Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Irena

Setkání s dávnou spolužačkou Irenou si Adélka představovala úplně jinak.

Neviděla ji alespoň pět let. Irena se mezitím vdala, měla dvouletou holčičku Ivanku a půlročního Honzíka, manžel vydělával nadprůměrně, ale Irena spokojená nebyla.

„Je to pořád strašné honění,“ stěžovala si Adélce při obligátním kafi. Děti dala spát, takže měly večer jen pro sebe, seděly v obýváku v křeslech u stolečku a drbaly.

„Děti mi do jeslí nevzali, že mají plno a když nejsem socka, nemám nárok,“ stěžovala si. „Máti měla loni infarkt, hlídání děcek už je na ni moc, ta už mi s nimi nepomůže. Tchýně bydlí daleko, což je jedině dobře, aspoň se do nás nenaváží, ale všechno teď leží jen na mně. A ke všemu jsem si vzala workoholika. Pořád je v práci a doma nehne prstem. Dnes se tam zase zdržel, chodí domů až za tmy.“

„No tak si vychováváš děcka sama, co na tom vidíš špatného?“

„Tobě to nedošlo?“ zavrčela Irena. „Nikam nemůžu, neznám nic jiného než dvě malá děcka. Co je to za život?“

„Znám tisíc takových, kterým to ke spokojenosti úplně stačí,“ podotkla Adélka.

„To je možný, ale já se nechci zahrabat u plotny,“ namítala Irena. „Chci taky trochu žít, ty to snad nechápeš?“

„Chápu,“ přikývla Adélka. „Ale děcka potřebují péči jen dokud jsou malá. Až začnou chodit do školy, budeš mít klid. Jednou se ti bude po tomhle fofru ještě stýskat.“

„To určitě!“ vyhrkla Irena. „Mně se ale nechce čekat, až vyrostou, chci žít teď! Mládí nám utíká jako voda a co pak?“

„Snad ti ta děcka nepřekážejí?“ zeptala se jí Adélka nevinně.

„Překážejí!“ odsekla Irena rezolutně. „Chci se taky uvolnit, zajít si někam, pobavit se, odvázat se. Nejdřív mi v tom překážela škola, teď děcka. To není žádný život!“

„Znám spoustu ženských, které na děti čekaly celou věčnost a teprve teď se dočkaly. Ty si děcek jinak považují!“

„Tobě se to mluví!“ vyjela si na ni Irena. „Můžeš si dělat, co tě napadne, ale já se teď skoro vůbec nedostanu mezi lidi. Co bys dělala na mém místě ty?“

„Proč si nenajdeš na hlídání nějakou chůvu?“ napadlo Adélku místo odpovědi.

„To bych na ni musela mít!“ odsekla Irena. „To vůbec nic neřeší. Když zaplatím za hlídání, nezbude mi nic pro sebe.“

„A co kdybys to udělala obráceně?“ napadlo Adélku. „Co si vzít pár dětí na hlídání k těm tvým?“

„Ses zbláznila?“ vyhrkla Irena. „Proč bych to dělala? Pověsit si na krk ke svým ještě nějaké cizí? To bych to teprve zazdila! Copak jsem chůva?“

„Nemyslím to napořád. Tam, co jsem bydlela nedávno, se sešly tři spřízněné ženské a dohodly se hlídat si děcka na střídačku. Udělaly si rozpis, na každou vyšlo hlídání na dva dny v týdnu, neděle si rodiny užívaly spolu a docela jim to šlo. Děcka si taky pohromadě víc vyhrají a jedna ženská jich v pohodě uhlídá celou bandu. Každá pak měla v týdnu pro sebe čtyři úplně volné dny.“

„Blázníš?“ zamračila se Irena. „Už teď mám doma honičku, nevím kam dřív a abych se starala ještě o cizí fakany?“

„Proč ne?“ podívala se na ni bezelstně Adélka. „Děcka jsou docela zábavná a když je jich víc, hrají si spolu a dají míň práce než jedno nebo dvě. Občas je hlídám sousedům, když se mi to hodí, takže to trochu znám.“

„No jo, to seš celá ty!“ odfrkla si Irena. „Pamatuješ, co nám dalo práce, než jsme tě se Zuzkou dostaly do baru? To byla fuška!“

„No vidíš!“ usmála se Adélka. „Život tropí nečekané skopičiny. Ještě nedávno jsem dělala barmanku. Divíš se, co?“

„Nekecej!“ zarazila se Irena. „Ty a v baru? To snad ne, to by se muselo něco stát!“

„Však se taky stalo,“ zakabonila se i Adélka. „Rozkulačili nám celou redakci a jediné místo, kde jsem se upíchla, bylo právě v baru.“

„To jsi měla ale fajn, byla jsi zrovna v tom nejlepším,“ ujišťovala ji Irena.

„Ani se mi nezdá,“ pokusila se ji zchladit. „Nebyla to nejhorší zkušenost, ale nebavilo mě to a jsem vážně ráda, že to mám za sebou. Nejsem správný barový typ a jako novinářka se rozhodně cítím svobodnější.“

„Neblázni!“ vyhrkla Irena. „Kdo ti dá jako novinářce nějaké diško?“

„Nikdo,“ pokrčila Adélka rameny. „Ale nechybí mi. Snad nechceš poměřovat výhody a nevýhody zaměstnání podle nějakých trapných díšek?“

„Ale přece jen jsi byla mezi lidmi a zrovna tam, kde se pořád něco děje!“

„To jsem jako novinářka mnohem víc. Co se asi v barech děje tak převratného?“

„Tam se přece lidi nejvíc baví!“ trvala na svém Irena.

„Jak kdo,“ nedala se Adélka. „O politice se tam nikdo neodváží otevřeně promluvit, ze všech témat zbyl jen neutrální fotbal a sex. V našem baru byla aspoň diskotéka a občas tam hrála živě kapela. Uznám jim, hráli slušně, ale hudbu raději poslouchám v klidu doma, než míchanou se zvuky rozbíjených sklenic.“

„Když ty to vidíš moc černě!“ vyčetla jí Irena.

„Vidím to, jak to bylo,“ pokrčila rameny Adélka. „Ale to je věc názoru, někdo má rád holky, jiný vdolky. Nech mi můj a nebudu ti brát tvůj. Jsem ale ráda, že jsem zpátky u toho, co mě baví. Mám volnost, jakou jsem neměla ani pod Kryštofem. Sama si hledám úkoly, sama si o nich rozhoduji.“

„Ještě řekni, že se sama taky hodnotíš a já ti všechno uvěřím!“ ironizovala Irena.

„A sama se hodnotím,“ dodala Adélka. „Ne že by mě nehodnotili i jiní, ale mohu být sama se sebou spokojená.“

„Jen aby se ti to taky projevilo na platu!“ vyprskla Irena ironicky. „Ještě mi řekni, že si sama určuješ plat jako poslanci a padnu do vrtule!“

„Plat si neurčuji,“ přiznala Adélka. „Ale peníze mě nezajímají.“

„U mě by teda výše platu byla až na úplně prvním místě!“ ujistila ji Irena.

„U mě ne,“ řekla Adélka. „Peníze nepočítám, nic mi nechybí, co bych si mohla přát?“

„Vážně?“ podívala se na ni Irena nedůvěřivě. „Proč jsi tedy ještě zaměstnaná, když tě plat nezajímá?“

„Protože mě opravdu baví zaměstnání!“ usmála se Adélka. „To je tak těžké pochopit? Dostala jsem na úvod rodinný domek a vlastní letadlo a jinak mám co potřebuji. Bavilo by tě něco tak, aby ses přitom přestala zajímat o peníze?“

„Těžko,“ vzdychla si Irena. „Peněz není nikdy dost.“

„Já vím,“ přikývla Adélka chápavě. „Je normální pořád počítat peníze a občas s nimi nevyjít, ale zkus si aspoň teoreticky představit, že máš, na co si vzpomeneš, nemusíš pořád koukat na korunu, takže tě peníze ani nezajímají. Co bys potom dělala?“

„Holka, kde to žiješ?“ vzdychla si Irena. „Tohle jsou přece komunistický představy!“

„To se ale hodně pleteš,“ řekla Adélka. „S komunismem to nemá nic společného. Jen se tolik nekoukám na peníze, jako tady.“

„To by mě docela zajímalo,“ vzdychla si Irena. „Ale musí to mít nějaký háček, ne?“

„Možná má,“ připustila Adélka. „Co bys tam například dělala?“

„Myslíš na nějaké zaměstnání, nebo co bych dělala, kdyby bylo všechno zadarmo?“

„Oboje,“ přikývla Adélka. „Ale víc mě zajímá, co bys uměla?“

„Kdyby šlo o zaměstnání, umím účtařinu. Možná jsem vyšla ze cviku, ale to doženu.“

„To bude právě ten háček,“ usmála se Adélka. „Účtařina by ti tam nebyla na nic. Kde se nepočítají peníze, tam nepotřebují účtařky.“

„Já věděla, že v tom musí něco být!“ opáčila vítězně Irena. „Jen je mi to divný. Každá jen trochu vyspělejší ekonomika se bez pořádného účtování neobejde.“

„Asi to bude tím, že to máme automatizované,“ souhlasila klidně Adélka. „Musela by ses přeškolit na něco jiného, ale na to by sis zvykla. Nemáme tam ani obchody. Nač bloumat celé hodiny po hypermarketech, když všechno dostaneš přes počítač do domu? Dobře, tuhle otázku necháme stranou, zkus domyslet aspoň to ostatní. Co bys třeba dělala ve volném čase mimo zaměstnání, kdybys nemusela pořád počítat, jestli na to máš nebo ne?“

„Kdybych nemusela počítat?“ zase se zarazila Irena. „No, jak se znám, nevyšla bych z baru, jak je rok dlouhej!“

„Myslíš?“ podívala se na ni tázavě Adélka. „Nechme prozatím stranou, jak brzy by tě vynesli na záchytku, spíš uvažuj, jak dlouho by tě bavilo být neustále naložená v lihu?“

„Mě by to bavilo dlouho,“ řekla Irena s jistotou. „Nepodceňuj mě, moc dobře vím, co si ještě můžu dovolit a co už ne, mě by jen tak nevynesli.“

„Chodila bys do baru, kdybys měla všechno i doma?“ zkoušela ji Adélka. „Rozuměj mi, je to jako s obchody. Bavilo by tě tahat se do nějakého baru, kdybys měla všechno doma a stačilo by ti udělat pár kroků k plné ledničce?“

„Ty to tak doma máš?“ podívala se na ni Irena podezíravě.

„Skoro,“ řekla Adélka. „Možná ještě líp, nezdržuji se ani ledničkou.“

„A ty k tomu všemu ještě chodíš do práce?“ nechtěla pochopit Irena.

„Vždyť ti říkám, že mám zaměstnání jako hobby,“ ujišťovala ji Adélka. „I kdybych se chtěla celý rok flákat po barech, nikdo by mi nic nevyčítal. Ale upřímně, bavilo by tě pořád se jen flákat? Mě teda ne.“

„Já bych se do baru chodila bavit,“ tvrdila Irena. „Znám poblíž jeden, je tam vždycky dobrá parta a nikdo se tam nenudí. Šikovní lidé si vždycky najdou místečko bez mikrofonů, kde se mohou bavit podle svého.“

„No, možná by sis nějaký bar našla i u nás,“ připustila Adélka. „Ale nedokázala bych tam vydržet celý rok. Jak říkám, nejsem barový typ.“

„To tedy nejsi,“ souhlasila Irena. „A nikdy jsi nebyla. Divím se, jak tě mohli vzít jako barmanku. Asi neměli žádný výběr, tebe si na tom místě neumím ani představit.“

„Však jsem taky ráda, že jsem odtud vypadla,“ usmála se Adélka.

„Nemít na krku děcka, hned bych tam šla za tebe,“ vzdychla si Irena.

„Kam?“ zeptala se Adélka. „Do baru? Nebo by ses taky dala na novinařinu?“

„Samozřejmě do baru,“ řekla Irena. „Tam bych se cítila jako ryba ve vodě.“

„No vidíš,“ usmála se Adélka. „Já bych ti spíš nabídla tu novinařinu.“

„Jdi s tím někam,“ opáčila Irena. „Mě by to nebavilo. A abych ke dvěma dětem ještě studovala, na to mě už vůbec nenalákáš. Hele, smažme to, pojď se bavit o něčem jiném.“

„Jak chceš,“ vzdychla si Adélka. „Poslyš, Ireno, co vlastně dělá ten tvůj?“

„Workoholika,“ odvětila Irena. „Jestli ti můžu něco opravdu od srdce poradit, nikdy si neber doktora. Od rána do večera je v práci, doma ho vidíme málo. Na jeho plat si stěžovat nemůžu, uznávají ho jako odborníka a finančně ho taky slušně hodnotí, ale co z toho, když ho doma skoro nevidím? Myslíš, že by ho tam hodnotili taky tak, nebo lépe?“

„Tam je úplně předoktorováno,“ zavrtěla hlavou Adélka. „Kdyby ho doktořina vážně tak bavila, jak říkáš, tam by si teprve přišel na své, ale musel by se taky hodně učit.“

„Nepodceňuj ho!“ zastala se ho Irena. „Povídám, je vážně dobrej, uznávají ho nejjen doma, ale i mezinárodně. Nekecám.“

„Ono by mu to nedalo, tam se ledacos přiučí každý,“ ujistila ji Adélka. „Já jsem taky neodolala a aspoň pár jazyků jsem se nechala naučit, abych to měla lehčí.“

„Hele, nechodila jsi ještě na gymplu na jazyky?“ podivila se Irena.

„Chodila, ale naučila jsem se jich jen pár, teď by ti dalo větší práci najít jazyk, který ještě neznám a neovládám.“

„To jich znáš tolik?“ ožila trochu Irena. „Rusky taky? A co finsky nebo maďarsky?“

„Budeš se asi divit, znám,“ usmála se Adélka. „A nejen evropské. Nezaskočíš mě ani hebrejštinou, jazyky jihoamerických indiánů, africkou svahilštinou, umím japonsky, v Indii se domluvím s místními lidmi i bez angličtiny. Nevěřila bys, jak je všude na světě výhodné mluvit místní hantýrkou. Lidi to mají všude rádi a rychleji se rozpovídají.“

„A už jsi to někdy zkusila?“

„Jistě,“ přikývla. „Při svém zaměstnání cestuji po celém světě. Prvního půl roku jsem si připadala jako nemotorné dřevo a chodila jsem zásadně v doprovodu zkušenějších, pak mě nechali jít mezi lidi samotnou s dnes už mi to docela jde.“

„Kde jsi musela chodit s doprovodem?“ podívala se na ni Irena udiveně.

„Například na středním východě,“ usmála se Adélka. „Tam to mělo výhodu, ženy tam nosí oblek, že jsou jim vidět jen oči a nikoho ani nenapadlo, že bych tam nepatřila.“

„Ty jsi chodila zahalená? Jako muslimky?“ zděsila se Irena. „Ty musíš být šílená!“

„Burka je tam nejbezpečnější oděv,“ ujišťovala ji Adélka. „Nikdo si tě v ní nevšímá, dostaneš se mezi lidi kam chceš a když umíš arabsky, lidi ti řeknou všechno.“

„Říkej si co chceš, nezávidím ti,“ vrtěla hlavou Irena.

„Má to ale své výhody,“ obrátila to Adélka. „Dostanu se tak mezi lidi, jaké bych tady nikdy nepotkala. Nevedu s nimi řeči o fotbalu, který mě ani nebaví, ale o jejich skutečných problémech, od politických poměrů po místní drby. Chodím za nimi tam, kde se nemusíme bát ani skrytých kamer, ani policejních mikrofonů.“

„Jsi přece novinářka!“ podívala se na ni podezřívavě Irena. „Nemáš nakonec nějakou skrytou kameru u sebe i tady?“

„Nemám, neboj se,“ usmála se Adélka. „Kameru i zápisník by mi mohl někdo i proti mé vůli sebrat, proto mám takovou zásadu: nikdy nic nenatáčet, co by mohlo někomu ublížit a důvěru lidí zklamat. Naší metodou je zapamatovat si smysl všech rozhovorů a zpracovat je vlastními slovy. Naučila jsem se to a dnes klidně navštěvuji i země, kde mě před zvědavými pohledy burka nechrání. Minulý týden jsem byla v Indii, teď chodím po Neapoli, to je skoro za rohem. Italky jsou docela milé kočky.“

„No jo, říkala jsi, že máš vlastní letadlo...“ vzpomněla si Irena. „Takže máš i svýho pilota? Neříkej ale, že s ním lítáš úplně všude. A kde s ním parkuješ?“

„Parkuji tam, kde přistanu,“ usmála se Adélka. „Neslyšela jsi, že novější typy letadel nemají křídla ani vrtule a přistanou na kdejakém plácku, kam bys měla problémy zaparkovat i auto? Pilotuji sama, naštěstí to není složité ani jako řízení běžného auta. Tomu se ostatně moje letadlo docela podobá.“

„Ty máš dokonce i nejnovější americké letadlo?“ podívala se na ni Irena uznale.

„Nedělají je jen v Americe,“ ujistila ji Adélka vyhýbavě. „Američané si velice rychle přezbrojili armádu, ale dlouho jim trvalo, než je uvolnili do civilního použití. Navíc se podle mě dali špatnou cestou, když začali s obrovskými aerobusy. Japonci začali dělat od začátku malá civilní letadla, mají je menší, ne tak pancéřovaná ani vyzbrojená, zato levnější a pro naše účely lepší. Vsadím se, že budou podstatně dřív k dostání i v Čechách.“

„Taky by mě bavilo lítat si po celém světě,“ vzdychla si Irena.

„Samozřejmě s ním nelítám všude,“ řekla rychle Adélka. „Na větší vzdálenosti máme rychlejší prostředky, ale i letadlo má své výhody. Občas vozím náklad, který bych do kufrů těžko pobrala.“

„To cestuješ tak na dlouho?“

„Ani ne, ale někdy vozím různý materiál,“ odvětila vyhýbavě. „To bys asi pochopila, kdyby ses k nám dala.“

„To bys taky mohla znát barů!“ nadhodila Irena uznale, ale s trochou závisti. „Ty se ale nejspíš barům vyhýbáš ze zásady, co?“

„Uhodla's,“ přikývla Adélka. „Vyhýbám se barům, nočním klubům, hernám, kasínům a podobným podnikům. Tam bych se nic zajímavého nedozvěděla.“

„V tom se asi neshodneme,“ zavrtěla hlavou Irena. „Asi by sis lépe rozuměla s mým Honzou, ale to bych ti ho musela půjčit a to snad po mně nechceš.“

„To jistě ne,“ usmála se Adélka. „Nevím ani, o čem bych si s ním povídala, nejsem na doktořinu. Ale u nás by našel víc spřízněných duší, než se mu zdá ve snech. Co kdybych vás k nám na víkend pozvala, samozřejmě i s dětmi?“

„Myslíš?“ podívala se na ni tázavě. „Což o to, na víkend by to snad šlo, podle toho, jak je to k vám daleko a kolik by to stálo...“

„Prosím tě, přestaň už konečně počítat!“ zarazila ji Adélka. „Samozřejmě se rozumí, že bych vás odvezla letadlem a nestálo by vás to ani korunu. Dopravu i pobyt nech na mně, beztak by ses k nám beze mě jinak nedostala.“

„Kde je to vlastně - u vás? Myslela jsem si, že jsi získala nějaké výjimečné povolení k pobytu v Americe, ale tam je přece obchodů plno a účtařinu určitě ještě nezabalili.“

„Nehledě na to, že tam přistěhovalcům nedávají na uvítanou domek a letadlo,“ dodala s úsměvem Adélka. „Máš pravdu, Amerika to není.“

„Poslouchej,“ zpozorněla Irena. „Teď mě něco napadlo. U tebe bych se tomu ani moc nedivila... Cos mi před chvílí říkala, vypadá skoro na jiný svět než náš. Nemáš ty nakonec něco společného s mimozemšťany?“

„A kdybych měla?“ usmála se Adélka.

„Tak bych tam s tebou nešla ani za milion dolarů,“ otřásla se Irena.

„Proč ne?“ podivila se Adélka. „Co by ti na tom vadilo?“

„Když Honza, teda manžel...“ začala Irena, ale najednou zpozorněla.

„Hele, mám dojem, že už jde domů,“ řekla rychle. „Můžu tě o něco poprosit? Zkus před ním nemluvit o mimozemšťanech ani o cizích světech. Honza to bytostně nesnáší a já zase nestojím o tichou domácnost.“

„Proč to nesnáší?“ usmála se Adélka.

„Nesnáší to!“ zdůraznila. „Neptej se mě proč, ale nesnáší všechno mimozemské. A už se o tom nebudeme bavit, právě přišel.“

Z předsíně se ozvalo harašení klíče v zámku, pak klaply dveře.

„Máme návštěvu!“ zavolala tím směrem Irena.

„Samozřejmě tvoji, že?“ ozvala se odpověď.

Muž hřmotnější postavy si odložil v předsíni a za okamžik vkročil do obýváku.

„Chceš taky kafe?“ zvedala se Irena.

„Jo, dal bych si,“ přikývl. „A mám hlad.“

„Já ti udělám,“ nabídla se Irena. „Zatím se tu seznamte. Tohle je Honza a tady je moje kamarádka ze školy Adélka. Vrátím se hned.“

Odběhla do kuchyně. Adélka podala příchozímu opatrně ruku a když jí kamarádsky rukou potřásl, posadila se opět do svého křesla. Honza nechal ženě její místo a rozvalil se do volného křesla po straně.

„To zas byl dneska den!“ vzdychl si.

Adélka na to neodpověděla a Honza taky chvíli mlčel, ale dlouho to nevydržel.

„A co vy? Přišla jste se podívat za Irčou?“ obrátil se na Adélku. „To je od vás hezké, Irča je vděčná za každou návštěvu.“

„Chodily jsme spolu do školy,“ řekla upejpavě Adélka. „Už je to nějakou dobu pryč, ale člověk vždycky rád vidí někoho známého.“

„Já to slyšel jinak,“ ušklíbl se Honza. „Spousta lidí se s dávnými spolužáky schází jen aby se popásli na tom, jak všichni krutě zestárli.“

„To by snad bylo u nás trochu předčasné,“ nesouhlasila Adélka. „Není nám šedesát. Snad mě z takové škodolibosti nepodezíráte už teď?“

„Teď ještě ne,“ souhlasil blahosklonně Honza. „Ale co není, jednou bude.“

„Na to je dost času,“ odvětila trochu upjatě Adélka.

„Lidi jsou různí,“ odvětil Honza. „Většina je dobytek. Nemyslím tím zrovna vás, ale setkal jsem se v praxi s mnoha případy. Upřímného člověka můžete marně hledat za bílého dne s rozsvícenou lucernou.“

„Svět je strašně zkažený,“ přikývla Adélka opatrně.

„Taky tvrdím, že se řítíme rovnou do zkázy,“ pokračoval Honza. „Nikdy nebyl konec světa tak blízko jako dnes! To není žádný pesimismus, to je matematika. Uznejte! Všechno má svůj konec, má ho jistě i náš svět. Nemusíte vědět, kdy nastane, zítra nebo za milion let, ale dnes je k němu přece jen o jeden den blíž než včera. Nemám pravdu?“

Rozesmál se vlastnímu vtipu jako kdyby ho právě slyšel poprvé.

„Taky se říká, všechno má svůj konec, jen hůl a jitrnice mají dva,“ dodala Adélka.

„Sranda je to jediné, co nám zbývá, když nechcete brečet,“ přikývl Honza.

Irena je přerušila. Přinesla na podnose další šálek kávy, postavila před muže, který se hned hrnku žádostivě chopil.

„Jídlo bude za chvilku, jen co cinkne mikrovlnka,“ ujistila ho.

„Sranda a drogy,“ navázal Honza po prvním doušku. „Kafe naštěstí není z nejhorších, proto má šest z pěti lékařů rádo kafe. Nemluvě o těch, co to kombinují s alkoholem.“

Irena to okamžitě pochopila po svém a otočila se stranou k domácímu baru.

„Dáš si taky?“ obrátila se na Adélku a podávala přitom lahvičku becherovky a sadu malých číšek tvaru malých obrácených izolátorů se zlatými nápisy Nehasit vodou. „Nejsi přece abstinentka!“

„Abstinentka nejsem,“ přikývla Adélka. „Ale nejsem na to zvyklá.“

„Jedna ti určitě neuškodí,“ ujišťovala ji Irena, zatímco nalévala do tří kalíšků.

„Máte recht,“ obrátil se na Adélku Honza. „Není nic horšího než pohled na ožralého abstinenta. Proto taky nemám rád vembloudy a obecně nikoho, kdo dokáže týden nepít.“

„Velbloudi přece taky pijí, ale jen vodu,“ namítla Adélka.

„Tím hůř,“ dodal sveřepě Honza. „Tím jsou mi podezřelí hned dvakrát!“

Ťukli si na zdraví. Adélka vypila kalíšek rychle, aby už to měla za sebou, ale zakryla si jej rukou, když jí Irena hned nabízela dolít.

Irena jen pokrčila rameny, ale sobě i Honzovi ochotně dolila.

Adélka byla ve střehu. A měla proč! Kamarádčina manžela viděla od prvního pohledu s neskutečným červeným obrysem, vytvářeným Víťovým starším detektorem ďáblů a jejich kompliců. Nebyl to pravý ďábel, to by ji Víťův nový kompas varoval včas a na větší dálku, ale byl to jejich člověk a nejspíš to o něm nevěděla ani Irena. Pepek i Víťa ji ujišťovali, aby byla při setkání s těmito lidmi klidná, Ogdurské dary se navenek neprojevují a kdo to o ní neví, od ostatních lidí ji nerozezná, ale Adélka byla přece jen trochu nesvá.

Poprvé stiskla ruku nepříteli.

Díval se jí přitom do očí a měl upřímný, pevný stisk, o jakém se říká, že jde rovnou od srdce. Obávat se máme lidí s vlažným stiskem, kteří uhýbají očima, ale jako většina pověr to jisté není. Víťův detektor si byl ale jistý stoprocentně. Adélka věděla o několika případech, kdy ďáblové Pepka přelstili machinacemi se značkovacími biočipy, ale tady se nemohla utěšovat, že je to další takový případ. Ďáblové nemohli předpokládat, že se s Honzou setká, aby to na ni předem narafičili. Byl to bezpečně jejich člověk, poskok, homunkul.

Tak proto nesnášel všechno mimozemské!

Za této situace nepřipadalo v úvahu znovu zavádět řeč na Oázu a dokonce je tam zvát. To by to dopadlo! Bylo jí jasné, že nemá naději a musí vycouvat. Kamarádka je nejspíš na straně ďáblů nevědomky, ale její manžel s nimi spolupracuje vědomě. Umiňovala si pro příště nezačínat řeč o nebezpečných otázkách, dokud si nebude jistější, ale tady už bylo na předsevzetí pozdě. Nejlépe bylo mlčet a připravit se na případný rychlý ústup. Naštěstí si dávala pozor i Irena, aby se neprozradila. Z Adélčina hlediska jednala rozumně. Byla za tím snaha vyhnout se zbytečnému konfliktu s manželem? Tak či tak, Adélce se to hodilo.

Honza naštěstí potvrdil svou pověst workoholika, jakou o něm Irena šířila. Neklábosil s nimi dlouho, omluvil se, že ještě musí něco dokončit a zmizel ve svém pokoji u počítače. Jak Irena tvrdila, nenechal práce ani doma.

Odešel ale právě vhod. Adélku jeho přítomnost plnila silným napětím. Nebyla si jistá, zda ji právě nehlásí někomu dalšímu, ale utěšovala se, že ďáblové nestihnou včas reagovat. Přesto by raději odešla. Naštěstí ani Irena o další hovor nejevila zájem a když Adélka vstala, ani ji příliš nezdržovala.

„Když myslíš, že to pro vás není, přemlouvat vás nebudu,“ řekla na odchodu Adélka tišším hlasem a pokrčila přitom rameny. „Pozvala bych tě tam ze staré známosti, ale barů je u nás opravdu málo. Leda bys tam sama nějaký založila a vedla. Vím o jednom jediném, ale to je jen pro pány, nic pro tebe.“

„To tam máte taky?“

„Jo, jeden,“ přikývla. „Někdy se zase stavím, ale nevím, kdy. Mám taky plno lítání, už jsem skoro jako ten tvůj.“

„Honza to ale dělá pro lidi,“ zkusila to Irena rozlišovat s velkou dávkou sebevědomí. „Spolupracuje teď hodně s Američany, ti jsou ve výzkumech jednoznačně nejdál. Tvrdil, že skupina jakéhosi doktora Lucia vyvinula lepší lék než novoněmecký küfferlin a to už něco znamená! Honza je s nimi v dobrém kontaktu a testuje to na svých pacientech.“

„To může být velice záslužné,“ souhlasila rozšafně Adélka.

Napadlo ji přitom cosi o čertově kopýtku, ale nedala to najevo. Rozloučila se a odešla. Nestačila ani Ireně vysvětlit, v čem vězí její práce na Zemi. Teď už to nemělo smysl a navíc by to bylo nebezpečné.

Irena pro ni nebyla ta pravá.

 


Zpět Obsah Dále

11.08.2017 11:29