Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Nadace a věštkyně

Ušli spolu asi tři sta metrů, přešli pár křižovatek a na jedné odbočili. Domy tu změnily ráz, zdálo se, že nejsou tak staré. Přinejmenším měly čistší fasády.

„Už jsme tu,“ ujišťoval je pan William, když dorazili před dům s černobílým nápisem, hlásajícím hrdě, že zde sídlí Útulek Křesťanské Nadace.

„Půjdu s vámi, troufám si tvrdit, že se domluvím lépe než vy,“ nabídl se jim.

Nechaly ho tedy jednat podle jeho mínění. Zavedl je do chodby, kde na lavicích podél stěn posedávalo několik postav, Adélkou odhadnutých na bezdomovce. William, tlačící svůj invalidní vozíček, jako by sem patřil, ale všichni zvedli hlavy, když viděli dvě mladé dívky. Vypadaly sice jako jeho doprovod, ale ani pak se sem moc nehodily.

Za okénkem na konci chodby seděla typická úřednice. Jen se na pana Williama okem podívala, hned nevlídně zavrčela, aby si vzal číslo ze strojku u dveří a počkal jako všichni, až ho sama zavolá. Nezbylo jim než ji poslechnout. Čekajících ale postupně ubývalo, takže se nakonec dostalo i na ně. Za nimi už nikdo další nepřišel, zbyli jako poslední.

William se pokusil s babou za přepážkou jednat, ale brzy se ukázalo, že to nebude mít jednoduché. Jeho úsilí ztroskotalo na tom, že dívky neměly platná čísla sociálního pojištění. Podle úřednice to byla fatální chyba.

„Platné číslo nemají nelegální přistěhovalci a těm Křesťanská Nadace pomáhat nesmí. Měla bych je správně nahlásit na policii, tam už by věděli, co s nimi.“

„Podívejte se, paní, já přece také nenosím pořád kartičku sociálního pojištění,“ snažil se ji přesvědčit.

„Znáte snad své číslo zpaměti?“ zeptala se ho úřednice.

„Jistě,“ přikývl pan William a nadiktoval jí je. Úřednice se obrátila k obrazovce svého počítače, ale hned se zase otočila k němu.

„Vidíte!“ řekla vítězně. „Podle databáze jste skutečně pan William Krolikowski, to se dá snadno ověřit. Je tam ale uvedené, že bydlíte u syna, jste sociálně zajištěný a nemůžeme pro vás také nic dělat. Leda kdyby vás syn vyhodil z bytu, ale to by muselo projít policejním protokolem a až potom byste byl náš člověk.“

„Nejde o mě,“ opáčil. „To číslo používám už desítky let a pamatuji si je. Holky jsou ale mladé a zapomněly je, to se přece stává.“

„Ať si dojdou do své pojišťovny,“ navrhla úřednice. „Ať jim vystaví duplikát kartičky nebo jim aspoň sdělí jejich číslo, já už si to ověřím. Bez toho ale s nimi jednat nesmím.“

„Vždycky jsem si myslel, že křesťanské organizace nemohou už z principu odmítnout pomoc lidem v nouzi,“ vzdychl si pan William.

Úřednice se tím ale oblomit nedala, jednání s ní se nepříjemně podobalo házení hrachu na zeď a jediný ústupek, který jim přislíbila, spočíval v tom, že nebude hned volat policii. Adélce se zdálo, že ani to nebude z dobré vůle. Spíš se sama úřednice nechtěla obtěžovat případnou svědeckou výpovědí.

„Nemá to cenu,“ obrátila se na pana Williama směrovaně telepaticky, takže to vnímal jen on. „Půjdeme raději jinam.“

Podíval se na ni udiveně, ale další jednání vzdal a všichni tři se obrátili k východu. Za nimi se ozvalo hlučné zaklapnutí přepážkového okénka, úřednice dnes zřejmě končila.

„Poslyš, co to zase bylo?“ podíval se na Adélku, když vyšli na ulici. „Měla jsi takový podivný hlas...“

„Myslíte tohle?“ odvětila mu telepaticky. „To je normální telepatie, my Češi jsme si už na ni dost zvykli.“

„Na telepatii?“ opakoval nedůvěřivě. „Vy ovládáte tyhle... paranormální jevy?“

„Pro nás to není nic nenormálního ani paranormálního,“ ujistila ho.

„Ovšem,“ přikývl. „Pro vás ne... nechcete jít raději za věštkyní? Bydlí kousek cesty odtud a mohla by mít pro vás větší pochopení.“

„Myslíte?“ usmála se Adélka. „Nebude v nás vidět konkurenci? Aby to nebyla jenom další ztráta času.“

„I kdyby byla, stojí to aspoň za pokus,“ pokrčil rameny pan William.

Poslechly ho tedy a vedl je další dlouhou ulicí. Kráčel už skoro normálně a o invalidní vozík se neopíral, spíš jej tlačil jako nákupní vozík v supermarketu, ale Wirael tvrdila, že by za dva až tři dny potřeboval na povzbuzení regenerace ještě jednu dávku.

Vchod, kde měla bydlet Kartářka a Věštkyně Madame Trenchant, byl skromnější než vchod Křesťanské Nadace, také cedule nad ním byla menší. William musel po schodech vozík nést, ale zvládl to a pak už stiskl ozdobný mosazný knoflík zvonku.

Dveře se otevřely samy, to měla Madame Trenchant zařízené dobře. Vstoupili do úzké tmavé chodby, která je zavedla do její věštecké rezidence. Přivítala je starší dáma oblečená do fialových šatů s krajkami, profesionálně se na ně usmála a pokynula jim, aby se posadili. Pan William pustil obě dívky před sebe a posadil se až do posledního křesla, takže nejblíž k madame seděla Adélka.

„Co vás ke mně přivádí?“ zašvitořila. „Nu co, jako věštkyně bych to měla vědět i bez vašeho sdělení...“

„Přivedl jsem vám, madame, tyto dívky, protože mají paranormální schopnosti,“ ujal se slova pan William, aby ji zarazil. Zřejmě sám jejím schopnostem moc nevěřil.

„Paranormální schopnosti?“ zarazila se madame. „Nemohly byste mi něco předvést?“

„Beze všeho,“ řekla Adélka a natáhla před sebe ruku dlaní vzhůru. Z dlaně jí vytryskl jasný plamínek a ozářil celou místnost. V nastalém tichu bylo slyšet jen slabé syčení.

Madame Trenchant se zarazila. Nebylo těžké uhodnout, že tohle viděla prvně v životě. Pak se nahnula dopředu, aby si to prohlédla. Plamínek se zatřásl, když Adélka vydechla, ale hned se zase uklidnil.

„Jak to děláš?“ zeptala se jí po chvilce Madame.

„To je exotermická rekombinace iontů,“ odpověděla jí Adélka ochotně. „Nad dlaní se mi vzduch silně ionizuje, ionty jsou lehčí, stoupají vzhůru a přitom se rekombinují. Vzniká tím světlo a trochu tepla.“

„Dobře, ale čím to děláš?“ chtěla vědět Madame. „Máš na to nějaký trik, ne?“

„Dělám to jen tak,“ řekla Adélka. „Prohlédněte si to zblízka a uvidíte, že to žádný trik není. Není to plamen, vzniklý hořením, jen ionty, ale projevují se podobně.“

„Není to pravý plamen?“ ujišťovala se Madame.

„Ionty u mě nevznikají oxidací, ale rezonančním štěpením,“ vysvětlovala jí to Adélka ochotně. „Pak už se chovají, dalo by se říci, normálně. Některé se přitom sestaví do jiných molekul než byly předtím, vzniká přitom menší množství rajského plynu a ozónu, což byste poznala po vůni, kdybych to udržovala dlouho nebo zesílila intenzitu rezonančního štěpení.“

„Počkej, počkej!“ zarazila ji Madame. „Vysvětluješ mi to moc vědecky.“

„Já to ani jinak neumím,“ pokrčila Adélka omluvně rameny.

„Jak to ale doopravdy děláš?“ zajímala se Madame. „Musíš se na to zřejmě soustředit, jinak by to snad nešlo, ne?“

„Takhle nablízko to ani velké soustředění nevyžaduje,“ usmála se Adélka. „Trochu víc pozornosti potřebuji na dálku. Smím vám zapálit támhle tu svíčku?“

Ukázala na ozdobný sedmiramenný svícen, stojící v rohu místnosti.

„Podám vám ji,“ zvedala se hned Madame, ale Adélka byla rychlejší.

„Nemusíte,“ zarazila ji. „Už hoří.“

Prostřední svíčka skutečně vzplála a hořela.

„To děláš nějakým laserem?“ podezírala ji Madam.

„Copak nějaký mám?“ opáčila Adélka. „Laseru byste si určitě všimla. Kdyby měl sílu zapalovat, byl by to strašný záblesk, ale nic takového tu přece nebylo.“

„Když ne laserem, jak to tedy děláš?“

„Očima,“ řekla Adélka. „Ale umím ten plamen i uhasit, takhle!“

Svíčka poslušně zhasla, jen tenký pramínek dýmu ještě chvíli stoupal z knotu.

„Zajímavé,“ kývla uznale Madam. „Nevidět to na vlastní oči, neuvěřím tomu.“

„Zrovna vy byste přece na takové věci věřit měla!“ pokárala ji Adélka.

„Já na ně věřím,“ urazila se Madam. „Jinak bych nemohla provozovat živnost.“

„My na zázraky věřit musíme, protože je děláme,“ usmála se na ni Adélka. „Ale zato se snažíme odlišovat zázraky od nemožností.“

„To je snad skoro totéž!“ podotkl pan William.

„Není,“ opravila ho Adélka. „Zázrak může využívat třeba málo známý, ale z principu možný jev. Nemožné je to, co je opravdu nemožné.“

„Tomu bych rozuměl,“ přikývl pan William. „Zázračné vyléčení je tedy možné, dnes jsem to ostatně sám zažil. Když už je ale člověk po smrti, je další léčení nemožné, že?“

„I kříšení mrtvých patří mezi zázraky,“ podotkla tišším hlasem Adélka. „Tak to přece stojí i v Bibli, vy to neznáte?“

„Dobře,“ ustoupil trochu. „Bůh ale může všechno, pro něho není nemožné nic.“

„Kříšení mrtvých jsem viděla zrovna nedávno a kdyby to bylo nutné, můžeme se toho zázraku účastnit i my dvě,“ pokračovala potichu Adélka.

„Ale no tak!“ okřikla ji Madame pohoršeně. „To už hraničí s rouháním!“

„To není rouhání, my to skutečně umíme,“ přikývla vážně Wirael. „Nesmíme to dělat bez pádného důvodu, ani když nám někdo před očima zemře, ale úplně vyloučené to není a občas to dělat smíme.“

„Kdo je to - vy?“ zeptala se jí znenadání Madame.

„Myslela jsem si, že to jako jasnovidka víte!“ udělala na ni Adélka nevinný obličej.

„To si jen pletete pojmy,“ odtušila klidně Madame. „Nejsem jasnovidka, abych viděla do současných věcí. Jsem věštkyně a vidím dopředu. Nemusím nutně vědět, co jste vy dvě zač, ačkoliv mně samotné připadáte opravdu zajímavé, zvlášť ty, děvenko.“

„No dobře,“ uznala to naoko Adélka. „Když tedy vidíte do budoucnosti, mohla byste nám zjistit, jestli někde poblíž najdeme v dohledné době podnájem?“

„Ale děvenko!“ napomenula ji Madame. „Kvůli takové hlouposti jdete za mnou? Spíš bych čekala, že vás bude zajímat, kdy se vdáte a koho si vezmete...“

„Podnájem není taková hloupost, jak si myslíte,“ ujistila ji Adélka. „Při té příležitosti byste přece zjistila, jestli nás dvě zítra nesrazí auto, nebo na nás nespadne cihla.“

„To vypadá rozumněji,“ souhlasila Madame. „Musím vás ale upozornit na omezení, které máme pro změnu my. Ani vy přece nesmíte křísit mrtvé, kdy vás napadne. My zase nesmíme porušovat kauzalitu tím, že sdělíme zákazníkům takové podrobnosti, aby se mohl vyhýbat osudu. Když vám tedy sdělím, kdy zemřete, nesmím už uvést místo a způsob smrti a naopak, když vám řeknu, jak se to stane, nedozvíte se ode mě kdy to bude a rozhodně vám neřeknu, na kterém konkrétním místě by to mělo být.“

„Proto se vás na to ani neptám,“ přikývla Adélka. „Zajímá mě jen ten podnájem. Tím přece vaši kauzalitu neporušíte.“

„Udivuješ mě, děvenko,“ uznale kývla Madame. „Ale trochu vás obě zklamu, moc se toho nedozvíte. Podnájem seženete, ale nebude to časově příliš vzdálené. Mám totiž volný pokoj a vím, že moji nabídku neodmítnete.“

Adélka se na Madame podívala udiveně.

„To jste nás tedy dostala,“ řekla po krátkém zaváhání. „To by nás mohlo srazit auto třeba už zítra.“

„Chtěly jste ale vědět jen ten podnájem,“ usmála se vítězně Madame.

„Někdy je lépe nevědět příliš mnoho,“ spokojila se s tím Adélka.

„Na podnájmu se dohodneme,“ řekla Madame. „Obvyklá taxa za věštbu ale u mě dělá dvacet babek.“

„Jsou vaše,“ usmála se na ni Adélka a vytáhla z nenápadné ledvinky dolary, kterými ji vybavili v Oáze. Měla samé desetidolarovky, takže jí odpočítání netrvalo ani vteřinu.

„To ale nebylo nájemné,“ upozornila Adélku Madame.

„To vím, na tom jsme se ještě nedohodly,“ souhlasila Adélka. „To bylo za věštění. Jen doufám, že po nás nebudete požadovat nájem jako za apartmá na Manhattanu.“

„Bez obav,“ podotkla Madame. „Nedovolím si narušovat kauzalitu ani nepřijatelnými podmínkami. Nájmy v naší čtvrti se s Manhattanem rozhodně srovnávat nedají. Navíc budu sama ráda, když budete bydlet u mě. Třeba se od vás něčemu přiučím.“

„Vidíte?“ řekl radostně i pan William. „Neříkal jsem, že to nebude takový problém?“

„Vy se u nás zastavíte příští týden,“ odpověděla mu místo Adélky Wirael. „Dostanete ještě jednu dávku síly, ta dnešní by nemusela stačit.“

„Když to říkáte vy, přijdu,“ zvážněl. „I když zázrak je už to, co se stalo.“

„Zázrak to je,“ přikývla Wirael. „Ale kdybyste nepřišel, neměl by dlouhého trvání.“

„Přijdu určitě,“ slíbil. „A třeba jen na kus řeči, kdyby vám to nevadilo...“

„Nepůjdete se podívat na pokojík?“ vstala Madame na znamení, že seance skončila.

Nikdo nebyl proti a Madame všechny tři zavedla do jednoduše zařízeného pokojíčku. Vypadal opravdu prostě, byly tu jen dvě židle a stoleček, ale Adélce se zdál přijatelný a ani se nepozastavovala nad navrhovanou výší nájemného.

„Koupím vám sem ještě dneska dvě postele, ale bylo by to o dolar denně víc,“ navrhla jim Madame.

Adélka to bez mrknutí oka přijala. Udivila tím jen pana Williama, kterého nabídka paní věštkyně očividně zklamala.

„Půjdeme vás ještě doprovodit domů,“ obrátila se na něho Adélka.

„Říkal jsem vám snad, že byste neměly tak riskovat...“ ohradil se zprudka proti tomu, ale Adélka trvala na svém, takže raději zmlkl. Vycítil, že by si s ním ještě rády promluvily někde o samotě, i kdyby to byla samota na ulici.

Vyšli tedy ven doprovázet pana Williama. Tlačil stále před sebou invalidní vozík, na kterém strávil tolik let, ale už se o něj ani neopíral, nebylo to nutné.

„Za tuhle cenu byste měly jinde podnájem zařízený lépe,“ ujišťoval je. „Divím se, jak vám mohla nabízet podnájem bez postelí a účtovat si je zvlášť a ještě tak draze.“

„Nám to postačí,“ ujišťovala ho Adélka.

„Poslyš, děvče,“ obrátil se na ni najednou. „Vážně nejste andělé? Možná bych byl rád, kdybyste byly, ale máte na náš svět příliš naivní pohled. Jako kdybyste opravdu přišly z jiného světa. Před deseti lety bych to považoval za naprostý nesmysl, ale od té doby, co svět obletěly obrázky chobotnicovitých mimozemšťanů, by mě to ani moc nepřekvapilo.“

„Je asi dobře, že vás to nepřekvapí,“ usmála se Adélka. „Ale já opravdu pocházím ze Země. Ještě před měsícem jsem byla v Praze a žádnou cestu jsem v plánu neměla.“

„Zřejmě se něco změnilo, že?“ nadhodil tázavě.

„Změnilo,“ přikývla Adélka. „Teď jsme tady a děkujeme vám za pomoc.“

„Vy mně?“ zastavil se údivem. „Já bych měl být vděčný vám, nemyslíte? Mám snad k tomu pádnější důvod!“

„Pomohl jste nám přece,“ řekla stručně Wirael.

„Poslyšte,“ uvažoval nahlas pan Krolikowski a obrátil se opět na Adélku. „Říkáte, že jste Češka. Věřím vám to, vypadáte slovansky. Vaše kamarádka ale zaručeně Češka není, to se mi nesnažte namluvit. Ani bych se nedivil, kdyby nebyla ze Země.“

„Nic se vám nesnažíme namlouvat,“ řekla Wirael.

„Takže vy vlastně jen doprovázíte mimozemšťanku,“ pokračoval William k Adélce.

„Není to úplně přesné,“ usmála se na něho. „Jsme kamarádky, krásně se doplňujeme, je nám spolu lépe než by bylo každé zvlášť, takže to není pouhý doprovod. Ale můžete si to myslet, žádný názor vám nebereme.“

„Nejde o můj názor,“ řekl. „Líbí se mi vaše... jak bych to řekl... vaše krásně naivní upřímnost. Ale o to jistě nejde. Jste z dálky a jistě tu nejste na výletě.“

„Nejsme,“ přikývla vážně Adélka. „Na oficiálním zájezdu bychom byly pohromadě s nějakou skupinou a měly bychom průvodce od cestovní kanceláře.“

„Kdybyste tu chtěly nelegálně pracovat, nepohybovaly byste se v nejchudších čtvrtích jako je naše,“ pokračoval za ni. „Tady není práce ani pro starousedlíky. Na prodej drog jste příliš naivní. Lehké holky také nejste, tak co tu vlastně k čertu hledáte?“

„Třeba zrovna ty čerty,“ usmála se na něho Adélka nevinně.

„Jak to myslíš?“ podíval se na ni vážněji. „Nezlob se na mě, ale při vaší nebetyčné naivitě nejste schopné rozeznat darebáka od poctivce.“

„To ani nepotřebujeme,“ ujistila ho Adélka. „Nejsme tu za obchodem, aby nás mohl kdekdo napálit. Až na ten podnájem vlastně nic nepotřebujeme.“

„I s tím podnájmem jste se nechaly napálit,“ ujistil ji.

„Myslíte?“ usmála se na něho zase tak nevinně, až znejistěl.

„To bych řekl!“ nedal se ale úplně zastavit. „Za tak mrňavý kamrlík byste jinde daly polovic a byl by lépe zařízený. Madame vás pěkně natáhla!“

„Myslíte?“ opakovala Adélka s naivním úsměvem.

„Vždyť tam pro vás neměla ani postel!“

„Postel by tam měla být,“ přikývla Adélka. „Bez ní to opravdu nevypadá dobře. Je jen otázka, nač ji budeme potřebovat.“

„Nač je asi potřeba postel?“ opáčil. „Snad na spaní, ne?“

„Spát se dá různě,“ podotkla neurčitě Adélka. „Spousta lidí spí i jen tak, na zemi.“

„Jistě,“ přikývl. „Ale vy dvě na to zrovna nevypadáte.“

„Nevypadáme,“ přikývla souhlasně Adélka. „Ale máme konečně pevný bod a to není tak málo, jak se vám zdá.“

„Jakýpak pevný bod?“ ztišil trochu hlas. „První šerif vás sebere a pošle zpátky, odkud jste přišly. Kdekdo vás snadno odhalí, když nemáte povinné pojištění. Nesnažte se mi tvrdit, že jste si jen zapomněly doma kartičku, to mě naštěstí napadlo jen z nouze. A nemyslete si, že vám to pokaždé projde tak snadno jako dneska! Každý vám to nezbaští.“

„Od nikoho nebudeme nic víc potřebovat,“ ujistila ho.

„A co když nedejbože onemocníte?“ vyjel na ni.

„Toho se naštěstí nebojíme,“ ujistila ho. „Nemoci nám nehrozí.“

„No... vlastně můžete mít pravdu,“ zarazil se, neboť si uvědomil, jak ho podivuhodně snadno vyléčily. „Ale nejde jen o nemoci.“

„O co ještě jde?“ usmívala se na něho pořád nevinně.

„Třeba o peníze,“ napadlo ho. „Každá banka vyžaduje od klientů identifikaci, než jim něco vydá.“

„Nejsme jejich klientky,“ odrazila ho klidně. „Nikde nic nemáme, žádná banka nám nic vydávat nebude. Takže po nás nemají co vyžadovat.“

„Vy nosíte všechny peníze jen tak, u sebe?“ zarazil se. „Co když vás na ulici někdo přepadne a o všechno oloupí?“

„To bych nikomu neradila,“ zakabonila se trochu Adélka. „Jestli to někoho napadne, zle dopadne. Jak říkám, Wirael je bývalá výsadkářka.“

„Ale nevypadá na to,“ protestoval pan William. „Vypadáte skutečně jako dvě naivní, mladé holky. Možná se dokážete ubránit, ale to takový darebák zjistí až kdyby tvrdě narazil. Na to ale moc věrohodně nevypadáte, jak se tak na vás dívám.“

„Já jen doufám, že to žádného blázna nenapadne,“ řekla Adélka. „Mohl by skončit na vozíčku, jako je ten váš. Neumíme jen léčit, umíme to i naopak.“

„Napsané to ale na čele nemáte,“ namítl.

„Cožpak tady musí každý přepadávat jiné?“ opáčila.

„Každý jistě ne,“ vzdychl si. „Ale výjimek je tu víc než je zdrávo. Tak mě napadá, jsi přece z Prahy... neslyšela jsi něco o pražském Fantómu?“

„Nevím, co tím myslíte,“ zarazila se Adélka.

„Tady byla taková noticka v novinách,“ upřesňoval jí ochotně William. „V Evropě se měl po Praze toulat nějaký fantóm. Procházel prý zdmi a pouliční darebáky trestal tak tvrdě, že se čeští gangsteři houfně stěhovali pryč, jak se ho báli. Tady se přitom z legrace říkalo, že by tady muselo být takových fantómů aspoň sto.“

„Aha,“ došlo Adélce. „Myslíte Pepka Horáka. Ale ten už po Praze nechodí a darebáky dávno přenechal policii.“

„Moment!“ ztuhl pan William. „Snad jste to nevzala vážně, vy naivko?“

„Vzala, proč ne?“ přikývla nenuceně Adélka. „Toho fantóma znám osobně. Ale není to tak jednoduché. Aby mohl člověk procházet zdí, musí se změnit v ducha.“

„Chceš mi snad tvrdit, že to není pohádka?“

„Jednoduché to není,“ uznala Adélka. „Kluci tomu říkají polarizovaný stav hmoty, nebo jen allomass. Patří to mezi zázraky, jak jim rozumíme my, ale z principu to není nemožné.“

„Ještě řekni, že to umíš taky a budete mě muset křísit!“ vyhrkl.

„Proč?“ podívala se na něho nevinně. „To je tak těžké pochopit? Pravda je, že jsem to nikdy nezkoušela, ale vím, jak toho dosáhnout. Tady Wirael už dokonce duchem byla.“

„Ano, ale nedobrovolně,“ zamračila se trochu Wirael.

„Duchem!“ zaúpěl William. „Proboha! Jaké je to být duchem? Taky jste procházela skrz naskrz zdmi?“

„Tam, co jsem byla, žádné zdi nebyly,“ řekla Wirael. „Scházeli jsme se v nevysokém kopci, ale museli jsme držet hlídky, aby nás nikdo nepřepadl, dalo se tam bez překážek vlézt ze všech stran. Až na pár letadel, kde se dalo přespat, tam nic nebylo.“

„Pepek tvrdil, že spal ve skále docela spokojeně,“ namítla Adélka.

„Pepek měl kliku, že o něm zpočátku nikdo nevěděl,“ řekla Wirael. „Praha je výškově členitá, jistě tam našel spoustu úkrytů, ale i pak si oddychl, když přišel na nápad chodit spát do sousedních světů, kam za ním nikdo nemohl.“

„A dost! Nebo se dám k mormonům!“ zaúpěl pan William.

Naštěstí už přicházeli k domu, kde bydlel.

„Máte výtah, nebo chodíte po schodech?“ zeptala se ho věcně Adélka.

„Máme výtah,“ ujistil ji. „Domů už se dostanu. Ale přiznám vám, tak ztřeštěné holky jsem ještě neviděl. Doufám, že vám ten smysl pro humor vydrží co nejdéle.“

„Taky doufám,“ usmála se Adélka. „Bez humoru by byl svět příliš smutný. Hlavně za námi nezapomeňte do týdne přijít, ještě si s vámi musíme trochu pohrát.“

„Teda,“ vzdychl si pan William. „Až se teď probudím a zjistím, že se mi to všechno jen zdálo, bude to hodně nepříjemné probuzení.“

„To by se vám to muselo jen zdát,“ řekla Adélka. „Těch pár kilometrů, co jste právě ušel, je snad dost silný důkaz, že se vám to nezdálo.“

„No právě!“ vzdychl si ještě. „Trochu mě z toho bolí nohy, takovou únavu jsem léta nezažil. Ale jestli zjistím, že se mi to nezdálo, budu muset uvěřit i na ty duchy. To je přitom ještě absurdnější.“

„Možná ne tak docela,“ řekla Adélka.


Než se vrátily, Madame jim skutečně opatřila dvě jednoduché kovové postele. Nebyly nejnovější, podle všeho šlo o armádní výprodej, ale Adélka prohlásila bez mrknutí oka, že jim to bude stačit.

Z nejbližšího supermarketu, o kterém věděly od pana Williama, si donesly potraviny k večeři. Tak to Adélka aspoň prezentovala paní Trenchant, když zvědavě vyhlédla z okna přímo nad jejich pokojíkem a viděla je přicházet s velkou papírovou taškou.

„Za pouhé tři babky bych vám mohla dělat i večeře,“ nabízela jim.

Zdvořile ji odmítly s tím, že možná nebudou chodit domů pravidelně a že jim postačí občas si něco zhltnout.

„Kousek odsud je i McDonald,“ řekla Adélka s úsměvem. „Tam je to nejrychlejší.“

„Nejrychlejší neznamená nejzdravější,“ odvážila se namítat paní Trenchant, ale už na ně dále nenaléhala, zavřela okno a stáhla žaluzie.

Jakmile dívky v pokojíku osaměly, zamkly dveře a daly se do vybalování nákupu. Ve velké nákupní tašce ale neměly potraviny, jen dvě černé deky. Adélka si stoupla na stoleček a do okenních rámů našroubovala nevelké háčky, na které Wirael zavěsila deky. Výsledkem bylo zatemnění jako za války.

Adélka se ještě jednou přesvědčila, že mají zamčené dveře pokojíku. Pak se uprostřed otevřela modravě svítící brána a obě dívky prošly na druhou stranu, do sousedního vesmíru.

Stály tu na okraji jakéhosi lesíku, stranou asi dvacet metrů od nich byl břeh nevelkého jezírka. Vzlétlo odtud několik vyplašených netopýřích ptáků, ale jinak tu byl klid.

„Máme štěstí,“ podotkla Wirael a ukázala na jezírko. „Kdyby nás ubytovala ta ženská z Křesťanské Nadace, bylo by to skoro uprostřed jezera.“

„To by nebyl problém,“ pokrčila rameny Adélka. „Chétezové by nic neměli ani proti přechodové kabině, postavené na pilotech.“

Obě poodstoupily stranou a přímo před nimi se objevil vír vloček, který se seskládal do velikého sudu se dveřmi. Tak to vypadalo zvenku a uvnitř byl dojem sudu ještě věrnější. Vlastně to jakýsi sud byl. Dívky vstoupily dovnitř a Adélka opět otevřela hvězdnou bránu, kterou se vrátily do svého čerstvě pronajatého pokojíku.

Uvnitř se pak začaly dít zázraky, nad kterými by Madame Trenchant nejspíš vstávaly všechny vlasy na hlavě. Na strohých postelích vojenského vzhledu se objevily huňaté zelené deky, které je úplně změnily. Na stolku se objevily talíře a misky, plné jídel a nevídaného tropického ovoce. Na nepohodlných dřevěných židlích byly náhle pohodlné polštářky, aby se na nich lépe sedělo.

Adélka uzavřela hvězdnou bránu do světa Okifeia a přerušila tak působení nejbližšího robocentra Chétezů. Pro dnešek už je nepotřebovaly. Obě se pohodlně posadily a pustily se do bohaté večeře.

 


Zpět Obsah Dále

11.08.2017 21:26