Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Reportérka

Adélka předávala českou agendu Kristýně s jistou dávkou smutku. Přece jen jí to bylo trochu líto. Není snadné opouštět rozdělanou práci, v Čechách měla z dřívějška kamarádky i kamarády a mohla se chlubit i prvními úspěchy. S narychlo přivolaným Kryštofem svrhla do Bažin Smutku i pravého ďábla, který nečekaně přijel do Prahy zkontrolovat redaktory svých novin. S Čechy prý měl vždycky problémy, zdálo se mu, že píší příliš nezávisle. Ten se ale divil, když se znenadání ocitl v bažinách!

Prohození zajišťovala Adélka, Kryštof ji jen jistil. Bažiny Smutku byly za Saturnskou branou, zastiňovanou silnější Jupiterskou a tím obtížnější, ale Adélka akci zvládla, i když se vzrušením trochu třásla. Kryštof pak veškerou zásluhu odmítl s tím, že to byla Adélka, která ďábla vypátrala i zneškodnila a on ji jen jistil.

Měla teď na svém kontě prvního pravého ďábla a mohla se řadit k těm, kdo se mohli chlubit trofejí tohoto druhu.

Ani se nedivila, když za ní přišla v Oáze na návštěvu bažiňačka Wirael, se kterou se do této chvíle neviděla, ačkoliv se předtím vzájemně telepaticky koordinovaly. Právě Wirael od Adélky přebírala za branou v Bažinách Smutku ďábla Haselmayera.

„Představovala jsem si tě trochu jinak,“ podávala jí ruku Wirael, když ji Adélka vítala úsměvem ve dveřích svého domku. „Vy lidi ze Země jste vůbec koťata.“

„Kolik let je tobě?“ zajímala se Adélka.

„A víš, že ani nevím?“ usmála se trpce Wirael. „Párkrát jsem se ve strašném zmatku stěhovala, kdo by se staral o nepodstatná data? Jsem ráda, že vůbec žiju. Určitě nepatřím k nejstarším, ale proti vám ze Země jsem přece jen zkušenější. Odhaduji se sama na šest set let, plus minus dvacet let nerozhoduje. Ani vy nepočítáte svůj věk přesně na dny a týdny.“

„Byla jsi jako duch na Pegsda?“ zajímalo Adélku.

„Ano,“ přikývla Wirael. „Tím prošla většina z nás. Těch dvacet let mi stačilo, bylo to nejhorší období mého života. Zbytek naší posádky zmizel u lidožroutek, ani se nedivím, že z toho některým luplo v hlavě.“

„Takže jsi ráda, že jste tady?“

„O tom nepochybuj!“ vzdychla si Wirael. „Jen kdo strávil alespoň rok v bezvýchodné situaci na Pegsda chápe, co nám Pepek daroval. To předtím nebyl život, ale živoření. Nejen na Pegsda, tam už to bylo jen pozvolné tlení, my jsme nežily ani dřív. Co to bylo za život od poplachu do poplachu, ve vimaanech nad pekelnou pustinou, kde může a často z kterékoliv strany přijde smrt, kdy jedinou radostí byly oslavy porážky nepřátel, vykoupené masakrem v našich vlastních řadách... A najednou nám Pepek otevřel svět, kde nikdo nikomu neusiluje o život, svět plný dětí, které nestřílí na jiné děti... Jak se mě můžeš ptát, jestli jsem ráda?“

„Jakou máš teď rodinu?“ zajímalo Adélku. Věděla, že většina bývalých ďáblic žije jen v náhražkách rodin, neboť se chlapů ještě na všechny nedostalo.

„Trpělivou,“ usmála se Wirael. „Nás, co nejsme z kompletních posádek, rozmístili do domků víceméně náhodně po pěti, ale zvykly jsme si na sebe. Jsme tam dvě Baalky se třemi Árjá, ale známe se od Pegsda a odnaučily jsme se vidět v sobě protivnice. Na Pegsda to bylo jednoznačné. Nedržet pohromadě, lidožroutky by nás brzy rozporcovaly. Tady jsme poprvé usínaly v klidu, beze strachu z probuzení do nějaké vřavy. Už to byla neuvěřitelná změna! Pak přišel Pepek s nápadem, abychom si rozebraly děti z Gehenny. Zpočátku jsme nevěděly co s nimi, chodily jsme okukovat Pepkovu rodinu, ale ukázalo se, že je to jednoduché. Po prvním dělení jsme dostaly jednu z nejmenších, půlroční Sraoshu. Šly jsme za Pepkem, aby nás naučil, co máme s takovými mrňaty dělat. Opatřil nám všechno, od láhve s dudlíkem po plínky. Ne že by bylo obtížné si to objednat, ale my jsme přece ani nevěděly, co budeme potřebovat. Ukazoval nám potom, jak mimino přebalovat a krmit. Byl mezi námi první pozemšťan, ale zvládl to a naučil nás opatrovat i ty nejmenší.“

„Tomu jsem se nejvíc divila,“ přiznala i Adélka. „Nechtěla jsem tomu ani uvěřit, když jsem to poprvé slyšela. Kde se to ten kluk naučil?“

„O tom jsme nikdy neuvažovaly,“ vzpomínala Wirael. „Prostě to uměl a naučil nás to. Sraosha je dodnes naším sluníčkem, všechny nás očarovala. Pak se na nás dostaly další, už trochu větší, ale mezitím povyrostla i Sraosha a děcka nám v domě vytvořila bezvadnou partu. Když navštěvujeme jiné rodiny, všude je to podobné.“

„Nezáviděly jste nikdy Pepkově rodině, že má chlapa a vy ne?“

„Vždyť říkám, máme rodinu trpělivou,“ usmála se Wirael. „Každá musela pochopit, že jeden kluk je na čtyři sta ženských málo, ale Pepek slíbil, že se vynasnaží opatřit nám další chlapy a zatím se mu to dařilo. Polovina z nás máme manžely, ačkoliv je nás víc než ty původní čtyři stovky. Chápeme, nejde všechno naráz, aby se dostalo na všechny už prvním rokem. Jsme ale trpělivé.“

„Na vás pět se ještě nedostalo, když jste z těch prvních?“ strnula trochu Adélka.

„Zatím ne,“ řekla Wirael. „Vybraly jsme si jinak. Když Olda vyhlásil, že potřebuje partu odhodlaných bojovnic, přišly jsme se ho zeptat, jak to myslel. Proč zase nějaký boj? Pepek nám přece od začátku sliboval život v míru! Když jsme ale pochopily, co se u vás na Zemi děje, jak vám ďáblové pořád vládnou a hlavně jakým způsobem, přihlásily jsme se na to jako první. Olda víc než dvě posádky nepotřeboval, takže nám to zůstalo. Dostaly jsme nejlepší výbavu, od psí telepatie přes slýriby po xeri, a protože jsme začínaly ve světě, který Olda s Víťou výstižně nazvali Bažiny Smutku, začaly nám ostatní říkat bažiňačky. Časem se naneštěstí ukázalo, že to od nás chlapy velice účinně odhání.“

„To je možné,“ přitakala Adélka. „Když si chlapi mohou vybírat z tisíců ženských, obvykle si nejprve rozeberou ty ženštější.“

„To už víme,“ vzdychla si Wirael. „Yazatap Horáková nám to vysvětlovala asi stejně jako teď ty. Věříme jí, na vztahy mezi lidmi je mezi námi jednička.“

„Yazatap Horáková, bývalá Sibyla, královna ze Sáby...“ usmála se zasněně Adélka. „Přiznejme jí to, znala lidi na Zemi už ve starověku.“

„Na Yazatap má málokterá,“ souhlasila Wirael. „Zvládla snad všechno, co si dokážeš představit: bývala válečnicí, diplomatkou, psycholožkou, výzkumnicí i velitelkou... Říká se, že právě ona přesvědčila Pepka o nutnosti zavést v Oáze zákony Gubirufa. S určitostí víme, že s doktorem Ježkem spolupracovala i na ostatních zákonech a má na nich nemalý podíl, ačkoliv mu přenechala všechnu slávu.“

„Už jsem s ní taky hovořila,“ přikývla Adélka. „Přiznám se, klepala se mi kolena, když jsem před ní stála. Přece jen je to bývalá Sibyla, královna ze Sáby a pamatuje i krále Šalamouna. K mému štěstí a údivu jsem brzy zjistila, že je s ní radost jednat.“

„To ano,“ souhlasila Wirael. „Nás utěšovala, že se na nás taky brzy dostane. Podle ní nejsme ošklivé a mužům na nás může vadit jedině že dokážeme vstupovat lidem do vědomí, i když o to sami nestojí. Ale Yazatap nám zase na Pepkovi dokazovala, že to ve vzájemném porozumění nemusí vadit, naopak. Když v jejich rodině zavedli občasné spojování duší, byl to také strašlivý průlom do naší dosavadní životní rovnováhy. Odjakživa jsme byly zvyklé poslouchat a plnit rozkazy i když jsme s nimi nesouhlasily, ale myslet si o nich svoje. Pepek zavedl, že se v rodině nic neutají. Říkal prý od začátku, že to chce jedno: nemít co skrývat a za vším si stát.“

„Přesně toho se bojím,“ řekla zamyšleně Adélka. „Lehko se řekne, nemít co skrývat...“

„Na to si zvykneš,“ usmála se na ni Wirael. „Taky jsem se toho kdysi děsila, ale není to tak zlé, jak to vypadá. Výslechy v Bažinách jsou jednostranné a postiženým se nelíbí, ale když jsou na tom všichni stejně, jde to skoro samo.“

Přece jen - čtení myšlenek lidem proti jejich vůli byla děsivá noční můra, i když se to provozovalo jen výjimečně. Bažiňačky měly respekt větší než kdysi kati.

„Škoda, že od zkázy Andělského světa tady chlapi nepřibývají tím tempem, jakým je sháněl doktor Alexijev,“ posteskla si Wirael. „Viděly jsme ho tu jen párkrát, ale litujeme ho skoro stejně jako ti, kdo ho znali déle.“

„Hele, Wirael, proč se nepodíváte po chlapech na Zemi samy?“

„Protože to tam neznáme,“ usmála se Wirael. „To je přece logické.“

„Poslyš, pojedu příští týden na delší dobu na Zem,“ napadlo Adélku. „Co kdybych tě vzala s sebou? Můžeš být přece na Zemi užitečná stejně jako v Bažinách.“

„Nevím,“ zarazila se Wirael nad tím nápadem. „Tady bych třeba scházela...“

„Anebo ne,“ pokračovala Adélka. „Je vás přece dost a poslední dobou jsme do Bažin dostali sotva jednoho ďábla týdně, to ty zbývající zvládnou i bez tebe. Když jim vysvětlíš, že budeš na Zemi mimo plnění úkolů shánět pro všech pět manžela, ostatní tě jistě podpoří.“

„To by možná šlo,“ rozjasnila se Wirael.

„Horší bude, jak ostatní z rodiny přijmou, koho jim přivedeš,“ uvažovala Adélka. „Ale to bude menší problém. I kdyby zrovna vám nevyhovoval, tady je každý chlap dobrý.“

„Máš pravdu, v Oáze si každý chlap vybere,“ přikývla Wirael. „A nemyslím si, že by některá z naší rodiny odmítla toho, koho bych přivedla. Jednak je znám jako sama sebe, ale navíc, tady žádná chlapa neodmítne, když o ni projeví zájem.“

„To platí teď,“ zaškaredila se trochu Adélka. „Až se to tu vyrovná a nebudete muset brát chlapy bez výběru, taky nebudete brát každého.“

„Slyšela jsem, že se na Zemi stává, že ženy odmítnou chlapa, ale takovou si neumím ani představit.“

„Tak si mě dobře prohlédni,“ vyzvala ji Adélka. „Zrovna já patřím mezi holky, co se na Zemi rozešly s klukem, když jim nevyhovoval.“

„Ale proč?“ zděsila se docela upřímně Wirael. „Co kdybys žádného jiného nenašla?“

„To možná pochopíš až na Zemi,“ usmála se smutně Adélka. „Vy to tady vidíte jinak. Jednak jsou v Oáze muži vzácnější než diamanty, navíc znáte jen ty co vám dohodil doktor Alexijev. A ten vám sem neposílal ty horší, se kterými by byly problémy. Se mnou možná poznáš, že těch problémových je na Zemi většina.“

„Myslíš?“ podívala se na ni Wirael udiveně.

„Myslím si to,“ přikývla Adélka. „Přinejmenším jednoho takového jsem tam poznala a dám si setsakra pozor, abych příště nenarazila na jeho dvojníka.“

„Máte tam taky klony?“ zajímala se Wirael.

„Klony ve vašem smyslu ne,“ zasmála se tomu Adélka. „Ale i u nás jsou lidé, na které platí přirovnání, že se podobají jako vejce vejci, jakoby si z oka vypadli, nebo je podezírají, že jsou dvojníci. Kdyby se podobali jen zevnějškem, bylo by to jednoduché, jenže povahová podoba se hůř rozeznává.“

„Pomohla bys mi rozpoznat je?“ otázala se Wirael Adélky nerozhodně.

„Zkusím to,“ přikývla Adélka. „Možná ti nezaručím takovou jistotu jako Alexijev, ale nejsem ani bez zkušeností.“

„Vezmeš mě tam tedy?“

„To se ví! Připrav se, zítra poletíme.“


Pepek Adélku vyslechl pozorně. Přišla ho před odjezdem osobně povzbudit, ale navíc tvrdila, že jí v telepatii něco chybí, možná mimika obličeje nebo pohled do očí, zkrátka že dává v závažných věcech přednost jednání z očí do očí.

„Uvědomuješ si, jakou zátěž na sebe bereš?“ upozornil ji Pepek kamarádsky. „Není to jen tak, chodit po Zemi s mimozemšťankou. Bude tam příliš nápadná, i když je to Árjá.“

„Ty jsi také chodil po světě s ďáblicemi a navíc s Baalkami,“ namítla. „Ty jsou tmavší než Árjá a v Čechách působí ještě víc exoticky.“

„To bylo trochu jiné,“ vysvětloval jí. „Chodil jsem tam s holkami, co mě poslouchaly na slovo, věřily mi a neměly oči pro nikoho jiného. I tak jsme měli štěstí a nepotkali jsme žádné skinheady. Hned by byl problém.“

„Když se vodíš po městě se snědými dívkami, máš při setkání se skinheady zaručenou zvýšenou pravděpodobnost konfliktu,“ ušklíbla se Adélka. „Ale řekla bych, že štěstí měli spíš oni, podle toho, co o tobě vím.“

„To máš asi pravdu,“ uznal klidně Pepek. „Slušným lidem by nic takového nevadilo. U skinheadů bych mohl předem tušit, že si něco začnou, ale vztahovalo se na ně také moje varování. Násilníci si nezaslouží, aby se s nimi jednalo v rukavičkách.“

„Mám stejné možnosti obrany jako ty,“ připomněla mu.

„Nejdeš tam trestat zlo, ale získávat poznatky o ďáblech,“ odsekl. „Ty holky jsou sice ďáblice, ale na Zemi jsou nezkušené jako malé děti, i když to tady vypadá naopak. Dobrá, ale teď uvaž, že jim chceš hledat partnera. Nebude to od tebe... jak bych to řekl... střet zájmů a nekalá konkurence?“

„To sedí!“ zasmála se. „Neměj obavy, střet zájmů to nebude a konkurence teprve ne. Nejspíš to nechápeš, dovol, abych ti to připomněla. Já bych měla zájem o kluka, který bude chtít jenom mě. Wirael potřebuje naopak chlapa, který by si vzal všech pět najednou. Každá tedy potřebujeme jiného a nemůžeme si konkurovat.“

„To se nevylučuje,“ podotkl Pepek. „Taky jsem měl původně zájem jen o jednu, ale když mě postavily před nutnost vzít si všech pět, odporoval jsem jim krátce, aby se neřeklo. Co když seženeš chlapa, který by tě měl jako jedinou, ale když mu tu možnost nedáš a nabídneš mu bandu ďáblic, ustoupí a vezme si je. Nebudeš toho pak litovat?“

„Nevím, asi ne,“ zavrčela Adélka. „Kdo si vezme pět ďáblic, pro toho brečet nebudu, beztak by mě nakonec nechal pro nějakou jinou.“

„A co když ne?“ popichoval ji Pepek. „Jak říkám, jedna by mi přece stačila a kdyby mě sama Xapho pořád netahala k ostatním, byl bych s ní nejspíš šťastný do smrti smrťoucí. Teď jich mám na krku devět, no, ještě že jsme na ně aspoň tři.“

„Pepku, ty jsi vůbec éro, uznej to aspoň!“ zpražila ho.

„Jsem. No a?“ opáčil. „Ty zase uznej, že to mělo úspěch. Kdybych nebyl takové éro, jak říkáš, nebylo by tu dneska nic. Jen ostrov a kolem žraloci.“

„Na éro máš neskutečnou kliku,“ ušklíbla se. „Ale nemysli si, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu... kolikrát jsi prošel branou bez problémů a pak stačilo málo a najednou jsi bez nohy.“

„To byl náhodou normální pracovní úraz,“ zavrčel. „Na to stačí okamžik a když si na rozhraní dvou vesmírů nebudeš dávat setsakra pozor, dopadneš stejně. A nebyla to jen moje nešikovnost. Byla jsi tam snad taky, musíš si pamatovat tu explozi. Ale už se brzy postavím na vlastní nohy a pak se uvidí. Chceš vidět, jak vypadá noha po zázračném léčení?“

Když mlčky a trochu nejistě přikývla, vystrčil zpod pokrývky jednu nohu.

Čekala něco horšího a proto byla příjemně překvapena. Pepek měl nohu až po kotník normální, ale od kotníku dolů se jeho noha plynule zúžila a pokračovala jako malá dětská nožička. Postavit se na ni ještě nemohl, neunesla by ho a mohl by si ji poškodit, ale nebyl to pahýl, jaký Adélka najisto očekávala.

„Pěkný!“ pochválila ho raději.

„Ještě to trochu doroste a jsem fit,“ pochvaloval si Pepek. „Ležím vlastně jen protože mi to Salgiel s Jarčou nařídily.“

„S tímhle bys asi nemohl chodit, nebo ano?“ nevěřila svým očím.

„Chodit ne, ale umím snad létat, ne?“ opáčil. „Jenže naše doktorky trvají na tom, že ani létat nesmím, mohl bych se zapomenout, přistát a rozdrtit si kosti v kotníku. Blbý je, že kotník je moc složitý a dlouho trvá, než doroste, i když je zázrak už to, co vidíš...“

„Nechci tě moc napadat, ale zaplaťpámbu za tvůj úraz!“ vzdychla si. „Jen díky tomu, že musíš ležet, máme na Zemi větší volnost. Nechtěl by ses tady zaměstnat trvaleji? Třeba jako vychovatel dětí.“

„Znáš mě špatně, když myslíš, že bych vás na Zemi omezoval,“ protestoval okamžitě a zastrčil nohu zpět pod přikrývku. „Omezoval jsem jen darebáky, aby nemohli pokračovat v lumpárnách. Což vy, jak doufám, neděláte. Tak proč vám vadím?“

„Ne že bys nám vadil,“ věnovala mu odzbrojující úsměv. „Jde nám o to, abys nedělal všechno sám. Na rozdíl od tebe neděláme tak partyzánské akce, vždycky si to spolu předem promyslíme a i pak se navzájem jistíme, aby nám nemohli ďáblové něco vyvést.“

„Máš pravdu v jednom,“ přiznal jí. „Je vás teď na to víc a to je dobře. Byl jsem na to dlouho sám a to je vždycky horší, to nemůžeš popřít. Když se navzájem jistíte, máte další výhody. Ďáblové vás ale berou vážněji než když jsem tam začínal jako duch. Nebyl jsem pro ně žádný protivník, ale proti vám nasadili všechny své trumfy. Pochopil jsem to, když zamořili na Zemi allohmotu a obětovali přitom i vlastní spojence duchy. V jednom mi ale křivdíš: dnes už bych tam nic nedělal na vlastní pěst, bez vás. Víš přece, že jsem se mezi vás disciplinovaně zařadil. Předtím jsem byl na všechno sám, protože se do spravedlnosti na Zemi nikomu nechtělo. Olda s Alexijevem udělali maximum, ale omezili se na léčení. Ostatní záležitosti úplně nechávali stranou, až se jim to vymstilo.“

„Neměl bys je tak pomlouvat,“ zaškaredila se na něho.

„To není pomluva,“ ohradil se. „Už jsme to s Oldou probírali vícekrát a on proti tomu neprotestuje. Přesvědčila ho Yazatap a uznal to ještě dřív než jsem se vrátil, prakticky proti tomu neměl po zkáze Andělského světa žádný argument.“

„Ale i on tě chápe jako éro, přiznej si to,“ nechtěla jen tak bez boje ustoupit.

„To zase uznávám já jemu,“ ušklíbl se Pepek. „Má pravdu, ale jen do jisté míry. Ano, byl jsem trochu nekonvenční. Možná hodně nekonvenční, ale nemám se za co stydět. Oáza byl původně můj experiment, ale když všechny zachránila, stala se domovem všem. Hele, nechceš si to vyjasnit při úplném telepatickém spojení? Bylo by to rychlejší.“

„Radši ne!“ ucukla rychle. „Tobě by to nevadilo? A co by na to řekla tvá rodina?“

„Pro nás to dávno není nic nového,“ ujistil ji. „Yazatap a Salgiel se už dřív spojovaly s bažiňačkami a bylo nesmírně zajímavé seznámit se s jejich způsobem myšlení. Opakovali jsme to pak i s několika dalšími rodinami. Nádherně to sbližuje. Naše děti mají každý večer před spaním dýchánky s telepatickým spojením, řeší přitom složité problémy, jako kdo komu na pískovišti rozšlápl bábovičku, ale je dobře, že si na to postupně zvykají. Jde vlastně jen o zvyk.“

„Možná,“ připustila. „Ale já jsem pořád ještě zastánkyně individualizmu.“

„To tě přejde, až si najdeš pořádného kluka,“ věštil jí. „A kdybys i pak zůstala zarytou individualistkou, můžeš čekat větší problémy, než když v tom směru slevíš. Věrnost nic tak nepovzbudí jako zvyk nemít co skrývat.“

„Zrovna ty mi budeš mluvit o věrnosti?“ zaškaredila se na něho.

„Copak nejsem?“ usmál se na ni. „Nikdo z nás přece nikdy nic neměl s někým mimo naši současnou rodinu!“

„A co kdyby to udělal někdo teď?“

„On to nikdo neudělá,“ ujišťoval ji Pepek. Tefirské rodiny podrazy nepěstují.“

„Říkal jsi přece, že se myšlenky dají filtrovat!“ připomněla mu.

„Jde to,“ přikývl ledabyle. „Jenže ostatní to poznají. Když se spojíme s jinou rodinou, oboustranně se dohodneme odstínit soukromé věci. Snahy pronikat do stíněných míst bychom považovali za neomalenost. Když to obě strany dodrží, je spojení dvou rodin rozhodně přínosem. Až se vdáš, taky to poznáš.“

„Nevím,“ zdráhala se Adélka. „Když si představím, že by se mi někdo hrabal v mých soukromých vzpomínkách...“

„Až si najdeš toho opravdu pravého, nebude ti to vadit,“ ujistil ji.

„Nevím,“ zamyslela se. „Nechme toho, asi mě nepřesvědčíš a já to radši nebudu ani zkoušet. Vraťme se k tématu!“

„Dobře,“ souhlasil. „Nakonec, cestu na Zem s Wirael ti rozmlouvat nebudu, můžete si to zkusit. Ale obě musíte mít na paměti, že jste v neznámém prostředí a výhodu prostředí mají domácí. Radši bych tam byl s vámi.“

„To je právě to, že nemůžeš!“ vzdychla si s nádechem šibalství.

„Mohl bych, ale nechtějí mě tam pustit,“ vzdychl si. „Tři největší události poslední doby proběhly beze mne!“

„Které?“ zajímala se rychle Adélka. „U narození Oldříška jsi přece byl!“

„Ano, ale chtěl jsem u toho být jako duch,“ odvětil. „Ani to mi nedovolili. Duchové u toho byli dva, Víťa a Jarča, ale mně vynechali.“

„To ses na to tak těšil?“

„Vždyť jsem to vymyslel!“ opáčil. „Já jsem přece zjistil, že duch má větší léčivou sílu a měl by tedy pomáhat i u porodů. A především tam! A zatím? Všechny děti se v naší rodině rodily s pomocí duchů, ale beze mě! Není to nespravedlnost?“

„Důležité je, že to pomohlo!“ mínila Adélka.

„Pomohlo,“ připustil Pepek. „Ale štve mě, že jsem u toho nebyl. Aspoň Máně jsem chtěl pomoci, když už jsem to sám vymyslel.“

„Budete mít přece ještě Honzíka a ten je dokonce tvůj, ne?“ utěšovala ho Adélka.

„No právě!“ řekl Pepek. „Právě protože je můj. V naší rodině se ustanovila otcovská povinnost držet při porodu matku za ruku a pomáhat jí psychicky. Tomu se vyhnout nechci, ale jako duch bych Hedviku držet nemohl. Budu muset čekat na další příležitost.“

„A doufat, že u toho nebudeš muset držet nastávající matku za ruku, co?“ usmála se Adélka. „Pravda, otcové na Zemi takové starosti zpravidla nemívají.“

„To byla jedna věc,“ pokračoval raději Pepek. „I to další jsem vymyslel, ale provedli to za mě jiní. Utěšuje mě, že to Víťa zvládl nejspíš lépe než já.“

„Co to mělo být?“

„Víťa poslal do Jupiterského světa miniaturní mobilní robocentrum. Napadlo mě to, už když jsem viděl, jaký mají hlad po čemkoliv organickém. Víťa pro ně připravil mobilní verzi robocentra, která neumí všechno, ale zvládne dvě nejdůležitější věci. Umí podle sebe na požádání vytvořit vlastní kopii a syntetizovat několik druhů organické hmoty. To by jim mělo stačit.“

„Myslíš těm inteligentním hurikánům?“ oťukávala opatrně půdu Adélka.

„Jistě. Slíbil jsem jim to, aby nemusely podnikat nájezdy na okolní vesmíry. Nám také zkonzumovaly pár tefirek, i když to byly vražednice.“

„Ani nevím, jestli je mám litovat,“ otřásla se Adélka. „Slyšela jsem už, jak vraždily.“

„A poslední akce byla dopravit jeden ixogotl v duchovité podobě na Zem,“ dokončil Pepek výčet prošvihnutých akcí. „On se naštěstí domluvil i s Oldou, ale měl jsem to být já, kdo ho měl provést změnou v ducha a vypustit na Zemi. Nakonec jsem pro něho vymyslel i jméno Džin, podle toho, jak ho Olda přenášel v láhvi. Aspoň jsme si nádherně popovídali, když jsem ho seznamoval s poměry na Zemi.“

„To jsem už slyšela,“ řekla Adélka. „Někteří to dodnes považují za velice riskantní.“

„Kdo?“ chtěl vědět Pepek. „Co je na tom riskantního? Myslíš, že se zblázní a začne nám škodit? Proč by to dělal? Bude na Zemi jen dokud nezkonzumuje nebezpečné bakterie, co tam vypustili ďáblové. Jemu to prospěje, napase se na nich do sytosti, ale až je spořádá, bude rád, že ho vrátíme domů. Tak jsem to vymyslel a Olda to přesně podle mého nápadu dohodl. Jen to provedení zbylo na něho a na mě se zase nedostalo. Až na těch pár hodin, co jsme si tady povídali a vzpomínali.“

„Myslíš, že to dopadne dobře?“

„To víš, že ano! Vím od Oldy, jak si to Džin pochvaloval. Už v bráně pěkně nakynul a to ji Olda držel otevřenou jen nezbytně nutnou dobu, aby bakterie nezamořily duchovitou hmotu Bažin. Tam by sice neměly potravu, navíc by se musely dostat proti průvanu, co je v každé bráně, ale lépe je tam nepustit než je pak odtud dostávat. Džinovi nebude na zpáteční cestě stačit láhev, ale něco už vymyslíme.“

„Mně zajímá jen to, jestli tam budeme moci jako duchové i my.“

„Proto to děláme,“ ujistil ji. „Nejprve to tam ale musí Džin vyčistit. Až tam pro něho nebude nic stravitelného, vrátíme ho domů na Jupiterský svět.“

„Jak dlouho mu to může trvat?“

„To je horší,“ povzdychl si. „Toho neřádu je plný celý duchovitý svět. Když tam Olda Džina vypouštěl, nedokázal to odhadnout nikdo. Máme se ho přijít zeptat za měsíc, to už snad bude chytřejší.“

„No dobře, ale teď tam ještě musíme chodit hmotní,“ vzdychla si Adélka.

„S trochou opatrnosti to jde,“ utěšoval ji Pepek. „Máme na Zemi úplně jiné podmínky než ďáblové. Oni mají moc, poslouchají je všechny mocenské struktury a mohou proti nám zasahovat z pozice síly. Jejich nevýhodou je, že je od obyčejných lidí rozeznáme na dálku, kdežto oni nás ne.“

„Pro ty obyčejné lidi jsme ale teroristé,“ vzdychla si.

„Všichni snad oficiální propagandě nevěří.“

„Všichni snad ne,“ připustila Adélka. „Přinejmenším v Čechách na nás nekoukají skrz prsty, ale uvidíme jinde.“

„Všude žijí lidé,“ utěšoval ji.


Pepek Adélku vybavil vědomostmi, ačkoliv jich sám tolik neměl. Byly to vlastně jeho dávné vzpomínky, naštěstí díky andělské paměti přesnější, než Adélka čekala. Byla vděčná za každou maličkost, proto jí předal i takové vzpomínky, kterými se jinak moc nechlubil.

Kdysi spolu s Víťou podnikali tajné výlety a už tenkrát narazili na místní darebáky. Ti je omylem odhadli jako snadnou kořist, netušíce, co z toho bude. Pravda, Pepek s Víťou byli oblečení lépe než zdejší průměr a nevypadali na rváče, ale když jim zastoupili cestu tři kluci o hlavu větší a chtěli po nich peníze, nastalo oboustranné překvapení. Pepek a Víťa nemohli chvíli uvěřit, že to ti tři myslí vážně, jenže oba prošli dětským domovem, takže se pochyb včas zbavili. Pak se situace otočila a svým očím nemohli uvěřit ti tři habáni.

Prvním šokem pro ně asi bylo, jak bleskově se vzhled těch dvou svátečně nažehlených mazánků změnil. Rázem z nich byli dva černě oblečení chlapíci, kteří s nimi neuvěřitelným způsobem zatočili. Nejprve je odhodili deset metrů stranou, až se zastavili o drátěný plot. Pletivo náraz vydrželo, i když se hodně prohnulo. Tím to ale neskončilo. Loupežníci zůstali na plotě viset jako přilepení, nemohli se hnout, nemohli od kovového pletiva odtrhnout ruku ani nohu. Naprosto bezmocně a s čím dál větší hrůzou sledovali, jak se k nim blíží dvě černé zlověstně vyhlížející postavy.

Učedníci andělů ale nemohli ubližovat bezbranným, jak se oba mezi sebou telepaticky rychle shodli. Jen Pepek tvrdil, že si ti tři začali a chtěli je opravdu oloupit, takže jim to bez trestu projít nesmí. Víťa ho jen chabě mírnil, že jsou už tak k smrti vyděšení.

„Příště si lépe rozmyslete zkřížit cestu černým andělům!“ pohrozil jim tedy Pepek.

V těch třech to vyvolalo další vlnu hrůzy. Černí andělé totiž vůbec neotevřeli ústa, jen si bez jediného gesta své bezmocné protivníky prohlíželi. Slova vyvstávala v hlavách sama od sebe a vzbuzovala ještě větší hrůzu z neznáma.

Když se pak černé postavy otočily, aby bez křídel a jakéhokoli létacího aparátu vzlétly a zmizely přes hranu nejbližší střechy a ti tři konečně odpadli od plotu, vzchopili se a dali se na útěk. Bylo to zbytečné, nikdo už o ně nejevil zájem.

Druhé podobné setkání o týden později ale dopadlo ještě hůř. A mohl za to Pepek. Pro Učedníky andělů bylo přirozené přeletět dvacetipatrový dům, snést se střemhlav dolů a pád těsně nad asfaltem ulice plavně vybrat, zatímco pro běžné smrtelníky byl nebezpečný i pád ze třetího patra. Kluci si to včas neuvědomili a neštěstí bylo hotovo.

Nemálo k tomu přispělo, že narazili na tytéž tři habány jako prve. Pepka rozlítilo, že je ani důrazná výstraha nenapravila, zvedl je očima do výšky pouličních luceren a nechal je volným pádem dopadnout. Rozumnější Víťa jejich pád očima přibrzdil, když si uvědomil, co jim hrozí, ale začal brzdit pozdě, takže následky úplně neodvrátil a ti tři zůstali ležet na asfaltu v krvi.

„Poslyš, tohle už nebylo spravedlivé!“ obořil se Víťa telepaticky na Pepka.

Pepek to uznal, Víťa měl pravdu. Jenže ani jeden teď nevěděl, jak z té kaše ven.

Situaci ještě víc zkomplikovala sestra těch tří, která se k nim vrhla a podle Víti měla na rozhořčení i na výčitky nárok. Snad by se do nich pustila i pěstmi, ale na to si přece jen netroufla. Alespoň jim tedy vynadala, co se do nich vešlo.

Víťa s Pepkem byli i tak zděšení, co provedli. Až Pepka napadlo vzít zraněné i s jejich sestrou do sousedního světa Mrzoutů a tajně je tam vyléčit. Samozřejmě tím porušili další zákazy, ale Pepek mínil, že už je to jedno, průšvih bude v každém případě.

„Nebylo to dobré, ale prošlo nám to,“ skončil Pepek s provinilým úsměvem.

„Uzdravili jste je aspoň?“ zajímala se.

„To ano, dokonce velice rychle,“ přikývl Pepek. „Navíc jsme je zbavili závislosti na heroinu, kvůli které nás dvakrát přepadli. Mohli nám děkovat, člověk v takovém stavu dělá někdy i horší vylomeniny než ti tři.“

„A děkovali?“ usmála se Adélka.

„Samozřejmě že ne,“ odfrkl si Pepek. „Koukali co nejrychleji zmizet, rošťáci. Tajné výlety jsme tím nadobro zabalili, ani nevím, jestli se k tomu heroinu nevrátili, ale na jejich sledování jsme vážně neměli ani pomyšlení.“

Adélka tím získala představu o nejbližším okolí jednoho teleportu, kudy by se mohla dostat na místo. Okolí na Zemi nebylo zrovna luxusní, ale i nepříliš příjemná představa byla lepší než se tam objevit úplně naslepo.

„Až si tam najdete vhodný koutek, projdi branou k Chétezům na Okifeiu. Mám s nimi úmluvu, že nám dovolí postavit si tam tlakovou přestupní stanici. Samozřejmě jen když tam bude v Okifeii pusto, nemůžeme po nich chtít, aby se kvůli nám omezovali. Naše tlakové stanice jim ale většinou nevadí.“

„Já vím,“ přikývla. „To je nutné, aby se na Zemi nedalo zjistit otevření brány.“

„Jedno otevření nestihnou zaměřit, ale pravidelné otevírání brány na stejném místě už by vystihli,“ varoval ji.

Litoval jen, že ho doktorky ještě na Zem nepustí.

„Mít doma lékařky může být výhodné,“ přiznal. „Ale ony tu péči obvykle přehánějí. Zatím tam dobře pořiď, třeba se tam brzy setkáme.“

„Zatím se koukej uzdravit!“ přála mu.


První kroky po cizím městě jsou vždycky plné napjatého očekávání. Jaké to tu bude? A co zdejší lidé? Dá se s nimi vyjít po dobrém?

Adélka s Wirael se vynořily v místě, které znaly z Pepkových vzpomínek. Ačkoliv od té doby uteklo pěkných pár let, nic se tu nezměnilo. Adélka si ulehčeně oddychla. Mohla by se považovat za znalkyni místních poměrů, ale vyhráno ještě neměly. Wirael na tom byla hůř. Znala jen místopis, o lidech toho moc nevěděla.

Potřebovaly se teď rychle zorientovat. Kolem nich bylo neznámé město, ze kterého znaly jen pár nejbližších ulic a to ještě z Pepkových vzpomínek. Moc se tu nezměnilo, domy měly pořád stejně otlučené cihlové zdi, Adélka očekávala, že se nezměnili ani lidé. Mohly by narazit na tytéž grázlíky, jako tenkrát kluci, jen by byli starší a nejspíš nebezpečnější.

Vynořily se ve špinavém průchodu, naštěstí byl liduprázdný a nikdo je při procházení bránou neviděl. Bez problémů vyšly až na pustou ulici, nikde človíčka. Zdejší čtvrť zřejmě byla klidnější, ale Adélce tlouklo srdce napětím a bála se, že si toho někdo všimne. Naštěstí tu lidí chodilo málo a ulicí nejezdila ani auta, nikdo si jich nevšímal. Postupně se uklidnily, zavěsily se do sebe, kráčely po ulici jako na procházce a zvědavě se kolem sebe rozhlížely. Na rozdíl od Oázy tu bylo odpoledne, ale davy lidí pospíchajících z práce se neobjevovaly. Asi tu bydlelo jen málo zaměstnaných lidí. Ani Pepek se tu přece nesetkal s hustými davy.

„Hej!“ ozvalo se za nimi. „Hledáte něco?“

Ohlédly se obě, ale nikoho neviděly. Až po chvilce marného rozhlížení obrátila Wirael Adélčinu pozornost nahoru. Z balkonu ve výšce druhého patra na ně volal starší prošedivělý pán. Seděl na invalidním vozíčku a zřejmě se jen vyhříval na slunci, ale byl tady první, kdo si jich vůbec všiml. Adélka se na něho zadívala, ale červený svit ďábelských pomocníků kolem něho neobjevila a to ji uklidnilo. Nebylo to spolehlivé, ďáblové dělali v označování svých pomocníků různé výjimky, ale neočekávala by, že by jim sloužil i ten starý invalida.

„Ano, hledáme podnájem!“ rozpomněla se rychle na své znalosti americké angličtiny, kterou je nedávno vybavila Yazatap.

„Tak to jděte raději o dva bloky dál, tam mají nějaké komunitní centrum,“ radil jim invalida. „Budete tam mít větší šanci.“

Volal to na ně tak neutrálním tónem, že Adélka nerozeznala, jestli jim opravdu fandí, nebo si z nich jen utahuje.

„My to tu neznáme,“ řekla.

„Tak to budete mít větší smůlu,“ pokrčil pán rameny. „Takhle budete hledat podnájem hodně dlouho.“

„Vy o žádném volném nevíte?“ zkusila na něho udělat prosebný kukuč Adélka.

„U mě nic takového nehledejte,“ vrtěl rozhodně hlavou. „Jsem vděčný synovi, že mě u sebe nechává bydlet, ačkoliv sám nemá místa nazbyt. Ve zdejších domech ani velké byty nejsou, tady se vždycky stavělo levně. Za podnájmem musíte jít jinam.“

„Nevíte o něčem takovém v okolí?“

„Nevím,“ zavrčel na ně. „Teď je tu moc cizinců, jeden už se v tom nevyzná. Ale jestli to chcete slyšet upřímně, ani bych vám to tady nedoporučoval.“

„Nemůžete nám aspoň trochu poradit?“ nasadila znovu Adélka prosebnou tvář.

„Jo, můžu,“ přikývl. „Mazejte co nejdál z týhle čtvrti, než se vám něco nepříjemnýho přihodí, nečeká na vás tady vůbec nic dobrýho.“

„Nevíte aspoň o lepším místě?“ namítla Adélka.

„To máte smůlu, nevím,“ připustil neochotně. „Ale to nerozhoduje, všude to bude lepší než tady. Otočte se, nebo odsud vycouvejte, ale čím dřív, tím líp!“

„Moc jste nás teda nepotěšil,“ řekla zklamaně Adélka.

„Tady vás nepotěší nikdo,“ ujistil je. „Leda by vás chtěl někdo těšit soukromě někde v průchodu, ale to by vám možná vadilo, jestli na to nejste.“

„My se nebojíme, jsme přece dvě,“ holedbala se Adélka.

„Abyste se nedivily!“ varoval je chlap. „I šerifové si sem troufají jen když jsou aspoň tři, a to mají bouchačky nabité a v rozepnutých pouzdrech, aby je stihli tasit. V naší čtvrti se nikdo s nikým nemazlí, odedávna je tím pověstná.“

„Tak se mi zdá, že jsme nechtěně zabloudily na špatné místo,“ začala Adélka opatrně vysvětlovat Wirael. „Asi bychom se měly vypravit jinam.“

„To si tedy pište!“ stvrdil jim to chlap. „Nechcete raději zavolat taxík? Znám telefon na několik maníků, co se sem nebojí jezdit...“

„Děkujeme za ochotu,“ zavrtěla hlavou Adélka. „My se opravdu nebojíme. V Pekle to bylo jistě horší, viď, Wirael?“

Wirael jen mlčky přikývla, ale chlap se rozesmál.

„V pekle, říkáš?“ kuckal se smíchy. „Vy už jste taky někdy slyšely o pekle?“

„Nejen slyšely, tady kamarádka tam dokonce byla,“ uváděla to hned na pravou míru Adélka. „Já jsem tam jen jedním očkem nahlédla a už mě hnali.“

„Holky hloupé!“ odfrkl si chlap. „Nesedět tady na tomhle kočáru, šel bych vás raději vyprovodit, ale už pěknejch pár let máte smůlu.“

„Třeba ne. Opravdu byste nás vyprovodil, kdybyste nemusel sedět na tom vozejčku?“ napadlo Adélku. „A co kdybychom vám z toho vozejčku pomohly?“

„Máš to ale nápady!“ zachechtal se. „Myslíš, že na tom sedím z vlastního plezíru?“

„To jistě ne,“ souhlasila s ním. „Ale dalo by se to změnit.“

„Kdyby to šlo, neseděl bych tu a nesledoval bych, jak si dvě mladý holky v naší čtvrti hrozně hloupě koledují o něco nepříjemnýho!“

„Beru vás za slovo!“ řekla Adélka a rychle se rozhlédla. Ulice byla prázdná, nikoho poblíž neviděla, nejbližší chodci byli až takových sto metrů dál, snad by to šlo...

„Přidržte se pořádně toho vozejku, sundám vás k nám dolů,“ zavolala nahoru.

„Máte vy to ale...“ začal, ale nedokončil a křečovitě se oběma rukama zachytil opěrek. Vozík se s ním zvedl do výšky, pomalu se přehoupl přes zábradlí a pak, jako kdyby visel na neviditelném laně jeřábu, snesl se dolů na chodník.

„Umíš dávat sílu?“ zeptala se Adélka Wirael zbytečně. Ta to musela umět od začátku, jinak by nemohla dělat bažiňačku. Ďáblice němě přikývla, postavily se tedy do pravého úhlu s invalidou ve vrcholu a než se stačil vzpamatovat, poslaly na něho vesmírnou sílu.

„Co... co to bylo?“ vypravil ze sebe konečně.

„To teprve bude,“ odkázala ho Adélka na později. „Ani zázraky neúčinkují okamžitě, za chvilku uvidíte. Říkal jste ale, že byste nás rád někam vyprovodil.“

„To jsem říkal,“ připustil zaraženě. „Ale taky jsem říkal, nesedět tady na tomhle...“

„Na to taky dojde a řekla bych, že brzy,“ mávla rukou. „Neřeknete nám zatím, jak se jmenujete? Mně říkají Adélka a tohle je Wirael. Kam byste nás doprovodil?“

„Holky... co jste vlastně vy dvě zač?“ zeptal se jich místo odpovědi.

„Vidíte nás snad dobře, ne?“ dobírala si ho trochu Adélka. „Dvě holky, co tu hledají podnájem.“

„To by mě nevyvedlo z míry,“ vrtěl hlavou. „Ale pravé čarodějky jsem na vlastní oči ještě neviděl. A hned dvě najednou! Jak jste to vlastně dokázaly?“

„Jaképak čarodějky!“ protestovala hned Adélka. „Gravitace přece nejsou žádné čáry, ale čistá věda.“

„Jste ale první, které jsem viděl, že by něco takového dokázaly,“ trval na svém.

„To je možné. Není to ještě všeobecně známé,“ připustila Adélka.

„Jste z nějakého tajného armádního výzkumu?“

„Proč z armádního?“ zaškaredila se Adélka.

„Kdo jiný si může takový výzkum dovolit? Snad jen armáda má na to peníze, ne?“

„Vážně si to myslíte?“ uculovala se na něho Adélka. „Kdepak armáda! Nikdy jsem s ní neměla nic společného... když si odmyslím, že jsem kdysi jako všichni platila daně.“

„To je divné,“ vrtěl hlavou. „Aby se něco významného šustlo bez armády? To se mi vážně nezdá. Ostatně, i kdybyste byly z nějaké univerzity, armáda vám to ve věci vyššího národního zájmu brzy sebere.“

„Žádná armáda nám nic nesebere,“ ujistila ho Adélka. „Neřekl jste nám ale, jak vás máme nazývat. Snad se za své jméno nestydíte?“

„Ach, promiňte,“ zamrzel se na sebe. „William Krolikowski, krátce Bill.“

„To zní docela polsky,“ konstatovala Adélka. „Neměl jste nějaké polské předky?“

„Měl,“ přikývl. „Dědeček Czeslaw sem zabrousil dávno před první světovou válkou, jistě znáte to hledání lepšího života. Ale už čtvrtá generace nás Krolikowskich žije zde.“

„Príma,“ řekla Adélka. „Wirael, pomůžeš mi pana Williama postavit na nohy?“

„Co blázníte, holky?“ protestoval invalida. „To by byl zázrak a ty se dneska nedějí.“

„Nebuďte si tím tak jistý!“ napomenula ho Adélka, ale další domluvu s Wirael vedla skrytě telepaticky, aby jim nerozuměl. Popadly invalidu každá z jedné strany a zkusily ho postavit, což se jim k jeho nevýslovnému údivu podařilo. Měly k tomu sice antigravitaci a zvedaly ho víc očima než rukama, ale na konci jejich snažení stál na vlastních nohou před vozíčkem, ačkoliv tomu sám nemohl ani uvěřit.

„Tak pane Krolikowski, zkusíme si pár krůčků!“ povzbuzovala ho Adélka. „Zpočátku byste měl ten vozík tlačit před sebou, než vás začnou nohy doopravdy poslouchat a budete se na ně moci spolehnout, ale pozítří můžete zkusit první skoky.“

„Myslíte, že to půjde? Jéžiš, a ono to jde..!“ nevycházel invalida z údivu. „Holky, vy snad vážně umíte dělat zázraky!“

„To je naše běžná pracovní metoda,“ usmála se na něho Adélka.

„To byste musely být andělé!“ rozplýval se pan William.

„Ani tím bych si na vašem místě moc jistá nebyla,“ mrkla Adélka po očku na ďáblici Wirael, ale ta dělala, že si ničeho nevšimla.

„Co jste tedy zač?“

„To už přece víte,“ udělala Adélka trpitelský výraz. „Dvě holky, které marně hledají trochu slušný podnájem.“

„Odkud jste ale přišly?“ zpovídal je dál.

„To byste nám určitě neuvěřil,“ usmála se Adélka.

„Vy mi připadáte docela evropsky,“ zkusil hádat. „Zato vaše nemluvná kamarádka je odněkud z jihu, hádal bych na Jižní Ameriku. Nebo Španělsko a tak... nebo je snad Italka?“

„Samá voda, jen u mě jste se strefil,“ povzbudila ho Adélka. „Jsem opravdu z Evropy. Jako Polák byste byl naším sousedem.“

„Na Rusku nevypadáte...“ uvažoval. „A na Němku máte moc měkkou výslovnost.“

„Máte postřeh, ale Poláci mají sousedů s měkkou výslovností víc,“ usmála se na něho. „Nebudu vás trápit vylučovací metodou, jsem z Čech.“

„Tedy skoro krajanka!“ zajásal.

„Skoro,“ přikývla. „Ale o kamarádce to raději nehádejte, uhodnout prostě nemůžete, je to pro vás příliš exotické. A ani to nezkoušejte vyzvědět, stejně vám to neřekneme.“

„No dobrá, budu vaše tajemství respektovat,“ ustoupil. „Poslyšte, když už jste tady, co kdybyste zkusily štěstí v Útulku Křesťanské Nadace? Sousední čtvrť je přece jen o malý stupínek přijatelnější než naše, není to daleko a měli by tam pro vás větší pochopení. Není to sice podnájem a přístřeší by vám mohli poskytnout jen na půl roku, v nouzi na rok, ale za tu dobu byste si mohly sehnat něco lepšího, tam by to snad šlo...“

„Vidíte!“ řekla Adélka. „A pak že nám nemůžete poradit!“

„Není to ale v naší čtvrti,“ připomněl jí jemně.

„Netrváme na přesném určení, kde to musí být,“ ujistila ho. „Půjdete tam s námi? Vaše nohy teď potřebují hodně cvičit, aby naše snažení nebylo zbytečné.“

„Slíbil jsem vám to přece,“ potvrdil znovu. „Zkusíme tedy jít...“

Vykročil trochu nejistě, zázrak byl už to, že kráčel po svých. Musel se stále přidržovat vozíku, ale jeho pomalé šourání pozvolna získávalo na pravidelnosti.

„Když nám to ukážete, doprovodíme vás ještě zpátky,“ slibovala mu Adélka.

„To by tak hrálo, abyste se kvůli mně vracely!“ odmítl prudce. „V naší čtvrti není pro vás zdravé povětří, pochopte to už konečně.“

„My to chápeme,“ řekla o poznání vážněji. „Ale vy tu přece žijete natrvalo, ne?“

„Ano, ale - i kdybych neseděl na vozíčku, co si kdo vezme na starém chlapovi bez peněz?“ vzdychl si. „Nechci ani vědět, kolik babek u sebe nosíte, ale i kdybyste neměly ani dolar, někomu by mohlo stačit, že jste mladé holky.“

„Myslíte, že by nás chtěl někdo přepadnout?“ řekla to naplno Adélka.

„Třeba,“ přikývl.

„To bych nikomu neradila zkoušet,“ odvětila sebevědomě Adélka. „Wirael je bývalá výsadkářka, dodnes nic nezapomněla. Já jsem u armády nebyla, ale jsem taky od rány a kdo se na nás křivě podívá, mohl by litovat!“

„Však by vás sebevědomí přešlo, jít opravdu do tuhého,“ politoval ji.

„Nebo ne,“ trvala na svém umíněně. „Nikomu nic zlého nepřeju, ale my se nedáme!“

„V tom se zřejmě neshodneme, ale nepřál bych vám vystřízlivění,“ pokrčil rameny.

Adélka si ale, jako správná žena, nemohla odpustit poslední slovo.

„Hodně lidem bych naopak vystřízlivění přála,“ řekla.

 


Zpět Obsah Dále

11.08.2017 19:21