluci, nechci vám do toho rejpat,“ vzala si slovo Marie, když všichni dojedli a začali vršit do stohu talíře a příbory. „Ale měli byste dneska místo dalšího honu seznámit Pepka se situací na Zemi. Yazatap, nemrač se, dnes to bude výjimka. Nezapomeňte, tři roky na Zemi nebyl a ledacos se tam změnilo. Už jsem mu vysvětlila co jsem mohla, ale já se teď honů neúčastním a ode mě se nejnovější zprávy nedozví. Víte co? Dneska hon odtrubte, vezměte ho vedle a všechno mu pořádně objasněte, aby ho nic nepřekvapilo. My pro vás tady zatím něco připravíme.“

A ukazovala všem třem manželům směr do chodby.

„Aha!“ došlo Víťovi. „Holčičí tajnosti!“

„Nebudou mít dlouhého trvání, ale teď odchod!“ přikývla Marie.


Vyšli tedy na chodbu a Pepek své bývalé kamarády, nyní spolumanžele následoval do zadní místnosti, vybavené jako posilovna. Dům byl trochu rozšířený, ačkoliv to ze strany od pomníků nebylo znát. Čert šel s nimi. Asi se také považoval za kluka, i když psího.

„Dobře, budeme tě seznamovat,“ vzdychl si Víťa. „Můžeme si přitom třeba zacvičit.“

„Jak jsme na tom na Zemi...“ zamračil se Olda, ale místo cvičení se na nářadí natáhl a udělal si pohodlí. „Něco už jistě víš. Přinejmenším, že je zničený Andělský svět. Největší chybou bylo podle mě nechat pozemské ďábly na pokoji. Doufal jsem spolu s Alexijevem, že budeme v Andělském světě v klidu léčit lidi a tefirové se s tím nakonec smíří, ale narazili jsme na jejich animozitu proti andělům. Ano, vím, upozorňoval jsi nás na ni, ale současně jsi zdůrazňoval, jak se vám ji podařilo úspěšně odstranit, ne jak strašlivě je u nich zavilá.“

„To je pochopitelné!“ ohradil se Pepek. „Kdybyste se tenkrát viděli! Vznášeli jste se opatrně sto metrů od nás a přitom nám šlo o život! Musel jsem vás přesvědčit, že zrovna mé tefirky v Oáze jsou úplně neškodné. Zdálo se mi, že utečete a necháte nás v tom...“

„To bys nás strašně podcenil,“ zamračil se Víťa. „Pomohli bychom ti tak jako tak, jen to vypadalo nepříjemně, když tě obklopovaly samé ďáblice.“

„Ďáblice, ale převychované!“ opáčil Pepek.

„To ještě úplně převychované nebyly,“ vrtěl hlavou Olda. „Nechovaly se všechny tak vzorně, víš to sám. Ale nebereme ti snahu, ty a František jste mezi nimi udělali kus poctivé práce. Smůla byla, že na Zemi zůstali ďáblové, kteří nás považovali, ať právem nebo ne, za předvoj Ogdurů. První pokus propašovat k nám atomový kufřík jsme zásluhou Bulise zmařili už dřív, ale dalo se čekat, že proti nám podniknou něco dalšího.“

„Až se jim to podařilo...“ vzdychl si Pepek. „Teď už lidi neléčíte?“

„Ne,“ odvětil stručně Olda. „Podruhé stejnou chybu neuděláme. Nemůžeme vpustit lidi i do Oázy, podali bychom ďáblům prst a zničili by ji také. Když ale proti nám zahájili vyhlazovací válku, budou ji mít. Když zahájí vyhlazovací válku jedna strana, druhé nezbývá nic jiného než to přijmout, ať chce nebo ne.“

„Takže to bude vyhlazovací válka z jedné i z druhé strany,“ vzdychl si Pepek.

„Prosím tě, jak jinak chceš chápat atomovou bombu umístěnou do našeho sanatoria?“ vybuchl Víťa. „Spočítaná byla, aby zničila všechno od Plzně po Pardubice. Máme se tvářit jako nic? Z naší strany to zatím vyhlazovací není, necháváme všechny naživu, ale až tefirky objeví ty kdo zkázu Andělského světa osobně zařídili, bude to asi jiné. Obávám se, že hlavní padouchy nechají utopit v Bažinách.“

„Ze strany pozemských ďáblů to ale vypadá hůř už teď, ne?“

„Aťsi!“ mávl rukou Víťa. „Ďáblové zkrátka mizí a nikdo neví, co se s nimi děje. My teď nepřestaneme, dokud je nezničíme.“

„Moje zkušenost říká, že zabíjení pouhých pěšáků přihrává ostrou munici generálům a přitom nic neřeší,“ namítl Pepek.

„Možná,“ přikývl Olda. „Uvědom si ale jedno. Ti pěšáčci nás nenávidí úplně stejně jako jejich generálové.“

„Pak potřebují spíš Salgiel k odstranění nenávisti k Ogdurům,“ řekl Pepek.

„Nemyslím si to,“ řekl Víťa. „Pachriel přišla o dědičnou nenávist k Ogdurům hned po svém přijetí do Oázy. Krátce poté, už bez dědičné nenávisti, zabila se čtyřmi dalšími Otheal. Dostaly za to ještě za tvého velení trest vyhnanství na ostrově Rudé Mlhy, kde čtyři z nich přišly o život.“

„Nevěděli jsme, jak je to tam nebezpečné,“ namítl Pepek.

„Nevěděli,“ připustil Olda. „Nakonec lépe když zahynuly čtyři vražednice, než aby to potkalo kohokoliv jiného.“

„Důležité je, co bylo potom,“ nedal se zastavit Víťa. „Pachriel se zdála být polepšená a všichni litovali ty druhé, co neměly tolik štěstí. Půl roku po tvém zmizení Pachriel zabila Otheal znovu. Vyrušily ji, když důkladně ničila její mrtvé tělo, aby nepomohl ani zázrak.“

Pepek se jen nešťastně podíval do stropu.

„Proč?“ vyhrkl.

„Považovala prý za svou svatou povinnost ztrestat zradu Baalu,“ řekl Olda. „Jenže to už byla úplně jiná situace. Otheal jsme znovu vzkřísili, ale dnes ji většina Baalek uznává za svou zachránkyni, takže Pachriel druhou vraždou ztratila všechny sympatie, získané beztak jen tím, že přežila Rudou mlhu. U druhého soudu proto dopadla ještě hůř než u prvního.“

„Hůř?“ zamračil se Pepek. „Snad jste tady v Oáze nakonec nezavedli trest smrti?“

„Ne,“ ujistil ho Olda. „Ale Pachriel se druhým pokusem o vraždu od nás vyloučila. Je teď zase ve vyhnanství, ale už ji nikdo nelituje.“

„Kam jste ji poslali?“ zajímal se Pepek.

„Na ostrov sto kilometrů od ostrova Rudé mlhy,“ řekl Olda. „Není tam rudá mlha, ale vlastními silami se na svobodu nedostane. V domku je všechno od dveří po nábytek kovové, aby se na ničem nedalo odplout. Rostou tam sice stromy, ale nemá žádné nástroje, nemůže si tedy sama postavit člun ani vor.“

„Ne že bych jí to záviděl,“ podotkl Pepek.

„Je to s Ďábelským ostrovem nejmírnější vyhnanství,“ ujistil ho Olda. „Určili jsme to pro ďábelské pomocníky, kteří od nás požadují ochranu před svými bývalými pány a chtějí se dostat z jejich vlivu, podobně jako britský ministerský předseda. Ostatní to mají tvrdší. Sibérii jsme vyhradili pro ďábly, Raphaelův Arest pro jejich pomocníky. Na obou světech je zásobují robocentra, takže hlady ani zimou nezemřou, ale žádný přehnaný luxus tam nemají. Jídelníček mají strohý a jediným luxusem jsou nevelké skleníky, kde si mohou pro zpestření stravy vypěstovat čerstvou zeleninu. Víťa robocentra důkladně zabezpečil proti jakýmkoli pokusům o změny, takže se jim vede tak-tak. Nikdo je nehlídá, nikdo je nešikanuje, ale je to tvrdý kriminál, i když o velikosti celého světa.“

„Aspoň že tak,“ oddychl si Pepek.

„Nejhorší je, že to mají na doživotí,“ řekl tvrdě Víťa. „Vrahům Andělského světa se žádná amnestie nedává. Nepřimlouvej se za ně.“

„Nebudu,“ zavrtěl hlavou Pepek. „Slíbil jsem přece Marii, že se k vám přidám. Zkáza Andělského světa bylo i na mě trochu moc. Dřív jsem zabíjel i za menší vraždy, ale to jsem neměl jinou možnost, jak darebáky zneškodnit. Sibérie i Raphaelův Arest jsou přiměřené.“

„A vidíš! Tefirové, co jsme od té doby na Zemi zajali, tvrdili jako jeden muž, že zkáza Andělského světa žádná velká katastrofa nebyla. Vždyť tam zahynulo jen třicet tisíc lidí, každá válečná kampaň Spojených států je desetkrát tvrdší! Všichni svorně litovali, že nás to pár přežilo. Kdyby věděli o Oáze, vymysleli by to důkladněji, aby oba světy zlikvidovali současně. Jeden zničený svět jim bylo málo!“

„Myslel jsem si, že nás před nimi venušské vazby uchrání,“ vzdychl si Pepek. „Copak ďáblové o Oáze nevěděli?“

„Ne, to nás zřejmě zachránilo,“ přikývl Olda. „Doufali, že jejich úder bude tak drtivý, aby měli od nás pokoj navěky. Proto nepoužili pozemskou atomovou bombu, ale originální tefirskou, menší, ale účinnější. Venušské vazby nám bohužel nepomohly. Uchránily by nás, kdybychom neléčili lidi. Jenže my jsme tam vozili k léčení lidi ze Země.“

„Až jsme si s nimi nakonec dovezli i tu bombu,“ přitakal mu Víťa.

„Museli přece vědět, že tím zabijí i tisíce nezúčastněných pacientů!“ zavrčel Pepek.

„Už bys měl vědět, že ďáblové se na takzvané vedlejší oběti - collateral damage - nikdy neohlížejí,“ pokrčil rameny Víťa. „Vždyť to pro ně byli jenom lidé! Ještě toho proti nám sprostě využili. Po zničení Andělského světa rozpoutali na Zemi mediální kampaň. Ačkoliv muselo být každému jasné, že vědí o té katastrofě víc než zaměstnanci našich cestovních kanceláří, podali na ně trestní oznámení, jako kdyby za smrt všech obětí mohli jedině oni. Patřičně to v médiích zkreslili a lidé jim to ve velké většině zbaštili.“

„Tomu teda říkám drzost!“ zamračil se Pepek.

„Česká policie naše lidi ochotně pozatýkala jako zločince,“ dodal Víťa. „A to v době, kdy ještě nikdo netušil, že k nějaké katastrofě vůbec došlo! Budiž, asi je tím zachránili před lynčováním, lidi se pak chovali jako zvěř. Ani nepočítáme demonstrace za obnovení trestu smrti! Je nám jasné, že to je součást dobře připraveného plánu a že to tentokrát budou mít pojištěné i u soudů. Vytahali jsme tedy všechny naše lidi z vyšetřovací vazby, ačkoliv tím zůstali uvěznění v Oáze. Mělo a má to ještě mezinárodní dohru, ale ať!“

„Jakou dohru?“ zajímal se Pepek.

„Mezi pacienty byla stovka Němců,“ řekl Olda. „Jejich příbuzní žalovali o odškodné nejprve cestovku Za zdravím a když na to nestačily veškeré zabavené finanční prostředky, zgustli si i na Českém státu. Soud ve Strassburku se tím bude zabývat ještě hodně dlouho a Čechy to ještě bude stát těžké miliardy.“

„S tím asi nehneme, co?“ usmál se trochu Pepek.

„Nehneme,“ potvrdil s trpkým úsměvem Olda. „Na Zem se nikdo z nás vrátit nemůže, nemáme kam jít a nic jiného než válka nám nezbývá. Snažíme se aspoň, aby se týkala jen nás a tefirů. Aby nebyly zbytečné lidské oběti, i když jsou na nás lidé všude nabroušení.“

„To je vážně k vzteku!“ vzdychl si Pepek. „Nejenže na nás zaútočili, ale ještě na nás svalili vinu. A lidi jim to zbaštili?“

„Jako každou podlost,“ pokrčil rameny Olda. „Jak dobře říkal nebožtík Goebbels, lež stačí stokrát opakovat, aby se stala pravdou. Zastalo se nás pár jedinců na internetu, ale brzy je vypátrali a pozavírali, teď hlásají svou lžipravdu všemi kanály už jen oni.“

„To už se zase na Zemi zavírá pro pouhý názor?“

„S tím se přece nikdy nepřestalo,“ pokrčil rameny Víťa. „Ani když halasně opěvovali svobodu projevu! Vždycky byly některé »pravdy« tabu! Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde a o některých pravdách se nesmělo a nesmí veřejně špitnout, natož pochybovat! Už to je chápáno jako zločin hodný zbavení svobody.“

„To je pěkné... kolik je na Zemi vlastně tefirů?“ chtěl vědět Pepek.

„Přesně to nevíme,“ přiznal Olda. „Nikdo ze zajatců to nevěděl, ale zdá se, že jich je méně než padesát tisíc. Zato mají v rukou devadesát devět procent majetku Země.“

„Takže moje podezření, že Zemi vládnou ďáblové...“

„...je naprostá trefa,“ dodal Olda. „Mají v rukou všechno, nač si vzpomeneš. Průmysl, finance, armády, zákonodárce i soudy... Sami se drží v pozadí, špínu za ně dělají nastrčené figurky, od presidentů po finančníky. Pohrdají jimi, nazývají je homunkuly, ale využívají je. Ostatním lidem říkají hanlivě jelimani z Kanaánu. Mají ale smůlu, opovrhovaní jelimani se mezitím naučili nabubřelé tefirské panstvo rychle likvidovat. Uvidíme!“

„A ještě by mě zajímalo, co víte o Novoněmcích!“ vzpomněl si nakonec Pepek.

„Skoro nic,“ přiznal Olda. „Donedávna byli úplně mimo oblast našeho zájmu. Jak víš, Nové Německo leží nedaleko od Brazílie. Xijtrané přiznali, že se jich rádi zbavili, ale vedl je prý v poslední době nějaký Čech a ten podle nich vypadal rozumně. Jenže i on dal použít proti Brazílii torzní bombu a vyhrožoval pak celému světu, že v případě napadení Nového Německa odpálí všechny bomby naráz a způsobí tím globální světovou katastrofu. O něčem svědčí i to, že Novoněmci nedávno zničili poslední tefirské pevnosti na Gehenně, Baalskou Ar-Baal-Layett, i Árj-Cuginoli Árjů. Zdá se, že jejich bomby jsou ničivější než si myslíme a Novoněmci to s nimi umí. Kolik atomových bomb na sebe tefirky na Gehenně neúspěšně odpálily, kolik jich jejich pevnosti vydržely! A najednou bác bác - a dvě poslední pevnosti byly v čudu. Nejsilnější štíty jim byly platné jako vejcím skořápky!“

„Nemohou nakonec i za Andělský svět?“ zeptal se ulekaně Pepek.

„Naštěstí nemohou,“ zavrtěl hlavou Víťa. „Jejich bomby jsou jiné. Jsou ničivější než tefirské i než pozemské atomové, ale nezanechávají žádnou radioaktivitu. Andělský svět je dnes radioaktivní, ale bombu proti Brazílii odpálili Novoněmci na pokraji vlastního ostrova. Smetla útočící Brazilskou flotilu i letectvo, ale týden poté tam Novoněmci pozvali novináře a demonstrovali jim, že jejich bomba nezamořila ani místo výbuchu. Ekologické aktivisty pak museli omývat, prostě to nestrávili.“

„Nezkoušeli jste s Novoněmci navázat kontakty?“

„Ani po tom netoužíme!“ zavrtěl hlavou Víťa. „Uvažuj, že vyhrožovali celému světu globální katastrofou, kdyby je někdo napadl. Němci přece nikdy nebyli kamikaze. Znamená to ale, že jsou pod vlivem tefirů? Nevíme. Dokud nechávají na pokoji svět, necháváme na pokoji i my je. Lépe řečeno, máme zatím přednější cíle.“

„Čistíte od tefirů Evropu?“ usmál se Pepek. „Slíbil jsem, že se k vám přidám, máte mé slovo. Ale protože se držím zásady, že má velet ten, kdo si ví nejvíc rady, hlásím se do vaší soukromé armády jako vojín.“

„Tu zásadu uznáváme,“ řekl vážně Olda. „Ale neuznáváme žádné hodnosti. Velíme si sami a po dohodě s ostatními. Směrová telepatie je pro takové akce vynikající, dohadujeme se operativně podle potřeby, však uvidíš. Poslední dobou se nám zdá, že nás tefirové zjišťují hned jak se někde objevíme, ale zatím nevíme jak to dělají. Někteří před námi utíkají, jiní se staví na odpor. Zatím jim víc pomáhá včasný útěk, ale měli bychom se připravit, že vymyslí i něco účinnějšího. Varovaný ďábel je desetkrát nebezpečnější než ďábel, který nic netuší.“

„Dobře, beru na vědomí, že se podmínky mění,“ přikývl Pepek. „Když tak dobře víte, čím se to dneska liší od dob, kdy jsem se honil s duchy pod Prahou, jistě tušíte, že mě jen tak něco z míry nevyvede. Začínal jsem bez velkých znalostí a sám.“

„To ti nebereme,“ souhlasil Olda. „Dnes je to jednodušší a bezpečnější než tenkrát. Je nás víc, ledacos už o nepříteli víme, duchy jsme skoro zlikvidovali a máme výhodu, že jsou s námi psi. Mají některé smysly bystřejší a kromě toho poslouchají instinkty, které nám chybí. Může se stát, že převezme velení akce pes a potom bývá dobré ho poslechnout.“

„Takže je tu i mezidruhová spolupráce?“ usmál se Pepek na Čerta.

„Taky,“ ňafl psík. „Já, Apina i štěňata jsme se do vaší války přidali. Zabili nám tam plno krásných štěňat. Až zjistím, kdo to nařídil, před jeho smrtí ho ještě pořádně pokoušu!“

Pepek se tomu málem zasmál, ale najednou si uvědomil, že se kluci Čertově vyhrůžce nesmějí. Mezidruhová spolupráce zřejmě vyžadovala, aby se nesmáli ani psím nápadům.

„Dobře. Vezmete mě zpátky mezi sebe?“ zeptal se raději vážně. „Hele, kluci, nikdy bych vás do tefirské rodiny nepřemlouval, ale když už ji máme, snad se shodneme, ne?“

„Tak tedy vítej doma!“ podal mu ruku Olda. „Naše rodina byla přece původně tvoje. Dobře, že jsi její rozšíření aspoň dodatečně schválil. Beztak by se proti tomu bez velkých problémů nedalo nic dělat. Obnovit původní stav už asi nepůjde. Čistě aritmeticky bychom se rozdělit mohli, ale dobré by to nebylo. Nejlepší bude, když mezi nás zapadneš. Bude to tak lepší i s ohledem na příklad, který dáváme ostatním.“

„Ode mě problémy nečekejte, aspoň ne ty úmyslné,“ sliboval Pepek a třásl mu rukou. „Na druhou stranu mi uznejte, kdybych nebyl pošuk, nebyli byste tu. Spíš se divím, že na to přistoupily i vaše holky.“

„Dostaly se do situace, kdy neměly na výběr,“ stiskl Pepkovi vážně ruku i Víťa. „Byli jsme všichni v hrozném psychickém stavu, ale nebylo divu. Náš svět se naráz zřítil, přes noc jsme byli utečenci bez domova... rodiče i přátelé mrtví... a na Zemi na nás vyhlásili štvanici, lidé před námi plivali, pokud nás poznali, udávali nás policajtům... Snad bychom si dokázali zařídit nový domov i v Oáze, nikdo nás nevyháněl, místa je tu dost, stavět domky taky není problém, ale byli jsme jako vytržení z kořenů. Žili jsme jen ze setrvačnosti, ze dne na den. Přiznám se, kromě chlastu jsme tu skoro nic nedělali, naštěstí chlast z Mandragory není ani škodlivý, ani návykový. Tvé vdovy, a nezlob se, tehdy jsme jim tak skutečně říkali, zmizel jsi přece do světa bez návratu, nás původně ubytovaly na výpomoc při porodech, ale pak nás u sebe nechaly, než se dáme psychicky dohromady.“

„Už jsem slyšel, jak tě Xapho postavila na nohy,“ usmál se a díval se přitom na Oldu. „Při první příležitosti jí za to...“

„Hele, necháš ji, ano?!“ vyskočil Olda. „Vztek si vylévej na mně, ne na ní!“

„Neboj se, má u mě velkou pusu!“ dokončil rychle Pepek tak smířlivým tónem, že i Olda rozjasnil obličej.

„No proto!“ řekl Víťa. „Náhodou si ji zaslouží. Tvoje holky byly taky v útlumu, ale našly sílu pomáhat nám. Nejvíc zásluh má Yazatap. To ti je energická ženská, dyť ji znáš, ne? Sama by moc nesvedla, ale poradila se s ostatními a jednotlivě si nás rozebraly.“

„Na mě se zaměřila Xapho,“ přiznal Olda. „Našel jsem ji strašně ubrečenou jednoho večera za domem. Ani to nemusela moc hrát, stačilo, aby si vzpomněla na tebe, hned byla naměkko a brečela doopravdy. Nedalo mi to a začal jsem ji utěšovat. Co bys udělal na mém místě ty? Později jsem zjistil, že to od ní bylo přece jen tak trochu divadýlko, tefirky nebrečí tak často, jako holky ze Země, ale zabralo to. Nechala se poměrně snadno utěšit, stačilo otřít jí slzičky, ale příští odpoledne se to opakovalo. Utěšoval jsem ji platonicky asi týden, přitom utěšovala ona mě, měla pro mě úžasné pochopení, až jsme skončili v posteli a pak už to jelo samospádem. Zab mě, jestli chceš, ale když mě nezabila Máňa, která k tomu měla pádnější důvod, neměl by ses rozčilovat ani ty. Uvědom si, byl jsi tenkrát mrtvý a Xapho byla už rok vdova. Máňa byla naživu, ale jak byla usoužená, nebyla s ní žádná řeč. Chlastali jsme oba na zapomnění, na víc jsme tenkrát ani nepomysleli. Zkrátka ideální podmínky pro nevěru a musím trapně přiznat, nevydržel jsem.“

„A co ty?“ podíval se Pepek na Víťu.

„Mě utěšovala Mariuk,“ přiznal taky trochu rozpačitě Víťa. „Stejně se to dozvíš, dříve nebo později: taky jsme skončili v posteli, jen asi o měsíc po nich a nepovedlo se mi přivést ji do jiného stavu. To už Yazatap usoudila, že jsme právě zralí pro její čelní útok a zaútočila na nás. A jestli bychom se nechtěli proti vrahům Andělského světa spojit, takhle jsme jim leda pro smích. Původně snad ani nemyslela rodinné vztahy, ale když viděla, kam až s námi Xapho a Mariuk došly, operativně změnila válečné spojenectví na rodinné spojení. Musím ale uznat, nevydírala nás, ačkoliv by mohla a samo se to nabízelo. Tak jako tak jsme neměli kam couvnout.“

„To bych pochopil,“ ušklíbl se Pepek. „Ale co k tomu dotlačilo vaše holky?“

„Nouze,“ usmál se Olda. „Ale neříkej naše, teď jsou přece i tvoje.“

„Promiň, ještě jsem si nezvykl,“ pokrčil rameny Pepek. „Raději povídej!“

„Musím Xapho uznat, je to kočka k pomilování a milování s ní je úžasné,“ pokračoval Olda, až se Pepek chtě nechtě zachmuřil. Nebylo divu, který chlap nereaguje podrážděněji, když před ním jiný chlap vychvaluje sexuální přednosti jeho manželky? I kdyby byli dávno rozvedení, natož když ji dosud považuje za svoji! Nic na tom nemění ani to, že jich sám měl a dosud má víc.

„Jenže ona od začátku nemyslela jen na sebe,“ dodal rychle Olda. „Spali jsme spolu teprve čtrnáct dní, když přišla s nápadem, abych se trochu věnoval i Máně a vrátil se k ní. Nestačil jsem se divit, když mě kárala, že si jí málo všímám. Ale kupodivu to tak myslela doopravdy a vysvětlovala mi, že ve vaší rodině musela panovat pohoda pro všechny. Jenže málo platné, utěšování na dvou frontách není možné, když každé tajemství vezme za své při prvním telepatickém propojení. Kdybych se k Máně vrátil, všechno by mi odpustila, Manča je vážně zlatá holka a táhli jsme to spolu i v dobách zlých, ale nechtěl jsem přijít ani o Xapho, měli jsme spolu zaděláno na Janinku a uznej, byla to hodně choulostivá situace.“

„Pak si nás dva pozvala Yazatap na válečnou poradu,“ pokračoval Víťa. „Právě včas! Kajícně uznávám, ani pro mě to nebylo déle únosné. Navrhla nám dát se dohromady podle zdejších pravidel, že to bude nejlepší řešení. Slíbila nám popovídat si s našimi holkami jako žena s ženou, až jsme přistoupili na její návrh: když získá i naše holky, nebudeme proti.“

„A zřejmě získala, co?“

„Získala,“ přikývl Víťa. „Yazatap je skutečná mistryně v diplomacii. Nejenže do toho vtáhla naše holky Máňu a Jarču, ale přibrala s nimi i Hedviku a Soňu. S Máňou ani s Jarčou to neměla snadné, ale vysvětlila jim, jaké výhody by to mělo, spletla pomstu za všechny mrtvé Andělského světa s naším dosavadním lékařským spojenectvím, a až když byly naměkko, prozradila jim, že my dva už jsme s tím tak trochu začali. No, stejně by se to dozvěděly, ale Yazatap jim to podala tak, že nás dva Xapho a Mariuk vytáhly z deprese.“

„A nevytáhly snad?“ pokrčil rameny Pepek.

„Vytáhly,“ připustil Víťa. „Yazatap je mistryně v používání pravdy ve správnou chvíli. Kdyby s tím vyrukovala hned na začátku, byl by asi oheň na střeše, ale když byly naviklané, byla to poslední kapka, ne do přetékajícího poháru, spíš na misku vah. Nejdřív zpracovala odděleně Máňu, ta se s tím spíš smířila, protože má Oldu pořád ráda, pak si odtáhla stranou Jarču. Tam to měla horší, Jarča by mohla udělat obrovskou scénu a rozbít přitom všechno, co se rozbít dá, ale jak říkám, Yazatap je mistryně diplomacie. Nakonec se Jarče zdálo, že to sama odedávna chtěla, jen si to nechtěla kvůli předsudkům připustit. A že dnes, když nemá naživu rodiče a tady se nad tím nebude nikdo pozastavovat, může být konečně sama sebou.“

„Zkrátka je obě svedla, řekl bych přímo ďábelsky!“ dodal Pepek. „A co ty poslední?“

„Na ty šla Yazatap přímo,“ vzdychl si Olda. „Jednala s nimi od začátku naprosto bez obalu. Vysvětlila jim, že jsou vlastně v pasti. Jsou sice vážené lékařky, ale vrátit se na Zem nemohou, tam by v lepším případě skončily ve vězení, ale spíš by to byla sebevražda.“

„Což byla a dosud nejspíš je pravda,“ vzdychl si Víťa.

„Sám jsi říkal, že je Yazatap mistryně v používání pravdy ve správnou chvíli!“ otočil se na něho Olda. „Však jí uvěřily, že na ně ďáblové nebudou brát nejmenší ohled. Musely tedy zůstat v Oáze. Jenže tady je nedostatek chlapů a těch pár sem přišlo kvůli tefirkám, těžko mohly čekat, že si najdou každá jednoho čistě pro sebe. Yazatap jim řekla na rovinu, že mají jen dvě možnosti. Připojit se k některé rodině s chlapy, nebo zůstat samy.“

„No a úplně nakonec jim nabídla připojit se k rodině, kde už budou dvě pozemšťanky, takže si s nimi lépe porozumí, než kdyby se přidaly k tefirkám,“ dokončil rychle Víťa. „Jen je trochu vystrašila, aby se dlouho nerozmýšlely, než jim ta poslední možnost uteče.“

„Takže to přijaly?“

„Moc se jim nechtělo,“ vzdychl si Víťa. „Ale jejich dosavadní životní plány vzaly za své s Andělským světem, takže se k nám nakonec obě dvě a ještě rády přivdaly.“

„Teď jsme tedy velká tefirská rodina,“ řekl Olda. „Trochu jsme si upravili pravidla, to se po vzájemné dohodě smí a tefirky na to přistoupily. Podle mě uděláš nejlépe, když na náš systém přistoupíš i ty.“

„Jaký systém v tom máte?“ opáčil věcně Pepek.

„Samozřejmě spravedlivý!“ usmál se Víťa. „Jinak to tady ani nejde. Každý smíme mít jednu ženu oblíbenější. Já mám pořád Jarču, Olda Máňu a ty budeš mít asi Xapho. Naopak to samozřejmě platí taky, holky mají totéž právo. Tím to ale končí. Ve všem ostatním musí být pořádek.“

„Koukám, překvapení pro mě máte ještě víc,“ vzdychl si Pepek. „A to už jsem jich do této chvíle zažil dost. Jednak že jste to vůbec přijali. Pak, že jste šli dál než já. Původně jsem do toho nechtěl ženské ze Země tahat, myslel jsem si, že je to mise pro pár pozemských... řekněme ztracenců. Nebo jinak, chlapů, kteří se této civilizaci obětují. Víte přece, co jsem si o tom myslel!“

„Že to bude jednosměrná cesta, to jsme si mysleli také,“ opáčil Víťa. „Tvrdil jsi, že se tefirky nesmí dostat na Zem, aby nemohly rozvrátit civilizaci. Dozvíš se teď od nás další novinky. Na Zemi je dnes osmnáct malých tefirských holčiček. Novoněmci je vytáhli těsně před zničením z pevnosti Árj-Cuginoli. Slyšel jsem, že jsou krásné jako obrázek. A budeš se divit ještě víc, až se dozvíš, že žijí v Čechách. Novoněmci se jich báli, viděli v nich pořád nebezpečné ďáblice. Přitom nikdo netuší, co víme o poměru jedna ku třem, který se spolu s nimi dostal na Zem!“

„Před tím jsem přece Alexijeva varoval!“ opáčil rychle Pepek.

„Ano, víme to od tvých žen, hodně jste ten problém diskutovali,“ souhlasil Víťa. „My jsme si nejprve ujasnili jejich názory a pak jsme se k nim přidali.“

„Co s tím tedy budete dělat?“ zajímal se Pepek.

„Nejspíš nic,“ usmál se Víťa. „Co se může stát? Pár tefirek naši pozemskou civilizaci nepoloží, i kdyby se jejich genetická zvláštnost na Zemi rozšířila. Stav, kdy bude více žen než mužů, nepřijde skokově a v Oáze bude zatím připravená společnost, která se s tím už dokáže vyrovnat. Nebezpečí přestane být nebezpečím a stane se žádoucí vlastností.“

„Ty bys dopustil rozšíření polygamie na Zem?“ podíval se na něho zkoumavě Pepek.

„A proč ne?“ opáčil Víťa. „Klasická pozemská monogamní rodina je už teď na Zemi v nezadržitelném rozkladu. Tefirové už dlouho vedou poťouchlé kampaně za její rozvrácení. Stále častěji je mění na jakési »obchodně smluvní vztahy« a trpí tím hlavně děti. Základem naší Oázy je také rodina, ale jiného typu. Stabilnější. Za tři roky nemáme ani jeden rozvod! Plánované rodičovství, na Zemi nedosažitelné, tady funguje. Telepatické propojování prakticky vylučuje neshody a hádky mezi manžely i mezi rodinami. V Oáze vládne spravedlnost. Malé přečiny řešíme s úsměvem, velké spočítáš na prstech jedné ruky. Měli jsme tady zpočátku i několik vražd, ale páchaly je jen nově příchozí tefirky. Poslední vražda, známý případ Pachriel, byla před dvěma roky, od té doby je tu klid a mír. Naše zákony jsou tak jednoduché, že se vejdou do nevelké brožurky, které za dvě hodiny každý porozumí. Návrat ke starému typu rodin by byl po našich zkušenostech krok zpátky do středověku.“

„Nestačilo by rozšířit telepatické propojování i v monogamní rodině?“

„Nestačilo,“ vrtěl hlavou Víťa. „Dva lidé jsou na kvalitní rozhodování málo. Čím větší skupina, tím objektivnější rozhodování, navíc když má odborníky z různých oborů.“

„Kolektivní rozhodování už přece na Zemi bylo!“ namítl Pepek.

„Bylo, ale za kolektivy rozhodovali vůdcové a přikyvující masy měli jen jako zástěrku vlastních zájmů. Vrcholem pokrytectví je dnes nejrozšířenější zastupitelská demokracie, kde si volení zástupci dělají po celé volební období co chtějí a odvolávají se na předem získané svolení voličů, a to i tehdy, když dělají pravý opak toho, co předtím slíbili. Nehledě na to, že i v mnoha zdánlivě demokratických zemích světa bývají volby trapně zfalšovanou fraškou. Jak Stalin kdysi cynicky poznamenal, volby nerozhodují ti, kdo hlasují, ale ti, kdo ty hlasy sčítají. Kdo je dnes schopen zkontrolovat výsledky voleb ve velkých zemích jako je Francie, nebo větších? A už vůbec ne, kde se hlasy vyhodnocují pomocí počítačů, což je systém, na který se dnes nadšeně přechází. Přitom tam stačí jen malá úprava programů. Pak se stává, že voliči hromadně protestují proti svým řádně zvoleným zástupcům, ale mají to marné, ničeho nedosáhnou, poslanci i senátoři se jim jen smějí. O některých zemích se to šušká po straně, o jiných se to ví naplno, ale nikdo s tím nehne, zejména když mezi podezřelými z podvodů jsou i největší světové velmoci, zejména Spojené státy. Tam volby falšují nepřetržitě snad už od jejich založení a když to občas praskne, svádějí to na zásahy zvenčí, nejraději na ruské hackery. A ještě toho zneužívají k ospravedlňování obchodní války proti Rusku!“

„Také se mi zdálo, že přímá demokracie je lepší,“ vzdychl si Pepek.

„Většinou není lepší ani ta,“ zavrtěl hlavou Víťa.

„Proč si to myslíš?“ zarazil se Pepek.

„Protože i v přímé demokracii lidé nerozhodují se znalostí věcí,“ řekl Víťa. „Mohou i v přímém referendu rozhodnout špatně v dobré víře, že hlasují pro dobrou věc. Lidem pak ve skutečnosti vládnou ti, kdo jim předkládají účelově zkreslené informace a skrývají před nimi pravý stav věcí. Všimni si, jak jsou pozemské vlády prošpikovány tajnými službami! Ochranu tajemství, od národních přes státní po soukromé, staví nade vše ostatní, ohrožení a zneužití tajemství je zločin těžší než vražda a kdo není tajnými službami prověřený, nesmí o politiku ani zavadit. A všechny tajné služby kontrolují ďáblové, jak také jinak?“

„Vy tady nemáte tajemství?“ pochyboval Pepek.

„Máme, jako všichni,“ usmál se Víťa. „Od drobných hříšků, které před námi občas tají naše milované ženy, až po klíčová tajemství, jak by mohli tefirové ze Země zničit Oázu. Ale uvnitř rodin většina tajemství padla, my prostě nemáme místo na pletichy. Drobné tajnůstky trpíme, ale kdyby šlo do tuhého, každá svá tajemství rychle odtajní. Důležité je, aby si byli všichni rovnoprávní. Pak je i rozhodování spravedlivější.“

„Úplnou rovnost nenajdeš ani v přírodě,“ namítal Pepek. „I mezi zvířaty najdeš vůdce stád nebo smeček.“

„Budeš se asi divit, ale v Oáze je smečka psů bez stálého vůdce,“ ujistil Pepka Víťa. „Čert v ní má jako stařešina a rozumný pes velkou váhu, ale ani on smečku nevede. Smečka se před důležitými rozhodnutími telepaticky propojí a rozhodne se společně. Zavedli si to podle nás a bylo by snad trapné, aby měli psi lepší systém než lidé!“

„To vážně tak mají?“ nechtěl věřit Pepek.

„To bych štěkl!“ přidal se Čert. „Pravda, je nás teď málo. Většinu našich štěňat zabili v Andělském světě. Zachránili jsme štěňata z cestovních kanceláří, ale je nás pořád žalostně málo. S Oldou máme smlouvu o spolupráci. Dodává telepatii fenkám, které si přivezeme ze Země, aby posílily naši smečku. To víš, fenek máme málo, je to přesně opačný problém než mají zdejší lidé. Za to jdeme s vámi do lovu na ďábly, což je nakonec i náš zájem. Máme už naštěstí i další štěňata a příští týden jich zase pár přibude.“

„Jak se na ty nové fenky dívá Apina?“ zeptal se ho Pepek.

„Ta to vymyslela,“ odtušil Čert. „Dala už smečce plno štěňat, ale nenecháváme to jen na ní. Apina má jen lidskou telepatii, takže se s námi na Zem nepouští, ale vychovává naše štěňata a pak, ona má velice jasná tušení. Krátce před katastrofou Andělského světa měla strašné pocity a nakonec popadla naši nejmladší psí drobotinu a vypravila se s ní za námi do Oázy. Nejenže to přežila, ale zachránila tím i naše nejmenší štěňata. Větší štěňata poslala na návštěvu k Chétezům, oni se s námi rádi kamarádí, a ti taky přežili. Bez ní by to s námi psy dopadlo daleko hůř. Teď na ni hodně dáme, pořád je u ní aspoň jedno telepatické štěně, aby nás varovalo, kdyby zase měla nějaká zlá tušení.“

„Myslíš, že by to pomohlo?“

„Apina vycítila, když nám tefirové na Zemi připravili past a jen díky ní jsme se jí včas vyhnuli,“ kývl vážně Čert. „To ti snad někdy budu vyprávět, teď na to není čas.“

„Jak to ale, prosím tě, může vycítit, když sama telepatii nemá?“

„Nemůže telepaticky na dálku štěkat, ale cítí, co vnímají naše štěňata. A na rozdíl od nich je schopná to i na dálku vyhodnotit. Varování musí opět zařídit některé štěně, ale žádný takový případ si nedovolíme opomíjet. Už nás takhle včas varovala dvakrát.“

„Takže canis sapiens nevyhyne,“ řekl spokojeně Pepek.

„Nevyhyne, ale homo diabolus na Zemi ano,“ zavrčel Čert. „Nedarujeme jim to, krví nám zaplatí za kožíšky našich dětí!“

„Dobře,“ souhlasil Pepek. „Jdu s vámi taky.“

„Do války s tefiry nebo do rodiny?“ zeptal se pro jistotu Čert.

„Oboje,“ přikývl Pepek.

„Aha!“ řekl Olda. „Dohodli jsme se právě včas, už nás volají. Doufám, že nepřijdou zase s nějakou podstatnou změnou!“

„Vzhůru mezi valkýry!“ přidal Pepek.

„Tak jdeme!“ zvedl se i Víťa.

 


Zpět Obsah Dále

10.08.2017 18:45