Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Sluj hydry

Ráno trochu zaspaly, ale to jim nijak nevadilo. Jak Adélka, tak Wirael si aspoň letmo zkontrolovaly obraz miniaturní kamery, ponechané na Zemi. Telepatické spojení okifeiské kamery dosahovalo naštěstí až do sousedního světa, takže se dívky hned ujistily, že v jejich pozemském bytě není nikdo nepozvaný. Stačilo jim pak několik okamžiků, aby vystoupily z brány přímo v pokojíčku. Adélka trochu přerovnala postele, aby vypadaly jako použité, pak se trochu opláchly u umyvadla, ale opět spíš aby tam odteklo trochu vody, nepoužívané věci se vždycky brzy prozradí. Pak teprve odemkly a vyrazily do města.

Nedostaly se ale daleko.

Seděly obě v taxíku, když Adélka zbystřila pozornost.

„Adélko, můžete se přesunout poblíž Central banky?“ pocítila telepatickou otázku od redaktora Kryštofa.

„Co tam?“ pomyslela si jako odpověď.

„Pomůžete se zaměřováním Oldovi,“ vysvětloval jí rychle Kryštof. „Spojí se s vámi telepaticky, až tam dorazí.“

„K čemu nám tady bude?“ nelíbilo se to Adélce.

Olda byl, pravda, nejzkušenější, ale dvě byly na průzkum skoro ideální.

„Půjde někoho ulovit,“ objasňoval jí stručně Kryštof.

„To bychom mohly snad i my dvě, ne?“ opáčila Adélka.

„Co se děje?“ zpozorněla Wirael, neboť si všimla, že Adélka s někým telepatí.

Adélka jí místo odpovědi v rychlosti poskytla Kryštofovu telepatickou rezonanci, aby jejich rozhovor vnímala i bez její retranslace.

„Pro vás dvě to nebude,“ ujistil teď už obě Kryštof, kterému Adélka stačila sdělit, že je s nimi telepaticky spojená i Wirael. „Olda tam jde jako duch, projde i tam, kam se vy dvě nikdy nedostanete. Jen mu trochu pomůžete zorientovat se, aby dlouho netápal.“

„Jako duch?“ vyjekla také telepaticky Wirael. „A co duchovité bakterie?“

„Džina si bere s sebou,“ sdělil jí Kryštof. „Právě tím se všechno nejvíc zdržuje. Olda ho nejprve skoro celou noc hledal, on je takový... telepaticky neurčitý. Potom ho přenesl do hmotné podoby, aby ho mohl vzít do teleportu, jinak by mu cesta k vám trvala týden. Teď už spolu procházejí smyčku, která z nich znovu udělá duchy. Džin bude Oldu chránit před duchovitými bakteriemi, kdyby se tam nějaké vyskytly.“

„Stojí taková složitost a energie za jednoho ďábla?“ namítla Wirael.

„Nejde lovit kdejakého ďábla,“ ujistil obě Kryštof. „Má spadeno na Baal-Zeeba, na Zemi známého jako Belzebub. Je to bývalý poslední kníže mužského rodu v Gehenně a má i na Zemi obrovský vliv a moc.“

„Baal-Zeeb žije?“ podivila se Wirael. „Myslela jsem si, že dávno padl.“

„Nejsi sama, kdo si to myslel,“ souhlasil Kryštof. „V Oáze je takových víc, například Yazatap Horáková, ta ho dokonce znala osobně a taky tomu nechtěla věřit. Jenže bažiňažky všechno vytáhly z ďábla Ahrimana, kterého jste ulovily včera. Potěším vás, je to taky hodně vysoké zvíře v ďábelské hierarchii. Baal-Zeeb také žije a momentálně předsedá Grémiu, jakési pozemské ďábelské radě, či co to mezi sebou mají. Ahriman nám poskytl proti své vůli ze svých vzpomínek i plán podzemní části pevnosti pod New Yorkem, podle kterého se můžeme k samotnému Belzebubovi dostat. Sídlí totiž, jako kněžny v Gehenně, hluboko pod zemí, na povrch prý ani nevychází.“

„K samotnému Belzebubovi?“ pozastavila se nad tím Adélka. „Nebude to přece jen trochu drsné?“

„Máš z něho respekt?“ usmál se na dálku Kryštof. „Pepek Horák naopak lituje, že mu jeho zdravotní stav ještě nedovoluje účastnit se toho lovu taky.“

„Belzebuba bych se tak nebála,“ odvětila Adélka. „Jen si představuji, jakou protiakci po tomhle ďáblové podniknou.“

„Myslíš, že se nám budou mstít?“

„Dovedu si to velice živě představit,“ váhala Adélka. „Jen aby to místo nás neodneslo pár milionů nevinných lidí! Nevěříš, že by toho byli schopní?“

„Ďáblům bych věřil všechno,“ souhlasil Kryštof. „Ty ale nevíš, co jsme se dozvěděli. Ďáblové nevědí, kdo vlastně proti nim stojí. Oáza je mimo jejich dosah, nevědí ani kde nás hledat, ani co jsme zač.“

„Věděli přece o Andělském světě,“ připomněla mu.

„Ano, to věděli,“ souhlasil Kryštof. „Věděli, že tam byla kolonie pozemšťanů, kteří se pomocí jakýchsi andělských darů pokoušeli pomáhat lidem. Pro maršála Mefistofiela nebyl problém poslat tam na výzvědy pár věrných služebníků a později atomovou bombu, která Andělský svět sežehla a rozvrátila. Ano, to všechno věděli. Chválili Mefista a věřili, že tím všechno skončilo. Jenže potom se ďáblové na Zemi začali ztrácet. A ne po jednom, hned po desítkách. Někdy se to stalo na očích ďábelských služebníků, jindy dokonce i před očima jiných ďáblů. Všichni vypovídali stejně. Ďáblové vyděšeně, služebníci někdy až před smrtí umučením, ale hlavně shodně. Znenadání se otevřela hvězdná brána, ďábla cosi popadlo a už tam byl. Někteří si všimli detailů, například číhajících bažiňaček. To ale bylo všechno. Nezapomeň, že duchy znali a využívali, jenže jejich duchové nemohli bez idarchonu a bez gravitace škodit ani lidem, natož ďáblům. Útok z duchovité hmoty zkrátka vůbec nečekali, ani nevěřili, že z toho stavu někdo dokáže účinně zasahovat do světa normální hmoty.“

„Chceš nám tím naznačit, že nás považují za pravé anděly?“ zeptala se přímo Adélka. „Sama jsem slyšela, jak ďáblové v Sibérii litovali, že o Oáze nevěděli, jinak by se postarali, aby nás další bomba sežehla.“

„Ďáblové v Sibérii už o nás vědí,“ souhlasil Kryštof. „Jenže těm na Zemi to neřeknou a ti proto dosud nic nevědí. Učedníci v Andělském světě neměli o duchovité hmotě ponětí, to mezi nás přinesl až Pepek. Ti na Zemi nás proto považují za odlišného nepřítele. Andělé se jim pak jako vysvětlení nabízejí skoro sami.“

„To se jich tak bojí?“

„Víc než si myslíš,“ přitakal jí Kryštof. „Mefistofiel nakonec navrhl jejich ďábelské radě, Grémiu, zamoření duchovité hmoty těmi nejstrašnějšími bakteriemi, jaké kdy na Zemi vyvinuli. Všichni přitom věděli, že tím zabijí i své duchy, kteří jim dosud věrně sloužili, ale jak se říká, košile je bližší než kabát. Udělali to a na Mefistofiela se opět snesla chvála, že se mu podařilo zastavit i anděly.“

„Nám to ani moc neublížilo,“ podotkla Adélka. „Až na Hedviku, ale i to jen proto...“

„To ale ďáblové na Zemi nevěděli,“ řekl Kryštof. „A kdyby věděli o Džinovi, byli by ještě nervóznější. Ahriman byl strašlivě překvapený, když se v Bažinách setkal s ďáblicemi a ještě víc, když zjistil, že i ony využívají andělské dary a spojily se s námi. To mu dodalo nejvíc. Prakticky se přitom psychicky sesypal.“

„Co je s ním teď?“

„Hodili jsme ho k ďáblům do Sibérie,“ řekl Kryštof.

„Zasloužil si to?“ zajímalo ještě Adélku.

„Až zajmeme ďábla, který má na svědomí méně než sto lidských životů, přivítáme ho s velkou slávou a možná ho necháme na Ďábelských ostrovech,“ řekl Kryštof.

Znamenalo to ale, že do dneška ještě menšího vraha mezi ďábly neobjevili.

„Ahriman byl mezi ďábly velké zvíře,“ pokračoval Kryštof chlácholivě. „Zodpovídal za evidenci amerických atomových hlavic. Ďáblové lidem samozřejmě neposkytli nejsilnější kumulativní bomby, uvolnili z utajení jen zastaralé a slabší typy, navíc je měli prakticky po celém světě pod kontrolou. Byli by to oni, kdo by rozhodoval o jejich použití.“

„Myslíš?“ opáčila Adélka. „Nemohlo by se jim to vymknout z rukou?“

„Mohlo,“ souhlasil Kryštof. „Nemohli být všude. Někde to záviselo na lidech a na ně měli jen omezený vliv, i když to byli jejich pomocníci.“

„Kde například?“ zeptala se Adélka. „V Rusku? Nebo v Ćíně?“

„Kdekoliv na ponorkách, bez ohledu na zemi původu,“ odvětil. „Bývají tam stresující podmínky a na taková místa se ďáblové pochopitelně nehrnou. Nechávají to na lidech, ale nemohou se na ně pak stoprocentně spolehnout. Kdyby tam někomu luplo v hlavě, byla by to katastrofa... Ale i kdyby se lidstvo jadernou válkou vyhubilo, ďáblové jsou lépe chránění a nejspíš by zbyli na Zemi jen oni.“

„Úchvatné vyhlídky lidstva!“ povzdychla si Adélka.

Taxík je zatím dovezl na původně vybrané místo. Nebylo nablízku Central banky, ale dívky nechtěly bez viditelného důvodu měnit cíl, raději zaplatily a vystoupily. Taxikáři by se mohla zdát taková změna divná, když nevěděl o jejich telepatické rozmluvě. K Central bance měly ostatně lehkou čtvrthodinku chůze.

Vyrazily ihned, detektory ďáblů v rukou, jako kdyby na malé obrazovce mobilu četly zprávu, případně hrály nějakou hru. Jejich hra ale nebyla tak nevinná jako většina jiných. Nelovily fiktivní Pokémony, ale ďábly! Někoho to bude nejspíš stát svobodu. A nadlouho! Tisíc let - žádná míra!

„Holky!“ ozvalo se oběma současně v hlavách. „Kde jste?“

Znamenalo to, že je někde poblíž Olda, a to na Zemi, neboť neměl psí telepatii, aby se s nimi mohl domlouvat přes více světů.

„Jdeme k Central bance,“ informovala ho Adélka. Nepočítala s tím, že by mu určila polohu banky, ale podle její telepatie se Olda dozví aspoň přibližný směr.

„Príma, už vás vidíme,“ odvětil skoro hned.

Obě se rychle rozhlédly, ale nic nepozorovaly.

„Nehledejte nás zbytečně, jsme neviditelní,“ varoval je Olda. „Chovejte se jak jen to půjde nenápadně, nekoukejte, kde co lítá. Jdeme vám naproti.“

„Koukala jsem se jako po tryskáči,“ řekla Adélka omluvně. „Poslyš, není stíhačka nad New Yorkem něco nepatřičného? Neměly by se mu vyhýbat?“

„Kdoví,“ odtušil Olda. „Může to patřit k boji proti teroristům. Nezapomeň, že někde tady včera zmizel ďábel Ahriman. Byla by od nich hloupost nebýt v pohotovosti.“

„Já jsem hned říkala, že bude rojení!“ vzdychla si Adélka.

„Ať je!“ odvětil lehkomyslně Olda. „Můžeš mi ukázat směr k nejbližším ďáblům?“

Adélka pozvedla detektor, aby se dal snadno přečíst každému, kdo by stál pouhý metr od nich. Lidé v tomto okruhu nebyli, ale Olda jim skoro ihned poděkoval.

„Dobrý je to,“ pochvaloval si. „Ve spojení s Ahrimanovými představami mi to stačí. Hele, holky, otočte se a vraťte se domů. Zkuste se tam s někým dát do řeči, ať máte alibi na nejbližší hodinu. Kdoví, na kolika bezpečnostních kamerách jste a jestli už po vás nejedou. Kdyby vás alibi vyřadilo z okruhu podezřelých, policie se k vám nejspíš dlouho nevrátí.“

„Měly bychom problém tak jako tak,“ vzdychla si Adélka. „Tady je největší neštěstí, když někdo nemá ověřitelné číslo pojištění.“

„To je jedno,“ řekl neslyšně pro jiné Olda. „Vraťte se. Tady nic neuvidíte, Baal-Zeeb je podle Ahrimana asi tři kilometry hluboko. Zbytečně se tu nemotejte, byl jsem se podívat na nejbližší policejní služebně a viděl jsem vás hned na dvou obrazovkách.“

„To tu mají tolik kamer?“ zpozorněla Adélka.

„To byste se divily!“ naznačil jim Olda.

Adélka byla zvědavá na lov ďábla, zejména když šlo o tak známého, ale nezbylo jim oběma nic jiného než Oldu poslechnout. Měl pravdu, měly by si opatřit nezvratné alibi.

Nejlépe u Madame Trenchant.


Olda s Džinem počkali, až dívky nasednou do taxíku a odjedou. Teprve pak se obrátili k Central bance. Byl to jen orientační bod, i když měl s jejich skutečným cílem spojitost. Nikdo to ale nevěděl přesně. Jen že jeden z několika vstupů do podzemí měl být právě zde.

Olda s Džinem v závěsu vstoupili do budovy hlavním vchodem, ale nepokračovali po schodech, jako většina klientů. Místo toho prošli dveřmi s nápisem Pouze pro zaměstnance do chodby. Dveře byly sice pod dohledem hned několika příslušníků ochranky, ale nezvaní návštěvníci nevzbudili jejich pozornost. Snad kdyby měl někdo ze strážců nasazený přístroj pro noční vidění, mohl by si všimnout dvou nezřetelných obláčků, které se snadno vsákly do těžkých dveří, ale na tohle tady nikdo ani nepomyslel.

Olda s Džinem zamířili k výtahu. Olda by dokázal přivolat kabinu, uměl mačkat řídící prvky očima, přesněji antigravitací. Pepek v tom dosáhl takové zručnosti, že dokázal psát na klávesnici počítače stejně rychle jako rukama a dokonce zvládal i trojhmaty. Pro Oldu i pro Džina bylo ale jednodušší vůbec se výtahem nezdržovat. Na Oldovu pobídku prošli dveřmi, za kterými kabina nebyla, takže začali padat do hluboké šachty, ale ne příliš rychle. Džina brzdil vzduch, takže se snášel dolů pomaleji jako obláček, Olda přibrzďoval pád úmyslně, aby mu jeho podivný parťák stačil.

Uprostřed šachty se střetli s kabinou výtahu, jedoucí proti nim. Džin tomu podivnému pohybujícímu se předmětu raději uhnul a změnil se v obláček nalepený na stěny šachty, zato Olda neměl kam uhnout. Zavřel raději oči a přichystal se podvědomě na náraz.

Náraz přišel, ale proběhlo to přesně tak, jak Oldu před misí instruoval Pepek.

„Ať narazíš na cokoliv, ať spadneš do hluboké šachty, ničeho se neboj,“ tvrdil, když byl za ním pro zkušenosti. „Nic ti nemůže ublížit, kromě jiného ducha. S tvou hmotou může interagovat zase jen hmota stejného typu. Nepředpokládal bych ale, že tam nějakého ducha potkáš, bakterie je změnily v sliz a ten ti neublíží. Jen zbytečně nepadej volným pádem, ať nezapadneš do nějaké podzemní prostory, kam se před tebou Džin ještě nedostal. Mohly by tam být ty potvory ještě živé a nejsou s nimi žerty!“

„Pomůže proti nim xeri?“ napadlo Oldu.

„Možná,“ nevyvracel mu to Pepek. Xeri ale aktivuje všechna poplašná zařízení do pěti metrů kolem. Bakterie přenech Džinovi, má s nimi zkušenosti. Proto tam jdete spolu.“

Olda měl teď pocit, že při pádu proletěl stěnou z papíru, nebo něčím podobným. Pocítil jen slabý otřes, to bylo všechno. Když otevřel oči, svištěla kabina výtahu vysoko nad nimi, zatímco pod nimi byla šachta až na dno.

Vrhli se do ní oba, Olda napřed, Džin vlál za ním jako dlouhý prapor. Až skoro na dně se oba zastavili.

„Tyhle poslední dveře to nejspíš budou,“ řekl Olda telepaticky Džinovi.

Ten neodpověděl, ale prolnul dveřmi na druhou stranu. Olda ho hned následoval. Džin se ihned protáhl a vyslal do tří chodeb, které se tu rozbíhaly do tří stran, své panožky, jakási chapadla. To byl jeho způsob rozhlížení. Neměl oči, ale světlo vnímal dobře a brzy si o svém okolí utvořil představu. Lidský pohled to nebyl, ale Džinovi to k orientaci stačilo.

„Nikde se nic nepohybuje,“ informoval Oldu. Věděl, že Olda vidí na konec všech tří chodeb, ale už ne za rohy, křižovatky nebo zatáčky.

„Poslyš, tohle neznám,“ zarazil ho Olda. „Ahriman si tenhle kout nepamatoval. Měly tu být velké dlaždice a tady je jen betonová podlaha.“

„Říkal jsi přece, že tu byl!“ opáčil opatrně Džin.

„Tady možná nebyl,“ pátral v paměti Olda. Jakoby se vracel pozpátku po filmu, který pro ně ze vzpomínek polapeného ďábla Ahrimana získaly bažiňačky.

„Už to mám,“ vzpomněl si. „Nikdy nejezdili až dolů, vždycky mačkali předposlední knoflík. Musíme vystoupit o patro výš.“

Džin se stáhl a chystal se vsáknout zpátky do výtahové šachty, ale Olda ho zarazil.

„Vezmeme to stropem,“ rozhodl. „Je to kratší a musíme si zvykat.“

Džin neprotestoval, přilepil se ke stropu a začal se tam rychle vsakovat. Olda se vznesl a plnou silou se do stropu zespodu zabořil. Musel prorazit co nejvýš, aby se do hmoty stropu dostala co největší část jeho hmoty, jinak by se propadl zpátky. Naštěstí našel pevnou oporu, skrčil nohy a odrazil se.

Vynořil se z podlahy právě ve chvíli, kdy se otevřely dveře výtahu a vystoupili z nich dva chlapi. Měli na sobě černé společenské obleky, na hlavách cosi jako vojenské lodičky, také černé barvy. Oba se tvářili vážně až zamračeně. Džin jim raději uhnul s cesty, nalepil se ke stěnám i ke stropu, ale Olda to nestihl. Jen se ale potvrdila Pepkova slova, chlapi prošli skrz něho, dříve než jim stačil uhnout, ale nijak se ho to nedotklo.

Pepek měl mnohem lepší trénink, ten by se ani nepolekal, pomyslel si Olda.

Když se ale rozhlédl, zjistil, že to tu poznává. Ano, byly tu na podlaze veliké dlaždice, byla to správná cesta. Pokynul Džinovi a vykročil za oběma muži. Utéci jim nemohli. Džin by dohonil i běžícího atleta, pokud by nemusel překonávat hodně silný protivítr a Olda mohl s darem andělské antigravitace stíhat i závodní auta.

Chodba se dvakrát lomila do pravého úhlu, nejprve doprava, po chvilce doleva. Podle slov Ahrimana mělo tohle opatření zachytit i tlakovou vlnu při atomovém výbuchu nad New Yorkem. Ďáblové byli zajištění dobře, na rozdíl od nechráněných lidí nahoře. Ve výklenku stěny se nacházely těžké, pevné a vodotěsné pancéřové dveře. Jistě váží pěkných pár tun, odhadoval Olda. Ďáblové je otevřeli přiložením ruky ke snímači a k Oldovu překvapení se otevřely svižněji, než při jejich váze očekával.

Ďáblové si nevyměnili ani slovo, vstoupili do dveří mlčky. Byli to zřejmě nemluvové, ale mohlo to být i napětím, které kolem nich přímo viselo ve vzduchu. Neuvědomovali si, koho s sebou berou do nejtajnějších prostor, to by jim jistě na náladě nepřidalo.

Duchové prošli bez překážek za nimi, ačkoliv by pro ně dveře nebyly překážkou. To se ostatně ukázalo hned. Dveře se zavíraly stejně rychle jako se otevřely a Džina v polovině sevřely, jenže mu tím nijak neuškodily, dokonce ho ani nezpomalily. Normální hmota přece duchům příliš nevadí.

Olda měl neodbytný pocit, že tady už někdy byl, ale uvědomoval si, že jen srovnává skutečnost se vzpomínkami ďábla. Byly přesnější než si jejich dřívější vlastník uvědomoval. Olda poznával každou dlaždici, každou prasklinu a skvrnu na stěně. Ano, šli správně.

Za pancéřovými dveřmi byl další výtah do hlubin, ale Olda také věděl, že stranou jsou nouzové točité schody. Chvíli zvažoval, zda by neměli jít raději po nich, ale pak se spolu s Džinem vecpali s ďábly do kabiny výtahu a ten se s nimi rozjel dolů.

Udělali ale dobře, že je neztratili s očí. Následující okamžiky je přesvědčily, že jejich cesta do hlubin nebude tak snadná jako dosud.

Plocha před nimi se podobala kruhovému štítu dávného bojovníka. Byla celá pokrytá ornamenty. Nebylo to tefirské písmo, to by Olda poznal, připomínalo mu spíš hieroglyfy ze starého Egypta, ale ani ty to nebyly. Majitel toho štítu by ale musel být obr, štít měl dobrých deset metrů v průměru. Byl vypuklý, jen na jednom místě byla naopak vpadlina.

Plochý vrchlík se zvolna otáčel, až se zastavil vpadlinou přímo proti příchozím. Olda spatřil pod prvním kotoučem druhý. Byl v něm otvor, přesně lícující s vpadlinou v prvním kotouči. A pod tím se otáčel další. Až když byly tři otvory proti sobě, vynořila se z nich zdola poměrně velká kabinka se skleněnými stěnami. Vystoupilo z nich osm jiných ďáblů, ale těch si nevšímali, měli zamířeno opačným směrem, totiž nahoru. Ďáblové se navzájem mlčky pozdravili přiložením ruky k čepici. Že by i vojenské salutování pocházelo od nich? Olda se tomu nedivil, možné bylo všechno.

„Tady jsem předtím nebyl a přes ten poklop bych se ani dál nedostal,“ sděloval Džin Oldovi telepaticky. „Pozor na to, může tam být sliz.“

„Jak mi vysvětlíš, že až sem žádné bakterie nebyly, když jsi tu nebyl?“ zeptal se ho pro pořádek Olda.

„Osamělé bakterie v duchovitém stavu dlouho nepřežijí,“ vysvětloval mu Džin. „Drží se pohromadě, mají pak větší životaschopnost a lépe se krmí, když narazí na něco většího.“

„Třeba na mě?“ nadhodil Olda.

„Nech mě raději rozhlédnout se, než spolu někam vtečeme!“ nabízel se Džin.

To už se dvěma černými ďábly vstoupili do skleněné kabiny a ta se s nimi ponořila do hloubky pod poklopy.

„Ten otvor nad námi se zavírá!“ sděloval Džin telepaticky Oldovi. Strop kabiny nebyl průhledný, ale Džin měl zřejmě venku jedno své chapadlo, aby se mohl rozhlížet.

„Nahoru se dostaneme vždycky, dolů je to horší,“ ujišťoval ho Olda.

„Jak myslíš,“ nezpěčoval se Džin.

Vystoupili spolu s oběma černými. Chodba tu byla vyložená červenými deskami, také světlo svítilo do červena. Vypadalo to tu jako v Pekle, ale Olda se tomu nedivil, ďáblové si přece zařídili své podzemní sídlo přirozeně ve stylu, na jaký byli zvyklí ze svého dřívějšího domova. U výtahu už čekal hlouček dalších ďáblů, ale prošli jejich houfem v těsném závěsu za svými dvěma. Ďáblové si mlčky navzájem salutovali a Olda to z legrace dělal po nich.

Kdyby mě tak viděla Bísíája! pomyslel si na svou dávnou andělskou přítelkyni.

Ta o tomhle určitě nevěděla, odpověděl mu také myšlenkou Džin. Nikdy přece nebyla dál než v Čechách.

Nikdy jsem ti o ní nevyprávěl, zarazil se Olda.

Ty ne, ale s Pepkem jsem si dlouho povídal, opáčil Džin.

Vznášel se kolem Oldy a společně sledovali své ďábly k dalšímu výtahu, tentokrát skoro obyčejnému. Jen měl mnohem prostornější kabinu, nemuseli se tu mačkat a Olda s Džinem se nemuseli prolnout do těl ďáblů. Olda se od nich instinktivně držel dál, ale také Džin se jich, jak se zdálo, trochu štítil.

Ani tady nesjeli úplně dolů, vystoupili o jedno patro výš. Dole je vlastně v každé výtahové šachtě krabicovitá pohlcovací zóna, měla by pohltit náraz od tlakové vlny, kdyby pronikla přes horní dveře až sem, vzpomněl si až teď Olda na poznatek od Ahrimana, kterému předtím nevěnoval dostatečnou pozornost.

Museli počkat na otevření dalšího poklopu. Olda by rád vyzkoušel projít dolů pomocí antigravitace, ale Džin by se ho musel držet jako klíště a možná by měl i tak problémy. Přes takové překážky by se Džin dostal jedině spolu s ďábly.

„Jak jsi mohl tohle místo vynechat?“ káral Olda Džina. „Tvrdil jsi přece, že jsi v New Yorku byl a prošmejdil jsi tu všechno. Jak ti tohle mohlo uniknout?“

„Vlastně ani nevím,“ vykrucoval se Džin. „Tady je všude spousta takových zákoutí, šachet a děr, není žádný div nějakou přehlédnout.“

„Dohodli jsme se ale, že to tu vyčistíš dočista,“ hněval se Olda.

„Vážně si myslíš, že je to možné?“ opáčil Džin. „To není úkol na pár let, nemysli si. Bakterie přežívají různě. Někde by se ty potvory snažily sníst i mě, jinde jsem narazil už jen na hromady mrtvého slizu. Taky mi chutnal...“

„Tebe snad sníst nemohly,“ zarazil se Olda. „Nebo tě taky žerou?“

„Zkoušejí to,“ souhlasil Džin. „Okrajové oblasti mi vždycky trochu poničí. Vadí mi to asi jako tobě ostříhání vlasů, jenže se doplním rychleji.“

„Koukám, že to není tak jednostranné, jak jsem si myslel,“ vzdychl si Olda.

„Mám proti nim výhodu,“ řekl pyšně Džin. „Jsou příliš pitomé. Pokaždé se zmohou jen na čelní útok. Hrrr a žrát! Na něco jako obchvat nemají, oblijí cíl ze všech stran jen když je jich příliš mnoho. Kdyby dokázaly myslet, asi by se domnívaly, že záleží jen na tom, kdo dokáže druhého pohlcovat rychleji. Nějaká taktika jako bleskové obchvaty, průlomy pomocí chapadel, rozdělení jejich houfu na spoustu menších, snáze pohltitelných houfečků, to je na ně složité. Ani ustupovat nedovedou. Kdyby je někdy napadlo včas se přede mnou rozprášit a aspoň části houfu dát naději uniknout, měl bych s nimi víc práce. Naštěstí mi to ty potvory samy usnadňují. Nedokáží vycítit, kdy je lépe někam zalézt, vždycky hned útočí. Když jsem to popisoval Pepkovi, nazval je »berserky«»kamikaze«.“

Z kabinky výtahu se proti nim vynořil další houf ďáblů.

„Tady bych je vážně mohl házet do Bažin smutku po osmi až po deseti jako lopatou a trvalo by jim to dlouho, než by si toho ostatní všimli,“ napadlo Oldu.

„Odlož to na jindy, teď máme důležitější úkol,“ připomněl mu Džin.

Pomalu ztráceli orientaci, jen věděli, že už jsou hrozně hluboko. Oldu napadlo, že ty tunely mohou vést až pod moře. Mohlo by sem vtrhnout a ďábly vytopit. Ale bylo tu sucho, ba ne, tohle sídlo bylo před mořem jistě dobře zajištěné.

Na dlouhých chodbách se stěnami plnými dveří teď potkávali ještě víc ďáblů. Zřejmě tu bydlí, napadlo Oldu. Dveře se otevíraly snímači, na které jejich majitelé přikládali ruce, zřejmě jim dost záleželo na soukromí. Olda se trochu zdržel nahlédnutím do jedněch dveří. Prošel jimi bez otvírání a s uspokojením si prohlížel nevelký byt, který tam objevil. Pekelné bojovnice v pevnostech Gehenny měly úspornější kajuty, tento byt byl doslova přepychový. Zdejší ďáblové neměli rodiny a pro jednoho osamělého ďábla to byl nemístný luxus. Olda obdivoval hlavně okna, která tady v hlubokém podzemí nemohla nikam vést a nejspíš nikam nevedla a přece se zdálo, že vedou do nádherné, pečlivě udržované zámecké zahrady. Nebyl to pouhý obraz, pohybovalo se tam listí a dál byly vidět i jakési postavy. Asi tam bylo něco jako obrazovka, ale větší než největší televizory, jaké Olda viděl.

Ti si žijí! pomyslel si Olda. Nebyla v tom závist, obyvatelé Oázy k ní neměli nejmenší důvod. Jen se tu samo nabízelo srovnání se životem lidí nahoře.

Ve vzpomínkách ďábla Ahrimana tohle nebylo. Bylo to ale pochopitelné, bažiňačky se soustředily na to nejdůležitější, cestu k Belzebubovi. Vytáhnout z člověka úplně všechno není tak snadné a další potíž je s příjemcem. Xijtrané se kdysi před Oldou zmínili, že dokáží přenést do své hlavy nebo i do hlavy člověka všechno, co tam má jiný člověk, ale přiznali, že se to dá udělat jen jednou za život, jinak hrozí přeplnění mozku a smrt. Olda se až otřásl při jejich dalším přiznání, že totiž při přenosu jeden z těch dvou nutně zahyne. Bažiňačky to neuměly tak dokonale, musely se omezit na to nejpodstatnější, co bylo v dané chvíli nutné, zato byly méně destruktivní. A tak teď poznával málem každou prasklinu na stěnách dlouhé chodby, ale neměl ani tušení, co je za desítkami dveří. Ačkoliv se tam ani Ahriman nemusel za svůj život dostat, ďáblové nepěstovali přátelství ani mezi sebou.

Raději se vrátil na chodbu. Džin se vznášel kdesi vpředu, sledoval dál dva ďábly. Olda se nad hlavami ostatních ďáblů rozletěl za ním a zakrátko ho dohonil. Na konci této obytné chodby byl další poklop, kryjící šachtu výtahu, poslední na jejich cestě. Dvojice ďáblů sem zřejmě mířila, bylo to správným směrem i pro Oldu s Džinem, proto se chystali opět využít, až jim sami ďáblové otevřou. Umožnili by jim vstoupit tam, kam se Džin předtím nedostal.

Z kabinky přivolaného výtahu, která se vynořila z otvoru v poklopu, tentokrát nikdo proti nim nevystoupil. Ti dva vstoupili mlčky jako vždy, Olda s Džinem se opět drželi co nejdál od nich.

Výtah sjel dolů a všichni vystoupili. Před nimi byla poslední dlouhá červená chodba před sálem Grémia, nejvyšší ďábelské rady. Ahriman nebyl jeho právoplatným členem, jen sem občas docházel podávat pravidelná hlášení o stavu svého úseku působení. Dva ďáblové sem mířili nejspíš ze stejných důvodů.

Najednou měl ale Olda pocit, že spadl do velice jemných peřin. Cosi ho nadzvedlo do výše a obalilo ho tak, že byl rázem ve tmě.

„Co se děje?“ vyjekl telepaticky. „Co to má znamenat? Proč je ta tma kolem?“

„Nevzrušuj se!“ odvětil mu Džin, v protikladu s uklidňujícím tónem také vzrušeně. „Zaútočily na nás ty bestie bakteriální! Obalil jsem tě, aby na tebe nemohly.“

„Ničeho jsem si nevšiml!“

„Protože znenadání vyrazily z boční stěny,“ informoval ho Džin.

„Neměl bych ti raději pomoci?“ nabízel se Olda. „Mám přece xeri!“

„Nedělej to, všechny bys zburcoval,“ odmítl jeho pomoc Džin. „Nech to na mě.“

Oldovi nezbylo než se s tím spokojit. Zdálo se mu, že leží na zádech, ale víc nevnímal. Kolem něho byla tma a ticho. Ačkoliv byl Džinem obalený tak důkladně, že k němu nemohl ani slabý paprsek světla, dýchat mohl. Mohl teď jenom čekat.

Zabalený do pevné mlhy, připadal si jako moucha zavinutá do pavučiny, ale zatím ho to neznepokojovalo. Kdyby ho místo Džina obalily žravé bakterie, neměl by nadbytek času použít proti nim xeri, ale Džinovi věřil. Ten proti bakteriím útočil rovnocennými prostředky, jediné, čím se od nich lišil, byla jeho inteligence.

Oldu v jedné chvíli napadlo, co by se stalo, kdyby potvory měly tak velkou převahu, aby ji ani Džinova vyšší inteligence nepřekonala. Inteligence ixogotlů se projevuje teprve od jisté minimální velikosti. Kdyby zdejší bakterie vyhrávaly a snížily by mu ji, mohl by se ve zmatku vrhnout i na něho. Měl ho obaleného jako řízek, kdoví jestli by mu xeri pomohlo. Nemohl nic víc než doufat, že to Džin zvládne.

Napětí bylo ale příliš veliké. Postrádal jakýchkoliv přehled, neměl nejmenšího tušení, co se kolem děje. Cítil jen slabé houpavé pohyby, které by svědčily o Džinově manévrování, ale také se mu to mohlo jen zdát. Byl teď pouhým pozorovatelem, ale pozorovatelem bez přehledu. Žádný ze známých smyslů mu neposkytoval zprávy o tom, co se děje. Začal mít dokonce nezřetelný pocit, že se dostal do hustšího prostředí a napadlo ho, že s ním Džin zacouval do stěny. Mohl by to být jeden z jeho manévrů, třeba se bakterie v pevné skále pohybují pomaleji a nemohly by na něho útočit ze všech stran, čeho všeho by mohl proti nim ještě využít? Nechtěl Džina rozptylovat otázkami, ale ten pocit bezmocnosti tváří v tvář skutečnému nebezpečí byl silnější.

„Nemohl bys mi aspoň občas naznačit, jaká je situace?“ zeptal se po chvilce váhání.

„K čemu by ti to bylo?“ odvětil ihned Džin. „Ještě by tě to mohlo znepokojit.“

„To je to tak špatné?“ zachvěl se obavou Olda.

„Teď už ne,“ ujistil ho Džin. „Už lovím poslední zbytky. Ale po prvním houfu se jich na mě sesypalo ještě šest, sotva jsem se stačil bránit. Dokonce mě zatlačily do skály, ale tam jsem měl víc výhod než ony.“

„Tak se mi asi nezdál pocit, že jsem v hustším prostředí,“ vzdychl si Olda.

„Nezdál, ale už jsi zase venku,“ ujišťoval ho Džin. „A připrav se, postavíš se zase na nohy. Už je po všem, teď už se na nás těžko něco vrhne. Ani bych to nikomu neradil.“

Olda ucítil opět pevnou půdu pod nohama a vzápětí se kolem něho rozlilo světlo. Džin se stáhl stranou, ale byl teď přinejmenším pětkrát větší než předtím.

„Nějak jsi narostl,“ podotkl Olda.

„Dobře jsem se najedl,“ pochvaloval si Džin. Oldu napadlo, kdyby měl Džin ruce a břicho, teď by si je asi zálibně popleskával.

„To by tu ale muselo být bakterií!“ odhadoval to Olda.

„Bylo,“ přitakal Džin. „Moc dobře jsem se najedl.“

„Poslyš, ale vždyť jsi narostl objemově nejméně pětkrát!“ nezdálo se to Oldovi.

„Objemově i váhově, to spolu souvisí,“ neprotestoval Džin.

„To tady bylo tolik divokých bakterií?“ zeptal se raději.

„Kolik jich tu bylo, můžeš posoudit podle mě,“ chlubil se Džin. „Teď to nejsou žádné divoké bakterie, jen já.“

„To jich tady bylo nejvíc z celého světa?“ divil se Olda.

„Ani ne,“ ujišťoval ho Džin. „Největší hody jsem měl na tomhle kontinentě, ale jinde jich nebylo o moc míň. Jak říkal Pepek, někudy sem museli bakterie dostat a nějaký menší podzemní nukleární výbuch, o kterém se svět nedozví, se dá nejlépe utajit v Nevadě.“

„Víc než tady?“ nedůvěřoval mu Olda. „To bys musel být mnohem větší, už když jsme spolu naposledy jednali! Jak to, že jsi byl tak malý?“

„Víš...“ zaváhal trochu Džin. „To je těžké. Vyčistit celý svět je příliš složité, když jsi současně jen na jednom místě. A čím jsi větší, tím jsi nemotornější. Já vím, dohodli jsme se trochu jinak, ale to jsme oba netušili, kolik jich bude. Zkrátka jsem se po několika pokusech rozdělil na menší, hbitější části, vždycky když jsme začali být neúnosně velcí.“

„Kdo to měl zpočátku obavy o úbytek své inteligence při drobení na menší díly?“

„To jsem ještě netušil, kolik živé hmoty tu najdu a že to bude snadné,“ opáčil Džin. „O moji inteligenci se neboj, tu si ohlídám. Dělím se až když jsem přerostlý, aby žádné části nehrozilo pohlcení. Při takovém dělení se inteligence nezmenšuje, obě části jsou zpočátku stejně inteligentní jako celek předtím.“

„Jenže už se nedokážeš spojit, co?“

„Tady ne,“ souhlasil Džin. „To jde jedině u nás, ale připojení k Velké Inteligenci je něco úplně jiného a hlavně, nedá se to vysvětlit jednotlivci jako jsi ty.“

„Nepodceňuj mě,“ ohradil se Olda. „I my se umíme spojovat, i když asi jinak. Kolik je vás teď vlastně na Zemi? Nenapadlo tě, že s tím budou problémy, až se budete všichni vracet domů?“

„Třicet šest není tak moc,“ odvětil klidně Džin. „Není to podle původních dohod, ale umíš si aspoň představit, jak bys mě přenášel domů, kdybych byl šestatřicetkrát větší než jsem teď? Máš vůbec láhev, do které by se vešlo dvě stě dvacet tun?“

„Tolik?“ zarazil se Olda. „Tolik bakterií že by sem ďáblové vypustili?“

„Tolik jistě ne, počáteční množství bylo asi menší, ale připočti si k tomu, kolik tu bylo i bez nich organické hmoty, nahromaděné za celá tisíciletí,“ připomněl mu Džin. „Spousta ďáblů, potraviny pro ně, ale i nerozložené organické odpady. To všechno se stalo nejprve potravou bakterií a následně mojí. Ale nezapomeň, že v naší dohodě bylo nejen že vám svět vyčistím, ale že si odnesu i veškerou získanou hmotu. Ani jeden jsme nejspíš netušili, kolik jí doopravdy bude, ale to je snad detail, na rámci dohody to nic nemění.“

„To doufám,“ opáčil Olda. „Jen to bude trochu složitější.“

„Bude,“ připustil Džin. „Ale snad to spolu vyřešíme.“

„Budeme muset,“ vzdychl si Olda. „No dobře, půjdeme dál.“

Během Džinovy šarvátky s dravým slizem jim jejich dva ďábelští průvodci zmizeli za nejbližšími pancéřovými dveřmi, ale teď už je beztak nepotřebovali. Mířili do sálu nejvyšší ďábelské rady, Grémia. Ahriman tam byl jako doma, měli by to tam poznat.

Olda s Džinem prolnuli skrz masivní pancéřové dveře. Pohled, který se jim naskytl, byl opravdu majestátní. Sál grémia měl rozlohu velkého krytého zimního stadionu, Olda se už předtím divil, jak může vydržet tak velká prostora tlakové poměry v takové hloubce, ale věděl, že její stavitelé měli nejspíš zkušenosti ze samotného Pekla, takže pro ně tak rozsáhlá klenba hluboko pod zemí a možná i pod mořem nebyla ničím novým.

Na konci této grandiózní satanské katedrály, za řadami stolů a pohodlných křesel, jako u konferenčních sálů, bylo vyvýšené pódium. Dva příchozí ďáblové tam právě skládali účty šestici ďáblů v černožlutě zbarvených uniformách. V jednom z nich Olda poznal svůj hlavní cíl, samotného Baal-Zeeba. Akustika sálu byla tak dokonalá, že Olda s Džinem na jeho druhém konci slyšeli, o čem spolu ti na pódiu hovoří. Jejich tefirština zněla trochu skřípavě, ale to Oldovi nevadilo, rozuměl jim dokonale.

Moc z jejich hovoru ale nepochytil.

„Dalo se to očekávat!“ řekl Baal-Zeeb odevzdaným tónem, jakoby se právě smiřoval s něčím nepříjemným, co nemůže ani při nejlepší vůli napravit. „Jsou už i tady! Škoda, že je nemůžeme poslat do Pekla! Snad na ně bude Oarizuo stačit!“

V té chvíli Oldovi silně zalehlo v uších. Přímo nad ním a Džinem se otevřela hvězdná brána, současně kolem nich zavířila větrná smršť a vyzvedla je jako pírka do výše. Vzepřel se jí antigravitací, ale když viděl, jak jeho slabší kamarád bezmocně mizí ve hvězdné bráně, přestal se vzpírat a naopak se tam sám vrhl, dříve než se zavře. Neopustí ho přece v nouzi! Prolétl branou hned za Džinem a ta se za nimi stejně tak náhle uzavřela.

Byla tu skoro stejně velká klenba jako na Zemi, jenže sestavená z menších segmentů a úplně prázdná.

Ačkoliv - úplně ne.

Pod pomalu klesajícími vyhnanci leželo dole na podlaze z velkých kamenných dlaždic cosi nezřetelně šedivého. Teprve když se snesli blíž, rozpoznali, co to je.

Byly to dvě úplně vyschlé mumie.

 


Zpět Obsah Dále

11.08.2017 21:26