Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Opět doma

Pepka, Oldu a Víťu přivítalo jejich devět manželek obrovským třípatrovým svatebním dortem. Pepkovi vrtalo hlavou, kdo to programoval, tak velký dort roboti předtím neuměli. Ale někdo to už zřejmě do jejich seznamu doplnil, protože dort ležel na stole. Na jeho horní ploše tancovalo ve třech kroužcích dvanáct figurek, mohl dokonce rozeznat, která je která. Pepkova figurka držela za ruce figurky matek svých synů Xapho, Ramiel a Salgiel. Víťova držela Jarču, Soňu a Mariuk, Oldova Máňu, Hedviku a Yazatap.

„A jsme zase pohromadě!“ řekla Yazatap spokojeně. „Pořadí na dortu si nevšímejte, to skutečné se bude teprve losovat.“

„Musíme začínat sexem?“ ušklíbl se Pepek.

„Tobě to připadá jako včera, ale chyběl jsi nám celé tři roky!“ upozornila ho Yazatap. „Nediv se, že budeš sledovaným objektem losování. Leda bys chtěl uplatnit vlastní volbu, ale to bych ti v téhle chvíli neradila. Raději přijmi los, ať je to spravedlivější.“

„No dobře,“ pokrčil rameny Pepek. „Spíš by mě zajímalo, kdy spolu poprvé půjdeme na lov ďáblů, ale nevadí.“

„Koukám, že jste mu vysvětlili všechno mimo situace na Zemi,“ šlehla Yazatap očima po Oldovi a Víťovi. „Nevadí, všechno se dozví nejpozději dnes v noci. Teď si rozlosujeme, co nás v nejbližších nocích čeká. Nač to odkládat?“

Vysoký džbán bylo losovací zařízení na kartičky se jmény manželů a s pořadím, které si měla každá z osmi vytáhnout. Dohled nad tím svěřili dočasně nestranné Marii. Navrhla, aby se losovalo podle věku, od nejmladší Ramiel počínaje, na což všechny kývly.

Pepek jen mrkl na Oldu a Víťu. No dobře, říkal jeho úsměv i bez telepatie a slov. Ať si holky losují!

Ramiel si vylosovala lístek Olda-2, tedy na zítra. Ani moc netajila své zklamání, že to nebude už dnes.

Další na řadě Jarča si vylosovala Víťu-1 a zatvářila se spokojeněji, Víťa byl přece její původní kluk. Soňa si vytáhla Olda-1, usmála se a šibalsky na něho mrkla, očividně nebyla proti, ale ani Marii to nevadilo. Ty, co ještě nelosovaly, se tvářily čím dál napjatěji. Tři kartičky s Pepkem byly stále ve džbánu a jejich naděje na Pepka tedy mírně stouply.

Xapho si jako první vytáhla Pepka, ale až s číslem 2, tedy na zítra. Byla zřejmě ráda, že ho bude mít poměrně brzy, ale přece jen by měla raději lístek s nejnižším pořadím.

Pepek ji směrovaně telepaticky, aby to nikdo jiný nevnímal, ujistil, že už se na ni těší, ale co se dá dělat... až zítra... a Xapho se na něho s pochopením usmála.

Po ní si ale Mariuk vytáhla lístek Olda-3 a vypadala hodně zklamaně.

„Hele, holky,“ napadlo ji najednou. „Marie nelosuje, takže tam jedna kartička nutně zbude. Co když zbude zrovna dnešní Pepek?“

„Pak se pořadí posune,“ zkusila to vyřešit Marie. „Xapho by byla první a dál na tom beztak nesejde.“

Mariuk viděla, že by si nepolepšila, ale už jen pokrčila rameny. Zato Xapho se blýsklo v očích. Pořád by mohla být první! Na řadě byla podle věku Hedvika, Salgiel a Yazatap, na dvě ještě mohl vyjít Pepek, jinak už tam byl jen Víťa.

Hedvika hrábla do džbánu, rychle vytáhla kartičku, podívala se na ni, ale nespěchala ukázat ji ostatním.

„Strašně vás zklamu,“ řekla. „Protože vám ho vezmu úplně. A chci ho soukromě.“

A ukázala všem kartičku s nápisem Pepek-1.


„To přece nemyslíš vážně!“ vyhrkla Xapho.

„Myslím,“ usmála se trochu záhadně Hedvika. „Na dnešek se o to právo hlásím jako první a nejspíš jste si toho dodnes nevšimly, že se o ně hlásím poprvé. Tak mi to neberte!“

„No jo, ale proč zrovna dneska?“ škaredila se na ni Xapho.

„Protože jsem si ho právě vytáhla,“ odsekla Hedvika.

Ostatní na to neřekly nic, jen se na Hedviku nepokrytě mračily.

Salgiel si vytáhla poslední pořadí na Pepka, a na Yazatap zbyl bez losování Víťa. Ani nemusela losovat pořadí, dvě jako tři. Ta to také jako jediná přijala klidně, bez mračení.

„Kostky jsou vrženy!“ oznámila a převzala od Marie losovací džbán. „Od Hedviky je to... má na to sice nárok, ale mohla si to schovat na jindy. Nevadí, losování máme za sebou, aspoň víme, nač se můžeme těšit, i když se beztak na každou brzy dostane. Přejdeme raději k vážnějším věcem.“

„Tohle bylo taky vážné,“ zavrtěla hlavou Ramiel.

„S ďábly máme problémy vážnější,“ nenechala se Yazatap. „Musíme si na to pozvat ostatní. Už jsem je obvolala.“

Když prve rozhodli, že odpolední hon odpadne, Yazatap informovala i ostatní ďáblice, kterých se to týkalo. Teď ale všechny pozvala na poradu a za chvíli byla velká hala domu plná. Bojovnice se přicházely přivítat i s Pepkem, ale také na poradu o nových plánech. Při příchodu dostala každá kus svatebního dortu a pohár na oslavu Pepkova navrácení, všechny si nejprve ťukly na jeho šťastný návrat a až pak nastala věcná část porady, co a jak udělají při nejbližším nájezdu na Zem.

Pepek se přitom seznámil s vlhkým, ale poměrně bezpečným světem Saturn-nahoru, nazývaným Bažiny smutku. Byl to svět plný bezedných močálů, dešťů a mlhy. Život tam nebyl agresivní, zato tam bylo jen málo míst, kde nehrozilo nebezpečí utopení. Nedohledné roviny tvořily hluboká, zrádná blata, plná žab a vodních hadů, vyvýšenin bylo málo a navíc byly díky dešťům pokryté kluzkým bahnem. Vznášejícím se tefirkám to nevadilo, zato pro ďábly to bylo pokaždé velice nepříjemné překvapení. Bez schopnosti létat tam nikdo neměl naději a kdyby je tam duchové prohodili a už se o ně nestarali, žádný by dlouho nepřežil.

Tefirky je utopit nenechaly, ale ne k jejich záchraně, jak někteří mylně doufali, když se mezi nimi bezmocně vznášeli. Pokud to některý ještě považoval za naději, nejbližší minuta ho vyvedla z omylu. Valkýry se jich zmocnily jako zlé svědomí. Před výslechem si je trochu přidusily v bahně aby s nimi měly lehčí práci a odnesly si je na nejbližší vyvýšeninu, jako si draví ptáci odnášejí na klidnější místo kořist. Obklopily je, přitiskly do bláta, sesypaly se na ně, aby se co nejvíc dozvěděly o jejich úloze na Zemi - a brzy věděly všechno. Závěrem jim zločiny přehledně vyjmenovaly a následoval obvyklý dotaz, zda jich litují.

Velitelka Othéal se kdysi zděsila, jakou zrůdností by mohla být schopnost probírat se cizím vědomím a jak strašnou moc by měl každý, kdo to dokáže. Yazatap ji uklidňovala, že to naštěstí nejde proti něčí vůli, bez oboustranné dobrovolné spolupráce. Nevěděla, že nemá pravdu, šlo to. Bažiňačky to dokázaly, i když to mělo i stinnou stránku. Brzy to o nich celá Oáza věděla - a lidé i tefirky se jim začali vyhýbat...

Lítost by prý postavení zajatců výrazně zlepšila, ale k jejich vlastní smůle dosud nikdy nezazněla. Ďáblové totiž nechápali, čeho by měli litovat. Těch smradlavých Kanaánců? Kdo by se na ně ohlížel?

Tím si to ovšem každý zpečetil.

Tefirky je pak bez dalších slov zavíraly do vězeňského letadla a každý večer je před návratem domů odvážely do Sibérie. Objednaly pro ně stroze vybavenou nouzovou obytnou buňku, předaly jim objednávací kreditní karty a nechaly je tam. Však jim jejich předchůdci rychle vysvětlí, co se to s nimi vlastně stalo! V Sibérii stálo z těchto buněk několik vesnic a pomalu se rozrůstaly. Žít se tam dalo, jen luxus tam chyběl.

Důležitými účastníky lovu byli psi. Nestopovali kořist, ale zajišťovali spojení mezi dvěma světy. Jejich telepatie umožňovala smečce tefirek sledovat, kde se v sousedním světě právě pohybují duchové a upozornit je, než se krátce otevře vesmírná brána, aby z ní vylétlo do husté bažiny tělo dalšího ďábla.

Kritickým místem lovu ďáblů byla činnost duchů a Pepkovým příchodem se možnosti party opět ještě zlepšily. Úspěch akce závisel nejvíce na nich. Nejobtížnější bylo ďábly na Zemi vyhledat, to další už šlo rychleji. Prohazovali je branou na místo, kde je očekávalo a zneškodnilo Bažinné komando ďáblic, ale pak už se o ně nestarali.

Jako nehmotné bytosti chodili po Zemi hlavně členové Horákovy rodiny. Rozdělili se na tři nestejně silné party, soutěžící spolu v počtech ulovených ďáblů. Na ďábla by stačili i dva, ale než ho nalezli, často po něm dlouho pátrali. Víťův kompas ďábly prozrazoval na sto kilometrů jen když byli ve stejném druhu hmoty. Z duchovité hmoty do normální se jeho citlivost prudce snižovala. Na otevřené planině bez zdrojů rušení na pět kilometrů, ve městě až na kilometr. Velkoměsta, kde se ďáblové nejčastěji zdržovali, museli procházet detailně v nepříliš roztažené rojnici. Tam byl každý duch dobrý a s kompasem jim pomáhal zjišťovat ďábly i jejich duchovitý pes. Po zjištění ďábla se telepaticky svolali, pes na opačnou stranu brány přivolal svého příbuzného spolu s bažiňačkami a akce mohla začít. V každé skupině měl jeden funkci dveřníka, otevírajícího v pravou chvíli na pravém místě vesmírnou bránu, dva byli vyhazovači, kteří vyhlédnutého ďábla poslali branou ven, dřív než se vzpamatoval.

Jednodušší bylo pátrání po ďáblech v duchovité formě. Eldyfy osvětlovaly prostory pod zemí na pět kilometrů a po ďáblech často zůstávaly stopy, zapomenuté předměty, obaly od potravin a odpadky. Duchovití ďáblové ale už zmizeli a hledat ostatní nebylo tak snadné.

Do cílové oblasti se dostávali obvykle ještě v Oáze. Víťa tam neměl čas rovnoměrně zahušťovat síť teleportů, ale umisťoval je podle potřeby tak, aby pokryla významná místa na Zemi, kam právě podnikali další nájezd.

Bohužel se poslední dobou stále častěji stávalo, že ďáblové zjistili blízkost duchů včas a spasili se útěkem. Víťa si jednou všiml ďábla ve startujícím soukromém letadle a poslal ho větší branou do Bažin i s letadlem, ale když to hodnotili, dostalo se mu místo pochvaly za pohotový zásah vycinkání, neboť s ďáblem poslal do Bažin na zbytečnou smrt i piloty jeho letadla. Letadlo bažiňačkám uletělo, jenže pak došlo palivo a havarovalo v bažinách. Bažiňačky je už nenašly. Trosky letadla i s posádkou zatím klesly příliš hluboko.

S příchodem Pepka Yazatap pohotově přerozdělila party.

Pepkovi přidělila Xapho, Hedviku a fenku Leilu. Druhou partu tvořili Víťa, Jarča, Soňa a Brok, třetí Olda, Mariuk, Salgiel a Čert a čtvrtou chtěla vést sama a přibrala by si Ramiel, která se dokázala domlouvat přes hranice vesmírů i bez psů.

„Poletíme aerobusem,“ rozhodla. „Abys věděl, občas používáme vimaany, máme jich v Oáze čtyřicet, zbytek jsme z Pegsda přestěhovali na svět, kde už byl vimaan od ďábla Sarimachiela. Jsou tam uložené pod zemí v duchovité hmotě.“

Vimaany jsem do Oázy nikdy nechtěl,“ zaškaredil se Pepek.

„Vím,“ odvětila Yazatap. „Proto ti to teď radši říkám, než bys to zjistil sám. Jsou tam dokonce s bombami, jen bez zápalek, aby je někdo nemohl použít. Naše bomby totiž mohou sloužit i jako zdroj energie. Je v nich prvotřídní termojaderné palivo na bázi deuteridu lithia, které se používá i ve vimaanech, reaktor na studenou fúzi není větší než lednička. Proto mají vimaany neporovnatelně větší dolet než aerobusy, mohou používat ochranné štíty a obecně jsou výhodnější.“

„Jsou to ale vojenské stroje,“ protestoval aspoň nesměle Pepek.

„Nějaké zbraně mít musíme,“ trvala na svém Yazatap. „Ďáblové na Zemi vědí, že nás mají hledat za Venušskou bránou. Kdyby se jim podařilo postavit tajně konvertor na Venuši, museli bychom je zastavit silou. Bomby máme neškodné a slouží jen jako zdroj energie, ale všech čtyřicet vimaanů mají zidibady, starší rodzoty by nemusely stačit.“

„Ach jo, čeho jsem se to dočkal!“ zaúpěl tiše Pepek. „Ale uznám vám to.“

Nechal si letmo vysvětlit rozdíl mezi rodzotyzidibady, ale spokojil se s přednáškou na úrovni krátkého populárního pořadu.

Dohodli se ještě s partou ďáblic. Ty měly dosud dvě střídající se skupiny a vystačily si s jedním psem Rekem. Na výslechy ďáblů se muselo všech osm pekelně soustředit a přitom nestihaly hlídat okolí. Zatímco jedna skupina ďábla pacifikovala, druhá proto jen hlídkovala a kdyby jim v té chvíli duchové ze Země poslali další kořist, jen by ji přidržela v bažině.

Plán pro zítřejší den tedy domluvili a ostatní ďáblice se začaly rozcházet. Odpoledne již pokročilo, ale večer byl ještě daleko.

„Měl bys nám, Pepku, ukázat, jak ses tahal s Jupiterem!“ navrhla Máňa.

Pepek se krátce zamyslel, pak svolil. Samotného ho zajímalo, jestli se jich může naráz propojit všech dvanáct. Usadili ho do pohodlného křesla doprostřed a rozmístili se kolem. Pozemšťané prý měli nepatrně slabší telepatii, nejblíže proto posadili Máňu, Jarču, Soňu a Hedviku. Olda s Víťou si sedli tak, aby byli hlavami mezi děvčaty a tefirky se rozsadily kolem, také nakloněné k Pepkovi, aby měly hlavy co nejblíže.

„Tak už začni!“ vybídla ho Ramiel nedočkavě.

Začít musel Pepek, ale sotva pootevřel svou mysl, okamžitě se k němu všichni ostatní členové rodiny Horáků připojili. A Pepek začal vzpomínat...

Vzpomínky se odvíjejí rychleji než skutečné události. Pepek časově zkrátil honičku s hurikány, které ho chtěly nejprve potrestat, že škodil jejich mladším příbuzným, jenže pak uznaly, že je vina víc na nich, přestaly mluvit o trestání a nakonec mu významně pomohly určit prchavý okamžik, kdy se brány zavírají, aby se tam mohl vklínit se svou bránou.

Urychlil i zobrazení svého nekonečného přetahování o hvězdnou bránu, kdy proti sobě stáli jako dva kohouti dva naprosto nerovnocenní protivníci. Planeta skoro čtyřistakrát těžší než Země proti mladíčkovi. Na jeho straně byla ale aforxita, onen legendární pevný bod, po jakém kdysi volal starověký učenec Archimédes: „Dejte mi pevný bod a pohnu světem!“

A konečně následoval neuvěřitelný pohled, který jim od začátku sliboval.

Zmatený rej Jupitera na noční obloze, jeho podivné kličkování. Vesmírný kolos se po obloze pohyboval skoro jako opilec, marně hledající cestu domů. Ve skutečnosti to byl jen zdánlivý pohyb, zahrnující nejen pohyb Jupitera kolem slunce, ale také pohyb Země v tom podivném vesmíru, kde čas ubíhá jinak než ve většině okolních.

Pepek si naposledy vzdychl a opatrně se odtrhl. Rodinná seance skončila.

Nikdo ale nevstával. Pravda, něco takového se jen tak nevidí. Pepka to stálo tři roky života, kdy se nemohl těšit ze svých malých dětí. Ale když na to za napjatého sledování všech ostatních vzpomínal, nikdo se od jeho vzpomínek nedokázal odtrhnout. Noví členové rodiny se ani nepokusili projít se Pepkovým vědomím, ačkoliv i na to byli zvědaví. Naopak se ani Pepek nestačil uvolnit, aby se na okamžik podíval do duše svým starým i novějším manželkám i spolumanželům, jak si předsevzal krátce poté, co se mu Marie představila jako jeho nová choť. Tohle bylo přece jen zajímavější.

„Poslyš, Pepku,“ promluvila konečně po dlouhém tichu Jarča. „Neříkal jsi kdysi svým ženským, že ani na Zemi nejde otevřít brána Jupiter-nahoru?“

Říkala to bez telepatie, nahlas a česky, ale rozuměli jí všichni.

„Co ty o tom víš?“ zarazil se Pepek.

„Pamatuji si něco podobného,“ řekla pomalu. „Napovím vám všem. Povinná školní četba v Čechách, Erben, Poklad. Co tam vlastně bylo? Znenadání otevřená díra do skály, uvnitř jeskyně s pokladem. Žena s malým dítětem tam vejde, ale aby pobrala co nejvíc zlata, zanechá tam dítě... Což neměla dělat! Než se vrátí, skála se zavře a dítě tam zůstane. Otevře se až po roce, právě když tudy jde opět stejná žena na Velký Pátek do kostela. Dítě si tam pořád ještě hraje a vůbec nezestárlo. Jako Pepek!“

A při posledních slovech dramaticky jako šermíř kordem ukázala prstem na Pepka.

„Myslíš, že by to bylo totéž...“ nechtěla věřit Máňa.

„Mohlo by to být, jestli je pozemský Jupiter podobný Jupiteru Oázy,“ přikývla Jarča. „Zatím to nikdo neví, ale možná by taky stačilo, aby tam někdo podržel otevřenou bránu...“

„Co šílíš?“ přerušila ji Yazatap. „Chceš, aby Pepek zase na tři roky zmizel? A ještě mi řekni, nač by ti byly nějaké hloupé poklady?“

„Já jen, že by to vysvětlovalo...“

„Raději to nevysvětluj!“ okřikla ji Yazatap. „Stačilo mu prožít to jednou. Raději bych mu ukázala lov na Zemi.“

Na to ale bylo pro dnešek pozdě. Venku se mezitím setmělo a Pepek by mohl pravdivě tvrdit, že celé tři roky nespal. Neřekl to, ale ospalost na něm byla znát.


Poslali tedy Pepka do postele, aby se vyspal, zatímco sami chtěli ještě probrat nějaké podrobnosti. Pepek však do svého pokoje nedorazil. Znenadání za ním vyběhla Hedvika, ještě na chodbě ho zastavila a požádala ho o rozhovor mezi čtyřma očima.

„Je to nutné?“ zívl si. „Nepočká to do zítřka?“

„Nepočká!“ ujistila ho. „Je to nutnější než tušíš.“

Popadla ho za ruku a vtáhla ho do svého pokojíku. Měla zřejmě dostatečné důvody, proč s ním chce být sama.

„Posaď se!“ usmála se na něho a ukázala mu na bližší křesílko, zatímco telepatickým povelem rozsvítila křišťálový lustr a zatemňovala žaluzii na jediném velikém okně.

Poslechl ji a posadil se. Nespěchal, neměl proč. Už dávno se na něho nedívala jako na kloučka, jako když ji viděl poprvé, kdy teprve desetiletým kloučkem byl. Neměla už ve tváři ani ten přísný karatelský výraz, jako když mu v Oáze společně s Alexijevem pomáhala po tragédii v pevnosti Árj-Cheeb. Tehdy se jí zdála vícečlenná tefirská rodina zvrhlá, teď se do ní sama přivdala a neměli si co vyčítat.

Hedvika před něho postavila pohár šampaňského, které sama objednala, posadila se do druhého křesla vedle něho a druhý pohár pozvedla sama.

„Na tvůj návrat, manželi!“ usmála se na něho. Řekla to česky a nahlas.

„Na návrat domů!“ přiťukl si s ní také česky a oba se trochu napili.

„Přiznej si, že jsi mě tady už nečekala?“ zeptal se jí pro změnu telepaticky.

„Nikdo už tě nečekal,“ přikývla, ale setrvala pořád na češtině. „Překvapil jsi nás víc než dost, nediv se.“

„Divení jsem si odbyl, když mi Máňa řekla o těch třech letech,“ přiznal.

„Zvykneš si,“ ujistila ho vážně. „Mně to zpočátku připadalo horší.“

„A zvykla sis už?“ zeptal se jí rychle.

„Trochu,“ přikývla. „Jak se říká, člověk si zvykne i na šibenici.“

„Tohle snad není šibenice!“

„Máš pravdu,“ souhlasila, ale jen vlažně. „Není to šibenice.“

„Měla bys mi tedy aspoň naznačit, co mi tak nutně chceš...“

„To ti hned povím, už se k tomu chystám,“ přerušila ho vážnějším tónem. „Jen se na mě nezlob, nevím, jak bych ti to měla co nejlépe podat...“

„Bát se mě nemusíš, nekoušu,“ usmál se.

Podívala se na něho a rozesmála se.

„Z toho tě opravdu nepodezírám,“ řekla ulehčeně. „Chtěla jsem tě jen trochu seznámit s mým postavením v téhle rodině.“

„Necítíš se snad rovnoprávná s ostatními?“

„Tak to nemyslím,“ odvětila rychle. „Ale přece jen se cítím jinak než všechny ostatní. Pro ně byla tahle rodina první a jediná, pro mě ne.“

„Yazatap už taky byla vdaná,“ připomněl jí.

„Nebyla,“ zavrtěla hlavou Hedvika. „Žila kdysi s chlapem, ale to bylo všechno. Strach jí nedovolil, aby si ho vzala, ke všemu jím po straně pohrdala a podle toho to samozřejmě dopadlo. Ty to ještě nevíš?“

„Vím,“ přikývl. „Vzít si ho oficiálně nesměla, ani na dítě si netroufla, víš přece, jaký Damoklův meč nad ní visel. Jenže tehdejší chlapi považovali za strašlivou urážku, když jim žena hned a ve všem nevyhověla, takže jí její král udělal něco natruc, to si zase nenechala líbit ona a už to jelo...“

„Hele, nechme toho,“ zastavila ho. „Chápeme ji oba stejně. Chtěla jsem ti naznačit, že Yazatap nikdy před tebou nebyla v opravdovém manželství. Já ale ano, víš? Měli jsme se s Jaroslavem rádi, měli jsme Honzíka, společně jsme léčili a byli jsme šťastní. Pak najednou blesk z čistého nebe, Andělský svět byl v plamenech a z mé životní lásky i z našeho dítěte nezbyla ani drobná hrstka popela. O takových případech se říká, že se zřítil celý svět. Divíš se, že mi teď naše současná rodina připadá jako dost ubohá náhražka?“

Zarazil se a podíval se na ni trochu jinýma očima než prve.

„Poslyš, Hedvo,“ začal mírněji. „Taky mě sebralo, co se stalo s Andělským světem. Ačkoliv jsem Alexijevovi vyvedl dost rošťáren, měl jsem ho za druhého tátu a opravdu mě mrzí, že už mi nikdy nevynadá. To ale nenapravíme. Můžeme jen potrestat darebáky, kteří to způsobili, měli bychom se postarat, aby se to nikdy nemohlo opakovat, tím ale nikomu život nevrátíme.“

„To vím,“ řekla tišším hlasem. „Ale měl bys aspoň trochu vědět, co cítím. Nejsem si jistá, jestli mě tady vůbec někdo chápe.“

„Ostatní to nevědí?“

„Vědí,“ přikývla. „To neznamená, že mě chápou. Poslyš Pepku, od tvých tefirek vím, že se ti také kdysi zřítil celý svět. Ani ony tě úplně nepochopily, to může jen ten, kdo zažil něco podobného.“

„To nebyl celý svět,“ namítl. „Jen jedna holka, jestli myslíš to samé co já. Nevyjasnili bychom si to ale lépe při telepatickém spojení?“

„Nemyslím,“ odmítla to. Telepatie je úžasná, ale když něco musíš vyslovit, musíš si to sám nejprve ujasnit, abys to dokázal přeložit do slov. Na to je řeč nenahraditelná.“

„Aha,“ vzdychl si. „Ty teď očekáváš, jestli tě pochopím slovy...“

„Tak trochu,“ vzdychla si i ona. „Potřebovala bych najít, co jsi našel v tamtom světě. Pevný bod, o který bych se mohla opřít. Nedávno jsi vyzkoušel, že se potom můžeš postavit celému světu. U tebe to bylo doslova, mně by to stačilo přeneseně.“

„To bude těžké,“ řekl po chvilce rozmýšlení. „Jaroslava ti těžko někdo nahradí, ani já, ani kdokoliv jiný. Každý člověk je neopakovatelný. Jestli se ale po něm budeš pořád ohlížet, zakopneš a upadneš. Samozřejmě to myslím jen obrazně. Měla by ses obrátit dopředu, abys viděla, kam jdeš. Máš přece život teprve před sebou, pokud přežijeme válku s ďábly.“

„To vím,“ řekla. „Ale je to těžké. Uznej to aspoň ty.“

„Myslím, že tě chápu,“ přikývl. „Taky jsem zažil období, kdy se mi zdálo, že už pro mě nic nemá cenu. Naštěstí jsem potkal na Pegsda ty čtyři tefirky, svoji nynější rodinu. Daly mi podstatně víc, než si samy myslí. Vrátily mi chuť do života. Měla by ses taky obrátit dopředu a najít si pořádný důvod, proč žít.“

„Teď takový důvod mám,“ přikývla. „Ale až vyřídíme ďábly, což nám může ještě pár let trvat, než je zlikvidujeme, co potom?“

„Neměla bys žít jen pro pomstu,“ napomenul ji. „To není správný pevný bod.“

„Taky už mě to napadlo,“ řekla. „Ale žít pro rodinu, kde jsem až kdesi na konci, jako devátá v řadě, mi nepřipadá moc podnětné. Dobře, uznávají mě aspoň jako lékařku. Není to málo, když to srovnám, že jsem dřív byla jen zdravotní sestra. Tenkrát se mi to zdálo dost, ale dnes bych chtěla víc...“

„Na to bych ti poradil jen jedno: pořiď si dítě. Adoptované už jsou rozdělené, musíš si pořídit vlastní, ale tím se nejlépe zařadíš. Nechci ti radit, jsem tu beztak nejmladší, ale měla by ses naučit mít ráda a neupínat se přitom na jednu osobu.“

„Mít ráda několik mužů najednou! Připadá mi to příliš... prodejné... Je to ještě láska?“

„Řekl bych, že se mýlíš,“ odvětil. „Když jsi měla ráda Jaroslava, přestala jsi mít kvůli tomu ráda svého tátu? Řekl bych, že ne. A pak, když jste měli Honzíka, toho jsi přece měla taky ráda a tvůj vztah k Jaroslavovi to neznehodnotilo, nemyslíš? Prodejnost je něco jiného. “

„Můžeš mít ale v lásce, myslím tím té upřímné, víc žen?“ pochybovala. „Anebo, když se zkusíš vžít do nás žen, více mužů?“

„Taky jsem si dřív myslel, že to nejde,“ pokrčil rameny. „Jak jistě víš, zpočátku jsem si vybral jen Xapho. Pak mě ostatní tefirky přesvědčily, že jejich společnost bude z principu polygamní, takže jsem do rodiny nakonec zahrnul všechny. A s úžasem jsem zjistil, že mám rád každou jinak a přitom všechny. Na Zemi by to bylo nemožné, tady je to normální.“

„Normální jsi to přece udělal až ty sám, přiznej si to!“ zaškaredila se na něho trochu.

„Neudělal,“ zavrtěl hlavou. „Základem společnosti s převahou žen musí být naprosto zákonitě polygamie. Já jsem to už jen zformuloval.“

„Dobře, ale sám přece přiznáváš, že máš nejradši Xapho!“

„Každou mám rád jinak,“ přikývl. „Každá je přece jiná, to je normální. Teď už by mi ale každá chyběla, kdybych o ni přišel. To jsem poznal, když zahynula Erelim. Dodnes mě to někde na dně duše trochu bolí, stejně jako tam zůstaly bolesti ze ztráty rodičů, Alexijeva, kamarádů a kamarádek z Andělského světa. Každá by mi strašně chyběla.“

„A co my čtyři, co jsme mezitím do tvého harému přibyly?“

„Proboha, proč tomu říkáš harém?“ podíval se na ni nešťastně. „Harém je přece něco úplně jiného. Rodina je víc než pouhé vlastnictví a u nás nikdy nebyl jediný neomezený pán a vládce. Harém má s tefirskou rodinou společné jen více žen, všechno ostatní je ale jiné. Hodinky jako holinky, oboje se natahuje.“

„Dobře,“ usmála se pobaveně. „Ale co soudíš o nás nových? Ale upřímně, teď nechci slyšet žádné fráze!“

„Budu si asi muset zvyknout,“ vzdychl si. „Ale netvrdím, že by to bylo nemožné. Jste všechny pohledné kočky a děti máte rády, toho si cením. Asi mi bude zpočátku překážet, že Jarča s Máňou byly holky mých kamarádů, ale Máňa přiznala, že jí to taky vadilo. Na Zemi i v Andělském světě jsem měl zásadu neplést se kamarádům do vztahů s holkami. Ty jsem považoval za kamarádky, ale nedotkl bych se jich ani malíčkem. Když ale všichni vstoupili do naší rodiny, budeme se mít všichni stejně rádi. Proč ne?“

„Mě jsi přece nikdy nepovažoval za kamarádku!“

„Tebe ne,“ připustil. „Nezlob se, ale byla jsi na mě stará a měla jsi jiné zájmy. Doktor Jaroslav byl můj kamarád, ale ani to nebyl rovný vztah, bral mě jako malého kloučka, což byla nakonec pravda. Ale neměla bys zůstávat stranou. Yazatap je stará tři a půl tisíce let, Salgiel osm set, každá je starší než my všichni dohromady, ale v rodině se to srovná.“

„Takže si klidně troufneš i na mě?“ usmála se.

„Teď jsme přece jedna rodina,“ mávl rukou.

„Dobře, nebudeme to rozebírat,“ ustoupila. „Ale jdu na tebe s jinou. Nikdo mi nemůže nahradit Jaroslava, ale mohl bys mi nahradit Honzíka, když umíš dělat chlapečky.“

„Nemohla jsi přece vědět, že se vrátím!“ vyjel na ni zprudka.

„Nevěděla jsem to,“ přikývla. „Ale dítě chci. Myslela jsem, že půjdu za Oldou, když bude mít posledního kluka v rodině. Ale ty jsi na kluky přece jen lepší.“

„Hele, Hedviko, tohle neberu,“ zamračil se. „Už jsem ti řekl, nechci žádnou holku, ani ženskou jako jsi ty, aby mě chtěla z nějakých postranních důvodů. Radši bych počkal, až ti budu stát za to i jen tak.“

„Jak bych si tě ale měla vážit, když mi teď odmítneš naději?“ namítla. „Naopak, když mi pomůžeš, budeš u mě rázem nejlepší!“

„Dobře, přesvědčila jsi mě,“ přikývl a vstal. „A přál bych ti toho kluka. Holčiček už máme v rodině dost a nemusíme rozlišovat, čí je která.“

„Tak už pojď!“ vstala také a podala mu ruku.

„Na toho kluka!“ usmál se na ni.

 


Zpět Obsah Dále

10.08.2017 12:13