Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Ztroskotanci

Několik tisíc dospělých obyvatel Oázy se seznamovalo se situací průběžně již v době, kdy Pepek s Xapho vyslýchali zajatce. Telepatický přenos z Ostrova Ruky vnímali všichni. Mnoho tefirek zajišťovalo přenosy, ale samy do diskuse nevstupovaly, jiné přidávaly vlastní komentáře a nápady. Když se Horákovi vrátili, čekala je hromada návrhů, co by se mělo dál dělat, rozdělená přibližně do tří skupin.

První skupina navrhovatelů požadovala bezodkladné odeslání výpravy do paralelních světů, aby zjistila, kde se nachází zmíněný desátý svět, co je na něm za neznámou civilizaci a jaké od ní může hrozit Oáze nebo Zemi nebezpečí.

Druhá skupina navrhla věnovat se flotile letadel na Gehenně. Setkání s nimi vypadala nebezpečně, bylo jich tam mnoho a byla dobře vyzbrojená. Víťa měl štěstí, že ho interakce neutrin změnila v ducha, místo aby se i s letadlem prostě vypařil, ale s každým to tak dobře dopadnout nemusí.

Třetí skupina připomínala, že letadla musel postavit, vyzbrojit a vyslat někdo na Zemi. Námitka, že za to byl odpovědný hlavní štáb americké armády s presidentem, již potrestaní za něco jiného, příliš nepřesvědčovala. Spíš se zdálo, že výpravu někdo zahájil bez vědomí presidenta i armádních špiček. Proč se hlavní štáb soustředěně věnoval Novému Německu, kde se akce účastnilo kolem sta amerických letadel, když flotila na Gehenně měla letadel desetkrát víc a modernějších? Navíc byla ozbrojená atomovými zbraněmi, které nemohli Američané proti Novému Německu použít s ohledem na světové veřejné mínění. Svědčilo to o tom, že ta lépe zajištěná akce bude nejspíš důležitější. Tím ale byla záhadnější. Kdo může mít na něčem takovém zájem?


Pepek se rozhodl znovu vyslechnout amerického presidenta. Sliboval si od toho, že by měl o americké výpravě v Gehenně vědět, ale protože čas neúprosně ubíhal, vzal s sebou i komando bažiňaček. Do vimaanu by se nevešli, raději si na to vzali pohodlnější mikrobus.

Tušení Pepka nezklamalo. Americký president ho už z dálky uvítal výčitkami. Nebylo divu, ostrovní vulkán se nedávno probral z krátkého období klidu, vzduchem létaly sopečné pumy až k jeho domku a někdy se rozplácly i o jeho střechu. Pevné pláty střešní krytiny sice neprorazily a Pepek po nepříjemných zkušenostech s požáry změnil materiál krovů i krytiny za nehořlavé, takže novější domky už by neměly vyhořet, ale příjemné to asi nebylo. Pepka přitom napadlo zrovna v této situaci natočit o presidentovi dokumentární pořad, jak se krčí za pootevřenými dveřmi, když kolem hvízdají sopečné pumy, ale jen mávl rukou.

„Jste neuvěřitelný cynik!“ stěžoval si president skrz škvíru ve dveřích. „Sliboval jste mi život, ale tady nemám ani jistotu, že každým okamžikem nepřiletí roztavená hrouda lávy a nezabije mě. Vždyť se to podobá pomalé a nelidské popravě!“

„Neběhejte tedy po ostrově, zdržujte se v domě,“ poradil mu klidně Pepek.

„I do střechy už to párkrát narazilo!“ dostal vyčítavou odpověď. „Navíc se tu každou chvíli třese země! Kdo má vydržet sedět v kymácejícím se domě a čekat, až mu strop spadne na hlavu? A venku je to ještě horší! Generál Redwick bydlí od sopky přece jen dál.“

„Mohli jste tedy bydlet u něho,“ navrhl mu bezelstně Pepek.

„Redwick je svině, s jakou se nedá pod jednou střechou dlouho vydržet,“ zavrčel president.

„Za to mi vinu nedávejte,“ usmál se Pepek. Došlo mu, že to ti dva zkusili, ale brzy se rozešli. Ponorková nemoc je zřejmě horší než banální nachlazení.

„Naše domy vydrží víc než myslíte, vždyť jste oba ještě naživu,“ řekl. „Aspoň jste na vlastní kůži zažil pocity lidí, na které jste posílal vojáky. Válka je horší než dvacet takových Krakatau! Varoval jsem vás dostatečně, abyste žádnou nezačínal. Kdyby tu nelétaly pouhé sopečné pumy, ale vaše letecké pumy nebo rakety, to byste si teprve užil strachu!“

Jeho slova náhle zpečetila sopečná puma. Rozpleskla se sotva dvacet metrů od nich, žhavé úlomky se spolu s drobnými kamínky z místa dopadu rozstříkly do všech stran. Pepek se až rozesmál, jak president úlekem přibouchl dveře.

„A vy se na mě ještě budete chodit dívat, vy sadisto?“ vyčetl mu president, když opět pootevřel dveře a opatrně vykoukl.

„Ne,“ zvážněl Pepek. „Nastupte si, odvezeme vás jinam, kde to tak nebouchá.“

S těmi slovy otevřel dveře mikrobusu. President nezaváhal a vyběhl z domku, jako by se za ním hroutil. Jakmile byl uvnitř, Pepek raději vzletěl a zamířil k dalšímu ostrůvku dál od probuzeného vulkánu. Mikrobus přece jen neměl odolnost vimaanů a sopečné pumy byly nebezpečné, i když nebyly plněné výbušninou, jako ty vojenské.

Přistáli na menším atolu, kde Pepek požádal roboty o obvyklý domek a s bažiňačkami v patách uvedl presidenta aspoň do vstupní haly.

„Mohl byste mi vysvětlit, co víte o vaší výpravě v Gehenně?“ zeptal se ho opět vážně.

„Nevím jakou výpravu máte na mysli,“ ohradil se už zase pyšně president. „A nejsem povinen podávat vám žádné informace. Přesun na snesitelnější místo není žádná milost, ale humanitární řešení a vlastně vaše povinnost! Za to vám ale žádná vděčnost nepřísluší.“

Bylo znát, že už se trochu otřepal a zase se domníval, že mu patří celý svět.

„Podívejte se, pane,“ zamračil se Pepek ještě víc. „Kdyby to bylo vážně tak nelidské, nenechávali bychom tam ani vás, ani generála Redwicka, ale vrazi malých holčiček si žádné slitování nezasluhují. Nemáme čas dohadovat se, co je a není naše povinnost. Holky, je váš, vezměte si ho na paškál!“

Bažiňačky čekaly už jen na ten povel. Nebohého státníka obklopily a spojily se s jeho vědomím. Chtěl se jim vytrhnout, ale bylo to marné, už předtím zjistil, že na ně nestačí. Ani se ho nedotkly a přece ho mezi sebou držely jako v neviditelných kleštích. Chvíli se s nimi přetahoval, ale pak rezignoval. Bažiňačky ho duševně vysávaly jako pavouk mouchu, podle jeho vytřeštěného výrazu to asi nebylo příjemné, ale po necelé minutě ho propustily s tím, že o akci v Gehenně nemá nejmenší potuchy.

„Vy... vy...“ sípěl president, když vytřeštěně dovrávoral do nejbližšího křesla a zůstal v něm sedět jako hromádka neštěstí. „...co jste vlastně za lidi? Jste vy vůbec lidi?“

„Máte pravdu, ale víte už přece, že ty dámy nejsou ze Země,“ odvětil mu suše Pepek, „Jsou to pravé ďáblice z pravého Pekla. Chtěl jsem s vámi jednat po dobrém, ale když o to nestojíte, musíte počítat s tím, že vás předám do péče jim. Jak jste si všiml, přečtou si přímo vaše vědomí a dostanou z vás všechno. Kdybychom za vámi ještě někdy přišli, snažte se být vstřícnější a co nejméně zapírat. Když s vámi nebude řeč, zažijete od našich krásných valkýr více takových výslechů. Na přátelské popovídání nemáme čas, na Gehenně létá tisíc vašich letadel a praží do nich radioaktivní záření.“

„Ale já o těch letadlech opravdu nic nevím!“ chytal se za hlavu president a pokoušel se vstát. Byl ještě jako omámený a moc mu to nešlo, musel se přidržovat stolku.

„To už víme. Jak je vidět, vypravili je tam i bez vás,“ popíchl ho Pepek.

Bažiňačky již nastupovaly do mikrobusu, ale president to pořád nemohl pochopit.

„Vždyť to není možné!“ trval na svém. „To nemůže být pravda! Bez Kongresu a beze mě nemůže nikdo nic takového zorganizovat! Musel bych o tom něco vědět!“

„Ta letadla mají americké emblémy,“ řekl Pepek vážně. „Nesou těžké bomby včetně atomových. Proč se tomu ale divíte? Sám dobře víte, že jste i vy jednal pod vlivem ďáblů.“

„Ujišťovali mě ale, že mě budou o všem včas informovat!“

„Ujišťovali?“ pokrčil Pepek rameny. „Zřejmě sliby nedodržují, ale tomu byste se už neměl divit, snad je trochu znáte! Pojďte si nasednout, ať vás nemusím tahat!“

S těmito slovy vyšel z haly a zamířil k mikrobusu bez kol.

„Počkejte!“ zvolal president, následující Pepka nejistými kroky. „To přece nejde, to se musí vysvětlit! Atomové bomby tam být nemohly, to je naprosto vyloučené!“

„Není to vyloučené!“ odrazil ho Pepek. „Asi jsme jim hodně vadili, když jednu z těch atomových bomb proti nám použili.“

„Proti vám?“ znejistěl, ale nasedl na přední sedadlo.

„Ano, proti nám,“ ujistil ho suše Pepek a vzletěl. „Poměrně úspěšně, kamaráda mi tím změnili v ducha. Přitom se s nimi chtěl jen domluvit.“

„To je mi opravdu, ale opravdu líto. Jen nechápu, proč by to dělali?“

„To ještě nevíme,“ řekl Pepek. „Naštěstí se umíme vracet do hmotné podoby, jinak by to bylo navěky. Dobrá, o těch bombách nic nevíte a nic nám neřeknete, nevadí, zjistíme si to. Můžete mluvit o štěstí, že to nepřičteme k vašim hříchům. A teď si vystupte, jste doma.“

Mikrobus opatrně dosedl na chřestící pemzu dva metry ode dveří presidentova domu.

„Tady?“ zděsil se president, když nad ním hvízdla další sopečná puma. „To nemyslíte vážně! Mám se snad vrátit do toho pekla?“

„Jistě,“ řekl Pepek a když se president neměl k vystupování, popadl ho očima, zvedl ho a vystrčil ze dveří. „Tady je teď přece váš domov.“

„To je nelidské!“ zvedal se bývalý president z kamenité půdy, na kterou upadl, když mu Pepek vrátil tíži. „Věřil jsem, že děláte aspoň humanitární gesto. A vy zatím...“

„To nebylo humanitární gesto, ale výslech,“ ujistil ho Pepek. „Nechtějte nás oblomit, humanitárními gesty jste také neplýtval. Pamatujete si, kolik rozsudků smrti jste podepsal? Osm těch popravených byli nevinní! Vyslat někam po zuby ozbrojené vojáky je také krásné humanitární gesto, že? Podívejte se, pane, pro nás nejste hlavou nejsilnějšího státu na Zemi, ale usvědčený a právoplatně odsouzený vrah. Rozsudek doživotí ani jeho podmínky se tedy nemění. Cožpak vám ještě nedošlo, že je to za vaše zločiny spravedlivý trest?“

„To mám teď tady trpně čekat, až na mě něco spadne?“

„Nic jiného vám nezbude,“ řekl Pepek. „Milost nečekejte, jen spravedlnost. Možná vám přijdu sdělit, jak to dopadlo, když už jste v tom namočený.“

Vzletěl a nechal vztekle nadávajícího odsouzence samotného.

Pořád měl jiné, horší starosti.


Porada všech obyvatel byla tentokrát dlouhá a protáhla se pozdě do noci.

Zprávy se telepatií šířily rychleji než rádiem i televizí, ale všeobecná porada byla něco jiného. Telepatie na hromadné akce nestačila, museli se všichni sejít v hlavním Kulturním domě na ostrově Oáza. Ačkoliv Víťa nedávno budovu i poradní sál rozšířil, sál praskal ve švech a lidé se mačkali i v sousedních klubovnách. Víťa to přenášel pomocí holografie Mrzoutů, takže se zdálo, že jeviště je pokračováním kluboven. Většině to vyhovovalo, jenže do diskuse se zájemci mohli hlásit jen v hlavním sále, takže se neustále trousili tam a zpět.

Obyvatelé Oázy se rychle shodli na názoru, že by se měli pokusit zabránit tragédiím, ke kterým se očividně schylovalo. Potíž byla, že ani lidé, ani tefirky neměli andělské dary úplné. Všichni měli telepatii, xijtranskou hojivou schopnost tacukyidarchon. Znamenalo to schopnost létání, ovládání ohně a neviditelnosti a vytváření zón nevodivosti, známějších jako přimražení »arachlirud«zóny rušení elektřiny »tasike-sipde«. I s tím by asi ledacos zvládli, ale jen malá část tefirek měla slýriby potřebné k otevírání vesmírných bran a jen rodina Horáků měla navíc xeri na obranu před agresivními bakteriemi. Průzkum neznámých oblastí by tedy mohli vést jen oni.

Ke hlídání flotily na Gehenně se hlásila parta, která tam nedávno v duchovité podobě hlídkovala. Tefirky se dušovaly, že to s využitím dosavadních zkušeností zvládnou i bez slýribů, ale nemohly by následovat Američany, až by odstranili technickou závadu, která je držela na Gehenně. Tefirky se snažily přemluvit Františka, aby jim šel dělat strážce brány, ale ten se k tomu nemohl odhodlat. Nelíbilo se mu, že by musel být byť jen dočasně duchem a lamentoval, že je to proti jeho křesťanskému přesvědčení.

Na Zem duchyně nemohly. Nikdo nevěděl, zda je ještě zamořená bakteriemi, nebo zda se to mezitím nezlepšilo. Bez duchovité podoby a bez možnosti úniku vesmírnou bránou by byl průzkum Země nebezpečný. Tefirky nezapomněly na svou minulost bojovnic, hlásily se i na hlídky na Zemi, ale Horákovi je od toho odrazovali pravdivým upozorněním, že nikdo nemá se současnou situací na Zemi dost zkušeností.

Jak se zdálo, Horákovi by byli nepostradatelní na všech frontách a ostatní jim při tom mohli nanejvýš asistovat, jen Marie by se kvůli těhotenství neměla účastnit nebezpečných misí. Což o to, dobrovolníků i dobrovolnic bylo dost, ale bez plného vybavení to nešlo.

Salgiel navrhla rozdělit Horákovic rodinu na čtyři skupiny. Velení nebezpečných misí by svěřila klukům: Pepkovi Zemi, kde se ze všech nejlépe vyzná, Oldovi průzkum vesmíru spojený s hledáním Desáté Země a Víťovi s jeho technickým zaměřením by nechala starost o flotilu na Gehenně. Neměli tam jít sami, ale měli by tomu velet a spolupracovníky si měli vybírat nejen ze svých manželek, ale i z jiných rodin. Každá parta si měla vzít s sebou psy, aby jim případně pomohly psí instinkty. Čtvrtou skupinu měly tvořit doktorky, vybavovaly by v Oáze další tefirky slýriby. Salgiel tvrdila, že bažiňačky adeptky spolehlivě prověří, aby orgány nezneužívaly. Může za ně ručit, spojovala se s nimi při výuce telepatii.

„A koukejte co nejdřív uzdravit Hedviku!“ napomenul Salgiel a Jarču Pepek.

„To nebude jednoduché!“ vrátila mu to Jarča. „Za její příšerný stav můžeš nejvíc ty! Kvůli tobě nemůžeme použít andělskou sílu! Doufala jsem, že brzy vyjde najevo, jak malou pravděpodobnost úspěchu Hedva má, jenže ono jí to vyšlo.“

„Cože?“ ožil Pepek. „Tak přece?“

„Jo, syčáku!“ vpálila mu Jarča. „Budete mít Honzíka, jasné? Kdyby to aspoň nebyl ten vytoužený kluk, snad by se Hedva dala ukecat, abychom ji vyléčily zázrakem, ale kluka si vzít nenechá. Vydupala si ho perně, snad ji aspoň odškodní za to trápení.“

„Takže budeme mít dalšího kluka,“ vzdychl si trochu Pepek.

„Jo, jsi přímo jejich velkovýrobce,“ zaryla do něho Jarča. „Všichni chlapi tady v Oáze berou poměr tři ku jedné disciplinovaně, jen tebe ty Jupiterské světy nějak poznamenaly.“

„Škoda,“ opět si vzdychl Pepek. „Aspoň jedna holčička kdyby byla...“

„Máš jich snad v rodině málo?“ utrhla se na něho i Marie.

„I když počítám ty nevlastní, do správného poměru jich pořád pár chybí,“ řekl.

„Nech taky něco na jiné,“ usadila ho Jarča. „Není problém nadělat spoustu dětí, práci dá teprve vychovat je! Uznávám jen, že ses tomu vyhnul ne vlastní vinou.“

„Na výchově dětí má náhodou Pepek největší podíl,“ zastala se ho nečekaně, nepříliš výrazně, ale přesvědčeně Yazatap. „Kdyby nevychoval nejprve nás, staré harcovnice, žádné děti by tu nebyly. Ani ty vaše. A z vás by byla jen hromádka popela.“

Jarča se na ni překvapeně podívala, než si uvědomila, že to Yazatap myslí nezvykle vážně a rozhodla se raději vycouvat.

„Zásluhy mu nikdo nebere,“ ustoupila. „Jen nemusí všechno strhnout sám.“

„To přece nikdo netvrdí,“ řekla Yazatap. „Spíš si myslím, že měl s dětmi smůlu. Ať si to otočíte ze které strany chcete, malé děti jsou nejkrásnější a vlastní dvojnásob. Skoro bych si taky nějaké to mimino pořídila.“

„A co ti v tom brání?“ opáčila Jarča.

„Válka,“ řekla chmurně Yazatap.


Zatímco Olda s Víťou mohli využít duchovitého stavu hmoty, zajišťujícího jim aspoň částečnou bezpečnost, Pepek tuto možnost na Zemi neměl. Napadlo ho sice, co by pomohlo, ale bylo by to na hodně dlouhé lokte.

Aby nenechal žádnou možnost nevyužitou, požádal o pomoc Víťu. Spolu připravili přenosný počítač z civilizace Mrzoutů, aby se za ně domluvil s nepochybně inteligentními mlžnými bytostmi jupiterského světa, kde Pepek v jednom dni nedobrovolně strávil tři roky. Pepek tam ovšem nechtěl promarnit další léta, ale podle něho by na to měl stačit počítač. Mrzoutí stroje ovládaly telepatii, mohly by se s inteligentními hurikány domluvit a nevadilo by jim, kolik času zatím na Zemi nebo v Oáze uplyne. Pepkovi by pak postačilo čas od času otevřít k bleskurychlé kontrole počítače malou bránu. Počítač je tak jako tak rychlejší než člověk a komunikace s lidmi by i při jeho zpomalení proběhla v rozumně krátkém čase.

Domluveno - uděláno. Robot ve tvaru nepravidelné stříbrné šišky, připomínající tlustý salám, měli brzy. Na tvaru nezáleželo, hlavně aby se domluvil s tamními bytostmi. Pepek si pro ně na začátek připravil pár dotazů, ale chtěl jim také nabídnout spolupráci hned ve dvou směrech. Jak si dobře pamatoval, jejich největší problém byl nedostatek živin. Ačkoliv byly obdařené schopností fotosyntézy, stačilo jim to sotva na přežívání. Proto se ixogotly občas vydávaly za živinami do okolních světů. Pepek jim chtěl nabídnout robocentrum Mrzoutů. Nemuselo by být ani kompletní, místním bytostem by nejspíš stačily základní živiny, což robocentra využívající libovolné hmoty umožňovala.

S rozmontovaným robocentrem tam chtěl poslat na smontování i pár robotů. Nikomu by přece nevadilo, kdyby jim to trvalo týden či dva a v Oáze by zatím uplynulo dvacet nebo třeba i padesát let. Osobně by tam dohlížet nemusel a v případě komplikací by mohl pomoci i na dálku. Telepatie Mrzoutů se dala zachytit i v sousedním světě, v tomto případě v Oáze. Pepek by ke hlídání takového signálu vyčlenil další počítač, aby mu nic důležitého neuniklo. Byl ale pevně odhodlaný svůj dávný slib splnit.

Na oplátku je chtěl požádat o zvláštní pomoc, ačkoliv si nebyl jistý, zda mu pomohou. Týkala by se té divné žíravé mlhy, zamořující v duchovité formě hmoty Zemi. Co to vlastně bylo? Během kvapného ústupu o ní nic nezjistili, nezískali ani vzorky, ze kterých by se něco dalo poznat. Uvažovali o ní jako o žíravé chemikálii nebo o baktériích. V prvním případě by jim bytosti Jupiterova světa nepomohly, ale bakterie by pro hladové ixogotly představovaly spíš potravu než nebezpečí. Co takhle vzít jednoho ixogotla s sebou, třeba v nějaké nádobě? Byl by problém proletět s ním rozhraním, které mění hmotu v duchy, a vypustit ho na Zemi z láhve jako džina proti žíravé mlze? Kdyby se ukázalo, že jde o chemickou žíravinu, mohli by spolu hned v bráně couvnout! Záleželo už jen na tom, jak to mlžné bytosti přijmou.

„Jestli se ti to povede, začnu si tě fakt vážit,“ věštil Víťa.

„Pořád mě podceňuješ?“ zaškaredil se na něho Pepek.

„Tak to nemyslím,“ zarazil se trochu Víťa. „Ale o činech takového kalibru se kdysi na Zemi zpívaly hrdinské písně a získávaly se za ně rytířské ostruhy! Nebude to jen tak.“

„Zapomínáš, že jsem to už jednou udělal,“odfrkl si Pepek. „Robocentra v Oáze jsem zavedl sám a navíc potají, Alexijev by mi to nejspíš nedovolil.“

„Ne že by ti to nedovolil,“ vrtěl hlavou Víťa. „Ale rozmluvil by ti to.“

„Díky tomu ale žijeme!“ zavrčel Pepek a Víťa už raději neodpověděl.

Robota letmo vyzkoušeli, pak Pepek otevřel bránu a veliký stříbrný salám proletěl do neznámého jupiterského světa.

„Šťastnou cestu!“ přál mu Pepek.

„Žádné mlžné bytosti jsem tam ale neviděl,“ řekl zklamaně Víťa.

„Já taky hned ne,“ ujišťoval ho Pepek. „Počítám s tím, že když je budou telepaticky intenzivně volat, do půl hodiny budou mít kontakt.“

„To ti moc nepomůže,“ mínil Víťa. „Tady zatím utečou tři týdny a než se domluvíte, sejde se rok s rokem, jen to fikne.“

„Ani nečekám, že to bude hned,“ namítl Pepek. „I kdyby to mělo efekt za dva roky, udělat to musím co nejdřív a odkládat to nechci.“

„Dobrá,“ ustoupil Víťa. „Ale kdybychom to odložili o měsíc, u těch mraků by se to projevilo za pár minut jejich času a to by nám snad nevyčítaly. Naše problémy na Zemi jsou podle mě důležitější.“

„Možná jsou,“ připustil Pepek. „Ale tohle musíme taky udělat co nejdřív. Nevíš komu to může zachránit život. Když nebudou z hladu navštěvovat cizí světy, nikoho už nesežerou. Buďme rádi, že s nimi byla řeč.“

„Máš asi pravdu,“ uznal raději Víťa.


Když se Pepek nemohl na Zem vypravit jako duch, rozhodl se očíhnout to tam aspoň hmotný. Nechystal se budit rozruch a nemínil podnikat nebezpečné kroky. Vzal s sebou jen Xapho a vypravili se za redaktorem Kryštofem. Vystoupili v Oáze z teleportu u vlaječky, označující tmavý, špinavý dvorek v centru Prahy, kde je těžko někdo uvidí, prošli dvěma hvězdnými bránami, temným průchodem a vraty a byli na ulici.

V redakci ale Kryštofa ani Adélku nenašli. A co hůř, ani se tam nedostali.

„Kryštof?“ zavrčel na ně nerudný vrátný, sotva očima vzhlédl od novin. „Ten už tady doredaktoroval. Minulý týden dostala celá redakce padáka. Byli prý moc tendenční.“

„To je mrzuté,“ posteskl si Pepek. „Nevíte aspoň, kde bych ho mohl najít?“

„To není moje starost,“ zavrčel vrátný. „Ale jestli okamžitě nevypadnete, zavolám na vás chlapy z ochranky.“

„Nač tak zhurta?“ zašklebil se na něho Pepek.

„Protože si vás tady moc lidí pamatuje,“ doplnil vrátný jedovatě.

Pepek si vzpomněl, že právě tento vrátný si ho zřejmě pamatuje z doby, kdy mu prošel vrátnicí ještě jako duch.

„Nemějte obavy,“ mávl rukou. „Už jdeme. Když tu Kryštof není, co tady?“

Kdyby Pepek s Xapho opravdu chtěli, do redakce by se dostali i dnes. Nízké turnikety by přeletěli v pohodě, ani ochranka, ani nerudný vrátný by je nezastavili. Který blázen by se chtěl postavit neviditelným? Ale bez Kryštofa to nemělo smysl. Co by tam dělali? Pepek se raději rozhodl k ústupu. Na Kryštofa se zeptá jinde, kamarádů měl přece dost.

Vyšli na ulici a zamířili do konkurenční redakce za Kryštofovým kamarádem. Ale ani Rosťu nenašli, jen se dozvěděli, že tam už nepracuje, neboť nedávno i tam dostali všichni redaktoři výpověď. Pepkovi se to nezamlouvalo. Byla to druhá redakce novin, kde se stalo totéž, ačkoliv byly konkurenční. Tím spíš zatoužil dozvědět se o tom i z druhé strany, nejen od nevrlých vrátných.

Na ulici se ale Pepek bezradně zastavil. Mohl by samozřejmě telepaticky kontaktovat spoustu dalších lidí, které si pamatoval, ale v městském ruchu cítil jen slabou rezonanci, ze které směr ani vzdálenost neurčil. Že si včas nezjistil, kde Kryštof, Rosťa anebo Adélka bydlí! Nezbylo mu nic než přemýšlet, co teď? Kdyby měl mobil a znal Kryštofovo číslo, bylo by to jiné. Ale Pepek se dávno odnaučil používat telefony, žádný mobil neměl, ostatně neznal ani to číslo.

Pokusil se aspoň telepaticky naladit nejprve na Kryštofa.

„Kryštofe, pamatuješ si mě ještě?“ telepatil mu naslepo. „Býval jsem duch, procházel jsem stěnami a říkali mi Smrťák. Teď jsem člověk a potřebuji se tě na něco zeptat. Určitě mě vnímáš, ale já tebe ne, nemohl by ses se mnou sejít? Co takhle teď hned na Václaváku?“

Pro jistotu to zopakoval u Rosti. V obou případech pocítil jen slabé zachvění. Mimo město by snad odhadl aspoň směr..., ale ve městě to bylo naprosto vyloučené.

Vydali se tedy s Xapho do centra. V Oáze žádné peníze neměli a i kdyby, na Zemi by neplatily, zásoby peněz z dřívějška mezitím utratili, ale Pepek navštívil nejbližší klenotnictví, kde nabídl na prodej veliký zlatý prsten. Považoval to za nejlepší způsob jak legálně přijít k penězům a raději jich měl u sebe hned několik. Klenotník se ale na prsten podíval pořádně lupou a pak jej vrátil.

„To jste nakoupil někde u překupníků, mladý pane, že ano?“ vrtěl odmítavě hlavou. „Napálili vás, je to bezcenný aušus, rovnou to vyhoďte.“

„Je to naprosto čisté zlato,“ trval na svém Pepek, neboť ty kroužky sám programoval, takže dobře věděl, co v nich je. To zlato bylo nejen chemicky, ale přímo izotopicky čisté.

„To by muselo mít punc,“ trval na svém klenotník. „Kde tady jaký vidíte?“

„Punc tam není,“ připustil Pepek, aniž by na prstenu něco hledal. „Ale zlato to je. Vy to bez vašich značek zjistit neumíte? Podle mě by to neměl být takový problém.“

„Není problém zjistit zlato,“ nedal se klenotník. „Totiž, já naprosto pevně věřím, že to na povrchu zlaté je. Ale bude to jen pozlacené, pod tím může být v lepším případě stříbro, ale daleko spíš úplně bezcenná mosaz. To je u pokoutních překupníků běžné.“

„Nemůžete to aspoň zkusit?“

„Vy si zkrátka nedáte říct...“ vzdychl si klenotník. „Podívejte se, mladý pane, muselo by se to roztavit v laboratoři, ale to vás přijde zhruba na tisíc korun. Pro mě za mě, když je obětujete, klidně to tam pošlu. Předem vám říkám, budete zklamaný. Jestli to je bezcenný šunt, jakože to tak vypadá, přijdete i o tu tisícovku. Klidně to pro vás udělám, může mi to být jedno, moje peníze to nebudou, ale věřte raději zkušenému.“

„To jako mám zaplatit za tu zkoušku předem?“ došlo Pepkovi.

„Jak jinak?“ přikývl klenotník. „Co až laboratoř zjistí, že je to opravdu jen bezcenný šmejd? Vy pak zmizíte a já bych to měl platit ze svého?“

„Jenže já peníze nemám, to bych nic neprodával,“ vzdychl si Pepek.

„Pak je mi to líto,“ řekl klenotník. „Nemohu si dovolit luxus věřit kdekomu.“

Zdvořile je vyprovodil až ke dveřím, ale sledoval víc Xapho než Pepka. Zřejmě se mu zdála podezřelejší. Pepek se neobával, že by ji klenotník prokoukl úplně, ale pobavilo ho, že v něm její exotický vzhled vyvolal nevhodné asociace s nepoctivými překupníky. Ani Pepek neměl barvu sýra, ale proti Xapho byl pořád světlejší. Na ostrém slunci tropického ostrova zhnědly do čokoládova i bývalé Árjá a tak se ďáblice, které kdysi považovaly lidi Země za podřadné, dostaly do pozice přehlížených. Rasismus má v Čechách hluboké a staré kořeny, ale tohle bylo přece jen pikantní. Kdyby ten páprda věděl, že Xapho patří ke starší civilizaci, než si on vůbec dokáže představit!

Nedalo se s tím ale nic dělat, tady zkrátka neuspěli.


Chodit bez peněz po Praze nebylo to pravé. Nemohli si dát zmrzlinu, nemohli posedět v kavárně. A Kryštof ani Rostislav nepřicházeli.

Pepka konečně napadlo, že třeba nemohou přijít, ale nemohou mu to sdělit. Telepatii bohužel neovládali a Pepek neměl ani mobil, na který by mu mohli zavolat.

Vyřešil to ale geniálně. Procházeli spolu kolem telefonní budky, když ho napadlo, že mu Kryštof nebo Rosťa mohou zavolat přímo do budky, když zjistí její číslo. Naštěstí bylo na budce napsané a když Kryštofa telepaticky požádal, aby mu na to číslo zavolal, ozval se z budky zvonek.

Pepek rychle vtáhl Xapho dovnitř a zvedl sluchátko. Ano, byl to Kryštof.

„Proč tady ještě nejsi?“ vyčetl mu. „Čekám na tebe už dvě hodiny!“

„Protože jsem v práci a nemohu se courat, kde mě napadne,“ vysvětlil mu Kryštof ne právě srdečným tónem. „U koho vlastně jsi?“

Když se ale dozvěděl, že Pepkovi volá do telefonní budky, trochu změkl.

„To jsem netušil,“ přiznal. „Ani by mě nenapadlo, že to jde. Vždycky jsem si myslel, že z budek se dá volat jen ven. Ale z práce se před čtvrtou odpolední neuvolním. Jsem rád, že mě tu zaměstnali a musím sekat latinu, abych nepřišel o místo.“

„Nemohli bychom přijít za tebou?“ napadlo Pepka.

„Do našeho podniku se nedostaneš,“ ujišťoval ho rychle Kryštof. „Máme na vrátnici strašlivě přísné kerbery, vyškolené proti teroristům, každá snaha je předem marná.“

„Zapomínáš, že jsem se kdysi dostal do tajných skladů atomových hlavic,“ připomněl mu Pepek. „Ještě jsem všechno nezapomněl.“

„Hele, nedělej to,“ požádal ho rozhodně Kryštof. „Věřím, že by ses k nám dostal, ale já teď opravdu dělám jako šroub a vážně nemám čas. Nechceš mě dostat na dlažbu, že ne? Radši mi řekni, kde si dáme sraz? Pokusím se přijít, jak jen to bude možné.“

„Na Václaváku,“ trval na svém Pepek.

„Nevím, jak se tam dostanu, nejdřív večer,“ podmiňoval si to Kryštof. „Pochop, mám teď do Prahy daleko. Kdyby ses nějak dostal do Mladé Boleslavi, měli bychom to blíž.“

„Co děláš v Mladé Boleslavi?“ podivil se Pepek.

„Skladníka v automobilce,“ řekl Kryštof. „Zatím si to rozmysli, ale kdyby ses dostal až sem, mohlo by to být kolem páté odpoledne. A teď už musím končit. Tak ahoj!“

„Dobře, přiletím za tebou, bude to tak lepší,“ skončil i Pepek.

Bylo ale teprve ráno, do schůzky byla spousta času. S dopravou do Mladé Boleslavi si Pepek nelámal hlavu. Vrátili se s Xapho do Oázy, vyzvedli si zaparkované letadlo, ale místo do Mladé Boleslavi zamířili domů.

Co by dělali v Mladé Boleslavi bez peněz?


Xapho se rozhodla využít přestávky k nakojení Janinky a Pepek zatím navštívil Hedviku. Lékařky Jarča a Salgiel měly plno práce s transklonováním nových orgánů dobrovolnicím pro mimooázové zásahy, Marie jim asistovala, takže Hedvika byla v pokoji sama.

„Jak se vede?“ zeptal se jí Pepek hned ve dveřích. Šeptem, co kdyby spala? Poznat to nemohl, Hedvika ležela bez hnutí, hlavu měla zavázanou. Nechtěl o ni ani ťuknout telepatií, aby ji neprobudil. Byla ale vzhůru a poznala ho.

„Už jsi to slyšel?“ rozzářila se. Jen telepaticky, neboť kvůli obvazům přes rty nemohla ani mluvit. „Přece jen budeme mít Honzíka!“

„Ale zasloužíš si ho opravdu perně,“ přešel i Pepek na telepatii.

„To je mi jedno,“ řekla. „Až se Honzík narodí, holky mě rychle uzdraví. Přece si ho nenechám vzít jen kvůli chvilce pohodlí!“

„Bral bych i holčičku,“ řekl Pepek. „Ale kluk bude lepší, když si ho tak přeješ.“

„Ty už máš kluky čtyři,“ řekla opět telepaticky a Pepek nerozpoznal tón jejího hlasu. „Ale mně Honzík chybí. Nebudu ti lhát, stejně si to brzy zjistíš sám, ale mně strašně chybí i Jarda. A náš Honzík, mysli si o tom co chceš, bude taky trochu jeho. Prvního brášku nikdy nepozná, ale jako kdyby to byl pořád ten první, ten náš... můj a Jardův...“

Pepek trochu ztuhl, ale vzpamatoval se a nedal na sobě nic znát.

„To bude tvoje tajemství,“ odvětil vážně. „I když to těžko zatajíš před ostatními. Řekl bych ale, že tě budou všichni respektovat.“

„Honzíkovi to řeknu taky, až začne brát rozum,“ slibovala Hedvika. „Řeknu mu to, lhát mu nechci a nebudu.“

„Počkej s tím aspoň, až začne opravdu brát rozum,“ požádal ji. „Čím dříve, tím lépe, ale úplně malé děti nemusí vědět všechno. Nerozuměl by tomu.“

„Pepku...“pokračovala telepaticky, „nebude ti vadit, co jsem ti teď řekla?“

„Vadit?“ trochu se usmál. „Proč? My dva jsme si to snad řekli hned na počátku, co na tom chceš měnit? Budu tě respektovat jako všichni a upřímnosti si umím vážit.“

„Díky,“ odvětila. „Jsi opravdu fajn kluk.“

„Možná se dáš do té doby trochu do pořádku i bez andělské síly,“ utěšoval ji.

„Taky si to myslím,“ přikývla. „Až na ty oči, ty se bez zázraku nespraví. Viděla jsem takových jen pár a stačilo mi to... a když si pomyslím, kolika lidem vzala zkáza Andělského světa poslední naději, je mi z toho nanic. Víš, nebudu počítat tefirky, ale z pozemšťanů jsem tě pochopila hned po Alexijevovi. Škoda, že až po té katastrofě.“

„Myslíš, že Alexijev to pochopil ještě před ní?“

„Alexijev ano,“ přikývla. „Měl jsi být na naší debatě, když jsme se tenkrát vrátili z Oázy. Jen se po tom při nejbližším sexu podívej, Jarča se bude ještě dnes červenat, co o tobě tenkrát říkala. Snad to znáš, největší puritáni a puntičkáři bývají na Zemi ti, kdo nemají čisté svědomí. Jarča se tady ale změnila, teď už si o tobě nic špatného nemyslí. Jen si v ní klidně zapátrej, nic špatného nenajdeš. Ale Alexijev se tě zastával od začátku.“

„Vážně?“ potěšilo Pepka.

„Vážně,“ stvrdila to Hedvika. „Říkal, že jsme se dlouho zabývali léčením, ačkoliv je to jen jeden z mnoha pozemských problémů. Bylo sice správné něco v tom dělat, ale neměli jsme zanedbávat spravedlnost. Nebyla to tvoje, ale naše chyba, že jsi na to nakonec zůstal sám. Alexijev měl pravdu, zanedbali jsme to. A že ti šlo na Zemi především o spravedlnost, to už jsem si u tebe ověřila i osobně.“

„Ne vždycky se mi to ale podařilo,“ vzdychl si.

„Jako lidi máme nárok i na omyly,“ přikývla.


Cesta do Mladé Boleslavi proběhla bez nejmenších problémů, neboť ji urazili ještě ve světě Oázy, ale na Zemi to snadné nebylo. Pepek s Xapho tam neměli značku a kdyby bránu otevřeli na náhodném místě, mohla by překážet a mohli by je vidět náhodní kolemjdoucí.

Pepek to ale řešil jako obvykle, když se chtěl vynořit na neznámém místě.

Tam, kde by mělo být podle jeho výpočtů město, zanechali letadlo a vzlétli šikmo vzhůru jižním směrem. Bránu otevřeli v kilometrové výšce, prolétli jí a jako dva neviditelné přízraky se rychle snesli dolů. Bylo jen málo pravděpodobné, že si toho někdo z lidí všimne. Většině případných diváků se brána mihla nakrátko proti slunci a dala se snadno zaměnit za běžný obláček, zejména když se mráčků po obloze honilo víc.

Zviditelnili se v opuštěné uličce starší čtvrti. Na okamžik se vedle nich objevila další brána, jen mnohem menší. Proběhl jí malý černý psík a hned zase zmizel ve stínu. Horákovi zatím pomalou chůzí kráčeli na vhodné místo, kde by je Kryštof našel, až mu skončí směna. Pepkovi se líbila lavička poblíž autobusové zastávky, nedaleko našel i další telefonní budku a pokusil se telepaticky spojit s kamarádem, dnes už bývalým redaktorem.

„Jsme v Mladé Boleslavi a čekáme na tebe,“ hlásil mu a popsal mu okolí autobusové zastávky, kde se měli setkat.

„Kdyby se ti to vážně nehodilo, zavolej mi,“ a přidal mu ještě číslo nedaleké telefonní budky. „Ale to jen kdybys měl opravdu zásadní námitky. Jestli ti můj návrh vyhovuje, ani mi nevolej, ale rovnou přijď.“

Seděli spolu s Xapho na lavičce a čekali. Podobali se zamilovanému párku a nebylo to daleko od pravdy, jen místo aby se věnovali slepě jeden druhému, sledovali i okolí. Kryštof se neozýval, což by mělo znamenat, že asi přijde. Broka nebylo vidět, ale někde nedaleko se věnoval psím záležitostem. Jeho úlohou bylo své lidské přátele zajišťovat, ale do schůzky se jim vměšovat neměl.

„Proč ještě nevolá?“ znervózněla po chvilce Xapho.

„Buď nemůže, nebo nechce,“ odvětil stoicky Pepek. „Třeba nemá po ruce telefon, v autobuse se špatně telefonuje. Kryštof nebude bez mobilu, tomu bych se divil. Spíš nechce volat když nemusí, na Zemi nikdy nevíš, kdo tě odposlouchává. Zákony to dnes umožňují zcela nepokrytě, ale ďáblové odposlouchávali už dřív.“

„Myslíš, že by o nás měli zájem?“ vrtěla hlavou Xapho.

„Tím jsem si skoro jistý,“ usmál se kysele. „Kdo se jim na Zemi nejvíc vzepřel? Jsme s nimi ve válce jako protivník a tedy i cíl číslo jedna. Ani nemusí přesně vědět, co všechno je naše dílo, stačí, aby nám toho připsali desetinu. Nejsou hloupí a nesmíme je podceňovat. Pochopili, že na ně na Zemi útočíme v imaginární hmotě, a zamořili ji, i když tím obětovali vlastní duchy. Zřejmě nám přikládají důležitost a nedivil bych se, kdyby nás i tady napadli.“

„I tady?“

„Kdekoliv,“ přikývl. „Máme výhodu, telepatii odposlouchávat nemohou. Ale nedivil bych se, kdyby Kryštofovy telefony sledovali.“

„Proč zrovna jeho? Co proti němu mají?“

„Proti němu nic,“ pokrčil rameny Pepek. „Ale něco mohou tušit, jinak by ho nechali na pokoji v redakci. Řekl bych, že počítají s tím, že se o něho budeme zajímat. Pak není od věci očekávat, že by na nás připravili nějakou past.“

„Myslíš si, že už jsme v pasti?“

„No, skoro,“ souhlasil. „Počítám s tím, už to snad nebezpečí snižuje. Kdyby nás prve odposlouchávali, věděli by, že budeme na Kryštofa čekat, jen nevědí kde a Mladá Boleslav není malé městečko. Podle mě budou Kryštofa sledovat a dost bych se divil, kdyby z toho autobusu vystoupil sám.“

Autobus ale právě přijížděl a Pepek s Xapho se dívali, kdo bude vystupovat.

Na rozdíl od Pepkova předpokladu na této zastávce vystoupil jediný člověk a skutečně to byl bývalý redaktor Kryštof. K jejich nebetyčnému údivu jim v očích zasvítil slabou, ale nepřehlédnutelnou červenou září, kterou Víťův detektor označoval - služebníky ďáblů.

Něco takového Pepek věru nečekal.


Ani Kryštof si nemohl nevšimnout chladu, se kterým ho přivítali.

„Co je s vámi?“ staral se.

„Nešel bys s námi někam, kam na nás nebude vidět?“ zeptal se ho suše Pepek.

„Beze všeho,“ nevzpíral se tomu.

„Tak pojď!“ vyzval ho Pepek a otevřel hvězdnou bránu do sousedního vesmíru.

Byla tam větší zima než na Zemi, sněhu tam leželo po kolena, ale Kryštof bez námitek vstoupil, ačkoliv na to nebyl oblečený. Oba manželé Horákovi ho následovali a Pepek ihned bránu zavřel.

„Páni!“ vydechl nadšeně Kryštof. „To jsme určitě v jiném světě, že?“

„Ano,“ přikývl suše Pepek. „Bereme to trochu oklikou.“

Vypadal roztržitě a měl k tomu důvod, neboť část své pozornosti dělil do více směrů. O tom se měl Kryštof brzy přesvědčit. Vedle nich se znenadání ozvalo křupnutí, jak na sníh dosedl čerstvě vytvořený nevelký montovaný domek a stlačil jej pod sebou. Kryštofa to překvapilo, ale Pepek ledabyle odhrnul nohou sníh ode dveří, otevřel je a pokynul všem, aby vstoupili. Tam Pepek mlčky ukázal na židli u nevelkého stolu a na nízkou pohovku, kde se také dalo sedět. V domku moc místa nebylo, ale bylo tu teplo a na rozhovor to jistě stačilo.

„Kdybych nevěděl, že umíte dělat zázraky, nestačil bych se divit,“ začal Kryštof.

„Já se divím ještě víc,“ řekl Pepek. „Asi bys nám měl leccos vysvětlit, ne? Třeba proč už neděláš redaktora?“

„Vysvětlit?“ vzdychl si Kryštof. „Chceš po mně víc než si myslíš, nejdřív bych to sám musel chápat! Pro mě je dodnes záhada, proč nás vyhodili. Kdybychom se flákali, neřeknu ani popel, ale tak to nebylo, nic jsme vyloženě nekazili. Výsledky byly slušné, náklad nám mírně stoupal, lidi nás četli a čtenářské ohlasy byly nadprůměrné. A pak se v redakci objevil zástupce majitele, vyházel nás a naše místa obsadil partou protekčních lemplů. Nevědí, jak se to dělá, neznají ani pořádně česky, no hnus. Náklad od té doby klesl pod pětinu a pořád klesá, ale majitelům to kupodivu nevadí. Jak říkám, nechápu to.“

„Slyšeli jsme názor, že jste psali moc tendenčně.“

„To máte jistě z jejich tiskovky,“ zavrčel Kryštof. „Ti dnešní tendenčně nepíšou? Spíš naopak, lidi mají jejich blábolů plné zuby a přestávají noviny kupovat. Ani se jim nedivím.“

„Takže majitelům nejde o peníze, ale o něco jiného,“ uvažoval nahlas Pepek. „Poslyš, nepsali jste náhodou poslední dobou příliš často o ďáblech?“

„To se rozumí!“ pokrčil rameny Kryštof. „Duchařsko-ďábelský seriál měl obrovský úspěch! Lidi milují záhady a čerta se starají, jestli je to pravda nebo čirá fantazie. Ta nová parta sesmolila akorát úvodník, kde se snažila lidi přesvědčit, že duchové jsou z vědeckého hlediska nesmysl a že oni, ti noví, nebudou tuhle módu podporovat. Jak říkám, jen blázen si zařízne husu, co mu snáší zlatá vejce!“

„A co ty?“ zarazil ho Pepek. „Ty jsi přece věděl, jak to bylo.“

„Věděl jsem, že to čirá fantasmagorie není,“ zvážněl Kryštof. „Viděl jsem na vlastní oči, jak jsi mi trčel ze stolu, procházel stěnou a na křesle mi po tobě zůstávala plíseň. Poslyš, nemohl bys mi konečně říci, jak to bylo doopravdy? Jak jsi to všechno dělal?“

„Ty to pořád považuješ za podvod?“ zamračil se Pepek.

„Podvod snad ne,“ couvl rychle Kryštof. „Ty spousty mrtvých určitě něco znamenaly. Vím i o tom, že jsi jiným lidem život vracel, Adélka toho taky přinesla dost. Jen nechápu, jak jsi mohl procházet zdí, když mě zeď pokaždé naprosto bezpečně zastaví.“

„To bych ti vysvětloval dlouho,“ odvětil Pepek. „Vesmír není všude stejný. Některým místům je lépe se vyhýbat, hmota se tam mění ve svůj imaginární protipól, vstoupíš tam a je z tebe duch. Jinde zase plyne jinak čas, ale to ti asi narychlo nevysvětlím. Raději mi řekni, proč nosíš ďábelský cejch? To mě teď zajímá nejvíc. Dal ses k nim dobrovolně, nebo si tě jen tak označili?“

Kryštof doslova zkoprněl.

„O čem to mluvíš?“ vyrazil ze sebe po chvilce.

„O tomhle!“ vrazil mu Pepek do ruky medailónek na řetízku, který si odepnul s krku.

„Co to je?“ ucukl Kryštof.

„Podívej se,“ řekl Pepek. „Tohle je jen indikátor. Když to otočíš tím koncem k sobě, rozsvítí se ti červené světélko. Otoč to kamkoliv jinam, třeba na nás dva, svítit to nebude.“

Kryštof si to vyzkoušel, ale pak se opět nechápavě otočil na Pepka.

„Co to má ale znamenat?“ zeptal se.

„Ďáblové si tě označili,“ opakoval mu Pepek. „Víš aspoň proč?“

„To tedy nevím!“ vyhrkl.

„Kdybych to párkrát neviděl zfalšované, považoval bych tě teď za darebáka a jejich komplice,“ řekl už klidněji Pepek. „Máš obrovskou kliku, že jsem na to kdysi naletěl a snad jsem se poučil. Ale budeš nám to muset vysvětlit, jinak...“

„...jinak mě zabiješ?“ vyhrkl Kryštof.

„To ne,“ zavrtěl hlavou Pepek. „Ale předám tě bažiňačkám a ty to z tebe vytáhnou.“

„Bažiňačkám?“ zpozorněl Kryštof. „Co je to?“

„Naše ďábelské inkvizitorky,“ dostal odpověď. „Dovedou se napojit na lidské vědomí a vysají si z tebe všechno co potřebují, nic před nimi neutajíš. My provozujeme spojování duší denně, je to něco úžasného, ale pro lidi bez telepatie to příjemné není, připodobnil bych to spíš k inkvizičnímu výslechu na mučidlech.“

„To mi tedy chystáš pěkné věci!“ zaškaredil se Kryštof.

„Jen kdyby ses příliš cukal,“ ujistil ho Pepek. „Nebýt můj dávný kamarád, už bys byl mezi bažiňačkami, ale věřím ti, že jsi v tom nevinně a pak bychom tě toho rádi ušetřili.“

„Dobře, ale co to vlastně je?“

„Ze všeho co znáš se to nejvíce podobá čipům na psy. Ďáblové si tak označují lidi, kteří se dobrovolně dají do jejich služeb. Někdy si ale označují i lidi nevinné, které potřebují z nějakých důvodů sledovat. Bývá to v těle na různých místech hlavy, někdy ve středním uchu, jindy mezi hemisférami, ale je to znát až z oběžné dráhy družic.“

„Vy víte i kde to člověk může mít?“

„Umíme to zaměřit i odstranit,“ ujistil ho Pepek. „Ďáblové to zavádějí v narkóze nebo v krátkodobém obluzení, ale v každém případě, ať bys na to přistoupil dobrovolně nebo ne, měl bys vědět, kdy k tomu došlo.“

„Nevím o ničem takovém,“ zamračil se.

„Neměl jsi někdy v době od našeho posledního setkání nějakou slabost? Neusnul jsi na neobvyklém místě, myslím tím mimo vlastní postel?“

„Počkej...,“ vzpomněl si najednou Kryštof. „Když nás vyhodili, uspořádali jsme si na rozloučení poslední mejdan, nic moc, ale... dovedeš si to snad představit, trochu jsme pili na žal a taky na zlost, jak kdo, podle nátury. Je možný, že bych přitom něco zaspal?“

„To by ledacos vysvětlovalo,“ přikývl Pepek. „Ďáblům stačí chvilka, ale odstranění gama-nožem je ještě rychlejší. Nemusíš se bát, zbavíme tě toho raz dva.“

„Príma,“ řekl Kryštof. „Ještě ses mě ale přímo nezeptal, jestli nejsem v těch, jak říkáš, ďábelských službách, dobrovolně?“

„Na to se tě ptát nebudu,“ usmál se Pepek. „Tak naivní nejsem. Prosím tě, slyšel jsi, aby se policejní komisař ptal podezřelého: Jste vy, pane Nováku, vrahem této mrtvoly?“

„Neslyšel,“ usmál se Kryštof tomu příměru. „Jak to ale zjistíš?“

„Napojím se na tebe spolu se svými ženami,“ řekl Pepek. „Jsou to přece také ďáblice. Pak se to dozvím stejně jako od bažiňaček, jenže mezitím dostaneš telepatii a nebude ti to nepříjemné, naopak. Spojení duší je úžasný zážitek a bude se ti v životě jistě hodit.“

„Co když ale budu proti?“ vyhrkl rychle Kryštof.

„Odmítnout andělské dary můžeš,“ usmál se Pepek. „Ale... nebylo by to inteligentní.“

„Vždyť ani nevím, co je to za dary!“

„To se brzy dozvíš,“ usmál se Pepek. „Proč myslíš, že jsme tě vzali sem?“

„Říkal jsi snad... na přátelské popovídání,“ opáčil opatrně Kryštof.

„To jsem říkal do telefonu, který mohl být odposlouchávaný,“ přikývl Pepek. „Kdyby se nic nedělo, zapadli bychom do nějaké hospody a naprosto nezávazně si tam pokecali.“

„Tak proč tohle všechno?“ rozhlédl se bezradně redaktor.

„Protože máš v sobě cejch,“ opakoval důrazně Pepek. „Netušíš, co to umí, nevíš, jestli nejsi jejich chodící sonda. Když ti to napojí na sluchové centrum, nepotřebují ani mikrofon, tvé vlastní uši jsou lepší.“

„A tady se mě jako špiona nebojíš?“ odvětil uraženě.

„Tady ne,“ přešel Pepek do temnějšího tónu. „Tady jsme mimo jejich dosah, až sem jejich moc nesahá. Ale musím tě seznámit s dalšími, ještě nepříjemnějšími věcmi.“

„Člověče, ty mě úplně strašíš!“

„To není nevinné strašení! Hádej co by se asi stalo, kdyby ses teď vrátil na Zem?“

„Nevím,“ pokrčil rameny Kryštof. „Šel bych do hospody na večeři a pak na ubytovnu spát. Nebo si myslíš, že ne?“

„Podle mých zkušeností by to vypadalo jinak,“ řekl Pepek. „Prošel bys naší bránou na Zem, udělal ještě dva kroky a šel bys k zemi mrtvý. Ležet bychom tě tam nenechali, mrtvé křísit umíme, ale vlastní smrt není zrovna příjemná zkušenost.“

„Počkej... proč myslíš?“ zarazil se.

„Uvažuj, prosím tě. Máš v sobě cejch, který tě pomocí špionážních družic nepřetržitě hlásil ďáblům nebo jejich pohůnkům, což je skoro totéž. Najednou jsi jim zmizel a buď si jistý, že to vyvolalo patřičný poplach. Co se stane, když se zase objevíš? Ďáblové vědí, že jsi jim nakrátko zmizel z drápů. V Mladé Boleslavi není metro a jediný způsob, jak jim zmizet, je přemístit se s naší pomocí do světa, který nekontrolují. Vědí tedy, žes byl s námi. Být jejich sluha, vzali by to jako zradu, kterou trestají jediným způsobem - smrtí. Nejbližší družice, která tě dosud jen sledovala, by tě pak na místě popravila. Dva kroky od naší brány, tolik času by asi potřebovala na rozhodnutí i na zaměření.“

„Ale já nejsem jejich služebník, nikdy jsem se k nim nepřidal!“ vykřikl Kryštof.

„Dobře, probereme druhou možnost,“ nedal se tím vyvést Pepek. „Můžeš být pouhá chodící sonda ďáblů, která o tom neví, ideální volavka, která nás měla vlákat do pasti. To se stalo, setkali jsme se na autobusové zastávce a dá se čekat, že tam na nás poslali komando zabijáků. My jsme na ně ale nečekali a parádně jsme je převezli. Krátce po setkání jsi jim zmizel a povídáme si teď s tebou v klidu a v bezpečí mimo jejich dosah. Jenže tím jsi pro ně ztratil cenu jako sonda i jako volavka. Už tě nepotřebují a kdyby ses tam vrátil, popraví tě nejbližší družice. Dva kroky od naší brány, tak nebo tak, nevybereš si.“

„Líčíš mi to moc krásně,“ otřásl se Kryštof. „Ale odkud bereš jistotu, že jsem pro ně tak zajímavý?“

„Ďáblové to nedávají kdekomu,“ řekl Pepek varovně. „Milion označených by třeba ani neuhlídali. Raději nepochybuj o tom, že pro ně důležitý jsi. Možná ne jako bývalý redaktor nějakých českých novin, na kterých jim beztak nesejde, spíš jako kamarád Smrťáka, který nedávno vyřídil amerického presidenta i s jeho dvěma strážnými ďábly.“

„Cože?“ zděsil se Kryštof.

„Slyšíš to dobře,“ ujistil ho Pepek. „Těch pravých ďáblů už jsme zlikvidovali víc, ale zbývající pochopili, odkud na ně ta pohroma přiletěla, takže jdou po nás.“

„Proč to ale děláš?“ vyhrkl.

„Pamatuješ, jak jsem coby malé dítko slíbil hlavám tří největších velmocí peklo, když začnou kdekoliv na světě válku?“ řekl Pepek.

„Jestli jsi to byl opravdu ty...“

„Dlouho byl na Zemi mír, až teď to jedna velmoc hned na dvou frontách porušila.“

„Kde ještě, kromě Nového Německa?“ zpozorněl redaktor.

„Vyslali flotilu válečných letadel na mimozemskou výpravu,“ řekl Pepek.

„Jak o nich víte?“

„Daleko se nedostali, ale mají tam desetkrát víc letadel než poslali na Nové Německo a dali jim atomové hlavice! Na naše poměry velice silná výprava, málo světů by odolalo.“

„O tom přece nikdo na našem světě neví! A to všechno poslali proti vám?“

„Kdyby je poslali proti nám, nic bychom si z nich nedělali,“ řekl Pepek. „Tisíc letadel se nemůže postavit našim vimaanům, smetli bychom je během pěti vteřin. Zkoušeli jsme ale navázat s nimi kontakt, nečekali jsme žádný podraz, ale hned na uvítanou vypálili na Víťu atomový granát a najednou byl i s letadlem změněný v ducha. Naštěstí se v duchy umíme měnit podle potřeby tam i zpět, takže mu ani moc neublížili, ale pro každého jiného by to byla jistá smrt. Když začali takhle, přestali jsme na ně brát ohledy, jedno letadlo jsme zajali a dnes o nich víme víc. Zpočátku jsme si oddychli, že nešli do války s námi, ale to nemělo naději na úspěch, nemají k nám potřebné hvězdné brány. Jenže na desátý svět od Země prý brány mají a mezihvězdná válka by tam byla ještě horší.“

„Desátý svět od Země? Jak to můžete vědět?“

„Naše bažiňačky zajatou posádku vyzpovídaly a těm se lhát prostě nedá. Víme to tedy naprosto jistě, nemusíš o tom pochybovat.“

„A ty jsi pak za to zlikvidoval jejich presidenta..?“

„Ne, to bylo už za Nové Německo. Nejen sliby, i vyhrůžky se mají plnit. Slíbil jsem viníkům války peklo, proto jsou teď zavření ve světě, který se dávným pověstem o peklu hodně podobá. Myslíš ale, že mě zbývající ďáblové na Zemi zahrnou svou přízní? Kryštofe, mezi námi zuří válka, o které náš starý dobrý svět nemá nejmenší tušení!“

„Válka? Jsou v ní snad už i mrtví?“

„Jsou,“ přikývl vážně Pepek. „Na naší straně třicet tisíc. Katastrofu Andělského světa, na Zemi známého jako cestovka Za zdravím, způsobili totiž ďáblové.“

„Máte ztráty jen vy, nebo i ti druzí?“

„Ztráty bývají obvykle na obou stranách,“ vzdychl si Pepek. „Záleží ale na tom, jak je počítáš. Ďáblové na nás zaútočili atomovou bombou a při tom shořelo třicet tisíc lidí, našich i pacientů. To byl jejich největší úspěch, pokud se tomu tak dá říkat. Na každého našeho tam zahynulo padesát pacientů, kteří s tím neměli nic společného, jen se u nás léčili. Ďáblové se ale odjakživa na nevinné oběti neohlížejí.“

„Psalo se, že to byla nějaká přírodní katastrofa,“ podotkl Kryštof.

„Ano, ale Adélka už ti měla vysvětlit, jak to bylo doopravdy.“

„Přiznám se bez mučení, moc jsem jí to nevěřil,“ kývl redaktor. „Neznamená to ale, že dostáváte nějak moc na frak?“

„My jsme jich tolik nezabili, větší ztráty si způsobili zamořením allohmoty sami. Nemá ale smysl počítat mrtvé. Abychom protivníka vyřadili, nemusíme ho zabíjet a zabíjení nezúčastněných, nevinných lidí ani nepovažujeme za úspěch. Budeš-li počítat jen skutečné protivníky, mrtvé, nebo zajaté, pak prohrávají ďáblové. Zabili nás několik stovek, ale my už jsme jich zneškodnili tisíce.“

„Ta válka se ale na Zemi moc neprojevuje, nikdo o ní neví,“ namítal Kryštof.

„My také na Zemi nikoho nezabíjíme. Největší masakr způsobila atomová bomba na Andělském světě, o tom lidé na Zemi vědí, i když zkresleně. Bohužel to dopadlo na nevinné víc než na nás. Tím ale naše ztráty skončily, ačkoliv se ďáblové o naši likvidaci snaží dál.“

„Tím chceš jako říci, že jsem se nechtěně dostal mezi dva mlýnské kameny?“

„Skoro. Není to ale přesné přirovnání,“ zavrtěl hlavou Pepek. „Ďáblové jsou jako ten mlýnský kámen a nejspíš by tě semleli, ale my ti teď musíme nabídnout azyl.“

„Musíte?“

„Svědomí nám nedovolí vrátit tě na Zem,“ řekl Pepek. „Ďáblové by tě popravili a my tomu musíme zabránit. Vezmeme tě k nám do Oázy.“

„Hele, Pepku... možná máš v něčem pravdu, ale nezdá se ti, že jsi strašně naivní? Jak mi můžeš tak neopatrně věřit? Co kdybych byl opravdu ten... sluha ďáblů?“

„Kdybys opravdu byl, co bych s tebou asi dělal?“ ušklíbl se Pepek. „Vrátit tě na Zem? To nemohu, zabili by tě. Nechal bych tě asi ze starého kamaráčoftu tady v tom domku.“

„To je mi ale pěkná vyhlídka!“ otřásl se Kryštof. „Nebylo by to nakonec vězení?“

„Zdejšímu světu opravdu říkáme Raphaelův Arest,“ pokrčil rameny Pepek. „Zmrzlý, ale relativně klidný. Nebyl bys tady první ani poslední. Domek je celkem bezpečné útočiště. Je automaticky zásobovaný vodou, potravinami a teplem, nouzí bys tu netrpěl. Nejsou tu ani mříže na oknech, ani zámek ve dveřích, nikdo by tě tu nedržel. Jen bys neměl kam jít. Tisíc kilometrů kolem je to všude stejné: sníh, závěje, led a mráz. Něco jako Antarktida.“

„Led a sníh místo mříží?“

„To přece nejsou mříže, můžeš si odejít kdy chceš a kam chceš. Tady ale - není kam.“

„Zůstat samotný v neznámém světě je ale kruté, nemyslíš?“

„Je,“ přiznal Pepek. „Však tady dlouho nenecháváme ani ďábly, aby se tu nezbláznili. Máme pro ně jiné světy. Některé příjemnější, jiné ještě horší, podle toho, co si kdo zaslouží. I horší světy se dají lépe snášet, když jich tam je víc pospolu.“

„A je nějaká výhoda být v takovém vyhnanství společně s ďáblem?“

„Pro lidi ne,“ souhlasil Pepek. „Lidi k nim nedáváme, dělali by z nich otroky jako na Zemi. Pro ďábly máme vyhrazený svět Sibérii. Už podle jména můžeš tušit, že to asi nebude rekreační středisko, ale v podobných domcích jako tady se tam taky dá přežít.“

„Koukám, že mám nejvyšší čas začít prokazovat svou nevinu,“ odfrkl si Kryštof. „Jen kdybych věděl jak.“

„Nic prokazovat nemusíš,“ usmál se Pepek. „To je naše starost. Nejprve jsme museli zjistit, jestli u sebe nemáš bombu. Nemáš, tím lépe. Ostatní se uvidí v Oáze.“

„Jak víš tak jistě, co mám anebo nemám u sebe?“

„Menší střelné zbraně nám nevadí a víc u sebe nemáš, kde bys to schoval? Mezitím jsem ale stihl přivolat si na pomoc Yazatap. Visí ve vimaanu přímo nad námi a má všechny možné prostředky ke zjišťování zbraní i skrz stěny.“

„Já vím, domlouváte se na mě telepatií,“ vzdychl si Kryštof. „Neříkal jsi mi ale, že telepatie nedosáhne do sousedních světů?“

„Naše nedosáhne,“ souhlasil Pepek. „Psí telepatie má větší dosah.“

„Kde tady máš jakého psa?“

„Broku, vylez zpod té pohovky!“

Černý psík se vysoukal zpod pohovky, očividně znechucený nad svým prozrazením.

„Stejně si myslím, že už mě nepotřebujete,“ zavrčel.

„Bez tebe bychom Yazatap nepřivolali,“ ujistil ho Pepek. „A neutíkej. Nevíš, jestli tě ještě nebudeme potřebovat. Snad se to vás psů týká taky, nemyslíš?“

„Jo,“ štěkl Brok. „Nechci, aby se opakoval Andělský svět. Ale tenhle člověk mi voní docela poctivě.“

„Díky za uznání,“ řekl Kryštof.

„On ti nerozumí,“ usmál se Pepek. „Se psy se budeš moci bavit, až zvládneš telepatii. Do té doby jsi pro ně němý.“

„Vždyť jsem mu rozuměl!“ namítal Kryštof.

„Ty jemu rozumíš, on tu telepatii ovládá,“ vysvětloval rychle Pepek. „No nic, radši už půjdeme, Yazatap nás vezme do Oázy vimaanem. Tím jsi taky ještě neletěl, co?“

Vyšli před domek, kde právě na sníh dosedl veliký létající talíř.

„Koukám, že ze zážitků nevyjdu,“ pochvaloval si Kryštof.

„To jediné ti mohu slíbit,“ vzdychl si Pepek.


V Oáze redaktora Kryštofa přivítali lépe než Pepek s Xapho v Raphaelově Arestu. Po příletu je už očekávala Mariuk, se kterou se Kryštof přivítal jako se starou známou, pak se seznámil i s dalšími příslušníky Horákovy rodiny. Chyběli Olda, Víťa, Ramiel a Soňa, byli na nějaké misi, ale největší vliv měly Salgiel s Jarčou, neboť se chystaly sebrat ho ostatním a odvést si ho do ordinace.

„Na uvítanou dostaneš telepatii, vylepšení paměti a tacuky,“ sliboval mu Pepek. „Při té příležitosti tě zbaví i toho cejchu.“

„Neočekáváš, že bych to odmítl, co?“ zeptal se Kryštof.

„Nebylo by to ve tvém zájmu,“ varoval ho Pepek. „Nenabízíme ti přece nic špatného. Telepatie je úžasná vymoženost a spolu s přídavnou pamětí ti vylepší i inteligenci. Tacuky zase máme od hlavonožců z Xijtry. Mimo jiné způsobuje velice rychlé hojení všech úrazů.“

„A co bude s tím cejchem?“ staral se redaktor.

„O ten se nestarej,“ ujistil ho Pepek. „Naše doktorky už vědí, jak na to.“

„A budu se smět vrátit na Zem, až mi to odstraníte?“

„Jak se to vezme,“ pokrčil rameny Pepek. „Bez cejchu tě ďáblové nemohou sledovat, ani ti nebudou škodit na dálku z družic. Ale nespoléhal bych se na to. Uvědom si, nedali ti to bez důvodu a mohli by se starat, proč už ho nemáš. Vědět, kdo má o tebe takový zájem! Když ale nevíme, kdo to byl, nemůžeme nic podniknout.“

„A co tady budu dělat?“

„Média tady nemáme,“ vzdychl si Pepek. „Ale měl bych pro tebe něco, co by se tomu aspoň trochu podobalo. Šlo by o získávání zpráv. Nebudeš je dávat do novin, tady se zprávy šíří telepatií, ale čerstvé novinky ze Země tady mají svou cenu. Nebyl bys tam ale pořád, jen by ses tam nakrátko vracel.“

Kryštof se zamyslel.

„Hele, Pepku, to bych docela bral. Když nemáte média, vypadá i místo zpravodajce zajímavě. Ale můžu mít ještě prosbu? Nemohli byste se podívat na Zem po mých bývalých kamarádech? Možná mají podobné problémy.“

Pepek také rychle uvažoval.

„Koho sem vezmeme, bude mít problémy tak jako tak. Ostatní, o které ďáblové zájem nemají, by udělali lépe, kdyby tam zůstali a neupozorňovali na sebe.“

„Co když jsou na tom všichni jako já?“ namítal Kryštof. „Od toho vyhazovu nesehnal nikdo zaměstnání v médiích. Já jsem se uchytil jen jako skladník. Je to užitečné zaměstnání, ale mě vyloženě nebavilo. Adélka, pokud mezitím nesehnala nic jiného, dělala od té doby servírku. Nemohl by ses po nich podívat?“

„Tady se k médiím taky nedostanou,“ namítal Pepek.

„Na Zemi to mají ještě horší. Ať to přiznáme nebo ne, všichni jsme tam stejní životní ztroskotanci.“

„Dobře, podívám se ti po nich,“ ustoupil Pepek. „Jestli znáš jejich adresy, sepiš mi je, abych je na Zemi dlouho nehledal. Neodvažujeme se tam nadlouho, to víš, je válka...“

„Seznam ti sepíšu hned,“ rozhodl Kryštof. „Ať to nečeká na mně.“

„Tím lépe,“ přikývl Pepek.

 


Zpět Obsah Dále

10.08.2017 21:41