Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Na prahu ráje

Adélka, Xapho a Ramiel se vrátily za necelou půlhodinu. Adélka se zabydlela rychle, nic s sebou neměla, vždyť se odhodlala jít s Pepkem jen na skok a netušila, na jak dlouho se to protáhne. Objednávání pomocí počítače se jí zdálo úžasné jen do chvíle, než si všimla, že Xapho ani Ramiel počítač nepotřebují. Ramiel to naštěstí včas vystihla a pozvala Adélku na návštěvu ...do harému.

„Doufám, že mě tam nikdo nebude...“ začala Adélka opatrně, ale nedořekla. Ramiel si domyslela, co chce říci a naplno se rozesmála.

„Jdeš přece na návštěvu ke kamarádkám,“ ujistila ji. „Copak tě na Zemi musí někdo svádět, když se rozhodneš navštívit vdané kamarádky v jejich bytě? Teď je ostatně doma jen Pepek a ten o tebe určitě nebude mít zájem, ten teď těžko bude myslet na sex!“

Adélka se nakonec také rozesmála a zpátky došly všechny tři v dobré náladě. Nepřišly o ni ani během návštěvy Pepka v nemocničním pokoji. Pepek se mezitím z nejhoršího šoku vzpamatoval, seděl na posteli, krmil se melounem a přivítal je s optimismem v očích.

„Už víte, co to bylo za výbuch?“ hlaholil na ně hned ve dveřích.

Ramiel a Xapho to už skoro minutu věděly, ale Adélka byla dosud bez telepatie a tedy i bez novinek.

„V bytě pod tebou vybuchla propan-butanová láhev,“ sdělil jí sám. „Jak říkám, měla jsi neskutečnou kliku, že jsme právě odcházeli. Ačkoliv, bez nás bys byla na cestě do práce a k žádnému výbuchu by nedošlo. V každém případě ti to ušetřilo stěhování. Po výbuchu tam ještě hořelo a jestli jsi tam někde něco měla, všechno je v čudu. A abys to měla ještě jednodušší, prohlásili tě za mrtvou, takže ani výpověď dávat nemusíš. Nemáš se kam vrátit, ale nelituj toho, u nás se ti povede lépe.“

„Jak mohl pode mnou vybuchnout propan-butan, když soused žádný neměl?“ mračila se Adélka. „Byl to takový starý pán a vařil si zásadně na malém elektrickém vařiči.“

„Propan-butanový vařič si údajně koupil tento týden,“ vysvětloval jí. „Olda s Víťou se tam jako neviditelní dostali a vyslechli si všechno. Znají teď obsah policejního protokolu i to, co se tam nedostalo a nikdy nedostane.“

„Jak mě mohli prohlásit za mrtvou, když mě nenašli?“ pokračovala ještě zamračeněji. „V práci jsem nebyla, ale mohla jsem být přece u některé kamarádky.“

„Byla jsi středem pozornosti tak temných sil, že na to raději ani nemysli,“ pokračoval Pepek o poznání vážněji. „Smrdí to ďábelskou sírou. Kdyby ses teď objevila v zaměstnání nebo u svých pozemských přátel, vzbudila bys poprask a ďáblové by tě měli brzy v hrsti. Doufali jsme, že nás v Praze nestihnou zaměřovat, ale skutečnost je horší než jsme tušili. Ta láhev plynu nevybuchla při neopatrné manipulaci, jak napsali do protokolu policajti. Vždyť soused ani nebyl doma! Víťa s Oldou ale na místě viděli zbytky rádiem ovládaného ventilu, které jeden policajt během ohledávání nenápadně odstranil.“

„Myslíš, že ten výbuch...“ zvážněla ještě víc.

„Bohužel,“ dodal ještě temněji. „Mělo to asi vypadat jako náhoda, ale rádiem řízená náhoda už není žádná náhoda. A co je horšího, ten policista musel o všem vědět, takže je to rozsáhlejší než jsme čekali.“

„Poslyš, ale to spíš vypadá jako pokus o vraždu!“ vyhrkla.

„Nejen vypadá,“ souhlasil Pepek. „Byl to pokus o vraždu a horší, než si myslíš. Když vrahy podporuje policie, je to vždycky větší průšvih než když jde o pár darebáků. Nevím, jestli tě uklidní, že by ses s tím svezla úplně nevinně. Ta past nebyla připravená na tebe, ale na nás. Neměla jsi ďábelský cejch, zato jsi měla pod podlahou nastraženou dálkově řízenou bombu v podobě zdánlivě neškodné láhve propan-butanu, u které někdo rádiem na dálku otevřel ventil. Propan-butan není naštěstí tak rychlý jako semtex, jen proto jsme stihli v poslední vteřině odejít. Věřím ale, že to autory toho podrazu mrzí a příště by určitě použili něco rychlejšího a jistějšího, i kdyby to pak nevypadalo tak nevinně a nedalo by se to svést na nešťastnou náhodu.“

„Myslíš, že to všechno bylo kvůli vám?“

„Uvažuj,“ pobídl ji. „Je přece jasné, že tě mohli zabít prakticky kdykoliv, takže jim nešlo o tebe. Čekali tam na nás. Vsadil bych se, že jsi měla někde v pokoji odposlouchávací štěnici. Věděli, že se k tobě jednou podíváme a odpálili to, když si byli jistí, že u tebe jsme. Kryštof měl pravdu, musíme se na vás podívat na všechny.“

„Myslíš tím i ostatní vyhozené? A nebude to teď ještě nebezpečnější?“

„Kluci si z naší nehody vzali ponaučení,“ souhlasil. „Mají lepší zabezpečení než jsme měli my. Už se s nikým nevybavují v bytě ani na ulici, každého berou nejkratší cestou sem do Oázy. Tabris už ubytovává dva, další budou následovat. Naštěstí nás to varovalo včas.“

„Včas?“ mrkla tam, co se pod jeho přikrývkou zdvihal obrys jen jednoho chodidla.

„Včas,“ trval na svém, ačkoliv si všiml jejího pohledu. „Tohle ještě nic není, mohlo to dopadnout hůř.“

„Naštěstí umíte křísit mrtvé...“

„Ani to není jen tak,“ ujistil ji. „Nedávno jsme tu oživovali povražděné děti, zpočátku jsi přece u toho byla. Spotřebovali jsme přitom energii nejbližšího kosmického okolí, až to zablokovalo robocentra. Robocentra se o vyrovnávání energie starají samočinně, ale malou část energie potřebují. Říkám malou část, ale i ta se dá srovnávat jedině s energií výbuchů atomových bomb. Rozdíl se bere z neutrinové energie a při tvoření její hladina klesá.“

„Česky bys mluvit nemohl?“ přerušila ho.

„Vždyť je to česky, neboj se, nenadávám ti,“ usmál se. „Vysvětloval bych ti to hodně dlouho, nevadí, zkrátím to. Kříšení mrtvých provází ještě větší spotřebou energie. Selhalo nám tady všechno a trvalo pár dní, než se neutrinová hladina vrátila zpátky na přijatelnou úroveň. Pár dní jsme tady byli bez energie.“

„Pár dní? To jako, že jste byli potmě?“

„Kdyby jen to, taky bez vody a o hladu,“ odvětil. „Robocentra nám nedávala vodu ani syntetické jídlo, ale to by nebylo nejhorší. V Oáze máme dostatek čistých studánek, všude roste ovoce, máme dovezené salámovníky a masohrušky, ale nejhorší bylo, že neutrinovou energii potřebujeme i my sami. Ploužili jsme se tady jako mátohy.“

„Tomu přece jen moc nerozumím,“ přiznala.

„Je to přitom prosté,“ usmál se trochu trpce. „To je druhá stránka mince Ogdurských darů, však je také poznáš. Umíme být neviditelní, můžeme létat, ale na všechno potřebujeme víc energie než lidé bez Ogdurských možností. Na energii závisí všechno. Nemůžeme bez ní létat, nemůžeme být neviditelní a její nedostatek se projevuje pocitem hladu, který jídlem nezaženeme. Hlad u plného stolu, tak nějak si představuji Tantalova muka.“

„To není zrovna příjemné,“ usoudila.

Ogdurské dary nejsou zadarmo,“ souhlasil. „Ale výhody převažují nad nevýhodami, proto je dostaneš i ty.“

„A co kdybych si to ještě rozmyslela?“

„Co by sis rozmýšlela?“ vložila se do toho Ramiel. „Přestaneš snad používat elektřinu jen proto, že elektřina může v některých případech zabíjet? Nebo protože občas někde vyletí pojistky a budeš půl dne bez světla?“

„To jistě ne, to se přece snadno napraví.“

„Vidíš,“ řekla Ramiel. „Ani tady nepohodlí netrvalo dlouho, Pepek tě zbytečně straší. Radši pojď, Salgiel už čeká, necháme Pepka tady a půjdeme, ano?“

„Kdo je to Salgiel?“

„Uvidíš,“ ujistila ji Ramiel. Na odchodu se obrátila na Pepka, ale použila směrovanou telepatii, takže si toho nikdo nevšiml.

„Salgiel jí dá všechno,“ řekla Pepkovi. „Adélka je upřímné děvče a zaslouží si dostat všechny Ogdurské dary naráz.“

„Neměli bychom být přece jen opatrnější?“ opáčil stejně neslyšně.

„Můžeš mi věřit, jsem na to citlivější!“ trvala na svém Ramiel. „Adélka je taková... otevřená... Myslím, že bych za ni mohla dát ruku i do Ohně Pravdy.“

„Kdybys měla pravdu, byl bych tím raději,“ ustoupil trochu Pepek. „Taky doufám, že nás nezklame. Víš ale, že jsme dosud nikomu slýrib nedávali bez důkladného prověření.“

„Adélka tím projde bez problémů, neboj se,“ ujistila ho Ramiel. „Myslím, že jsem ji už prokoukla a že s ní neprohloupíme. A bude slýrib potřebovat brzy, čím dřív, tím líp.“

„Jak myslíš,“ svolil nakonec Pepek. „Budu ti tedy věřit.“

„Věř mi,“ kývla Ramiel.


Když Xapho a Ramiel přivedly za chvíli Adélku zpátky k Pepkovi, měla novinářka na hlavě pod vlasy nevelkou náplast, ale na sobě andělskou kombinézu na znamení, že telepatii ovládá natolik, aby ji ze sebe uměla dostat. Náplasti pod kombinézou nebyly znát, ale Pepek věděl, že Adélka, na rozdíl od většiny ďáblic, dostala díky Ramiel v jedné operaci všechno.

V nemocničním pokoji byla hromada dětí, kterým Pepek předčítal pohádky. Adélce se líbilo, jak všechny seděly kolem zraněného a poslouchaly. Telepaticky navrhla ostatním počkat na konec pohádkočtení, což obě ďáblice přijaly a uchýlily se na volné židle u stěn.

Pepek dočetl starodávnou pohádku, snad ještě od Boženy Němcové. Děti poslouchaly jako u vytržení a když skončil, některé daly najevo rozmrzelost, že už je konec.

„Slíbil jsem jednu, přečetl jsem dvě, tak odchod do dětského pokoje!“ rozhodl Pepek. „Budeme tu mít nějaké jednání a vy si zatím uklidíte hračky. Až skončím, zavolám vás ještě na jednu pohádku před večeří. Platí?“

Slib další pohádky účinkoval a děti rychle běžely uklízet. Až teď se ďáblice s Adélkou přiblížily k posteli zraněného.

„Vítám tě mezi nás Učedníky!“ podával Pepek ruku bývalé novinářce.

„Už tě to nebolí?“ zeptala se ho s účastí.

Místo odpovědi na ni přenesl své pocity. Pochopila, že ho rána už jen svědí. V Oáze to nebylo vážné zranění a Pepek přežil mnohem horší chvíle.

„Akorát jsem se začal nudit,“ postěžoval si. „Ale mám na nudu lék. Pozvu sem děcka na pohádku. Dětem se to líbí, Máně se chvilka volna hodí a přitom mi lépe uteče čas.“

„Neměl bys být raději v klidu?“ zeptala se ho Adélka.

„V klidu?“ udělal udivený obličej. „Copak nejsem? Náhodou si při pohádkách úžasně odpočinu. A navíc mě to baví. Víš, že jsem většinu těch pohádek sám neznal? To víš, rodiče mi zemřeli moc brzo a v děcáku se s pohádkami nepárali.“

„Je vidět, že dáváš přednost aktivnímu odpočinku,“ usmála se na něho Ramiel.

„Už tu máme přes polovinu tvých kolegů,“ obrátil se Pepek na Adélku. „Kluci je sem posílají tak rychle, že nám musela s rozmisťováním pomáhat i Tabris. A co ty? Už víš, čím tady u nás začneš?“

„Ještě nemohu létat,“ povzdychla si. „A ke slýribu prý musím dostat školení.“

„Sama to rozhodně nezkoušej,“ řekl vážným tónem.

„Už jsem slyšela proč,“ přikývla. „Taky vím, že mám lepší telepatii než vy sami.“

„Co se dá dělat,“ povzdychl si. „Psí telepatie je novější než Oldova. Olda ji dostal od andělky, ale ostatním měl dávat hned od začátku Čertovu, ale co už se stalo, stalo se.“

„Dodatečně se to změnit nedá?“

„Bohužel ne. Tolik toho neumíme, abychom mohli opravovat Ogdurské výtvory. Když máme nějaký problém, chodíme na radu ke Xijtranům, inteligentním chobotnicím ze světa Země-nahoru. Od nich víme, že se ty dvě telepatie v jedné hlavě nesnesou a tu starší zatím neumíme odstranit. Utěšují nás, že se psí telepatie bude dědit přednostně. Když se v dětech geneticky setkají stará telepatie s novou, budou mít děti novou. Tvé děti ji budou mít také, bez ohledu na to, koho si najdeš za partnera. Naše generace bude mít tedy telepatii starší, ale v dalších generacích nová verze postupně převládne.“

„O dědičnosti jsme se ale učili něco jiného,“ podotkla.

„Učili jste se o tom, jak je to na Zemi,“ připomněl jí. „Tohle ale nepochází ze Země, je to výtvor bytostí, které jsou nejen nad námi, ale i nad Xijtrany.“

„Vy to opravdu neznáte? Umíte to jen používat, ale o principech toho moc nevíte?“

„Přesně tak,“ vzdychl si. „Umíme to jen používat, ale o principech toho moc nevíme. Někdy si připadám jako negramotný řidič náklaďáku v africké poušti. Naučil se zacházet s náklaďákem, stroj ho obstojně poslouchá, ale neumí přečíst ani nápisy na motoru, natož aby rozuměl dějům ve válcích a kdoví, jestli má tušení o tom, že uvnitř nějaké válce jsou.“

„To je ale dost smutné,“ nadhodila.

„Podívej se, Ogdurská věda je proti nám o nějakých sto tisíc let napřed. Všechno co od nich máme, nám přinesla malá andělská holka, která to Oldovi věnovala i proti jakémusi jejich zákazu, takže jsme jí vděční za každé zrnko informací. Ve smyslu krásného českého úsloví Darovanému koni na zuby nekoukej se na ni nesmíš zlobit, že nám toho nedala víc. Už tak nám toho dala víc než směla a polovina těch darů se dá velice hanebně zneužít.“

„Dobře, ale proč se sami nesnažíte poznávat, co vlastně používáte?“

„Protože mezi námi a Ogdury je těch sto tisíc let vývoje,“ odtušil. „To máš jako s tím řidičem. I kdybys mu věnovala vysokoškolskou učebnici fyziky, neumí číst a nebude mu to k ničemu. Jak má chápat fyzikální principy? Jezdit ale může a když automobilem doveze hladovějícím jídlo, udělá hodně dobrého. Tak nějak je to i s námi.“

„Ano, ale...“ vzdychla si. „Jestli jsem to dobře pochopila, na Zemi se vás angažuje jen malá skupinka. Co vlastně dělají všichni ostatní v Oáze?“

„Každý dělá co uzná za vhodné,“ usmál se Pepek.

„To znamená, komu se zachce nedělat nic, nebude dělat nic?“

„Jistě,“ přikývl klidně Pepek. „Když uznáš, že potřebuješ odpočinek, můžeš se celý den koupat a nechat se opékat sluníčkem na pláži. Pláž je přece každý den plná.“

„Snad nechceš říci, že jste národ povalečů?“ upřesnila to.

„Tak se to nedá brát,“ vrtěl hlavou. „Nepřetržitě pracují jen workoholici, šílenci, kteří se tím ničí. I na Zemi jsou pracovní a volné dny a lidé si berou dovolenou. Drtivá většina zdejších lidí vychovává děti a to je záslužná práce, když má být dělaná dobře. Půlhodinka s pohádkou má větší cenu než koš vysoustružených součástek.“

„Tím chceš říci, že výchovu dětí považujete za uznávané hlavní zaměstnání?“

„Proč ne?“ pokrčil rameny. „Učitel je také záslužné povolání a rodič je vlastně totéž.“

„Mě jste ale přijali jako reportérku, ne?“ namítla.

„Jistě,“ přikývl. „Nabídneme to i tvým bývalým kolegům. Budete to mít jako hlavní zaměstnání a věřím, že vás bude bavit. Nemyslím si ale, že zůstaneš na ocet a bezdětná. Až je budeš mít, jistě pochopíš, že výchova je zajímavá a důležitá. Děti bys zanedbávat neměla, ale kdyby ses nechtěla vzdát práce, požádej některou sousední rodinu o pomoc s výchovou, jeden opatrovník obvykle stačí na celou bandu.“

„To by nebylo špatné,“ pokývala hlavou uznale. „Ale ještě mi řekni, tak to tady máte s vládou? Kdo tady vládne?“

„S vládou?“ usmál se Pepek. „Máme tu cosi jako rozptýlenou demokracii.“

„To neznám,“ zarazila se opatrně.

„Je to přitom prosté,“ usmál se Pepek. „Vládu, jak ji znáš ze Země, tu prostě nemáme. Většina lidí si vystačí sama. Když je nutné rozhodnout něco, nač jeden člověk nestačí, spojí se k řešení nejprve rodina, máme je početnější než na Zemi. Kdyby to přerostlo přes hlavy rodině, je na každém ostrově organizátor, tedy něco jako starosta, který si může přizvat na pomoc poradce. Kdyby na něco nestačilo všeobecné shromáždění celého ostrova, nebo by se problém netýkal jednoho ostrova, můžeme svolat shromáždění všech lidí celého světa.“

„Dokud se všichni vejdete do jednoho sálu, pak to snad jde,“ přikývla opatrně. „Ale co až vás budou miliony a do jednoho domu se nevejdete?“

„Zatím to nepotřebujeme,“ usmál se Pepek. „Ale uvažovali jsme o tom. Kdyby nám to jednoho dne přerostlo přes hlavu, chystá se Víťa zavést televizi.“

„Tak vidíš, že bude důležitá!“ rozjasnila se vítězně.

„Ano, ale jinou než na Zemi,“ zarazil ji. „Naše bude plnit spíše úlohu internetových konferencí. Místo sjezdů volených zástupců, kteří se starají především o sebe a kradou jako straky, chceme mít o všech důležitých věcech přímé jednání.“

„Nevím,“ zamračila se trochu Adélka. „Na internetové konference se ještě pamatuji, ale nemám s nimi dobré zkušenosti. V poslední době navíc úplně vymizely.“

„Internet, aspoň jak si ho pamatuji, byl příliš anonymní,“ přikývl Pepek. „Tohle bude veřejné a autoři příspěvků budou všem pěkně na očích, žádná anonymita.“

„Anonymita internetu je dávno ta tam,“ ubezpečila ho Adélka. „Dnes je naopak příliš sledovaný. Oficiálně aby to nikdo nemohl zneužít k terorizmu nebo k přípravě zločinů, ale dnes si tam nemůžeš jen tak nezávazně popovídat s kamarádem a zeptat se ho na jeho názor, abys zakrátko nedostal oficiální policejní dotazník, kde musíš každé slovo vysvětlit. Názory se dnes trestají a lidé je nesvěří ani telefonu, natož internetu. Kde jsou časy bezstarostného tlachání, kdy se lidé nebáli nadávat do telefonu na poměry! Nedávno způsobila krach mnoha hospod povinnost instalovat do veřejných prostor bezpečnostní kamery a mikrofony. Lidé dnes chodí do restaurací jen na jídlo, každý je rychle a potichu sní a pivo si kupuje domů, než aby riskoval policejní výslechy a často i ztrátu zaměstnání.“

„To už jsem naštěstí nezažil,“ přikývl Pepek. „Zneužít se dá všeho, ale řekl bych, že tohle už je policejní šikana. Tady nikdo nikoho za názory netrestá, jen za skutečně zlé činy, ale budeš se divit, zločinnost tady nekvete. Ne že by tady nikdo nic zlého neprovedl, řešili jsme tu zpočátku i vraždy, ale zatím se podařilo všechny odhalit. Máme tady vězně, jen věznice v pozemském stylu tu nejsou.“

„Co s takovými vězni děláte?“

„Zatím nám stačilo vystěhovat je mimo obydlené území,“ řekl. „Máme tu pár ostrovů, kde jsme jim zařídili stejné domky jako máš třeba ty. Nouzi nemají, chybí jim jen volnost pohybu mimo oblast ostrova a kontakt s ostatními lidmi. Upřímně řečeno, za vraždu je to trest přiměřený a mírnější provinění tak neřešíme. Jako se zpívá v jedné písni - »...malé věci řešte ruky mávnutím...«

„Musím se s tím seznámit pořádně, od základů,“ přikývla. „Když mám s vámi bydlet... Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti.“

„Seznamuj se,“ přikývl Pepek. „Budeš to potřebovat. Necháme ti pár dní volných, aby ses naučila zacházet se svými novými možnostmi. Pak se do toho můžeš dát. Uvidíš, že toho rozhodnutí nebudeš nikdy litovat.“

„Doufám,“ přikývla Adélka.

 


Zpět Obsah Dále

11.08.2017 13:36