Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Nástraha

Zatímco se o Kryštofa staraly lékařky, Pepek s Xapho a nezbytným Brokem se znovu vypravili na Zem. Vedl je Kryštofův seznam a začali s ním popořadě.

Adélku našli v podnájmu na adrese, kterou si Kryštof správně pamatoval. Nemýlil se, že pořád ještě dělá servírku v baru a právě se chystala do práce, když ji znenadání přepadli. Pepek si ale oddychl, jen co ji spatřil. Neměla ďábelský cejch a nemuseli tedy na ni spěchat. Mohl sice najisto očekávat, že je otevření brány prozradilo, ale Praha je příliš velké město na to, aby je tam ďáblové hned vyhmátli.

Adélka je přivítala úsměvem a nechala se snadno přemluvit, aby se s nimi zdržela. Měla podnájem o jedné místnosti v prvním patře, ale vešli se k ní.

„V nouzi bych mohla zavolat Marušce, aby to za mě dneska vzala,“ slíbila jim.

„Tak jí rovnou zavolej, protože tě jen tak nepustíme,“ navrhla jí Xapho.

Adélka tedy namačkala číslo na mobilu a když jí kamarádka záskok přislíbila, obrátila se spokojeně k návštěvě.

„Pro dnešek jsem vaše. Jak jste mě vlastně našli?“

„Přes Kryštofa,“ odvětila Xapho. „Toho jsme k nám vzali jako prvního.“

„Jak - vzali?“ zarazila se Adélka. „Pokud vím, Kryštof vždycky tvrdil, že to tam máte hezké, ale není to nic pro něho.“

„Netvrdil to náhodou v době, kdy byl redaktorem?“ zeptala se jí Xapho. „Mezitím se ale hodně změnilo.“

„No pravda,“ uznala Adélka. „Nejvíc vám vyčítal, že tam nemáte noviny. Ty byly pro něho vždycky první a poslední. A vy už jste je tam zavedli?“

„Nezavedli,“ usmál se Pepek. „Ani je nezavedeme. Kryštofa ale tady z novin vyhodili a my jsme mu nabídli, když už ne místo redaktora, tak aspoň místo zpravodajce.“

„To vypadá podobně,“ souhlasila. „Takže to vzal... no, ani se nedivím.“

„A co kdybychom ti nabídli totéž?“ řekla Xapho. „Na Zemi se zřejmě k médiím také jen tak nedostaneš. Jak se ti líbí současné zaměstnání?“

„Abych pravdu řekla, novinařina mě bavila víc,“ vzdychla si. „Taky mě štve, že mě tak sprostě vylili. Tady jsem sice taky mezi lidmi, ale už mě nebaví poslouchat pořád stejné silácké řeči o politice, na kterou každý nadává, ačkoliv jí nerozumí, o chlastu a o ženských, které chlapi uznávají jen v jediném směru... kdybyste mi nabídli totéž co Kryštofovi, možná bych se taky rozmýšlela. Ale mně na vašem světě vadí něco jiného.“

„Co?“ zeptala se jí rychle Xapho.

„Vaše harémy,“ řekla pevně. „Divím se, jak to můžete vydržet. Asi jsem staromódní, ale nedokázala bych se dělit o kluka s jinými.“

„Má to i své výhody,“ usmála se Xapho, ale Adélka ji nenechala domluvit.

„Chci kluka, aby měl oči jen pro mě, rozumíte?“ postavila se proti nim, jako kdyby je chtěla obrátit na pravou víru. „Nesnesu, aby se za mými zády muchloval s jinými ženskými a už vůbec ne, aby mi to dělal na očích, i když to má dovolené! Abych se poslušně krčila v koutku a čekala, až se milostpánovi uráčí si mě všimnout a abych se jen bezmocně dívala, jak odstrkuje mě i mé děti. To prostě nesnesu, chápete? Radši zůstanu sama, než abych měla žít s nějakým usurpátorem!“

„Chápeme tě,“ přikývl vážně Pepek, ale neustupoval před ní. „Bojíš se chyb, známých u pozemských harémů. Tefirské rodiny jsou spravedlivější.“

„To bych chtěla vidět!“ odpálila ho. „Ale ne na vlastní kůži, to si piš!“

„Vidět to můžeš,“ přikývl Pepek. „Vezmi naši nabídku a nastěhuj se k nám. Mohu ti u nás v Oáze slíbit byt. Žádnou panelovou králíkárnu, ale vlastní domek.“

„Na to nemám,“ namítla mu.

„Pozemské peníze tam beztak neplatí,“ usmál se. „Ale nebudeme mluvit o penězích. Domek u nás dostane každý, nebudeš výjimkou.“

„To u vás máte domky jen tak, na rozdávání?“

„Dalo by se to tak říci,“ přikývl. „Zázraky se v Oáze dějí naprosto běžně, vždyť jsi už na vlastní oči nějaké viděla. Až u nás budeš bydlet, rozhlédni se, jak žijí ostatní.“

„Harém vedle harému?“ opáčila jedovatě.

„Harém vedle harému,“ přikývl vážně. „Tam je zkrátka taková společnost, žen máme opravdu přebytek. Můžeš se ale skamarádit s naším učitelem hudby Františkem. Je to trochu paradox, když si křesťan vezme za ženu skutečnou a pravou ďáblici, ale on od začátku trval na jedné jediné, jednu si vzal a dodnes jich víc nemá, ačkoliv by Qemuel nevadilo, kdyby si vzal i další. Ten by měl pro tebe jistě porozumění.“

„U vás to jde... i ve dvojicích?“

„Je to jedna z možností,“ kývla Xapho. „Vyloučená ani zatracovaná není. Jen malá část chlapů si vzala hned pět žen najednou, většina začínala s jednou nebo se dvěma.“

„František je ale vaše bílá vrána, když u té jedné zůstal, co?“

„Do jisté míry ano,“ souhlasil Pepek. „Většina chlapů k nám přišla s vědomím, že se od nich očekává žít v harémech. Ti opatrnější si na to hned netroufli a zpočátku si vzali jen jednu ženu, ale když jim jejich první ženy samy dovedly další, přibrali si je.“

„Já bych teda něco takového nesnesla!“ trvala na svém Adélka. „Abych mu sama až pod nos přivedla za ruku sokyni? To si nedokážu ani představit.“

„Hele, Adélko, máš zrovna teď kluka?“ obrátil Pepek náhle téma.

„Teď zrovna ne,“ řekla ostřeji. „Ale ty máš přece manželek dost i beze mě.“

„Neříkám to proto, abych si tě vzal,“ usmál se. „Máš pravdu, ženských mám v rodině dost a tobě nepomůžu. Chtěl jsem ti jenom nabídnout, aby sis k nám svého kluka přivedla.“

„Aby si tam vzal pět dalších?“

„Proč? Když si přivedeš kluka, který bude mít oči jenom pro tebe a pro žádnou jinou, nebude vám tam nic chybět. Nemusíš se bát, že by se na vás ostatní dívali divně, Františkovi také nikdo nic nepředhazuje.“

„Jenže zatím žádného kluka nemám a tam těžko nějakého seženu,“ namítala Adélka.

„S klukem spěchat nemusíš,“ řekl Pepek. „Ale k nám bych tě vzal radši co nejdřív, čím dřív, tím lépe. Abys věděla všechno, má o vás zájem i opačná strana.“

„Snad ne ďáblové?“ zasmála se.

„Uhodla jsi,“ přikývl Pepek. „Kryštof se s tím setkal v syrové podobě, vzali jsme ho k nám hned, u nás bude bezpečnější. Vám ostatním může hrozit totéž, i když možná ne tak bezprostředně.“

„Komu co hrozí?“ zvážněla.

„Všem redaktorům, poslední dobou zdánlivě bez důvodu vyhozeným,“ upřesnil Pepek. „Pravý důvod vám samozřejmě neřekli, ale my už něco tušíme. Podle mě uděláte lépe, když se uchýlíte k nám, do bezpečí.“

„To myslíš vážně?“ zamračila se s obavami.

„Smrtelně vážně,“ přikývl. „Kryštofa si dokonce poznamenali. Tebe zatím ne, ale věř mi, není o co stát.“

„Co bych ale u vás dělala?“ zajímala se raději.

„Totéž co Kryštof,“ usmál se Pepek. „Zpravodajce. Získáš naše možnosti, můžeš pak podle potřeby létat, být neviditelná a tak...“

„To už jsem přece chtěla,“ odvětila s nádechem smutku. „Jenže pak...“

„Vím,“ pokýval hlavou Pepek. „Vylili vás. Uvažuj tedy o naší nabídce. Potřebujeme šikovné lidi, co se vyznají na Zemi a dokáží shánět zprávy. Ty zprávy se možná nedostanou na papír, ani do televize, ale bude je sledovat celý náš svět, to také něco znamená. Přitom bys často cestovala na Zem a mohla by sis najít kluka podle svého přání.“

„Takže byste mě zaměstnali?“

„Taky,“ přikývl. „A taky chránili.“

„Před ďábly?“

„Ďáblové jsou potvory, nemysli si. Naštěstí máme bezpečný svět Oázu, kam za námi nemohou. Máme schopnosti i prostředky, které proti nim účinně pomáhají. Zatím je nás ale málo, takže se jim nemůžeme postavit přímo.“

„Proč tedy mezi vás nevezmete víc lidí?“

„Oáza je svět tefirek,“ připomněl jí. „K tomu patří jiná společnost, než jsme zvyklí ze Země. Pár výjimek uneseme, v nouzi tě vezmeme do ochrany, ale trvale tam může žít jen ten, kdo se vnitřně vyrovná s mnohoženstvím.“

„Říkal jsi ale, že křesťanu Františkovi nikdo nic nepředhazuje,“ podotkla umíněně.

„Františka necháváme na pokoji,“ souhlasil Pepek. „Když tolik trvá na jedné ženě, ať ji má. Ale jeho děti budou mít v sobě tefirské geny a pro ně bude mnohoženství přirozené a nevyhnutelné. Když si přivedeš kluka ze Země, můžete spolu žít docela v pohodě i podle pozemských zvyků, ale kdyby si časem váš syn vzal za ženu tefirku, spadne i on do jejich společnosti. Tefirky a jejich děti smějí Zemi jen navštěvovat, stěhovat se na Zem nesmějí.“

„Ach jo,“ vzdychla si. „Tady ďáblové, tam ďáblice, nevyhneš se jim. Připadá mi to jako z deště pod okap nebo z bláta do louže.“

„Naše louže se mi zdá v každém směru lepší než zdejší bláto,“ podotkl Pepek. „Tady si nebudeš jistá ani životem.“

„Dejme tomu, že vám uvěřím,“ vzdychla si znovu. „Jestli si to představuji správně, měla bych žít u vás a čas od času se vypravit na Zem pro nějaké zprávy. Jak mě ale budete platit? Předpokládám, že vaše peníze tady na Zemi neplatí.“

„Předpokládáš správně,“ usmál se Pepek. „Pozemské peníze v Oáze neplatí, ale na Zemi je člověk občas potřebuje. Už jsme o tom uvažovali. Bral jsem si na Zem místo peněz cennosti, například zlato v různé podobě, ale ukázalo se, že to není nejlepší řešení. Zlatníci jsou stále podezřívavější a odmítají kupovat zlato bez úředního puncu. Mohl bych punc na zlaté předměty doplnit, ale byli bychom příliš závislí na zlatnících.“

„To by snad tolik nevadilo,“ podotkla Adélka.

„To by nám brzy hodně vadilo,“ opravil ji Pepek. „Zlatníků není mnoho a ďáblové je mohou mít snadno pod kontrolou. Brzy by nás vyhmátli a mohli by na nás připravit pasti. My potřebujeme jiný zdroj peněz, ne tak izolovaný.“

„Jak to tedy plánujete?“

„Občas na Zem dopravíme zboží, které by se dalo prodat,“ usmál se Pepek. „Může to být pokaždé něco jiného a nemusíme požadovat obvyklé ceny, tím lépe se nám to bude nabízet. Obchodníků je mnohem víc než zlatníků.“

„Máte ve vašem světě takový dostatek zboží, abyste je mohli nabízet pod cenou?“

„Máme,“ odvětil Pepek a Xapho s úsměvem přikyvovala. „Problémy čekáme tady. Ďáblům se to nebude líbit.“

„To už nebude moje starost,“ pokrčila rameny Adélka. „Abychom si to ujasnili: vzali byste mě tam třeba hned, dáte mi práci s bytem a nebudete mi mluvit do mého soukromého života, rozuměla jsem tomu tak dobře?“

„Ano, tak ti to navrhujeme,“ přikývl vážně Pepek.

„Dobře, já to vezmu,“ svolila. „Budete si na mě muset ale počkat, nejprve musím dát výpověď tady, pořádek musí být.“

„Jak myslíš,“ řekl Pepek. „Ale nechceš se tam ještě před výpovědí podívat?“

„To bych snad mohla,“ přistoupila na jeho nabídku. „Doufám, že mě vrátíte na Zem, abych si tu mohla všechno správně uspořádat.“

„Jistě, ale pojď už s námi,“ podal jí ruku a otevřel dvoumetrovou bránu do sousedního vesmíru. Oválným otvorem byl vidět pruh písčité pláže na břehu jakéhosi jezírka. Adélka tam zvědavě nahlédla, než podala ruku Pepkovi, takže branou prošla jako první Xapho, pak Adélka a nakonec Pepek.

Jenže v okamžiku, když překračoval modravě svítící hranici mezi vesmíry, vyšlehly z podlahy Adélčina pronajatého pokojíku modře svítící plameny, podlaha se rozlétla na kusy a ozvala se ohlušující rána. Tlaková vlna Pepka prudce vyhodila na druhou stranu brány, až setrvačností porazil Adélku i Xapho, také už vychýlené z rovnováhy. Všichni tři jeden přes druhého dopadli na písčitou pláž sousedního světa. Hvězdná brána se přitom naštěstí zavřela a kolem byl opět klid.

„Jauvajs!“ vykřikla Adélka. „Zlomíte mi ruku! Co to bylo?“

„Zlomenina by nebyla tak zlá,“ úpěl bolestí Pepek a odvalil se stranou z hromady těl pod ním, aby ženy mohly vstát. Sám zůstal ležet a obě se na něho jen nevěřícně dívaly.

„Kde máš nohu?“ zírala na něho Adélka.

„Zůstala tam,“ svíral si Pepek křečovitě oběma rukama nad levým kotníkem krvácející pahýl, aby nevykrvácel. Nohu měl šikmo hladce oddělenou jako nůžkami, rána byla rovná a čistá, ale ihned z ní vytryskla krev, rozlévala se po písku a zvolna se vsakovala.

„Nevím co se tam stalo,“ syčel bolestí. „Vypadá to na nějaký výbuch či co. Právě ses podruhé narodila, představ si, že bys tam zůstala...“

„Nic se mi nestalo,“ řekla Adélka rychle. „Ale s tebou to vypadá příšerně!“

„Xapho, letadlo a domů!“ obrátil se Pepek na manželku, ale ta nečekala, co jí poradí. Telepaticky řízené letadlo už klesalo na písek pár metrů od nich.

„Nastup si!“ pobídl Pepek Adélku. Stála jako solný sloup a nemohla odtrhnout oči od jeho chybějící nohy, ale Xapho ji popadla za ruku, smýkla s ní k letadlu a ihned ji usadila na sedadlo. Adélka jí chtěla připomenout, aby se radši věnovala Pepkovi, ale s údivem zjistila, že Pepek už sedí na předním sedadle. Ani si nevšimla, jak se tam bez jedné nohy dostal, až po několika vteřinách uvažování si uvědomila jeho schopnost létat.

Bouchly dveře, letadlo vzlétlo, prosmýklo se další hvězdnou bránou a brzy přistávalo na ostrově mezi domky, kde na ně už čekalo několik žen. Adélka z letadla vyskočila první, ale hlavní pozornost vzbudil zraněný Pepek. Ještě sedícího v letadle ho ďáblice obstoupily a Adélka opět spatřila to podivné nepozemské světlo, kterým zraněnému věnovaly sílu.

Pak ale Pepka normálně obvázaly, uložily na nosítka a odnesly do domku. Pepka totiž ze šoku roztřásla horečka a v tom stavu by ani dobře nelétal. Po jejich odchodu se Adélce věnovala jen Xapho, pro kterou to skončilo dovezením zraněného domů.

„Myslela jsem, že mu po léčení noha sama doroste...“ obrátila se bývalá novinářka na ďábelku udiveně.

„To se stává jen při úplném vzkříšení,“ vzdychla si Xapho. „Musely bychom ho ale nejdřív zabít a s tím si raději nehrajeme.“

„Ale co teď bude dělat?“ zděsila se Adélka. „Vždyť bude invalida!“

„Po tomhle ošetření mu noha doroste,“ utěšovala ji Xapho. „Jenže to není tak rychlé. Dva až tři měsíce bude chodit o berlích a s cestováním na Zem má utrum. Budeme to muset vymyslet jinak.“

„Ale co já teď tady?“ bezradně se kolem rozhlédla Adélka.

„Nabídku jsi dostala za nás za všechny, ta platí i bez Pepka,“ ujistila ji Xapho. „Jen ti nestačil říci, že domek ještě nestojí. Pojď se mnou, půjdeme pro něj vybrat nejlepší místo.“

„Teprve se má stavět?“ podivila se Adélka. „A kde budu bydlet, než se postaví?“

„Neměj obavy, dočkáš se,“ usmála se Xapho. „Půjdeme teď spolu vybrat místo, kde domek nebude nikomu překážet a odkud to nebudeš mít daleko k moři ani k nám. Sem se už nic nevejde, vidíš sama, ne? Všude kolem jsou dětská hřiště, ale vím o příhodném místě asi půl kilometru odsud. Pojď tam se mnou, uvidíme, jestli se ti tam bude líbit. Samotná stavba potrvá asi minutu a za chvilku budeš ve svém. Neboj se, na zázraky si jistě ráda zvykneš...“

„Půjdu s vámi,“ přidala se k nim další ďáblice. „Neboj se, nejsem tak cizí, jak si právě myslíš. Ty jsi Adélka a já se jmenuji Ramiel. Přímo hořím touhou poznat tě zblízka.“

„Odkud mě znáš?“ stiskla jí Adélka podávanou ruku.

„Co do pořadí jsem Pepkova pátá manželka,“ usmála se Ramiel. „Známe tě od Pepka. Doufám, že ti nebude příliš proti mysli, když se teď k tobě vetřu.“

„Nebude mi to proti mysli,“ usmála se na ni Adélka.

Netušíc o Ramielině telepatické citlivosti...

 


Zpět Obsah Dále

11.08.2017 11:29