Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Záchranná výprava

Adélka se probudila naléhavým telepatickým voláním.

„Co je, hoří?“ zavrčela telepaticky na Kryštofa, který ji budil.

„Kde jste? Na Okifeii, nebo na Zemi?“

„Když spíme, tak nejspíš na Okifeii,“ ujistila ho.

„Fuj, to jsem si ale oddychl!“ reagoval na to ulehčeně Kryštof. „Takže holky, na Zem už se nevracejte, rozumíš mi?“

„Můžeš mi aspoň sdělit, proč?“ nadechla se Adélka.

Tak striktní příkaz od bývalého šéfa nečekala, takže ji to až teď probudilo.

„V bytě Madame Trenchant na vás čeká FBI,“ oznámil jí suše Kryštof.

Adélka ihned telepaticky zapnula miniaturní sledovací kameru, umístěnou v závěsu nad oknem v jejich pokojíku u Madame, ale ta jí ukázala jen prázdnou místnost. Což ale nic neznamenalo, když neviděla ani na chodbu.

„Jak to víš?“ vyjela si aspoň na Kryštofa.

„Jdou po vás jako po teroristkách prvního řádu,“ pokračoval. „Ani se tam neukazujte, odstřelovači mají rozkaz nejprve střílet a až pak vás vyzvat, abyste se vzdaly.“

„To je to tak vážné?“ zvážněla.

„Naprosto,“ ujistil ji Kryštof. „Ani nevíš, jak jsem rád, že jste ještě u Chétezů! Tam se vám nemůže nic zlého stát. Ale na Zem se raději nevracejte.“

„Jak jste na to ale přišli?“

„Bažiňačky si povšimly, že naši ďábelští vězňové používají nějaké mobily, nebo co to mají. Vždy když se současně otevřou brány na Zem i do Sibérie, pokoušejí se připojit kamsi k pozemským vysílačkám a zřejmě se jim podařilo komunikovat s ďábly na Zemi.“

„Jak na to bažiňačky přišly?“

„Mají přece jako odpočinkové místo vimaany,“ odvětil Kryštof. „Seděly tam v jedné volnější chvíli a klábosily, když si Kangael všimla, že detektory vimaanu zachycují radiové vlny. Bažiny smutku jsou pustý svět, ale otevřenými branami tam přichází ze Země spousta elektromagnetického smogu, takže by to pustila z hlavy, kdyby současně nedostaly avízo, že se brána na Zem brzy otevře s další zásilkou ďáblů. Znamenalo to, že je brána zavřená a to vysílání nepochází ze Země. A bylo to jasné, v té chvíli mohlo přicházet jen ze Sibérie. Kangael si vzpomněla, že tam někteří vězňové skutečně mají mobily, nebo něco podobného, ale nepovažovala by to za důležité a už - už by to pustila z hlavy, jenže najednou se otevřela brána ze Země a nesmělé oťukávání se změnilo v hotový datový vodopád.“

„Brány přece vždycky otevíráme jen na nutnou dobu a ne nadlouho,“ namítla Adélka. „Co stihnou za tak krátkou chvilku vytelefonovat?“

„To by ses divila!“ ujistil ji Kryštof. „Oni samozřejmě neztráceli čas fonií, ale posílali si datové zprávy, oběma směry toho létalo slušné množství. Naštěstí si bývalé bojovnice z Gehenny správně uvědomily důležitost zpráv zachycených od nepřítele, Kangael všechny zaznamenala a vimaany jsou vybavené i co do schopnosti dešifrování. Zkrátka jsme měli všechno velice brzy na stole a to se ví, že jsme to nesmetli do koše.“

„Doufám, že jste jim tu komunikaci zatrhli!“ hádala Adélka.

„Blázníš? Ani nápad!“ opáčil Kryštof. „Uvědom si, jak neocenitelné je znát rozumy, posílané Baal Zeebem ze Sibérie na Zem Luciferovi a ještě zajímavější je, co posílá Lucifer Baal Zeebovi. Když vynecháme zprávy typu: vysvobodíme vás, jakmile to půjde, odeslané Luciferem spíš aby ďábly v Sibérii utěšil, než aby to vyjadřovalo jeho možnosti, je nesmírně zajímavé vědět, co proti nám ďáblové podnikají nebo co chtějí podnikat. Mimo jiné jsme zjistili, že vás Belzebub správně podezírá ze spojitosti s Oldou, Džinem a Čertem. O Čertovi vlastně nevěděl, toho si přibrali do party až po prvních problémech. Lucifer ale na to pružně reagoval a poslal na vás co mohl, od policie až po FBI.“

„Takže tam raději nemáme chodit?“

„Rozhodně ne, tam už je to zabité. Navíc už tam těžko nějakého ďábla najdete. Samy jste si minule stěžovaly, že se někam schovali a nemůžete zaměřit ani jednoho.“

„Předtím jich tam ale byly tisíce!“

„Ano, ale teď už víme, že se po Oldově akci na rozkaz zbytku Grémia rozprchli do různých skrýší. Dostávat je po jednom by bylo děsně pracné. Nejspíš nás to časem nemine, ale teď jsou ještě na Zemi místa s jejich větší koncentrací, kde to máme jednodušší. Poslali jsme zatím party jako vaše do dalších velkých měst. Příští velkou akci asi podniknou naši duchové v Londýně nebo v Moskvě. Bude na to třeba vytvořit větší partu duchů, Olda, Čert a Džin by na to sami nestačili. Posilujeme i řady bažiňaček.“

„A safra,“ vzdychla si Adélka. „To už začíná vypadat vážně.“

„Už to není jen hraní a pošťuchování, že?“ usmál se Kryštof. „Nejhorší to bude v Asii a v Africe. Nemáme mezi sebou odpovídající etnické typy a zejména v Číně působíme příliš nápadně. Musíme přitom udeřit najisto a s maximálním nasazením, jinak se nám rozprchnou do soukromých podzemních pevností. Předběžné mapování ďáblů je potom hodně důležité a můžete se pyšnit, jak úspěšně jste to vyzkoušely. Ale v New Yorku už nejste nic platné. Ďáblové jsou v úkrytech a po vás jde kromě policie i FBI, Národní garda a Blackwater.“

„Neublíží ale našim známým?“ starala se Adélka. „Třeba paní Trenchant!“

„O tu se nestrachuj, ta dostane tento týden na radnici pochvalu spojenou s finančním oceněním za obětavou pomoc v boji proti terorismu,“ ujistil ji. „Udala vás hned první den, když vás vzala do podnájmu. Naštěstí to spojila s podezřením na nelegální imigraci, kdyby vás označila za příznivce Ogdurů, reagovali by ďáblové dřív a možná i účinněji.“

„A co ta paní v Křesťanské Nadaci?“

„Totéž, jen nedostane to mimořádné finanční ocenění,“ ujistil ji Kryštof. „Udávání, pardon, oznamování podezřelých osob, má totiž v pracovní náplni, takže to má zahrnuto v platu. Ale jistě jí bude stačit vědomí čestně splněné občanské povinnosti, a možná se pro ni i nějaká ta medaile najde.“

„Pan William Krolikowski byl taky udavač?“

„O tom se nikdo nezmiňoval,“ odvětil váhavě Kryštof. „Rozuměj, víme jen co si mezi sebou posílali Lucifer a zajatý Belzebub. Ti s nedůležitými detaily neztráceli čas. Může vám lichotit, že jste v jejich seznamu na prvním místě, ale menší ryby se do těch zpráv nedostaly. Nebyl bych ale úplný pesimista, všichni jistě udavači nebudou.“

„Jenže jak v Křesťanské Nadaci, tak i Madame o něm věděly!“ uvědomila si Adélka. „Ta baba v Křesťanské Nadaci mu dokonce testovala identitu a má ho jistě v počítači. Měly bychom se tam asi přece jen před odjezdem podívat.“

„Hele, to nejsem schopen odhadnout,“ odvětil po chvilce váhání Kryštof. „Rozhodně to neberte na lehkou váhu, nebude to legrace. Nechcete aspoň nějakého ducha na pomoc?“

„Zvládneme to samy,“ řekla rychle Adélka. „Znám i to Jupiterské kolečko.“

„Ale opatrně,“ varoval ji Kryštof. „Po Oldově akci je v New Yorku příliš dusno. Hoši z Národní Gardy jsou od rány a jak se něco podezřelého hne, střílejí o sto šest.“

„Vím,“ odvětila Adélka. „Jsou toho plné noviny, nějaké ti přinesu. Zatím to odneslo jen pár menších násilníků a loupežníčků, ostatní lidé se naopak cítí bezpečnější, kriminalita citelně poklesla, takže tomu většina Newyorčanů fandí. Ale nebylo by dobré, aby to začali odnášet i nevinní.“

„Kdyby to bylo nutné, nabídněte těm ohroženým azyl u nás v Oáze. Ale samy se tam nezdržujte déle než musíte,“ napomenul ji Kryštof. „Ať na někoho nepřitáhnete smůlu.“

„Bez obav,“ opáčila Adélka.


„Nepozvete nás dál, pane Williame?“ oslovila Adélka muže, který jim opatrně otevřel dveře svého bytu.

„Ježíši!“ vyjekl muž. „To jste vy? Pojďte rychle dál, ať vás tady nikdo nevidí!“

„Nám by to nevadilo,“ řekla Adélka.

„Pro Boží spasení, jak to můžete říkat? Vy vážně nevíte, že jste byly v televizi?“

Popadl přitom Adélku za ruku a vtáhl ji dovnitř. Jakmile vstoupila Wirael, rychle za ní přibouchl dveře bytu a pečlivě je zamkl.

„To nevíme,“ přiznala Adélka. „Televizi nemáme, ani nesledujeme.“

„Ukazovali vás ze všech stran,“ oddychl si trochu, když si je vedl předsíní do pokoje. „Holky nešťastné, vážně nevíte, že po vás jdou? Nevíte ani, co proti vám mají?“

„Vážně to nevíme,“ přitakala opatrněji Adélka.

„Posaďte se,“ nabízel jim židle. „Mohu vám nabídnout aspoň kávu?“

Přikývly a posadily se. Pan William spustil kávovar a za okamžik před ně postavil po šálku černé kávy. Sám si vzal také a posadil se k nim.

„Prý patříte k bandě muslimských teroristů, co nám chtěla jedovatým plynem otrávit podzemní dráhu,“ pokračoval nad kávou. „Já tomu nevěřím, ale po městě se skutečně střílí a není radno chodit po ulicích, když to není nutné.“

„Něco jsme četly ve včerejších novinách,“ přiznala neochotně Adélka.

„No jo, ale tam jste ještě nebyly!“ řekl rychle. „Od večerních zpráv jste na prvním místě. Holky nešťastné, co jste to vlastně prováděly, že po vás tak jdou?“

„Chcete to opravdu vědět, pane Williame?“ podívala se mu Adélka do očí.

„No, ledacos už o vás vím,“ řekl opatrně. „Tady vaše kamarádka je mimozemšťanka. Právě proto se mi nechce věřit té smyšlence o muslimských teroristech. Nebo se pletu?“

„Říkáte smyšlence?“ usmála se Adélka. „Nazývá to tak více lidí?“

„Řekl bych, že ano,“ přikývl vážně pan William. „Ale spousta lidí tomu uvěřila, je to přece napsané v novinách!“

„Pravdu máte vy,“ usmála se Adélka. „S muslimy nemáme nic společného, jsou v tom nevinně a nechala bych je na pokoji. Zůstaňme raději u Wirael. Je sice mimozemšťanka, ale to není úplně všechno. Abyste věděl víc, žijeme teď s nimi ve světě zvaném Oáza. Není to původní svět náš ani jejich, ale ony se domů vrátit nemohou a ani nechtějí. Až vám povím jméno jejich původního světa, určitě pochopíte proč.“

„O mimozemských světech nic nevím,“ přiznal pan William. „Myslíte si, že mi pouhé jméno cizího světa něco řekne?“

„Určitě,“ přikývla Adélka vážně. „Řekla bych, že to jméno zná každý.“

„Jméno cizího světa, které zná každý?“ zavrtěl hlavou pan William.

„Každý, i vy,“ přikývla Adélka. „Ten svět se jmenuje Gehenna, anglicky Hell.“

„Peklo?“ vyskočil pan William.

„Věděla jsem, že to budete znát,“ řekla nevzrušeně Adélka. „Ano, Wirael je ďáblice z pravého Pekla, jenže tam už nežije a vrátit se tam nechce. Místo toho bydlí s námi v Oáze, to je skoro opak Pekla.“

„Chcete snad říci... Ráj?“

„Ne, i když je tam krásně,“ usmála se tomu Adélka. „Je tam ale úplně jiná cesta než do Pekla. Samo Peklo jako svět skončilo, žádní ďáblové už tam nejsou.“

„Nejsou v Pekle? Ale bydlíte s nimi v Oáze, co to má znamenat?“

„To znamená, že jsme je přijali do nového světa i nového života,“ řekla Adélka. „Už to nejsou ďáblice pekelné, ale obrácené. Ne na víru, ale přestaly aspoň dělat zlo.“

„To je na mě trochu příliš!“ chytal se pan William za hlavu. „Opravdová ďáblice? Jak tomu mám věřit?“

„Vracely jsme vám společně zdraví!“ upozornila ho Adélka. „To by přece svědčilo o jejím polepšení.“

„To by snad... to by snad dokázala i jako zlá, nebo ne?“ váhal ještě.

„To by nebyl jejich styl,“ zkoušela ho zviklat Adélka. „Ďáblové nikdy lidem zadarmo nepomáhali, jen když je k něčemu špinavému potřebovali nebo od nich něco chtěli. Chtěla ale od vás Wirael úpis, nebo jinou službu? Pomáhal jste nám sehnat podnájem, ale na tom snad nebylo nic špatného.“

„Ale jak k tomu přijdete vy?“ nechtěl jí to věřit. „Že nakonec taky nejste ze Země?“

„Já jsem,“ trvala na svém Adélka. „Jenže jsem se na Zemi dostala do situace, kdy mi nezbylo nic jiného než odejít do Oázy. Je nás tam takových víc. A abyste věděl všechno, vy už také nemáte moc na vybranou.“

„Jak to myslíte?“ ztuhl.

„Podívejte se, pane Williame, teď už vám můžeme říci úplně všechno. My dvě jsme tu pátraly po ďáblech, kteří se dosud neobrátili a slouží zlu na Zemi i jinde. Z televize už víte, jak skončila invaze do Nového Německa. Nejvíc to odnesli vaši vojáci, ale okupanty nikdo nelituje s výjimkou jejich matek, které mají na smutek nárok, i kdyby oplakávaly vrahy. Ale mohlo to dopadnout hůř.“

„Jak pozoruji, naše chlapce zřejmě nelitujete,“ řekl trochu prudce pan William.

„Okupanty nelituje nikdo,“ opakovala tvrdě Adélka. „Ani vašeho presidenta, který zmizel krátce po začátku té invaze.“

„Ten měl aspoň rychlou smrt, když havaroval s letadlem,“ řekl pan William.

„Nehavaroval,“ opravila ho Adélka. „Žije, ale je odsouzený za zločin rozpoutání války k doživotnímu vyhnanství.“

„Kam tedy zmizel?“

„Kdybyste ho chtěl vidět, ukážeme vám ho,“ usmála se trochu nuceně. „Je na pustém ostrově dva světy odtud. Nelitujte ho, rozpoutání války je těžší zločin než mnohonásobná vražda. Ale vraťme se k bližším věcem. Jak říkám, pátraly jsme v New Yorku po ďáblech, ale náš pobyt tu končí a za chvíli se vrátíme do našeho nového světa.“

„Našly jste aspoň, co jste hledaly?“

„Našly,“ potvrdila mu vážně. „Tři stovky jsme jich během jediného dne zajaly. Byla to velice úspěšná mise, ale ostatní se rozprchli a my tedy půjdeme jinam, kde nás nečekají.“

„To jich tady bylo tolik?“

„Mnohem víc,“ přikývla Adélka. „Ale znáte to: když máte ve větvích stromu padesát vrabců a vy jich jedním výstřelem z brokovnice dvacet zastřelíte, kolik jich tam zůstane?“

„Poslyšte, začínám konečně chápat, proč kvůli vám uspořádali ty policejní manévry...“

„Ano, pane Williame,“ usmála se Adélka. „My dvě jsme je vypátraly a o zbytek se už postarali naši duchové, ale ďáblové nejsou hlupáci, jako váš bývalý president. Došlo jim, že s tím máme souvislost. Kromě toho někdo oznámil policii, že uzdravujeme lidi za pomoci zázraků. Ne, vy sám ne, to bychom za vámi nešly. Ale takových udání bylo víc.“

„Ale proč by to kdo dělal?“ zděsil se pan William.

„Vzpomeňte si, kdo věděl, že nemáme číslo povinného pojištění?“

„Ano, ale vždyť to byla paní od Křesťanské Nadace! A kromě toho nám slíbila, že nic hlásit nebude!“

„Slíbila, ale slib nesplnila,“ vzdychla si Adélka. „Víte také, kdo kromě vás na vlastní oči viděl plamínek, který dokážeme rozsvítit i zhasnout?“

„Že by... ale to snad ne, myslíte na Madame Trenchant? Ta by snad...“

„Ale ano, také,“ pokývala hlavou Adélka. „Naštěstí nás obě udaly jen jako nelegální imigrantky a takových udání má zdejší policie tolik, že je nestíhá prověřovat. Ani madame Trenchant se na nás neodvážila prozradit nadpřirozené jevy, které sama viděla. Ale když nás viděly v televizi, doplnily obě ta udání tak, že si pro nás ihned přijelo přepadové komando s ostrostřelci ze soukromé armády Blackwater.“

„Jak to ale víte?“ vyhrkl nedůvěřivě.

„Dejme tomu, že máme jisté neobvyklé schopnosti,“ přerušila oba Wirael. „Poslyš, už to raději neprotahuj, mohou sem přijít každou chvíli!“

„Máš pravdu,“ uznala Adélka. „Tak už opravdu stručně: pane Williame, přišly jsme vás varovat a pomoci vám, protože vám hrozí vážné nebezpečí.“

„Nic nezákonného jsem neprovedl,“ ohradil se. „Jsem poctivý chlap!“

„Víme, ale být poctivý nic neznamená. I nevinný může být zatčený a odsouzený.“

„Ale za co?“ pokračoval pan William.

„Mohou vás také zastřelit už při zatýkání,“ pokračovala Adélka neúprosně. „Madame Trenchant i ta udavačka z Křesťanské Nadace vás znají i s číslem vašeho pojištění. Nikomu nevysvětlíte, že jste byl v nepravou chvíli na nepravém místě a nebyl byste první nevinný, který by skončil na elektrickém křesle. V téhle zemi se to přece děje, i oficiální statistiky přiznávají až pět popravených nevinných ročně, skutečnost je nejspíš ještě horší.“

„Co bych měl tedy podle vás dělat?“ znejistěl.

„Vezmeme vás do našeho světa,“ navrhla mu Adélka. „Nabídly bychom to i ostatním členům vaší rodiny, ale nemáme čas na přesvědčování. Násilím vás tam brát nesmíme, je to jen na vašem rozhodnutí. Půjdete, nebo zůstanete tady?“

„Když... tady jsem doma, rozumíte mi?“ zdráhal se pan William.

„Vím asi, jak vám je,“ přikývla rychle Adélka. „Také jsem byla v podobné situaci, ale právě mé váhání zavinilo, že kluk, který mě přišel zachránit, přišel o nohu. Věřte mi aspoň, že s ďábly nejsou žerty.“

„Nerad bych vám ublížil, ale... opravdu si myslíte, že je to tak vážné?“

„Moc ráda bych se tentokrát mýlila,“ řekla Adélka. „Ale nic tomu nenasvědčuje. Víte aspoň, proč po nás jde tolik lidí?“

„Říkají, že chcete otrávit podzemní dráhu,“ vyhrkl nerozhodně.

„Ani to není pravda,“ opáčila Adélka. „Naše akce už skončila. Podařilo se nám poslat do zajetí nejen tři stovky ďáblů, ale především jednoho z těch hlavních. Slyšel jste už někdy jméno Baal Zeeb, nebo také Belzebub?“

„Jistě,“ přikývl. „Ale to je snad jméno z pohádek pro děti, nebo ne?“

„Není. Mohl byste ho vidět mezi našimi zajatci, ale jen z dálky. I jako zajatec je lidem smrtelně nebezpečný.“

„To je skutečná osoba, nebo nějaká přezdívka?“

„Skutečný ďábel,“ ujistila ho Wirael. „Jako bývalá ďáblice vám mohu potvrdit, že byl jako maršál uznávaný už v Pekle. Tady na Zemi byl jedním z nejhorších.“

„Poslyšte, jste bývalá nebo současná ďáblice?“ obrátil se na ni nepřívětivě.

„Oboje pane Krolikowski, oboje,“ pousmála se trochu. „Do svého sestřelení jsem byla pilotkou vimaanu, znáte je jako UFO a naposled jste je mohl vidět v televizních zprávách po rozdrcení vaší invaze do Nového Německa. Některé přece létaly za bílého dne i nad New Yorkem, mohl jste je pozorovat na vlastní oči.“

„Já ne,“ řekl pan William. „To jsem byl ještě na vozíčku, převezli mě urychleně do krytu a neviděl jsem tam ani tu televizi.“

„To nerozhoduje,“ ujala se opět slova Adélka. „Víte o nich, to stačí. Jde o to, že ďáblové Zemi pořád vládnou. Umíte si představit, jaká drakonická opatření zavedou, když jsme jich tolik najednou přepadli a unesli?“

„Ale... vždyť nikdo ani necekl o tom, že by někdo zmizel!“ namítal. „Tvrdili, že se to podařilo odhalit sice na poslední chvíli, ale včas!“

„Z lidí se tentokrát opravdu nikdo neztratil,“ souhlasila Adélka. „Zmizeli jen ti, kdo vám vládnou, vy je ale neznáte. Do funkcí se nedostávají volbami a nemusí získávat přízeň voličů v televizi. Volby jsou jen pro lidi, ačkoliv většina politiků tak jako tak slouží ďáblům a o voliče se nestará. Z lidí naposledy zmizel váš president a generálové hlavního štábu vaší armády, ale i to armáda úspěšně utajila. Máme podezření, že pro jistotu někde zlikvidovala jeho letadlo i s posádkou. Bylo by jim to podobné, ale tak dalece jsme se o to už nestarali.“

„Vy mi tady vykládáte opravdu šílenosti!“ vzdychl si. „Nejhorší na nich je, že by to mohla být pravda. Našim politikům se už dávno nedá věřit ani pozdrav.“

„Půjdete tedy s námi?“ přešla Adélka opět do mírného tónu a vstala od stolu.

„Jak mi to tak líčíte, začínám mít dojem, že mi jiná možnost ani nezbývá,“ zatvářil se také tak smutně jako Wirael. „Jen by mě zajímalo, co bude se synem, snachou a vnoučaty. Opravdu nerad bych je ohrozil. Naneštěstí tady nejsou, odjeli na rodinnou oslavu k rodičům snachy a vrátí se až příští týden.“

„Tak dlouho tu na ně čekat nemůžeme,“ řekla s jistotou Wirael.

„Třeba bychom se mohli podívat za nimi,“ navrhla Adélka.

„Je to daleko,“ vzdychl si pan William. „Jede se tam přes tři státy.“

„To by mohla být naopak výhoda,“ mínila Adélka. „Tam ještě může být klid.“

Obrovská tupá rána na dveře bytu, doprovázená praštěním dřeva, vymrštila na nohy i dosud sedící Wirael.

„Jsou tady! Zdržím je, padejte!“ vykřikla telepaticky a směrovala to na Adélku a pana Williama, takže v místnosti zůstalo ticho. Tím víc vynikaly zvuky z chodby. Kromě praštění dveří se tam už ozýval i dupot několika těžkých bot.

Adélka neztrácela čas. Otevřela hvězdnou bránu a dala všem příklad, vrhla se totiž do ní jako skokan z plaveckého můstku. Pan William se trochu zarazil, protože na druhé straně brány byla propast, jakou znal, když se podíval ze svého balkonu. Dole ale nebyla ulice, jen jakýsi kamenitý svah. Než se ale stačil rozhodnout nebo polekat, Adélka se ve vzduchu stabilizovala a popadla ho očima. Vznesl se nepatrně nad zem a proletěl bránou za ní.

V té chvíli se ozval další praskot dveří, tentokrát to byly dveře do pokoje. Rozlétly se pod nárazem policejního beranidla a dovnitř vpadli dva chlapi s útočnými puškami.

„Policie!“ zařvali a namířili pušky na Wirael. „Ruce za hlavy!“

Skoro současně se ale složili k zemi. Adélka i William pocítili ránu málem jako pěstí do hlavy, ale Adélka ani neupustila pana Williama, ani nezavřela leknutím bránu.

Branou prolétla jako poslední Wirael.

„Zruš to!“ přikázala Adélce, jakmile byla na druhé straně.

Brána poslušně zmizela. Adélka se snesla dolů, opatrně přistála na šikmé kamenité půdě a ještě pomaleji a opatrněji postavila na kamení bezmocného pana Williama. Wirael se zatím prudce postavila vedle nich.

„Moc jsme se tam zakecaly,“ řekla nahlas anglicky, ale s ulehčením v hlase.

„Co to bylo za ránu?“ přešla Adélka také na angličtinu. „Ještě teď mě brní hlava!“

„To bylo yvoro,“ odtušila stručně Wirael. „Musela jsem je zkrouhnout, stříleli by.“

„Ty nevíš, že nás lidi yvoro zabíjí?“ vyčetla jí hned zprudka Adélka.

„Kdybych je soustředila na jednoho, bylo by po něm,“ přikývla Wirael. „Použila jsem ale slabší sílu a rozostřila ji, aby sejmula všechny. Neboj se o ně, vzpamatují se. Vy dva jste z toho dostali nepatrný zbyteček, stála jsem k vám zády.“

„Pěkně děkuju za takový zbyteček!“ rýpla si do ní Adélka.

„Jinak to nešlo,“ ospravedlňovala se Wirael bez velkých emocí. „Kdybych je jenom přimrazila, musel by je někdo včas odmrazit, jenže ti zbývající střelbyschopní by nám v tom zabránili a pak by přimraženým hrozila smrt. Takhle se za chvilku vzpamatují, i když budou nejspíš hodinku či dvě zvracet. Neměj o ně péči, tohle jsou tvrďáci a jistě něco vydrží.“

„Někdy jde z tebe až strach,“ ujistila ji temně Adélka.

„Nebylo to proti vám dvěma,“ odmítla to Wirael. „Říkej si co chceš, ale v dané chvíli to bylo nejšetrnější řešení. Uvědom si, měli nabito a zamířeno, stačilo jim pohnout prstem. Kdyby měli eldyfy, nerozpakovala bych se našít to do nich naplno, ale ani kulky v břiše nejsou nic příjemného.“

„No dobře,“ vydechla si Adélka. „Příjemné to nebylo pro nikoho, ale nikdo nepřišel o život, budiž ti odpuštěno.“

„Myslela jsem, že mě za to spíš pochválíš!“ ušklíbla se Wirael.

„Vlastně máš pravdu,“ ustoupila Adélka. „Nikomu se nic zlého nestalo, zvládla jsi to vynikajícím stylem.“

„To bych prosila!“ podotkla spokojeně Wirael.

„Teda holky, to byl ale fofr!“ popadl konečně dech i pan Krolikowski. „Stihly jste to na poslední chvíli!“

„Aspoň jste sám viděl, jak to bylo vážné!“ opáčila Adélka.

„Už nic neříkám,“ odvětil pokorně. „Věřím vám všechno a jsem váš.“

„Dobře,“ usmála se Adélka. „Kde najdeme zbytek vaší rodiny? Musíme tam být dřív, než si dá zdejší policie dohromady jedna a jedna. Ukažte mi, kde jsou! Nejbližší mapa je určitě támhle v tom teleportu!“

A ukázala přitom na osamělou hranatou pískovcovou skálu velikosti člověka, stojící sotva dvacet metrů od nich.

 


Zpět Obsah Dále

11.08.2017 21:26