Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Arest

Na Zemi jsou tisíce vězení nejrůznějšího druhu. Od takzvaně fešáckých kriminálů pro prominenty, až po nejtěžší káznice. Z těch prvních nemají vězňové proč utíkat, z jiných je to téměř nemožné. Z některých věznic mohou vězňové mobilními telefony pohodlně řídit své bandy, z jiných vycházejí zlomené lidské trosky. Ze Země dosud nezmizely ani nejkrutější mučírny a vyhlazovací koncentrační tábory. Neprovozují je přitom země ovládané diktátory, ale velmoci, které se navenek holedbají humánností a mučírny před světem buď úspěšně tají, nebo je pro jistotu umisťují na cizím území, nejlépe u menších spřátelených diktatur.

Vězení zvané Sibérie bylo ale velice zvláštního druhu.

Nikde nebyly mříže a nikdo vězně nestřežil s kulomety ani s ostrými vlčáky. Vězňové zde nebyli navlečeni do vězeňských obleků, ať už do starodávných pruhovaných, nebo do supermoderních oranžových. Oblečeni byli v běžných civilních oblecích, někteří měli u sebe dokonce i zbraně. Při příchodu jim nikdo nic neodebíral a nikdo je ani neprohledával. Mohli chodit, kam se jim zachtělo, měli volný pohyb po celém světě. Drobná potíž byla v tom, že ten svět byl neuvěřitelně pustý a nebyla to Země.

Mobilní telefony zde byly bez signálu a tedy pro své majitele bezcenné. Zbraně jim nechali, ale málokdo měl dost munice a toto zboží tady nebylo k mání. Nebyly tu obchody ani peníze, ale ve zdejším vězeňském komunismu je ani nebylo za co utrácet. Nebyly zde stráže a nebylo tedy koho uplácet.

Když se v první stovce ďáblů objevil i zkušený ďábelský vědec Thorx, který na rozdíl od mnoha jiných znal konstrukci nadprostorových konvertorů a na Zemi se zabýval jejich údržbou, aby pozemští ďáblové neztratili přístup na Gehennu a nepřišli o možnost v případě potřeby tam účinně zasáhnout, vypravili se za ním ostatní, aby jim poradil, jak z té kaše ven. Tísnili se všichni v jediné malé místnůstce, zatímco venku fičela sněhová bouře a dívali se na něho s neskrývanou nadějí. Thorx je ale zklamal. Ne tím, že nevěděl, ve kterém z mnoha světů se nacházejí, ačkoliv navštívil všechny, kam měli ďáblové byť jen nakrátko přístup. Když se ale dozvěděl, že cesta sem vede přes venušský svět, reagoval na to sklesle.

„Venušský svět?“ obrátil oči v sloup. „S veškerým technickým potenciálem Gehenny jsme je nezvládli a tady máme jen holé ruce! Snad bychom svedli něco vyvinout na Zemi, ale začínat úplně z ničeho? I když počítám s našimi vědomostmi, nevidím to nadějně. Není tady nic než sníh a led. Energii máme jen v nezbytné míře, pro jiné účely nám nestačí a bez energie je každý průmysl chimérou. Obávám se, že by trvalo tisíce let, než bychom dosáhli úrovně Gehenny. Přičtěte si podmínky na Venuši, to taky není žádný med. Dvacet tisíc let je slabý odhad, ale čekat úspěch v nejbližším tisíciletí považuji za nemístný optimismus.“

„Vždyť oni ty brány otevírají docela snadno?“ namítal mladší ďábel Anaxias, věkem jen několika tisíciletý, oblečený jako většina do huňatého svetru a teplé zimní bundy.

„Až postavíme konvertory na Venuši, půjde to snadno i nám,“ pokrčil rameny Thorx. „Řízení konvertorů vypadá jako maličkost, když nevidíš, co všechno je za tím.“

„Dokázali jsme dopravit do jejich světa kumulativní bombu!“ namítl jiný.

„Ano, ale jejich vlastním přispěním,“ připomněl mu Thorx. „Zaskočit je nebylo těžké, jenže oni pak zastavili pomoc lidem na Zemi a soustředili se na nás. Nejsou úplní hlupáci, aby nám dali druhou příležitost.“

„Co takhle zajmout někoho z nich, až se tu zase objeví?“ napadlo Anaxiase. „Patřičně ho zmáčkneme a nemusíme nic vymýšlet, sám nám to řekne.“

„To nevidím dobře,“ povzdychl si Thorx. „K tomu pesimismu mám hned tři důvody. Objevují se tu občas jednotlivci, ale to neznamená, že by nám snadno a dobrovolně padli do drápů. Dávají si na nás pozor, nejsou to žádní pitomci. Mám ale nepříjemný dojem, že nás považují za vyřízené a nebojí se nás. Uvažujte! Proč by nám nechávali zbraně? Leckdo si už na ně vystřelil, ale trofej ještě nikdo nemá. Přitom tady Johann držel eldyf v ruce, když ho sem hodili i se židlí, ale vystřelit už nestačil. Pardon, stačil jsi, já vím, ale jen do stropu, sám jsi to tak líčil... Další problém by byl, co získáme jeho zajetím, i kdyby se nám podařilo. Doufáte, že nás nechají postavit si v klidu konvertory? Obávám se, že by naše akce byla od samého začátku zbytečná. Co by se dozvěděli oni, kdyby zajali tebe? Mohli by tě zaživa rozkrájet na nudličky a nic podstatného jim neřekneš.“

„Já přece ani nic nevím,“ bránil se ďábel.

„No právě! Myslíš si bláhově, že to u nich zná kdekdo?“ vrtěl hlavou Thorx. „Tomu bych se hodně divil. Ba ne, pamatujte si, klíčová tajemství znají vždycky jen špičky a bylo by neuvěřitelné štístko padnout na některou z nich! Spíš bych řekl, že k nám jejich experti nestrčí ani nos. I kdybychom někoho zajali, nic se nedozvíme a mohli bychom jen očekávat jejich protiopatření.“

„Co tady ale budeme dělat?“ pokračoval Anaxias zaraženě.

„Sedět na zadku a meditovat, nic jiného tu dělat nejde,“ řekl Thorx stoicky.

„V těch mrňavých kamrlících?“ rozčiloval se Anaxias. „V tomhle stísněném prostoru se všichni do půl roku zblázníme!“

„O to jim přece jde, tys to ještě nepochopil?“ zněla jízlivá odpověď.

Každý vězeň měl nevelkou obytnou buňku. Neměly mříže na oknech ani těžké kovové dveře se špehýrkami, ale do luxusních vil měly také hodně daleko. Byla tu jediná obývací místnost se stolkem, židlí a lůžkem, u vchodu záchod a sprchový kout, ale to bylo všechno. Poblíž sprchového koutu byla ve stěně vestavěná mikrovlnná trouba s obrazovkou, na které se ale nedalo dělat nic jiného než objednávat, na co měl každý nárok. Ani toho nebylo tak mnoho. Objevoval se tam výběr ze tří jídel a jedné kávy denně, sice se občas obměňoval, ale navíc nedostal nikdo ani sušenku. Jednou týdně si mohli vybrat z několika druhů ovoce, ale jen jeden kus a i to zřejmě jen ze zdravotních důvodů. Podle stravování patřil tento kriminál mezi poměrně fešácké, ale nebyla to ani luxusní restaurace. I teď si spiklenci v jedné obytné buňce připadali jako sardinky v plechovce.

„Můžeš chodit na procházky, když ti je to těsné,“ namítl kdosi vzadu.

„Procházky?“ opakoval Anaxias podrážděně. „Jsem snad cvok? Jaképak procházky, když musíš být venku nastrojený jako lední medvěd?“

„Můžeš být rád, že tu nechodíš ve svém plážovém saku,“ podotkl jiný.

„Nechte ho!“ okřikl je Thorx. „Anaxias nemůže za oblečení, v jakém ho sem šoupli. Ty jsi tu vypadal v kravatě a v lakýrkách taky jako pitomec a než se objevil tvůj domek, byl jsi rád, když tě Amandriel vzal do svého.“

Podle nabídky na obrazovce si mohli vězni objednávat i nějaké oblečení, ale ani tady nešlo o žádný přepych. Nikdo jim neupíral možnost zvolit si barvu obleku, ale druhů moc na výběr neměli. Zimní kalhoty, bundy a boty, čepice podobné ruským ušankám, svetry, košile, prádlo. Letní oblečení tu samozřejmě nemělo smysl, kolem zateplených domků se po celý rok proháněl vítr a hnal před sebou sníh, takže k výbavě každého domku patřila i lopata na prohazování sněhu.

„Mně se zdají procházky venku milionkrát lepší než sedět pořád na zadku uvnitř, kde je zábava jako v márnici,“ podotkl Thorx. „Venku je aspoň občas nějaká změna. I sněhová bouře je lepší než nuda!“

V každém domku bylo teplo a světlo, ale k zábavě tu opravdu nebylo nic. Televizory tu nebyly, obrazovka tvrdošíjně odmítala jakékoli snahy o komunikaci kromě objednávání podle omezené nabídky a v poličce byly jen tři knihy, které každý brzy vyhodil do závějí, většinou vzteky rozcupované na kousky. Bible, Marxův Kapitál a Hitlerův Mein Kampf - tuhle poťouchlost zajistila ďáblům jako zostření trestu Yazatap. František sice protestoval, aby se Bible dávala na roveň těm dvěma dalším, ale uznal, že to nemá být trest pro něho, ale pro ďábly, kterým Bible žádnou útěchu ani sílu nedodá.

„Každý tady dělá, co umí,“ vzdychl si Thorx.

Komunistické heslo: Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb, tady konečně došlo naplnění do posledního písmenka. Každý dostal, co nutně potřeboval, ale ani o sušenku víc. Každý se mohl podle svých schopností ohánět. Mělo to jedinou vadu. Nikdo po nikom nic nevyžadoval a podnikat se tu prakticky nedalo. Neschopní tedy nedělali nic, jen se nudili ve svých příbytcích. Schopnější ztráceli čas vymýšlením únikových cest, než pochopili, že je to námaha naprosto jalová a přidali se k ostatním.

Thorx měl pravdu. S holýma rukama je stavba nadprostorového konvertoru nesmyslná a věřit v úspěch mohou za těchto podmínek jen nezřízení optimisté.

Thorx to řekl ještě ostřeji.

Použil totiž rovnou slova pitomci.


Baal-Zeebův příchod přinesl do kolonie vyhnanců nakrátko rozruch, ale jejich naděje na návrat tím ještě více klesly.

„Měli jsme zmizet z New Yorku, hned jak jsme je tam zjistili,“ stěžoval si Baal Zeeb na další poradě u Thorxe. „Ano, věděli jsme o nich, ale pevně jsme věřili, že na nás v našich pevnostech nemohou. Byl to hrozně nepříjemný omyl, doufám, že se aspoň ostatní poučí.“

„Jak jste se o nich vlastně dozvěděli?“ chtěl vědět Thorx.

„Dostali jsme zprávu, že nějaké divné ženské shání ubytování v Útulku Křesťanské Nadace na jižním okraji Bronxu,“ odvětil Baal Zeeb. „Neměly doklady, takže je úřednice odmítla a správně ohlásila na policii. Homunkulům navíc trvalo, než je správně vyhodnotili jako možné nebezpečí, ale dozvěděli jsme se to a to bylo nejdůležitější. Úřednice je ohlásila jako dvě mladé ženské, ale to byl pochopitelný omyl, lidé u andělů stáří nezjistí. Ty dvě se snažily vzbudit dojem dvou naivek, no, u lidí mohly mít úspěch, kdyby občas nepředváděly něco, co lidé nedokáží.“

„Prosím tě, neříkej, že tě vyřídily dvě ženské!“ přerušil ho netrpělivě Thorx.

„Ty dvě jistě ne,“ vzdychl si Baal Zeeb. „V době prvního pokusu o úder jely taxíkem někam na kraj Bronxu, takže ani nemohly být nikde poblíž. To byl ale jen krycí manévr. V té době už proti nám nastoupili jejich Nehmotní.“

„Nehmotní?“ zarazil se ďábel Anaxias. Grizzly Joker jim nevadí?“

„Obávám se, že ne,“ potřásl hlavou Baal Zeeb. „Asi jsme si zbytečně vyhubili vlastní Nehmotné. Škoda, přišli jsme o dobré zprávy. Lucifer tvrdil, že extrémní agresivita Grizzly Jokera je zárukou úspěchu. Za pokus to tedy stálo.“

„Lucifer nikdy v životě anděla neviděl,“ odfrkl si Anaxias. „Když jsem ho nabádal, ať se pořádně podívá na Krista, nevěřil mi. A když Krista pro jistotu ukřižovali, vysmíval se mi, že jsem zpanikařil pro docela obyčejného truhláře. Dodnes pořádně nevíme, jestli to byl anděl nebo ne. Já se obávám, že byl a proto za ním lidi šli.“

„No a co? Sami jsme toho později jaksepatří využívali,“ opáčil Amandriel.

„Že jsme toho využili, je jiná věc,“ nedal se zviklat Anaxias. „Můžete mi ale tvrdit co chcete, obyčejný truhlář by nedokázal obživnout a já jsem ho po jeho smrti viděl nejméně dvakrát živého. Poprvé měl ještě jizvy, podruhé už ne! U lidí je nemožné, aby takové jizvy zmizely, navíc tak rychle! Za pár dní! O vstávání z mrtvých nemluvě.“

„Mohl jsi vidět jeho dvojníky!“ odsekl rychle Amandriel.

„To by je lidé museli mít někde připravené!“ nesouhlasil Anaxias. „Pro nás je dvojník maličkost, ale pro lidi to nebyla tak jednoduchá záležitost, zvlášť kdyby je sháněli bez nás! Tenkrát je mohli hledat jen náhodně v blízkém okolí. Já už tenkrát říkal, že je to anděl!“

„A i kdyby,“ pokračoval Amandriel. „Zmizel a dva tisíce let byl pokoj!“

„Co je to dva tisíce let?“ pokrčil rameny Anaxias. „Pro lidi stovka generací, pro nás nic moc, všichni jsme přece starší! A pro anděly je to ještě méně.“

„Když se tu dva tisíce let neobjevili, nejspíš o tenhle kout nemají zájem.“

„Vy to pořád nechcete pochopit!“ vybuchl Anaxias. „Souhlasím, že asi neměli zájem. Kdyby měli, měli bychom už dávno fofr a ne poměrný klid. Ale největší problém je, že tady vůbec byli, chápete? Mohli si tenhle kout jen odložit, ale vědí o něm a dva tisíce let není pro ně nic! Naše staré záznamy tvrdí, kdekoliv se andělé objeví, tam na ústupu nepobereme ani naše uprchlíky, o homunkulech nemluvě.“

„Vidíš to nějak moc černě!“ káral ho Amandriel.

„Počkej, nech ho!“ zastal se Anaxiase sám Baal Zeeb. „Vyplácí se vidět věci černější, než opravdu jsou. Už to, co o nich zatím víme, není žádná růžová zahrada. Jdou nepochybně po nás a mají Nehmotné. Uvědomte si, že je dokáží využívat lépe než my. Naši Nehmotní nám obstarávali jen zpravodajskou agendu, jejich Nehmotní pohybují předměty a věřil bych, že ovládají brány, navíc dokonalejší než naše. Po předposledním útoku jsem dal zablokovat bránu do Oarizuo, aby se nemohli vrátit. Brána byla trvale otevřená po čtyři hodiny, takže se tudy bez mého vědomí nemohla dostat zpět ani bakterie. Pak mě náhle popadla neviditelná síla a byl jsem v bažinách u divoženek, nebo jak jim tady říkáte. Dál už vám to nemusím vykládat, znáte to sami. Jestli je ale pravda, že nás tady za jediný den přibyly tři stovky, pak je to přímo katastrofa.“

„Musíme proti tomu něco vymyslet!“ řekl Anaxis vášnivě.

„To se snadno řekne,“ přibrzdil ho Thorx. „Co chceš dělat holýma rukama?“

„Nemáme holé ruce!“ odvětil Anaxis. „Nechali nám všechno, některým i zbraně.“

„To ti proti andělům nepomůže!“ snažil se ho usměrnit Thorx. „Všem je přece jasné, že si z nich nic nedělají!“

„Máme komunikátory!“ nedal se Anaxis zastavit.

„Ty nám jsou platné jako mrtvému zimník!“ opáčil skepticky Amandriel. „Můžeme tu komunikovat jen mezi sebou, ale to je asi tak všechno.“

„Tady jsou nám na nic, já vím,“ opáčil Anaxis. „Komunikátor ale umí během chvilky poslat dlouhou zprávu. Chce to jen mít ji předem připravenou a správně vyčíhnout okamžik, kdy některou bránu otevřou. Pak stačí stisknout odesílací knoflík.“

„Komunikátory nemohou posílat příliš dlouhé zprávy,“ namítl Baal Zeeb.

„Ani nemusí!“ pokračoval Anaxis. „Půjčte mi tři a odešlu z nich během jediné vteřiny tři navazující zprávy.“

„Nevíš, kam se mezitím naše světy otočí,“ upozorňoval ho Thorx. Oarizuo se proti Zemi ani nepohne, ale jiné světy se pohybují.“

„Naše univerzální nouzové číslo je snad stejné po celém světě, ne?“ dorážel na něho Anaxis. „Proč nevyužít i mobilních sítí pro lidi? Nač v nich máme přednost?“

„Ano, ale to bychom museli být někde v bezprostředním sousedství Země,“ namítal Amandriel. „Mám důvodné podezření, že jsme dál. Svět sousedící se Zemí jsou nepochybně Bažiny, ale tento svět je jistě dál. A přes více světů signál nedostaneš.“

„Nedostal bych,“ připustil Anaxis. „Kdyby se jejich brány občas neotevřely současně. Pozná se to podle toho, že na okamžik, jde vždycky jen o půl vteřiny, ale dá se to vyčíhat, se objeví indikace signálu. Někdy i naší, ale skoro vždycky se najde aspoň něco. Pevně věřím, že by se v té chvíli dalo odeslat z několika komunikátorů i více zpráv současně. Spojit si je do jedné dlouhé a souvislé by neměl být pro ty na Zemi problém.“

„A proč jsi s takovou novinou nepřišel dřív?“ zahřměl Thorx.

„Ověřil jsem si ji teprve dnes,“ stáhl se ze svého nadšení Anaxis. „Po pravdě řečeno, kdybych si s tím z nudy nehrál, ani bych si toho nevšiml, ale zrovna dneska naši nepřátelé otevírali jednu bránu za druhou, takže...“

„Výborně!“ přerušil ho Thorx. „Aspoň záblesk naděje! Měli bychom to zkusit.“

„Co nám to ale pomůže?“ škaredil se jiný ďábel. „Dobrá, pošleme zprávu, ale jak nás odsud dostanou?“

„I kdyby nás odsud nedostali, budou o nás vědět,“ přidal se k Thorxovi a Anaxisovi Baal Zeeb. „My tady už víme, co jsme nevěděli a co se nám stalo osudným, ale ti na Zemi to pořád nevědí. Můžeme je varovat, aby nepřítele nepodceňovali, sdělíme jim všechno, aby alespoň neopakovali naše chyby. Je to přece naše povinnost! Každá pomoc proti nepříteli je důležitá a to i když samotnému původci v ničem nepomůže.“

„To znám,“ ušklíbl se ďábel. „To nám říkali, když nás posílali na sebevražedné mise. To byl hlavní důvod, proč jsem utekl z Gehenny. Na Zemi jste to dosud nikdy neříkali!“

„Neříkám to, abych tě někam posílal,“ odsekl Baal Zeeb. „Jsem tu přece s vámi.“

„Ano, ale při těch slovech se mi na těle zježily všechny chlupy!“

„Nebudeme se o tom dohadovat,“ usekl debatu Baal Zeeb. „Nepůjde přece o žádnou sebevražednou misi, jen o varování soukmenovců. Kdyby to pomohlo k vítězství, bylo by to dobré i pro nás. Jistě by nás tu nenechali.“

„Jasně, zkusíme to!“ podpořil ho Thorx. „Poslyš, Baale, byl jsi z nás všech na Zemi hodností nejvyšší, měl bys tu zprávu sestavit ty, aby měla nějakou váhu.“

„Sestavím,“ souhlasil Baal Zeeb. „Potíž je, že sám žádný komunikátor nemám. Nikdy jsme je pod zemí nepotřebovali, měli jsme lepší možnosti. Nemám ani lidský mobil.“

„To víme,“ přikývl Thorx. „Ale tady se jich určitě najde dost, abys mohl kamarádům na Zem odeslat co nejpodrobnější varování. Sepiš to tak, aby jim to pomohlo.“

„Vím, jaké informace mi na Zemi nejvíc chyběly,“ řekl Baal Zeeb. „Troufám si proto vypíchnout ty nejpodstatnější.“

„Snad už budeme mít víc štěstí!“ přál si Thorx.

„Jen aby!“ sýčkoval Amandriel...

 


Zpět Obsah Dále

12.08.2017 11:14