Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Opět doma

Pepka, Oldu a Víťu přivítalo jejich devět manželek obrovským třípatrovým svatebním dortem. Pepkovi vrtalo hlavou, kdo to programoval, tak velký dort roboti předtím neuměli. Ale někdo to už zřejmě do jejich seznamu doplnil, protože dort ležel na stole. Na jeho horní ploše tancovalo ve třech kroužcích dvanáct figurek, mohl dokonce rozeznat, která je která. Pepkova figurka držela za ruce figurky matek svých synů Xapho, Ramiel a Salgiel. Víťova držela Jarču, Soňu a Mariuk, Oldova Máňu, Hedviku a Yazatap. Vedle dortu stál na stole veliký kameninový džbán, jehož účel zatím Pepkovi unikal.

„A jsme zase pohromadě!“ řekla Yazatap spokojeně. „Pořadí na dortu si nevšímejte, to skutečné se bude teprve losovat.“

„Musíme začínat sexem?“ ušklíbl se Pepek.

„Tobě to připadá jako včera, ale chyběl jsi nám celé tři roky!“ upozornila ho Yazatap. „Nediv se, že budeš sledovaným objektem losování. Leda bys chtěl uplatnit vlastní volbu, ale to bych ti v téhle chvíli neradila. Raději přijmi los, ať je to spravedlivější.“

„No dobře,“ pokrčil rameny Pepek. „Spíš by mě zajímalo, kdy spolu poprvé půjdeme na lov ďáblů, ale nevadí.“

„Koukám, že jste mu vysvětlili všechno mimo situace na Zemi,“ šlehla Yazatap očima po Oldovi a Víťovi. „Nevadí, všechno se dozví nejpozději dnes v noci. Teď si rozlosujeme, co nás v nejbližších nocích čeká. Nač to odkládat?“

Vysoký džbán bylo losovací zařízení na kartičky se jmény manželů a s pořadím, které si měla každá z osmi vytáhnout. Dohled nad tím svěřili dočasně nestranné Marii. Navrhla, aby se losovalo podle věku, od nejmladší Ramiel počínaje, na což všechny kývly.

Pepek jen mrkl na Oldu a Víťu. No dobře, říkal jeho úsměv i bez telepatie a slov. Ať si holky losují!

Ramiel si vylosovala lístek Olda-2, tedy na zítra. Ani moc netajila své zklamání, že to nebude už dnes.

Další na řadě Jarča si vylosovala Víťu-1 a zatvářila se spokojeněji, Víťa byl přece její původní kluk. Soňa si vytáhla Olda-1, usmála se a šibalsky na něho mrkla, očividně nebyla proti, ale ani Marii to nevadilo. Ty, co ještě nelosovaly, se tvářily čím dál napjatěji. Tři kartičky s Pepkem byly stále ve džbánu a jejich naděje na Pepka tedy mírně stouply.

Xapho si jako první vytáhla Pepka, ale až s číslem 2, tedy na zítra. Byla zřejmě ráda, že ho bude mít poměrně brzy, ale přece jen by měla raději lístek s nejnižším pořadím.

Pepek ji směrovaně telepaticky, aby to nikdo jiný nevnímal, ujistil, že už se na ni těší, ale co se dá dělat... až zítra... a Xapho se na něho s pochopením usmála.

Po ní si ale Mariuk vytáhla lístek Olda-3 a vypadala hodně zklamaně.

„Hele, holky,“ napadlo ji najednou. „Marie nelosuje, takže tam jedna kartička nutně zbude. Co když zbude zrovna dnešní Pepek?“

„Pak se pořadí posune,“ zkusila to vyřešit Marie. „Xapho by byla první a dál na tom beztak nesejde.“

Mariuk viděla, že by si nepolepšila, ale už jen pokrčila rameny. Zato Xapho se blýsklo v očích. Pořád by mohla být první! Na řadě byla podle věku Hedvika, Salgiel a Yazatap, na dvě ještě mohl vyjít Pepek, jinak už tam byl jen Víťa.

Hedvika hrábla do džbánu, rychle vytáhla kartičku, podívala se na ni, ale nespěchala ukázat ji ostatním.

„Strašně vás zklamu,“ řekla. „Protože vám ho vezmu úplně. A chci ho soukromě.“

A ukázala všem kartičku s nápisem Pepek-1.


„To přece nemyslíš vážně!“ vyhrkla Xapho.

„Myslím,“ usmála se trochu záhadně Hedvika. „Na dnešek se o to právo hlásím jako první a nejspíš jste si toho dodnes nevšimly, že se o ně hlásím poprvé. Tak mi to neberte!“

„No jo, ale proč zrovna dneska?“ škaredila se na ni Xapho.

„Protože jsem si ho právě vytáhla,“ odsekla Hedvika.

Ostatní na to neřekly nic, jen se na Hedviku nepokrytě mračily.

Salgiel si vytáhla poslední pořadí na Pepka, a na Yazatap zbyl bez losování Víťa. Ani nemusela losovat pořadí, dvě jako tři. Ta to také jako jediná přijala klidně, bez mračení.

„Kostky jsou vrženy!“ oznámila a převzala od Marie losovací džbán. „Od Hedviky je to... má na to sice nárok, ale mohla si to schovat na jindy. Nevadí, losování máme za sebou, aspoň víme, nač se můžeme těšit, i když se beztak na každou brzy dostane. Přejdeme raději k vážnějším věcem.“

„Tohle bylo taky vážné,“ zavrtěla hlavou Ramiel.

„S ďábly máme problémy vážnější,“ nenechala se Yazatap. „Musíme si na to pozvat ostatní. Už jsem je obvolala.“

Když prve rozhodli, že odpolední hon odpadne, Yazatap informovala i ostatní ďáblice, kterých se to týkalo. Teď ale všechny pozvala na poradu a za chvíli byla velká hala domu plná. Bojovnice se přicházely přivítat i s Pepkem, ale také na poradu o nových plánech. Při příchodu dostala každá kus svatebního dortu a pohár na oslavu Pepkova navrácení, všechny si nejprve ťukly na jeho šťastný návrat a až pak nastala věcná část porady, co a jak udělají při nejbližším nájezdu na Zem.

Pepek se přitom seznámil s vlhkým, ale poměrně bezpečným světem Saturn-nahoru, nazývaným Bažiny smutku. Byl to svět plný bezedných močálů, dešťů a mlhy. Život tam nebyl agresivní, zato tam bylo jen málo míst, kde nehrozilo nebezpečí utopení. Nedohledné roviny tvořily hluboká, zrádná blata, plná žab a vodních hadů, vyvýšenin bylo málo a navíc byly díky dešťům pokryté kluzkým bahnem. Vznášejícím se tefirkám to nevadilo, zato pro ďábly to bylo pokaždé velice nepříjemné překvapení. Bez schopnosti létat tam nikdo neměl naději a kdyby je tam duchové prohodili a už se o ně nestarali, žádný by dlouho nepřežil.

Tefirky je utopit nenechaly, ale ne k jejich záchraně, jak někteří mylně doufali, když se mezi nimi bezmocně vznášeli. Pokud to některý ještě považoval za naději, nejbližší minuta ho vyvedla z omylu. Valkýry se jich zmocnily jako zlé svědomí. Před výslechem si je trochu přidusily v bahně aby s nimi měly lehčí práci a odnesly si je na nejbližší vyvýšeninu, jako si draví ptáci odnášejí na klidnější místo kořist. Obklopily je, přitiskly do bláta, sesypaly se na ně, aby se co nejvíc dozvěděly o jejich úloze na Zemi - a brzy věděly všechno. Závěrem jim zločiny přehledně vyjmenovaly a následoval obvyklý dotaz, zda jich litují.

Velitelka Othéal se kdysi zděsila, jakou zrůdností by mohla být schopnost probírat se cizím vědomím a jak strašnou moc by měl každý, kdo to dokáže. Yazatap ji uklidňovala, že to naštěstí nejde proti něčí vůli, bez oboustranné dobrovolné spolupráce. Nevěděla, že nemá pravdu, šlo to. Bažiňačky to dokázaly, i když to mělo i stinnou stránku. Brzy to o nich celá Oáza věděla - a lidé i tefirky se jim začali vyhýbat...

Lítost by prý postavení zajatců výrazně zlepšila, ale k jejich vlastní smůle dosud nikdy nezazněla. Ďáblové totiž nechápali, čeho by měli litovat. Těch smradlavých Kanaánců? Kdo by se na ně ohlížel?

Tím si to ovšem každý zpečetil.

Tefirky je pak bez dalších slov zavíraly do vězeňského letadla a každý večer je před návratem domů odvážely do Sibérie. Objednaly pro ně stroze vybavenou nouzovou obytnou buňku, předaly jim objednávací kreditní karty a nechaly je tam. Však jim jejich předchůdci rychle vysvětlí, co se to s nimi vlastně stalo! V Sibérii stálo z těchto buněk několik vesnic a pomalu se rozrůstaly. Žít se tam dalo, jen luxus tam chyběl.

Důležitými účastníky lovu byli psi. Nestopovali kořist, ale zajišťovali spojení mezi dvěma světy. Jejich telepatie umožňovala smečce tefirek sledovat, kde se v sousedním světě právě pohybují duchové a upozornit je, než se krátce otevře vesmírná brána, aby z ní vylétlo do husté bažiny tělo dalšího ďábla.

Kritickým místem lovu ďáblů byla činnost duchů a Pepkovým příchodem se možnosti party opět ještě zlepšily. Úspěch akce závisel nejvíce na nich. Nejobtížnější bylo ďábly na Zemi vyhledat, to další už šlo rychleji. Prohazovali je branou na místo, kde je očekávalo a zneškodnilo Bažinné komando ďáblic, ale pak už se o ně nestarali.

Jako nehmotné bytosti chodili po Zemi hlavně členové Horákovy rodiny. Rozdělili se na tři nestejně silné party, soutěžící spolu v počtech ulovených ďáblů. Na ďábla by stačili i dva, ale než ho nalezli, často po něm dlouho pátrali. Víťův kompas ďábly prozrazoval na sto kilometrů jen když byli ve stejném druhu hmoty. Z duchovité hmoty do normální se jeho citlivost prudce snižovala. Na otevřené planině bez zdrojů rušení na pět kilometrů, ve městě až na kilometr. Velkoměsta, kde se ďáblové nejčastěji zdržovali, museli procházet detailně v nepříliš roztažené rojnici. Tam byl každý duch dobrý a s kompasem jim pomáhal zjišťovat ďábly i jejich duchovitý pes. Po zjištění ďábla se telepaticky svolali, pes na opačnou stranu brány přivolal svého příbuzného spolu s bažiňačkami a akce mohla začít. V každé skupině měl jeden funkci dveřníka, otevírajícího v pravou chvíli na pravém místě vesmírnou bránu, dva byli vyhazovači, kteří vyhlédnutého ďábla poslali branou ven, dřív než se vzpamatoval.

Jednodušší bylo pátrání po ďáblech v duchovité formě. Eldyfy osvětlovaly prostory pod zemí na pět kilometrů a po ďáblech často zůstávaly stopy, zapomenuté předměty, obaly od potravin a odpadky. Duchovití ďáblové ale už zmizeli a hledat ostatní nebylo tak snadné.

Do cílové oblasti se dostávali obvykle ještě v Oáze. Víťa tam neměl čas rovnoměrně zahušťovat síť teleportů, ale umisťoval je podle potřeby tak, aby pokryla významná místa na Zemi, kam právě podnikali další nájezd.

Bohužel se poslední dobou stále častěji stávalo, že ďáblové zjistili blízkost duchů včas a spasili se útěkem. Víťa si jednou všiml ďábla ve startujícím soukromém letadle a poslal ho větší branou do Bažin i s letadlem, ale když to hodnotili, dostalo se mu místo pochvaly za pohotový zásah vycinkání, neboť s ďáblem poslal do Bažin na zbytečnou smrt i piloty jeho letadla. Letadlo bažiňačkám uletělo, jenže pak došlo palivo a havarovalo v bažinách. Bažiňačky je už nenašly. Trosky letadla i s posádkou zatím klesly příliš hluboko.

S příchodem Pepka Yazatap pohotově přerozdělila party.

Pepkovi přidělila Xapho, Hedviku a fenku Leilu. Druhou partu tvořili Víťa, Jarča, Soňa a Brok, třetí Olda, Mariuk, Salgiel a Čert a čtvrtou chtěla vést sama a přibrala by si Ramiel, která se dokázala domlouvat přes hranice vesmírů i bez psů.

„Poletíme aerobusem,“ rozhodla. „Abys věděl, občas používáme vimaany, máme jich v Oáze čtyřicet, zbytek jsme z Pegsda přestěhovali na svět, kde už byl vimaan od ďábla Sarimachiela. Jsou tam uložené pod zemí v duchovité hmotě.“

Vimaany jsem do Oázy nikdy nechtěl,“ zaškaredil se Pepek.

„Vím,“ odvětila Yazatap. „Proto ti to teď radši říkám, než bys to zjistil sám. Jsou tam dokonce s bombami, jen bez zápalek, aby je někdo nemohl použít. Naše bomby totiž mohou sloužit i jako zdroj energie. Je v nich prvotřídní termojaderné palivo na bázi deuteridu lithia, které se používá i ve vimaanech, reaktor na studenou fúzi není větší než lednička. Proto mají vimaany neporovnatelně větší dolet než aerobusy, mohou používat ochranné štíty a obecně jsou výhodnější.“

„Jsou to ale vojenské stroje,“ protestoval aspoň nesměle Pepek.

„Nějaké zbraně mít musíme,“ trvala na svém Yazatap. „Ďáblové na Zemi vědí, že nás mají hledat za Venušskou bránou. Kdyby se jim podařilo postavit tajně konvertor na Venuši, museli bychom je zastavit silou. Bomby máme neškodné a slouží jen jako zdroj energie, ale všech čtyřicet vimaanů mají zidibady, starší rodzoty by nemusely stačit.“

„Ach jo, čeho jsem se to dočkal!“ zaúpěl tiše Pepek. „Ale uznám vám to.“

Nechal si letmo vysvětlit rozdíl mezi rodzotyzidibady, ale spokojil se s přednáškou na úrovni krátkého populárního pořadu.

Dohodli se ještě s partou ďáblic. Ty měly dosud dvě střídající se skupiny a vystačily si s jedním psem Rekem. Na výslechy ďáblů se muselo všech osm pekelně soustředit a přitom nestihaly hlídat okolí. Zatímco jedna skupina ďábla pacifikovala, druhá proto jen hlídkovala a kdyby jim v té chvíli duchové ze Země poslali další kořist, jen by ji přidržela v bažině.

Plán pro zítřejší den tedy domluvili a ostatní ďáblice se začaly rozcházet. Odpoledne již pokročilo, ale večer byl ještě daleko.

„Měl bys nám, Pepku, ukázat, jak ses tahal s Jupiterem!“ navrhla Máňa. „Když dáme všichni hlavy dohromady, půjde to jistě i bez sexu.“

Pepek se krátce zamyslel, pak svolil. Samotného ho zajímalo, jestli se jich může naráz propojit všech dvanáct. Usadili ho do pohodlného křesla doprostřed a rozmístili se kolem. Pozemšťané prý měli nepatrně slabší telepatii, nejblíže proto posadili Máňu, Jarču, Soňu a Hedviku. Olda s Víťou si sedli tak, aby byli hlavami mezi děvčaty a tefirky se rozsadily kolem, také nakloněné k Pepkovi, aby měly hlavy co nejblíže.

„Tak už začni!“ vybídla ho Ramiel nedočkavě.

Začít musel Pepek, ale sotva pootevřel svou mysl, okamžitě se k němu všichni ostatní členové rodiny Horáků připojili. A Pepek začal vzpomínat...

Vzpomínky se odvíjejí rychleji než skutečné události. Pepek časově zkrátil honičku s hurikány, které ho chtěly nejprve potrestat, že škodil jejich mladším příbuzným, jenže pak uznaly, že je vina víc na nich, přestaly mluvit o trestání a nakonec mu významně pomohly určit prchavý okamžik, kdy se brány zavírají, aby se tam mohl vklínit se svou bránou.

Urychlil i zobrazení svého nekonečného přetahování o hvězdnou bránu, kdy proti sobě stáli jako dva kohouti dva naprosto nerovnocenní protivníci. Planeta skoro čtyřistakrát těžší než Země proti mladíčkovi. Na jeho straně byla ale aforxita, onen legendární pevný bod, po jakém kdysi volal starověký učenec Archimédes: „Dejte mi pevný bod a pohnu světem!“

A konečně následoval neuvěřitelný pohled, který jim od začátku sliboval.

Zmatený rej Jupitera na noční obloze, jeho podivné kličkování. Vesmírný kolos se po obloze pohyboval skoro jako opilec, marně hledající cestu domů. Ve skutečnosti to byl jen zdánlivý pohyb, zahrnující nejen pohyb Jupitera kolem slunce, ale také pohyb Země v tom podivném vesmíru, kde čas ubíhá jinak než ve většině okolních.

Pepek si naposledy vzdychl a opatrně se odtrhl. Rodinná seance skončila.

Nikdo ale nevstával. Pravda, něco takového se jen tak nevidí. Pepka to stálo tři roky života, kdy se nemohl těšit ze svých malých dětí. Ale když na to za napjatého sledování všech ostatních vzpomínal, nikdo se od jeho vzpomínek nedokázal odtrhnout. Noví členové rodiny se ani nepokusili projít se Pepkovým vědomím, ačkoliv i na to byli zvědaví. Naopak se ani Pepek nestačil uvolnit, aby se na okamžik podíval do duše svým starým i novějším manželkám i spolumanželům, jak si předsevzal krátce poté, co se mu Marie představila jako jeho nová choť. Tohle bylo přece jen zajímavější.

„Poslyš, Pepku,“ promluvila konečně po dlouhém tichu Jarča. „Neříkal jsi kdysi svým ženským, že ani na Zemi nejde otevřít brána Jupiter-nahoru?“

Říkala to bez telepatie, nahlas a česky, ale rozuměli jí všichni.

„Co ty o tom víš?“ zarazil se Pepek.

„Pamatuji si něco podobného,“ řekla pomalu. „Napovím vám všem. Povinná školní četba v Čechách, Erben, Poklad. Co tam vlastně bylo? Znenadání otevřená díra do skály, uvnitř jeskyně s pokladem. Žena s malým dítětem tam vejde, ale aby pobrala co nejvíc zlata, zanechá tam dítě... Což neměla dělat! Než se vrátí, skála se zavře a dítě tam zůstane. Otevře se až po roce, právě když tudy jde opět stejná žena na Velký Pátek do kostela. Dítě si tam pořád ještě hraje a vůbec nezestárlo. Jako Pepek!“

A při posledních slovech dramaticky jako šermíř kordem ukázala prstem na Pepka.

„Myslíš, že by to bylo totéž...“ nechtěla věřit Máňa.

„Mohlo by to být, jestli je pozemský Jupiter podobný Jupiteru Oázy,“ přikývla Jarča. „Zatím to nikdo neví, ale možná by taky stačilo, aby tam někdo podržel otevřenou bránu...“

„Co šílíš?“ přerušila ji Yazatap. „Chceš, aby Pepek zase na tři roky zmizel? A ještě mi řekni, nač by ti byly nějaké hloupé poklady?“

„Já jen, že by to vysvětlovalo...“

„Raději to nevysvětluj!“ okřikla ji Yazatap. „Stačilo mu prožít to jednou. Raději bych mu ukázala lov na Zemi.“

Na to ale bylo pro dnešek pozdě. Venku se mezitím setmělo a Pepek by mohl pravdivě tvrdit, že celé tři roky nespal. Neřekl to, ale ospalost na něm byla znát.

Hedvika to ale rozsekla jako Alexandr Gordický uzel. Ačkoliv na ni všechny ženy vrhaly zlé pohledy, vstala, vzala Pepka za ruku a řekla, že ho má přece dnes večer pro sebe.

„Nikdy jsem netušila, že budeš tak příšerně sobecká!“ vyčetla jí prudce Ramiel.

„Kdo si minulý týden zabral pro sebe Oldu?“ vrátila jí to nevzrušeně Hedvika.

„No jo, ale kdyby se vrátil po takové době...“ nedala se Ramiel.

„Potřebuji si s ním něco vyjednat soukromě,“ odvětila s klidem Hedvika. „A tohle je, pokud vím, jediná možnost.“

„No tak si ho užij!“ vyprskla Ramiel. „Ale není to spravedlivé.“

„Není,“ souhlasila Hedvika. „Ale je to podle dohod. Dohody nemusí být vždycky a ke všem spravedlivé. Pak si u mě můžeš zjistit, proč to dělám, ale teď, Pepku, pojď!“

Táhla ho ven na chodbu, až si skoro připadal, že jdou uličkou hanby. Nezbylo mu ale než pokrčit rameny. Plnil Hedvičino rozhodnutí, sám si to nevymyslel. Stačilo, že na nové dohody přistoupil.


Hedvika ho dotáhla na konec chodby a skoro ho vstrčila do posledních dveří. Místnost za nimi nebyla velká, ale útulná. Kromě Pepkem očekávaného širokého lůžka tu byla navíc i dvě křesílka a stolek. Trochu si oddychl. Byli tu konečně sami, nikdo už se na ně skrz prsty nedíval a Hedvika měla zřejmě dobré důvody, proč s ním chce být sama.

„Posaď se!“ usmála se na něho a ukázala mu na bližší křesílko, zatímco telepatickým povelem rozsvítila křišťálový lustr a zatemňovala žaluzii na jediném velikém okně.

Poslechl ji a posadil se. Nespěchal, neměl proč. Už dávno se na něho nedívala jako na kloučka, jako když ji viděl poprvé, kdy teprve desetiletým kloučkem byl. Neměla už ve tváři ani ten přísný karatelský výraz, jako když mu v Oáze společně s Alexijevem pomáhala po tragédii v pevnosti Árj-Cheeb. Tehdy se jí zdála vícečlenná tefirská rodina zvrhlá, teď se do ní sama přivdala a neměli si co vyčítat. Pepek byl na ni přirozeně zvědavý. Ani ne jako na sexuální objekt, spíš tak nějak lidsky.

Poměry i rituály v jeho bývalém domě se změnily. Dřív by se žádná tefirka nesnažila zabrat si ho jen pro sebe, naopak k němu každá přistrkovala i ostatní, aby si také přišly na své. Rituál se soukromím zřejmě přišel s pozemšťankami. Měl ale tušení, že jsou ty změny nevratné. Bylo tedy i pro něho lépe se s novými rituály seznámit a přizpůsobit se jim.

Pozemšťanky sex učit nemusí, určitě už nejsou panny a všechno vědí lépe než on, jak se dá čekat od starších a lékařsky vzdělaných. Panen měl ostatně víc než ostatní kluci.

Hedvika před něho postavila pohár šampaňského, které sama objednala, posadila se do druhého křesla vedle něho a druhý pohár pozvedla sama.

„Na tvůj návrat, manželi!“ usmála se na něho. Řekla to česky a nahlas.

„Na návrat domů!“ přiťukl si s ní také česky a oba se trochu napili.

„Přiznej si, že jsi mě tady už nečekala?“ zeptal se jí pro změnu telepaticky.

„Nikdo už tě nečekal,“ přikývla, ale setrvala pořád na češtině. „Překvapil jsi nás víc než dost, nediv se.“

„Divení jsem si odbyl, když mi Máňa řekla o těch třech letech,“ přiznal. „Trochu jsem se divil, když jsi mě chtěla jen pro sebe. Na to jsme nebyli zvyklí.“

„Zvykneš si,“ ujistila ho vážně. „Mně to zpočátku připadalo horší.“

„A zvykla sis už?“ zeptal se jí rychle.

„Trochu,“ přikývla. „Jak se říká, člověk si zvykne i na šibenici.“

„Tohle snad není šibenice!“

„Máš pravdu,“ souhlasila, ale jen vlažně. „Není to šibenice.“

„Měla bys mi tedy aspoň naznačit, co mi tak nutně chceš...“

„To ti hned povím, už se k tomu chystám,“ přerušila ho vážnějším tónem. „Jen se na mě nezlob, nevím, jak bych ti to měla co nejlépe podat...“

„Bát se mě nemusíš, nekoušu,“ usmál se.

Podívala se na něho a rozesmála se.

„Z toho tě opravdu nepodezírám,“ řekla ulehčeně. „Chtěla jsem tě jen trochu seznámit s mým postavením v téhle rodině.“

„Necítíš se snad rovnoprávná s ostatními?“

„Tak to nemyslím,“ odvětila rychle. „Ale přece jen se cítím jinak než všechny ostatní. Pro ně byla tahle rodina první a jediná, pro mě ne.“

„Yazatap už taky byla vdaná,“ připomněl jí.

„Nebyla,“ zavrtěla hlavou Hedvika. „Žila kdysi s chlapem, ale to bylo všechno. Strach jí nedovolil, aby si ho vzala, ke všemu jím po straně pohrdala, odmítla s ním mít dítě a podle toho to samozřejmě dopadlo. Ty to ještě nevíš?“

„Vím,“ přikývl. „Vzít si ho oficiálně nesměla, ani na dítě si netroufla, víš přece, jaký Damoklův meč nad ní visel. Jenže tehdejší chlapi považovali za strašlivou urážku, když jim žena hned a ve všem nevyhověla, takže jí její král udělal s nejbližší ženskou něco natruc, to si zase nenechala líbit ona a už to jelo...“

„Hele, nechme toho,“ zastavila ho. „Chápeme ji oba stejně. Chtěla jsem ti naznačit, že Yazatap nikdy před tebou nebyla v opravdovém manželství. Já ale ano, víš? Měli jsme se s Jaroslavem rádi, měli jsme Honzíka, společně jsme léčili a byli jsme šťastní. Pak najednou blesk z čistého nebe, Andělský svět byl v plamenech a z mé životní lásky i z našeho dítěte nezbyla ani drobná hrstka popela. O takových případech se říká, že se zřítil celý svět. Divíš se, že mi teď naše současná rodina připadá jako dost ubohá náhražka?“

Zarazil se a podíval se na ni trochu jinýma očima než prve.

„Poslyš, Hedvo,“ začal mírněji. „Taky mě sebralo, co se stalo s Andělským světem. Ačkoliv jsem Alexijevovi vyvedl dost rošťáren, měl jsem ho za druhého tátu a opravdu mě mrzí, že už mi nikdy nevynadá. To ale nenapravíme. Můžeme jen potrestat darebáky, kteří to způsobili, měli bychom se postarat, aby se to nikdy nemohlo opakovat, tím ale nikomu život nevrátíme.“

„To vím,“ řekla tišším hlasem. „Ale měl bys aspoň trochu vědět, co cítím. Nejsem si jistá, jestli mě tady vůbec někdo chápe.“

„Ostatní to nevědí?“

„Vědí,“ přikývla. „To neznamená, že mě chápou. Poslyš Pepku, od tvých tefirek vím, že se ti také kdysi zřítil celý svět. Ani ony tě úplně nepochopily, to může jen ten, kdo zažil něco podobného.“

„To nebyl celý svět,“ namítl. „Jen jedna holka, jestli myslíš to samé co já. Nevyjasnili bychom si to ale lépe při telepatickém spojení?“

„Nemyslím,“ odmítla to. Telepatie je úžasná, ale když něco musíš vyslovit, musíš si to sám nejprve ujasnit, abys to dokázal přeložit do slov. Na to je řeč nenahraditelná.“

„Aha,“ vzdychl si. „Ty teď očekáváš, jestli tě pochopím slovy...“

„Tak trochu,“ vzdychla si i ona. „Potřebovala bych najít, co jsi našel v tamtom světě. Pevný bod, o který bych se mohla opřít. Nedávno jsi vyzkoušel, že se potom můžeš postavit celému světu. U tebe to bylo doslova, mně by to stačilo přeneseně.“

„To bude těžké,“ řekl po chvilce rozmýšlení. „Jaroslava ti těžko někdo nahradí, ani já, ani kdokoliv jiný. Každý člověk je neopakovatelný. Jestli se ale po něm budeš pořád ohlížet, zakopneš a upadneš. Samozřejmě to myslím jen obrazně. Měla by ses obrátit dopředu, abys viděla, kam jdeš. Máš přece život teprve před sebou, pokud přežijeme válku s ďábly.“

„To vím,“ řekla. „Ale je to těžké. Uznej to aspoň ty.“

„Myslím, že tě chápu,“ přikývl. „Taky jsem zažil období, kdy se mi zdálo, že už pro mě nic nemá cenu. Naštěstí jsem potkal na Pegsda ty čtyři tefirky, svoji nynější rodinu. Daly mi podstatně víc, než si samy myslí. Vrátily mi chuť do života. Měla by ses taky obrátit dopředu a najít si pořádný důvod, proč žít.“

„Teď takový důvod mám,“ přikývla. „Ale až vyřídíme ďábly, což nám může ještě pár let trvat, než je zlikvidujeme, co potom?“

„Neměla bys žít jen pro pomstu,“ napomenul ji. „To není správný pevný bod.“

„Taky už mě to napadlo,“ řekla. „Ale žít pro rodinu, kde jsem až kdesi na konci, jako devátá v řadě, mi nepřipadá moc podnětné. Dobře, uznávají mě aspoň jako lékařku. Není to málo, když to srovnám, že jsem dřív byla jen zdravotní sestra. Tenkrát se mi to zdálo dost, ale dnes bych chtěla víc...“

„Na to bych ti poradil jen jedno: pořiď si dítě. Adoptované už jsou rozdělené, musíš si pořídit vlastní, ale tím se nejlépe zařadíš. Nechci ti radit, jsem tu beztak nejmladší, ale měla by ses naučit mít ráda a neupínat se přitom na jednu osobu.“

„Mít ráda několik mužů najednou! Připadá mi to příliš... prodejné... Je to ještě láska?“

„Řekl bych, že se mýlíš,“ odvětil. „Když jsi měla ráda Jaroslava, přestala jsi mít kvůli tomu ráda svého tátu? Řekl bych, že ne. A pak, když jste měli Honzíka, toho jsi přece měla taky ráda a tvůj vztah k Jaroslavovi to neznehodnotilo, nemyslíš? Prodejnost je něco jiného. U prodejných žen nejde o lásku, ty své zákazníky nemilují, jen jim na bázi výdělečného obchodu poskytují sexuální služby, to je něco úplně jiného. A pokud přitom mluví o lásce, je to už jen znesvěcování mrtvoly.“

Trochu ji to rozesmálo, přinejmenším se jí na tváři mihl úsměv.

„To jsi řekl opravdu hezky!“ uznala.

„Možná, ale já to tak cítím,“ řekl skromně. „A pokud jde o skutečnou lásku, podle mě můžeš mít současně ráda více lidí a není na tom nic zlého. Nemusí jít přitom vždycky o sex, u některých vztahů je naopak sex nepřípustný a trestá se, ať jde o rodiče, děti, učitele nebo přátele. Na Zemi jsme uznávali sex u jediného vztahu: muže a ženy, nejlépe manželů. Tady většina pravidel zůstává. Opět musíš mít ráda bez sexu rodiče, děti, učitele i přátele, jen ten sex předpokládáme uvnitř větší než dvoučlenné rodiny.“

„Můžeš mít ale v lásce, myslím tím té upřímné, víc žen?“ pochybovala. „Anebo, když se zkusíš vžít do nás žen, více mužů?“

„Taky jsem si dřív myslel, že to nejde,“ pokrčil rameny. „Jak jistě víš, zpočátku jsem si vybral jen Xapho. Pak mě ostatní tefirky přesvědčily, že jejich společnost bude z principu polygamní, takže jsem do rodiny nakonec zahrnul všechny. A s úžasem jsem zjistil, že mám rád každou jinak a přitom všechny. Na Zemi by to bylo nemožné, tady je to normální.“

„Normální jsi to přece udělal až ty sám, přiznej si to!“ zaškaredila se na něho trochu.

„Neudělal,“ zavrtěl hlavou. „Základem společnosti s převahou žen musí být naprosto zákonitě polygamie. Já jsem to už jen zformuloval.“

„Dobře, ale sám přece přiznáváš, že máš nejradši Xapho!“

„Každou mám rád jinak,“ přikývl. „Každá je přece jiná, to je normální. Teď už by mi ale každá chyběla, kdybych o ni přišel. To jsem poznal, když zahynula Erelim. Dodnes mě to někde na dně duše trochu bolí, stejně jako tam zůstaly bolesti ze ztráty rodičů, Alexijeva, kamarádů a kamarádek z Andělského světa. Každá by mi strašně chyběla.“

„A co my čtyři, co jsme mezitím do tvého harému přibyly?“

„Proboha, proč tomu říkáš harém?“ podíval se na ni nešťastně. „Harém je přece něco úplně jiného. Rodina je víc než pouhé vlastnictví a u nás nikdy nebyl jediný neomezený pán a vládce. Harém má s tefirskou rodinou společné jen více žen, všechno ostatní je ale jiné. Hodinky jako holinky, oboje se natahuje.“

„Dobře,“ usmála se pobaveně. „Ale co soudíš o nás nových? Ale upřímně, teď nechci slyšet žádné fráze!“

„Budu si asi muset zvyknout,“ vzdychl si. „Ale netvrdím, že by to bylo nemožné. Jste všechny pohledné kočky a děti máte rády, toho si cením. Asi mi bude zpočátku překážet, že Jarča s Máňou byly holky mých kamarádů, ale Máňa přiznala, že jí to taky vadilo. Na Zemi i v Andělském světě jsem měl zásadu neplést se kamarádům do vztahů s holkami. Ty jsem považoval za kamarádky, ale nedotkl bych se jich ani malíčkem. Když ale všichni vstoupili do naší rodiny, přibude k tomu i ten sex, ale bude to oboustranná změna a doufám, že se to brzy vyrovná a budeme se mít všichni stejně rádi. Proč ne?“

„Mě jsi přece nikdy nepovažoval za kamarádku!“

„Tebe ne,“ připustil. „Nezlob se, ale byla jsi na mě stará a měla jsi jiné zájmy. Doktor Jaroslav byl můj kamarád, ale ani to nebyl rovný vztah, bral mě jako malého kloučka, což byla nakonec pravda. Ale neměla bys zůstávat stranou. Yazatap je stará tři a půl tisíce let, Salgiel osm set, každá je starší než my všichni dohromady, ale v rodině se to srovná.“

„Takže si klidně troufneš i na mě?“ usmála se.

„To se ví,“ přikývl. „Vždyť mi to šlo i s Yazatap a se Salgiel, tam je ten věkový rozdíl ještě zřetelnější. Jen bych to nerad lámal přes koleno. Kdyby ti to nešlo od srdce, bylo by lepší, abychom si dneska jen povídali. Nedávno mi Ramiel vyčetla, že by nechtěla kluka, který by ji měl jen kvůli ostatním. Bylo to velice trefné, proto ti to teď říkám také tak.“

„Takže mě vezmeš na milost, až po tobě sama zatoužím?“

„Jaképak braní na milost?“ naježil se. „Sex musí být oboustranně chtěná záležitost, jinak nemá cenu. Yazatap zpočátku cítila za své holky zodpovědnost, nebo možná něco jako mateřský či ochranitelský cit, zkrátka se starala, abych je neznásilnil. Musel jsem jí slíbit, že jim nikdy nic neudělám. Doplnil jsem to ale o podmínku »leda to, co by samy chtěly«. To jsem slíbil s klidným svědomím, pak jsem je během jediného měsíce všechny svedl, ale slib jsem dodržel, nic nebylo proti jejich vůli! A Yazatap pak sama a dobrovolně svedla mě.“

„A víš, že ti to Olda s Víťou dlouho záviděli?“ usmála se.

„Teď už nemají co, když jsme přece jedna rodina,“ mávl rukou.

„U pěti jsi byl ale první,“ napověděla mu. „Oni měli každý jen jednu pannu.“

„To není žádná velká výhoda,“ řekl. „Yazatap tvrdila, že dřív na tom chlapi trvali, aby byli u ženy první a pokud možno i jediní. Souvisí to s dřívějšími majetnickými vztahy mužů k ženám. A možná se chlapům nechtělo vychovávat děti, když nebyly zaručeně jejich.“

„Tobě to nevadí, vím,“ přiznala mu. „Ale znám i případy, kdy to lidem vadilo. Mohlo to souviset s obavami, aby se o člověka ve stáří někdo postaral a s nadějí, že vlastní děti pro to budou nejvhodnější?“

„Tenhle předsudek pak odnášeli sirotci a já jsem to zažil na vlastní kůži,“ zavrčel.

„Dobře, nebudeme to rozebírat,“ ustoupila. „Ale jdu na tebe s jinou. Nikdo mi nemůže nahradit Jaroslava, ale mohl bys mi nahradit Honzíka, když umíš dělat chlapečky.“

Podíval se zase na ni. Z očí jí koukalo šibalství, ale říkala to kupodivu vážně.

„To není tak jisté,“ zavrtěl hlavou. „Salgiel říkala, že je to náhoda.“

„Náhoda čtyřikrát po sobě?“ pokrčila rameny. „Nebo třikrát, když vezmeš Salgielina jednovaječná dvojčata jako jeden pokus? Jsem taky doktorka, ale nemyslím si, že to byla jen čistá náhoda.“

„A co kdybych tě zklamal?“

„Zklamal bys mě, kdybys mě odmítl,“ řekla. „Kdyby to měla být přece jen holčička, budu dávat vinu sobě.“

„Já jen, abys na ni nezanevřela,“ dával si podmínku Pepek. „Za nic by nemohla a bylo by to i moje dítě, nemyslíš?“

„Tvoje jako moje, všechny jsou naše,“ řekla. „Ale naději na Honzíka bys mi neměl odmítnout.“

„Neodmítnu,“ řekl. „Ale jde ti jen o to? V tom případě tě musím ujistit, že jsem dnes dostal plnou dávku od Oldy a Víti a před třemi dny jsem naopak dával sílu u Alexijeva. Předevčírem, než jsem zmizel do světa rudé mlhy, miloval jsem se s Yazatap a taky nic. Pro vás to bylo před třemi roky, ale pro mě ne.“

„Takže myslíš...“ zarazila se.

„Řekl bych, že se ode mě dnes kluka nedočkáš. Kdybys to skutečně chtěla jen proto, klidně ti slíbím, že se začnu vyhýbat používání síly, ale zkoušet to můžeme až za čtvrt roku, dřív to nemá smysl.“

„To není tak jisté,“ vzpamatovala se. „Můžeme to snad aspoň zkusit. Musím tě ujistit, že kosmická síla se projevuje jinak u žen a jinak u vás. Vajíčka ani spermie sama nezabíjí, jen způsobí nesnášenlivost organizmu ke všemu cizímu. To léčí většinu nemocí. Vajíčko se pak nemůže uchytit, ale když už je uchycené, způsobí to rychlý potrat. Alexijev to přece hustil do všech léčitelů, i laických, to musíš znát! Spermie to ale tři až čtyři dny přežívají. Zhruba tak dlouho trvá, než je to vyhubí. Když tedy někomu věnuješ sílu, nebo ji dostaneš, jsi ještě pár dní schopný dát ženě dítě. U ženy je to jiné, vajíčko to odnese vždycky a hned.“

„Proč tedy předevčírem, neboli před třemi lety, neotěhotněla Yazatap?“

„Protože na ní Salgiel tou dobou testovala brudete, antikoncepční bylinky Xijtranů. Zjistily, že účinkují na tefirky i na pozemšťanky, jen s tím rozdílem, že tefirky mají období jednou za rok, zatímco pozemšťanky zhruba za lunární měsíc. Brudete účinkuje bez ohledu na ten rozdíl stejně, prostě zastaví dozrávání vajíček. Má to hned několik výhod. Vajíčka se vyčerpají později a plodnost žen se zachová déle, jako antikoncepce je to lepší než cokoliv jiného a zbavuje nás to nepříjemností s měsíčky, což vy chlapi nikdy pořádně neoceníte.“

„A ty to... to brudete neužíváš?“

„Ne. Zrovna teď bych měla být v plodném období.“

„Nemohla jsi přece vědět, že se vrátím!“ vyjel na ni zprudka.

„Nevěděla jsem to,“ přikývla. „Ale dítě chci. Myslela jsem, že půjdu za Oldou, když bude mít posledního kluka v rodině. Ale ty jsi na kluky přece jen lepší.“

„Hele, Hedviko, tohle neberu,“ zamračil se. „Už jsem ti řekl, nechci žádnou holku, ani ženskou jako jsi ty, aby mě chtěla z nějakých postranních důvodů. Radši bych počkal, až ti budu stát za to i jen tak.“

„Jak bych si tě ale měla vážit, když mi teď odmítneš naději?“ namítla. „Naopak, když mi pomůžeš, budeš u mě rázem nejlepší!“

„Sex bez lásky mi připadá prodejnější než upřímná láska k více ženám,“ zamračil se. „Měl bych tě mít rád a snad se to naučím, ale nechci nic lámat přes koleno.“

„Marie ti o mně nic neříkala, viď,“ vzdychla si. „Jinak by ti řekla, že jsem tě ze všech pozemšťanek nejvíc litovala. Hned po tvých tefirkách.“

„To mi říkala,“ zarazil se.

„No vidíš!“ vzala ho jemně za ruku. „Pro všechny jsi byl mrtvý. Xapho se věnovala Oldovi, Mariuk Víťovi a všechny svolily se svatbou. Já taky, uznávám. Nemůžeš nám ale nic vyčítat. A když ses dneska vrátil, jsem první, která ti nabízí dát dítě. Vím, máš jich dost, ale se mnou ještě ne. Uznej aspoň, že s tebou jednám upřímně. Chci svého Honzíka a kdybys byl mrtvý, šla bych nejspíš za Oldou. Když mě odmítneš, za Oldou už nepůjdu, ale vezmu si měsíční dávku brudete a budu čekat čtvrt roku na tebe, abys věděl. A měl bys to ocenit.“

„Takže je to jednoznačné: buď dnes, nebo až za čtvrt roku?“ zeptal se jí.

„Podle toho, že jsi dával sílu, ano,“ přikývla. „Ale měl bys mě vzít na milost. Vážně mě nebaví takhle u tebe žebrat. Ale dělám to, protože mi za to stojíš, víš?“

„Hele, jakápak milost?“ utrhl se na ni. „Jsme svoji a máš na to spravedlivý nárok. Jaképak žebrání? Kdybys prostě řekla: chci tě mít ráda a chci s tebou dítě, co bych ti na to mohl říci? Tady se neříká, že budeš moje jediná, ale chci tě mít rád stejně jako ostatní a nebudu tě nikdy odstrkovat ani podceňovat. Je to tak správné, nebo ne?“

Trochu se zarazila, ale hned se vzchopila.

„Tak dobře,“ přistoupila na to. „Nebudu tě už nikdy odstrkovat ani podceňovat, chci tě mít ráda víc než ostatní kluky, ale to dítě chci od tebe a čím dřív, tím lépe.“

„Dobře, přesvědčila jsi mě,“ přikývl a vstal. „A přál bych ti toho kluka. Holčiček už máme v rodině dost a nemusíme rozlišovat, čí je která.“

„Tak už pojď!“ vstala také a podala mu ruku.

„Na toho kluka!“ usmál se na ni.

 


Zpět Obsah Dále

10.08.2017 12:13