Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Vyhnanci

Ráno se všichni sešli u snídaně.

„Mohli jste stihnout ještě ranní sex!“ ujistila je.

Hedvika s Pepkem se jen na sebe usmáli.

„A co ty?“ obrátila se na ni Hedvika.

„My už jsme to stihli,“ usmála se tefirka. „Víťa to bere po ránu vždycky urychleně. Já se zase tolik nepárám s koupelnou.“

Chtěl jí pomoci se snídaní, ale ta si s ní nedělala starosti. Brzy se začali trousit ostatní a snídali už všichni společně.

Děti ještě spaly, jako vždycky je měla hlídat Máňa. S úsměvem odmítla Pepkův návrh, aby s ní zůstala doma ještě jedna.

„Kdyby se něco přihodilo, zavolám si sousedky,“ usmívala se. „Nemá smysl dělat si zbytečné starosti. Doktorek je v Oáze víc než je nutné.“

Během snídaně se přišourali i psi a komando bylo úplné. Yazatap se mezitím na dálku domluvila s tefirkami z druhé party, ale ty už byly také připravené.

„Jdeme na lov!“ vstala Yazatap jako první od prázdných talířků a hrnků.

Všichni si připnuli taštičky s vybavením. Každá skupina měla dva eldyfy a jeden meč, kterého se ale místo Pepka zmocnila Xapho. Uměla to s ním lépe než on.

„V taštičkách je pár drobností,“ vysvětlovala Xapho Pepkovi. „Nejdůležitější pro nás bude Víťův kompas, ukazuje nám pozemské ďábly.“

Vyšli zadním vchodem za dům a nastoupili do minibusu. Pilotovala rutinně Yazatap. Vzletěla, nabrala výšku a rozletěla se, přitom otevírala jednu bránu za druhou, obhazovala je kolem minibusu a zakrátko se už snášela z výšky do pozemského města, kde letoun zabodla jako kamikaze přímo do kamenné dlažby velkého náměstí. Nikdo z lidí, kteří tam po ránu byli, si jich ale nevšiml. Byli teď všichni duchové, náraz proběhl neslyšně a letadlo se s nimi zastavilo až hluboko pod zemí.

„A jdeme na to!“ otevřela Yazatap dveře a s eldyfem v ruce vyskočila ven jako první.

Hedvika s druhým eldyfem a s mečem za pasem se k ní připojila. Vyrazily šikmo, aby mezi nimi vznikl rozestup asi kilometr. Tak daleko od sebe měly postupovat, dokud jim Víťův kompas neukáže blízkost ďábla.

Pak vystoupili i ostatní, také se rozvinuli do vějířů a začali procházet městem, každá parta si to ale namířila jiným směrem.

Skupina s Pepkem vyrazila jako poslední. Podle zásady, že velí ten, kdo si ví nejlépe rady, vedla partu Xapho. Pepek uznával, že je v tomto druhu lovu nováčkem, jen se pečlivě rozhlížel, osvětloval si eldyfem okolí a sledoval Víťův kompas.

„Už se nám čtyřikrát stalo, že jsme narazili na duchovitého ďábla,“ vysvětlovala mu směrovaně Xapho. „Nemohu vyloučit, že jsme jich po světě ještě pár přehlédli. Kompas je objeví stejně jako hmotné, ale protože mají meče a mohli by dělat problémy, zpracujeme je pokaždé přednostně.“

Postupovali plynule dál, už jistě končili druhý kilometr od zaparkovaného letadla.

„Možná na žádného pravého ďábla nenarazíme,“ začala opatrně Xapho. „Už jsme to tudy prošli několikrát, dneska to měla být dočišťovací operace.“

„A co když tu opravdu žádný není?“

„Když do oběda žádného nenajdeme, vrátíme se do Oázy,“ řekla Ramiel. „Odpoledne bychom nakousli další město. Tam ještě mohou být žně.“

„Já vím,“ řekl s pochopením Pepek. „Xapho s Jarčou musí k miminům.“

Postupovali ale bez zastavení a Pepek nespouštěl oči s kompasu.

„Pozor!“ vykřikla najednou Xapho telepaticky. „Stůjte!“

„Co se děje?“ zpozorněl Pepek.

„Všichni okamžitě prchejte nejkratší cestou ven!“ ňafla náhle Leila. „Každý vlastní bránou, ale nedržte je dlouho! Nejprve Xapho! Pepku, teď ty!“

Pepek se chtěl zeptat Xapho, co se děje, ale náhle cítil, že ji nevnímá. Podle zachvění vzduchu poznal, že si otevřela bránu, prošla jí a zavřela ji. Současně si uvědomil, že Leila vyzvala i jeho, aby opustil tento svět.

Může se stát, že velení akce převezme pes a bývá dobré ho pak poslechnout, kladl mu nedávno na srdce Olda.

Pepek už nad tím dál nepřemýšlel. Přímo před sebou si ve skále otevřel bránu, udělal do ní krok a zavřel ji za sebou.

„Už jsme u vás, vydržte!“ vnímal jakousi všesměrovou telepatii.

„Jdi ode mě!“ ječela tam některá telepaticky. Dalo se poznat, že je to žena, ale nic víc.

Pepek rychle šlapal vodu nahoru, aby už byl nahoře na vzduchu, neuvědomil si ani, že je den. Naštěstí bylo zataženo, jinak by ho slunce oslnilo. Prošel bahnem a vodou a vynořil se v bezútěšné krajině. Nad nekonečnými bažinami se vznášela mlha a přímo před Pepkem do sebe veliký had soukal bachratou žábu. Pepkovi to bylo jasné podle roztaženého obrysu hadího krku a mrskajících se nožiček, trčících z hadovy tlamy.

Neměl ale čas zabývat se hadem, chtěl vědět, co se děje. Vytrhl se z vody a vzletěl nad bažiny. Pár kilometrů stranou spatřil další duchovité postavy. Xapho už k nim letěla, byla pár set metrů před ním, zamířil k nim tedy také.

Ve chvíli, kdy se snášel ke skupince duchů, se mu v hlavě ozvalo telepatické, strašlivě bolestné zaúpění, až se zakymácel. Proboha, co se to děje?

„Pepku!“ obrátila se na něho také telepaticky, ale směrovaně Xapho, která tam právě přistávala. „Upaluj do Oázy a přivez nový minibus, ale ať je duchovité hmoty, rozumíš?“

„Náš minibus je přece kousek odtud!“ namítal.

„Tam nesmíš!“ vykřikla na něho zděšeně Xapho. „Leilo, jsme už tady všichni?“

„Jsme,“ štěkla fenka. „Ale bylo to o chlup!“

„Na co čekáš?“ obrátila se Xapho na Pepka. „Upaluj pro nový minibus a neptej se, co se děje, není čas na vysvětlování!“

Pepek se tedy nevyptával, ačkoliv se zdálo, že se děje něco hodně zlého. Vzlétl kolmo vzhůru a svižně proletěl kolečkem Jupiterských světů, které mu vrátily hmotu. Zastavil se až ve světě Oázy. Přímo pod ním bylo moře, stranou stála nepatrná skála, rozrážející nevysoké vlny. Pepek na ní přistál a zkusil požádat roboty o nový minibus. Oddychl si, když se před ním ihned na skále objevil. Znamenalo to, že nemusí letět blíž k ostrovům, dosah robocentra stačil až sem. Nasedl a vzletěl opět kolmo vzhůru, proletěl známými vesmíry a už se snášel dolů ke skupince duchovitých lidí, obklopených hmotnými tefirkami.

„Pozor, přistávám!“ varoval směrovaně Xapho.

Udělali mu místo na dosednutí. Otevřel dveře, dovnitř vpadli Olda s Víťou, nesoucí Yazatap. Měla sice ofačované ruce i nohy, ale nevypadala na umření. Opatrně ji položili na podlahu, ale to už Xapho s Mariuk k letadlu přinášely mnohem víc ofačovanou Hedviku.

„Co se stalo?“ obrátil se Pepek směrovaně na Yazatap.

„Čekali jsme něco, ale ne tohle,“ řekla skoro klidně. „Ty jsi tu mlhu neviděl?“

„Ne,“ řekl Pepek. „Co to mělo být?“

„Pravda, vy jste šli opačným směrem,“ souhlasila Yazatap. „Byla to taková zvláštní světle hnědá mlha, místy barvy hořčice, jenže děsně žíravá. Kdybych ti mohla ukázat ruce, viděl bys, co umí. Andělskou kombinézu to na mně rozpouštělo, jako když plamen autogenu zakousne do pěnového polystyrénu. Okamžitě mi to rozežralo kůži na rukou i na nohou, ještě že jsem před ní aspoň couvla. Ale ruce jsem měla hned samý bolák, šumělo to na mně jako kyselina. Řeknu ti, bylo to dost hnusné.“

„Jak to?“ divil se Pepek. „Copak nejsme duchové?“

„Jsme, ale ta mlha taky,“ přikývla Yazatap.

„Hedviku to taky poleptalo?“ staral se rychle.

„Taky,“ přikývla Yazatap. „Víc než mě, ale to ještě není všechno... Olda na mě použil andělskou sílu a protože ji mají duchové znásobenou, budu brzy v pořádku, zato Hedvika...“

„Co je s ní?“ vyhrkl rychle Pepek.

„Hedvika léčení odmítla,“ dodala stručně Yazatap. „Tvrdila, že je těhotná a že si dítě vzít nenechá. Nedovolila nikomu, aby ji léčil, že radši bude trpět. Olda jí jenom ožehl zasažené ruce a nohy ohněm xeri, je to takový modrý oheň...“

„Ten znám!“ přerušil ji Pepek. „Proč ale říkala, že je těhotná? Jak to může vědět?“

„Já jí to věřím,“ řekla Yazatap. „Naštěstí to Oldovo xeri zastavilo.“

Mezitím Xapho s Mariuk donesly opatrně dovnitř i Hedviku a položily ji na podlahu vedle Yazatap. Jarča se Salgiel ji ošetřily už venku, teď se k ní ale znovu sklonily. Hedvice kromě rukou zavázaly i hlavu a oči. Na obvazech na čele měla červenou barvou napsaný tefirský znak „M“, ale Pepek nevěděl, co to znamená. Zdálo se mu ale, že je bez sebe.

Tefirky Bažinného komanda zatím nastoupily do svého hmotného letadla a odletěly. Také kabina mikrobusu se doplnila zbytkem Horákovy rodiny i duchovitými psy. Pepek na příkaz Salgiel zavřel dveře a vznesl se. Cestou domů musel proletět několika branami navíc, aby všichni získali zpátky svoji původní hmotnou podstatu, ale brzy se před nimi z poslední brány vynořila známá silueta ostrova Oáza a Pepek zamířil k Horákovic domu.

Letadlo pomalu dosedlo na plošinu proti zadním dveřím domku. Přivítala je ustaraná Marie, kterou už někdo telepaticky přes štěňata zpravil o tom, co se děje.

Yazatap se nenechala vynést na nosítkách. Vystoupila z letadla sama, ačkoliv znatelně kulhala a ruce měla v obvazech, takže jí museli otevírat dveře.

„Už je to dobré,“ tvrdila lékařkám. „Věnujte se Hedvice, ta to potřebuje víc.“

Olda s Víťou opatrně vynesli Hedviku z letadla do domu a uložili ji na lůžko. Salgiel s Jarčou se jí ujaly už v letadle a teď u ní zůstaly, aby ji ošetřovaly. Bez použití kosmické síly to neměly snadné, ale obě doktorky, dvacetiletá i osmisetletá, by si měly vědět rady. Pepek je doprovázel čistě ze zájmu o Hedviku a aspoň jim přidržoval dveře.

„Raději bych použila sílu,“ řekla Jarča. „Není přece pravděpodobné, že je gravidní.“

„Málo pravděpodobné to je,“ přikývla Salgiel. „Jenže když použiješ sílu, budeme mít okamžitě jistotu, ovšem v tom horším. Navrhuji počkat týden. Když zjistíme, že gravidní není, můžeme bez výčitek sílu použít a léčení skokem urychlit.“

„Ano, ale do té doby to nedělejte,“ zavazoval si je obě Pepek.

„Taky ti na tom dítěti záleží, že ji kvůli tomu necháš trápit?“ zlobila se na něho Jarča. „Nejsi tak trochu sadista?“

„Nezastávám se dítěte, ale jí,“ odvětil Pepek. „Kluk se má zastat holky v nesnázích. Mě přímo fascinuje, jak je za to dítě ochotná trpět.“

„Dobře,“ souhlasila Salgiel. „Ale teď jí nepomůžeš. Nech ji nám a raději už jdi.“

„Myslíš, že jí tu vydýchávám vzduch?“ usmál se trochu kysele.

„Třeba,“ přikývla. „Vymysli si co chceš, ale padej. Nechtěli jste se náhodou radit?“

„To ještě stihneme,“ řekl Pepek. „Jen mám obavy, že se teď můžeme dohodnout jak chceme, na Zem se jen tak nevrátíme...“


Situace na Zemi se opravdu zásadně změnila a Yazatap, ačkoliv sama nebyla úplně fit, svolala na poradu do haly tefirkyBažinného komanda, aby si to společně ujasnili. Ostatní už nějakou poradu čekali a za chvíli byla hala plná. Yazatap ji se samozřejmostí zahájila.

„Vypadá to, že pozemští ďáblové přišli na účinný protitah,“ shrnula naplno, čeho se všichni obávali, ale nikdo to nechtěl říci jako první.

„Znepříjemnili nám to parádně! Jak to ale dokázali dostat do duchovitého prostředí?“ nechápal Víťa. „Ať mi nikdo neříká, že objevili naši Jupiterskou cestu!“

„Nemuseli,“ podotkl Pepek. „Mají jinou.“

„Jakou?“ obrátil se na něho Víťa.

Pepek tedy vysvětlil, jakým způsobem ďáblové zásobovali duchy, kteří tak přežili celá tisíciletí bez kanibalismu.

„Nejspíš se brzy dozvíme o nějakém dalším podzemním nebo podmořském pokusném nukleárním výbuchu,“ zakončil svůj výklad. „A možná to opět před lidstvem dokáží utajit. V každém případě se jim podařilo důkladně zamořit ovzduší v mínus hmotě. Jen mi na tom pořád nesedí, kolik tisíc tun žíraviny sem dokázali dopravit, aby se to projevilo až v Evropě! Umím si představit, že při jednom podzemním výbuchu dokáží poslat více kontejnerů naráz, ale pořád mi to nějak nehraje.“

„Té mlhy nebylo tolik!“ namítl Olda. „Viděl jsem ji, byla to jen nízká vrstva, podle mého nesahala ani k hladině moře. Uvědom si, vzduch v mínus hmotě během věků jistě difundoval až do hlubokých vrstev zeměkoule, ale mlha nemůže dolů proniknout a šíří se jen vodorovně. Pak jí stačí méně, prakticky je to jen tenká slupka.“

„I na to by jí bylo zapotřebí hodně,“ trval na svém Pepek.

„Kromě toho to nebyla chemie,“ dodal suše Olda.

„Co by to bylo jiného?“ zarazil se Pepek.

„Bakterie,“ řekl Olda. „Stačí jich méně a navíc se mohou množit. Na Zemi by našly dostatek potravy i v duchovité hmotě. Měly by tam být zbytky potravin a všelijaké odpady po duchovitých ďáblech, vždyť tam žili celá tisíciletí.“

„Vůbec se mi to nelíbí,“ vrtěl hlavou Pepek. „Jestli to byly bakterie, znamenalo by to, že je mají ďáblové někde na Zemi už dávno připravené na nějakou lotrovinu. Neříkej mi, že by je vyvíjeli speciálně jen kvůli nám.“

„Nevylučuji to,“ podotkl stručně Olda. „Nejsou ale tak strašné. Platí na ně i kosmická léčebná síla i xeri.“

„To mohu potvrdit,“ řekla Yazatap. „Olda s Víťou to zastavili okamžitě, jakmile ji použili. Teď už mě nic nebolí a nejspíš se mi všechno rychle hojí.“

„Tobě ano, ale Hedvice ne...“ vzpomněl si Pepek.

„Vím,“ řekl Olda. „To protože odmítla kosmickkou sílu. Pro jistotu jsem jí ožehl rány ohněm xeri, sice ji to bolelo, ale bakterie to spolehlivě zabilo.“

„Tak proto tak křičela?“ došlo Pepkovi. „Nemohli jste trochu šetrněji?“

„Nemohli,“ řekl Víťa tvrdě. „Kdyby ji Olda neošetřil, přišla by o ruce i o nohy. Jinak než kosmickou silou, ohněm xeri nebo amputací se to zastavit prostě nedalo, ale jen xeri šlo použít místně, kosmická síla by působila na celé tělo. Nebyl jsi u toho, ale kdybys viděl, jak rychle to postupovalo! Yazatap si to zkusila nouzově převázat sama, hned jak prošla bránou do Bažin, ale spolykalo to na ní i obvazy. Až když jsme jí dali sílu, zastavilo se to. Jenže Hedvika ji odmítla a jak se zdá, přišla o oči. Doufám, že jen dočasně.“

„Nechtěla přijít o dítě,“ odtušil Pepek. „Strašně moc si je přála.“

„Nebylo to ale rozumné!“ mračila se Yazatap. „Kdyby zemřela, dítě by nezachránila. Kromě toho není vůbec jisté, že už je má na cestě.“

„Hele, nemůže jí pomoci xijtranské tacuky?“ napadlo Pepka.

„Může,“ souhlasila s ním Salgiel. „Možná by to časem zvládlo, ačkoliv to jsou příliš rozsáhlá poškození. Tacuky umožní rychlejší hojení ran, možná by se jí zahojily, ale trvalo by to dlouho, vždyť měla ruce i obličej rozežrané na kost. Nejsem si jistá, jestli tacuky stačí na oči, jsou příliš složité. Pomůže jen kosmická síla, jde o to, kdy.“ 05

„To teď nevyřešíme,“ zavrčel Víťa. „Jde o to, co budeme dělat dál.“

„Čekali jsme přece, že proti nám pozemští tefirové něco účinného vymyslí,“ pokrčila rameny Yazatap. „Můžeme být rádi, že jsme to přežili bez obětí.“

„Vrátíme se tam,“ ujišťoval všechny Víťa. „Jen co ty bakterie vyhynou. Bez potravy na Zemi dlouho nevydrží.“

„Obávám se, že tam mají potravy ještě dost,“ vzdychla si Yazatap. „A nejen odpadky! Nevychytali jsme přece ani všechny duchovité ďábly. Mohli by sloužit bakteriím za potravu déle než si myslíme...“

„To je odporné!“ vzdychl si Pepek. „Hmotní ďáblové klidně obětovali své nehmotné kolegy? Pěkný podraz za jejich věrnou spolupráci!“

„Za druhé tam mohly zůstat zásoby správce Marbuela,“ pokračovala Yazatap. „Podle Muriel je měl ukrývat, ale když jsme ho chtěli zajmout, zabil sám sebe eldyfem a nic jsme se od něho nedozvěděli.“

„Takže se dá říci, že nás ze Země parádně vykopli,“ řekl Víťa.

„Ne úplně,“ uvažoval pomalu Pepek. „Nemůžeme tam jako duchové, ale jako lidem nám tam nic nebrání. Bude to obtížnější, ale půjde to taky.“

„Jenže pak na nás mohou útočit podstatně účinněji,“ namítl Olda.

„Mohou,“ přikývl Pepek. „Říkám, že to bude obtížnější. Ale ne nemožné! Ve svých deseti letech jsem pronikl do tajných bunkrů světových velmocí a také jsem nebyl duch.“

„To tě ale vedl Přítel andělů!“ namítl Olda.

„Ano,“ souhlasil Pepek. „Naváděl mě jen formou jakýchsi tušení a vnuknutí, ale je mi jasné, že tam se mnou byl. Dnes jsme ale starší a umíme toho víc. Neviditelnost mě tenkrát nesnesitelně vyčerpávala, dnes si dovolím být neviditelný celé hodiny. Bránu kolem sebe umíme obhodit za zlomek vteřiny, kdo nás chce ohrožovat?“

„Jenže dnes o nás ďáblové vědí,“ namítal Olda. „Stačí, abychom se na Zemi objevili a už z těch míst začínají prchat. Přitom pořád ještě nevíme, jak nás zjišťují.“

„Takový detektor ti klidně sestavím, když mi na to dáš pár dní času,“ řekl Pepek.

„Cože?“ vytřeštil oči Víťa. „To mi honem vysvětli! Mě do této chvíle nic nenapadlo!“

„Nevšiml sis ještě, jak vlastně bránami proudí vzduch?“ zeptal se ho Pepek.

„Všiml,“ řekl opatrně Víťa. „Záleží na rozdílu tlaků. Někdy proudí vzduch na jednu, jindy na opačnou stranu.“

„Nemyslím hmotný vzduch, ale duchovitý,“ řekl Pepek.

„To je snad totéž?“ zarazil se Víťa.

„Není,“ řekl Pepek. „Je vidět, že jste si toho ještě nevšimli. Když otevřete bránu mezi Zemí a Okifeiou, což je naše nejčastější cesta, proudí vzduch zásadně od Okifeie na Zem.“

„Toho jsme si ještě nevšimli, ale i kdyby, co by to znamenalo?“ přemýšlel Víťa.

„Tak druhá zvláštnost,“ pokračoval Pepek. „Jaké panuje v duchovité hmotě počasí?“

„Tam je přece pořád stejně!“ opáčila Jarča.

„A to je právě ono!“ řekl Pepek. „Duchovitý vzduch nezná výkyvy tlaku. Proto tam nevane vítr a počasí je neznámý pojem. Stačí malý detektor ke zjišťování změn tlaku. Velice rychle se dozvíš, že nedaleko někdo otevřel bránu. A když svedeš do jednoho místa signály z rozsáhlejší sítě detektorů, z jejich rozdílů a časové návaznosti zjistíš i místo, kde byla otevřena. Přesnost plus minus kilometr v tomto případě postačí a nebyla by nereálná.“

„Kde máš tu síť detektorů!“ vrtěl hlavou Víťa. „Města jsme přece společně důkladně pročesávali, ani myš nám nemohla uniknout!“

„Mohla,“ usmál se Pepek. „Pod zemí nám nemohlo uniknout nic, ale detektory mohly být a nejspíš jsou umístěné nad zemí, třeba v bytech ďábelských pomocníků.“

„Jůžišmarjá!“ popadl se Víťa za hlavu. „Máš asi pravdu! Vzduch v duchovité hmotě nezná výkyvy počasí ani nad zemí a nahoře přehlédneš všechno, zejména když to bude jako zrnko rýže. Vyrobit množství detektorů by ďáblové jistě dokázali, do duchovité hmoty by je také uměli dostat, zbývá jen, kdo by je mezi lidi rozmístil? Jestli se nepletu, začalo to zhruba v době, když už jsme od duchů vyčistili Čechy, Polsko a Německo.“

„Jistěže je rozmístili duchové,“ pokrčil rameny Pepek. „Mohli by to stihnout třeba v době hájení, kdy jste na Zem nechodili, takže jste si toho nevšimli. Nemuseli ani pokrýt celou Zemi, stačilo by dát je do větších měst a to se dá obletět vimaanem za pár dní.“

„Taky pravda,“ řekl Víťa. „Ale kdyby to tak bylo, mohli bychom proti tomu najít něco účinného. Třeba otevřít dvě brány současně, jednu co největší, na odlákání pozornosti, druhou mrňavou. Anebo ještě lépe, vozit s sebou kabinku a otevírat bránu jen mezi vnitřkem kabinky a Zemí, pak se bude vyrovnávat tlak jen v malém objemu a na Zemi se neprojeví.“

„To druhé by stačilo,“ přikývl Pepek. „Nepotřebujeme s sebou vozit kabinku, postačí nám otevírat bránu přímo v kabině našeho letadla. Problém zamořené Země to ale neřeší.“

„A co takhle použít nějaký ochranný oblek?“ nadhodila Yazatap.

„Můžeme to zkusit,“ pokrčil rameny Pepek. „Ale musíme uvažovat i nejhorší možnou variantu, že nás jako duchy ze Země skutečně a nadlouho vyhnali. Ale ani potom bych to neviděl katastroficky. Detektory snad budou účinkovat stejně i v normální hmotě.“

„Naopak, budou citlivější,“ dodal rychle Víťa. „Na rovině mají dosah až sto kilometrů a ve městě klidně i dvacet. Nejvíc je ruší elektromagnetické pole u velkých elektráren nebo rozvoden, ale tam se ďáblové málokdy vyskytují.“

„Tak vidíte!“ řekl Pepek. „Však ono to půjde!“

„Jen se obávám, že naše dosavadní taktika na to nebude dost vhodná,“ pochybovala trochu Yazatap.

„Pak ji tedy změníme,“ souhlasil klidně Pepek.

„To není jen tak! Jak by sis to představoval?“ obrátil se na něho Olda.

„Nebudeme pobíhat po městech v celých tlupách,“ usmál se Pepek. „Podle mě se tam vypravíme jednotlivě, jeden člověk se v davu spíš ztratí. Samozřejmě nesmíme být nápadní, místo andělských kombinéz si vezmeme nějaký typický místní oděv. Pátrání po ďáblech se nemusí lišit od současnosti, jen jejich zneškodňování bych si představoval jinak.“

„Jak?“ zajímali se všichni.

„Zmizení ďábla vyvolá jistě velkou a nežádoucí reakci,“ uvažoval Pepek.

„To si tedy piš!“ přitakal mu rychle Víťa.

„Nic jsme neriskovali, zůstat na místě jako duchové,“ pokračoval Pepek. „Jako hmotní to budeme mít horší. Ďáblové mají ochranku z vyškolených lidských zabijáků a ti by mohli proti nám velice účinně zasahovat. Mohli by střílet, i když budeme neviditelní, jde to podle zvuku i naslepo a nemá cenu dávat jim sebemenší příležitost. Kdo se dostane do blízkosti ďábla a bude mít možnost ho ulovit, popadne ho zkrátka očima a proletí i s ním branou do Bažin. Tam ho předá tefirkám a sám se na Zem vrátí na jiném místě a třeba po nějaké době, rozhodně mimo dosah ďábelské ochranky.“

„Nebylo by lepší chodit aspoň ve dvojicích?“ navrhoval Olda.

„Ani ne,“ zavrtěl hlavou Pepek. „Dvojice si mohou pomáhat, zajišťovat si telepatické spojení s Bažiňačkami, spolu mohou ďábly vyhledávat, ale od započetí akce by si překáželi. Největším naším spojencem bude moment překvapení. Znenadání se otevře brána a než se někdo stačí polekat, zavře se. V té chvíli bude ďábel i jeho únosce v Bažinách, jenže druhý člen party by byl v ohrožení, zabijáci už budou ve střehu.“

„To nás ale zpomalí,“ namítal Víťa.

„Aťsi nás to zpomalí,“ pokrčil rameny Pepek. „Bezpečnost především!“

„Celou tu dobu se ale nebudeme smět vracet na Zem,“ připomněla všem Soňa.

„Celou tu dobu budeme ve válce,“ připomněla jí Yazatap. „Cesty na Zem bez řádného důvodu jsou nepřípustné riziko.“

„Tak tvrdě bych to nebral,“ namítl Pepek. „Střed Evropy jste přece od ďáblů vyčistili a když tam budeme chodit jen občas, ve dvojicích a s detektory, neměli by nás ohrozit.“

„Jen občas,“ pokrčila rameny Yazatap. „Pravidelnost riskování bývá ve válce chybou, kterou nepřítel často vystihne. Nemusíme snad tolik spěchat! Je jedno, jestli je dostaneme ze Země rychle nebo pomalu, dostaneme je jistě a žádný nám neunikne.“ 06

„Jak se to ale dotkne nás?“ zajímala se Cassiel z Bažinného komanda.

„Vás? Asi nijak,“ podotkla Yazatap. „Jen budete mít méně práce. Lov ďáblů na Zemi se zřejmě trochu zpomalí.“

„Pak bych se přimlouvala za menší změnu,“ řekla Cassiel. „Pravda, jsme v jakési válce. Ale je to hodně divná válka. Pět zajatců denně je směšné a teď dokonce říkáte, že jich bude ještě míň. Uznávám jen to, že jich nepřibývá a každý vyřazený nepřítel je dobrý. Co ale vzít si na to do Bažin mobilní obytnou buňku? Budu neskromná, přimlouvala bych se za typ se dvěma sprchami. Hlídkovat celé dny nad bažinami je příšerná nuda a která z nás se při akci vyválí v blátě, má to zostřené tím hnusně lepkavým pocitem, kterého se zbaví až doma v Oáze. Já vždycky strávím ve sprše další půlhodinu, než to ze sebe dostanu.“

„Nějak rychle jste zpohodlněly,“ zavrčela Yazatap. „Ale jinak máš užitečný a snadno proveditelný nápad. Tím nic neztratíme, naopak. Dáváme mobilní buňky našim nepřátelům, máme snad nárok použít je i pro sebe.“

„Dále předpokládám, že nebude nemožné, aby ti na Zemi nosili telepatické kamery od starých Mrzoutů. V té buňce by mohl být záznamník s obrazovkami. Měly bychom přehled, co se na Zemi děje, nebyla by to pro nás taková nuda a celková bezpečnost by se zvýšila.“

„Výborně, Cassiel!“ uznala jí to Yazatap.

„Vylepším to,“ řekl Pepek. „Mobilní buňka je nepraktická. Vše co potřebujete dáme do airbusu. Obrazovky i sprchy s čistícími filtry na vodu. Mikrobus je příliš malý, ale v airbusu se dá ledacos zařídit.“

„Bereš si to na sebe?“ souhlasil Víťa.

„Jako vždycky,“ přikývl Pepek. „Je to reálné. Mohli bychom to rovnou vyzkoušet.“

„Dnes už ne,“ vrtěl hlavou Olda. „Než to všechno připravíš, bude večer. Nechal bych to na zítřek.“

„Dobře, jsme tedy domluveni,“ uzavřel debatu Pepek. „Jdu programovat nový airbus. Se sprchami a s vězeňským oddílem, pro jistotu s více celami. Však my to těm vražedným ďábelským potvorám ještě ukážeme!“

 


Zpět Obsah Dále

10.08.2017 18:45