Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Ohrožení

Víťa se vrátil do Oázy, jako kdyby zestárl o pět let.

Zásah atomovou střelou jeho vimaan naštěstí vydržel, ale nezvládnutelná interakce ho změnila v ducha a prohodila na Pegsda. Byl to po dlouhé době jediný vimaan, který se tam objevil. Už dávno tam nikdo nevartoval, ale Víťa nebyl nevědomý, jako stovky duchů před ním. Jakmile se vzpamatoval ze šoku, vzletěl skrz vesmírné brány, opsal Pepkovo kolečko, jak tomu teď všichni říkali, a vrátil se. Bouře v elektrickém vesmíru teprve začínaly, dalo se tím proletět, ale když vystoupil, působil na ostatní strhaným dojmem. Nezavinil to nedostatek kosmické energie, ta se mezitím srovnala, spíš šok, co prožil, když na něho použili atomový kalibr. Nechápal to. Proč?

„Měli bychom podniknout výpravu do paralelních vesmírů,“ navrhoval Pepek. „Chtěl bych vědět, odkud se k nám ti vetřelci dostali.“

„Takovou výpravu si můžeš klidně odpustit!“ zavrčel nevrle Víťa a žíznivě si přihnul z hrnku stromového mléka, který mu vnutila jako osvěžení Salgiel. „To už, bohužel, víme.“

„Odkud jsou?“ nadskočil Pepek.

„Ze Země!“ odvětil Víťa. „Ta letadla patří americkým námořním a leteckým silám.“

„Jak to víš?“ nedůvěřoval mu Pepek.

„Jednoduše. Mají na letadlech americké poznávací znaky a zkratky USAF a USMC. Víš, co to znamená, Yazatap? Ty bys to mohla vědět.“

„US bude nejspíš něco ze Spojených států, ale tak detailní znalosti ode mě nechtěj!“ odtušila tefirka. „Ty to snad víš?“

„Náhodou vím,“ vzdychl si Víťa a položil prázdný hrnek na stůl. „To první znamená americké vzdušné síly, to druhé je námořní pěchota. Můžete si prohlédnout záznamy mého letadla, určitě to tam bude, byl jsem dost blízko.“

Horákova rodina seděla u velkého stolu a společně zvažovala, co dál. Ostatní Oázané se váhavě rozešli do svých domů. Věřili, že Horákovi něco vymyslí.

„Krajany zajaté Vávrovy tefirky tedy vylučuješ?“ sondovala Víťu opatrně Mariuk.

„Nevylučuji, ale nezdá se mi to pravděpodobné,“ vrtěl hlavou Víťa. „Uvažujte trochu! Vávrova tefirka žila v Čechách, ale její znalosti Země jsou podle mě nesrovnatelně slabší než třeba u Yazatap, vždyť ani neumí pořádně česky. Odpovídalo by to tomu, že si ji Vávra přitáhl odněkud zdaleka, i když o nebetyčných dálkách pochybuji, jejich metody nedovolují závratnou rychlost vesmírného průzkumu. Ta flotila naopak odpovídá pozemskému vývoji letecké techniky. Právě Vávra na Zem nedávno přitáhl znalosti z Gehenny ohledně motorů vimaanů. Ponechám stranou, jak k nim přišel, to teď nevyřešíme. Zdá se mi ale, že ta letadla na Gehenně mají blíž ke starým pozemským leteckým konstrukcím, než k vimaanům.“

„Ale sestřelili tě!“ podotkl Olda.

„Jo, atomové bomby mají,“ přikývl Víťa. „Ale ty mohou klidně pocházet i ze Země.“

„Ale co tam dělají?“ zajímalo Pepka.

„To nevím,“ zavrčel Víťa. „Nedává mi smysl, aby si tam přes tisíc letadel jen tak bez cíle poletovalo. Tak velká flotila, vyzbrojená atomovými střelami, musí mít smysl a cíl!“

„Říkáš, létají jen tak bez cíle?“ přemýšlel usilovně Pepek. „To opravdu smysl nedává. A určitě ne na Gehenně, tam je přece všude silné záření.“

„Mezi sebou se domlouvají rádiem,“ pokračoval Víťa. „Používají nějaké složité kódy, ale dalo se to dekódovat. Zkusil jsem s nimi navázat kontakt na jejich frekvencích a jejich kódováním, zeptal jsem se jich zdvořile, co tam pohledávají a jestli nepotřebují pomoc, ale pak to blýsklo a byl jsem na Pegsda jako duch. Moc jsem se toho nedozvěděl.“

„Něco přece jen,“ odtušil Pepek. „Ten atomový pozdrav byl sám o sobě výmluvný. Tím nám vlastně řekli, že si nepřejí nejen naši pomoc, ale ani naši přítomnost, považují nás za nepřátele a nebudou se s námi párat.“

„Je to ještě horší,“ namítl Víťa. „Tím nám neřekli vůbec nic, jen se mě bez varování pokusili zabít, bestie mizerné! Nemít Pepkovy zkušenosti, byl bych teď duchem na Pegsda.“

„Kdybys neseděl ve vimaanu, chráněném obranným polem, byl bys teď obláčkem ve stratosféře,“ dodal zachmuřeně Olda.

„Dobrá, ale co tam opravdu dělají?“ vracel se k otázce Pepek. „Ať mi nikdo neříká, že jsou na turistickém výletě. Atomové bomby se do turistických zavazadel neberou.“

„Ale berou!“ vzdychl si Olda. „Jedna taková přece skončila i v Andělském světě.“

„Počkej, ty myslíš, že by to mohlo být dílo ďáblů?“ zarazil se Pepek.

„Smrdí z toho síra,“ ohrnul nos Olda. „Neříkej, že se tisícovka pilotů s nejnovějšími letadly vypraví do Gehenny na výlet. Smysl to jistě má, mám takové tušení, že to je hodně důležitá výprava, ale jestli to nepochopíme, bude to jedině naše škoda.“

„Proč ale zůstávají zrovna na Gehenně?“ trval na pochybnostech Pepek. Gehenna je poslední svět, který bych si vybral k rekreaci.“

„Přitom ses v Jupiterském světě rekreoval tři roky!“ obrátil se na něho náhle Víťa.

„No počkej!“ zarazil se Pepek. „To už jsme si snad vysvětlili, nebo ne? Kdyby to šlo, vrátil bych se dřív!“

„A kdo říká, že oni na Gehenně trčí dobrovolně?“ dodal rychle Víťa.

„Počkej!“ zpozorněl Pepek. „Ty myslíš...“

„Něco takového,“ přikývl Víťa. „Selhala jim technika a čekají, až to někdo spraví.“

„Dobře, to vypadá přijatelněji,“ řekl Pepek. „Ale kam měli zamířeno?“

„Když ne na Gehennu, pak zřejmě dál,“ nadhodil Víťa.

„To vypadá logicky,“ přidal se k němu Olda. „Uvažujme dál. Tyhle konvertory musí stát na pevné půdě...“

„Naše ne,“ přerušila ho Yazatap. „Doufám, že mě za prozrazení toho tajemství nikdo stíhat nebude, takže na tom nesejde. Pevné konvertory jsou dvojího druhu. Sami přece víte, že vesmírné brány jdou u každého nebeského tělesa otevřít snadněji jedním směrem než opačným. I u vás se přece ujalo označení nahoru dolů. Jádro konvertoru pro směr dolů musí být umístěno v podzemí pod hranicí dvaceti sedmi metrů pod váženou střední úrovní terénu v okruhu deseti kilometrů. Dvacet sedm metrů dostanete vynásobením vlnové délky vodíku magickým číslem sto dvacet osm, ale nebudu vás zatěžovat, proč tomu tak je, hlavní je, že se takové konvertory dobře staví i ukrývají. Proto jsme mohli Pegsda navštěvovat i během války, konvertor byl v každé pevnosti. Jádro konvertoru pro směr nahoru vyžaduje naopak výšku čtyř set třiceti metrů nad střední úrovní terénu, což spočtete vynásobením vlnové délky vodíku magickým číslem dva tisíce čtyřicet osm. Odpovídá tomu poměrně vysoká věž a doufám, že jste aspoň jednou v životě slyšeli o Babylónské věži v Kanaánu. Kdysi jsme ji tam během krátkého příměří společně postavili, abychom se dostali do světa chobotnic Xijtra.“

„Babylonskou věž jste tedy stavěli vy?“ vyhrkl Olda.

„Ano, ale je to už hodně dávno, ani já to nepamatuji,“ řekla Yazatap.

Kdyby tušila, že ten záhadný Ota Vávra, o kterém už tolik slyšeli, ale na vlastní oči ho zatím neviděli, jim stavbu Babylonské věže popíše včetně slavnostního zahájení a otevření první brány do světa Xijtra, obývaného inteligentními chobotnicemi! Jedině on může podle svých vzpomínek nakreslit pohled z nejvyššího ochozu Babylonské věže, jedině on se kdysi procházel pod její patou. Příměří v Gehenně tenkrát trvalo rekordní tři roky, pak ta obrovská stavba padla k zemi po zásahu z rodzotu Áríjského vimaanu... A nejen to! Jen od něho by mohli získat i autentické obrazy potopy světa...

„Příměří mezi kmeny Gehenny se pak zkracovala a období válek prodlužovala, takže jsme se k obnovení té klíčové věže už nikdy nedostali,“ zakončila Yazatap.

„Když ale byla věž s konvertorem tak snadným cílem, vysvětli mi, jak jste mohli na Zem cestovat, kdy se vám zachtělo?“ obrátil se na ni Pepek.

„Každý kmen si na Zemi tajně postavil nejméně jeden, ale spíš několik konvertorů,“ usmála se Yazatap. „Ovládače ke konvertorům u nás střežily nejvyšší kněžny a nevydávaly je každému. Při zkáze pevností a záhubě kmene propadly zkáze i ovladače, takže opuštěné konvertory kdesi v podzemí na Zemi dodnes čekají na příkaz, který už nikdy nepřijde.“

„Myslíš, že budou ještě schopné provozu?“ zeptal se Pepek.

„Řekla bych, že ano,“ přikývla Yazatap. „Dokazuje to i nedávný útok Baalů na hlavní město Brazílie. Jen nevím, co si od toho kněžny slibovaly.“

„Co když to souvisí s pronikáním Oty Vávry do sousedních vesmírů?“ napadlo Máňu.

„To by hodně vysvětlovalo,“ přikývla zamyšleně Yazatap. „Někdo si asi všiml, že se na Gehenně objevili Kanaánci. To by byl jistě důvod k obavám. Z Kanaánu se dá ostřelovat kterékoliv místo na Gehenně beze strachu z odplaty a kdo ovládá brány, ovládá světy. To by asi stálo za okamžitou trestnou výpravu.“

„Pěkně se nám to vyjasňuje,“ pochvalovala si Soňa. „Jen ještě vysvětlit, čí vimaany se teď na Zemi pustily do Američanů, když z Gehenny nejsou.“

„Pravda,“ vzdychl si Víťa. „Pokud není nějaká třetí možnost, o které nevíme, máme na výběr ze dvou zhruba stejně pravděpodobných: může za tím stát Ota Vávra nebo krajané jeho zavražděné ženy. V obou případech bych Američanům nezáviděl.“

„Budeme se o to muset zajímat,“ uzavřel debatu Pepek. „A začal bych hned. Půjdu za Kryštofem, má k nejčerstvějším zprávám nejblíž.“

„To sice má, ale dej si pozor, ať se ti zase nesnaží vsugerovat, že Američané zahájili válku proti Novému Německu oprávněně,“ připomněl mu Olda.

„Tak se to asi lidem v Čechách vykládá a řekl bych, že na celém světě, ale my tomu naštěstí věřit nemusíme,“ zavrčel Pepek, kterého se to za kamaráda redaktora trochu dotklo, ačkoliv Oldův argument uznal. „Kdo jde se mnou?“

Šli by samozřejmě všichni, až na Víťu.

„Rozdělil bych se na několik směrů,“ navrhl. „Nemá cenu, abychom se všude courali jako procesí. Ty jdi za Kryštofem a měla by jít s tebou Xapho nebo Mariuk, Kryštof je zná. Olda by mohl se Soňou navštívit Ameriku, zjistit, co se tam vlastně stalo a jak to chápou tam. Do Nového Německa by měl jít vyzvídat někdo, kdo umí perfektně německy, doufám, že už tam bude klid. Máňa pohlídá děti a Hedviku.“

„Kam půjdeš ty?“ zeptal se ho Olda.

„Šel bych s Yazatap na Gehennu,“ řekl Víťa.

„Jednou ti to nestačilo?“ vrtěl hlavou Olda.

„Proto tam chci jít s Yazatap,“ řekl Víťa. „Pokusíme se zajmout jedno z těch letadel. Myslím tím prohodit je na nějaký sousední svět, třeba na pustou Virbuni, a donutit je tam ke kapitulaci. Od nich se snad dozvíme, co je to za výpravu.“

„Jen jestli!“ pochyboval Pepek.

„Uvidíme!“ mávl rukou Víťa. „Má někdo protinávrh?“

Protinávrh neměl nikdo, ale Xapho s Mariuk musely mezi sebou losovat, která půjde s Pepkem, protože s ním chtěly jít obě. Vyhrála Xapho, takže na Mariuk s Jarčou vyšel výlet do Nového Německa a na Salgiel s Máňou hlídání v Oáze.

„Budete to mít nejnapínavější,“ utěšovala Xapho Mariuk. „Jsou těsně po válce, kdoví jestli se tam ještě nestřílí.“

„Střílení mi nevadí,“ řekla Mariuk. „Příště ale budu mít Pepka spravedlivě já.“

„Na všechny se dostane,“ usmála se Yazatap.


V redakci Pepek s Xapho zastihli Kryštofa i Adélku. Přivítali je, ale Kryštof byl přece jen trochu netrpělivý na zprávy ze světa, ačkoliv zprávy od Pepka také stály za pozornost.

„Válka skončila tak rychle, jak to naprosto nikdo nečekal,“ sdělil Pepkovi. „Ta letadla dorazila do Washingtonu, ale nestřílela. Byli tam jen nějací vyjednavači, ale když zjistili, že je president po smrti, odletěli. Nikdo neví kam, prostě najednou zmizeli z radarů.“

„Nejspíš odletěli hvězdnou bránou do jiného světa,“ podotkl Pepek. „Tam je jen tak nevysledujeme, vesmírů je příliš mnoho. Máme zkrátka smůlu.“

„Ani od vás nečekám, že byste to zjistili,“ odvětil Kryštof shovívavě.

Shovívavě, ale předčasně.

Vzápětí se totiž dozvěděl věci, až mu oči přecházely. O osudu presidenta, který vůbec nezahynul v havarovaném letadle, ale zpytoval svědomí ve vyhnanství v jakémsi ani lidem, ani ďáblům nedostupném světě, včetně svého hlavního štábu i ďábelských poradců. Kdo stojí za vyvražděním malých tefirek v Čechách, a že hlavní viník výjimečně neunikne trestu, jak tomu obvykle v takových případech bývá.

„Člověče!“ vydechl Kryštof, když Pepek skončil. „Vždyť o tom víte víc než všechny světové agentury dohromady!“

„Aby ne, když jsme amerického presidenta unesli my!“ řekl Pepek.

„Ale proč jste to dělali?“ zajímalo Kryštofa. „Čím vám vadil?“

„Čím?“ zamyslel se trochu Pepek. „Tobě nestačilo, že zahájil válku?“

„No dobře, ale měl pro to přece velice dobré důvody!“ opáčil Kryštof.

„Jenže nás napadlo přeptat se Xijtranů a od nich víme, že se nezakládají na pravdě.“

„Proč jste se jich ptali?“ dorážel Kryštof dál. „Vy jste mi nevěřili?“

„Nevěřili,“ zpražil ho Pepek. „Nezlob se, ale měl jsi příšerně jednostranné informace. Vykládal jsi mi to, jako kdybys citoval propagandu jedné strany a nejspíš to tak bylo. Byli jsme se přeptat jinam a zjistili jsme, že hlavní důvod války byl falešný. Od Němců nikomu nebezpečí nehrozilo. A když je falešný hlavní důvod, jen blázen věří ostatnímu. Celá válka stála na lži. Proto jsme osobně navštívili presidenta. Máme výhodu v neviditelnosti, dostali jsme se až k němu. Tam jsme se dozvěděli další chuťovku s postřílenými holčičkami a navíc jsme zjistili, že president jen slepě plní příkazy našich nepřátel, ďáblů. Odnesli jsme je proto do vyhnanství všechny, chceš nám snad něco vytknout?“

„Víš, jaký chaos teď ve světě panuje?“ spráskl ruce Kryštof.

„Nezačal chaos spíš rozpoutáním války?“ odrazil ho Pepek. „Chaos ostatně trval jen do doby, než nastoupil vicepresident. Sám ses divil, jak nezvykle rychle se to uklidnilo. Pro ďábly nebyla nejhorší ztráta presidenta ani zmizení generálního štábu. Zmizeli jim dva praví ďáblové vyšší kategorie a to mezi nimi vyvolalo největší bouři.“

„Tomu se mi ani věřit nechce!“ lamentoval redaktor.

„Tady aspoň vidíš, jakou cenu mají agenturní zprávy, když jde o události, schopné opravdu ovlivnit dějiny.“

„A ty UFO... byly vaše nebo cizí?“

„Cizí,“ přikývl Pepek. „Docela rádi bychom se setkali s těmi, kdo za tím vězí, ale zdá se, že se stáhli někam do vesmíru, kde bude těžké hledat stopy. Teď je nejdůležitější konec konfliktu o Nové Německo. Vojáci se vrátí domů a bude klid. Horší to bude v sousedním vesmíru, v Gehenně.“

Ukázalo se ale, že Kryštof o letadlech v sousedním vesmíru neví vůbec nic. Žádná ze světových agentur se o nich ani slovem nezmínila.

„Tak dokonale utajená výprava se mi líbí čím dál míň,“ uvažoval Pepek. „Uvidíme, s čím se pochlubí Víťa.“

Kryštofovi to několika pojmovětami vysvětlil, aby nekoukal jako spadlý z měsíce, ale hned také jeho nadšení zchladil.

„Poslyš, Kryštofe, dobře si rozmysli, jestli tyhle věci zveřejníš nebo ne,“ varoval ho. „Určitě budou přísně utajované. Abys na sebe nepřivolal likvidační komando, zabíjející bez rozmýšlení všechny svědky, včetně malých holčiček!“

„Říkal jsi, že jste hlavní viníky unesli někam do vyhnanství,“ připomněl mu redaktor. „Nebo se obáváš, že se brzy vrátí?“

„Ti se jen tak nevrátí,“ ujistil ho Pepek. „Uvědom si ale, že tam mají zabijáků tisíce.“

„Já vím,“ zchladl redaktor. „Ale co s tím?“

„Snad ti pomůže, když o tom budeš vědět a budeš do toho vidět,“ krčil rameny Pepek. „Nejvíc ti chyběl pohled z více stran.“

„Nač mi to ale bude, když to nesmím použít?“

„Sám se na to můžeš dívat jinýma očima a i kdybys používal výhradně to, co agentury zveřejní, můžeš to aspoň nezávisleji hodnotit.“

„Svět se zbláznil!“ vzdychl si redaktor.

„Nezbláznil, jen je už tisíce let klamán,“ opravil ho Pepek. „Když ale víš, odkud vítr fouká, nemusíš tomu podlehnout.“


Víťa s Yazatap se pochlubili americkým letadlem, ukořistěným i s posádkou.

„Přetáhli jsme je na Virbuni a odtud do Oázy, jen kousek stranou,“ referoval několika známým v Oáze, sotva se dostali do míst, kde mohl použít směrovanou telepatii. Od ostrova Oáza byli ještě dost daleko, ale byli aspoň ve stejném světě.

„Nešli byste nám s nimi někdo pomoci?“ dožadoval se ostatních.

Svou žádost doplnil o vnitřní číslo teleportu, který prý pro ně právě postavil, neboť hladina okolní kosmické energie mezitím stoupla a robocentra se vzpamatovala.

Pepek jen mrkl na ostatní.

„Jak to vidíš nebezpečné?“ zeptal se směrovaně Víti.

„Mohla by sem jít klidně i Máňa, hoši jsou dost zkroušení,“ ujistil všechny. „Vlastně to nejsou všechno jen hoši, mají tam i jednu vojačku.“

„Za chvíli jsme u tebe,“ slíbil mu Pepek a skutečně za okamžik vyšel spolu s Xapho z kabinky teleportu na nevelkou mýtinu tropického lesa.

„Pojďte k nám, dolů k pobřeží,“ převzala je do telepatického navádění Yazatap. „Víťa postavil teleport kousek dál od vody, aby ho nesmetl první hurikán, ale jsme skoro u břehu.“

V té chvíli se opět otevřely dveře kabinky teleportu a vyšly Marie s Jarčou. Xapho jim telepaticky sdělila, co bude dál a všichni čtyři vykročili po svahu dolů, odkud slyšeli zvuk mořských vln. Pepek si nechal od robocentra přímo do hlavy promítnout mapu Oázy, aby měl lepší přehled a brzy byl v obraze. Ostrov zvaný Ruka ležel skoro na rovníku na pokraji volného moře, ale na mapě stálo, že je to oblast častých hurikánů. Průzkum nebyl starý, vykonali jej Víťa s Jarčou před dvěma lety.

Na písečné pláži stál letoun, vzdáleně podobný jejich airbusu. Měl zavalitý trup tvaru protáhlé kapky s malými kulatými okénky, jen pilotní kabina byla zasklená víc, aby pilotům poskytovala větší rozhled. Nad airbusem se nehybně vznášel vimaan s Yazatap, Víťa stál na nedalekém skalisku a nahlížel do pilotní kabiny airbusu. Od Pepka s ostatními bylo vidět, jak se piloti v maskovacích dresech marně snaží uvést do chodu agregáty letadla.

„Jsou bez elektřiny,“ komentoval jejich marnou snahu Víťa.

Znamenalo to, že je drží v zóně kovové nevodivosti »tasike-sipde«, kde mají všechny kovy o několik řádů vyšší odpor a pro elektřinu se chovají jako izolant. V té zóně nepracuje nic, co potřebuje k činnosti elektřinu. Letecké přístroje jsou mrtvé, letadla neovladatelná. Nefungují motory, vybavené elektrickými servomechanizmy čerpadel paliva, o nejnovějších antigravitačních nemluvě.

„Nebojíš se stát jim takhle na ráně?“ podivil se Pepek.

„Posádku jsme odzbrojili na Virbuni,“ uklidňoval ho Víťa. „Měli úctyhodnou sbírku zbraní, od ručních po navěšené rakety.“

„Jak jste je zajali?“ zajímal se Pepek.

„Docela snadno,“ řekl Víťa. „Vyhlédli jsme si tenhle letoun, protože se vznášel dál od ostatních. Prohodit ho na Virbuni nebylo těžké, hned jsme ho tam následovali a použil jsem zónu kovové nevodivosti »tasike-sipde«. Když letoun začal padat, zase jsem ji zrušil, aby pád vybrali. To jsem udělal víckrát a když to po čtvrté vybrali těsně nad zemí, vypnul jsem jim elektřinu úplně. Dopadli do písku trochu tvrdě, ale ani si moc nenatloukli. Přimrazil jsem je zónou elektrolytické nevodivosti »arachlirud« a šli jsme je s Yazatap zkontrolovat. Odebrali jsme jim všechny zbraně a pak jsme je postupně oživili.“

„Kolik jich v tom letadle je?“ zeptal se ho Pepek.

„Dvacet osm, dost na to, aby nás utloukli čepicemi,“ zasmál se Víťa. „Naštěstí měli po přimražení všichni skoro minutové okno, než se vzpamatovali.“

„Co s nimi chceš dělat teď?“

„Vyslechl bych je pěkně po jednom,“ řekl Víťa. „Zajímá nás přece, co tam chtěli.“

„Co když budou mlčet a nic nám neřeknou?“

„Počítám s tím,“ řekl Víťa. „Pak to budou mít horší! Dostanou to z nich bažiňačky a ty nedávno říkaly, že i ďábly skličuje bezmocnost, jakou pociťují, když se jim někdo cizí hrabe proti jejich vůli vzpomínkami.“

„Uvidíme,“ řekl Pepek. „Nejprve bych jim postavil pár domků, ať vidí, co je čeká. Třeba budou vstřícnější. Doufám, že už to půjde.“

„Klidně, zkus to,“ svolil Víťa.

Pepek se obrátil a objednal u robotů postupně osm domků, rozmístěných tak, aby byl z oken obývacích hal nerušený výhled na moře. Pak teprve se obrátil k airbusu.

Vojáci byli podle očekávání překvapení, když se na okraji palmového lesa začaly před jejich očima jeden po druhém objevovat domky, ale vstřícnější proto nebyli. Ačkoliv beze zbraní nesvedli vůbec nic, nehodlali se vzdát bez boje a uzavřeli se v letadle. O možnostech Učedníků ale neměli ani tušení. Nejprve se tiše, ale nezadržitelně vypařila čelní část letadla po pilotní kabinu, až bylo každému jasné, že je to jen neovladatelný vrak. Pak se ve stěnách začaly postupně objevovat a rozšiřovat veliké díry. Vojáci se bezmocně krčili za sedačkami, ale každému bylo jasné, že jim to nebude nic platné.

Nakonec to dva vojáci nevydrželi. Vyskočili zpoza sedaček a vyběhli z vraku letadla proti skupince vedené Pepkem. Z jejich postoje bylo zřejmé, že by se chtěli s Pepkem nebo snad i s děvčaty utkat v boxu, ale Pepka i Víťu to jen rozesmálo.

Dva urostlí chlapi v plné síle proti sedmnáctiletému výrostkovi a třem dívkám, z nichž jedna byla v pokročilém těhotenství? Za normálních okolností by to byl hodně nebezpečný útok. Ne ale tady, kde proti těm habánům stáli Učedníci.

Pár kroků od Pepka vojákům podklouzly nohy. Marně se snažili udržet rovnováhu, padali zvolna dopředu, ale ne jak by se dalo čekat. Zakrátko se nad pískem pláže vznášeli hlavou dolů, jen bezmocně hrabali nohama do vzduchu.

„Budeme je tedy brát po dvou,“ přijal to Pepek jako nabídku a usmál se na Xapho. Telepaticky se rychle dohodli. S Pepkem a jeho zajatcem půjde Marie, kdežto Xapho s Jarčou si vezmou druhého nedobrovolně se vznášejícího vojáka k výslechu do sousedního domku. Víťa měl hlídat ostatní, aby nevyrušovali, a Yazatap je měla jistit ze svého vimaanu.

Marie šla tedy s Pepkem a jen mu očima otevírala dveře. Na toho, kdo nevěděl, jak to dělají, to mohlo působit tajemně, ale to nebylo nic proti tomu, co následovalo.

Pepek vojáka v hale opatrně postavil na podlahu. Udělal to šetrně, ale chlap nebyl na stav bez tíže zvyklý a jakmile přestala vznášivá síla působit, šel okamžitě k zemi. Hned ale vyskočil a postavil se do boxerského postoje.

„Posaďte se, prosím,“ oslovil ho Pepek anglicky a pokynul mu rukou ke křeslu.

Trochu ho tím zmátl, ale voják stál bez hnutí ve střehu dál.

„Tenhle způsob boje tady neuplatníte,“ ujistil ho Pepek a sám se uvolněně posadil do křesla naproti. „Na tohle si nehrajeme. Nepochybujte, že jste našimi zajatci, ale snad se to dá řešit i v klidu. Sedněte si!“

„Kdo jste?“ vyštěkl na něho voják, ale neposadil se. Stále byl připravený boxovat, což Pepka přivádělo k úsměvu.

„Člověk,“ opáčil klidně.

„To vidím!“ odsekl voják.

„Na vašem místě bych si tím nebyl tak jistý,“ usmál se Pepek. „Vašeho kolegu má na starosti pravá ďáblice, ale řekl bych, že ji mylně taky považuje za člověka.“

„Ďáblice?“ vyjekl voják.

„Je jich v tomto světě dokonce drtivá většina,“ prozradil mu Pepek. „Můžete být ale klidný, my dva jsme lidé. Jen bych vám nedoporučovat stavět se nám na odpor. Nebudeme si z toho nic dělat, ale vaše postavení by se tím ztížilo. A sedněte si konečně!“

Voják se opatrně posadil do tak důrazně nabízeného křesla, stále připravený vyskočit.

„Co jste vlastně zač?“ zeptal se Pepka ostražitě.

„Člověk. To snad stačí.“

„Dobře, ale odkud jste?“ vyhrkl voják.

„Na to se chci zeptat spíš já vás,“ řekl Pepek.

„Nic vám neřeknu!“ stáhl se voják okamžitě do obrany.

„Škoda,“ nevzrušoval se Pepek. „Zajímalo by mě to. Řekl bych, že pocházíte ze světa zvaného Země, ale nechápu, kdo vás dostal do Pekla, kde jsme vás našli.“

„Do jakého pekla?“ mračil se voják.

„Vy to vážně nevíte?“ hrál překvapeného Pepek. „Snad jste si nemysleli, že si jen tak poletujete na nějakém vojenském cvičení kdesi na Zemi? Vám neřekli, že to není cvičení?“

„To nám řekli,“ přiznal voják. „Ale když už jste nás zajali, měli byste vědět, že vám každý zajatec musí oznámit jen své jméno, hodnost a číslo.“

„Představit byste se mohli,“ souhlasil Pepek. „Ale hodnosti ani čísla nás nezajímají.“

„To je přece kvůli registraci na Mezinárodním Červeném Kříži!“ poučoval ho voják.

„Na nějaké kříže raději zapomeňte,“ dobrosrdečně mu radil Pepek. „Zklamu vás, tady nejste na Zemi. Nemáme žádné kříže, natož červené.“

„To je taková organizace...“ začal voják, ale nedokončil. Samotnému mu asi došlo, že je to pojem příliš spjatý se Zemí.

„Můžete mi říkat Josef Horák,“ představil se mu Pepek. „Jak mám nazývat vás?“

„José García Niněz,“ odvětil hrdě voják.

„Podívejte se, José,“ pokračoval Pepek. „Vaše situace není tak zlá jako před hodinou, ale ani tak dobrá, abyste si mohl vybírat. Víte aspoň, že jsme vás nesebrali na Zemi?“

„Vím,“ přikývl.

„A řekl vám někdo, co je to za svět, odkud jsme vás odnesli?“

„Měl to být sousední svět hned vedle Země,“ řekl José zaraženě.

„Sousední svět hned vedle Země, to ještě souhlasí,“ přikývl Pepek. „Víte ale, jak se ten svět ve skutečnosti jmenuje?“

„Nevím!“ odvětil směleji voják.

„Takže vám to neřekli...“ vzdychl si Pepek. „Víte, že v místech, kde jsme vás našli, je životu nebezpečná úroveň radioaktivity?“

„Nevím,“ trochu se zamračil voják. „Co je to radioaktivita?“

„Můj Bože!“ řekl Pepek. „Vy vážně nevíte, že se ten svět jmenuje Peklo?“

„Ne,“ odpověděl ještě zaraženěji voják.

„Takže vás poslali do Pekla a nic vám neřekli!“ vzdychl si Pepek. „Řekli vám aspoň, kam letíte?“

„To je vojenské tajemství!“ naježil se José.

„Tajemství...“ opakoval po něm Pepek. „Jdete jako ovce na porážku do pravého pekla a nevíte to. Nevíte nic z toho, co by pro vás mělo být životně důležité. No to je výborné!“

„O jakém pekle to mluvíte?“ zeptal se zamračeně voják.

„O pravém pekle našich prapředků, popisovaném v Bibli,“ řekl Pepek. „Tam jsme vás totiž našli, ani to nevíte. Dlouho byste tam nevydrželi, není tam pro lidi zdravé prostředí.“

„Vážně si myslíte, že to bylo peklo?“

„To byste brzy zjistili,“ usmál se trochu smutně Pepek.

„Nevím jak!“ odsekl voják.

„Z té výšky toho moc vidět nebylo, že? To souhlasí, pekelné kotle nebyly zdálky vidět a zblízka už by bylo na jakoukoliv lítost pozdě!“ pokračoval klidně Pepek. „Bylo to od vás velice úslužné donést ďáblům do pekla své duše i s tělem! Věřím vám, že jste to netušili!“

„Pepku, kroť se trochu!“ nevydržela to Máňa. „Dáváš mu moc velké kapky!“

Naštěstí to řekla směrovaně telepaticky, takže to slyšel jen Pepek.

„Nech mě, Mančo!“ požádal ji stejně neslyšně. „Tohle přece nic není. U bažiňaček by to měl podstatně horší.“

„José, José! Vy jste si to zavařil!“ politoval naoko Pepek vojáka. „U nás říkáme: podej čertu prst, schramstne celou ruku! A vy jste jim vlezl málem až do kotle!“

„Jesus María!“ zaúpěl voják. „To není možné! Jsem přece dobrý křesťan! Každé ráno se modlím! Peklo na mě nemá žádnou moc!“

„Dobrých křesťanů už v Pekle skončilo! Měl byste dávno vědět, že modlení nestačí!“

„Nikomu jsem nikdy neublížil!“ pokračoval rychle José.

„Neublížil? Zatím třeba ne. Kdy jste upsal duši ďáblům?“

„Nikdy!“

„Ale jděte! Vy jste v poslední době nikomu nic nepodepisoval?“

„Nepodepisoval!“ trval na svém.

„To jste opravdu zvláštní případ!“ vrtěl hlavou Pepek. „Nikdy nic nepodepsal, přitom je nastrojený do uniformy a sedí v letadle odeslaném přímo do Pekla. Tomu mám věřit?“

„Totiž, podepsal jsem smlouvu s armádou, ale tam o žádném pekle nic nebylo!“

„A podepsal byste to, kdyby tam bylo napsáno, že odevzdáváte duši Peklu?“

„To se rozumí, že ne!“

„Proto to tam nebylo! Ale podepsal jste, že za ně budete ochotně a věrně bojovat, co? Nedošlo vám, že to zahrnuje i vraždění nemluvňátek na rozkaz?“

„My přece s malými dětmi nebojujeme!“ vypjal se hrdě.

„Nebojujete,“ přikývl Pepek. „Jen je střílíte, pokud možno z dálky, abyste neviděli ani jejich krev. Nač máte v těch letadlech atomové zbraně?“

„Žádné atomové zbraně nemáme!“ vyhrkl José.

„Nemáte?“ ušklíbl se Pepek. „Co mi to vykládáte! Na kamaráda jste poslali atomovou hlavici! Být na jeho místě člověk v normálním letadle, změnil by se v nevelký obláček!“

„Chcete snad tvrdit, že mu to neuškodilo?“

„Jen trochu,“ řekl Pepek. „Atomová bomba ho změnila v ducha. Naštěstí se umíme měnit i zpátky, takže to bylo rychle vyřízené.“

„Vy že jste lidi?“ zarazil se José. „Nebo jste duchové?“

„Pořád si říkáme lidé,“ usmál se Pepek. „Ale začínám pochybovat o vás. Upsali jste duše ďáblům a vypravili jste se do Pekla. Má vůbec smysl zachraňovat vás? Vždyť jste tam letěli dobrovolně a možná ještě s nadšením!“

„Ale my jsme neměli namířeno do pekla!“ vykřikl nešťastně José.

„Ne?“ pošťuchoval ho Pepek. „Co jste tam tedy, u všech čertů, dělali?“

„Slyšel jsem jenom, že se něco zaseklo. Piloti dostali rozkaz držet se ve výšce, dokud to někdo nespraví.“

„Zaseklo?“ divil se okázale Pepek. „To je mi opravdu divné! Co se může zaseknout na nehmotné hvězdné bráně?“

„Slyšel jsem to!“ trval na svém umíněně José.

„Dejme tomu,“ přijal to Pepek. „Tvrdit vám to mohli. Ovcím vedeným na porážku se také neříká, že v té ohradě čekají už jenom na řezníka.“

„Tak to přece není!“ sténal José. „Měli jsme letět až někam do desátého světa, kde by měla být nějaká velká říše. Jenže jsme uvízli hned v druhém světě od Země.“

„Veliká říše? Co jste tam měli dělat?“

„Obsadit hlavní město, sesadit vládu a znemožnit, aby ohrožovala Zemi,“ odvětil José rychle. „Hlavně jsme tam měli vydržet, než ze Země přiletí posily.“

„Byli jste tam někdy předtím?“ zeptal se ho Pepek zvědavě.

„Jak?“ podivil se José. „Vždyť tam ještě nikdo ze Země nebyl!“

„Jak tedy víte, že tamní vláda ohrožuje Zemi?“

„Říkali nám to,“ tvrdil José.

„Jak vidím, nabulíkovali vám toho hodně,“ přikývl Pepek. „Skončili byste ale všichni v pekle, dokonce v tom pravém, biblickém. Nahrnuli jste se tam sami a nadšeně.“

„Myslíte?“ nevěřil mu José. „Proč by nás tak dlouho cvičili?“

„A k čemu je vám výcvik?“ vysmál se mu Pepek. „Tady nejste na Zemi, kde se vás lidé plným právem bojí! Tady si z vás nikdo nic nedělá. Byly vám k něčemu zbraně? Jako se vypařila půlka vašeho letadla, tak by zmizely i pušky, kdybyste ještě nějaké měli. Sebrali jsme vám je spíš abyste si neublížili navzájem.“

„Jste vy vůbec ještě lidi?“ vyhrkl José s odporem.

„My jsme, ale o vás se to nedá tvrdit!“ zamračil se Pepek. „Na Zemi by se vás Marie musela bát a vy byste na ni nebrali žádné ohledy, ale tady? Jedna těhotná holka vás udrží na uzdě deset!“

„Protože používáte něco neznámého!“ odvětil vyčítavě José.

„Používáme,“ přikývl Pepek. „Ale jak to používáme? Ani vlas jsme vám nezkřivili! Tekla snad nějaká krev? Chybí někomu z vás ruka nebo noha? Jen jsme vám znemožnili vaši oblíbenou zábavu masakrování lidí, ke kterému jste se chystali.“

„Tomu říkáte zábava?“ urazil se José.

„Nevím, jak to jinak nazvat,“ řekl Pepek. „Aby bylo mezi námi jasno, navštívil jsem kdysi na Zemi několik míst, kde vaše armáda operovala. Dokonce jsem sám způsobil zřícení vašeho bombardéru při startu. Byl naložený tak obrovskou bombou, že exploze sežehla celé vaše letiště, ale nevyčítám si to, zachránil jsem tím nejednu vesnici místních lidí. Vím ale dobře, co mám od vás očekávat. Tvrdíte mi, že jste křesťan? Útočná puška, kterou jsme vám zabavili, vás sama označila za vraha, který ďáblům zaprodal vlastní duši.“

„Jezus María, to snad ne!“ zaúpěl José. „Měli jsme bojovat za svobodu a demokracii, ne za ďábly!“

„Za svobodu?“ vybuchl Pepek. „Za svobodu jste chtěli zabíjet malé děti? K čemu by jim na hřbitově byla, ta vaše svoboda?“

„Žádné děti jsme nezabíjeli, ani zabíjet nechtěli!“

„Ne? A nač jste si s sebou na výpravu do desátého světa vezli atomové hlavice? Ty si snad oběti vybírají a malé děti nezabíjejí? Ale jděte! Žádné zbraně nejsou k dětem laskavé!“

„Tak neměli ohrožovat Zemi!“ odsekl José uraženě.

„Co do toho pořád melete, kdo podle vás zase ohrožuje Zemi?“ zavrtěl hlavou Pepek. „Vždycky když chcete někoho napadnout, začnete mektat o tom, jak vás ohrožuje. Pak se ukáže, že to byla lež, ale vašim obětem už nikdo nepomůže. Přepadli jste Nové Německo u Brazílie, že ohrožuje svět. Ukázalo se, že Němci zbraně zničili a nikoho neohrožovali. Vaše výprava do desátého vesmíru je úplně stejné darebáctví. Šli jste si prostě zastřílet do dětí, vy ďáblovi zaprodanci!“

„A komu sloužíte vy?“ ohradil se prudce José. „Říkal jste, že je ve vašem světě drtivá většina ďáblů!“

„Ďáblic,“ opravil ho Pepek. „V tom je podstatný rozdíl. Pozemským ďáblům nestačí jeden svět, chtějí podnikat loupežné výpravy i do sousedních. Ďáblice v našem světě včas pochopily, že války jsou zlo, které musí přestat. S obrácenými ďáblicemi se dá žít, to jen ďáblové na Zemi jsou pořád stejní jako před tisíciletími. Klamou lidi, nutí je vraždit, loupit a přitom jim ještě škodí. A vy? Kdybych vás označil za nebohou svedenou oběť, nebylo by to správné. Vy jste se jim přece upsal sám, vědomě a nadšeně.“

„Já to ale vidím jinak!“ zatvrdil se José. „Svoboda stojí i za nějaké oběti!“

„Zvlášť když je přinášejí ti druzí, že?“ ušklíbl se Pepek.

Na tohle rýpnutí voják neodpověděl, jen se nasupil.

„Podívejte se, pane José, vaše loupežná výprava do vesmíru skončila. Nedožadujeme se vaší vděčnosti, že jsme vás vytáhli z pravého Pekla, můžete nám třeba z plna hrdla spílat, nás se to nedotkne. Jsme ale ve válečném stavu s ďábly, kteří si vás na špinavou práci najali, takže jste ode dneška našimi zajatci. Vaším zajateckým táborem bude tento ostrov. Nouzí tu trpět nebudete, jen odsud není kam utéci. Okolní moře je plné žraloků a i kdybyste postavili nějakou loď, nemáte kam plout, tento svět není Země. Na to byste jistě přišli sami, ale raději vám to předem říkám, ať se na nic nevymlouváte. Domů se můžete dostat jedině vesmírnou bránou, kterou ďáblové naštěstí neovládají. A protože odsud jiná cesta nevede, nikdo vás tu nebude ani hlídat.“

„Vy nás na Zem nevrátíte?“ ohradil se José.

„Ne,“ vrtěl hlavou Pepek. „Umožníme vám návrat, až válka s ďábly skončí. Jenže na Gehenně to trvalo sto tisíc let, tak raději nepočítejte s tím, že to bude už letos.“

„Nevyměňujete zajatce aspoň při nějakých příměřích?“

„Žádné příměří nebylo a není ani co vyměňovat, ďáblové žádné naše zajatce nemají.“

„Ale co naše rodiny?“ zděsil se José.

„Proč jste je opouštěli?“ pokrčil rameny Pepek. „Bude nám jich také trochu líto, ale americká vláda se o ně jistě postará a nebude jim tak zle, jako by bylo rodinám, které jste se chystali v tom desátém světě postřílet.“

„Ale co máme dělat my, když ještě nejsme občany?“

„Cože nejste?“ zarazil se Pepek.

„Nejsme občany Spojených států,“ vysvětloval mu José. „Máme občanství přislíbené hned po návratu z války. Chtěli jsme rodinám zajistit lepší život, je to obrovská šance, dělá se to a spousta nás to proto podepsala! Když se ale nevrátíme, zůstanou úplně na mizině!“

Pepek se zarazil. Chvíli se na sebe s Marií dívali, ale nepotřebovali k porozumění ani slova, ani telepatii.

„Jak vidím, ďáblové to mají spočítané dobře,“ řekl po chvilce Pepek smířlivěji. „Ale měli jste s tím počítat. Ve válce bývají padlí na obou stranách, co kdybyste prostě padli?“

„Ale proč by to mělo potkat zrovna mě?“ hájil se José.

„Už vás to částečně potkalo,“ řekl Pepek. „Necítíte se trochu špatně? Řekl bych, že se u vás brzy začne projevovat nemoc ze záření.“

„Jaká nemoc ze záření?“ zarazil se José.

„V Pekle, odkud jsme vás vytáhli, je silná radioaktivita. Z ozáření vzniká nemoc a při silnějším nastává i smrt. Vy to neznáte?“

„Ne... ale něco jsem slyšel. Nařizovali rádiem našim pilotům vystoupat co nejvýš, kde bude ta... ta radioaktivita... slabší.“

„To by skutečně nakrátko pomohlo,“ přikývl Pepek. „Ale nemoc ze záření by to jen oddálilo, není to pomoc natrvalo.“

„Myslíte, že to bylo tak nebezpečné?“

„Určitě,“ řekl Pepek. „V Pekle by se dobrovolně zdržoval jen sebevrah, ani my ten svět nenavštěvujeme rádi. Vás jsme tam objevili víceméně náhodou. Zajímá nás, co jste tam pohledávali. Chápal bych, že jste chtěli jen proletět, to dává smysl. Jestli jste se tam zasekli kvůli nějaké poruše, byla by to nemilá smůla. Ale pomoc od nás nečekejte. S vašimi šéfy jsme ve válce, navíc po nás střílíte atomovými střelami. Jak vám máme pomáhat?“

„Kdo po vás střílel?“ urazil se José.

„Vy jste nic neviděl?“ divil se Pepek. „Tomu bych se hodně divil. Atomový výbuch se dá jen těžko přehlédnout!“

„To nám říkali, abychom se kryli, že někdo střílí po nás!“

„Ale kdo? Na Gehenně kromě vás nikdo není!“

„Třeba vy!“ opáčil José.

„Jsme sice s ďábly ve válce, ale taková svinstva nepoužíváme,“ odfrkl si Pepek. „Jen si všimněte, jak jsme vás zajali. Bez výstřelu, bez zranění. Zato vy jste proti nám použili atomovku. Nečekali jsme vás tam a protože Peklo není svět, kde se dá dlouho přežít, nabídli jsme vám pomoc. Odpověděli jste nám ale tak, že nás to znechutilo. Co s vámi? Prodali jste duše ďáblům a chystali jste se zabíjet lidi, co vám nic neudělali. Dejme tomu, že jste nám teď prozradili váš skutečný cíl: desátý svět od Země. Postaráme se, abyste se tam nedostali a zajímá nás, co je tam za civilizaci, že na ni mají pozemští ďáblové zálusk.“

„Nic jsem vám neřekl!“ vybuchl José.

„Jistě,“ přikývl Pepek. „Jen své jméno. Ani hodnost nás přece nezajímala.“

„Šli jsme bojovat za svobodu! Ďáblovi zaprodanci jste vy!“ vybuchl José.

„Můžete si to myslet,“ přikývl Pepek. „Už jsme si to snad vyjasnili, ale když vám to pomůže snášet zajetí, myslete si co chcete, přesvědčovat vás nebudeme. Podívejte se, pane José, pro nás jste zločinci, profesionální vrahové, ale trápit vás nebudeme. Stačí nám, když vás zneškodníme. Tady na ostrově je příjemně, zařiďte se co nejpohodlněji, ty domky jsou pro vás. Ukážu vám, jak si objednat všechno potřebné. Naučte to své spolupachatele, nebo spolubojovníky, nebo jak jim chcete říkat. Podíváme se na vás po zdravotní stránce, abyste nezemřeli na radiaci, ale víc nás až do konce války s ďábly zajímat nebudete. Do té doby tu zkrátka musíte vydržet.“

„Jak dlouho to ale má být?“ chtěl vědět José.

„Jak to mám vědět?“ odpověděl mu Pepek protiotázkou. „Do konce války. Možná tisíc let, možná jen dvacet. Máme proti sobě ďábly, kteří mají moc nad celým světem a atomové zbraně. Není to snadný protivník, o tom snad nikdo nepochybujeme.“

„Jak potom můžete věřit ve vítězství?“

„Můžeme,“ řekl Pepek prostě.


Naučil pak Josého manipulovat s počítačem v kuchyňce. Tefirky dávno nic takového nepotřebovaly, telepatické objednávání bylo jednodušší a pohodlnější, ale robocentra si stále pamatovala i zastaralé prostředky. A budou si je pamatovat tisíce let, leda by se sem dostali ďáblové, nebo aspoň jejich atomové nálože.

Zatímco učil Josého objednávat jídla, nápoje a oblečení a varoval ho před žraloky v moři, Xapho v sousedním domku učila totéž druhého vojáka. Ani on ještě nebyl občanem Spojených států a podepsal službu v armádě za příslib budoucího občanství. Ti dva ale byli řadoví příslušníci námořní pěchoty a mnoho toho nevěděli. Naštěstí Pepkovi o víc nešlo. Co chtěl vědět, už věděl.

Po telepatické dohodě s ostatními si na Víťovi vyžádal někoho, kdo by se mohl vyznat v situaci. Víťa oddělil od ostatních jednoho ze dvou pilotů a nehledě na zoufalé protesty ho hlavou dolů předal Pepkovi. Xapho zatím odvedla Josého do vedlejšího domku ke Carlosovi a Jarča se přidala k Pepkovi a Máně.

Výslech Johna R. Milforda ale nic nového nepřinesl. Američan nic neprozradil, jen pořád dokola tvrdil, že plní příkazy a o cíli cesty nemá ani tušení. Ovšemže se nepovažoval za kanonenfutr, který vezl, ale za nejvyšší elitu, ačkoliv musel kromě pilotáže nejnovějších letadel zvládnout už jen průlet otevřenou propustí, což byla pro něho jediná novinka.

„Přistávat se starým tryskáčem na palubě letadlových lodí bylo o třídu obtížnější,“ zhodnotil si to sám. „Tyhle nové mašiny jsou rychlejší a přitom obratnější než vrtulníky. Dá se s nimi přistávat i mezi stromy, nemohou zachytit rotorem.“

„Vy jste tedy letěl do neznáma, o kterém jste vůbec nic nevěděl?“ zkoušel ho Pepek.

„Něco jsme věděli,“ přiznal sebevědomě John. „Ukazovali nám na Zemi nějaké filmy z těch světů a v každém letadle jsme měli obálku s DVD diskem s podrobnými instrukcemi. Máte ale smůlu, stihl jsem to vhodit do drtiče.“

„Žádná velká škoda,“ komentoval to klidně Pepek. „DVD s přehrávači tu máme taky, vaše filmy by se na tom snad daly přehrávat, ale my pořizujeme lepší záznamy.“

„Myslíte?“ pochyboval John.

„Možná to sám uvidíte,“ nadhodil Pepek. „Půjdeme se na tu civilizaci podívat a až se vrátíme, nějaké záznamy vám možná předvedeme.“

„Skoro jsem myslel, jestli nejste od nich,“ zkoušel naopak John Pepka.

„Nejsme,“ ujistil ho Pepek. „Náš svět je vašimi pány nedosažitelný. Dostanete se jen na světy zemské, měsíční a marsické, možná i přes měsíce Jupitera a Saturna, ale Venušské, Jupiterské, Saturnské a další světy jsou vám nedostupné. Desátý svět od Země by byl velice široký pojem, kdybyste mohli všude. Dostupnost vašimi prostředky to ale hodně zužuje.“

„Zkuste to,“ přikývl nevzrušeně John. „Možná budete nemile překvapení.“

„Možné je všechno,“ přikývl Pepek. „Nemile překvapení jste byli spíš vy, když jste uvázli už v Pekle.“

„Byli,“ přikývl John. „Ale naši šéfové to jistě brzy vyřeší.“

„Tím bych si nebyl tak jistý,“ namítl Pepek. „Mám tisíc chutí jim v tom zabránit.“

„Zabránit?“ ušklíbl se Johny. „Rád bych věděl, jak!“

„Jednoduše,“ řekl Pepek. „Jestli o vesmírných branách opravdu něco víte, musel jste se setkat s pojmem aforxita. To je jev, který nedovolí otevřít druhou bránu souběžně s jinou otevřenou branou. Nacista Norden tak po celá léta držel velice malou bránou Xijtrany.“

„Aha!“ vybuchl John. „Takže jste nás v tom pekle zablokovali vy! Zřejmě jste ještě nebezpečnější bestie, než jsem si myslel!“

„Nikdo z nás vám brány neblokoval,“ opáčil klidně Pepek. „Jak jste mohl sám vidět, otevírali jsme své brány bez problémů. Mohl bych vás o tom přesvědčit, ale nestojíte mi za to. Porucha byla nejspíš ve vaší technice.“

„Někdo za to ale může a bude toho brzy šeredně litovat!“ odpálil ho John.

„Možná,“ odtušil Pepek. „Ale to je čistě věc vašich šéfů. Vás už se to týkat nebude.“

„Myslíte?“ opáčil skoro posměšně John.

„Máme pro to tvrzení dobré předpoklady,“ řekl Pepek. „Ze zdejšího světa se sami nedostanete a pokud si to myslíte, pak své možnosti hodně přeceňujete.“

„Já ty možnosti nemám,“ řekl klidně Johny. „Ale naše země nás tu dlouho nenechá!“

Bylo vidět, že je o tom pevně přesvědčen, ale Pepek jeho přesvědčení nesdílel.

„Myslete si to,“ přikývl. „Třeba vám to psychicky pomůže. A teď pojďte se mnou, ať nejste odkázaný na své podřízené!“

Odvedl Johna k počítači v kuchyni a chtěl mu předvést, jak si jeho pomocí objednat jídlo a ostatní životní potřeby.

„Co je to za vykopávku? Doma mám počítač modernější!“ chlubil se mu Johny, když viděl, jak zvolna počítač nabíhá.

„To je možné,“ opáčil nevzrušeně Pepek. „Nám ten model stačí, objednávat se s ním dá a víc potřebovat nebudete. My tyhle staré křápy nepoužíváme. Nestojí nám za námahu měnit je každým rokem, jak vás na Zemi nutí počítačové firmy.“

„Tomu se ale u nás říká pokrok!“ vypjal se John.

„Pokrok?“ usmál se Pepek. „Máte každým rokem novější a novější počítače? Zřejmě vám staré nevyhovují a musí se vylepšovat, jenže ani nové brzy nevyhovují, kolotoč se točí dál a vy za novější a novější křápy jen platíte a platíte.“

„Máme na to!“ opáčil uraženě John.

„Kdybyste měli dost, nepotřebovali byste pořádat loupežné výpravy do vesmíru.“

„To přece není loupežná výprava!“ rozčílil se Johny. „Nepotřebujeme loupit, peněz máme víc než dost. My tam šíříme demokracii a svobodu!“

„Atomovými náložemi a sedmitunovými bombami?“ ušklíbl se Pepek. „Podívejte se, nám lhát nemusíte, na to vám neskočíme. Tady budete mít hodně času na přemýšlení, jestli vaše výprava byla loupežná nebo ne. Ale ať dojdete k čemukoliv, bude to jen váš názor.“

„Umožníte nám aspoň navázat spojení s našimi zastupiteli?“ nasupil se Johny.

„Těžko. Žádné tady nemáte,“ ujistil ho Pepek. „Tento svět je pro vás nedostupný.“

„Tak aspoň s Červeným Křížem!“ žádal pilot o poznání zaraženěji.

„Kde by se tu vzal?“ usmál se Pepek. „Pochopte konečně, jste úplně mimo Zemi, tady nemůžete očekávat pozemské konvence ani úřady. A ten Červený kříž - nezdá se vám příliš drzé provokovat ďáblice žádostmi o spojení s nějakým křížem? Co teď s vámi uděláme, do toho na Zemi opravdu nikomu nic není.“

„Poslyšte, ať jste kdo jste, co vám dává právo...“ začal nahněvaně Johny, ale Pepek ho nenechal domluvit.

„Nemluvte tady o právu!“ rozkřikl se na pilota. „Napadli jste nás bez vyhlášení války, budete ji tedy mít! Měl byste si konečně uvědomit, že jste válku proti nám začali, prohrajete a zaplatíte za ni. Vy sám třeba tím, že na zdejším ostrově zestárnete, jestli se to protáhne na několik desítek let.“

„To je ale nepřípustné!“

„Nepřípustné? Buďte rád, že vám tu zařídíme jakž takž snesitelný pobyt! Zacházíme s vámi slušně, nebudete živořit v klecích pod kulomety a za ostnatými dráty, jako živoří vaši zajatci na Guantánamu! Nebudeme vás celé roky vyslýchat, mučit, ani týrat drogami, jak je vaším zvykem. Na co si ještě chcete stěžovat?“

„Že je to nepřípustné věznění bez soudu!“

„Jaké věznění?“ opáčil Pepek jedovatě. „Na rozdíl od vašich koncentráků je to velice slušný zajatecký tábor. Máte tu ode dneška domky k bydlení, nouzí rozhodně trpět nebudete a v rámci ostrova máte úplnou volnost. Nikdo vás tady nebude hlídat ani mučit. Nepočítám ovšem žraloky kolem v moři, ale to je zdejší příroda, tu nezměníme. Jen vás před nimi včas varujeme, abyste si někdy v budoucnu nestěžovali.“

„Nemůžete srovnávat naše zajatecké tábory s koncentračními!“ vybuchl John.

„Právě že můžeme!“ odpálil ho Pepek tvrdě. „Sám jistě dobře víte, jak se k zajatcům chováte! Ze srovnání s námi vycházíte jako bestie, hodně zle.“

„Já vím,“ zavrčel Johny. „Běda poraženým!“

„Běda vašim poraženým!“ opáčil Pepek. „Na rozdíl od nich jste se pro válku rozhodli sami. Nemáme důvod vás litovat!“


Pepek soudil, že další výslechy už nemají smysl. Pro jistotu se poradil s ostatními, ale výjimečně nedostal žádný protinávrh. Jen Máňa měla připomínku, jestli je správné, aby tam mezi samými chlapy zůstala i jediná žena.

„Můžeme jí věnovat samostatný domek, aby nemusela bydlet s chlapy,“ navrhl Olda. „Jinak si myslím, že jí přítomnost chlapů nevadí, když byla s nimi v posádce.“

„Nevím,“ nezdálo se Máně. „Nebyla bych si tím jistá! Teď se asi ničeho bát nemusí, ale až disciplina povolí, kdoví?“

„No dobrá, můžeme je oddělit, ale uvědom si, samota pro ni může být ještě horší.“

„Vrátila bych ji na Zem,“ řekla Marie. „Třeba jako parlamentářku, mohla by donést na Zem nějaký vzkaz...“

„Nač nám to bude?“

„I kdyby jen proto, abychom ji tam mohli poslat!“

„Dobře, popovídej si s ní o tom,“ řekl Pepek. „Držet ji tu nemusíme. Ale teď se mi zdá důležitější zjistit cíl téhle křižácké výpravy. Měli bychom před ní civilizaci na desátém světě varovat, dřív než tam přitáhnou.“

„Věříš, že se tam dostanou?“

„Nevím,“ zamyslel se. „Možná bychom měli naopak sledovat tuhle chásku a nepustit ji tam. Nezdá se mi dobré nechávat jí volné pole k řádění. Vyzbrojená je na to trochu moc.“

„Jen abychom toho nelitovali!“ vzdychla si Jarča. „Může to být oboustranné. Kdo žije na tom desátém světě? Krajané naší zajaté ďáblice, ďáblové. Nevyhrožovala nám náhodou jejich krutou pomstou? Abychom se brzy necítili jako zrnko obilí mezi mlýnskými kameny! Jestli jsem to správně pochopila, cestu na Zem znají, přinejmenším od pana Vávry, o kterém jsme už také dost slyšeli.“

„Připomněl bych, že Vávra na Zem přivezl ďáblici z desátého světa a Američanům věnoval tefirské motory vimaanů,“ přidal se Víťa.

„Nechat to jen tak nemůžeme,“ shrnul Pepek.

Postavili stranou ještě jeden domek pro seržantku Nicol Riderovou. Pepek s Víťou pak vyhnali z vraku letadla zbývající vojáky a vrak pomocí robocentra úplně rozpustili. Když se ale teleportem vrátili do svého domku v Oáze, ke spokojenosti moc důvodů neměli. Příměr Jarči se zrnkem mezi mlýnskými kameny nevzbuzoval shovívavý úsměv, ale obavy.

Ďábly na Zemi přece jen znali, zato neznámá civilizace může být nebezpečnější.

K beránkům měla rozhodně daleko.

 


Zpět Obsah Dále

10.08.2017 19:53