Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Přelíčení

V muži v zabláceném bitevním obleku by nikdo nehádal presidenta světové velmoci, kterým ještě před hodinou byl. Dvě ženy eskorty po jeho boku byly oblečené do přiléhavých zelených kombinéz, spíš zdůrazňujících jejich ženskost než aby působily dojem uniforem. Neměly zbraně, ale tvářily se přísně jako bohyně pomsty a president již věděl, že zdání jejich křehkosti krutě klame.

Způsob, jakým ho prve vyzvedly z bažin, se podobal černé magii. Stísňující bylo už to, jak se samy vznášely bez viditelného létacího přístroje ve výšce. Vytáhly ho z bahna aniž by se ho dotkly a když ho postavily na pevnou zem a chtěl se jim postavit na odpor, hrály si s ním chvíli jako s hadrovou loutkou, dokud nepochopil, že je každý odpor zbytečná ztráta času. Rozhodně od nich nečekal tak neurvalé zacházení, bez špetky respektu k představiteli vůdčí světové velmoci.

A přitom vypadaly tak něžně!

Nakonec ho přivlekly do veliké poloprázdné haly na pódium jako v divadle. V hledišti nebylo více než dvacet žen a jediný starší chlap, na pódiu stáli kromě presidenta s eskortou mladý kluk se starším mužem a tři mladé ženy, všichni v černých kombinézách.

President rychle pochopil, že stojí před soudem. Nebyl to ale obvyklý soud, podobal se spíše divadelnímu představení. Už to, že při něm soudci neseděli, jak se na soudcovskou vážnost sluší! Všichni byli nějak moc mladí a kluk, který tomu vstoje předsedal, byl vrchol! Takovému klackovi by na Zemi nevěnoval ani letmý pohled, natož aby mu natrvalo svěřil respektovaný talár soudce! Rozhodně by ho ani v taláru nebral vážně.

Zdejší strážné ženy je ale očividně za soudce uznávaly a president stál před ním jako školáček u výslechu.

„Podle zatím neověřených zpráv byly ztráty na životech v Novém Německu zhruba dvě stě mrtvých,“ sděloval mu ten kluk zamračeně, ačkoliv president znal tyto počty dávno předtím a navíc měl přesnější čísla. „Všichni byli Němci, co nám k tomu můžete říci?“

„Koho tady vlastně zastupujete?“ zeptal se ho president místo odpovědi. „Jaká banda dobrodruhů to vlastně jste? Jsem presidentem největší světové mocnosti, rozumíte? Proč se mnou nejedná někdo odpovědnější?“

Pokus o vzbuzení respektu v těch holobrádcích ale vyzněl naprázdno.

„Mě uznávají za představitelku celého tohoto světa,“ odvětila klidně jedna z mladých žen. „To je víc než president jednoho jediného státu nebo národa.“

„Neznám vás a neuznávám vás!“ opáčil president popuzeně. „Jakápak představitelka celého světa? O tom bych snad musel jako president největší velmoci vědět!“

„To bude asi tím, že nejsme na Zemi,“ pokrčil rameny kluk. „Nevšiml jste si, že jste tady především vrahem? Dvě stě vražd je strašlivá obžaloba u jakéhokoliv soudu. Mluvíme teď... třeba za ty mrtvé, kteří vás sami obvinit nemohou. Co nám k tomu můžete říci?“

„Byla to nejprecióznější akce, jakou znám!“ vypjal se hrdě president. „Tak výjimečně nepatrný, až zanedbatelný počet obětí je na tak rozsáhlou akci udivující a ohromující. Celý svět to musí ocenit!“

„Postřílení dvou set lidí, kteří se vůbec nebránili, považuji za největší masovou vraždu posledních deseti let,“ ocenil to kluk úplně jinak. „Stříleli a zabíjeli jen vaši vojáci. Každý, kdo tam někoho zastřelil, je tedy vrah a vy sám jste zločinec největší.“

„Vedlejších obětí bylo přece zanedbatelné minimum!“ trval na svém president.

„Především byly všechny zbytečné!“ zdůraznil kluk. „Sám jste se právě prohlásil za presidenta státu, který se provinil agresí. Ačkoliv vaše přiznání nebylo nutné a nebereme na ně zřetel, vaši identitu potvrzují všechny důkazy. Poslal jste své vojáky zabíjet do země, kde nikdo nikoho neohrožoval. Byl jste jejich vrchním velitelem a protože to nikdo jiný než vy nařídit nemohl, považujeme vás za ten masakr osobně zodpovědného. Další důkazy jsou již víceméně zbytečné.“

„Ta akce vůbec nebyla zbytečná!“ protestoval president. „Nové Německo ohrožovalo celý náš svět, o tom přece nikdo nepochybuje!“

„My o tom pochybujeme,“ odvětil kluk. „Koho Němci ohrožovali a čím?“

„Celý náš svět! Svými tajnými zbraněmi!“ řekl president suverénně.

„Jakými tajnými zbraněmi?“ dožadoval se kluk upřesnění. „Q-bomby, nebo jak jim říkáte, v Německu žádné nebyly. To nám potvrdili Xijtrané, kteří je od Novoněmců převzali do úschovy, aby se na Zemi nedostaly do nepovolaných rukou. Proto jste tam žádné nenašli. Hlavní důvod agrese je tedy jedinou velikou lží. A dokud je Němci měli, používali je pouze k obraně. Na rozdíl od vás nikdy nikoho na Zemi nepřepadli. Proti Brazílii se bránili čistě na svém území, na území Brazílie nedopadla jediná bomba, jediný granát, ani střela z pistole. Uznáváme to za oprávněnou a nutnou obranu!“

„To není pravda! Ohrožovali svými nejničivějšími bombami celý svět!“ trval na svém president. „Měli bomby i letadla, schopná dopravit je kamkoliv na světě. Nemohli jsme je nechat dál světu beztrestně vyhrožovat!“

„Podle té logiky vás můžeme přepadnout také a kdykoli,“ odvětil kluk. „Máte atomové zbraně i jejich nosiče a co víc, na rozdíl od Němců cizí země přepadáváte. Kdybychom se k vám dnes nebo zítra vypravili a postříleli u vás všechno, co se hýbe, bylo by to podle vás také tak oprávněné?“

„Chystáte se přepadnout nás? Pak se ale budeme bránit!“ vykřikl president.

„Tím jste jedině přiznal právo na obranu Němcům,“ podotkl klidně kluk. „Zjistili jsme jak to bylo a vašim lžím nevěříme. Němci celý svět varovali, že by exploze bomb mohla mít obrovské následky, ale k explozi by je musel někdo přivést atomovou bombou. To varování bylo tedy určené výhradně pro atomové velmoci a jen před atomovým útokem. V takovém případě by svět neohrozili Němci, ale ten, kdo by proti nim použil atomové zbraně. Je nám jasné, že to varování bylo určeno především vám, ale očividně bylo namístě.“

„Buď jak buď, nebezpečí jsme zažehnali a celý svět nám bude vděčný!“ trval na svém president. Ani se nedalo rozpoznat, jestli se naparuje ze setrvačnosti, nebo tomu sám věří.

„Na tom se neshodneme,“ řekl kluk. „Abychom to shrnuli: Napadli jste stát, který neměl na nikoho žádné územní ani jiné požadavky. Z toho vyplývá, že světu nehrozí žádné nebezpečí od Němců, ale od vás. Jste lhář a hromadný vrah a protože vaše lži stály Němce dvě stě mrtvých, máte za ně osobní zodpovědnost. U takového počtu obětí je přiměřený každý trest, který zabrání opakovat zločiny. Odsuzuji vás proto k doživotnímu vyhnanství ze Země. Zpátky se nikdy nevrátíte a nebudete mít nad nikým žádnou moc.“

„To je neomluvitelné násilí!“ vybuchl president.

„Násilí, které má zastavit další vraždění hromadného vraha, je nejen omluvitelné, ale i žádoucí,“ nedal se kluk vyvést z míry. „Ale řekněte mi, váš předchůdce vás ani slovem nevaroval? Neřekl vám o výstraze, kterou jste asi tak před deseti lety dostali? Tehdy jsem sliboval peklo každému politikovi, který si začne válku. Deset let jste mě nazývali dítě s atomovým kufříkem! Váš předchůdce si vzal mé varování k srdci a za mírovou iniciativu získal Nobelovu cenu, proč jste v tom nepokračoval? Za porušení míru teď strávíte zbytek života v očistci, ale nemůžete tvrdit, že to bylo bez důrazného varování. Rád bych se vás ale zeptal ještě na něco. Co znamenala mise generála Redwicka v Čechách?“

„To je státní tajemství,“ odvětil president pořád ještě hrdě, ačkoliv s ním zacloumalo vědomí, že ten kluk před ním deset let bezvýsledně zaměstnával nejen lidské, ale i ty vyšší experty. Nemohl mít pochyby. Dítě s atomovým kufříkem bylo přísně střežené tajemství, známé jen nejvyšším představitelům největších velmocí. A když věděl o tajné misi generála Redwicka, musel toho vědět příliš mnoho.

„Pro nás neexistují nesmyslná státní tajemství,“ řekl kluk. „To vaše skrývá výjimečně hnusnou záležitost. Generála Redwicka jsme už vyslechli. Zapíral, ale umíme číst myšlenky a víme tedy všechno. Jeho úkolem bylo najít a zabít v Čechách osmnáct malých děvčátek, zachráněných při zkáze pevnosti Árj-Cuginoli v Gehenně, dále jakéhosi Otu Vávru, který se o ně staral a všechny případné svědky. Proboha, co to mělo znamenat? Cožpak se největší světová velmoc tak bojí hloučku batolat, že na ně posílá komando zabijáckých teroristů? Na tuto otázku, rozumíte, už jedině na ni, mě zajímá vaše odpověď.“

„Žádné se nedočkáte!“ odvětil president odhodlaně. „Nemám vám co vysvětlovat. Šlo o věc národního zájmu a je to pořád tajemstvím. Bylo to ale nutné.“

„Mám tomu rozumět tak, že jste na ty vraždy ještě pyšný?“

„Do toho vám nic není!“ odsekl president.

„Ale je, pane!“ odvětil starší muž. „Uvědomte si konečně, že jste u soudu, který tuhle misi chápe jako další ničím neomluvitelnou hromadnou vraždu, navíc malých dětí!“

„Mluvíme teď i za ty mrtvé holčičky,“ pokračovala druhá z mladých žen. „Víme jen, že to nebylo z vaší hlavy, ale na příkaz vašich poradců Efraima a Isidora, ale přece jen... nebylo vám samotnému špatně od žaludku, dávat někomu příkaz k zabíjení malých dětí?“

„Ohrožovaly zájmy našeho národa!“ vytrvale opakoval president.

„Ale! Pár batolat ohrožovalo zájmy jednoho z největších národů světa! Bravo!“ odfrkl si kluk. „Předpokládám, že jste věděl, co jsem slíbil vašemu předchůdci. Riskoval jste tedy peklo, abyste mohl zabít pár děvčátek. Taková zvrhlost zasluhuje obzvláštní trest. Nemusíte se bát popravy, ty my neděláme, ale tisíc let pekla je docela přiměřený trest pro hromadné vrahy malých, usmrkaných dětí. Nebudete tam sám, sejdete se tam s generálem Redwikem a se všemi, kdo se na tom podíleli a koho ještě dopadneme.“

„Protestuji! Na to nemáte právo!“ vykřikl president. „Žádám, abych byl považován za válečného zajatce s právy podle Ženevských konvencí! Nejste pro mě kompetentní soud, ale sbírka samozvaných teroristů!“

„Neměli bychom právo soudit vás, kdybyste nebyl vrah,“ odvětil klidně starší soudce. „Práva válečných zajatců mají ti, kdo museli plnit rozkazy, ale ne ti, kdo rozkazy vydávali. Pro nás nejste zajatec, ale válečný zločinec s právem na šibenici. Přiznáváme vám jakožto vrahovi právo na holý život. I to je víc, než vy přiznáváte jiným. Máte právo nevypovídat, ale to naše čtenářky myšlenek nezajímá. Vytáhnou z vás všechno, i kdybyste byl němý.“

„Tak nač si tu ještě hrajete?“ vybuchl president.

„Jen by nás zajímalo, co si takový hromadný vrah myslí,“ řekl kluk. „Navštívili jsme nedávno v Londýně vašeho známého ministerského předsedu. Přistoupil na naši nabídku, že ho vytrhneme ze spárů jeho pekelných poradců a dobře udělal. Díky tomu žije i s rodinou na jednom příjemném tropickém ostrově a kromě možnosti návratu mu tam nic nechybí. Ani v návratu bychom mu nebránili, jenže na Zemi by nebyl bezpečný před svými poradci. Až ho tam nebudou ohrožovat, bude se moci vrátit. Zřejmě měl víc štěstí.“

„Myslíte, že se někdy bude moci vrátit?“ zněla jízlivá otázka.

„Jistě,“ přikývl kluk. „Ďáblů, kterým jste sloužil, je na Zemi poměrně malý počet. Už jsme jich zajali a odnesli ze Země několik stovek a jak se zdá, není pro nás nemožné zbavit Zemi těch pijavic úplně. Až budou všichni ve vyhnanství, bude na Zemi lépe.“

„Proč jste nechali britského předsedu bez trestu?“ vyhrkl president.

„Protože na rozdíl od vás nedal rozkaz zahájit válku,“ pokrčil rameny kluk. „Dal jsem stejnou výstrahu všem velkým velmocím a deset let byl na Zemi mír. Měl jste ji brát stejně vážně jako vaši předchůdci, nebo jak ji beru já, mohl jste vládnout své zemi dál.“

„Jestli do toho opravdu tak vidíte, jak se mi snažíte namluvit, mohl byste už vědět, že jsem neměl jinou možnost než poslechnout!“ bránil se.

„Ale měl,“ ušklíbl se kluk. „Teď v poslední době už ne, to vím. Ale předtím, když jste se dobrovolně rozhodl vstoupit do služeb vašich poradců. Pamatujete se snad na univerzitu v Yale, kde jste vstoupil do organizace Skull and Bones, Lebka a hnáty? Tam to začalo, tam jste měl couvnout. Ale ani pak to nebylo úplně ztracené. Například váš předchůdce své poradce přesvědčil, že je příliš riskantní stavět se proti síle, kterou nikdo nezná. Vy jste je jen poslouchal a ponesete za to následky. Nemusíte se bát, spravedlnost nepřijde zkrátka. Naše děvčata vás odnesou na nepříjemné místo jinak příjemného světa, ale pro vaše poradce máme připravený tvrdší svět, kde se příjemná místa nenacházejí vůbec žádná. Také věděli o mém varování a obětovali vás naprosto bezcitně.“

„To máte těch světů víc?“ ušklíbl se.

„Dost na vyhnanství pro všechny grázly světa,“ přikývl kluk.

„Protestuji!“ vykřikl. „Tento soud nerespektuje základní právní postupy!“

„Které?“ podívala se na něho pozorně žena, která se prve prohlásila za představitelku celého zdejšího světa.

„Chcete mě soudit za něco, co v naší zemi není vůbec trestné!“ zkusil něco jiného.

„To je možné,“ podotkla žena. „V zemi lidojedů není trestné zabíjení lidí ani pojídání lidského masa. Když ale lidojed začne zabíjet lidi v jiných zemích, může být odsouzen i za vraždu, ačkoliv ta v jeho vlastní zemi trestná není. Přesně to je váš případ. Nejste souzen za to, co je u vás beztrestné, ale za vraždy, trestné v Novém Německu, v Čechách i tady.“

„Nedali jste mi ale možnost obhajoby!“ osopil se na ni president. „Takový soud je právně neudržitelný a jeho rozhodnutí neplatná!“

„Máte čím se hájit?“ zeptala se ho. „Chcete snad tvrdit, že jste nedal rozkaz k útoku na Nové Německo? Nezlobte se, ale na čí rozkaz tam vojska vaší země vtrhla?“

„Neposkytli jste mi právníka! Soud bez řádného obhájce je neplatný!“ neodpověděl jí, zato vypočítával další nedostatky procesu.

„Nač potřebujete právníka?“ zeptala se ho žena. „Obžalobu nemáte čím vyvrátit, na tom přece žádný právník nic nezmění. Právníci mohou být užiteční při výkladu neznámých zákonů, ale co chcete vykládat na obžalobě z vraždy? Dal jste rozkaz ke střílení na území Nového Německa i k zavraždění malých dětí v Čechách? Dal. Není vám to dost jasné?“

„Nedali jste mi možnost seznámit se s obžalobou a s důkazy!“ pokoušel se napadnout aspoň tuto stránku procesu.

„Byl jste přítomný celému průběhu soudu,“ upozornila ho žena. „Obžaloba vám dává za vinu hromadnou vraždu s přitěžující okolností úmyslného zabíjení malých, bezbranných dětí. Právě jste ji znovu vyslechl celou, byl jste s ní tedy dostatečně seznámen. Na podporu tak jednoduché obžaloby soud nevyžaduje kilogramy papíru s důkazy. Uznává vás vinným a jeho rozsudek zní: Odsuzujete se k trestu doživotního vyhnanství v prostředí třídy dvě.“

„Protestuji! Takový soud je jen bohapustá fraška!“ vykřikl president.

„Pokud si myslíte, že vás soud poškodil, můžete se odvolat k našemu celosvětovému tribunálu, kde můžete přednést své důkazy a vyvracet důkazy obžaloby,“ řekl starší soudce. „Odvolací soud by byl z těchto důvodů pochopitelně delší a pečlivější.“

„To se rozumí, že se odvolám!“ vykřikl president.

„Na to máte právo,“ pokýval hlavou soudce. „Odvolání má ale na tomto světě svůj rub a líc, na což vás musím předem upozornit. Kdybyste uspěl, tento soud doživotně ztratí právo soudit. Pokud ale neuspějete, bude vám trest zpřísněn na dvojnásobek. Odvolání má smysl jen když se právem považujete za naprosto nevinného.“

„Jak můžete zpřísnit na dvojnásobek doživotí?“ odfrkl si pohrdavě president.

„Délkou trestu asi ne, jen podmínkami,“ vysvětloval mu soudce. „Teď můžete strávit vyhnanství v menším domku s volností v rámci jednoho ostrova. Zpřísnění by znamenalo žít do konce života za mřížemi a kdybyste prohrál i další odvolání, skončil byste doživotně v okovech. Rozmyslete si proto dobře, zda jste skutečně tak nevinný, aby to stálo za pokus.“

President chvíli přemýšlel. Podmínky odvolání ho zřejmě zaskočily.

„Nemáte ani tušení, proti komu jste se postavili!“ zasyčel aspoň vztekle a výhrůžně.

„Nějaké ponětí o ďáblech máme,“ ujistil ho kluk. „Jak možná víte, oba vaše poradce, Efraima i Isidora, jsme unesli s vámi. Oni jsou ti praví, kdo stáli za každým darebáctvím. Budou to mít mnohem horší než vy, ale litovat je nemusíte, oni by vás také nelitovali.“

„Tvrdili mi, že se mi s nimi nemůže vůbec nic stát...“ řekl vyčítavě.

„Pokud to mysleli vážně, zřejmě nevěděli, kdo proti nim stojí,“ pokrčil rameny kluk. „Bylo to od nich ale lehkomyslné, když věděli o stovkách ďáblů, zneškodněných před nimi. Neměli se spoléhat na tajné úkryty, zvláště když dobře věděli, že pro nás nejsou ani tajné, ani nedostupné.“

„Proč by mi to ale slibovali, kdyby o tom všem věděli?“

„Zřejmě si hodně věřili,“ nadhodil starší soudce.

„Byla to tedy jejich chyba!“ řekl rychle president.

„Jejich chyba byla slibovat vám beztrestnost, kterou nedokázali zajistit,“ vzal si opět slovo mladší a zřejmě radikálnější kluk. „Vy jste jednal pod slibem beztrestnosti, ale to na vaší vině nic nemění, musel jste dobře vědět, že válka je zločin. Většina zločinců doufá, že jejich zločiny nikdo nepotrestá. Někteří je pečlivě skrývají a doufají, že je nikdo neodhalí, jiní se spoléhají na sílu. Měl jste za sebou světovou velmoc a navíc ďábly. Mohl jste se cítit nedotknutelný a všemocný, ale to byla chyba. Asi jste doufal, že zbytek světa válku proti malému ostrovu nepotrestá. Nejspíš to byla pravda. Aby svět ztrestal Hitlera, musel se spojit a zdecimovat přitom Němce. Jak vidíte, pro vaše potrestání nikdo nemusel vyvraždit půlku světadílu.“

„Teroristický útok byl to jediné, čeho se báli!“ řekl vztekle president. „A právem!“

„Spravedlivý trest za zločiny není terorismus,“ namítl kluk. „Terorismus poškozuje víc nevinné, my jsme žádnému nevinnému nezkřivili vlas. Bude ale spravedlivé, když ponesete za vaše nepochybné zločiny trest. Svým poradcům jste neodporoval, ale velice ochotně jste jejich příkazy vykonával. Proč?“

„Byl jsem jim zavázán,“ řekl zachmuřeně. „Uplatnili na mě své znalosti, prodloužili mi život. Sloužil bych jim pak celých pět set let. Jistě ne po celou tu dobu jako president, ale neposkytli mi dostatečnou výhodu?“

„Takže jste spoustě lidí život zkrátil, abyste si ten svůj prodloužil,“ povzdychl si kluk. „Oni si vás na ty špinavosti i upravili! Budete tedy žít pět set let, ale v kriminálu. Mříže tam nebudou, ale vaše vyhnanství se od vězení moc lišit nebude.“

Pak se obrátil k ženám z eskorty.

„Nečekal jsem, že se něco důležitého dozvím, ale aspoň jsem to zkusil. To je všechno, teď už je váš.“

„Co je to za ženské?“ vyjekl president v náhlé předtuše, když spatřil, jak jeho eskorta pokročila směrem k němu. „A kam že mě to mají odnést?“

„Jsou to pravé a nefalšované ďáblice,“ řekl kluk. „Jenže na rozdíl od ďáblů, kteří vám dosud dělali poradce a ve skutečnosti šéfy, tyhle slouží spravedlnosti. Odnesou vás podle rozsudku do vyhnanství. Ve vesmíru je zákonitě na každém světě spousta nevlídných míst. Někde jich je více, jinde méně. Na tomto světě je takových míst jen osm. S jedním z nich se seznámíte a bude to ode dneška váš domov. Budete bydlet na ostrově. Není veliký, ale nudit se tam rozhodně nebudete.“

„Čím je ten ostrov tak nepříjemný?“

„To zjistíte, až tam přistanete,“ řekl kluk trochu zlověstně. „Možná vám něco napoví jeho jméno. Je nazvaný podle místa na Zemi, které se mu hodně nepříjemně podobá.“

„Jak se to tam tedy jmenuje?“ vyhrkl president.

„Ostrov Krakatoa.“

 


Zpět Obsah Dále

10.08.2017 18:45