Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Renáta

Když se o chvíli později přemisťovala starodávnou a pomalou pražskou tramvají přes půlku Prahy za další bývalou spolužačkou Renátou, telepaticky si zavolala svého také již bývalého šéfa, ex-redaktora Kryštofa.

Měl jako ona a všichni nováčci telepatii novějšího druhu, které v Oáze podle původu říkali psí. Ještě nedávno byli Učedníci odkázáni na pověstná černá štěňata, maskoty cestovní kanceláře Za zdravím, ale v poslední době přibylo hodně nováčků s novým typem telepatie. První klony získávali od psů, ale i když se s nimi snadno dohodli, další klony produkovali první majitelé nových telepatických orgánů. I Adélka jeden na sobě vypěstovala, ale udělala to jen jednou, pak už to po ní nechtěli, aby ji nezdržovali od její angažovanosti na Zemi.

Kryštof si nechal pro jistotu od Adélky zopakovat její postřeh, podle něhož americký vědec doktor Lucius vyvinul lék lepší než novoněmecký küfferlin.

„Poslyš, to je velmi důležitá zpráva,“ sdělil jí na oplátku. „Küfferlin je vynikající lék, ale má jednu kritickou chybu. Plodina küfferle, ze které jej destilují, roste výhradně na půdě Nového Německa. To má na její pěstování monopol, ale nedokáže uspokojit potřeby celého světa a to byla hlavní překážka jeho rozšíření. Když se podaří najít něco lepšího, monopol Nového Německa padne a pro lidstvo by to byla dobrá zpráva, tyhle léky jsou velice účinné. Jen kdyby mi tam neskřípalo, že ten lék dávají lidem ďáblové. Těm to vůbec není podobné.“

„Na druhou stranu by jim ten lék jistě vynesl spoustu peněz,“ napadlo Adélku. „Třeba je ďáblové potřebují, i kdyby byla vedlejším efektem opravdová pomoc lidem.“

„Že by ďáblové tak nutně potřebovali peníze?“ nechtěl tomu věřit Kryštof. „Tomu neuvěřím. Když potřebují dolary, natisknou si je podle libosti. Od konce poslední světové války nikdo nekontroluje, jestli jsou nebo nejsou kryté. Za tím vězí něco jiného!“

„Taky se mi zdálo, že v tom musí být něco nekalého,“ odtušila Adélka. „Ale ono se to opravdu podobá vítané pomoci lidem.“

„Uvidíme,“ odvětil Kryštof. „Poslyš, zkus mezi lidmi najít někoho vážně nemocného, koho bychom mohli poslat na léčení za Honzou, nebo za jiným doktorem, který má přístup k novému léku. Nejspíš to budou mít k dispozici jen pomocníci ďáblů, ale to bychom snad překousli. Postačí, aby ten lék použili jednou a hlavonožci z Xijtry nám brzy zjistí, co v něm skutečně je. Pirátsky to kopírovat nebudeme, podle mě je kosmická síla ve všech směrech lepší, ale bylo by dobré znát jeho podstatu.“

„Dobře, zkusím to,“ slíbila Adélka.

Musela zpozornět, neboť právě přijížděla do tramvajové zastávky u Renátina bydliště. Vystoupila a vytáhla z kabelky telefon, aby jí zavolala.

Zpravodajci teď na veřejnosti zásadně nepoužívali andělské prostředky, aby nebudili nežádoucí pozornost. Létání, telepatie i andělské kombinézy byly na Zemi příliš exotické. Adélka proto jezdila jako ostatní tramvajemi a autobusy, oblékala se do konfekčních šatů a mobilní telefon používala opatrně, jako by byl neustále odposlouchávaný. Nikdy neříkala nic neobyčejného a během schůzek jej nejen vypínala, ale vyndávala z něho baterie a ještě ho ukládala do kovového stínícího pouzdra vyloženého vatou, aby nepřenášel hovor ani ve vypnutém stavu. Pozemským mobilním telefonům se už dávno nedalo věřit.

Víťa vymyslel geniální tah, aby ďáblové nezjistili jejich příchody. Procházeli na Zem branami zásadně tam, kde měli v paralelním světě umístěné dva veliké prázdné kontejnery, jeden v reálné hmotě a druhý v duchovité. Když otevřeli hvězdnou bránu v malém prostoru, rozdíl tlaků v duchovité i v reálné hmotě se rychle vyrovnal, nemohl se projevit prouděním ani měřitelným kolísáním tlaku a ďábelské detektory se neměly čeho zachytit. Učedníci teď přicházeli na Zem nepozorováni a ďáblové o nich neměli tušení, dokud je nezjistili jinak. To ale byla spíše náhoda a pobyt na Zemi byl tak mnohem klidnější a bezpečnější.

Chyby na Zemi občas dělali všichni, naštěstí ne tak školácké, jako poslední Adélčina u Ireny. Však si Adélka v duchu vyčítala, že se zapovídala a prozradila jí příliš mnoho, aniž by si včas zjistila její smýšlení a hlavně smýšlení jejího muže. Učedníci nesměli protivníky podceňovat, katastrofa Andělského světa byla dostatečným varováním.

Adélka zpočátku neměla potřebné konspirativní zkušenosti, ale učila se z každé chyby, své i od ostatních. Každý zpravodajec měl přímé telepatické spojení na některého kamaráda v Oáze a při každé vhodné příležitosti se s ním spojoval. Mělo to dva důvody. Zprávy se tak okamžitě, bez zpoždění dostávaly do Oázy, kde je ostatní v klidu společně vyhodnocovali. Poznatky objevené jedním zpravodajcem srovnávali s jinými a přitom občas objevili, čeho by si jeden člověk ani nevšiml. Navíc měl každý v Oáze svého anděla strážného a kdyby se na delší dobu odmlčel, vyvolalo by to poplach a případnou záchrannou akci. Zatím se nic mimořádného nestalo, ale nikdo nemůže mít štěstí věčně.

Naštěstí dělala tytéž chyby zpočátku i druhá strana. Ďáblové Učedníkům nevěnovali dostatečnou pozornost a podceňovali je. Když si jich poprvé všimli, šlo o jednoho malého, bezvýznamného a osamělého kluka, který se na Zemi snažil sám a sám uplatnit Ogdurské dary. Ďábel Johan nepředpokládal, že by se mu ten kluk mohl vzepřít, ale Olda se z prvního překvapivého psychoúderu vzpamatoval a unikl do světa, nad kterým ďáblové neměli vládu. Johan pak začal dělat chyby, které ho v konečném výsledku přišly draho. Při dalším setkání se mu Olda s Marií a Jarmilou směle postavili. Jejich troufalost ho zaskočila, obával se, aby některá z těch dvou nebyla andělka a raději před zdánlivou přesilou ustoupil do marsického světa, ale místo aby to sdělil ostatním ďáblům, pronásledoval Oldu dál na vlastní pěst, až ho Olda s Máňou překvapivě svrhli dvěma hvězdnými branami do Sibérie, nevlídného světa, jako ostatně většina marsických. Moc ďáblů tam ale nesahala a Johan zůstal uvězněný jako v žaláři. Jeho poznatky pak ostatním ďáblům citelně chyběly.

Od té doby se ledacos změnilo.

Ten bezvýznamný kluk Olda mezitím vyrostl a dospěl. Už nebyl sám, měl několik set příznivců. Říkali si Učedníci, spolu s ním pomáhali podle jeho původního úmyslu lidem. Jen dvě hvězdné brány od Země založili kolonii Andělský svět, kde se věnovali především léčení nemocí, a to i takových, které byly na Zemi považovány za nevyléčitelné. Pacienti za nimi jezdili díky cestovní kanceláři Za zdravím, ale vraceli se uzdravení. Slepí tam začínali vidět, invalidům dorůstaly ztracené končetiny a i když někdo cestou do Andělského světa zemřel, vracel se s ostatními živý a zdravý, neboť u Učedníků neznamenala ani smrt konec nadějím. Kdo by si pomyslel, že proti nim někdo použije tolik soustředěné zloby, aby k nim dopravil atomovou bombu a jediným výbuchem všechno zničil?

Ďáblové ale potvrdili, že takoví jsou. Kolonie na Andělském světě nebyla velká, měla i s pacienty všeho všudy třicet tisíc lidí, ale atomová bomba je smetla všechny. Přežili to jen ti, kdo byli právě na návštěvě v Pepkově Oáze. Všem bylo jasné, že to tak nechat nemohou. Zákeřný úder změnil zbývající Učedníky z vlídných lékařů, ochotně tišících lidské bolesti, v zamlklé mstitele.

S otevřenými potyčkami s ďábly začal až Pepek. Olda s Máňou sice také poslali ďábla Johana do Sibérie, ale odhodlali se k tomu v nejvyšší nouzi, když chtěl přímo před jejich očima zabít jejich oblíbenou ředitelku. I Pepka ďáblové zpočátku pronásledovali, ale když se jim úspěšně postavil na odpor a zjistil, že i jeho síly na ledacos stačí, neváhal využít každé vhodné příležitosti, aby je překvapil. Setkání s nimi ale aktivně nevyhledával a jeho zásahy se omezily na lidi ve službách ďáblů. Po zkáze Andělského světa ale na Zem přišli mstitelé Olda, Víťa a jejich dívky, posílené Pepkovými ďáblicemi. Ďáblům nastaly těžké časy.

Učedníci proti svým protivníkům nepoužívali stejně ničivé zbraně, ačkoliv měli dost atomových bomb z pekelných zásob. Nelibovali si ale v hekatombách ani v krvi a zásadně neubližovali nevinným. Nezabíjeli ani ďábly a nenávistné protivníky vyřazovali elegantněji odesíláním do vyhnanství na pustý svět. Zásobovali je tam i nejnutnějšími potravinami, aby jim dali najevo, že jim nejde o jejich životy a spokojují se jejich zneškodněním.

Bylo to ale dokonalejší zneškodnění, než jakého by se postižení mohli obávat i v těch nejčernějších snech.


Renáta byla naštěstí pravým opakem Ireny a Adélka si u ní mohla konečně oddychnout od stálého napětí. Za tu dobu, co se neviděly, se Renáta stačila vdát, ale s manželem zatím děti neměli. Byla zaměstnaná ve školce a u dětí ji to bavilo.

„Taky občas hlídám děti,“ chlubila se jí Adélka, sotva jí Renáta zodpověděla otázku, kde je zaměstnaná.

„Myslela jsem, že jsi u novin,“ podívala se na ni kamarádka tázavě.

„To pořád tak trochu jsem, ale to mi nevadí, abych občas nepohlídala děti sousedům. Mají jich devět a desáté na cestě, to už je skoro jako tvoje mateřinka.“

„Kde ses dostala k takové rodině?“ divila se Renáta. „Ty nejsou zrovna obvyklé.“

„Nejsou,“ souhlasila Adélka. „Ale přibývá jich.“

„Bude smutné, aby nás Čechy zachraňovali jiní,“ vzdychla si Renáta. Zřejmě správně pochopila, že Adélka nemluví o typicky české rodině, ačkoliv o pravém stavu věcí nemohla mít ani tušení.

„Můžeš se dát do toho zachraňování sama!“ navrhla jí bezelstně Adélka.

„Já to nevytrhnu, ani kdybych jich měla pět,“ vrtěla Renáta hlavou odevzdaně. „Kdy začnete Čechy zachraňovat ty s Ivanem?“

„Obávám se, že nikdy,“ zvážněla trochu Adélka. „Zřejmě ještě nevíš, že jsme se před dvěma lety rozešli.“

„Ach tak, promiň,“ zarazila se Renáta. „Nemyslela jsem to zle, nevěděla jsem...“

Najednou se zarazila, až skoro začala koktat a Adélka jí rychle přispěchala na pomoc.

„Omlouvat se nemusíš,“ usmála se ledabyle. „Ivan mi dával příliš kruté podmínky, až jsem mu řekla jasné Ne a rozešli jsme se.“

„Co to bylo za kruté podmínky?“ zajímalo hned Renátu. Z Adélčina tónu pochopila, že to pro ni není bolestné téma, takže u ní opět převládla normální zvědavost.

„Chtěl po mně, abych mu dělala domácí buchtu a zanechala novinařiny,“ rozohnila se Adélka. „Co bys dělala na mém místě ty? Nebo co kdyby ten tvůj trval na tom, abys nechala práce s dětmi a nudila se doma, až se pánu zamane přijít?“

„Mělas to udělat jako já,“ usmála se na ni Renáta. „Sepsali jsme s Frantou smlouvu, že si do pracovních záležitostí nebudeme vzájemně mluvit.“

„To možná není špatný nápad. A on na to přistoupil?“ vyzvídala Adélka.

„Sám mi to navrhl,“ řekla s úsměvem Renáta. „Platí to samozřejmě i naopak, já mu zase nemluvím do jeho práce. Má to jednu nevýhodu, při jeho zaměstnání je pořád ve službě a vidíme se některé týdny jen občas.“

„Co vlastně dělá?“ zajímalo Adélku.

„Mašinfíru na dráze,“ ochotně jí sdělila kamarádka. „A hrozně to žere, ale chlapi mají buď práci, která je baví, nebo vysedávají v hospodě.“

„My nemusíme mít práci, která by nás bavila?“ opáčila Adélka.

„U nás se to nebere tak zhurta,“ přikývla Renáta. „Až se vdáš a pořídíš si děcka, taky budeš s nima doma.“

„Možná,“ souhlasila Adélka. „Ale děcka nejsou věčně malá. Jednoho dne ti z hnízda vyletí, osamostatní se a když nebudeš mít práci, do které by ses mohla vrátit, nebudeš to mít vůbec snadný.“

„V tomhle mám výhodu,“ usmála se Renáta. „Budu u dětí doma i v zaměstnání. Je to přece ideální, když mě to baví. O práci se bát nemusím, školek je pořád málo a ve školce se děti sice střídají, ale neubývají, pořád jsou tam další a další a pořád se máš o co starat. Jen kdyby nás nenutili hustit do dětí politiku...“

„Prosím tě, co můžete hustit do předškoláčků?“ zpozorněla Adélka.

„Ále - všechno možný,“ mávla rukou Renáta a zamračila se. „Od propagace vládních politických partají až po vstřícnost k cizincům. Máme je připravovat na to, aby se jich nebály, my je spíš připravujeme na to, aby se jim včas uklidily s cesty, když je uvidí. Naštěstí i malé děti chápou, že není všechno zlato, co se třpytí a když malej kluk bije malou holku, začnou mu ostatní nadávat »muslim«. Dá se to zaonačit, aby navenek působily »pokrokově«, ale aby se vlk nažral a koza zůstala celá.“

„To máš asi pravdu,“souhlasila opatrně Adélka.

„A co ty?“ vyzvídala kamarádka. „Není přece na světě jen jeden jediný Ivan! Ještě ses nerozhlížela po jiném?“

„Rozhlížela,“ přiznala Adélka. „Seznámila jsem se s jedním fajn klukem, ostatně mě teď zaměstnává, ale mám smůlu, je už šťastně ženatý.“

„To máš tedy smůlu,“ politovala ji Renáta. „Taky bych raději zařadila zpátečku, než mít špatné svědomí z roztrhání nějakého dobrého vztahu.“

„Neboj se, nic trhat nebudu,“ slibovala jí Adélka. „Ale budu to mít složité. Snad ti to slovo nebude vadit, ale tam, co teď dělám, je silně přebuchtíno. Zkrátka je tam katastrofální nedostatek chlapů.“

„Není nic jednoduššího,“ utěšovala ji kamarádka. „Někde převažují ženské, jinde je nadbytek chlapů. Jako novinářka bys to měla vědět, ne?“

„Vědět někdy nestačí,“ vzdychla si Adélka. „Taky to chce spříznění duší, nebo jak to nazvat. Ivan nebyl špatný kluk, ale vzal by si mě pod podmínkou, že skoncuji s novinařinou. Jenže tím by mě napolo zabil, chápeš to?“

„Chápu, proč o mně pochybuješ?“ přikývla. „Zkrátka jsi nepadla na toho pravého. Tomu musí jít o to, abyste byli šťastní oba a to se nedá udělat tím, že ti všechno sebere, aby tě měl jen pro sebe. Tak se projevuje sobeckost, ne láska.“

„To už vím,“ vzdychla si Adélka. „Ale kde toho pravého najít?“

„To je vždycky těžké,“ soudila Renáta. „Tady je každá rada drahá.“

„To vím taky,“ přiznala Adélka. „Ale naštěstí o mě nemusíš mít péči, poradím si sama, už jsem ustála i větší průšvihy.“

„A co teď vlastně děláš?“ zajímala se Renáta. „Novinařinu, jistě, ale pro který plátek píšeš? Nebo jsi povýšila multimediálně, jak se dneska říká televizi?“

„Ještě výš,“ usmála se Adélka. „Mám teď úplně jiné, samostatné úkoly. Mohla bych říci, že ve světě vyhledávám zlo.“

„Ale to je přece velice snadné,“ usmála se Renáta. „Nemusíš chodit daleko, postačí se jen trochu rozhlédnout.“

„Nevyhledávám kdejaké zlo,“ zvážněla Adélka. „Drobné lumpárny mě nevzrušují, já jdu zásadně po větších případech.“

„Ani za těmi nemusíš chodit daleko,“ namítla Renáta. „Koukám, že ses dala na to, co beztak zaměstnává většinu novin. Teď jsem zrovna četla takovou odpornost...“

„Zaujala tě?“

„Dost,“ vzdychla si Renáta. „O těch čínských vězních, víš?“

„Nevím,“ zpozorněla Adélka. „Co to mělo být?“

„Ty o tom nevíš?“ podívala se na ni Renáta udiveně. „A to si říkáš, že vyhledáváš jen větší případy? Co chceš najít většího?“

„O co vlastně jde?“ zeptala se jí přímo Adélka.

„Poslyš, kdybys chtěla vědět o opravdu hnusných případech, tohle by tě zajímat mělo, člověku se z toho chce až zvracet,“ řekla Renáta. „Tam se děje svinstva, že jsou proti tomu naše problémy hotová prkotina.“

„O čem to ale mluvíš?“ naléhala na ni Adélka už opravdu vážně.

„O tom, jak tam lidi zaživa porcují na orgány,“ otočila se Renáta stranou na poličku, odkud Adélce podala noviny. „Přečti si to a pak teprve mluv o zlu.“

Adélka se rychle začetla do článku. Jednalo se o nucené odebírání důležitých orgánů na transplantace vězňům v čínských věznicích. Dělo se to tam už dávno, ale poslední dobou to Číňané provozovali v obludně velkém měřítku. Aby měli dostatek vězňů, neváhali zavírat ani nevinné a čínské soudy si proto vymýšlely až neuvěřitelně kuriózní viny.

„Kdyby ti to nestačilo,“ pokračovala Renáta, „zapnu ti počítač, na internetu je toho ještě mnohem víc.“

„Máš pravdu,“ dočetla Adélka. „Díky za upozornění. Nejhorší na tom je, že se všichni tváří, jako kdyby to bylo běžné. Kdyby pár čínských papalášů potřebovalo tu a tam nějakou transplantaci, jistě by to snadno ututlali, ale oni s těmi orgány zřejmě kšeftují ve velkém. Peníze jim nesmrdí, ale budu se na to muset podívat pěkně zblízka.“

„Mluvíš, jako kdyby ses kvůli tomu chystala vypravit do Číny,“ zasmála se Renáta.

„Taky že tam pojedu! Vyhledávat zlo je přece moje práce,“ řekla Adélka, jako by šlo o výlet k Máchovu jezeru.

„To myslíš vážně?“ podívala se na ni Renáta zaraženě. „Nebo to jen fintíš? Copak umíš čínsky? Nebo doufáš, že si tam vystačíš s angličtinou?“

„Myslím to vážně,“ trvala na svém Adélka. „Budeš se tomu asi divit, ale umím čínsky a nejsem odkázaná na angličtinu. Lidi neradi mluví s někým, kdo nezná jejich řeč, angličtina by mě od místních příliš oddělovala.“

„Myslíš si, že to nějaká česká novinářka zachrání? Vždyť tě tam ani nepustí!“

„Nebudu se jich ptát na dovolení,“ řekla Adélka. „Za tohle upozornění díky, nejspíš bych si toho ani nevšimla.“

„To je ale divné, nemyslíš?“ pokračovala Renáta podezíravě. „Vždyť to proběhlo více novinami, nejen tímhle plátkem. Vysvětli mi, jak jsi to mohla přehlédnout, když jsi taky od novin? Všechny noviny jsou si podobné jako vejce vejci, co jste to za divný plátek?“

„To bude asi tím, že nepracuji pro zdejší noviny,“ řekla Adélka.

„Pro které potom pracuješ?“ naléhala na ni Renáta.

„Hele, Renáto, když jsi mi tak dobře poradila, něco ti taky povím,“ odhodlala se náhle Adélka k upřímnosti. „Nepracuji pro zdejší noviny, ale pro mimozemšťany.“

„To myslíš vážně?“ strnula Renáta.

„Smrtelně vážně,“ přitakala Adélka. „Ty jsi ještě o mimozemšťanech neslyšela?“

„Slyšela, i když o nich v médiích běhá víc dohadů než skutečností. A ty si myslíš, že by nám mohli pomoci?“

„Proto to přece dělám,“ řekla Adélka. „Jen jsem se dodnes více zaměřovala na malé české poměry, ale tohle stojí za změnu. No, asi tam nepojedu sama, Evropan je tam přece jen nápadný, pošleme tam někoho jiného. Ale i tak ti děkuju.“

„Nemáš zač,“ usmála se ulehčeně Renáta. „Ale vypadala jsi opravdu tak odhodlaně, až jsem si myslela, že to myslíš vážně.“

„Já to vážně myslím,“ přikývla Adélka. „Ale nejedu v tom sama a Kryštof myslí, že by měl v Číně pracovat nějaký Číňan.“

„Pro mimozemšťany pracují i Číňané?“ otřepala se mezitím Renáta.

„Zatím ne,“ řekla zamyšleně Adélka. „Ale Kryštof slíbil, že nějakého sežene, má tam už pár let nějaké známé.“

„Počkej!“ zarazila se opět Renáta. „Jaký Kryštof? Nehoupej mě, to sis vymyslela až teď! Neříkej mi, že jsi už o tom s někým mluvila, když jsi o tom ještě před pěti minutami sama nevěděla!“

„Nevymýšlím si,“ řekla Adélka. „Mám od mimozemšťanů takový dar, mohu se s nimi telepaticky bavit, kdykoliv se mi zachce. Ten článek mi připadal tak závažný, že jsem o něm Kryštofa informovala hned jak jsem ho četla. Kryštof je můj bývalý šéfredaktor, děláme teď pro mimozemšťany spolu. A Kryštof to meziím přednesl Pepkovi, rozjedou to asi ve velkém.“

„Ty se bavíš telepaticky...? Na dálku?“ vrtěla hlavou Renáta. „S nějakým Kryštofem?“

„Říkám ti přece, Kryštof je můj bývalý šéf,“ řekla Adélka. „Vyhodili ho z novin stejně jako mě, čímž nás vlastně přihráli mimozemšťanům. Je to pro nás lepší, než kdyby nás tam nechali. A Pepek Horák je případ sám pro sebe. Určitě jsi o něm už četla, jen ještě nevíš, s kým si ho máš spojovat.“

„Nepamatuji se, že bych někdy četla něco závažného o nějakém Pepkovi Horákovi,“ odvětila pomalu a zaraženě Renáta. „To jméno mi nic důležitého neříká.“

„No ovšem,“ přikývla Adélka. „Jak by také říkalo, Horák je jeho pravé jméno a tak ho nazýváme jen my, co ho známe. Bylo toho ale o něm plno, zvlášť když se obul do Českého Parlamentu. Budeš ho znát jen pod přezdívkami, jak se nejčastěji objevoval.“

„O jaké přezdívky podle tebe šlo?“ mračila se Renáta.

„Neříkej, že jsi je ještě neslyšela,“ durdila se trochu Adélka. „Neříkají ti nic přezdívky jako Smrťák nebo Jupiterský duch? Bylo toho habaděj i v našich novinách, dokud nás od nich nevyhodili.“

„Ty znáš Smrťáka?“ strnula Renáta. „Toho, co sedí na doživotí na Mírově?“

„Tam nesedí pravý Smrťák,“ opáčila Adélka. „Slyšela jsem už, že se za něho vydával nějaký pitomec, aby si usnadnil loupeže. Nevím, kdo to byl, neznám ho, ale neumím si tam představit Pepka. Toho by policie nedokázala chytit. Jako duch procházel stěnami a byla na něho krátká i Parlamentní stráž.“

„Počkej, ty tomu všemu vážně věříš?“ podívala se na ni Renáta divně a zakabonila se. „Opravdu nechápu, jak můžeš věřit takovým bludům?“

„To není věc víry,“ odvětila Adélka pevně. „Vím to naprosto přesně a jistě. Protože... podívej se na tohle!“

A natáhla k ní ruku.

Renáta rázem ztuhla a z očí jí šla hrůza. Z rukávu Adélčiny blůzky se k ní natahovaly holé kosti, hýbaly se jako živé, jenže nebyly pospojované dráty, jako u kostry v biologickém kabinetě ve škole. Renáta se otřásla, jako kdyby na ni sáhla smrt. Což ani nebylo daleko od věci, ta ukázka byla hodně drastická a spoustě lidí přinesla noční můry, zejména ve spojení s poslední výstrahou.

„Adélko!“ vyjekla Renáta. „Snad nejsi... taky mrtvá?“

„Nemusíš se o mě bát, nejsem,“ usmála se Adélka a její kostěná ruka se opět změnila v ruku mladé dívky. „Už mi budeš věřit, že se znám se Smrťákem?“

„Budu,“ jektala zuby Renáta. „Věřím ti i ty mimozemšťany, nemusíš se přede mnou měnit v něco odporně zeleného!“

„Neboj se, tohle přece jen nejsem,“ rozesmála se Adélka. „I když už jsem také jednala s Xijtrany a ti zelení jsou, jen se nepodobají lidem, ale chobotnicím. Uznávám, že vypadají hrozivě, není na ně příjemný pohled a navíc strašně smrdí, ale jinak se dá s nimi jednat lépe než s některými lidmi.“

„Brrr!“ otřásla se Renáta. „Takové známosti ti teda nezávidím!“

„Nezáviď,“ přikývla Adélka. „Závist je zlá vlastnost. Ale nepřišla jsem tě přemlouvat, aby ses dala k nám, jen jsem si chtěla podrbat s kamarádkou. Jsem ráda, že máš zajímavou práci a jsi spokojená. U mimozemšťanů je krásně, ale co si budeme povídat, doma je doma.“

„Hele...“ přemohla Renátu zvědavost. „Jak se vlastně máš u těch mimozemšťanů?“

„Ujde to,“ pokrčila Adélka rameny. „Mám tam zařízený domek v tropech na krásném ostrově, mohla bych se celý rok opékat na sluníčku na plážích, ale jsem tam jen málokdy, většinu času pobývám tady na Zemi.“

„Vyhledáváním zla?“ dodala rychle Renáta.

„Vyhledáváním zla,“ potvrdila jí s veškerou vážností Adélka. „Nemohla bych se jen tak rekreovat, když se tady na Zemi děje tolik křivd. Všechny beztak nenapravím, ale když mám možnost něco proti zlu dělat, byl by hřích nehnout proti tomu prstem. Víš, člověku to nedá. A tak chodím po světě a hledám.“

„A když nějaké zlo objevíš?“

„Pak se teprve začnu rozhlížet,“ ujistila ji Adélka. „Zlo musí mít nějaký podklad, bez příčiny se objevuje málokdy. Najít tu příčinu je někdy nejtěžší.“

„Co třeba v té Číně?“ nadhodila Renáta. „Tam je to snad jasné.“

„Tobě se to zdá jasné?“ zaskočila ji Adélka protiotázkou.

„No, je to přece teror, jaký se od komunistů dá čekat, ne?“

„Tím to nebude,“ zavrtěla hlavou Adélka. „Tam to bude tvrdší oříšek.“

„Prosím tě, tobě to není jasné?“ zamračila se trochu Renáta. „V Číně se už dlouho porušují lidská práva jako na běžícím pásu.“

„To vím, to si ještě pamatuji,“ souhlasila Adélka. „Ale ono to bude mít dvě stránky. První je, že se komunisté příliš neohlížejí na lidské životy. To víme, ale nebude to všechno. Teror se dělá jednodušší cestou kulkami, není třeba do toho zapojovat lékaře. Zdá se mi, že je to horší než si myslíš a že to dělají pro peníze. Ani tomu se nemusíme divit, peníze přece nikomu nesmrdí. Podle mě bude nejdůležitější, pro koho ty orgány lidem odebírají. V tom bude čertovo kopýtko! Nabídka nemůže být bez poptávky a nedělo by se to v takové míře, kdyby o ty orgány nebyl jinde mimořádně velký zájem. Když to někdo dobře zaplatí, budou komunisté pronásledovat, věznit a popravovat i nevinné, jen aby měli prachy. Víš přece, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde a není těžké najít obětního beránka, i kdyby byl nevinný jako lilie. Vina za to zlo ale leží i na tom, kdo tohle platí. Nepředpokládám, že u tak velkých kšeftů druhá strana neví, odkud vítr vane a že vlastně svou poptávkou tu hrůzu vyvolává.“

„Vidíš, to by mě ani nenapadlo,“ hlesla Renáta. „Tím se chceš ale zabývat? Nebude to nad lidské síly?“

„Možná bude,“ připustila Adélka. „Ale co je nad lidské síly, je vždycky zajímavější než zprávy o tom, kde se srazily vlaky nebo kde vyloupili banku. Neboj se, málokdy něco řeším sama, vždycky se nás do toho zapojí víc.“

„Takové věci tedy předáváte mimozemšťanům?“ došlo Renátě.

„Asi by se to tak dalo nazvat,“ souhlasila Adélka.

„To by bylo opravdu užitečné,“ přiznala Renáta. „Jen se mi zdá smutné, aby nás zase zachraňoval někdo zvenčí.“

„Něco ti prozradím,“ zamrkala na ni spiklenecky Adélka. „Mimozemšťany, myslím ty pravé, chobotnicovité, pocházející z jiných světů, do toho nezapojujeme. Jen k nim občas chodíme na rady. Rádi nám je poskytují, ale tohle opravdu není jejich věc.“

„Tak pro koho vlastně děláš?“ divila se Renáta. „Říkala jsi, že pro mimozemšťany, teď zase, že je do toho netaháte... jak to vlastně je? Co je to za mimozemšťany?“

„To jsme přece i my,“ řekla Adélka.

 


Zpět Obsah Dále

11.08.2017 14:16